Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 8. 2017

Vůle hvězd

7. kapitola

Intriky I.

Den je rozdělený podle čtyř živlů, jenž  nám vládnou. Čas dřeva je v nejhlubší noci, po něm následuje Čas ohně, jenž se rodí úsvitem, Čas větru končí západem slunce a Čas vody přechází v dobu, kdy jdeme spát.“

1. odstavec Kniha živlů

Muž za psacím stolem se protáhne. Kvalita látky na modro černé uniformě prozrazuje, že to není obyčejný úředník. Zhoupne se, ruce si založí za hlavou, až mu v kostech lupne. Zamyšleně se dívá na nový psací stůl. Samozřejmě ten starý jedinečný nešel spravit. Vůbec nechápe, a nechápal to i truhlář, kterého zavolali, jak to třetí astrolog dokázal. Taky přiznal, že to dřevo vidí poprvé a je možné, že obrovská rána měla ničivý účinek.

Když si vybaví tu ránu, pak musí přiznat, že ten výbuch hněvu byl velký. Nechápe, proč zrovna on se zajímá o nějakého obyčejného strážného. Bude trvat na svém. Je mrtvý a mrtvým zůstane. Nikdo nesmí vědět, že došlo k útěku. Vojáky, kterým utekl, pro jistotu poslal k západním hranicím, kde podle šeptandy by měla vypuknout válka. Kdyby se to někdo dozvěděl, pak by tahle událost poškodila jeho kariéru a pověst. Jak mohl si vůbec dovolit utéct, pomyslí si s hněvem. Strážný, který nedodržel První zákon. To je prostě nepochopitelné.

V myšlenkách se opět vrátí k Třetímu astrologovi. Zvládl tu cestu za devět a něco dní. To je rekord. Ani královský posel tohle nezvládne, natož obyčejný člověk, který by měl sedět jen v observatoři. To znamená, že Třetí nejvyšší astrolog není jen tak nějaká úřednická padavka.  Už o tom slyšel vyprávět strážné a ostatní, kteří ho viděli přijet. Obdivný tón ho štval.

„U Temného, co tu vlastně dělá?“ zabručí nevrle. Vstane, přejde k oknu vedoucí do zahrady. Síto přece nemůže mít takový zájem na obyčejném strážném, který utekl, našeptává mu rozum. Nebo snad je na něm něco zvláštního? „Avarreone!“ zařve. Musí o něm zjistit co nejvíc a ještě k tomu jeho jednotka Lovců se nevrací a to odešla před necelými dvěma týdny. Dvanáct dní uběhlo od té události, která je stále živá v paměti obyvatel paláce i města.  

„Ano, plukovníku Estryhzi?“

„Přines mi z archívu papíry strážného Amadea Astryhze. Hned.“ Měl se o to zajímat dřív, ale po tom, co vyšetřovací tým řekl, že vinicí jsou popravení, tak se o to dál nestaral. Měl o něm zjistit něco víc, jakmile přijel Třetí astrolog, ale nechával to, jelikož měl mnoho jiných povinnosti. Vše ostatní měli vyřídit Lovci. Jenže ti…

„Ano, plukovníku.“ Mladý muž odejde, jako by tu nebyl.

 Aiol se posadí nazpět do křesla. Vztekle se dívá na papíry, protože dobře si uvědomuje, že udělal chybu. Teď bude čekat na ty údaje. On, plukovník, se zajímá o strážného z jednotky Havranů, který ani není z významného rodu, čímž se mu myšlenky stočí ke dvoru, a hlavně ke knížeti.

Stále se ještě nevzpamatoval z kněžniny smrti. Když si vybaví, jak osobně připravoval velkolepou slavnost Jména, tak ani není divu. Kněžnu miloval, to věděli všichni, přesto poslední dobou se už začíná mluvit o nástupkyni. To by byla asi šestá, jen má takový pocit, že nechce o tom slyšet, ale jak zná astrology, šlechtu, tak mu nějakou strčí do postele, ať chce nebo nechce. Zvláště astrologové jsou v tom vynalézaví. Knížeti takhle strčili dvě, ale ani jedna dlouho nevydržela. A co když je tu právě kvůli tomu? To by dávalo smysl. Kníže možná nebude chtít naslouchat svým astrologům z důvodu, že nepředpověděli kněžninu smrt, ovšem titul Třetího nejvyššího astrologa už má pořádnou váhu. Byli by schopni ho tak rychle povolat? Dobře ví, že někdy horoskopy jsou snůškou nesmyslů, jak si přibarví údaje, ale kníže by Třetímu věřil.

Ne, nedává to smysl, protože by nejel tak zběsile, ale se vší pompou, jakou mají rádi. Klidně by to nějaký měsíc počkalo. Taky by se neptal po strážném, i když možná by ho mohl využít, když už sem přicestoval. Zatím tu nikdo z té fialové smečky nebyl, přestože se už určitě doslechli o této nezvyklé návštěvě. Opravdu je to zvláštní, že tu ještě nekrouží.

A on přišel o psací stůl.

Nenávidí ho.

Kde jen může být? Co mu to tak dlouho trvá? Nebo snad v archívu všichni zlenivěli?

„Plukovníku, zde jsou papíry.“

„Třetí nejvyšší astrolog Elean už se probudil?“ Napadne ho, zda má nějaké příjmení.

„Ne, plukovníku. Ještě nevstal.“

„Jakmile se probudí, zavolejte mě.“ Ten stůl mu nahradí. Byl v jejich rodině od pradávna, a některé věci nepromíjí. Dívá se na papíry se jménem Amadeo Astryhze. Poznámka pod jménem jasně říká, že nositel tohoto spisu je mrtvý. Požár, hranice. Kníže to tak chtěl, ale kdo ve skutečnosti chtěl tímto činem zakrýt svůj zločin? Popravdě nemá cenu se tím zabývat, protože vinicí jsou potrestání. S nechutí, že se musí věnovat někomu tak nicotnému, rozváže stužky u svazku.

Po dočtení je stejně znechuceně odhodí. Co na něm může vidět? Obyčejný chlápek narozený po Hodině železa. Nic výjimečného na něm není, i když… Vybaví si nadšené vyprávění svého bratra, který mu vyprávěl o jednom strážném, který je skvělý šermíř. Mohlo by se jednat o něj? Hloupost. Kvůli šermu za ním nikdo nepojede přes půlku království a zvlášť, když se jedná o astrology. Všichni se zajímají jen o jedno – o sebe. Třetí nebude jiný, ale k čemu potřebuje obyčejného strážného?

Uvědomí si, že z té otázky začíná šílet. Nesnáší nevědět, protože se zde udržel jen díky tomu, že věděl víc než ostatní, i když o té události s tím požárem je stejně nevědoucí jako nemluvně, ale u Oka, kašle na to.

„Plukovníku.“

Aiol zvedne hlavu k pobočníkovi. Nevešel by sem bezdůvodně, na to je příliš chytrý. „Stalo se něco?“

„Třetí nejvyšší astrolog Elean se právě probudil.“

Konečně! Otázkou je zda mu vůbec něco bude chtít říct. Hádá, že se dozví akorát to, že vlastně si jen vyjel na menší projížďku po království. „Optejte se ho, zda ho mohu navštívit.“ Jeho postavení je vyšší než jeho a někdo takový ocení, že dodržuje protokol. Co ho zarazí je pobočníkův výraz. Je rozpačitý? Důvod?

„Víte…,“ souká ze sebe pracně. „My tam nemůžeme vejít, ale určitě víme, že je vzhůru.“

„Cože?“ Dveře nemají klíč, tak jak?!

„Slyšeli jsme velkou ránu. Pokusili jsme se dveře vyrazit, ale nešlo to.“

Aiolovi se zatočí hlava. Oni se pokusili k němu dostat násilím? Tohle si někdo odskáče a on to nebude. Vstane, upraví si uniformu. Z kraje stolu vezme čapku s drahocennou sponou. Avarreon jde o dva kroky za ním, v očích strach z toho, co může nastat.

 

Elean zamžourá do jasného dne. Tmavozelené oči chvilku hledí dezorientovaně na strop. Snaží si vybavit, kde je. Mimoděk si sáhne na čelo, ale čelenka drží. Uleví se mu, pak si vybaví šílenou jízdu, výbuch vzteku, kdy neuváženě použil magii, protože se dozvěděl, že všechno bylo zbytečné.

Posadí se s hlavou vtaženou mezi ramena.

Mrtvý.

Jak je to možné?

Vstane, zavrávorá, opře se o stěnu. Dotek chladné zdi ho vzpamatuje. Narovná se. Zkoumá jak mu je. S radostí zjistí, že jeho magie je plně funkční, jenže k čemu mu je, když ten jediný, kdo mohl pohnout jeho osudem, je pryč? Proč mu to hvězdy neřekly? Jaký k tomu měly důvod? Nepředurčené dítě si přece osud vytváří sám, ne hvězdy. Tím jsou výjimečné. Musí zjistit, co se tu stalo.

Postaví se doprostřed místnosti, vyvolá vítr a zkontroluje okna, zda jsou hermeticky uzavřená. Ušklíbne se, když zjistí, že ne. Zacelí je a obtočí ji větrnou energii tak, že sem nikdo nevstoupí, dokud to nedovolí. Napřáhne chvějící ruce, zachytí Nitky hvězdného prachu. Pozvedne oči, které se pomalu rozjasní skoro do stříbrné a hledí na známá souhvězdí. Jemnými pohyby je přesouvá tak, aby se dozvěděl, co potřebuje. Strne a tělo se zhroutí.

Venku sebou stráž trhne, když zaslechnou podezřelý zvuk. Otočí se na obě strany, jenže chodba je prázdná. V tom případě… Podívají se na sebe, načež jeden doběhne pro Avarreona. Ten rozkáže vyrazit dveře, ale ať se snaží, jak chtějí, nepovolují.

„Sekeru, pane?“ optá se váhavě jeden.

Pobočník si vybaví, jak plukovník byl rozezlen nad ztrátou stolu, i když možná to slovo nevystihuje jeho řádění, poté, co se dozvěděl, že to nejde spravit. Zavrtí hlavou. „Dojdu pro velitele. Počkejte tu.“ Rozeběhne se chodbou k pracovně plukovníka. Za chvilku už s ním stojí přede dveřmi. Poodstoupí. Osobně je zvědavý, co chce udělat. Možná přece jen měl dojít pro sekeru.

Elean opět otevře oči. Na chvilku úlevou ztratil vědomí, teď je mu lépe. Posadí se zkříženýma nohama na podlahu. Po tvářích mu tečou slzy. Žije, ale proč mu lhali? Jaký k tomu měli důvod, nebo někdo zjistil, kým skutečně je? Mohl by ho nějak využít pro své cíle? Je to možné, proto musí se k němu dostat dřív, než ho nějak zneužijí. Popravčí mají své metody, jak člověka zlomit, i když je Nepředurčeným dítětem. Taky musí zjistit daleko víc o něm a jeho zvycích. Zůstane tu chvilku už z důvodu, že tu mají dobrou observatoř. Bude muset vypátrat, co se tu stalo. Nejdůležitější je ho najít. Jestliže ho někde drží, nebude to snadné, ovšem nebude to o nic horší než předstírat, že je člověkem. Přesto s každou další myšlenkou stále víc se v něm zmáhá tušení, že najít Amadea Astryhze bude skoro nemožné. Za dveřmi vycítí mnoho postav. Otočí tím směrem hlavu.

Plukovník Aiol Essen Estrahzy se nadechne. Klidně zaklepe. „Stalo se něco, Třetí nejvyšší astrologu Eleane?“ Naslouchá, zda něco uslyší, ale je tam ticho jak v hrobě. Opět zaklepe.

Elean si vybaví hlas, který mu oznámil smrt žijícího Amadea. V tom případě to bude jeden z těch, co něco ví. Samozřejmě on nehodlá prozradit, jak je pro něj důležitý. Jedním pohybem ruky odpečetí všechna zákoutí i dveře. V tu samou kolem něj proletí člověk, který se zastaví o postel. Vyhekne a chytí se za břicho. Chvilku má pocit, že muži vypadne žaludek na pokrývku, ale zdá se, že to zvládl.

„Promiňte,“ mumlá muž v předklonu. Po cestě se uhne plukovníkovi, který vejde dovnitř a podezřívavě se rozhlédne, ale nevidí nic, co by naznačovalo, že by dveře byly zabarikádované.

„Asi se zasekly, pane plukovníku.“ Nabídne vysvětlení Avarreon, rád, že host je živý. Kdyby zemřel, nechtěl by tu být.

„Nejspíš ano. Velmi se omlouváme za náš vpád, Třetí nejvyšší astrologu Eleane, ale měli jsme o vás starost. Strážný zaslechl podezřelý zvuk a myslel si, že jste upadl nebo se zranil. Samozřejmě ho potrestám.“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Tři dny.“

„Hodně. Omlouvám se, cesta byla poněkud vyčerpávající. Doufám, že zde máte nějaké místo, kde bych se mohl ubytovat.“ Rozhlédne se, zda uvidí své vaky, ale ty nikde nejsou. Upře tmavozelené oči na plukovníkovu tvář. Kde jsou? Ptá se a čeká odpověď.

„Hned je vám donesou.“ Pootočí hlavu.

Pobočník, který nechápe, co chce, a i když tuší, co ho čeká, přesto se optá. „Pane, potřebujete něco?“

„Dones vaky Třetího nejvyššího astrologa. Hned a osobně. Potom se u mě hlas.“

Avarreon se v duši přikrčí. Co na něj vymyslí za tu pitomou otázku? Rozeběhne se pro věci, které jsou uložené v plukovníkově pracovně. Za chvilku je donese. Elean sotva znatelnými pohyby překontroluje pečetě. Zadívá se na plukovníkův kamenný obličej. Oba dva vědí, že je čeká rozhovor, který nebude zrovna lehký, protože oba chtějí vědět určitě věci a jedná se jen o to, jak šikovní budou. Sice Elean je jedním ze tří nejvyšších astrologů království, ale být velitelem strážných předního knížete království, není zas tak úplně bezvýznamné postavení.

„Děkuji za vaky. Mohl byste mi věnovat trochu svého drahocenného času?“

„Jste hostem knížete Fior´deni, je samozřejmé, že můžete cokoliv. Prosím, pojďte za mnou. Zde není vhodné prostředí pro rozhovor. Avarreone, přestěhuj Třetího nejvyššího astrologa do pavilonu pro hosty.“

„Není to nutné, ovšem děkuji za péči. Myslím, že se tu nějakou dobu zdržím.“

Aiol to nekomentuje, ale ztuhne. Je snad tu opravdu kvůli knížeti nebo proč? Kvůli prostému vojákovi, který utekl? Pochybuje.

Avarreon vezme vaky a odnáší je do pavilonu pro hosty.

Plukovník si moc dobře uvědomuje přítomnost významného astrologa. V hlavě se mu pořád omílá, co tu dělá. Takové návštěvy zde nejsou často, a když už ano, pak přijedou se vší honosnosti, která jejich významnosti přísluší. Rozhodně ne na koni, strhán a unaven. Otevře dveře, nechá ho projít jako prvního. V tom si uvědomí, že jeho krásný stůl je fuč. Vzedme se v něm vztek, který rychle potlačí.

Elean se prudce otočí, jak vycítí vztek a nechuť. Vůči němu? Proč? Usadí se do křesla, ale ze svého protivníka nespustí zrak.

Aiol si dovolí taky posadit. Pohlédne na knížecího hosta.

Kdo začne, zavíří oběma myšlenka.

„Omlouvám se za svůj náhlý vpád,“ spustí jako první Elean.

„Stává se to.“ Nejraději by se ho optal přímo na toho strážného, nebo co tu dělá, jenže nemůže. Nechce nic prozradit, naopak chce z něj vytáhnout co nejvíce. „Nedáte si něco?“ nabídne, i když nečeká, že si něco dá.

„Ne děkuju, i když bych se rád něco dozvěděl.“ Bylo by zbytečné chodit kolem horké kaše, jak říkají lidé. I tak už ví, proč sem přijel.

„Jistě. Ptejte se na cokoliv. Rád vám odpovím na jakoukoliv otázku, ale víte, že jste se stal legendou mezi mými muži? Nikdo nedokázal sem tak rychle přijet.“ Lichotka vždy dobře funguje, myslí si během řeči. Zamračené čelo ho překvapí. Vypadá to, že Třetí je imunní vůči komplimentům.

„Děkuji, nic to nebylo. Spěchal jsem.“ Mít tu Śivyho, přijel by dřív. „Ještě jednou se omlouvám za svůj vpád, ale rád bych věděl, co se stalo, že pan Amadeo Astryhze je mrtvý.“ Tentokrát nechce kličkovat a přímá cesta je někdy vhodnější a rychlejší, než různé vytáčky.

Aiolovou tváři se mihne údiv. Tak přece jen přijel kvůli strážnému? Někdo tak vysokého postavení? Nemožné! Co mu chce? „Ano, bohužel je mrtvý.“

„Ano, to už vím. Překvapilo mě to.“

Nevěděl to? Proč se tedy hnal jako by měl za patami vzteklou smečku yervů? Dělal snad horoskop a hvězdy mu řekly, že je v nebezpečí? Počkat! V papírech toho strážného byla poznámka, že jeho sestry pracuji v archívu. Trochu neobvyklé, že získaly tak vysoké postavení. Snad s některou něco má? Milenka? Bylo by to možné, aby jel kvůli bratrovi své milenky takovou dálku? Blbost.

Elean čeká. Chápe, že si musí rozmyslet, co mu řekne, jen mu to připadá zbytečné. Stejně se všechno dozví.

„Před dvanácti dny jsme tu měli neblahou událost. Stalo se velké neštěstí a kněžna Anahita s dcerkou zemřely v plamenech.“

„Nechť jejich duše nebloudí na Stezkách příliš dlouho.“ Hrozné. Jak se to stalo? Hlídal snad pavilon? Uhořel při snaze ji zachránit? Ne, počkat. On je živý. Tak co se stalo?

„Ano. Kníže ponořený do žalu nechal všechny viníky… popravit.“

Elean zamrká. Všechny? Kolik jich bylo? „Kolik jich bylo?“

Aiol s kamennou tváři odpoví. „Celá domácnost.“

Elean se nadzvedne. Tohle je i na něj dost a to u dvora si na ledacos zvykl. „Ce… Celá domácnost?“ Pak se ovládne. Představí si, kolik jich muselo sloužit v tak významném postavení. Jednotka strážných, tak třicet kuchařů, sto služebných několik dvorních dam, strážné uvnitř… „Chápu. Spiknutí.“ Bude muset zjistit, co se skutečně stalo. Rozhodně se ho už nebude ptát. Jakmile odtud odejde, obrátí se na hvězdy a vyžádá si informace o Amadeovi. Jenže on žije, proč mu tedy říká, že je mrtvý? Něco tají. Má zatlačit? Pochybuje, že by se mu svěřil, zvlášť astrologovi. Obvinit ho ze lži není vhodné. Mohl by skončit s nožem v zádech nebo s jedem v šálku. Sice je nesmrtelný, ale imunní proti obyčejným věcem ne.

„Ano, spiknutí. Tak strašné, že kníže málem ztratil rozum nad tou tragédii. Kněžnu velmi miloval. Potrestat viníky bylo to nejmenší, co jsme mohli udělat.“ Vyčkává, zda se nevrátí k tomu strážnému. Teď je na něm řada. „Mohu vědět, co jste chtěl po mém člověku? Možná bych vám mohl pomoci.“

Elean je otřesen i proti své vůli. On dal zabit své vlastní lidi? Vsadí se, že se ani je nepokusil ochránit. Vypadá na člověka, pro kterého je důležitější on sám, než někdo jiný, protože jinak by nezískal tak důležité postavení.

„Potřeboval jsem ho živého. Je to strašná událost.“

„Mohu vědět z jakého důvodu?“

Elean se na něj zadívá. Musí odpovědět a vědí to oba. Lhát se už naučil dávno. „Můj pobyt v Alacaldském království je u konce. Rozhodl jsem se necestovat sám. Požádal jsem hvězdy, aby mi ukázaly vhodného člověka, který by mě mohl doprovodit. Nějakého strážného.“

„A vůle hvězd ukázala na něj?“ Pěkná báchorka jen co je pravda, protože pochybuje, že by se nenašel vhodný člověk v hlavním městě. Tam je strážných jako dříví v lese.

„Ano. I mě to překvapilo, jenže na hvězdy dám jako na nic jiného. Jak jistě víte, vůle hvězd nikdy neřekne jméno, ovšem ukázala mi k němu cestu, další zkoumání mi ukázalo, kde bydlí. Musel jsem pátrat ještě dál a konstelace mi řekla hodinu a čas narození. Zašel jsem do archívu, kde jsem našel jeho jméno. Další horoskop ukázal, že je v nebezpečí. Snažil jsem se ho zachránit, což se nepovedlo. Opravdu nevím, co budu dělat. Těžko najdu strážného, který by byl ochoten vážit tak dlouhou nejistou cestu, k tomu mi ho ukázala samotná vůle hvězd!“

„Chápu, je to velmi těžké najít nějakého člověka, který by vás doprovázel tak daleko,“ potvrdí mu v duchu s úšklebkem. Takže kvůli knížeti tu není, jenže to neznamená, že toho zdejší fialová cháska nevyužije. Pak si vybaví, že říkal, že tu zůstane o hodně déle. Bude ho muset odtud vystrnadit. Titul Třetího nejvyššího astrologa má svou váhu, kterou by mohli konkurenti využít. To nepotřebuje.

„To ano. Uvidím, co mi řeknou hvězdy na můj další dotaz. Trápí mě to. Co přesně se stalo kněžně, jestli to mohu vědět?“

„Pavilon zničehonic vzplanul. Všichni co byli uvnitř, uhořeli.“ Ani nemrkl, ale dvůr člověka zocelí.

„To musela být pro knížete strašná rána. Děkuji za informace.“ Ve skutečnosti se dozvěděl dvě věci. Všichni zemřeli a kněžna s dcerkou taky. Vinicí zůstali na svobodě, takže to spáchal někdo dostatečně vlivný a blízký knížeti. Někdo, kdo například přemýšlel, že jeho ratolest by mohla být novou kněžnou. Kvůli tomu přišel o člověka, který mohl po pěti stech letech pohnout jeho osudem. Teď aby pátral, kde může být. Už ho skoro měl! K vzteku. Ty lidské malicherné hry nenávidí!

„Není za co. Kdybyste cokoliv potřeboval… Dále. Omluvte mě. Ano? Posel?“

„Dobrý den. Pan Elean?!“ optá se chlapec trochu váhavě.

„To jsem já.“

„Děkuji. Pan Jahwne vás prosí, zda byste ho přijal.“

Nejspíš zdejší nejvyšší astrolog. „Jistě, vyřiďte mu, že zajdu za ním sám hned, jak to bude možné.“

„Ano, pane. Děkuji.“ Zmizí tak rychle, že sotva si uvědomí, že je pryč.

„Kdo je pan Jahwne?“ optá se pro jistotu, aby to nebyl nakonec dvorní šašek.

„Náš hlavní dvorní astrolog, pátý stupeň.“

„Děkuji. Hned za ním zajdu. Je mi líto, že jsem ho nemohl hned navštívit.“ Vstane a oči mu spočinou na stole. V mysli mu probleskne duhový stůl. Takže ho zničil. Spokojeně přikývne. Ten stůl neměl co dělat v lidských obydlích. Měl růst venku.

„Byl jste indisponován. Jahwne to jistě pochopí. Prosím, doprovodím vás.“

„Ne, děkuji. Bude mi stačit jen průvodce. Jistě máte dost důležitých úkolů, které na vás čekají.“

„Jak si přejete.“ Ukloní se mu o poznání hloub, i když je mu to proti srsti. „Avarreone!“

„Ano, plukovníku Estryhzi?“

„Doprovoď Třetího nejvyššího astrologa do jeho pokojů v palácovém komplexu. Nechtěl byste přijít na dnešní menší seznámení, které bychom uspořádali pro vaší vzácnou návštěvu?“

„Velmi rád. Prosím pošlete mi pak vzkaz, kdy to začne. Ještě jsem tu nikdy nebyl, rád se zúčastním menší večeře.“

„Výborně.“ V duchu si zamne rukama. Tenhle večírek zdvihne ještě víc jeho prestiž. „Jsme rádi, že jste k nám zavítal, i když za tak neblahých události. Prosím.“

Elean nic neřekne, zadívá se na pobočníka. Ten sebou hýbne. Venku se Elean zastaví, rozhlédne se kolem sebe. Neuvěřitelné, že se tu mohla stát tak velká tragédie. Najednou se rozhodne.

„Pane Avarreone, prosím, kde se stalo to neštěstí?“

„Jaké? Ach vy myslíte ten požár?“ Přešlápne, protože netuší, zda může tam hosta dovést nebo ne.

„Jestli mě tam nedoprovodíte, budu tu zbytečně bloudit. Hodlám to místo vidět,“ řekne pevným hlasem.

„Já… Tak dobře. Byla to tragédie. Den na to měla být slavnost Jména.“

„A jak se měla jmenovat?“

„Athiae, po nejstarší dceři knížete.“

„Nádherné jméno. Kněžnu jsem neznal, ale knížete znám velmi dobře. Často jsme se viděli na dvoře.“ Určitě jsou už blízko, když nakrčí nos nad pachem ze spáleniště. Ještě kousek, kolem nich projde služebná v modrém závojíčku, za ní úředník s nakřivo posazenou čapkou. Zastaví a zkameněle se dívá na zbytky pavilonu. Bez rozpaku vejde na spáleniště. Fascinovaně jde, aniž si všímá, jak mu pod nohama se zvedá jemný šedočerný prach.

Zastaví se.

Zbláznili se.

Nemůže tomu uvěřit.

Tolik lidi, tolik krve kvůli čemu? Kvůli jednomu paláci? U Temného oka, nediví se, že…

„Pane, pane, neměl byste tu být. Mohlo by se…“

Elean vztyčí ruku, čímž ho zastaví. „Kolik bylo kněžen?“

Avarreon trochu zmateně odpoví. „Kněžna Anahita byla tře... ne, pátá.“

„Tolik oběti, tolik prolité krve… Zbytečné.“ Udělá krok, zbledne, předkloní se a sesune se. Avarreon zpanikařeně se rozhlédne, potom ho chytí pod paží a vleče ho ze spáleniště.

„Hej, ty tam, co tam děláš?! Je zákaz sem chodit! To nevíš… U Oka, co se stalo?!“ křičí voják, který si jich konečně všiml.

„Netuším,“ vyhekne, když ho dotáhne na chodník. „Chtěl tam jít. Je to Třetí nejvyšší astrolog z hlavního města. Poslouchal jsem jenom rozkazy. Najednou se sesul.“

„To chce magistra. No tak dělej! Zůstanu u něj!“ poručí mu nervózní strážný.

Avarreon ztuhne. Takto ne! „Běž pro něj ty!“

Oba proti sobě stojí, když se ozve autoritativní hlas.

„Co se tu, u Oka děje, ale vždyť to je… Co tu stojíte? Hned běžte pro doktora!“ poručí jim tajemník knížete Bedwyra de Fior´deni. Zafirah se sehne k Eleanovi, zatímco lidi za ním čekají. Dotkne se jeho krku, zda ucítí život. Žije, jenže proč tu je? Bylo to snad tím neutěšeným pohled na ruiny, nebo čím? Už prosil knížete, aby dal trosky pavilonu odstranit, ale ten trvá na tom, že to tak zůstane. Snad bude v pořádku. Právě u Třetího chtěl vykonat návštěvu a optat se, co tu chce, když se tohle stalo.

Avarreon s neznámým vojákem se rozeběhnou k magistru znalému umění lékařskému. Vpadnou do dvoupodlažního domku. Odsunou lidi, co zde čekají a bez ptaní otevřou dveře. „Nemocný!“ zvolají jako jeden muž.

„Ven!“ Ukáže žena s rukou napřaženou před sebe. Dlouhé vlasy svázané do copu, který volně leží na zádech. Bílá tunika ji halí celé tělo. Jen zlaté označení labuti ji přiřazuje ke knížecímu dvoru a rodině.

„Je to astrolog Elean!“ vyhrkne. „Rozkaz samotného pana Zafiraha.“ Magistra se podívá na muže, který sedí před ní.

„Počkám tu,“ ozve se hluboký hlas muže, který si drží ruku a tvář má zkřivenou bolestí. „Nic to není.“

Magistra si ho prohlédne, jenže dobře ví, že astrolog má přednost. „V pořádku. Veďte mě.“ Přehodí si přes bílou tuniku černý plášť, přes rameno koženou brašnu s léky. Vyjde z domku, aniž se podívá na čekající lidi. Už z dálky vidí chumel lidí, kteří se zastavují a dívají se, co se děje. „Rozežeňte je! Nosítka!“

„Ano, paní magistro!“ Oba dva jsou šťastní, že mají co dělat.

„Co se stalo, ctěný pane tajemníku Zafirahu?“ Nevzpomíná si, že by tento šedovlasý muž s výraznými rysy v obličeji a černýma očima, měl kdy nějaké příjmení.

„Vítejte, magistro Athiaeo de Fior´deni.“

„Athiae. Nepatřím ke dvoru,“ odsekne. Poklekne před postiženým, než aby se s ním opět škorpila kvůli svému postavení v rodině, které je ve všech směrech zvláštní. Ohromeně zírá na dokonalou tvář se světlými vlasy. Okouzlí ji natolik, že málem zapomene na povinnosti.

„Ještě žije. Mladík, co s ním byl, říkal, že vstoupil na spáleniště.“

„Chápu.“ Dotkne se ho na různých místech. „Je v pořádku, ale dokud ho nevyšetřím v klidu a nepromluvím s ním, nemohu nic přesnějšího říct.“

„Rozumím. Je to Třetí nejvyšší astrolog království, magistro Athiae.“

„Ano, vím, přesto je to jenom člověk. Tady jste. Tak co lelkujete?! Rozejděte se!“ houkne na kolemstojící. „Kde je ubytován?“ Vypadá zdravě, ale až k ní se doneslo o jeho jízdě. Je možné, že ještě je vyčerpán. Avarreon, který sehnal nosítka, jde před nimi do pavilonu pro hosty. Vejde dovnitř a vede je do nejpřepychovějších pokojů, které tu jsou. Opatrně ho uloží do postele. Athiae si sedne k němu, sáhne na čelo, pak chce sundat čelenku, ale nejde ji to. Pokrčí rameny a radši se začne věnovat pacientovi. Avarreon s vojákem přešlapují, až si jich všimne Zafirah.

„Vypadněte!“

„Děkujeme!“ Oba jsou rádi, že mohou zmizet.

Zafirah vejde dovnitř, zamkne dveře, aby nikdo nic neslyšel. „Tak jak je na tom, Athiaeo?“

„Netuším. Žije, jenže nevykazuje známky vědomí. Kdybych si myslela, že je to pouhá mdloba, jednu bych mu přiložila a bylo by to.“ Zafirah se pousměje. Dovolit si to může, aniž by ji to nějak uškodilo. „Spíš se bojím, že je to něco jiného. Rozhodně by bylo dobré, kdyby ho někdo hlídal. Jedině, kdyby se neprobouzel, musela bych hledat řešení. Jdu za skutečnými pacienty.“

„Athiaeo, nerozvážíš mou nabídku?“

Ta sebou trhne, jako by ji zasadil úder. „Ne.“

Zafirah si povzdechne. Jedno z prvních dětí knížete. Nebyl s tou ženou oddán, a dítě zrozené z té chvilky potěšení, zdědilo vysokou inteligencí, krásu své matky a vůle hvězd rozhodla o tom, že bude z ní magistra. Zrození v Čase vody ji k tomu přímo předurčoval. Přejde k posteli a zadívá se do bledé tváře. U Temného oka, co tu chce? Proč zrovna přijel v tak nevhodnou chvíli? Bude se o něj muset postarat, aby nepřekážel mu v jeho plánech. Jakmile se dozvěděl, že přibyl do jejich města, okamžitě se za ním vypravil. Byl překvapený, že je zde už čtvrtý den, aniž by se k němu cokoliv doneslo. Rozhodně to plukovníku Estryhzovi vyčiní. Nejdřív se postará o něj, potom zajde za plukovníkem. To, že se plete do politiky, už vzal v úvahu, ale to, že bude zatajovat příjezd vysokého úředníka z hlavního města, to mu nepromine. Rozhodně bude chtít vědět, proč byl u něj. Jelikož dorazil tam, pak mu něco chtěl. Astrologové na rozdíl od ostatních nic nedělají bezdůvodně.

Ťukot. Jde otevřít dveře. Za dveřmi stojí dívka v dlouhé bílé tunice s modrými rukávy. Učednice magistry. Výborně. Uhne si ji. Ta se beze slova ihned jde posadit k lůžku.

„Jakmile se vzbudí, ihned mě a paní magistru informujte.“

Dívka povstane, hluboce se ukloní. „Ano, ctěný pane Zafirahu.“

Ten spokojeně jde za svými povinnostmi. Athiae by určitě nevybrala někoho špatného.

 

Teplá noc s měsícem jasně zářícím na les, v kterém se sešli mladí. Paloukem zněla veselá hudba, která rozehřívala vzrušená těla. Záblesk oči, vyzývavé našpulení rtů, přivřený pohled zpod víček, ladné pohyby rozehřáté tancem. Opojný pocit, že možná právě některý z přítomných se stane ariméé.

Vášeň, touha, čekání se slilo v jedno – v noční rej.

Úsměv, záblesk sukně, příslib něčeho víc. Honička s jasným cílem – sevřít v náručí drahocenný poklad. Natažení ruky, vyklouznutí ze sevření…

Smrtelný výkřik, kdy hudba přestala hrát, a z očí zmizelo vzrušení.

V některých očích bylo znát děsivé pochopení. Běh za výkřikem, mezi nimi i on. Opustil tu, kterou chtěl polapit. Zastavil se, protože ostatní zděšeně stáli a dívali se na bezvládnou dívku v objetí černých větví.

Bezmyšlenkovitě se vrhl za výkřiku ostatních. „Ne!“

Nevnímal pocit, že něco bylo špatně. Už natahoval ruku, aby ji vyrval, když byl odmrštěn. Všechno se v něm zkroutilo bolesti a on klesl na trávu postříbřenou měsíčními paprsky. Díval se na sebe z vrchu, když udělal opět krok ke stromu. Přitahoval ho. Dotkl se ho, jenže něco ho stáhlo zpět. Odcházel od toho stromu rád. Ještě jednou se zadíval na stojící bledou dívku bez života.

Smrt.

„Máš štěstí, Eleane,“ pronesl starostlivý hlas, aniž by věděl, který z jeho přátel to byl.

 

„Mám štěstí,“ zabručí ze snu Elean.

Dívka se nad něj nakloní. Je krásný, pomyslí si. Měla by dojít k panu Zafirahovi nebo ho nechat být? Ještě ne, protože mohl jen mluvit ze snu. Jemně jako vánek se dotkne čela. Horečku nemá, pak je v pořádku. Oddechne si, protože je to velká zodpovědnost hlídat někoho tak důležitého. Netuší, jak dlouho ho hlídá, ale slunce už zapadlo a dokonce je vidět měsíc. Zatáhne závěsy, aby sem nebylo vidět. Rozžehne světlo v lampičkách připevněných na stěnách, které místnost zútulní svými teplými stíny. Posadí se opět do židle. Očima se nehne z dokonale tváře, i když už si začíná zvykat. Najednou se postava pohne.

„Kde to jsem?“ zeptá se chraptivým hlasem Elean.

Dívka se usměje. „Knížecí dvůr ve Fiore. Tohle jsou vám přidělené pokoje v pavilonu pro hosty, pane Třetí nejvyšší astrologu Eleane.“

„Už si vzpomínám. Šel jsem na místo požáru.“ Otřese se. Jak mohli provést tak hrůznou věc? Jak? „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“ Tehdy, bylo to tak dávno a netušil, co jsou ty černé stromy zač, se jich dotkl, jak se snažil zachránit svou přítelkyní. Byl mimo celý týden, až měli dospělí strach, zda to přežije. Siliana tehdy odešla na Stezky mrtvých. Znal ji od dětství. Ta bolest a svírání celého těla, jako by se chtělo rozpůlit, mu znovu tu příhodu připomnělo.

„Je noc. Necelý den.“ Oddechne si. Posadí se. „Měl byste ležet. Ještě nejste úplně v pořádku.“

„Co ví, učednice?“ odsekne, protože nesnáší, když je nemohoucí. Chce vstát, jenže musí uznat, že dívka měla pravdu.

„Jsem v posledním ročníku a budu pomáhat paní magistře Athiae. Prosím, lehněte si,“ požádá ho s vysvětlením své kompetence, proč by měl to udělat.

Elean si ji prohlédne. Štíhlá menší dívka s vlasy jako len spletenými do dvou copů. Má hezkou tvář, snad až příliš vážnou a krásné velké hnědé oči. Správně ji obléct, tak by mohla být dvorní dámou i na královském dvoře, ale král má raději vysoké sošné ženy.

Uvědomí si, že stále očekává to něco, co mu řekne, že našel toho, s kým bude celou věčnost, ale opět nic, i když to něco ani neví, jak vypadá, nebo co by měl cítit. Ví jen, že to v pravou chvíli pozná.

„Dojdu pro knížecího tajemníka pana Zafiraha. Prosím, odpočiňte si ještě. Je noc.“

„Dobrá. Víte, mohl bych vás o něco požádat?“

„Samozřejmě, cokoliv. Co to bude?“

„Něco k jídlu a pití. Mám hlad. Nejedl jsem něco přes týden.“ Že žil na drogách, neřekne. Nejspíš by ho pořádně vypeskovala.

Dívce se rozzáří oči. „To jste v pořádku. Paní magistra vždy říká, že když člověk dostane chuť k jídlu, pak se uzdravuje. Je to dobré znamení. Hned přijdu, a lehnete si?“ zažadoní, jak se jí uleví, že bude v pořádku. Měla celou dobu strach, že by jí potom vytkli, že něco zkazila.

„Lehnu a děkuji moc.“ Musí se taky vykoupat, když si uvědomí pach nemytého těla, ale to až ráno. Má pravdu, je ještě slabý. „Prosím, řekněte to tajemníkovi až ráno.“

„Ale…“ najednou neví, co má dělat. Dva příkazy od nejvýše postavených osob, které zná.

„Prosím. Necítím se na návštěvy.“

Dívka povolí. „Dobře. Donesu něco k jídlu.“ Odejde.

Elean příliš prudce vstane. Rychle prohlédne komnaty a oddechne si, že jsou bezpečné. Je rád, že aspoň zde nejsou sledovací zařízení. Jde k zrcadlu, sundá si čelenku a sáhne si na krk. Zamne rukou, až slastně vzdychne. Jako bych byl někdo jiný, pomyslí si, když se dívá na svůj obraz. Tak rád by nechal Paní větru si nechat splést účes, ale teď ještě ne. Až všechno vyšetří, potom odjede. Touží vidět hvězdy jinak než jako astrolog. Rychle prohlédne skříně. Nic, do čeho by se mohl převléknout, proto si nechá jen spodní šat. Nakrčí nos nad pachem, co se z něj line. Měl by si vzít aspoň ten lovecký. Zítra ho čeká důkladná očista. Ťukot. Rychle si vleze do postele.

„Tak jste mě neposlechl,“ vyčte mu hned ode dveří.

„Omlouvám se, chtěl jsem se převléknout, ale nic jsem tu nenašel.“

„Zařídím to. Tady máte a potom spát,“ řekne přísně, i když moc přísně to nezní. Elean se usměje, až dívka zůstane údivem stát. Potom zrudne, když si uvědomí, kam její myšlenky směřují. Postaví před něj tác s jídlem, z kterého se ještě kouří. „Kuchyň je nedaleko,“ vysvětlí.

„Děkuji.“ Přinesla přesně to, na co má chuť. Vaječná omeleta, měkký bílý chléb a ovocná šťáva, která ho posilní víc než víno. „Prosím, posaďte se a nestůjte. Jak se jmenujete?“

„Ardina z města Llirie. Nemám příjmení.“

Takže odložené dítě, přesto se díky Vůli hvězd stane tím, čím bude. Paní magistrou a jen možná díky svému původu nebude léčit vysoko postavené lidi, jen střední vrstvy. „Mně říkejte Elean. Mohu se vás optat, co se tu stalo? Myslím ten požár. Něco tak strašného jsem snad ještě neviděl.“

Dívka s vážnou tváří se posadí. „Nebyla jsem u toho od začátku, ale nakonec povolali vyšší ročníky k ošetřování zraněných, potom nás najednou odvolali. Prý jsme tam zbyteční. Chápete to?! Byli popálení, někteří se nadýchali jedovatého kouře a byli jsme zbyteční?! Z hovorů jsem vyrozuměla, že najednou pavilon vzplál. Nic víc. Strážní, později hasičské jednotky pomáhaly hasit požár.“ 

„Strážní?“

„Ano. Vídávala jsem je na praxi. Pořád k nám chodili s nějakým zraněním.“ Usměje se. Oběma je jasné, že chodili za dívkami, jen se to neříká. „Teď je to jedno. Brzy jsme se dozvěděli, proč nás odvolali. Nikdo z nás s tím nesouhlasil. Nechápu ten krutý zákon.“

„Zákon?“ Netušil, že existuje takový zákon.

„Ano. Zašli jsme za přáteli z právního. Studovali to taky, zda nemohou pomoci, ale zákon hovoří jasně. V případě, že se viník nenajde, pak je vinna celá domácnost a dostane stejný trest jako mrtví.“ Zamračí se. „Aspoň tak nějak to znělo. Byli jsme v šoku. Nikdo se tam nešel podívat.“

„Krutý zákon.“ Po jídle se cítí lépe. Zívne.

„Zíváte, tak to budete v pořádku. Mám tu zůstat nebo…,“ zrudne, protože si uvědomí, jak to může znít.

„Ne, děkuji. Běžte se prospat. Potřebujete to.“ Cítí z ní únavu a on aspoň se podívá na hvězdy. Musí Amadea hlídat všemi možnými způsoby.

Ardina udělá pukrle. „Děkuji, Třetí nejvyšší astrologu.“ Dveře klapnou a on osamí. Odloží tác na stolek. Vstane. Napřáhne před sebe ruce a zachytí Nitky hvězdného prachu. Spřádá obrazce podle své vůle, aby se dozvěděl víc. Po chvilce se jeho obličej zachmuří, až přetrhne Nitky. Není tam. Ztratil se. Je mrtvý? Ne, to by mu hvězdy řekly, jen zmizel z oblohy. Ještě nikdy to nezažil, ale je to Nepředurčené dítě, co mění osudy jiných. Co se stalo? Co když je v nebezpečí? Ne, na to se ptal taky, i když neptal se, zda je bezpečí. Ihned se optá, ano je, ale i to ho znepokojí, protože jak někdo může být v bezpečí před Lovci? Škoda, že nemůže dostat přesnou dopověď. Co by dal za to, kdyby získal odpověď. Je v Edanu, v horní Zahradní části nebo v lese západně od Edanu táboří. Vůle hvězd je sice úžasná, ale taky někdy k pořádnému vzteku. Možná zítra dá jasnější odpovědí.

 

Ráno se protáhne, potom zůstane ležet. Ještě z postele se podívá na hvězdy. Žije, ale proč ho večer neviděl? Bylo to únavou, nebo čím? Nejdřív si dá pořádnou lázeň, potom se uvidí. Vstane, když někdo zaklepe. Být to v Edanu, pošle ho pryč. „Dále.“ Dovnitř vejde starší muž s dvěma dalšími, jen podstatně mladšími. Podle bohatého oděvu staršího muže je to někdo významný.  

„Vítejte v paláci knížete Fior´deni. Omlouvám se, že jsem vás nepřivítal ihned při příjezdu.“

„Obávám se, že bych vás ani nemohl pozdravit. Prosím, posaďte se.“ U Oka, copak sem musí chodit tak brzy? Roztáhne závěsy, otevře velké prosklené dveře, které vedou do zahrady. Krása, pomyslí si, když vzápětí si vybaví ohořelý pavilon. „Nádherná zahrada.“

„Kníže miluje zahrady. Děkuji.“ Posadí se. Elean si pomyslí, že má před sebou další kolo vyzvídání, co zde dělá. „Musím přiznat, že jste nás svou nenadálou návštěvou překvapil. Kníže je tím překvapený, protože když byl na dvoře, nic jste mu neříkal, že byste se k nám chystal. Určitě bychom vás uvítali s náležitými poctami.“

Snad hranici z lidských těl? Ne, děkuji. Pomyslí si. To raději ne. „Rozhodl jsem se náhle. Chtěl jsem někoho zde najmout, aby mě doprovodil do mé země. Je čas návratu.“

„Království vašeho odchodu bude želet. Slyšel jsem o vašich skutcích pro Síto.“ Pověsti říkaly, že je nebezpečný, bez skrupulí. Prý nepatří k žádné klice a dokonce ani samotní astrologové si nejsou jistí, jak se zachová, ale právě on spojuje ve svých rukou určitou dávku moci, takže je ho potřeba obávat. Dále říkali, že je absolutně bez zájmu o první nebo druhý post astrologa. Nikdy neměl zájem ho převzít, což je mezi nimi vzácné, protože jsou velmi ctižádostiví.

„No ano.“ Moc toho neudělal, co by nebylo v jeho zájmu.

„Snad brzy někoho najdete. Doufám, že mezi námi,“ řekne s úsměvem, ale pořád si říká, co tu chce. Zdejší astrologové by toho mohli využít. Sice netuší, jak…

„Uvidím. Je obtížné najít někoho, kdo by s vámi jel tak dlouhou cestu, aniž by mohl očekávat, že se vrátí.“

„Je zvláštní, že hvězdy zrovna ukázaly na něj, když měl před svatbou, ale možná, že by si tím úkolem dost vydělal?“ V noci si ledacos zjistil. Byl překvapený důvodem, proč se tu Třetí astrolog objevil.

Svatba? Teď už to není důležité. „To určitě. Je to možné. Má rodina by mu dobře zaplatila za služby. Dokonce by možná mohl doprovodit mého náhradníka.“

„Už někoho posílají?“

„Je to pravděpodobné. Měl jsem se už vrátit dávno, ale pořád jsem to odkládal. Je tu tolik zajímavých věcí, že člověk zapomíná, jak rychle čas ubíhá.“ Zavrtí sebou, protože se cítí špinavý. Uvědomí si, že začíná být podrážděný. Ještě chvíli a pošle ho do kytek.

„To ano. Rád bych vás pozval na dnešní večerní menší seznámení. Doufám, že ho přijmete.“

„Už mě pozval pan plukovník Estrahzy, jenže to bylo včera. Doufám, že nebyl zklamán, když jsem nemohl přijít.“

„Plukovník? No ano, tam jste původně jel. O vaší jízdě se toho hodně vypráví. Plukovník určitě přijde taky.“

„Rád přijdu, jen nejdřív potřebuji očistu a doufám, že Ardina mi přinese čisté oblečení.“ Má toho dost. Jestli nevypadne po tomto…

„A já vás tu zdržuji! Omlouvám se, ale kromě toho večírku, rád bych s vámi poobědoval.“

Elean skloní hlavu na znamení souhlasu. Zafirah je spokojený. Musí z něj vypáčit, oč tu ve skutečnosti jde. Ať nikdo mu neříká, že tak vysoko postavený astrolog přispěchá do Fiory jen, aby si tu najal nějakého strážného.

Elean se zachmuří. Má pocit, že mu tajemník knížete příliš nevěří, určitě bude pokračovat ve výslechu. „Nebylo by lepší odjet?“ zamumlá, pak to zamítne. Musí se co nejvíce dozvědět o Amadeovi. Natáhne ruce k Nitkám z hvězdného prachu. Ihned aniž by složitě přeskupoval souhvězdí, zjistí, že žije, jen na pozadí za ním visí nějaké nebezpečí, ale to tam bylo už dávno předtím. Povzdechne si. Ťukot. Otevře a převezme od pradleny balík s oblečením.

„Můžete přijít za hodinu?“ Snad mu šedesát plných úderů postačí k tomu, aby se cítil dobře.

Pukrle. „Jistě, pane.“

Odloží balík, potom otevře jedny velmi pečlivě zamaskované přesto viditelné dveře. Vejde do koupelny s malým bazénkem. Kníže se vyzná, jak uspokojit hosty, když si všimne věci pro dva. Na tyhle hrátky chuť nemá. Nadšeně ze sebe smyje pot a špínu. Po koupeli se osuší teplým vánkem. Stojí nahý v ložnici, když si povšimne stínu, který se mihnul v zahradě. Prudce aniž přemýšlí, chce pomoci magie zatáhnout závěsy, ale v poslední chvílí strne, dojde tam a zatáhne je ručně. Otře si čelo. Tak málo chybělo, aby použil magii. I tak ji tady používá až příliš. Musí se víc hlídat. Nedávno zaslechl povídačky o nesmrtelných. Nechce jako před léty být… Ťukot.

„Opět někdo,“ zabručí, ale za dveřmi stojí služebná. Nesměle se usmívá. Elean ji předá špinavé oblečení.

„Večer je vám donesu, pane,“ špitne a uteče s balíkem v ruce.

Elean se usměje. To bude dobře, protože aspoň bude mít oděv na tu slavnost. Vyjde ven. Jeho kroky automaticky zamíří k místu požáru. Zadívá se na ně.

Tolik krve pro touhu jednoho člověka. Zastaví dívku s modrým závojem. „Kde je tu archív?“ optá se.

„Nevím.“ Aniž se pokloní, uteče.

Překvapený Elean zaslechne.

„Třetí nejvyšší astrolog pan Elean?“

„Ano.“ Posel stejně jako na královském dvoře.

„Pan Jahwne vás prosí, zda byste se u něj stavil.“

„Jistě. Můžeš mě k němu dovést?“ Mladík se otočí k jedné z mnoha cestiček. Elean ještě jednou spočine na černém místě. Ano, hodí se k tomu, co tam bylo, ale co je důležitější, co tam ještě je. Potom upře pohled na velký pavilon s observatoří. Vejde dovnitř a jde širokými chodbami, kterými spěchá dost lidí někam úplně dozadu. Uvědomí si, že ho chlapec vede do observatoře. Uvnitř najde staršího muže, který se zrovna dívá do dalekohledu a mhouří oči. Šat má ve stejné barvě jako on. Všechno daleko prostší než u něj, cože je správné, protože jeho postavení je hned pod ním.

„Vítejte ve Fiore, Třetí astrologu Eleane. Pokud vím, ještě jste zde nebyl.“

„I já vás. Pěkná observatoř, a máte pravdu, nebyl jsem tu.“

„Ano. Sice ne tak dobrá jako v Edanu, ovšem dostačující. Jak tam bylo, když jste odjížděl?“

Elean je udiven vřelostí, kterou je přivítán. Bude něco chtít? Zřejmě ano, ale co?

„Nechcete něco pojíst?“ optá se s milým úsměvem Jahwne. Posadí se ke stolku.

Elean se usadí taky a důkladně si svého hostitele prohlédne. Jak očekával je už starší, ale mladíka by v téhle pozici rozhodně nečekal. Šedé nakrátko vlasy, huňaté obočí a nos jako skoba. Nijak krásný, ale z očí září inteligence. „Bylo krásně. Dámy při hrách s míčem zářily jako kvítí.“

„To jsem rád. Jistě jste už slyšel, co se u nás stalo. Kníže je zdrcen, takže vás nebude moci přijmout, ovšem jeho tajemník Zafirah určitě něco přichystá.“

„Ano, už mě žádal, zda bych s ním nechtěl poobědovat a večer se seznámit s ostatními lidmi.“ Určitě důležitými, otázkou je pro koho? Co budou všichni chtít, že se tu objevil? Kdyby je nepotřeboval…

„Ano. Dostal jsem taky pozvánku, i když proč jste sem přijel?“

Jako by to už dávno nevěděl, pomyslí si Elean. „Hvězdy z nějakého důvodu mi řekly, že je zde mladík, který by byl mě ochoten doprovodit do mé vlasti.“

„Odjíždíte? To je pro naše království ztráta. Zdržíte se tu déle?“

Elean jemně nakloní hlavu. Zajímavé, že se neoptal, o koho jde. Takže to byla jen zdvořilá otázka hostitele? Možná. „Popravdě záleží na Vůli hvězd. Taky rád bych použil observatoř, protože teď se musím optat na cestu i doprovod. Nerad bych jel do své země sám. Je to velmi dlouhá cesta.“ Nemusel by nic vysvětlovat, ale nač si dělat nepřátele? I tak má proti sobě celý lidský rod.

„Ano, to je. Je to až za Pardským královstvím, že?“

„Ano. Hlavně cesta přes ně je velmi nebezpečná, ovšem odjet musím.“

V očích protivníka se mihne uspokojení. „To nerad slyším, ale chápu to. Mohu vědět, co se stalo na místě bývalého pavilonu? Prý jste tam omdlel?“ Nalije voňavý čaj do stříbrných šálků.

 Elean si jeden vezme a obdivuje práci na šálcích. Je překrásná. „Jen jsem chtěl vidět místo tragédie, o které se mi zmínil plukovník Estrahzy. Kníže musí být tou tragédii velmi zarmoucen. Popravdě podcenil jsem síly po té jízdě a nebyl jsem ještě zdráv. Příliš dlouho venku a řekl bych, že z pavilonu vystupovaly nějaké jedovaté páry. Doporučil bych velmi rychle trosky odklidit. Sice se v alchymii nevyznám, ale určitě tam něco páchlo.“

„Snažíme se knížete přesvědčit, bezvýsledně. Stále je ponořen do smutku.“

„Rozumím.“ Očekává, že ho požádá o pomoc, ale Jahwne mlčí.

„Chutná vám čaj?“

„Skvělý, děkuji.“

„Ano, je výborný. Knížeti musíme dát čas, aby přijal ztrátu svých milovaných. Pokud se tu zdržíte, rádi bychom vás využili k přednáškám na zdejší akademii. Není tak slovutná jako v hlavním městě, přesto je poměrně známá. Připravuje studenty k nižším postům nebo jenom laiky.“

Elean nadzvedne obočí. Tohle zrovna nečekal. „Laiky?“ Zajímalo by ho, co na to Síto.

„Ano. Jsme blízko Společenství Západních ostrovů. Mnoho z nich k nám přichází, hlavně kapitáni námořních lodi, kteří musí znát souhvězdí, aby dobře řídili lodě. Už delší dobu se snaží u sebe založit akademii, ale nedaří se jim to. Ovšem v poslední době je to dost nahnuté kvůli špatné politické situaci na souostrovích.“

Elean si pomyslí, že by dařilo, kdyby ostatní země poskytli své vyučující astrology, ovšem to nikdo neudělá, i když časem se najdou lidé, kteří poruší tabu a půjdou na ostrovy.

„Nikdo nezná souhvězdí jako vy.“

„Jistě, pár přednášek mohu připravit.“ Přednášel už na akademii v Edanu, tak byt to neměl být problém. Aspoň se zabaví do doby, než zjistí co a jak.

„Výborně. Zítra vám pošlu, kdy by to bylo vhodné, ovšem teď se musím omluvit, protože mám povinnosti jinde.“

„Samozřejmě. Nevíte, kde bych našel archív? Právě jsem tam směřoval.“

„Jistě. Pojďte.“

Venku Jahwne odchytí sloužícího, který Eleana nakonec dovede k velkolepému archívu. Posadí se k dobře osvětlenému stolku v zapadlé částí. Čeká na službu, která by mu měla donést spisy. Po chvilce k němu přijde mladík. Tiše se ukloní. Na stolek položí zvonek.

„Potřebují plány paláce, a kdy se stavěl.“ Vše co si zde půjčí, se donese ke sluchu pana Jahwneho, Zafiraha, Estryhzemu a ještě další osobě, která se neobjeví, ale která řekla knížeti, co má dělat. Ti tři to nebyli, takže je tu ještě někdo čtvrtý, kdo tahá za všechny tyhle provázky. Je zajímavé, že ti tři nemají o něm tušení. Kdo to asi je? Jindy by se o to zajímal, ale tentokrát, i přesto že zde musí čekat dost dlouho, nebude po něm pátrat. Jsou důležitější věci než intriky kolem knížecího trůnu. Odpoledne zkusí najít někoho, kdo Amadea znal. To bude dost těžké, ovšem ne nemožné.

„Zde, pane.“

„Děkuji. Nebojte se, vrátím vám je v pořádku.“ Snad královský archív budou spravovat dobře. Jestli se tam vrátí, pak nechce to tam najít vzhůru nohama. Jako první otevře plánek paláce. Tmavozeleným pohledem klouže po nápisech jednotlivých pavilónů. Odsune je a vezme zprávy o stavbě. Zasmuší se, když vidí, kolik toho je. Vezme zvonek a jednou cinkne. Znuděně čeká.

„Ano?“

„Není zde něco, kde bych se tolik nemusel hrabat?“ řekne nespokojeně. „Potřebuji vědět vše o kněžnině pavilonu.“

„Ach tak. Hned to bude.“ Za chvilku přinese o dost útlejší svazek. Elean ho rozváže. Přikývne. „Tohle můžete odnést.“ Ponoří se do četby. Stavba započala před třemi sty padesáti roky. Zavře oči. Při výstavbě nastaly potíže, ovšem tehdejší kníže rezolutně nařídil ho postavit zde. Pavilon postavený na smrti.

Cink.

„Ano?“

„Genealogii knížecího rodu.“

„Hned.“ Odnese svazek. Za chvilku už před Eleanem leží tlustý svazek. Povzdechne si, ale pustí se do čtení. Jak si myslel. Je samozřejmostí, že jeden kníže měl až čtyři manželky. Je zázrak, že ne více. Vida třetí kníže měl jich dokonce deset, ach tady jen jednu? Počkat ne, to vládla kněžna. Pak jistě kněžnin pavilon nepoužívala. V každém případě, pokud tam opět postaví pavilon, tak může čekat, že další kníže bude mít opět nejméně pět manželek.

Cink.

„Spis k strážnému Amadeo Astryhze.“

„Jednotka?“

Elean se mu zadívá do očí. „Jednotka, která hlídala kněžnin pavilon.“

Mladíkovu tváři se mihne úlek. „Hned to bude.“

Elean se dívá na spis. Ihned prozkoumá desky. Vida, už několik lidi je mělo v rukou. Použije magii. Šest lidí se do nich nedávno dívalo. Proč? Je to tím, že se o něj zajímá? Je to možné, i když je škoda, že nedokáže z toho vyčíst, kdo to byl. Dívá se na čas narození. Je chybné. Narodil se v Hodině železa, ne v Čase dřeva. Musí najít jeho rodinu a porodní bábu, i astrologa, který byl přítomen porodu. Povolání – Strážný. Školní záznamy. Žádost o post strážného v paláci. Jednotka Havranů, která hlídala kněžnin pavilon. Záznam svatební žádosti se jménem Tianka Acell. Jinak nic moc. Úhledně spis opět zaváže. V tu chvílí se rozhodne, že něco zkusí udělat s tím pavilonem, pokud to bude možné. Podívá se na hodiny. Čas oběda. Jde pryč v hlavě docela zmatek, tím co zde našel. Něco je tu špatně, jenže co? To něco souvisí s Amadeem, jen trochu jinak než čekal. Musí zjistit co.  Možná, že přece jen bude muset vypátrat toho čtvrtého.

Venku ho dohoní posel. S povzdechem jde za ním do nádherného paláce. Tak zde bydlí kníže. Zatímco on žije v poklidu, nechává své manželky umírat. Zajímalo by ho, zda Jahwne ví, co se děje, a pokud ano, pak proč to nechává být? Nebo je to výhodné dosazovat do postele knížeti manželky?

Lidské hry jsou podivné. Nerozumí jim i po těch staletích.

„Zdravím, pane tajemníku Zafirahu,“ pozdraví ho u vchodu. Kolik toho ví? Ta jeho přátelská tvář je maska nebo jen vychytralý způsob jak zamaskovat zločiny, které se tu dějí? Nebo je skutečně neškodný?

„Vítejte u mé prosté tabule, Třetí nejvyšší astrologu Eleane. Posaďte se. Jsem rád, že jste mé pozvání přijal. Byl jste v archívu? Víme, že vedete ten v hlavním městě. Jak se vám líbí?“

Elean ihned pochopí, že je to jeho pýcha, stejně jako jeho. „Je dobře vedený. Byl jsem spokojený, jen…“ Zadívá se mu do světlehnědých očí. Vypadají tak klidně. Vlídné pozorné oči, kterým by člověk mohl věřit, ovšem to by nesměl být knížecím tajemníkem.

„Ano?“

„Díval jsem se na kněžnin pavilon. Nedoporučoval bych tam stavět nový.“ Někdy má lidských her dost. Jako teď. Ten muž něco ví a nechce to prozradit.

„Důvod?“ Posadí se ke stolu.

Elean si ihned všimne, že tu kromě nich nikdo není. Upraví si ubrousek u ruky a přesune misku s vodou. Klidně se zadívá na Zafiraha a stejně klidně řekne. „Pět manželek každého knížete…“

 

Komentář

8.-Intriky-II.

 
 

Portrét