Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 6. 2017

Vůle hvězd

3.

Lidské hry

„Alacaldskému království už přes pět set let vládne rod val Deora. Současný král jménem Istreed val Deora vládne dvacet let. Jeho manželka, paní Sylvine val Deora, pochází z Pardského království. Zásadní vliv na chod království nemají, neboť zemi ve skutečnosti vládne Síto království.“

Všeobecně známá pravda

Ve velké místnosti kulatého tvaru, kde není nic jiného než židle a stoly, postávají jak muži, tak ženy.  Někteří   mají na sobě nákladné oděvy, druzí uniformy, záleží jen, ke kterému úřadu přísluší. U velkých vyřezávaných dveří měňavých barev stojí stráž v barvách purpuru, které jsou barvami královského rodu. Jen málo z příchozích má v rukou spisy, kterými nervózně listují. Všichni okamžitě vzhlédnou k muži v švestkovém plášti olemovaném stříbrem. Podívají se po sobě.

„Co tu chce Třetí nejvyšší astrolog?“ optá se tiše svého souseda kníže de Thény. „Víte o tom něco?“

„Nic nevím,“ odpoví trochu mrzutě muž, protože netuší, proč byl k Jeho veličenstvu zavolán. Je vidět, že v slavnostním bílém oblečení se necítí dvakrát příjemně, protože co chvíli se za něco popotáhne nebo se prohlédne.

Elean si stoupne k oknu s těžkými purpurovými závěsy svázanými zlatou stuhou. Dívá se ven. Nechce se mu s nikým mluvit. Jeho poslední den tady. Zítra vyrazí za mužem, který změní jeho osud. Jak, to netuší.

„Nevěstí to nic dobrého.“

Muž v bílém oděvu přikývne. „Vždy se mi zdálo, že přináší katastrofické vize.“

„To ano, ale je zajímavý, nemyslíte?“

Muž se na svého společníka překvapeně zadívá. „Pochopil bych, kdybyste byl žena, ale muž?“ Jemně naznačí, zda nemá raději muže. Je mnoho takových, ale v tak vysokém postavení, jak je kníže de Thény, to zrovna žádoucí není.

„Tak jsem to nemyslel, pane z Thor. Jen, že je stále stejný. Taky se vždy tak záhadně objeví.“

Igori z Thor pokrčí rameny. „Je z Normského království. Je to dost daleko.“

„No právě, jenže moje dcera se v něm zhlédla. Byla na jeho přednášce na Univerzitě.“

„Nedivím se. Královniny dvorní dámy si o nikom jiném nešuškají, a víte, co je zvláštní?“

„Netuším,“ odpoví kníže de Thény.

„S žádnou z nich se nestýká. Rozumíte tomu? Já jen, že dvorní dámy jsou nádherné. Doneslo se to i ke mně na panství, a že já sídlím daleko od sídelního města.“

„To jistě. Krásnější jsem nikdy neviděl. Však si je královna vybírá.“ Oba dva se usmějí, protože je jim jasné, kdo je vybírá spíš, ale to je vedlejší. „Ale možná…“

„Pan Igori z Thor.“ Muž v bílém slavnostním oblečení opustí svého společníka, který přemýšlí, co chtěl říct. Musí se ho na to zeptat.

Kníže de Thény se za ním dívá, když si uvědomí, že se ho zapomněl optat, proč zažádal o audienci u krále. Má snad pro něho nějakou důležitou zprávu? Jeho panství leží úplně na západě a thorské lodě se rády vydávají okolo pobřeží známého světa. Ví, že na palubách vozí různý náklad, často lidského původu. Sleduje snad král něco? I on byl pozván, jenže on má své panství na samém východě. Dotýká se pouštního království Sssertan, na jihu zase pověstného Údolí stínu, kam se lidská noha neodváží vkročit. Nad ním už je jen skaadské panství pověstné drahokamovými poli, zvláště chrysalisy.

Opět pohlédne k muži v tmavofialovém plášti a švestkové tunice. Je nápadný tou barvou, protože nikdo jiný než astrologové ji nenosí. Pan z Thor v jednom měl pravdu, přestože by mu to nepřiznal. Líbí se mu, i když k němu nemá nějaké sexuální choutky. Podle palácových drbů nedává přednost ani dívkám, ani chlapcům. Nebo jenom o tom nevědí? Je možné, že by to tak dobře skrýval? Ovšem dobře ví o erotických básních a povídkách dvorních dam, kde hlavním hrdinou je právě Třetí astrolog. Přitahuje je jako světlo. Taky je možné, že dává přednost domům Bílých lampionů před trvalým závazkem. Kdo ví.

„Třetí nejvyšší astrolog!“ ozve se zvučný hlas hlavního tajemníka.

Někteří se zaškaredí, protože už tu čekají od brzkého rána. Další jsou zachmuření, jak dostali náhlé předvolání a nestihli dát si udělat astrologickou předpověď, takže netuší, proč tu vlastně jsou. Bude to pro ně dobré, nebo špatné? A tenhle odnikud se ani nemusel hlásit. Popudí je to, že mají chuť se ozvat, ale přítomnost ostatních jim v tom zabrání.

Elean se otočí. Koutkem oka zaregistruje upřený pohledem knížete de Thény. Na rozdíl od něj nesmírně zestárl, ale jim – elefianům – byl darován nesmrtelný život Dračími pány. Mine ho a vstoupí do velmi jednoduché pracovny. Poklekne. Ví, že král zde nemá rád přepych, ovšem v soukromí si ho dopřává až nadbytek. Čeká, až ho král vyzve, aby vstal; tedy pokud není v nemilosti.

„Vstaňte, můj drahý Eleane. Co vás k nám přivádí?“ Panovník vstane od stolu a jde přímo k němu. Eleanovi se uleví.

„Děkuji za laskavá slova vůči mně, Vaše jasnosti.“

„Ale no tak. Jste naším Třetím nejvyšším astrologem. Máte nějakou předpověď? Víte, že První nejvyšší astrolog nám radí, abychom rozšířili království? Co vy na to?“

„Ano, Vaše veličenstvo, ale podle mě není nejvhodnější doba, i když se mohu mýlit.“ Proto je tu tolik pomezních pánů? Nebo se konečně rozhodl zavést sankce vůči Západním souostrovím?

„Uvidíme. Tak co vás ke mně přivádí?“

Elean se nadechne, dobře si uvědomuje, že to musí říct. „Jsem tu kvůli mému odchodu, Vaše veličenstvo. Je na čase, abych odjel do své země. Univerzita mě už čeká. Bude se mi velmi stýskat po vašem velkolepém dvoře, ale povinnosti volají.“

„Mysleli jsme si to. Druhý astrolog už nám něco naznačil. Nezbývá nám, než vás propustit. Můžeme předpokládat, že se tu objeví někdo jiný? Rádi bychom s vaší zemí dál udržovali dobré styky.“

Elean se usměje. „Ano, Vaše jasnosti. Jsme nesmírně potěšení vaší přízní i tím, že zde můžeme pobývat. Chtěl jsem sám požádat, zda byste mého nástupce přijal tak vlídně jako mě. Je možné, že už bude na cestě, ale netuším, kdy přijede.“

„Chápeme. V tom případě vám můžeme jen popřát šťastnou cestu. Jedete rovnou na jih?“

Elean se zamyslí. Kdyby něco, bude lepší, když řekne pravdu. „Ne, Vaše veličenstvo. Musím se stavit ještě v hlavním městě knížete Fior´deni. Netuším, jak dlouho se tam zdržím.“

„V pořádku. Stavte se u mého sekretáře. Dá vám průvodní dopisy nejvyšší důležitosti.“

„Jste k nám víc laskav, než bychom čekali. Jménem Normského království vám děkuji.“

„Můžete jít. Myslíme, že budete našim dvorním dámám velmi chybět a nejedno oko nezůstane suché,“ řekne žertovně.

Elean se usměje. Nechápe, proč všechny zajímá jeho sexuální život. Co jim má říct? Že je mizerný? Sotva by tomu uvěřili.

„Myslíme to vážně. Nechcete tu zůstat natrvalo?“

„Rád bych, jenže nejsem svým pánem. Někdo z mé rodiny sem přijede místo mě.“

„Ach, proto jste si tolik podobní.“

„Ano, Vaše výsosti. Naši rodinu určili už před mnoha generacemi, že budou velvyslanci a zároveň žáky ve vašem království. Děkuji za vlídné přijeti, které se nám všem dostalo. Ještě jednou děkuji za prokázané laskavosti.“ Ukloní se. Vyjde postranními dveřmi do pokoje, kde sedí sekretář Jeho Milosti. Je to hezký mladík, který na toto místo nastoupil před rokem. Velmi mlčenlivý a nebýt pravou rukou samotného panovníka, možná by se u něj občas zastavil. Je jedním z Nepředurčených dětí a sekretářem se stal na jeho osobní doporučení. Vybavuje si ho jako malé dítě i jako vyrůstajícího chlapce.

„Vítejte, pane Eleane. Je mi velmi smutno, že odjíždíte.“

Právě kvůli tomuto smyslu „vědět neviditelné“ ho sem prosadil. „Musím. Mohl bys mi připravit průvodní listiny?“

„Samozřejmě.“ Rychle připraví vše potřebné. Elean jeho zručnost obdivuje. „Zde jsou. Nechť vás Irius doprovází na cestách a nic zlého se vám nestane.“

„Taky v to doufám. Nechť vás úspěch provází Cestou.“

„Děkuji.“

Elean vyjde ven. Vyhlédne z  okna do rozkošných zahrad, kde si zrovna hrají s míčem dvorní dámy. Královna sedí opodál pod baldachýnem, který ji má chránit před slunečními paprsky. Perlivý smích dam dolétá až sem. Kolem postávají diváci, převážně muži, kteří se těší z jejich půvabu. Vsadí se, že i král rád pohlédne do těchto zahrad.

„Třetí nejvyšší astrologu,“ ozve se mu za zády.

„Pane z Thor. Doufám, že vás úspěch u Jeho veličenstva neminul,“ řekne zdvořile. Co asi od jeho veličenstva žádal? Vojáky? Více peněz, nebo nějaký projekt aby podpořil, nebo úplně něco jiného? Někteří se s Vůlí hvězd nedokážou smířit. Elefiané o těchto možnostech netušili a vybírali si povolání tak, jak to přirozeně vyplynulo z jejich povahy. Zde ne. Vše je předurčené už v době narození. Možná chtěl někoho z rodiny protlačit do královského paláce. I sebemenší postavení v paláci přináší dotyčnému respekt. Ale co je zřejmé, je to, že tu na něj musel pěknou chvíli čekat.

„Popravdě, Jeho Veličenstvo chtělo slyšet zprávy z mého panství, a takovou dálku jsem se sem hnal. Povězte mi, dáváte přednost dvorním dámám nebo domům Bílého lampionu? Mluvil jsem o tom s knížetem de Thény.  Až v rodném Thoru jsem slyšel, že vás dvorní dámy nezajímají.“

Elean strne, pak se ale usměje. Osvěžující otázka od někoho, komu jsou hry na královském dvoře cizí. „Tomu se říká upřímnost.“ Žádné hry, kdy ústa říkají něco, ale hlava i srdce se chtějí dozvědět něco jiného. Rozhodne se říct tak, jako by faleš neexistovala.„Ani jednomu, ale když už, tak určitě domům Bílého lampionu. Člověk tam získá daleko víc.“

Igori z Thor se usměje. „Pak vás zvu k nám do Thor. Určitě tam najdete ty nejpůvabnější bytosti na světě. Po mořích leccos překrásného připluje a ne vždy se dostane tak daleko do vnitrozemí.“

„Jestli tamtudy budu mít cestu, rád vás navštívím.“

Igori se pousměje. „Rychle chápete, pane Eleane. Rád bych vás zdržel déle, ale musím odjet. Mám pocit, že se naše cesty ještě zkříží.“

„Je to možné. Nechť vás na cestách doprovází Irius.“

„Děkuji. Bílé lampióny, pěkný žertík jste provedl dvoru, ale budu mlčet.“ Pokyne mu a odejde.

Elean osamí, na rtech úsměv, čímž překvapí ostatní, kteří tu jsou. Po chvilce zvážní. Je lepší, když se zajímají o tak nevinnou zábavu než o to, kým skutečně je nebo odkud pochází. Pan z Thor je zajímavý, ale jen je to možná další hra, která mu má zajistit přízeň Třetího nejvyššího astrologa. A taky je možné, že už všude vidí Stíny. Najednou zpozoruje, jak se nějaká žena nakloní ke královně. Ta překvapeně zvedne hlavu. Vstává. Dvorní dámy ihned přestanou hrát a seskupí se kolem ní. Jsou rozrušené něčím, co jim říká. Pokrčí rameny. Je načase odjet. Odpoutá se od výhledu do překrásných zahrad. Ty jediné jsou v paláci potěchou jeho srdce.

Jde širokou chodbou, v duchu plánuje svou cestu. Hlavně co si má nebo nemá vzít. Nejraději by cestoval na lehko, ale nemůže. Některé věci musí z paláce odvézt. Do knížectví Fior pojede jako astrolog. Tam si vymění oděv za lovecký. Taky hodně bude záležet na setkání s Amadeem Astryhze. Vypadá stejně jako jeho sestry, nebo jinak? Bude mu ochoten pomoci? Bude se muset zeptat hvězd, jak změní jeho osud. Zaslechne zapištění a vzlykot. Překvapeně se natočí směrem ke zvukům. Oddechne si, když zjistí, že jsou to dvorní dámy.

„Pane Eleane! Pane Eleane, že to není pravda?!“

Elean znejistí, když se dívá do rozrušených půvabných obličejů. U Temného oka, už chápe, co viděl. Královna jim zřejmě jim nejnovější zprávu – jeho odchod. Vzpomene si na drobné nástrahy těchto krásných květin zavřených zde v paláci. Nediví se jim, že se nudí.

„Neodjíždíte, že ne?!“ vzrušeně řekne drobná kouzelná plavovláska v dlouhém bílém šatě vyšívaném drobnými perličky. Vlasy má spletené do dlouhých pramenů propletených stuhou. I zbytek dívek a žen je oblečeno podobně, jen každá má jinou barvu. Vypadají jako rozčilená duha, napadne ho.

„Je to pravda.“ Zatvrdit se a nepodlehnout slzám v krásných očích.

„To ne! Nemůžete odjet!“ „Ještě jste si žádnou z nás nevybral!“ „V žádném případě!“ „Proč odjíždíte?“

Rozumná otázka. „Mé království si mě zavolalo nazpátek. Brzy přijede na mé místo někdo jiný.“

„Stejně tak hezký?“ ozve se drze starší dívka s očima jak letní nebe po bouřce.

„Netuším, kdo to bude, ale možná už je na cestě.“ Chce pokračovat v cestě, když zjistí, že je v dokonalém obležení. Nechce se přes ně rvát. Rozhlédne se, zda je někdo poblíž, jenže nikde nikdo. V tom zaslechne dveře. I kdyby to byl První nejvyšší astrolog, využije ho. Otočí se. Kníže de Thény. Má na výběr?

„A kdy odjíždíte?“

„Brzy, dámy. Jestli… Kníže de Thény! Omlouvám se, dámy, povinnosti volají.“ Ustoupí. Dobře ví, že dvorní dámy knížete de Thényho nesnášejí. Po důvodu nikdy nepátral, ale asi měl, protože všechny se přesunuly, aby od něj byly daleko. Zajímavé. 

Ardym de Thény se zamračí, když vidí hejno dívek a dlouhé plavé vlasy ve švestkovém plášti. Mrzutě si pomyslí, že ten hezký hlupák zase musí být u všeho. Překvapeně se zastaví, když na něj zavolá. „Třetí nejvyšší astrologu,“ řekne ledovým hlasem.

Elean ihned vycítí, že ho obtěžuje, je mrzutý a naštvaný k tomu. Negativní emoce, přesto mu nic jiného nezbývá. Jemně se k němu nachýlí. „Zachráníte mě?“ zašeptá.

De Thény nakloní hlavu. Trhne ramenem. „Není důvod. Nic vám neudělají. Jednu si vyberte a máte klid.“

U Temného oka, něco mu snad nevyšlo? Nějaká transakce, nebo snad mu král řekl pár ostrých slov? Nebo jsou to snad dámy? Kníže mezitím udělá krok k východu. „Odjíždím a zjistily to.“

Nesnáší to hejno hlupaček, které tu jsou kvůli jednomu. „Tak jdeme. Dámy, myslím, že královna postrádá vaše hloupé hry.“

Elean se v duchu začne smát. Už chápe, proč se obě skupiny nesnáší. Nazvat dvorní dámy hloupými může opravdu jen necita. A možná má pravdu, ale jsou krásné jako květiny. Ty nasupeně odpochodují.

„Nemáte snad stejný názor?“

Co asi za tím vězí? „Jistě, jenže jsou krásné.“

„Dámy v domech Bílých lampionů jsou taky krásné,“ řekne suše, „a nezabývají se hloupými hrami.“

U Jiskrovce, jestli je někdy přirovnal k dámám z Bílých lampiónů, tak se nediví, že ho nesnášejí. Sice profese společnic je úctyhodná, velmi žádána, ale obě skupiny si myslí o té druhé svoje a obě se snaží udávat módu a krok v pomyslném ženském světě. Občas se to podaří jedné, občas druhé, i když ženy z Domů bílých lampionů mají větší výběr, protože se nemusí za každou cenu vdát.

„Mlčíte.“

„Omlouvám se, přemýšlel jsem o vašich slovech.“

„Jistě? Kdy odjíždíte?“

„Co nejdřív. Nemohu déle otálet, protože mě povinnosti volají do mého království. Je možné, že můj nástupce už je na cestě. Byl jsem to oznámit Jeho Veličenstvu.“

„Aha. Nechť vás na cestě doprovází Irius.“

„Děkuji.“ Rozloučí se kývnutím hlavy, protože na pomyslném žebříčku hierarchie v říši stojí na stejné úrovni. Elean spěchá do svých komnat. Už dávno má nejdůležitější věci sbalené, ale je tu spousta jiných, které potřebují uschovat pro jeho další příjezd, i když doufá, že se tu už nikdy neobjeví. I tak je zázrak, že se mu přes pět set let daří vodit všechny za nos, i když je to možná i tím, že si myslí, že jsou opravdu mrtví. Ne, tomu nevěří. Lidé neumí zapomínat. Občas někdo oživí legendu o nesmrtelných elefianech.

Vezme dva vaky. V jednom má připravený lovecký oblek s pláštěm, který jako jediný mu zůstal po tom, co zůstal na nepřátelském území. V druhém vaku už má připravené trvanlivé potraviny, které by mohl potřebovat. Sice se bude spoléhat na lov a na lidská obydlí, ale v království jsou stále místa, která lidé neobývají. Bude muset vyrazit, pokud tu nechce začít být obléhán dvorními dámami, i dalšími lidmi, kteří se přijdou podívat na jeho odjezd. Ještě musí vytáhnout zbraně. Podle zpráv má být království bezpečné, jenže divoká zvířata sotva budou vědět, že na pocestné útočit nemají. A pak chce se podívat do Krahelských ruin v pouštním království Sssertan. Tam by beze zbraně šel jedině šílenec.

Ťukot. Rychle schová vaky. Otevře dveře. Druhý nejvyšší astrolog. Co tu dělá?

„Zdravím. Už se chystáte? Právě jsem slyšel, že jste byl u Jeho Veličenstva.“

„Ano. Pojďte dál.“

Druhý nejvyšší astrolog království vejde do obydlí. Rozhlíží se, když si uvědomí, že zde nikdy nebyl. Přijímací místnost s kulatým stolem uprostřed a čtyřmi židlemi okolo něj. Na zdech visí několik půvabných krajinek. Mezi nimi vyšívané nástěnné koberce překrásných barev zobrazující řemesla provozovaná v království. Zajímavý nápad, usoudí. Pootevřenými dveřmi vidí postel, koberec zářivých barev a kousek skříně. Druhé dveře zřejmě vedou do koupelny. Místnost působí podivným způsobem. Stroze, ale útulně. Nemůže říct, že by někdy tak podivný pokoj viděl. Pak si uvědomí jedno. Naprostá absence map, globů nebo jakéhokoliv náznaku, že majitel pokoje je astrolog. Zvláštní.

„Nemáte tu mapy.“

Eleanovi zavíří hlavou, zda to není chyba. Možná sem nějakou měl dát. „Byly by to jen ubohé náhražky systému, který je v observatoři, a taky se musím přiznat, že si chci trochu od hvězd odpočinout.“

„Chápu. Kdy odjíždíte?“

„Zítra ráno.“

„Dvorní dámy to zjistily.“

„Ano, vím. Neposadíte se? Mám tu výborné víno z Riumi.“

„Dám si je velmi rád. Máte pravdu. Lepší víno nemá žádná země. Dokonce bych řekl, že je lepší než ta, co se dováží z Pardského království.“ Opět se rozhlédne po pěkně zařízeném pokoji. Zaujmou ho ještě víc krajinky. Vstane, přiblíží se k nim. „Odkud jsou?“

„Různě,“ odpoví.

„Tam všude jste byl?“ ukáže na vodopád s podivnou sochou vepředu. Zkoumá ji, ale smysl té sochy mu uniká. Jako by byla lidská i nelidská. „Co je to?“

Elean se podívá. „Pozůstatek starých národů. Nachází se v našem království úplně na jihu.“

Druhý nejvyšší astrolog přikývne, pak se posadí. Elean si říká, čemu za tu návštěvu vděčí. Ptát se nechce. „Proč jsem přišel.“ Podívá se na nádherný pohár z křišťálu. Mohl by být ozdobou na jakémkoliv stole. Jakou asi dotyčný chtěl službu za něco tak krásného? Elean trpělivě čeká. „Nechápu, proč zrovna já, ale dvorní dámy mě vyslaly jako svého posla s žádostí. Jedna z nich je ochotná odjet do Normského království.“

Elean zalapá po dechu. „Co…Cože?“

„Přesněji řečeno dcera pana z Ydyvie.“

Elean si vybaví vysokou štíhlou dívku s rusými vlasy, které se na slunci lesknou jako zlato. Je úchvatná a dobře ví, že vzbuzuje zájem mnoha pánů na dvoře. Takže Druhý nejvyšší astrolog je tu jako námluvčí. Už tenhle zvyk u lidí poznal, že často prosí nadřízené o menší službu při zprostředkování sňatku s podřízeným. Podivný zvyk, který akceptoval, i když v průběhu let, co tu je, se mu to nikdy nestalo.

„Odjíždím.“

„To ona dobře chápe. Přesto je ochotna s vámi odjet. Pán z Ydyvie je velmi bohatý muž. Jeho pozemky jsou velmi plodné a dotýkají se samotného Edanu. Také má ve městě krásný dům v Dolní zahradní čtvrti.“

Eleanovi v hlavě víří možnosti. Co má dělat? Pak ho napadne spásná myšlenka. „Bohužel budu muset velkorysou nabídku pana z Ydyvie odmítnout.“

„Chápu, ale jistě by rád slyšel důvod.“

„Na univerzitě už mě někdo čeká.“

„Och.“

„Bohužel. Jakmile přijedu, je zvykem se oženit. Je dokonce možné, že můj syn zde bude přebývat stejně jako já. Proto taky odjíždím.“

„V tom případě to dámám vyřídím.“ Zaváhá, potom jen tak mimochodem řekne. „Slyšel jsem že s vámi mluvil pan z Thor.“

Aha. Takže tohle je pravý důvod. Námluvy byly jen záminka. „Jen pozvání, které jsem musel odmítnout.“

„Pozvání?“ Astrolog zatočí skleničkou.

Hlas zní lhostejně, ale Elean vycítí, že je to nějakým způsobem důležité. Co má obyčejný pan z Thor společného s Druhým?  Ví, kde to panství na mapě leží, a najednou se o něj zajímá jak král, tak astrologové. Děje se něco? Jenže vůle hvězd plány neprozradí. Může něco vyčíst jedině, když se přesně optá, jenže on otázku nezná. Už jednou to zkusil, ale odpovědi byly tak mlhavé, že to vzdal.

Lidské hry.

Tak zbytečné.

Tak otravné.

„Ano. Netuším, jen mě pozval do domu Bílého lampionu.“

„Och. Pojedete?“

Co se děje? Proč najednou takový zájem o pobřeží? Stalo se něco? „Nemohu. Rád bych se podíval k moři, ale mé kroky vedou mnohem dál na jih.“

„Vaše království nesousedí s mořem?“

„Teď už ne. Kdysi dávno ano, ale to území jsme ztratili.“

„Chápu. Omlouvám se, že jsem vás zdržel.“

„Nevadí. Stejně odjíždím až zítra.“ Mlčky ho vyprovodí ze svých komnat. Otevře doširoka okna, vůlí přivolá vítr, který vyčistí pokoje od přítomnosti astrologa. Pak je zavře. Promne si oči. Chtěl odjet už dneska, ale zřejmě to bude muset odložit. Zachytí Nitky spředené z hvězdného prachu, před očima se mu objeví souhvězdí. Snaží se vyčíst, proč má království takový zájem o pobřeží, jenže jako vždy vůle hvězd mlčí.

Zbytečný další pokus. Posadí se. Není zbytečné se ptát? Vždyť odjíždí, tak k čemu mu budou malicherné lidské hry? Ale co když je to nějak spojené s nimi? S odchodem elefianů, dávnou bitvou mezi nimi a lidmi? Co když nějakým zázrakem přišli na to, že nezemřeli?

„Dost, Eleane. Soustřeď se na odjezd a svůj nový osud.“ Vytáhne vaky, které ukryl. Překontroluje, zda má vše a nic nechybí. Vytáhne váček, v kterém má maličkosti ze svého pobytu zde. I ten schová. Pak všechny skříně zapečetí tak, že nikdo se do nich nebude moci dostat. Sice vše důležité už spálil, ale nechce, aby se zde někdo hrabal. Jeho poslední noc na královském dvoře. Zadívá se ven. Den ustupuje šeru, na obloze se objevují purpurové červánky a krvavé slunce naznačuje, že bude vedro. U otevřeného okna se posadí na sedátko a zadívá se na Jiskrovec. Zbožňuje dobu, kdy začíná být stále jasnější, až skoro září, a dnes je rozzářen až neskutečně. Měsíc vedle něj vypadá jako bledá vyhaslá koule. Miluje ho. Je tak zvláštní. Někdy přemýšlí, jak se na obloze objevil.

Měli své mapy, své pověsti, legendy, knihy, jenže nikdy v žádném z nich nebyla zmínka o tomto úkazu. Najednou se objevil na obloze. Ještě chvilku sedí na okenním sedátku a pozoruje měsíc, Jiskrovec, hvězdy. Očima pátrá po souhvězdích. Čas vody vrcholí. Usměje se, zavře okno a jde spát. Zítra pojede vstříc svému osudu. Ještě na chvilku zachytí Nitky a přesně zaměří svůj nový osud.

Žije.

 

Druhého dne ráno se obleče do švestkové tuniky do půli stehen, natáhne si černé kamaše a vysoké boty, které ho spolehlivě ochrání před vodou. Pod krkem si zaváže černý prostý plášť ze silného sukna s kapucí. K pasu si připne meč, na druhou stranu dýku. Do rukou vezme oba dva vaky. Ve dveřích se otočí, rozhlédne se. Přece jenom zde žil hodně dlouho, ale pak si vybaví, že jeho život v zemi lidí by mohl skončit. Neví, jakým způsobem jeho další kroky ovlivní právě pan Astryhze, ale doufá, že to bude tím správným směrem.

Zavře dveře a vykročí širokou chodbou ven z paláce. Venku si to zamíří ke stájím. Teskně si vzpomene na Śive, na kterých se proháněl zemí. Mít je tu, tak se ničeho nebojí, jenže ti už nejsou na tomto světě. Další věc, kterou lidé mají na svědomí. Vstoupí do stáje.

„Pane?“ Muž v košili a kazajce se mu ukloní.

„Jdu si pro koně.“

„Zafir, že, Jasný pane?“

„Ano. Je v pořádku?“

„Jistě.“

Elean jde za hlavním stájníkem až úplně na konec budovy. Před rokem si Zafira pořídil, když jeho předchozí kůň zestárl. Dlouho si vybíral na místním trhu, až mu padnul do oka právě tenhle. Štíhlý vysoký kůň podobný stavbou Śivym. Co mají odlišné, je delší srst na nohou. Je celý černý kromě nosu, hřívy a ocasu a právě nohou, které jsou bílé. Nikdo takhle barevného koně nechtěl, ale když si ho vyzkoušel, zamiloval se do jeho ladného kroku i klidné povahy. Za ten rok zjistil i další kladné vlastnosti: rychlost, neúnavnost. Teprve tahle cesta ho doopravdy prověří.

„Je v pořádku.“ S pýchou se zahledí na nádherného koně.

„Zafire, pojedeme na dlouhou cestu. Někdy mám pocit, že mi rozumí. Tady máš něco dobrého.“ Podá mu jablko z královských sadů. Zafir se jen olízne.

„Nechám vám ho osedlat.“

„Ne, udělám to sám,“ odmítne Elean. Nechá si přinést sedlo, deku a uzdu. Všechno řádně připevní a nakonec oba dva vaky. Později se jednoho z nich zbaví, ale zatím potřebuje svůj šat jako propustku. Nikdo nezastaví královského astrologa bez toho, aby riskoval jeho hněv.

„Nechť vás Irius provází na cestách,“ popřeje mu hlavní stájník. Dívá se za ním, jak zkušeně vede koně. Lépe než leckterý jízdní, pomyslí si. Možná je Třetí nebezpečný, ovšem koním rozumí, i když ta barva srsti je otřesná.

Konečně na cestě, pomyslí si Elean. Pomalu vyjede z bran paláce. Stráže ho uctivě pozdraví, překvapení, že tak brzy vyjíždí. Oplatí jim pozdrav. Sjede na mozaikové chodníky, které vedou kolem menších paláců významných knížat a pohraničních pánů. Některé jsou jednoduché, některé nákladné, ale všechny schované za branami a zahradami. Když projede Horní zahradní čtvrtí, jak jí všichni říkají, vjede k stejně pěkným domům obchodníků, kteří jsou na královském dvoře přijímáni. Jak sám říká, je to směs poctivých obchodníků a podvodníků. Mezi nimi jsou i domy královských astrologů a některých šlechticů. Tím, že je níže než ta předtím, se jí říká Dolní zahradní čtvrť. O kus dál na západě palácové čtvrti je univerzita s mnoha domy a kolejemi. Přicházejí tam lidé určení z vůle hvězd a poslední dobou je tam i hodně zahraničních studentů, kteří jsou pod přísnou kontrolou královského astrologa Deviana. Nemá ho rád, protože má pocit, že svou moc spíš zneužívá.

Čím dál od královského paláce, tím jsou domy prostší. Když sem poprvé přišel, udivila ho absence žebráků, pouličních kejklířů, vyprávěčů a tanečnic, ale záhy zjistil, že ti všichni jsou za hradbami města. Celé město, kromě ze strany, kde je řeka, je ohraničeno zdmi s pravidelně rozmístěnými věžemi, na kterých ve dne v noci hlídá stráž.. Městem protéká největší řeka Wist. Elefiané jí říkali v překladu Matka vod. Za vodou jsou právě ty čtvrti s lidmi, kteří se starají o krásu a blahobyt druhé poloviny města.

Na sedmi mostech, které vedou přes řeku, stojí opět stráž. Jinak žádné převozy nejsou povoleny kromě loděk rybářů, ale i těch je poskrovnu, protože kotviště je dál na západ, kde je lepší loviště. Den co den přijíždějí se sladkovodními rybami, aby je dodali na stoly ve městě. Na jihu Edanu se nacházejí rybníky, které dodávají ryby zvlášť chované pro královský stůl.

Za bránou města se otočí k pohledu, který za sebou nechal. Je jak klenot, kterému vládne palácová čtvrť. Konečně je pryč. Pobídne Zafira k cvalu. Samou radostí si výskne, i když si uvědomuje, že jeho osud je v rukou neznámého člověka. Jeho, jako jediného z elefianů, kteří vládli téhle zemi po tisíce let, zachraňuje bídný člověk. Jaká to ironie.

Když mine další vísku a před ním není nic jiného než pole se strništěm, zvolní divoký cval. Pohodlně se usadí v sedle, popustí otěže a rozhlíží se spokojeně po krajině. Přemýšlí, co bude dál. Kdyby mu to tak mohly hvězdy prozradit, ale za ta léta poznal, že astrologie je velmi omezená.

Když mine poslední hodina v Čase ohně, pocítí hlad, a navíc nastává Čas větru. V tom čase, jak ho pojmenovali lidé, se narodil. Neví přesně kdy, protože si to nezaznamenávají, ale po dobu, kdy vládne vítr, je nejsilnější. Toho lidé využili proti nim.

U hostince zastaví Zafira a přemýšlí, zda se má stavit na jídlo, nebo ne. Nakonec se rozhodne, že by to nebylo špatné. Uváže koně u napajedla a pokyne chlapci, který lelkuje na schodech. Když uvidí tuniku barvy švestky, vytřeští oči, zapomene, že ho Elean volal a rozeběhne se do hospody. Elean překvapeně slyší.

„Bacha, astrolog je tu!“

Z hostince vyběhne mladý pár. Pokloní se až k zemi. „Vítejte, pane.“

„Dejte Zafira do stáje a řádně ho vyhřebelcujte. Taky se tu chci ubytovat a najíst.“

„Jistě, pane. Pojďte dál. Omluvte nás, že jsme vás neviděli.“ Žena si rozpačitě žmoulá zástěru.

Elean vejde dovnitř. Je tu čisto, když obhlédne místnost. „Jedu okolo. Stalo se něco?“

„Ne, ne!“ Odmítavě mává hnědovlasá žena s vystouplým bříškem. „Nic se neděje. Jen nás to překvapilo, že Yefane?“

„Ano. Hned vám něco připravíme. Vypadněte!“ křikne na hosty, kteří rozpačitě pokukují po Eleanovi.

„V pořádku, postačí mi místo u toho okna.“ Zamíří si k stolu pro jednoho.

„Já bych to–“ namítne žena.

„Nech ho být!“ přikáže Yefan. Žena mlčky natáhne ruku a pak jen sledují, jak se židle pod hostem kácí. Elean se jen taktak stačí chytit stolu. „Omlouvám se. To jsem netušil.“

Elean netuší, zda se smát nebo plakat. „To nic.“ Má chuť si třít zadek, jak ho bolí od nárazu na hranu židle.

„Děti.“

„Nechte je být, jen mi dejte něco, co není naříznuté.“

„Nezlobte se. Oni si jen hrají.“

Elean se zadívá na vyděšené majitele a pobavené hosty, kteří se to snaží skrýt. Zdá se, že je to tu normální. „Vypadá to, že truhlář má spoustu práce a hosté vděčnou zábavu.“

„Já jsem truhlář,“ hlesne Yefan nešťastně. Přizabije sourozence, že to udělali znovu. Kdyby to byl nějaký vesničan, nechá to plavat, ale samotný astrolog, to je něco jiného. „Věřte mi, že se někdy baví až moc, a dětem jsem za to už vynadal. Slibuji, že se to už nestane.“

„Bude tu nuda,“ hlesne tiše jeden z hostí.

Elean ho svým výborným sluchem zaslechne. „Zdá se, že to hostům nevadí, nechte to tak. Jen… Rád už bych se najedl.“ Zajímavé spojení. Muž truhlář, žena zřejmě kuchařka, i když kdo ví. Nemusí dlouho čekat, než se před ním objeví džbánek s vínem a pohárek. Nalije si a opatrně ochutná. Oddechne si. Nic skvělého, nic špatného – obyčejné víno. Nejspíš se na královském dvoře stal zhýčkaným. Dřív by mu stačila voda.

„Zde, pane. Je to od místního ovčáka.“ Položí před něj talíř s nakrájeným sýrem. Elean si nabídne.

„Výborný, děkuji.“

„Ještě jednou se omlouváme.“

„Nic se neděje,“ povzdechne si. Jen doufá, že se mu nebudou omlouvat při každém podání jídla. Nemá to rád. Nejdřív byl překvapený, trochu i naštvaný, teď už je pouze pobavený. Jídlo dělá divy.

„Děkujeme moc, ale nemuselo to být.“

„Bylo to dobré.“ Jak si myslel, každé jídlo doprovázela omluva se zvyšujícím se potrestáním dětí. Jen doufá, že si nedělali legraci a nějaké mají. Už na Zafirovi se po hostinci ohlédne. Nedělali, protože ze stodoly vykují dvě hlavy, které na něj udělají neslušné gesto. Moc vychovaní nejsou, pomyslí si. Když je dostatečně vzdálen od hostince, zachytí Nitky hvězdného prachu. Spřádá je do vzorce, oči se lesknou mocí. Dívá se na hvězdy, když strne, Nitky se přetrhnou, jak nejsou v řádném pohybu.

„To není možné.“ Pobídne koně do cvalu. Před očima mu plave varování. Netuší, co tím vůle hvězd chce říct, ovšem nic dobrého to není. Něco Amadeovi hrozí, i když netuší co. Musí tam dorazit co nejdřív, jenže do hlavního města Fiorského knížectví je to dvacet dní tvrdé jízdy poslů. Bude muset Zafira vyměnit na jízdní stanici. Už ji vidí. Zastaví.

„Koně!“ houkne podrážděně.

„Nedám!“

„Tu máš, ty kmáne!“ Hodí mu příslušné papíry.

Muž je zachytí. Jedním okem si všimne švestkové tuniky, druhým zjistí, že pečeť je přímo od královského sekretáře. Takže nejvyšší přednost.

„Chlapci, koně. Co s tímhle?“

„Pošli ho za mnou do Fiory, pokud ho po cestě ztratíš, seznámím tě s královskou vůlí.“

Voják polkne. Popravčí? Tomu by se raději vyhnul. „Nebojte se, hned jak si vydechne, ho pošlu na další stanici s příslušnými papíry. Vaky?“

Elean je rychle zapečetí. Pojede na lehko. „Pošlete je taky.“ Vyhoupne se na koně a pobídne ho.

„Nevydrží,“ prohodí voják.

„Chceš se vsadit?“ optá se ho ten, co odmítl dát koně.

„Jo. Kolik?“

„Pět stříbrných alcaldů.“

„Dobrá. Seš si jistej.“

„Nevšiml sis?“

„Čeho?“

„To byl třetí astrolog.“ Voják vybuchne v smích. „Nekecám. Měl stříbrnou čelenku. Nikdo nenosí stříbrnou čelenku přes dlouhé plavé vlasy. Povídá se o něm všelicos.“

„Pitomosti! Pojď se napít. Tady, chacha, třetí astrolog. To spíš tu uvidíme krále.“ Chytí ho pod paží.

„Jak myslíš.“ Jednou kdysi ho viděl na lovu. Přísahal by, že čaruje, protože nechápe, jak toho jelena mohl skolit na takovou vzdálenost. Optal se na to ostatních. Mlčeli, a když vojáci mlčí, znamená to jedno: úctu a strach. Pak skončil tady. V hlavě se mu opět vynoří myšlenka, zda to byl on, nebo někdo jiný. Ještě dají z vížky znamení dalším stanicím, že jede královský posel nejvyšší důležitosti.

 

„Rychleji, rychleji. Dávám ti v nohy vítr.“ Sešle vítr, který koně popohání dál. Rekordně rychle dorazí na další stanici.

„Koně!“ Nemusí vytahovat lejstra, protože koně dobře znají a osedlaní jsou v královských barvách s purpurovou uzdou a dekou pod sedlem. Nikdo v celém království se neodváží napadnout takového koně s jezdcem v sedle.

Nastává Čas vody, kdy je jeho síla omezená, přesto se snaží vlít do žil koně oheň. Běží jak nikdy v životě. Po třech hodinách padne na dvorku další jízdné stanice. Nemusí ani říkat, co chce, a už tu stojí další. Ví, že bude mít připravené koně až k Fiore.

„Kam?“

„Fiora.“

„Vyřídíme.“ Sotva se vyhoupne, už ho pobízí do cvalu. Po třech hodinách zastaví. Kůň bílý jak sníh je připraven a s ním louč, aby viděl na cestu. Jede pomaleji, ale po chvilce uhasí oheň. Z posledních sil vyčaruje ohnivou koulí, která je doprovází na cestě. Kůň je nejdřív poplašen, ale brzy si zvykne.

„První Hodina dřeva!“

„Dobře, koně.“

„Nezvládne to. Není to v lidských silách,“ řekne voják, když se dívá za koňským zadkem.

„Jsou na to cvičení, zapomínáš? Dokonce jsem slyšel, že mají u pasu váček s drogami, které jim nedovolí spát.“

„Jo, jenže to není královský posel, ňoumo, ty dobře znám.“

Elean zrovna sáhne do váčku, ale zarazí se. Ještě je brzy. Ještě může čerpat ze svých rezerv. Po hodině zastaví, rukama zachytí Nitky. Ještě žije, ale kolem něj se vznáší smrt. Poslední zjištění. Od této chvíle už nebude schopen zachytit Nitky, natož cokoliv přečíst z hvězdných konstelací.

Další v pořadí přestupní stanice. „Máte připravený pokoj.“

„Ještě ne.“

Voják se s ním nehádá. „V pořádku. Jeďte!“ Plácne koně přes zadek, až vyhodí zadními. Druzí dva se snaží postavit vyměněného koně na nohy. Nakonec se jim to podaří, ale kůň jen stojí se svěšenou hlavou a třese se.

„Odepsal ho.“

„No tak, odpočine si a bude jak nový. Choďte s ním,“ řekne zamračeně vrchní seržant. „Jede do Fiory. Bude muset zastavit, nebo zemře.“

„Viděli jste ho? Byl bledý jak stěna. Sotva se držel.“

„Jo, jenže otěže uchopil pevně,“ namítne uctivě seržant.

Jak dlouho tu stojím? Vytane Eleanovi myšlenka. Nemůže se hnout, pak dá pracně dohromady myšlenky. Vytáhne z váčku kuličku s povzbuzujícími bylinami. Vloží ji do úst. Čeká. Mlha, která mu kalila úsudek, se zvedá, vidí jasněji, i oči se rozjasní. Potřese hlavou a pobídne koně.

„Vše v pořádku?“ optá se ho voják. „Je tma. Louč?“

„Ano. Vše je v pořádku.“ Uvědomuje si, že se bude muset zastavit. „Jak dlouho?“

„Sedm dní do Fiory.“

„Teprve tři dny uplynuly,“ zamumlá. Tak málo a každým dnem může vůle hvězd zasáhnout Amadea a bude konec. Musí věřit, že to stihne.

„Nechcete si odpočinout?“

„Ne. Jedu.“ Nemůže zjistit, jak na tom Amadeo je, ale strachy sotva dýchá. Pobídne koně. Vyrazí cvalem po silnici, v ruce louč. Už nemá sílu zapálit oheň, stejně jako vyčarovat vítr.

Dvacátá stanice.

„Pane, dost. Nic na světě nestojí za zlámání vazu. Mrtvý nepomůžete nikomu,“ varuje ho ustaraný seržant.

Elean stojí vedle koně, který je méně unavený než on. Přemýšlí, jak dál. Na poslední stanici se nechal ke koni přivázat. Ví, že kůň dorazí do stanice, protože tu cestu mnohokrát vykonal. Teď ho museli odvázat a vzbudit.

„Je to zázrak, že jste se sem dostal beze spánku.“

„Dobrá,“ řekne pomalu. „Kolik je?“

„Třetí hodina vody, pane.“

„Vzbuďte mě za šest hodin,“ rozhodne se pomalu. Položí ruku na vojákovu paži. Nechá se odvést do připravené světnice. Sotva si lehne, ztuhne jak špalek. Voják pomalu zavrtí hlavou.

„Neskutečné. Zřejmě si spravím názor o astrolozích.“

„Žrádlo!“ uslyší křik. Vrazí do kuchyně, chytí kuchaře za hlavu a bouchne jí o stůl. „Ticho, ty pitomče. Nevíš, koho tu máme?“

„Ps… Pusť. Stejně spí jako dřevo.“

„Jo, ale nemusíš řvát jak na lesy. Připrav mu něco na cestu a vy dva koně za pět hodin a padesát plných úderů. Voďte ho, aby byl připravený,“ přikáže velitel stanice. Na čele má vrásku.

„Teď? Dyť je tuhej jak špalek dřeva.“

Velitel se zamyslí, pohlédne k hvězdám. „Jo. Hned.“

Elean spí a sní o dávných časech, kdy této zemi vládli oni. Projížděli se na Śivych po hlubokých temných lesích, světlých hájích, loukách plných květů a vraceli se do měst poloukrytých  mezi stromy. Tančili při měsíci a slunci, kdykoliv to bylo možné. Jezdili lovit a zkoumali lesy. Chránili je, protože věděli, že je to bohatství, které jim bylo dáno. Potřebovali je k životu stejně jako vzduch. Pod hvězdami při slavnostech Seznámení se zaslibovali na celý život a vzhlíželi k  Dračím pánům, kteří jim kdysi vládli.

Tělo sebou trhne. Posadí se. Rozhlédne se kolem sebe. Setřese ze sebe houni, kterou ho někdo přikryl. Na chvilku neví, kde je, když si vybaví jízdu, muže s neznámou tváří i to, jak nemohl dál. Na chvilku dezorientovaně hledí na truhlu s věcmi, skříň. Zavře oči, potřese opět hlavou. Vstane. Musí dál, i když na tom není dobře. Před čtrnáctou stanicí drogy přestaly působit. Je v nebezpečí a on touží odejít ze světa lidí, najít klid.

„Koně.“

„Pane, ještě jste…“

„Koně. Musím tam dojet.“

Voják stiskne rty. Nejraději by mu toho koně nedal, ale… „Můžete zemřít. Pak vaše zpráva nedorazí k příjemci.“

„Nezemřu. Ne… Nemohu. Je… Ještě ne,“ vysvětluje tvrdohlavě.

Voják si povzdechne. „Tady máte.“ Vrazí mu do ruky brašnu s jídlem. Když vidí, že se pro to sotva natáhne, přiváže ji k sedlu. Elean se usadí v sedle. „Díky, kapitáne.“

„Jak to věděl?“ podiví se mladší voják.

Bývalý kapitán pokrčí rameny. „Jdeme jíst. Blázen,“ zamumlá na adresu muže.

 Elean po chvilce hrábne do brašny. Usměje se, když vidí tu důkladnou porci s láhví pálenky. Nají se v sedle. Do další stanice přijede osvěžen. Další kůň, tentokrát černý, je připravený. Neptá se, jak dlouho ještě pojede. Ví, že tam musí dojet. Posádka stanice jen zavrtí hlavou, když ho vidí odjíždět. Už se rozneslo, že tentokrát nejede královský posel, ale samotný Třetí astrolog, který za sebou nechává vyčerpané koně.

 

„Pane, už tam jste. Přes ten les a objeví se město,“ vysvětluje pomalu a zřetelně voják v stanici na kraji malého městečka.

„Díky.“ Je unavený, že by mohl spát celý týden.

„Jeďte.“

Elean ani se neusměje, chytí otěže, které už sotva drží. Kůň pohodí hlavou, jak cítí nepevnou ruku, ale dá se do cvalu. Cestu dobře zná. Mine městečko, vjede do lesa. Dřevorubecká osada, hostinec, který láká k odpočinku, nechá za sebou. V hlavě má jedinou myšlenku. Amadeo. Už sedm nebo osm dní, neví přesně, se na něj nepodíval. Doufá, že je v pořádku. Konečně uvidí hradby města se zavřenou bránou. Stiskne rty. Vracet se nebude. Dostane se přes ni. Pobídne šedáka k cvalu. Ten napne úsilí k většímu výkonu. Zastaví se až před bránou.

„Stůjte! Město je uzavřené!“

Elean si odkašle. Najednou má sucho v krku. Posbírá myšlenky, aby neblekotal únavou. „Jsem Třetí nejvyšší astrolog a dožaduji se vstupu do městských bran. Ihned mě odveďte ke knížeti!“

„Nikoho nepouštíme, ani posla!“

Elean zvedne ruku s dokumenty do výšky. „Chceš skončit na popravčím špalku, vojáku? Udělej, co jsem řekl. Zde jsou pověřovací listiny!“

„To nejde!“ zakřičí stráž v sebeobraně. „Máme jasné nařízení!“

„Hned!“ zakřičí. Pobídne koně, jako by se chtěl dostat přes bránu nebo přeskočit hradby.

„Co se tu děje?!“

„Veliteli, královský posel ke knížeti, ale nemáme nikoho pouštět. Je to nařízení samotného knížete.“

„Jsem Třetí nejvyšší astrolog! Zde jsou dokumenty! Ihned otevřete brány!“ Mít svou moc, rozbije jim tu bránu a vjede, i kdyby na něj stříleli. Eleana osvětlí další pochodeň. Zableskne se švestková barva, stříbrný kroužek ve vlasech a strhaná tvář. Důstojník stiskne rty. Zaváhá, pak pevně přikáže.

„Pusťte ho.“

„Plukovníku!“

„Dělejte, co říkám. Pusťte ho malou brankou.“

„Koně nechte venku.“ Elean sesedne. Nohy se pod ním málem podlomí. Hlava se mu zatočí. Párkrát si v sedle zdřímnul, ale odpočinkem by se to nazvat nedalo. Přiváže šedáka ke kruhu. Popleská ho. Je mokrý, jak ho hnal. Těžce přejde k brance, kde stojí důstojník. Podá mu papíry. „V pořádku. Omlouváme se, někdo zaútočil na samotného knížete.“

„Je v pořádku?“

„Ano, ale jeho paní s dcerkou zemřely.“

„Nechť jejich duše mají pokoj na Stezkách,“ řekne automaticky.

„Ano. Jinve, koně.“

„Zde, pane.“ Elean se s nechutí vyhoupne do sedla. Nenávidí sedlo, nenávidí bolest, kterou mu způsobila jízda, ale pobídne koně ke klusu. Zadívá se k paláci. Je strážným, bude někde poblíž paláce. V ztichlém městě se ozve klapot podkov na kamenech. Vede ho k paláci, až se dostane k bráně. Zastaví se u stráže, která ho ostražitě pozoruje.

„Chci mluvit s velitelem knížecích strážných.“

„Kdo jste?“

„Elean, Třetí nejvyšší astrolog. Zde jsou mé listiny.“ Podá jim je. Když uvidí pečeť, postaví se do pozoru. „Rovně, pane. Ta malá dvoupatrová budova je velitelství, jen nevíme, zda velitel bude přítomen.“

Elean chladně odpoví. „Tak ať mi ho někdo sežene.“ Pobídne koně.

„Slyšel jsi to, jak to řekl? Jen tak. Tak ať mi ho někdo sežene. Myslíš, že je to fakt Třetí astrolog?“

„Kdo ví, ale královskou pečeť poznám.“

„Jo, to jo.“

Elean zamíří k dvoupatrové budově, před kterou rostou velké zvláštní lila květy. Voní omamně, nikdy takové neviděl. Nejspíš z nějakých západních zámořských zemí. Fiora je známá jako křižovatka obchodních cest. Zabuší na dveře. Srdce mu poskočí radostí, že zakrátko uvidí Amadea. Jaký asi bude, a hlavně, jak mu pomůže v jeho situaci? Ptal se vůle hvězd, ale ta mlčela.

Zabuší ještě jednou.

„Kdo je to?“

„Třetí nejvyšší astrolog Elean. Chci okamžitě vidět velitele.“

„Aiola Essena Estrahzyho?“

Netuší, jak se jmenuje, ale asi ano. „Ano,“ řekne pevně, ale přidrží se obrubně. Všechno se v něm sevřelo a hlava se zatočila. Před poslední stanicí snědl další kuličku drogy. Teď její síla začíná slábnout. Dřív, než si myslel.

„Co chcete?“

Elean se postaví, potom ho odsune, vejde dovnitř. Nevšímá si nikoho a ostatní jsou v takovém šoku, že ho nezastaví. Instinktivně si to zamíří do pracovny. Prudce otevře dveře, oči se zaměří na muže za stolem. Přistoupí k němu.

Estrahzy ho pozoruje. Opravdu by to mohl být Třetí astrolog, kterého avizovali stanice, jenže u Temného oka, co tu dělá? „Co chcete?“

Elean se mu pevně zadívá do očí. Má nějaké špatné tušení. „Amadea Astryhze.“

Velitel Estrahzy stejně ledově opáčí. „Je mrtvý.“

Elean zalapá po dechu. Nahmatá stůl, sevře okraj. „Co… Cože?“

„Je mrtvý.“

V Eleanovi se vzedme hořkost, únava, směs pocitů, které nedokáže rozluštit, a bouchne do nádherného psacího stolu. Estrahzy si sotva stihne zakrýt oči, jak kolem něj začnou lítat třísky. „Není možné. To není možné!“ zařve Elean. Cítí, že ho opouštějí síly, a klesne na zem.

Estrahzy se k němu v šoku shýbne. „Žije,“ zabručí po chvilce zkoumání. Pak se zadívá na duhový psací stůl, jediný v celém městě. Tohle už asi nikdo nespraví. Vyjde ven. „Truhláře!“ zařve na celý dům. Služebnictvo, které bdí s pánem, nadskočí, nakonec jeden se oddělí a vyběhne ven. „Pokoj!“

Vezme Eleana do náruče. Je lehký a zřejmě má za sebou tvrdou jízdu, ale u Temného oka, co se děje, že Astryhzeho shání Třetí nejvyšší astrolog království? Z pravdy, podle psacího stolu, nebyl nadšený. Ve skutečnosti z té situace nebyl rád ani on, jenže zákony knížectví jsou zákony, které platí pro všechny. Uloží ho do postele, přetře si unavenou tvář. Komplikace, samé komplikace a odpovědi nikde. Zavře dveře.

„Pane, kníže si žádá vaši přítomnost,“ ozve se zvučný hlas knížecího posla.

„Už jdu.“ Přehodí si přes brnění modrý plášť a vyjde do noci.

 

Komentář