Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 2. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 17.

 

    Pěvec

Tyriandr je hudební devitistrunný hudební nástroj používaný hlavně na jihu. V Alacaldském království se vidí jen na dvorech bohatých rodů. Ovládnout jej není snadné a vyžaduje dlouhého cvičení.“

Hudební škola v Edanu

Pustí její ruku, jako by se spálil. Pěvec mlčí a holčička nakrabatí obličej. Otočí se k dědovi a se vzlyknutím mu obejme kolena.

„On mě nemá rád, dědečku!“ zavřeští s brekotem na celou náves.

„Vítejte, pane, v naší vesnici. Co si přejete?!“ Na schodech stojí žena s mužem středního věku. Oba dva jsou oblečení podobně, až na ženu, která má na vlasech barevný šátek.

Daimón stočí zrak k majitelům hospody. Vypadá to, že řev a pláč holčičky je nijak nevzrušuje. Nechápe tomu, protože vypadají jako starostliví lidé. „Rád bych si odpočinul a najedl se. Můžete mi připravit pokoj?“

„Dědo, dědo, on mě nemá rád! Řekni mu něco! Já si s ním chci hrát!“ Uslzená dívenka k němu zvedne zrak a rozpláče se ještě víc. Daimón se cítí bezmocně.

„Pán je unavený, Sisi. Určitě si s tebou bude hrát později.“

Sisi popotáhne. „Fakt?“ Utře si oči a ještě jednou popotáhne. „Slibuješ?“

„Určitě.“

Daimón se zadívá na manžele. Vypadají sklíčeně a rozpačitě. „Za chvilku bude jídlo. Jestli chcete ustájit koně, pak vzadu je malá stáj.“

„To budu velmi rád.“ Fascinovaně hledí na dívku, která odcupitala ke stromu a tancuje kolem něho. Vypadá velmi podivně a pěvec možná ještě víc.

„Já ti pomohu!“ Najednou k němu přiběhne holčička. „To je krásný koník, pane. Jak se jmenujete? Já se jmenuji Sisi a doprovázím dědečka na jeho pouti.“

„Daimón Astryhze.“ Seskočí z koně.

„Sisi, neotravuj pána,“ zabručí pěvec.

„To je v pořádku, pane. Krásně hrajete.“

„Dědeček je nejlepší!“ breptá k němu po cestě ke stáji. „Hrál na královském dvoře. Byla jsem tam s ním, potom jsme odešli. Ráda cestuji. Vidíš ten strom?“ Ukáže na černý strom, který se zničehonic vynoří jak z mlhy. Daimón se zastaví, pohladí Argése po hřívě. Opět je tu podivný pocit nebezpečí. Potom se od něj odpoutá a zavede Argése do malé stáje, kde stojí dva malí koníci. Uváže Argése, zadívá se na dívenku. Je opravdu velmi zvláštní. Vyjde ven, zadívá se na strom. Cítí, že je nebezpečný, ale taky to, že je jim přitahován. Vaky s mečem nechá u sedla. Možná tu nejde přespat, tak by bylo zbytečné z něho stahovat věci.

„Přitahuje tě, že Daimóne? Budeš si se mnou potom hrát? Prosím, prosím. Mám dědečka moc ráda, ale někdy se nudím.“

„Copak tu nejsou děti?“ optá se.

„Pche. Nehraju si s nimi. Jsou divní.“ Zůstane stát, jakmile vkročí na první schod hospody, za ním už nejde.

„Zde, pane. Máte dalekou cestu, a kam jedete?“ optá se muž zvědavě.

Daimón se v duchu pousměje. Je to jako všude na světě. „Nen i Ta. Ze severu a jedu směrem k Dračím kopcům a pak se uvidí.“

„To je dálka, a odkud jste?“

Daimón se zadívá na dveře. „Z Fiory.“

„Ani nevím, kde to je, ale Nen i Ta znám z doslechu. Pořád tam jsou ty šílené nájezdy?“

„Když jsem odjížděl, byl klid. Všichni přezimovali, jak říkají, jen vedro je tam hnusné. Poušť se rozlézá všemi směry a místní povídají, že za chvilku pohltí všechny stromy, přestože se snaží, jak mohou.“

„Chudáci. My tady máme klid. Poslední událost byl příchod pěvce. Umí krásně hrát.“

„A ta holčička?“

Muž se k němu nakloní a ztiší hlas. „Jsme moc rádi, že předstíráte, že ta dívenka tu je. On není úplně zdravý, jen pořád hraje a krásně,“ zdůrazní. „Nikomu neubližuje, tak to necháváme být, a stále si s tou Sisi povídá. Chudák malý. Muselo se mu to tady poplést,“ ukáže na hlavu. „Povídal, že přišel podobně jako vy z pouště, ale prej až ze Sssertanského království. Jak říkám chudák malej.“

Daimón už chce říct, že tam je, že ji vidí, ale nakonec zavře pusu. Nechápe tomu, co se tu děje.

„Byli bychom rádi, kdybyste to tak nechal.“

„Rozumím.“ Svraští obočí, jak se nad tím zamyslí, když si to hostinský špatně vysvětlí. Zavelí své ženě, která po nich pokukuje.

„Jídlo, Brettie.“

„Už se to nese. Polévka z ryb a knedlíky, moje specialita, plněné masem a zeleninou. To víte, jsme malé městečko a nečekali jsme nikoho. Dokonce tu nemáme ani lovce, tak vycházíme s tím, co na podzim porazíme.“

„Vůbec mi to nevadí, hlavně, že budu jíst něco teplého. Nádherně to voní.“

„Pane, víte…“ začne rozpačitě. „Nevadilo by vám, kdyby k vám přisedl ten pěvec?“

„Vůbec ne. Naopak, rád přivítám společnost. Být pořád sám ve společnosti koně, to se zají každému, proto budu rád, že si s někým promluvím.“

Tvář hostinského se rozzáří. Odkvačí ven a za chvilku si k němu sedá slepý pěvec. Brettie je mlčky obslouží, potom zaváhá. „Víte, máme tu nedaleko jezero. Nedali byste si na večeři rybu?“

„Určitě. Tu jsem neměl hodně dlouho.“

„Dám si ji taky,“ přitaká slepý muž. Zadívá se na svého spolustolovníka. Rozpačitě se pustí do polévky. Daimón si pomyslí, že zvládá perfektně jíst. Skoro by řekl, že vidí. Když skončí s jídlem, přitáhne si talíř s knedlíky. Pochvalně zamručí.

„Paní Brettie je šikovná kuchařka a ráda vymýšlí jídla,“ pronese melodickým hlasem pěvec. „Ten, který mění osud člověka. Máte velmi zvláštní jméno, pane Astryhzi. Kdysi dávno existoval lid, který měl podobná jména. I váš kůň je velmi neobvyklý.“

Daimón se narovná. Měl vědět, že zde je něco divného, ale nechtěl se v tom šťourat. Ovšem teď už není úniku. „Ano je, ale jak vy to můžete vědět, pane…“

„Nymodes Sartyze, ale říkejte mi Nymo. Je to pohodlnější.“

„Jistě.“ Oba dva se dívají na sebe, mlčí, přestože by se nejraději pustili do vyprávění.

„Ještě jste mi neodpověděl. Jak víte, že můj kůň je zvláštní?“

Nymodes se usměje. „Nepolekal se Sisi, víte. Zvířata jsou daleko vnímavější než lidé, i když vy jste ještě zvláštnější.“ Usměje se a pustí se do knedlíků. Daimón pochopí, že rozhovor je u konce. Nesnáší tajemné narážky, pomyslí mrzutě. Nají se, odpočine, přespí a ráno vyrazí na další cestu. Slepý pěvec dokončí jídlo dřív než Daimón. Pokyne mu hlavou a vyjde ven. Venku se posadí na lavičku, podívá se, kde běhá Sisi, i když nic se ji stát nemůže. Vezme do ruky tyriandr, lehce přejede struny, jednu přitáhne a spustí melodii, která ho zrovna napadla. Vine se kolem prostorem lenivě a pomalu jako velká řeka.

Daimón odloží lžící, pohodlně se usadí a přivře oči. Hudbě nerozuměl, dokud nezačal hlídat u kněžny Anahity. Tam se ji naposlouchal hodně, proto ví, že tenhle muž by se vyrovnal kterékoliv dámě ode dvora. Ne, potřese v duchu hlavou, on je daleko lepší. Žádná z dam neuměla vyloudit tak překrásné tóny, tolik dát do toho citů. Začíná věřit, že skutečně hrál na královském dvoře.

Když melodie skončí, má pocit, že zmizelo i omámení.

„Krásné, že?“

„Ano,“ přisvědčí. „Jak dlouho tu je?“

„Asi čtrnáct dní. Až odejde, bude tu opět smutno. Vesnice je mimo hlavní cesty, takže sem opravdu málokdo přijde.“

„Chápu.“ Vyjde ven, posadí se na lavičku. Rozhlédne, zda někde neuvidí Sisi, ale ta je pryč. „Hrajte nádherně. Musela vám požehnat samotná Divine.“

„Jsou to jen střípky, které jsem si zapamatoval.“ Opět trochu přeladí, zkusí pár tónu, nespokojeně mlaskne a přitáhne. Teprve teď je spokojený a začne hrát. Už ne pomalu jako dříve, spíš jako ševelící písek za bouře. „Nazval jsem ji Píseň ruin.“

Daimón udiveně zvedne hlavu, protože začne zpívat. Přimhouří oči. Krásný hlas, perfektní hudba, pak proč je zde a ne u nějakého dvora? Každý by ho přivítal s otevřenou náručí. Pranic by komu vadilo, že je zohavený.

„Uslyšel jsem ji hrát, když jsem stál v poušti, v ruinách a plakal krvavé slzy. Nikdy v životě jsem… Nedaří se mi to!“ Málem odhodí tyriandr. Tvář má svraštělou úsilím. „Chtěl bych… tu melodii… nemohu ji zahrát. Zahrál jsem všechno, tuhle nemohu. Mám ji v hlavě!“ poklepe se na čelo, pak před sebe natáhne štíhlé prsty. „Ale prsty jsou neobratné a nechtějí mi ji zahrát. Tápu, hledám ji, a neustále mi uniká. Proč to vám vykládám?“ optá se už daleko klidněji. S povzdechem uchopí devitístrunný nástroj.

„To je mi líto.“

„Ne, není. Tohle je moje prokletí, ne vaše. Vy máte jiné prokletí. Každý je má. Sisi, jsi tu?“

„Ano, dědečku. Opět jsem dědečka nepřekvapila. Vždycky ví, když se snažím ho vylekat.“ Vtiskne se mezi ně. Daimóna opět obejde hrůza z toho, čím dívenka je. Zadívá se na Daimóna.

„Chci vám něco ukázat.“

„Co to bude?“

„Uvidíte. Dědečku, já si ho na chvíli odvedu, mohu?“

„Jistěže, Sisi.“ Nevracej se už, požádá ji v duchu, ale nahlas už to není schopen říct.

„Papa. Půjdeme.“ Vezme ho za ruku. Chlad a mráz se mu zakousne do těla, ale poslušně jde za ní. Když si uvědomí, že kráčí přímo k černému stromu, jeho kroky zvolní. Vzepře se, ale není schopen její ruce odolat a jde dál. Nechápe, kde bere takovou sílu.

„Znáš ho, že?“

„Neznám. Jednou jsem ho viděl, vlastně několikrát.“

„Je to brána,“ řekne spiklenecky. „Tudy procházím a chodím po Stezkách. Potkávám tam mnoho zajímavých lidí a taky čerpám sílu. Tady mě to celé vysává,“ zadumá nad tím problémem. „Ráda si s ním hraju, ty ne?“

„Ne!“ vytrhne jí ruku.

Ta si ho zvědavě prohlédne. „Ty jsi tam nebyl? Jak to? Přece jsi mrtvý, ne?“

„Kde?“

„Tam v bráně, na Stezkách,“ vysvětluje mu netrpělivě. „Víš, co půjdeme, ale musíš tady všechno nechat. Všechno.“

„Jak nechat?“

„Oděv, meč, všechno. Tam nemůžeš projít s věcmi, které jsi získal tady, ale neboj se, jakmile projdeš, dostaneš všechno zpátky. Já to tak dělám pořád. Jdeš?“ optá se netrpělivě. Shodí šatičky, botičky, dokonce stužku a vkročí ke stromu.

Daimón si v šoku protře oči. Není tam. Vykřikne, potom se otočí a prostě od té scény uteče. Nechápe, co se tu děje. Těžce se posadí vedle starce, který se opět probírá strunami. Má toho dost.

„Kdo to je?“

Nymodes nepřestane hrát. „Má vnučka? Vidíte jí?“

„Proč bych ji neměl vidět?“ optá se podrážděně.

„Jak vypadá?“

„Normální dívenka v šatičkách, s modrou stužkou ve vlasech a červených sandálkách, a u Temného, přestaňte konečně hrát. Leze mi to na palici!“

„Hudba ji sem přivede. Jako vždy. Jenže nedokážu přestat hrát. Je to moje prokletí, vášeň, je to můj život. Přestanu hrát a zemřu. Je mrtvá.“

„Jak mrtvá?“

„Zemřela před třiceti lety při nehodě v Edanu. Rozdupal ji splašený kůň. Odešel jsem, protože nikdo dotyčného nepotrestal. Měl jsem veliký vliv, ale ne zas tak velký jako onen kníže.“

„Fior´deni?“

„Ne. Na jméně už teď nezáleží, ale zemřela dřív, než jsem mohl cokoliv udělat. Odešel jsem ode dvora. Nemohl jsem ho tam potkávat a vědět, že zabil mou vnučku. V té době jsem narazil na různé věci a no to už je jiná historie. Po Písni v ruinách ke mně přišla. Vypadala přesně jako ten den, když ji rozdupal kůň. Řekla, že mě bude doprovázet, že ji potřebuji. Byl jsem vyděšen. Snažil jsem se ji zbavit, ale nešlo to. V prvním lidském příbytku jsem zjistil, že ji vidím jen já. Po čase jsem to vzdal a nepředstírám, že tu není. Ona mě slyší, já ji vidím a slyším. Můžeme se dotýkat, ale jistě jste si všiml, jak je chladná.“

„Ano, ale jak je to možné?!“

„Netuším. Samozřejmě jsem se ptal, jenže nikdo mi neuměl odpovědět. Hledám odpovědi už tak dlouho, že žádné nedostávám. Vím, že kdysi dávno existovali lidé, kteří znali na vše odpovědi, jenže kde je najít?“

„To je strašné.“

„Ano je. Časem jsem si zvykl, ale proč ji vidíte vy?“

Daimón neodpoví a jen vzpomíná, co se všechno stalo. Věci, které se nikdy neměly stát. Mluvící koně, jeho zmrtvýchvstání, dokonce Serenin nebo požár. Nevysvětlitelné jevy, které nejsou logické.

„Já? Jsem mrtvý.“

Prsty strnou, tón se zlomí. „To není možné. Nejste jako ona.“

„Ne, nejsem. Jsem mrtvý, a zároveň nejsem. Nezemřel jsem normálně, ale bylo mi něco odňato. Zapomněl jsem jméno, ale tohle nikoho nezajímá.“

„Možná.“ Štíhlé prsty navážou na tón a pokračují v melodii.

„Kde vlastně všichni jsou?“

„Na polích nebo doma, v dílnách. Tady to ožívá, až se západem slunce a po ránu.“ Usměje se. „Kam šla? Do stromu?“ Daimón se podiví, jak přesně vyjádřil celou situaci. „Vysvětlovala mi, že černé stromy jsou bránami, kam odcházejí mrtví,“ pokračuje Nymodes. „Prý je jich tam hodně, ale víc mi nechtěla říct. Prý jakmile přestanu hrát, už ji nebudu potřebovat a ona se mnou odejde do stromu.“ Zasměje se, jenže smích je to dost nucený. „Snad proto se bojím přestat hrát. Nechci zemřít a jít k němu. Měl jsem už dávno zemřít, ale stále tu jsem. Proč? Netuším. Proč je tu Sisi? Netuším. Hudba je jediná, čemu rozumím a stejně nedokážu zahrát tu jedinou píseň, kdy se mi zlomil život. Vše začalo, i když možná ještě dřív v okamžiku její smrti a mého hledání odpovědi. Když jsem našel jednu odpověď, vytanuly další dvě. Nekonečný cyklus, jenž nemá začátek ani konec.“

„Nikdy jsem si nevšiml těch stromů, až nedávno.“

„Jsou zvláštní. Bojím se jich.“

Daimón nakloní hlavu. „Proč mám pocit, že vidíte?“

Smích. „Máte pravdu. Částečně vidím. Ne, tak jako vy, Sisi nebo jiní lidé. Vidím jen jasné obrysy věci. Nevidím barvy, nevidím přechody. Vidím jen obrys nástroje, ale netuším, zda má žlutou barvu nebo okrovou barvu. Chybí mi to. Proto taky nemám pásku, nic. Kdybych si dal, pak by zmizel svět pod černým příkrovem. Pak bych přestal hrát.“

Daimón se na něj zadívá, ale vidí jen slepého nadaného starce. Proč ale má pocit, že v tom je víc?

„Měl jste jít se mnou,“ ozve se u něj hlas dívenky. „Příště půjdete. Musíte,“ řekne naléhavým tónem. „Je zvláštní, že mě vidíte. Jste jako já? Nepamatuji si svou smrt, ale dědeček mi to řekl, když jsem plakala, že si se mnou děti nechtějí hrát. Proč mě vidíte? Dědo, dědo, on je jako já?“

„Ne, Sisi. Běž si hrát. Zahraju vám jednu píseň.“ Daimón se zachmuří, když uslyší tu stejnou melodii. Zadívá se mu do tváře. Vypadá blaženě nebýt svraštělého čela.

„Nejde to!“ vykřikne frustrovaně. Zničeně sedí s překrásným nástrojem v klíně. Daimón se zvedne. Netuší, jak ho utěšit. „Zajdu za svým koněm.“ Odpovědi je mu pouze mlčení. Nechce se dívat do Nymodesovy zklamané tváře. Za ním jde Sisi.

„Máte krásného koně. Je jako vy?“

„Ne.“

„To je dobře, že zvířata příliš nelpí na tomto světě. Víte, že když zemře člověk příliš daleko od stromu, pak bloudí v tomto světě?“

„Ne, nevěděl jsem.“

„Proto stromy rostou tam, kde je mnoho lidi,“ poučí ho. Vyšplhá na břevno. „Krásný koníček. Nic jsem mu nepřinesla. Půjdete se mnou?“

„Proč to chceš?“ vyjede. „Promiň,“ omluví se, když vidí její protáhlý obličej. „Nijak netoužím vidět mrtvé.“

„To já taky ne, ale musím tam, abych tu mohla existovat, i když možná by vás zajímalo, co se tam děje a pak je to nejrychlejší cestování,“ řekne se lstivým výrazem v tváři.

To Daimóna zaujme. „Jak to myslíš?“

Sisi zatleská. „Já věděla, že to zaujme někoho, jako jste vy. Pojďte, ukážu, jen si musíte všechno sundat.“ Seskočí, chytí ho za ruku a táhne ke stromu. „Ukážu vám to. Možná se vám to bude hodit. Vás lidé vidí, ale vy vidíte mě. Nikdy jsem s někým takovým… Tak dělejte!“ rychle ze sebe shodí šaty a dotkne se stromu. Daimón s hrůzou udělá to taky, i když si připadá divně.

Ruce váhavě sevřou jeden dlouhý šlahoun s lístky. Ten ho měkce obejme a najednou je vztažen dovnitř. Zpanikaří, začne se rvát se stromem, ale neúprosně je vtahován dovnitř.

„Vám to trvalo! Doufám, že jste se s ním nepral. Asi jo. Je to zbytečné. Je nejsilnější na světě. No a jste oblečený.“ Daimon se podívá na ní, potom na sebe. Má pravdu, jsou oblečení do stejného oděvu jako tam venku. Pak se za netrpělivé asistence Sisi porozhlédne kolem. Všude kolem jsou cesty, které mizí v mlze.

„Není tu krásně?“

„To není.“

„Je to jenom cesta. Pojď například sem. Tohle je cesta do Edanu. To už jsem vyzkoušela.“ Vezme ho za ruku a klidně vykročí. Cestou potkají muže v nejlepších letech. Pokyne jim. Daimón se za ním otočí. Šedá záře kolem postavy ho příliš neuklidní. Pak si uvědomí, že i Sisi má stejnou, dokonce i on, i když by řekl, že o trochu světlejší.

„Stezky nejsou tak bezpečné, jak se zdají,“ začne najednou Sisi. „Konečně.“ Mlha se rozestoupí a oni stojí na zeleném ostrůvku. Je zde trochu přeplněno, ale lidé odtud odcházejí a přicházejí.

„Jak to myslíš nebezpečné? Co může ohrozit mrtvého?“ Začíná si připadat divně, že tu hovoří s malou holčičkou o mrtvých.

„Stíny, mladíku.“

„Jé, Ziddre, ahoj. To je můj přítel.“ Posadí se na lavičku. Muž si dá do klína knihu.

„Koho jsi to přivedla, Sisi? On není mrtvý.“

„Je,“ řekne zarputile. „Prošel stromem, no né? Pak musí být mrtvý. Jé, to je Lastrie. Za chvilku jsem zpět.“ Vyskočí a běží k chlapci, který se zamračeně rozhlíží. Kolem nich procházejí muži, ženy, dívky, stařeny i malé děti, které sotva lezou.

„Neměl jsi sem vkročit, ale když už tu jsi, pak ti vysvětlím, jak to zde chodí.“

„To bych rád,“ řekne Daimón. „Ještě před hodinou jsem neměl tušení, že Svět mrtvých existuje v této podobě.“

„Tohle není tak úplně Svět mrtvých. Vlastně ani netušíme, jak vypadá, protože nikdo se odtamtud nevrátil. Tohle jsou Stezky, které vedou k světu mrtvých. Přestupní stanice, kde se sbírají duše, které potom putují do Světa mrtvých. Asi začnu od začátku. Když zemřeš, tvá duše se vypraví k nejbližšímu černému stromu. Pokud ho nemůže najít do jednoho celého Času, potom zůstává na světě, až ji tam odchytí jiná duše nazývaná Stín, která z ní může vytvořit Stín. Jestliže dojde včas k černému stromu, projde jim. Má několik možnosti. Buď ihned odejde do Světa mrtvých. To je v případě, že ji nic neváže k životu. Druhá je, že zde nějakou dobu zůstane, až se uklidní a odejde. Trochu delší dobu zde zůstávají oběti, vrazi a násilné smrti a jistě nehody. To je případ i Sisi. Tihle touží potom, aby jejich smrt byla pomstěna, vrazi zas naopak, aby se setkali se svou obětí. Každá má nějaký důvod, proč tu zůstává, ale všichni mají naději, že se jim to splní. Problém je, že čím déle tu zůstávají, tak jejich existence se propadá na dno zoufalství marných přání, tužeb. Jejích stíny, to je ta šedá barva kolem, tmavne. Až zčerná, pak přijde Stín a změnit je ve stíny mrtvých.“

„Jak…“

„Netuším, nechci to vědět. Tohle moc lidi nezná. Většina je zahleděná natolik do sebe, že zde zůstávají po mnoho let dokonce staletí. Udělat z duše stín není lehké.“

„Ty Stíny jsou nebezpečné?“

„Samozřejmě. Mohou si dělat totiž, co chtějí. Pro ně neplatí pravidla mrtvých ani živých. Komunikují mezi sebou. Tím myslím Stíny venku a Stíny zde. Dokážou projít do obou světů, protože jsou stíny. Jsou nehmotní, ale vůle, která jim nedovolila odejít do Světa mrtvých, jim zůstala. Proto mají vliv jak na hmotný svět, tak i na nehmotný. I když venku jich není mnoho a velmi těžko se tam dostávají.“

„Tohle je neskutečné.“

„Ano. Jste opravdu zvláštní. Někdo vám vzal duši.“

„Duši? To je to, co jsem ztratil?“

Muž na něj překvapeně pohlédne, potom se začne usmívat, až propukne v smích.

„Nemusíte se smát. Paní Lachésis mi nic neřekla, jen že jsem ztratil jméno a něco.“

„Lituji vás, ale s takovým případem jsem se nesetkal. Přesto musím vám poděkovat. Můj odchod nastal.“

„Počkejte! Jak?! Nechápu! Chci se dozvědět víc!“

„Moje touha byla ještě jednou se zasmát. Čekal jsem na to. Děkuji a dávejte na sebe pozor. Stíny mají velký vliv a vy jste lákavé sousto.“ Vykročí na jednu Stezku a rozplyne se. Daimón se posadí na lavičku. Cítí ji, stejně jako vůní květin, šelest stromů, zvuky kroků. Co teď má dělat?

„Tak jdeme!“ řekne udýchaně Sisi. „Jé, kde je Ziddre?“ Tázavě se zadívá na svého velkého kamaráda.

„Odešel do Světa mrtvých.“ Zvedne se, připraven na další cestu.

„To je dobře. Děkuji ti.“ Povyskočí, potom se zamračí, zatáhne ho za tuniku, až se sehne. Ucítí polibek na tvář. „Zkoušela jsem ho rozesmát několikrát, ale nešlo to. Je velmi chytrý. Pracoval v hlavním městě na univerzitě. Tak tudy.“

„Sisi, jak víš, která cesta, kam vede?“

„No, to nevím,“ zasměje se. „Pro nás je to nedůležité.“

„Vlastně nemáte důvod cestovat, že?“

Obdivně na něm spočine. „Přesně tak. Procházíme se jenom mezi ostrůvky. Každý je jiný a jinak velký. Tenhle je maličký, ale jsou obrovské. Krátíme si tak čas čekáním. Ziddre jednou říkal, že je stvořili dávní lidé pro to, aby se netvořily Stíny. Brr. Nemám je ráda. Jednoho jsem viděla z dálky. Pelášila jsem od něj, jak jsem mohla. Ziddre povídal, že chytají neopatrné, zajmou je a potom jim ubližují, až se změní v smutná monstra. Pak se stanou Stíny.“ Daimón pochopí, že ji to vysvětlil pro její dětskou duši. Jenže jak může cestovat mezi světy, když není Stín?

„Tady.“ Najednou je obklopí měkké úponky a on je vyhozen na trávu. Podívá se na sebe. Je nahý.

„Obleč se,“ uslyší posměšný hlas.

„Jak?“

„No mysli na to. Asi tak nějak!“ Svraští čelo a zatne zuby. Šatičky se změní na modré dlouhé. „Vidíš!“

Daimón zoufale pomyslí o tunice. Nic se nestane. Sisi si ho udiveně prohlíží. „Nefunguje to.“

„To je divné. No, tak nemáš šaty. To nevadí ne? Poblíž stromů, stejně nejsou obydlí.“

Daimón zrudne, přikryje se aspoň dole, ale potom udělá krok a udiveně se kolem sebe rozhlíží. Je v neznámém městě, na malém pahorku. Dole teče obrovská řeka, které město rozděluje na dvě poloviny. Musí tam žít statisíce lidí.

„Edan. Tady jsem žila. Nemám to tu ráda. Půjdeme?“

Daimón pokývne. Co by tu asi dělal? Opět vejdou dovnitř. Tentokrát už se nebrání, i když celé tělo má nutkání bojovat. Opět je přivitá Stezka a s ní mlha. Vykročí, i když vlastně netuší, kam jde. Je ale rád, že se oblečení vrátilo.

„Špatně jsme odbočili,“ řekne zklamaně, když je přivitá palouček s jezírkem uprostřed. Daimón se nemůže vynadívat na jasné barvy. Nikdy nic tak úchvatného neviděl. Už se chce optat ženy, která tu odpočívá, kde jsou a na cestu. Má pocit, že se na něj dívá posměšně. Je oblečená velmi cizokrajně. Už k ní udělá krok, když ho zadrží dětská ručka.

„Nechoď k ní.“

„Proč?“ Přitahuje ho, vábí ho k sobě, i když netuší čím.

„Podívej se na její stín.“ Teprve teď si všimne, že její stín je skoro černý. Pod dojmem Ziddreova vyprávění udělá krok dozadu, ovšem je to zbytečné, protože sama žena se zvedne. Protáhne se, vypne štíhlé tělo s velkými prsy. Útlý pás má sešněrovaný a dlouhé černé vlasy ji spadají až na zem.

„Ale vida, někdo kdo sem patří i nepatří.“ Sisi úplně ignoruje. Ta je přitisknutá k Daimónovým nohám. „Tak si říkám, kdo jsi? Jaké je tvé jméno?“

„Neříkej to!“ rychle řekne Sisi. „Nikdy tu neříkej své jméno! Nikomu!“ přikazuje mu.

„Odprejskni, děvčátko!“ zmírní první slovo. „Moje jméno je Jasmine a tvé?“

„Nevím, zapomněl jsem je,“ řekne popravdě. Ta žena je zvláštní. Líbí se mu a na druhou stranu z ní jde strach.

„Neznáš své jméno? Hm, to je divné. Jdu! Nechť tě doprovází na cestě Jasný Sirius.“ Daimón se za ní dívá. Má tušení, že jí ještě uvidí.

„Konečně je pryč. Raději tu své jméno neříkej.“

„I tak je neznám. Tak kudy, paní velitelko?“ Sisi se zatváří důležitě, potom vykročí k jedné ze Stezek. Daimón doufá, že konečně vyjdou ven. Oddechne si, když vidí stejné místo, jako předtím. Sisi se usměje a vejde na další Stezku.

„Jsme doma. Slyšíš?“ Daimón natahuje uši, ale nezaslechne nic. „Dědeček hraje. Mé jméno je Sisimona, ale pro přátelé Sisi.“ Udělá krok a rozplyne se. Daimón to zopakuje. Má pocit, že se nadechl čerstvého vzduchu. Zřejmě nebude tam moci být příliš dlouho, ale v nutnosti dá se stezku použít. Udiví ho, že je ráno i tím, že u kořene stromu je oblečení. Rychle je na sebe nahází. Unavený se posadí na lavičku.

„Pane, jste v pořádku?“ optá se u něj ustaraný hlas Brettie. „Pan Nymodes nás přesvědčoval, že jste v pořádku, přesto jsme se báli. O koně jsme se vám postarali, ale zřejmě se mu po vás stýská, protože nechtěl žrát.“

„Jak dlouho jsem tu nebyl?“

„Celý den a noc. Už je Čas ohně. Čtvrtá hodina.“

„U Oka! Omlouvám se a děkuji.“ Tak dlouho byl pryč? Ale taky byl daleko, i když se mu zdálo, že je tam jen pár úderů. O Edanu slyšel vyprávět. O mostě i o velké řece. Byl tam. Má to cenu? Nejspíš ne.

„Tak jste se vrátil.“

„Ano. Vy víte, kam Sisi hodí?“

„Ano a taky vím, jak je to nebezpečné.“ Daimón si najednou uvědomí, že je tu nějak rušno. Narovná se a ruka sklouzne na meč.

„To bych neradil,“ ozve se studený hlas.

„Lovci!“ zvolá, načež vystřelí z lavičky. Musel být slepý, když si jich nevšiml. Přikrčí se, zatímco očima i ušima snaží se vypátrat, jak z pasti ven.

„Já ti říkala, že máš přemýšlet hlavou, ne kalhotami,“ ozve se líný hlas.  Do Daimónova zorného pole vejde vysoká rusovláska s výrazným poprsím. I ona má na sobě plášť ušitý z mnoha zvířat. Stočí na ni zrak, potom na muže za ní. Je vysoký, mlčí, a u nohy mu sedí rezatý pes. Kolem postávají dva další muži, dvojčata.

„Zmizte, pěvče.“

„Bohužel to nepůjde. Tohle místo jsem si oblíbil.“ Posadí se, do klína položí tyriandr. Prohrábne rukama struny, které vydají kvílivý tón boje.

„Nechte mého přítele na pokoji!“ Zaslechne a zadívá se na dívenku, která k němu běží. Ví, že se jí nic nestane, ale jeho tělo se uvolnilo, jako by se chtělo vzdát.

„Bez boje mě nedostanete!“

„Potom si následky ponesete sám,“ pronese Brev. „Mé jméno je Brev a máme vás hlídat.“

Daimón je zaskočený upřímnosti v hlase, pak si vybaví dny, kdy před nimi utíkal. Ví, že jsou to oni, kteří ho málem uštvali a zabili jeho koně. Díky nim vlezl do smrtící pasti, protože nechtěl skončit na hranici.

„Lžete!“ Přemýšlí, kdo po něm půjde první.

„Breve, říkali jsme ti, že by bylo vhodné pro tuhle situaci najít jinou strategii. Bojí se a nedivím se mu. Odložíme meče, bude ti to stačit, že mluvíme pravdu? Vyslal nás muž jménem Elean, abychom tě chránili. Podívej se, odkládám meč.“ Dvojčata odhodí meče na zem. Po něm i Armilon, pes si lehne a Nina odloží luk. Brev s nechutí pohodí jak meč, tak dýku.

Lžou, nelžou? Co když je to léčka?

„Sisi, podívej se, zda tu někdo není jiný.“

Sisi se usměje a oběhne dům. Daimón je stále na stráži. Nevěří jim. „Nikdo, jen ve stáji stojí koně a je tam plno. Pojďme si hrát. Zmizíme v stromě a bude to.“ Melodie se opět hořce zlomí pod jejími slovy. Nastane nezvyklé ticho.

Daimón zasune meč do pochvy. „Co tu chcete?“

„Jak říkáme, chránit tě, nic víc. Zvednu meč, ano.“

„Ne! Odjedu.“

„Pak pojedeme s tebou.“

Daimón vyvalí oči. Jet s Lovci? Ani nápad. Pěvec se usměje. Docela ho chápe, protože cestování s Lovci zavání vším možným jen ne klidem.

„Máme příkazy. Zde.“ Podá mu pergamen. Daimón ho opatrně rozvine. „Tohle nám dál při odjezdu z Fiory.“

„Vy jste mě sledovali až sem?“

„Ano, a dal jsi nám zabrat, jen co je pravda. Jmenuji se Nina a jsem stopař. Tamten vzadu je Armilon se svým hafanem Lysandrem a tohle jsou Dvojčata. Říkáme jim tak, protože je nedovedeme rozeznat. Jinak Aviel a Siel. Tak co?“

„Nic. Jedu sám.“

„Věděl jsem, že bude problém. Není žádný problém. Vyvádí. Jen se ti zdá,“ spustí dvojčata.

Daimón je nechápavě pozoruje.

„Co kdybychom si zašli na oběd? Potom můžeme prodiskutovat další cestu.“ Brev si konečně Astryhze důkladně prohlédne. Vysoký, štíhlý, ale hádal by, že dřív byl statnější. Černé vlasy se vlní na ramenou a šedozelené oči se podezřívavě dívají na svět. Na bradě má strniště, ale vousy sis nenechává růst. Snaží si zapamatovat každý detail, jak byl naučený. Jen někdy tato schopnost jim pomohla, aby chytli svého muže. Všechno může si změnit. Oblečení, barvu vlasů, ale oči, rysy, těžko.

„Oběd si dám rád.“ Opatrně se pohne, střežíc každý pohyb Lovců. Ta žena se usmívá, jenže copak Lovci nechytají zločince? A on jim je. Honili ho příliš dlouho a kvůli nim vlezl do pekla.

„Výborně. Breve, nechceš vyslat našeho posla? Pan Elean bude mít radost, že jsme ho našli.“

„Dobře, u oběda. Nesnáším ho,“ zamumlá.

„Já vím, a je to tím, že má delší ocas než ty! Měl by ses s tím konečně smířit,“ popíchne. Už zjistila, že…

„Nino, nemyslím, že zrovna je vhodná chvíle Breva dráždit.“

„Tak jo. Omlouvám se.“ Jde s nimi dovnitř. Daimón za nimi, protože jim prostě nevěří. Co když je to léčka? Možná ho chtějí otrávit. Strne, ale usedne s nimi na lavici, i když jen na okraj.

„Kde jste byl? Bude zvěřina. Nina s Dvojčaty včera byla na lovu.“

Daimón si vzpomene, že měl slíbenou rybu. „Ryba by nebyla, paní Brettie?“

„Nechceš s námi jíst?“ optá se jedno z dvojčat. „Nedivím se. Taky bych přemýšlel, zda mě náhodou nechtějí otrávit. Breve, nech pana Astryhze dělat si, co chce.“

Daimón neví, co si má o Lovcích myslet. Dvojčata vypadají jak zabijáčtí pořízkové, ale mluví jak učitelé na univerzitě. Nina by se mohla se svou postavou a tváří živit v Domě bílých lampiónu, místo toho hledá stopy zločinců. Jedině kdo vypadá jako lovec, je ten se psem. Brev je prostě no taky lovec, i když dost zvláštní.

„Dobrá. Jak chce. My si dáme pořádný kus masa. A pivo k tomu!“

„Mně víno, jestli by nebylo. Zaplatíme.“

„Jak paní přikazuje, ale nemáme tak dobré víno jako ve městě. Zdejší chlapi dávají přednost pivu nebo pálence.“

„To je fuk, jsem zvyklá na všechno.“

„Mně vodu.“

Nina zavrtí hlavou, sundá ptáka z ramene. Daimón na něm obdivně spočine očima. Je nádherný, jen se zdá, že spí. Pohladí ho po hlavičce. Usměje se, když zjistí jak hebké má peří. Brev ho pozoruje. Nevypadá jako zločinec, ale už potkal vrahy, kteří vypadali, že by nedokázali zabít kuře. Viděl i otrlé chlapíky, které dovedl k slzám spadlý lístek. Ne, fasáda neukazuje nic. Je to jenom slupka. Rychle načmárá vzkaz pro Eleana.

 

„Jsme s panem Astryhze ve vesnici Jezerní stvol. Jaké jsou další příkazy? B.“

 

Smotá papír, přiváže ho k nožičce a vyjde ven. Daimón se zakloní, aby lépe viděl. Brev vyhodí ptáka do vzduchu a ten zmizí.

„Je rychlý, co? Zajímalo by mě, kde ho ten bastard získal. Tím myslíme pana Eleana. Znáte ho?“ optá se zvědavě Nina. Napije se vína. Průměrné, posoudí ho znalecky, a na zapadlou vesnici je až moc dobré.

„Nic mi to jméno neříká.“

„Aha. Je to astrolog.“

„Netuším.“ Přemýšlí, co teď má dělat. Mít za sebou Lovce by nechtěl mít nikdo, natož je mít vedle sebe. To je jako mít pět hlídacích psů za zadkem, kteří sledují, kdy si člověk uprdne a nahlásili to dál. Má je dovést k Dračím horám? I když jestli jeli v jeho stopách, budou vědět, že tím směrem jede. To by nechtěl. Kdo je taky ten tajemný Elean? Proč ho nechal hlídat?

Lovci ho pobaveně pozorují, ale chápou ho. Taky by nebyli nadšení, kdyby je měla doprovázet nějaká jiná skupina. Snad jim dá Elean instrukce. Nejlépe by bylo, kdyby je propustil ze služeb a nechal alacaldy.

„Jídlo, pánové a dámo.“

„Výborně.“ Pustí se do jídla, jako by nic nejedli. Daimón jim tiše závidí, ale popravdě lepší zůstat naživu než mrtvý. Mohli by mluvit pravdu? Jak poznat lháře? Zvedne se, vyjde ven. Armilon se okamžitě vydá za ním.

Daimón by po něm něco vztekle hodil, místo toho se posadí vedle pěvce. Ujistí se, že okno je zavřené. Zaposlouchá se do melodie, která opět jako včera líně teče a mámí jeho smysly. Z druhé strany je o dědečka opřená Sisi. Vypadá, že spí, i když je to těžké zjistit. Podle Sisi, Lachésis a tamtoho muže je taky mrtvý. Přitom spí, jí, dýchá, ale může cestovat po Stezkách mrtvých. Což mu připomene, že jak on tak jeho kůň nejedl. Opět si vynadá. Jde do kuchyně.

„Paní Brettie, můžete mi dát kus syrového masa?“

„Ale jistě. Omlouvám se, ryby ještě nebyly vyčištěné, ale za pár úderů budou.“ Usměje se. Kolem ní se vznáší pach rybiny.

„Děkuji moc.“ Zamíří si to k Argésovi. Nenávidí toho mže se psem, který ho pronásleduje na každém kroku. Ve stájích mu třískne dveřmi před nosem. Jestli se pokusí vejít, potom uvidí. Najde Argése, meč a vaky, ve stejném stavu jak ho ustájil.  Oddechne si a uvědomí si svou pošetilost. Mohli jeho koně, zbroj i meč prodat a co potom?

„Proč se chováš tak lehkomyslně, Daimóne? Argési, promiň, ale nebyl jsem tu.“ Hodí mu do žlabu maso. Otočí se, když zaslechne vrznutí. „Vypadněte, pokud nechcete přijít o hlavu!“ Dveře se přivřou. Daimón je rád, že nemusí začínat potyčku. Odstrojí koně, zatímco ten žere. Čeká, až se nají a vyvede ho ven, kde ho přiváže. Pohladí ho po dlouhé hřívě.

„Máte krásného koně.“

„Děkuji. Vy zase psa.“

„Taky děkuji.“ Dívá se za ním. Najednou zpozoruje ještě druhý meč, který dřív neměl, ale byl u koně. K čemu potřebuje druhý meč? Proč ho vytáhl? Chce zaútočit? Pak by to byl blázen. Sice Nina jim vyprávěla o tom, jak bojoval, jenže nakonec prohrál. Je jich pět a on sám. Snad takový blázen nebude, pomyslí si neklidně. Najednou mu na rameno přistane posel. Pohlédne na Daimóna, který si opět sedl na lavičku a na posla. Váhá, co má přednost. Zda posel nebo muž. Nakonec se rozhodne pro posla.

„Taky by ho někdo už konečně mohl sežrat,“ řekne mrzutě Brev, když odvazuje vzkaz z nožičky. Rozmotá ho.

 

„Hlídejte ho jako vlastní život.“

 

„Tak co?“ optají se dychtivě.

„Hlídat jako bychom hlídali svůj vlastní život.“ Dvojčata se zachechtají. „Co je?!“

„Nic, jen těžko mu to budeme vysvětlovat. Není ten typ, co by sebou nechal manipulovat, což je dost podivné, když uvážíme, že měl být strážným. Vojáci jsou tupohlaví osli, kteří si uprdnou, když jim to velitel rozkáže. On takový není, takže, u Oka, čím měl být vlastně? Stále méně věříme tomu, že mu byla předurčená dráha strážného.“

„Fajn, ale co když se astrolog v jeho případě spletl? Jsme jenom lidé,“ navrhne Armilon. Odkrojí proužek masa, který upustí na zem. Lysandr hned po něm chňapne.

„Připusťme si, že by se mohl splést. Otázka zní, jak moc?“

Nina se zamračí, pořádně si přihne z pohárku. „Nechci nic říkat, ale splést je sice lidské, ale v případě astrologů je to trestné. Vím to na sto procent. A kdyby otec s astrologovým rozhodnutím nesouhlasil, může to dát kdykoliv přezkoumat jinému astrologovi. Ten pokud by zjistil chybu, musel by to nahlásit svému představenému. Ten dotyčný bude potrestán, a jestliže se mu to stane podruhé, potom ho vyloučí z kruhu astrologů, což je horší než smrt.“

„Nějak se vyznáš,“ zabručí Brev. „Jak to víš?“

„Jednoho jsem znala docela dobře. Spáchal sebevraždu. Nemohl dál. Byl to laskavý člověk. Měla jsem ho fakt ráda, ale nevydržel žít mimo svůj kruh.“

„Jdu se mrknout, co dělá.“ Brev se zvedne, upije piva, které vzápětí odloží. Vyjde na náves, podívá se na lavičku. Sedí tam, neutekl. Má se k němu přidat? Nevypadá zrovna, že by toužil po společnosti, ale Eleanovo rozhodnutí mu bude muset dřív nebo později říct. Vrátí se dovnitř.

„Je tam ještě?“ optá se Nina, když ho uslyší se vracet. „Nebo vzal roha?“

„Sedí jako pecka u toho slepce.“ Posadí se vedle své skupiny.

„Ty jenom nevíš, jak mu to říct.“

Brev se zaškaredí. „Když jsi tak chytrej, řekni mu to sám.“ Dvojčata se zadumají nad problém, ale jasně vědí, že od toho zde jsou.

 

Slepec tiše brnká do zapadajícího slunce, potom se odmlčí. „Všiml jsem si tvého meče.“

„Je krásný, že?“ Vytáhne ho z pochvy. „Nejlepší meč, jaký kdy jsem držel v rukou.“

„Nemyslím tenhle, myslím ten, co máš na klíně.“

„Ach ten.“ Pohladí jeho pochvu. Ani neví, proč ho tu má, ale u Argése cítil, že ho musí vzít. Jako by ho brněly ruce celou dobu, co ho nesl, dokonce i teď.

„Ten,“ zazní jako ozvěna v odpověď. „Pojď se mnou. Sisimono, zůstaň zde.“ Ta nakrčí nosík, ale poslechne ho, nebo spíš seskočí z lavičky a rozeběhne se k Argésovi do stáje. Nymodes odloží tyriandr a jde do hostince. „Bydlím tu,“ když mine Lovce, kteří se po nich otočí. Pokračuje dál chodbou, až do místnosti.

„Všimli jste si toho?“

„Čeho, Armilone? Když myslíš, že na slepého starce je čilej až moc a vidí jak my ve dne, pak ano.“

„To taky, ale Astryhze měl sebou druhý meč.“

„No a? Znám pár chlápků, kteří si myslí, že dva velké meče jim získá holku!“ zavtipkuje Nina. „Většinou si tím vynahrazují to, že ho mají menšího než tady náš Brev!“

Ten se nasere. Má toho tak akorát dost, když ho zastaví opět Armilon. Absolutně Ninu nevnímá. „Nevím, jak vy, ale když jsme ho opustili v údolí, neměl ani jeden a najednou dva. Možná je to ten, o kterém nám povídal ten kovář. Ten zvláštní.“

Nina se zadumá. U Oka, možná má pravdu, ale co z toho? „No a? Může mít mečů, kolik chce. Nejspíš ho tam vykuchá a nám nebude lézt na nervy jeho otravná pomalá hudba.“ Nalije si další pohárek vína.

„Má pravdu. Nechme toho. Nezajímá nás to.“

Armilon pokrčí rameny. Jeho by spíš zajímalo, jak moc dobře to s nimi umí. Odkrojí další proužek a hodí ho Lysandrovi.

 

„Posaď se, Daimóne.“ Sám se posadí na malou stoličku. Neví, kde začít, ale nakonec se rozhodne začít na začátku. Daimón trpělivě čeká. „Když se stala ta nehoda, měl jsem Sisi hlídat. Nehlídal jsem ji a spíš jsem předváděl svou hudbu cizím lidem, kteří mi tleskali. Popravdě nijak jsem se o ni nezajímal. Hrála si na louce, to dle mě stačilo. Zabil jsem ji. Můj vlastní syn mě odvrhl, protože pochopil, že jsem ji nehlídal, jak jsem slíbil. Jestli si myslíš, že jsem se obviňoval, tak ne. Moje duše hledala jen hudbu a tak jsem vyrazil na cesty. Nic mi nescházelo, až jsem se dozvěděl o čarokrásné hudbě v poušti, o cizincích, co hráli jak všechny živly. Šel jsem za ní. Myslel jsem, že získám konečnou a poslední kapku, abych se stal nesmrtelným.“ Zadumá se. „Našel jsem to místo po dvou letech hledání. Vyčerpalo mě to, ale když jsem tam stanul, tak jsem požádal o dar hudby. Hrál jsem dobře, víš, ale ne tak jako teď,“ řekne hořce. „Netušil jsem, co se stane.“

Vstane, netrpělivě přejde sem a tam.

„Město bylo nádherné, ale cizokrajné. Všechno dokonalé zachováno. Ubytoval jsem se v jednom domě. Kromě vrstvy prachu, tam nic nebylo. Dokonce jsem našel i potraviny. Začal jsem pátrat, sám netušíc, co vlastně. Nakonec na jednom náměstí jsem našel fresku, mozaiku s lidmi krásnými jako hvězdy. Ne, ještě krásnějšími. Stál jsem tam hodiny, dny, okouzlen její krásou. Pak jsem uslyšel ten hlas.“

Zastaví u okna, otočí se k Daimónovi.

„Dnes už bych nevěděl, nač se ptal. Možná se mi to v deliriu zdálo. Nebyl jsem schopen od ní odejít. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem slepý a hrál čarokrásněji než samotné živly. Nic pro mě z hudby nezůstalo utajeno, a taky jsem nebyl schopný vidět svět. Vykřikl jsem hrůzou. Jak mohu hrát, když nevidím nástroj? Pak jsem zjistil, že vidím obrysy. Ubohá náhražka za krásu, kterou jsem zahodil. Chtěl jsem víc a dostal to, co jsem si zasloužil. Odešel jsem z místa, protože už jsem nebyl schopen ji vnímat, ale v hlavě ji stále mám. V noci ke mně přišla Sisi a zůstala se mnou jako němá výčitka mé touhy po dokonalosti, kvůli které jsem zabíjel. Málem jsem zešílel podruhé. Starala se o mě, dokud jsem nebyl schopen přežít. Snažil jsem se ji zbavit podruhé.“ Kolem rtů se mu objeví trpký rys. „Nešlo to a tak jsem se smířil s její přítomnosti. Postupně jsem zjistil, oč jsem tehdy svou nepozornosti přišel, jenže bylo pozdě. Už jsem ji život nemohl vrátit a tak se mnou putuje z jednoho místa na druhý. Život se pro mě díky hudbě zpomalil, a ač jsem už měl být mrtvý, stále tu ještě jsem. Vím, že až přestanu hrát, pak zemřu,“ odmlčí se, prsty napjaté jako drápy. „Bojím se smrti.“

„Proč mi to vyprávíte?“ optá se Daimón. Nechápe, co na to říct.

„Kvůli tomuhle. Když jsem se probudil na tom náměstí s mozaikou, měl jsem v ruce tohle. Netuším, kdo mi to dal do ruky, když tam nikdo nebyl.“ Rozhalí košili a vytáhne řetízek s oválným předmětem. Daimón zaslechne cvaknutí a místnost se rozzáří. Meč se rozžhaví, že ho pustí. Rychle ho vytáhne. Má co dělat, aby ho udržel, když najednou se ozve cvaknutí a jas se ztratí. Má pocit, že zaslechl zavytí.

„Co to bylo?“

„Netuším, ale vidím, že patří k tomu meči.“

Daimón se neptá, co za to chce. Sám mu to řekne, protože musel si to dobře rozmyslet. Vsadí se, že o tom zvláštním meči, věděl od začátku.

„Nezeptáte se, co chci za tu věc?“

Daimón se pousměje. „Co mi brání v tom, abych vás zabil a vzal si to?“

„Ten mechanismus sestrojil nejzručnější hodinář v království. Nikdo kromě mě, neví, jak ho otevřít.“

„Nakonec na to přijdu nebo to rozbiju.“ Doslova slyší, jak sebou meč cuká. „Dobře, co za to chcete? Mám vás zabít?“

Nymodes se syčivě nadechne. „Ne, chci, abyste zabil mou vnučku Sisimonu.“

Daimón udělá krok vzad. „To… To nemyslíte vážně?!“

„Ano, myslím. Tak chcete to nebo ne?“

„Neznám nic, co by dokázalo zabít mrtvého.“

Nymodes se křivě usměje. „Ten meč to dokáže. Sisi mi to řekla. Taky mi řekla, že ji někdo řekl, že meč je na světě a chybí tomu pouze runy.“

Daimón vyběhne ven na náves. Lovci jako jeden muž vstanou, když zaslechnou. „Sisi! Sisi, kde jsi?!“

Vyběhnou ven. Nechápou, koho to volá. Daimón běží k černému stromu. Nymodes se v pokoji unaveně posadí na stoličku. Do ruky vezme zlatý ovál a otevře ho. Jeho slepé oči na malý okamžik zahlédnou rej barev, aby vzápětí pohasly. Vzlykne a opět zacvakne uzávěr. Ví, že se těmi okamžiky trápí, ale nedokáže odolat okamžiku, kdy uvidí barvy.

„Sisimono, tady jsi!“

„Daimóne, co je?“ Stane před ním holčička. Její oči sklouznou na meč. Zadumaně na něj hledí. „Stalo se něco dědečkovi?“

„Ne, řekni mi víc o tom meči, prosím!“

Sisi nakloní hlavu. Červenou botičkou kope do hlíny. „Proč?“

„Dědeček mi řekl, že dokáže zabít mrtvého, jak to víš?“

„Aha, tohle. Ziddre mi to vyprávěl. On je velmi moudrý a hodně cestoval po různých Stezkách. Já se jich bojím, ale byl velmi laskavý. Vysvětloval mi různé věci. Když jsem tě viděla, šla jsem za ním. Nebylo ho lehké najít, dokonce jsem viděla z dálky Stín, ale nakonec jsem ho našla na lesním palouku. Popsala jsem mu tvůj meč, i to, že z něj mám strach. Byl překvapený. Potom mi řekl, že na světě existují dvě věci, které prý dokážou zabít mrtvého. Meč a dýka. Jedná věc ztracená, druhou máš ty. Pak mi řekl, že se ale nemusím ničeho bát, protože podle řeči není kompletní. Ulehčilo se mi.“

„Aha.“ Je rád, že ji nemusí zabít, ale už chápe, proč ho musí dát dohromady. Ten muž, který mu daroval meč, byl podobný Sisi. Taky nebyl z toho světa, nebo možná byl podobný jemu. Nerozumí tomu. „Děkuji ti.“

„Dobrá, tak já jdu. Máš, Daimóne, krásného koně.“

„Děkuji, ale řekni to Argésovi. Je velmi moudrý.“

„To já vím.“ Odběhne.

Daimón klečí na zemi, před sebou meč. Nemůže uvěřit, do čeho se to zapletl. Nechci ten meč, uvědomí si. Co kdyby ho někam zahrabal? Nakonec vstane a jde do hospody. Na zápraží uvidí Lovce. Určitě ho viděli i jeho samomluvu, ale kašle na to.

„Co myslíte, zbláznil se?“

„Stačilo být mi jen na kraji údolí, abych věděl, že nikdo normální z něho by nevyšel ven,“ řekne jedno z dvojčat. Uhne se před ním. Zamyšleně ho sleduje, jak kolem nich beze slova projde.

„Jsem nazpět. Nemohu zabít tvou vnučku.“

„Jak to?“ Nymodes zvedne hlavu. „Lžeš mi?“

„Ne. Vyptal jsem se jí na to. Někdo na Stezce ji řekl, že meč není kompletní, proto se nemusí bát. Má pravdu. Jestli je pravda, to co říká, pak chybí ještě další tři.“

Nymodes s oválem v ruce uvažuje, potom se rozhodne. „Slib mi, že až bude meč hotový, potom mě najdeš a Sisimonu zabiješ.“

„Ty ses zbláznil! Jak můžeš chtít zabít svou vnučku? Jak?! Zešílel jsi?“

„Ne! Slib mi to, jinak to nedostaneš!“ sevře ruce kolem oválu.

„Já… Já nemohu!“

„V tom případě to nedostaneš.“

Daimón skousne si ret, pak přikývne. Ví, že musí získat runu od pěvce. „Udělám to.“

„Slib na všechny živly.“

„Slibuji.“

„Dobrá, zde to je.“ Daimón vytáhne meč a položí ho na postel. Nymodes se skloní k němu, otevře ovál a místnost se opět rozzáří barvou ohně. Najednou je tepleji, než bylo dřív a jim se zaperlí pot na čele. Daimón se bojí na to sáhnout, ale nakonec se toho dotkne. Udiví ho chladný kov. Vezme ho a přiloží k meči. Chvilku se nic neděje, ale potom je oslepí paprsek. Otevřou oči, před kterými se jim dělají mžitky. Meč klidně leží na posteli. Daimón si ho přitáhne k očím, aby lépe viděl. Vypadá jako dřív, ale uprostřed čepele jsou vidět slabounké čáry. Když se dívá delší dobu, má pocit, že se mihotají a pohybují kolem svého kruhu. Zavře oči.

„Co jsou ty runy?“

„Netuším, asi nějaké znaky. Takže ještě tři další.“

„Ano. Jen netuším, kde je hledat.“ Zamyslí se, potom se Nymodesa optá. „Kde jsou ty ruiny? Možná by tam mohla být další.“

„Je to velmi těžko najít, ale… máte nějakou mapu?“

„Budete to vidět?“

„Pravda, nemohu, ale pokusím se to vysvětlit. Musíte až na samotný konec Údolí stínu. Potom dva dny na sever. Minete město Nen i Ta. Potom zamiřte do pouště. Vezměte si hodně vody. Jeďte rovně a doufejte. Víc vám poradit neumím.“

„Moc toho není, ale kdybych tam měl najít další, potom by to stálo za to.“ Zadumá se. „Co kdyby ty zbývající runy byly živly? Když jeden je oheň, pak by další mohla být voda, vítr a dřevo. Je vůbec záhada, jak to může fungovat.“

„Tomu se říká magie.“

„Ano a já se toho děsím. Děkuji za vše.“ Vstane, chce opustit pokoj, když se ozve Nymodesův naléhavý hlas.

„Nezapomeňte na ten slib, prosím.“

Daimón lehce strne. Na pěvcovu žádost nemůže jen tak zapomenout. Nejde to a otázkou je, jak to zvládne, až ten čas přijde. „Nezapomenu.“ Zavře dveře.

„Ryby, pane Astryhze!“

„Děkuji.“ Nemá na ně chuť, ale když je kvůli němu připravila, potom je sní. Přemýšlí, co je to za člověka, který chce smrt vlastní vnučky. Nechápe to, ale taky netuší, jak dokáže ji zabít. Pravda, je mrtvá, ale u Oka, je to dívenka. Malá holčička, co si ráda hraje a nemá s kým. Zesmutní.

„Něco se mu stalo,“ pronese tiše Nina, která má na něj nejlepší výhled. „Je smutný. Je mi mizerně, když ho tak vidím.“ Zvedne se a posadí se naproti němu. „Kde jste všude byl?“ optá se. „Kam pojedete?“

„Proč to chcete vědět?“

„Nevím sama. Možná proto, že se mi líbíte.“

„Vy mně ne,“ odsekne.

„To nevadí. Nás má málokdo rád,“ ujistí ho s úsměvem. „Pan Elean vyřizuje, že máme vás hlídat. Osobně si myslím, že to nepotřebujete.“

„To máte pravdu.“ Mile na ní pohlédne. Je to kráska, jenom kdyby neměla na sobě ten ohavný plášť. „Proč tu vlastně jste? Skutečně kvůli mně?“

„No?“ rozvalí se na židli. „Měli jsme na výběr mezi vámi a Hraničními lesy. Slyšel jste o nich?“

„Ne.“

Nina se pousměje. „Hlídali bychom tam otroky a vězně. Průměrná délka vězně je tam půlroku, a když vydrží rok, má kliku jako hrom. Vládnou tam lesy, bažiny a hovada, co tam žijou. Vysávají z vás nejen krev. Výběr mezi hlídkou tam a hlídáním tebe, promiň, ale co by sis vybral?“

„Tomu chápu, jenže nemají Lovci lovit? Tedy víte, co tím myslím.“

„Seš milý. Jo, měli, ale udělali jsme chybu.“

„Jakou?“ optá se fascinovaně.

Nina se nakloní nad stůl. „Nezabili jsme tě.“ Rozchechtá se, jako by řekla dobrý vtip. Bouchne pěsti do stolu. „Můžeš být pyšný, protože jsi jediný, koho jsme nechytili. Pošramotilo to naší pověst a plukovník Estryhze byl tak rozezlený, že nás šmahem dal na listinu zločinců. Nebýt té fialové potvory Eleana, pak jsme na útěku nebo kapeme v Hraničních lesích.“

„To je pravda. Tady máš od něho vzkaz.“ Podá mu poslední příspěvek do jeho rozkazů. „Dokonce nám dal pořádný váček zlata a slíbil ještě jeden, až se s tebou setká.“

„Neznám ho.“

„Jo, to už jsi říkal. Zajímalo by mě, co ti chce.“ Nina se nad něj nakloní. „Obyčejný chlápek, i když hezký, to je fakt, ale proč zajímáš Třetího nejvyššího astrologa v zemi? Co máš u sebe tak důležitého, že si nás najal na tvé hlídání?“

„Netuším, má paní,“ řekne zdvořile. Odsune talíř. Třetí nejvyšší astrolog? U Temného, to není povzbuzující.

„Já bych se bál. Chce ho vykuchat. Zničit.“

„Kdo ví,“ přidá se Armilon. „Jdu spát, je pozdě.“

„Skutečně, slunce už bude zapadat.“ Brev vstane, protáhne se. Dá neznatelný signál ostatním.

„Pane, připravila jsem vám pokoj.“

„Děkuji, Brettie. Prosím, můžete mi na ráno připravit na cestu trochu jídla?“ Pojede do pouště. Má strach, ale nemůže být horší než Údolí stínu. Vždyť tam žijí sssertanští. Zaposlouchá se. Čarokrásná hudba, která omamuje smysly a stejně, jak říká, hraje nedokonale. Před spánkem vyjde ven. Sedí na svém místě, aniž by si všiml, kdy vyšel z pokoje. Na stoličkách posedávají vesničané a naslouchají hudbě a hlasu. Vedle pěvce sedí Sisi. Zamává jí a ona mu odpoví. Jde k Argésovi. Zahledí se na strom. Klidně odpočívá a čeká. Průchod na Stezky mrtvých, ale čím ve skutečnosti ještě je? Má z něho strach, ale kdyby chtěl někde se rychle objevit, potom by to byla dokonalá vojenská zbraň. Ne, mohou jím projít jen mrtví, ale co když mohou i živí?

Zavrtí hlavou, jde k hřebci, který ho čeká ve stáji. „Promiň za ty podmínky. Zítra musíme vyjet na dlouhou cestu do pouště.“ Argés pokývá hlavou. Rozumí slovům. „Máš hlad?“ potřesení hlavou. Usměje se. Stačí mu tak málo, za což je rád. Zítra mu něco uloví. Pohladí ho a potom dokonale vyhřebelcuje. Na schodech uvidí postávat jedno z Dvojčat. Pobaveně zavrtí hlavou, když zmizí sotva ho zahlédne. Ať si dělají, co chtějí.

Ulehne na lůžko s měkkou pokrývkou. Dívá se do stropu. „Kněžna, přátelé, kapitán Estryhze, Oliviena, otec, Lachésis, Nymodes, neznámý bojovník,…“ plynou mu potichu z úst jména. „Kolik jich ještě bude? Kolik ještě musím splnit slibů, Vůle hvězd? Proč já? Chci jen být doma a těšit se z obyčejného života.“ Trpce se usměje. Je mu jasné, že tohle je jen zbožné přání. Až splní sliby, potom konečně bude žít, jak on si to bude představovat. Nikdy nesnil o tom, že se stane hrdinou. Chtěl mít život jako otec. Práci, dům, ženu, dítě. I když poslední dobou zjišťuje, že ho ženy příliš nepřitahují, ale pak by si našel muže. Mohl by žít s ním. Nic neobvyklého to není a popravdě dovede si to lépe představit. Pousměje se nad svými marnými sny.

„Nejdřív splň sliby, pak můžeš žít,“ zamumlá s pocitem, že mu to šeptá tisíc rtů a nad sebou vidí vyčkávavé oči. Jsou fialové velké a zvědavé. „Hloupost.“ Pohlédne na meč. Už chápe, co musí s ním udělat, ale popravdě se mu nechce, protože má tušení, že najít zbytek run nebude nic jednoduchého.

 

„Budete hlídat, aby nezdrhl.“

Nina vyhekne. „To je nápad Dvojčat?“

„Jo.“

„Ach jo. Tak jo, u Temného. Beru si první hlídku.“

„Lysandr bude na stráži ve výčepu.“

„Dobrá. Jen ať nám, u všech živlů, nezdrhne.“ Brev se zamračí a jde si lehnout do stáje. Kdyby něco, vzbudí se.

Ráno si protře oči. Šedý kůň s tmavým pruhem na zádech stojí vedle něho. Zrovna se na něj dívá. „Dobré ráno,“ řekne v dobrém rozmaru šedému koni, který na něj upřeně hledí. Přikývnutí koňské hlavy ho vyděsí, že rychle odejde. Ve výčepu už jsou jeho lidé a Astryhze. Výborně, usoudí. Den bude perfektní a pán se zřejmě umoudřil.

 

„Utekl nám na sever, co máme dělat? B.“

 

Červený pták si to zamíří severně a mocnými údery křídel se přibližuje k Eleanovi.

„Breve, to nic. Má příliš rychlého koně,“ snaží se ho utěšit Nina.

„Jo,“ hlesne nešťastně. „Jenže představa, jak se za ním honíme na těch herkách, není moc povzbuzující.“ Pokračují v cestě, když se z nebe snese červená šmouha.

 

„Nic se neděje. Jeďte za ním. Buďte připravení.“

 

„Co jsem říkal?“ zamává papírem. „Jedeme. Máme tušení aspoň, kam jel?“

Nina se pochechtává. „Nevíme, ale najdeme ho. Copak tohle není naše práce?“ Šťastně se zadívá na své druhy a pobídne koně. Dvojčata přikývnou. I Armilon se pousměje, jen Brev se tváří dál mrzutě. Sotva vyjeli, Astryhze se na ně otočil a pak jen tak jim oznámil.

„Je mi líto, ale spěchám. Uvidíme se později.“ Ani nestihl něco říct a byl pěkný kus vepředu. Jen za ním obdivně zírali. Chvilku se dohadovali, zda to mají oznámit, až nakonec nerad napsal Eleanovi zprávu. Připadá si jako neschopný pitomec, i když ví, že za to nemůže.

„To si buď jistý, že se uvidíme,“ řekne pomstychtivě a pobídne koně do klusu.

Komentář

18. Shledani

 
 

Portrét