Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z vůle koně - 15. Intriky V.

10. 2. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 15.

 

Intriky 5

 

Erthium, jak ho nazývají sssertanští kočovníci, je starobylé město neznámého původu, které stále okouzluje svou krásou a bohatstvím. Je stále hledáno početnými skupinami lovců pokladů, ale ne všichni toto legendární město najdou. Někdy si říkám, zda to není iluze stvořená smrtící poušti.“

 

Výňatek ze zápisků Cestovatele

Elean se dívá za Lovci, pak se začne usmívat, potom smát, čímž přitáhne pozornost kolem jdoucích, i když je v zastrčené uličce. Vzápětí zvážní, když si uvědomí, že má důležitý úkol. Bude muset Lovce ochránit, i když by je nejraději poslal na Stezky mrtvých za to, co mu provedli. Ke splnění úkolu potřebují klid, ne aby měli za zadky další skupinu Lovců. I tak je to výjimečná skupina, protože mít jako stopaře ženu a k tomu dvojčata je opravdu divné, ale podle toho, co mu vyprávěli, je to nejlepší skupina jakou plukovník má. Musel být velmi naštvaný, že je chtěl poslat do Hraničních lesů. S potěšením mu ji sebere pro své účely. Až najde Amadea, mohou se vrátit k němu a dělat si, co chtějí. Klidně skončit v Hraničních lesích.

Jde k domu Aidana, když spatří polozakrytá nosítka, jaké rády poslední dobou používají vznešené dámy. Kdo to asi může být, myslí si, když vchází dovnitř. Z jednoho pokoje se ozve vřelý plný ženský smích. Usměje se, protože ho okamžitě pozná. Aidanova a plukovníkova sestra. Zaslechl ji několikrát na večírku, čímž upoutala pár přítomných pánů. Krásná plavovlasá žena. Na rozdíl od ostatních bylo vidět, že se umí smát. Nebude je rušit, když se dveře otevřou.

„To jste vy? Prosím, pojďte dál,“ zve ho dovnitř Prachmet.

„Kdo to je?“ ozve se z pokoje.

Elean vejde dovnitř, ukloní se Aidanově sestře. „Dobrý den, krásná paní. Viděl jsem vás na bále, kde jste zářila mezi přítomnými jako labuť.“

Ruměnec na tvářích mu prozradí, že zřejmě se moc s muži nestýkala nebo není zvyklá na lichotky.

„Nedobírejte si mě.“

V Eleanově hlavě se rodí plán, ovšem bude s tím souhlasit jak dívka tak Aidan? Má pocit, že nebyl nadšený, když se sestra objevila na večírku, ale proč? Každý by zabil, kdyby se jeho příbuzná měla stát kněžnou. S kým nejdřív promluvit? S Elvie Inie Estrahzy nebo s Aidanem? Přistoupí k němu a zatáhne ho do rohu, kde je nikdo nemůže slyšet. Je vidět, že Elvie zajímá, proč tam jsou, ale je dobře vychována a nechá je být.

„Aidane, chceš, aby tvá sestra se stala kněžnou?“ Jde přímo na věc. Jeho poslední věc a potom odejde, i když má podivné tušení, že se sem vrátí. Příliš mnoho věci se zde událo.

„Já? Ne, ale sestra ano,“ řekne pochmurně. „Aiol s rodiči ji tak vychovával od malička.“

Elean nadzvedne obočí. „Nechci nic říkat, nebyl tehdy kníže–“

„Na Fiorském trůně se vždy kněžny střídaly.“ Pátravě se zadívá do nádherné Eleanovy tváře. Jak by to mohl zařídit? Co se doslechl, knížeti nikdo neřekl, že je tady. Zřejmě je s astrology na štíru a Zafirahovi taky nepadl do oka. „Asi si myslel… Je to kruté, že?“

„Ani ne. Mohl bys mi ji sem na chvilku přivést?“

Aidan se na něj bolestně zadívá, ale snad něco v jeho očích nebo ve zvednutém koutku rtů ho přesvědčí, že bude vše v pořádku. Jde k Elvie. Vždy ji měl rád, jen proč s ní chce mluvit?

„Elvie, můžeš na chvilku k nám. Promiň, Prachmet.“

„V pořádku.“

Elean sleduje její královskou chůzi. Bude z ní krásná kněžna, pokud si to bude přát.  Elvie se před ním ukloní.

„Přejete si?“

„Spíš, co já pro vás mohu udělat, kněžno.“

Elvie zbledne, Aidan se ostře nadechne, ale jako první promluví Elvie. „Nedělejte si legrací, Třetí nejvyšší astrologu Eleane. Není to vůči mně ani vůči vašemu hostiteli hezké.“

„Chtěla byste jí být?“ Cítí, že ano, jenže viděla knížete? Je o hodně starší, i když vypadá dobře. Postavení, moc, bohatství je něco jiného než s někým žít.

Vážná Elvie se zadívá do zelených očí. Nevidí v nich touhu, jen pátravý, trochu vyčkávavý pohled.  „Ano.“

„Elvie, on…“

„Aidane, v pořádku. Budete kněžnou, ale jestli vám mohu radit jedno.“ Nakloní se k ní. „Nechte si postavit nový pavilon někde jinde. Například blíž k dětskému. Máte je ráda, ne?“ V očích sourozenců se objeví zmatek a Elvie přikývne. „Musím ještě něco před odjezdem zařídit. Buďte zdráva a nechť nad vámi bdí Jiskrovec a živly.“ Odpoutá se od nich, když mu venku v hale dopadne na rameno Aidanova ruka.

„Ke knížeti se nedostaneš, protože o tobě nemá tušení. Jak–“

„Moje věc. Myslím, že bude velký ples nebo se snad mýlím?“

„Ano výročí založení Fiory,“ řekne zmatený Aidan. „A co to má s tím dělat?“

„Pořiď ji krásné šaty. Modrá bude vhodná, nebo se optej Ciceria. Myslím, že ti vhodně poradí. V takových věcech se perfektně vyzná. Musí být výjimečná, protože všechny tam budou zářit jak hvězdný prach na obloze při severní září.“

Aidan zrudne. „Ty…!“ vykřikne, jenže Elean už je venku na ulici. Aidan se zamračí. Jak to chce splnit? Zbláznil se, když ji to řekl. Teď jen ještě víc tomu věří, že právě ona stane po knížecím boku. Vrátí se do pokoje. Je šťastná, pomyslí si pochmurně. Pokud Elean zklame a ona se jí nestane, bude silně zklamaná. Měl by ji říct, aby mu nevěřila, ale všechno co udělal, tak nějak vyšlo. Od té doby, co zachránili Olivienu, na něj nikdo nezaútočil, což celou dobu čekal. Myslel si, že Jahwne na něj pošle zabijáky, nebo se ho bude snažit očernit, ale jakmile ho vidí, přejde na opačný konec nebo zmizí. Jak toho dosáhnul? To má tak velkou moc? Záhada.

„Aidane, myslel to vážně?“ optá se Prachmet nešťastně, které to Elvie hned vyklopila.  

„Bojím se, že ano.“ Zadívá se na sestru a manželku. Bude muset zajít za Ciceriem. Sice nechápe proč, ale u Temného, potřebuje jeho karty i jeho přítomnost. A ta rada by taky nebyla na škodu. Jednou se taky může do toho zaplést a ne jen poslouchat bratra.

„Já a kněžnou…“ hlesne Elvie. Její oči se dívají úplně mimo.

Aidan si řekne, že pokud ho Elean zklame, zabije ho, i když netuší jak.

 

Elean zatím dojde k domu, kde sídlí velitelství. Zahledí se na rostliny, které rostou i přes zimní čas, který tu nastal. Nádherné květy se smrtelnými kořeny. Vstoupí dovnitř. Avarreon, který ho zahlédne, si pospíší, předběhne ho a s úklonou mu otevře dveře. Astrolog vstoupí, jako by mu to tady patřilo. Je vzteklý, ohodnotí svého protivníka. Nádherné.

„Buďte zdráv.“

„Vy… I vy,“ polkne. Dnešní den je k ničemu. Právě dopsal rozkaz k zastavení stíhání Astryhze. Málem, že neprodřel perem papír, jak to psal, ale dopsal to. Teď je tady ta fialová krysa bez svědomí. Nenávidí ho. Co tu dělá? Přišel se mu posmívat? „Co potřebujete?“ optá se sebezapřením. V ruce mačká pero, div že ho nepřelomí.

Elean se na něj zadívá. „Co byste řekl, kdyby se vaše sestra stala kněžnou? Je to vaše přání, že?“

Skoro je slyšet křup, jak se pero zlomí. Aiol se dívá na tu fialovou myš. Dělá si legraci nebo co?

„Slyšel jsem, že brzy bude velký ples na počest založení Fiory. Myslím, že tam budou všechny krásné dívky a paní. Určitě by ho měla navštívit i vaše sestra Elvie. Je nejen krásná, je vhodná na kněžnu. Šaty nechte na bratrovi. Myslím, že vybere nějaké krásné.“ Nejlepší dodavatele látek, nejlepší šičky vždy měly společnice, a ty si to přísně hlídají. Ovšem pokud Ciceria o to požádá Aidan, pak by Elvie mohla mít to nejlepší, co Fiora nabízí.

„Co za to?“ optá se na rovinu. Pero nechává být. Kašle na to. Je to jeho sen, ale co může za to chtít? Za ta léta, co se sem vyšplhal, poznal jedno: Nikdo zadarmo nezvedne ani lžičku.

„Vaší jednotku Lovců. Přesněji řečeno tu nejlepší.“

Estrahzy skoro vyvalí oči v takovém je šoku. Za takovou službu chce něco tak nicotného? Je blázen? Dal by víc. „Jistě. Je vaše.“

„Výborně. To je vše. Zrušte ten rozkaz jejich vyhnanství, a upozorněte důležité lidi, že spadají pod Třetího nejvyššího astrologa.“

„K čemu ji potřebujete?“ optá se ho už značně klidněji. Neví, jak to chce zařídit, ale stejně by tu jednotku poslal do Hraničních lesů a pak, kdyby svůj slib nesplnil, vždy to může udělat.

„Nechť je vám nakloněná Vůle hvězd.“ Vyjde ven. Zamyslí se, co bude potřebovat. Rozhodně kouzlo přitažlivosti. Nemůže se spoléhat na to, že právě ona bude nejkrásnější, nejvtipnější, nejžádoucnější. Bude muset jí trochu pomoci. Nic podobného ještě nedělal, ale zvládne to. Jakmile tohle dokončí, odjede. Taky upraví její šaty, aby upoutaly zrak přítomných.

Pospíchá do kapitánova domu. Nosítka už jsou pryč, takže může čekat Aidanovy výčitky. Při vstupu domů ho přivitá ticho. Překvapeně zamrká, pak si uvědomí, že potřebuje nějakou věc, kterou Elvie ráda nosí, nebo ji udělat kouzlo přímo na tělo? Mohl by, jenže tohle ještě nikdy nedělal. Je snazší kouzlo dát do nějakého předmětu, které by ho drželo. Pak si vybaví její dlouhé zlatisté vlasy. Hm, to by snad šlo.

„Kde je pan Aidan  a paní Prachmet?“ odchytí služebnou. Ta udělá pukrle.

„Odešli, pane. Mám vám s něčím pomoci nebo připravit?“

„Ne, i když… Slečna Elvie má zde pokoj?“

„Ano, i když už zde delší dobu nebydlí,“ odpoví překvapeně.

„Můžete mě tam zavést?“ Přece jen bude lepší, když bude mít něco po ruce. Jde za služebnou, uvažujíc, jak dlouho bude kouzlo tvořit. Udělá ho ještě dnes. Za chvilku skončí Čas ohně a nastane Čas větru, kdy je nejsilnější. Taky musí udělat to tak, aby byla přitažlivá jen pro knížete. Rozhodně nechce, aby se na ní lepili všichni muži v okolí, naopak, aby je odrazovala svou nedostupnosti. Kníže musí mít pocit, že je výjimečná. Usměje se, když si tu situaci vybaví.

„Zde, pane.“     

„Můžeš jít.“ Vejde dovnitř, zamkne za sebou. Rozhlédne se, potom vypustí svou magii. Skoro se roztřese touhou potom, aby mohl ji uvolnit naplno.

Pokoj je dívčí s malým balkonem na ulici. Bílé záclony, světlé závěsy svázané do velkých mašli po straně. Na zemi leží pestrobarevný koberec, zatímco na zdech visí obrázky květin. Malý vyřezávaný stolek s dvěma židlemi, lůžko, u kterého je toaletní stolek. Dvoje dveře, nejspíš do šatny a koupelny. Místnosti vévodí příjemné modré a smetanové odstíny. Jediné, co tu chybí, jsou květiny.

Magii prohledává okolí, zda by něco našel, ale zároveň očima pátrá po předmětech, když mu zrak padne na krásný malý toaletní stolek. Doufal v to, ale nevěřil, že by tu něco mohlo zbýt. Vytáhne dlouhý světlý vlas z kostěného kartáče. Schová ho. Na chodbě zahlédne vykukovat stejnou služebnu, která ho sem přivedla. Vypadá to, že ať je to dům vojáka nebo královský palác, služebnictvo je stejně zvědavé.

Sejde do sklepa, jako poprvé, když sem přivezl Olivienu. Dveře nejen pevně zavře, ale i zapečetí magii. Postaví se ke dveřím. Zachytí Nitky, které se kolem něj vinou od okamžiku, kdy se narodil. Tehdy se jim smál, snažil se je chytit dětskými prsty, ale trvalo to velmi dlouho, než je byl schopen používat. Usměje se a vytvoří planoucí kouli, která rozzáří temnou místnost jako ve dne. Na zametenou podlahu položí vlas. Cítí se silněji, než když prohledával pokoj. Spojuje neviditelné a omotává vlas kouzlem přitažlivosti, důvtipu a krásy. Nitky se splétají, dotýkají se vlasu, který se vznáší nad zemí. Úplně se ztratí v magii. Je jí okouzlen jako poprvé, když stvořil ohnivou kouli.

„Hotovo,“ řekne potěšeně. Před ním se vznáší vlas určený k okouzlení knížete. Teď už jen ho doručit majitelce, což bude hračka, i když je škoda, že už tu není. Zabalí ho do bělostného šátku. Cítí jeho váhu, ale hlavně kouzlo, které do něho vetknul. Každý ze živlů, které povolal, dal do vlasu to své nejlepší. Zhasne kouli a zamrká, jak mu před očima tančí světelné záblesky od ohně. Otočí se a chvilku čeká, až si oči přivyknou tmě.

Když vyjde z místnosti, zjistí, že zrovna do domu vchází Aidan. Ten se na něj podívá.

„Byl jsi za Ciceriem?“ optá se ho zdvořile. Má podezření, že byl, ale pochybuje, že to z něj vytáhne.

„Neměl jsi to mé sestře slibovat,“ vyjede, aniž by přitakal.

„Bude záležet na tvé sestře, zda bude skutečně chtít zůstat kněžnou nebo ne. Pokud nebude chtít, tak se jí nestane.“

„Jak to můžeš ovlivnit?“ V rukou drží velký balík.

Vloženou magii větru, která jí umožní zvolit, ale to neřekne. „To je moje věc. Až se setká s knížetem, bude ji okouzlen, ale ona si bude moci vybrat. Jestliže proti němu něco bude mít, tak řekne ne. Kníže vybere si jinou dívku, ale pokud se jí bude líbit, potom se stane kněžnou. Jsi spokojený?“

„Bude chtít,“ řekne přesvědčivě.

„Ona už ho viděla?“

„Ano, v knížecích zahradách, ještě když byla malá. Bylo to při svatbě s kněžnou Anahitou. Okouzlil ji. Myslel jsem, že ji to přejde, jenže nepřešlo. Kam chceš jít?“

„Za tvou sestrou.“

Aidan se na něj podezřívavě podívá, pak otevře dveře. „Doprovodím tě. Někdy si říkám, kdo jsi. Jak to děláš? Víš, že Jahwne přejde ulici, než by mě raději potkal? A mám zde ty šaty. Domácí šička je upraví.“

Elean se potěšeně usměje. Vypadá to, že jeho kouzlo funguje perfektně. Je tomu rád, protože za ten měsíc, co tu je, Aidana považuje za svého přítele. „Tak to má být, tak je to určeno.“

„Začínám se tě bát.“

Elean to pomine, když se zastaví před velkým domem se zahradou. Ihned uhodne, že tu bydlí jeho sestra a bratr. Zahledí se do oken. Tam někde je.

„Aidane, hned jsem dole!“ křikne světlovlasá osoba z otevřeného okna. Divoce na něj mává.

„Mohla by být trochu…“

Elean se pousměje. „Kdepak, je to osvěžující. Vnese do těch starých zdí smích, ale Aidane, poslechni mě dobře. Nesmí se na starém místě postavit nový kněžnin pavilon. Je to velmi důležité. Pokud chceš, aby tvá sestra byla doopravdy spokojená.“

Aidan má v očích ještě větší zmatek.

„Co tu děláš? Vždyť jsme se rozloučili před chvílí. Buďte zdráv.“ Ukloní se, zatímco bratr ji vrazí šaty do ruky.

„Přišel jsem se rozloučit, krásná paní.“

„Odjíždíte? Odjíždíš?!“ ozve se do sourozenců.

„Ano, hned zítra. Musím něco velmi důležitého udělat a zdržel jsem se tu už příliš dlouho. Malý dárek pro vás.“ Elvie přehodí přes účes hebký šátek s vlasem, který se jí pevně začlení do ostatních. Elean spokojeně ji ho upraví. Ví, že vlas tam zůstane až do její smrti. „Měla byste jít. Je zima.“ Nenápadně prozkoumá šaty. Měl pravdu, jenže jsou tmavomodré se zeleným a bílým. Vloží do nich kouzlo záře. Jakmile si je na sebe vezme, rozzáří i sklepení.

„Nechť vás Irius doprovází na cestách a nestane se nic zlého. Děkuji, je krásný.“

Elean přikývne. Je stejný jako šátky, které nosili u nich doma. Bílý v bělostné rozkvetlé květy. Ukloní se, zmizí v domě. Elean se za ní smutně dívá. Snad udělal dobře.

„Odjíždíš.“ Věděl to, jen nějak si zvykl ho tady mít. Zvláštní, protože když si vybaví jejich první setkání, tak nadšený nebyl.

„Musím. Nejspíš zajdu za Ciceriem,“ dodá a úkosem se na něj podívá. Aidan lehce sebou trhne. „Jeho práce s kartami je fenomenální a společnost přitom příjemná. Aspoň jednou bych nemusel pracovat.“

„Chtěl jsem tě pozvat na džbán vína. Znám jednu dobrou hospodu, kde víno není tak špatné.“

Elean pomalu přikývne. „Proč ne. Půjdu.“

„A Cicerio?“

„Jednou se sem vrátím, cítím to. Tak kde je ta báječná hospoda?“ optá se rozverně. Je nadšený, protože kouzla vyšla, ale taky proto, že konečně odjíždí. On sám v lesích. Konečně pojede za Astryhzem, konečně změní svůj osud. Možná dokonce by mohl snít o tom, že by se mohl vrátit k rodině. Je to jen bláhový sen a bude rád, když mu ukáže cestu, jak z toho ven.

„Tady je.“

„Vypadá spíš jako útulný domek pro milenku, než jako hospoda, kde se dá pít.“ Nad dveřmi jsou dvě růže. Černá a červená. Zavrtí hlavou nad tím zvláštním znamením, které by se spíš hodilo k domu bílých lampionů.

„Nech se překvapit,“ usměje se Aidan, i když hlavu má plnou starosti, jak tohle všechno dopadne, ale s Jahwnem to taky dopadlo dobře, tak proč by nemohlo i tohle. Otevře dveře. Elean je překvapený, když uvidí schody, které vedou dolů. Zadívá se na Aidana, který směle jde dál. Otevře další dveře. Vejdou dovnitř místnosti s lidmi, kteří zvednou hlavu. Na chvilku lehký šumot ztichne, potom se pokračuje jako by nic. „Jednou jsem utíkal a chtěl se schovat. Vpadl jsem tu a skoulel se ke dveřím jako hruška. Dveře se otevřely a já zíral sem.“ Rozhlédne se po čalouněných lavicích, po menších stolcích s květinami. U dlouhého pultu stojí jediná osoba. Vysoká plnoštíhlá žena s úsměvem na rtech. Na vlasech má šátek, který ji pevně stahuje nepoddajné hnědé kučery. Oči zvídavě sledují příchozí. V rohu místnosti sedí dva chlapi s připravenými meči, jinak nikdo.

Žena promluví hlubokým hlasem. „Vítejte, kapitáne. Klid, pánové. Kapitán se sem přišel jen napít, že?“

„Jak jinak, Zoethe.“ Napůl úst prohodí k Eleanovi. „Pašeráci.“ Jde ke svému oblíbenému stolu v rohu. Posadí se. Žena jim nese už skleněný džbán vína s poháry. Postaví je před ně.

„Přivedl sis hosta. Znáš zdejší pravidla.“

„Promiň, Zoethe. Zítra odjíždí, tak jsem si řekl, že se rozloučíme. Kdybych to věděl dřív, oznámím ti to.“

„Dobrá! Tak do toho!“ Na Eleanových plecích přistane mohutná ženská ruka, až vyhekne. „Tohle je nejlepší pití ve Fiore. Lepší než v Edanu na královském dvoře.“ Elean si pomyslí své, ale když ochutná první sklenku, musí jí dát za pravdu.

„To víno je opravdu skvělé.“

Aidan se spokojeně usměje a pomyslí na Ciceria. „To ano. Povídej, kam pojedeš?“

Elean zatočí sklenkou. „Za Astryhzem.“ Napije se, když na něj dopadne stín. Zadívá se na tác. Sušenky, něco sladkého a tři malé mističky s oříšky, z nichž jedné jsou velmi mastné.

Aidan mrkne na Eleana. „Zoethe tvrdí, že takhle hosté vypijí toho více a nepocákají ji tu podlahu smradlavými obsahy žaludků,“ rozesměje se. Elean si nabere hrstičku. Opravdu, skvělý podnik. Měl by se zlobit, že mu ho neukázal dřív, ale popravdě možná je to tak lepší, protože by tu jinak strávil značnou část svého pobytu. Povídají si o všem možném. Eleanovy zelené oči se dívají po návštěvnicích jako by někoho hledaly, ale neobjevuje se v nich zklamání ani se nerozzáří.

„Koho hledáš, Eleane?“

Elean už značně uvolněný řekne. „Svého Ariméé.“

„Ar…“

„Ariméé. To je někdo s kým bych mohl být celý život.“

„Celý život. Máš pravdu, ale pijme, protože jen tak zapomeneme, že máme studené postele.“ Oba si přiťuknou. Zoethe zavrtí hlavou. Opravdu tohle jsou skuteční pijáci, co dokážou taky ocenit dobré víno.

Zvednou se v době, kdy měsíc je na obloze a Čas vody značně pokročil. Vyjdou ze dveří. Chladný vzduch je na chvilku vzpamatuje.

„Aidane, ten podnik je skvělý!“

„Že ano? Schází se v něm všichni místní zločinci. Mám to tam rád a bratr mě tam by v životě nenašel. Jdeme do té studené postele.“

„Ty běž za Ciceriem.“

„Za Ciceriem. Víš, kdy je nejhezčí? Nevíš, neřeknu ti to. Hm, jo půjdu. Měj se.“ Elean se rozesměje, když vidí, jak dost vratkým krokem směřuje k věžním hodinám. Elean se nakonec dostane do své postele, kde padne jak podťatý. „Dobré víno, kterého bylo příliš. Ariméé… Chci ar…“

 

Druhý den otevře oči, zamrká na strop. Snaží se upamatovat, co se stalo. Hospoda, dobré víno, potom měkká postel. Odjezd. Ožije, jakmile si uvědomí, že skutečně odjíždí. Konečně bude sám bez pletich, bez lidí. Ovšem nejdřív musí udělat jednu věc, kterou dlouho nedělal. Ne, nejdřív koupel, potom bude s čistou hlavou zkoumat, zda Vůle hvězd bude na jeho straně. V koupelně si napustí horkou vodu, do které se ponoří. S pomalu pročisťující hlavou si vybavuje, co vše musí udělat. Zabalit, vzít Zafira ze stáje, vyjet. Moc toho není. Až bude v lesích, ztratí se. Nabere síly na to, aby Amadea našel. Bude muset jet na východ. Lovci jeli napřed, ale musí se s ním setkat, ovšem nejdřív musí prozkoumat, zda elefianům něco nehrozí. Pokud ano, pak to bude mít přednost před jeho záležitostmi, i když spíš vyrazí hned na východ k poušti.

Zahledí se na strop s pocitem, že ještě v životě nebyl tolik unavený a zároveň šťastný. Když má dost vody, potopí se, až se na hladině rozprostřou černé vlasy jako závoj. Vynoří se, umyje se. Je rád, že odešel z paláce, i když měl tam větší pohodlí, tady se cítí svobodněji. Tam by určitě každý jeho pohyb donášeli Jahwnemu, plukovníkovi a Zaphirovi. Vyleze z vany, osuší se vyčarovaným vánkem.

„Mohl bych cestou navštívit Olivienu,“ zabručí pro sebe. Jemný vánek nadzvedává černé vlasy, až jsou za chvilku suché. Nahý jde do ložnice, když se zarazí, protože uvidí v křesle Aidana, který se otočí. Strne, když ho uvidí.

„Promiň, jen…“

„V pořádku.“ Obleče se do loveckého, které si předem připravil. „Jak bylo u Ciceria?“

Aidan krvavě zrudne, když si vybaví noc, ale hlavně ráno. Nikdy to neudělal a teď netuší, jak na to má reagovat. Když si vzpomene, jak se Cicerio tajemně, ale spokojeně usmíval, tak by ho praštil, jenže kam by pak chodil? I když po téhle noci se tam velmi dlouho neukáže. „Hm, no dobrý. Kdy odjíždíš?“

Elean se té reakci podiví. Vypadá to, že se mezi těmi dvěma něco stalo, jenže to je jejich věc. „Hned jak se sbalím.“

„Prachmet pro tebe připravuje zásoby. Oblíbila si tě, což je u ní dost zvláštní. Nemá moc ráda lidi.“

Elean chce odmítnout, potom přikývne, protože se nebude nikde zdržovat. „Děkuji.“

„Lovecký šat?“ Podiví se. Aspoň mu to tak připadá, i když je to zvláštní úbor.

„Poslední móda na královském dvoře. Na cesty je o hodně pohodlnější.“ Zadívá se na Aidana. Je možné, že ho už nikdy neuvidí. Vlastně kdyby z téhle země odešel, neuvidí spoustu lidi, které si oblíbil. Aidana, Olivienu, Iriena a další, ale na druhou stranu se mu stýská po druzích, po bratrovi, rodině, a hlavně po životě bez přetvářky. „Možná se už neuvidíme.“

„Odjíždíš přece domů.“

„Ano to je pravda. Je to dlouhá cesta. Nemáme se ve zvyku sem vracet. Nechť nad tebou a tvou rodinou bdí Jiskrovec a všechny živly.“

Aidan vstane. Je mu líto, že odjíždí, ale takový je život. „Nechť tě na tvé cestě doprovází Irius a nestane se ti nic zlého,“ řekne nejformálněji, jak umí. Má pocit, že ta slova trochu zdusí smutek nad odjezdem. Elean rychle si ještě dobalí pár věci, přehodí vaky přes rameno. Aidan si ho prohlédne. Vysoký muž s dlouhými černými vlasy a zelenýma očima plnýma tajemství. Nádherný muž, který vůči přátelům by se rozkrájel. Ovšem stejně nemilosrdný vůči nepřátelům. Má tušení, že nikdy nikoho takového nepotká. Jde s ním ven, kde už stojí Prachmet s vakem plným jídla. Podává mu ho se slzami v očích.

„Prachmet, běž za svým srdcem, až ta hodina přijde.“

Ta zamrká. „Nerozumím.“

„Pochopíš, až ten čas přijde. Neboj se toho a vše hoď za hlavu. Věnce z květin ti budou opět moc slušet. Aidane, podpoř ji v tom. Děkuji za vše.“ Pohlédne směrem, kde stojí chlapec s otěžemi v ruce. „Zafire, ty uličníku, pojedeme. Máme před sebou dlouhou cestu.“

 Aidan ničemu nerozumí, ale přikývne. Oba dva se za ním dívají ještě dlouho poté, co zmizí.

„Jdu do školy,“ řekne k Prachmet. Tam všemu rozumí, ale Eleanovi někdy těžko rozuměl.

„Dobrá. Dávej na sebe pozor.“

„Budu.“ Krátce ji políbí na tvář. Je mu ji líto, ale zároveň nevidí cestu z téhle situace. Přitáhne si úžeji plášť. Vykročí rázným krokem ke škole. Už se těší, jak svým žákům dá do těla. Na dnešní den jen tak nezapomenou a on taky ne.

 

„Zavíráme po čtvrté hodině vody!“ křikne za Eleanem hlídka u brány. Moc dobře poznávají koně, který je svým vzhledem opravdu výjimečný a ještě si dlouho budou s úctou vyprávět o jízdě, kterou by nezvládl ani královský posel.

„Děkuji!“ křikne za nimi. Za bránou pobídne Zafira do cvalu. Když byl ve Fiore, vyjížděl ven, ale popravdě nebylo to ono, když se musel vracet. Dvakrát si s Aidanem a některými studenty z jeho školy vyrazili na lov, ale opět se musel vracet do kamenné klece plné povinnosti a intrik. Teď je volný jako pták.

Nejprve pojede do Drun, potom se podívá na hvězdy, co říkají. Doufá, že Amadeo je v pořádku, přestože hvězdy v jeho otázce jsou skoupé na slovo. Pak se podívá, zda někdo neohrožuje elefiany. Až tohle udělá, rozhodne se podle výsledku, kam pojede.

Mine hraniční městský kámen. Ohlédne se za městem, které je slabě vidět. Mine zájezdní hostinec, dřevorubeckou osadu. Jede se mu dobře a tak těsně po polední stojí na kopci a dívá se na městečko Drun. Dole vyhledá Olivienin dům. Než stihne zaklepat, dveře se otevřou, jako by někdo čekal, až přijede.

Hermi mu padne kolem krku a políbí ho. „Děkuji moc. Pojďte, rychle. Oliviena je vzadu u bylinek, ale jistě vás ráda uvidí. Jsem tak šťastná, že jste přijel. Nevím, jak poděkovat za její záchranu. Sedněte si sem. Čaj? Koláč? U Oka nabízím tak všední věci, jenže nečekali jsme, že přijedete.“

„Olivienin čaj je vše, jen ne všední.“

Hermi vykulí oči. „Máte pravdu. Počkejte tu.“ Elean s úsměvem poslouchá nádavky na všechny živly, které existují. Zřejmě musí být pořádně rozrušená.

„Vítejte v mém domě, pane Eleane.“

„Olivieno, děkuji, Hermi je krapet rozrušená.“ Později ji požádal, aby mu říkala jménem, ale zůstala u formálního oslovení.

„Kdepak je ta malá divoška? Nebýt toho, že ji astrolog předurčil k povolání porodní báby, tak nevím. Je příliš hrr.“ Posadí se ke stolu. „Odjíždíte?“ Ty jeho tmavozelené oči jsou fascinující. Nikdy takové neviděla, a že jich viděla.

„Ano.“

„Jedete za ním?“

„Ano, pokud Vůle hvězd mi to určí. Pokud ne, budu muset něco zařídit, ale nemyslím si to.“

Oliviena pokývá hlavou. „Hermi, kde jsi? Vydržíte tu počkat ještě hodinku? Zabalím pro vás a Amadea nějaké bylinky a čaj.“

„Budu rád.“ I když může použít léčivou sílu, přesto někdy je lepší mít byliny po ruce. 

„Tady jsem. Všechno jsem slyšela. Pomohu vám, paní Olivieno. Prosím.“ Hluboce se ukloní, aby doprovodila svou žádost.

„Dobrá.“ Hermi výskne nadšením. Nakrčí nos a rozverně řekne. „Stále mě považuje za dítě, proto mě do sušicí místnosti nerada pouští.“

„Nemyslím si. Výborné koláčky. Medové a ořechové. Ty mám rád, slečno Hermi.“

„Ano. Bohužel čerstvé ovoce jsem neměla, ale kdybych věděla, že přijedete, potom bych je zašla koupit. Je to hrozné, že jste nedal vědět předem.“

„Hermi, pan Elean odjíždí.“

„Já vím. Slyšela jsem ho,“ zesmutní. Hluboko se ukloní. „Nikdy nebudu moci dost poděkovat za záchranu paní Olivieny. Bez ní to tady bylo jako by živly odešly a měsíc s Jiskrovcem se ztratily.“

„Jednou, Hermi, odejdu,“ řekne laskavě, ale nekompromisně Oliviena.

„Já vím a netuším, co si počnu, jenže to je jiné. Je to přirozené. Bude se mi stýskat, ale to je úděl všech žijících osob.“

Jedněch ne, pomyslí si Elean. Dračí pánové žijí věčně, vlastně i oni, skoro. 

„Tak je to správně. Omluvíš nás?“

„Určitě. Za tvůj čaj bych vraždil, jak je skvělý. Nemáš tu místnost, kterou bych mohl použít? Bez oken.“

Oliviena překvapeně zamrká. „Jedině sklep a sušící místnost, ale tam vás nemohu pustit.“

Elean se rozesměje. Stále sklepy. „Budu rád, když budu moci použít sklep.“

„Hermi, prosím tě odveď pana Eleana dolů a hned se vrať. Máme spoustu práce.“

„Ano, paní.“ Hermi ho odvede, podá mu lampu a uteče za Olivienou dřív, než ji stihne říct, že to nepotřebuje. Sejde po třech schodech do malého sklepa. Se skloněnou hlavou se rozhlédne. Uložená zelenina, potraviny a v rohu harampádí a dřevo. Lampu postaví na jednu z beden, posadí se. Uchopí Nitky hvězdného prachu do rukou, rozprostře je a zachytí hvězdy. Posouvá jejich vzorce s otázkou, zda Amadeo Astryhze je v pořádku. Stále stejná odpověď. Ano, ale za ním je ten věčný temný mrak. Nerozumí tomu, proč ho to ohrožuje jako by zpovzdálí. Neví, zda má být za toto relativní bezpečí rád. Na otázku, kam míří, mu není zodpovězeno, ale nakonec z nich vydoluje odpověď, že na jih. Chce už přerušit spojení mezi hvězdami, když si vybaví ještě jedno.

„Hrozí něco národu elefianů?“ Nečeká nic moc, když se mu zastaví dech, protože tak zřetelnou odpověď dostává málokdy. ANO. Roztřesou se mu ruce. Proč zrovna teď? Přemýšlí, na co se optat, protože v hlavě má jeden velký chaos.

„Nebezpečí přichází z Jihu?“

„NE.“

„Západ?“ Obrazce se posouvají, mění se. Očekává odpověď. Oči září svitem a sílou z Nitek.

„NE.“

Sever? Ne, to není možné. „Východ?“

„ANO.“ Horečnatě přemýšlí, co je na východě. Ruce nepouští Nitky, naopak jejich moc se snaží zesílit. Obrazce se mimovolně přesouvají, až vyvstane jasná překvapivá odpověď. „ERTHIUM.“Je tak překvapen, že mu ruce poklesnou, stejně jak jas v očích pohasne. Erthium? Jediné město, které bylo vystavěno z pálených cihel a kamene. Proč zrovna ono? Málokdo zná místo, kde leží a i on nikdy v něm nebyl. Zná jen přibližně jeho polohu, kde bylo vystaveno, ale jedno ví. Amadeo musí počkat. Nejdůležitější je ochránit jeho národ před objevením. Nikdo nesmí zjistit, že přežili válku. Opět obnoví spojení s hvězdami.

„Kdo z lidí ví o úkrytu elefianů?“

„NIKDO.“ Uleví se mu. Aspoň něco. Zamračí se nad další otázkou.

„Jedná se o nesmrtelnost?“ Zeptá se na důvod, kvůli kterému vzplála zničující válka. Lidé mohou pátrat po mnoha věcech, jenže nesmrtelnost je bude přitahovat nejvíc. Zlato, drahokamy, vědění není tak přitažlivé jako věčný život.

„ANO.“

„U Oka, opět. Takže pár lidi se dozvědělo jejich tajemství. Zřejmě nějaká skupina, která zatoužila po věčném životě. Možná dokonce má to spojitost s Fiorou?“ mumlá si, aniž si uvědomuje své spojení s hvězdami. Překvapeně sleduje, jak obrazce se mění, jednotlivá souhvězdí, dokonce i hvězdy se zlověstně mění. Ten stín, který je za Amadeem, se objevuje i tady. Je stejný, proto má s tím něco společného i Amadeo?

„ANO.“

Takže to nebyla náhoda, že kněžna zemřela. Měl pravdu, ale za celou dobu, co pobýval ve Fiore, nenašel tu čtvrtou osobu, která měla tak velký vliv na knížete. Musí to být někdo blízký. Možná kdyby zůstal ubytován v paláci, tak by ji našel, ale pokud vymyslel plán se zavražděním kněžny, potom by si dal pozor. Není Elvie v nebezpečí? Byl by nerad, a co když to byl právě Aiol? Ne, on nemá dost znalostí, aby povolal… Kdo vlastně zabil kněžnu? Ne strůjce, ale ti co to provedli. Už ví, že na místě pavilonu rostl kdysi černý strom. Je to strom smrti, který ani oni elefiané nepojmenovali.

„Souvisí se smrtí kněžny Anahity Fior´deni černý strom?“ Očekává velký přesun hvězd, ale ty se sotva pohnuly. Vlastně jen Jiskrovec se vytratil. Tohle nevěstí nic dobrého.

„ANO.“ Uleví se mu, i když má tušení, že další odpověď se mu nebude líbit.

„Kdo zapálil kněžnin pavilon a ji se služebnictvem zabil?“ Nepohnuly se? Zvláštní. Při každé otázce se souhvězdí a hvězdy hýbou, jenže teď zůstaly naprosto klidné. Jen stín se ještě víc zvýraznil. „Žádná odpověď? Ale co ten stín? Nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Ten úkaz nemá obdoby, protože není to těleso, jsou to stíny souhvězdí a hvězd. Nikdy je nespatřil s žádnou otázkou, kterou kdy Vůli hvězd položil. Co znamená? Ani příručky o astrologii nic neříkají o takovém jevu. Vlastně nikdy nečetl o stínech vrhaných souhvězdími. Koho by se mohl na to optat?

Zachmuří se, přeruší spojení s hvězdami, přestože Nitky magie se kolem něj stále obtáčejí. Sedí, přemýšlí, ale jsou to stále stejné otázky bez zjevných odpovědí. Potom se plácne do stehna.

„Času ukáže, pojedu do Erthium. Tam získám odpovědí.“ Vstane, opráší si oblek od prachu, skloní hlavu a vyjde na světlo.

„Byl jste tam dlouho.“

„Pravda, omlouvám se.“

„Nechcete tu zůstat? Za dvě hodiny se setmí.“

Elean si vybaví nebezpečí, které jim hrozí i temný stín vrhaný hvězdami. „Ne, chci co nejdřív odjet, zvláště, že cesta bude velmi dlouhá.“

„V tom případě zde něco málo.“ Podají mu lehký vak.

Elean ho otevře. Ta vůně i přes sáčky je omamná. „Děkuji.“

„Tohle máte na cestu,“ řekne s úsměvem Hermi. Podá mu zabalené koláčky.

„Děkuji moc.“

„Hermi, běž.“

„No tak… dobrá. Nechť na vás dohlíží všechny živly a Irius nechť vám ukáže správnou cestu.“

„Děkuji.“ Vyjde na zápraží. Za ním stojí Oliviena.

„Hermi to už řekla, ale já dodám: Nechť vás hvězdy nikdy nesvedou ze správné cesty. Pozdravujte Amadea a prosím, nic mu neříkejte o otci.“

„Neřeknu. Chcete to udělat sama.“ Vezme ji vrásčitou ruku a políbí ji na ni. Ukloní se jako by byla královna.

„Byla bych šťastná, kdyby to vyšlo, ale kdo ví, kdy ho uvidím.“

Elean se vyhoupne na koně. „Uvidíte ho, nebojte se. O to se postarám. Nechť vám Vůle hvězd i živly požehnají.“ Pobídne Zafira bez dalšího rozloučení, protože jednou se uvidí. Odpočinutý kůň svižně vyrazí pryč z městečka. Elean si to rovnou zamíří k Erthium, které stojí uprostřed pouště v Sssertanském království.

Nadšeně se kolem sebe rozhlíží. Les, les a nic jiného. Žádní lidé, kteří by ho otravovali. Potřeboval les jako vodu k životu, jako vzduch i oheň. Je to dřevo, které nade vše miluje. Jedině železo nepotřebují k životu. Zasměje se nad svými myšlenkami. Zafir přidá do kroku, jako by tušil, že jeho pán pospíchá.

„Pospícháme, ale na noc zastavíme. Vodu najdeme a zásob máme, že nám to bude stačit na dlouho. Potom něco ulovíme.“ Zesmutní při vzpomínce na svou zbraň, kvůli které zde musel zůstat, ale bez ní nemohl odejít se svým lidem. Tak zní zákon. Možná mu Amadeo ukáže směr, kterým se skrývá a v tom případě by se mohl vrátit domů. Domů je překrásné slovo plné vzpomínek. Neví, jak teď jeho národ žije, ale určitě stejně než se setkali s lidmi.

Zastaví se, rozhlédne se kolem sebe. Palouček s trávou pro Zafira a zdá se, že tu občas táboří lovci nebo pocestní. Sesedne z koně a přiváže ho, kdyby ho něco polekalo, tak by nechtěl zůstat bez něj. Najde větve a rozdělá oheň svou magii. Musí si zvykat ji používat. Oheň vesele plápolá, když si vzpomene na jednu věc, pak se rozhodne, že ji udělá v Čase větru. Tehdy je nejsilnější a stejně i tak Paní větru, jak říká kouzelnému vánku. Když se nají, dívá se na hvězdy a přemýšlí o všem, co ho potkalo. Nakonec zívne a usne.

 

Druhý den se po první hodině zastaví, aby si připravil něco k jídlu. Cítí se silný a vše prakticky dělá magii, i když kdysi dávno, když této zemi vládli, tak ji tolik nepoužívali. Neměli tu potřebu. Posadí se, sundá si čelenku. Černé hebké vlasy se mu svezou do obličeje. Uchopí Nitky a vyvolá Paní větru.

„Prosím,“ zašeptá v hlavě jasnou představu. Už tak dlouho neměl tradiční účes elefianů. Vánek obtočí jeho hlavu, uchopí pramínky vlasů. Elean občas zasykne, ale klidně sedí. Za chvilku ucítí, že je volný. Paní větru zmizela a s ní její kouzlené prstíky, které jeho vlasy spletly do tisíce copánků. Nakloní se nad vodní plochou jezírka, které schválně vyhledal. Uchopí čelenku, na kterou si zvykl a dá si ji do vlasů. Dívá se na výraznější rasy, ale hlavně do tmavozelených očí. Sáhne si dozadu na pokožku se vzorem, která je teď volná. Na chvilku opět bude tím kým je – elefianem.

„Teď teprve můžeme vyrazit na cestu, Eleane. Zafire, pojedeme s větrem o závod. Erthium je velmi daleko.“ Vyjede k svému cíli, na rtech i přes vážnost situace úsměv.

 

Černobílý kůň se zastaví před vysokými napůl zbořenými zdmi. Čas dostihl i tohle nádherné osamělé město, pomyslí si Elean. Teď jen musí zjistit, co se tu stalo a jak může odtud vyjít nebezpečí. Před týdnem a půl dostal od Lovců zprávu, že Amadeo míří k Dračím kopcům. Později dostal zprávu, že ho našli a smál se, když dostal zprávu, že jim utekl. Nikdy by to neřekl, že je to možné, ale když mu podali zprávu, tak zřejmě má vynikajícího koně. Ovšem značně ho překvapilo, když napsali, že se vydal opět na sever, i když Dračí kopce jsou velmi specifické. Málokdo může jen byť vedle nich žít. Co tam chtěl, asi už zůstane záhadou.

Napije se, sesedne a otře mokrou rukou Zafirovi tlamu, aby měl pocit, že pil. Za chvilku bude ve městě, kde by měly být studny. Pokud ne, použije magii, aby vodu vyzvedl z hlubokých podzemních pouštních jezer. Dlouho nemohl město najít, proto musel nakonec vypustit vzdušné psí pátrače, které město našli rozhodně dřív než on.

Pobídne ho ke zdím města. Kdysi dávno zde žilo hodně elefianů, potom ho opustili kvůli lesům. Možná i proto, že poušť pomalu začala pohlcovat rostliny a když neviděli zeleň, pohltil je stesk, až nakonec opustili ochranné zdi všichni. Tak aspoň vyprávěli to nejstarší, od kterých o městě slyšel. Široce otevřenou, vlysy zdobenou bránou, vjede dovnitř. Navzdory písečným bouřím, slunci, času jsou domy skvěle zachovány, i když obroušené větry, které tu často vanou. Teď musí najít studny. Vyšle opět větrné psí pátrače, které mají pátrat po vodním zdroji. Netrvá to ani plný úder, když je vidí létat kolem jednoho z domů. Vejde dovnitř, kde je chladněji než venku. Stáhne si roušku z úst, která ho chránila před pískem. Uprostřed haly je vidět oválný přikrytý kruh. Odsune těžký kamenný poklop ze studně.  Pomocí magie vytáhne vodu nahoru. Opatrně se napije, ale je chladná a dobrá jak polibek severských větrů. Vezme vědro a načerpá do ní pro Zafira.

„Tak se napij, Zafire.“ Dá mu k tlamě vědro plné vody. Usmívá se, i když k tomu nemá důvod, protože teď přijde to nejdůležitější. Vypátrat, proč hvězdy mluví o tom, že odtud pochází nebezpečí. Bude muset prohledat město a v tom mu magie nepomůže, protože netuší, co má hledat.

Nejdřív se ubytuje a sousední dům by byl nejlepší, protože tenhle se mu nelíbí. Sice má studni, ale je příliš otevřený a nechráněný. Vyvede Zafira ven a ustájí v malém přístřešku u vedlejšího domu. Sám vyjde do prvního patra, kde jsou ložnice. Všechno pokrývá prach a vrstva písku. Okna už dávno neexistují, látky jsou zpuchřelé i přes magii, proto vezme plášť, kterým okno na půl přikryje. Ustele si na zemi, protože posteli nedůvěřuje. Okamžitě usne.

Druhý den začne prohledávat domy jeden po druhém. Od sklepa, až po nejhořejší patra. Jeden pokoj za druhým, ale stále nic nemůže najít. Vidí jen zdi, zchátralý nábytek věkem a pár překrásných fresek, na nichž jsou výjevy z pouště a především lesů. Obdivuje architekturu, která dokázala, že ve zdech je chladno. Muselo to být krásné město, které žilo.

Jednoho dne, když sedí venku na kamenné lavici, k němu přiletí posel. Dřív než odmotá zprávu, ho pohladí po hebkém peří a poděkuje za doručení. Pak rozmotá kousek papíru.

 

„Astryhze změnil směr, jede do sssertanské pouště. Jedeme za ním, ale má rychlého koně, jsme pozadu. B.“

 

Elean se zamračí. Co chce v poušti, kde žijí jen obyčejní kočovníci, kteří vlastní jen nádherné pouštní koně? Spustí ruce do klína, přivře oči. Je možné, že zrovna projíždí kousek od něj. Tak má rychlého koně, ale kde k němu přišel? Rychlí koně jsou drazí a pochybuje, že by ho někde ukradl. Je možné, že by chtěl utéct před Lovci do Sssertanského království? Jediná cesta do hlavního města Sssert je právě přes poušť. Kdyby to vzal vzdušnou čárou, tak odtud je to asi pět set verst, což je měsíční pochod na koni. Samozřejmě po cestě jsou oázy, jenže jich není tolik a pouštní kočovníci pečlivě střeží jejich tajemství. Jen málokterý cizinec je zná.  Jak to chce projít? Ne, hledá něco jiného, ovšem co?

Povstane, natáhne ruce k Nitkám magie. Zachytí je a optá se hvězd, a opět výsledek je velmi neurčitý. „Hledá.“ Vůle hvězd je opravdu někdy k ničemu, i když tehdy mu velmi pomohla. Zamyšleně stojí, až se ozve zaštěbetání.

„Promiň, zapomněl jsem na tebe. Dám ti najíst, jen mi zásoby docházejí.“ Uvnitř napíše krátkou zprávu, zatímco posel jí zbytky chleba a zrní.

 

„Nejezděte za ním, počkejte na kraji pouště.“

 

Zprávu připevní k nožičce, pohladí ho a vyhodí ho do výšky. Sotva zahlédne rudý ocas, jak za ním vlaje. Ramena mu poklesnou, uvažuje, jak zjistit potřebná fakta. Nechápe, proč Vůle hvězd je tak skoupá na slovo, když si vybaví hezkou dámu v černém a malý nákup. Sice moc času nemá, ale mohl by to zkusit. Vyběhne do pokoje, který se už stal o hodně obyvatelnější, než sem přijel. Posadí se na koňskou deku, přitáhne vak a vyhrabe karty. Rozestře je před sebe. Hodně se naučil od Ciceria, ale přece jen už je dlouho nepoužíval.

Zamyslí se nad otázkou. Zde ji může klidně říct nahlas. „Je nebezpečí aktuální pro elefiany?“

Vezme první kartu, položí ji navrch.

Soud. Změna s dalekosáhlými důsledky. Potřeba se připravit na tu změnu. Otevření správné cesty k cíli, ale může do ní zasáhnout něco, co bylo už pohřbeno. Někdo nový se objeví na této cestě. Přispěje k řešení problémů. Pozor na váhavost, opatrnost.

Věž. Zamračí se, protože tohle není karta, kterou by tu rád viděl. Devastace, válka, celá situace se vymkne z rukou. Taky znamená zajetí nebo nemoc. Prostě samé negativum.

Sáhne po další kartě, kterou položí vedle těch dvou.

Vůz v pohybu. Cesta, ale i válka, což potvrzuje věž. Zároveň by mohlo znamenat vítězství. V celku je to cesta za jasným cílem, který nemá. Prohlíží si je a potom sáhne po čtvrté, kterou položí přes všechny karty. Karta, která ovlivní, zda vše proběhne v pořádku nebo ne.

Porodní bába. Uleví se mu. Jedna ze tří karet, které příznivě ovlivňují události. Takže i když se vydá na dalekou cestu, pak vše dobře dopadne. Vezme všechny karty a promíchá je.

„Amadeo Astryhze.“

Vůz v pohybu. Cesta, boj, může znamenat vítězství, ale i pohnout s událostmi, což je dáno při jeho narození.

Měsíc. Tápání ve tmě, nerozhodnost, neví, kam jeho cesta vede? Obklopen temnotou. Negativní karta.

Smrt. Bolestná zkušenost, přirozený konec, přesto Cicerio mluvil i o znovuzrození. Možnost vytvořit nové vztahy, ukončení starých neřešitelných. Nemám se té karty bát, ale je děsivá, když se dívá na černý strom obtočený žlutou stuhou. Nechápe, proč je tu namalován. Možná lidem připadalo, že je vhodný jako symbol smrti.

Poslední karta a to rozhodující.

Milenci? Cicerio se smál, když jednu vytáhl a odmítl mu cokoliv tehdy sdělit. Váže mě s ním nějaký vztah? Je to taky láska, i manželství nebo třeba smlouva. Jistě, to bude ono smlouva, ale mohlo by to být i přátelství. Ovšem nijak ostatní karty neovlivňuje. Je sama o sobě. Ne, na lásku se neptal, proto to bude rozhodnutí. Ano to by dávalo smysl a vázalo se i k zbylým dvěma kartám. Cesta, nerozhodnost ale znovuzrození. Nakonec se rozhodne.

Pomalu sklidí karty. „Je to opravdu zábavné,“ pomyslí si. Je příjemné vědět, že nakonec vše dobře dopadne, přestože překážek bude dost. Musí věřit sobě i Amadeovi, že vše šťastně skončí. Uklidí karty, protáhne se. Za chvilku už bude tma, proto vyčaruje ohnivé lampiony.

„Tak jdeme hledat, Eleane. Zatím jsi moc daleko nedošel.“ Soukromé domy má prohledané, takže teď půjde do veřejných. Nejdřív si myslel, že by to mohlo být něco, co tu elefiane zapomněli, jenže čas zapracoval důkladně. Nevidí nic, co by mohlo přimět někoho si připomenout staré báje, protože to jediné po nich zůstalo. Možná samo o sobě město, jenže kdo by sem mohl zabloudit? Nanejvýš nějaký kočovník, který by sešel z cesty.

Kde začít? Rozhlédne se a vybaví si mapu domů. Za tu dobu si město dokonale zapamatoval. Takže náměstí nebo společenské domy? Možná měl by začít hostinci, školou nebo knihovnou? Ušklíbne se. Hostince bude to pravé. Jeden je hned vedle, proto do něj hned vleze. Překvapí ho, jak na něj dýchne stejná atmosféra, jako před mnoha léty. Je to tak stejné jako u nich. Jde za pult, poklepe na sudy, jenže ty jsou prázdné. Je zázrak, že vydržely. Z jednoho sudu se kus odlomí. Sklepy. Další sudy, truhla. Otevře ji. Obilí? Tak to je zázrak a Zafirovi dochází strava. Možná by s tím mohl něco udělat. Jenže to sotva někoho donutí, aby vraždil, nebo začal pochybovat, že elefiane zemřeli.

Další hostinec a opět nic. Sedne si na zápraží jednoho z domů. Co by mohlo být natolik trvanlivé, aby to přežilo nejen čas, ale i sucho a poušť? Kámen? Možná, jenže s tím se odtud vléct bylo by bláznovství. Musí to být něco malého, něco co se dá vézt na koni nebo jiném zvířeti. Něco co nezpráchniví. Jenže co by to mohlo být? Co tady mohli nechat elefiané a co zaujalo toho, který sem náhodou zabloudil?

Musí dál pátrat.

Tolik se mu nechce.

Zavře oči, zakloní hlavu a vystaví tvář slunečním paprskům, jejichž síla zeslábla. Tohle je přesně to, co chce. Zničehonic se narovná, postaví. Větrné pečeti, které zanechal na branách, praskly. Jezdec. Kočovník? Na chvilku ho napadne bláznivá myšlenka, že Amadeo přijel za ním, ale ihned ji odežene. Ani neví, že existuje. Najít tohle místo není jen tak a bez map nebo znalostí hvězd, to není možné, proto to bude náhodný jezdec. Vykročí na hlavní ulici, postaví se doprostřed. Ruku má položenou na jílci meče. Už ho vidí. Jede na malém šedém koni a rozhlíží se. Je zvědavý, kdy si ho všimne, ale jedno ví. Není to obyvatel Sssertanského království, protože ti se oblékají jinak. Především o hodně barevněji, jako by tím chtěli vyvážit barevnou jednotvárnost pouště. Protože mu nevidí do tváře, stočí zrak ke koni a něco se v něm zadrhne.

Śivy!

To není možné! Jsou mrtví! Kdo je ten jezdec, který před ním stojí? Kdo?!

Komentář

15. Intriky V.

 
 

Portrét