Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 4. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 21.

 

Útěk

„Měsíční úplněk je neznámá společnost usilující o nesmrtelnost. Nevíme, kdo ho vede ani neznámé členy této skupiny. Vypadá neškodně, ale rozhodně si dáme na ní pozor.“

Zpráva Prvnímu nejvyššímu astrologovi

Soranova masitá tvář se rozzáří, když si představí, že má skutečně volnou ruku. Potom otevře ústa a vystrčí stejně masitý jazyk. „Jak si přejete,“ pronese. „Čím mám začít nejdřív?“

„Nejdřív ho probuď. Jak sám řekl, už není Třetím nejvyšším astrologem.“

Darryll se ušklíbne. „Možná si měl udělat předpověď!“

Oba dva se zasmějí. Sorane jde k dlouhému stolu, kde jsou různé flakónky, misky, ale i džbánky. Opatrně nalije ze dvou menších džbánečků do misky. Na chvilku se objeví kouř, ale po chvilce na dně zůstane olejovitá kapalina.

„Odvar je z koření, které mi speciálně přivážejí z jihu. Probudí i mrtvého.“

„To už vím,“ řekne znuděně pán z Thor. „Pokračuj.“

„Ano, pane.“ Sorane přistoupí k bezvládnému tělu a dá k nosu misku s roztokem. Jen on vidí, jak z misky se zvedají slabé výpary, které odsouzený vdechuje.

Eleanovi do hlavy pronikne nesmírně odporná vůně. Trhne sebou a zakloní hlavu, aby unikl tomu smradu. Zatřese hlavou. Ihned si uvědomí dvě věci. Dostali ho, kdy nejméně to čekal a je připoutaný v křesle. Naproti němu sedí Igori s Darryllem a vedle něj stojí tlustý muž, zřejmě jejich poskok. Dál si uvědomí stoly, ale i to, že musí být ve věži. Jasně cítí vánek, který sem proniká otevřeným oknem. Otočí hlavu tím směrem.

Je dost velké.

Představuje nejistý únik.

Potom se obrátí ke svým věznitelům. Dřív než uteče, musí se toho spoustu dozvědět.  Zalomcuje pouty. „Co to má znamenat?“

„Vidíte, pane. Probral se velmi rychle.“ Z hlasu zní pýcha profesionála.

Darryll se k němu obrátí. „Rád bych dostal recept, Sorane.“

„Ale jistě, pane. Připravím vám ho.“ Všichni ignorují Eleana, jako by tu nebyl.

Elean ví, že je zbytečné se na cokoliv ptát, přesto se ještě jednou ozve. „Proč tu jsem? Tohle je, pane z Thor, porušení zákona pohostinnosti.“ Je zvědavý, jak mu tohle vysvětlí.

„Jak jste se zmínil, už nejste Třetím nejvyšším astrologem. Jste jen nějaký Elean a jste na mém území.“

„Zapomínáte na jedno. Sice nejsem už ve funkci Třetího nejvyššího astrologa, ale stále jsem velvyslancem svého království. Takže rád bych slyšel, proč zadržujete velvyslance jiného království? Ve všech zemích má velvyslanec status imunity, pokud nejsou ve válečném stavu, což my nejsme.“

Igori znuděně řekne. „Netušil jsem, že jste vyslancem svého království. Pokud vím, tak jste říkal, že se jen učíte. Rozhodně se po vás nebude nikdo shánět a i kdyby ano, potom nikdy si nespojí vaše jméno s naším městem. Zahynul jste někde pod tesáky nějaké šelmy. Darrylle, ty to někomu řekneš?“

„Jistěže ne,“ řekne unylý pobavený hlas. Přesto je v něm cítit ocel a krutost. „Na cestě domu se vám stala menší nehoda. Stává se to, když putujete divokými necivilizovanými zeměmi, že Igori?“

„Vidíte, Eleane. Takže, jedině koho vlastně zajímáte, jsme jenom my.“

„Igori, dost! Nemám náladu na dlouhé vybavování!“ Najednou vybuchne Darryll.

Konečně. Pomalu spoutá vítr a jemnými tahy začne přeřezávat pevné provazy. Moc dobře jejich pevnost zná. Vlna krenských ovcí se k tomu speciálně sčesává z roun chovných zvířat na západních svazích Krenského pohoří. Přeřezat je umění, většinou to trvá velmi dlouho. „Takže konečně mi řeknete, proč tu jsem?“

„Jsi si nějak jistý.“

„Nic jsem neudělal, takže jaký je důvod vašeho nevhodného jednání? Pokud vím, do politiky ani do obchodu se nemíchám. Je to proti pravidlům mého království. Jaký byste mohli mít zájem o mou maličkost? Astrology máte vlastní, k tomu mě nepotřebujte.“

„Vy máte nějaká pravidla? Sorane, svlékni ho.“

Elean ihned rozpustí vítr. Je zvědavý, jak si s tím poradí. Hořce si pomyslí, že Anew se nadřela zbytečně, když pod zručnými tahy nože padá dolů kousek po kousku oděv, až je nahý.

„Tohle už přechází všechno! Chcete se pobavit?!“ vypění, protože tohle očekávají. Nesmí mít pocit, že něco tuší, nebo dokonce to řídí.

Smích. „Pobavit? Určitě. Zvedni mu vlasy.“ Eleana obejde špatná předtucha. Proč to chtějí? Stříbrná čelenka drží vlasy, tak aby zahalovaly jeho tetování na maximum. Nevěří, že tehdejší král zničil všechny archiválie. V tom případě vědí o elefianech víc, než by chtěl. I to, že jejich výjimečným znakem, který každý má, je právě na zádech. Musí zemřít. Oba dva.

„Nejde to,“ zasupí Sorane.

„Jak nejde?!“ Oba dva se zvednou a jdou k němu.

Elean v duchu zanadává a povolí kouzlo čelenky. Najednou vlasy se rozletí do stran skoro samy od sebe. Odhalí kus zad a krk. Teď je rád, že nezrušil kouzlo kryjící tetování, i když ho nesnáší, protože, když si je schová, je to jako by se dusil. Jen doufá, že nebudou se snažit použít mučení. To by kouzlo asi nevydrželo.

„Není tam.“

Ucítí ruce na krku a málem, že se mu nechce zvracet. Jsou slizké stejně jako celý Darryll. Dostane strach, že by se nemusel odtud dostat.

„Byl jsem si jistý,“ hlesne znepokojeně Darryll. Potom vytáhne z kapsy velkou sponu a sepne vlasy. „Svitky…“

„Dost! Co to děláte?“ zaúpí, protože mu Darryll sevře čelist.

„Drž hubu, ty pse! Jestli cekneš, budeme si tu hrát s tvou mrtvolou!“ Odhodí ji surově dozadu, až Elean zaúpí, jak mu křupne v zádech. „Dobrá, zdá se, že přišel k rozumu. Kdo byl takzvaný Bílý lid? Elfové si říkali. Jsi posledním z nich? Kde se schovávají? Jak získáme nesmrtelnost?“ vypálí mu otázky do obličeje. Přátelský obličej zmizel, usměvavé oči se staly chladnými. Za tváří je tušit ocelové odhodlání to z vězně vymlátit.

Elean, nebýt v tak vážné situaci, plakal by. Opět prokletá nesmrtelnost. Všechno jen kvůli ní. „Nechápu, co chcete!“ Samozřejmě, že nic neřekne, i kdyby měl zemřít.

„Prý vládli magii,“ podotkne Igori, který nechává Darrylla dělat si, co chce.

„Nevěřím na magii, ale věřím, že tenhle smrad něco skrývá. U Oka, já to z něj dostanu! Měli být krásní, což je a na zádech měli mít tetování. Některé svitky chybí, takže netušíme, jaký byl rituál, ale nevěříme v jedno: Že jste všichni vymřeli. Stačí se dobře schovat a Vůle hvězd nikdy neřekne přesné místo. Víme o severu, ale král tam nechce povolit expedici a ten pitomec Ardyme to šikovně králi rozmluvil. Určitě má v tom své vlastní zájmy! Takže jak jsi to udělal? Elfové nebyli tak blbí, aby zde nikoho nenechali.“

„Mám být to já?“ optá se napuchlými rty. Už aspoň chápe, oč šlo tehdy na jednání. Bude muset uprchnout. Mohl by vyvolat výbuch, ale to by vyvolalo spoustu otázek.

„Jo, tak laskavě vybal, co víš. Jestli chceš peníze, dostaneš je.“

„A potom mě zavraždíte!“ dopřeje si luxus úsměvu.

„Hloupost. Budeš náš. Tak co?“

Igori se už dávno posadil do křesla a pozoruje Darrylla. Ani Sorane nemá odvahu se mu plést do řemesla. Ten chlap musel pracovat s královskými katy, pomyslí si Igori, když vidí, jak mu odborně mačká čelist, aby to bolelo na maximum. Pohlédne na stůl s nástroji. Je mu jedno, co použije, ale hlavně, ať získá tu informaci. „Možná by bylo vhodné nechat chvilku působit Sorana. Unavíš se.“

„Dobrá,“ přisvědčí Darryll. Udýchaný se posadí do křesla. V nitru mu to bouří, protože má tušení, že to nebude tak rychle. Tak zatvrzelého chlapa ještě nepoznal, a že měl čest se seznámit s celou plejádou odsouzených k smrti.

„Sorane, pusť se do toho.“ Pak s rozmyslem řekne. „Použij žhavé hroty na záda.“

„Ano, pane, ale musím je dát rozžhavit. Nečekal jsem, že je použiju dnes.“ Zatahá za měch u krbu, skomírající oheň nabude na síle, položí na mříž hřeby, které se pomalu zbarvují do červena.

„Vy jste se zbláznili! Nic nevím!“ Eleana ovládne strach. S tímhle nepočítal. Samozřejmě, že oheň kouzlo dokonale zničí.

Igori se usměje a ukáže se jeho pravá nelítostná povaha. „Po přiložení hřebů si většina velmi osvěží paměť, že Sorane?!“ Ten nadšeně zaskřehotá a přikyvuje masitou tváři. Zručně obrací kleštěmi nástroj s hřeby. „Takže než začneme s malou ukázkou Soraneho práce, mohl bys nám všechno říct. Nebo možná bychom mu mohli osvěžit paměť, než se Sorane připraví, co myslíš, Darrylle?“

„Proč ne? Na výsledku to nic nezmění.“ Vstane. Přistoupí ke stěně. „Jednoho dne jsme získali něco nevídaného a naše pátrání započalo. Tohle je původce toho, proč tu jste, Třetí nejvyšší astrologu,“ zaryje do něj jeho bývalou funkcí. Škodolibě se u toho směje. Darryll strhne plátno a obnaží kus látky.

Elean zírá na rituál očisty. Kolem nahého muže sedí spousta dalších v kruhu. Muž, jenž je ústředním bodem, vzpíná ruce k nebesům. Nad ním jsou vyšité očí, které shlížejí na skupinku. Kolem postav jsou stromy a květiny. Už chápe, proč Vůle hvězd mířila sem. Ten gobelín se musí ztratit z povrchu země. Musí ho zničit, ale jak? Nesmí na sebe upozornit, ale kdo všechno ví, že tu je? Ta třetí osoba? Pomohla by mu? Ne. Spíš by svého pána informovala jenom o tom co se děje. Takže co udělat? Ještě k tomu musí zjistit všechny členy.

„Vidíš tohle?“ Darryll přejede prstem po postavě, která vzpíná ruce. Zřetelně je vidět tetování, protože na rozdíl od sedících postav, má vlasy vyčesané do složitého účesu. „Jenže ty je nemáš, ale já věřím, že víš, co ten gobelín znamená.“

„Darrylle, zmlkni. Chceme získat nesmrtelnost a půjdeme za tím.“

„Kdo?“ optá se rychle Elean.

Darryll se pousměje. „Snad…“

„Měsíční úplněk,“ vyhrkne Igori. „Je mrtvý, Darrylle, protože on nic neřekne, že?“

„Nemám co říct, nebo chcete, abych si vymyslel nějakou báji? Jak říkáš, i tak bych byl mrtvý.“

„Přilož hřeby!“ poručí vztekle Darryll.

Sorane vězně natočí, aby měl přístup k zádům. Elean se soustředí na kouzlo. Snad vydrží. Od krku až dolu k zadku mu přejedou žhavé bodce. Omráčí ho šílená bolest a málem, že nevykřičí veškerou magii. V posledním okamžiku se ovládne. Musí pryč!

„Ještě. Nakonec řekne.“

„Vždy řeknou, co vědí, pane. Nemějte obavy. Dřív nebo později bude zpívat,“ ujišťuje ho Sorane, jehož mrňavá očka září rozkoší ze svého díla. Nosní dírky s rozkoší nasávají pach spáleného masa.

„Pravda,“ přitaká Igori. „Nádherný koberec, že? Nic podobného jsem neviděl. Ukazoval jsem ho nejzručnějším tkalcům, které znám, ale ani oni nepoznali, z čeho je vyroben a jak byl utkán. Hádali sever, někteří dokonce Západní ostrovy, ale většina poukazovala na jih. Jenže my víme od obchodníka, že je z ruin starého města, které leží neznámo kde v Sssertanské poušti. Obchodník nás zavedl za kočovníkem, který to město objevil. K naší smůle den předtím skončil při rvačce s nožem v srdci. Už neřekl, kde město leží.“

Elean se zasměje. Štěstí v neštěstí.

„Přitlač a nešetří ho, když se dokáže smát. Promluví. Najal jsem skupiny kočovníků, ale bylo to jako bych hledal zrnko v kupě písku.“

Sorane v tu chvíli přiloží opět hřeby, které sjíždí od krku, až k zadku. Elean křičí bolestí, která nepřestává. Neodváží se použít magii, ale dobře ví, že bude muset ukončit jejich hrátky, jinak to nepřežije.  

„Musím je znovu nažhavit,“ vysvětlí Sorane. „Problémem tohoto nástroje je, že rychle vychládne, což je škoda, protože potom už nemá takový účinek, ale jestli mohu posloužit jiným nástrojem, co tenhle?“ Vezme bičík za rukojeť a švihne jim, až vzduch rozřízne syčivý zvuk. „Koňské žíně speciálně vytvrzené, aby vydržely víc a dodaly bičování eleganci příjemného zvuku. Vkusný, působivý a velmi jednoduché použití.“ Švihne jim přes nahé Eleanovy nohy, až naskočí podlitina. Švihne ještě dvakrát nešetříc stehna ani klín. „Tak co?“ optá se pokorně na schválení.

Elean zavyje bolestí, když ho začal švihat. Teď. Kouzlo větrné čepele konečně přeřezalo pouta.

„Výborně,“ řekne Darryll. „Mohl… Co…!“ S údivem hledí na Eleana, který najednou vstane, zapotácí se a s jasným úmyslem se vrhne k pootevřenému oknu. Nadechne se, překříží paže před obličej a skočí. Střepy se rozletí do všech směrů. Pořezané ruce ignoruje.

„Ne!“ zařve Igori. Vrhnou se k oknu, chvilku bojují o místo, aby mohli vidět.

Elean padá dolů na hradby. Vytvoří pod sebe vzduchový polštář, který brzdí jeho pád, ale má pocit, že je slabý, než aby ho zachránil. V duchu doufá, že se dokáže zvednout, až dopadne. Vyjekne, vyrazí si dech, tělo nadskočí a klesne na zem. V posledním záblesku vědomí se snaží zvednout, ale tělo ho vůbec neposlouchá. V posledním okamžiku zachytí Nitku, která ho udrží při vědomí. Už chce vyvolat smrtící kouzlo, když jako v mlhách uslyší hlas, který zde by nejméně čekal.

„No, tak to jsem nečekal!“ Muž v plášti z mnoha kůží seskočí z vyčerpaného koně a klekne si k Eleanovi. Pohlédne vzhůru, k věži, k oknu, kde tuší hlavu dotyčného. Vsadí se, že je nevidí dobře, stejně jako oni je, ale vědí o sobě. Za chvilku zde může čekat pořádnou návštěvu.

„Breve, není to Elean?“ přes rameno mu na tělo nakoukne Nina. „Neměli bychom ho sebrat a zmizet? Pochybuji, že vypadl z té věže jen tak náhodou,“ řekne ironicky.

Elean zaostří zrak. Měl tušení, že dopadne špatně. „Vy…“ zasípe.

„No jo. Dvojčata zvedněte ho ke mně. Mizíme. Armilone, najdi nějaké místo, kde nás hradní pán nenajde. Vsadím se, že to jeho synáček nebo poskok nebyl.“ Zvednou nahého Eleana na koně. Brev se stisknutýma rty se dívá na záda. Vsadil by se, že použili nějaké ostré hřeby. Tohle si nezpůsobil sám ani náhodou.

„Tudy,“ řekne Armilon.

„Budeme vám hlídat zadky!“ zvolají Dvojčata. Brev s Ninou přikývne. Armilon jede vepředu.

„Tak co?“ optá se Niny, která si prohlíží rány. Pak zavrtí hlavou. To je taky nápad umístit mučírnu nahoru do věže, ale možná pán z Thor nemá rád podzemní prostory. Kdo ví.

„Vypadá to bídně. Ovšem mám pochybnosti, že zde dokážu zahladit stopy. Ve městě je příliš mnoho oči a uši a on potřebuje klid. Popravdě jsem udivená, že ještě žije. Měl být mrtvý.“

„To měl. Zneklidňuje mě to. Kam teď, Armilone? Byl jsi tu někdy?“ naštve se Brev, protože se cítí bezmocně.

„Jednou, ale krátce. Jen jsem nasedl na loď. Tudy a tryskem!“ Projedou kolem stráže, která za nimi udiveně hledí. Za nimi si to ženou Dvojčata.

„Jsou za námi!“ prohodí jedno k druhému.

„Dobrá, co teď?“ cedí mezi zuby Brev, popravdě se tu necítí moc dobře a město neznají, jinak by takhle blbě odbočit nemohli. Na druhou stranu neznalost města je dovedla k té věži.

Elean úpí a pomoci Nitek se snaží zůstat naživu, jenže nutně potřebuje klid. Jak si mohl myslet, že zvládne se sebrat po skoku, nechápe, ale lepší být mrtvý, než aby ho dál mučili. Nikdo ani za cenu jeho života čí Amadeova se nesmí dozvědět o elefianech. Tak bylo dáno už po prohrané válce.

„Musíme se někde schovat. Ani já tu nikdy nebyla. Není tu co lovit,“ řekne rozpačitě Nina. „Tamhle ta ulička by mohla být ono!“ vykřikne a pobídne koně do úzké uličky. Brev s nákladem, Dvojčata zamíří taky. Věří Nině instinktu jako sobě samému.

„Vypadni!“ zařve Nina na muže, který se objeví zničehonic u ústí. „Zmiz, idiote!“ Odhodlaně ho chce přeskočit, ať zraní muže nebo ne, ale nesmí jim v útěku překážet. Muž se přitiskne ke stěně, protože nemá kam uhnout. Pohlédne na koně, který se o něj otře, až zaúpí bolestí. Kolem chce projet Brev, ale kůň s dvojitým nákladem se vzepře a zůstane stát.

„Pan Elean!“ vykřikne udiveně Akron. „Co se stalo?!“

Brev zavrčí, jak se snaží zvládnout koně. Nina dojede na konec. Za Brevem dosednou na zadky koně Dvojčat.

„Co se děje, Breve?! Jsou za námi!“ Seskočí a připraví se bojovat. Oči jim zasvítí lačností po boji. Uvědomují si, že mají malou šanci, ale nenechají ho zemřít. Některé věci si vyjasnili už dávno.

„Kůň jankovití. Uhni se!“ zařve na Akrona, zvedne bičík a chce ho přetáhnout, když Akron hbitě bičík zadrží.

„Je zraněný. Za mnou.“

„Cože?!“

„Chcete ho zachránit nebo ne?“ optá se nenuceně. Neuvažuje o tom, že by měl být za pět plných úderů u jednoho klienta, kde má tančit. V tu chvíli je pro něj důležitý Eleanův život. Rozeběhne se k Nině. Brev udiveně kouká na jeho rychlost. Pobídne jankovitého koně, kterého proklíná dolem horem. Ten si nakonec dá říct a vyrazí.

Dvojčata se na sebe podívají, zapřou se nohama a čekají na první příliv náhončích. V očích chlad, tváře kamenné, jen rty jsou jemně rozchlípené, jako by měly někoho kousnout. Odhodlaně se dívají do tváří prvních lidí. Nemusí si nic říkat, nic vysvětlovat, vědí, jak ten druhý se bude chovat, co mají dělat a jsou rozhodnutí to udělat. Nadechnou se a vyrazí, aniž čekají na útok.

Náhončí udiveně ustoupí. Vědí, že mají přesilu, ale odhodlání, které z dvojčat vyzařuje, je zastraší, někteří i zpanikaří, protože nechápou, jak někdo se může postavit proti přesile. Ti, co jsou za nimi, se tlačí, až vznikne zmatek.

Chladné oči dvojčat se dívají na mumraj, jako by měli před sebou další skládačku, kterou jim s oblibou dával jejich učitel. A jako vždy ji řeší nejjednodušším způsobem. Co nejrychleji proklestit uličku a zabít maximum nepřátel. Je jim jedno, kdo pod jejich meči padne. Jeden, druhý, paže, ruka, rozseknutá lebka, krev kolem nich a výkřiky bolestí se smrtelným chroptěním. Je jim jedno, co jim vpadne pod ruku. Nevnímají řev a systematicky se propracovávají k východu. Na co nejvíc si dávají pozor, je aby nezakopli nebo neuklouzli. Poslední. Nedívají se za sebe a rozeběhnou se pryč. Koně poslušně za nimi, jak byli vycvičení. Po chvilce na ně nasednou. V hlavách si promítnou přibližný směr, kterým mohli Nina, Brev s Eleanem a ten cizinec běžet. O Armilona se nestarají, protože ten s Lysandrem je najde vždy.

„Jdou za námi?“

„Ne. Tudy!“ zahnou do uličky. Usměji se, když vidí své přátelé stát, přestože se nezdají být nadšení.

„Dobrý?“ zeptá se jich Brev.

„Budou mít co dělat, aby to uklidili,“ pochlubí se dvojčata jednohlasně.

„Dobrá práce, kluci,“ pochválí je nadšená Nina.

„Co se tu děje? Proč nejedeme dál?“ zmateně pohlédnou na najednou zamračené přátele a cizince.

„Tenhle chce, abychom si sundali pláště,“ vysvětlí Nina. Prstem ukáže na vysokého krásného muže narudlých vlasů, stejných jako má Nina. Možná i kvůli tomu je nasraná, protože je má hustší a delší než ona.

Dvojčata na sebe se podívají. „Ani náhodou.“

„Ale ano,“ opáčí Akron. „To je nosíte za každého počasí?“ Přikývnutí ho udiví. „Dobrá, jestli chcete vřeštět po celém městě, že vezete raněného a že to jste vy a věřte, momentálně tu žádní další Lovci nejsou, potom můžete ho rovnou pohřbít.“ Vyčkává a jen doufá, že dostanou rozum. Už se tu hádá nejméně dva plné údery. Jindy by ho to rozesmálo, ale každý tichý Eleanův sten v něm vyvolává zoufalství.

„Hele, tak…“

„Co se tu děje?“ optá se tiše Armilon, který konečně dorazil. Lysandr je na stráži.

„Další tvrdohlavec,“ zasténá Akron.

„Chce, abychom si sundali pláště,“ pronese pochmurně Nina.

Armilon si sáhne ke sponě a sundá ho. Jeho přátelé jsou, stejně jako Akron, v šoku. „Co s ním mám udělat?“

„Ehm, přehoďte je přes Eleana. Bude to vypadat, že vezete kůže na prodej. Bydlím v přístavu, tam můžete se ukrýt. Stáj sice mám malou, ale později koně někam uklidíme. Naštěstí nejsou nijak nápadní. Jinak jmenuji se Akron.“

„Nějak se vyznáte!“ řekne o poznání naštvaněji Nina, přesto si plášť stáhne. Přehodí ho přes Eleana. Akron se k němu nakloní.

„Brzy budete v bezpečí, pane Eleane. Vydržte to.“

Elean v duchu přikývne, protože se na nic víc nevzmůže.

„U Oka! U Temného Oka! To se nestalo! Sundat plášť! Hrůza! Jaká to pohana! Budu brečet! To je na hovno!“ vyrazí dvojčata, ale na Eleana dopadnou další originální pláště.

„Tak jdeme. Pěšky. Vy můžete jet. Bavte se jako by se nic nestalo. Budou hledat někoho jiného. Vy, pane, vědí, že patříte k nim?“ optá se Armilona.

„Myslím, že ne. Držel jsem se stranou.“

„Dobře. Hlídejte okolí, kudy pojedeme. Musíme ho dostat do postele. Mám nějaké bylinky, ale vyznáte se v léčení?“ optá se nových známých. Prohlíží si kudrnatá dvojčata, krásnou Ninu s rudými vlasy a muže, který je zamračenější než počasí v zimě. Ten se psem je zas nemluvný, ale zřejmě má hlavu na správném místě. Líbí se mu, i když je to čahoun a nijak hezký, ale má krásné šedomodré oči, ale hlavně něco vyzařuje, co ho přitahuje. Možná je to klid nebo jeho jednání.

„Já se vyznám,“ řekne Nina krapet přívětivěji, ale oči se ji zlobně blýskají. Brev odhaduje, že tomu cizinci pěkně ukáže. „Jsem stopař.“

„Stopař?“

„Máte něco proti tomu?“

„Ne, jen jsem žádného nepoznal. Tady máme námořníky. Na moři nepotřebují stopovat,“ řekne se smíchem. „Madam, jste na stopaře příliš krásná!“ Nina zafuní, ale zároveň ji to polichotí.

„Nino, klid. Nechte ji na pokoji. Nevidíte, že je naštvaná.“

Akron zvedne oči k muži v sedle. Brev, vzpomene si. „Proč?“ Brev mlčky poklepe na pláště. „Ach tak. Omlouvám se, ale jste v nich velmi nápadní.“

Ninin hněv splaskne, ale nevypaří se. „Jsou z kůží zvířat, která jsme ulovili, abychom dokázali, že jsme nejlepší stopaři a lovci na světě. Každá kůže patří jinému zvířeti. Pamatuji si každé, které jsem vystopovala. Tohle je odznak naší profese. Naše čest. Je to něco v čem i umíráme, chápete?“ poslední slova odsekává.

„Nemyslím, že vám tu hrozí smrt. Vypadá to, že budeme mít chvilku klid, ale nechápu, čím pan Elean rozzlobil našeho pána Igoriho. Ještě večer byli v našem domě U rozverného kvítku a velmi dobře se bavili. Zde je stáj.“ Ukáže na menší dřevěnou budovu vedle větší postavené s rozkošnou věžičkou na straně. Kolem je plot s malou zahradou, která je dokonale skrytá před kolemjdoucími živým plotem. Dům vypadá krásně a říká, že muž, který ho vlastní má perfektní vkus, ale i bohatství. „Vezměte ho opatrně.“ Otevře dveře a vejdou dovnitř. Dům je prostorný bez zbytečných ozdob, ale vše funkční a kvalitní. Akron si unaveně přetře oči, potom je odvede k sobě do ložnice. Shodí z velké postele přehoz. Brev opatrně uloží Eleana na postel. Rozpačitě nad ním stojí, když je Nina nevybíravě odstrčí.

„Na břicho, vy pitomci!“ zavrčí. Brev s Akronem poslušní splní její rozkaz. Eleanovi se uleví. „Máš nějaké léky?“

„Něco mám, trochu se i vyznám, ale vy paní Nino, jistě lépe.“ Odejde.

„Je z Domu bílých lampionu. Společník. Hezký. Proč mu pomáhá?“ zakončí otázkou Dvojčata.

„Zavřete klapačky, pitomci!“ zaječí Nina, která má nervy na pochodu. Nechápe, jak to, že ještě žije a jak ho má sakra léčit? Dotkne se rozervaných zad s cáry kůže, mezi kterými prosvítá maso, krev a tmavší linky. Zamračí se. „Tetování?“

„No a? Proč se divíš? Jsou v módě. Nosí to hodně mužů i žen,“ spustí dvojčata.

„Zavřete své nevymáchané držky a vypadněte. Breve, ještě slovo a zakousnu je.“

„Dvojčata, běžte pryč.“ Ti se nafrfní a odejdou mumlajíce, jak si jich tu nikdo necení. „Tak co tomu říkáš?“ zeptá se Brev. „Vypadá děsně.“

„Měl být mrtvý. Jenom tohle by ho zabilo, tohle taky a nevím co ještě, přesto žije. Proč nám pomáhá? Nelíbí se mi to. Nikdo nehrabe zadarmo. Co asi bude chtít?“ obrátí své myšlenky k cizinci.

„Nic, paní Nino. Zde. Tetování? V lázni jsem si ho nevšiml. Zvláštní.“ Potřese hlavou. Na záda začne opatrně nanášet kousky masti, které drolí. Sevřené rty napovídají, že není nadšený tím, co dělá. Jemnými doteky vklepává kousky masti do těla. Elean trpí, ale ví, že mu to přinese potřebnou úlevu. I tak musí nejdřív vyléčit naprasklou kost na noze a ruce a to jedno žebro zrovna taky není v pořádku. Nina zatím ze svého vaku vyhrabe červené sáčky z kůže divokého breka, která dokáže uchovávat velmi dlouho svěží jak potraviny, tak léky. Jeden rozváže. Do nosu ji udeří štiplavá vůně chladivky. Otec ji říkal, že nic lépe neuklidní rány než toto listí.

„Někdo venku po vás touží, Akrone!“ ozve se ve dveřích kudrnatá hlava. „Nějaký mrňavej smrad, který nechce odejít.“

Akron zvedne hlavu, potom vyběhne. Nina si ho nevšímá a na mast pokládá listy, které skládá jeden přes druhý. Ty se přisají k masti. Spokojeně se dívá na své dílo.

„Zbytek musí počkat. Jak vám je?“ optá se těsně u Eleanovy hlavy.

„Bylo lépe. Děkuji.“ Nemá dost síl, aby se optal, proč jsou tu a ne na jihu v Dračích kopcích.

„Výborně. Akron vám dal nějakou mast. Vypadá dobře a já chladivku. Co kosti?“

Brev překvapeně zvedne hlavu. Na to nepomyslel.

„Něco nalomeného, ale nedělejte si starosti. Spá…“

„Usnul, to je fajn. Mám hlad.“ Nina se narovná. Cítí se divně, když si uvědomí proč. Nemá na sobě svůj plášť. Otočí se po hromadě, která leží uprostřed pokoje. Žádný z nich po nich ještě nesáhl. Zamyšleně se na ni dívá a přemýšlí, co vlastně pro ni znamená. Ještě před třiceti plnými údery by řekla, že ho nikdy nesvleče a půjde s pláštěm na Stezky mrtvých a najednou leží pohozený uprostřed luxusního pokoje. Udělá krok, vytáhne ten svůj, podle ní nejkrásnější mezi lovci. S úlevou si ho na sebe nandá. Brev ji následuje.

„Konečně kompletní.“

„Ano. Kdo to byl?“ optá se nového známého. V duchu posteskne, jak to, že má tak nádherné vlasy.

Akron přejde k posteli, posadí se. „Chlapec od mého klienta. Měl jsem u něj dneska tančit, když jste mi vlezli do cesty.“

„Nebude dělat problémy?“

„Ne. Slíbil jsem mu tanec zadarmo,“ usměje se. „Je velký lakomec, který se rád vytahuje, že dokáže připravit zábavu, jako nikdo jiný. Skočí potom jako hladový yerv.“

„Nabob.“

„Měli bychom jít. Potřebuje klid. Pan Igori ho bude hledat. Měli byste je sundat.“ Akron ukáže na pláště.

Nina se nadechne. „Ne.“

Akron pokrčí rameny. Tohle znělo opravdu, že s nimi nehne. „Dobrá. Můžete se tu usídlit. Moje kuchyň je vám k dispozici, jen neudělejte v ní nepořádek. Budu muset odejit. Přijdu někdy k ránu, takže prosím, nechte mě naživu tak dlouho, abych mohl říct, že to jsem já.“

„Dobrá,“ přikývne Nina.

„Kam jdete?“

Akron se usměje, prohlédne si čistý oděv. „Do domu bílých lampiónů U rozverného kvítku. Pokusím se vyzvědět, co se stalo. Dávejte na něj pozor.“

„Je to náš zaměstnavatel. Máme u něho dost zlata, abychom si je nenechali utéct,“ řekne suše Armilon.

Akron přikývne. V tom případě může ho nechat zde bez obav. Vyjde ven a zavře za sebou pečlivě dveře. Snad kapitán městské stráže nebude prohledávat i jeho dům, ale navštěvuje ho, takže by neměl. Snad se brzy pan Elean uzdraví.

 

„Uzdraví se?“ optá se Brev za stolem a tabulky před sebou. Pečlivě se do nich dívá. Ptá se Vůle hvězd, zda to přežije, ale i na další věci.

Armilon zvedne hlavu od knihy, kterou vytáhl z rozsáhlé Akronovy knihovny. „Když není mrtvý, pak to přežije.“

„Je to divné, že žije!“ zamumlá pochmurně Nina, která stojí u okna a hlídá ulici. Dvojčata šmátrají v kuchyni, proto se k tomu nevyjadřuji. „Bacha, městská stráž!“ zasykne Nina. Odstoupí od okna, ale postaví se tak, aby viděla, co se tam děje. Chladně zkoumá jednání stráže. Není velká, jen čtyři lidé, ale je vidět, že jsou to zkušení bojovnicí. Možná nejlepší ze stráže. Mávnou rukou a odcházejí. Zneklidní ji to. Proč vynechali tenhle dům, když zašli do předchozího?

„Jdou sem?“ optá se Brev.

„Ne, minuli tenhle dům. Přitom otevírají další. Nechce se mi to líbit.“

Brev pokrčí rameny, protože se snaží soustředit na výpočty. Zatím odpovědí jsou optimistické, což má rád.

„Nechápu, co se ti nelíbí. Akron je společníkem. Možná je jejich velitel jeho zákazníkem,“ řekne neutrálně Armilon.

Nina ho překvapeně pozoruje. „Tobě se líbí!“ Nemůže tomu uvěřit. Zná vkus týmu, co se týče sexu, ale Armilon je tak trochu tajnůstkař, ale že zrovna muži, i když to není nic proti dobrým mravům, no… Je to nečekané, usoudí.

Armilon ji klidně opětuje pohled. „Samozřejmě, že se mi líbí. Je statečný, že nás tu schoval a k tomu je hezký. Lysandrovi se líbí,“ dodá, jako by to mělo nějaký speciální význam.

Brev se na ty dva zadívá. Tak Armilonovi se líbí chlapi, i když dobře si vzpomíná, že ho viděl se ženou. Možná patří k typům, které se nevyhrazuje na jedno pohlaví. Zná i takové, co si vezmou do postele jak dívku, tak mládence a zná i takové, kteří si vezmou oba dva náraz. Už vidí, jak Nina chce v tom pokračovat dál.

„Nino, Armilone, nechte toho a přestaňte se tu bavit o svých sexuálních zkušenostech a chutích. Jestli vás uslyší Dvojčata, pak budou jak na koni. Postarejte se spíš o našeho zaměstnavatele!“ Povzdechne si a skloní se nad tabulky. Po dobrých dalších třiceti minutách, kdy je klid, když pomine rambajz Dvojčat, má výsledek. Nina si toho všimne. Posadí se vedle Breva. Najednou zjisti, že se na něj dívá už nějakou dobu. Ještě víc ji šokuje, když si uvědomí, že Brev nevypadá špatně.

„Tak co?“

„Vypadá to, že nás nenajdou a máme Akronovi důvěřovat.“

Armilon zavrtí hlavou. Kdyby se ho optal, řekl by to Brevovi hned a Dvojčata jistě taky. Jenže ten se musí ujistit u hvězd. Zbytečná práce. Lysandr by nebyl tak spokojený, kdyby ten muž byl špatný.

„Vyměním obklad,“ zabručí Nina. Je ráda i nerada, protože ten chlápek ji štve a ona teď bude se muset k němu chovat slušně. Sundá listí a jemně odstraní mastičku, i když většina tam zůstane. Je překvapená tím, jak se to dobře hojí. Nikdy nikoho neviděla, že by se jeho rány hojily rychleji. Potře záda další mastičkou. Zívne si, čímž si uvědomí pozdní hodinu. Brev ji pozoruje. Vypadá jinak, než jako stopařka, nebo když vaří v táboře, rozčiluje se a špičkuje s Dvojčaty. Řekl by, že vypadá ženštěji. Zavrtí hlavou, co ho to napadá.

„Dobrý?“

„Doslova zázračně,“ zamručí v odpověď. „Rozhodně si to zlato zasloužíme.“

„Málem jsme uštvali koně, jak jsme sem hnali. Armilone, jak jsou na tom?“

„V pořádku, odpočívají. Dvojčata spí za dveřmi. Zabarikádovala těly vchod.“ Hodí kus masa Lysandrovi, který se do něj spokojeně pustí.

„Breve!“ zazní z postele. Ten udiveně pohlédne tím směrem. Rychle k němu přejde.

„Ano?“

„Zítra, půjdu na hrad. Musím tam něco vzít.“

Brev otevře pusu, potom se rozčilí. „Nikam nejdete. Jste na pokraji sil. Co tam chcete, u Oka?! Nemáte toho dost?“ Nina a Armilon se dívají na rozčileného Breva. Málokdy ho takto vidí.

„Musím. Je tam něco, co musím získat za každou cenu.“

„Jo tak, proto tu teď ležíte, že mrtvola je živější. Dobrá, co to máme odnést?“ Nina s Armilonem se mimoděk rozzáří. Tohle vypadá jako úkol, jaký dlouho neměli a po jakém touží. Něco vyfouknout z takového hradu nebude hračka, a konečně mohou procvičit své schopností na maximum. „Vy zůstanete zde!“ přikáže, když vidí, že chce mu odporovat.

„Já… Gobelín.“

„Cože?“

Elean zavře oči. „Koberec. Ráno řeknu víc.“ Usne.

Brev se zadívá na své přátelé. Zakření se. Nemusí si nic říkat. Teď naplánují, jak se dostat do hradu, sebrat něco cenného, protože kvůli prkotině nebudou se tam hnát, vrátit se, sebrat Eleana a zmizet jako duchové. „Zmizíme po moři nebo po souši?“ Přejde rovnou k nejpodstatnější věci.

„Souš,“ suše řekne Nina, jako by se rozumělo samo sebou, že se jim to povede. „Na moři vládne město Thor. Na zemi nás nenajdou.“ Pomalu se usměje. V očích se jí nebezpečně zablýskne. „Armilon zajde do knihovny, když byl si ochoten sundat plášť. Určitě plán hradu najde. Hodila by se tajná chodba, ale to by bylo příliš snadné.“

„Dobrá ale zítra. Dneska nebudou mít otevřeno,“ namítne Armilon.

„Teď jen vymyslet záminku, jak se dostat dovnitř.“

Dovnitř najednou vpadnou Dvojčata s jídlem v rukou. „Plánuje se tu něco strašného?“

Brev se pousměje. „Ano, jak odnést z hradu něco cenného a s Eleanem zmizet, aniž by nás dostali.“

Oba dva se usměji. „Výborně. To chce důvod, jak se tam dostat. Co něco sabotovat? Menší výbuch?“ Rukama se rozeženou, jak si představují pořádný výbuch.

Brev pokrčí rameny. „Zítra si to promyslíme. Teď jdeme spát. Co vy tu děláte? Nemáte spát za dveřmi a hlídat?“

„Jo, jdeme, brácho!“ Oba dva zmizí stejně, jako přišli. Žádnému Lovci to nepřijde divné, že se zčistajasna objevili. Spíš myslí na spánek. Armilon se zvedne a jde zatarasit zadní vchod. Lysandr za ním jak věrný stín. Brev jde před ložnici, kdežto Nina si lehne vedle postele na modrý hebký koberec s kuší po boku. Zavře oči, přetáhne přes sebe milovaný plášť a usne.

Uprostřed noci otevře oči, ruka sklouzne ke kuši, která je v menších prostorech daleko lepší. Poklekne před postel a zamíří na dveře. Trpělivě vyčkává. Někdo se dobývá do domu, a kdyby ho nezastavili dvojčata a Brev, zbude to na ní. Trpělivě očekává, kdy se otevřou dveře. Znepokojí ji, že neslyší žádný hluk boje.

„To jsem já.“

Nina skloní kuši a vstane z pokleku. Už dávno zjistila, že takto je menší cíl. „Pane Akrone?“ Pak si uvědomí, že neprobudil Breva. Zajímavé, pomyslí si, když uvidí jeho stín ve dveřích.

„Jak je na tom pan Elean?“

„Vyměnila jsem mu listí. Hojí se to jedna báseň.“

Akron přistoupí k Eleanovi. Dotkne se těla. Žhne. „Zchladíme ho. Pane Breve, prosím hlídejte dál. Postaráme se o něj.“

„Neprohledávali dům, proč?“ optá se u plátna, které namáčejí do studené vody a pokládají na tělo.

„Kapitán stráže je můj přítel. Vzbudili jste pěkný rozruch. Ani v domě nebylo tolik klientů jako jindy, proto jsem tu dřív. Stráže prohledávaly dům po domě. Nikdo neví, co se skutečně stalo, ale obchodnicí jsou rozrušení, protože je zákaz výjezdu lodi. Taky všechny brány z města jsou hlídané a silně střežené. Cechy i samostatní obchodnicí přicházejí o peníze, protože se obchod nehýbe. Samozřejmě na pána z Thor zatlačí, ale musí se sejít a promyslet, kdo tam půjde, což chvilku potrvá. Tak dlouho nemůžeme čekat.“

„Bude těžké uniknout.“

„Ano, ale do té doby něco vymyslíme. Nejdřív se musí uzdravit.“ Sundají listí, otřou mastičku. I Akron je udivený nad rychlostí, jakou se rána hojí, jen se mu nelíbí horkost, která prostupuje tělem. Kdyby se nebál, že utone, nechal by ho ponořit do kádě, ale takhle ho jenom zabalí. Od pasu odváže váček, z kterého posype ránu slabým práškem. Nina povytáhne obočí.

„Vzácný lék.“

„Ne, jako zde,“ pronese tiše napůl úst. „Elendr pomůže mu v hojení, a zároveň i srazí horečku. Nezískal jsem ho tolik, kolik bych si přál.“

„Co olej? V tom případě ho můžeme ihned obalit a nebudeme muset čekat, až se vstřebá. Co vím, není to rychlé, ale olej bude držet prášek na kůži.“

„Dobrý nápad.“ Rychle donese a skropí tělo, ještě rozetře prášek. Je spokojený s výsledkem. „Krásně to drží. Zvládnete ho vzít do náruče?“

Nina otevře dveře, kopne do Breva, který nebyl dost rychlý, aby vstal. „Pojď.“ Zvednou Eleana, Akron pod ním podloží plátno a položí ho na něj. Po stranách složí cípy na záda. Akron unaveně si přitáhne křeslo a posadí se do něj. Nakonec i on usne. Nina co šedesát plných úderů se probudí a zkontroluje horkost. Spokojně zjišťuje, že pomalu ustupuje. Elendr je zázračný, pomyslí si. Mít odvahu, tak ten zbytek Akronovi ukradne.

Jako první se probudí Elean. Cítí se, jako by ho někdo rozbil na kusy. Pak si uvědomí, že je zabalený do nějakého plátna. I přes něj cítí štiplavý pach elendru. Zajímalo by ho, kde ho sehnali. Zřejmě mu ho dali, když upadl do spánku, ale ještě i po tolika hodinách působí. Rozhodně nemusí zádům věnovat tolik síly, kolik by musel. Takto se může soustředit na ostatní léčení. V noci zjistil vnitřní krvácení, které skoro nezastavil.

„Je vám lépe?“ Nahne se nad ním známá tvář. Akron.

„Ano. Děkuji za pomoc.“

„Vzbudil se?“ optá se Nina se zívnutím, ale oči jsou jasné, ne otupělé spánkem.

„Ano. Vypadá to, že lék zapůsobil.“

„Skvělé. Zajdu za ostatními a připravím něco k jídlu, jestli máte hlad.“ Venku zakleje, protože šlápne na Breva. Ihned vzápětí se ozve i jeho nadávka.

Akron je rád, že se do sebe nepustili. Posadí se do křesla vedle postele. „Nemilovali jsme se,“ spustí najednou.

„My…“

Akron zavrtí hlavou. „Ne. Prohlížel jsem se v zrcadle. Moje hlava říká ano, ale tělo ne. Čemu mám věřit?“

Elean si povzdechne. „Omlouvám se, že jsem vám to vnutil. Je to dar nebo prokletí?“ pokračuje nesouvisle. „Mohu spát jen s jedním člověkem, nikdo jiný mě nevzruší. Je to nádhera, ale taky pouto na celý život. Už nejsem svobodný.“

„Chápu.“

„Opravdu?“ Natočí hlavu k Akronovi. Myslí si, že ne. Málokdo tuší, jaké je to být svázán s druhou osobou. „Jsme natolik svázání, že společně i zemřeme. Omlouvám se. Neměl jsem to dělat, jenže…“

„Nevěřil jste mi.“

„Ano.“

Akron mu upraví plavé vlasy. „Kdo jsou oni?“  Dovnitř v tu chvílí nakoukne vysoká Armilonova postava. Spokojeně spočine na obou mužích.

„Lovci. Najal jsem si je, jen netuším, co tu dělají. Měli být s mým ariméé, nyní jsem vděčný, že tu jsou.“

„Divné slovo, ale vy jste celý zvláštní. Tam odkud pocházím, zní po večerech pověsti o ženách a mužích, kteří byli krásní jako slunce a hvězdy dohromady. Nestárli a celý život měli jediného partnera. Vyznačovali se nejen krásou, moudrosti, dlouhými vlasy, ale i vzorem na zádech a zbraních. Nazývali je Bílým lidem, protože je obklopovalo světlo.“

Elean mlčí.

„Jste jeden z nich, že? To nejsou pověsti, to je pravda. Bral jsem to jako pověst, ale nikde jsem se s touto variantou nesetkal mimo mé rodiny, i když jsem ji ztratil velmi brzy.“ Elean se k němu otočí. Potomek ne, ale je možné, že z jeho rodiny si některý z elefianů vybral někoho za svého ariméé. „Nemusíte se mě bát. Pomohu vám, i když za to milování se s vámi zlobím. Bylo to… Ne, neberte mi tu vzpomínky, i když je falešná,“ zarazí ho, když Elean k němu vztáhne ruku. „Líbí se mi Armilon. Celý život budu hledat to stejné. Jednou najdu někoho, s kým zažiju to co s vámi. Možná to bude on, možná někdo jiný.“

„Ano, najdete.“

„To je dobře. Útěk bude skoro nemyslitelný. Všechny východy, jak po souši, tak po moři, jsou zablokované.“ Nechápe své nutkání se toho muže dotýkat, pečovat o něj. Nikdy takový nebyl, ale s ním je to jiné, přirozené.

„Nejdřív musíme získat něco z hradu, včetně mých věcí. Nesmí padnout do cizích rukou.“ Větrné pečetě to nedovolí, aby se jich dotkl někdo cizí, přesto bude radši, když bude ji mít u sebe.

„Vy jste se zbláznil? Co stojí za to, že se tam chcete vrátit?“

Elean riskne. Pokud někdo se stal od nich ariméé, potom je tu šance, že nechá si to pro sebe. Poslední dobou ustupuje od svých zásad nezaplétat se s lidmi, jenže zjišťuje, že bez nich si neporadí. Amadeo, Oliviena, Aidan a další. „Bezpečí mého lidu.“

Komentář

22. Gobelín

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokračování povídky

(alanise1, 12. 5. 2018 19:25)

Ahoj, můžu se zeptat, jestli budeš v povídce pokračovat? Každý druhý den vyhlížím další dílek a začínám mít trošku obavy, jestli jsem něco nepropásla :-(...

 

Portrét