Vůle hvězd
Kapitola 27.
Drama v Cronu
„Situace nikdy není beznadějná, abychom se z ní nedokázali dostat a pokud ano, potom bereme sebou toho parchanta, co to způsobil.“
Dvojčata Siel a Aviel
„Tak toto je Dom a tohle je Hor,“ ukáže napravo a nalevo Nina. „Střeží ústí řeky, aby sem nevpadli piráti a jednotky Západních souostroví.“
„Už jsem tu byl, Nino,“ řekne Brev. „Nemusíš nám to přednášet. Víme, k čemu ty věže slouží.“
Elean se dívá vzhůru na mocné pevnosti, které byly postaveny právě kvůli nim – elefianům. Lidé se tolik báli jejich návratu, že tyto věže postavili na hranicích známých světů hned několik. V Alacaldském království byly postaveny tři páry. Na severu z nich zůstaly ruiny, protože tam nikdo nechtěl sloužit. Kameny, které tam jejich předchůdci těžce opracovali, posloužily jako základ k domovům lidem, kteří se v horách usídlili. Další dvě byly postaveny u úpatí Vysokých hor a na rozmezí pouště se Sssertanským královstvím, ale každá země má svoje věže, které mají bránit proti jejich vpádu, jen se na tuto skutečnost během věků zapomnělo. Prohlédne si opět jejich podivuhodnou konstrukci. Mohutné věže, na jejichž vrcholcích, ale i na plošinách jsou dalekonosné katapulty a zbraně. Na samotném vrcholku je připraveno palivo k zapálení signálního ohně.
„Hej, tady končíme! Dál nepoplujeme a neochutnávejte vodu,“ křikne na ně kapitán, který bystrým okem dohlíží na to, aby správně byli ukotvení k dlouhému molu. Vedle kotví podobné vory i barky, na jaké připluli.
„Proč?“
„Protože se tu mísí slaná se sladkovodní. Je nechutná,“ vysvětlí jedno z Dvojčat.
„Padáme, nechte to být. Do Fiory máme ještě dlouhou cestu,“ spustí Brev, který chystá svého koně na výstup. „Čas na nějaké kecy nemáme. Ty, Nino, co myslíš? Vzdají se?“
„Ti? Jsou zarytí jak yervové! Ani náhodou. Tady zmizíme jako duchové. Padáme. Pane Eleane, jste připravený?“
„Ano. Musíme brzy dorazit do Fiory.“ Chci mít to za sebou a být s Amadeem.
Nina na něj pohlédne. Pochybuje, že se dozví, proč tam tolik spěchá.
„Můžete a šťastnou cestu, suchozemci!“ kapitán jim zamává na rozloučenou. „Nechť vaše cesta dobře ubíhá pod bdělým dohledem Iria.“
„Děkujeme, kapitáne. Nechť vás doprovází Irius a Jasná Divine.“ Vystoupí na břeh. Ihned nasednou. Elean s Brevem se rozhlížejí, zda si jich někdo všímá, ale zdá se, že je to město, kde se každý stará jen o to své. Vyrazí z něj ihned, aniž by se tu zdržovali. Za městem převezme vůdcovství Nina. Na noc se utáboří u jedné menší svatyně, která je zaslíbená živlům větru.
„Musíme být blízko moře.“
„Jo. Slaný vzduch. Cítíte to? Tohle staví lidé na pobřeží. Modlí se, aby větry vanuly správným směrem,“ spustí Dvojčata jako o překot.
„Jste v pořádku?“ optá se Breva Elean.
„Ještě nejsem úplně fit, ale koukám, že jste se dostal z toho rychleji než my,“ pronese Brev. „Nino, jídlo.“
Nina se nafoukne, vezme první věc, co ji napadne a hodí ji po Brevovi. „Zapomeň na to a vůbec mizím.“ Zvedne se, vaky nechá být a jen lehce ozbrojená vyrazí z tábořiště.
Armilon s Lysandrem po boku luskne prsty. Lysander se zvedne a vyrazí za naštvanou Ninou.
„Breve, nechápu, že tak snadno Ninu dokážeš naštvat. Je sice prudší povahy, ale stačí říct to mírněji,“ poučuje ho jedno z Dvojčat. „Teď budeš vařit ty.“
Elean je pozoruje se směsici údivu a pobavenosti. Nikdy je tak neviděl, ale je pravdou, že byli pod neustálým tlakem. Nejraději by hned vyrazil k Fiore. Tolik touží mít to za sebou a být s Amadeem. Po tolika staletích se jeho sen splní a on musí zařizovat jiné věci. Tak rád by ho držel v náručí, líbal a laskal jeho tělo. Objevoval by jeho vášeň, až by oba planuli jako pochodně. Nikdy se ho nenasytí a jen představy v něm vyvolávají chuť použít veškerou magii a být s ním. Možná měl vytvořit golema, aby ho strážil. Příště to udělá.
Nina zatím vztekle projíždí úsek podél řeky a hledá známky táboření, i když pochybuje, že ten muž by udělal tak velkou chybu, aby ho uviděla. Chtěla by ho lépe poznat. Ne, tak jako Breva, i když ten ji poslední dobou sere. Ty jeho poznámky jsou čím dál tím trapnější.
Ohlédne se, zostří smysly. Něco za ní jde. Chvilku zvažuje zvuky. Zvíře. Člověk by byl daleko hlučnější. Vlastně se těším, očekávám ho. Už dlouho proti sobě neměla tak dobrého protivníka. Ví, že se nevzdá, dokud je neuštve. K tomu to zranění co mu způsobila, ho musí dost štvát. Zajímalo by ji, zda si uvědomuje, proti komu stojí. Přece jen žena a stopař není zrovna obvyklá kombinace.
Možná by měla zajet k městu a podívat se… Ne. Je to daleko. Nestihla by se vrátit a koně by zbytečně uštvala. Ten kapitán – strážce dorazí za nimi. Určitě na barce stejně jako oni. Po cestě je úžina obklopena skalami, které se táhnou dost daleko. Kdyby ji objížděli, ale co když ji objede ze strany, na které teď táboří? V tom případě by se střetli. Příliš mnoho neznámých faktorů, protože taky mohou jet vorem a potom ztratí nejméně den, než objeví jejich stopy. Měli by někde vyměnit koně a zahladit stopy. Zná jejich stopy až příliš dobře. Ona by to tak udělala. Jakmile mu dojde, kam míří, bude štvát koně, aby je dohnal. Musí se podívat do map, nedá se nic dělat.
Kdyby jen barka jela dolů po řece. Potom by mohli být raz dva tři ve Fiore. Stýská se mi po tom pitomém městě, pomyslí si Nina. Potom se rozzáří. Proč tady mudruje o tom, kudy její nepřítel pojede, když by to Brev mohl zjistit pomoci tabulek?
„Jupí, jedeme!“ vykřikne. Obrátí koně a cválá k táboru. Koně zastaví, až skoro v ohni. „Ty, Breve, zjistí mi, kudy se vydal nepřítel? Po souši nebo po vodě?“
Všichni v šoku zírají na rozjařenou Ninu. „No fuj, to je blevajs. Dvojčata?“ Ti pomalu přikývnou. „No, je to jídlo,“ řekne flegmaticky. „Tak co? Půjde to nebo nepůjde? Cestou jsem přemýšlela, že pokud pojedou po vodě, máme náskok, ale jestliže by minul Těžkou soutěsku, potom bychom mohli na ně snadno narazit. Rozhodně vyrazím napřed. Půjčíš mi Lysandra? Jakmile se vrátím, nepřítel je před bránami,“ zavtipkuje.
„Mohu se podívat, ale pane Eleane, věřím, že máte větší zkušenosti a budete rychlejší.“
„Zjistím to.“ Vstane. Nikdo za ním nejde. Nějak mají tušení, že by nebyl nadšený a za druhé je silnější než kdokoliv z nich. Neviděli ho bojovat, jen instinkty jim to říkají všemi možnými signály.
„Je silný,“ poznamená Armilon, který vylizuje misku od fazolí s chlebem.
„To tu víme všichni,“ suše a tiše pronese Aviel. Jeho dvojče přikývne.
„Po souši, paní Nino,“ řekne Elean, který se spojil Nitkami a optal se souhvězdí. „Ovšem netuším, po kterém břehu. Na to bych potřeboval celou noc.“
„Jste si jistý? Jste dobrý!“ zvolá obdivně, až se Brev ošije. Takový tón snad ještě u Niny neslyšel. „Přechytračím ho. Na Ninu nemá! Jdu spát.“ S myšlenkami na svého protivníka usne. Ostatní se po ní podívají, ale za chvilku už taky jdou spát. Když se ráno probudí, ani Lysander, ani Nina v táboře není.
Nina už několik verstev pátrá po svých nepřátelích. Kdyby je našla, snadno by se jim vyhnula, i když je taky možné, že když objedou Těžkou soutěsku, pak zamíří opět k vodě a ona nehodlá se držet řeky, i když je to nejpřímější cesta do Fiory. Sice by mohli ve vesnicích u vody přespat, získat jídlo, ale taky spíš narazit na nepřátele. Ovšem tohle oni taky předpokládají. Bude muset zjistit, kde jsou.
Teprve druhý den po poledni, kdy se v sedle najedla, je uviděla. Jedou pomalu, usoudí, takže po cestě neměnili koně, protože všechno nejspíš bylo daleko horší, než to na čem jedou. Jsou si jistí a jejich vůdce prozíravý. Rozhlédne se kolem sebe. Někde tu musí být někdo jako ona. Někdo kdo hlídá, kde se objeví. Otočí koně a vyrazí směrem k Lovcům a Eleanovi.
Ti už z dálky vidí Ninu, jak popohání koně. Podívají se po sobě. Nepřítel. Semknou se.
„Kde?“
Dvě tři verstvy dolů k řece a jedou podle ní, jen to nevzali tak zeširoka, jako my. Někde tu musí být někdo, kdo dělá to stejné. Nemám představu, jak se mu vyhnout.“
„Zahladit stopy?“
„Ne. On nehledá stopy, tedy ano, ale tentokrát pátrá po nás. Je možné, že má i zvětšovací přístroj. Jedině, co by nám teď pomohlo, byla by tmavá noc bez měsíce a Jiskrovce.“
Elean stiskne rty. Je jasné, že nemohou Jiskrovec vymazat z oblohy. Ten je všudypřítomný.
Brev na nic nečeká a vydoluje z vaku zvětšovací přístroj. Přiloží si ho k oku a pomalu pátrá po horizontu. Nikdo. Položí si ho do klína a zamyšleně se dívá před sebe. „Co sejít k Hraničním lesům?“
Dvojčata se ušklíbnou. „Copak jsme nedělali vše proto, abychom se tomu vyhnuli?“
„Jo, ale Hraniční lesy by nás dokonale schovaly. Jeli bychom po jeho okraji.“
„Paní Nino, stačila by mlha?“
Všichni se obrátí k Eleanovi. Ten chvilku váhal, ale popravdě nechce se mu k Hraničním lesům o nic víc než Lovcům. Byla by to pořádná zajížďka.
„Ta by bylo perfektní, jenže tady mlhy nejsou nebo se stane podobný zázrak jako v Thoru?“
„Můžeme něco vytvořit a jen na omezenou dobu a ne rozhodně pro celou oblast. To by bylo náročné a někdo by nás mohl spatřit. Ne, nepůjde to,“ odmítnou jednohlasně Dvojčata, která tyto věci pro skupinu vyrábí.
„Hodina nám musí stačit. Za hodinu tu bude mlha hustá jako mléko,“ řekne zřetelně Elean, který zachytil Nitky a vytváří spleť husté mlhy. Mimoděk se podívá vzhůru na oblohu. Všichni se po něm podívají značně skepticky, protože obloha je jak vymetená a podmínky pro hustou mlhu v tomto období? Nemožné!
„Pokud astrologové nepřišli na to, jak hýbat počasím, potom je to nemožné!“ Nina se nakloní nad koně a pevně se zahledí na Eleana. „Nebo astrologové umí víc, než je známo?“
Elean se pousměje. „Už jednou se to povedlo, ne?“
Nina na něj hledí bez úsměvu. „Jo. Zázrak to byl, ovšem já na ně moc nevěřím. Otec mě učil, že všechno má svůj důvod.“ Oba dva se na sebe dívají dlouho. Ostatní se po sobě podívají, ale neodvažuji se vmísit, až se ozve Armilon.
„Za chvilku přijde mlha. Zázraky se dějí.“
„Ty buď… Jo,“ řekne udiveně Nina. „Mlha? Jak? To není možné! To už…“
„Nino, měla bys dělat svou práci, ne já,“ utne ji Brev, který přístrojem pátrá po vetřelci. „U Oka, našel nás!“ strnule se dívá před sebe. Ostatní nic nevidí, on ano. „Právě obrací koně a jede směrem k řece.“
„Mají unavené koně.“
„My ne?“
„Ne, tolik.“ Obrátí se a přimhouří oči. Armilon měl pravdu jako vždy. Zatím je slabá, přesto se mlha valí k jejich skupině, jako by ji něco hnalo. Zamíří si to k ní. Po jedné verstvě jsou utopení v mléčné mlze.
„Jak je velká?“ optá se. Její hlas zní tlumeně a strašidelně a sotva vidí na svého souseda. Od hlavy k patě je pokrytá vlhkem. Nesnáší vlhko!
„Dost velká a měla by vydržet do večera.“
„Dobrá.“ Zamyslí se. Určitě jim dojde, že se chtějí schovat v mlze. To znamená, že vědí, kterým směrem pojedou. Nemá cenu ho měnit, protože už jistě znají jejich cíl. Jejich vůdce není blbý. „Pojedeme přes noc. Nemá cenu se chovávat.“
„Proč?“
„Protože dle naší pozice už jistě vědí, kam pojedeme.“
„Můžeme…“
„Ne. Do Hraničních lesů by jel blázen. Oni dobře vědí, že tam nikdo dobrovolně nepojede a já odmítám tam jet,“ řekne na rovinu. „Zbývá řeka. Tu si hlídají a před námi není nic důležitějšího než řeka a Fiora.“
„Pobřeží. Cron nebo Clyn. Oba dva menší přístavy.“
„Dvojčata, ten který je vede, není hlupák. Breve, vysvětlí jim to.“
„Prostě ehm… Proč to vlastně nejde? Otočíme koně a je to. Nebo se můžeme rozdělit.“ Lovci pohlédnou na Eleana. Ten to zvažuje. Nápad je to skvělý. Sám by proklouzl velmi snadno. Vlastně by ho nikdy nenašli.
„Clyn nebo Cron?“ zeptá se přímočaře Armilon, jak má ve zvyku.
„Cron. Leží v ústí řeky. Svedeme je na scestí. Ať vaší cestě žehná Irius.“
Elean přikývne. Všechny věci má, kromě pár maličkostí. Natáhne ruku, vezme Nitky a doléčí Breva. „Až je setřesete, potom za mnou přijeďte. Ve Fiore budu v…“ odmlčí se. Váhá, zda jim má říct adresu svého pobytu.
„My budeme mlčet,“ ujistí ho Nina.
„Já vím, ale mučení vydrží málokdo. Ne, vy mě ve Fiore najdete. Ať vám pomůže Jasná Divine a požehná vaším krokům Irius.“ Pobídne koně hustou mlhou ke svému cíli.
„Tak a zbavili jsme se ho. Teď už jenom se zbavit toho otrapy,“ řekne nabručeně Nina. Nějak si za tu krátkou chvilku zvykla na Eleanovu přítomnost. Armilon hledí za Eleanem, ale on jako první otočí koně a popožene ho k novému cíli. Za ním vyrazí ostatní. Brev ho předežene, aby byl první. Jedou mlčky bez jakéhokoliv projevu. Je pouze slyšet frkot koní a ztlumený dusot koní.
„U Oka, ten zmetek mi chybí,“ zavrčí Nina.
„Nina se zamilovala. Nina je ženská! Nina…“
„Vy dva, jednou vás vykuchám!“ Brev se pousměje. Konečně ta stísněnost spadla.
„Jsi ženská, něco takového nezvládneš!“ opáčí Dvojče po levé straně.
„Že ne?! Oh, u všech živlů, už mám té mlhy dost. Mně se snad dostala…“
„Do spodního prádla,“ pronese pochmurně Armilon. Všichni zůstanou koukat, potom se rozeřvou smíchy.
„Ty nějaké máš?“ optá se ho Aviel.
„Ty snad ne?“ opáčí klidně.
Nina se pousměje, když si uvědomí jedno. Mlha řídne. To znamenaná, že už ujeli pěkný kus cesty nebo prostě se rozplývá. Ironii by bylo, kdyby se z mlhy dostali přímo do náruče pronásledovatelů. Což ji připomíná, že bude muset zajistit, aby změnili směr.
„Breve, musím zajistit, aby změnili směr a nehnali se do Fiory, ale za námi.“
„Dávej na sebe pozor!“ křikne za ní. Dvojčata se po sobě podívají a ušklíbnou se. Je to jasné jako facka. Brev je zamilovaný do Niny jako ona, ale ti dva berani to vůbec netuší. Naštěstí mají je, a jakmile zakotví v klidném přístavu, vysvětlí jim pár základních údajů na téma ON a ONA. Od toho jsou ve skupině.
Nina se usměje. Zahřeje ji u srdce, že má o ní starost, ale moc dobře ví, co má udělat. Hlavně se nedat chytit. Teď už to bude závod o to, kdo dřív dorazí do města. Trochu má obavy, zda poznají, že jeden chybí nebo ne, přesto se vsadí, že jakmile je uvidí, poženou se za nimi, aniž by zkoumali stopy. Musí se nechat vidět od jejich stopaře. Ovšem nenápadně, aby mu nedošlo, že je to past. Průhledná past není past, je to hloupost, jak říkával její otec.
„U Oka!“ zavrčí, když se vynoří proti svému protějšku. Vidí ho zřetelně, protože je od ní tak pět kroků. Zírají na sebe. Nina si prohlíží staršího muže v klobouku, který stíní jeho oči. Otěže pevně drží a prohlíží si ji. Obrátí koně a uteče před tím mužem. Moc dobře ví, že by ho dokázala zabít dřív, než by se vzpamatoval, jenže tentokrát musí pronásledovatele nalákat do Cronu. Ohlédne se. Muž už tam nestojí, takže jejich skupina musí být blízko. Naklání se nad krk svého koně, který cválá k Lovcům. Určitě ohlásí vůdci, že ji viděl. Jen doufá, že otočí koně a požene se za nimi. Večer to zkontroluje. Půjčí si Armilonova koně. Je nejlepší ze všech a její kůň bude unavený. Nebo pojedou i v noci?
„Nino?“
„Uff, díky té mlze jsem ho viděla jako tebe, Breve. Musím zjistit, zda jedou za námi. Armilone, koně!“ poručí mu. Ten sjede ze sedla a Nina se posadí místo něj. Obrátí koně, když natáhne ruku. Brev bez ptaní ji podá zvětšovací přístroj. Nina ho sevře a vyrazí opět na stejnou cestu. Co chvilku zastavuje a zkoumá horizont. Moc dobře ví, že tamti mají stejný přístroj, přestože je vyhrazený pro astrology a armádu, tak poslední dobou ho zaznamenala u dalších jednotek včetně námořníků.
Tam. Povedlo se to! „Jupí, jsem dobrá!“ zajásá, když zahlédne skupinku, která jede dost rychle. Obrátí koně a jede ke svým přátelům. Pojedou v noci a za tři čtyři dny by mohli být v Cronu Pokud tedy se neplete.
„Jedeme! Odvedeme je co nejdál od Eleana, to je náš úkol.“
Dvojčata zabrebentí. „Nejdřív Lovci. Potom zločinci. Pak strážci. Jo a teď co jsme vlastně?“
Brev se ušklíbne. „Nezapomeňte na ten váček zlatých co nám dál.“
„U Oka jedeme!“ vykřikne Aviel a pobídne světlého hnědáka. Mlčky jedou, aniž by si cokoliv řekli. Klušou tak k večeru, když se na koních projeví únava. Nezastavují, jen zpomalí, až nakonec se vlečou krokem. Nina k ránu zastaví a čeká na nepřítele. Oříšek zatím odpočívá, jako by tušil, že ho čeká rychlá jízda. Zkoumá obzor přístrojem, potom spokojeně přikývne. Nebude muset už na ně dohlížet. Pojedou za ní, jako kdyby si vedla palácového psíka na procházku. Za chvilku opět dožene Breva a ostatní.
„Jedou za námi, jako kdybych táhla za koněm flák masa. Budeme si muset odpočinout, ať chceme nebo ne.“ Odváže láhev od hrušky sedla a napije se. Má hlad, ale nechce se ji zdržovat hledáním jídla.
„Myslíš, že nepoznají, že nám chybí další jezdec?“
Nina se zamyslí. „Teď už ne. Vidí jen skupinku, kterou musí dohnat.“
„Seš si jistá,“ řekne Brev. „Dvojčata, co vy na to?“
„Souhlasíme. Momentálně se nacházíme ve fázi honičky, kdy se nezkoumají stopy, jako když hledáš. Cíl máš před sebou, jen ho lapit!“ Imaginárně natáhne ruku a sevře ji v pěst.
Brev přikývne. „Dobrá. Na noc se utáboříme.“
Armilon se rozhlédne. Les střídající se s loukami. Nic moc k táboření, raději by měl hustý porost, který by je zakryl, ale vodu mají, což je důležité, proto nemusí hledat tábořiště s potokem. Schovají se v jakémkoliv lesíku, na který narazí.
Na večer se zastaví. Najedí se, Brev ustanoví hlídky. Jako první jde na řadu Nina. Přemýšlí, jak je unavená, když se jejího ramene dotkne ruka jednoho z dvojčat. Konečně výměna! Usne, jako když ji hodí do vody.
„Honíme my je nebo oni nás?“ optá se Armilon na unaveném koni před branami Cronu. Brev podlitýma očima se zadívá na záchranu. V hlavě má jedinou myšlenku – spát!
„Jistěže my je,“ řekne dotčeně Nina, na jejíž strhané tváři je vidět únava. Dvojčata pobídnou koně k městu. Zvířata jako by vycítila, že je konec jejich cesty, vykročí svižněji. „Jo, jsou těsně za námi.“
„Dohoní nás!“
„Jo, a co nám mohou udělat? Nic. Nic nevíme a pana Eleana neznáme!“ nařídí Brev. Nina, Dvojčata i Armilon přikývnou. Přiznat znamená se rozloučit se s tímto světem. Dojedou před bránu, která příliš střežená není. Strážní si je udiveně prohlížejí. Kdo cestuje, pak jedině po řece nebo po moři. Sem přicházejí jedině potulní lidé nebo sedláci z blízkého okolí, ale Lovci?
„Co tu asi chtějí?“ optá se jeden strážní druhého.
„Nevíš? Ti dělají jediné. Chytají zločince.“ Oba dva na sebe se nervózně usmějí, protože nemají zrovna čisté svědomí.
Lovci se zastaví na malém náměstí. Rozhlížejí se kolem sebe, až se ozve Nina.
„Breve, co teď?“
Brev se zadívá na oblohu. Ví, že on musí rozhodnout, co dál. Mají si sehnat loď, která je odsud odveze nebo zůstat? „Zůstaneme. Všichni se připravte na to, že s námi nebude zacházet v rukavičkách, ale na moře se mi nechce. Ukryjte nějaké věci, abychom se dostali z vězení. Tedy pokud zde ještě sahá vliv pána z Thoru.“
„Ach jo. Nikdy jsem se neplavil. To jsme to dopracovali. Rozkaz, Breve,“ spustí Dvojčata. Začnou se hrabat ve vacích stejně jako Nina a Armilon.
„Ubytování si nebudeme shánět, to nám sežene dotyčný, hádám.“ Otočí se směrem, odkud přijeli. Očekává velitele stíhací patroly, který se musí objevit každým okamžikem. Bránit se nebudou. Za prvé budou mít víc vojáků než oni, za druhé ani nechce, Je unavený celou tou honitbou a začíná hápat, jak se cítili zločinci, které honili. Tam je. Je jich víc a jsou stejně unavení jako oni. V čele jede na vraníkovi shrbený muž. Ucítí zavlnění svalstva svého koně, jak přešlápne. Otočí se na své lidi, potom zpět k veliteli. Taky Nina pozoruje muže, kterého zranila. Nemůže uvěřit, že ho vidí, ale tak nějak si přála poznat protivníka, který ji málem dostal.
„Byla to chyba jet sem,“ řekne velitel patroly hlubokým drsným hlasem. „Zde vládne pán z Thoru.“
Brev přikývne. Tušil to, i když v srdci kvetla naděje, že by to nemusela být pravda.
„Kdybyste jeli do Clynu, unikli byste mé spravedlnosti.“ Černé oči pozorně kloužou po Lovcích. „Jeden z vás chybí. Myslím, že ten, kterého stíháme. Kde je?“
Brev se ušklíbne. „Jsme jednotkou Lovců z Fiory a podléháme pouze knížeti Fior´deni a veliteli knížecí stráže plukovníku Estryhzemu. Myslíte si, že vám řekneme, co chcete slyšet?“
„Škoda.“ Zvedne ruku, luskne. Kolem Lovců se objeví nejen celá patrola, ale i strážní z města.
Je dobrý, obdivně pomyslí si Brev.
„Můžete si to ještě rozmyslet, i když hádám, že si to nerozmyslíte.“
„Ne, pane…“
„Ardir Iskallan. Hlavní velitel strážných pána z Thor.“
„Děkuji.“
Ardir si je prohlíží. „Váš stopař?“
„Niniena Aelamin, k vašim službám. Měl jste být stopařem, ne vojákem, pane Iskallane.“
„Žena?!“ skoro zvolá, čímž Ninu naštve.
„A co jako má být? Jako ženská nemůže dělat stopaře?!“ Sotva se udrží, aby mu neřekla pár šťavnatých nadávek.
„Omlouvám se, paní Aelamin, jen mě to překvapilo. Prosím, následujte mě do svého nového domova.“ Vede je do velké budovy vedle výstavní. Tam všichni sesednou a za chvilku jsou strčení do jedné velké místnosti, ovšem nejdřív jim všechno, kromě oblečení, odeberou.
„Budeme si stěžovat!“
Ardir se poprvé usměje. Nina na něj překvapeně hledí, protože rysy se zjemnily a oči proteplily, jako by se dobře bavil. „Můžete, ale myslím, že si tohle vyřídí mezi sebou kníže a pán z Thor.“
Armilon k němu přistoupí. „Jestli se nebudete o mého psa dobře starat, stáhnu z vás kůži a jestli se ztratí byť jeden kamínek…“
Ardir k němu přistoupí blíž. Skoro se třese vzteky, že si někdo myslí, že by jeho lidé něco vzali! „Řekni to ještě jednou?!“
„Říkám, že jestli se něco ztratí, vy budete nést odpovědnost.“
Ardir mimoděk pocítí obdiv k vysokému hubenému muži. „Nějak jste si jistí, že se odsud dostanete. Mimochodem, dva mi lidé jsou na cestě do Fiory.“ Otočí se a nechá ohromené Lovce v kobce.
„Dostal mě!“ zaječí Nina. „U Oka, on mě dostal!“
„Tak to je v prdeli,“ pronese suše Armilon.
„Bylo to zbytečné,“ hlesne Brev.
„Nebylo,“ řekne tiše Dvojče s přimhouřenýma očima. „Kdyby si byl jistý, tak nejsme tady a nechce nás vyslechnout. Ne, on jen je tam poslal jen tak. Pokud Elean bude šikovný a já věřím, že ano, potom ho nedostanou. A pak on je tady, není ve Fiore. Než se potvrdí, že Elean je ve městě, uběhne nějaká doba. Vlastně doba mezi tím, než mu dají zprávu a kolik toho vydržíme.“
„No jo, ale dostal mě!“ řekne nabručeně Nina, jako by nebrala v úvahu, že jí hrozí mučení.
Brev ji položí ruku na rameno. „Budeme čekat a víte co? Jdu spát. Jak říkáš, musíme vydržet co nejdéle.“ Lovci se rozmístí po cele, a i když jsou unavení, nemohou zamhouřit oko. Chtě nechtě musí přemýšlet o slovech nepřátelského velitele.
„Mám toho dost!“ zavyje jedno z Dvojčat jindy trpělivější než samotný Armilon. I ten sedí s ustaranou vráskou na čele, ale spíš si dělá starost o Lysandra. Není zvyklý na cizí lidi a mohl by přestat žrát. Snad bude rozumný, zadoufá. Sotva usnou, dveře se otevřou a dovnitř vstoupí dva muži. Další jsou venku a dávají pozor, aby neutekli.
„Tak tohle udělal naschvál,“ pronese tlumeně Brev, který zavrtí nad jejich blbostí hlavou. Kdyby chtěli utéct, už tu nejsou, ať tu mají strážných, kolik budou chtít. Zbylé dvojče přikývne. „Bojím se, že nás chce udolat nedostatkem spánku.“
„Hnusák,“ pronese Nina se skrčenýma nohama. „Myslíte, že nás bude mučit?“
Brev chvilku přemýšlí. „Bojím se, že jo. Právo na to má a dobře víte, že za tyhle zdi se nic nevynese a zde bohužel vládne pán z Thor.“ Měl si to uvědomit, ale popravdě je to tak lépe. Takhle ho zde zdrží dost dlouho. Až nastane kritický bod, utečou. Opět zaskřípaní dveří, potom se otevřou ty jejich. Dovnitř vpadne dvojče. Přistane na podlaze.
„Tak co?“
Dvojče nadzvedne hlavu a vyplivne krev. „Nic jsem neřekl. Mají páru.“ Posadí se, otře si pusu. Zašklebí se. „Museli by být daleko ostřejší, abych jim něco kvákl. To je dobrý,“ řekne k svému bratrovi.
„Bojím se, že budou.“
„Ty!“ Ukážou na Ninu. Ta vstane, uhladí si kalhoty a upraví kožešinový plášť. Vyrazí mezi nimi. Brev se zneklidněně za ní dívá.
„Měl by ses konečně přestat dívat a říct ji, že ji máš rád,“ pronese dvojče. Jazykem ohmatává si zub. Vypadá to, že se viklá. No, ztráta jednoho zubu ho nedonutí říct, co chtějí vědět.
„Rád?“ vyhrkne Brev s očima navrch.
„Mám ho!“ zajásá Aviel, vyplivne a v dlani se mu objeví zub. „Nerad bych ho spolkl. No jo. Rád. Nerozumíš tomu slovu?“ Zvedne se a přesune se k bratrovi, aby mu ukázal trofej, ale Brev ho chytí za rameno.
„Co to meleš?“
„U Jiskrovce a všech živlů! Díváš se na ni jako jelen v říji. Měli byste si to vyjasnit. Rozmíšky ve skupině nepůsobí blahodárně na nikoho. Ani na členy ani na úkoly, které musíme plnit. Jdu spát, než přivedou Ninu. Myslím, že jí neublíží.“
„Protože je žena?“
Aviel zavrtí, opře se o zeď a přitáhne si k sobě slámu. „Kdepak, protože ji obdivuje, ale tlačit na ni bude.“ Brev se zamračí.
Ardir Iskallan přemýšlí, jak na Ninienu. Krásné jméno, ale nehodí se na ní. Co si bude říkat, dostala ho. Nikdy v životě se nenechal napálit jako od ní, ale to, že je žena, ještě neznamená, že bude poddajná. Spíš naopak, když vydržela tohle tempo a dokonce ještě tvrdší, protože musela je hlídat. Taky to, že používá kuši, něco naznačuje. Nezná moc mužů a žen už vůbec ne, co mají sílu natáhnout ji. Vsadí se, že ve střelbě je excelentní.
„Pane, zde.“ Vojáci z jeho stráže obratně přivážou ženu ke křeslu. Ta se nezmítá, ale klidně se dívá do jeho obličeje.
„Tak snad byste mi řekla, kde je ten další chlap.“
„Jaký? Lovci mají ve skupině čtyři lidí maximálně jako my pět. Neslyšela jsem, že by někdy nějaká měla šest lidi a pak my jsme Lovci, jestli netušíte, co to znamená.“
„Ale ano, vím to přesně, jenže v určité chvíli má váhu zlato a ne nějaké dodržování kodexu!“
Nina ohrne pohrdavě ret. Co ten tupec ví, ale ten tupec ji hnal až sem, i když tomu napomohla. „Nic neřeknu. To nevíte?“
„Právě že vím a říkám si, že s vámi tu ztrácím čas. Ten muž byl s vámi. Pomohli jste mu, ale vy ze zásady nepomáháte nikomu. Víte, znám vás kodex velmi dobře.“
Nina přimhouří oči. Měla to tušit. „Kde jste zanechal plášť?“
Ardir vstane. „Rychle jste pochopila. Ano byl jsem Lovcem, proto byste byla tak hodná a řekla mi, kde je?“ Přiblíží se. Nina něco čeká. Je to znát z jeho napjatého těla… Bum. Vyhekne. Čekala to, ale netušila, že to bude tak šílená bolest. Umí to, když vyhekne podruhé a potřetí. „Nerad to dělám, ale musím to zjistit. Jakmile mi to řeknete, přestanu.“ Nakloní se k ní, stiskne jí bradu mezi prsty. Nině se protočí bolestí panenky a do očí vhrknou slzy. „Mohu udělat další věci a muži i přes únavu ocení pěkné tělo.“ Nina se ušklíbne, i když v útrobách se jí rozlije strach. Zažila to jednou a přežila, přežije to ještě jednou. „Ach tak, vidím, že s tebou to ani nehne a co tvář? Taková pěkná! Bylo by škoda, kdyby ji hyzdily jizvy.“
„Polib…“
Brada je volná. Zacvičí svaly, když ji jedna přistane, až se jí hlava skoro ohne k ramenu. Ardir si povzdechne, potom pokyne muži, který stojí u dveří. „Dárek pro mé lidi za námahu.“ Povzdechne si. Nerad to dělá, ale snad ji to ponaučí, že je zlé se protivit přání panu z Thor. Mohla by povolit.
„Děkujeme, pane.“ Nina se obrní před tím, co přijde, i když ví, že do jisté míry to nepůjde, ale hlavně ví, co už má dělat. Otázkou je, zda to zvládne. Vyvedou ji ven a vedou do jiné budovy. Zkusí se jim vytrhnout, ale svírají ji příliš pevně. Otevřou dveře a ona zahlédne polosvlečené vojáky, kteří se na ni překvapeně zadívají. Na některých se okamžitě objeví úsměv.
„Dárek od velitele,“ prohlásí strážný a popostrčí ji dovnitř.
„Vivat!“ zvolá nejbližší a strhne ji plášť. Nina zaskřípe zuby a přeje si, aby sem někdo ji přišel zachránit, ale Akron i Brev jsou daleko. Ucítí ruce na holé pokožce a zaúpí, jak ji nějaká ruka pevně stiskne obnažené ňadro. Ani ji nepoloží na zem, jen ji otočí ke zdi a roztáhnou nohy, když ucítí, jak se do ní rve první voják. Instinktivně se zazmítá, když zaslechne smích. Vyjekne bolestí, když do ní pronikne.
„Tak teď vy!“ Ukáže na Armilona voják, který přerušil jejich polospánek. Armilon se zvedne. Jde za vojákem, když uslyší.
„Kde je Nina?!“ Vojáci lhostejně odejdou.
Brev se podívá na Dvojčata. Ti stočí zrak a pokrčí rameny.
Poslední vyheknutí a voják se zvedne z ležícího těla. Dovnitř vpadne světlo a objeví se vysoká postava. Lhostejně se zadívá na vojáky a tělo, které bezvládně leží na břichu. „Probuďte ji!“ rozkáže. Podle nehybností těla pozná, že stopařka je buď mimo, nebo omdlela.
„Ano, veliteli!“ Přikývne voják, který chtěl vystřídat svého kamaráda. Jeden jí nadzvedne hlavu, druhý vylije na ni vodu z vědra a uhodí do tváře. Nina zaprská. Cítí únavu a taky bolest.
Ardir k ní přidřepne. „Bylo to zbytečné, tak jaká je odpověď? Stojí to všechno za jednu větu? Bojíte se ho? Dovedeme vás ochránit.“
Nina si dovolí luxus úsměvu. „Před ním nás nikdo neochrání,“ řekne pevně.
Ardir se zachmuří. Myslel si, že hrdou stopařku tohle poučí, že povolí, ale buď je jí to jedno, nebo dotyčný je velmi mocný, že se ho bojí i Lovci. Ten psovod, to řekl taky. „Nikdo se nedozví, když přikývnete. Zůstane to mezi námi.“
„Seru na to!“ Něco v ní, něco většího než poslušnost vůči kodexu, než vůči Eleanovi a Lovcům v ní probudilo vzdor. Dostane ho! Nikdy tu informaci nedostane. Prohrála s ním v jednom souboji, neprohraje v dalším.
„Jste tvrdohlavá.“ Zvedne se. „Můžete pokračovat.“ Muž Nině pustí hlavu a přilehne na její tělo, které se zazmítá. Ardir vyjde ven. Nerozumí ji, i když má tušení, že tohle je něco v ní. Nebude to nějaký vznešený cíl, tohle je prostě touha vyhrát za každou cenu. Rozumí tomu, jenže nemá chuť si hrát na to, kdo vydrží víc. Teď je na řadě jejich velitel. Pochybuje, že bude rozumnější než jeho lidé. Mine Armilona, který visí na sloupu a sluníčko na něj praží. Musí získat tu informaci.
„Vaše jméno?“
„Brev. To stačí.“
„Jak tak se dívám po vašich věcech, fušujete do umění astrologů. Víte, jaký je za to trest?“
Brev se ušklíbne. „Zkuste to říct mému veliteli.“
„To mohu, jen pochybuji, že by vám to bylo něco platné, jakmile se do toho začnou míchat astrologové.“
Brev přimhouří jedno oko, protože na druhé skoro nevidí. „No, koukám, že vám někdo zapomněl něco říct.“
„A co?“
„Dotyčný, kterého honíte, je astrologem. Netuším, jak se jim bude líbit, že honíte jednoho ze členů Síta,“ řekne spokojeně. Ardir znejistí. Je to pravda nebo si to ten muž vymyslel? „Nedozvíte se od nás nic.“
„V tom případě tu zkysnete.“
Brev se pousměje, i když mu praskne strup v koutku a krev začne téct po bradě.
„Vím, o co se snažíte. Čím déle mě tu zdržíte, tím dál uteče a nakonec to budu muset vzdát. Ovšem pro vás tady cesta končí.“
To zrovna, pomyslí si Brev. Je čas vypadnout, jakmile budou pohromadě a Iskallon odjede. Moc dobře mu vidí na očích, že je rozhodnutý jet do Fiory.
Ardir vyjde ven. V hlavě si vybaví mapu a přemýšlí, kam mohl jet. Jen kdyby dostal zprávu od svých lidí z Fiory. Neměl být tak důvěřivý a jet za nimi. Jakmile je spatřil, jeho instinkty se vypařily. Hnal se za nimi jak nadržený králík. No, nedá se nic dělat. Dneska si odpočinou a zítra vyrazí. Nejdřív, ale musí tu stopařku vzít z jejich ubytovny, protože by si neodpočinuli. Vleze dovnitř. Scéna se změnila pramálo, jen toho muže, co si zrovna dopřává svůj podíl, nepoznává, ale je mu to jedno.
„Veliteli!“
„Pohov!“ poručí jejich nadřízenému. „Odkliďte ji do vězení. Její oblečení jí tam odnesete. Všechno. Zítra vyrážíme.“
„Ano, pane Iskalline.“ Ohlédne se na muže, který nepřestal do Niny přirážet. „Může…“
„Něco jsem řekl,“ řekne studeně. Otočí se a vypadne.
Velitel jednotky si povzdechne, otočí se a oderve od ženského těla strážného z posádky. Ten se rozmáchne, když si uvědomí, kdo ho přerušil, a co by se mu stalo. „Ještě jednou se rozmáchneš proti veliteli a dostaneš padesát ran bičem, je to jasné?!“ vyštěkne.
Muž vyhrkne ustrašeně, i když není z jednotky. „Ano, veliteli.“
„Dobrá. Oblečete ji a hoďte ji do vězení.“
Ardir mine Armilona, který se škvaří na slunci jako by neexistoval. Kolem ran je vidět drobný hmyz, který se snadno přiživuje. V hlavě si rozmýšlí, co vše musí udělat.
Druhý den s celou svitou vyráží do Fiory. Kam jinam by mohl jet tak důležitý muž jako je astrolog, a kde jinde by se lépe schoval než ve městě?
„Co s nimi?“ optá se voják velitele strážných města. Stojí ve vězení u mříží a dívají se na pomlácenou skupinku Lovců. Ten se tváří značně kysele. Nejraději by je tu neviděl. Trhne sebou.
„To co nám nařídili.“
„Pane, jestli mohu podotknout, bylo by lepší, kdyby byli krapet fit,“ jemně naznačí.
„Tak dobrá. Jeden den ještě je tu nechte, potom je hoďte na vůz a dovezeme je k panu z Thor. U Oka, Ardir musel být pořádně nasraný.“
„Ano, pane, to byl,“ přisvědčí uctivě voják. Zamkne dveře a s velitelem odchází. Skupinka Lovců zůstane o samotě.
Brev zvedne hlavu. Přeje k Armilonovi, protože se mu zdá, že je na tom nejhůře. Nejlépe dopadli Dvojčata, která se teď starají sama o sebe. Nina leží v koutku cely ve stejné pozici od chvíle, co ji sem donesli. „Jak ti je?“ optá se starostlivě, protože Ninino tělo se třese jako v horečce.
„Blbě, Breve,“ odpoví těžce.
Brev se zachmuří. Nikdo z nich není v pořádku, ale tohle hatí všechny jeho plány. Chtěl v noci uprchnout, ale jak tak kouká, budou muset utéct někde po cestě. Jenže tady je nikdo nehlídá. Teď jsou nejméně ostražití. Armilonovi jako by došlo nad čím Brev přemýšlí se, rozkašle, aby si pročistil hrdlo a hlavu.
„Zkus požádat o vodu. Zítra v noci…“
„V noci uprchneme. Nebudou to čekat.“
„Dobrá. Nino, jak ti je?“ Nina se pod jeho dotekem odtáhne.
Siel se zamračí. Tahle reakce znamená jedno. „Breve, nesahej na ni.“
„Cože? Proč?!“ nechápe.
„Říkám ti, pojď sem. Nina jistě bude moci utéct. Mám pravdu, Nino?“ optá se laskavým tónem.
Nina sebou trhne. „Jo.“
„Tak vidíš. Teď, jak utečeme? S penězi se můžeme rozloučit.“
Brev přikývne. To jo, ale něco mu říká, že Elean jich zrovna nedostatkem netrpí. „Stráž!“ vykřikne tak hlasitě, až Nina sebou trhne. „Stráž!“ zařve opět.
„Co je?“
„Vodu, prosím.“
Strážný se na ně podívá, potom přikývne. Za chvilku mají vědro vody. Nejdřív se napijí, potom si ošetří rány. Když chce Brev se podívat na Ninu, tak ho udeří. Aviel se zvedne a jednu Brevovi vrazí.
„Řekl jsem ti, abys ji nechal, je to jasné?!“ cedí mezi zuby. Nechce se mu zde říkat, co se jí stalo a podle toho, jak Nina reaguje, taky nechce. Brev polkne. Takhle Dvojčata ještě nezažil. Přikývne. Aviel pokývne. Siel zatím Armilonovi přikládá chladivé obklady.
„Co mi pomoci?“ navrhne klidně. Mrkne se po Nině. Měla by se aspoň napít. „Nino, napij se. Dělej!“ přikáže. Nina se zvedne. Má pocit, že její tělo je na kusy, ale přišourá se k vědru. Skloní se, napije se a potom celou dávku vyplivne. Opět, až má pocit, že má v ústech konečně čisto. Napije se. Voda ji trochu osvěží. Je ráda, že Dvojčata mlčí.
„Díky.“
„Armilon je na tom blbě. To slunce ho krapet dostalo, především ty drobné rány, ale pokud ho přivážeme, bude moci jet. Nino, odpočívej, budeme potřebovat, abys po nás zamaskovala stopy.“
Nina přikývne, i když má pocit, že neusne, jak v hlavě se jí rojí myšlenky na to, co se stalo. Myslela, že to zvládne, ale je to stejné jako poprvé, akorát teď ji drží při rozumu myšlenka na útěk.
„Jak se odtud dostaneme?“
„Snadno. Horší to bude venku. Bez svých věcí nechci odjet. Sice musíme oželet peníze, ale u Oka, ty věci jsou drahé!“
„Dobrá, to taky nehodlám. Jak se odtud dostaneme?“
„Nejlépe by bylo po vodě,“ řekne Aviel unaveně. I oni dostali nakládačku, ale Ardir jako by je chtěl šetřit nebo bůhví proč, neskončili tak blbě jako Armilon s Ninou. Nebo je pokládal za méně důležité.
„Dobrá, zkusíme to. U Armilona se budeme střídat.“ Oba dva přikývnou. Ninu vynechají. Postupně usínají, aby se probudili k jídlu. Dobře vědí, že musí.
Když nastane další hluboká noc, Aviel si stáhne kalhoty. Brev v úžasu se dívá, jak prsty jeho dvojčete se blíží k zadku a pak jen vyhekne, když uvidí, jak mu do ruky vyklouzne poměrně široká věc. Aviel si utře čelo.
„To byl hnusný pocit na tom sedět.“ Narovná se.
Brev vykoktá. „Co… Co to je?“
Oba se na sebe ušklíbnou. „Kyselina. Dovede rozežrat cokoliv kromě tohohle.“ Zamává podlouhlým předmětem. „Ustupte.“ Jde ke dveřím k železnému zámku a mrští jim o něj. Ozve se slabý třesk, vyvalí se pára, Aviel rychle uskočí s rukou před ústy. Brev zavrtí hlavou, když vidí, jak železo taje, jako by bylo v ohni. „Ještě počkej. Je velmi silná. I výpary uškodí.“
„Kdy jsi ho dal do…“
„Do zadku? No, ve městě. Věděl jsem, že tam nebudou hledat. Je to vyzkoušené, i když s něčím jiným. Jestli by to prasklo, bylo by po mně, ani bych nevzdechl.“
„Tohle taky ne,“ řekne Nina, která si sáhne do rudých vlasů, z kterých vytáhne tenký provázek. Díky odpočinku se dala trochu do kupy a vyhlídka na útěk ji zvedla náladu. Moc dobře ví, že musí to zvládnout. Imaginárně zatáhne za oba dva konce, až se zachvěje.
„Mohu?“
„Jistě.“ Podá ho Brevovi. Ten si ho vezme a jde pomalu ke dveřím. Vykopne je tak snadno, jako by byly z papíru. Vyjde ven. Za ním ostatní. Přes ramena mají přehozené pláště. Unavený Armilon sáhne do oděvu, odkud vytáhne různě tvarovaný kousek železa.
„Mohli jsme ušetřit tu kyselinu,“ špitne Dvojče, zatímco Armilon soustředěně šmátrá v zámku. Najednou zámek povolí. Skoro nedýchají, jak poslouchají, zda si jich někdo všimne. „Spí,“ špitne jedno z Dvojčat. „Jdeme.“ Otevřou a přitisknou se k budově. Dobře udělali, když uvidí vzdálenou hlídku. Podívají se na sebe. Mají jasno. Koně, věci a loď. Potom dají vale tomuhle mizernému městečku.
Brev se pečlivě rozhlédne, když se ozve Armilon. Má pocit, že to dál nezvládne, ale myšlenka na koně a Lysandra mu dodává sílu. „Vím, kde jsou koně.“
„Půjdu s tebou. Vy tři zjistěte, kde jsou naše věci. Setkání u přístaviště.“
Brev chce už vyrazit, když se zarazí. „Kdyby něco, tak aspoň jeden se musí dostat ven, i kdyby polomrtvý. Je to jasné!“
„Nemusíš nám říkat samozřejmé věci,“ špitne Aviel. Rozdělí se. Armilon jde k stájím, na které celou dobu zíral, když byl přivázán ke kůlu. Tam taky viděl Lysandra, který s prackami na hlavě se na něj díval. Jen doufá, že je v pořádku. Oba dva strnou, když uvidí vojáka. Aviel zacvičí prsty, přiblíží se a sevře krk. Tělo se zhroutí na podlahu.
„Nezabíjej.“
„Neboj, vím. Stačí nám Ardir, nemusíme…,“ nedořekne, protože se snaží tiše otevřít vrata. Je ticho, když pominou občasné přešlápnutí koní. Rychle je začnou sedlat. Armilon začne hledat Lysandra, ale ten nikde není. Je zneklidněný, když najednou ho uvidí. Vzteky se mu zatmí před očima, protože má tlamu ovázanou. Sehne se k němu. Nevšímá si projevy jeho oddanosti a jenom se ho snaží rychle osvobodit.
„Ticho!“ poručí. Lysandr se posadí a ocasem nadšeně buší do země.
„Jdeme!“ vyrazí. Rozhlížejí se, ale nikoho nezahlédnou. Nemohou věřit svému štěstí. Dojdou do přístaviště. Oba dva pohlédnou na Jiskrovec a měsíc. Za chvilku se přiblíží pátá Hodina dřeva a městečko se probudí. V přístavišti vládne čilý ruch, když dvojče strhne ze sebe plášť. Armilon rychle pochopí a udělá to samé. Přistoupí k muži, který se dívá, jak další muži připravují plochou loď s plachtou. Oči se dívají na oblohu.
„Máte místo?“
„Kam chcete?“
„Kam to půjde. Jedeme do Fiory.“
„Nastupte. Vyrovnáme se na lodi.“ Oba dva přikývnou a nalodí se. Vyčerpaný Armilon se posadí. Je mu tak blbě, že už nemůže ani stát. Oba se dívají směrem, kde by se měli ostatní objevit. Úzkostně sledují rozbřesk. Čím více světla, tím větší pravděpodobnost, že odhalí jejich útěk.
„Za deset plných úderů vyrážíme,“ řekne kapitán na půl úst. „Ještě nezačal vát vítr. Bez něho nemůžeme vyplout.“
„Jasně.“ Aviel pozoruje břeh, ale Brev s Ninou a jeho bratrem nikde. Najednou se ozve troubení, které vyzývá lodě k odjezdu.
Brev zatím s Ninou a Sielem přemýšlí, kam by mohli uskladnit jejich věci, když zpozorní, protože uvidí vůz. Sledují ho, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Podívají se po sobě. Vůz v noci, to je podezřelé.
„Ehm, naše věci,“ vykoktá Nina, která potlačila pud Lovce a zvědavost, co se to děje.
„Jo. Divné, kam vůz v tuto dobu může jet,“ řekne fascinovaný Siel. „Vidíte snad tu někoho? Nějakou stráž, vojáky nebo strážné s pochodněmi? Nikde nikdo a najednou tenhle vůz.“
„U oka, je to podezřelé,“ zabručí Brev. Udělá krok směrem k vozu, který zastavil u budovy. „Jdeme!“ přikáže. Nina odevzdaně jde za nimi, když zahlédnou dva strážné. Ztuhnou jak sloupy, ale zřejmě je jim paní štěstěna nakloněna, protože si jich nevšimli. Jakmile zapadnou do budovy, ukryjí se ve stínu budovy.
„Něco vynášejí,“ řekne Nina, když opět zajdou do budovy, a která vykoukla, aby lépe viděla. „Kradou.“
„Jo, jenže co?“ zadrmolí stále zvědavější Siel.
„Jednou tě ta zvědavost dovede na šibenici!“ zabručí Nina ovšem i ji pod vlivem se zmocní touha vědět, co to kradou. „Mám divný pocit, že ho znám.“
„Myslíš?“ Brev se zamyslí, koho vlastně tu viděli. Vojáci. Nikdo jiný. Jenže může to být někdo z jejích dost pestré minulosti.
Nina přikývne, když zaslechnou slova těch dvou mužů. „Je to všechno?“
„Ještě zbraně a mizíme.“
„Dobrá. Doufám, že nám to vynese víc než úplatky, aby tu nikdo nebyl.“
Brev s Ninou a Sielem zpozorní. Zbraně? Ty potřebují. Pochybuje, že zjistí, kde jsou jejich věci, ale rozhodně beze zbraní na cestu nevyrazí. Přikývne. Oba dva se připraví, a když vyjdou z budovy s dalším nákladem, vyběhnou. Na zem dopadnou dvě těla. Rychle je zatáhnou do budovy. Na Brevově tváři se objeví úsměv, potom širší, až se culí od ucha k uchu. Před nimi leží jejich věci značně ochuzené o ty nejlepší kousky, ale vsadí se, že ty jsou na voze.
„Balíme.“ Rychle začnou balit. Když prohledávají vůz, najdou mimo svých nejlepších zbraní i další, které zrovna jejich nejsou. Ty nechají a přidají tam pár dalších. Všichni se nadšeně pochechtávají. Obě dvě mrtvoly odsunou z cesty.
„Breve, musíme jít!“ řekne Siel.
„Jdeme. Nino, uneseš to?“ optá se ustaraně.
Nina se načepýří. „Své věci si vždycky unesu. Nejsem nějaká chudinka!“ Brev se mimoděk usměje, jak se stará Nina na chvilku vrátila, protože od chvíle, kdy ji hodili k nim do cely, skoro nepromluvila a odtahovala se od nich. Taky to jak ho Dvojčata okřikuji, není normální a nakonec ty jejich uštěpačné poznámky, že by se měl vyjádřit. Mají pravdu, ale co když bude odmítnut?
„Breve, jdeme, nestihneme to!“ houkne na něj značně nervózní Siel. Venku se už začíná rozjasňovat a oni musí do přístaviště. Konečně vyjdou ven, když kolem proletí červená šmouha a přistane Brevovi na rameni.
Kých!
Nina, aby zachránila nádherný černorudý ocas posla, ho rychle vezme z Brevova ramene. Pospíchají, aniž by se snažili schovávat nebo dávat pozor. Už z dálky vidí přístaviště, ale taky troubení, které naznačuje, že lodi mohou vyrazit jak na moře, tak na řeku.
„Brev je blízko,“ poznamená Armilon, který si všimne černočervené šmouhy, která kolem nich proletí. Rukou laská po hlavě Lysandra.
„Jak to víš? Hej, kapitáne, počkejte! Připlatíme!“ zařve na něj, i když netuší, čím tuhle cestu zaplatí.
„Pět plných úderů!“ zařve na něj stejně kapitán.
„Deset!“ začne smlouvat Aviel. „Prosím!“
„Sedm a ani ň navíc!“ vrátí mu to. Aviel rezignuje, když je zahlédne. Vyběhne jim naproti, aby vzal některé věci. Na palubě se s bratrem obejmou.
Brev složí náklad. Jsou sice bez peněz, ale všechno potřebné sebou mají. To je důležité. Potom se podívá na Ninu, která stojí tak nějak stranou. Přistoupí k ní. Zadívá se jí do unavených zelených očí. Jsou ostražité, jako by nevěděly co čekat.
„Nino, miluji tě,“ vyhrkne.
Nina ztuhne. Tohle nečekala, ale rozhodne se velmi rychle. „Až budeš mít řádný dům, promluvíme si o našem soužití.“ Ozve se výsknutí od Dvojčat a na Armilonově tváří se objeví široký úsměv. Brev ohromeně na Ninu hledí. Dům… Je to hodně, ale bude ho mít. Nejkrásnější dům, jaký bude ve Fiore k mání!
Z vůle koně -- 28. Hledání vraha
