Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 2. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 16.

 

    Odpočinek

„Nen i Ta je nejzazší pevnost Alacaldského království. Dlouhodobě se brání, jak nájezdníkům ze Sssertanského království, tak poušti, která hrozí toto městečko pohltit. Zvláštnosti je tzv. Zimní období, které je v létě a kdy se nebojuje.“

Výňatek ze zápisků Cestovatele

Daimón se zastaví před městečkem. Je tak tiché, že vypadá, jako by bylo mrtvé, ale u brány postávají stráže. Pak by to mohlo být Nen i Ta, o kterém mu vyprávěl kreslič map Arryja. Pobídne Argése, s kterým si rozumí čím dál lépe. Docela si už zvykl i na pozornosti, které se mu dostává každý večer.

„Zdravím a nechť Vůle hvězd požehná vám i městečku,“ pozdraví stráže.

„Účel cesty?“ optá se jeden ze strážců, zatímco druhý si div nezívne.

Daimón si pomyslí, že takové stráže snad nikde neviděl. „Kovář. Můj kůň ztratil podkovy.“

„Všechny?“ Oba dva se zadívají na Argésovy nohy. „No to zírám. Asi dobrej jezdec, nejste, co? Tak jeďte!“

„Děkuji,“ řekne nasupeně. To nikdy neviděli koně bez podkov nebo co? Projíždí městečkem. Občas někoho zahlédne, ale jinak městečko vypadá jak mrtvé. Zavrtí hlavou, když zahlédne přesně to, co potřebuje. Vyrazí ke dvoru, z kterého je slyšet bušení i přes polední čas. Seskočí, otěže přiváže ke kruhu a vydá se směrem ke kovárně. Uctivě zůstane stát na prahu.

„Halo!“ Nic se neděje. Svalnatá záda s rukou se dál pravidelně pohybují a buší do kovadliny. „Halo!“ zařve. Snad se otočí. Hlava muže se otočí, ale ruka se dál pohybuje s železnou pravidelností.

„Počkejte venku!“

„Děkuji!“ Sedne si na lavici a přivře oči. Vnímá klid, který tu je. Jako by byl na konci světa. Zaslechne odfrknutí, zadívá se na svého koně. Zkoumavě ho přejíždí. Potřebuje ještě hodně péče. Taky by ho chtělo vykoupat, důkladněji vyčistit, prostě z něho udělat koně na přehlídku. Včera se mu díval na kopyta. Nezdálo se mu, že by je měl v nepořádku, jenže odborník není a popravdě kopyta má v příšerném stavu. Potřebuji snad ještě víc péče než jeho srst. Možná bude lepší ho nekovat. Přece jen není na to zvyklý. Taky bude muset najít čas, aby ho naučil, co má dělat. Možná by se tu mohl krátce zdržet, než pojede k Dračím kopcům. Popravdě se mu tam moc nechce, jenže musí respektovat přání toho muže.

Byl silný. Musí být silnější a Serenin je silný. Je možné, že mu řekne, co má dělat nebo někoho zná, kdo ho naučí zacházet s tím zvláštním mečem.

„Tak co… To je… krása!“ hlesne kovář, který konečně dodělal svou práci. Nedívá se směrem k Daimónovi, ale k Argésovi. Ihned k němu přistoupí.

Daimón chce zařvat, aby se ho nedotýkal, a jen udiveně zírá, jak se kůň nechává hladit.

„Váš?“

„Ano.“ Zvedne se. „Byl jsem V Dvoubraní a pan Arryjo mi vás doporučil. Jen nevím, zda ho mám podkovat nebo ne. Byl bych rád, kdybyste jeho kopyta řádně ošetřil. Peníze mám.“ V duchu si vybaví obsah váčku, který se nákupem mapy ztenčil. Mělo by to stačit, pak si bude muset najít práci.

„Jistě. Arryja znám. Skvělý voják, ještě lepší kartograf. Jeho mapy máme i tady.“ Dotkne se koňské nohy, jenže Argés se ani nehne. Zkusí mu jí zvednout, ale jako by chtěl pohnout horou. „Má malá kopyta. Taková mají většinou šlechtění koně, ne divocí. Říká se, že ve válce jsou nepoužitelní. Nikdy?“ Důkladně si prohlédne mladíka. Pevné boty, dva meče, kabátec z dobré látky, zelenošedý plášť s kapucí. Nevypadá na žoldáka, a jen postoj dává tušit, že pocestný to nebude.

„Nikdy,“ odvětí pevně, protože pochopí, na co se ptal. Prohlíží si ho stejně, jako kovář před chvilkou jeho. Měkké boty, dlouhé volné kalhoty a přes ně zástěru s kapsami. Vlasy má na krátko, ale bradu zdobí vous. Modré oči se dívají klidně a zvídavě. Nejzajímavější jsou asi velké ruce, jaké nikdy neviděl. Argésovo kopyto by se do jeho dlaně schovalo dvakrát.

„Zvláštní. Přitom nevypadá, že by byl divoký. Miluji koně.“

„Znám někoho podobného,“ řekne s úsměvem. „Argési, zvedni nohu,“ řekne pečlivě. Nic. Rozhlédne se, uvidí koně a přivede ho. Vrazí ohlávku kováři, potom se dotkne nohy. Kůň ji zvedne. „Vidíš, takhle.“ Kovář v šoku se dívá, jak šedý kůň s nataženým krkem se opravdu dívá, co to ten divný mladík dělá. A opakuje i se zadní. „Rozumíš?“ Kovář zatřese hlavou, protože kůň přikývne.

„To se mi jen zdá,“ zabručí. Tak schválně… Položí ruku a najednou zírá na kopyto, že mu málem nevytloukl zuby, tak byl rychlý. Něco takového dlouho neviděl, jestli vůbec. „Nářadí.“

„Ehm raději mu to nejdřív vysvětlím,“ řekne opatrně. Kovář pustí nohu, zvedne hlavu. Vysvětlit? No, když na tom trvá, tak ať je po jeho. „Víte, není na nikoho zvyklý a mohl by kopnout nebo tak,“ vysvětluje rozpačitě.

„Samozřejmě,“ řekne, jako by bylo normální něco vysvětlovat koní nebo se starat, zda kope nebo ne. Neví, zda má před sebou podivína, blázna, nebo ten kůň skutečně je divoký.

„Děkuji. Zítra přijdu a nevíte, kde bych se mohl ubytovat?“

Kovář se zadívá na koně, potom na mladíka. Zajímají ho, i když kůň ještě víc. Nikdy takového koně neviděl a to s otcem zcestoval za koňmi nejen jih, a byli i u moře a v Sssertanském království. Nikde neviděl celého šedého koně s tmavým pruhem na hřbetě a světlejší hřívou a ocasem. Ten kůň je krásný, ovšem zanedbaný. Jako by ho mladík měl příliš krátce nebo mu to nic neříkalo, na druhou stranu koně bere jako člověka.

„Co kdybyste se ubytoval u mě? Mám na půdě volno.“

„Velmi rád.“ Rozhlédne se kolem sebe. Vzadu je vidět kousek ohrady. Tady by se dalo Argése cvičit.

„Výborně a jak se ten kůň jmenuje?“

„U Jiskrovce, já se nepředstavil. Omlouvám se za svou nezdvořilost. Moje jméno je Daimón Astryhze a kůň se jmenuje Argés.“

„Zvláštní jméno.“

„Ano. Znamená Jas.“

„Oh, to jméno mu padne jako ulité. Vítejte v kovárně U pouště. Moje jméno je Gavian Suwien. Tak až vysvětlíte Argésovi, že mu nic neudělám, tak se do toho pustíme, dobře?“

„Jistě. Děkuji moc. On je šikovný… Au!“ Argés do něj strčí hlavou. Gavian se srdečně rozesměje. I Daimón se pousměje. „Nevadilo by, kdybych tu týden zůstal?“

„Vůbec ne. Budu rád, když budu moci toho koně pozorovat.“

Daimón přikývne. Počká, až kovář odejde. „Argési, teď ti vysvětlím, co tě čeká. Jak rád bych, kdybys mi řekl, že mi rozumíš. Tvoje kopyta nejsou ošetřená. Tohle je kovář, který ti je vyčistí, oškrábe, že je budeš mít jak nová. Taky se podívá, zda je máš zdravé, dobře? Ne?“ Povzdechne si. Má takový pocit, že nerozumí, co říká.  Bude to chtít názorný příklad. Odvede ho k druhému koní, který k nim otočí hlavu. Je to velkolepý hnědák skoro jednou větší než Argés.  

„Podívej se.“ Tohle slovo se už naučil. Dotkne se hnědákova kopyta. „A teď tvoje.“ Trochu ho odtáhne, aby ho viděl lépe. „Dobrá noha, špatná noha. Chápeš?“ Mlčky stojí a zírá, jak Argés natáčí hlavu, aby viděl obě kopyta.

Vůbec nemá tušení, že ve stínu dveří stojí kovář, který vrtí hlavou nad tím, co provádí. Čelist mu poklesne, když kůň potřese hlavou. Vždy si myslel, že koně jsou inteligentní, i když vyčůraní, ovšem tohle je příliš i na něj. Zajde do kovárny, aby se podíval po podkovách, vhodné pro ta delikátní kopýtka, ale má tušení, že bude je muset vyrobit od začátku.

„Bude to lepší, opravdu a taky tě musí podkovat, i když… Počkej, optám se.“ Nechá ho volně stát u koně.

 Argés se podívá za ním, potom si začne prohlížet koně. Je mu jedno, že je větší než on. Obejde ho. Zaujme ho srst a krátká hříva. Taky ohon má kratší než on. Podivné, ale Paní povídala, že venku je spousta zvláštních věcí. Měl by přijmout, co mu Daimón nabízí?

„Pane Suwiene?“

„Co je a říkejte mi Gaviane. Ten tvůj kůň je opravdu prazvláštní.“

„To je, a je velmi rychlý. Je to tím, že pobíhal volně v přírodě. Musím ho ještě důkladně vycvičit, proto chtěl bych se tu zdržet.“

„Rozumím, a co jsi to chtěl?“

„Musí se ho podkovat?“

Kovář se posadí. „Popravdě je to lepší, i když samozřejmě nemusíš. Když kůň je zvyklý, pak tu není důvod, i když popravdě ten kdo cestuje, měl by ho mít podkovaného. Taková podkova lépe chrání kopyto od oblázků, taky se tolik nesmeká, když jsi vysoko v horách. Viděl jsem horského divokého poníka. Má ze spodu kopyta zvrásněná, takže mu nekloužou, ale jiní koně ne. Budeš asi hodně cestovat.“

Daimón přikývne. „Ano.“

„Nevím, kde jsi ho chytil, ale je možné, že se mu začnou dělat praskliny na rohovině, pokud není zvyklý na tvrdé podloží. Těžko se to léčí, někdy ani se to nedá vyléčit. Pak kůň zchromne a popravdě, co má člověk dělat s chromým koněm? I kdybychom dávali pozor, pak nemůžeš ho věčně léčit. U tvého bych trochu sbrousil rohovinu, potom dole důkladně vyčistil a opět zbrousil. Potom zkusíme nasadit podkovu, i když je možné, že u takového kopýtka to nepůjde. Rozhodně bych dával pozor na kamenité povrchy. Na těch bych ho nepřetěžoval.“

„Tak lepší bude podkova.“

„Na cesty rozhodně.“

„Dobrá. Zkusím mu to vysvětlit.“ Vůbec si neuvědomí, jak to z jeho úst divně, ale i Gavian si na to už pomalu zvyká. „Někdy je velmi tvrdohlavý, jenže lepšího koně jsem neměl.“

„Který kůň není tvrdohlavý?“ optá se s úsměvem Gavian. „Áá já věděl, že jsem je někde měl. Podívej se. Tohle jsou podkovy, které připevňuji sssertanští kováři. Jejich koně jsou daleko menší. Zkusíme to, ovšem nejdřív je vyčistíme.“

„Dobrá. Dají se tu někde plavit koně?“

Výbuch smíchu ho překvapí. „Tady? Jsme rádi, že máme vodu pro sebe. Budou ti muset stačit vědra. Musíš jet na západ, abys narazil na první velkou řeku.“

„Děkuji.“ Jde opět za Argésem. Nadšeně se na něj dívá. Má takový zvláštní krásný pocit u srdce, když ví, že ho má u sebe. Může se na něj spolehnout, že nikam nezmizí. Pod tím dojmem ho obejme kolem krku a přitiskne si k němu tvář.

Argés nehnutě stojí. Nechápe, co to Daimón provádí. Pak ho napadne jediný důvod. Je to důkaz náklonností. U nich se takhle vyznává láska, ale je to člověk, ne kůň, a možná lidí mají podobný zvyk. Uvolní se.

„Podíval ses?“ přikývnutí ho potěší. „Tak pojď. Nechceš?“

Argés zvažuje, ale zatím všechno, co Daimón udělal, bylo ku prospěchu. Dokonce i ocas, který mu pročesal, se mu lépe používá. Udělá krok ke kovárně. Ten muž, co se ho dotkl, měl příjemné ruce. Hřály ho a neubližovaly mu. Daimón Argése uváže u kruhu.

„Tak můžete,“ hlesne starostlivě. Ví, že ho to bolet nebude, ale má takový zvláštní pocit. Gavian vyjde ven, postaví se k němu. Daimonóvi vloží do rukou nářadí. Dotkne se nohy. Argés ji zvedne, schýlí hlavu, aby viděl, co se přesně bude dít. Daimón se ho dotkne na čele.

„Klid, neboj se, bude to v pořádku, uvidíš.“ Kovář vezme pilník, potom škrábku a pomalu čistí. Opatrně přejíždí po rohovině. Má ji dost tlustou bez dutiny, takže nepotřebuje to vyplnit a vypadá to, že tam není prasklinka stejně jako chodidlo a patka se zdají být v pohodě.

„Hotovo, Argési, tak co líbí se ti moje práce?“ Argés skloní hlavu k noze. Kovář ještě přejel rohovinu mastí, aby ji ošetřil, takže se teď leskne. „Je v tom hlavně olej z jihu, ale i zdejší, který má sice nevábnou vůní, ale léčivé účinky. Taky měsíček a vosk z ovcí. Bratr si ji vyrábí sám. No, podívej, není hezké?“ Podiví se, když Argés sám zvedne nohu.

„Vidíš, je to hezké a nebolelo to. Má je v pořádku?“

„Ano. Vypadá to, že si je příliš nenamáhal. Tak druhé. Tak tohle je špatné.“

„Co je?“

„Prasklinky. Zavolám bratra a zkusíme to zacelit. Má nějaké masti, které by mohly způsobit, že rohovina doroste, ovšem nebudete moci nikam jet.“ Pátravě se zadívá na Daimóna.

„Argés je přednější. Počkáme,“ řekne klidně.

Kovář přikývne. Přejde k zadním kopytům. „Tak jenom tohle přední. Ty zadní jsou v pořádku. Klidně ho vezměte sebou. Až se mu to zahojí, okováme ho.“ Vede ho dozadu za kovárnu. Daimón se usměje, když uvidí zelený oplocený pruh s malými záhonky. Budova je maličká, že by se do ní sotva vešel člověk. Nad domem i zahrádkou se vznáší opojná vůně bylin. Když přijde blíž, některé poznává a vzpomene si na Olivienu. Zasteskne se mu po ní.

„Lici, kde jsi?“ zvolá u branky. „Máme hosta!“

„Co je? Óó, ten je nádherný. Kdo potřebuje léky?“

„Tady Argés. Má naštípnutou rohovinu.“

„Moc?“

„Ne, ale je lepší, když se to vyléčí hned.“

„Tak ukažte. Och já jsem Lici Suwien, bratr toho hromotluka. Léčím především zvířata, protože mi do toho nekecají tolik jako lidi, i když občas vyléčím i ty. Tak ukaž.“ Argés udělá krok vzad. Lici se na něj zadívá, potom mu dá přivonět k ruce. Argés natáhne vzduch, potom k němu přistoupí. Lici se dotkne jeho nohy, kterou mu nastaví. Prsty bříška přejede po rohovině. Přikývne.

„Jo to je ono. Chce to vůbec se o něj lépe starat. Zanedbáváte ho. Máte peníze?“

„Moc ne, ale dám všechno.“

„Dobrá. Připravím pro něj… Stůj,“ řekne tiše, protože začne mu prohlížet chřípí, oči, hřívu, promne srst.

„Zdravý, ovšem zanedbaný, i když už jste se o něj krapet začal starat. Dám vám do jeho očí vodičku s výtažkem pelovky. Pomůže mu. Má tam malinký zánět. Nepobýval v prašném prostředí? Poušť?“

„Ano,“ přitaká, když si vybaví silné písečné bouře v údolí.

„Myslel jsem si to. Opravdu krásný kůň. Až ho dáme dohromady, může rovnou na výstavu krásy.“

Daimón se usměje. Lichotí mu, že si všichni myslí, že je krásný i přes jeho vzhled. Když si vybaví, jak pracně dva dny rozčesával ohon… „Spíš rychlosti. Velmi vám děkuji.“

„To nic a kde jste ubytován?“

„U mě na půdě,“ zabručí s drobnou nevolí Gavian.

„Skvělé. Nebruč, víš, že ti pak není rozumět. Musím se jít věnovat svým povinnostem.“ Odejde, aniž by cokoliv dalšího řekl.

„Plave ve svých kytkách,“ vysvětlí suše Gavian, „ale věřte mi, je nejlepší v okolí. Pojďte, ustájíme toho krasavce.“ Vede ho do malé konírny, kde jsou už dva statní koně. Argés vedle nich vypadá jak zakrslík. „Na jídlo chodím k sousedce, jestli se chcete přidat…“

„Velmi rád a nezpůsobím jí tím problémy? Jídlo samozřejmě zaplatím.“ V duchu počítá, kolik má peněz. Vydal se dost z mapy. Tímto tempem bude brzy na mizině. Musí si nějakým způsobem přivydělat.

„Nevypadáte na boháče,“ nadhodí opatrně Gavian.

„Taky jim nejsem,“ suše odvětí Daimón. Nač předstírat, že z něj se peníze jenom sypou. „Jestli víte o něčem, co bych mohl dělat, budu velmi rád, jen mi řekněte, tohle městečko je neustále tak ospalé?“

Překvapený kovář se rozhlédne, potom se podrbá ve vlasech. „Jo ták,“ usměje se, když mu dojde, tím myslel. „Nájezdy ustaly, a jakmile skončí, tak sbíráme sílu na další kolo.“

„Zvláštní.“

„To ano, i když netuším, co byste mohl dělat.“

„Co ševcovina?“

„Švec?“ vytřeští oči. Vyjdou ven, rozhlédne se po okolí. „Ten by se hodil, protože teď by měl být utopen v botách. Zavedu vás k němu, ovšem nejdřív jídlo, potom práce. Zdravím, Rimie.“ Z otevřených dveří vyjde statná žena s šátkem uvázaným kolem hlavy, lehké haleně, volných širokých barevných kalhot a zástěře kolem pasu. Na zádech se jí při chůzi houpe černý tlustý cop. Tvář má kulatou, dobrosrdečnou, ale něco mu říká, že se umí ohánět a má ostré lokty.

„Gaviane, koho to vedeš? Snad ne dalšího strávníka? Jestli bude jako ty, tak to potěš všechny živly. Rimie z Dvoubraní,“ vysvětlí. „Přestěhovala jsem se, ani nevím proč. Tak tu za malý poplatek krmím lidi, co si neumí uvařit,“ popíchne Gaviana.

„Ona umí vařit skvěle, proto tu chodíme, ne že neumíme vařit,“ vysvětluje ihned Gavian.

„Jojo, povídala bába na trhu. Sedněte si. Dva stříbrné na týden, mladíku.“

„Tady. Bojím se, že tu zkysnu velmi dlouho.“

„Je švec.“

Rimie se na něj zvědavě zadívá, potom vyprskne smíchy. „Dobrý žert, Gaviane. Já jsem královna.“ Sotva se usadí, přistane před nimi hrnek s pokličkou, z kterého to báječně voní. Gavian bez rozpaku nadzvedne. Nabere sobě a dá i Daimónovi.

„Tak jak se jmenuješ?“ Rimie Daimónovi položí ruku na záda.

„Nesváděj ho, Rimie, je to ještě kluk.“

„Za to ty stařec,“ opáčí jedovatě.

„Daimón Astryhze, paní. Jsem z Fiory.“

Oba dva se zatváří překvapeně. „To je dálka,“ řekne zamyšleně Gavian. „Ještě je tam Stan?“

„Ano, posledně přetáhl jednoho chlapce, že si dovolil uhodit koně. Vypráskal ho ze stáje bičem.“

Chechot. „Jo, to je on. Až tam budeš, pozdravuj ho. Potkal jsem ho s otcem, když kupoval koně na Riumskich výročních trzích. Je to největší koňský trh na jihu království a dá se tam sehnat snad každá rasa. Ovšem ani tam jsem neviděl podobného koně jako je Argés.“ Olízne si labužnicky lžící. Rimie odnese hrnec s polévkou, dá na stůl plátky masa, k tomu chleba a omáčku.

„To je její specialita,“ řekne s plnou pusou.

„Výborné.“

„A snadné, když se použije správné koření. Bez koření je to jen kus masa,“ ozve se suše Rimie. „Problém většiny lidí je ta, že neumí zacházet s kořením.“

„Její matka pochází z Thoru.“

„Říkáš jako bych byla nakažená.“

Gavian se málem udusí kusem chleba. „T… tak to není,“ dostane ze sebe. „Jen jsem chtěl zdůraznit, že ses narodila v místě, kde je koření snadno dostupné.“

„To je fakt. Maminka mě to naučila. Přestěhovala se s mužem do Dvoubraní. Později zahynula při útoku a já se starala o otce, než zemřel při dalším nájezdu. Nechtěla jsem tam zůstávat a tak jsem si řekla, že tu bude lepší,“ odfrkne si. „Spletla jsem se. Je to tu horší a zvláště, když nastává tohle Zimní období.“

„Jaký je Thor? Je to největší přístavní město na západě, že?“ Nikdy tam nebyl, ale slyšel toho tolik.

Rimie přikývne. „To je. Dobře si pamatuju, co tam lodi den co den přijíždělo. Veselo, rušno, možná krapet nebezpečno, zvláště v noci, ale dá se tam sehnat vše, co v hlavním městě. Jenže to je minulost. Tady máte buchtu.“ Položí před ně talířek s kusem sladkého těsta.

Opravdu výborné, pomyslí si Daimón. Olízne si prsty. „Tak jdeme, světáku,“ pobídne ho skvěle naladěný Gavian, který ho odvádí k ševci. Chce vidět, jak tenhle podle něj žoldák, chce spravovat boty, i když na druhou stranu, proč by to jinak navrhoval?

„Dobrý den, mistře Briande.“

„Co je?“ ozve se mumlavě, jak má v puse hřebíčky. Kolem něj je halda bot.

„Vedu vám pomocníka.“

Muž vyvalí oči, důkladně si prohlédne příchozího.

„Můj otec byl švec, umím toho dost, ovšem na mistra to není. Potřebuju nějaký přivýdělek.“

Muž nad ponkem vyplivne hřebíčky. Poškrábá se na hlavě. „Nu což, práce je tu dost. Po nájezdech je to tak vždycky. V té době nikdo nemá pomyšlení na nějaké díry v botách, ale jakmile nájezdy skončí, všichni si vzpomenou, že jejich boty potřebuji spravit. Tak ukaž.“ Pokyne mu k druhé stoličce, zaloví do hromady bot a hodí mu jednu. Zvědavě ho pozoruje, potom přikývne. „Tak jo. Co tu okouníš?“ vyjede na Gaviana, který se přestal tlemit. Raději vypadne, nebo ještě po něm hodí kladívko.

 

K večeru se Daimón protáhne. Má toho dost. Nikdy nepřemýšlel, kolik se jeho otec nahrbil nad cizími botami. Teď už to ví, že to žádná legrace nebyla, ale na druhé straně, co si vzpomíná, tak rád je šil. Když opravil nějaký zvlášť rozdrbaný kousek, podíval se na to s pýchou. Podívá se na hromadu bot s pocitem, že je stále stejně vysoká.

„Jsi dobrý, chlapče, jenže švec z tebe nebude.“

„To už vím,“ řekne hořce, protože teď by rád seděl s otcem u ponku a klidně řezal kůži. „Děkuji.“ Přijme stříbrný alacalde. Je rád, protože takhle to dá Gavianovi za ubytování. Nejraději by padl do postele, ale ještě musí se podívat… „U Oka!“ zakleje, když si uvědomí, že zapomněl nakrmit Argése. Musí po cestě nakoupit maso nebo jít něco ulovit. Musí se optat, zda může na noc opustit město nebo ne. Vlastně ne, zapomněl, že Argés se musí léčit, takže žádná námaha při lovu. Takže nákup.

„Mistře Briande, kde je tu řeznictví?“

„Tamhle, ale budou mít už zavřeno.“

„Aha. Děkuji.“ Přesto to musí zkusit. „Nesmím na to zapomínat,“ zabručí. Jenže je to tak těžké si zvyknout na to, že má jiného koně, než ostatní. Zamíří si to k domu, který mu ukázal mistr Briand. Zabuší na dveře.

„Co je?“ Z okna vykoukne střapatá hlava. „Máme zavřeno.“

„Potřebuji kus masa.“

„Je… U Temného, to je tak nutné?“ optá se kysele.

„Jo je.“ Kdyby se to dozvěděl Stan, nejspíš by se teď léčil z jeho pěstí. Jo, tomu by bylo jedno, co žere, hlavně, že je to kůň. Jak jim opakoval, když byli u něj na učení: První kůň, potom člověk. Hlava zmizí, dveře se otevřou. Daimón vejde. Ihned ho do nosu udeří pach krve. Nakrčí nos.

„Tak jaké, mistře?“ optá se ironicky řezník.

„To je jedno.“ Představí si kousky masa z ještěrek a hadů, které byli schopní sníst, až po kusy z jeho koně. Podívá se po mase, pak ukáže na jeden dost libový. Bude muset zjistit, co mu chutná nejvíc. Otřese se při té myšlence.

„Hezký kousek,“ pochválí jeho výběr obtloustlý muž v zástěře. „Nasekat?“

„Jen na tři kusy.“ Pro jistotu. Měl se optat na tolik věcí. Teď je pozdě. Bude se muset nějak naučit s ním domluvit. Je evidentní, že mu docela rozumí, což je jenom dobře. Vezme zabalené maso a jde ke kovárně. Ihned zajde do stáje. Je tu. Začichá. Vypadá to, že je řádně ošetřen bylinkovými mastičkami. Bude se muset Gavianovi a Licimu nějak odvděčit, jenže peníze se mu strašně tenčí. Položí mu do žlabu kusy masa.

Argés skloní hlavu, zafrká a pustí se do něj. Dobré maso, usoudí. Takové nikdy v životě neměl. Daimón se přemůže a stojí, dokud to nesní. Nesmí ohrnovat nos nad tím, čím jeho kůň se živí, protože na něm závisí jeho život. Argés se k němu obrátí, šťouchne ho do boku, potom přejde k vědru s vodou a skoro půlku vypije.

„Tak to má být,“ zašeptá si sám pro sebe mladík. Jde do domu, který stojí hned vedle kovárny. Když vejde dovnitř, překvapí ho značný nepořádek. V tomhle žít, to chce odvahu, jenže není to jeho.

„Už jsi tady? Pojď, ukážu ti, kde přespíš.“

Daimón doufá, že nebude ve stejném nepořádku, jako tohle. Naštěstí jen prach, ale jinak to ujde. Aspoň se tu nebude nudit, když se rozhodne uklidit. S úšklebkem pomysli na dril, jak na akademii tak později díky kapitánovi Suryovi, který nepořádek přímo nenáviděl. Jak zahlédl jen nakřivo složený komínek oblečení, letělo to dolů. Byl přísnější než jiní kapitáni, a popravdě nikomu z jednotky Havranů to nevadilo.

Posadí se, zadumá a vzpomíná na ně. Na Yvaina, na Pirase na další včetně kapitána Surya. Je zajímavé kolik o nich věděl, ale kolik se toho dozvěděl právě v posledních hodinách před jejich smrtí. Nikdy by neřekl, že bude schopen se vzepřít knížecím zákonům a utéct.

Zadívá se na ruce. „Hodina železa. Divoké Nepředurčené dítě,“ pronese do ticha pokoje. Uvědomí si, že teprve teď má možnost v klidu všechno zrekapitulovat. Nemusí utíkat před Lovci. Pak si uvědomí, že mohl vyrůstat v paláci. Měl by se lépe? Ne, je rád, že zůstal s otcem. Jistě v paláci mohl poznat mnoho věci, ale stačilo mu vidět život na knížecím dvoře. I když jen stál na stráži, mnoho toho slyšel. Intriky, lsti, pomluvy. Ne, je rád, že to Oliviena neřekla, i když je teď v situaci, kdy neví, kam dál. Omyl. Vlastně jeho zrození určuje celý ten útěk a ten muž, který se vytratil, sotva mu předal meč. Jako by byl duch. Nikdy nijak zvlášť nevěřil na babské povídačky o podivných věcech. Teď je jimi obklopen.

Sáhne na meč, který dostal. Vytáhne ho z pochvy. Natáčí a přemýšlí o chybějících znacích. Ten muž, kolem něhož viděl černou auru, mu řekl, že musí najít zbývající části. Co je důležitější? Najít znaky nebo se naučit s ním bojovat? Rád by tu měl otce nebo kapitána Estryhze, kteří by mu jistě poradili, jenže ti tu nejsou. Musí se rozhodnout sám. Schová meč, lehne si na postel. Chvilku zírá oknem na měsíc. Jiskrovec dnes není vidět. Zívne, přitáhne si deku a jako dítě schoulené v matčině břiše, usne.

 

Třicet dva dní uběhlo jako nic a ospalost městečka není přerušeno ničím výjimečným. Daimón na Argésovi, pomalu objíždí cvičiště. Kopyto se krásně hojí, takže se pustili do cvičení. Nikdy by netušil, že kůň může tak rychle chápat. Když už nebylo co mu vysvětlovat, začal ho učit různým přehlídkovým krokům a vzorcům. Rád se díval, když to pod Stanovým přísným dohledem nacvičovali vybraní jezdci.

„Argési, jsi chytrý kůň. Dobře, já vím, že ne, ale tak mě napadá, umíš skákat?“ zarazí ho uprostřed kroku. Rozhlédne se, pobídne ho k malé ohrádce, nahne a skončí v zelenině. Má pocit, že všechny kostí má přelámané.

„Hej, co tam děláš? Okopáváš mi zahrádku?“ zavolá na něj Lici. „Bejt tebou, tak odtamtud rychléé vypadnu.“

Daimón se posadí, očisti si tvář, pak vykroutí hlavu, aby se zadívá na Argése, který stojí u té ohrádky jak přimražený. Udělal chybu, ale aspoň to nezjistil, kdy by se za ním někdo hnal nebo musel něco přeskočit. Vstane, opráší si kalhoty od hlíny a nějakých bylinek.

„Omlouvám se, Lici.“

„V pohodě, ale o co ses to pokoušel? Zabít se nebo zkusit, jak umíš rejt hlínu držkou?“ zakření se. Jak se k němu přibližuje, stahuje si rukavice, které měl proti ostence. Je léčivá, ale ty její trny nejsou zrovna něco, co miluje.

„Jen mě napadlo, zda Argés umí skákat.“

„A?“

„Neumí.“

„Vážně,“ podiví se Lici. „To bys měl napravit, ale dneska ho Gavian bude obouvat. Co mistr Briand?“

„Hotovo. Vyhřívá se na sluníčku a rád by dostal moje boty do spáru.“ Zasměje se. Nikdy nikomu je nedá, i kdyby mu nabízel pěkný váček stříbrných alacaldů.

„To jo.“

„Zůstanu tu ještě týden. Než ho obuje, postavím nějaké překážky.“ Snaží si vybavit, jak to bylo ve Fiore, ale tam už jezdili na koních, co uměli skákat. Udělá ty překážky, jak je měli na cvičišti. Přesně tak. Argés je inteligentní, jistě rychle pochopí, oč mu jde.

„Argési, Daimóne, jdeme na to!“ zaslechnou z kovárny.

Daimón Licimu mávne, vezme koně za otěže. „Nic se nestalo, naučíme tě to. Nejspíš v poušti jsi nikdy nemusel skákat, že? Jsem rád, že jsem si na to vzpomněl.“ Argés sklopí uši. Netuší, co Daimóna napadlo ho vést na ty dřeva. Co asi znamená skákat, dál uvažuje. U kovárny, od které sálá horko, Daimón připoutá Argése ke kruhu, ale zároveň ho hladí.

„Uvidíš, bude to v pořádku. Ukazoval jsem ti přece koně, jak jsou okovaní. Věř mi, bude ti daleko lépe, než teď, zvláště, že budeme muset jet velmi daleko.“

„Máš o něj starost, to je dobře.“ Ukáže mu čtyři podkovy, které speciálně vykoval pro tuhle příležitost. Vedle toho má podkováky, kterými ji přichytí. „Udělal jsem ji klasickou, ale na zimu by to chtělo s ozuby. Tedy pokud budeš na severu. Tak ukaž nožičku.“ Argés si odfrkne, a než stihne se ji kovář dotknout, už ji zvedá. „Tohle je vážně chytrý kůň.“ Vezme podkovu a proměří ji ještě jednou. Přikývne. Je spokojený. Dalo by se říct, že je to jeho nejlepší práce. Okovat tak maličká kopýtka je těžké, takže se párkrát navztekal, že mu nejdou vykovat.

„Jen, nevím, kde později seženu tak dobrého kováře,“ řekne zamračeně Daimón. I on si všimne, že zrovna tohle běžné podkovy nejsou.

Gavian zrudne. „Díky, ale nejsem sám, ovšem obyčejnému kováři bych to nesvěřoval. Mohl bych ti udělat náhradní podkovy, jenže ve výsledku, stejně někdy budeš muset najít jiného kováře.“ Nasadí podkovu, přichytí ji. Pustí ji na zem. „Tak co, Argési? Líbí se ti to? U Jiskrovce, já s ním už mluvím jak s tebou. Udělám ti je. Bude to lepší. Aspoň jeden pár.“

„Děkuji, to budu rád. Je to daleko lepší, viď,“ řekne mazlivě Daimón, když vidí, jak zkouší nohu. Je rád, že zde zůstal. Už nikdy nezapomněl mu koupit maso a hlídat ho. Začali si během výcviku rozumět. Taky si s ním začal povídat, a když viděl, že reaguje, tak i zpívat. Zjistil, že má velmi rád hovězí, ale kuřecí maso mu nechutná a taky má rád melodie, ale písničky ne. Možná je to tím, že lépe hraje, než zpívá. Odpočinek jim oběma prospěl. I on nabral nějaký ten tuk, i když mnoho to není. Ke konci už začal pomáhat Gavianovi a uklidil mu za přístřeší dům. Nejdřív se čertil, ale když viděl, že dům vypadá lépe, nechal ho. Lici si z nich dělal legrací, že si konečně našel manželku, potom toho nechal.

V každém případě si už ani nevzpomíná, kdy si vzpomněl na svou snoubenku Tianu. Jako by se vytratila potom, co utekl, a na druhou stranu nijak po ní netouží. Dokonce natolik, že mu ani sex nic neříká, což ho trápí, a na druhou stranu si říká, zda to nemá nějakou souvislost s jeho proměnou.

„Hotovo, Argési. Vypadáš skvěle. Tak se projdi!“ pobídne ho nadšeně Gavian. Popravdě za celý jeho život se mu nestalo, že by koval divokého rozumného koně. Kdyby věděl, že ho Daimón prodá, tak by ho hned koupil, ale něco mu říká, že by se neměl pokoušet na něj sednout ani omylem. „Tak co? Spokojený?“ optá se když Argés udělá pár kroků. „Uvidíš, jak budeš nadšený, až odjedeš.“

„Gaviane, děkuji. Nevím, jak se odvděčit. Tobě a Licimu.“

„Nech to být. Uklidil jsi ten nepořádek v domě.“

„Měl by sis někoho najít.“

Gavian se podrbe ve vlasech. „To jo. Už jsem o tom uvažoval, ale ženské odtud utíkají a já do velkého města nechci, Daimóne.“ Ten přikývne, že rozumí. „Možná se jednou nějaká najde, a když ne, tak co. A nech to být. Jsem rád, že jsem mohl mu posloužit.“ Zavrtí hlavou nad tím, co řekl. „Je výjimečný, Daimóne. Chraň ho.“

„Budu, ale chtěl bych se optat. Mohu tady postavit menší překážky? Zjistil jsem, že neumí skákat.“

„Neumí?!“ zvolá užasle. „To jsou mi věci. Jasně, že ne!“ zašklebí se, protože už vidí, jak ryje jeho půdu hubou. „Pomohu ti. Většinu toho mám udělaného, jako vždy touto dobou. Všiml jsem si, máš nádherné meče, odkud je máš?“

Daimónovi zkamení tvář, potom přikývne. „Ano. Dostal jsem ho společně s Argésem a ten druhý náhodou. Musím ho vrátit. Oba. Mám pocit, že když Mistr meče mi řekl, že jednou najdu pro sebe meč, tak mluvil o něm.“

„Ty jsi byl u Mistra meče? Jaký je?“

Daimón si ho prohlédne. „Popravdě, skoro tak velký jako ty a není vůbec starý, a když jsem tam přijel, koval růže.“

„Růže?!“

„Růži, ano. Měl meč, kterým mě zkoušel. Bylo to neuvěřitelné. Jako bych nic nedržel, ale ten co mám, je daleko lepší, přestože neznám kováře, který ho koval.“ Odvedou Argése do stáje. Neopomene mu přinést vědro s vodou a vyndá dva kartáče a hřebílko. Argés se k němu otočí a potom potěšeně zafrká. Tohle má opravdu rád. Poslušně stojí, než ho vykartáčují do vysokého lesku.

„Řeknu ti, vypadá úplně jinak, než když sem přijel,“ povídá Gavian, který stojí stranu a pročesává dlouhý ohon. Daimón zase hřívu. „Vypadá do stříbrná a ten zvláštní tmavošedý pruh na hřbetě. Jen ta uzda a sedlo by chtělo lepší.“

„Zatím na lepší nemám, ale jakmile něco někde splaším, koupím mu nejlepší postroj.“ Upraví mu ofinku na čele. „Spokojený?“

„Aby nebyl,“ odfrkne si Gavian, který pustí ocas. Skloní se a pročešou delší srst na nohou. „Jdeme k Rimie na jídlo. Potom ti pomohu postavit ty překážky, pokud nic jiného nebudu mít na práci.“ K večeru na dvorku stojí tři překážky. Oba dva se na to dívají. Daimón uvažuje, zda nejsou příliš vysoké, ale mávne nad tím rukou.

Druhý den popožene Argése na překážku. Vyhekne, jak se mu kláda zaryje do zad. Pustí otěže, posadí se na zem. Další pokus a opět skončí dole, tentokrát břichem na kládě. Gavian se dusí smíchem nad jeho nemotornosti.

„Hej, kolikrát jsi spadl?“ Dokonce i Lici se přestal zajímat o bylinky. Sedí na lavičce, popijí bylinkové víno a zírá, jak se snaží naučit koně skákat.

„Nevím.“

„Tak mu to ukaž.“

„To nepřeskočím, ale jdu si půjčit koně.“ Za chvilku se vrátí s koněm a elegantně přeskočí všechny tři překážky. Argés zastříhá ušima. Tohle ještě neviděl, a vůbec k čemu to je? Paní Lachésis o něčem podobném nevyprávěla.

„Chápeš, Argési? Skok!“ Rukou máchne do vzduchu ve tvaru oblouku.

O chvilku později Gavian nadšeně volá. „Daimóne, asi to nepochopil.“

Daimón má toho dost. Jak ho to naučit? Nakonec sundá klády a pohodí je v pravidelných rozestupech. Namíří si to s Argésem přesně. Takhle to dělají asi půlhodiny. Potom dá nízké špalky. Gavian s Licem pokývají hlavou. Nápad to není špatný. K večeru, za velké lítosti Gaviana a Lica, už skáče přes malé překážky. Někdy je překročí, ale pokrok tu je.

„Zítra pokračujeme. U Oka, nemyslel jsem, že vycvičit koně je tak těžké,“ zamumlá Daimón, který se svalí na lavici. Má podezření, že zítra se po těch pádech sotva zvedne. „To ta krasojízda mu šla lépe.“

„Všechno je těžko, když to děláš poprvé. Jdu spát a měl bys to udělat taky. Za chvilku bude po klidu.“ Zvedne se těžce jako stařec.

Daimón na něj udiveně pohlédne. To neznělo nadšeně, potom si vzpomene, jak mu vyprávěl o útocích a době klidu. Nezávidí jim to. Měl by vyrazit do Dračích kopců za Sereninem. Vyjde nahoru, padne do postele. „Nechce se mi cestovat. Chci zůstat tady a v poklidu žít.“ Přitáhne si cíp pokrývky, přestože je vedro, jako by bylo poledne. Zívne a usne. Po chvilce mu tělo začne jemně cukat.

 

Vítr ve tvářích, neskutečná rychlost, srdcem a tělem se šíří blaženost z volnosti. Před ním se objeví průrva. „Přeskočíš to, Argési! Do toho!“ Pobídne ho ke skoku. Průrva není nijak velká, ale jakmile se dostanou nad ní, najednou je obrovská. Srdce mu sevře obruč strachu. Paralyzuje ho a Argése taky. Teď už vidí jejich pouto. Nitku která je ovijí svou září.

„Vztyk! Správný strážný nemá strach!“ zařve mu u ucha hlas zvyklý velet.

„Nemám strach!“

„Máš! Podívej se dolů!“ vybídne ho hlas kapitána Surya. Ozve se směs hlasů. Poznává Yvaina, Pirase, Ramieho. Z leva, zprava, seshora. Obklopuje ho. Cítí pouto pevnější než k Argésovi. Pouto smrti je slučuje pevněji než skála.

Podívá se dolů. Žhnoucí láva natahuje po něm prsty. Už se dotýkají Argésových kopyt, začíná cítit pach spáleného masa.

„Ne!“ zavyje, sevře pevněji otěže. Vytřeštěné oči se dívají kupředu. „Argési, do toho! Přeskočíš ji!“

„Nepovede se ti to!“ ozve se klidný chladný hlas. Zadívá se po pravici. Serenin. Něco vyřezává ze světlého dřeva. Nějakou obludu. „Příliš pozdě!“ přihodí polínko do horoucí lávy. Ta se vzedme, jak získá potravu.

Daimón cítí plameny až u kolen. Zem na druhé straně je čím dál vzdálenější. „Nedostanete mě!“

„Maličký, kolikrát ti mám říkat, že musíš odhadnout své síly, jinak zemřeš!“ Fialové oči ho popostrčí a Argésová kopyta se dotknou půdy. Odfrknutí. Pohlédne vzhůru k těm zrůdným velkým očím. Blyští se nad ním jako drahokamy, ale dobře ví, že nejsou. Je to nestvůra.

„Co chceš?!“ vykřikne.

„Tebe, tebe, tebe,“ šumí kolem něj hlasy mrtvých.

„Přijď sem!“ ozve se opět chladný, ale zvoucí hlas. „Čekám tě.“

Serenin jako kouzlem zmizí a objeví se mohutná postava opírající se o meč. Kolem něj jsou další sotva viditelné postavy. Obklopuje je zlatá nit pouta silnější než jeho pouto s Argésem, než s jednotkou Havranů. Nic nemůže zlomit zlatou nit vinoucí se od postavy k postavě.

„Čekám tě.“ Postava se ztrácí, objeví se kostra, která se rozpadne v prach. Zůstává jen meč a kolem něj tančí čtyři znaky.

„Čekáme tě!“ dotírá na něj ze všech stran.

„Ne! Nechte mě na pokoji!“ zařve.

 

Probudí se, zvedne se. Cípem pokrývky otře si čelo. Bušící srdce se dere ven, ale nakonec se uklidní. Zavře oči, lehne si s rukou přes oči. Přemýšlí, co to znamená. Viděl je všechny. Mrtvé i ty živé. Nebo Serenin zemřel? A co ty fialové nestvůrné oči? Vypadají jako oči kočky. Plachého zvířete, které málokdo vidí, ale které se dají ochočit. Dívaly se na něj vypočítavě, i laskavě. Jako by nebyly jen jedny, ale bylo jich mnoho a dívaly se skrz jedny oči.

„Co chcete? Co?“ brumlá neklidně. Ví, co má udělat, a rád by se toho vzdal za cokoliv. Obklopí ho známý pach. Schoulí se ještě víc. Uvažuje, jak dlouho ho ještě hořící hranice bude pronásledovat. Zavře oči, ale má ji před sebou. Pach, praskot, zářivé barvy nestvůrnosti krutého zákona. Nádherná podívaná, nebýt toho, že… „Nepřemýšlej tak, zblázníš se,“ zamumlá, ale těžko se odtrhává od toho pohledu. Když se mu to konečně podaří, je skoro ráno. Vstane, jako kdyby po něm tančili koně. 

„Tak co?“ optá se ho Gavian, když opéká starší chléb.

„Je mi hnusně.“ Pátravě se na něj zadívá. Slyšel jeho řev nebo ne?

„To ti věřím.“

Posadí se k paštice s opečeným chlebem. Pijou jenom vodu. „Brzy odjedu,“ řekne těžce Daimón. Co jiného by ten sen mohl znamenat než to, že má se vydat do Dračích kopců.

„To je mi líto, člověk si svou cestu nevybírá, ten musí poslechnout Vůli hvězd.“

„Ano.“ Jak se vztahuje Vůle hvězd na někoho jako on? Jistě slyšel historky o divokých Nepředurčených dětech, i o těch, které slouží králi, jenže jaká je skutečnost? Jak se dotýká Vůle hvězd jich? Potřeboval by s někým mluvit, ale jít za astrologem nemá odvahu. Tetička Oliviena ho od toho varovala a on ji poslechne už snad proto, že nikdy astrology moc nemusel. Na knížecím dvoře měl pocit, že lidí jsou pro ně hmyz, který mohou kdykoliv zašlápnout.

„Tak jdeme. Bolest svalu je nejlépe vyhánět další bolestí!“ zakření se.

Daimón se trpitelsky usměje. Co má dělat? Jde za Argésem, osedlá ho a vyvede na cvičiště. Ten po něm loupne okem. Už zase? „Poslouchej, Argési, někdy je nutné skákat. Musíš se to naučit. Například nás někdo bude honit a bude… Zní to blbě, ale prostě někdy něco musíš přeskočit. Většinou v uličkách města, které jsou úzké, a nemůžeš se tam vyhnout. Já vím, nerozumíš mi, ale jdeme na to.“ Nasedne, vloží nohy do třmenů, pobídne ho. Krása, povzdechne si, když přeskočí malou překážku. Vypadá to, že nejen umí rychle běhat, ale je i zdatný skokan.

Argés si pomyslí, že tohle je to nejdivnější, co ho učil dělat, ale má ho chránit a jak z jeho tónu vyrozuměl, je to důležité. Nechápe proč. Nikdy to nepotřeboval, ani nikdo ze stáda. Paní mu třikrát říkala, že je to jenom nerozumné hříbě, na které musí dávat pozor.

„Koukám, že ti to konečně jde!“ zvolá Gavian po druhé hodině větru, kdy skáčou dokola překážky už pěkně vysoké.

„Jo je to paráda, ale raději skončím.“ Zavede Argése ke Gavianovi. Oba dva jsou zpocení a udýchání. „Zítra odjedu.“ Seskočí ze Śivyho.

„Je to škoda, ale bylo jasné, že tu nezůstaneš. Potřebuje vytřít.“

„Jo, díky moc.“ Odsedlá Argése, důkladně ho otře. Cítí, že oba dva přesně tohle potřebovali. Někam se zašít a chvilku nic nedělat. Má špatnou předtuchu, že jakmile odtud odjede, už sotva najde chvilku klidu. „Ztloustl, co myslíš?“

Gavian se podívá zkušeným okem. „Trochu, ale to nevadí. Na cestách to brzy shodí.“ Podrbá se ve vlasech. „U Oka, abych zase měl tu nepořádek.“ Oba dva se zasmějou. Zajdou k Rimie na pozdní oběd. Ta je neopomene seřvat, proč nepřišli dřív, ale dá jim na stůl polévku, divokého ptáka a na závěr kus sladkého koláče s ořechy.

V noci napůl čeká, že se mu opět bude něco zdát, ale spí klidně až do rána, kdy se spokojeně protáhne. Ihned si uvědomí, že nečinnost skončila. Uloží věci do vaku, dokonce i sáčky od bylinek, které dostal. Čaj je už pryč, čehož lituje, protože mu zpříjemňoval život. Zatím ještě nenarazil na žádný, který by chutnal stejně jako od Olivieny. Rozhlédne se po pokoji, kde strávil tolik času. Je mu líto, že musí je opustit, jenže nemůže zde déle zůstat. Sejde dolů. Napůl čeká, že tam najde Gaviana, ale na stole je pouze připravená snídaně. Nasnídá se, vyjde ven. Opět vedro, i když ne takové jako v údolí. Příjemnější. Z kovárny uslyší dunění kladiva. Položí vaky před ní a vejde dovnitř.

„Pomohu ti!“ zatahá za šňůru od měchů. Oheň se rozhoří. Gavian se pousměje a bouchne do kusu železa. Daimón pozná, že to bude meč nebo dýka. Kdo ví. Mlčky pracují, než je potřebný tvar vykován. Už je tu dost dlouho, aby poznal, že to je jen hrubě opracovaná dýka. Vypadá to, že když skončí Zimní spánek, pracuje i jako zbrojíř.

„Dost. Jedeš?“

„Jo, mám všechno. Děkuji ti.“

„Hm.“ Oba dva se na sebe zahledí, pak se obejmou. Daimón v závěsu za Gavianem, jde do stáje. Argés je už připravený k jízdě. Usměje se, protože vidí nové kování a přezky, dokonce i třmeny. Neděkuje.

„Jednou se uvidíme.“

„Určitě,“ houkne Gavian.

„Hej počkej!“ zvolá Lici. Běží, seč mu síly stačí. V ruce drží malou brašnu. „Na, vezmi si to. Bude se ti to hodit a pozdravuj paní na O,“ zazubí se. „Její sáčky krásně voní. Nejsem v tom tak zdatný, ale snad si pochutnáš.“

Daimón rozpačitě přijme dárek. Neví, zda to dělají všichni bylinkáři, ale na kožené torbě je vytisknuté velké L. Připevní si ho k opasku. Zkontroluje, zda všechno sedí. Nadechne se a beze slova vyrazí k Dračím kopcům. Má pocit, že se každou chvíli rozbrečí

„Zajímavý mladík.“

„Moc a ten kůň je ještě divnější. Ještě dva měsíce a skončí nám klid.“

„Jo, musím připravit byliny a masti. Ty, Gaviane, proč nevstoupíš do svazku s Rimie?“

Ten vytřeští oči. „S kým?“

Lici zavrtí hlavou. Jednou mu to dojde. Jen doufá, že nebude příliš pozdě.

 

Argés, v sedle s Daimónem, vyrazí drobným klusem k jihu. Opět se vrací, odkud přišel. Usmívá se na krajinu, i když podle něj je velké sucho. „Argési, až uvidíme řeku, jezero, tak se důkladně vykoupáme.“

Argés odfrkne. Voda ví, co to je, ale stále si nedokáže představit, že jí tolik existuje. Paní Lachésis jim vyprávěla o vodě, která se táhne tak daleko, že nejde dohlédnout. Tolik, že lidé se po ní plaví ve velkých lodích. Ty si taky neumí představit.

Třetí den se zastaví. Neví, zda má jet k Dračím kopcům nebo naopak se stočit k jedné vesnici, kde je velké jezero. Zamyslí se, láskyplně pohlédne na Argése. Vykoupou se. Jeden den zdržení nebude nic a nedaleko by měla být větší vesnice. Podle mapy, ehm tady! Vyjedou z lesa a zastaví se. Argés natáhne krk, potom potřese hlavou. Rozeběhne se, aby se té modré plochy dotkl. Tolik vody přece nemůže existovat, myslí si. Zastaví se na travnatém břehu, skloní hlavu a šťouchne do modré hladiny. Voda. Napije se.

Rozradostněný Daimón seskočí, sundá sedlo, postroj, potom se svleče. Zatahá Argése za hřívu a chce ho odvést do vody. Ten se zapře nohama.

„Tak počkej, co to vyvádíš? Jdeme do vody. Hele, dívej se.“ Vleze do ní a začne plavat.

Argés nevěřícně na to zírá, potom udělá krok. Následuje další a další, až je skoro po hlavu ve vodě, když mu ujede noha a on začne padat. Zvedne hlavu a pohybuje nohama. Oči se mu rozzáří z pohybu. Tohle je neobyčejný pocit. Škoda, že tu nejsou jeho přátele.

„Tak, co líbí?“ zašeptá mu do ucha Daimón, který se chytí hřívy a nechá se nadnášet.

Argés s hlavou nad vodou plave dál. Samozřejmě, že se mu to líbí. Opravdu je to hloupé hříbě, pomyslí si o Daimónovi. To se musí líbit každému!

„Tak jdeme z vody ven. No tak, jdeme!“ domlouvá, protože má toho dost. Potom se rozesměje. Vypadá to, že nebude chtít vylézt. Pustí hřívu a doplave k věcem. Teprve teď si uvědomí svou pošetilost, že nezajistil věci. Stačilo by, aby někdo jel kolem a má po nich. Zamrazí ho, když si uvědomí, jak je na tom závislý. Sedí na plášti zcela nahý a pozoruje Argése, který se zdá nemůže nasytit plavání. Nakonec i on zamíří na břeh.

„Utáboříme se tu. Zítra dojedeme do tamté vesnice,“ řekne mu. Argésovi je to jedno a začne se válet v trávě. Takhle dobře mu nebylo velmi dlouho. Daimón se obleče, rozdělá oheň. Potom vyndá drobného hlodavce, kterého ráno ulovil. Položí ho na trávu.

 Argés se přišourá, šťouchne do toho a jde jíst. Vzpomíná na domov a na to, jak měl problém sehnat jídlo. Tady je toho tolik. Hodně trávy pro hříbata, hodně jídla a hodně vody. Musí jít ke svým druhům a odvést je sem. Daimón mu potom prohlédne kopyta, ošetří ho, vytře do sucha, rozčeše hřívu a ocas. Spokojeně vezme kus chleba. Žvýká, zatímco se dívá ne do plamenů, ale na ztemnělou plochu vody. Když jde spát, zbytky z hlodavce hodí do ohně. Přikryje se.

„Hlídej, Argési.“ Usne na půl ucha, ale noc proběhne v klidu. Ráno vyrazí k vesnici. Vyšplhá se na malý kopec a shlédne dolů. Z větší vesnice je už skoro malé městečko. Sjedou dolů. Daimón výskne radostí. Konečně lidé, ale hlavně ta neskutečná rychlost. Zastaví na návsi. Tohle bude hospoda a ten muž s holčičkou po boku musí být pěvec. Zadívá se na tyriandr devítistrunný nástroj. Rád naslouchal melodiím, které hrály společnice kněžny Anahity. Je neobvyklé ho vidět v tak malé vesnici.

„Nechť ti požehná Jasná Divina, pěvče.“

„I tobě, jezdče. Dlouhá cesta?“ Prsty se jemně probírají strunami.

Daimón melodii okouzleně naslouchá. „A ještě delší mě čeká. Už dlouho jsem nebyl mezi lidmi. Tvá vnučka?“ optá se.

Prsty se zkřiví, struny vydají disharmonický tón, který roztříští poklid návsi. Slepec k němu zvedne hlavu a pozorně se zadívá prázdnýma důlky na jezdce. „Ano, má vnučka,“ řekne tiše. Odloží nástroj k nohám.

Holčička zvedne hlavu a zadívá se blankytně modrýma očima na koně, potom na jezdce. Krátké šatičky jí sahají k špinavým kolenům, na nohou má červené botičky. Černé vlasy rozpuštěné s modrou stužkou stejné barvy jako její oči. Na tváři úsměv. Radostí zatleská, nechá hraní s panenkou a jde k němu s nataženou rukou. Daimón s pocitem nezvratné Vůle hvězd ji přijme.

Chlad.

Smrt.

Odhodlání.

Vůle hvězd, čím je ta dívka?!

Komentář

17. Pěvec

 
 

Portrét