Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vůle hvězd

 

Kapitola 28.

 

Hledání vraha

„Věžní hodiny ve Fiore jsou proslulé tím, že na ně člověk vidí z každého úhlu. Jeho tvůrce si vzal toto tajemství sebou do hrobu.“

Výňatek neznámého cestovatele

Elean, poté co opustil Lovce, za což byl docela rád, i když mu zachránili život, nerušeně dorazil do Fiory. Melancholicky projíždí kolem rodiště Amadea, přesto u Oliveiny nezastaví, mine les s dřevorubeckou osadou, hospodou, až dorazí k bráně. Bez zastavení a postranních pohledů, proč sem jezdí nějaký astrolog, projede bránou. Přemýšlí, zda se má ubytovat v hospodě nebo u Aidana. Jenže neurazil by se, kdyby se ubytoval jinde a on to zjistil?

„Panenko! Vítejte u nás! Neodjel jste? Víte, že vás kapitán nám pořád dává jako příklad?! Děláme si z toho vtípky, že se do vás zamiloval.“

Elean se otočí k muži, který ho oslovil. „Yorweyi?“

„K vašim službám!“ posměšně smekne klobouk. „Nepotřebujete pomoci jako minule?“

„Možná ano.“ Seskočí ze světlého hnědáka a vezme ho za otěže.

„Paráda. Nějak mi to menší vzrušení chybí. Jedete se ubytovat ke kapitánovi? Bude nadšený. Takže když jste tady, tak do Fiory se konečně vrátí menší chaos. Už se těším.“

„A kam jdeš?“ optá se s úsměvem.

„Pro ryby! U Oka, Derndrie mě zabije, když se s nimi nevrátím včas. Mějte se a uvidíme se ve škole!“ Zamává a ztratí se jako prach.

Elean usoudí, že zřejmě šel buď sestře, manželce nebo snoubence pro ryby a nějak se s ním zapomněl, jelikož jsou nedaleko rybího náměstí. Vyšvihne se na koně a rozjede se k Aidanovi. Teď už se nemůže ubytovat někde jinde. Známou cestou dojede před kapitánův výstavní dům. Seskočí z koně, když se otevřou dveře a v nich stojí Prachmet. Rozeběhne se k němu a skočí mu kolem krku, pak ho pustí.

„Odpusťte mi.“

„To nic,“ usměje se. Zelené oči se na ni zvídavě dívají. Řekl by, že je daleko spokojenější, než když odjížděl.

„Pojďte dál. Ustáj koně a kde máte svého Zafira?“ optá se udiveně.

Elean se zachmuří. Musí přiznat, že svého koně si oblíbil. „Musel jsem ho zanechat u přítele. Doufám, že mi ho pošle.“ Podá otěže sluhovi.

„To je mi líto. Byl takový zvláštní, veselý, měli jsme ho rádi,“ řekne. Vezme ho pod paží a vede ho dovnitř. „Manžel je ještě na univerzitě, ale bude nadšený, až vás uvidí. A taky rád si s vámi zašermuje, a proč jste tady? Mysleli jsme si, že už vás neuvidíme.“

„Mnoho důvodu a většina z nich je nehezkých,“ povzdechne. Neudělal jsem chybu, že jsem sem přišel? Ne, zde by ho mělo jméno Estryhze ochránit, i když plukovníka nemůže ani cítit. Při minulé návštěvě moc dobře slyšel, že jedním z iniciátorů té hromadné popravy byl i plukovník Estryhze. Popravdě byl jen jedním z našeptávačů a poprava by proběhla i tak. Právo je hnusné, chaos ještě horší.

„To je mi velmi líto.“

„Snad pro mě budete mít koutek.“

„Pane Eleane, jistěže,“ řekne dotčeně. „Neurážejte nás!“

„Omlouvám se. Jste spokojenější, Prachmet.“

Ta váhavě přikývne. „Všechno se to tak nějak hezky uložilo, i když stále se mi stýská po ostrovech. Není snadné na ně zapomenout a na volnost, kterou jsem tam měla.“

„A své zvyky.“

Prachmet pomalu přikývne. „Přijel jste včas. Budeme slavit radostnou událost.“

„Kdy?“

„Velmi brzy, už příští týden. Hádejte jakou?“

„Myslím, že Elvie Inie se stane kněžnou Fior´deni. Mám pravdu?“ Jen doufá, že je spokojená.

„Ano! Velká událost. Dneska se pořádá večírek na její počest. Jste vítán.“

Elean zvažuje, potom přikývne. Ten koho hledá, je někdo, kdo má velmi blízko knížeti. Jahwne a Estryhze nebudou rádi, když ho uvidí, ale je mu to jedno. Bezpodmínečně musí zjistit, kdo zabil kněžnu a důvod vraždy.  Taky má spojení s Měsíčním úplňkem, který zase výsostně zajímá jeho. Osoba, která zvládla zavraždit kněžnu, určitě ví i něco o tomhle. Možná dokonce spolupracují. I tak je zajímavé, jak se všechno točí kolem Fiory. Omyl, všechno se to točí kolem Amadea. On je tou hybnou sílou, která možná tohle všechno uvedla do oběhu, ale taky možná ne.  

Prachmet se ho déle nevyptává. „Tak tady je váš pokoj. Až bude čas, pošlu pro vás služebnou.“

„Kde je?!“ Uslyší řev a vzápětí dupot. Dveře se rozrazí, Prachmet ustoupí a pustí svého manžela k Eleanovi. Oba dva se obejmou a kolébají. Aidanova tvář stejně jako Eleanova vyjadřuje čiré štěstí. Eleana ten pocit štěstí značně překvapí, ale je rád, že je v pořádku. „Co tu děláš?“ Poodstoupí, ale stále se ho rukou dotýká, jako by nemohl uvěřit, že tu je.

„Něco jsem minule zapomněl vyšetřit, tak musel jsem sem znovu.“

„Prachmet, prosím, můžeš nás nechat o samotě?“ otočí se zpět k Eeleanovi. „Povídej.“

„Já…“

„Nech toho, nebo se rozzlobím!“ Pohodí klobouk do kouta a posadí se do křesla ke stolku. „Mohu ti být nápomocen.“

„Vím, jen nechci tě do toho zatahovat. Je to nebezpečné.“

„U Oka, přestaň žvanit blbosti. Tak co hledáš? Nebo to z tebe vypáčím!“ Pokusí se mu vyhrožovat.

„Vraha kněžny.“

Aidan zvážní. „Věděl jsem, že to tehdy nebyla náhoda. Všichni to vědí, jenže na koho ukázat? Všichni, kromě Amadea, zemřeli. Jsem rád, že žije. Přesto možná někoho mám jiného, kdo by nám mohl říct něco víc,“ řekne krapet váhavě.

Elean se posadí. Kdo by řekl, že mu Aidan opět pomůže? Možná by skutečně mohl lidem víc důvěřovat. „Koho?“

„Jednu z vnitřní stráže. Ženu, která měl dost rozumu, aby se z toho dostala. Myslelo se, že uhořela, ale když jsem se tehdy ty lidi snažil zachránit, po nějaké době jsem ji objevil. Nic mi neřekla, ale možná by ti něco prozradila. Chtěl jsem ti o ní říct, ale trvala na svém. Má strach a nedivím se jí, a jelikož jsi po vrahovi nepátral, nechal jsem to být, ovšem nyní je situace jiná, že?“

„Budu velmi rád. Zavedeš mě k ní?“

„Jistě, jen se ji nevyděs.“ Zvedne se, najde klobouk a scházejí po schodech dolů. „Prachmet, odcházíme, připrav něco dobrého k večeři.“

„Budeme jíst v paláci, zapomněl jsi?“

„No, jednou…“

„Ne, chci tam jít,“ řekne pevně Elean.

 Aidan se na něj zadívá, potom mu tváří prokmitne výraz pochopení, potom zděšení. „Ty myslíš, že je to někdo z blízkého okolí knížete? Vždyť to byla jeho žena a dcerka! Nebylo člověka, kdo by je neměl rád. Aspoň bratr mi to vyprávěl, když měl dobrou náladu, ale mám to i z jiných zdrojů a k tomu se chystala slavnost Jména! Víno by teklo ulicemi proudem.“

„Bohužel ano.“

„Smutná zpráva. Celé je to záhada, i když hádám, že už něco víš.“

„Vím, jak byla zabita, kdo ji zabil, jen nevím, kdo k tomu dal příkaz.“ Aidan se zatváří ohromeně. „Nikdo nemohl nic udělat. Bylo to nevyhnutelné.“

„Jak nevyhnutelné?!“ Drapne ho za paži a otočí ho k sobě. „Kdo to byl? Kdo?!“ řve na ulici, až se po něm dívají náhodní i známí. „Zabiju ho!“

„Tady ne,“ prohodí tiše. Potom si vynadá, že s tím začínal, i když možná je to lepší.

Aidan se pracně uklidní, ale i tak si pořád bručí něco pod vousy. Dojdou ke škole, když ho Aidan zastaví. „Schoval jsem ji u sebe. Musela přerušit veškeré styky s rodinou. Naštěstí nepochází z Fiory, přesto je opatrná. I když popravdě, těžko by ji kdo poznal,“ řekne se smutným úsměvem. „Tak pojď.“ Vejdou dovnitř, kde je přivitá sluneční paprsky hrající si s prachem, zbraně a mužský pot, který je zde vsáklý z hodin cvičení s mečem. Jinak školou zní neuvěřitelné ticho, které je najednou rozbito výkřikem. Vyrazí tím směrem. Vstoupí do menšího cvičebního sálu. Zahlédnou útlou ženu s mečem, jak bojuje proti figuríně. Je tak zaujatá, že si nevšimne kroků a dál bojuje proti panákovi. Další výkřik s bodnutím do prsou.

„Flameve.“

Ta se prudce otočí a Elean zahlédne její obličej pomačkaný jizvami. Jedno oko je pod páskou, druhé je v pořádku. Chybí i půlka vlasů, druhou má pečlivě učesanou, jako by říkala – to nevadí. V očích se objeví zděšení.

„Počkej, ví, kdo kněžnu zabil!“ To Flameve se zastaví. Ruka s mečem klesne. Otočí se. Výraz i přes jizvy, bez absence obočí, vyjadřuje bezbřehý úžas.  „Elean, Třetí nejvyšší astrolog. Flameve Iskallin, bývalá strážná vnitřních komnat kněžny Anahity Fior´deni. Prosím, vyslechni ho.“

„Kdo to udělal?!“ optá se hořce. Je ji jedno, jak se na ní Elean dívá. „Měla jsem zemřít, ale podařilo se mi schovat a potom utéct. Měla jsem štěstí, že mě považovali za mrtvou a kapitánovi jsem vděčná, že mě zachránil od žebrání. Kdo to byl? Kdo přinesl nám všem neštěstí?“

Elean se dívá do zbrázděného popáleného obličeje. Ani všechno umění elefianů by ji nedokázalo pomoci. „Stíny.“

Flameve z ruky vyklouzne meč. Místnosti se rozezní břinkot, který vibruje mezi stěnami.

„Stíny?“ optá se nechápavě Aidan.

Flameve s Eleanem si ho nevšímají. „Viděla jsi je. Musela jsi je vidět. Temný přízrak, který byl hmotný, ale který nešel zabít. Nic mu nedokázalo ublížit,“ říká naléhavým tónem Elean. Flameve v zajetí vzpomínek, s rozšířenou zorničkou se na něj dívá. „A on zabíjel bez citů.“

„Viděla. Promiň, Aidane, ale myslel by sis, že jsem blázen. Vlastně jsem si to myslela až dosud i já sama. Domnívala jsem se, že mám halucinace z kouře. Ten den začínal jako každý jiný. Byla jsem strážnou vnitřních komnat, která byla pro kněžnu neviditelná. Byla jsem tam za dvorní dámu. Vyšívala, po večerech hrála na flétnu nebo různé deskové hry, které kněžna měla ve velké oblibě, a ve volných chvílích jsem se cvičila s mečem. Byla jsem připravená na všechno, kromě jednoho.“ Nadechne se a posadí se na podlahu. Elean s Aidanem to udělají taky. „Nečekal jsem, že nepřítel se objeví uprostřed komnat. Byla jsem připravená zemřít. První zákon strážných zní, že nepřežiješ svého chráněnce. V kostce. Vyšívala jsem lístky a mluvilo se o slavnosti Jména. Jiné dvě strážné si hrály s dítětem. Potom se objevil dým. Myslím, že jsem byla v šoku, protože tam nebylo nic, co by tam mohlo hořet. Oheň se rozšířil strašně rychle. Najednou byla místnost v plamenech a stravoval vše. Pak se objevili a nastala jatka, jako by oheň nestačil. Píchla jsem do té věci schovaným mečem a málem, že bych tím prošla, ale ruka se mi zastavila o hrudník. Umlátit to rukou?“ Zavrtí hlavou, jako by tomu všemu ještě nevěřila. „Pak mi došlo, že kněžna, i zbytek jsou mrtví. Nechápu, kde se ve mně vzala síla. Cítila jsem obličej v jednom ohni, spáleninu vlasů a masa. Prorazila jsem už napůl zhroucenou zeď a uprchla. Potácela jsem se tam a sem, až jsem spadla do křoví. Zůstala jsem ležet a tiše vyla bolestí. Měla jsem pocit, že zemřu. Měla jsem tam zůstat, nakonec jsem se plazila mezi záhony dál a dál od ohně. Nakonec jsem narazila na jezírko. Strčila jsem do něj hlavu a umřela jsem málem podruhé, protože jsem se málem utopila. Vzpamatovalo mě to, ale moje tvář, vlasy… Je to jedno.“

Elean si dovede představit, co zakusila za bolest a později při léčení další. Dny a noci naplněné bolestí a hrůzou. Je zázrak, že to přežila.

„Co jsou to stíny?“ optá se zamračeně Aidan.

„Stíny – tak se říká duším, které na Stezkách mrtvých nedojdou klidu. Neputují do Země mrtvých, ale neklidně po nich bloudí a snaží se do svých tenat lapit další duše, které jsou nešťastné. Stíny za určitých okolností mohou vstoupit na Zem. Jsou nesmrtelné, protože jsou mrtví. Nedokáže jim nic ublížit. Nedají se zabít. Snoubí v sobě veškeré negativní pocity, jaké jen existují.“

„Pak jsme neměli šanci, ale kdo to udělal? Jak to víte?“

„Jsem astrolog.“ Až moc se za to schovávám, pomyslí si nevesele. „A neměli jste.“

„V tom případě, kdo je povolal na tento svět? Jestli správně chápu, nepřišli jen tak sami od sebe.“

„Ne. Toho se děsím. Musím dostat toho, kdo dokáže je přivolat. Jen si představte armádu Stínů. Byl by neporazitelný a Stíny za slib nových duší, udělají cokoliv.“

Oba dva mlčí.

„Jsou plné vzteku, nenávisti, hořkosti. Všechno negativní se do nich vlévá. Jsou jak…“ Elean se odmlčí, protože netuší, jak je jedním slovem popsat.

„Jak mohu pomoci?“

Elean se pousměje. „Je mi to líto, nijak. Jsem rád, že někdo zůstal naživu a potvrdil mé domněnky. Musí to být někdo, vlastně netuším, kdo získal takovou moc a znalost. Jedno vím určitě. Bude to někdo blízký knížeti.“

„Důvod?“

„Ten někdo jim musel slíbit duše. Vzteklé, plné nenávisti, hořkosti a touhy po odvetě, které snadno se nechají lapit do jejich sítí. Někdo, kdo zaručil, aby hořela hranice, kde zemřeli stovky lidi. Nějaká kněžna a pár dvorních dam s dítětem, jim nestačily, protože takové duše jsou jim k nepotřebě, protože ony sice zahynuly, ale nestačily v sobě uhnízdit, to co potřebuji – nenávist. Ovšem, ti co skončili na hranici, tu sílu nenávisti, hořkosti a nepochopení v sobě měli. Ty ubohé duše Stíny potřebovali a podle toho co vím, bylo jich spousta.“

„U Jiskrovce, těch by mohlo být dost, kdo by toužil po čem vlastně?“

„Včetně mého bratra Aiola,“ pronese kapitán těžce. „I on byl pro.“

„Najdeme ho! Zaplatí za to.“

„Určitě.“

Flameve se zvedne. „Děkuji vám, kapitáne Estryhzi, za to, že jste ho přivedl. Teď je mi lépe, i když podle mě musí existovat zbraň, která dokáže zabít Stín. Jestli je to možné, udělám to.“

„Ano, existuje, jen je ztracená. Nikdo už netuší, kde a jak.“ Poslední, kdy o tom slyšel, byly války, které elefiany vyhnaly z toho světa, jenže to jim neřekne. I tak vědí víc, než normální smrtelnici, ale věří jim, že o tom nic neřeknou.

„To je škoda. Nevím, jak poděkovat. Ten den se mi neustále v hlavě omílá. Jako kolo. Neustále na to myslím a ptám se, dalo se něco dělat? Mohla jsem je zachránit? Víte, i když jste mi to řekl, myslím, že si to budu vyčítat do konce života. Nemohla jsem nic dělat, ale tady…,“ poklepe si na spánek, „…bude to pokračovat, ať chci nebo nechci. Nikdy se té noční můry nezbavím. Chci znát jméno té nestvůry, která to způsobila.“

Elean se neptá, proč. Ví to. Jemu je to jedno, protože on je tu z jiného důvodu, ale když spolu mluvili, uvědomil si jedno. Ta osoba je nebezpečná, protože pokud by opravdu přišla na to, jak Stíny sjednotit, pak království by skončilo, ale copak oni nebyli vyhnáni? Jenže Stíny by mohly ohrozit i je. Vládnout moci bez hranic, bez svědomí. Bude muset zemřít.

„Řeknete mi to, pane Eleane?“

Elean se nadechne, potom přikývne. „Ano, povím.“ Možná její noční můru zažene do kouta, kde na chvilku dá pokoj. Oči Flameve spokojeně se zadívají na Eleana. Ve tváři jako by se jí konečně rozhostil mír.

„Děkuji.“

„Půjdeme. Flameve, můžeš zde zůstávat i nadále.“

„Děkuji, Aidane, využiji toho.“

„Proč nejdete domů?“

„Mám strach, že někdo něco řekne. Měla jsem být mrtvá a netuším, jak bratr by moje selhání přijal. On je dokonalý,“ pronese pyšně.

„Buď zdráva, Flameve a děkuji ti, že jsi mi moje podezření potvrdila.“ Vyjdou ven ze školy. Oba dva se zadívají k Věžním hodinám, které jsou dominantou Fiory. Mají jen něco přes hodinu času. Rychle se vydají směrem k Aidanovu domu.

„Jak tohle všechno víš, Eleane? A nevymlouvej se na tu svou astrologii. Vím, že tyhle věci nelze z Vůle hvězd vyčíst.“

„V paláci jsem byl zároveň nejvyšším představeným archívu. Dostal jsem se k věcem, které nejsou pro běžný lid…“ hledá slovo jak to vyjádřit.

„ K mání?“

„Tak nějak. V jedné ze složek byl popis i Stínů, dokonce obrázek. Zaujalo mě to. V té době jsem něco hledal, ale to není důležité. Zaujala mě představa armády, kterou by nešlo porazit.“

„Nechci na to pomyslet.“ Vejdou dovnitř. Ruch v domě se nedá přehlédnout a služebné kmitají sem a tam. Oba dva se na sebe podívají a rozejdou se do svých pokojů. Elean vytáhne tuniku švestkové barvy, když zaslechne zaklepání. Za dveřmi stojí dívka s čepečkem na hlavě v uniformě služebných.

„Paní Prachmet mě posílá, kdybyste potřeboval pomoci s oděvem.“ Zářivě se usměje.

„Můžete mi to dát nějak dohromady?“

Dívka nakrčí nos, pak přikývne. „Dvacet úderů!“

 Elean přikývne. Sedne si na malý balkon a dívá se do zahrady. Opět ve městě. Nesnáší to tu. Lesy, louky, volný prostor to miluje a samozřejmě Amadea. Kéž by tu byl! Otočí hlavu a zadívá se na postel. Má pocit, že tam vidí havraní vlasy, mužské svalnaté tělo, jak klidně odpočívá po milování. Jeho ariméé, jeho život a on není s ním. Chybí mu, jako by mu chyběla půlka srdce. Musí to tu vyřešit rychle, aby mohl být s ním už navždy. Ať tady nebo u nich, ale věří, že právě on zlomí jeho prokletý osud. Mohl by si vyložit karty, jak to dopadne, místo toho se zasněně dívá do přírody a vybavuje si každou drobnost z jejich setkání.

„Pane, neslyšel jste klepání.“

„Och,“ trhne sebou. „Omlouvám se, zamyslel jsem se.“ Obleče si tuniku, která voní a vypadá jako by ji vytáhli ze skříně. Upraví si plášť, nasadí na vlasy kroužek a zamaskuje tetování, kdyby něco. Pohyby, věci, které se mu staly za ty roky samozřejmosti. Sejde dolů, kde ho čeká Aidan se svou ženou. Pozdraví je. Bez ptaní se posadí do nosítek. Eleana uchopí do drápů zvědavost.

Najde vraha už tenhle večer?

Najde indicii k němu vedoucí.

A co Měsíční úplněk?

Otázky bez odpovědí mu víří v hlavě. Jede sám, zatímco Aidan s Prachmet v druhých nosítkách. Podle toho, že zastaví, odhaduje, že jsou už zde. Odhrne jemnou záclonu a vystoupí. Osvětlený pavilón, z kterého je slyšet hudba. Vypadá to, že je tu docela dost lidi. Nesnáší lidské hry a někde nesnáší i je, zvláště když se míchají do věci, do kterých jim nic není.

„Je ti něco?“

„Nesnáším lidi,“ řekne mrzutě při pomyšlení na přetvářku, na drby, na pikle, které se tu budou kout. Prospěchářství a podrázactví. Nebylo by jednodušší říct vše na rovinu?

Aidan se na něj udiveně podívá. „Já někdy taky a víš proč?“

Elean se k němu obrátí. „Proč?“

„Protože jsi s lidmi, kterým nevěříš a netušíš, zda ti nechtějí ublížit. Prachmet, dnes vypadáš kouzelně. Ionasi, prosím, můžeš sem k nám?“ Prachmet sebou trhne, když si uvědomí, že k nim zavolal jejího milence. Neví, co má dělat. „Mohl bych tě požádat o drobnou službu?“

„Jistě, pane kapitáne. Paní Prachmet, pane…“ znejistí.

„Elean. Vaší práci obdivuji. Rád bych k vám opět zašel. Je to možné?“

„Samozřejmě! Jsem rád, že jsem zaujal někoho, kdo je nejvyšším v zemi. Můžete přijít zítra o třetí Hodině větru?“

Elean naznačí úklonu. Baví ho, jak mluví k němu, ale hladově sleduje Prachmet. Takže to je její milenec. Vypadá to, že Aidan se konečně rozhodl být šťastný a ne utrápený. Možná proto ta poznámka, že se člověk cítí vedle osob, kterým důvěřuje, dobře. A má pravdu. Sledují, jak odcházejí dovnitř pavilonu.

„Rozhodl ses.“

„Jistě, jen ještě nenastal k tomu čas. Zvláště ne teď, co se Elvie vdává.“

„Cicerio?“ optá se s úsměvem. Vybaví si jeho rozkošné tělo, které opravdu umí dát potěšení.  Cítil se s ním dobře.

Aidan neodpoví, ale před vstupem do pavilonu prohodí. „Možná. Nejsem si jistý… Nemám rád davy, kde většina jsou mrchožrouti včetně mého drahého bratra,“ zamluví Eleanovu otázku.

„Pane, Eleane, vrátil jste se do našeho krásného města?“

„Paní Athieo, zdravím. Nechť vás opatruji všechny živly. Rád vás vidím. Ano, povinnosti.“ Je krásná, pomyslí si.

„Děkuji. Nikdy bych neřekla, že kníže se bude ženit tak brzy, ale Elvie mu učarovala. Prosím, nechcete si zatancovat?“

Elean pohlédne na složitý tanec, kde se střídají partneři. „Velmi rád. Aidane, nepřidáš se?“

„Musím jít někoho pozdravit,“ zabručí.

Elean z toho pozná, že tanci moc neholduje. Počkají, až se vytvoří mezera a vklouznou do ní. Ovšem za chvilku se rozloučí a on tančí s robustním chlapíkem. Jméno nezná, ale jeho jak vidno, znají všichni, a… no né… Jahwne!… zahlédne koutkem oka. On to nebude. Uvědomí si, že nějak pozapomněl na to nejdůležitější. Ptát se. Rád by k někomu přišel a optal se. Kdo má velký vliv na knížete?

Vynechá rytmus, čímž překvapí vysokou hubenou ženu v modrých šatech s vlečkou. Proč by to nemohl udělat? Přemýšlí, kdo je mu nejvíc zavázán. Rozhodně plukovník. U Oka, toho by nejraději nechal se smažit v ohni. Ukloní se, čímž vypadává z kola a jde k plukovníkovi. Je obležený davem šlechticů, kupců i úředníků. Dokonce sem přišel pan Zafirah, ale nějak pochybuje, že by odmítl účast na počest svatby. Toho se optat nemůže. Mohl by taky to vyslechnout tajně, ovšem to je zbožné přání, protože lidé se sice baví, kdo je momentálně v oblibě…

„Plukovníku Estryhzi.“

Tomu se mimoděk zkřiví tvář, ale ihned nasadí vřelý úsměv. „Ano, Třetí nejvyšší astrologu?“ Dobře ví, že jeho přítomnost dodá večírku lesk. Jak vidno, všichni už vědí, že je zde jeden z nejdůležitějších mužů království. „Rád bych s vámi mluvil ohledně jisté věci. Budete mít čas zítra o druhé Hodině větru?“

„Pro vás vždy, Nejctihodnější pane Eleane.“

„Děkuji.“ Úklon hlavy. V hlavě mu víří jediná myšlenka. Kdo, u všech živlů, může mít vliv na knížete? Musí to být někdo stálý. Někdo, kdo se jeho důvěře těší léta. Zafirah? Dělám chyby, řekne si v mysli. Měl se nejdřív podívat na rodinu. Ta má ke knížeti nejblíže a velmi často mají největší vliv. Děti, manželka, možná i bratr nebo sestra. Dřív takové chyby nedělal.

Na rameno mu dopadne ruka. „Tváříš se, jako by tě něco pokousalo.

„Právě si říkám, že dělám chyby, Aidane. Kde je Prachmet?“

„Ta? Nejspíš s Ionasem.“

„Nevadí ti to?“

Aidan se zamyslí, zastaví sotva znatelným pohybem služebnou, a vezme ji z tácu dvě skleničky. Jednu vloží Eleanovi do ruky. „Dřív ano, ale po tvé návštěvě, i poté co Elvie se stane kněžnou, se to změnilo. Řekni, co chceš vědět?“

„Kdo patří ke knížecí rodině?“

Aidan na něj udiveně pohlédne, potom začne vyprávět. „Takže tu byl kněžna, ta je mrtvá. Má několik děti, jak manželských, tak nemanželských. Ty malé počítat asi nechceš. Z dospělých jsou to dva synové a dvě dcery. Dcery jsou provdané, synové zase jsou v hlavním městě. Jediný z dospělých dětí je Athiea, která se narodila mimo manželské lože, ale kníže jí dal své příjmení. Nepoužívá je a stala se dle horoskopu lékařkou a lékárnici.  Z dvořanů je to velmi proměnlivé, ale momentálně největší vliv má můj bratr, Jahwne a nakonec Zafirah, který je jeho pravou rukou od dob, co nastoupil na knížecí trůn.“

„Nikdo jiný?“

„Netuším. Tihle jsou ti, o kterých to všichni vědí. Zafirah přitom by rád spojil svůj dům s domem knížete díky Athiae, jenže ta odolává. Kníže na ni netlačí, zatímco Zafirah ano.“

„A to se ví.“

„Jistě. Jdeme tančit, nebo to bude podezřelé, že nějaký kapitánek okupuje Třetího nejvyššího astrologa.“

„Můžeš mi dělat stráž.“

Aidan se zatváří nevěřícně, potom vybuchne v smích. Vejdou do kola, kdy se stále tančí to stejné, přestože tanečníků ubývá a přibývá. Tančí a přemýšlí nad Aidanovými slovy. Potom ho napadne jiná věc. Jak vlastně vrah Stíny přivolal? Nevzpomíná si, že by se o tom někdy říkalo nebo psalo. Člověk je nějak musí zkontaktovat, ale jak? Jistě jsou tu Stromy smrti, jenže ten ve Fiore byl zničen. Napůl, jistě, ale není pro běžné oko viditelný. Potom jak? Bude se muset někoho optat, kdo zkoumá Zemi mrtvých. Sice nechápe jak… hloupost. Propadne trudnomyslnosti nad neřešitelným problémem.

Večer se vrací domů značně unaven a mrzutý z celé té věci. Bubnuje prsty o stehno a přemýšlí, zda nemá vypustit větrné psy. Jenže poslouchat několik lidi najednou, aniž by museli říct, co chce vědět? Která cesta je nejrychlejší? 

Nerozhodnutý se uloží ke spánku. Ráno se probudí s daleko lepší náladou. V hlavě si sumíruje, co má všechno udělat. Najíst se, potom navštívit plukovníka a nakonec Ionase. Na toho se těší, protože si u něj odpočine. Převalí se a odhalí dlouhou svalnatou nohu. Tmavozelené oči se dívají někam mimo. Všechno z hlavy vymetl a přemýšlí, co dělá Amadeo. Určitě pátrá po runách. Jen doufá, že je najde.

„Tak vzhůru a nelelkuj. Pamatuj si, čím dříve to dokončíš, tím dříve s Amadeem budeš.“ Dojde do koupelny, obleče se do švestkové tuniky, nasadí kroužek. Cítí, že je připraven a tak o druhé hodině stojí před domem, kde má plukovník Estryhze kancelář. Přemýšlí, zda se přes dav, co tu je, k němu dostane.

„Pane, prosím, pojďte dál.“

„Děkuji, Avarreone. Už jsem si myslel, že se budu muset prokousat.“ Avarreon se nejistě usměje, protože nynější davy nemá rád. Víc se mu líbil klid z dřívějška. Jenže, co plukovníkova sestra se stane kněžnou, najednou všichni zatoužili poznat plukovníka osobně. 

„Dobré ráno, plukovníku.“

„I vám, Třetí nejvyšší astrologu.“ Netuší, jak se k němu má chovat. Přece jenom pomohl jeho rodině se dostat na přední místo v zemi, na druhou stranu dobře si pamatuje, jak mu rozmlátil jeho nádherný duhový stůl. „Potřebujete mou pomoc?“

„Ano. Bude to docela rychle. Kdo má stálý vliv na knížete? Vy to jistě musíte vědět. Sebe můžete vynechat,“ řekne ironicky.

„Stálý? Těch moc není. Já, Zafirah, pár jeho úředníků, samozřejmě kněžna, tedy chci říct… Jahwne.“

„Co z rodiny, když pomineme mrtvou kněžnou. Nebo s ní rozmlouvá i po smrti?“ neodpustí si rýpnutí na to, co se stalo po její smrti.

Plukovníka tvář dostane narudlý odstín. „Tohle bylo…“

„Ano, bylo,“ řekne klidně. „Kdo má na knížete největší vliv?“

Plukovník se na něj zadívá. „Kněžna. Vždy měly největší vliv.“

Eleanova tvář se zachmuří. Ty jsou mrtvé. Je to k ničemu. „Kdo měl na kněžnu největší vliv?“ zkusí to z opačné strany.

„Rozhodně Athiea,“ řekne rychle bez zaváhání, čímž dostane Eleana do značných rozpaků. Tak rychlou odpověď nečekal.

„Ještě někdo?“

„Nikdo,“ řekne s určitosti. „Možná se to nezdá, ale kněžna Anahita byl ehm… dost konzervativní a tvrdohlavá.“ Zamračí se jako by to bylo něco škodlivého. „Musím říct, že knížecí rozhodnutí ovlivňovala jen minimálně. Nezajímala ji politika, přestože byla k tomu vychovávána. Víte, pocházela z rodiny Irvenů.“

„Opravdu? Netušil jsem to. Chápu.“ Ctižádostivý rod, který se poslední dobrou vzmáhá i v Edanu.  

„Ano.“

„Děkuji. Moc jste mi pomohl.“

„Mohu se optat, co hledáte?“

„Nic, plukovníku. Mám další schůzku.“ Spolkne jedovatý dodatek, že s příjemnější společnosti. Vyjde ven, kde je plno. Aniž si kohokoliv všímá, jde pryč. Míjí jednotlivé lidí, jako by neexistovali. Za necelých deset plných úderů je v zahradách a s obdivem zírá na skleněný pavilon. Nikdy nic podobného neviděl. Jde dovnitř, když se srazí s Athieou. Pozdraví ji, ale ta jen pokývne a spěchá dál. Vejde dovnitř.

„Zdravím, mistře. To je nádhera!“ vykřikne užasle, protože květiny, které tu má, rostou jen v krajinách, které jsou proslulé tím, že tam svítí slunce stejnou intenzitou celý rok. Jsou překrásné a omamně voní. Když tu byl poprvé, nedostal se sem, což, jak vidno byla chyba.

„Děkuji. Moje pýcha, moje radost. Jsem rád, že mi kníže dovolil pavilon postavit, i když přišel na značné peníze, ovšem je jediný v zemi!“

„To je pravda. Co tu chtěla paní Athiea?“

„Přišla pro byliny.“

„Pravda.“ Je hloupý, že si ihned nespojil její povolání se zahradami. Jistě jsou zde nejen okrasné květiny, ale byliny. „Máte tu bylinkovou zahrádku?“

„Jistěže. Všichni palácoví felčaři ke mně chodí. I porodní báby, když potřebují utišující byliny, ovšem paní Athiea si sem chodí pro omamné bylinky.“

Drogy? „Proč?“

„Ach ty nesvěřuju nezkušeným lidem a paní Athiea je dlouhodobě zkoumá, zda by neměly nějaký blahodárný vliv na nemocné. Co ji říkáte?“ Ukáže na drobná modrá kvítka.

„Rekvie, bylina smrti.“ Zamračí se. Ta by tu neměla co dělat. Je silně jedovatá a její výtažek by dovedl zahubit celé stádo krav… Ne, spíš armádu. A tamhle roste vrba, z níž se vyrábí uspávací prášek. „Máte tu nebezpečné stromy a rostliny.“ Neví, proč ale krása pavilonu najednou nějak pohasla.

„Ach, myslíte tyhle? Jinde nerostou, samozřejmě až na vrbu, která je častá v Hraničních lesích, ale mám i kout s léčivými bylinami a květinami. Dokonce mám strom arpádů.“

„Opravdu? Je vzácný a vypěstovat ho v těchhle podmínkách jistě nebylo lehké.“

„To nebylo, ovšem stálo to za to. Problém byl s druhými květinami. Zjistil jsem, že aby vyrostl, musí mít ještě jednu květinu, která na něm parazituje. Svět rostlin je zajímavý a neustále se mění, ale je v něm řád, jaký není v lidském světě.“

„To ne.“ Ještě dlouho spolu chodí po skleníku a nejen v něm, a vyprávějí si o bylinách, které viděli, o zvláštních rostlinách i touze Ionase opět se vypravit pro další divukrásné věci z rostlinné říše.

„Děkuji za nádherný výklad.“

„Já jsem poctěn vaší návštěvou. Málokdo se vyzná v rostlinách jako vy. Musel jste je studovat.“

„Maminka je měla ráda a já se od ní učil. Děkuji, musím jít. Doufám, že mohu přijít opět.“

„Samozřejmě. Kdykoliv, pane Eleane. Prosím, pozdravujte paní Prachmet. Včera povídala, že bydlíte u jejího manžela.“

„Vyřídím.“ Pokyne mu hlavou a odchází. Aniž si to uvědomí, jeho kroky směřuji k bývalému kněžninu pavilonu. Zastaví se a zírá na to. Jako by tu nikdy nestálo, jenže on ví, že je zde černý strom. Otřese se a vyrazí pryč z paláce do města. Prochází se, když si uvědomí povědomou budovu. Vzhlédne k ní, když zaslechne za sebou hlas.

„Netušil jsem, že jste se vrátil.“

„Ano, pane Cicerio a co vy zde?“

„Pochůzky, nákupy, různé věci. Máte vrásku na čele. Nechcete zajít ke mně?“ nabídne mu svou společnost. Vedle něj stojí malý chlapec s látkami v náručí. Vypadá to, že je značně unuděn, ovšem Cicerio je jako vždy dokonalý.

„Ne, děkuji. Našel jsem toho s kým…“

„Gratuluji.“ Na perfektní tváři se objeví vřelý úsměv. „Víte, to chce menší oslavu. Pojďte, žádný sex, jen povídání o vašem panu dokonalém. Je to muž, nebo snad jste si vybral dívku krásnou jako letní ráno?“

„Muž. Před vaším zrakem neutajím nic.“ Jsou nedaleko Domu bílého lampionu. Wiverna je hned uvítá a nabídne opět Eleanovi, zda nechce pro ni pracovat.

„Drahoušku, vašich očí, vaší postavy, zkušenosti, je prostě na astrologa škoda. Přijďte ke mně pracovat a celý svět si vám lehne k nohám. Budete se topit v přepychu.“

„Už mám u nohou celý svět.“

Wiverna otevře oči dokořán, pak se usměje. „Gratuluji. Myslím, že každý touží po tomtéž, ale málokomu se to splní. Tak běžte. Nechám vám připravit nějaký posilek.“ Odkráčí jako by plula labuť na hladině. Oba dva muži vstoupí do Ciceriových pokojů.  Pohodlně se usadí. Cicerio nalije dva kalíšky ostré medoviny a jednu podá Eleanovi. Napiji se.

Cicerio si lehne, jako by se předváděl. „Tak jaký je?“

„Ne, tak krásný jako vy.“

„Ó a co má s tím krása společného? Je snad šeredný jako yerv?“

Elean se zasměje. „To ne. Je vyšší, černovlasý, neústupný a má šedozelené oči. Řekl bych, že je to ještě mládě, co má na ramenou příliš velkou zátěž.“

„To je špatné,“ přikývne Cicerio, „ale on jediný vás na vaší pouti zaujal, proto v sobě musí mít něco zvláštního. Chcete vyložit karty?“ Pak se zasměje. „Vykládat karty astrologovi to je jako nosit do řeky vodu. Můžete si to raz dva zjistit sám a daleko lépe než jsou mé ubohé pokusy.“

Elean se usměje. „Vaše ubohé pokusy jsou až obdivuhodně přesné.“ V tom se ozve zaklepání a dovnitř vstoupí dva sluhové s tácy jídla a džbány nejlepšího vína. Za nimi stojí Wiverna.

„Tak hezký večírek, pánové. Nemohu vám dělat společnost?“

Oba dva se na sebe zahledí.

„Chápu.“ Zavře tiše dveře, na rtech má úsměv. Je krásné vědět, že existují ještě lidé, co dokážou najít si dokonalý protějšek. Ona takové štěstí rozhodně nemá a nebude mít.

„Cicerio, řekni mi, kdo by mohl zabít kněžnu?“ zeptá se krapet bezmyšlenkovitě.

„Mám vyložit karty?“

„Ne, jen chci slyšet…“

„Kvůli tomu tady jsi, a proto jsi v tomhle pokoji?“

Elean otáčí pohárkem v ruce. „Ano a ne. Něco hledám a netuším, nebudeme se o tom bavit.“ Cicerio přikývne, ale dobře ví, že muž, který se nevypovídá, a hlavně se nedozví pravdu, je mizerným společníkem. Mohl by vykládat o knížecí rodině celé legendy, jenže poznal by z nich pravdu? Baví se o různých věcech, přesto to není ono.

„Kníže je kapitola sama o sobě,“ začne najednou Cicerio.

Elean udiveně se na něj zadívá. Nečekal, že mu něco řekne, ovšem zničehonic je zvědavý co to bude.

„Už od mládí velmi rád chodíval do Domů bílých lampionů. Samozřejmě navštěvoval ty nejlepší, nejluxusnější a měl k dispozici nejkrásnější ženy. Jak to vím? Vyprávím se to mezi námi. Když mu bylo sedmnáct, osmnáct zamiloval se. Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, aby si ji vzal. Athiea zemřela při porodu holčičky.“

„Opět ona?“ zašeptá.

„Pak se oženil, zdědil knížecí trůn a přestal k nám docházet. Jistě už jsi přišel na to, že kněžna Anahita byla několikátá jeho žena.“

„Ano.“ Zarazí se. Počkat, jak zemřely… Proč tady dělá takové chyby? V paláci by na to šeredně zaplatil. „Jak zemřely ty před ní?“

Cicerio se pousměje jeho dychtivému výrazu. „Nikdo neví. Prostě zemřely. Zvláštní, že, ale šlechtě a mocným klikám okolo knížete se to hodilo.“

Nemohly zemřít rukou Stínů a možná je to kvůli stromu, nebo snad jim někdo krapet napomohl? „Mohli dosadit svou vlastní kněžnu.“

„Přesně tak, ovšem co asi neuslyšíš a já nechci pomlouvat, ale vypráví se, spíš šušká mezi námi, že Athiea je stejně krásná jako její matka.“

Elean otevře ústa, potom je zavře. „To je trochu divoké, ne?“

„Možná. Ty ses ptal, přesto nemyslím, že by chtěla kněžnu zabít. Byly nerozlučné a Athiea prakticky v tom pavilonu bydlela.“

„Jestliže by ji zavraždila, potom jaký by měla důvod a hlavně jak?“

„Mě se neptej. Kdo ještě by mohl kněžnu zabít? Co všechny frakce, které by chtěly novou kněžnu? Jen se podívej, kolik jich bylo připravených se představit knížeti. Myslíš, že tak dokonale vychované dívky se vzaly jen mávnutím ruky? Ne, ty byly na tu pozici připravovány velmi dlouho.“

„U Oka, Cicerio, měl jsem k tobě zajít dřív. Nenapadlo mě to. Možná jsem zrezivěl, nebo přes les přestávám vidět větve.“

„Než přijdou klienti, tak mezi sebou vyprávíme, drbeme a spekulujeme. Nikdo nás neposlouchá, ovšem my slyšíme všechno. Taky docházím do paláce se ukázat,“ ušklíbne se. Vstane a ladným krokem přejde ke stolku, kde vezme speciální karafu. Nalije opět medovinu do kalíšku a jednu podá svému hostovi. „Opravdu nechceš zde strávit noc?“

„Promiň, je to asi zvláštní, jen nějak by se mi nepostavil.“ Zasměje se.  V očích Ciceria se objeví šok, potom přikývne. Posadí se zkříženýma nohama naproti svému hostu. „A pak myslím, že už máš jednoho ctitele nebo ne?“

„Aidan,“ řekne měkce zasněně s krátkým povzdechem. „Teď už teprve bude nedosažitelný jako slunce na obloze.“ Dveře se otevřou…

„Cic… Eleane?!“

U Oka, tak to je průser, řekne si Elean, když vidí podezřívavost v Aidanových očích. No ta situace říká jedno. Sex. Zvedne se. „Aidane, myslíš, že ta pašerácká hospoda stojí ještě na svém místě nebo ne?“

„Stojí.“

Cicerio k němu přistoupí, položí mu ruku na pravou tvář a políbí Aidana. Bezostyšně, s touhou. „Zůstaň se mnou a nech toho panáka odejít.“

Elean by se smál, ale co! Je rád, že nebezpečí je zažehnáno…

„Myslím, že půjdeme do Černé a červené,“ ozve se tak studeně, že Eleana přesvědčí, že se velice mýlil. Jen doufá, že…

Pomalu dojdou do pašerácké hospody Červená a černá, nazvanou podle růží dvou barev na vývěsním štítě. Zoethe se zadívá na oba dva muže. Poznává je dobře. Kapitána, jelikož je tu častým zákazníkem a toho druhého podle krásy. Problém je, že kapitán je ve vražedné náladě, přestože to na sobě nedává znát. Pokynem ruky vyhodí od krajního stolu dva štamgasty a vyjde vstříc kapitánovi.

„Zdravím, kapitáne. Co tenhle stůl?“ Skoro násilím ho vede ke stolu, který je dál od ostatních a tak hrozí co nejméně škod v případě, že se do sebe pustí.

„Může být. Víno!“

„Hned to bude,“ řekne s úsměvem. To tak víno! Nic jim nedá. Nejspíš by ty džbánky skončily rozmlácené o jejich palice. Počká, až vyhládnou, potom jim dá slušné víno.

„Proč jsi tam byl?“ zeptá se Aidan tak řezavě, že by se za to nestyděla ani dřevorubcova pila.

Elean přemýšlí co na to říct. „Potkal jsem ho cestou domu, když mě pozval na menší rozhovor.“

„Tak rozhovor? S roztaženýma nohama, co?“

Elean si povzdechne, i když je pravdou, že by asi taky běsnil, kdyby potkal Amadea v takové situaci, jenže… „Nemohu mít sex!“ řekne stručně.

Aidan si pohrdavě odfrkne, potom se mu na tváři objeví údiv, poznání a nakonec soucit. Nakloní se k němu. „Jsi nemocný? Něco jsi chytl?“ Elean na něj zírá. Nemocný? Je zdravý jako… „No, znám někoho, kdo by ti mohl pomoci. Vyzná se v různých chorobách. Promiň, že jsem tě podezříval. Jen doufám, že to není nic vážného.“

Eleanovi konečně dojde, co mu Aidan chce říct. Koutky mu zacukají smíchem, potom se roztáhnou do úsměvu, aniž by chtěl. „Ne, jsem zdravý, ale našel jsem svého ariméé.“

Aidan se odtáhne rudý jako rak, pak pohlédne na šťastnou Eleanovu tvář.

Zoethe se uleví. Tak konečně jim může servírovat to nejlepší artenské víno. Postaví po džbánku na stůl. „Dobrou chuť, pánové. Něco malého na zakousnutí?“

„Jistě. Je to jedno co. Ariméé…,“ zamumlá Aidan, potom si vybaví, jak spolu zde seděli posledně a povídali si o lásce. „Tak, co jsi u něj hledal?“ optá se opět podezřívavě.

„Informace. Mezi společnicemi si lidé nedávají takový pozor, proto jsem doufal, že by něco mohl vědět. Znáš to.“

„Jo, to jo… Ne! Nejsem společnice, u Temného! Co si o mně myslíš?“ řekne naštvaně. Elean se nepokrytě směje. „Hele, nemusíš si ze mě dělat legraci a něco ti řekl?“

„Prý Athiea je nemanželská dcera knížete a jedné ze společnic.“ O tom, že spolu mají poměr, pomlčí. Není to ověřené a stavět na domněnkách je blbost.

„Jo to se ví, ovšem společnice?“ Zavrtí hlavou. „No i to je možné a co dál?“

„Jen to, že je mnoho různých frakcí, které očekávaly, že kněžna zemře.“ Překvapí ho, že Aidan sklopil hlavu a mlčí.

„Tak tady to máte. Kousky masa, sýra, trochu pečeného a paštička s čerstvými plackami. Dobrou chuť.“

Zase jsou rozhádaní. Jejich nálada je jak na houpačce. Jen doufá, že to opravdu neskončí bitkou. Hospodu vybavovala nábytkem před měsícem a tentokrát zadala truhláři příkaz, ať to vyrobí z nejtvrdšího dřeva. Je lepší, když si rozbijou hlavy než nábytek. Dříve razila, že lehký nábytek je lepší, dokud nezjistila, kolik jí to měsíčně stojí, a tak to vzdala.

„Jo, očekávali,“ hlesne neklidně Aidan. Z tohohle úhlu se na to nikdy nepodíval.

„I vy?“

Aidan se napije. „Jo. Bratr už od mala Elvie vychovával, jako by byla kněžna. Musela mít nejlepší učitele a no, dělaly to všechny rody a politické kliky. Každý kdo měl šanci. Jako by tušili, že zemře, ale já…“

„Já vím, že jsi to nechtěl. Nechápu tomu, že jste se na to připravovali.“

Aidan pokrčí rameny. „Takhle to tu chodilo vždy, co si vzpomínám. Vybavuji si, jak bratr s otcem povídal Elvie, že kněžna to nedělá. Cumlala si prst, víš,“ povzdechne si. „Nevím, co by se stalo, kdyby se jí nestala. Moc děkuji.“

„Bude krásnou kněžnou, jen nám to značně rozšiřuje pátrání. Jahwne, Zafirah, vy a další.“

„My ne! Bratr může být jakýkoliv, ale rozhodně by neplánoval vraždu kněžny!“

Aidan zkoumavě přejíždí jeho rozhněvanou tvář. Jemu věří, ale co plukovník? Tomu by moc nevěřil, ten by měl žaludek na to spáchat vraždu, otázkou je, jak by se spojil se Stíny? Vypadá to, že vše směřuje k tomu, jak dokázali vyvolat, nebo spíš komunikovat se Stíny. Vždyť ani elefiané se svou magii to nedokázali. Jistě, Amadeo by toho byl schopný. Co když je tu někdo stejný jako Amadeo?  Někdo kdo může procházet Černými stromy na Stezky mrtvých?

„Neudělali jsme to!“ Bouchne do stolu, až se po nich Zoethe otočí. Tmavé obočí se svraští. Budou se bít nebo ne?

„A co když tvůj bratr ano?“

Aidan se odtáhne. „Neudělal,“ odpoví tvrdohlavě. „Znám ho. Tohle by neudělal.“

„A ostatní?“

„Možná, nevím. Nech mě! Mám toho dost. Tohle není nic pro mě. Dejte mi dobrý meč, živého nepřítele a já udělám, co je potřeba. Tyhle machinace – to je jako brodit se sračkami, aniž by člověk šlápl na něco pevného! Jdeme pít. Zoethe, hodně vína!“

„Hned tam bude!“ oddechne se. Bít se nebude, i když kdo ví. Elean mezitím uchopí Nitky magie a rozprostře síť nad městem. Vytvoří Větrné slídiče, kterým zadá jednoduchý příkaz. Najít člověka, který není živý, ale mrtvý. Člověka, jenže nemá duši. Vypustí je. Sleduje záchvěvy větru a všichni překvapeně zvednou hlavy od svého pití, jak jim Větrní slídiči zčechrají vlasy, pohnou oděvem, aby vzápětí zmizeli.

Elean se spokojně usměje. Konečně se někam pohnul, ale hlavně něco dělá. Jestli je tu někdo takový, potom on bude i vrahem. Jestliže nebude, musí hledat jiné způsoby.

K večeru, kdy se naopak hospody plní, oba dva se vypotácí od Černé a červené. „Víš, kdy je nejhezčí?“

„Kdo?“

„Cicerio, přece!“ dostane ze sebe Aidan.

„Neee!“

„Túdle, neřeknu to! Jdu.“ Mávne rukou, zachytí se zdi a pokračuje podél ní, k jemu známému cíli.

Elean zatřepe hlavou, když ucítí slabý hvizd. Větrní slídiči, dojde mu. Zachytí je, probírá se. Stojí uprostřed cesty jako kamenná socha. Probírá se nitkami a zprávy odhazuje jednu za druhou. „Nic, nic,“ mumlá si pro sebe. Ramena mu poklesnou. Takže člověka bez duše může vyloučit. Protře si oči a jde, když se otočí. Má pocit, jako by za ním někdo byl. Dívá se, oči rozšířené, aby zachytil cokoliv, ale nic se neděje. S povzdechem se vrátí domů. Touží jen skončit v posteli. Jde po schodech, když zaslechne hovor.

„…byl nalitý jako prase,“ řekne znechucený hlas.

„Myslíš, že jen proto viděl svou starou? Co když tu byla skutečně?“

„Blbost, Irdie! Jak by někdo mohl vidět mrtvé? Jdeme spát. Pán už nepřijde… Pane, Eleane!“

Elean na ně civí. Má pocit, že mozek pracuje daleko pomaleji. „Duchové?“ Nakonec ze sebe dostane.

„Och, vy jste nás slyšel? Omlouváme se.“

„Ne, kdo co viděl?“ poručí tiše, zatímco v duchu proklíná alkohol, Aidana i Ciceria.

Statná služebná v bílé roušce přes vlasy se ohlédne po svém společníkovi. „Tady Irdie má bratra, kterému nedávno při porodu umřela žena. No a teď tvrdí, že ji viděl. Jenže já tvrdím, že to bylo alkoholem, který nadbytek konzumuje. On tvrdí, že ne, že bratr tolik nepije.“

„On vidí ducha a proč je přesvědčený, že je to jeho paní?“

Odfrknutí Irdieho. „Protože tvrdí, že mu říká, že je nemehlo! Má pravdu. Nemehlo to je. Nedávno upustil své jediné dítě. Říká, že večer, jak se vracel z hospody, ji uviděl.“

„Byl to alkohol.“

„Nebyl, protože ji vidí, i když není…

„Jo a jak to víš?“

„Dost, bolí mě hlava. Můžete jít spát. Pán se nevrátí.“ Tedy pokud šel tam, kam si myslí. Lehne si v oblečení na postel. „Má kliku,“ zamumlá. On si teď užívá skvělého sexu a on je na suchu. „Závidím mu?“ Ještě vydechne a usne.