Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 11. 2017

Vůle hvězd

 

Kapitola 14.

 

Hledání

 

„Lovec není na nic pyšnější než na svůj plášť.“

Brev, Lovec

 

„Posel je podle vyprávění červeno černý pták, který se občas zatoulá na pevninu z ostrova Odra. Je tak vzácný, že nikdo ho nezná, natož aby byl popsán nebo pojmenován.“

 

Příručka biologie

 

Světlý pes pobíhá kolem pětice koní. Čenichá, občas se zastaví nebo se zadívá na svého pána Armilona, který si taky nevšímá ničeho kromě něj. Všichni, včetně něho, jsou oblečení do plášťů sešitých z různých kůží zvířat. Nosí je hrdě i v těch nejparnějších dnech, kdy by si nikdo rozumný nevzal víc než halenu, ale tohle je poznávacím znamením Lovců, nejobávanější skupiny v království. Nikomu nepodléhají jen svému veliteli.

„Já vám říkám, že tohle není normální a vůbec proč jsem zase dostala za úkol přinést žrádlo?!“ vybuchne Nina vztekle. Brev se v duchu ušklíbne „Jsem snad nějaká služebná nebo co? Vůbec si mě nevážíte! Děláte si ze mě svou služku!“

„Nino…“

„Zmlkni!“ vyjede.

„Když ty jsi ženská. Vyznáš se v tom. Jo, jsi ženská. Neumíme vařit!“ spustí vážně kudrnatá Dvojčata, ale v duši řvou smíchy. Nebýt Niny, svět by byl nudný.  

Nina se nafoukne, potom se její vztek rozpustí jak pára nad hrncem. „Chci vědět, jak donutil plukovníka Estryhze změnit názor. Už jsem se viděla v Hraničních lesích, jak hlídám otroky a vězně! To není normální!“ zvolá. Zadívá se postupně na všechny kromě Armilona, protože toho se na něco zeptat, tak by odpověď dostal nejspíš pozítří. „No?“

„A co tě to posedlo až teď?“ optá se klidně Brev. „Když jsi vyjížděla, byla jsi v klidu.“

„Byla jsem v šoku!“ zavrčí Nina. „To je rozdíl. Vracet se k té výhni. Horší než v kovárně. Víte, jak mi tam sešla pleť?“

„Nějakou máš?“ rýpne si do ní jedno z Dvojčat. Druhé se zasměje.

„A vy nemáte mozek. Prostě jsem už byla na útěku a najednou Puf. Nic z toho. Víte, já se na to těšila.“

„Na co?“ zareaguje Armilon.

„Na ten útěk. Nikdy jsem neutíkala, vy jo?“

Skupinka se na ní podívá jak na blázna. „Jsme lovci, Nino, ne zločinci. My lovíme, neutíkáme.“

„Jo, já vím, ale na pár hodin jsme jimi byli. Tak proč plukovník změnil názor a nech toho ptáka na pokoji, nebo ti já přiskřípnu toho tvého ptááka!“ V očích ji zajiskří.

„Chce se hádat. Chce se bít. Je tupá. Naprosto. Je to prostě ženská. Ničemu… Vedle jak ta jedle!“ zapitvoří se dvojče, které rychle uhne před pádnou ránou.

„Pche to jen dokazuje, že tomu taky nerozumíte, protože jinak byste mi odpověděli.“

„Klid. Máme před sebou dlouho cestu. Nemusíme se rvát hned na začátku.“ Nenávistně pohlédne na spícího ptáka na rameni. Už od odjezdu z Fiory se ho snaží všemi možnými triky sundat, ale ten se drží jak přišitý. Možná dokonce lépe. Vypadá jak přerostlý kos s dlouhým červeným ocasem. Nesnáší ho, protože mu připomíná hádku, že ho má mrňavého. Žádná si ještě nestěžovala.

„My se nerveme. Kdyby nebylo toho přiblbého posla, pak utíkáme jak zajíci, ale ten nám místo toho řekl, že nás plukovník vzal na milost.“

„Co když lhal?“ řekne Armilon a zadívá se kupředu. Cesta měsíc dlouhá ho nijak nezneklidňuje, ale ústí do toho pekla ano. Nenávidí to tam.

Skupinka se po sobě neklidně zadívá. „Nelhal by, proč taky. Říkal, že zaslechl Ilyona, který zabral naše právoplatné místo nejlepších Lovců knížectví, jak se chechtá nad naším ponížením. To bych věřila. Směje se jak smradlavá žumpa. Je ho slyšet snad i na Věži.“

„To neznamená, že…,“ pokusí se ji uklidnit Brev.

Nina je ignoruje. „No a potom zaslechne, že nás zprostil služby.“ Vztyčí prst. Dvojčata se po sobě podívají. Nina má přednášku. Je tak v ráži, že by ji od toho nedokázal odtrnout ani váček zlatých alacaldů, které v jejích očích probouzí hvězdný třpyt. „Ne, že nás posílá někam jinam, ale zprostil nás služby. Rozumíte tomu? To znamená, že jsme bez pána.“

„Tak úplně ne,“ zavrčí Brev. Kýchne. Vytáhne kapesník a utře si nos. Bude rád, až se toho blbého ptáka zbaví. Co ho vyslat k té fialové můře?

„No jo, to je fakt. Myslíte, že za nás orodoval? No co, zkusila jsem to,“ řekne, když vidí jejich skeptické pohledy. Pak se usměje. „Ale víte co? Za celý svůj život jsem nelovila mrtvolu.“

„Jo to je fakt,“ ožijí Dvojčata, protože tohle je téma, které je opravdu zajímavé. „Jak vůbec ví, že je živej?“

„Je astrolog, pitomci!“ zavrčí Brev. Jeho nálada se zhoršuje s kýcháním, které už nedokáže skrývat. Měl to říct hned, že toho ptáka nemůže nosit, ale dát znát na sobě slabost, to je jako si vykopat hrob. „Prostě to vyčetl z hvězd.“

„Jo, ale proč ty jsi to nevyčetl?“

„Jak to mám vědět?!“ vyjede. „Kých. Nejsem astrolog, jen Lovec.“

„Hele, není ti nic?“ optá se Nina, když si všimne ruky u pusy. „Nekýcháš nějak moc často?“

„To je fakt. Dvacetkrát za pět plných.“ spustí Dvojčata.

„Zmlkněte konečně.“ Potom mu ramena poklesnou. Bude to muset vzdát a něco udělat, nebo se ukýchá k smrti. Večer ho vyšle k tomu… zachránci? Sotva. Jedna práce horší než druhá. Podívá se jednotlivě na všechny. „Je Třetím nejvyšším astrologem v zemi. Co myslíte, kolik má asi moci? Stojí jen dva stupně níž než První nejvyšší astrolog a nad ním je jen král. Vyrovná se knížatům. Může cokoliv. Takový plukovník je pro něj jen soustíčko, přesnídávka. Chápete? Nino, rozumíš tomu? Jestliže plukovník by… kých… nás poslal do Hraničních lesů, on by nás rovnou dal královskému popravčímu. To bych raději bral ty bažiny než navštívit jeho komnaty… kých.“

„Dobrá to by vysvětlovalo a nechtěl nám to říct.“

„Zmetek. Bastard. U Oka, je rafinovaný.“

„Pomsta.“

Nina, Dvojčata i Brev se zadívají na Armilona. „Pomsta? Za co asi?“

„Za toho Astryhze. On se o něj nějak zajímá, ne? Máme ho chránit, ale předtím jsme ho štvali. Kdybychom ho neštvali, nejspíš by ho našel.“

Kých.

„Mám pravdu.“

„Kýchám celou dobu, ale něco na tom je. V tom případě nic dobrého nemůžeme čekat. Budeme ho muset fakt chránit. Když dokázal tohle s plukovní… kých…em, co by asi čekalo nás? A mám toho dost!“ zařve. Seskočí z koně, začne se hrabat ve vaku. Pták pootevře jedno oko. Brev položí na zem brašnu, na ni položí kousek papíru a začne psát.

 

„Nesnáším toho ptáka. Mám z něj kýchavku. Jestli nás chcete, pak ho dejte Nině. Aspoň nám přestane vyčítat, že je ženská. B.“

 

Spokojeně ho svine. Přiváže ho k noze ptáka. Rozpačitě s ním stojí, ruku zdviženou ve vzduchu. Ostatní zírají, co to dělá.

„Co to děláš?“

„Čekám, až odletí, co asi…kých.“ Nebát se, tak mu vytrhá ten dlouhý červený ocas.

„Asi se mu nechce,“ řekne diplomaticky Nina.

„U Oka, já na něj seru!“ Vyhodí ho do vzduchu.

 Lovci omráčeně zírají, jak padá k zemi a potom je pryč. Po chvilce mlčení se ozve Armilon.

„Je rychlej.“

„On je jak…“ Brev pokrčí rameny, protože nezná nic, co by vystihovalo jeho rychlost.

„Jo. Kde ho asi vzal?“

Brev spokojeně se usadí na koně. Cítí, jak chuť kýchat pomalu mizí. „Co já vím? Doufám, že ho sežere nějaký pták. Možná je z Jižního království, co já vím. Tam dole jsou roztodivné věci. Kých. Chvilku máme klid.“ Popožene koně. Ostatní za ním. Dumají, jak mocný asi je muž, který je najal k ochraně někoho, o kom si mysleli, že je mrtvý. Když se to tak vezme je to první zločinec, co jim unikl. Taky poprvé zločince chrání.

„Víte, že chráníme zločince? Je to poprvé. Bude tma. Měli bychom přidat. Bude nespokojenej,“ dodá další Dvojče.

„Jo vím, ale pan Amadeo netuší, že po něm jdeme. Nebude nikam spěchat, i když jak se dostal z té výhně? Až ho najdu, důkladně ho vyzpovídám. Jo, máš pravdu. Je horší než plukovník.“

„Ráda s vámi jezdím,“ dodá tiše Nina. Všichni v šoku se k ní otočí. Dokonce i pes zbystří. „Kecám.“

„Přes den pojedeme, večer se utáboříme. Máme ho chránit. Jako vysušené ryby toho moc nezmůžeme. Musíme mít k tomu sílu.“

Po východu měsíce utáboří se u potůčku. Odstrojí koně.

„Nino, udělej jídlo.“

Nina se hne k vakům, když ztuhne jak socha. „Ani náhodou.“

„Neumíme vařit, no tak. Jsi z nás nejlepší,“ řekne zoufale Brev. Najednou si přeje, aby to nebyla pravda, jenže Dvojčata smíchají vše dohromady, jak je napadne, Armilon vaří polosyrově a pokud ne, jeho jídla se záhadně připalují. Jedině Nině je nespálí, i když do kuchařky má daleko, dá se to pozřít.

„Asi ho něco sežralo. Je daleko. Byl to orel. Blbost je daleko.“ Breva jejich hádka zaujme, když si uvědomí dvě věci. Pták se nevrátil, on nekýchá. V tom případě… Frr.

„Jé! Máš dalekou cestu za sebou, viď. Počkej, hned ti to odvážu. Chytej a už zase spíš. Jen dobře děláš. Jsi tak hebounký, a proč jsi u mě?“

„Tak daleko nebyl,“ řekne suše Armilon, který rozbalí vak s jídlem a zkoumá, co v něm je.

„Byl! Nebyl! Byl! Nebyl! Byl a byl!“ dupne.

„Ticho!“ zařve Brev, který konečně rozbalí papírek od Niny.

 

„V pořádku. Posla dostane paní Nina. Zprávy budete psát vy. Nikde se nezdržujte a dostihněte ho. Je to důležité.“

 

„U Temného, myslím, že bychom měli přidat.“

„Jo.“

„Nino, když uvaříš, můžeš ho nakrmit z našeho jídla.“

„Vážně? Tak jo. U Oka, co to děláš?! Pracky pryč nebo nebude večeře!“ odežene Armilona. Brev se usměje. Přece jenom je svět krásnej. Zbavil se ptáka a Nina začala dobrovolně vařit, takže se nebude s ní muset vůbec hádat.

„Dobré rozhodnutí. To je tím, že nyní ho mám většího než ty!“ neodpustí si Nina malé rýpnutí. Dvojčata se rozchechtají a Armilon se na ni udiveně zadívá.

„Co máš většího než Brev?“ Nina zrudne, Dvojčata se rozesmějí ještě víc.

„Ale nic.“ Armilon, když pochopí, že se nic dalšího nedozví, tak se začne věnovat psu a koním, i když občas se zastaví a zadívá se na Ninu a Breva.

 

Po měsíci plahočení stojí před ústí Údolí stínu.

„Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím.“

„Já taky ne,“ přikývne Nina a pohladí posla po peří. „Tentokrát musíme dovnitř.“ Otočí se na dalšího koně s vodou. Jsou blázni, ale bez vody tam nevjede ani za pytel zlatých. „Jakmile budeme s vodou v polovině, zdrháme odtamtud.“

„Nino, to je jasné. Nechci tam skapat.“

„Ani my.“

„Ani já. Cítíte to vedro?“ optá se Armilon a jako první z celé skupiny pobídne koně k ústí. Za ním vyrazí Brev, Nina a nakonec neochotně Dvojčata. Vjedou do ústí, Nina vzhlédne nahoru, když ostatní ztuhnou.

„To je…“

„Astryhzův kůň. Nino, podívej se.“ Nina se zahledí na kosti. Okamžitě seskočí. Opatrně k tomu přistupuje. Po velkých kruzích se blíží ke kostře.

„Mohl by to udělat Astryhze. Takhle přežil?“ Nina zvedne ruku. Poklekne, ale zavrtí hlavou. Potom přistoupí ke kostře koně.

„Tak co?“ vyhrknou jednohlasně Dvojčata.

„Nemyslím, ale stopy jsou zahlazené. Písek, vítr… Nic tu není. Kostra vypadá, jako by ji spíš sežrali zvířata, ale co zde může žít?“

„Všude něco žije. I ve Vysokých horách,“ připomene ji Brev. Seskočí z koně a jde k ní. „Máš pravdu. Vypadá to dost zvláštně, nevypadá to, jako by to bylo od ptáků. Možná šelma?“

„Netuším, ovšem sejít bych se s ním nechtěla. Jedeme dál?“

„Ne. Vrátíme se k našemu tábořišti. Ve dne by to nemělo smysl.“

„V noci nic neuvidím.“

„Ve světle pochodní ano,“ smázne její námitku. „Nebo chceš tam jet teď?“ Povstane, otře si čelo. Jedno z dvojčat přistoupí ke skále, pak se zadívá vzhůru. Polkne, protože má pocit, že každou chvíli ho to zasype. „Rozhodně vypadá to, že ten fialový podvodník měl pravdu.“

„Jo,“ přikývne pochmurně Nina. „Jdeme.“ Otočí koně. Jsou rádi, že odtamtud vypadli. Jedou ke starému tábořišti, které by nejraději už nikdy neviděli. Nina už chce seskočit, když vykřikne. „Stůjte!“

Všichni ztuhnou, kde jsou. Brev v sedle, Armilon napůl visí ze sedla a dvojčata se těžce od země odrazí, aby se vyhoupla do sedel.

„Co se děje?“

„Nevím. Ticho.“ Brev jako na povel ztichne. Když tohle řekne, tak je to vážné. Nina opatrně seskočí. Rozhlíží se po táboře. Snaží si vybavit, jak to tu vypadalo posledně. „Někdo tu byl.“

„Tulák. Karavana. Žoldák. Lovec. Otrok. Zločinec! Uprchlá manželka,“ létají všemi směry nápady od Dvojčat. Brev při posledním návrhu se málem rozesměje.

„Sklapněte ty svoje držky!“ vyjede nevybíravě Nina. Poklekne. „Jeden člověk. Přijel od údolí. Měl koně. Jak? Tohle není možné.“

Neptají se, jak to ví. Ví jen, že v tomhle je nejlepší v knížectví. Stopy jsou pro ni, jak pro astrologa noční obloha. „U Oka, on je fakt živej!“

„Jako vážně?“

„Jako myslím to vážně. Není tu moc stop, ale dost na to, abych věděla, že tu byl člověk s koněm a byl to Astryhze.“

Brev automaticky vzhlédne k Údolí stínu. Vždy myslel, že je to smrt. „Vždy jsem si myslel, že údolí je smrtelné. Neznám nikoho, kdo by tam byl, ani jsem neslyšel o nikom, kdo by tam byl. Ten Astryhze je buď čaroděj, nebo tam něco žije.“

„Někdo,“ namítne Armilon.

„To je fuk.“

Armilon si odkašle. „Nechci se do toho míchat, ale utekl z knížecích kobek, utekl nám, proč by neutekl i smrti?“ Nina k němu zvedne hlavu. Zamračí se. Armilon, když už promluví, tak to stojí za to. „Nebo myslíte, že by se ten astrolog zajímal o někoho bezvýznamného?“

Nina vstane. Opráší si kolena. „Ne, máš pravdu. Neuvědomili jsme si to. Možná byl strážným, ale někdo kdo zapůsobil na plukovníka, kdo donutil nás, abychom udělali, co chtěl, tak ten by se opravdu nezajímal o ševcova synka. V tom případě, kdo to, u Oka, je?“

„Nedivím se, že nám utekl. Je něco víc. Hnal nás měsíc až sem. Omyl, žene nás dál,“ povídají Dvojčata jedno přes druhé.

„Jo, měl jsem to vědět.“ Tvář se mu zkřiví do úšklebku. „No vida. Chtěl jsem mít parádního zločince a koukám, že jsem ho vyfasoval. Bude tma, tak se tu utáboříme a pak zamíříme do té pevnůstky. Být někým, kdo přežil tohle, tak tam jedu jak na křídlech.“

„Přesně.“ Mlčky sesednou, utáboří se. Brev se ještě dlouho do noci dívá na hvězdy, potom usne, aniž by na něco přišel.

Ráno po snídani se vydají do pevnosti. Už z dálky vidí stráž, která k nim vzhlíží, jako by neviděla živáčka pěknou dobu.

„Vítejte v Dvoubraní.“

„I vy. Potřebujeme se zásobit. Prošlo tudy mnoho cizinců?“

„V poslední době ani ne, že jo? I když jsme měli zde karavanu pana Rese up de Ioni.“

„Odjížděl zklamán, co?“

„Nech pana up de Ioniho na pokoji. Přiváží nám zásoby.“

„No jo, ale toho koně nezískal.“

„Koně?“

„No jo, pravda, byl tu podivný cizinec, celý zarostlý a měl stejně zarostlého koně. Šedého. Byl takový…“ zrozpačití. „Malý, jenže pan Res ho moc chtěl. Ten cizinec odjel na něm. Pak jste tu jedině vy. Jinak jenom známí.“

„A jak se jmenoval ten cizinec?“

„Netuším, ale možná to bude vědět Aidana. To je hostinská. U ní se ubytují všichni kromě pana Rese, který tu má vlastní dům.“

„Děkujeme.“

„Honíte ho?“ optá se. „Měli jsme ho zadržet?“

„Ano, je to zločinec.“ Brev pobídne koně. „No co, řekl jsem pravdu. Všude jsou na něj vyhlášky, ovšem tak mě napadá, kdo všechno ví, že je živý?“

„My? On?“

„Přesně tak. Zajdeme za velitelem. Potom,“ dořekne, když začichá. Přivážou koně a vejdou do hostince. Oči jim září jak dítěti, co uvidělo pamlsek.

„Konečně jídlo, co nevařila Nina.“ Druhé dvojče souhlasně zabručí.

Nina se zamračí, ale pod dojmem vůně to nechá plavat, i když si zapíše do hlavy, aby příště jim dala do jídla běhavku. Však si z ní neubudou utahovat. Posadí se k stolu, o dřevo cinkne stříbrný alcalde. Hostinská k nim hned přiběhne.

„Ať je to co chce, tak sem na stůl. Máme hlad jak vlci. Hladoví!“ zdůrazní Brev. Ostatní kývají hlavami.

„Jistě a polévku nechcete? A pro pejska kostičku, ne?“

„Bude vám vděčný, paní,“ pronese hlubokým hlasem Armilon. „Prosím, nedotýkejte se ho.“

„Jistě, já vím jaký je to pes. Můj otec je choval. Hned to bude.“ Ani neuběhnou dva plné údery a na stole stojí hluboké mísy a hrnec s polévkou.

„Berte si, kolik chcete. Maso potřebuje ještě chvilku.“

„Jistě. Vypadá to dobře. Vojáci nám povídali, že u vás byl zarostlý cizinec. Jméno náhodou vám neřekl.“

Hostinská se zarazí. „Udělal něco?“

„Ne, ale sháníme ho. Nebojte se, není nebezpečný.“ Nina se málem při té lži udusí polévkou.

„To je dobře. Moc sympatický mladík, když se tedy umyl, a jak se uměl ohánět mečem. Nandal jim to raz dva, a že se v tom vyznám. Jméno, pravda, bylo nezvyklé. Daimón, ano a to druhé všední Astryhze.“

„To není on. Jmenoval se jinak. Amadeo,“ spustí Dvojčata.

„Mně se představil takhle. Prý přijel z pustiny. Měl šedého koně. Dlouhý ocas a dlouhá hříva. Byl takový menší, nijak velký, ale pěkně rostlý. Možná bych řekla tak akorát?“ Lovci na chvilku přestanou jíst a zadívají se na sebe. Malý dobře rostlý kůň?

„Sssertanský?“

„Podle mě ano.“

„To by mohlo být. Ti koně jsou legendární, jak dokážou v poušti přežít. Pokud narazil na sssertanské kočovníky, pak by mohl přežít, a co to jméno? Proč by měnil jen příjmení, ale jméno ne?“

„Nemusel to být on.“

„Půjdu se podívat po pečínce a stavoval se u Arryje. To je voják, co vyrábí tahle zvířátka. Jsou na prodej,“ upozorní je na výzdobu kolem stěn místnosti.

„Jistě. Děkujeme. Potom se podíváme.“ Je pravdou, že všichni tíhnou k zvířatům a tyhle kousky jsou nádherné i odtud, ale pustí se opět do polévky. Když vyjedí hrnec, tak jim před očima přistane velký tác s kousky masa. K tomu hostinská přinese korbele s pivem.

„Mám dost. Musíme… krk… vyřešit tu záležitost s Astryhzem. Je to on nebo není?“ promluví Dvojče. Druhé přitakává.

„Bude to on.“

„Jo. Jedinej cizinec, který tu byl a byl strašně zarostlý. Vzpomínáte si, jak jsme vypadali, když jsme ho dostihli u toho ústí?“

„Fuj, ani mi to nepřipomínej. Páchli jsme hůř než dobytek.“

„Přesně. I kdyby narazil na kočovníky, tak měli by tolik vody, aby se mohl oholit, vykoupat a podobně? Pochybuji. Je to on. Zajdeme za tím Arryjem. To jméno mi zní povědomě.“

„Viděl jsem ho kdysi na severu. Kreslí mapy.“

„Mapy?“ všichni se nakloní k Armilonovi.

„Ano. Lovil jsem tehdy poslední zvíře, když jsem na něj narazil. Měl sebou k ochraně vojáky. Milý chlápek s obrovskými znalostmi a kde všude byl. Tedy pokud je to on, ale tohle jméno není moc obvyklé.“

„Byl to on. Jdu koupit tohle.“ Brev se zvedne a zadívá se na přívěsek v podobě šelmy. Jo to bude na jeho opasku vypadat nádherně a je to jeho oblíbené zvíře.

„Děkujeme.“

„My děkujeme. Skvělé jídlo. Tak jdeme ho vyslechnout. Mohli bychom tu přespat.“

„Víte, co říkal, nemáme se zdržovat,“ namítne Armilon.

Brev uvažuje. „Pravda, u Oka, kašlu na něj. Dneska budu spát v normální posteli.“ Nasupeně jde k domku, který jim ukázala hostinská. Zaklepe. Slušně čeká, aniž by vrazil dovnitř, jak to mají ve zvyku. Přece jen je to voják, který vyrábí krásné figurky a ne sprostý zločinec.

„Vítejte. Oh, pojďte dál. Někoho sháníte nebo potřebujete mapu, ale co já vím, tak Lovci mají mapy uvnitř hlavy. Prý vás vede sedmý smysl za zločinci. Vodu?“

Lovci se usadí za stolem. Brev obdivně hvízdne, když vidí figurku, potom ho upoutá na stěně mapa. Jde k ní blíž. „To je údolí. Nemá východ.“

„Omyl má jen jeden a vím to nejlépe. Objel jsem ho celé.“

Brev se obrátí k ostatním. Vypadá to, že jim pomalu dochází skutečnost. Co by dělali kočovníci v tak uzavřené oblasti? Jedině, že by tam bylo něco nesmírně vzácného, protože proč by jinak nasazovali své životy? Jenže co stojí za smrt?

„Nic tam není, to mi věřte.“

„Kde získal koně?“

Arryja strne, potom se narovná. „Jdete po něm?“ Lovci přikývnou.

„Kam jel? Máte povinnost nám vše říct. Pokud byste nechtěl, potom…“

„Podívejte se, jsem starý. Za svůj život jsem toho viděl víc, než vy všichni dohromady. Nějaké vaše výhrůžky mě nezajímají. Koupil si u mě mapy a odjel.“

„Jaké?“

„Království.“ O atlasu i jeho žádosti, aby mu ho uschoval, pomlčí. K čemu by jim to bylo? Zda hodlá jet do světa nebo ne, tak oni stejně pojedou za ním jako slídící psi.

„Čekal bych, že zdrhne. Je mrtvý. Divné. Má koně. Kde k němu přišel?“ spustí Dvojčata jedno přes druhé, čímž udiví Arryje.

„Ticho. Potom můžete si kecat, co chcete. Kam jel? Vsadím se, že vám to řekl. Nejste ten typ, který… Tak kam?!“

„Na sever,“ klidně řekne. „Víc toho nevím. Proč ho vlastně chcete najít? Co udělal?“ Netipoval by ho zrovna zločince, a i když Lovci dostávají různé úkoly, přesto většinou loví hříšníky.

„Jaké je nejbližší město na severu?“

„Nen i Ta. Asi padesát verst. Dva dny jízdy.“

„Jedeme tam a ještě něco, kdy tu byl?“

„Tak před měsícem a něco.“ Lovci se po sobě podívají. Tak za tohle je nový velitel nepochválí, ale co měli dělat? Cesta sem až z Fiory je dlouhá a splavná řeka s barkami žádná. „Hodně štěstí,“ popřeje jim na rozloučenou s jemným nádechem ironie. Obyvatelstvo a ani on nemá Lovce nijak v lásce. „Nechť vás Irius doprovází a nestane se vám nic zlého.“

„Děkujeme.“ Vyjdou ven, přimhouří oči od sluníčka.

„Nesnáším vedro. U Temného, proč jel na sever?“

„Je tam chladněji. Jdeme na velitelství.“ Vyrazí k velké budově, nad kterou vlaje vlajka království. Vejdou dovnitř, rozhlédnou se, kde asi může být velitel.

„Tudy, prosím.“ Ozve se za nimi. Otočí se. Voják jim ukazuje na jedny dveře. „Jdete za velitelem, ano?“

„Jistě.“ Jdou ke dveřím, které jim ukázal, zaklepou, jak se sluší a patří. Čekají, dokud se neotevřou. Uvnitř v žluto hnědé obyčejné uniformě sedí muž, před sebou papíry. Všechny překvapí mládí velitele.

„Vítejte v Dvoubraní. Potřebujete informace?“

„Jistě. Potřebujeme vědět, zda máte vypsanou odměnu na pana Amadea Astryhze.“

„Chvilku.“ Otevře desky. Nina se na něj dívá a přemýšlí, proč zde je tak mladý muž. Většinou tyhle posty obsazují už staršími veliteli. Tenhle snad ani neviděl pořádnou bitvu. Trpělivě čeká na výsledek.

„Byl, ale je stáhnutý. Je mrtvý.“ Na velitelově tváři se nehne ani sval.

„Děkuji, to je vše. Omlouváme se za vyrušení, musíme pospíchat dál.“

„Jistě, povinnost nade vše. Jste z Fiorského knížectví?“

Dotaz je překvapí, ale kývnou hlavou.

„Děkuji. Nechť vás Irius doprovází na cestách.“

„Děkujeme.“ Vyjdou ven, zastaví se.

„Tak tohle byl ten nejzvláštnější velitel, jakého jsem kdy viděla,“ pronese tlumeně Nina. „Mladý a ještě měl připravené desky s informacemi.“

„Je to malé město, někdo mu to donesl. Nejspíš ti vojáci u brány.“

Nina zavrtí hlavou. „Ne, on měl ho navrchu. Měl to připravené, a proč stáhli obvinění? Přece jsme mu oznámili, že je mrtvý, ale ten astrolog mu to neřekl. Tají, že je živý. A nechápu jedno, kdo tak rychle mu dodal informaci? Pochybuji, že by ho poslali po Poslech. I kdyby se představil pravým jménem, nikdo by ho tu nestíhal.“

Brev se zamračí. „Hloupost, plukovník je vysoce efektivní. Nejspíš stáhl obvinění hned potom, co jsem mu to oznámil. A víte, jak jsou na tom astrologové. Raději puknou, než aby něco vyzradili. Raději přemýšlejme, jak ho dohoníme. S tímhle předstihem může už být u Západních moří nebo v Sssertanském království.“

„Do ciziny moc nejezdíme,“ ozve se Armilon.

„To je pravda. Bylo by fajn se někam podívat. On nikam nepospíchá. My jo. Ani nevím, jak se někoho chrání,“ přidávají se svými výroky Dvojčata.

Velitel se na ně dívá z okna. Stojí, neodjíždějí. Nemá je rád nebo spíš má říct, že je nenávidí? Je to jedno, ale chce, aby vypadli a nenarušovali poklidný život Dvoubraní. Nejdřív nadával, když sem ho kvůli otci přeložili, nakonec si zvykl a pak zamiloval. Touha po kariéře ve vojsku ho opustila. Přejde ke stolu a schová desky. Mezi obočím mu vznikne vráska. Jak věděl, že se budou ptát na tohohle člověka? Pak prudce zavře skříň. Je to jedno, má důležitější věci na práci. Bude muset připravit městečko na ten útok, co bude za dva týdny… Zatřepe hlavou, pak jde napsat rozkazy. Těm vnuknutím nebo co to je, se naučil věřit.

„Velitel se na nás díval. Nejsme oblíbení,“ opět tlumeně řekne Nina.

Brev se zašklebí. Má radost. „Nino, my nejsme nikde oblíbení a vůbec mi to nevadí, spíš naopak. Jedeme do Nen i Ta.“ Dojdou si pro koně. Za deset plných úderů jsou už na cestě. Nina pečlivě sleduje zem a přemýšlí, kudy mohl jet. Když se to tak vezme, má Amadeo strach z odhalení nebo nemá? U velitele nebyl, takže si nezjišťoval, zda je na něj vydán příkaz k zatčení nebo ne, ale kdyby byla na jeho místě, pak by utíkala, co jí život stačí.

„Dvojčata, co si myslíte?“

Jedno se podívá na druhé, jako by čekalo přesně na tohle.

„Mluvili jsme o tom. Podle našeho úsudku se cítí dost nejistě. Tím, že sem vešel, předpokládal, že ho nikdo nepozná, což měl pravdu. Kdybychom byli jim, ujíždíme na sever. Každý tam jede už jenom z toho důvodu, že je tam chladněji, ale myslí si, že tam budou víc v bezpečí. Pravděpodobně pojede za sestrami. Bude chtít zkontaktovat rodinu, aby dal vědět, že žije. Už se jistě jeho smrt roznesla a sestry dostaly o tom zprávu. Hlavní město.“ Zadívá se na své dvojče, které rozvážně přikývne. „Je to jen předpoklad z důvodu, že si myslí, že všichni vědí, že je mrtvý, ale může předpokládat, že víme, že žije. Jestliže vyšel z údolí a viděl, že tam nejsme a ani v městečku, pak usoudí, že jsme odešli. I přesto bude se ohlížet, zda nejsme za jeho zády. V každém případě bude kontaktovat rodinu. Do Fiory nemůže, ale sestry by mohly poslat zprávu.“

„Dobrá. Dojedeme do toho Nen i Ta, potom pojedeme za rodinou. Taky bych to udělal. Nino, co stopy?“

„Zatím nic, ale mohl se vydat jakoukoliv cestou. Jak se říká: Do Edanu vedou všechny cesty, jen některé jsou delší a jiné kratší,“ zavtipkuje starou pravdu, pak ale zvážní. „Uděláme rojnici. Armilone, vyšli psa. Máš ještě ty boty? Nechci nic říkat, jméno si změnit může, ale pachovou stopu ne, že ano? Bude ještě vůbec na těch botách?“

„Ano, a nevím, zkusíme to.“ Sesedne, vytáhne z vaku sáček, v kterém má boty, které našel v domě Amadeova otce. Dá přičichnout psovi. Ten hluboce nasaje pach a vyrazí. Lovci udělají rojnici, i když dobře chápou, že by museli mít velké štěstí, aby stopy našli. K večeru unavení sedí tiše u ohně. Nikdo nic neříká, ale mají pocit, že oči jim vypadnou z důlku, jak se snažili zahlédnout byť nepatrnou stopu.

„Jdu spát, vyrazíme brzy ráno,“ řekne Brev. Přihodí do ohně ještě silné poleno a zabalí se do pláště. Na odpověď nečeká a vlastně ani nechce nic slyšet, proto zavře oči, i když před spaním se rád dívá na hvězdy. Za chvilku zaslechne chrápání. Usměje se tomu obyčejnému projevu spánku a i on za chvilku usne. Jen pes a koně občas přešlápnou, ale noc proběhne klidně.

Ráno se rychle najedí a opět v rojnici vyrazí kupředu. Až po Čase ohni, kdy slunce je nad hlavami, zahlédnou ohniště. Spěchají k němu, když je Nina zarazí. Opatrně aby něco nepřehlédla nebo nezničila, obhlíží terén. Nakonec pokývne.

„Máme ho.“

„Ulevilo se mi. Mě taky.“

„Co kůň?“

„Viditelné stopy tu nejsou, ale proběhl tu boj. Astryhze to přežil, i když prohrál. Tady ležel. Byl to dlouhý boj. Hádám šedesát plných úderů.“ Tiché hvízdnutí od Breva.

„Dost dlouho, že?“

„To si piš a prohrával. Myslím, že ho dotyčný nechal žít.“

„U Oka, chtěl bych to vidět. Strážní jsou dobře vycvičení a tak dlouhý boj jsem neviděl, když pominu válku, jenže to je něco jiného. Tohle byl souboj, ale proč? Co ten druhý?“

„Netuším, ten nás nezajímá. Pojedeme dál, ne? K večeru bychom měli být ve městě. Taková pohodlná postel by se šikla.“ Nina, která mezitím nasedla, pobídne zároveň s ostatními koně. K večeru opravdu zahlédnou menší opevněné městečko. V bráně pozdraví vojáky. Brevovi neunikne, že na rozdíl od Dvoubraní zde málem spí. Tak nějak pochybuje, že by si ho všimli. Vyberou jeden z hostinců.

„Tak jdeme na to. Musíme vypátrat, kde byl.“

„Beru si stáje,“ řekne Armilon.

„Hostince,“ seberou Nině před nosem cíl Dvojčata. Ta se zašklebí.

„No tak já jdu se posadit ke kašně. Hodně štěstí, hošánci!“ uculí se, jako by to právě chtěla, ale v nitru je nakrknutá, že to neřekla dřív.

„Vezmu si na starost posádku. Za hodinu zde. Hodně štěstí.“ Rozejdou se všemi směry. Brev zamíří k velké budově, nad kterou vlaje vlajka. Už z dálky vidí stráž. Jsou to flákači na rozdíl od Dvoubraní. Odfrkne si. Copak tu nejsou nepřátelé? Pak k čemu je tahle pevnůstka?

„Rád bych viděl velitele posádky.“

„Bohužel není přítomen, ale je tu zástupce. Zavolám ho.“

„Fofrem!“ pobídne ho, protože se bojí, že by po cestě usnul. Velitel je pryč, proto se tolik flákají?

„Co chcete?“

Brev se nakrkne. Co by asi chtěl? „Pět tisíc zlatých alacaldů.“

„Někoho jste chytli? Tolik nemáme.“

„Ne, tolik je vypsaná odměna na Amadea Astryhze. Byl tu.“

Muž zamrká a pohladí si holou lebku. „On tu byl?“ Tolik peněz si nevydělá za celý život.

„Jo a mohli jste mít takovou sumičku.“

„U Oka, vojáci…“

Brev se pomodlí k živlům. Blbějšího velitele snad armáda nemá. Je tu zbytečně. „Už tu není.“

„Hej, tak co tu vykládáte…Chyťte ho!“

Brev potěšeně se otočí. Tak nějak doufal, že ten hlupák vyvolá menší šarvátku. Stejně ho nemůže zavřít. „Tak co, všichni nebo jeden po druhém?“

„Vidíš to co já? Zase bez nás. Mizera,“ vykládají Dvojčata, kteří vylezlí z hostince.

„Pane, je to Lovec, nemůžeme ho zatknout!“ zvolá jeden z vojáků.

„To je mi fuk! Strčte ho do katru!“ vykřikne zuřivě při představě, že si nejen z něho udělal dobrý den, vytáhl ho z kanceláře, ale taky, že si nechal ujít pět tisíc zlatých alacaldů. To ho sere nejvíc.

„Jdeme mu pomoci, je jich mnoho.“

„Díky.“

„Pane, jsou tři,“ stoupne si za zástupce velitele. „Nebylo by dobré, kdyby lidé to viděli.“

Zástupce zaskřípe zuby, protože moc dobře ví, že má pravdu. „Nechte je!“ Vojákům se viditelně uleví, zatímco Brev s Dvojčaty se naštvou. Brev si odplivne.

„Zbabělci.“

Dvojčata se po sobě podívají, chytí ho pod paží a táhnou pryč. „Nic jsme nenašli.“

Brev se přestane vzpírat. „Cože? A pusťte mě!“

„Breve, řekl bych, že toho nenechají jen tak. V noci jistě ten ňouma se pokusí nás dostat, ještě si užiješ.“

„No, když to říkáte vy dva, tak dobrá. Jak to, že není v hostincích?“

„Netušíme, ale možná tu někoho zná?“

„Blbost. Počkáme na ostatní.“ Upraví si oděv, zadívá se na budovu. Ten zastydlý chrapoun mu zvedl mandle. Prý co potřebujete. U Oka, co by on potřeboval? „Potřebuji se napít. Taky bychom měli poslat toho posla panu Eleanu,“ řekne nejjedovatěji, jak umí.

„Chceš konkurovat Nině?“

„No a co? Nemám ho rád.“

„Breve, dostal nás z průseru. Nemám rád Hraniční lesy. Jsou tam bažiny, jedovaté monstra a špatné pivo. Kombinace, kterou nemám rád. Ani já ji nemám rád. Hnus hlídat trestance, otroky a dezertéry.“

„Dobrá dobrá, vy dva. Přesvědčili jste mě. Nino, jak se ti vedlo?“

Nina dosedne těžce vedle nich na lavici. Lusknutím přivolá hostinské. „Arak a celý džbán a ne aby byl ředěný!“ upřesní. „Nic moc. Lidi jsou tu ospalí jak mouchy. Pokud ho nevypátrá Armilon se svým hafanem tak nevím.“ Zívne si. „Nechci nic říkat, chce se mi taky spát. Mělo by se to tu jmenovat Spaní.“

„Tady, jasná paní.“

„Uctivej,“ prohodí laskavě a nakloní si džbán k hrdlu. Ze džbánu malý čúrkem padá průzračná tekutina přímo do hrdla. Skloní a podá ho Brevovi. Po starém zvyku si rukávem utře pusu. Dlouhé rusé vlasy má svázané stužkou.

„Hej, ty jsi tu nová?“ ozve se za ní. Dvojčata postřehnou cizincovu vznášející ruku, ale ani se nehnou.

Nina, aniž se podívá, kdo to je, loktem pohne dozadu. Zaslechne zalapání po dechu. „Vypadni,“ doporučí mu, ale zelené oči se smějí. „Potřebuji koupel.“

„Jsem tu,“ hlesne Armilon. Zadívá se na džbán.

„To vidíme. Máš něco?“

„Ano. Byl u kováře.“

„Cože?“ Brev mimoděk vykřikne, až probudí i klimbající Dvojčata.

„Neřvi, Breve, jsme tu sami a slyšíme ho,“ zabručí jeden z bratrů.

„Byl tu s šedým koněm. Nechal ho okovat. Taky ho léčil. Kovář ho ubytoval u sebe.“

Brev vstane. „Tak jdeme. Jak je to dlouho?“

Armilon zrozpačití, pohladí Lysandra po hlavě. „Netuším.“

Dvojčata s Ninou se začnou smát, Brev se krátce pomodlí k živlům. Vyjdou ven. Armilon je vede k velké kovárně na kraji města. Brev ohodnotí to místo jako úplně jiné. Jako by se tam zastavil čas, kdežto tady se žije. „Halo!“

„Chvilku vydržte!“ ozve se z hloubi kovárny. Lovci čekají. Nina se posadí na lavičku. Zívne, jak sluníčko příjemně hřeje.

„Tak co chcete?“ Z kovárny vyjde svalnatá postava v zástěře. Kolem hlavy má šátek, na nohou nízké boty. Ruce si utírá do hadru. „Potřebujete okovat koně?“

„Někoho hledáme.“

„Lovci. Jistě, tak co potřebujete?“

„Byl tu muž s šedým koněm.“

„Jistě Daimón Astryhze. Hledáte ho? Toho koně neukradl.“

Brev se pousměje. „Ne, koně neukradl, vlastně ano, to je jedno. Toho neukradl. Kdy odjel?“

„Před třemi dny.“

„Cože?“ Nina začne počítat, jak dlouho tu byl. „Tak dlouho?“

„Dlouho? Nechápu, kůň nebyl okovaný. Musím se přiznat, byl to velmi zvláštní kůň. Kdybych jednou neviděl sssertanského pouštního koně, přísahal bych, že ho měl, jenže chyběl mu vak.“ Ukáže si na krk. „Byl malej, i když zas tak malej ne. Prostě dokonale souměrnej a uši. Nic podobného jsem v životě neviděl. Byly do oblouku a směřovaly dovnitř. Taky kopyta. Ta byla hrozná, ale dal jsem mu je s bratrem do pořádku. On se věnuje léčitelství, i když řeknu vám, vešlo se mi do dlaně, tak bylo malé.“

„Co se vám vešlo do dlaně?“ optá se Nina.

„Krásná paní, no přece kopyto. Bylo strašně maličké, ovšem kůň byl rychlej, i když no nevím jak to říct. On se nechoval jako kůň. Byl krapet divnej,“

„Nechoval?“

Kovář přikývne. „Ano. Každý den ho Daimón masíroval a česal. Postupně se z něj stal nádherný hřebec, a taky ho cvičil. Vykládal mu jako člověku, co který povel znamená. Ukazoval mu věci, prostě se choval podivně. Měl se jako v ráji, ale byl no…,“ pokrčí rameny, jako by opravdu nevěděl, co na to říct, „Zvláštní. Ještě něco?“

„Nevíte, kam mířil?“

„Jistě. Dračí kopce.“

„Cože? Tam? Ne! U Oka tam ne!“ ozve se současně ze čtyř úst.

Kovář se po nich dívá a ničemu nerozumí. „Zaplatil dobře, i když peněz jistě neměl moc a pak ty meče. Nikdy…“

„Meče?“

„Jistě. Věnuji se především koním, ale v mečích se vyznám. Měl dva.“

„Dva?“

V Ninině tváři se objeví údiv. „Myslela jsem, že neměl žádný. Vzpomínáte si?“

„Jo. Mohl ho někde koupit.“

„Ne, ne. Takové nikde nemohl koupit. Ty meče přesahují peníze.“ Kovář odmítne jejich návrh.

„Nerozumíme.“

Kovář se zamračí, potom se posadí na lavici. „Rád tu sedím. Jeden byl zabalený, ale jednou se mi ho podařilo zahlédnout. Když jim mával, vzduch kolem něj svištěl. Tence, tiše a smrtelně. Bylo vidět, že se s ním učí, ale že zároveň k němu patří. Byl delší než ty co máme, štíhlejší, u jílce rozšířený, pak se zužoval. Špička byla trochu jinak. Zakřivená, jenže ne do strany, neumím to vysvětlit, a taky jsem ho neviděl zblízka. Pokaždé když měnil pozici, řeknu vám je výborný šermíř, tak jako by se špička měnila. Ten druhý vypadal jako obyčejný meč, zakřivený, co mají lidé na jihu, jenže ocel byla zpracovaná jinak. Viděl jsem meče ukuté Mistrem meče, ovšem ani on by nebyl nic takového schopen vykovat. Taky byl lehounký. Skoro nic nevážil. Mistrovské dílo, které nestojí nějakých deset zlatých, ale klidně bych za něj dal tisíc. Nechtěl mi ho prodat, protože prý ho musí vrátit. Řeknu vám, neznám člověka, který by takový meč někomu půjčil. Musel by to být blázen nebo mrtvý, ovšem mrtvému nemáme co vracet.“ Přikývne.

„Takže je ozbrojen.“

„Jistě. Kdo by zde byl bez meče? Všichni jsou tu ozbrojeni. Viděli jste, ne?“

Brev si uvědomí, že má pravdu. Nechal se uklidnit jejich ospalými tvářemi nebo proč?  „Nájezdy?“

„Hodně, ale v tomhle období přestávají. Je vedro, že ani nájezdnici nevylézají ven. Museli by být opravdu zoufalí. Jsme poslední výspa zeleně. Za tímhle lesem, sotva tři verstvy začíná poušť. Snažíme se, aby k nám nedorazila, vysazujeme stromy, ale staří povídají, že kdysi byla dál, než je teď. Jednou ji budeme mít u hradeb.“

„Takže město odpočívá. Zimní spánek. Zahrabaný medvěd.“

„Ano, přesně.“

„Děkujeme za informace. Náhodou podkovu od toho koně nemáte?“

„Počkejte.“ Na chvilku zmizí v kovárně. „Tady. Jak vidíte je opravdu malá. Moje mistrovské dílo. Bylo velmi těžké toho koně okovat, a vsadil bych celou svou reputací, že nikdy nebyl okován, což je zvláštní, protože i sssertanští koně kovají a nemuseli by. Pouze divocí koně jsou neokovaní, jenže proč by někdo měl divokého nezkušeného, na kterém by nemohl jezdit? Takový kůň je pro válečníka nespolehlivý a o Daimónovi by se to nedalo říct. Naopak.“

„Dobrá. Díky moc. Nino, vezmi si to.“

„Ano, je malá, i když jsem už takové stopy viděla, jenže rozhodně ne u obyčejného strážného. To jsou koně speciálně vyšlechtěné pro dámy nebo na okrasu, rozhodně ne do boje.“ Důkladně si ji prohlíží, potom si ji dá do středně většího váčku u pasu. „Půjdeme?“

„Jo. Víme přesně, kam jel, což je výhoda, jelikož se nebudeme zdržovat. Vyšlu posla, že ho skoro máme. Ten Amadeo musel toho koně najít. Nějaký divoký, protože žádný normální člověk by neměl neokovaného koně.“

Lovci pokývají hlavou. To dává smysl. Teď už ho jenom najít.

„Víte, já a můj bratr jsme o tom mluvili a bylo by lepší, kdybychom odjeli odtud co nejdřív!“

„A nedat tomu panákovi přes držku? Zbláznil ses?“

„Ani ne, ale co když si vezme na pomoc celou posádku?“

„Co se děje?“ zeptá se neklidně Nina.

„Pohádal se s velitelem. Urazil ho. Před celou posádkou. Hádal se s ním do krve. Málem se tam bili.“

„Děkuji za informaci. Má pravdu, co když někoho z nás zraní? Jak chceš tomu astrologovi vrátit peníze?“ namítne Nina. „Většina je fuč.“

„To mi nemůžete udělat!“ zaskučí Brev. „Já se tak těšil, jak jim upravím fasádu!“

„Jindy,“ řekne kategoricky Nina. „Nechci být znásilněná někde na špinavě slámě kupou vojáků. No co, sotva mi dají na postel. Mají přesilu, Breve.“

Ten rudý jak rak spustí. „Promiň, jaksi…“

„V pohodě,“ řekne neurčitě Nina směrem k posádce. „Jdeme.“ Vyrazí k hostinci.

Brev se za ní loudá. Její slova mu víří v hlavě. Kdyby to byla nějaká jiná, sotva by si dělal starosti, jenže Nina je členem jeho skupiny. Rozhodně nemůže si dovolit ji ztratit a příliš dobře ví, jak dopadnou ženy po takovém nechtěném zájmu. Jakmile dojdou do hostince, Brev vytáhne mapy. Jednu z nich rozloží. Má celé království v hlavě, ale je dobré se někdy podívat na mapu.

„My jsme tady a on putuje tady.“

„Doufám, že ten neznámý už odtamtud zmizel,“ zabručí Armilon.

„To je pravda. Nebyl příjemný,“ přikývne jedno z dvojčat.

Nina se zahledí na Breva. Zelené oči zkoumavě ho přejíždějí. „Zkus tabulky.“

Brev zvedne hlavu. „Víš dobře, že nefungují!“

„Nemusíš se ptát na něj, ale kam zamířil nebo podobně. Neříkal jsi, že je více druhů otázek, které jim můžeš položit?“

„To ano. Tak dobře, a co když mi ukážou sever?“

„Riskneme.“ Je ráda, že netrval na té bitce, i když ona by si taky ráda zabojovala, ale to by jich nemusela být tak velká přesila. Ne, už nikdy nedovolí, aby se stalo, co kdysi. Pohladí posla po peří. Má pocit, že neustále dřímá a jí. Brev zatím složí mapu, rozloží tabulky. Tvář čím dál dostává překvapený výraz. Občas hvízdne. Potom je složí i přístroje.

„Tak co?“

„Jede na jih. Myslel jsem, že pojede rovnou, kdyby to vzal tudy,“ prstem načrtne přímou čáru k Dračím kopcům, „byl by tam rychleji, jenže podle hvězd zvolí jinou cestu. Vypadá to, že se má s někým setkat, ale kdo by to měl být, to mlčí.“

„To je trochu divné, ne?“

„Možná… hm, proč by se odchýlil z trasy?“ Všichni studují mapu. Pak se Brev pevně zadívá na Nininu zamyšlenou tvář. Stalo se jí to, o čem předtím mluvila?

„Najdeme stopy, dokážeš to? Potom pojedeme po nich. Víme, kde má v úmyslu skončit. Kdyby se něco stalo, pak pojedeme k Dračím kopcům. Upřímně nesnáším je.“

„Opět ony. Jsou nepřátelské,“ namítne zamračeně Armilon.

„To je jedno! Jsme Lovci, kteří najdou i vránu ve vzduchu.“

„Jasně, Breve. Tak jedeme. Těším se jak malá,“ říká rozzářeně Nina. Schovají mapu, tabulky, vezmou vaky. Brev se v bráně otočí k posádce. Jednou to tady vymydlí, i kdyby Temné oko bylo proti! Nina popožene koně, když si výskne. Tak tohle nečekala, když seskočí. Rukou odhrne trávu v měkké půdě. Zdviženou rukou zadrží ostatní.

„Mám ho. Pojďte sem.“ Zatím vyndá z váčku podkovu, kterou přiloží k otisku. „Je fajn, že tu moc neprší. Vidíte, jak zapadá do otisku?“ Opatrně ji vyndá a schová zpět do váčku. Postaví se. „Nečekala jsem úspěch tak brzy. Teď z něj nespustím oči.“

„Dokážeš to sledovat?“

„Lysandr to dokáže i v noci. Jede na jih,“ poznamená Armilon.

„Výborně. Spoléháme na něj. Dej sem toho ptáka.“

„Doufám, že mu nechceš vyškubat peří?!“

Rád bych, ani nevíš jak! „Ne, jenom pošlu zprávu. Aspoň nám nebude užírat jídlo.“ Na malý papírek napíše zprávu.

 

„Našli jsme jeho stopu. Jede k Dračím kopcům, sledujeme ho. B.“

 

„Ať vidí, že se snažíme, no ne?“

„Jasně,“ přikývnou Dvojčata.

Brev zprávu přiváže k nožičce a vyhodí ho do vzduchu. Pták sotva nad zemí roztáhne křídla, která se zaskví v slunci a zmizí. Opráší si ruce. „Nejspíš se ho nezbavím.“

„Orel ho asi nedostihne,“ řekne diplomaticky Armilon, až se Brev zašklebí. Osobně by ho dávno hodil do polévky, které občas Nina vaří, ale když se to tak vezme, je mít lepší Ninu s ptákem než ptáka bez Niny.

„Tak jedeme.“

 

Na malém kopečku v zvlněné krajině se zastaví pětice jezdců v pláštích z kůží všech možných zvířat. Koně jsou unavení stejně jako jezdci. U jednoho koně sedí pískový pes s vyplazeným jazykem. Vysoká žena s rudým copem přes rameno si poklekne do suché trávy. Jemně ji přejede rukou jako slepec, který zkoumá tvar neznámé věci. Zdvihne oči, nozdry se jí rozšíří.

„Máme ho. Je tam v té vesnici.“

„Určitě?“

„Má rychlého koně, no co?“ řekne trochu křivě s obhajujícím tónem. „Jak jsem to mohla tušit?“

„Dobrá, já vím. Jedeme.“

„Počkat.“

„Co zas?“ zavrčí Brev. „Máme ho ne?“ obrátí se na Dvojčata, která si něco špitají.

„To ano, ale představ si tohle. My Lovci honíme jednoho chlápka. Ztratíme ho. Je si jistý, že už nás neuvidí, protože už ho nesledujeme celé měsíce, a najednou je uvidí. Netuší, že je mrtvý, že obvinění bylo staženo, doufám v to, a pak najednou uvidí Lovce. Ty samy, jako před několika měsíci. Ty samy, kteří ho málem uštvali. Zabili jeho koně. Co bys udělal Breve?“

„Zdrhl?“

„Přesně.“

„Prrr, odmítám si sundat svůj plášť!“

„Já to taky neudělám,“ odmítne Nina. „Jsem na něj pyšná a trvalo mi dlouho, než jsem se dostala do nejlepší jednotky.“

„Bejvávalo,“ řekne pochmurně Armilon.

„Sklapni. To, že teď nelovíme, což stejně považuji za degradaci, ale chráníme, neznamená, že nejsme nejlepší. My jsme nejlepší a já chci, až tohle skončí, opět lovit. Vy ne? Sundat ten plášť by bylo, jako zahodit tím čím jsme doopravdy – Lovci.“

„Nic takového nenavrhuji, jen by nebylo dobré ho vyplašit.“

Nina se zamračí a stočí pohled k chalupám. Pěkná velká vesnička, v jejímž středu je náves s hospodou, domy, některé vzdálenými a mezi tím pole a zahrady. „Já na to seru! Je nás pět se psem a on je jeden. Prostě nemůže nic říct!“ Pobídne koně, aniž ji kdokoliv stihne zadržet.

„Má pravdu, jedeme.“

„Svět by bez Niny byl šedivý, že?“

„Máš pravdu, přestože máme pravdu my. Bude vyděšený, bude bojovat a bude chtít utéct.“

„Já to vím, ty to víš, jen oni to nevědí. Někdy si říkám, zda tu jsme správně.“

„Astrolog nám to řekl, není jiná cesta. Sám dobře víš, že pro nás není jiné cesty než proniknout do duše zločince a chytit ho.“

„Jo, baví mě to, bratříčku!“ připustí a pobídne koně.

 Armilon zavrtí hlavou. Jsou to blázni, ale on patří k nim. S Lysandrem sjíždí k malebné vesničce, která je zde v zvlněných kopcích zasazena jako ztracený klenot.  S ohlušujícím rámusem vjedou do vesnice. Ihned zpozoruji nádherného šedého koně, kterého provádí malý kluk. U zdi na lavici sedí starý muž s tyriandrem, devítistrunným nástrojem. Ruce se jemně probírají strunami. Zvedne hlavu k jezdcům, a pak se zadívá směrem k černému stromu, kolem něhož jsou pruty s barevnými fábory, které nevidí, ale ví, že tam jsou, protože je slyší.

„Hej, hostinský, je tu Daimón Astryhze?“ Ostatní obklíčí budovu ze všech stran.

Z částečně dřevěné budovy vyjde statný muž s čapkou na hlavě, zástěrou kolem pasu. Modré oči se zadívají na jezdce.

„Není tu, někam odešel.“

Brevovi se protáhne obličej, Nina vyprskne smíchy.

„Vrátí se, stačí si počkat,“ ozve se melodický hlas slepce, který je uchvátí. „Odešel s mou vnučkou, ale vrátí se. Vždy se vrací, víte.“

„Kdy?“

Slepec vyloudí vyšší tón. Brev má pocit, že mu někdo drhne záda ocelovým kartáčem. Polkne. „Kdy přichází vítr? Kdo ví. Sedněte si, počkejte. Lovci…“ dořekne a prsty vyloudí pár tónů, jež pohladí duši.

„Nic jiného nám nezbývá. Myslím, že to bude naše štěstí,“ povídá jedno z Dvojčat a druhý na něj naváže, „protože zadržíme jeho koně. Takhle nám neuteče.“ Brev ho plácne po zádech.

„Odpočinek potřebujeme, ne?“ Usměje se, sesedne. Potom se podívá do starcových prázdných děsivých důlků. Proč si je nezakryje, pomysli si nervózně, ale nechá ho být. Vejde do hostince. Lovci umí nejen stíhat, ale jsou trpěliví. Nikdy jim lovná zvěř neunikla, ani teď ne.

Frr, na rameno mu usedne pták, který ihned zavře oči.

Kých! U Oka, ten pták je neštěstí, když rozvazuje papírek.

 

„Výborně. Pamatujte chránit, ne zabít. E.“

 

Vztekle ho zmačká. „Pivo, víno a vodu!“ Luskne prsty, vaky složí u nohou židle. Vedle něj se posadí Nina, Dvojčata na lavici, na další židli se psem po boku Armilon. Na okamžik se vrátí v čase, kdy seděl takhle ve Fiore a dozvěděl se, že mají práci. Tehdy netušil, jak moc prokletou. Toužil cestovat, chtěl dokonalého zločince, jenže zrovna takhle si to nepředstavoval.

„Zde, pánové. Zdržíte se?“

„U Oka, zřejmě jo,“ zabručí. Napije se a tvář se mu rozzáří. Vše se dá přežít, jen špatné pivo ne a tady je moc dobré. Nemusel by se vracet tak brzy. „Tak na pana Amadea, ne?“

Pateré ťuk se rozlehne po prosté dřevěné místnosti.