Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 6. 2017

 

Vůle hvězd

Kapitola 2.

 

Temné oko

 

„Temné oko je zjev stejně neznámý jako Jiskrovec. Objevuje se na jeho tváři bez zjevného důvodu, aniž bychom dovedli vypočítat dobu. Tento jev trvá velmi krátce. Z Vůle hvězd nemá na osud obyvatel planety žádný vliv.“

 

3. příručka o astrologii

 

Amadeo ztuhne. Nejsou to požární městské gongy, ale knížecí, které zní trochu jinak. To znamená, že se něco přihodilo v paláci. Popožene koně k ubytovnám. Přeskakuje lidi, překážky, které mu stojí v cestě, a nevšímá si, když někoho porazí. Nezabrzdí ani před ubytovnou, protože nad palácem se vznáší hustý kouř. Požár? Musí tam běžet, aby pomohl ostatním. Zabrzdí až před konírnou, seskočí a nechá Fábora na pospas osudu. Nějaký mladík ho chytí a odvádí do stání, ale on běží k paláci, seč jeho síly stačí, s myšlenkami na obyvatele paláce i přátele. A pak takový je osud všech strážců. Chránit ty, kterým slouží.

Proboha, co se tu stalo?! Nevěřícně hledí na kdysi překrásný do výšky se pnoucí pavilón, který byl pýchou knížete a kde přebývala kněžna Anahita Fior´deni se svým sotva ročním dítětem. Zrovna pozítří se měla konat slavnost Jména, kdy by děvčátku bylo uděleno. Všichni se na tu slávu těšili. Rozeběhne se, aby pomohl hasit. Přidá se k ostatním, ale už teď je jasné, že z překrásného pavilonu zůstanou jen ohořelé trosky.

Náhodou uvidí Yvaina, kterého drapne za rameno. „Co se tu stalo?“

„Ame? Netušíme. Stáli jsme na stráži, když se najednou vznítil. Zničehonic. Promiň!“ vytrhne se mu a běží k studnám, od kterých vedou hadice k pavilonu. V rukou drží další hadici. Běží za ním, ale před očima má stále praskající červenozlatý oheň. Všude kolem je hustý dým a štiplavý popílek, který se vznáší všemi směry. Doběhne k studnám, kde vystřídá Pirase, který je rád, že ho někdo vystřídá. Posadí se, ruce od pumpování rozedřené do krve.

„Taky by tu mohli mít lepší protipožární systém,“ povzdechne si. Sevře ruce, až zasykne, pak je povolí.

„Kazilo by to vzhled,“ odsekne Amadeo. „Co se stalo? Nejsi masochista?“ optá se, když vidí, jak opět sevře ruku.

Muž se napije donesené vody. Služebná je celá vyděšená, závojíček má na hlavě nakřivo. „Netušíme, ale s ohněm bojujeme už tak deset plných úderů. Nechápu to. Nikdy jsem neviděl oheň tak rychle se rozhořet.“

Amadeo se na něj zadívá. „Narozený v Čase ohně?“

„Ne, ale můj otec ano. Často jsem se díval, jak s ohněm bojuje. Ani tu nemají jednotku, která by zasáhla. Bolí to.“

„Možná si mysleli, že se nic nemůže stát.“

Piras si odplivne. „Astrologové.“ Amadeo se přestane vyptávat a usilovně pumpuje. „Konečně přijíždějí. Dali si na čas.“ Od města jedou vozy s hasiči. Každý, kdo dělá tu práci, je zrozen v Čase ohně. Všichni si oddechnou, ale dál pumpují. Amadeo si otře čelo, odhodí plášť. Prostovlasý dál čerpá vodu, dokud ho někdo neodstrčí. Narovná se, zaúpí.

„Rain. Čas vody. Dej to sem. Popoženu to.“

„U Jiskrovce, díky moc.“

„Není za co. Odvedli jste kus dobré práce.“

Amadeo se usměje.

„Sem ke mně!“ zařve mohutný hlas jejich kapitána. Tentokrát nic neřekne na to, že není v modročerné uniformě.

„Kapitáne, co se stalo?“ zařve na něj Yvain. I tohle mu promine.

„Netušíme. Naším úkolem je zabezpečit ostatní místa, kam by se mohl rozšířit požár. V případě, že by začalo hořet i někde jinde, to okamžitě nahlásíte!“

„Ano!“

„Kam půjdeme?“ Jejich jednotka hlídala právě kněžnin pavilon. Některým se dokonce poštěstilo ji vidět i s její dcerkou. I Amadeo ji jednou zahlédl. Měla na sobě volný jemně žlutý oděv vyšívaný stříbrnou nití. Dlouhé světlé vlasy přichycené zlatou stužkou. Oválný bledý obličej jí dodával éteričnosti. Za ní šly její dvorní dámy. Jedna na rukou nesla holčičku, která mávala rukou. Prošly tak těsně kolem něj, že zaznamenal svěží parfém. Líbil se mu, stejně jako kněžna. Takhle nějak si ji vždy představoval.

„Pomůžete strážcům z dětského pavilonu.“ Strážci se po sobě podívají.

„Je nějaká možnost, že by je napadli?“ optá se vážně Ran. „Kapitáne, byl to útok, nebo jen nehoda? Chceme být –“

„Rane Dorde, strážce má být připraven na vše. Jediné, co musíte udělat, je to, že zabráníte dětem vyjít ven, kdyby se některé pokoušelo dostat ven. Jsou to knížecí děti! Nechovejte se k nim jako k obyčejným.“

„Rozkaz, kapitáne!“ Jako jeden muž pochodují k dětskému pavilonu obklopenému svou vlastní zahradou, ale hlavně hřišti i menšími pavilonky, domky s hračkami.

„Rane, ty si myslíš, že to byl útok?“ optá se druha ve zbrani.

„Podle mě a Pirase ano, protože jak jinak by se oheň tak rychle rozšířil? Jednou u nás doma hořelo. Nejdřív to byl jen malý ohníček, kterého si nikdo nevšiml, ale postupně stravoval všechno, až nám vzplanul dům. Stál jsem tam zrovna, když najednou vyšlehl oheň tak velký, že to prostě nebylo možné.“

„A kněžna?“

Všichni pokrčí rameny. Určitě je v pořádku, pomyslí si Amadeo. Zadívá se k pavilonu, z kterého stále šlehají vysoké plameny i přes úsilí hasičů. Je zázrak, že zatím nehoří žádný jiný dům nebo zahrada. Amadeo, i když zde pobývá často, má co dělat, aby si neprohlížel cizokrajné květiny, stromy nebo lavičky ze zvláštních dřev. Je to tak jiné než svět ve městě. Kolem proběhne služebná v dlouhé volné tunice, kalhotách, v tmavých vlasech bílý závojíček, dokládající příslušnost k domácnosti samotného knížete Bedwyra Fior´deni. Tváře má uplakané, ale jde za svým cílem dál. Po chvilce kolem nich projde zamračený hodnostář se suitou úředníků. V bohatě vyšívané tunice po kolena kráčí někam do neznáma. Úředníkům je ve tvářích vidět hrůza. Občas se podívají po pavilonu nebo sklouznou po jejich jednotce. Zahradníci, kteří neustále pečují o zahrady a fontány, zmizeli.

Konečně opustí hlavní cestu a dorazí k dětskému pavilonu se stráží, u vchodu je čeká kapitán. I zde jsou strážci oblečení stejně, ale přilby jsou bez chocholů. Zastaví se. Druhý kapitán si je prohlíží a oni mají pocit, že je znechucený. Nechápou proč.

„Konečně jste tady.“

Kapitán zrudne. „Pomáhali jsme s hašením…,“ rozhlédne se po vojácích, kteří tu stojí.

„Je to vaše povinnost.“

„Jistě, my ji aspoň dělali.“

Všichni vojáci ihned pochopí, že oba kapitáni jsou na kordy, a kdyby mohli, tak se tu do sebe pustí. Amadeo se zadívá na pavilon. Není tak krásný jako kněžnin, ale svůj půvab má hlavně v hranatých věžích. Vsadí se, že si tam děti rády hrají. V pavilonu jsou shromážděny všechny knížecí děti kromě nástupce knížete, který je hlídán zvlášť, ale který sem dochází, přesto tu nikdy na noc nezůstává. Aspoň když byl malý, protože slyšel, že letos pojede do královského hlavního města.

„Co tu děláš, kapitáne Suryo?“

„Jdu pomoct.“

„Nepotřebujeme vás tu.“

„Je to rozkaz samotného Aiola Essena Estrahzyho.“ Kapitánova tvář ztuhne. Rozkaz od nejvyššího velitele pro bezpečnost knížecího sídla, který podléhá samotnému knížeti. Jeho slovo je zákonem, který dodržují nejen oni, ale řídí se jím i samotný kníže.

„Pak tě tu vítám.“ Úsměv falešnější než úsvit Jiskrovce, pomyslí si Amadeo. „Rozmísti své muže, jak chceš. Máme tu o všem přehled,“ neodolá si rýpnout. „Přišli jste zbytečně.“

„O tom rozhoduje velitel, ne ty. Vy napravo, vy nalevo. Pokryjte místa, kde nikdo nestojí. Hlavně okna, dveře, škvíry pro krysy.“

„Ty tu nejsou,“ zavrčí.

„Všude a vždy nějaké jsou, hlavně, když tam bydlí děti. Jsou tu nějaká zvířata? Mazlíčci?“

„Ne. Ty jsou jinde.“

„V pořádku.“ Kapitán Suryo pozoruje, jak mizí podél budovy. Postaví se vedle kapitána Irziya. Na čele má ustaranou vrásku od chvíle, kdy se objevil oheň. Nechápe, jak je to možné, ale na rozdíl od kapitána Irziya nemá přístup dovnitř pavilonu. Kněžnu sice potkával, ale uvnitř nikdy nebyl, rozhodně ne ve vnitřních prostorách komnat. Tam směly pouze služebné, kníže a nejvyšší úředníci nebo protokolisté. Nejhorší je, že žádnou sloužící od té chvíle neviděl, ale je možné, že uvnitř nebyly. Trápí ho to, že nemůže zjistit, kde vlastně kněžna byla, protože dnes ji neviděl. A oheň podle něj vznikl právě ve vnitřních komnatách. Jestli tam zapálili ohřívače kvůli chladnému dešti a někdo nedal pozor…, jen Temné oko může vědět víc!

„Myší díry?“ optá se Yvaina Amadeo. Právě s ním je nejčastěji ve dvojici. Jako je Amadeo černovlasý se světlou pokožkou, tak je Yvain úplný opak. „Co tím mohl myslet?“

„Netuším, ale zřejmě to brzy zjistíme. Všiml sis toho druhého kapitána? Nemají se moc v lásce.“

„To protože kapitán Suryo stojí o příčku výš než tenhle kapitán. Hele, zde by bylo dobré místo, ne? Co se vlastně stalo?“ Oba dva se zadívají na pavilon, který dosud každý den střežili.

„Ráno jsme vystřídali noční směnu jako každý den. Nastoupili jsme po dvou ke dveřím. Já jsem byl s Rivem.“ Zachmuří se. „Nemám Riva rád. Je na můj vkus příliš nafoukaný a rád se předvádí. Stáli jsme u vedlejšího vchodu pro služebné. Víš, že je to tam náročnější, protože tam chodí hodně lidí, ale ten den to šlo. Snad proto, že lilo, tam nikdo moc nechodil. Služebné jako by se vypařily. Dokonce ani obchodníci nepřicházeli. Zastavili jsme jen dvě ženy, ale ukázalo se, že jen zapomněly závoje.“ Odfrkne si. Amadeo taky nechápe, jak někdo může zapomenout uniformu nebo označení příslušející k domácnosti. „Když přestalo pršet, byli jsme nadšení. Nikdo není zrovna rád, když mu teče za krk. Pláště vydržely tak akorát. Pak se dlouho nic nedělo, až najednou začichám a ucítím dým. Vůbec mě nenapadlo, že to jde z pavilonu. Spíš mě první napadlo, že v kuchyni něco spálili, ale když jsem uslyšel praskot, došlo mi to. Zvedl jsem hlavu, ale to už mě ovanul žár. Střecha uprostřed budovy byla v jednom plameni. Odhodili jsme píky a běželi k studnám. Vnitřní, ti, co byli pod střechou, už měli v rukou hadice. Namontovali jsme je a jelo se. Neuvažovali jsme. Jen jsme se snažili to uhasit.“

„To snad ani nešlo.“

„Nešlo,“ potvrdí.

„Ale ale, pánové se nějak pozapomněli.“

Kapitán! Oba dva zblednou, ale Yvain statečně řekne. „Seznamoval jsem Amadea se situací, kapitáne Suryo!“

„Chápu, ale to, že za vámi se dere dítě ven, toho jste si už nevšimli. Vaše milosti, momentálně není dovoleno vycházet. Budete tak laskav a půjdete se mnou?“ Oba dva zkoprní. Kapitán pomůže malému chlapci z tajného okna.

„Jak jsi mě objevil?“ optá se naštvaně.

„Jsem strážce,“ odtuší kapitán. Podívá se na oba strážce. Ti mají jasnou představu, že katakomby je neminou. „Budete tak laskav a půjdete se mnou dobrovolně?“

„No jo. Nikdo nám nic nechce říct. Slyšeli jsme gongy. Co se děje? Hned mi to řekni!“ poručí.

Yvain s Amadeem sledují kapitána, který odvádí dítě k hlavnímu vchodu.  V duchu nadávají, že nedávali pozor. Když budou dva, katakomby zvládnou, ale stejně, jak o něm mohl kapitán vědět? Teď už stojí tiše a pozorně naslouchají, co se kolem děje, ale zrak je neustále přitahován k dohořívajícímu pavilonu. Oba přemítají, co se tam stalo.

„Kapitáne!“  Rázně se postaví do pozoru, jak se snaží napravit svou chybu.

Kapitán si je prohlédne od zdola nahoru. „Vy dva děti ještě nemáte, že?“

Oba dva zrudnou. „Ne, kapitáne Suryo!“

Ušklíbne se. „Tak to vás čeká. Dávejte pozor, jsou nevyzpytatelné.“

„Ano.“

„Kapitáne, víme něco?“

Kapitán Suryo zavrtí hlavou. Nechce je děsit, ale bojí se toho nejhorší, a jestli se to stane, potom to oni všichni odnesou, ale teď splní svou povinnost. Jako vždy. „Dobře hlídejte.“ Kdyby něco, bude se o ně bít, tedy pokud dostane tu možnost. Potom pohledem sklouzne k pasu Amadea. Tváří mu přeběhnou různé emoce, ale nic neřekne. Jde opět ke svému soupeři, kterého nemá rád. Ihned zpozoruje, že tam už čeká poslíček.

„Kapitáne Suryo, kapitáne Irziyo, máte se okamžitě dostavit k vrchnímu veliteli Aiolovi Essenu Estrahzymu.“ Pokloní se a už opět utíká za svým posláním. Oba dva kapitáni se na sebe podívají.

„Bojím se toho nejhoršího,“ zašeptá kapitán Suryo. Tentokrát je jeho protějšek tiše, jenom mu položí ruku na rameno a zmáčkne ho. Kapitánovi to ani tolik nevadí.

„Pan Amadeo Astryhze, nástup k hlavnímu vchodu!“

Amadeo se podívá na svého přítele, ale odkluše dopředu.

„Aider z Thor, k hlavnímu vchodu!“ zakřičí jeho protějšek. K oběma zezadu přiběhne muž s očima protáhlýma jako kočka. Postaví se stejně jako Amadeo do pozoru.

„Přebíráte velení. Nikoho nepouštět dovnitř, i kdyby měli příslušné označení k domácnosti. Děti držet uvnitř! Je to rozkaz!“ Kapitán Suryo souhlasně přikývne.

„Ano, pane!“ zakřičí oba a postaví se místo kapitánů. Podívají se na sebe.

„Kde máš uniformu?“

„Měl jsem volno, když se to stalo,“ odtuší slabě Amadeo. Dívají se před sebe, když přistoupí žena s košem.

„Stát!“

„Hej, co je? Patřím sem. Tenhle dlouhán mě zná!“ řekne klidně vysokým hlasem. Na vlasech má růžový závoj. Zřejmě patří k dětem.

„Nařízení velitele. Nikoho nepouštět ven, nikoho dovnitř.“

„Cože?! Hele, to musí být mýlka! Okamžitě mě pusť dovnitř! Hej, slyší mě někdo?“ Oba dva si nic nedělají z toho, že jim huláká u uší, i když Amadeo už dlouho nezažil tak vysoký hlas.

„Je to nařízení!“

„Ty vaše předpisy. U Temného oka, co já budu dělat? Hele, doručte to tam sami!“ Strčí Amadeovi koš do ruky a rázuje si pryč. Oba se na sebe rozpačitě podívají. Co teď?

„Ty ho máš,“ hodí na něj rozhodnutí Thor. Amadeo se ušklíbne. Už chápe, proč kapitán Suryo nemá toho druhého rád. Otočí se, když se ozvou bubny. Podívají se na sebe. Vojsko? Přesto jde Amadeo ke dveřím, kde koš jednoduše položí a odejde na své místo. Bubny zní už tak blízko, že jsou taky slyšet dlouhé píšťaly, které vydávají stejně protivný zvuk jako před chvilkou ta služebná. Když jsou ještě blíž, uvědomí si další věc. Jsou to zvuky útoku. Vystrašeně se podívají na sebe. Oba dva, stejně jako celá jednotka, vytasí meče. Zalitují, že tu nejsou kapitáni, ale snad se brzy vrátí. Kam a na koho asi útočí, pomyslí si, když zahlédnou první uniformy. Jdou k nim. Vystrašeně se na sebe opět podívají. Připraví si meče, když vše ztichne. Polknou.

Útok začíná.

Amadeo se najednou chytí za krk a meč pustí z ruky. Z posledních sil si uvědomí, že to musí být prášek, který rozfoukávají, ale proč oni? Proč děti? Ty přece nic neudělaly!

„Všichni?“ ozve se studený hlas.

„Ano, pane.“

„Seberte je. Odebrat meče, popřípadě dýky. Ty druhé bez koňského ohonu nechte tady.“ Na obličeji má krutý úsměšek. „Hezky se tu prospí, milánci. Zajistěte pavilon. Tvá jednotka a tvá.“

„Je tu jeden bez uniformy!“

Muž se poškrábá ve vousech. „Seberte ho taky! Jdeme.“ Dva vojáci vezmou jednoho strážce pod paží a vlečou ho mezi sebou. Vepředu jde velitel jednotky. Dojdou před Aiola Essena Estrahzyho. Ten se na ně podívá, potom se jim uhne. Mimoděk se zadívá na první tělo bez uniformy. Aniž dá znát, že ví, o koho se jedná, nechá je projít. Vojáci jdou dost dlouho, až se dostanou do kobek. Hodí je na hromadu a potom zavřou mříže. Ušklíbnou se, rádi, že nejsou na jejich místě. Ve vedlejší místnosti jsou shromážděny ženy s modrým závojem. Tisknou se k sobě, napůl omámené práškem z vrbové kůry a dalších rostlin. U stěny je položený kapitán Suryo bez hodností a bez meče. Místnost, která není osvětlena ani loučí, se ponoří do ticha.

První se pohne kapitán Suryo. Ihned si uvědomí, čeho se nadýchal. Vešel s kapitánem Irziyou do místnosti, když zničehonic se začal dusit. Prášek z vrb poznal velmi dobře, protože jeden známý mu dal k němu přivonět. Jeho poslední myšlenka byla proč vojáci. Posadí se. Rozhlédne se, ale nic nevidí. Začne šátrat, když oči pomalu přivyknou temnotě. Spatří hromadu těl. Opatrně se k ní přiblíží. Hmatem pozná uniformy, ale čí? Potřebuje trochu světla. Vytáhne z váčku křesadlo pro chvíle nouze a začne křesat. Už po prvních jiskrách přestane.

Jeho jednotka.

„U Temného oka, co se to děje?“ zavrčí. Zatřese hlavou. Má žízeň, jakou ještě nezažil. Dal by si cokoliv, co by ji zahnalo. Opře se o stěnu a snaží se dát myšlenky dohromady. Vzdáleně si uvědomí hluk. Dveře? Zámek? Co se tu děje? Jsou v kobkách, ale proč? Zaslechne pohnutí. Jeho jednotka se začíná probouzet. Co jim má říct? Pak si vybaví omluvný pohled velitele Estrahzyho. Co ten s tím má společného?

Někdo vkládá do zámku klíč. Zřetelně ho slyší, takže někdo jde k nim. Kdo? „Ještě jedno tělo. Byl u doktora. Zbytečné kurýrování.“

„Hej, proč jsme tu?“ ozve se rychle.

„Kapitán se asi probudil. Je odolný.“ Louč osvětlí prostor i hromadu těl, která začínají vykazovat známky života. Zastíní si oči. Vojáka nepoznává, ale je jich tolik.

„Zřejmě nic neví.“

Tichý zamyšlený hlas mu odpoví. „Ne, zřejmě ne. Kněžna s dcerkou je mrtvá. Jdeme. Tihle jsou mrtví. Zbytečně s nimi budeme ztrácet čas.“

„Jo, mizíme.“

Suryo klesne zpět ke zdi. Kněžna s dcerkou je mrtvá? Jak? Proč? Pak si uvědomí jedno. Zapálení pavilonu, smrt kněžny, její dcerky nebyla náhoda. V tomto případě… Jsou mrtví.

První zasténání, zaklení. Slovo žízeň se opakuje v několika tóninách. Suryo si pomyslí, že netuší, jak jim to oznámit. Taky jak dlouho tu budou. Jsou bezmocní. V tuto chvíli mohou jenom čekat.

„Kde to jsme?“ padne zřetelná otázka. Hlas nepozná, ale suše odpoví.

„V kobkách.“

„Proč?“ optá se stejný hlas. Má pocit, že poznává Amadea, ale může to být kdokoliv z jeho jednotky. Hromada se začne hýbat. Ti, kteří leží na spodních a ještě se neprobrali, jsou nevybíravě shozeni. Ti, kteří se nemohou dole hnout a jsou při vědomí, nevybíravě nadávají.

„Kněžna je mrtvá.“ Ticho. Hromada těl se přestane hýbat. Vzdálené zvuky otevíraných dveří od kobek, kam se stěhují omámená těla budoucích mrtvol.

 

Edan, královský palác

 

Postava v dlouhé tunice švestkové barvy pospíchá palácovými chodbami na jen jí známé místo. Fialová barva, plášť přecházející skoro do černé lemovaný stříbrem, stříbrný pás s ametysty i stříbrný kroužek ve vlasech označují třetího nejvyššího astrologa v království Edan. Spěchá natolik, že nejen plášť, i vlasy se za ním jemně vlní.

„Třetí nejvyšší!“ ozve se. Do cesty mu vstoupí podobně oblečená postava. Jen plášť má lemovaný zlatem a do půli stehen zapnutý na ametystové knoflíčky. Ve vlasech má jako znak vyššího postavení zlatý kroužek. Je starší než oslovený muž a pevně na něj hledí. „Kam jdete, Eleane?“

Muž skloní hlavu. V duchu je vzteklý, že ho zdržuje. „Nejvyšší druhý, jdu do archivu.“

„Opět?“ nadzvednuté obočí. „Pořád se tam hrabete. Hledáte snad něco? Archiv obyvatelstva není ničím zajímavý, když pomineme tunu nezajímavých papírů. Zdá se mi to, nebo ne, ale jste tam už několik let. Mám pocit, že dokonce zanedbáváte své povinnosti.“ Bystře se podívá na mladšího muže. Nechápe, jak to dělá, že nestárne. Jistě, každý tak trochu ošidí svůj věk, ale až takhle?

„Byl jsem požádán o informaci. V poslední době mám pocit, že pořádek v archivu už není to, co bývalo. Snažím se to dát dohromady.“

„Opravdu? Jak je to dlouho, co jste vstoupil do pavilonu Nepředurčených?“

Elean se zachvěje. Zanedbal snad něco? Dopátral se, co hledá? Není možné. Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby nikdo nepřišel na to, proč tehdy kývl tu neoblíbenou službu. Tu žádost připravil on sám, protože potřeboval opět probrat děti, které sem tehdy přišly. Hvězdy nelhaly a v Hodině železa se skutečně narodilo dítě, které může hnout jeho osudem. Musí ho najít a jediný způsob byl, že se s nimi opět uvidí. Bylo mu jasné, že je tam určitě spoustu falešných dětí, ale bylo mu to jedno. Zajímal se jen o jedno. Právě o to, které celých dvacet let hledá a nenašel. 

„Dvacet let, Druhý nejvyšší. Proč se ptáte na tak starou věc? Vzpomínám si, že tehdy tam bylo spousta falešných děti.“

„Ano, a vy jste se dobrovolně přihlásil k jejich prozkoumání. Co vás k tomu vedlo?“

Proč ho to zajímá? Je tu snad nějaký mocenský boj, o kterém nemá tušení? Jestli ano a on o tom neví, pak je to špatné. „Snaha pomoci království a nedůvěra.“

„Nedůvěra? Zajímavé.“ Zastaví se na křižovatce rozlehlých chodeb. Jedna vede k archivu, druhá k observatoři.

„Ano. Jelikož nepatřím do tohoto království, ale byl jsem vyslán Královskou astrologickou univerzitou Normského království, pak nemám vazby na nikoho zde. Mohu být nestranným a tak prokázat nejlepší služby království.“ Rty zvlní úsměv. „Taky se přiznám, rád jsem se probíral takovými osudy, jaké některé děti měly.“

„Jistě, jistě. Nechám vás vašemu pátrání.“

Elean sleduje vzdalující se záda Druhého nejvyššího. Když zajde za roh, úsměv mu zmizí z tváře. Musí být opatrnější. Pohlédne k observatoři. Má jít tam, nebo do archivu? Jestli Druhý nejvyšší astrolog vypátral, že se zabývá Nepředurčenými dětmi, pak by mohl zvětřit i něco jiného. Je dost mocný na to, aby dokázal sestavit jeho horoskop. Zatím se mu podařilo každého od toho odradit, ale jednou by se to nemuselo povést. Potom by se dostal do velkých potíží.

Vstoupí dovnitř. Tahle obrovská místnost se za posledních dvacet let stala jeho královstvím. Zde vládne přísnou rukou, i když obecně archiv spadá pod někoho jiného.

„Pane, jako obvykle?“

„Ano. Posadím se tamhle.“ Ukáže na místo u stolu s pohodlnou židlí, která tu je jenom pro něj. Unaveně se posadí a čeká. Snad tentokrát najde toho pravého. Bylo by ironií, kdyby až po dvaceti letech konečně našel toho pravého. Zavře oči. Cítí se unavený zdejším životem. I když pravidelně odjíždí od královského dvora do pustiny, tak i přesto ho lidský svět zmáhá. K tomu za celá staletí nenašel svého ariméé. Rád by měl někoho, s kým by mohl svůj život sdílet.

„Pane?“ ozve se tiše od vysokého mladíka v hnědé uniformě archivářů. „Je všechno v pořádku?“

„Polož to sem.“ Zadívá se na něj. „Ptal se na mě někdo?“

Mladík se zarazí. „Mě ne, ale optám se ostatních.“

Elean by rád poděkoval, ale to se nesluší, proto jen kývne hlavou. Přitáhne si k sobě první svazek, a začne se probírat hlášeními. Nikdy by nevěřil, kolik dětí se rodí v ten den. Jako by se celá země snažila, aby jejich děti vyrůstaly v paláci. A kolik taky jich podvádí, aby je sem dostali. Před dvaceti lety to sám poznal.

 

Edan, před dvaceti lety

 

Porada? Proč? I když možná tuší, proč ho povolali, jelikož většinou jeho přítomnost není nutná. Tak nějak si za to může sám, přestože zde neměl být. Zaklepe na vysoké dveře. Ty se automaticky otevřou. Nejvyšší hodnostáři včetně krále a Prvního a Druhého nejvyššího astrologa. Posadí se na své místo. Jen doufá, že to bude o tom, co chce, a ne nějaké hlouposti.

„Opět je tu návrh o rozšíření našeho území na sever,“ začne panovník. Je střední postavy, hnědé vlasy má svázané do komplikovaného účesu. Široké rukávy z nejjemnější látky splývají až na zem. Na hlavě má vyvýšenou čelenku z drahokamů. Tvář nijak výrazná, ale oči přebíhají z jednoho na druhého. Elean moc dobře ví, že jim nic neunikne, ale že jeho povaha je povahou nerozhodného člověka, který se však umí pořádně zaseknout, když někdo nešikovně zatlačí.

Elean strne. Kdo to navrhl? Nenápadně se rozhlédne po rádcích, ministrech a astrolozích. Nemůže to zjistit. Nejraději by vykřikl: „Ani nápad!“ jenže zrovna on musí mlčet. Musí to říct někdo jiný. Nejlépe…

Kníže Bedwyr Fior´deni vstane. „Vaše jasnosti, je to moudré? Není tam nic, co by nás zajímalo. Už dříve jsme tam vypravili výpravy, které pouze potvrdili nehostinnost území. Nic tam nemůže růst, zněla zpráva. Můj bratr sám tu výpravu vedl. Taky nenašel průsmyky, jak jsme čekali.“ Posadí se na své místo.

Elean si oddechne. Ano, na Vysokých horách není pranic zajímavého.

„Ano, to je pravda, jen jedno jsme nezkoumali.“

Elean po těch slovech strne. Někdo v tom má prsty, ale kdo? Jak tomu zabránit? I když je to dávno, nějaké stopy by tam mohly zůstat.

„Jde o to, že jsme nezkoumali nerostné suroviny. Mohla by tam být ložiska nejen zlata, ale daleko běžnějších kovů jako železa nebo uhlí. Nemůžeme se stále spoléhat na dovoz z Východu nebo na Normské království, i když je s námi v přátelském vztahu.“

Elean povstane. „Normské království nikdy proti vám nepovstane. Smlouvy jsou stále platné, i to, že v té oblasti můžete libovolně těžit.“ Taky proto, že Normské království je seskupení pár klanů, kteří se mydlí proti sobě, pomyslí si znepokojeně a nemá zájem o nějakou těžbu. I zbraně dováží z jiných království.

„Moc toho o něm nevíme,“ začne První nejvyšší astrolog.

Elean se zadívá na staršího muže s bradkou. Ve vlasech široká zlatá čelenka s jedním ametystem. Plášť bohatě vyšívaný zlatem dokazuje jeho skoro všemocné postavení. „Nebojuje proti Edanskému království. To je víc, než co nabízejí jiná království.“ Půtky na západních hranicích i východních a jižních jsou na denním pořádku. Jakmile by některá země zjistila, že by z Vůle hvězd získala převahu a jim dopřála vítězství, nerozpakovala by se zaútočit vší sílou. Zatím je vše v rovnováze, ale na jak dlouho, to neví nikdo.

„To je pravda. Uklidněte se.“

„Na severu jsou velmi nehostinné podmínky. Těžit v horách není totéž jako těžit na jihu,“ připomene se střední zavalitý muž s čapkou na hlavě. Ministr odpovídající za těžbu nerostných surovin. Jeden z nejmocnějších mužů v království, protože má pod palcem zlaté a drahokamové doly. Jistý zisk nechává padat do své kapsy. „Budou vysoké náklady s nejistými výsledky.“ Elean si pomyslí, že Ardymu de Thén se do toho nechce. „Musíme někoho určit, kdo povede výpravu. Bude to tak rok přípravy. Potom musíme shromáždit lidi, postavit…“ Elean se v duchu usměje. De Thén velmi dobře ví, co na Jeho veličenstvo platí. Mnoho argumentů a obtíží s tím spojených.

„V pořádku. Přesvědčil jste mě, pane Ardyme de Thén.“

„Ne že bych to nechtěl. Pro království by bylo dobré objevit nějaké nové doly, ale pochybuji, že bychom z toho měli zisk. A pak v pohraničí Vysokých hor těžíme už, co se dá. I tak výnosy nejsou to, co bývalo. Uvažoval jsem, že tam osobně zajdu na inspekci.“

Elean mlčí, ale pomyslí si, že pan de Thén má tamější situaci zřejmě dobře zmapovanou. Díky Temnému oku za chtivost a lenost lidi.

„Rozhodně vám nedovolím jet do těch nevlídných krajů. Pošlete tam někoho jiného, pane de Thény.“ Ministr krátce přikývne. Vítězoslavně se kolem sebe rozhlédne, ale Eleana by zajímalo, kdo podal ten návrh, nebo to snad byl samotný panovník? I to je možné.

„Máme tu další věc na projednání, Vaše Veličenstvo,“ ozve se výrazný hlas Prvního nejvyššího astrologa. „Jak jistě víte, Zářivá Luna proletěla nad naší planetou. Do paláce přibylo mnoho Nepředurčených dětí. Bohužel podařilo se mi zjistit, že mezi nimi jsou falešné.“

„Cože? Jak je to možné? Copak Síto není důkladné?“

„Bohužel se zřejmě našlo pár porodních báb, které se nechaly podplatit.“

Elean si vesele pomyslí, jak šikovně z té záležitosti vynechal úplatné astrology. Lidé jsou zábavní, jak spolu hrají roztodivné hry. Dlouho mu trvalo, než to přijal a naučil se je hrát taky. Ovšem k srdci mu to moc nepřirostlo.

„Chápu. Tohle se v mém království nesmí dít. Co navrhujete?“

První nejvyšší astrolog se zadívá na ostatní. „Navrhuji opět probrat děti někým důvěryhodným.“ Všichni ihned začnou přikyvovat. „Falešné děti pošleme nazpět. Viníci budou potrestáni.“

„Dá se to vůbec zjistit?“

„Jistě. Máme metody a výpočty, které objasní, které dítě sem dorazilo falešně.“

Elean si pomyslí, že se nejspíš dozvěděl, kdo přijal úplatek, ale jeho popichování fungovalo dobře. Raději to nadhodil sám, než aby se to dozvěděla jako první Jeho Veličenstvo. Ten by astrologovi ihned vytknul, jak se to mohlo stát. Takhle to svedl na ministra, které se zabývá lékařstvím. Taky podle toho jak se tváří, ho chytí nějaká nemoc, díky které nebude moci svůj úřad vykonávat. Nemá proti němu nic, jen potřebuje se k těm dětem dostat.

„V pořádku. Máte už někoho vybraného?“

Elean strne. Tahle část je nebezpečná. Už otevírá ústa, když se ozve ctižádostivý kníže Isid Tyrhezy.

„Myslím, že Třetí nejvyšší astrolog bude nejvhodnější. Není odtud, proto bude nezaujatý.“

Panovníkovi se rozjasní tvář. „Výborně. Přijímáte?“

Elean se postaví, ukloní se. „Vaše přání, Vaše jasnosti, je mi rozkazem. Ihned odejdu do paláce Nepředurčených dětí.“ Kníže má určitě radost, že svůj návrh prosadil a on zase je rád, že mu pomohl, aniž musel o tu službu žádat sám.

 

Prsty při myšlenkách na minulost se mu samy od sebe zastaví. Zírá na jména děti z oblasti knížete de Fior´deni. Jak se sem dostaly? Omylem? Ne, celý svazek je z této oblasti. Odsune všechno kromě toho malého svazku. Vzpomíná si, že jedno z těch dětí odjelo zpátky, protože bylo falešné. Zadumá se. Všechny zprávy jsou s červenou poznámkou, že se děti narodily okolo Hodiny železa. Je to hodina určená jen pro průlet Zářivé luny. Půlku ukrajuje z páté hodiny vody. Další půlku z první hodiny dřeva. V té době děti nemají osud, ale určují si ho samy.

„Pane Třetí nejvyšší astrologu.“

„Ano?“ Zvedne od zpráv hlavu. Opět pocítí únavu. Už je s lidmi příliš dlouho.

„Ptal jsem se ostatních, nikdo se na vás nevyptával.“

Elean přikývne. „V pořádku. Můžeš jít.“ Dívá se za mladíkem. To, že se nikdo neptal, ještě neznamená, že jim někdo nezakázal o tom mluvit. Taky mohli mluvit s představeným archivu. Ten mladík za ním určitě nešel. Hry! Nenávidí je stejně jako to, že se musí neustále schovávat, jenže jinou možnost nemá. Opět skloní hlavu ke zprávám. Jak se v tom má vyznat? Který blázen by chtěl zatajit informace před Sítem království? Vždyť na tom je celý tenhle svět postaven. Nejen jejich království, ale i sousední.

Vojáci narození v Čase ohně útočí v době ohně. Vojáci z Času dřeva výhradně útočí v noci, nebo jsou u palebných jednotek, protože jejich zručnost je proslavená. Vodní jednotky zas útočí za setmění. Jejich přepadové jednotky jsou proslavené.

Podle postavení hvězd jsou jim určovány i zaměstnání, manželé, manželky. Nic se nehne bez Síta království, které pradávno tomu stvořili astrologové, aby porazili jeho národ.

Jak má najít toho, který pohne jeho osudem? Která žena by se dokázala vzdát toho, že její dítě by se mohlo stát výjimečným? Zvláště, když se narodilo v chudé chalupě.

Dívá se na knihy, na zprávy, promítá si vše, co ví, ale nemůže najít východisko. Dvacet let tu sedává, prohlíží záznamy a snaží se najít toho pravého, ale vše je zbytečné. Jako by ten dotyčný byl chráněn samotnou Vůli hvězd.

Shrne zprávy na hromádku. Navrchu zůstane zpráva se jménem Amadeo Astryhze. Narodil se třicet úderů srdce po Hodině železa. Odloží ji. Žena zemřela. Vezme ho nazpět. Prohlédne si ho, ale potom opět odloží. Ne. Vůle hvězd mluví jasně, a nejen ona, i jeho magie. Dotyčný se narodil v Hodině železa, ne v jiném období. Svazek zabalí, odloží ho. Jako duch se zjeví mladík v archivářské uniformě.

„Mám to odnést?“ optá se tiše, že skoro splyne s tichem, které tu vládne.

„Ano. Je tam ještě něco?“

„Ne, pane.“

„V pořádku. Počkej, řekni mi, pracují tu nějaké dívky? Mají zrovna službu, nebo mají volno?“

„Ano, pane. Dokonce sestry. Jsou tu, pane.“

„Přiveď mi je.“

„Hned, jen pracují v nejvzdálenějším místě archivu.“

„Nevadí, počkám.“ Možná se dozví něco od těch dvou. Celou dobu hledá sám a nikdy ho nenapadlo se optat lidí. Přece jenom mají na svět jiný pohled. Vstane, rozhlédne se a protáhne se. Kde jsou? Najednou se ten mladík objeví a s ním dvě ženy. Obě jsou už starší, podle vzhledu jsou opravdu sestrami. „Děkuji.“

„Pane?“ Obě se na sebe podívají. „Potřebujete něco najít?“

„Pracujete tu dlouho?“

„Ano, pane. Od té doby, co jsme vyšly ze školy. Vůle hvězd nám to určila.“

„Jak se jmenujete?“ Nemůže jim to rovnou říct.

„Já jsem Kassie Astryhze a moje sestra Iliya.“

Elean se zamračí, pak si vybaví, kde slyšel to jméno. Mají bratra, který se narodil po Hodině železa. Nebo shoda jmen? „Nemáte bratra, který se narodil po Hodině železa? Amadeo se jmenuje, že?“

„Ó ano. Znáte ho? Ne, asi ne. Pracuje jako strážný u knížecího dvora ve Fiore. Omlouvám se, ale i když si píšeme, tak o otci a o něm nemáme moc zpráv.“

„Chápu. Je mi líto, neznám ho.“ Nijak netouží dalšího člověka poznat. Jak asi vypadá jejich bratr? Je jim podobný? Potřese v duchu hlavou. „Chtěl jsem se na něco optat.“

„Ano?“

„Kdyby se vám mělo narodit dítě v Hodině železa, byly byste rády?“

Obě se na sebe podívají. „Určitě, i když na druhé straně asi ne. Nevím,“ odpoví Kassie.

„Já ne. Je to moje dítě. Chtěla bych ho vidět vyrůstat. Vím, že otec byl velmi zklamaný, když Amadeo odešel na strážní akademii. Byl jenom rád, že mu Vůle hvězd neurčila dráhu vojáka, i když si přál, aby pokračoval v jeho řemesle. Maminka se moc namodlila, aby měla chlapce.“

„Vytoužené dítě, že?“

„Ano. Byli opravdu moc šťastní.“ Nastane ticho. Elean se usměje. Co na to říct. A opět se nic nedozvěděl.

„Můžete jít.“

„Ano, pane.“ Pokloní se a odejdou. Zvláštní dívky, už jen tím, že získaly tak vysoké postavení v archivu, pomyslí si. Vyjde z archivu trochu nešťastný, že se opět nic nestalo. Jeho kroky automaticky zamíří do observatoře. Otevře ji. Nikdo tu není, za což je rád, protože může použít schéma hvězdné oblohy, které tu je vystavěné. Jistými pohyby navolí postavení hvězd na obloze před dvaceti roky. Tolikrát to dělal, že nad tím nemusí přemýšlet. Dívá se na jednotlivá souhvězdí, na Zářivou Lunu, na Jiskrovce i ostatní souhvězdí.

„U Temného oka, proč to nemohu najít? Co mi v tom brání?“ šeptá si sám pro sebe. „Vůle hvězd? Proč mi potom ukázala, že mám naději na osvobození?“ Pokouší se přemisťovat souhvězdí, dokonce hne Jiskrovcem, ale nic mu z toho nevychází. Jako by mu někdo bránil vidět to dotyčné dítě. V této době už bude dospělé. Neví dokonce, zda je to muž nebo žena.

Opět vrátí postavení všech účastníků do původní konstelace. Dumá, přemýšlí, kde dělá chybu. Má pocit, že na něco zapomíná, jen netuší na co. Podívá se po ostatních souhvězdích, planetách, jevech, které tu jsou, ale nezáří. Pak ztuhne. Natáhne se a umístí doprostřed Jiskrovce Temné oko. Otevře ústa, vydá skřek, spíš zoufalé zachroptění. Pak zaslechne otevírání dveří a jedním stiskem rozmetá celou konstelaci. Prudce se otočí.

„Není vám něco?“

Elean zoufale zavrtí hlavou. Byl tak hloupý. Nemůže to říct jinak. Celých dvacet let to neviděl.

Druhý nejvyšší astrolog se zadívá na vzorec. Je rozmetán. Co se stalo, že je Třetí nejvyšší astrolog bledý jako mrtvola? Má to nějakou souvislost?

„Nic. Udělalo se mi nevolno.“

„Opravdu? Nechcete zajít za magistrem Xellosem? Určitě vám rád pomůže. I mně posledně pomohl.“

„Ne, děkuji. Jen malá závrať. Půjdu si lehnout do svého příbytku. Děkuji za starost.“ Pokloní se a snaží se na konstelaci nepohlédnout.

„Počkejte ještě. Chci vidět, co jste to vytvořil.“ Elean se prkenně otočí. Je snad jeho nepřítelem? Tuší něco? Proč se do toho vrtá? Rychlými pohyby navolí konstelaci průletu Zářivé Luny. Dívají se na ni.

„Opět Nepředurčené děti?“

„Ano. Od té doby, co jsem se zabýval jejich osudy, mám neustálé pochyby, že jsem něco opomněl. Je to jen pocit.“ Usměje se, ale zelené oči vážně hledí na Jiskrovce. Jak moc mohlo Temné oko ovlivnit osud člověka? Zná příručky. Temné oko je neznámý jev, který nemá vliv na člověka, jelikož se objevuje nepravidelně a příliš krátce. Ale co když to není pravda. Co když je to naopak právě ten faktor, který mu brání vidět to dítě?

„Je to dvacet let. Nechte to být.“

„Možná vidím všude duchy. Máte pravdu. Omlouvám se.“

„Žádné omluvy. Jste příkladný astrolog s velkým potenciálem.“

„Děkuji za uznání. Brzy budu muset vyrazit do své vlasti.“

„Do Normského království?“

„Ano.“

Druhý nejvyšší astrolog se na něj přemýšlivě zadívá. Takže vše, co udělal pro jeho odstranění, je zbytečné. Nebude ho ohrožovat, i když co ví, tak staletí toto místo zastává astrolog z Normského království. Je jen dobře, že zmizí. „Kdy odjíždíte?“

„Ještě netuším. Chci sestavit horoskop, kdy bude nejlépe vyrazit.“

„Dobrá. Vyšlete za sebe nástupce?“

„Záleží na univerzitě, ale vaše postupy jsou pro nás vždy velkým přínosem. Už teď bych mohl říct, že ano. Samozřejmě to ostatním a samotnému králi včas oznámím.“

„Budeme vás postrádat.“

To já ne, pomyslí si Elean. Bude rád, když se odtud na nějakou dobu dostane pryč. Ukloní se a vyjde ven. Spěchá do svých komnat, kde použije svou magii k potvrzení toho, co právě zjistil. S tím, co teď ví, by ho měl snadno vypátrat. Ve svých komnatách se otočí dokola. Nikdo tu nebyl. Výstražné Zámky větru zůstaly netknuté. Zapečetí dveře, které se rozječí, kdyby chtěl někdo vstoupit. Nadechne si, a i když ví, že není vhodná doba, nemůže se dočkat. V lidském světě je Čas ohně, kdy je nejslabší, přesto… Zachytí sotva viditelná vlákna ohně. Prsty se jimi probírá, ale teď nepotřebuje tvořit, jenom přečíst budoucnost. Oči září, jak se dívají vzhůru k nebi. Po chvilce, kdy tká vlákna a přesunuje obrazce, se objeví skutečnost. Vítězoslavně vykřikne. Potom vlákna pustí. Oči pohasnou. Na chvilku je zavře, aby si přivykly normálnímu vidění.

Žije.

Usměje se. Teď jen zjistit identitu. Lehne si na pohovku, dívá se ven na stromy. Oči se mu klíží, když si vybaví ty dvě dívky. Posadí se. Měl odpověď před sebou, tak proč ji neviděl? Je opravdu svým dlouhodobým pobytem zde tak unavený, nebo co mu je? Byla by ironie, kdyby to byl bratr těch dvou dívek. Vymodlené dítě. Toho by se žádná matka nikdy nevzdala, ale byla by schopná přesvědčit porodní bábu, aby lhala? I když proč ne? Jsou to lidé se svými slabostmi.

I když je unaven, spěchá do archivu, zamíří k regálu, kde by měly být poslední záznamy. Očima hledá ten pravý svazek.

„Mohu nějak pomoci?“

Opět ten mladík? „Potřebuji poslední svazek, co jsi mi dnes přinesl.“

Mladík udělá dva kroky stranou, vezme si malý žebřík a vytáhne svazek. Podá mu ho. Elean bez rozpaku vyndá příslušný papír, svazek zaváže a vrátí ho.

„Pane, ta zpráva se nesmí z archivu odnést,“ upozorní ho.

„Cože?“

„Je to královské nařízení. Musel bych to hlásit představenému.“

Elean v duchu zopakuje všechny nadávky, které zná.

„Ale můžete si dát udělat přepis.“

„Cože?“

„Královské nařízení,“ zamumlá rozpačitě, protože je to poprvé, kdy vidí na Třetím astrologovi nějakou zřetelnou emoci.

Elean vztekle procedí. „Kde najdu přepisovatele?“

„To dělají Kassie a Iliya. Ty tu jsou od toho. Půjdete…“ Už chápe, proč se po paláci vypráví, že Třetí nejvyšší astrolog je nebezpečný. Nedávno se doslechl o čistkách, které udělal před dvaceti lety v paláci Nepředurčených dětí. Hodně lidí tehdy skončilo na popravišti, ale s ním prý to ani nehnulo. Prý byl jak stroj, dokud to neskončil. Otřese se. Přitom na něj byl velmi hodný a taky je moc hezký. To říká každý, i když prý s nikým nežije ani nemá nevěstu, což je zvláštní, ale možná je to tím, že je cizinec.

„Opište mi to!“ hodí na psací stůl zprávu. „Ihned.“

Obě dvě ženy polekaně vzhlédnou. „Ano, pane.“ Iliya vezme zprávu, uhladí ji, připraví papír, psací náčiní, když strne. „Proč ji chcete?“

„Co si to dovoluješ?! Opiš mi ji. Dělej!“

„Ne!“ Kassie se na ni zvědavě podívá. Zbledne, když uvidí na zprávě jméno svého bratra. Rychle ji chňapne, roztrhne vejpůl, když její sestra Iliya zakřičí.

„Jestli tu zprávu roztrháte, zemře.“ Elean drží dýku pod krkem Iliy.

Kassie narovná pomačkaný papír. „Co s ním chcete dělat?“

„Co tě to zajímá, hlupačko! Dělej to, co máš.“ Je unavený, že nemá už náladu si dál hrát. Chce dotyčného najít a použít ho k návratu do své země. Jestli je to on, nebo někdo jiný je jedno. Unaveně zamumlá. „Nic se mu nestane.“

„Opravdu?“

„Ano. Slibuji.“ Nemůže zabít svůj osud, i když kdyby to mělo vést k jeho návratu… Udělal by to.

Kassie jistými tahy přepíše listinu i s poznámkami, se vším, co v ní je. Podá mu ji.

„Budete o tom mlčet. Ať se optá kdokoliv, neprozradíte mu to.“

„Ano, pane,“ špitnou.

Elean sebere zprávu. Odolá možnosti ji nechat shořet, místo toho ji pomocí Nitek zacelí. Jde do svých komnat. Opět zkontroluje Větrné zámky. Jsou v pořádku. Zachytí Nitky mezi ním a hvězdami. Oči září, jak si je prohlížejí. Není snadné někoho najít v tomto světě, ale nakonec spokojeně pustí Nitky ze svých rukou.

Je to on.

Amadeo Astryhze z knížectví Fiore. Otec švec, matka mrtvá, on je strážným v knížecí rodině. Narozen v Hodině železa, ne v Čase dřeva. Síto království opět zklamalo. Nepředurčené dítě, o kterém nikdo neví, kromě něj.

Začne se smát.

Šťastně.

Komentář

3. Lidské hry

 
 

Portrét