Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vůle hvězd

 

Kapitola 4.

 

Zákon knížectví

 

„Rodiče by neměli přežít děti, ačkoli ani mé umění nic nezmůže proti Vůli hvězd.“

Oliviena, porodní bába

 

„Strážný má zemřít se svým chráněncem, pakliže ho nedokáže ochránit.“

1. zákon strážných

 

Hromada těl se rozplete a jednotlivci se posadí ke stěnám. Nikdo z nich nemluví, jak se snaží strávit to, že kněžna s dcerkou jsou mrtvé. Většina se snaží podívat sousedovi do obličeje, ale tma je příliš velká.

„Je noc.“

„Je Čas vody,“ suše odpoví další. „Skoro poslední hodina. Nevím jak, ale vždy to poznám.“

„U Temného oka, já mám žízeň, že bych brečel.“

Souhlasné ozvěny popudí jejich kapitána. Copak on taky nemá žízeň? Má, a velkou, ale jak řekl ten voják, jsou mrtvolami. Ty nemají už na nic právo. Co se tam stalo? Musí to zjistit, ale jak? Všichni viděli, že se oheň rozšířil rovnou zprostředka paláce. Tam nemají přístup, ale co dělaly služebné uvnitř paláce, dvorní dámy, strážkyně? Nic neviděly? Jsou tu taky?  Co se s nimi stane? Potřebuje s někým mluvit.

„Ticho!“ utne brblání svých podřízených. Vybavuje si jednotlivá jména. Jsou tu všichni. I ten nemocný, který nehlídal, i Amadeo, který přijel pozdě. Celá jednotka. „Má někdo zbraň?“

„Ne. Sebrali nám je. Nic,“ ozývá se ze všech stran.

„To je špatné.“

„Kapitáne Suryo, proč tu jsme? Nic jsme přece neudělali.“ Suryo rozpozná hlas Yvaina.  

„Taky bych rád věděl, kdo jsou ti vedle nás,“ pochmurně pronese Amadeo. „Slyšeli jste to? Zdálo se mi, že někdo tam pláče.“

„Jo,“ přikývnou živě ostatní. „Znělo to jako otevírání… dveří. Jako u nás,“ hlesne jeden z nich. „Myslíte si to, co já?“ Rozhlédne se po ostatních, které spíš tuší, než aby je viděl. „Mám strach,“ přizná rozpačitě.

Odůvodněně, pomyslí si Suryo. Má strach od té doby, co mu řekli, že jsou mrtvolami. Horší je, že netuší, co to má znamenat. Zabijí je? Ale jaký by mohli mít důvod? Přijde sem plukovník Estrahzy? „Co se stalo? Viděl někdo víc než jen ten sloup ohně? Cokoliv. Zlobit se nebudu. Vstoupil dovnitř někdo, kdo neměl? Pustili jste někoho?“ chytá se posledního stébla.

„Kapitáne Suryo, urážíte nás i sebe,“ pronese za všechny Yvain.

„Omlouvám se, ale chci zjistit cokoliv. Hlavně, kdo to udělal. Všechny hlídky byly na svých místech? Odešel někdo někam? Kamkoliv? Pršelo, byla zima. Nedostali jste hlad nebo jste chtěli dojít na záchod? Klidně to řekněte.“

Ticho.

„Víte, kapitáne, mně se to zdá docela divné. Můj otec se narodil v Čase ohně. Není odtud, ale pocházím z města Lirie. Je to kousek na sever od Fiory, na začátku pramene Lír. Celý život dělá v městské požární hlídce. Když jsem měl volno, jezdil jsem s nimi a díval se. Oheň je přitahoval jak můru světlo. Za tu dobu jsem toho viděl hodně. Hořet stodolu stejně jako kupecký dům. Dokonce jsem viděl hořet les. Bylo to strašné. Ten hukot, praskot, popel byl všude. Popálená zvířata, kterým se podařilo vyváznout z toho ohnivého pekla. Tehdy pomáhal, kdo mohl. Viděl jsem hořet i mokré dřevo. Víte, že dopoledne pršelo?“

„Ale pak svítilo slunce,“ namítne Amadeo, hypnotizovaný slovy Pirase. „Když jsem se vracel, cesty byly suché. Pavilony jsou z cihel a z hliněných tašek na dvakrát pálených. Ty by se vznítit vůbec neměly.“

„Co tím chceš říct?“

Piras si sevře kolena, zhoupne se. „No právě, déšť, dřevo nebylo, jsou to cihly. Oheň by se nikdy nemohl tak rychle rozšířit. Nejdřív jsme měli cítit dým, ale já ho necítil.“

„Já ano,“ vmísí se do toho Yvain. „Myslel jsem, že kuchaři něco připálili. Ještě jsem se šklebil a hned na to jsem slyšel praskot a oheň. Zničehonic. Přišlo to jako blesk.“

„Yvaine, jaký to byl pach? Jsou různé.“

Yvain se zamračí. Všichni netrpělivě čekají. „Jídlo ne. Když si to teď vybavuji, tak jídlo to nebylo. Ono spálené jídlo přece jenom trochu voní. Tedy mně, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. Myslíte, že tam už dlouho… ale proč nás tedy nikdo nevaroval?“

„Je možné, že střecha nepropustila…“

„Všichni byli mrtví,“ pronese Amadeo a otřese se. „Tam, kde vznikl požár, všichni byli mrtví. Proto nás nikdo nevaroval.“ Všechny obejde mráz. Nastane takové ticho, že je slyšet každý šustot. Vzdáleně slyší nějaké zvuky, o nichž netuší, od čeho pocházejí.

„Kněžna, dcerka, služebné… To je absurdní. Kdo to mohl udělat? Dovedete si představit, že by… Kapitáne Suryo, byly tam nějaké zbraně?“

„Ne. V tomto paláci nebyla ani jedna, kromě našich.“

„Co tím chcete říct? Že jsme to udělali my a pak založili požár, abychom zamaskovali smrt kněžny? Naše povinnost je, že ji budeme chránit našimi životy!“

„To je fakt!“

„Klid. Já to vím, ale ti venku to netuší. Stačí pár alcaldů a člověk si koupí i duši astrologa.“ Někdo se uchechtne, ale smích ihned utne. „To není legrace.“

„Já vím, ale omlouvám se vám všem. Nemohl jsem si pomoct,“ řekne kajícně Ran.

„Dobrá. Takže se shodneme na čem?“

„Nikdo z nás to neudělal,“ řekne chladně Ran Dardo. „Nebo je tu taková krysa, která něco ví a mlčí?“

„No dovol?! Odvoláš to, Rane! Zmlkni! Zmlátím tě do švestky!“

Kapitán se usměje. Takovou jednotku chtěl. Chlapi, kteří při sobě drží za každých okolností, ale teď mu to dělá starost. Potřebuje mluvit s velitelem knížecích strážných. Proč na ně použili vojenskou zbraň? Budou vyšetřovat? Co s nimi bude? Přijde sem vůbec někdo a vysvětlí jim to?

„Skoro jako by to bylo nadpřirozené,“ ozve se tichý hlas nejmladšího člena Kylia. „Kdysi dávno jsem slyšel, že na zem mohou vyjít Stíny mrtvých.“

„Hloupost. Nemohou vejít do lidského světa. To přece ví každý. Tady máme co do činění s mazanými vrahy bez svědomí.“

„Byla krásná.“

Všichni si vybaví kněžnu Anahitu. Vysokou, štíhlou, s útlou postavou, vlasy sahajícími až na zem. Vznešená tvář s mírným úsměvem ve tváři. Všichni ji měli rádi a zhlíželi se v ní. Byla pátou manželkou knížete a před dcerkou mu porodila dva chlapce, ale nebylo to na ní vidět. Stráž, která ji viděla se procházet, by řekla, že se pod jejími střevíčky stéblo trávy neohne. Najednou je mrtvá, neznámo jak.

„Pustí nás, že?“

„Určitě. Všechno se vysvětlí.“ Kapitán Suryo se snaží svému hlasu dodat pevnosti, přestože sám má v duši pochybnosti.

„Mám hlad.“

„Já taky.“ Ozvou se další. Obavy nad budoucností přehluší normální lidské potřeby. „A žízeň. Šílenou. Čím nás to uspali?“

„Nevím, jak se to jmenuje, ale je to prášek ze spavé vrby, která roste v močálech. Láká svými drobnými květy hmyz, který pak žere. Ty další přísady neznám.“

„Jak to víte, kapitáne?“ optá se s údivem Amadeo.

„Mám známého v armádě. Zabývají se různým výzkumem, jak lépe válčit.“

„Strašné. Nemuseli nás uspávat,“ namítne.

Kapitán Suryo si s úšklebkem pomyslí, že se zřejmě báli, že by se bránili. Má sice jen dvacet chlapů, ale ti by v řadách normálních vojáků dovedli napáchat hrůzné peklo. Na rozdíl od nich jsou lépe vycvičení v šermu i jiných dovednostech. Měli by co dělat, aby je zajali, pokud by uznali, že je to neoprávněně. Proto ten podlý vynález.

„Když mluvíte o spánku, běžte spát. Vyspíme se a zítra bude lépe.“

„Hlavně bude nějaké světlo.“ Ozve se šustot, jak se všichni snaží udělat si větší pohodlí. Ti, co se nezbavili při požáru plášťů, jsou za to teď rádi. Občas se ozve řinkot, jak na podlahu spadnou kusy výzbroje. Po hodné chvíli nastane ticho s oddechováním, ale většina očí zírá do tmy. Kapitán Suryo se zavřenýma očima přemýšlí, pak se obrátí směrem, kde by mohl být Amadeo.

„Amadeo Astryhze, spíš?“

„Ne, kapitáne. Nemohu. Musím myslet na ten oheň.“

„Jak to dopadlo u Mistra meče?“

Amadeovi to připadá, že to bylo tak dávno, co stál na mýtině a ptal se na svůj meč. Snaží se si vybavit, co přesně mu řekl. „Že pro mě nemůže vykovat meč. Ale jednou ho dostanu. Že jeho umění není tak velké, aby něco takového dokázal.“

„Chápu. Ještě mi řekni. Když jsi vjížděl do města, viděl jsi plameny?“

„Ano. Bylo to zvláštní. Jako by hořelo v jednom jediném místě. Sloup ohně a dýmu.“

„Sloup?“ optá se překvapeně. „Říkáš sloup?“

„Ano. Prostě sloup ohně, který se šířil  do stran. Vzhůru ne. K čemu bych – Víte, jak jsou na slavnostech barevné ohně?“

„Ano.“

„Tak mezi nimi jsou takové ty, co tryskají ze země. Je to takový mohutný sloup a na konci se rozpadne do různobarevných hvězdiček. Tak takhle to vypadalo. Až na ten dým.“

„Dík moc. Jednou ten meč získáš.“

„Pochybuji, kapitáne Suryo. Bylo to celé velmi podivné.“

Ti, kteří nešli spát, přemýšlí o Amadeových slovech, hlavně Piras. Sloup ohně. Nikdy to neviděl. Kéž by se mohl optat otce! Přece jen toho zažil o dost víc. Kapitán Suryo bdí až do úsvitu. Jemné světlo, které sem dopadá škvírami v malém zabedněném okénku, pomalu osvětluje postavy natažené na malém prostoru cely. Zamračeně je pozoruje. Cítí za ně zodpovědnost. Nejhorší je, že vůbec netuší, co s nimi chtějí udělat, proč tu jsou. Mnoho otázek s žádnou odpovědí. Nemá to rád. Na chvilku si zdřímne, když ho z polodřímoty vyruší otevírání zámku. Dovnitř vejde pět vojáků. Suryo se mimoděk zvedne.

„Suryo, máte jít k veliteli Aiolovi Essenovi Estrahzymu.“

„Zde.“

„Nikdo se ani nehne!“ upozorní je velitel v plášti, když vidí, že strážní začínají vstávat.

„Klid, za chvilku se vrátím. Pokusím se zjistit, co se děje.“  Překročí něčí nohy, podívá se povzbudivě na pár svých lidi. „Bude to v pořádku,“ uklidňuje je. Vyjde z cely ven. Dveře se s prásknutím ihned zavřou. „Tak jdeme.“

„Jistě.“ Strážný otevře další dveře, už ne železné, ale obyčejné dřevěné. Vyjdou ven do další chodby s mnoha podobnými dveřmi. Všude je strašidelné ticho. Suryovi připadá, že tu jsou jen oni, ale hádá, že za dveřmi je mnoho dalších lidí. Proč, netuší.

„Kde to jsme?“

„V knížecích kobkách pro zločince,“ suše řekne velitel. „Ticho, Suryo!“

„Kapitáne Suryo.“

Velitel vojáků se zastaví a s ním i jeho lidé. Pomalu se otočí ke svému zajatci. Ve svitu pochodní si ho důkladně prohlédne. „A nějaké označení, že jsi víc než Suryo, snad máš?“ řekne posměšně. „Nějak nevidím, že bys měl někde hodnost kapitána knížecích strážných. Opravdu, ať se dívám, jak se dívám, stojí tu jen nějaký chlap, ne kapitán.“

Suryo zaskřípe zuby, protože má pravdu.

„Vyjasnili jsme si to? Perfektní. Jdeme.“ Otevřou se hlavní dveře vězení hlídané dvěma vojáky. Kromě nich tu nikdo není. Vyjdou ven. Suryo zavře oči, jak ho světlo oslepí. Dostane šťouchanec, aby se hnul. Má co dělat, aby se po něm neohnal. Poslušně jde uprostřed vojáků k známé dvoupatrové budově. Hořce přemýšlí, kolikrát on tudy šel. Potom mu mimoděk zrak spočine na překrásných květinách. Plukovník Estrahzy je miluje. Velitel zabuší na dveře. Ty se ihned otevřou, jako by tam někdo čekal. Oči spočinou na průvodu, potom na kapitánu Suryovi. Mlčky se uhne. Velitel se všemi vojáky vkročí dovnitř. Odvádí ho do velitelovy pracovny.

„Můžete nás tu nechat.“

„Ale plukovníku Estrahzy! To nejde! Co kdyby…“

„Řekl jsem, nechte nás o samotě. Kapitán Suryo jistě nic neudělá, že?“

„Ne, plukovníku Estrahzy!“ přikývne. Co by asi svému nadřízenému mohl udělat? U srdce ho zahřeje, že ho oslovil jeho hodností. Tvrdě na ní dřel, než ji získal. Počká, až vojáci odejdou. „Plukovníku, co se děje? Proč jsme zavření? Nic jsme neudělali!“ spustí ihned po klapnutí dveří.

„Mlč.“

Suryo se zarazí pod jeho ostrým tónem. „Jste náš velitel. Máme právo…“

„Zločinci nemají žádné právo!“ chladně řekne.

„C-Cože? Zločinci?! Nic jsme neprovedli!“ vyhrkne rozčileně. „Chci vědět, co se děje! Ihned!“

„Kapitáne Suryo. Omyl, jste už jenom obyčejným… Ne. Jste zločinec, který bude popraven. Jako zločinec nemáte už žádné právo.“

Suryo ohromením otevře ústa, potom je zavře. V hlavě obrovský vír myšlenek. Nakonec ze sebe dostane. „Co jsem udělal?“

„Neochránil jste kněžnu s dcerkou. To je váš zločin!“

Suryo zrudne, potom zbledne. Sklopí hlavu. Ví, že velitel má pravdu, ale jak ji mohli zachránit?

„Za ten zločin budete potrestaní.“

„Ano.“

„Výborně.“

„Plukovníku, byl to zločin, že? Někdo to spáchal uvnitř pavilonu. Někdo ten oheň založil. Zjistilo se, kdo to spáchal?“

Plukovník Estrahzy se na něj dívá. Potom se zadívá na jedinečný duhový stůl, který má teď světle hnědou barvu. „Ne. Proto všichni zemřou.“

Suryo svraští čelo. „Nerozumím.“

Estrahzy se ošije, pak pevně spustí. „Nezjistilo se, kdo zabil kněžnu Anahitu Fior´deni s dcerkou. Jelikož neexistuje viník, pak všichni jsou vinní. Mohlo to být velké spiknutí, kde mohlo figurovat mnoho osob. Jelikož se neví, kdo to provedl, jsou podezřelí všichni. Celá domácnost i strážní,“ povídá klidným hlasem. Suryo na něj vytřeštěně zírá, jak mu pomalu dochází, co tím chce plukovník říct. „Vinící samozřejmě budou potrestání. A to smrtí.“

Suryo se zapotácí, dotkne se stolu. „Všichni?“ Oni jsou viníky? Mají být potrestáni za někoho jiného?

„Ano.“

Najednou se rozpřáhne a uhodí do stolu. „Jsme nevinní! Ručím za každého svého chlapa! Musí se to vyšetřit! Nedovolím to!“ řve s rukou stále na stole.

„Knížecí rada to rozhodla podle starého zákona.“

„Jaký zákon?! Nic takového se nedělá! Proboha, to je jak z doby temna!“

„Ten zákon stále platí. Zemřete v ohni, stejně jako manželka a dcera knížete.“

Suryo otevře pusu, pak se vrhne na velitele, ale zastaví se, když ucítí v zádech meč. Má chuť se vrhnout proti němu. Touží, aby zemřel mečem, ne v ohni jako nějaký zločinec. Ví, že by ho zabili. Oddechuje, zírá do chladného obličeje svého plukovníka. Cítí, jak se v něm něco láme. Pomalu se narovná. Dívá se na mapu knížectví, která visí za Estrahzym. Už není jeho velitel. Velitel by stál za svými vojáky. On to neudělal. Není mu ničím povinen. Přesto může udělat jednu věc. Buď jeho žádost vyslyší, nebo ne, a pokud ne, možná někdo jiný. Zná palác i velitelství. Je tu tisíce uší, které donášejí dalším lidem.

„Kdy máme zemřít?“

„Večer.“

Tak rychle? Co za tím vězí, že zemře stovka nevinných lidí? Nějaký zákon, který je z dob, než sem přišli? Pak si vybaví ostatní cely. Nemůže se o ně postarat, ale může se postarat o…

„Odveďte ho.“

„Počkat!“ Horečně přemýšlí. Velitel vojáků se zastaví pod autoritativním příkazem. „Pane Estrahzy,“ ten sebou trhne, velitel vojáků se neklidně zadívá, zatímco Suryo se v duchu ušklíbne nad urážkou, kterou plukovníkovi uštědřil, „jelikož jste byl naším dlouholetým velitelem, měl bych k vám prosbu.“

Estrahzy se mimoděk optá. „Jakou?“

„Myslím, že za ta léta služby, i když jsme teď zločinci,“ vyřkne to slovo, ale v duchu vyje vzteky, protože je v pasti, „chtěl bych vás požádat o velkou laskavost.“

„Ano?“ rukou zadrží vojáky. Ti skloní meče.

„Nechci, aby mí lidé, jistě byste to pro své lidi udělal taky, tolik trpěli. Prosím o úlevu pro ně, ne pro sebe. Nežádám o zproštění viny, ale o úlevu ve chvíli, kdy budou umírat pro nic,“ neodolá mu to připomenout.

„Věříte jim.“

Suryo si vzpomene na Pirase, Yvaina, Rana, Amadea a další. Narovná se. V očích mu září klidné světlo. „Jako sobě sama.“

„Odveďte ho!“

Suryo na duchu poklesne, protože pochopí, že ho nevyslyšel. Klidně odejde a za chvilku stojí před celou, kde všichni stojí, v očích dychtivé otázky. Suryo se zděsí. Jak jim to má říct? Co jim má říct? Že je někdo v knížecí radě odsoudil za čin, který nespáchali? Protože nemohou vypátrat zločince, tak vinnými je celá domácnost i se strážnými? Nejen oni půjdou do ohně, ale i kuchařky, služebné, dámy, strážkyně, všichni. Nechápe tu nelidskost.

„Kapitáne Suryo, tak co?“ optá se Ran jako první. „Víte něco nového?“

„Moc ne. Viníka nenašli.“ Jsme jím my všichni. Všichni skončíme na hranici. Jistě je jejich povinností poslouchat. To, co přikážou, musí splnit, a kdyby řekli, že mají jít do sebevražedné války, udělají to, ale to je boj, ne masakr. Zemřeli by čestně, ne jako zločinci, kteří potajmu spáchají zločin pro obohacení.

„Tak večer,“ ozve se posměšný hlas.

Suryo se prudce otočí. „Zmizte, vy popravčí!“ Strážní vytřeští oči.

Velitele vojáků to nechá klidným. „Kdyby se naše pozice vyměnily, udělali byste totéž. Věrnost ke knížectví je nad vším. Jdeme!“ dveře se zavřou. Nebýt trochy světla, které sem dopadá, pak by tu byla tma jak v proslavených zkušebních katakombách.

„Co tím myslel?“ optá se neklidně Amadeo. „Kapitáne, kdy nás pustí?“

Suryo se zamyslí. Má jim to říct, nebo ne? Ramena mu poklesnou, jak se nemůže rozhodnout. Cítí, jak se na něj upírají všechny oči. Vzpomene si na dny, kdy je honil po cvičáku, kdy jim převracel postele, kdy je cepoval a mučil s mečem, aby se stali nejlepšími. Pak jedna událost a veškerá jeho práce je k ničemu.

„Už nejsem kapitán. Nejste strážnými.“

„Cože? Ale čím jsme?!“ zvolá udivený Ran. „Lidi, já to nechápu?! Už od šesti let jsem sem přibyl, abych byl strážným. Nic jiného neumím.“ Mimoděk se nevěřícně podívá na ruce.

„Jsme zločinci, že?“ ozve se roztřesený hlas Pirase. „Odepsali nás, že, kapitáne?“

„Pro nás vždy budete kapitánem, pane,“ ozve se Amadeo. „Že?“

„Ano!“ ozve se.

Kapitán s chuchvalcem v krku polkne. Odkašle si. Řval by, brečel, dělal cokoliv, ale odtud cesta ven nevede. Nikdy jim nelhal. „Ano, Pirasi, jsme zločinci a budeme muset přijmout trest.“

„Nic jsme neprovedli,“ ozve se z mnoha úst. Někteří mlčí.

„Zákony tvoří ti tam nahoře,“ ozve se hořce Yvain. „Nezajímá je, co cítí obyčejný člověk.“

„Ale my nic neudělali.“

Suryo si povzdechne. „No právě. Naše povinnost je ta, že jsme měli ochránit kněžnu Anahitu s dcerkou, naše chráněnce, nebo s nimi padnout, ale my žijeme.“ Všichni se zarazí pod krutou pravdou. Sklopí hlavu, protože první zákon se učí hned, jak nastoupí k jednotkám. Celou dobu je jim vtloukán do hlav.

„Smrt,“ sklouzne ze rtů Rivena, který se narodil v dřevorubecké chatrči a dosud, jak je to u nich zvykem, mlčel. Nikdo nepromluví. Dobře vědí, co kapitán chtěl říct, a i když s tím vnitřně nesouhlasí, chápou logiku věci.

„Ano.“ Suryo se posadí. Nemůže se jim podívat do očí. Měli před sebou dlouhý život. Amadeo se měl ženit, Rivenovi se naopak narodilo první dítě. Naopak Aiolovi se dcera vdává. A on uvažoval nad větším domem. Každý měl svůj život, své plány, které jsou najednou rozmetány.

„Jak máme zemřít?“ optá se Amadeo. Všichni se obrátí na kapitána.  Ten se skrčí ještě víc, ale pak se narovná. Jsou strážci. Pochopí to. „Nic jsme neudělali.“

„Jo, neudělali, ale měli jsme se aspoň pokusit.“

„A uhořet?“ odsekne Amadeo. Zarazí se, jak mu dojde krutá pravda. „To ne!“

„Ano.“ Povzdechne si, pak se na ně zpříma podívá. „Pokusil jsem se u plukovníka vyprosit milost, ale odmítl. Zločinci nemají na nic právo,“ opakuje hořce jeho slova.

„To je vražda,“ vydechne Riven. „Oheň…“

„Kdo…“ Yvain nedořekne. Cítí, jak se ho zmocňuje panika, ale nejen jeho, i ostatních. Něco jiného je zemřít mečem nebo pro záchranu života, ale zemřít v plamenech… To je nestvůrné. Ozve se zarachocení. Ruce pevně chytají mříž a cloumají jí, ale je pevně zapuštěná.

„Ticho! Jsme strážci, ne?!“

„To je…“

Dveře se otevřou, objeví se vojáci s pochodněmi. Uprostřed nich stojí kapitán Aidan Essen Estrahzy, velitel Strážné akademie. Smutně se na ně zadívá. Pochopí, že už znají rozsudek. I on, když to slyšel, tomu nemohl uvěřit. Celá kněžnina domácnost má lehnout popelem jako ona. Byl dokonce za magistrem práv, ale ten mu ukázal příslušný zákon. Málem, že se mu nerozpadl v rukou, tak byl starý. Pak šel za bratrem, aby se pokusil zvrátit rozsudek. Křičel, řval, že ho nechal vyhodit. Málem, že mu ty kytky nevyrval i s kořeny, ale pak hořce pochopil, že nemůže udělat nic. Rozhodl se pro jedno.

„Má pravdu, jsme strážci.“ Všichni se uklidní, přesto ruce stále svírají mříže. S nadějí se na něj dívají. Estrahzy pochopí. Zavrtí hlavou. „Je mi to líto. U všech živlů, nemohl jsem nic udělat! Zákon už je vydán. Půjdete jako poslední, aspoň mi to tak řekli. Je mi to tak líto. Snad poprvé se hanbím za to, čím jsem.“

„Děkuji, kapitáne Estrahzy. Posílá vás váš bratr? Splnil, oč jsem ho žádal?“

Estrahzy sklopí zrak. Ví dobře, co se událo v bratrově pracovně. Taky ví, že od něj žádnou milost nemohou čekat.

„Nechal nás na holičkách?“ Odpoví si sám. „Takže ano.“

„Je přísný zákaz a vy jste zločinci.“

„Ne!“ vmísí se do toho Amadeo. „Kapitáne, učil jste mě šermu, věříte, že jsme vinní?“

„Ne, nevěřím tomu. Muselo se něco stát, jenže kníže je zaslepený žalem, že rozumně neuvažuje. Ztratil dvě bytosti, které miloval. Prý dokonce nevychází ze svého pavilonu. Netuším, co se tam stalo. Snažil jsem se, aby se to vyšetřilo, ale nikdo mi nedopřál sluchu. Všichni doufají, že prostě na jejich smrt zapomene.“

„Chápu. Děkujeme, že jste přišel. Jsem rád, že aspoň někdo nás neviní za to, co se tam stalo.“

„Rád bych udělal víc, ale nemohu. Jestli mohu ještě chvilku, prosím. Jestli dovolíte, chtěl bych mluvit s Amadeem.“

„Jistě.“ Všichni ustoupí, zůstane jen Amadeo.

„Chtěl jsem se optat na jedno. Byl jsi u Mistra meče?“

„Ano.“

„Meč, dal ti ho?“ optá se rázně. „Nesmí padnout vojákům do rukou. Postaral bych se o něj.“

„Bohužel, nedal. Řekl, že si svůj meč musím najít. Že jeho umění je příliš malé a nedokázal by ho vykovat. Nerozumím tomu.“

„Já asi ano. Kdybys byl na svobodě, poslal bych tě do Dračích kopců, ale teď už je to zbytečné. Děkuji. Řekl ještě něco?“

„Essie,“ vzpomene si na zvláštní oslovení. Začervená se.

Estrahzy se usměje. Potom se otočí k vojákům. „Nechte mě tu.“

„To…“

„Řekl jsem, nechte nás tu o samotě! Mám to snad opakovat, nebo chcete malou ochutnávku mého meče?“

„Pak chceme vaše zbraně. Bez nich se odsud nehneme.“ Pokyne dvěma vojákům. Estrahzy se skřípěním zubů odepne pás s mečem, podá dýku, když mu po těle přejíždí ruce, nejraději by se vzbouřil, ale dobře ví, že se odtud nedostanou. A i kdyby je odtud dostal, navždy by byli poznamenání. Knížecí rada by na ně nasadila Lovce, kteří dokážou vystopovat i vránu v povětří.

„Všechno?“

„Kapitánovo slovo snad stačí, nebo ne?“ pronese zachmuřeně a zároveň vyzývavě. Rád by ho měl na délku meče a ukázal mu, že si dovoluje příliš, ale musí splnit to, proč sem přišel. Počká, až odejde. „Kapitáne Suryo.“

„Ano?“

Estrahzy váží každé slovo. „Nevěřím, že tu by někdo něco zmohl, ale první povinnost strážného je zemřít se svým pánem. Tohle chápeme všichni. Rád bych, kdyby se dal rozsudek zvrátit, ale bohužel to nejde. Bratr zakázal jakkoliv pomáhat, ale dobře vím, že jednotlivé skupiny se ostatním snaží ulehčit poslední dny. Tohle je pro vás. Pro každého z vás jedna. Kdybych mohl, dal bych vám na výběr, ale mohlo by to být ještě horší, než je. Budou vás odvádět postupně. Šedesát úderů před odvedením si to vezměte. Nebudete nic cítit. Kdyby to bylo mečem, nedal bych vám to, ale tohle je potupná smrt nehodná strážných. Ještě jedno, nepokoušejte se to vzít už teď a zemřít. Nestojí to za to,“ řekne naléhavě. Podá kapitánovi přes mříže váček. Ten ho váhavě vezme.

„Máte srdce, kapitáne.“

„Já… Rád bych, aby vše dopadlo jinak. Musím jít. Schovejte to. Je to na vás, a Amadeo, je mi to líto. Mít více času, byl bys lepší než já.“

„Kapitáne, děkuji za vše. Víte, ten mistrův meč… Bylo to, jak kdybych byl silný jako sto lidí. Nechápal jsem to, ale myslím, že jsem pochopil, o čem jste tehdy mluvil.“

Estrahzy přikývne hlavou. „Nechť vám Jiskrovec září na Stezkách mrtvých.“ Otočí se, zabuší na dveře. Vyrve z rukou vojáků meč ukovaný Mistrem meče, opásá se. Připne si dýku. Pak se vztyčenou hlavou vyjde. Venku narazí na bratra. Hněvivě se na něj podívá.

„Co tu chceš?“ brání svým tělem průchodu do kobek.

Plukovník se na něj lhostejně podívá. „Odnést to, co jsi jim dal.“

Aidan zalapá po dechu. Jak to ví? Pomalu s rozmyslem vytasí meč. „Jestliže to uděláš, pak musíš projít přese mě. Nebudeš mít bratra a v mém domě nebudeš vítaný.“

Plukovník přimhouří oči. „Vyhrožuješ?“

„Někdo se jich musí zastat, když jejich velitel to nedokáže. Oni mají v těle víc cti než ty!“ zasyčí. Opíše mečem ladný oblouk, posune nohu. Připraví se k bitvě. Všichni, kdo tu stojí, ví, že kapitána nikdo neporazí. Ustoupí.

„Porušuješ zákony.“

„Ano. Zaplatím za to, tuším, ale udělám to rád. Jsi k ničemu.“

„Moc si dovoluješ, kapitáne.“

Estrahzy vycení zuby jako vlk. „Znáte mě, plukovníku. Neudělal bych to, kdyby to pro ně bylo důstojné. Dobře víte, že to nebylo přirozené, že za tím někdo stojí? Kdo?“

Plukovník trhne ramenem, ale meč nevytasí, zatímco kapitánův meč opět opíše oblouk, až se u jílce zaleskne tepaná kočka ve skoku.

„Tohle není tvoje věc ani moje.“

„Takže máte uklidnit knížete i lidi. Půjdeš dál?“

„Ne. Jdeme. Za tohle zaplatíš.“ Plukovník se otočí i s vojáky.

Kapitán pomalu skloní meč. Je mu líto, že se musel postavit proti bratrovi, ale jiné východisko neviděl. Nemohl jim vzít i tu poslední naději, že zemřou relativně dobře. Schová meč do pochvy. Nedaleko uvidí připravené své lidi. Pokyne jim. Ti přikývnou a jako duchové obklopí kobky. Aidan Essen Estrahzy v klidu odejde, protože ví, že mu jeho lidé okamžitě nahlásí, kdyby si  to jeho bratr přece jen rozmyslel. Cestou potká knížecího kuchaře s mísou v rukou. Vsadil by se, že dělá něco podobného jako on. Lidé s tím nesouhlasí, jenže proti armádě a zákonům jsou bezbranní. Mlčky se po sobě podívají, ale nepromluví spolu.

„Nechť se děje Vůle hvězd,“ pronese neslyšně. Vyjede z brány k domu, kolem kterého i teď za světla září bílé lampiony. Na chvilku potřebuje zapomenout na dnešní den. Chtěl by se tu schovat, ale bude muset být u toho, když je povedou.

 

„Kapitáne, co je to?“ Všichni se nakloní nad váčkem, ve kterém je vidět matné obrysy kuliček zabalených do listů.

„Každý jeden. Hádám, že Estrahzy za to zaplatí, jestli to jeho bratr zjistí.“

Amadeo vezme kuličku. Sevře ji v dlani, ale popravdě nechce se mu umírat. Netuší, jak jsou na tom ostatní, ale copak by se někomu chtělo? Přesto svou povinnost splní, tak jak se sluší na strážné. Moci být venku, kde by mohl něco udělat, ale co tady? Nic.

„Po tomhle zemřeme?“ optá se tichý hlas.

„Hořké,“ poznamená jiný. „Sním to hned. Proč bych…“

„Ne!“ rozlehne se vyštěknutí, které se odrazí od stěn. Ještě nikdo tu tak nahlas nepromluvil, kromě výkřiků, když se to dozvěděli.

„Proč ne?“ optá se stejný hlas. „Proč trpět, když to mohu skončit teď?“

Měl jsem jim to vzít a dát před odchodem? Udělal jsem chybu? Nevím, ale… „Vzpomínáte si, co řekl kapitán? Že by mohli trpět i jiní? Varoval nás.“

„Ano, ale kdo?“

„Co naše rodiny? Netuším jak, ale jistě věděl, proč to říká. Já to vezmu těsně před odchodem. Měli bychom být vděční za tu šanci, kterou jsme dostali, i když jak přemýšlím, nezasloužíme si to. Bídně jsme strážili kněžnu. Spoléhala se na nás, že je v bezpečí, a místo toho zemřela. Jestli nechceš, aby trpěl ještě někdo, nevezmeš si to, je to jen na tobě.“

„Máte pravdu, i když s něčím nesouhlasím. Měli jsme si vyžádat přístup do vnitřních pokojů kněžny.“

„Nešlo to. Věřte mi, mnohokrát jsem se o to pokoušel a stejně tak i mí předchůdci. Vždy to bylo zamítnuto. Možná se ti další z toho poučí.“

„Nebo strážné budou ženy. Kapitáne, měla nějaké?“ optá se Amadeo. Svírá v dlani kuličku. Srdce mu bije touhou to ukončit hned na místě. Tak rád by zemřel, aniž by ho vedli jako odsouzence na hranici. Jen ti nejtěžší zločinci se takto popravují.

„Ano, měla.“

„Pak…“

„Musely zemřít s ní.“

„Nikdy jsem je neviděl.“

„Kněžna Anahita byla proti nim. Neměla je ráda, proto tam byly jako služebné a dvorní dámy. Dvojčata a rusovláska s černovláskou.“

„Jo, ty znám. Pěkné…,“ Ran se zastydí, sklopí hlavu.

Místností se rozlehne dusné ticho, jak každý zvažuje, zda si ji má vzít, nebo ne. Kapitán Suryo doufá, že tomu pokušení odolají. Má pocit, že přesně ví, co jim Estrahzy dal. Kdysi dávno o tom slyšel. Říkali tomu Kulička sebevrahů. Člověk ji snědl, lehl si a pokojně umřel. Nic ho nebolelo, nic necítil. Někdo říká, že se člověk cítí jak v ráji, ale smrt je neodvratná. Jakmile to pozře, je konec. I on by to raději ukončil, ale popravdě nemá odvahu. Má strach. Možná to neměl přijímat a raději jít se vztyčenou hlavou jako člověk, který má čisté svědomí, ale ani jeden tady je nemá, protože porušili soubor zásad, které jim říkají, jak se mají chovat a co dělat.

První zákon strážných.

 

Nechci umřít, víří v Amadeovi. Nic jsem neudělal. Nebyl jsem u toho, ale svědomí mu hned nato našeptá, že i kdyby byl, dopadlo by to stejně. Nemohl nic udělat. První zákon strážných je krutý, ale takový je osud každého strážce. Má jen jediný cíl: Chránit. Jakýmkoliv způsobem musí zabránit smrti osoby, na kterou někdo jiný útočí. Tak jsou vychovávaní ode dne, kdy jim Vůle hvězd toto přisoudí. Porušili to. Kněžna i její dcerka je mrtvá. Proč se tak stalo? Kdo za to může?

Vzedme se v něm touha dozvědět se to. Podívat se tomu vrahu do očí, stisknout mu krk za všechny ty mrtvé. Celá domácnost! Kolik jich neuhořelo? Kolik jich přežilo?  Kolik ještě kvůli tomu zemře? Zákony… Nenávidí je. Chápe, že musí být, ale kvůli takovému zahynou jeho přátelé, i on. Dokonce i kapitán, kterého nikdo moc neměl v lásce. Najednou zjišťuje, jak málo se vlastně znali.

Netušil, že Piras se tak dobře vyzná v ohni a jeho otec je hasič, nebo to, že Yvain se tak dobře vyzná v zákonech. Kapitán, kterého měl na šerm, jim pomohl, i když za to bude pykat. Tak málo věděl, tak málo se o věci zajímal.

Sevře kuličku v ruce.

Použít?

Nepoužít?

Myšlenka, že ji nepoužije, se v něm uhnízdí jak neodbytná prodavačka sladkých koláčků. Slastná myšlenka, že by žil, ale zemřít při plném vědomí v ohni?

Hluk. Křik.

Podívají se po sobě. Suryo přistoupí ke dveřím, které se otevřou. Rozkašlou se, jak se vevalí dovnitř dým. Ihned si přikryji ústa pláštěm, aby mohli dýchat.

„Položte je sem, sem! Dělejte! Chlapi, nesmí se to roznést! Dělejte, větrejte! Pozor na útěk!“ zní ze všech stran.

„Co se stalo?“ Drapne Yvain jednoho vojáka za rameno. Ten se mu vykroutí.

„Otrava. Někdo jim dal omamující drogu. Zbytečné, začíná to.“ Vyběhne ven. Na chvilku zahlédnou ženská pokroucená těla. Podle oděvů poznají služebné. Ovane je strach. Začíná to!

„Vezměte je! Vzkřiste je! Dělejte! Bude tam kníže! Musí jít!“

Strážní se po sobě podívají. „Hej, nechte je! Budou trpět!“

„Rozkaz zní, ať trpí jako milovaná kněžna,“ voják popadne ženu bez závoje, pak si všimne, že ten je o kus dál. Vecpe jí ho za záňadří a odvleče ji. Dým mezitím unikl ven. Dveře se s prásknutím zavřou.

„Trpět?!“ Ozve se hystericky hlas. „Co chce víc?“

„Dost! Jsme strážní, ne? Pamatujte si. My tam dojdeme po svých! Kvůli nám už nebude muset nikdo trpět. Havrani, vztyk!“

Trochu liknavé, pomyslí si nevrle kapitán. „Bude to?! Dejte se do pořádku! Jsme strážní. Udělali jsme chybu, ale stále jsme kněžnini strážní! Jsme nejlepší! Pamatujte si to! Kdo jsme?!“

„Kněžnini strážní!“

„Přesně tak. Proboha, vyčisti ten plášť!“ Měl jsem to udělat dřív, pomyslí si, když vidí, jak se snaží prohlédnout a dát dohromady. „Co ty boty? Válel ses v hnoji? Ať se lesknou! Proboha, nemáš uniformu. Vezmi si můj plášť!“ podá Amadeovi svůj plášť. „Sepni si ho něčím. Dělejte! Nikdo nezapomene, kým jsme byli. Ano, je to naše chyba, a zaplatíme ji. Jak zní První zákon?!“

„Strážný umírá s chráněncem!“

„Přesně tak!“

„Co udělá strážný, který přežije?“

„Nepřežije!“

V Amadeovi se to vzpříčí a místo toho mu vytane obří slovo. POMSTA!

„Přesně tak. Nikdo neřekne, že kněžnini strážní jsou banda neschopných idiotů. U Temného oka, půjdeme se vztyčenou hlavou, tak jak jsme nastupovali ke stráži! Co jsme?!“

„Kněžnini strážní!“ vykřiknou. Ozve se klíč, dovnitř pronikne světlo od pochodní. „Jen se podívejte, kolik jich na nás poslali. Jsme nejlepší!“

„Jsme nejlepší! Jsme Havrani!“

Velitel popravčí skupiny udiveně zavrtí hlavou. Suryo pokyne hlavou prvním pěti. Ti si nenápadně vezmou drogu. Vojáci opatrně otevřou dveře. Většina má meče připravené k bitvě, ale první pětice pyšně nakráčí, jako by šli na přehlídku. Ohlédnou se za ostatními.

Amadeo se krčí v rohu. Nechápe, co se s ním děje. Najednou nemůže. Všechno se v něm brání, aby udělal to, k čemu ho vychovali. Chce jedno. Utéct a zapomenout na to vše. Rozhlíží se kolem sebe jako divoké zvíře.

Opět se otevřou dveře. Nenápadné polknutí kuličky. Zasalutování kapitánovi.

„Jsem na vás pyšný,“ řekne, ale v duchu řve i brečí. Vyprovází je pohledem. Dveře se zavřou. Má pocit, že slyší, jak kráčí k ohni, jak křičí v plamenech, přestože jsou už mrtví. Nenápadně si otře slzu. Někdy i chlap může plakat, pomyslí si.

„Dalších… pět,“ zlomí se mu hlas. Předposlední. Pak půjde on se zbytkem.

Amadeo se dívá, jak jeho kamarádi polykají drogu. Z pláště horečnatě rozepne sponu. Dárek pro jeho milovanou. Je vykovaná samotným Mistrem meče, proto… Strčí ji do zámku a divoce se snaží otevřít zámek.

„Co to děláš?“

V činnosti ho nezastaví kapitánův ledový a zároveň vzteklý hlas. Dál kroutí broží, až zámek klapne, pak se otočí. Za ním stojí jeho kapitán.

„Proklínám tě!“

„Kapitáne, já… já musím. Nemohu…“ Dojdou mu slova, jak touží vysvětlit, že nechce zemřít. Něco uvnitř něj ho pobízí k tomu, aby utekl. Celá bytost řve jak hladový vlk v touze po svobodě.

„Ty zrádce!“ Suryo cítí, jak jeho tělo bojuje proti spánku, jak slabost se mu šíří tělem. „Nepatříš do naší jednotky!“

„Promiňte, kapitáne. Musím jít. Pomstím se.“ Najednou je zadržen. Udiví ho síla stisku. Pohlédne do obličeje svého kapitána. Nemůže se vykroutit.

Kapitán cítí, že potřebuje vědět, proč se tohle stalo. On už to nemůže zjistit, ale tenhle mladík ano. „Slib… Musíš slíbit… Chci slib jménem sebe, ostatních, co museli odejít na Stezky. Najdeš vrahy a ztrestáš je!“

„Já…“

„Slib!“ pohlédnou ke vchodu.

„Slibuji, že se vrátím a dokončím to, co jsme nemohli udělat. Vypátrám pravdu. Havrani budou žít, slibuji!“

„Jdi… Drogu použij pro někoho jiného a ten meč získej. Utíkej, tak, aby… Lovci… Jestli se nevrátíš, pak proklínám tebe i tvůj rod!“ Amadeo vyjde z cely, přivře dveře a přikrčí se v nejtmavším koutě chodby. Čeká, až se otevřou dveře, sotva dýchá, jak se snaží uklidnit. Dveře se otevřou, dovnitř vstoupí skupinka vojáků s velitelem a on se po čtyřech proplíží ven. Divoce se kolem sebe rozhlédne. Vojáci jsou otočení k němu zády, neviděli ho.

„To jsou poslední strážní, veliteli. Asi jsme je zapomněli zavřít, ale je jich tolik,“ vysvětlí chybu voják.

Rozeběhne se ke dveřím. Má pocit, že to není on, ale nějaká loutka, která je ovládaná někým jiným, ale nemůže tu zůstat. Nechce zemřít jako ostatní. Nepatří k nim. Vždy se cítil tak trochu jinak, jenže zemřít v plamenech, to ne. Raději zemře jako bezectný zločinec na útěku, než aby skončil takto. Schová se v jedné z otevřených cel. Snad nepoznají, že někdo chybí, a jestli ano, co potom?

Horečnatě přemýšlí, co má udělat.

Dostat se z kobek.

Sehnat koně.

Utéct.

Jak jednoduché a zároveň složité. Uvědomí si potyčku mezi vojáky a strážnými. Kapitán mu dává čas. Vyběhne z úkrytu, zavře dveře s vojáky, kteří na ně ihned začnou bouchat. Jedná instinktivně, nepřemýšlí, ale všechno se v něm ukládá, jako by to měl vymyšleno do puntíku. Otočí klíčem. Vojáci od vchodových dveří přibíhají. Jednoho bouchne stoličkou do obličeje. Odhodí zbytky a vrhne se na druhého. Vztek, slepá žalost nebo bůhví co mu dodá nadlidskou sílu. Škrtí ho i přes plášť. Počká, až nohy dokopou, a přikrčen jak zloděj se rozeběhne k východu. Před sebou má jen jeden cíl a smysly zachycují vše, co se kolem něj děje. Zastaví se, nechá oči přivyknout. Narovná se a nehnutě zírá na hranici, která je před ním.

Mimoděk nakrčí nos, když se k němu donese smrad, a pak si uvědomí, že ten pach je z těl jeho přátel. Zařve vzteky, jak se chce vrhnout na ty, co tam jsou. Místo toho zavře dveře. Je mu všechno jedno. Chce jen utéct od ohně, od kobek, od pachu, který se nese prostranstvím. Rozeběhne se ke stájím. Připadá mu, že jsou daleko, když uvidí jezdce, jak v poklidu ujíždí ke stájím. Naštve ho to, že neuvažuje, co dělá. Rozeběhne se, přikrčí se, jako by chtěl skočit, chytí jezdce za nohu a vyhodí ho ze sedla. Zaúpění ho nechá chladným. V sedle koně se ohlédne za hranici. Takhle sem včera přijížděl, takhle odjíždí – osvětlen plameny ohně.

Netuší, zda někdo viděl jeho útěk, nebo ne. Divokým cvalem mine v bráně strážné, kteří ho udiveně zaregistrují, ale pak nad tím mávnou rukou, protože nemá žádné označení a vyjíždí z paláce.

 

„Útěk!“

„Cože?!“ vyštěkne plukovník Aiol Essen Estrahzy. Vojáci se přikrčí. Polknou.

„Jeden ze strážných utekl.“

„Zbytek?“

„S kněžnou,“ řekne uctivě velitel. „Víme, kdo to je. Ihned…“

„Udělám to sám. Jste neschopný. Jeden člověk uteče celé jednotce? Jméno!“ vyštěkne.

„Amadeo Astryhze.“

„Dobrá, dokončete to.“

Na plukovníkově tváři se objeví úšklebek. „Bude trpět jak zvíře. Jděte. Kdo ještě zůstal?“

„Už jenom jedna z vnitřních strážkyň, pak ještě služebné a čtyři strážní. Oheň bude ještě dlouho hořet.“

„V pořádku. Žal knížete se tím zmenší. Ty strážné nechte na konec.“ Odejde od nich. Jde, když k němu přijde chlapec, něco mu pošeptá a zmizí jako stín. Plukovník se zamračí, ale pak se usměje. Pokyne svému pobočníkovi.

„Zjistěte vše o Amadeovi Astryhzem. Ať je jednotka pěti vojáků v pohotovosti. Zavolejte mi Breva.“

„Ano, veliteli.“

Plukovník před svým domem konečky prstů polaská květ. Není u pohřební hranice, protože řekl, že musí dohlédnout, aby celý proces proběhl v pořádku. Nikdo ho nebude postrádat. Jsou nádherné ve své nevinnosti, pomyslí si. Jednu opatrně uřízne. Přivoní. Miluje jejich ostrou vůní, která je ale cítit jen zblízka.

„Pane.“ Plukovník se otočí. Před sebou má čtyři lidi oděné do plášťů z kůží divokých zvířat. Mlčky před ním klečí, hlavy pokorně schýlené. Lovci. Rozhlédne se, zda uvidí někde pátého.

„Máme uprchlíka. Najděte ho a přiveďte k potrestání.“

„Jméno?“

„Amadeo Astryhze, bývalá jednotka Havranů. Jestli ho nepřivedete, můžete se připravit, že budete kráčet po Stezkách.“

„Rozumíme. Chlapci, jdeme,“ ozve se klidný hlas bez emocí. „Zítra ho tu máte.“

„V to doufám.“ Pokynutím ruky je propustí. Všimne si povadlé květiny. Utrhne ji, pak se usměje. Ten muž je vlastně mrtvý, ale bude trpět ještě víc za svou opovážlivost. Vejde dovnitř. Dveře ozdobené žlutými stuhy na znamení smutku nechá otevřené.

 

Kůň pod Amadeem cválá, co může, až před bránou na přitažení otěží zvolní. Klidně projedou, jako mnozí z dalších.  V Amadeovi něco vítězně zařve. Je pryč. Už se mu nic nemůže stát. Usměje se, ale pak zvážní. Co teď? Za chvilku se to jistě roznese. Možná dokonce za ním pošlou Lovce. Co má udělat? Kam se má vydat?

Zmateně se kolem sebe rozhlíží, když si uvědomí, že jede cestou do rodného městečka. Přesně tak. To bude jeho první zastávka. Doma uvidí, co udělá dál.

„Svobodný!“ zakřičí na celý les. „Žiju!“

Komentář

5. Dospívání

 
 

Portrét