Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 8. 2017

Vůle hvězd

6. kapitola

Štvanice

„Lovci je jednotka složená z čtyř lidí a jednoho slídícího psa. Všichni jsou narození na rozmezí Času větru a Času ohně. Plane v nich touha po cestování stejně jako po boji a nikdy se nevzdávají, dokud úkol nesplní. Jejich hlavní náplní je přivádět zločince před královského popravčího. Jejich motto zní: I ptáka ve větru vypátráš!“

Staré Alacaldské kroniky

Brev se mohutně napije z korbele, až mu zůstane na bezvousé tváři pořádný knír. Zamlaská. Život je skvělý, jen kdyby mu nechybělo vzrušení. Copak se už odvážní zločinci nerodí? Přemýšlí pochmurně. Všichni, kteří něco spáchají, zalezou do úkrytu a klepou se jak ratlíci. Vyčmuchat je otázkou pár hodin, někdy nádechu. Aby se dali na nějaký útěk, to je už vzácnost, kterou oni umí ocenit. K čemu tu pak jsou? Na ozdobu? Jo jo, s královstvím to jde z kopce.

„Veliteli, stalo se něco?“ ozve se melodický hlas od jediné ženy lovkyně, kterou měl tu čest poznat. Je vysoká, s rudými vlasy a zelenýma očima. Útlý pas, malá prsa, ale postavu v kabátci, kamaších a vysokých botách, zakrývá stejně jako jeho dlouhý plášť z kůží divokých zvířat, které každý musel vystopovat a zabít. Na rozdíl od něho má před sebou pohár vína, které popijí už dobrou hodinu.

„Nic. Práce není. Copak se nerodí zločinci?“ Cítí, jak se v něm touha po lovu doslova vaří. Vyrazit, hledat vypátrat, dostat svého člověka. To je jeho život, jenže už měsíc tu sedí na zadku jako staří prašiví vojáci.

„Rodí, máme jich plné katakomby,“ naznačí událost ze včerejška. Dokonce i jí otřáslo knížecí rozhodnutí.  

Jeho osobně by spíš zajímalo, kdo mu to našeptal. „Blbost. Ti akorát udělali to, že byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.“ Najednou si mohutně říhne.

Nina to přejde mlčením. Už Breva moc dobře zná, takže když je naštvaný nebo mu něco je, jde všechno stranou a v etice moc nikdy nevynikal. „Takže si myslíš, že to udělal někdo jiný?“

„Naprosto. Je mi jich líto.“

„Nedostaneme to za úkol vypátrat?“ V hlase se jí objeví dychtivost.

Brev na ní úkosem pohlédne. Vida, Nina, taky by se do něčeho pustila. U Temného oka, skrývá to lépe než on. „Ne. To dostanou za úkol ti psi z vyšetřovacího týmu, jen mi něco říká, že to nechají plavat. Zločince už přece našli, ne?“ řekne sarkasticky. Je oblečen stejně jako Nina, jen z rozepnutého kabátce vykukuje košile. Tmavohnědé oči apaticky hledí před sebe. Je tu vrcholná nuda natolik, že už přemýšlel, že snad nějakého zločince si vyrobí sám.

Nina na něj udiveně pohlédne, když do ní někdo vrazí. Vztekle zasyčí. Muž pobledne, když uvidí plášť i její pohled. Zdekuje se rychlostí blesku. Nina schová vytasenou dýku a vrátí se k poháru s vínem. Usrkne se.

„Jestli něco nedostaneme, zblázním se!“

„Já s tebou!“ řekne další hlas. Naproti nim na lavici žuhnou dva identičtí lidé. Lusknou prsty. Objeví se číšnice s korbely piva. Na Ninu a Breva se podívají menší šlachovití muži s hustými kudrnatými vlasy, modrýma očima a hodně nevýraznou tváři. Oba dva nejen, že vypadají stejně, ale mají i identické pláště, což je mezi Lovci raritou, kteří se pyšní tím, že každý má jiný plášť z jiných zvířat. Klobouky nechají na hlavách.

„Jak je, Nino, Breve?“

„Jak jsi slyšel. Kde je Armilon?“ optá se jedno z dvojčat. Jeden se jmenuje Aviel druhý Siel, ale říkají jim Dvojčata, protože nikdo není schopen určit, který je který. Je jedno, na kterého se člověk obrátí. Odpověď dostane od toho správného.

„Se psy v kotcích. Měl se narodit jako pes, ne jako člověk. Přijde později. Bude nějaká práce? Co ten požár? To vypadá nadějně, ne?“ ptají se na střídačku tak, že to vypadá, že mluví jeden muž. Dokonce mají i identické hlasy.

Nina si povzdechne. Dostala se mezi tupce, proto jim hbitě shodí klobouky. Ti vztekle zavrčí, Nina se usměje a vyzývavě se na ně podívá.

Bouchnutí do stolu je vrátí do reality. „A dost! Mezi sebou se mi mlátit nebudete. Něco se najde! Musí!“ Opře se o stěnu hospody, kam docházejí vojáci, strážní a další vojenská sběř. Čekají na cokoliv, co jim umožní uvolnit se. Přivítali by i sprostou rvačku na nože, kdyby je to mělo rozptýlit. Otevíraných dveří si nevšímají.

„Pan Brev Arevar?“

„Copak? Ajajaj máme tu knížecího posla.“ Čtyři páry dychtivých oči se obrátí na chlapce, který se tu cítí nesvůj.

„Tak umíš mluvit nebo budeš tu zírat?“ optá se laskavě Nina, ale všichni u stolu vědí, že to jenom předstírá, protože její jazyk je jak břitva.

„Pan plukovník Estryhze by vás rád viděl. Hned!“ dodá statečně, otočí se a vypaří se. Od stolů se ozve čtyřnásobný nadšený řev, že poleká i otrlé veterány, kteří přijeli z půtek na jižních hranicích. Brev hodí na stůl stříbrný alcalde, protože tu sedí už dva dny. Seberou klobouky a odejdou. Kráčí prostředkem ulice jako by jim patřila.

„Těším se jak malý,“ ozve se Dvojče. „Jak nás volá samotný plukovník, tak to bude práce.“

„Myslíte, že přece jenom to bude mít souvislost s požárem?“

„Určitě,“ přikývne Brev. „Bude to něco velkého a nejraději bych, kdybychom mohli z města vypadnout. Už dlouho tu rezneme.“

„Jojo,“ přikývne dvojče. Chvilku mlčky jdou, ale nikdo ani v této části mokré čtvrti se neodváží je zastavit natož okrást. Za chvilku už procházejí bránou ke knížecímu paláci. Rovnou si to zamíří k dvoupatrovému domu s květinami. Nina opět odolá si jednu kytku utrhnout, i když by ji ráda měla. Jednou se k ní naklonila, voněla ostře, což ji překvapilo, protože čekala nasládlou mrtvolnou vůní. Pokleknou před plukovníkem, který prohlíží svou pýchu.

Brev začne. „Pane.“ Vyčkává, ale tělo se mu třese nedočkavosti.

„Máme uprchlíka. Najděte ho a přiveďte k potrestání.“

„Jméno?“

„Amadeo Astryhze, bývalá jednotka Havranů. Jestli ho nepřivedete, můžete se připravit, že budete kráčet po Stezkách.“

„Rozumíme. Chlapci jdeme,“ ozve se klidný bez emocí hlas. „Zítra ho tu máte.“

„V to doufám.“ Pokynutím ruky je propustí. Neusmívají se, ale v duši jásají.

Brev ihned spustí. „Nino, zásoby. Dvojčata, koně. Armilonovi řekněte, aby vzal jednoho slídiče. Já si vezmu pomůcky a zjistím o něm něco víc. Sraz za hodinu u konírny.“

„Proč zase zásoby?“ zavrčí Nina.

„Nevrč, jsi ženská, vyznáš se v tom lépe!“

Jindy by Nina se do Breva pustila mečem, ale tentokrát si to odpustí. Přesto naštvaně dorazí do kuchyně. Vleze tam, jako by jí patřila.

„Jídlo na dlouhou cestu. Pět lidi,“ vyštěkne ještě podrážděná, že se k ní chovají jako k nějaké služčičce.

„Co se stalo? A na práh nebo budete chroupat cvrčky!“ ukáže statná kuchařka rukou. Nina už předtím napružená švihne rukou, ale překvapeně zírá, když se zastaví o vařečku.

„Něco jsem snad řekla!“

Nina uhne. U Oka, dneska je přeci jen smolný den, nic se nedaří. Aspoň, že mají práci a jak to vypadá, vyjedou ven. Bude to lepší. Neví proč, ale když jsou ve městě, tak by se pozabíjeli, ovšem venku je to něco jiného. Tam táhnou pospolu a hlavně neslyší žádné narážky na to, že je ženská. I tak je nejlepší lukostřelec z celé skupiny a umí perfektně číst stopy. Otec, když se dozvěděl, kým bude, jásal. Je hajným na knížecím dvoře a i teď pyšně všude vykládá, čeho jeho Niniewa dosáhla. Niniewa, takové praštěné jméno. Zní strašně dětsky. Nina zní rozhodně lépe, ale než to do těch natvrdlých palic nacpala, trvalo to.

„Tady máte a koho budete stíhat?“

„Co je ti potom!“ oplatí ji její neúctu. Převezme pět vaků jídlem. Vyjde z kuchyně, kde doznala porážku. Teď do konírny, i když by si měla zabalit pár věciček. Mrkne na věžní hodiny. Má ještě dost času, aby zašla do svého pokoje. Překontroluje menší znamení, zda ji sem někdo nelezl, ale je tu čisto. Rychle vezme pár potřebných věcí, hlavně kuši, kterou získala v hlavním městě. Stála ji roční plat, ale má větší průraznost než obyčejný luk, jen na rozdíl od něj má kratší distanci. Když se ujistí, že má vše, vydá se ke konírnám. Určitě tam už všichni budou.

 

Brev se dívá za Ninou a Dvojčaty. Ti se jednou pozabíjejí, jestli budou muset zůstat ve městě delší dobu. Vykročí k archívu. Musí chvilku čekat, než mu dají papíry se jménem Amadeo Astryhze. Jako vždy zakleje, protože bude muset někoho vyslechnout, aby věděl, jak vypadá. Pak si uvědomí jedno. Všichni, kdo o něm něco věděli, jsou mrtví.

Zírá na papíry. Tohle se mu ještě nestalo. Vždy někoho našel, kdo mu byl schopen říct, jak vypadá, co má rád, kam chodí do hospody, jaké má koníčky kromě práce, s kým se přátelí, a kdo je zas jeho nepřítel. Teď nemá nikoho. Bude muset jet do jeho rodného města, které naštěstí není daleko a je severně do Fiory. Takže po cestě se staví v Drun, vyslechne jeho otce a bude to. Narozen v Čase dřeva šedesát úderů srdce po Hodině železa. Zajímavé. Jen trochu a byl by vychováván v paláci. Proto se zřejmě stal strážným. Opíše si údaje do svých papírů. Tak dalším jeho úlovkem bude pan Astryhze. Škoda, že ho nezná osobně, ale to nevadí, protože na zpáteční cestě se důkladněji seznámí. Určitě ho mají přivést. Stejně je to zajímavé, že porušil První zákon strážných. To se nevidí jen tak.

Začíná ho zajímat.

Snad se ještě dobří zločinci rodí, zatouží.

Z archívu se vydá do svého obydlí, kde vezme papíry, tabulky, tužku, kterou potřebuje k výpočtům, proto se taky stal velitelem jednotky. Nezapomene zabalit sadu map knížectví a království. Nerad se ptá lidí, kde se nachází, protože si připadá značně pitomě. Mrkne se na Věžní hodiny, které jsou vidět snad ze všech úhlů města. Sedne si a začne vypočítávat. Po chvilce si zívne. Byl to skvělý nápad si je dát udělat jen pro tuhle událost. Šel na to skoro půlroční plat a má u toho astrologa menší dloužek, ale nemusí se s tím dřít tolik jako dřív.

„Takže sever.“ Proč tam každý zločinec míří, to nechápe, ale možná proto, že je tam mnoho přístavů, odkud se dostanou na ostrovy. Copak si neuvědomují, že jejich pravomoc není omezená a prostě ho dostihnou kdekoliv? Výsledky shrne do kožené brašny, kterou si přehodí přes rameno. Nic víc nepotřebuje. Teď už vyrazit. Ví, že prodlužuje přípravy, a ten strážný díky tomu získá jakýsi náskok, ale potřebují být venku o něco déle.

Vyrazí směrem ke konírnám, když po cestě vrazí do kapitána Estryhze. Vybaví si, že dává lekce šermu strážným i vojenským jednotkám. Možná ví, jak vypadá Astryhze.

„Pane kapitáne!“

Estryhze zachmuřeně jde domů. Nevnímá nic kromě vzteklých myšlenek na bratra. Je zvědavý, kdy mu uloží trest. K tomu ten útěk jeho chráněnce. Určitě mu to bratr v nejméně vhodnou chvíli připomene. Nečekal to a zrovna on, i když ho do jisté míry překvapoval svým nadáním, které převyšovalo průměrného strážného. Takové nadání by nemělo být upáleno, jenže copak ho bude někdo poslouchat? Ne, je rád, že utekl, i když přidělal tím starosti hodně lidem, hlavně sobě a rodině.  Té mu je opravdu líto.

„Kapitáne Estryhze!“ zaslechne. Málem, že se mu nezkřiví odporem obličej. Lovec! „Ano?“

„Mám na vás otázku.“

„Ano.“

„Znáte Amadea Astryhze?“

Takže přece jen to bratr udělal. Nenechá ho, aby utekl. Jde o jeho pochybnou čest? Cha a dokonce pošle za ním svou nejlepší jednotku Lovců. V té skupině je i lukostřelkyně Nina. Vysoká rusovláska, která se líbí hodně chlapům, jen jakmile zjistí, čím se živí, dávají ruce pryč. „Trochu.“

„Jak vypadá?“ Brev přimhouří oči. Cítí odpor vycházející z kapitána. „Ten úkol je od samotného plukovníka. Jistě se nechcete zpěčovat jeho autoritě, nebo mu mám dát zprávu o vašem nezájmu pomoci knížecí spravedlnosti?“

Skousne vztek. Ty… „Víte, kolik lidi ke mně dochází na hodiny šermu? Ne? Tak se jednou přijďte podívat. Jak mám si je všechny pamatovat?“ Neřekne mu to. I tak bude potrestaný, tak co.

„Aha.“ Má divný pocit, že mu neříká všechno, ale je možné, že nezná všechny. „Určitě si na něj nevzpomínáte?“

„Řekl bych vám to. Vím, jaká je má povinnost na rozdíl od bratra. Omlouvám se, pospíchám, ale zkuste se optat v jeho jednotce. Jistě vám tam řeknou víc. Nechť vás na cestě provází Irius.“ Kývne hlavou a vyrazí směrem k domovu.

V jeho jednotce? „Divné, když jsou mrtví. No nic, zbývá otec.“ Zamíří ke konírnám, kde už stojí připravených pět tmavých hnědáků. Kolem nich šmejdí pes nazrzlé barvy.

„Armilone?“

„Ano?“

„Tenhle?“ Nemá toho psa rád. Někdy má pocit, že kdyby nebyl ve skupině Armilon, pokouše ho. 

„Lysandr je dobrý pes,“ řekne krátce. Lysandr se na něj zadívá, potom na kapitána. Opravdu, ten pes mě nemá rád, pomyslí si Brev, ale co může dělat? Psi jsou v Armilonově kompetenci.

„Tak jedeme, Breve?“

„Směr sever, jako vždy.“

„Jak vypadá?“ optá se jedno z dvojčat.

„Netuším.“

„Cože?“ Tentokrát se ozvou všichni.

„Protože všichni, co ho znali, jsou mrtví.“

„U Temného oka, to je pravda,“ stráví to po chvilce Nina. „To se nám ještě nestalo, co?“ Dvojčata zavrtí hlavou.

„Ne,“ přijde odpověď od Armilona.

Brev se vyhoupne na hnědáka. Za ním ostatní. Zamíří ke kasárnám. Určitě ještě nebude vyklízená, tak snad tam najdou věci, které nosil. Před ubytovnou pokyne Armilonovi. Ten vstoupí. Rozhlédnou se, kde by mohla být jeho skříň s věcmi. Jde k jedné z nich. Vida, kapitán si tu udržoval pořádek, když zahlédne jmenovku na skříni, ale je to spíš kvůli pradlenám, pomyslí si. Jdou po jedné straně, až najdou tu pravou. Násilím otevřou dveře. Přehrabuje se, když je odstrčen Armilonem, který po chvilce vytáhne nějaký hadr. Poklekne a dá k němu přičichnout Lysandra. Ten zaboří do věci nos a nasaje pach. Inteligentníma očima se zadívá na svého pána. Ten kývne hlavou. Pes vyrazí.

„Má to?“

„Ano. Vezmu ji sebou.“ Vloží ho do zvláštního vaku. Venku Lysandr trpělivě čeká na svého páníčka. Projedou oběma branami a vynoří se ve volné přírodě. Jako Lovci mají průchod městskou bránou zajištěný v kteroukoliv dobu. Vyrazí k severu, ale nijak nepospíchají.

„Bude to hračička,“ povzdechne si Nina. „Nemusela jsem si toho tolik brát. Pamatujete si tamtoho obchodníka, co zabil svého konkurenta? To byl lov. Ten se vyznal.“

„To bylo před třemi roky,“ podotkne dvojče.

„No a? Na dobrý lov se má vzpomínat.“ Začnou se hádat, který byl nejlepší. Jenom Armilon s Brevem mlčí. Armilon protože to má v povaze a sleduje svého psa, zatímco Brevovi se na tom něco nezdá. Měli toho zjistit víc. Jindy nejsou tak nedůkladní, ale taky koho by se měl ptát? Zadívá se na psa. Běží před nimi, aniž důkladně slídí po stopách, takže pach je čerstvý. Tak přece jenom jede na sever. Sice má tam rodinu, ale proč by jezdil za rodinou? Který blázen by jel oznámit domů, že je zločincem? Ti by hned ho museli nahlásit.

„Přestávám tomu rozumět.“

„Čemu?“ optá se Nina, přestože právě přesvědčuje dvojčata o výhodách útěku na jih do neprostupných lesů s močály. 

„Nic,“ řekne podrážděně.

Minou zájezdní hostinec, po chvilce dřevorubeckou osadu. Je ponořená do ticha, jak je ještě noc. Brev si vybaví údaje z archívu. Otec švec, Ormazad Astryhze, matka zemřela při porodu. V šesti letech na doporučení astrologa Jahwneho šel do akademie pro strážné. Celých deset let na to byl připravován. Takoví lidé se nestávají zločinci ze dne na den a co když právě on založil ten požár? Ne, počkat. Uniformu měl ve skříni, takže nestál na stráži. Kde byl? Dostal volno nebo proklouzl dovnitř, aby zabil kněžnu s dcerkou? Důvod? Nemusel být. Někteří to udělají jen proto, aby dokázali, že to mohou. Některé prostě baví zločin. Nejhorší jsou právě ti, které astrologové při narození nevyhmátnou. Zločin z lásky je nejčastější. Taky konkurence, dědictví, ale ty jsou průhledné. A nejvíc si vychutnává náhodný zločin v pominutí smyslu. Když se to tak vezme, astrologové jim berou práci, i když za jejich věštění musí se těžce platit. Oni jsou rozhodně levnější.

„Nedává to smysl.“

„Taky si říkám,“ řekne Armilon tiše. „Strážní mají vysoký smysl pro povinnost.“

Brev se na něj překvapeně podívá. Málokdy pronese tak dlouhou větu a málokdy přemýšlí o těch, které stíhají. Tak jako je vzrušuje honitba, jeho jako by se to nedotýkalo. Ale když už něco řekne, stojí to brát v úvahu.

„Tohle je Drun.“

„Narodil se tu? Není šílenost jet do rodného města? Ohrožuje rodinu. Ohrožuje přátele. Co tu chce?“ spustí Dvojčata, které mají v slupině na starosti dušezpyt zločince, což je poslední novinka, ale jinak se starají i o hrubou práci. Jsou to právě oni, kteří dokážou zjistit důvod zločinu.

„Dost. Jak to mám vědět? Hvězdy mi řekly, že tu je. Pojede na sever. Jelikož nevíme, jak vypadá, budeme muset se optat jeho rodiny.“

„To je na tobě.“

Brev se zaškaredí. Jako většina Lovců se neradi stýkají s příbuznými zločinců, které loví. Jen velitelé to musí strpět a pak je pár takových, kteří se v tom vyžívají a rádi oznamují rodinám pohřešky příbuzných. Je rád, že žádného takového nemá v jednotce, ale kdyby někoho podobného dostal, rychle by se ho někde v příkopu zbavil. Nenávidí je. Sjedou do malého údolí. Zabuší na první dveře, které se jim namanou. Nehodlají hledat, kde ten dům stojí. Trpělivě čekají, až jim pán domu otevře.

„Co je?“

„Kde je dům ševce Ormazada Astryhze?“

„Ten?“ zívne, jako by si neuvědomoval podivnou návštěvu. „Pojedete rovně a za pekařstvím doprava. Je to pěkný dům. Chci spát, ráno vstávám!“ Prásk.

„Ten nevěděl, kdo jsme. Co kdybychom byli zloději?“

„Nejspíš nulová zločinnost,“ prohodí pobaveně Nina.

„Jdeme.“ Vezmou koně za otěže a jdou příslušným směrem. Stanou před temným domem. Zabuší, ale nikdo neotevírá. Podívají se po sobě.

„Vyrazte dveře!“ Dvojčata se rozeženou, pak ještě jednou až povolí. Vpadnou dovnitř.

„Nikdo tu není. On tu byl. Pěkný dům. Kde může být? Utekl?“ spustí dvojčata.

„Ne,“ řekne Nina, která klečí před domem a nad ní stojí s pochodní Armilon, aby dobře viděla na stopy. „Byla tu knížecí jednotka. Odvezli ho sebou. Jeden kůň byl bez jezdce, když odjížděl, nesl jezdce. Klidný kůň. Je to v prdeli, Breve. Mají slušný náskok.“ Nina se narovná, zahledí se směrem k Fiore. „Nestihneme to, že? Proč jsme je neviděli po cestě? Jeli jinudy?“

„Ne, byli rychlejší.“ Kopne do židle, která s řinkotem spadne. Opře se dlaněmi o stůl. Co teď? Jak mohou mít takovou smůlu? Každý, kdo mohl něco říct, je na Stezkách mrtvých. Přemýšlí, kde by mohl koho sehnat, ale nic ho nenapadá. Bude muset opět se ptát hvězd. Ještě snad nikdy se neptal dvakrát. Vytáhne tabulky, papír. Posadí se. Čtveřice zmlkne, dokonce i Lysandr. Čekají na výsledek Vůle hvězd. Brev se hrabe v tabulkách, dosazuje čísla, datum narození, datum nástupu do akademie, datum zasnoubení, datum útěku. To vše mu pomáhá, aby určil co nejpřesnější výsledek. Čím více toho ví, tím lépe. Pátrá, co by mu řekly a hvězdy šeptají.

„Sever.“ Sklidí potřebné věci. Uleví se mu. „Jedeme.“

„Ale nevíme, jak ho poznáme,“ řekne Nina.

„Poznáme. Lysandr to zvládne,“ rozhodne, protože nic jiného mu nezbývá. Rozhlédne se, potom zajde do vedlejší místnosti, potom do další. Pak si všimne pohozených bot. Uvědomí si, že jsou to boty strážných. Klekne si k nim, ale nedotýká se jich. „Armilone!“

Ten se k nim skloní. Vytáhne vak s košilí, ke které je přidá. Je nadšený, protože košile byla už praná a pach brzy vyprchá, ale boty, které se sice čistí, ale nepere, v sobě uchovávají pach daleko déle, přestože časem i on zmizí.

„Dokonale.“

„Jedeme. Jsem naštvaný.“

„Na koho?“ optá se Armilon.

„Jak na koho?“ vyjekne Nina. „Na toho Astryhze, ne?“

Pětice vyjede na další cestu. Lysandr se někam vytratí. Cestou minou starší ženu, ale nechají ji být. Kroky koní směřují k severu. Jedou půl dne, když se Armilon zastaví.

„Co je, Armi?“ optá se Brev. Nechápe, že za celou dobu nikoho neviděli. Má tušení, že snad poprvé v životě jede špatně.

„Lysandr se chce vrátit.“

„Jak vrátit?“ vyjede ostře Nina. Seskočí na zem. Jde kus dopředu, poklekne si a očima pátrá po zemi. Jakmile něco najde, dotkne se toho konečky prstů. Jemně zkoumá každou trhlinku. Zvedne hlavu. „Breve, on tudy nejel.“

Brev nasaje vzduch. Proč si jen nevšiml dřív podivného chování psa?

„Cože? Jak to? Kde by mohl být? Nepleteš se?“ spustí dvojčata.

„Neplete. Lysandr se chce vrátit.“

Brev jadrně zakleje. Vyšvihne se do sedla, otočí ho a popožene. Zbytek týmu za ním. Nic neříkají, protože už je jim jasné, že toho Astryhze tak snadno nechytí. Za daleko kratší dobu dorazí do městečka. Jedou rovnou k domu, který vypadá stejně, jako když ho opouštěli. Lysandr s čenichem u země dělá stále větší kruhy, pak se vydá přímo na východ. Všichni se po sobě překvapeně podívají.

„Tak to by byl první, kdo zdrhá na východ,“ prohodí překvapeně jedno z Dvojčat.

„Jo, to je fakt. Jedeme. Budu muset potom ověřit, co říkají hvězdy.“

 Všichni přikývnou. Rozjedou se, ale brzy musí zmírnit běh koní do klusu. K večeru se zastaví na stejném místě, kde spal Amadeo. Nina obhlédne situaci. Kývne hlavou.

„Je to on. Ty stopy koně snad poznám všude. Už jsem si na ně zvyklá a má trochu nepravidelný krok. Pokud nepřijdou deště, potom mám slušnou šanci se ho držet i bez Lysandra.“

„Pche,“ zamručí Armilon. Všichni vědí, že na psy nedá dopustit a želí jen jednoho – že s nimi neumí mluvit. Rozbijí tábor. Sedí u něj a dívají se, jak ve světle ohně Brev počítá. Najednou výsledky rozmetá do všech stran. Jeden papír přistane v ohni a než ho stihnou zachránit, vzplane.

„Co se děje?“ optá se účastně Nina. Ještě nikdy velitele neviděla v tak rozhozeném stavu. Ostatní mlčí.

„Nechápu to. Já tomu nerozumím,“ naříká Brev chladně se vztekem. Podívá se na členy své jednotky. Poprvé v životě je bezradný. Musí přiznat, že se ještě nesetkal s něčím podobným.

„Čemu?“

„On míří na sever.“

„Jede na východ,“ opáčí Armilon. „Psi se nepletou.“

„Má pravdu,“ ozve se souhlasně i Nina. „Stopy koně směřují k východu.“

„Jak je to možné? Nemůžete se plést? Kůň nese jinou osobu,“ dodají dvojčata.

Nina se zvedne, jde prohlížet okolí, přestože už tam nadělali paseku. Po chvilce Armilon vezme pochodeň a jde ji pomáhat. Nina ani nevzhlédne, tak je soustředěná na hledání stop. Brev je pozoruje, pak pohlédne na Lysandra, který okusuje něco, co mu dal Armilon. Kdo se plete? Hvězdy nebo pes s Ninou? Vždy hvězdám důvěřoval a nikdy ho nezradily, tak proč teď? Vytáhne opět tabulky. Začne počítat, ale ať údaje dosazuje, jak dosazuje, tak vychází stále sever. Jako by Vůle hvězd odmítala mu dát informací, kde se nachází. Změní přístup a optá se, v jakém prostředí se nachází. Budova a venkov. Takže statek. Není ve městě. Aspoň něco.

„Tak co?“ optá se, když se Nina narovná.

„Je to on. Má jiné boty, ale musí to být on. Neměl kde vyměnit koně. Taky není natolik zkušený, aby dokázal stopy zahladit. Muž, který celý život bydlel ve městě, prostě strážný.“

„To víme.“

„Co hvězdy?“ posadí se k ohni. „Nečekala jsem, že to nebude tak snadné.“

„Nic. Stále říkají, že míří na sever, ale taky řekly, že se nachází v budově na venkově. Není ve městě.“ Podívá se po ostatních. „Budeme muset spoléhat na sebe a na psa.“ Lovcům se rozzáří oči. Konečně. „Nerozumím tomu, co se děje, jen počítejte s tím, že nebude lehké ho najít.“

„Nechtěli jsme to?“ Nina se rozhlédne po svých druzích.

„Jo chtěli. Jdeme spát. Dokud nebudeme jistí, kam jede, pak budeme koně i sebe šetřit.“ Zavinou se do plášťů. Za chvilku se ozve chrápání. Nina se zvedne, mlaskne. Ticho. Zavře oči. S ranní mlhou vstanou, osedlají a najedí se v sedle. Když spatří vesnici, zastaví se u prvního domu. Armilon se rozhlédne a zamíří si k starci, který sedí na lavici.

„Dobrý den, mohu položit jednu otázku?“ optá se ho Brev. Armilon má na to čich jako pes. Už na první pohled dovede vyhmátnout lidi, kteří by mohli něco vědět.

„Samozřejmě, mladíku. Co bys rád?“

„Nestavoval se tu mladík a neptal se na cestu?“ Budou se muset otravně ptát. „Bylo to včera.“ Nemá to rád, jenže nemají jinou možnost.

„Jistě. Ptal se na Dračí kopce. Jsou proklaté. Jedete tam taky?“

„Jak vypadal?“ vzrušeně se optá.

Stařec k němu zvedne hlavu. „Netuším, jsem slepý, jen vím, že měl rychlého koně.“ Podívá se směrem, kterým jsou kopce. „Pohltí každého, kdo se k nim přiblíží. Jen málokdo se dostane z jejich spárů. Prokleté kopce plné netvorů…“ To už mluví sám pro sebe. „Nevrátíte se, stejně jako on.“ Nehybné oči se upřou směrem, odkud má přijít jeho syn.

„Tomu se říká pech. Zase nic nevíme.“

„Ne, víme. Jede k Dračím kopcům. Víte o nich něco?“ Breva překvapí jejich rozpačitý pohled, ale popravdě i on moc o nich neví, až na to, že tvoří přirozenou hranici s Ryordským knížectvím. Vytáhne mapu, aby se podíval, kde jsou. Prakticky pojedou rovně a hle, je tam stará cesta. Kudy asi pojede? Okolo novou nebo tou, která vede lesem.

Nina se nad ním nahne, aby viděla, co to má. „Stará cesta? Ten stařec mluvil o tom místě jako o proklatém. Hlouposti. Jedině co je proklatého, je to, že bych si dala něco teplého do žaludku.“

„Pojedeme i přes noc. Stáhneme náskok. Nechce se mi do lesa.“

„Špatně se tam hledá, to je fakt, jenže já les miluji,“ zasní se Nina. „Stromy, palouky, ticho nebo naopak jemný praskot větví ve větru, šelest listí, zvuky zvířat. Pod nohama měkoučký mech, spadané listí, které jemně šustí při vašich kročejích. V lese člověk nemůže zemřít hlady. Všude jsou stopy a taky nebezpečí. Jo, les miluji se vším všudy.“

„Nina romantička, chacha!“

Jenže Nina s vyhlídkou lovu v lese pookřála a tak dvojčata nechá být na pokoji. „Že vjedeme dovnitř? Prosím.“

Brev se na Ninu podívá. Měla být hajným, ale Síto království rozhodlo jinak. „To řekni našemu drahému panu Astryhzovi. Na něm bude záležet, kam pojedeme. Překvapil mě. Ne,“ zavrtí hlavou. „On mě neustále překvapuje.“ Pobídne koně.

Minou další velkou vesnici, hospodu, po které se jak Nina, tak dvojčata ohlédnou, ale bez postěžování jedou za velitelem. Lysandr s čenichem u země je vede stále dál a dál. K večeru přestanou klusat a jedou jenom krokem za svitu měsíce a souhvězdí. Brev se na ně dívá a hořce přemýšlí, proč ho tentokrát zklamaly. Čím to je, že mu neodpovídají, tak jako vždy? Co když na něj zanevřely? Ne. Hvězdy jsou chladné, neosobní a nemají city. Jsou jako orákula, které odpoví jen na dotazy. Jen možná mu odpovídají tak, že to nechápe, ale dosud hvězdám rozuměl.

Ohlédne se po Nině. Jak dokáže spát v sedle, nikdy nepochopil, a vždy ji to záviděl. Dvojčata si něco tlumeně vyprávějí a Armilon sleduje psa. Je čilý, jako by nebyla druhá hodina Času dřeva. Možná by měli jít spát, odpočinout si, ale nakonec to zavrhne.

Když dostali úkol, přál si dlouhý lov, a najednou zjišťuje, že ne vše jde podle jeho plánů. Musí napnout všechny síly k tomu, aby ho ulovili. Nesmí velitele zklamat a hlavně ztratit pověst nejlepší lovecké jednotky v knížectví. Nechce hledat nějaké zlodějíčky v mokré čtvrti nebo po slumech. Kvůli tomu se tolik nedřel s astrologií, nezískal nejlepší lidi. Nezklame jak velitele, tak sebe i své lidi.

Další hodina. Údery srdce sbíhají se jak splašené do plných nádechů a ty do hodin. Možná jeho schopnosti zrezivěly. Možná se až příliš začal spoléhat na schopnost číst ve hvězdách. Jestli zadá správnou otázku, pak vždy dostane odpověď. Otázky klade stále stejné, ale co když tentokrát musí položit jiné? Je snad čas přehodnotit je, nebo naopak oprášit svou touhu po lovu?

Zakrněla snad?

Ztratila se?

Ne, je tu stále. Cítí ji kolovat žílami jako krev, protože místo krve má touhu lovit. Jen za ty roky usnula, ale teď je vroucí jako láva. Usměje se.

Armilon pohlédne na svého velitele. Překvapí ho výraz v jeho tváři, který je velmi neobvyklý. Takový viděl jen jednou a to kdysi dávno; ještě v začátcích, co přišel do jednotky. Probudí v něm něco, co zatím spalo, ale dál nad tím nepřemýšlí. Vždy přijímal věci tak, jak přicházely.

Lysandr zvedne hlavu, otočí se k pánovi. Zavětří podivnou změnu, kterou nechápe. Skloní čenich k svému úkolu.

 

Úsvit se změní v den, který pomalu ubíhá. V poledne si Nina vymámí dlouhými monology, jak teplá strava by zažehnala její odchod. Brev není nadšený, protože se cele poddal touze chytit toho strážného, ale dobře chápe, že Nina je jiná. Po bohatém obědě, kde hlavně jí Nina a dvojčata, vyrazí ostrým klusem dál. K večeru se zastaví před podivným útvarem z kopců a stromů.

„Dračí kopce.“

„V hostinci povídali, že tam žije nějaký chlap. Pochybuji, že by byl normální. Tohle není obyčejný les. Podívejte se na Lysandra. Nechce se mu tam.“

Všichni se podívají na sedícího psa. Uši vztyčené, ocas zuřivě bije do země, pysk v koutcích tlamy ochrnutý, až jsou vidět špičáky. Ještě chvilku a skočil by po někom.

„Dobrá,“ rozhodne se rychle Brev. „Vjedeme do lesa zítra ráno. Koně si odpočinou a Lysandr si aspoň zvykne.“

„Je divný. Nezvykne,“ namítne Armilon.

„Jak nezvykne? Je to obyčejný les. Jen má kopečky trochu pravidelné. Jak srolované sukno. Nařasené, brácho, nařasené. Ty mlč.“

Brev s Ninou zvednou oči k nebesům, najednou Brev se narovná, oči se mu malinko rozšíří. Natáhne ruku před sebe. „Je tam.“

Všichni se na něj úkosem podívají, snad kromě Armilona. Lysandr zaštěká, čímž vytočí dvojčata, která společně zvolají. „On umí štěkat?!“

„Pitomci, je to pes. Jistěže, že umí,“ rozhorlí se Armilon, že všichni zírají. „To, že je vycvičen neštěkat, asi chápe málokdo z vás. U Temného oka, jste všichni ignoranti!“

„Odvoláš to!“ zasyčí.

„Dost!“ zařve Brev. Má toho tak akorát. Nejen že se chtějí bít s Ninou, ale ještě k tomu Armilon. „U Temného oka, co se to s vámi děje? Očaroval vás někdo, nebo jste něco špatného snědli? Dolů a připravit tábor. Do toho lesa na noc nevkročím!“ Vůbec nechápe, co to před chvilkou bylo. Jako by ho někdo vedl na nitkách, ale je přesvědčen, že lovený je teď v lese.

Tábor je v mžiku připraven, koně uvázání. Nina jde obhlédnout něco podivného, až nakonec zjistí, že je to stará cesta, jen kvalitnější než leckteré současné. Dotkne se trávy. Ano, byl zde, jel zde. Na nepoužívané cestě je to snadno vidět, protože ještě se tráva všude nenarovnala, uvadlý zlomený stonek od květiny, zde čerstvá rýha od podkovy. V dřepu otočí hlavu k Brevovi. Má radost z toho, že může konečně ukázat své schopnosti. Ve městě zahálely, že si málem zoufala. Ani výpravy na zvířata jí nepomáhaly, protože přece jen lov na člověka je víc vzrušující.

„Breve, vydal se po téhle cestě!“ Ukáže před sebe.

„Dobrá. Víme směr. Zítra ráno vyrážíme, jen co slunce vyjde. Dokážeš… Omlouvám se. Tentokrát hlídky.“ Ozve se zamručení.

„Tak jo, ale beru si poslední. Jdu spát. Ty kopce jsou velmi zvláštní svou pravidelností. Myslela jsem, že jsem už viděla hodně, ale tohle všechno překonává,“ poznamená. Za chvilku spí.

„To je poprvé, co Nina jde spát jako první. Taky zalehnu.“ Lysandr se stočí k Armilonovi, kterého zahřívá svým tělem. Brev jde na hlídku jako první. Nevzpomíná si, kdy hlídky určil, ale moc často to není. Knížectví je bezpečné, když právě nepočítá s podobnými překvapeními, jako jsou tyto kopce.

Opřený o sedlo se dívá do ohně. Má rád plameny, tak snad proto se nešel podívat na tu hranici. Vnitřně s tím nesouhlasí, protože si nemyslí, že to zavinil někdo z nich, ale na druhou stranu, strážní měli být potrestání, že kněžnu nedokázali ochránit. Jen koho napadlo, že by tohle dokázala nějaká kuchařka nebo služebná, nechápe. Byl se tam podívat, sotva to bylo bezpečné. Vnitřek byl úplně nadranc, dokonce žár roztavil kovové předměty. Zůstaly jen zčernalé obvodové zdi. Vzápětí, stěží se tam rozhlédl, byl vyštván vojáky. Když tak uvažuje, je až nápadná přítomnost vojska, které kromě vysokých velitelů, do paláce doteď nemělo přístup.

„V tom něco vězí,“ zamumlá. Zadívá se na souhvězdí, které řídí jejich osud od narození až po smrt. On se raději neptá. Žádný rozumný člověk nevyhledává astrology, pokud to není nutné. Za prvé chtějí moc peněz a za druhé dostat odpověď v podobě data své smrti není to, co by chtěl slyšet. Doufá, že bude žít dlouhý život. Nakloní se nad jedním z dvojčat, zatřese jim. „Hlídka,“ zabručí.

„Ach jo. Dobrá. Nesnáším to.“ Brev se usměje nad litanii, kterou používá, i když druhé jeho dvojče spí. Zavře oči, když zaslechne. „Vstávej, Avieli.“ Je mu jedno, zda budou hlídat oba nebo jeden, ale aby hlídali. Usne, aniž by ho cokoliv rušilo.

Ráno se nasnídají a vyrazí po staré cestě. Překvapí je neprostupnost stromů, když Lysandr změní směr. S údivem zírají, jak projde skrz stromy. Podívají se po sobě. Koně, ač neradi, se vnoří do lesa.

„No, u Jiskrovce! Já si myslel, že by se tím lesem neprotáhla ani jehla. Hej, Armilone, ví, kam jde?“

„Jde správně,“ zchladí dvojče Nina. „Když se podíváš na zem, tak to uvidíš.“ S hlavou nachýlenou se dívá na stopy. Občas skoro z koně sklouzne, jak pátrá po zemi, jindy se narovná. „Všiml sis Breve, že tu nejsou ptáci?“

„A?“

Nina se na něj podívá jak na hlupáka. „Každý les má ptáky, dokonce i louky a města. Jsou všude, jen ne tady.“

„Není vidět Jiskrovec.“

Všichni zvednou oči k obloze. Překvapeně zírají na oblohu, a že Armilon má pravdu.

„Jedeme pomalu a nech spát Jiskrovec. Možná není vidět. Někdy to tak je. Soustřeďte se na ten lov. Nemá příliš velký náskok. Vlastně jen noc. Pochybuji, že by se ve tmě tudy projížděl. U Oka, tohle jsem neviděl!“ zvolá překvapeně Brev.

„Já jeden, ale pět?“

Nina se rozjede k černým vrbám, zastaví se v půlce a vrátí se. Nepřizná, že dostala strach, pak si všimne pozůstatků ohniště. Seskočí z koně, prohlédne stopy, dotkne se ho. Vzhlédne k Brevovi. „Tři hodiny.“

„Skvělé! Jedeme.“

Najednou ztuhnou, když vidí muže, který se zjevil na palouku jako duch.

„Zdravím.“

„I my. Jedeme.“

„Jmenuji se Serenin a Dračí kopce jsou mým domovem. Dělám to, co mi nařizují.“

„Aha. Jedeme.“ Pohnou se, když Serenin rozpřáhne ruce, na rtech úsměv, ale v chladných zelených očích má střípky ledu.

„Obávám se, že ne. Rád bych vás pozval na den, dva k ohni, ovšem stačí jen pár hodin.“

„Nemáme čas. Uhni!“ osopí se na něj Brev. Vytasí meč.

Serenin si povzdechne. Copak lidé neumí naslouchat? Dostal příkaz, že musí je zastavit, až do doby, než se Amadeo dostane na okraj lesa, pak je má propustit. Nechce se mu s nimi bojovat, ale pokud to bude jediná cesta, jak je zastavit, udělá to. Z hole v ruce se nějakým zázrakem stane meč.

„Ty se chceš bít? Proč ne? Pár lekcí ti dáme! Ty otrapo!“ Vzbouří se v Dvojčatech krev. Vytasí taky meče.

Armilon se jde posadit k vyhaslému ohništi. Někdy žasne nad tupostí Dvojčat i Niny. Brev je o něco chytřejší, ale i on podléhá tlaku své krve. Lysandr se posadí vedle jeho nohou, pak si lehne s hlavou na prackách. Nemá cenu nijak dokazovat převahu, protože žádnou nemají. Zvládl by druhou rukou i jeho. Jen doufá, že nikoho nezraní. Nerad by o ně zde uprostřed toho podivného místa pečoval.

Brev seskočí z koně, postoupí kupředu. Obkrouží ho a jako jeden muž na něj zaútočí. Armilon zvědavě sleduje tanec čepelí. Jako první odpadnou Dvojčata – tedy jejich meče. Vida, už je berou nazpět, zaslepení vztekem i krví. Polaská Lysandra za ušima. Ani univerzita jim nepomohla k rozumu.

Brev po pár minutách pochopí, že nemají šanci se k němu ani přiblížit. Nechápe tomu. Je pravda, že nejsou skvělí šermíři, ale stále jsou lépe vycvičení než například vojáci. On sám šermuje pár dnů v týdnu.

Nepoučili se, pomyslí si Armilon, když je vidí opět sebrat meče. Jako rozzuření medvědi, kteří před sebou nevidí nic jiného, než nepřítele. Nině vypadl meč jednou, veliteli ani jednou. Hraje si s nimi jako kočka s myši.

„Co nám pomoci?“ zakřičí na něj Nina.

„Měl bych?“ Zvedne se, i když ví, že je to zbytečné. Jde do kruhu. „Protáhnu se,“ zamumlá si, ale koutkem oka zpozoruje Ninu, jak se vzdálí. Aha, chce použít luk nebo kuši, pokud si ji sebou vzala. Pokud odvrátí jeho pozornost, potom by měla šanci.

„Zbytečné,“ poznamená Serenin, když se vyhne šípu z kuše, který se zabodne do stromu. „Slečno, nechcete raději bojovat s mečem?“ Ta místo odpovědí vyšle další šíp, když se Serenin zastaví. Z meče se stane hůl, aniž si všimnou jak. „Můžete projít.“

„Co jsi zač?“ optá se udýchaný Brev.

„Nikdo. Sbohem.“ Vkročí do lesa, který ho pohltí, jako by tu nebyl. 

„Taky jsi mohl pomoci dřív. Dostali bychom ho!“ zavrčí Dvojče.

Brev schová meč. Nikdy nic podobného neviděl dokonce ani na královském dvoře, kam se jednou dostal. Tohle byl někdo jako Mistr meče. Jedinečný šermíř, ovšem parádně je zdržel. Mávne rukou, že jedou dál, jen jejich postup není tak hladký, jako byl. Lysandr s čumákem u země se plouží po sotva viditelných stopách. Nina se celou dobu mračí. Když konečně vyjedou z lesa, je už skoro večer.

„Co teď?“ optá se na zemi. Vyjeli přesně na stejném místě jako ten strážný.

Brev váhá, nakonec se rozhodne. „Jedeme. Teď už nepůjde o nic jiného než o rychlost a vytrvalost koní. Máme ty nejlepší, tak to zvládneme!“ Pobídne ho do cvalu, dokud nezapadne slunce, pak se plouží krokem. Něco si vezmou ze zásob z vaků. K ránu se optá.

„Kolik máme zásob?“

„Na dva dny. Nemyslela jsem, že bych měla vzít víc.“

„Dobrá. V nejbližší vesnici se zásobíme. Jedeme,“ vyzve je, jenže koně jsou unavení. V poledne je pobídnou do klusu. K večeru se utáboří, jak kvůli koním, tak kvůli nim. Brev vytáhne mapy. Ptá se, jak je daleko. Čtyři hodiny. Zvládli by noční pochod? Jediný Lysandr není unavený. Vraští čelo. V druhou hodinu dřeva je probudí. Nadávají, ale chápou, že musí dál. Ve svitu měsíce osedlají koně. Vyrazí.

„U Oka, jede taky.“

„U Temného, proč jede na východ?“ nechápe Nina. „Jsme teď někde na hranicích Ryorské země ne? Je s námi spřátelená. Proč nejede na jih? Udělala bych to.“

„Taky nechápu, ale možná už rozumně neuvažuje. Netuším, co se děje v jeho hlavě, ale hvězdy mluví jasně.“

„Změnily názor,“ ozve se posměšně Dvojče.

„Od té doby, co jsme vyjeli z lesa, se ptám trochu jinak. Za dva dny mineme hranice Ryorské země a dostaneme se k Riumi.“

„Víno, vínečko slaďoučké jak hřích. Zaráží mě ten chlap. Proč ho nemůžeme dostihnout? Víte, ráda bych viděla, jak vypadá,“ řekne zamyšleně. „Na strážného je to docela úctyhodný výkon, ne?“

Brev si pomyslí, že má pravdu. Jako by záhadně věděl, kdy oni odpočívají, kdy má jet, ale to přece nejde. Podle Niny je před nimi stále stejně. Šest hodin. To je rozmezí jednoho Času. Rozhodne se. „Nebudeme odpočívat. Je to jen rozmezí jednoho Času, u Temného, přece nás neporazí!“

„Dobrá, ale vydrží to koně?“

„Není lepších koní, než jsou naše!“ zvolá s pevným předsvědčením. Ráno pokyne Nině, aby mu řekla, jak je daleko. Pobledlá Nina zvedne hlavu. Všichni napjatě čekají ortel.

„Pět hodin.“

Na stopařku se upnou čtyři nechápavé pohledy. Copak je možné, aby věděl, že jedou? Nikdo je nesleduje. Jak mohl vědět, že jedou? Ta otázka se jim omílá neustále dokola.

„To není možné,“ zachraptí Brev. „Jeli jsme celou noc. Nemohli jsme ho dotáhnout jen na pět hodin! To je prostě nemožné. Nespletla ses?“

Nině se zkřiví obličej. Narovná se. „Myslíš, že se mi to líbí? Stopy říkají jasně. Pět hodin a nějaké drobné. Jak je to možné? Nevím!“ zařve tak silně, že koně přešlápnou. „Netuším, jak to dělá, ale stopy nelžou. Víš co? Optej se hvězd, chytráku!“

Brev vztekle sleze z koně. Rozloží papíry na zem. Začne počítat, pak je rozmetá na kusy. Říkají něco jiného.

Všichni se napjatě na něj dívají.

„Tak co?“ optá se jedovatě Nina. „Co ti řekly?“

„Že jsme ho dohonili.“

Smích. Vítězoslavný, skoro hysterický. Nevěřícný, který se změní ve vážný. Armilon sedí na koni, dívá se kupředu.

„Breve, nezdá se ti na tom něco divného?“

„Divného? Všechno je divné! Ten požár, ten útěk i ten záhadný chlap bez tváře!“ zařve nespokojeně. Shrne papíry k sobě, počítá, dosazuje do vzorců, ale pořád mu vychází to stejné. Armilon se dotkne Brevových napjatých ramen.

„Není možné. Musí… Vůle hvězd je… je…“

„Neměnná, skutečná, pravdivá, chladná?“ opakuje Nina po něm slova, které často opakoval, když chytli zločince. Je ji ho líto, protože zná dobře tu frustrací, když se něčeho nemůže dopídit nebo najít. Pak by si rvala vlasy.

Armilon se dívá. „Narodil se skutečně v té době?“

Všichni ztuhnou. Otočí se k němu. Brev se vrátí k popiskům. Vytáhne jeho údaje. „Třicet úderů po Hodině železa. Hloupost. Nemůže být Nepředurčeným dítětem. Který rodič by se vzdal svého práva, aby byl vychováván v paláci? Ty nebo ty? Nikdo. Mohl by vládnout!“

„Dobrá, jenže co když údaj byl pozměněn nebo špatně opsán. Co když to byl například údaj třicet úderů po poslední hodině Čase dřeva? Nebo ohně, pak by výsledky byly jiné, ne?“

„Jistěže by byly jiné. Nemohu kontrolovat každou hodinu. To bych se zbláznil a zatím by utekl! Kde vlastně jsme?“

„Riumi. Jsme na hranici království Riumi.“

„Dobrá jedeme dál. Dostihneme ho. Budeme to dělat jako doposud.“ Už klidnější schová papíry. „Co zásoby?“

„Nulové.“

„V další vesnici se zásobíme.“

Nina zaváhá. „Dál na východ je Údolí stínů!“ Všichni se na sebe podívají.

Dvojčata se ušklíbnou. „Nikdo není takový blázen, aby tam šel. Jedeme!“

Počkají na Breva, který se posadí na koně a vyrazí kupředu. Hodiny pomalu míjí, až se slijí v dny. Šest dní uběhne, aniž by jen zahlédli zadek jeho koně. Překonali i déšť, kdy museli čekat stejně jako on a sbírali síly k další honitbě. Z dnů se stal okamžik, ale oni stále putují za osamělým jezdcem na vraníku. Z pěti hodin už to stáhli na tři a každá minuta, kterou získají je zaplacená vyčerpanými koňmi i jimi samotnými. Už všichni se naučili poklimbávat v sedle. Lysandr zhubnul a vypadá vychrtle, ale odhodlaně jde za stopou, kterou mu Armilon občas osvěží pachem z košile a bot. Konečně dorazí do městečka, podle mapy posledního v království, kde stojí malá vojenská stanice jako úlitba vojenským stratégům. Podívají se na sebe. Netuší, kdy se myli, kdy se zastavili nebo měli teplé jídlo, protože Astryhze se vyhýbá jakémukoliv lidskému kontaktu a jede pustinou. Tady tím riskuji, protože ztratí drahocenné minuty. Měli udělat to dávno, jenže jako by je popoháněl samotný živel ohně, který jim nedovoloval sejít ze stopy.

„Lovci!“

„Koně. Nejvyšší důležitost.“

„Listiny!“

Brev zaprská, ale vyndá je. Velitel kývne na své lidi. „Koho stíháte?“

„Amadeo Astryhze.“

„Toho strážného? Ještě jste ho nedostali?“ Lovci ztuhnou nevoli, jak se nějaký vojáček ze zapadlé stanice se odvažuje s nimi takhle mluvit. „Musela to být drsná jízda. Každá vesnice i město dostali rozkaz sledovat jezdce. Zde jsou koně. Tímto směrem je už jedno.“

„Víme. Dostaneme ho tam.“

„Ano. Hodně štěstí.“ Nechají skoro po měsíci koně na stanici. Nina se za nimi otočí. „Postarejte se o ně dobře, nebo vám vykuchám střeva!“ Pobídnou čerstvé koně. Mají šanci. Celou dobu se báli, že ztratí jeho stopu, ale ještě víc je popoháněl spalující žár loveckého pudu a hořká příchuť prohry. Ještě za nikým tak dlouho nemuseli jet. Dobře vědí, že ho až dostihnou, tak z něj vytřesou duši. Vůbec už si nevzpomínají na svá slova ve Fiore o tom, jak se rodí malí zločinci. Nevzpomínají na nudu, kterou zažívali a nářky z toho, že nemají práci. Teď chtějí jedno.

Najít ho.

Donést hlavu svému veliteli.

Vidět ho.

Napít se studeného piva a spát tři dny.

Koně letí jako by jim narostly křídla. Spěchají za strážným. Lysandr s čenichem a obnovenou energii běží před koňmi. Nina cítí, že se blíží chvíle, kdy ho spatří. Na okamžik seskočí z koně, dotkne se stop. Zvedne hlavu a přikývne. Oči ji planou neuvěřitelnou sílou z toho, že konečně má kořist na dosah ruky. Bude to její nejcennější trofej, ať už živá nebo mrtvá. Pobídnou koně k většímu trysku, že si nevšímají teploty, která se pomalu zvedá, ale tmavé stíny hor v dálce jsou zřetelné. Nakonec zahlédnou jezdce. Dívá se jejich směrem. Otočí se a cvalem se žene k horám.

Jedou za ním, skoro leží na krcích koní. Už mají cíl jasně před sebou, když Brev zastaví. Za ním ostatní, protože jezdec na vraníku nehnutě stojí. Nedívá se na ně, ale na skály, které se před ním tyčí.

„Je v pasti. Vy vlevo, Armilone, Nino vpravo. Nesmí nám utéct.

„Nemá kam. Před sebou má jen údolí.“

„Nikdo nevstoupí do údolí,“ řekne Brev. „Konečně je lov u konce.“

„Ráda ho poznám.“ Olízne si rty Nina. S Armilonem vyjedou napravo, aby mu odřízli cestu. Dvojčata vlevo. Pomalu ho obkličují. Brev vytáhne dalekohled od stejného astrologa. Musel ho uplatit, ale stálo to za to. Přiloží ho k oku. Hubený černovlasý muž, jehož rysy jsou nezřetelné. Kůň stojí s hlavou mezi nohama. Je vyčerpaný. Otáčí se?! Ne! Nevěřícně se dívá, jak jede k údolí.

Zbláznil se?! „Nejezdi tam!“ vykřikne mimoděk. Pobídne koně k cvalu, ale uvědomuje si, že jestli tam vstoupí, přijede pozdě. I ostatní ze skupiny si to uvědomili a pobízejí koně. Dvojčata si připravuje síť.

Stihnou?

Nestihnou?

„Nejezdi tam!“ řve jak pominutý, aniž vlastně ví proč.

Pozdě. Právě s vraníkem vstoupil do pouštní výhně. Prudce zastaví koně. Nina vystřelí. Vraník zařičí, klopýtne, pak upadne a nevstane. Nina jadrně zakleje, i když je ráda, že se trefila. Mimoděk pocítí pýchu, protože málokdo by za jízdy dokázal trefit z takové dálky do tak malého cíle, přestože střílela na Astryhze.

Ještě je šance, když se dívají, jak sundává z koně věci, loučí se s koněm a vchází do údolí. Brev si vybaví úzkou soutěsku, která se rozšiřuje do údolí. Polkne, když si vybaví vyprávění o šedých stínech, které vládnou údolí. 

„Je to blázen, Breve!“ zvolá nevěřícně Nina.

„Jo, je,“ potvrdí ji. Nechápe, jak mohl tam vlézt. To dává přednost pomalé smrti, před nimi?

„Co teď?“ optají se dvojčata. Jeden z nich uklidňuje poblázněného koně.

„Utáboříme se. Vrátí se, a jestli ne… Odjedeme. Je mrtvý.“ Přikývnou. „Týden stačí. Nikdo nepřežije tolik dní v údolí.“ Všichni se zadívají směrem k ústí. Sesednou ve vedru, které sem táhne z pouště Sssertan. Jedinou překážkou, kterou má poušť na své zničující pouti, je právě přirozená hradba skal – Údolí stínů.

Komentář

 

7.-intriky-i

 
 

Portrét