Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shoune

Vůle hvězd

 

Kapitola 23.

 

Návrat do Fiory

„Nejrychlejší cestování v Alacaldském království je po moři nebo řekách, po nichž brázdí vory nebo barky, které berou i cestující. Dost často jsou kvůli svému nákladu přepadávaní říčními bandity, proto je dobré být na ně připraven a ozbrojen.“

Výňatek neznámého Cestovatele

Dvojčata se za sebe ohlédnou, přestože vědí, že je to k ničemu. Za to Nina hledí před sebe a odhaduje, kudy by bylo nejlépe zmizet. Tam, mezi stromy, by se ztratila i karavana padesáti vozů. Tam je její království.

„Vůle hvězd je nevyzpytatelná,“ zamumlá jedno z Dvojčat. „Nikdy nevíme, co si pro nás přichystá.“

„Zajímavý úkaz, který rozhodně není popsán v žádné knize,“ přitaká na slova svého dvojčete druhé. „Ovšem jsou takové úkazy, nad kterými stojí rozum stát. Tohle byl jeden z nich.“

Armilon se usmívá. Je rád, že je z města pryč. Podívá se na Lysandra. Ten je určitě taky rád, i když se mu bude stýskat po panu Akronovi. Nikoho tak zajímavého nikdy nepotkal, tedy když pomine pana Eleana, který je sám o sobě dost zvláštním. To jak je dokázal vyvést z města, bylo úžasné. Jako by věděl, že voda ustoupí a odhalí suchou zemi. Pravda, byla pokrytá mořskými živočichy, škeblemi, ale mohli přejít na druhou stranu suchou nohou. Znal ten úkaz nebo možná do vody hodil něco, co ten úkaz způsobilo. Tak jako speciální výbušnina dvojčat, která se rozhoří ještě víc, když se do ní přilije voda. Ovšem jedno ví. Pochybuje, že zjistí původ podivného úkazu.

Brev se zařadí k Eleanovi. „Kam jedeme?“

„Do Fiory.“

„Cože?!“ vykřikne, až na sebe upozorní ostatní členy. „Tam? Proč?“

„To je má věc, ale musím vypátrat, kdo způsobil kněžninu smrt.“ Zamračí se a předkloní, protože ještě všechny rány nejsou zahojeny. I bledý Brev se drží jen tak tak. „Zastavit. Ovažte mu rány,“ přikáže.

„Není nutné,“ začne Brev, ale Elean pevně stojí na svém. „Za chvilku budeme v bezpečí.“

Elean si ho prohlédne. Tmavohnědě oči se pevně měří se zelenými. „Tak dobře. Jedeme, ale do šedesáti plných úderů zastavíme.“

„Do té doby nás nenajdou. Jeďte kupředu. Jestli Akron mluvil pravdu a ve městě nejsou Lovci, potom nás nenajdou. Zahladím stopy, že si budou myslet, že tudy nepřeběhl ani stín.“ Brev přikývne a vyrazí kupředu. Za ním v těsném závěsu Elean, potom Dvojčata a na konci jede Armilon. Lysandr čmuchá kolem, když najednou Dvojče vyrazí a zmizí. Ani ne za dva plné údery se objeví se zvířetem v ruce.

„Nebudeme hladovět, přestože nás Akron vybavil, ovšem dobrá pečínka je nejlepší lék na jakékoliv zranění,“ prohodí vesele. Obratně přiváže zvěř k sedlu. Elean nechápe, jak mohl zvíře uvidět, natož ho v té rychlosti ulovit.

Nina zatím připraví vše potřebné. Dala by kus života za to, že pronásledovatelé nepočkají na další podivný úkaz a jednoduše objedou hradby, až k místu, kde vylezli a půjdou za nimi. Aspoň ona kdyby byla pánem z Thor, tak by hnala své lidi jako psy. Slibovala by zlato i práskala bičem. Ovšem to by nesměli mít proti sobě Niniewu.

Usměje se při té zdrobnělině. Vrátí se k břehu. Ihned zahladí stopy. Potom jede po stopách. Za koněm je přivázané kus stromu s listím. Co chvilku se otáčí, aby kontrolovala účinek téhle malé lsti. Když se jí něco nezdá, zastaví a dá to popořádku. Stačí jedna hlubší stopa, jedna zlomená větvička a objeví je. Jde ji to pomalu, ale dobře ví, že v tomto umění neexistuje rychlost. Jak dobře zahladí stopy, tak rychle za nimi půjdou.

Nakonec nechá koně stát a vydá se v měkkých botách opět k místu, kde vystoupili z vody. Vida už tam jsou a zřejmě mudrují, kam zmizeli. Teď přichází další fáze. Vyrobit falešné stopy. Nesmí být zřetelné, ale dostatečně blbé na to, aby je zavedly, kam ona bude chtít. Jen o pár verstv od jejich skutečného tábořiště.

Z váčku vytáhne podkovu. Občas ji otiskne na vhodné místo, zlomí pár větviček, zanechá koňskou žíní z ocasu nebo z hřívy. Zkoumavě pozoruje svou práci. Usměje se. Jestli se za nimi nevydají, tak dnes se nakrmí trávou. Pak si vytrhne vlas. Vyšplhá se po stromě do úrovně sedícího jezdce a zamotá ho do větviček. Výborně, když žuhne do stejného křoví. Takový pád z koně je to ono. Vědí, že jeden je zraněný, proto si budou myslet, že to byl on. Zaváhá, potom přidá krev. To by mohlo je odvést od skutečné stopy, kdyby měli psa. Lehkým krokem opustí stezku a běží ke svému koni. Z dalšího váčku vytáhne prášek, který trousí za sebou. Psi ho nesnáší a hlavně zakryje její stopy. Opět se vrátí k místu, odkud se vynořili. Zkoumá stopy, které tu zanechali.

„Hodina a deset plných úderů. Pes s nimi není, škoda prášku. Ovšem mohou je nasadit později,“ zamumlá. Popráší místo, stáhne plášť, ováže ho kolem pasu a rozeběhne se přes místa, kde nemůže nechat stopy. Skončí u svého koně, který trpělivě čeká na svou paní.

„Skvělé, Oříšku,“ zašeptá mu do hřívy. „Pojedeme.“ Posadí se opačně, takže se dívá z koňského hřbetu na ocas. Nesnáší tu polohu, ale dobře vidí, co za sebou zanechává, aniž by musela jít. Uříznuté větve odvádí dobrou službu. Občas se otočí, aby viděl, zda jede po stopách Breva a ostatních. Pak se ušklíbne, když spatří v prohlubni slabý odraz. Utábořili se. Jen zkušené oko by vidělo oheň, jenže ona je stopař. Budou si muset odpočinout,  Brev a Elean nejsou na tom dobře.

„Zůstaň.“ Oříšek se ani nehne. Nina mezi stromy opatrně jde k ohni, je zvědavá, zda ji objeví.

Elean zvedne hlavu, protože tábořiště zabezpečil větrnými pečetěmi. Když ucítí, jak praskne, zahledí se mezi stromy. Nina se vrací. Je rád.

Nina pohled zpozoruje, ale ostatní si jí nevšimli. „Nazdárek!“ Teatrálně vyskočí z křoví.

„Fuj jsem se lekl!“ zvolá jedno z Dvojčat.

Armilon na ni pohlédne s úsměvem. „Lysandr tě cítil.“

„U Oka, ty a ten tvůj hafan! Nesnáším je. Jediní, kdo jsou schopní mě odkrýt, i když netuším, jak jste to dokázal vy!“ obviní Eleana.

„Zkušenosti?“ nadhodí Elean.

„Blbost. Oříšku, pojď sem!“ Do tábořiště se přišourá kůň. Nina odváže větve, pohodí je k ohni a zmizí. Za chvilku se opět objeví. „Zajistila jsem stopy. Už to bude?“

„Pátrají po nás?“

„Ne, jasně, že ne, nechají nás jen tak utéct,“ řekne sarkasticky. „Zkusila jsem je odvést od naší cesty. Nemají psa, ale jakmile zjistí, že je vodím za nos, potom je určitě nasadí. Sice Thor může být mořskou velmocí, ale vsadím se, že si rádi vyrazí na lov do lesů. Jak jsi na tom?“

„Ošetřeno.“

„Ztratil dost krve,“ prozradí Armilon. „Potřebovali bychom jeden den odpočinku.“

„Ne,“ zamítne Nina. „Musíme dál. Tady nejsme úplně v bezpečí.“

„Kde je vlastně posel?“ optá se Elean. Rozhlédne se po skupince, která se tváří najednou rozpačitě. Dívají se po sobě, jako by ho zabili. „Snad jste ho…“

„Zbavil se ho, protože má větší ocas než má sám!“ ukáže Nina na Breva. „Strčil ho Amadeovi do rukou, že chudák pták ani nemrknul. Potom odjel tak rychle, že nestihl mu ho vrátit.“

Elean si povzdechne. Nechápe Brevovu averzi vůči poslovi. Takže ho teď má Amadeo. Mohli by si psát, ale proč ho neposlal? Stalo se snad něco? Ne určitě je v pořádku, to by cítil. „Jak jste se vůbec ocitli zde?“

Dvojčata se raději věnuji rožni, Armilon podřimuje a Nina se snaží předstírat, že tu není. Když pochopí, že Brev nehodlá se o tom s Eleanem bavit, začne.

„Dostihl nás těsně před Dračími kopci,“ spustí, čímž se přenese do jiného místa, do jiného času. Zničehonic má chuť vyprávět. Jídlo je ještě napůl syrové. Přesně čas na menší povídání.

 

„Breve, netahej ho za ocas!“ vypění Nina, protože jede jako první.

Brev se ušklíbne. Copak by mohl říct, že by raději tahal za něco jiného? Jenže od ptáka mu nic nehrozí, je totiž líný jako podložka pod nohy. Za to kdyby zatahal Ninu za vlasy, dostal by jednu takovou, že by mu v uších hučelo týden.

Dvojčata na to zírají. „Hele, není zamilovaný?“ pošeptá jedno druhému. Armilon se na ně podívá. Brev a zamilovaný? Do koho asi tak? Do ptáka z kterého má kýchavku? Pak se před nimi objeví podivný útvar. Už dvakrát ho viděli, a ani jednou to nebyl příjemný pohled. Jako by to byly hřbety tisíce velkých tvorů, napadne ho.

„U Temného oka, já doufal, že to už nikdy neuvidím.“

„Já taky,“ řekne Nina stísněně.

„Proč? Les je tvoje druhá přirozenost.“

Nina se překvapeně zadívá na Breva. Má pravdu, jenže tohle je les, do jakého by váhala vstoupit. Kdyby byla pověrčivá, potom by řekla, že je plný duchů. „Tohle není normální les. Jedeme. Počkáme tu na Amadea.“

„A co potom? No jo co potom? Až dorazí? Zůstaneme? Odjedeme?“ spustí dvojčata.

„Sklapněte!“ zařve Brev při pohledu na les, který se před nimi vznáší jako černá duchna, ochotná pohltit všechno živé. „Uděláme, co je potřeba!“

„A to je co?“ optá se v kostce Armilon.

Stojí na kopečku a fascinovaně zírají před sebe. Brev trhne otěžemi a popožene koně dolů. Nerad, ale nesmí dát najevo strach.

„Neodpověděl ti. Nic neřekl. Nic neví. Bojí se.“

Nina se ušklíbne. „Scvrknul se mu do velikostí nehtu,“ zaryje drápky, ale ve skutečnosti i ona má strach. Nakonec za mlčenlivé jízdy stanou před neprostupným lesem. Už vědí, že je to zástěrka, že stačí se ponořit do tmy a objeví se normální les, jenže copak normální les vypadá neprostupně a potom naopak? Ne.

„Utáboříme se tady.“

„Jasně.“

„Nino, byl tu Amadeo? Nerad bych ho prošvihl,“ zavrčí Brev s pohledem upřeným na neprostupnou lesní stěnu.

„Nemyslím si to. Armilone, můžeš poslat toho svého hafana…“

„Ano, jen nevím, jak nám to potom poví.“ S těmi slovy sesedne a začne odstrojovat koně.

Brev se začne nehorázně smát. „Je to na tobě.“ Plácne koně po zadku, čímž ho donutí udělat krok. Nina vztekle vyjede na obhlídku. „Jestli mi nic nezbude z té lesní kozy, tak si mě nepřejte!“ pobídne koně s myšlenkou, že Brev je hlupák, pitomec a totální idiot!

„Breve, co máš z toho, že ji provokuješ? Zamiloval ses do ní?“ optá se jedno z Dvojčat. Armilon pokrčí v duchu a dál připravuje tábořiště. Koně uváže ke kolíkům. Sice jsou perfektně vycvičení, ale mohou se polekat nebo je může cokoliv vyděsit. „Nebude ji snadno získat,“ spustí zamyšleně další.

Brev otevře ústa, potom je zavře. Mají snad pravdu? Nina je ohromná a skvělý člen týmu, ale zamilovat se? Pravda je krásná, ale pokusit se o ní? „Blbost,“ zabručí. Dál to nerozvádí a jde ke koze, kterou vyvrhne. Armilon už staví ohniště. Dvojčata na sebe pohlédnou a jdou sbírat dříví. Za chvilku už na provizorním rožni se pečou kusy masa. Lysandr silnými tesáky drtí menší kosti, zatímco v packách má tu největší. Blaženě se rozvaluje u ohně společně s ostatními. V tom se ozve kůň. Všichni se zvednou, připravení k akci.

„To jsem já.“ Nina s poslem na rameni seskočí. Armilon ji pomůže ho odstrojit. „Díky, Armilone. Nikde nic, žádná stopa, když pomineme dvě karavany, které tudy projely. Spěchaly. Jedna vezla sůl, druhá vzácné látky. Sůl prošla před třemi dny a látky před týdnem. Jsem unavená. Les je stále stejný. Vypadá to dobře,“ podotkne při pohledu na kapající tuk.

„Skvělá práce.“

„Jo,“ posadí se k svému sedlu. „Co budeme dělat?“

„Připravili jsme tábořiště, zítra ho rozšíříme. Nemám tušení, co bude dál.“

„Co hvězdy?“ optá se Nina. „Nic neřekly?“ Pohlédne vzhůru k chladným hvězdám.

„Ještě jsem se neptal. Popravdě, ani se mi nechce. Ptát se na budoucnost je složité, ale stejně budeme muset udělat to, co nám řekne.“ Zadívá se na Ninu, která má posla na kolenou a hladí jeho překrásné černé peří s dlouhým rudým ocasem. Ten pták je flegmatik. Kdyby po něm Lysandr skočil, tak by skončil nejspíš v jeho tlamě, jenže z nějakého divného důvodu ho pes ignoruje.

„Dobrá, budeme čekat, odpočívat. Nesnáším zahálku!“ zavřeští Nina najednous rozpaženýma rukama, když ožije. Nos začichá a upře pohled na rožeň. „Už to je!“ Vezmou rožeň a rozdělí si kusy masa. Bezstarostně se uloží s jídlem k ohni, ale ani jeden se nedívá přímo do plamenů.

„Nina, Armilon, Dvojčata a nakonec já. Po dvou hodinách!“ určí hlídky Brev mezi jídlem. Mastné prsty si otře do trávy.

„Rozkaz!“ odpoví Nina blaženě, že dostala první hlídku. Nejvíc nesnáší hlídky v Čase dřeva. Olízne si prsty. Dvojčata do sebe šťouchnou, když vidí upřený Brevův pohled.

Hned po jídle se uloží ke spánku. Armilon ještě chvilku přemýšlí o tom, že je rád, že se na chvilku zastaví a odpočinou si. Koně to potřebuji, taky oni, ať si Nina říká, co chce. Jeli sem šnečím tempem, to je fakt, jenže… Ozve se chrápání.

Nina se posadí zády k ohni, aby ji plameny neovlivňovaly. Zírá do tmy a přemýšlí o všem možném, hlavně o tom, jak se jejich osud změnil. Dřív věděli přesně, co budou dělat. Chodit do hospody, když budou ve Fiore, čekat tam až přijde posel od plukovníka Estryhzeho, potom dostihnout svého muže, život nalinkovaný. Možná jednou by si i někoho našla.

Otočí se k Brevovi. Poslední dobou ji nesmírně štve, aniž vlastně ví proč. Dřív taková nebyla, ale od té honičky na Amadea se něco změnilo, nebo to bylo už dřív?

„Konec hlídky.“

„Díky, Armilone.“

„Není zač, Nino. Dobré sny,“ popřeje ji a posadí se na stejné místo s očima upřenýma na temnou stěnu lesa. Nakonec vytáhne z hromady kus dřeva, nůž. Pokusí se vyřezat stejně krásné zvířátko, jako viděl v té hospodě. Po určitě době kriticky si to prohlédne a hodí ho do ohně. Nic moc, ale vzápětí je mu to líto, že se tak rychle vzdal. Pak vytáhne ležícího psa, kterého si tehdy koupil. Jako by to byl druhý Lysandr, jen chybí barvy. Vytáhne malé hodinky, které si nedávno koupil. Konečně něco podle čeho se dá poznat bezpečně čas. Jde a vzbudí jedno z Dvojčat.

„Co je?“ zavrčí ze spánku Siel.

„Hlídka.“ Trpělivě čeká, až se posadí.

„Dobrá, já vím!“ zívne na celé kolo, když zpozorní. „Hele, ukaž? Kdes to sebral?“

„V hlavním městě,“ říká tiše. „Vzpomínáš, jak jsme hledali toho chlápka, co vyvraždil svou rodinu?“

„Jo jasně. Něco mu v hlavě špatně scvaklo. Bylo by fajn, kdyby astrologové místo těch svých intrik předpovídali, kterému člověku v palici rupne. A co?“

„No, našel jsem tam krámek s jedním chlápkem. Prodával tyhle strojky. Popravdě jsou dost drahé a dal jsem za to dvouroční výplatu, ale stálo to.“

„Dvouroční?! Kde se nachází? Koupím si je taky.“

„Třetí most, ten s věžičkou. Tak tam, jen ti neřeknu kde přesně.“

„Měl ses pochlubit. Tohle je opravdu zázrak. Nic jdu hlídat, hele mohu si to nechat? Nejsem jako Brev, který má hodiny v hlavě.“ Nechá si je a posadí se k ohni. Obdivuje jemnou ryteckou práci, stříbrný plášť, ale hlavně kus krystalu, za kterým jsou vidět tři ručičky. Období času jsou krásně barevně vymalovány. Dřevo zelené, oheň červený, voda modrá a vítr bílý. Jo, nediví se, že tolik stály. To byl vlastně poslední úkol před Amadeem. Možná proto o nich neslyšel, ale je to opravdu skvostná práce.

Teď, ale co bude dál? Nechce se mu být v Dračích kopcích, ale člověk si svou službu nevybírá, a pak je to pořád lepší než hlídat vězně v bažinách. Co tu vlastně Amadeo hledá? Je to zvláštní dvojka. Amadeo a Elean. Řekl by, že Elean něco po Amadeovi chce, jenže co může po obyčejném strážném chtít Třetí nejvyšší astrolog? Musí to být opravdu něco zvláštního. Mohl by to zkusit vypátrat, i když celkově si myslí, že se to nakonec buď dozví, nebo z něho by byla mrtvola. Pan Elean vypadá jak krásná panenka, ale nepřežil by na nejvyšším postu jen se svou krásou. Vyzná se v klikatých cestách duše a jeho cesta nebyla zrovna posetá květinovými plátky. Dal by ruku do ohně, že za ním je pár pěkných mrtvol. Možná víc, než mají na svědomí oni všichni.

Ne, rozhodně vzepřít se mu nechce a pak zlato, které jim slíbil, jim zajistí slušné živobytí. Další věc, že nejsou jen tak někdo. Mají čest nájemných žoldáků, kteří když dostanou zaplaceno, splní to, i kdyby sami zemřeli. Nejsou jednotky, co utečou, jen zahlédnou větší zadek… Vida je čas vzbudit brášku.

Zatřese jim.

„Dobrá jde. Co to máš?“

„Hodinky. Pořídíme si podobné, co myslíš?“

„Jistěže. Nesnáším Čas dřeva.“

„Já taky. Dobrou službu.“

„Mohl bys mi dělat společnost,“ zavrčí Siel. Aviel se zachumlá do pláště. Siel přihodí dřevo na oheň. Ten se rozhoří. Spokojeně se dívá do plamenů. Na rozdíl od ostatních i svého bratra se spíš spoléhá na sluch a ten říká, že je tu bezpečno, když nepočítá ten podivný les. A v tom lese žije prazvláštní chlapík. Amadeo za ním určitě jede. Proč? Jaký má důvod? Když si rozebere všechno, co se stalo, tak vypadal v té vesnici u rákosí nebo tak nějak docela klidně. Ne, vypadal jako sopka před výbuchem.  Ještě něco a celý se sesype. Jen jeho vůle ho drží pohromadě. Ovšem nediví se mu.

Nejdřív smrt kněžny, potom smrt jeho jednotky, to by dostalo každého i odolnější osobu. Potom útěk. Nejdřív zamířil domu. Euforie z volnosti, potom začal prchat. Celé ty měsíce honičky se ho musela držet hrůza děsivější, než si možná dokážou představit. Zná pověst Lovců a skončit na hranici? Brr. Jakou k tomu měl průpravu? Žádnou. Strážní nejsou cvičení, aby odolali velkému psychickému tlaku, ale držel se dobře. Pak zmizel v Údolí stínu. Jen může odhadovat, co se tam stalo, ale podařilo se mu to přežít. Nezná ani z doslechu, že by se to někomu povedlo.

Rozebírali to se Sielem, poté co jim pláchl směrem k poušti. Chtěl by být u toho, kdy se setkali. On a Amadeo. Proč ho asi tolik chce a tolik chránit? Jistě, bohatí lidé, kupecké karavany, námořní lodě mají své jednotky ochránců, ale obyčejný strážný odsouzený k smrti? Mohl by být právě tímto důvodem? Aby nezemřel? Těžko se to dozví.

Rozhodně za nějakou dobu se zde srazí, takže uvidí, jak na tom je, ale dělá mu to starosti. Částečně za jeho stav mohou. Neměl utíkat, ale skončit v ohni? Těžké rozhodnutí.

Jenže poslední dobou to není ani v jejich jednotce, takové jako bylo. Jediný, kdo se snad nezměnil je Armilon. Nina je podrážděnější, což souvisí s Brevem, ten zase na ni doráží. Kdyby se nejednalo o ně dvě, pak by řekl, že se do sebe zamilovali a netuší, co s tím, ale jsou v jednotce spolu dlouho. Dokonce déle než on s bratrem a Armilonem. Ten se přidal k jednotce jako poslední. Nikdy se k sobě tak nechovali.

„Přesluhuješ,“ řekne s úsměvem Brev. „Za chvilku bude svítat.“

„Jo, nastane Čas ohně.“ Mohl by Brevovi dělat společnost, ale popravdě si ještě krapet zdřímne. Zítra zbudují tu stálý tábor. Musí udělat spoustu věci…

„Zase přemýšlíš, co všechno máme udělat?“ Dá hrnec s vodou na oheň. Čaj po ránu prostě miluje. Posadí se s kříženými nohami. Nedívá se ani na les, ani ven, dokonce ani do ohně, ale na Ninu, která zachumlaná spí jako dítě. Kromě očí a nosu vykukují ještě rudé vlasy, které se slabě lesknou v plamenech. Je hezká, usoudí s povzdechem. Vedle ní spí na vaku ten protivný posel. Nesnáší ho! K tomu ty její poznámky o jeho penisu. Že ho má malý! To zrovna! Žádná si nestěžovala, naopak se jim náramně líbil a umí to. U Oka, proč se trápí jejími řečmi? Měl by přemýšlet o tom, jak z té situace ven. Než potkali Eleana s Amadeem, jejich život byl tak krásně srovnaný a poklidný. Teď jezdí po celém království jak nějací kočovníci. Nic pro ně. Jsou Lovci a jediné, co zatím ulovili, je zvěř.  Copak byli cvičení jako ochránci, i když to zlato je dost přesvědčující. Ale aby odešli a usadili se někde, potřebuji toho víc. Není to vůbec lehké…

Vylije zbytek studeného čaje. Otočí hlavu k vycházejícímu slunci. Postaví se, dívá se, jak šeď noci ustupuje a místo toho nastupuje den. Krása. Za chvilku by je měl probudit, ale vlastně jsou na místě. Nechá je spát. Jen pokud jsou ve městě, tak tam si dopřávají luxus dlouhého spánku.

„Svítá,“ zabručí Nina. Vstane, plášť se sesune a ona se protáhne. Hezký pohled, pomyslí si Brev, jenže pro starého kudrnatého medvěda, jakým je, je to až za pěkná podívána. „Čaj? Uděláš i pro mě?“

„Jasně.“ Dojde pro vodu a za chvilku už voda hezky bublá. To se probudí už ostatní.

„Zdravím.“

„Přemýšlel jsi, jestli ti nevrazíme do zad šíp?“ zeptá se klidně Nina, která ho zpozorovala mezi stromy asi před patnácti plnými údery.

Amadeo, odsedlá Argése. Ten se protáhne jako kočka a začne se válet po trávě. Se sedlem a věcmi se posadí k ohni. Chvilku se hrabe ve věcech, vytáhne sáček od Olivieny. Rozhodným pohybem nasype čaj do hrnku. Nina nasaje vůní, která se okamžitě rozlije.

„Odkud to máš?“

„Tetička Oliviena. Je porodní bábou, ale její čaj ocení každý. Tak trochu,“ odpoví na Nininu otázku.

Dvojčata ho přivřenýma očima pozorují. Změnil se. Je klidnější a je to vidět na pohybech. Taky jako by se o něčem rozhodl. Bylo to snad kvůli setkání jich obou? Co si asi řekli? Ovšem je rád, že to napětí, ho opustilo.

„Je lepší,“ zabručí Siel.

„Jo. Klidnější.“

Amadeo nastaví hrnek, upije čaje. Rozvažuje, co udělá. Když uviděl Dračí kopce, jel přes noc a nezastavoval se. Už z dálky viděl oheň. Ani malý ani velký. Tak akorát pro skupinku Lovců. Zamířil si to k němu, i když zaváhal, když je spatřil. To, že ho honili několik týdnů, stále v něm zůstává. Co, když lhali a zabijí ho? Mohli přesvědčit i Eleana.

Mimoděk se zadívá na neprostupnou stěnu lesa.

„Hnusný, co?“ prohodí Nina.

„Cože? Ano svým způsobem ano, ale kromě těch černých stromů, jsem se cítil docela dobře, tedy až později,“ vysvětlí zmateně. Mohl bych jim rozkazovat? „Strávím tu nějakou dobu.“ Okamžitě vycítí nechuť a obličeje se div neprotáhnou ke kolenům. „Chci, abyste odjeli do Thor za Eleanem. Tady budete k ničemu.“

„Prr! Nejsi našim zaměstnavatelem!“ zarazí ho Brev. Nasaje vůní skvělého čaje. Připomíná mu… netuší co, možná teplo. Nina by to vyjádřila lépe.

„Ano vím, ale jsem tu, abych se učil. Nic mi tu nebude hrozit kromě pár šrámů a boulí.“

„Učit?“

„Ano. Potřebuju se zlepšit v šermu. Jenže Elean, prostě byl bych rád, kdybyste okamžitě odjeli do Thoru a jeli co nejrychleji. Když říkám rychle, tak rychle.“

Brev zvažuje Amadeův návrh. Nina zavrtí hlavou a vyčkává. Jejich velitelem je Brev a na něm je, zda pojedou nebo ne. Popravdě nechce tu trčet několik měsíců. Tedy pokud ten zelenáč opravdu se chce učit zacházet s mečem. Prohlédne si ho. Dva meče? K čemu?

Dvojčata i Armilon ho taky pozorují. Co udělá?

„Pojedeme.“

„Výborně,“ uleví se Amadeovi. „Byli byste tu k ničemu.“

„Kvůli tobě to není.“

„Já vím.“ Zahledí se na Dračí kopce. Cítí, že Serenin o nich ví, že les mu o nich už dávno řekl. Netuší, jak tohle ví, ale ten pocit je silnější. Za chvilku vyrazí za ním. „Pojedete rychle?“ Nelíbí se mu, že Elean stane proti nějakým neznámým lidem. Bude lepší, když mu bude někdo krýt záda.

„Ano. Proč?“

Amadeo neví, co má říct. „Potřebuje krýt záda. Víc mi neřekl.“

Brev mlčky přikývne. Ten kluk mu lže, i když v tom prvním ne. Zřejmě neví buď plnou pravdu, nebo mu Elean řekl, aby nic neříkal, i když pochybuje, že by věděl, že za ním vyrazí.

„Děkuji.“

„Jen si hlídáme zlato, co nám slíbil.“ Nebýt jeho, nedělá to. Být za dobráka se v tomhle světě nevyplácí, a kdyby Elean zemřel, kdo by jim je vyplatil? Amadeo sotva. Logicky lépe je chránit svého zaměstnavatele. Ovšem ten jim dal za úkol chránit Amadea. Elean, rozhodne se rychle.

„Dobrá. Musím odejít, ještě dnes. Čeká mě.“

„Dám vám nějaké potraviny. Moc toho nemáte,“ řekne Nina starostlivě, přestože poznámku nechápe.

Brev jen zírá. Ona si tu pečuje o nějakého cizáka! Co na tom klukovi vidí?

Dvojčata se vědoucně uchechtnou. Je to už jasné, že Brev je v tom až po uši, ale špičkovat na jeho účet rozhodně nebudou.

Brev se mračí, když mu oči sklouznou na posla. Má to! Usměje se, až Dvojčata sebou trhnou. I Armilon zírá nad Brevovou proměnu. Ještě nikdy ho tak neviděl. Škodolibost z něho přímo čiší.

O hodinu později v sedlech, připravení jet každý jiným směrem, Brev natáhne ruku a jemně sundá posla z ramene. Málem že nekýchne, ale udrží to v sobě.

„Amadeo, menší společnost.“ Nina chce zařvat, že ne, ale to už Brev pobídne koně. Nechápe, proč změnil názor. Nejdřív se chtěl pomstit Nině za její péči tomu klukovi, potom, když viděl jeho oči, tak mu ho dal, aby mu dělal společnost. Jako by viděl sebe, když přišel poprvé ke své první jednotce Lovců. A možná i trochu osamělost… Ztracené ptáče… „U Oka!“ zavrčí. Být samaritánem se nevyplácí.

„Proč jsi mu ho dal? Štval tě, co? Nemáš ho rád jen proto, že je hezký!“ obviňuje jeho rozhodnutí Nina.

„Aby mu dělal společnost, Nino,“ řekne jedno z Dvojčat. „Neviděla jsi jeho oči. Je sám. Potřebuje nějakou společnost, která po něm nic nebude chtít. A o kterou se bude moci starat,“ dořekne druhé dvojče.

„Aha. Tak dobrá. A jak se spojíme se Eleanem?“ všichni pohlédnou na Breva. Ten bezstarostně pokrčí rameny. Zbavil se ptáka, Amadea a no…

„No jedeme za ním, ne? Když bude s námi, žádného posla nepotřebujeme. A jo nesnáším ho.“ Pobídne koně do klusu. Měkotu ze sebe nebude dělat. Není dobrosrdečná bába, i když mu ho bylo líto… Ostatní vyrazí za ním, kroutíc hlavou.

 

„Takže to bylo takhle,“ spustí Nina u malého ohníčku. „Utábořili jsme se. Brev přidělil hlídky. Já šla jako druhá…“

„Trochu to zkrať,“ neodpustí si poznámku Brev, který si všiml Ninina uvolnění. Nemá nic proti jejímu vyprávění, ale taky má pocit, že na to není vhodná chvíle. „Není na to vhodná chvíle.“

„Má pravdu, Nino,“ podpoří ho Armilon. „Můžeš panu Eleanovi to vyprávět později. Až unikneme pánu z Thor.“

„Ach jo. No ráno se s námi setkal Amadeo. Je v pořádku. Jel do lesa, není moc hezký, tím myslím les. A to jsem jich viděla dost. My vyrazili na jeho příkaz sem za vámi. Chtěl, abychom vám kryli záda. Tenhle, ňouma,“ ukáže na Armilona, který se zašklebí, „nás vedl, nechápu proč, divným způsobem. Když jsme uviděli vás.“

Brev se otřese. Tohle nebyl zážitek, který by chtěl si zopakovat.

 

„Kudy nás to vedeš, Armilone?“ spustil, protože viděl hradby, stráže, palác a jinak nic.

„Byl jsem tu jednou,“ zamručel Armilon, že mu nebylo rozumět. Zvedl hlavu k nebi. Proč, nechápal a nechápe ni teď. „Myslel jsem, že… Co je to?“

Zvedl automaticky oči k nebi. Nejdřív nic neviděl, ale potom najednou uviděl padající nahé tělo. „U Oka, někdo nám hází večeři?“

„Z posledního patra věže? Sotva,“ poznamenala Nina. „Hele, nepadá nějak pomalu?“

„To je fakt. U Oka, to je…,“ nedokončilo Dvojče.  Zmateně popohnali koně k tělu. „Bude mrtvé? Nebude mrtvé? Sázím tři stříbrné alacaldy na mrtvolu. Jeden zlatý na to, že bude žít?“ začala se dohadovat Dvojčata. Zadrželi koně, když tělo dopadlo, ještě poskočilo a zůstalo ležet. V úžasu hleděl, že se pohnulo. Podle jeho zkušenosti mělo být na kaši. Místo toho ještě žilo. Zkontroloval výšku a místo dopadu. Neuvěřitelné, pomyslel si. Seskočil z koně a šel k němu.

„Tak to jsem nečekal,“ řekl v šoku, když mu došlo, kdo jim to z věže spadl přímo k nohám.

„Breve, není to Elean?“ optala se Nina, kterou ucítil za sebou. Její vůní pozná vždy a všude. Slabý hlas i tváře v okně věže ho přesvědčily, že je dobré zmizet co nejrychleji. Ovšem když už se rozhodl zmizet bez Eleana, připomněl si ten pytel zlata, co by ztratili. Tak ho vzali sebou.

 

„Hezky jste padal, i když pomalu,“ řekne Armilon skoro zbytečně.

Elean se otřese, když si to vybaví. Neměl být tak lehkomyslný a podruhé už tu chybu neudělá. Tentokrát půjde za cílem tvrdě. Odhalí smrt kněžny, Měsíční úplněk a potom pomůže Amadeovi v jeho slibech. Možná, že dokážou najít i jeho ztracený luk. Pak by se mohl vrátit ke svým lidem. Konečně žít bez přetvářky.

„To je fakt,“ potvrdí jim to Nina. „Pojedeme?“

„Měli bychom tu zůstat aspoň půl dne,“ namítne Dvojče. „Brev potřebuje odpočinek, důkladné ošetření a Elean odpočinek. Myslím, že zítra ráno vyrazíme. Jak si na tom stojíme? Vydržíme to?“

Nina se zachmuří. „Což o to, možná ano. Předpokládají, že budeme utíkat. To by udělal každý. Ovšem máme dva raněné. To vědí taky. Bude záležet, kdo je bude vést. Jestli hlupák, pak máme šanci. Spíš se bojím, že tu šanci nedostaneme.“

„Zůstaneme!“ řekne Elean. Už kolem zvedl větrné bariéry stejně jako pečetě. Okolí hlídají dva neviditelní psi. Měli by jim uniknout, a kdyby se přiblížili, pak by mu to hned oznámili.

„Jste si jistý? Je to risk.“

„Musíme získat víc síly a Brev není na tom dobře.“ Je čím dál bledší, ale popravdě i jeho jízda vyčerpala. Magicky by dokázal někoho odrazit jen na pár úderů, potom by skončil.

„Dobře. Jdu hlídat. Nemám ho moc,“ zašeptá pro sebe. Prášek zastírající lidský pach je drahý, ale použije ho. V takovém případě dá přednost životu.

„Ošetřím je. Běž,“ řekne Armilon. „Lysandře, jdi s Ninou,“ pokyne mu k stopařce.

„Neboj se, umím se o sebe postarat, nech ho tady, kdyby něco,“ řekne Nina. Zvedne se a vyrazí. Elean opřený o strom se za ní dívá. Povolí bariéru, tak i přikáže větrným psům, aby ji nechali na pokoji. I když říkal, že bude víc používat magie, nemá k tomu odvahu. Kdyby se začaly šířit povídačky o zázracích, mohlo by to vzbudit podezření a podle Akronových slov jsou elefiané stále v lidských myslích, i když jako barbaři. Smutné, že tohle po nich zůstalo.

Armilon vytáhne mastičku, bylinky a začne se věnovat Brevovi, který občas zasykne bolestí. Když mu prorazí šíp skrz svaly, málem že nezaječí.

„Do prdele, bolí to!“ hlesne s potem na čele. Cítí se strašně unaveně.

„Tahle mastička znecitliví ránu, tohle listí zastaví krvácení a zatáhne ránu. To je zatím nejdůležitější. Tak další.“

„Ještě, že nemá šíp v zadku!“ ušklíbne se dvojče, které hlídá, aby se jídlo nespálilo. „Mohlo by se myslet, že náš geniální vůdce je zbabělec.“

„Zamkni tu svou nevymáhanou držku!“ spustí Brev. „Mohl jsi skončit stejně jako já, a sakra, mám pro vás ten hadr. Na koberec nevypadá. Armilone, prosím dej to panu Eleanovi.“ Ukáže mu k vakům. Elean ožije. Mají to? Neskutečné.

„Děkuji moc. Musím přiznat, že jsem na to zapomněl.“

„Já taky.“ Armilon ho vezme a rozprostře. Všichni se zahledí na krásné dílo.

„Vypadá dost staře, že Avieli?“ řekne zamyšleně Siel.

„Ano. Nejen neobvyklá látka. Spíš než koberec bych řekl, že je to nástěnný obraz. K tomu velmi neobvyklé barvy, vlákno a v neposlední řadě i obraz sám o sobě. Možná, že pochází z vašeho království? Má stejné tetování jako tady Elean. V tom případě, ale nechápu, proč to chtěli?“ řekne jasně Aviel. A pochybuji, že se to někdy dozvím, pomyslí si sám pro sebe. „To je ono, co jste chtěl?“

„Ano. To je přesně ono. Teď to zničíme.“

„Cože?!“ vyjekne Brev. „To jsem tam pajdal a nechal se propíchnout jen kvůli tomu, abych to zničil?!“

„Přesně tak.“

„Tak to zničíme.“ Jedno z dvojčat vezme prastarý gobelín a hodí do ohně. S údivem zírají, že to nejde. „Počkat, jak to, že to nehoří?“

„Je to nehořlavé,“ řekne unaveně Elean. „Později to zničím.“

Dvojčata se zatvrdí. „Tak to ne. Všechno jde zničit!“ řeknou rázně. Armilon zakroutí hlavou. Zřejmě je z ohnivzdorného vlákna, ale dvojčata miluji různé hračky, které dovedou ničit ve velkém. Kde se to v nich vzalo, nechápe, protože ve skupině jsou spíš přes uvažování než likvidaci.

„To nesvedete,“ klidně řekne Elean. Zarazí ho zdvižená ruka.

„Zničili jsme všechno, co jsme chtěli, zničíme i tohle. Sieli, jdeme na to.“ Vezmou svoje vaky, odkud vytáhnou různé sáčky, krabičky a další pomůcky, o kterých nikdo z přítomných netuší, k čemu slouží. „Tohle jsou přísady, které by zničily látku i pod vodou,“ pochlubí se. Za chvilku všichni uhranutě zírají, jak se snaží koberec propálit, spálit, roztrhat, rozřezat, ale nic nefunguje. Najednou Siel vezme nádobu s vodou a vylije ji. Gobelín se doslova rozzáří barvami a stane se ještě sytější.

„To je fantastické!“ řekne okouzlený Armilon. Barvy jsou jasnější a látka jako by se nafoukla. „Z čeho to je?“

„Z vláken…“ začne vysvětlovat Elean. Musí se přiznat, že se jejich pokusy neskutečně bavil a okouzlilo ho, kolik mají přísad na opravdové zničení. Vlastně celou dobu jezdí se zadkem na nebezpečných látkách a nic si z toho nedělají. Každou chvilku by mohli doslova vybuchnout.

V momentě, když chce doříct, z čeho gobelín je vyroben, přiřití se Lysandr a skočí po koberci. Vezme ho do pracek, s vrčením ho odtáhne z dosahu lidi a začne ho žvýkat.

„Fuj!“ okřikne ho Armilon, ale Lysandr vycení tesáky a zavrčí tak silně, že se stáhne. V šoku zírají, jak koberec kus po kuse mizí. „Z čeho je, pane Eleane?“

„Z vláken masožravých rostlin, které rostou u nás na jihu. Živí se nejen brouky nebo jiným hmyzem, ale dokážou pozřít i koně.“

„Fuj!“ vyhrkne Brev.

„To ano. Speciálními procesy se suší, potom ještě namáčí, až vytvoří pevné nezničitelné vlákno, které, když se skropí vodou, rozzáří se. Ovšem tehdy velmi přitahuje zvířata, která toto vlákno miluji. Hlavně psy.“ Pohlédne na Lysandra, který se jim cpe jak zjednaný. Všichni by přísahali, že tak velký kus koberce, se do něj nevejde, ale naopak už je skoro celý snědený. „Proto jich moc není a jsou vzácné.“

„Proto to chtěli! Jen si vezměte armádu, která by měla nezničitelnou zbroj.“

„Jo zaprší a je po ptákách,“ suše řekne Brev. „Na nezničitelně armádě si pochutnají psi.“

„Jo jenže proti Sssertanskému království by to bylo výhodné. Jsou tam měsíce, kdy nezaprší, ani neskrápne a jak by někoho napadlo polit vojáky vodou? K tomu se vsadím, že by se mohla odstranit i tato možnost, že?“

„Ano.“ Nikdy by ho tahle výmluva nenapadla. „Pán z Thor by získal velkou výhodu nejen nad Západními královstvími, ale i nad ostatními knížectvími.“

„Byla by válka. Sice jsou šarvátky, ale co si budeme říkat, byly by to pořádnější boje, než jsou nyní.“

„Přesně, jenže najednou by tu byla válka.“

„A my v ní,“ řeknou suše Dvojčata.

„Jenže nejdřív by byla ta domácí,“ řekne Armilon, „nebo si myslíte, že pán z Thor by nechtěl získat trůn?“ Všichni na něj začnou zírat.

„Velmi pravděpodobné. Už ho snědl. Takže tohle je důvod, proč vás tam mučil. Chtěl získat znalosti, jak tuhle látku vyrobit.“

„Ano.“ Bude to přijatelnější, než by jim vyprávěl o národu elefianů. Zůstanou ticho, jak přemýšlejí nad celou situaci.

„Jdeme spát.“

„A Nina?“

„Poradí si.“ Přetáhne si přes hlavu plášť s kapucí a usne. Rány ho pobolívají, ale dobře ví, že spánek je nejlepší lék, a pak zítra mají před sebou dlouhou cestu.

 

Nina mezitím se plíží lesem jako duch. Občas udělá krok, pak několik minut stojí, naslouchá lesu, někdy se dotkne půdy a zírá před sebe s napjatými smysly. Jsou tam, ví to. Takže je hledají. Bude muset najít vůdce a zabít ho. Připraví si kuší se šípem. Musí být velmi opatrná. Rázně, ale plně soustředěná se blíží k pátrací skupině z města. Jsou blíž, než by se jí líbilo, ale pokud zabije vůdce, zastaví se, čímž získají dost času.

Tam jsou, jenže kdo je vůdce? Za chvilku kolem ní projdou. Rozhlédne se, ale kolem ní nic vhodného není. Zadívá se na stromy, ale ani zde není nic, co by mohla použít. Z brašny nakonec vytáhne rukavice s hřeby, nasadí si je i na boty a začne šplhat. Po chvilce získá jistotu, protože to dlouho nedělala. Nakonec se usadí dost vysoko s pěkným rozhledem. Pozorně naslouchá přicházejícím, až nakonec zjistí, kdo jim velí. Kupodivu není to Lovec, ale muž z městské stráže, aspoň podle uniformy. Takže toho musí zabít. Připraví si kuši a čeká na vhodný okamžik. Nepřemýšlí, jak unikne. Pevně se zapře, aby při vypuštění střely nespadla. Zklidní ještě víc dech, přiloží si ji k ramenu a čeká.

Tam! Vystřelí, ale už v okamžiku výstřelu pozná, že se buď netrefí, nebo ho jen postřelí. Chladně seskočí dolů. Začne utíkat.

„Tam! Velitel! Útočí!“ Slyší za sebou. Odvádí je od Lovců co nejdál. Náhle se zastaví. Nikdo za ní není. Zamíří si to k tábořišti. Teď už být venku by nebylo bezpečné. Jen je škoda, že ho nezabila. Možná kdyby použila jed… Měla si ho sebou vzít a nespoléhat se na své střelecké umění. Pýcha zabila i králíka v díře, jak říkává její otec.

„Spí?“ zamumlá si pro sebe. To nepostavili ani hlídky? Jako myslí, že bude hlídat ona nebo co? Už je má chuť vzbudit, když si všimne Dvojčat. Hlídají.

„Tak jsem tu,“ řekne tiše. „Jak na tom jsou?“

„Nic moc a Lysandr sežral koberec. Potom ti to řekneme. Běž spát. Budeme hlídat, pak vzbudíme Armilona a máš poslední hlídku. Ti dva jsou mimo. Jak to šlo?“

„Postřelila jsem vůdce. Měla jsem vzít nějaký jed. Díky.“ Zachumlá se do svého pláště. Dvojčata zírají. Jed? Tak to je poprvé, co to od Niny slyší. Vždy říkala, že jed je dobrý pro začátečníky, ne pro ni. Jestli o tom jen na chvíli uvažovala, pak to nebylo snadné.

 

Unikli jsme? Ne. Jsou blízko Neviditelných psů. Za chvilku překročí Větrné pečetě.

„Jsou tu.“

„Ano. Rychle musíme odjet.“ Nina začne nevybíravě všechny probouzet. Jedině, kde má trochu problém, je Brev. Ten má pocit, že se nehne, ale se zaťatými zuby se nakonec začne hýbat. Armilon a ostatní mu připravují koně a přivazují vaky. Elean, který už má nejhorší za sebou, vytáhne své věci. Otevře krabičku a vytáhne kuličku. Chvilku váhá, ale potom si připomene, že bez nich by byl mrtvý a potřebuje je.

„Tady, vezměte si.“

„Nechci drogy,“ odmítne. „Otupuji smysly!“

„Nebojte se, nic vám neotupí.“

„Jedině toho tvého mrňavého ptáka!“ zakření se Nina. „Scvrkne se ti ještě víc.“

„Chceš ho snad vidět nebo proč do mě rejpeš?!“

Nina zrudne. Co na to říct? Raději se vyhoupne na tmavého hnědáka a uchopí pevně otěže. I ostatní jsou už v sedlech. Nikdo Brevovi nepomáhá. Jestli se nedostane do sedla, je zbytečné někam jet.

„Lysandře, hlídej!“ přikáže Armilon svému psovi. Vypadá už normálně, ne jako pes, který sežral velký koberec. Začne se usmívat. Vždyť je to vlastně k smíchu.

„Berte,“ vyzve ho Elean klidně. „Ještě vás budu potřebovat.“ Brev ji vezme, strčí do pusy a ušklíbne se, když se mu lícní svaly zkroutí, jak je pilulka hořká. Uchopí otěže. Je si vědom pozorných očí Lovců. Jestli se nedokáže dostat do sedla, nechají ho tu a on by to udělal taky. Nadechne se, přehoupne nohu přes koňský hřbet. Zasune botu do třmenu.

„Jedeme.“

Nina se usměje a vyrazí jako první. Za nimi zůstal jen plácek, kdy by jedině důkladný rozbor prozradil, že tu někdo tábořil.

 

O sedmdesát plných úderů se na stejné místo skloní muž s ovázanou rukou. Přejede po zemi, potom ji odhrne. Usměje se.

„Máme je!“

„Ale, kterým směrem vyrazili, pane?“

„Na jih. Na sever ne, tam to hlídáme a neprojde tamtudy ani stéblo trávy, natož šest lidi s koňmi.“ Vyhoupne se do sedla. Rád by věděl, kdo po něm střílel. Jestli ho dostane do pacek, tak ho sedře zaživa s kůže. Pobídne koně.

Po cestě se k němu přidá velký černý pes.

„Hledej, Amosi,“ přikáže mu muž ve zbroji. Amos vyrazí před nimi. Dvacetičlenná skupina nejlepších lidi ze stráže, jaké sehnal, vyrazí za ním.

 

„Jsou za námi,“ pronese Nina, která je dojede. „Musíme jim utéct. Je jich dvacet, silně ozbrojení. Mají sebou černého psa. Zřejmě lovecký. Jejich kapitán je schopný,“ dodá mrzutě.

„Nemáme jak. Koně jsou na tom stejně. Hodil by se Amadeův kůň.“

Elean se zamračí. „Musíme jim uniknout. Jestli nás chytí…“

„Nám nemusíte říkat, co dovede, pane Eleane. Sám jste to zažil na vlastní kůži. Hodil by se malý zázrak.“

To právě nechci, pomyslí si Elean. I tamten byl docela dost silný. Vypustí Větrné psy a přichystá nepatrné pasti. I chromý kůň dokáže zdržet skupinu. Problém je, že nemůže pokrýt velké území. Zaskřípe zuby. K čemu je magie, kdy je silnější než kdokoliv, když ji stejně nemůže použít?

Brev zvažuje. „Mám nápad.“ Všichni se k němu otočí. „Sto verstev odtud je Zelený brod. Jestli budeme mít štěstí a bude tam kotvit vor nebo kupecká barka, potom bychom mohli uniknout.“

„Zapomněl jsem na něj. Kam poplujeme? Nezjistí to?“

Nina se zamračí. „Po vodě nás není schopen vypátrat nikdo. Ani ten nejlepší pes, ale hodil by se menší deštík nebo něco podobného.“

Elean překvapeně zamrká. Déšť? Že ho to nenapadlo. Je to velmi přirozené. „Do šedesáti plných úderů, určitě zaprší.“ Dvojčata se skepticky zadívají na vymetenou oblohu. Pravda je horko ale déšť? Sotva. „Jedeme k tomu brodu. Veď nás, Breve.“ Začíná konečně vidět světlo ve tmě.

 

„Pane, určitě míří k Zelenému brodu,“ prohodí k svému veliteli voják.

„Ano, já vím!“ Trhne otěžemi svalnatý muž pískových vlasů a modrých přimhouřených očí, které se dívají do dálky. „Musíme je dohonit. Popožeňte je!“

 

„Měl pravdu,“ řekne s úctou Siel k svému dvojčeti. „Podívej se na ta mračna. Vsadím se, že do třiceti úderů bude bouře, že budeme mokří jako bychom se koupali.“

„To ano. Zajímalo by mě, jak to dělá.“

Nina se ohlédne, potom na Eleana, který se soustředí na přivolání bouře. V myšlenkách kalkuluje, kdy bude ji nejlépe spustit. Zda teď nebo až po vylodění. Bylo by nápadné, kdyby se jí vyhnuli. Nesnáší, když musí se soustředit na takové věci. Nejraději by vrhnul proti pronásledovatelům pořádnou vichřici, která by je uzemnila na pár dní.

„Pane Eleane, jsou za námi a přibližují se. Štvou koně,“ řekne Armilon.

„Jedeme!“ Popožene hnědáka a opět zalituje, že tu nemá svého rychlonohého Zafira. Jedou mlčky a koně vůbec nešetří. Už před časem přestali zahlazovat stopy a pouze snaží se uniknout.

Na obloze zatím černá mračna se stále více o sebe třou, až se objeví první blesk, ale ani jedna skupina si toho nevšímá. Všichni v hlavách mají jednu myšlenku, jak jednu skupinu dostihnout a ti druzí zase, jak uniknout. Popohánějí koně i sebe, až na hranice únosnosti.

„Zelený brod!“ vykřikne Brev a ukáže rukou na pár přístřešku. Mají štěstí, protože u břehu právě kotví velký vor. Je jim jedno, zda pluje nahoru nebo dolů, hlavně, že se nalodí.

Elean se otočí, sebere Nitky a bouře propukne naplno. Ihned je smočí deštík od hlavy k patě. Za nimi je tak černo, že nic není vidět.

„Jen aby nás vzali.“

„Vezmou!“ odsekne Elean. Popožene koně k voru. Vidí na něm, že je vyčerpaný, ale taky dobře ví, že musí z něho vymáčknout ještě pár kroků, aby dokázali uniknout. Uprostřed cesty k přístavišti koni uklouzne noha na mokré hlíně, ale zdárně se dostanou k voru, i když koně melou z posledního. „Stát! Chceme na palubu!“ zvolá pevně Elean. „Přikazuji to jako Třetí nejvyšší astrolog!“

„Cože?! Zbláznil jste se? Nevidíte, co se na nás žene? Ani náhodou! Odjíždíme!“ zvolá muž v haleně, který právě odpoutává vor od břehu. Rukama vydává příkazy posádce, která s provazy kolem pasu udržuje stabilitu na voru. Na nohou má pevné boty a stále se ohlíží po bouři, stejně jako po řece, která byla ještě před šedesáti údery klidná, ale teď její vody pěkně vlní. Vlasy sčesané dozadu a černý plnovous zakrývá polovinu obličeje. Na čele má pořádnou vrásku a nervózně se dívá na oblohu. Nechápe, kde se tu ta bouřka objevila.

„Chceme na vor! Je to příkaz!“

„Ani náhodou. Nevidíš, co se děje?!“ Chce skočit na vor, když je zadržen pevným stiskem Eleanovy ruky.

„Buď všichni, nebo nikdo,“ zasyčí Elean. Druhou rukou ukáže naditý váček. „Dvacet stříbrných alacaldů.“ Muž se chce vykroutit, ale nakonec pokrčí rameny, protože za téhle situace se mu zde nechce zůstávat.  Je to cvok, ale ty stříbrné se mu hodí na tak krátkou cestu.

„Tak fofrem!“ Obmotá opět silný provaz kolem sloupu. Z voru na jeho pokyn vyhodí můstek. Dvojčata se neklidně ohlížejí dozadu, ale zdá se, že bouře zůstává vzdálená. Převedou koně, kteří nejdřív váhavě stoupnou na nejistou lávku, ale za chlácholení přejdou na vor.

„Zavažte jim oči!“ poradí vorař s lanem kolem pasu, který je nechtěl vzít na palubu. Sám jim podává další provazy. „Jsem Marrian Stepen. Tenhle vor je můj a plujeme k věžím Doma a Hora. Tam naše cesta končí. Nikde nezastavujeme.“

„V pořádku, vyhovuje nám to!“ přikývne Elean. Zadívá se na břeh. S rozšířenýma očima sleduje stín, který se vyloupne z bouře, jako by žádná neexistovala. Stojí, hledí dolů přímo na ně, kůň má svěšenou hlavu, až k zemi. Je vidět zvedající mužovou ruku, potom krok a jak kůň klesá na rozmočenou zem. Mají pocit, že dunění statného těla je slyšet až sem.

„Byl skvělý,“ pronese Nina, která se dívá na břeh.

„To ano, ale pro nás nebezpečný. Nemůžeme si dovolit, že nás dostihne. Kapitáne, co nejrychleji.“

Ten je zabručí o pitomých lidech, co se nevyznají v řekách.

Nina nic neřekne, jen pozoruje muže, který se zvedne od ležícího koně. Stojí jako němá socha, která sleduje jejich odjezd. Netuší, kdo to je, ale jedno ví. Bude je hnát, dokud je neuloví, ale Lovec to není. Jen voják, jak poznala podle oblečení, jenže velmi zkušený v stopování. Kdo to je? Neklidně pohladí koně po nose. Ví přesně, že se střetnou. Netuší kdy, ale tohle je z jeho postoje jasné. Potom bude záležet, kdo je z nich šikovnější a tvrdší. Prohrát nehodlá, jenže to ani on.

Muž vedle koně vztekle pozoruje jejich odjezd. Nestihl to a ještě uštval dobrého koně. Otočí hlavu směrem, kterým pluje vor. V hlavě si vybaví mapu oblasti. Už nikde není přístaviště, až konečné, kde se řeka vlévá do moře. Přístav u dvou věží Doma a Hora. Dostane je! Skloní se ke koni a svleče mu postroj. Přečká v Zeleném brodu, než se k němu připojí ostatní. Lítostivě pohlédne na koně, potom vykročí k domům. Nevšímá si deště, který pomalu ustává.

„Získali jsme čas,“ pronese Elean. Rozhlédne se po voru.

„To ano, ale řekl bych, že ne na dlouho. Ovšem až zakotvíme, pak už nás nikdo nenajde.“

„Všechno se za určitých podmínek dá najít,“ odsekne unavená Nina. Posadí se zkříženýma nohama na palubu a přitáhne brašnu. Odhrne si mokré rudé vlasy a unaveným hlasem se optá. „Kdo má hlad?“

 

Komentář

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét