Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 5. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 22.

 

                                                     Gobelín

 

„…Gobelín je závěsný obraz tkaný z rostlin, jejichž složení nikdo nezná, ani jejich výrobu nebo složení barev. V dnešní době jsou už prakticky ztracené a je jen velmi málo zachovalých kusů, natož aby je někdo nabídl k prodeji. Cena těchto kusů je závratná, proto nemohu ti ho sehnat, přestože bych rád ho sám měl ve své sbírce….“

dopis sběratele Tyrie

 

Akron strne, zadívá se k oknu. Celou dobu věděl, že ty pověsti nejsou úplně lživé, ale že se setká jedním z nich, to netušil. „Pomohu.“

„Ne…“

„Oni jdou, že?“ pokračuje dál.

„Musím…“

„Ne.“ Vstane. „Vy se budete léčit. Až to získáme, potom musíte být natolik v pořádku, že jim nebudete stěžovat odjezd a pomůžete, rozumíte?“

Elean hořce přikývne. „Ano.“ Nesnáší, když je bezmocný a závislý na ostatních. Kdyby nebyl tak bezstarostný, jenže nečekal, že zaútočí v jeho pokoji. Měl vyslat před sebou pátrací psy… a opět nechtěl používat magii. Odteď to bude jinak. Odteď ji začne používat! Není už sám a musí se postarat o bezpečí nejen sebe, ale taky Amadea a elefianů. A nakonec, i když nerad, lidí, kteří mu pomáhají.

Akron mezitím sejde dolů do kuchyně. Jak vidno, porada se přesunula sem společně s přípravou jídla. Zahledí se na vysokého muže, který hladí zrzavého psa po hlavě. Ten jeho klid je fascinující.

„Jak se jmenuje?“

„Lysandr.“

„Zajímavé jméno. Jak se chcete dostat dovnitř hradu?“ optá se, zatímco sleduje Ninu, jak šmejdí po jeho kuchyni.

„Dostaneme, nebojte se. Elean vám něco řekl?“

Akron přikývne. „Ano. Mám jeden nápad, z kterého nebudete nadšení.“

„Jaký?“ optá se Nina, která vytáhne hlavu z truhly, kde jsou sáčky s různou moukou. „Budou královské placky!“ Zamává sáčkem nad hlavou.

„Skvělé! Paráda! Milujeme tě! Jsi nejlepší! Dokonalá!“ ozvou se dvojčata najednou.

„Dneska večer mám v paláci pana Thora vystoupení.“ Všichni zpozorní. Nina přestane mávat sáčkem. Zelené oči přimhouří jako kočka, která se lísá a něco chce. „Mohl bych vás sebou vzít. Ne všechny, ale dva ano. Jako své pomocníky. Když už tam někdo bude, jistě najde způsob, jak dostat dovnitř ostatní.“ Dvojčata vycení zuby v radostném úsměvu. „Bohužel ti dva si budou muset sundat plášť.“ Obličeje se protáhnou.

„Já to budu,“ řekne tiše Armilon.

„Ne!“ odmítne rezolutně Nina, kterou vyděsí pohledy zbývajících členů skupiny Lovců. „Ani náhodou.“

„Jste krásná, mohl bych požádat Adventi, aby vám něco na sebe půjčila. Má stejnou postavu.“

„Neumím tančit!“ Pokusí se o další zoufalý krok, protože doslova cítí, jak vůle ostatních ji do toho tlačí. „Nikdy si už nesundám plášť.“ Proč ji to zní tak slabě, přiškrceně?

Akron pokrčí rameny, vezme ji sáček vzácné mouky z ruky. Nasype ji do modré glazurované misky. Okamžitě se rozlije příjemná, výrazná vůně, která rozzáří přítomným oči.

„Nesundám! Jsem Lovec, ne společnice!“ vášnivě namítá, už razantněji.

„Nino, jsi nejvhodnější. Budeš zářnou novinkou a víš, kolikrát… Au!“ Ninina pádná ruka přistane na Brevově obličeji. Dvojčata z toho mají nepokrytou radost. „No tak, myslel jsem to dobře,“ zamumlá.

„Ne.“

„Mohou jít dva, ale pokud pan Armilon to zvládne, může jít jenom on.“

„Co budu dělat?“ optá se. „Může se mnou pes?“

„Ne. Nosiče. Ponesete mi věci. Pán z Thor má tuhle večeři dlouho v plánu, proto ji nebude rušit, přestože má starosti. Kdyby to chtěl udělat, tak už to řekne naší paní. Ten večer…“

„Bude tam hodně cizích lidi pohromadě. Nikdo si nás nevšimne. Nechci nic říkat, ale vypadá to jako dokonalá past,“ vpadne do toho zamyšleně Brev.

„Není. Tenhle večírek se plánuje už dva měsíce. Budou tam nejlepší tanečníci, hudebníci a kejklíři z celého Thoru a nejbližšího okolí. Spousta hostů už je ve městě. Pánu z Thor nic nezabrání, aby slavnost zrušil. Je pro něj a obchod důležitá, protože se na ní uzavře spousta dohod, sňatků a domluví se plány.“

Nina zamyšleně bubnuje prsty o stůl. Potom rázně přestane. „Možná má pravdu, Breve. Vzpomínáš si, že po cestě jsme potkali ty kočovné herce? Slaví se snad tu něco?“

Akron zavrtí hlavou. „Ne, ale touhle dobou vždy pořádá velký večírek pro své přátelé a obchodníky. Je připravená i divadelní hra, tance, různí kejklíři, ale nemůžete počítat, že stráže budou ledabylé, to ne. Jak říkám obchod a ten vládne, i kdyby město bylo mrtvé nebo v obležení.“

„I tak je to příliš velká náhoda, že to tak krásně vychází. Potřebujeme do hradu a ejhle máme tu nejen průvodce, ale perfektní zástěrku, aby nás nikdo nepoznal. Nelíbí se mi to,“ namítne Brev. Příliš dokonala past. Je to divné, protože není zvyklý, aby šlo všechno tak snadno.

„Jenže musíme ty věci odtamtud odnést,“ namítne Armilon. „A pak těšíme se na to.“ Dvojčata, která výjimečně mlčí, přikývnou.

„Co přesně máte odnést, když pominu osobní věci pana Eleana?“   

„Je to past velká jako díra! Koberec.“

Akron se zamračí. „To nebude lehké. Pán z Thor je známý sběratel a má jich spoustu. Najít jeden jediný nebude lehké. Co vím, zdi i podlahy jsou pokryty koberci. Rád se jimi chlubí.“

„Proto čekáme, až se pan Elean probudí.“ Nina se zašklebí, protože Brev mu doposud říkal především fialovej mrzáku. Najednou je to pán. „Pak snad budeme vědět víc, ale…“ Zhoupne se na židli, až nebezpečně zapraská. „Něco mi říká, že to bude v té věži.“

„Ve věži?“ zpozorní Akron. „Které?“

„Té západní, nejvyšší,“ odpoví Brev. „Děje se něco?“

Akron sevře rty. „Tam je mučírna se Soranem. Je to tlustý sadistický zmetek.“ Všichni se na něj překvapeně zadívají, protož takhle ho ještě nepoznali. Vždy byl velmi klidný, rozvážný, až chladný. Dost neobvyklé na společníka, který by měl být přátelský a usměvavý. Nemusí se vyptávat, protože Akron pokračuje. „Nenávidíme ho. Všechny společnice, ale pán z Thor nad ním drží ochrannou ruku, protože jinak by se ho už někdo pokusil zabít. Má rád bolest. On ji miluje. Zbožňuje. Žije jenom pro ni.“

„Co se stalo?“ optá se Nina, i když to tuší.

Akron sevře rty. „Jedna z mých přítelkyň se mu dostala do rukou, nebo spíš mu byla věnována za věrné služby. Byla něžná, krásná a laskavá. Když se vrátila, nepoznal jsem ji. Nechme toho. Pomohu vám a všichni…“

„Nejsme vrazi, jenom Lovci,“ odmítne ihned jedno z Dvojčat.

 Akron ztuhne, potom přikývne. „Dobrá, i tak pomohu.“

„Nino…“

Podívá se na všechny, kteří se na ni dívají s očekáváním. Prudce přikývne. „Tak dobře, Breve. Je to naposled, co si ho sundám.“

„Donesu vám oblečení. Těsto je připravené. Doufám, že mi něco necháte.“ Nina se slabě usměje. To zrovna. Zřejmě neviděl apetit dvojčat. Jsou jak nenažrané pijavice.

O třicet plných úderů zmizí poslední královská placka v Brevově žaludku se slovy: „Měl být rychlejší.“ Rozkošnicky si olízne prsty.

„Tušil jsem to,“ prohodí později o dva plné údery Akron. Nině podá oděv.

Ta se na něj dívá. Ostatní se krapet škodolibě usmívají, kromě Breva, který je najednou zvědavý, jak Nina vypadá v oděvu společnic. Mnoho mužů, dokonce i žen Nině říkalo, že by mohla pracovat v Domě bílých lampionů. Nikdy nijak se zvlášť na ní nedíval jako na ženu. Možná nechtěl, ale hlavně to nechtěla Nina. Respektoval její přání, jenže od té honičky za Amadeem se toho hodně změnilo. Najednou zjišťuje, že její prořízla pusa a narážky přitahuji stejně jako její ráznost a umění stopaře.

„Zajdu za Eleanem. Pomalu budeme muset vyrazit. Nesmíme přijít ani brzy ani pozdě. Taky budete muset mít dost času se tam rozhlédnout.“

„Jdeme všichni.“ Vstanou s plnými žaludky a dobrou náladou zamíří k Eleanovi. Ten vycítí i ve spánku, že není sám, a otevře oči.

„V pořádku?“

„Bylo lépe. Jdete už?“ zaskřípe zuby, že nemůže jít, ale Akron měl pravdu. Necítí se zrovna nijak fit. Spíš naopak, jako rozlámaný.

„Ano. Potřebujeme vědět, kde máte své věci a ten koberec.“

Gobelín! Je to gobelín, zaúpí v duchu, ale nechá to být. „Moje věci jsou v západním křídle v zadním pokoji, druhé patro. Koberec by měl být ve věži,“ pousměje se, „odkud jsem vypadl. Buďte opatrní. V mém pokoji je bílý koberec, vezměte ho taky.“

„Koberec?! Promiňte, pane,“ řekne uctivě, „ale nebudeme se tahat s kobercem. Je těžký,“ odmítne Brev. Při představě, jak tahají ještě další koberec… Je mu nevolno od žaludku.

„Je vzácný.“

„Ale i tak je to koberec,“ zastane se Breva Nina.

„Ze severských bílých koz.“

Armilon překvapeně zvedne hlavu. Vybavuje si, že když lovil na severu, lidé mluvili o bílých kozách, ale žádnou nespatřil. Nakonec to zasunul do legend o zvířatech, o kterých se mluví, ale které neexistují.

„Když to nepůjde, pak nepůjde,“ nakonec svolí Elean.

Všichni si oddechnou. „Jdeme se připravit.“

Akron zůstane s Eleanem v místnosti. „Je to tak důležité?“ optá se tiše.

„Vlastně ne. Je to spíš můj rozmar, že jsem ho koupil. Věděl jsem, že mě bude zatěžovat, ale neodolal jsem. Má vlastností, které jsou prostě užitečné.“

„Nikdy jsem neslyšel o koberci ze srstí koz.“

„Nedivím se. Jsou velmi vzácné. Ten kdo utkal ten koberec, buď je choval a žije velmi vysoko v horách, nebo je velmi zdatným lovcem. Musel to být i dovedný tkadlec.“

„Lepším než oni?“ Akron kývne hlavou ke dveřím, kterými zmizeli lovci.

„Ano. Nelam si s tím hlavu. Hlavně se vraťte. Když to nepůjde, nechte to být.“

„Dobře. Vrátíme se brzy. Ještě vyměním zábal.“ Stáhne listí, omyje pečlivě mast. Hledí na svalnatá záda a tetování. Má chuť se ho dotknout, přejet po něm, ale nějak tuší, že by nebyl Elean rád, i když by ho nejspíš to nechal udělat. „Záda se zahojila. Žádný člověk by se z toho tak rychle neuzdravil. Kam pojedete z Thor?“

Elean k němu otočí hlavu. „To musím zjistit.“ Až odjedou, optá se hvězd, kam má jet, ale vnitřně tuší kam. Jestliže získá gobelín, zničí ho. Pak musí odkrýt celé to spiknutí. Bude muset nějakým způsobem zničit každou myšlenku na elefiany.

„Kdo všechno o nás ví?“ napadne Eleana.

Akron pochopí. „Všichni. Vypráví se to v táborech, při cestách nebo jen doma, když není co dělat a sejde se více lidi. Vypráví se o Velké válce, v které získali svou zem, aby mohli žít. Jste zlí, krutí a nesmrtelní. Jste pověstí, která se stává stále barvitější. Ovšem slyšel jsem to jenom ve své domovině. Zde ne.“

Elean není tím nadšený. Chtěl by, aby se na ně zapomnělo. Měl tušit, že moc prvního krále není tak silná a i když zničil všechny záznamy, tak zřejmě to byla lež. Jestliže Igori mluvil pravdu, potom existují knihy, kde figurují. Bude je muset najít a dokončit králův příkaz. Jenže co s pověstmi? Vyhubit celý lid? To nejde. Bude muset je nechat být, stejně jako město v poušti, ale hlavně bude muset zmizet on. Možná právě jeho přítomnost je tím katalyzátorem. Jenže bez své zbraně nemůže odejít. Nejdřív ji musí získat a pomoci Śivym. Potom definitivně odejde. Až se vytratí z toho světa, nic už je nebude moci ohrozit. Ani jeho ani Amadea.

 

Akron vyrazí dolů do kuchyně. Pochvalně spočine na Ninině svalnaté postavě, ale dostatečně ženské. Zelenkavé oblečení zvýrazňuje její křivky. Pevný korzet tlačí malá prsa směrem vzhůru, tak že vypadají plnější, zatímco dole pas ještě zeštíhlil. Dlouhá sukně je prostřižená, takže kolem ní při chůzi vlaje. Na nohou má boty z jemné kůže. Od ramen jí spadají široké průsvitné rukávy. Okraje oděvu jsou bohatě vyšívané tmavší zelenou. Donutí ji posadit na židli a ještě ji zkrášli. Potom donese krabici se vzácnými spony a rudé vlasy částečně vyčeše nahoru, částečně nechá padat na obnažená záda. Přitom jim vypráví, co je uvnitř čeká.

„Armilon nám ponese věci. Nás dva ponesou v nosítkách. Představím tě jako svou učednici. Budeš bavit hosty, když bude potřeba. Kdyby se něco stalo, zaštiť se mým jménem. Odvrať pozornost od Armilona. Armilone, ty budeš mít za úkol pustit zbytek do hradu. Jak, to musíš zajistit už sám. Bude tam hodně hostů, spousta umělců, mraky společnic. Ty nejkrásnější jaké město může nabídnout. Ovšem ve finální fázi může jít všechno jinak. Zde je plánek hradu.“

„Mám lepší,“ řekne tiše Armilon. Okouzleně se dívá do překrásné Akronovy tváře. „Zašel jsem do knihovny. Mají tam dokonce maketu hradu a města. Musíme to provést velmi rychle.“

Nina něco zabručí, ale dál drží, aby Akron neudělal chybu při poslední úpravě oděvu. Je nezvyklý, i když se nedá říct, že by byl nepohodlný. Brev je překvapený, jak Nina je ve skutečnosti krásná.

„Až odejdete, připravíme všechno k odjezdu. Eleana bude hlídat Lysandr. Svede to?“ optá se Brev.

Armilon přikývne. „Ano. Není to jenom stopařský pes, Breve,“ řekne dotčeně.

„Promiň, ale viděl jsem ho jenom stopovat. Tak jdeme do toho.“

„Nina je sexy. Nina je hezká. Je společnice. Možná se astrolog spletl…,“ spustí Dvojčata, když zaječí, protože pádné rány nečekali.

„Tohle si tam dovolit nemůžete. Ovládnete se?“ spustí na Ninu Akron.

Nasupená Nina přikývne. „Pokusím se.“

Akron si povzdechne. „Ne. Buď zvládnete narážky, dotěrnosti a pochvaly od hostů na svou krásu, nebo nemohu tam vás vzít. Mám svou pověst.“

Nina zaskřípe zuby. Copak všichni musí o jejich schopnostech pochybovat? Narovná se. „Zvládnu.“

„Dobrá. Jdeme.“ Vyjde ven v závěsu s Ninou. Nastoupí do nosítek, které se plynule zhoupnou, jak je nosiči zvednou. Armilon jde za nimi s věcmi.

Brev je v okně pozoruje. „Zabalit,“ řekne stručně. „O koně se postarám já.“

„Dobrá.“ Rozeběhnou se po domě. Brev se nakrátko zastaví u Eleana. Bude schopný převozu nebo ne? Jakmile se dostanou z města, nikdo je už nenajde. Prudce se otočí a jde připravit koně. Za chvilku stojí v stínech před domem. Vzhlédnou k paláci. Jak si tam vedou?

„Budeme hodně improvizovat. Co když nás Armilon nenajde?“ zabručí jedno z dvojčat. Mnoho neznámých, ale na druhou stranu mu to rozehřívá krev.

Brev se rozhodne rychle. „V tom případě se tam dostaneme za každou cenu. Jdeme. Natřeme jim prdel na bílo, ne?“ Dvojčata se usmějí. Jako jeden muž vyrazí mezi stíny domů k paláci. Už po pár krocích poznají, že město je opravdu hlídané. Vypadá to, že pan Thor zmobilizoval každého, koho měl. Usmějí se na sebe jako šelmy na lovu. Procházení stíny je jejich specialita.

 

„Vítejte, pane Akrone.“

„Ardélie, jsem potěšený, že vás vidím. To je moje nová učednice Nina. Prosím, buďte k její nezkušenosti shovívavá.“

„Kouzelná, Akrone! Opravdu moc pěkná. Bude se líbit a tak jiná od těch, které tu jsou!“

„Paní Ardélie se stará o účastníky večírků. Tamto je náš nosič. Co se tu děje, že je tu tolik vojáků?“ podiví se Akron.

„Vy jste to neslyšel? Podařilo se uprchnout zločinci. Pán Thor se jenom stará, aby večírek proběhl bezpečně. Cestu už znáte, ne?“ zeptá se s úsměvem a už vyhlíží další účastníky.

„Samozřejmě, paní Ardélie. Nemusíte nás doprovázet. Děkuji. Půjdeme.“ Vede je hloub do hradu. Nina v zeleném oděvu, který zdůrazňuje její přednosti, je brzy středem pozornost, ale ta ignoruje zájemce a nenápadně pozoruje okolí a přitom zapisuje si do hlavy všechno, co se jí bude hodit. Nanejvýš kdyby to bylo nutné, vezme rukojmí, zvažuje. Potom se zahledí k oknům. Dalo by se po nich projít, ale k věži se nedostanou, ovšem ke křídlům ano. Opozdí se a tlumeně promluví k Armilonu.

„Dalo by se projít po venkovních ochozech. Podívej se. Jsou dokola paláce.“

„Na věž ne.“

„Ne, tam budeme muset poctivě po schodech.“

„Nino!“

„No jo,“ zabručí a pospíší si za Akronem.

„Moc se ode mě nevzdalujte, jedině když vám to povolím.“ 

„Dobrá, pane krasavče. Tolik nabubřelých panáků,“ prohodí tlumeně.

Akron si povzdechne. Je to marné, v srdci zůstane Lovcem. „Jsou to lidi, co mě živí, takže žádné poznámky, ano?“

„Dobrá. Myslíte, že bych se mohla vzdálit? Zkusila bych se dostat do Eleanova pokoje.“ Nina se dál rozhlíží. Stráže vypadají schopně, i když otázkou je, jak moc jsou vycvičení. Možná pěkné ženské neodolají. Nenápadně se k nim přesune, zavlní se. Chlípnici, usoudí, když zahlédne jejich pohledy, které ji doprovází. Ovšem ne všichni, usoudí, když to nefunguje na stráže, které jsou čím dál blíž středu veškerého dění. Nakonec projdou kolem dveří, za kterými se ozývá hudba. Vejdou do menší místnosti.

„Akrone, drahoušku, to jsem rád, že jsi tu. Jdeš přesně na čas! A kdo je ta roztomilá dívenka? Tak hezoučká!“

Nina se naježí, ale potom se ovládne.

Akron se usměje. „Moje učednice, Pietro. Zkusím své umění někomu předat. Rád tě vidím. Hodně lidí a vidím známé tváře. Buď na ni hodný.“

„Drahoušku!“ vykřikne afektovaně. „Tobě se nikdo nevyrovná! Jsi nejlepší! Musím vidět tvůj tanec. Bude vrcholným číslem, aspoň to tak určila paní Ardélie. Má pro tebe slabost a já taky.“

„Já vím. Mohu vedle?“ optá se a ukáže na nenápadné dveře.

„Jen proto, že jsi to ty.“

„Nino, jdeme!“ řekne rázně. Vejde dovnitř. Je tam prázdno, jen na stěnách visí nádherné koberce od shora až k zemi. Prohlédnou si je. Není to žádný z nich.

„Co tu máme dělat?“

Akron se svlékne a nahý se začne rozcvičovat. „Budu tančit třicet plných úderů. Až se sem vrátím, budeš tu. Zvládneš to?“ Nina udiveně hledí, jak přistoupí k jednomu koberci a odtahuje ho. Zavane zatuchlina a chlad. Pokyne jí hlavou. Nina proklouzne do chodby. Neptá se, jak jim vysvětlí její nepřítomnost. To bude jeho věc a její zase přinést věci z Eleanova pokoje.

Nahý Akron vyjde ven. Ihned vzbudí pozornost. Armilon s otevřenými ústy se dívá, jak jde k němu. Ještě nikdy tak nádherného muže neviděl, dokonce ani pan Elean není tak krásný.  Automaticky mu podá pouzdro, které dostal za úkol hlídat.

„Půl hodiny,“ zašeptá mu. Otevře pouzdro zdobené stříbrnými ornamenty a vytáhne z něj složený vějíř. Jedním pohybem ho otevře. Je zlatý, velký, a každý díl je zdobený reliéfy květin. Mávne jim, až se zvedne vánek. Sklapne ho, až někteří nadskočí. Armilon přimhouří oči a zadívá se do Akronových oči. Najednou se mu vybaví, kde podobný zvuk slyšel a obejde ho mráz, jenže to už tu stojí sám. Vzpamatuje se a snaží se nemyslet na popravy vějířem, které provádějí v jižních zemích. Vyjde z místnosti, aniž ho kdokoliv zadrží. Loudavě se prochází a snaží se vymyslet, jak pustit dovnitř Dvojčata a Breva. Potom se usměje. Je jen jedno místo, kde je spousta lidí a které je hlídáno i nehlídáno.

„Netušíš, kde je tu kuchyň?“

„Dolů, vpravo, vlevo a za nosem,“ poradí mu malý chlapec, který sedí u zdi a okusuje maso z kosti. Armilon to bez váhání splní. Vypadá to dobře, pomyslí si, když zde narazí jen na sloužící, kteří pobíhávají nahoru a dolů. Lituje jejich nohou, ale služba je služba. Strážní se snaží jim nepřekážet, aby nesklidili nadávky.

„Co tu děláš?!“ zarazí ho přísný hlas.

„No…“

„Najíst a nic nedělat, co? Vynes tohle a tohle a pak něco dostaneš.“

„Ano, paní,“ řekne pokorně. Sebere koš, z kterého to zrovna nevoní moc dobře. Jde za jiným. Vyjde ven. Hm, pomyslí si, když vidí přistavený vůz na odpad. Pomalu ho vysype na hromadu, rozhlédne se a potom zajde za vůz, kam vyhodil odpad. Nevěřícně zírá na stráž. Jenže… Co když… Mohli by to zkusit. Loudavě kolem nich projde za minimální pozornosti. Když je z dohledu, rozeběhne se mezi stíny na předem dohodnuté místo. Jsou tam.

„Jdeme!“ zašeptá. Otočí se a vede je ke vchodu, kterým se odváží odpad. „Nina někam zmizela. Hádám, že přinese Eleanovy věci. Vy musíte zajistit ten koberec ve věži.“

„Neboj se. Sakra stráž.“ Dvojčata zacvičí rukama, vyrazí a za chvilku stráž ve vzorném pozoru podpírá zeď.

„Moc času nemáme. Fůj, to je smrad!“ podotkne jedno z dvojčat.

„Ryby.“ Sebere koš a jde dovnitř. Ti dva za ním.

„Hej, to ti to trvalo! Kdo to je? Hele, vy tu nemáte co dělat! Alou pryč!“ Žene je statná žena v kalhotách a zástěře nahoru po schodech. „Ještě jednou vás tu uvidím a poženu vás bičem. Co tu stojíš, u Oka?! Vynes tohle a tohle!“ Ukáže na další dva koše. Armilonovi se protočí panenky, ale sebere je a jde k vozu. Musí té bábě uniknout, nebo to tu bude vynášet ještě týden.

„Když se vrací s druhým košem, nejdřív opatrně nakoukne. Je tam. Stojí jako plukovník Estryhze na přehlídce a oči ji šmejdí, že nic jim neuniknou. Akorát plukovník je dvakrát tak štíhlejší. Odhodí koš do rohu, čímž vznikne hluk a on zdrhne z dohledu dozorkyně. Oddechne si. Tak a teď zpátky k Akronovi.

 

Nina zatím projde chodbou, když narazí na další koberec. Pochopí, že jsou to zřejmě zkratky. Naslouchá, zda za kobercem někdo je. Nikdo. Opatrně ho odhrne, i když má co dělat, protože je těžký. Klidně si to zamíří chodbou a přemýšlí, kde vlastně je. Koho by se mohla optat? Samozřejmě nejlépe sloužícího, jenže ti tu nejsou k mání. Chodba vypadá prázdně. Potom konečně zahlédne stráž. No snad nebudou nemluvní. Nasadí zkroušený výraz ztraceného děvčátka.

„Zdravím, pane strážný. Zabloudila jsem.“ Je ji to sice těžko přiznat, že netuší, kde je, jenže je to palác, ne divočina, připomene si. „Mám další schůzku v západním křídle, ale netuším, kde to je. Jsem tu prvně a no…“ Kámen by byl ukecanější než ten pitomý strážný, pomyslí si vztekle.

„Na první křižovatce doleva, slečno,“ ozve se tichý hlas, který vzápětí zmlkne. Nina se usměje a vykouzlí ten nejsvůdnější úsměv, jakého je schopna. Aspoň doufá, že je svůdný. Pohupujíc boky jde dál. Na první křižovatce odbočí doleva. Takže teď by měla být v západním křídle. Teď dorazit do druhého patra. Snad se Brevovi a Dvojčatům povedlo dostat dovnitř.

„Ztratila ses?“ ozve se ženský hlas.

Nina málem, že nevybuchne, že ona se nemůže nikdy ztratit, potom pokorně odpoví. „Ano, paní. Mám být v západním křídle v druhém patře, jen netuším, jak se tam dostat.“

Žena se pousměje. „Dovedu vás tam, drahoušku. Náhodou tam mám taky pokoj. Něco jsem tam zapomněla.“ Nina přikývne. Po chvilce pozná, že zřejmě její průvodkyně je někdo důležitý, protože stráže je nechávají projít. V první chvíli měla podezření, že ji vede někam jinam, ale opravdu skončili v západním křídle, v druhém patře. Štěstí, pomyslí si.

„Já…“

„Nechcete se něčeho napít, drahoušku?“ optá se laskavě. Nině zatrne, zavrtí hlavou. V duchu nadává, že se neozbrojila, protože ten tón se ji nechce líbit. „Pochybují, že je zde někdo jiný kromě mě. Myslím, že jste si to vymyslela, abyste nemusela obsluhovat hosty. Ovšem já bych uvítala tak hezkou zajímavou společnost.“

„No víte…“

Žena ustoupí. Nina vyrazí proti dvěma mužům, kteří se objeví ve dveřích.

„Dovnitř,“ poručí jim. „Pěkně divoká. Budeme mít zábavu,“ řekne spokojeně mužům, kteří Ninu drží jako v kleštích. Ta se snaží vykroutit, ale není ji to nic platné. V duchu si spílá od hloupých hus.

 

Poslední otočka, poslední švih zlatým vějířem. Omráčeným sálem se rozlehne hlasité sklapnutí zlatého kovového vějíře a nahá sotva zadýchaná postava poklekne. Pak vstane a pozadu odchází. Když zmizí, teprve teď se ozve mohutný potlesk. Igori z Thor, i když zamračený, se pyšně rozhlédne.

„Nádherné, drahoušku. Nikdy jsem nic tak skvělého neviděl,“ oznámí rozzářený Pietro. „Bylo to jako vidět zlatého boha. Nemám slov, abych popsal graciéznost, s kterou jsi to předváděl. Paní Ardélie jako vždy věděla, že předvedeš něco úžasného. Jsi geniální, zlatíčko. Ještě teď mi z toho buší srdce.“

„Díky moc. Armilone, sem!“

 Armilon přispěchá s pouzdrem. „Zde, pane Akrone. Potřebujete pomoci s oblečením?“

Akron zaváhá, potom přikývne. Zřejmě mu chce něco říct. Vejde opět do pokojíku.

Armilon se rozhlédne po místnosti, kde v kobercích vládne bohatství, jaké se málokde vidí. Není znalec, ale koberce této velikosti se normálně nevyrábí. K tomu by se vsadil, že jsou mezi nitkami i zlaté a stříbrné. Mít jen jeden koberec, už nikdy by nemusel pracovat.

„Jak moc dochvilná Nina je?“ optá se zamračený Akron.

„Velmi, pane.“ Vezme oděv, podá mu ho, ale zarazí ho zdvižená ruka.

„Něco se stalo. Zůstaň zde.“ Vezme pouzdro, vytáhne vějíř a vezme do ruky. Armilona z vějíře opět zamrazí. „Všechno připrav k okamžitému odjezdu. Je to jasné? Jsou tu?“

„Ano, pane. Nemám…“

„Ne.“ Nahý, pouze s vějířem vyjde do pokoje, kde najde hlavního dohlížitele Pietra. „Musím ještě někam zajít,“ vysvětlí mu s úsměvem. „Málem bych na to zapomněl.“

Muži se rozšíří oči, povzdechne si a potom dá pokyn, aby ho pustili. Akron lhostejně s vějířem v ruce prochází chodbami. Ignoruje chlad do bosých chodidel. Ví, jak vypadá, vidí pohledy i závist, protože je jasné, co jde dělat. Když se dostane do západního křídla, nikdo tam není, ale Nina by nikam jinam nešla. Zahlédne stráž. Když se k nim přiblíží, ozve se tichý šelestivý zvuk a strážní se sesunou za řinkotu na zem. Vějíř opět klidně spočívá v rukou tanečníka. Naslouchá zvukům. Zvažuje, co má dělat dál. Na tomto patře nejsou stráže, což ho udiví, protože to znamená, že je musel někdo odvolat. Měla by tu být aspoň jedna kromě této. Pomalu se přesouvá k nejvzdálenějšímu pokoji, když ztuhne. Pomalu se otočí ke dveřím. Vypadá to… Opatrně je otevře a škvírou se dívá, co se děje uvnitř. Nina! Vypadá to, že bojuje už delší dobu, protože její pohyby jsou vláčné a pomalé. Chladnokrevně počká, až se jeden z mužů k němu přiblíží. Švihnutí vějíře a tlumený výkřik, který bojující strany nepostřehnou. Usměje se. Čeká dál, ale vypadá to, že si Nina už poradila, protože druhý muž za chvilku leží zhroucený u zdi. Zbývá ještě jeden a korpulentní mračící žena. Cítí z ní vlny vzteku, jako by byla u něj. Vklouzne dovnitř, rozevře vějíř, ale potom stejně tiše zavře vějíř a bouchne jim do týla ženy. V ten stejný moment Nině se konečně podařilo zbavit posledního strážného, který s křupnutím vazu se zhroutil na zem.

„Akrone! U Temného oka, jsem ráda, že jsi tady. Byli silní. Málem mě dostali!“ Rukávem zeleného potrhaného oděvu si otře krvácející koutek úst. „Ti bastardi se tím bavili, mrchožrouti!“

„Jdeme!“ Zhroucené ženy si už dál nevšímá. Vyjde ven, zavře pečlivě dveře. Na mrtvého muže se nedívá. Užaslá Nina kráčí za ním. Nikdy by nečekala, že bude tak… smrtící. Je to vůbec společnice, napadne ji zničehonic.

„Tady. Umíte to otevřít?“

Nina se skloní ke dveřím, vytasí se s dlouhým zubatým předmětem, který zastrčí do zámku. Ozve se pár cvaknutí a dveře povolí. „Jistěže. Bratr je zámečníkem,“ řekne pyšně. Schová úzký předmět za pásek. Vběhne dovnitř, rozhlédne se.

Stejně to udělá i Akron. Potom uvidí…

„Jdeme!“ poručí Nina s vakem v náručí.

„Ještě ne!“ Zamíří do kouta místnosti.

 

„U Temného oka, tady je víc strážných, než při návštěvě krále!“ odfrkne si zlobně jedno z Dvojčat. Jsou trpěliví, ale potom, co se museli poněkolikáté vracet na stejné místo, toho mají plné zuby.

„Vězení,“ podotkne suše Brev. „Tahle věž je jedno celé podzemí, jen ve výšce. Proč není dole?“

„Co skála?“ napadne jednoho, ale zmlkne, když kolem nich projde další hlídka.

„Hm, je to možné. Jdeme dál. Co nás Armilon opustil, nepohnuli jsme se ani o půl verstvy.“ Vystoupí ze stínu, kam se schovali. Musí jít dál, i kdyby to znamenalo likvidovat všechny strážné.

„Mám nápad!“ řekne dvojče potutelně. Mrkne na bratra, který přikývne. Brev se k němu otočí, když se mu před očima roztančí světýlka. Hlava poklesne, tělo ochabne a v poslední chvíli je zachyceno dvojčaty.

„Schytáme to, bráško.“

„Jo, ale viděl jsi ten jeho obličej? Hvězdný pohled.“ Vezmou ho pod paží a vlečou kolem stráží, dokud je jedna nezastaví u úpatí schodů do nitra věže.

„Co tu děláte?“

„Vedeme vězně k panu Soranovi. Už nás čeká. Vypadá to, že je to jeden z těch, co pomohli vězni na útěku. Máme příkaz, aby ho důkladně vyslechl.“

„Běžte.“ Zamumlá něco soucitného, ale Dvojčata nadšeně vlečou Breva po schodech nahoru. Po chvilce zafuní, opřou ho o zeď a otřou čela.

„U Oka, je těžký jako prase na porážku!“

Brev zasténá. Avil mu přidrží tvář a jemně ho propleskne. Zároveň mu na puse drží ruku, když zaskučí, jak ho Brev kopne.

„Co to mělo být?“ zamumlá do ruky.

„Ticho!“ zašeptá Siel. „A pak praštili jsme tě málo. Skvělý důvod jak se dostat do věže. Jen netušíme, kde je mistr.“

„Vy pacholci. Jdeme!“ Sáhne si na týl, kde ucítí pořádnou bouli. To jim rozhodně nedaruje. Dvojčata pokrčí rameny, ale jdou za svým velitelem jako psi. Pomalu stoupají, za každou otočkou, za každými dveřmi čekají stráž, ale nikdo tu není. Jak na začátku bylo jich jako hvězd na obloze, zde nikdo není. Siel dokonce přitiskne na jedny dveře ucho. Přikývne, na tázavý pohled svého bratra a Breva.

„Plné.“ Jdou dál, když narazí na solidní dveře. „Breve,“ pobídne ho šibalsky Siel.

Brev se nechá chytit pod paží. Oba dva zabuší na dveře.

„Co je?! Ruší… Ááá! To je kdo?“

Dvojčata si prohlédnou tlustého chlapa. Už od toho pohledu je jim prostě nesympatický. „Pan ho posílá, abyste ho důkladně vyslechl. Asi ví, kdo pomohl vězni na útěku.“

„Tak to jo!“ Soranova masitá tvář se rozjasní, pichlavá očka dostanou ještě krutější výraz. „Přivažte ho tam a vypadněte.“

„No, nemohli bychom se podívat?“

„Cože?“ Přimhouří oči, potom se otočí, sáhne za sebe… „Kdo jste?“ V ruce drží kus rozžhaveného železa.

„Lovci, kdo jiný? Neznáš náš odznak povolání?“ řeknou nevinně. „Jen si tu něco vezmeme. Nemusíš si nás vůbec všímat.“ Najednou uhnou, jak se jim proti očím objeví rozmazaná šmouha od kusu rozžhaveného železa. Překvapí je rychlost, kterou tlustý muž vyvinul. Opatrně se mu snaží vyhnout. Brev se klidně rozhlíží, když najednou přistoupí ke zdi. Jedině, že Sorane zaječí, ho varuje, že to našel, ale i to, že to nedostane bez boje. V posledním momentě uhne, když se do zdi zaryje žhavé železo. Sorane vyhekne, jak ho dvojčata přimáčknou na zeď.

„Přivažte ho k tomu křeslu a pomozte mi najít mechanismus. Musí to být ono.“ Horečnatě pátrají, zatímco Sorane jízlivě pokřikuje nadávky o tom, že i slepý by to našel, až Sielovi dojde trpělivost a praští ho, až mu poklesne hlava. Oddechne si, když Brev vítězoslavně zavrčí.

„Mám to.“ Zmáčkne výčnělek a před jejich zraky se objeví výjev muže, jenž spíná ruce k obloze a velkým očím. Natáhne ruce, a aniž by ho cokoliv varovalo, mu ruka poklesne se zabodnutou dýkou. S údivem se otočí na osvobozeného Soraneho, který v ruce drží dýky. Cení zuby a vypadá to, že našel způsob, jak se osvobodit ze svého křesla.

„Mám ho plné zuby!“ zavrčí dvojčata. Místnosti se zablesknou šmouhy a Sorane se chytí za krk, z něhož prýští drahocenná tekutina. Oči se rychle potáhnou závojem zapomnění. „Měli jsme to udělat už dřív. Zmetek!“ Siel si odplivne. Stáhnou gobelín.

„Co teď?“

Brev se rozhlédne, vezme kus kovu, aniž tuší k čemu slouží, zabalí to do látky a vyhodí ven. Otře si ruce. Dvojčata v němém úžasu se dívají, jak koberec je vyhozen dolů. Vrhnou se k oknu. Zavřou oči, když dopadne dolů. Potom je otevřou. Leží tam.

„Jdeme!“ Zavřou dveře, rozhlédnou se, ale nikde nevidí, co by napovídalo, že zde byli nebo, že mistr Sorane zemřel. Bezstarostně kráčí dolů. Úkol splnili.

„Stát!“ Dvojčata s Brevem se na sebe podívají. Ta stráž tu dřív nebyla. Zavrčí a vrhnou se na ní. Ti sotva položí ruku na jílec meče.

 

„Jdeme! U Oka, padáme, Akrone!“ Nina zasténá, když vidí, jak bere bílý koberec do náruče. „Ty ses zbláznil! Nech ho tu.“ Chce mu ho vytrhnout, ale Akron se nedá a pevně koberec drží.

„Ne. Pan Elean ho draze koupil a chtěl ho. Můžeme ho odnést.“

„A jak asi? S tímhle by si nás všimla i slepá bába!“ vyjede, jak má ještě nervy na pochodu z nevítaného setkání s tou perverzní ženštinou a jejími pochopy. „Jdeme. Jestli se probudí…“

„Bude spát hodně dlouho,“ ujistí ji.

Nina ztichne. Je tak klidný… „Zabil jsi ji?“

„Ne. Půjdeme.“ Vyjde ven, jako by se nechumelilo. Nina se pokorně vleče za ním. Po cestě minou stráž, která dopadla stejně jako ti muži uvnitř. Nepátrá, zda jsou živí nebo mrtví, ale rozhodně Akrona by nechtěla vydráždit. Jen nechápe, kde mohl získat takové schopnosti, které se rovnají Likvidačním jednotkám. V klidu projdou už dalšími strážemi. Zajdou dovnitř do místnosti.

„Drahoušku… Co to je?“ optá se zvědavě Pietro. Niny si absolutně nevšímá.

„Nová rekvizita k příštímu představení, proto jsem pro ni šel.“

Pietro obdivně přikývne. Armilon se pátravě zadívá na Ninu. Vypadá to, že zažila něco nepříjemného. Ovšem ani Akron se netváří nijak příjemně, i když na první pohled to není znát. Očima z jeho tváře sklouzne na bílý koberec. Proč ho Nina v tom nezastavila?! Nina k němu pohlédne, zavrtí jemně hlavou, aby si nedělal starosti.

„Rychle se oblečeme a jdeme,“ prohodí v místnosti s koberci.

„Mohli jsme být rychlejší bez toho kusu…,“ kopne do něj, „koberce. Je těžký a k ničemu.“

„Nevím, ale pan Elean ho chtěl.“ Vyjdou ven. „Pietro, děkuji za pohostinnost a doufám, že se brzy uvidíme.“

„Drahoušku, doufám, že taky. A pozdravuj v domě U rozverného kvítku a madam. Rád bych se u vás stavil. Doufám, že jsem vítaný.“ Obejme ho.

„Určitě. Nechť ti Aires přeje úspěch.“ Po cestě sebere kus tmavé látky a bílý koberec pod něj schová. Za ním jde Nina a Armilon. Spěchají k nosítkům, které na ně čekají. Cestou přemýšlí, který obchodník by měl bílý koberec. Bude ho muset sehnat, kdyby po něm pátrali, což pán z Thor určitě udělá.

„Není to divné, že se vzdalujeme?“ prohodí Nina. „Neměli bychom tam být a oblažovat svou přítomnosti ty naboby?“

„Byl jsem najatý jen na tohle představení jako tanečník s vějířem, na víc ne. Všichni vědí, že jsem velmi žádaný. Moje úloha skončila a pak už předem jsem jim oznámil, že mám představení někde jinde. Večírky v paláci v tomto množství nemám rád. Pospěšme si!“ nenápadně zrychlí krok, ale i tak stále jde půvabně jako velká smrtící šelma. Kolem nich proběhne stráž.

 „Věž,“ odhadne starostlivě Akron.

„Brev s Dvojčaty!“ procedí mezi zuby Armilon. Měl tušit, že se to neobejde bez hluku.

„Poradí si,“ řekne Nina bezstarostně.

Armilon se na ní podívá skepticky. „Nechci nic říkat, ale mají proti sobě celý palác.“

 

„U Oka, kolik jich tu je?“

„Celý palác, blbče! Hlavně nás odtud dostaň!“ zavrčí udýchaný Siel. „Nechci skončit nahoře ve věži. Nesnáším výšky!“

„Cože?“ optá se Brev, když zlikviduje další stráž. Sice první se jim poštěstilo dostat bez hluku, ale s další už neměli tolik štěstí.

„Nesnáším výšky,“ potvrdí s úsměvem.

Brev pochopí. Ten aby nevtipkoval. Jenže začíná být docela husto. Chtělo by to… Sabotáž. „Sieli, Avieli, máte něco, čím byste vyvolali pořádný zmatek?“

Oba se na sebe podívají, široce se usměji. „Miluji tě, Breve. Vždy připravení. Váček s práškem, trochu oleje, hliněná nádobka, nasypat, netřást, nemíchat. Tak a kam máme to hodit?“ dodá jedno z dvojčat.

Brev v duchu vrtí hlavou. Na co by nebyli připravení, to by snad věděla jen Vůle hvězd. „Až vám řeknu.“

„Jdi opatrně, nechci tu zůstat,“ zavrčí jedno z dvojčat k druhému.

„Neboj, ponesu to jako pannu do lože.“ I přes ta slova se mu na čele perlí pot, ruku nataženou před sebou a oči přilepené k nádobce. „U Oka, Breve, rychle!“ zavrčí. „Ještě nikdy jsem to nedržel tak dlouho.“

Stojí vzadu, zatímco Brev s jeho bratrem právě zlikvidovali další hlídku, ale to už slyší hluk.

„Teď!“

Avielovi se uleví, podívá se skelným zrakem na určené místo a prudce hodí. V ten samý moment se tam objeví lehce nahrbený muž s krásnou tváří. Chladný hlas pobízí vojáky k útoku. Brevovy oči se střetnou s mužovými. Oba dva je údivem otevřou. Brev chce se na něj vrhnout, ale v tom vybuchne nádobka a zalije okolí oheň.

„Zpátky!“ řvou oba dva muži, ale jen Brevovi se podaří zmizet od ohně. Darryl klesne, válí se po podlaze, jak se snaží uhasit na sobě šaty. Řve bolestí a chodbou se nese pach spáleného masa.

„Co se tu děje?! Darrylle!“ vykřikne Igori.

„Oznam…“ Tělo sebou ještě škubne a potom hlas umlkne. Igori od něj odvrátí zrak a zadívá se na oheň. Tak se ho zbavil a mohl by se stát pravou rukou… Potřese hlavou, protože oheň stále zuří jako na začátku, ale to už běží první voják s vědrem vody.

„Jen doufám, že na to použijí vodu,“ poznamená škodolibě Siel.

Brev se sevřenými rty přemýšlí, zda ten parchant zemřel nebo ne. „Sklapněte, musíme se odtud dostat.“ Rozhlédne se. Před nimi oheň, za ním vojáci a nahoru… „Dveře!“ Poodstoupí a vykopne. „Dělejte!“ Dvojčata mu pomáhají. Najednou povolí a oni stojí v pěkné místnosti.

„Tak tohle cela nebude,“ pronese napůl úst jedno z dvojčat. „Nebo pro někoho speciálního!“ Ušklíbne se a ukáže na drahý bič.

„Kašli na to, je tu okno!“

„Nesnáším výšky!“

Brev ho ignoruje, jde k oknu a je udivený, že není to až zas tak velká výška. Potom se rozhlédne. „Jede sem vůz s odpadem.“

„U Oka, opět? Budeme smrdět na dvě verstvy! Tři. Tři a půl.“ zabručí dvojčata. Jdou vykouknout ven. Samozřejmě ti blbci do toho přilili vodu a podle toho, jak hoří, tak to nebylo jedno vědro. Ušklíbne se.

„Tak co?“

„Ale přilili do ohně pár věder vody. Bude jim to hořet ještě tak patnáct plných úderů. Komu není pomoci, tomu není pomoci,“ odrecituji svého oblíbeného učitele.

Brev zavrtí hlavou, vysouká se a skočí. Za ním dvojčata. Brev stiskne krk kočího, který odváží odpad. Zhroucené tělo vyhodí z vozu. „Jdu pro ten kus hadru, vy jeďte do Akronova domu.“

„Jasně, šéfe. Nezapomeň se tam s nějakou tanečnicí.“ Brev se ušklíbne. Momentálně by se tak možná zapomněl s Ninou. Tedy pokud by ho nepřetáhla kuší. Vypadá to, že ještě bude mít pár úderů k dobru, tak možná z toho dobrodružství vyvázne. Pokud ne, pak jednou se zemřít musí, no ne?

Dostane se k balíku, vymotá z něj kus železa a vyhekne. Otočí se k střelci na hradbách. Další šíp. Rychle se přitiskne hradbám. Vypadá to, že už svolává další. Přitisknutý ke zdi postupuje pryč.

„Tam je! Střílejte!“

„Jsem v průseru,“ zamumlá. Vytáhnout šíp nemůže, proto ho aspoň zlomí, aby méně překážel. Nejdřív dýka, teď šíp. Ta banální zranění z něj dělají jehelníček, pomyslí si, když se dál sune podél hradeb. Teď by se hodil kůň, jenže to by chtěl moc. Zauvažuje, že ten koberec tu nechá, potom stiskne rty. Ještě nikdy se nestalo, že by nedotáhl do konce svůj úkol. Tedy, když pomine Amadea.

 

Štíhlé, malé, obratné prsty přivážou zprávu k nožičce ptáka. Pohladí ho po peří a vyhodí ho oknem. Ten zamává křídly a namíří si to přímo k jihu. Postava se ještě dívá do dálky, potom se vykloní, aby viděla na palác. Na hladkém mladém obličeji je vráska. Snad paní dostane zprávu, o tom co se stalo. Snad bude spokojená a ona bude moci odejít z města, které nenávidí. Jenže… zatím musí žít zde. Někdy se utápí v chmurách, že zde zůstane do své smrti. Pak hraje jako divá a nenaslouchá ničemu než své hudbě.

Otočí se k poslednímu z ptáků. Jestli nedorazí od paní zprávy, pak nebude mít žádné posly. Snad se brzy vrátí!

„Madam si vás žádá.“

„Jistě,“ přikývne a odhrne si z čela kadeř. Překontroluje svou vizáž, do ruky vezme tyriandr v nádherném pouzdře. Podá ho služce a vykročí za vlnění dlouhého vyšívaného šatu.

 

Elean s Nitkami v rukou studuje, jak se to vyvíjí. Není mu příliš skvělé, ale proti tomu jak mu bylo včera, je to úžasný pokrok. Co se týče budoucnosti, může tolik věcí to zvrátit. Je tolik možnosti, které mohou nastat, ale jen jedna je ta nejpravděpodobnější a tohle tvoří největší umění předních astrologů. Umění rozpoznat tu nejpravděpodobnější možnost, která nastane.

Obrátí svou pozornost od toho, co se děje, k tomu, co může nastat.

„KDE JE NEJVĚTŠÍ NEBEZPEČÍ?“ v hlavě doformuluje otázku. Jih. Takže… město. Přimhouří oči.

„Opět Fiora.“ Vůle hvězd mu neřekla jméno města, ale polovina Nitek se právě sbíhá tam. Tam musí jet. Měl tam zůstat déle a vyřešit smrt kněžny nebo spíš najít toho, kdo za tím stojí. Ten, který komunikuje se Stíny. Jistě nebude nic mít s Měsíčním úplňkem, ale dal by všechno za to, že je do toho taky zapleten.

Hluk. Pustí Nitky, zavře oči a skryje je za víčky, aby jas pohasl. Po chvilce je otevře.

„Jsme tady. Ještě se nevrátili, že? Musíme se připravit.“

„Můžeme jet. Akrone, děkuji.“ Vezme z jeho náruče hebký bílý koberec a kouzlem ho odlehčí. „Nevím, jak poděkovat za to, co jsi pro nás udělal.“

„Pro tebe.“ Úkosem pohlédne na Armilona. „Kam jedeš?“

„Bude lepší, když to nebudeš vědět.“

 Akron se pousměje. Tajnůstkař a nedůvěřivec až do konce. „Jak myslíš a odjezd?“

„Spácháme další sabotáž!“ vyhrkne jedno z dvojčat, které zrovna vešlo dovnitř. Všichni nakrčí nosy. „No taky byste nevoněli, kdybyste se váleli ve voze s odpadky! Naprostý hnus, protože jsme padli rovnou do rybích vnitřností. Akrone, Sorane jaksi to nezvládl.“

Akron se rozzáří. Skloní hlavu jako výraz díku.

„Byla to náhoda. Kvůli tobě jsme to neudělali. Byl krapet drzejší a hlavně nechtěl uznat, že je jeden a my tři.“

„Brev?“ optá se Elean.

„Šel pro ten hadr, co jste ho chtěl. Netuším, zda to zvládne. Jdeme. Jo, Akrone díky a nechť tě doprovází Sirius a Aries na tvé pouti.“ Sejdou k čekajícím koním. Elean s pomocí Akrona se dostane do sedla hnědáka. Nostalgicky si vybaví Zafira. Nakloní se k němu. „Kdyby to šlo, tak zkus dostat z Igoriho pracek koně jménem Zafir. Poznáš ho snadno. Je bílo černý, flekatý. Bylo by ho tam škoda.“

Akron přikývne. Nina mávne rukou, když Elean pobídne koně a tím ji zastaví. „Nejdřív Brev.“ Nina přikývne, otočí koně a zamíří k hradbám. Armilon  za otěže vede dalšího koně. Akron se za nimi dívá. Je zvědavý, zda je ještě někdy uvidí, ale je možné, že ano. Zajde do domu. Zamračí se. Je tu zvláštně bez Eleana i bez Lovců. Pak se narovná. Nyní musí zařídit pár věcí, které odvedou od něj pozornost. Jako první bude muset sehnat bílý koberec.

 

„Tak tohle nezvládneš!“ řekne Brev s pohledem vzhůru k nebi. Poprvé je v takové pasti, že nevidí ani štípek východiska. Žádná úniková cesta. Jedině kdyby měl koně, pak snad, ale pěšky se přes to volné prostranství nedostane. Ovšem… Zařve a vyběhne, aby se dostal k úkrytu, který ho ochrání od šípů za ním, ale zepředu… Ucítí další šíp, klopýtne, přesto běží dál. Nedostanou mě! Nedostanou mě! Jsem Lovec! Nejlepší ze všech! Běží, neohlíží se, před sebou jediný cíl - malý úkryt, kde bude chráněn před dotěrnými šípy.

Opět klopýtne, na dláždění zaduní kopyta. Vzhlédne. Je konec, vytane mu, když zahlédne rusovlasé kadeře bohyně.

„Nino!“

„Naskoč!“ zařve Armilon. Pustí otěže, otočí koně směrem ven z pasti. Brev z posledních sil s gobelínem se dostane do sedla, ale bolest ze zranění mu vystřeluje do mozku žhavé šípy. Elean se na něj podívá. Jindy by mu pomohl, ale teď bude potřebovat sílu na to, aby se odtud dostali. Věří, že až zmizí z místa, Nina se postará, aby je nenašel ani ten nejlepší stopařský pes.

„Kudy?“

„Musíme se probojovat!“ zasípe Brev.

„Ne!“ odmítne Elean. V hlavě má mapu města, tak jak je viděl prvního dne. Rozjede se k moři. Ostatní zaváhají, nakonec vyrazí za ním. Nechápou, co má v úmyslu. Elean s jistotou jede ke kusu země, která je sice pod vodou, jenže pokud použije magii, pak se přes ni dostanou a tak uniknou. Otočí se. Jsou za nimi. Štvaví démoni, kteří je vyhnali z jejich země. I tentokrát před nimi prchá. Mávne rukou, vzedme se vítr, který je zadrží.

Dojedou k vodě, uchopí Nitky, vyvolá oheň, který se dotkne vody. Vzedme se pára, voda ustupuje, jak je odpařovaná. Na mořském dně umírají drobní živočichové. Žár je tak silný, že zvládá i vodu, která chce nastoupit místo té staré.

Lovci na to hledí s úžasem.

„Tak podivný úkaz jsem ještě neviděl,“ šeptne jedno z dvojčat. Druhé mu přikývne.

„Jedeme!“ V tu chvílí pochopí a vyrazí přes mořské dno k záchraně. Koně neradi šlapou po korýších, mušlích, ale pod nemilosrdnými pobídkami jezdců uhání vpřed. 

„Za nimi!“ popožene Igori své vojáky. První jezdci váhavě stanou na mořském dně, potom pobídnou koně. Igori zůstává na břehu a vztekle sleduje, jak jeho kořist se vzdaluje. Už chce se vydat za vojáky, když kůň se vzepne a Igori v slavnostních bohatě vyšívaných šatech spadne na špinavou zem. Okamžitě zpraží všechny pohledem a zahledí se na moře. Po souši není ani památka. Muži se zoufale drží koní, aby nesklouzli pod hladinu. Postupně se dostávají na břeh. Vysíleně hledí na druhý břeh, kde šestice jezdců mizí mezi stromy.

„Jak to dokázali?“ zašeptá pán z Igori, když si vybaví Darryllova slova. „Nevěřím v magii, ale věřím v nesmrtelnost!“


Komentář

Z vůle koně - 23.- Návrat do Fiory

 
 

Portrét