Vůle hvězd
Kapitola 19.
Rozlučka
„Je několik cest života. Cesta dobra, cesta zla a nakonec vlastní cesta, která je nejhorší ze všech, protože za tu si zodpovídáš sám. Jen málokdo se po ní odváží jít, ale ten, kdo po ní kráčí, je muž, kterému můžeš věřit.“
Serenin
Ráno se jako první probudí s čistou hlavou Elean. Ihned si vybaví Amadeův příchod. Zaplaví ho štěstí, že sem přišel. Jeho ariméé. Nikdy by nevěřil, že se toho dočká. Popravdě vnitřně to vzdal a mezi tvářemi hledal tu jedinečnou ze setrvačnosti. Stále ji nenacházel. Otočí hlavu, aby viděl na postavu, která leží nedaleko něj. Slunce je už vzhůru a zalévá ho svými žhavými paprsky. Líbá jeho černé vlasy, mladistvou tvář bez jediné vrásky. Deka se pomalu zvedá, jak pravidelně oddechuje. Rty jsou pootevřeny a připravené k dlouhému polibku.
„Pokušení běž pryč,“ zašeptá, ale jakmile ho ta myšlenka napadla, nemůže se ji zbavit. Láká ho jako nedosažitelná hvězda. Nakonec odhrne pokrývku a jen v kalhotách spustí nohy na podlahu. Hlavu si podepře rukou a zaujatě pozoruje jeho každý nádech a výdech. Pečlivě pohledem mapuje čelo, spadlou kadeř, spánky, záchvěv víček. Jemné strniště, které vyrašilo, přitahuje jeho pozornost, ale hlavně, jak včera se ho dotýkal. Tak rád by použil magii, aby ho nadzvedl a přitáhl ho k sobě, místo toho ji použije, aby lehounce po vzduchových polštářích k němu došel a klekl si. Nakloní hlavu a jemně jako vánek ho políbí. Slasti přivře oči.
„Jsi jako duch,“ zamumlá Daimón. Nechce se mu otevírat oči do dalšího horkého dne.
„Proč ne? Vstáváš?“
Daimón bez rozpaku si zívne. „Ano.“ S úžasem se zadívá do temných zelených hlubin. Jako by se v nich odráželo nejen nebezpečí vodních hlubin, ale zároveň bezpečí jejich paží. Nemůže se vynadívat na měnící se barvu, jako rozluštit všechny pocity, které se v nich odrážejí.
„Musíme to najít.“
„Já už vím, že to zde není,“ praví pochmurně. Zvedne se. Proč jsem ho tak rychle přijal? Proč mi instinkt neříká, utíkej. Je možné, že pro něj skutečně nepředstavuje nebezpečí? Jenže Oliviena říkala, aby si dal pozor právě před astrology. Nevěř jim,… „Amadeo,“ dostane ze sebe těžce, ale zvuk zní prázdně, jako by vyslovil slovo dřevo. Zná je, ví, co představuje, jen nijak si je nespojí sám se sebou. Jako by mluvil o cizím člověku.
„Co je ti, ariméé?“ optá se starostlivě Elean. Nikdy by nevěřil, že v něm může vyrůst touha o někoho pečovat. „Můžeš mi všechno říct.“ Vstane, stejně jako Amadeo.
„Moje jméno. Zní mi prázdně.“
„A tebe to trápí.“
„Ano. Když jsem se změnil, moje jméno se vytratilo z mé mysli. Všechno jsem si pamatoval, jen tohle ne. Ty jsi mi je řekl a já ti věřím, a zkusil jsem je říct. Já…“
„Vrátí se ti. Jméno je spojeno s duší,“ vysvětluje mu. „Kdysi se říkalo, že jestli ztratíš duši, ztratíš i jméno. Jiní a spíš bych řekl, že mají pravdu, že se musí prožít takový šok, že jednoduše odmítneš své jméno. Rozhodně své jméno nikde neříkej, mohli by ho snadno zneužít.“ Daimón si vybaví výkřik Sisi, aby neříkal jméno. „Existuji spisy, které říkají, že na Stezkách mrtvých je právě ono jméno nejdůležitější, jenže, nikdo se odtamtud nevrátil. Kdo ví, jak to je ve skutečnosti. Neboj se, získáš je zpět.“
„A moje nynější? Cítím se s ním dobře.“
„Kdo ví. Možná ti paní Lachésis dala jméno, které bys měl, kdyby ses narodil jako kůň. Tohle už asi sotva zjistíme. Nebo jméno v jejich řeči je stejné jako v alacaldštině.“
Daimón se pousměje. „Taky nevíš všechno.“
„Ne.“ Otočí se a přetáhne přes sebe kabátec, obalí nohy dlouhým plátnem a nazuje vysoké boty. Upraví si a vytáhne zpoza límce copánky. „Děje se něco?“
Daimón zavrtí hlavou, ale je pravda, že sleduje každý jeho ladný pohyb. Jako by i při tom obyčejném úkonu zpíval. Je až neskutečně graciézní, jako tanečník, nic jiného ho nenapadá.
„Půjdeme?“
„Ano. Počkej.“ Hned se obleče. Snídaně počká. Je zvědavý, co Elean hledá. Sestoupí na prašnou ulici. Vzhlédne k jasné modré obloze. „Půjdu se podívat na koně.“
„Dobrá. Zafir má všechno, co potřebuje, ale Argés? Tak se jmenuje, že? Ten asi bude potřebovat potravu. Srdce mi krvácí, když si uvědomím, jak skončili. Musím pro ně něco udělat.“
„Já udělám,“ řekne prudce. „Slíbil jsem to!“ Zarazí se, když si vybaví, jak po cestě žehral nad svým osudem, nad svými sliby, a teď mu přijde přirozené, že má jim pomoci. Dokonce jako by přijal i slib zabití Sisi. Kdy se tolik změnil? Stačilo by jedno setkání?
Elean se dívá, jak se zastavil a upřeně se dívá před sebe. Lehce se dotkne mysli. Skoro ucukne, jaký v ní vládne chaos. Jak může s tím žít? Než odjedou, bude mu muset pomoci, protože jinak ho ztratí. Zřejmě od útěku z Fiory si nesedl a neprobral celou situaci. Ponoří se ještě hlouběji. S hrůzou zírá na černé myšlenky, které se v Amadeově mysli roztahují jako chapadla. Mezi nimi je jen pár světlých myšlenek. Už se nediví, že ho nebyl schopen ihned přijmout jako svého ariméé.
„Argés, ariméé.“
„Ach, promiň. Zamyslel jsem se.“ Udělá krok, kde jsou koně. Jde skoro automaticky. Elean se za ním nejistě dívá. Než odtud odjedou, bude si muset ujasnit pár věcí. Lituje ho. Možná kdyby byl hned od dětství vychováván jako Nepředurčené dítě, pak by byl daleko připravenější. Takto se diví, že sem dorazil docela v pořádku, ale i to by mohlo být přičteno Hodině zrození. Opět se dívá, jak vytahuje z brašny kus masa. Otřese se. Potom přistoupí k Argésovi a dotkne se jeho čela.
Argés přestane jíst.
„Potřebuješ něco, pane? Je nezvyklé mluvit tímto způsobem, přestože s Paní a mými druhy tak komunikují. Slova bez hlasu.“ Odfrkne si.
Daimón je zvědavě pozoruje.
„Jen jsem tě chtěl pozdravit. Jsi spokojený?“
„Ano. Mnoho jídla, pití a tolik vody. Musím se vrátit a říct o všem, co jsem zažil. Byl jsem hloupý, pane, že jsem chtěl Daimóna sníst. Dřív jsem myslel, že jsou to jen pověsti, co nám Paní vyprávěla, ale je to skutečnost.“
Elean se vnitřně otřese, jak málo chybělo a jeho šance změnit život skončil. „Jsem rád, že jsem tě potkal, Argési, Světlo hvězdy.“
„Děkuji. Prosím, optej se Daimóna, kdy se vrátíme do údolí? Bohužel moc mu nerozumím.“
„Jak je to možné?“
„Paní Lachésis s ním mluvila. Dostala dar řeči. Ona s ním i já mluvil, když jsem byl v jeskyni.“ Ukáže mu obraz jeskyně s vodou a velkým kamenem. „Když jsem odjel, nemohl jsem už s ním mluvit. Snažím se, pane, ale je to velmi těžké, i když je trpělivý.“
„Tomu věřím. Optám se.“ Obrátí se k Daimónovi.
„Mluvíš s ním? Jak?“
„Nevím. Je to magie. Argés by rád věděl, kdy se vrátíte k Paní. Zřejmě chce pomoci i ostatním Śivym.“
„Netuším. Sám bych rád to věděl.“
„Neví, Argési. Až splní sliby, potom se vrátí k Paní.“
„Rozumím. Mohu se najíst? Mám hlad.“
„Jistě.“ Smutně se dívá, jak se zakousne do masa, ale i přes tu zrůdnost je rád, že přežili. Kdyby tak mohl svému národu dát vědět, že Śivy žijí. Otevřeli by Severní bránu jen kvůli nim. Poodejde, zadívá se na Daimóna. Je vidět, že si na neobvyklý jídelníček svého koně zvykl. Stará se o něj jako by se starali o ně oni. Už to, že s ním cestuje a nosí ho, je zvláštní, jelikož žádný člověk nikdy Śivyho neosedlal. Dokonce ani ariméé. „Půjdeme?“
„Jo. Nemohu si na to zvyknout. Stále mě to zaráží. Když mě Argés našel, byl jsem polomrtvý v Údolí stínu, kam mě zahnali Lovci. Kdybych věděl, co mě tam čeká, vzdal bych se. Místo toho jsem jako tvrdohlavý mezek šel dál a dál. Nakonec jsem se obrátil, abych se jim vzdal. Myslel jsem, že už odejdu na Stezky mrtvých, ale ocitl jsem se v jeskyni, kde na mě mluvil kůň. Myslel jsem, že se zblázním. Vlastně ta nenormálnost mě vrátila na pevnou půdu. Od té doby… Co zde hledáš, Eleane?“
„Věc. Netuším jakou, ale město už mám prohledané. Musí to být něco, co lze odtud odnést.“
„Dost těžké. Odnést. Takže to nesmí být velké. Něco malého. Věc. Možná keramika?“
„Ano, je to možné, jenže jen nějaká miska by ten problém nezpůsobila.“
„Chápu. Pak to musí být něco, kde je něco vyobrazeno. Jako freska. Ty jsou velké,“ hlesne.
„Ano, přesně.“
„Tak půjdeme hledat, ne?“ Klidně se rozhlédne. „Krásné, prázdné město. Kdo tu asi žil?“
„Můj národ. Odešel před pouští před dávnými troky. Nesnesli, že museli žít bez stromů.“
„Chápu. Taky by mi chyběly, i když myslím, že Argés je nejšťastnější zde. Kde začneme?“
„Tady.“
„Eleane, to náměstí je očarované?“ optá se zamyšleně při pohledu na překrásnou mozaiku.
„Ano. Bylo. Už je nikdo neaktivuje.“
„Neaktivuje. Měl bych se zbláznit, ale stále jsem tu. Tak večer.“
Ano, jsi tu, jenže v chaosu, který zvládáš jen díky tomu, že nemáš čas se zastavit. S lítosti se za ním dívá. Kdy se asi zastaví? Vejde do druhého domu. Pousměje se nad zjištěním, že místo, aby ho líbal, hledá předmět neurčitého vzhledu a tvaru.
Otevře truhlu, opět ji zamkne. Prázdná. Další truhla, skříň. Jeden pokoj za druhým. K večeru se narovná. Jak hledal, zapomněl na čas i na Daimóna. Vrátí se k mozaice. Sedne si na lavičku z žíhaného kamene. Sedí, pozoruje mozaiku, která se vlní v žhavém oparu. Uprostřed je strom všech přání a kolem něj tančí elefiané s rozevlátými vlasy. Někteří jsou na kolenou a se vztaženými rukama žádají vyplnění svých tužeb. Nezvedne hlavu, když se vedle něj posadí Daimón. Stejně jako on je zaprášený od hlavy k patám.
„Mám hlad.“
„I já. Půjdeme něco sníst, dát nažrat koním a potom bychom se mohli vykoupat.“
Vykoupat. V Daimónovi se zvedne touha, až ji ucítí i Elean. Strne, otočí se k němu a zklamaně zjistí, jak ji potlačuje. Povzdechne si.
„Ano, to bychom mohli. Eleane, mohl bys mi vyčíst z hvězd můj osud?“
„Ne, ale mohu ti zkusit předpovědět tvůj osud. Už ses setkal s vykládačkami osudu?“ Vzpomene si na madam Kalysto a později na Ciceria, který mu přinesl nejen znalost vykládání, ale hlavně potěchu. I když co si bude vykládat; milování s Amadeem, je daleko omračující než s kýmkoliv jiným.
„Ne. Tak abychom se mohli optat, co hledáme.“ Smích ho pobouří, ale zároveň v něm vyvolá napětí. „Co je? Kdyby to bylo tak snadné, jenže tohle ani hvězdy nedokážou. Ptal jsem se a neřeknou, mlčí jak prázdný hrob.“
„Proč ne?!“
„Protože neumí říct miska. Vyjadřuji se velmi volně, někdy skoro pocitově, jindy až brutálně přímočaře. Jen na základě mnoha zkušenosti, výpočtů, tabulek, dokážeme určit délku života nebo, co kdo má dělat. Dokážeme dokonce říct, i jak dlouho bude žít miska. Ovšem na otázku najdi mi misku, neodpovědí. Není to přesné.“ Zastaví se. Nikdy takto neuvažoval. Vždy bral astrologii jako hotovou věc. K hledání prostě použil magii. „Proto potřebujeme přesný čas narození. Možná kdybych znal přesný čas zrození misky, pak bych ji možná našel. Přesnost je velmi důležitá, ale otravuji, necháme toho.“
„Ne, je to velmi zajímavé. Takže víš, kdy někdo umře? Není to krapet…“
„Děsivé? Ano je. Už se mě na to ptala Oliviena. Ovšem chtěl bys to vědět?“
„Je to složité?“
„Velmi. Tazatel musí zaplatit nemalé jmění, aby získal tuhle informaci. Ovšem potom je ozbrojen velkou vědomostí.“
„Znát den smrti, mohl by bez starosti udělat cokoliv.“
„Přesně tak.“
„Už jsi to někdy sestavoval?“
Daimón zaváhá. „Ano. Já, Druhý a První nejvyšší astrolog jsme sestavovali horoskop pro krále. Co si dáš? Kaši nebo kaši?“ Vytáhne pytel se zrním, který zde našel.
„Omaštěnou kaši. Děkuji. Ty jsi opravdu Třetím nejvyšším astrologem?“
„Nevěřil jsi?“ Zapálí oheň, postaví na něj hrnec s vodou a přikryje poličkou. Jemně zafouká, aby pročistil zrno. Dělá mu dobře, když může připravit jídlo nejen pro sebe, ale i pro svého ariméé.
„Ne. Vypadáš jako bohatý lovec.“
„Mám rád les, proto lovecký oblek, a pak na cesty je vždy lepší, než jezdit v nápadné tunice. Není příliš pohodlná, spíš okázalá.“ Nasype zrní do hrnce, přidá špetku soli a zamíchá. Teprve teď se podívá na Amadea. Myslet s ním na sex, by mělo být to poslední, co by měl po něm chtít. „Máš v myšlenkách velký chaos, Amadee. Než vyjedeš, měl by sis uvědomit a přijmout svůj osud.“
„Ty jsi ho přijal?!“ dostane ze sebe prudce. Vstane a začne zuřivě přecházet po malé místnosti. „Nechci to. Odmítám! Chci zpátky svůj starý život. Přátelé, kamarády, druhy. Radši bych hlídal v mrazu kněžnin pavilon než tu být. Žádný kůň, který žere mrtvé maso. Žádný záhadný meč a mrtví lidé, co chodí po světě živých. Žádné Stezky! Nic z toho nechci! Nepřál jsem si to! Jen kvůli tomu, že jsem se narodil v Hodině železa, musím tohle snášet? Smrt přátel na hranici, útěk, Údolí stínů a a a…“
Elean sleduje, jak rázuje místnosti. Kde se v něm bere tolik zuřivosti, nenávistí a vzteku? Kde je pramen všeho toho? Samozřejmě je na něj kladen příliš velký nárok. Jenže každý má na sobě úkoly, které musí splnit. Žena jak uvařit jídlo, dítě jak se naučit číst, nebo muž v bitvě ochránit sebe i přátelé. Každý podle svých schopností se musí vypořádat se životem, protože tohle je život, který… Anebo ne. Jemu nebylo tohle předurčeno.
„Můžeš zahodit meč, opustit Argése. Amadeo, nemusíš dělat nic.“
Daimón se zarazí. „Cože?“
Elean zamíchá kaši. „Nemusíš nic. Slyšel jsi dobře. Jsi Nepředurčené dítě, Amadee. Ty nemají předurčený osud, ale vytvářejí si ho sami. Nebudeš postihnut, když se postavíš proti Vůli hvězd. Za chvilku bude. Záleží jen na tobě, co budeš chtít.“
„Nemusím?“
„Ne.“
Daimón to pomalu tráví. „Ale dal jsem slib.“
„Jistě, ale nemusíš ho splnit. Záleží jen na tobě, zda slib splníš nebo ne. Ty nemáš předurčený osud,“ zopakuje mu trpělivě.
„A ty máš?“
„Já? Netuším.“
„Narodil ses taky v Hodině železa?“
Elean přidá do kaše lahodné máslo. Poslední zbytek, který si šetřil, ale U Oka, teď ho Amadeo potřebuje víc než on. „Ne, já ne.“
„Tak jak to?“ Posadí se za stůl, vezme lžíci. Je krásně zdobená a i přes složité ornamenty se drží velmi dobře.
„Jednou ti to řeknu. Chutná?“
„Ano. Mohu odtud odejít. A co Argés? Paní Lachésis, přátelé, které vídám ve snech?“
Elean si vezme kaše. Je opravdu výborná. To máslo dodalo tomu zvláštní nasládlou chuť. „To záleží na tobě.“
Daimón přemýšlí. „Kdysi dávno jsem byl v hospodě s jedním vysloužilcem. Měl být za týden propuštěn z armády. Opil se a začal vyprávět, jak vidí ve snech ne nepřátelé, ale své přátelé, které zanechal na válečném poli. Vyčítali mu, že je nedokázal ochránit. Říkal, že si to nebral k srdci, že si myslel, že se k nim brzy připojí, jenže všechny bitvy přežil. Na konci se mě zeptal, zda udělal vše, aby zabránil jejich smrti. Odpověděl jsem, že ano a on opáčil, že si to nemyslí. Nevím, jak tehdy to dopadlo. Už jsem ho neviděl. Proč to vlastně povídám?“
„Nemám tušení. Musíš se rozhodnout, zda chceš splnit sliby nebo ne.“ Jakmile se rozhodne, v jeho mysli nastane klid. Je zvědavý na jeho rozhodnutí, a ať se rozhodne jakkoliv, zůstane jeho ariméé navždy, i když má tušení, že rozhodnutí zná, jen je nechce přijmout. Zodpovědnost je jako balvan, který vléct sebou není snadné.
„Já to vím, že musím to splnit.“
Elean se zvědavě dotkne jeho mysli. Je stále tak pochmurná, jako byla, i když rozhovorem jako by se objevily jasnější Nitky? Bylo by možné, že by ony tvořily chaos? Pak si vzpomene, jak ovládly madam Kalystu, která mu poprvé věštila. Bylo by možné, aby zhoubně působily na lidi? Ale proč ne na ně? Nebo je to kvůli tomu, že je neumí ovládat? Nitky jsou všude. Bez nich si život nedokáže představit. Nejdřív si s nimi hrají, později se je naučit ovládat a nakonec jejich moc respektovat.
„Něco se stalo, Eleane?“ optá se zvědavě Daimón.
„Ne, promiň. Zamyslel jsem se nad problémem, který… To je jedno. Vyprávěj mi něco?“
„Není co. Pořád si říkám, zda jsem mohl něco udělat, když vzplál kněžnin pavilon.“
„Mohu tě ujistit, že bys nezmohl s tím nic udělat. Byl jsi u toho?“
„Zrovna jsem přijel od Mistra meče. Už z dálky jsem slyšel požární gongy, ne ty městské, ale knížecí. Pobízel jsem koně hlava nehlava, ale stihl jsem už jen pumpovat vodu. Potom nás odveleli k dětskému pavilónu. Tam nás dostali vojáci a odvlekli do vězení. Nebyli jsme tam sami. Vedle nás byli služebné a další z domácnosti. Všichni jsme žili, když jsme šli do ohně.“
„To je nestvůrnost.“
„Zákon praví: Strážný nesmí přežít svého chráněnce. Byl jsem připraven zemřít při obraně svého chráněnce, jen ne tímto způsobem. Mistr meče mi věnoval sponu k plášti. Tou jsem se dostal z vězení, ukradl koně a bylo to. Pořád si říkám, jak jsem to mohl udělat. Už jsem si chtěl vzít drogu, která by mi pomohla snést oheň, ale nemohl jsem. Vyšel jsem ven a…“ Oči se mu zamží a začnou kanout slzy. Nemůže je zastavit. Duše dosud sevřena zármutkem, který nemohl dát najevo, se uvolňuje. Elean ho obejme. Daimón si je neutírá, nedělá nic, jen pláče. Před očima má tváře svých přátel i kapitána. Jejich odchod, poslední plné údery a polknutí drogy. Hrdé vyjití z cely, jak se sluší na kněžniny strážce.
„Za nic nemohli. Nikdo z nich. Kdo to udělal? Pomstím se.“
Elean se dotkne mysli. S údivem zjišťuje, že je opět jasnější, přestože stále jsou tam chuchvalce temných myšlenek. Amadeovy rysy kamení, slzy přestávají téci. Odtáhne se z teplé náruče.
„Chci vědět, kdo to udělal a zaplatí za jejich smrt. Potom budu volný.“
„Ano, budeš. Pojď, koupel nám udělá dobře.“
„Máš pravdu.“ Připadá si hloupě, že se nechal objímat a utěšovat cizincem. Prudce si otře slzy. Jakmile vejdou do stejné budovy, Daimónovi se vybaví Elean, jak zde ležel a uspokojoval se. Připadá mu to jako tisíc let, zatímco to bylo včera. Nemohl nic jiného dělat, než se k němu přidat. Zrozpačití, proto se rychle svlékne a vklouzne od vody. Ponoří se až po bradu. Oči se dívají všude kolem, protože se nechce dívat na jeho krásu. Vedle něj si připadá nemotorně a ošklivě. Proč tedy po něm touží? Dlouhý pust, si odpoví cynicky, ale vzápětí se za tu myšlenku zastydí, protože se tak nějak k Eleanovi nehodí. Mohl by mít jakoukoliv ženu nebo muže. Stačilo by mu jen se usmát, možná ani to ne.
„Umyju ti záda.“
Automaticky se zvedne. „Děkuji.“ Nechápe jeho starost o něj. Jistě říká, že on má hnout jeho osudem, ale to ještě neznamená, že bude se takto chovat. Je to normální? Měl jenom otce, tak neviděl, jak se chová k mamince, ale podle Olivieny ji měl nesmírně rád. Kéž by věděl co dělat.
„Umyješ mi je taky?“
Daimón vezme hadřík a začne mu omývat hladkou pokožku. Nemůže se nabažit její sametovosti a tak prodlužuje mytí. Má potěšení z toho, že na chvilku se mu vykouří z hlavy všechno kromě požitku.
Elean se usmívá, protože už dávno poznal, že ho spíš laská, než myje. Kdyby chtěly všechny překážky padnout a oni dva mohli být spolu o samotě. Aspoň týden, kdy by se podle lidského měřítka poznali.
„Tady.“ Najednou mu vrazí hadřík do ruky a uteče na druhý konec bazénku. Elean udiveně se na něj dívá, potom sklouzne pohledem pod vodu, kde zřetelně je znát, že je vzrušený. Bez rozmyslu, jak mu to káže přirozenost, k němu přijde, rukou sklouzne pod vodu a optá se. „Chceš pomoci?“
„Co? Ne! Nech toho!“ vyjede z něj. „To je…“
„Promiň, ale rád to udělám.“ Je tak nádherný a úd o nic horší. Miluje jeho chuť, vůní, všechno. Každou maličkost, která tvoří tohle tělo a duši. Nakloní se k jeho uchu a zašeptá. „Nech mě se o tebe starat a tohle patří mezi to. Rád udělám, co si budeš přát.“
„To nemohu, vždyť…“
Elean ho políbí na rty. Hněvivě i odevzdaně. Má toho dost! Pořád myslet na to, že ho odmítá. Copak nemůže pochopit, že k němu patří? Že posloužit mu je pro něj přirozenější než dýchat? „Nechápeš, že potěšit tě je pro mě důležitější než žít?“
„Nemluv hlouposti,“ zavrčí. Odsune ruku ze svého klína.
„Neříkám. Toužím po tobě, je to těžké pochopit, Amadee? Rád bych se s tebou miloval.“
„Proč?“
„Protože jsi můj ariméé. Protože jsme si souzeni. Jsi jediný člověk, který mi dokonale vyhovuje po všech stránkách. Proto. Udělám pro tebe všechno stejně jako ty pro mě,“ dodá.
Daimón strne. Má pravdu. Udělá pro něj všechno, jen stále něco se v něm brání.
Elean pozná jeho zmatek a pohladí ho po skráni. „Nepřemýšlej.“
„Nemohu,“ zasténá. „Dej mi čas,“ požádá. „Je to na mě moc rychle.“
„Dobrá, ale dovolíš mi tě uspokojit? Za chvilku se rozejdeme a nebudu vědět, kdy tě zase uvidím.“
Jako bych byl něco výjimečného, jenže kromě narození není. To ví sám, a přesto chce se s ním opět milovat. Nejúžasnější chlap, jakého kdy potkal. Má být blázen a odmítnout to?
Opře se rukama o dlaždičky a vyšvihne se na okraj bazénku. Se studem se podívá na svůj klín. Je vzrušený, chtivý po pozornostech. Elean se ho rozzářeně dotkne. Ta slast, ta rozkoš moci ho mít v rukou, dotýkat se ho a uspokojit ho, je nesmírná. Je snad něco slastnějšího než výkřik uspokojení z milencových rtů? Opatrně stáhne předkožku a jazykem zakmitá po naběhlé špičce žaludu. Chvilku si s ním hraje, než ho pomalu se sevřenými rty do sebe nasouká.
Daimónovi se zatmí před očima. Nikdy takovou slast nezažil. Lehne si na záda a nechá se okouzlovat Eleanovým uměním. V hlavě absolutně prázdno, jak nic nevnímá kromě něj. Ani mu nedojde, že bude brzy hotov. Vykřikne slasti. Elean bez studu všechno semeno zachytí a polkne. Opře se o okraj bazénku a pozoruje spokojenou tvář. Je mu dobře, jako by sám vyvrcholil.
Amadeo sklouzne do vody. Vůbec netuší, co má říct. Potom si odkašle. „Děkuji.“ Je to hloupé, ale co jiného má říct? Hluboký vřelý smích ho naprosto očaruje a dostane.
„Udělal jsem to rád. Já bych měl děkovat, že jsi mi to dovolil.“
Amadeo zrudne, když se zadívá na fresku jezírka s postavami. Fascinovaně doplave k ní blíž. „Eleane, co koberec nebo kus látky.“ Ukáže na fresku. Elean k němu připlave a zadívá se na výjev. Mohl by mít pravdu? Pak si vzpomene. Vyšvihne se ven z bazénku, vezme na sebe jen kalhoty a utíká na náměstí. Daimón mu sotva stihá. Když ho dostihne, Elean klečí před truhlou. Zvedne se písek, potom oba vydechnou údivem, protože v truhle se objeví kus nesmírné krásy. Rozestřou ho na zem. Daimón okouzleně zírá na lesík, tančící postavy se zvednutýma rukama. I po staletích jsou barvy jasné, jako by je ruka utkala právě včera.
„Krása,“ vydechne.
Elean přikývne. Tak takhle to bylo. Nakloní se a políbí ho na rty.
„Je to ono?“
„Ano.“ Nějaký kus musel se dostat odtud pryč. Je to malé, snadno přenosné a jasný odkaz na ně. Ani se nemusí ptát hvězd na viníka svých problémů. Na jedné straně je rád, na druhé straně se budou muset rozloučit.
„Nevypadáš šťastně.“
„Protože se budu muset s tebou rozloučit. Musím vypátrat, kam se dostal, kdo všechno ho viděl.“
„Potkáme se. Určitě,“ namítne tvrdohlavě Daimón. Vyjde ven. Elean za ním nejde, jako by věděl, že si Amadeo přeje být sám. Ten se prochází městem. Slunce už dávno zapadlo a měsíc s Jiskrovcem svými paprsky stříbří krajinu a budovy. Stíny vypadají strašidelně a Daimón váhá, kam má jít. Nakonec vstoupí do domu. Prochází místnosti, až se dostane na terasu, z které je vidět až na poušť. Posadí se na lavičku.
Nejdřív o ničem nepřemýšlí, potom zavře oči. Vybaví si Eleanův pohled, potom slova o povinnosti i o tom, že nemusí nic dělat, ale jak by mohl ho zklamat? Nejen své přátelé, kteří zahynuli, ale i ty, kteří mu pomohli v útěku. A v konečné řadě je tu i samotný Elean.
Toužím po něm.
Chci s ním žít.
Otevře oči, když si to uvědomí. Zamrazí ho z toho, že skrčí nohy, opře je o okraj lavičky a přemýšlí o tom. Bude chtít i on? Co když ho odmítne, ale proč by mu říkal tak zvláštně, k tomu ho uspokojoval a povídal, že k němu patří? Jenže než tohle mu nabídne, bude muset vyřešit minulost. Netuší, kým Elean je, ale cítí, že mu může věřit jako svému otci a Olivieně. K tomu i lovci říkali, že ho mají chránit na jeho příkaz.
„Miluji ho?“ zašeptá s pohledem upřeným na nádhernou, smrtící poušť. Zná ho tak krátce a zažil s ním víc než se svou snoubenkou. Je čarokrásný, protože jiné slovo se pro něj nehodí. Kdyby měl říct, jakou chybu má, nedokázal by si žádnou vybavit. I to tetování, které sahá, až na zadek k rýze, je vzrušující. A to nemluví o půvabných svalech, o štíhlé postavě nebo hebkých černých vlasů. I když nejhezčí jsou jeho zelené oči. Nikdy takové neviděl a zřejmě neuvidí. Patří jen k němu.
„Chyba? Má nějakou?“ Spustí nohy na zem, postaví se. „Nevím. Je tak dokonalý, že se vedle něj cítím jako ubožák.“
„Neměl bys. Povídáš si sám se sebou?“
„Jak dlouho tam stojíš?“
„Právě jsem přišel. Hledal jsem tě. Začíná se dělat zima a ty jsi na lehko.“ Přehodí přes něj vlněný plášť a uhladí na ramenou. U krku mu zapne sponu. Daimón ho fascinovaně sleduje. Štíhlá ruka skončí na jeho tváři. Jemně obkreslí čelist. Hlava se přiblíží k němu a lehounce ho políbí na sevřené rty. „Jsi překrásný.“
„Nejsem!“ skoro vyštěkne. Nejsem! Jsem zjizvený, jsem ohavný.
„Nebudu se s tebou hádat, ale pro mě jsi nejkrásnější bytost na světě. Pojď, zkusím vyložit karty. Rád bych tu s tebou zůstal ukrytý před světem.“
Daimón ho mine, sestoupí na ulici. Představí si, jak se tu procházeli lidi, bavili se, obchodovali a milovali. „Chci s tebou žít,“ řekne jednoduše, aniž se na něj podívá. V hlavě se mu pročisti, protože si v tu chvílí uvědomí, že splní sliby, najde Eleana a budou spolu. Zamrazí ho, jak je to jednoduché a zároveň těžké.
Elean s otevřenými ústy se dívá za odcházející postavou. To jako má být vše? Dohoní ho. „Ano. Budu čekat na tvůj návrat.“ Oba dva si rozumí a Elean se lehce dotkne jeho mysli. Je čistá a jasná jako diamant. Pochybnosti, černé Nitky se někam vytratily, i když jsou tam stále, přece jen uprostřed mysli je klid. Vezme ho za ruku, přitáhne si ji k ústům. Je šťastný, i když chápe, že na něj bude muset čekat, stejně jako se sblížením.
Už nejsem sám, pomyslí si. Má svého ariméé, který ho bude chránit stejně jako on. Neptá se, proč se tak rozhodl, protože ještě v lázních ho odmítal i přes touhu, kterou cítil.
„Přinesl jsi mi věci. Děkuji.“
„Je to samozřejmost.“ Se zalíbením se zadívá na postavu a na hrudník. Zrovna vykoukla bradavka a on zatouží, aby byl látkou, která se tak důvěrně o ní otírá. Odkašle a vytáhne karty.
Daimón na ně zvědavě kouká.
„Na něco myslí, ale neříkej na co.“ Pousměje se, když vidí, jak Nitky kolem něj ožijí. „Mohu?“
„Ano,“ přikývne zvědavě.
Elean vytáhne kartu a položí ji. „SMRT.“
„To není moc dobré, že?“
„ČARODĚJ. MEČE a ZEMĚ. Máš zajímavý osud.“
„Co to znamená? Vypadají zlověstně.“
„Naopak, s těmi kartami něco skončilo a začíná něco nového. Vztah nebo něco podobného. Získání nových schopnosti a společně provází změnu. Rozhodnutí, které jsi udělal, přinese harmonii a štěstí, ale nebude to zadarmo a meče znamenají, že nemusíš je hledat vždy na správném místě. Ale Země, která přijde po mečích, nakonec vše dovede k správnému konci. SOUDCE!“ Položí kartu na všechny čtyři. Překvapeně na ní zírá. „Nečekaná změna. Zajímavé, ale ta karta jako by tu nepatřila. Nesměj se mi, jsem začátečník, i když hodlám se tomu umění naučit.“
„Proč, když můžeš přečíst hvězdy? Slyšel jsem o vykladačích. Mí přátelé se často ptali na lásku.“
„A ty?“
„Zdá se, že to konečně zvládnu sám a dle představ otce.“ Zamyslí se a vzpomene, jak byl otec zklamán, že nedokázal popsat svou snoubenku. Teď mu bude vyprávět o hebkých dlouhých světlých vlasech zalitých svitem slunce a zelených očích, jejichž hloubka je tajemnější než nejhlubší les. Bude se mu smát, ale taky bude rád. Sáhne na kartu se Zemí. „Podle ní ano. Taky jsem myslel na to, že chci s tebou žít, jen bez všech přízraků.“
„Tak to je Soudce. Musíš se připravit na změny, které nastanou. Některé už možná nastaly, což by znamenala ta Smrt. Vyřešení problémů a se Zemi je to znásobené, takže to spěje k šťastnému konci, jen to nebude jednoduché.“
„Vím. Musím toho tolik udělat a na konci i pomoci tobě. Mohu se optat, co hledáš? Co po mně budeš chtít? Možná to uvidím nebo najdu dřív než ty.“
„Luk se šípy.“
Daimónovi se protáhne obličej, potom zvážní. „Neděláš si legraci, že ne?“
„Naprosto ne. Ten luk je svázaný s mým životem. Neuváženě jsem ho ztratil,“ zrudne hanbou. „Byl chaos, ale to neomlouvá moji chybu.“
„Luk.“
„Ano,“ řekne trpce. „Kdybych ho našel, potom by se všechno vyřešilo. Mohl bych se vrátit ke své rodině.“
„A já?“ Shrne karty do balíčku.
„Ty? Půjdeš se mnou, nebo jak budeš chtít, ale bojím se, že zde zůstanu navždy.“ Smutně se pousměje. „Může být kdekoliv, dokonce může být i spálen nebo zničen, ale nemyslím si to. Poznal bych to.“
„Jak ho poznám?“
„Poznáš, protože takový luk jsi ještě nikdy neviděl.“
Daimón se usměje. „Vím, bude graciézní.“ Jako ty. Žádný jiný by se k němu nehodil.
Elean překvapeně zamrká, potom rázně přikývne. I tak by se dal popsat jeho luk. Je překvapen Amadeovými slovy. „Chceš ještě vykládat karty?“
„Ne, ale ukaž mi, jak se díváš na hvězdy. Co všechno k tomu musíš mít?“
Elean nakloní hlavu a přemýšlí, zda je připraven, nebo má vytáhnout tabulky. Možná by stačilo říct, že zde nic nemá. U Oka, jak se rozhodnout?
„Zajímá mě to, promiň, ale asi je to tajné. Síto, že? Jednou jsem o to požádal studenta astrologie na univerzitě ve Fiore. Řekl, že je to tajné a jen pro studenty Síta. Je to pravda?“
„Ano. Normální smrtelník se k tomu umění nedostane, ale jsou lidé, kteří dost draze platí a astrologové jsou jako jiní lidé. Chtiví zlata, moci a někteří jsou kvůli tomu schopni obětovat vše. Například Brev musel jistě dost zaplatit, aby ho to někdo naučil.“
„Brev, Ten Lovec?“ upřesní. Elean přikývne. „Tak takhle mě našel?“
„Ano i ne. Našel tě až, když se dozvěděl, co má hledat. Samozřejmě netuší, že jsi Nepředurčené dítě, ale podle mého návodu, dokáže zjistit, kam míříš nebo budeš v nejbližší době, i když je to těžké, protože nepodléháš hvězdám jako obyčejní lidé. Myslím, že poprvé tě našli jen díky umění paní Niny a psa.“
Amadeo se začne smát z plna plic, až nakonec si utírá slzy. „Takže žádný pokrok, ale postaru. A já si říkal, jaká tajemná věda je štve za mnou.“
Elean s rozkoší naslouchá jeho smíchu. Je tak čistý, sytý, až se dotýká jeho srdce. Má radost a s ním i on. „Ukážu ti to, ale nevyděsíš se?“
„Vyděsit? Potom, co jsem zažil? Nemyslím.“ Je zvědavý, co vytáhne, ale Elean se postaví, uchopí Nitky, které ožijí. Oči se mu rozzáří a on vidí hvězdy. Začne je přesouvat podle jemu známých výpočtu. Rty si šeptají. „Divine tam, Sirius vedle. Tam ty Jaspis.“ Amadeo polkne, protože je mu jasné, že tohle není obyčejné čtení ve hvězdách, ale magie. Je to přesně ten druh magie, kterou cítil na kameni a z paní Lachésis. „Musím odjet na sever, protože odtamtud přichází nebezpečí, ne Zarnie, ty tam. Omyl na pobřeží do města Thor.“ S úsměvem přesune další pár souhvězdí. Nikdo nikdy nezjistil jeho umění, a teď mu to přináší rozkoš, když může to ukázat svému ariméé. „Lovci míří do Dračích kopců. Dostihni je, protože tvá cesta vede tam. Zkusím najít runy. Nic, odmítají se mnou pracovat.“ Skloní hlavu, zavře oči, aby si přivykly na normální vidění. Otočí se k Amadeovi. Není vyděšený, je naopak užaslý, okouzlený. Je rád, že ho nevyděsil.
„Líbilo se?“
„Ano. To umí každý astrolog?“
„Ne, jenom já.“
Daimón přikývne. „Cítil jsem z tebe stejnou magii, která mi zachránila život a stejnou z paní Lachésis. Věřím, že jsou lidé a věci, které jsou magické. Dřív to pro mě byla pohádka, teď realita.“
„Stejná magie?“ Jejich magie pochází od Dračích pánů. Je tedy možné, že by po sobě zanechali víc? Proč ne? Možná Śivy našli právě jeden z těch artefaktů. Zajímalo by ho, zda elefiané našli v severních državách Dračí pány.
„Ano.“ Oba dva se odmlčí s myšlenkami, které utíkají z jednoho předmětu na druhý, až si Daimón zívne.
„Půjdeme spát. Zítra…“
„Je poslední společný den. Ráno se vykoupám, oholím a pojedu k Dračím horám.“
„Udělám to stejné, jen pojedu do města Thor. Byl jsi tam někdy?“
„Nemohu cestovat. Strážní nemají tolik volnosti, a ani tolik prostředků. Teď naopak cestuji až moc.“ Ustelou si. Daimón na zemi, Elean na lehátku. Natočí hlavu, aby viděl jeho obličej. Kolem srdce má příjemný pocit, přestože ví, že zítra se rozloučí.
„Vůle hvězd je krutá,“ zašeptá neslyšně jen pro sebe. Zavře oči.
„Amadeo! Amadeo!“ Jasně slyší hlas kapitána Surya.
„Připraven,“ řekne svázaným jazykem. Spí na posteli a těžce se zvedá, že půjde s ostatními strážit.
„Jsi nemocný.“
„Ne, pane. Půjdu!“
„Jistěže půjdeš! Musíš najít pravdu! Slibuješ?“
„Ano.“ Ticho ho překvapí stejně jako oči přátel, které se na něj upřeně dívají. „Slibuji. Byl jsem jedním z vás. Ne! Jsem jedním z vás.“
„Ano. Havrani, pozdravit!“ ozve se řízný povel Surya. Stojí sám uprostřed přátel a mlčky se dívá, jak mu vzdávají úctu. Rozhlédne se, ale pouto mezi nimi a jím nezmizelo. Naopak je silnější. „Musíš na sebe dávat pozor, Amadeo! Nevěř nikomu!“
„Nebudu! Elean!“ zakřičí.
„Dost!“ vmísí se hlas a seshora spatří ne laskavé fialové oči, ale přísné. „Najdi je! Najdi je!“
„Kde jsou!“ pohne rty.
Najednou jim švihne bolest a v hlavě mu vyprskne roj tmavomodré, světlé modré a hnědě energie protkané stříbrnou. Zařve bolestí. Seshora se ozve smích. „Najdi je! To je rozkaz, maličký!“
„Do útoku!“ zavelí kapitán Suryo.
„Ne! Prosím ne, zemřete!“ šeptá, vztahuje ruku, ale fialové oči jsou stále chladnější, až se ozve smrtelný křik jeho přátel. „Znovu ne! Znovu ne!“
Elean se probudí ve chvíli, když vidí, jak se Amadeovo tělo v křeči zdvihá nad podlahu a rty neslyšně řvou. Cítí ten bolestný výkřik, ve kterém je hněv, strach a odhodlání. Sklouzne z postele, vezme ho do náruče. Na chvilku i jeho hlavou bleskne chladný fialový pohled, který zmizí rychleji, než stihne zjistit, kdo to byl. Otře klidnější tvář.
„Znovu ne! Znovu ne! Kapitáne Suryo! Kde jste?! Kde jste všichni?!“ ozve se zřetelně a Amadeo se posadí. Srdce mu bije jak splašené, dlaně má vlhké a na čele pot. Roztřesenou rukou si je utře. „Zabil je. Všechny, opět. Proč?“
„Byl to jenom sen.“ Uklidňuje jej bez vší žádosti. Na čele má ztrápenou vrásku, protože tohle nebyl jen obyčejný sen. Ten zlobný pohled byl reálný, jenže kdo může vcházet a procházet sny?
„Ano, byl. Promiň, že jsem tě vzbudil. Už budu v pořádku.“
„Dobře.“ Zvedne se a jde si lehnout. „Máš je často?“
„Od požáru. Nejdřív jen byly o přátelích, potom se začaly objevovat fialové velké oči. Byly laskavé, i když přísné. Tyhle byly tvrdší než diamant. Chladné, nelítostné. Kapitán vydal rozkaz k útoku. Chtěl mě před nimi chránit za cenu života, jenže všichni opět zemřeli. Promiň, že tě otravuji.“
Neobvyklý sen. K tomu je tu návaznost. Sny jsou většinou bez ladu a skladu, ale podle toho málo, co Amadeo řekl, pak se mu opakuji, dokonce navazuji, jako by vyprávěly nějaký příběh. Mohly by být něco víc? Ale co chtějí říct? Škoda, že ten pohled nezachytil.
Daimón zavře oči. Bojí se usnout, až nakonec neklidně se ponoří do snové říše na pokraji reality. Elean se dívá na jeho chvějící tělo. Takhle se nevyspí, řekne si s povzdechem. Opět sklouzne z postele, vezme svůj plášť a lehne si k němu. Přetáhne přes ně oba plášť a obejme trýzněné tělo. Skoro zalapá po dechu, jak v něm vybuchne ohňostroj pocitů. Nikdy by nevěřil, že jenom se ho dotýkat celým tělem bez touhy může být tak rozkošné, svůdné, tak naplňující. Uklidní své pocity a přitulí se k pevnému tělu ještě víc. Usne jako by ho do vody hodil a po chvilce se i Daimónovo tělo uvolní. Dech se zklidní a srdce už splašeně neutíká. Obrátí se k zdroji tepla a přivine se k němu ještě víc.
Ráno s prvním paprskem, který pošimrá Eleana na tváři, se otevřou zelené oči plné zmatku. Ihned si uvědomí, že leží na podlaze vedle svého ariméé. Okouzleně se dívá, jak paprsek putuje po tváři a zalévá ho jasným světlem. Je tak kouzelný, nádherný. Copak bych mohl odmítnout jeho nabídku a nežít s ním? Nic jiného si nepřeju než právě to.
Pak si uvědomí, že dnes se rozloučí. Ne, ještě pojedou poušti a teprve v Alacaldii se rozejdou. Ještě ukradnou pár společných hodin. Ještě bude slyšet jeho hlas, dotkne se jeho ruky a políbí ho. Po ničem víc nežízní než potom. Je…
„Hepčí!“ Amadeo nakrčí nos, potom zabrumlá a otevře oči. Uvědomí si zelený tmavý pohled. Ani se neptá, co tu dělá. Leží, mlčí, vychutnává si příjemné teplo, ale hlavně tělo, které se k němu tiskne. Je neuvěřitelné, jak ho to uspokojuje. Jako by našel domov, mír. Vdechne jeho vůní a se zavřenýma očima luští, co to je.
„Dobré ráno, ariméé.“ Políbí ho krátce na rty.
„Dobré ráno. Eleane, pověz mi konečně, co to znamená?“
„Ariméé?“
„Ano.“ Tak nějak má tušení, co by to mohlo být, ovšem se taky může šeredně plést. Nechce to říkat a ztrapnit se.
Smích, který v něm kouzlí vlnky slasti, jako by se miloval. „Láska, ale především miláček. Je to slovo, které používáme jen pro své partnery, které si vyvolíme. Nikdy tě neopustím, ariméé.“
„Ariméé,“ řekne trochu zkomoleně, až vyvolá na Eleanově tváři úsměv. „Mohu ti taky tak říkat?“
„Jistě, dokonce je to žádoucí a správné. Chtěl bych tu s tebou ležet celý den a noc, po zbytek dní, jenže to není možné.“ Posadí se smutný, že ta čarovná chvíle skončila. „Musím zabránit, aby mě našli a s ním můj svět.“
„Pomohu ti.“
„Ne. Musíš udělat své věci.“
Amadeo odhodí pokrývku. „Vím. Dračí kopce a Serenin.“
„Serenin?“
„Ano. Muž, který mě naučí vládnout mečem. Možná bude vědět, co s ním. Ten bojovník, co mi ho dal, porazil mě jako začátečníka. Přitom ovládám meč slušně. Řekl, že až příště se setkáme, musím ho porazit nebo mě zabije.“ V Daimónovi se zadrhne hlas, když si vybaví, jak si s ním hrál. „Mám ho najít i s tím mečem. Proto se musím naučit jim vládnout a zkompletovat.“ Posadí se do tureckého sedu. „Učil kapitána Estryhzeho.“ Povzdechne si a zadívá se na překrásnou tvář. Mohl by se na ni dívat roky a nezevšedněla by mu. „Kdy se uvidíme?“
„Netuším, i když doufám, že to bude velmi brzy. Rád bych s tebou jel.“ Oba dva nešťastně sedí s touhou zde zůstat.
„Budeme muset jet. Když to vyřešíme, co nejrychleji, tak se taky brzy uvidíme, ne?“
„Přesně tak a pak pojedeme dva dny poušti.“ Vstane, nerad, že odjíždí, ale ví, že je to nutnost. Stejně jako Amadeo, tak i on má určité povinnosti. Hlavně musí ochránit Severní bránu a Severní državy se svým lidem. Začne balit a s ním i Amadeo. Za chvilku už stojí v plášti s vaky v ruce. Vyjdou na ulici a rozhlédnou se, protože si dobře uvědomuji, že zde je nikdo hledat nebude. Zde se našli.
Zamíří ke koním. „Máš zvláštního koně, Eleane.“
„Chtěl bych mít Śivyho. Až k nim pojedeme, pak snad se mezi nimi najde jeden, který bude se mnou sdílet život.“
„Mluvíš o nich jako o mně.“
„Ne, tak to není. Jsou to spíš naši druhové, přátelé než koně. Je na nich, zda nás budou nosit nebo ne. Jestliže nás odmítnou, potom na ně nenaléháme, ale pokud si některého z nás vyberou, stáváme se přáteli. Bylo strašně těžké se s nimi rozloučit. Do včerejška jsem si myslel, že nežijí, že je lidé zabili.“
„U Temného, proč bychom zabíjeli koně? To se nedělá! Stan dokonce by spíš zabil člověka než koně!“
„Lidé nás nenáviděli a tím i naše koně neboli Śivy. Vidíš, jak přikyvuje? Proč si myslíš, že se schovávají v nehostinném údolí? Jen z rozmaru?“
Daimón je zaražený. Má pravdu. Mohli by vyjít z údolí a jít kamkoliv. Království je velké a nejen ono, ale i sousední a vzdálené země. „Nenapadlo mě to,“ řekne zkroušeně. „Promiň, Argési.“
„Lidé je nenáviděli stejně jako nás.“
„Vyprávíš to jako bys nebyl člověk,“ napadne ho. S tou větou si uvědomí, že takhle mluví celou dobu. ON, Daimón – Amadeo člověk, ale Elean se nepovažuje za člověka. Co tedy je? Stínem ze Stezek nemůže být, tak kým je?
„Částečně ano a ne. Až se příště setkáme, povím ti jeden příběh, teď pojedeme, nebo nezvládneme dojet na okraj pouště, než se nám skončí voda.“ Naloží vaky s osobními věcmi a vodou. Vyrazí ven z města do otevřené pouště. On na černobílém Zafirovi, Amadeo na Śivym, nejrychlejším z koní v Alacaldii. Zadívají se před sebe. Měli by jet pouze v noci, ale koně jsou odolní.
Daimón si přeje, aby byl stejně dobrý jako Argés, i když si ho nevybral, snad se stanou taky přáteli, jak mluvil Elean. Po jedné Hodině dřeva se utáboří. Koně si lehnou na písek. Argés se rozkoší v něm vyválí. Elean chvilku čeká, co udělá Amadeo, proto je rád, když si k němu lehne. Vdechne jeho omamnou vůní, kterou cítí pod vrstvou oblečení. Rád by se s ním mazlil, ale taky musí respektovat Amadeovo rozhodnutí. Až skončí se svými úkoly, bude dost času na poznání a na sex. Zavrtá se k němu ještě víc.
Daimón ho obejme a klidně usne. Ví, že v náručí s Eleanem se nemusí bát snů. Ráno se probudí a zívne. Zadívá se na postavu v plášti, která už sedlá koně.
„Děje se něco?“ Ihned vstane, sklepe plášť.
„Ano. Písečná bouřka, jen nevím z které strany. Musíme odtud, jak nejrychleji to koně zvládnou.“
„Cha, říkáš mu kůň.“
Elean se pousměje. „Ano. Je to kůň, a zároveň Śivy.“ Vyskočí do sedla, hned na to Daimón. Pobídnou koně k trysku. Śivymu se vydere z hloubi prsou temný zvuk a nevídaně zrychlí, aby vzápětí zpomalil, když si uvědomí, že pán je na koni, co mu nestíhá. Zlobně si odfrkne.
„Máš rychlého koně.“
„Ne, tak jako ty. Jedeme, je za námi!“ Pobídne otěžemi přes plece Zafira. Ten přidá, protože si dobře uvědomuje za sebou temný hluk. Koně pádí, jak můžou před stěnou, která se za nimi zčistajasna objevila. Řve, bouří, syčí a zpívá píseň smrti. Neohlížejí se a jen věří koním, že to zvládnou, když se podívá doleva a vykřikne. Koně skoro přisednou na zadek, jak jsou zastavení a pobídnutí směrem na jih.
„Dostane nás!“ zařve Amadeo.“
„Ještě chvíli, potom to zastavím!“ zařve v odpověď Elean. Ještě chvilka a bude Hodina větru, kdy je nejsilnější. Nic jiného s touhle bouří nesvede.
„Teď! Drž je!“ Amadeo stáhne plášť, omotá jim koňskou hlavu, potom druhého koně.
Elean se postaví proti dvěma bouřím. Určuje, kde se setkají. V ten okamžik musí postavit stěnu, aby se o ni bouře rozpadly, protože není jistý, zda se dokážou vynulovat. Sebere Nitky, které se chvějí a vypustí.
„Větrná stěna!“ klidně řekne s ústy plným prachu a rozhodným divokým pohledem. V mysli má jen jedno; musí Amadea ochránit za každou cenu.
Daimón uklidňuje koně a dívá se, jak se objevilo něco poloprůsvitného a letí vpřed k bouřím. Elean stěnu udržuje, posiluje ji magii a Nitkami, které sbírá a směřuje svou vůli přesně na místo, kde je potřeba. Trhne sebou, jak písek narazí do stěny. Na chvilku ho ovládne strach, že nevydrží, když najednou se bouře rozpadne a zůstane jen hromada písku. Unaveně se posadí.
„Co jsi to udělal?“
„Postavil Větrnou stěnu. Pojedeme. Nechci tu zůstat dlouho, kdyby si poušť řekla, že jsme utekli před její vůli nás zabít. Nemá nás ráda. Nemá ráda nikoho krom sebe.“ Argés přikývne. Rozumí tomu, co říká perfektně. „I když cti ty, co dokážou si ji podmanit, přesto není to moje země.“
„Má taky ne. Chybí mi voda, les, zeleň.“ Nasednou na koně, kteří vyrazí značně pomaleji k svému cíli. K večeru k druhé Hodině vody se objeví nejdřív jen přízrak stěny, potom se stává zřetelnější, až nakonec spatří první stromy a keře, které se zuby nehty drží země.
Koňská kopyta se zastaví na prvním zeleném ostrůvku. Uvědomují si, že jejich cesty se dělí. Amadeova směřuje na jih k Dračím kopcům a Eleanova na daleký západ, až k velkému přístavnímu městu Thor. Nakonec je to právě Amadeo, který stiskem kolen popožene Argése. Elean za ním udiveně hledí, potom pochopí, že se nechtěl loučit, když najednou se Daimón otočí a zakřičí. „Uvidíme se brzy! Miluji tě!“
Eleanova tvář se rozjasní, nadechne se, uchopí Nitky, aby jeho slova dolétla k rychlonohému Argésovi. Zplna plic zakřičí. „Já tebe miluji víc!“ Daimón se pousměje a zčervená, protože ho slova doslova ovanou kolem těla a vtisknou se do duše. Elean taky popožene Zafira, ale úsměv brzy mu povadne.
Opět sám, i když tentokrát je to lepší, protože jsem našel svého ariméé. Tentokrát mám co chránit, kvůli čemu se rvát a změnit svůj osud. Nyní to bude jiné a udělám všechno, aby nic nepřekazilo jejich štěstí. Až nadejde chvíle, potom se oba dotknou hvězdného pylu. Musí to přijít, protože proč bych jinak žil?
Splním sliby a pak požádám tě o tebe, pomyslí si Daimón. Teď konečně mám důvod žít a nenechat se udupat minulosti. Musím ji smést ze svého života, vyrovnat se s ní, protože budoucnost s jeho ariméé stojí za to. Když jsem se díval do jeho tváře, viděl jsem hvězdy a chtěl jsem je držet ve svých dlaních. Až se s ním příště setkám, sevřu je a nepustím, protože tohle je můj osud.
