Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 5. 2017

Vůle hvězd

Prolog

Z vůle koně

Místností se prohánějí šepotavé stíny vytvářející iluzi ohnivých skřítků, kteří tančí v plamenech. I na soškách pěti živlů, které stojí na poličce a hlídají domov, jsou vidět odlesky plamenů. Jejich jindy dobrotivé výrazy jsou nyní démonické a pokřivené. Není ušetřena ani velká skříň s klíčem a truhla, přes kterou je přehozeno vyšívané plátno. K jedné zdi je přiražená velká manželská postel, z které se ozývají bolestivé výkřiky trpící ženy. Vedle postele stojí dřevěná stolička s mísou horké vody. Na podlaze, jindy čistě uklizené, jsou poházena zmuchlaná plátna. Ani vůně sušených bylin nedokáže přehlušit železitý pach krve.

Žena v dlouhé sukni a halence, která odhaluje ramena a kus hrudi, pobíhá kolem postele. Cop z hnědých vlasů s šedými pramínky poletuje za svou majitelkou jak zuřivý houser. Přikládá ženě mokré plátno na čelo. Potom jí otře ztrhaný obličej. Uklidňujícím hlasem jí říká: „Už to bude, Riano. Uvidíš, za chvilku to skončí,“ ale vráska mezi obočím dává tušit, že není tak klidná, jak zní.

Oči rodičky se zaostří na majitelku hlasu. „Chla… pec… Amadeo… musí být, Olivieno.“

„Bude. Už vidím hlavičku. Uvidíš, vše dobře dopadne. Nadechni se a vydechni. Křič, jestli ti to pomůže.“ Podívá se pod sukni, která je růžově zbarvená. Zamračí se ještě víc, protože nechápe, proč se dítěti nechce na svět. Vyzkoušela vše, ale jako by samotná Vůle hvězd bránila tomuto zrození.

 Ne, to není tím. Kdyby nebyla v tomto věku, pak by mohla přežít, ale… Najednou zhasne jedna ze svíček. Oliviena se vyděsí. „Zlé znamení!“ zašeptá a udělá ochranné znamení. Ruce se jí roztřesou, protože má pocit, že právě kolem ní prošla smrt. Vezme křesadlo a roztřesenou rukou se snaží svíčku opět zapálit, ale knot ne a ne se vznítit. Vezme druhou svíčku, nakloní ji, ale plamínek se jejím úsilím chvěje. Čelo se jí orosí, protože má pocit, že pokud ji nezapálí, pak se stane něco špatného. „Ohni, prosím, pomoz!“ požádá ochranného bůžka, jenž vládne ohni. V tom žena v posteli vykřikne.  Tělo se jí vzepne a nohy má křečovitě natažené bolestí, kterou tělo není schopné zvládnout. Oliviena se podívá na hodiny, které musí být v každé domácnosti, ale pak se věnuje dál ohni. Vykřikne bolestí, jak jí plamínek svíčky ožehne ruku, ale vydrží. Po tváři jí skane slza. „Konečně. Riano, hoří…“ Otočí se k ženě na posteli. Vyděsí se, když nezpozoruje žádný pohyb. Rychle jí sáhne na čelo, pak položí dlaň před ústa a druhou rukou se dotkne hrudi, kde cítí tlukot srdce. Žije!

 Úlevou jí vyhrknou slzy, které rychle utře. Přejde k roztaženým nohám podívat se, zda může cokoliv udělat, aby už dál netrpěla.  Přitom váhá, jestli má nejdřív pomoci rodičce nebo dítěti. Kdyby nepřežila, pak dítě zůstane bez matky.  Proto se rozhodne zachránit svou přítelkyni. Roztřeseně jí dá přičichnout k povzbuzujícímu prášku. Na rty nakape drogu, která jí pomůže zapomenout. Možná to měla udělat dřív, ale jsou to nebezpečné látky, které by mohly zabít jak matku, tak dítě. Zabraly, oddechne si.

„Nádech, výdech. Tlač! U Temného oka, tlač, Riano! Pro své dítě, pro sebe, pro Orma!“ zařve. Přestává vnímat, jak dlouho už porod trvá. Na chvilku má pocit, že vyhrála, že dítě si dá konečně říct, ale vzápětí pozná, že to byla iluze, protože rodička ztratila příliš sil a krve. I kdyby to už netrvalo dlouho, stejně to nemusí přežít. Předloktím si otře zpocené čelo.

„Promiň, Riano. Klidně mě proklej, ale splním tvou prosbu, i když nerada,“ bručí, když jí dává další dávku drogy. Dítěti neuškodí, ale Riana je v tomto okamžiku již mrtvá. Musí dítě zachránit, protože pochybuje, že Riana to přežije.  Má tušení, že i ona sama si je toho vědoma. Tak dlouho se modlila, aby svému muži přivedla na svět chlapce, že i když si přeje opak, splní její touhu, i když tím ztratí nejdražší přítelkyni.

Dveře se otevřou. „Jak…“

„Zmiz, Orme!“ zařve porodní bába a napřáhne před sebe ruku. Nejraději by ho zaškrtila, ale dobře ví, že její přítelkyně se rozhodla pro dítě taky. V tomhle věku je skoro zázrak, že otěhotněla.

„Promiň,“ řekne Orm a neklidně pohlédne na nepořádek v místnosti. Co si vybavuje, žádný porod nebyl tak dlouhý. Tiše zavře dveře. Srdce mu svírá ledový prstenec strachu.

„Stalo se něco?“ optá se muž u stolu v hlavní místnosti, kde čeká na výsledek porodu. Před sebou má knihu, hodiny a papíry pokreslené různými diagramy.

„Ne, vše je v pořádku.“ Posadí se za stůl s vyšívaným ubrusem. Mimoděk ho hladí a vzpomíná, jak zde jeho žena po večerech sedávala a trpělivě vyšívala jeden žlutý plátek za druhým.

Muž v tunice švestkové barvy pozoruje Ormazda Astryhze. Jeho cestovní černý plášť je přehozen přes židli, nohy v černých kamaších má zkříženy pod stolem.  Je už starší, ale na tváři to není vidět. I vlasy má jako mladík – husté, bez známky šedivých pramenů. Jen na rukou jsou vidět první příznaky stárnutí. „To jsem rád. Blíží se Hodina železa, kdy prolétá mezi Aspisem a Divinem Zářivá Luna. Ona rozhodne, zda tvé dítě bude žít v paláci, nebo v této…“ rozhlédne se po místnosti, „chajdě.“

Muž sevře ruce. Tenhle dům vystavěl pro svou Rianu a je jeden z nejhezčích v městečku. Není největší, ale je bytelný, a na rozdíl od mnoha jiných je vystaven z pálených cihel, má doškovou střechu a několik místností, včetně malé stáje pro koně a osla. Má i půdu a sklep, čímž se nemůže jen tak některý dům pochlubit. Taky domácnost je vybavená přepychově a okna má skleněná. Může si to dovolit, protože dodává obuv samotnému veliteli knížecího vojska. Na podmínky, jaké v zemi panují, se mu daří dobře. Jsou zde i tací, co nemají chleba do úst. Trhne sebou, když uslyší příšerný výkřik. Pohlédne na astrologa, kterého nezajímá nic jiného než tabulky a hodiny. Vstane, ale už nic neslyší. Podívá se na sošky živlů. Nejvíc se modlí k živlu dřeva, v době jehož vlády se narodil a který ho předurčil k ševcovině. Pokorně sklopí hlavu a požádá živel, aby vše dobře dopadlo. Pak se zadívá na astrologa. Nadechne se, i když si přísahal, že se neoptá.

„Má žena, přežije?“

Muž v oděvu královských astrologů pomalu zvedne hlavu. Zadívá se na vysokého shrbeného muže, který celý život proseděl u verpánku sehnutý nad botami. Silně prokvetlé černé vlasy má svázané stužkou do ohonu. Ruce se třesou a v šedozelených očích má strach.

„Máte její horoskop, ne? Co tam je?“

Muž odsune papíry, vytáhne jeden a zadívá se na diagram. Pak vzhlédne k muži před sebou. „Ormazde Astryh…,“ přeruší ho další výkřik. Orm to nevydrží a vrhne se ke dveřím. Astrolog se s napětím podívá na hodiny, a oddechne si. Je rád, že je to za ním. S kolegou se podělili o tuhle oblast, ale on na rozdíl od něj musel být u dvou porodů. Je zvědavý, zda on měl nějaké dítě narozené v tomto čase. Hodina železa minula a nastoupila vláda dřeva, ale podle pravidel musí počkat na porodní bábu, aby mu řekla, kdy přesně se chlapec narodil. Je to jen pár chvil, kdy kolem nich proletěla Zářivá Luna, která mění obyčejné osudy smrtelníků v neobyčejné. Dítěti narozenému v tomto čase, ať už z chalupy nebo paláce, je předurčeno žít v paláci a může se jednou stát i vládcem království.

 

Oliviena klesne na kolena. Sevře ruku své přítelkyně, ale pak se vzpamatuje. Obestře ji ledový klid, jaký ještě nezažila. Beze spěchu k ní přejde a dítě násilím vytáhne. Nikdy by neřekla, že může být tak zaklíněné. Kdyby to tušila už na začátku, provedla by Řez, ale nic nenaznačovalo, že by to nemělo jít normálním způsobem. V duchu zapřísahá všechny živly, aby dítě bylo naživu. Plácne ho přes zadek, protože je zticha, ale nic se nestane. V panice s ním zatřese a dítě se syčivě nadechne. Úlevou je k sobě mocně přitiskne, až nakonec dostane strach, že je zadusí. Přestřihne pupeční šňůru a teprve teď si dovolí podívat na nehybné bledé tělo. Přejde k ženě, položí jí dítě na ztichlé srdce.

„Riano, je to chlapec. Amadeo, přesně, jak sis to přála. Nechť ti hvězdy dopřejí šťastný průchod Stezkami mrtvých.“ Zatlačí jí oči. Pak se ohlédne na hodiny. Nehybnýma očima sleduje ručičku, jak opouští Hodinu železa. Pak se zadívá na sklopená víčka své přítelkyně. Čeká, počítá plné údery. Nakonec vezme dítě do náruče a strašlivě vykřikne, až se dítě leknutím rozeřve. „Pro tebe, pro Orma, má drahá přítelkyně.“  Otočí se ke dveřím, když ty se prudce otevřou a ona uvidí vyděšeného Orma. Ví, že její výkřik považoval za Rianin.

„Ne!“ vykřikne, když mu dojde, co se stalo. Oliviena rychle přikryje roztažené nohy. V náručí chová dítě zabalené do plátna. „Riano! Ne! Ty…“

„Ticho!“ okřikne ho. „Je tu dítě.“ Pohoupe novorozeně, aby ho uklidnila, což se jí, nechápe jak, podaří.

„Žije?“ ozve se chladný astrologův hlas ode dveří. Nezajímá ho nic. Ani mrtvá žena, ani naříkající Orm nebo zkrvavená plátna poházená po podlaze. Je tu kvůli jedné věci .

„Ano.“

„Z vůle království a jejich zákonů ti přikazuji udat přesný čas příchodu dítěte Ormazda a Rianiny Astryhze! Víš, jaký je trest pro nesprávné uvedení hodiny narození!“

Orm vyskočí a začne do něj bušit, ale muž ho odstrčí tak prudce, že upadne na zem. Neochvějně se dívá do modrých očí porodní báby.

Oliviena se zachvěje. Její rozhodnost taje pod upřeným pohledem královského astrologa, ale pak se vzpamatuje. Riana  obětovala kvůli malému život. Tolik se modlila, aby někdo mohl převzít živnost, aby se o ně ve stáří staral. Dcery jí touhu nevynahradily, i když se staly sluncem jejího života. Pevně sevře právě narozený uzlík. Nadechne se, i když ví, jak krutý trest ji čeká v případě, že se to zjistí. Zadívá se do chlapečkovy tváře, která je přitisknutá k jejím prsům.

„Třicet úderů po Hodině železa.“ Zadívá se na hodiny. „S posledním výkřikem ho vytlačila ze sebe. Museli jste to sami slyšet.“

„V pořádku.“

„On za to může! Nenávidím ho!“ zaječí Orm. „Vzal mi ženu… Mou… Mou Rianu!“ pláče a žene se k Olivieně. Ta jednou rukou stiskne uzlíček a druhou se pořádně rozmáchne. Místností se ozve mohutné plesknutí.

„Chceš ještě jednu? Vypadněte! Zde nemáte co dělat!“ oboří se na oba dva. „Musím ji připravit a ty si rozmysli, jak se postaráš o dítě! Bude to?!“ Dupne nohou do dřevěné podlahy. „A běž sehnat nějakou ženu, co porodila. Tvůj syn nemá nikoho kromě tebe, Orme. Tvá žena pro něj riskovala svůj život. Rozhodli jste se, že přivedete na svět nový život, a já vás varovala, že je slabá a kvůli věku to nemusí zvládnout. Věřil jsi, ale Vůle hvězd vzala její dech k sobě, tak buď chlap a nechtěj, abych ti přiložila ještě jednou. Nebo její oběť byla zbytečná?!“ útočí.

Orm stojí se sklopenou hlavou. „Promiň.“

Rysy Olivieny změknou. Pohladí ho po tváři. „Taky jsem ji milovala. Byla mou nejlepší přítelkyní. Jdi a nech nás tu na chvilku samotné.“ Počká, až se dveře zavřou a nohy jí povolí. Klesne na podlahu. Dítě položí před sebe a dívá se do jeho obličeje. Má modré oči, ale jejich barva se může ještě změnit. Jaké budou, netuší, ale ví, co právě provedla. Lhala královskému astrologovi, lhala Sítu království, jejímž členem je. Pokud někdo zjistí pravdu, pak zemře.

„Stál jsi za to, maličký? Stojíš za tolik životů? Mohl jsi žít v paláci, vládnout nebo velet vojskům. Dokonce se stát nejvyšším astrologem. Měl jsi možnost být čímkoliv a věrně sloužit království. Odsoudila jsem tě k tomu stát se ševcem nebo někým stejně obyčejným, ale Riana si to tak přála… Lhala jsem. Poprvé v životě a kvůli tobě. Nezklam mě, maličký.“ Narovná se, zvrátí hlavu. Udělá se jí špatně z pachu krve, bylin a smrti. Zvedne se a otevře do noci okenice. Zadívá se vzhůru, ale kometa už není vidět. Chladný vzduch ji probere. Musí uklidit místnost, i když to není  její povinností, ale Riana pro ni byla něco víc než jen rodičkou. Nechá otevřené okno, aby se větralo. Dítě položí do přichystané kolébky a pohladí ho po baculaté tvářičce. Potom začne rychle uklízet špinavá plátna, nakonec sundá sušené byliny: démoníčka, jenž má odlákat všechny démony, svatavku, která má přispět k uzdravení, a na konec větrovku, jež odhání všechny zlé duchy. Ani jediná bylinka nepomohla její přítelkyni. Uschová je do své brašny. Dneska už k žádné jiné ženě není pozvaná, čemuž je ráda. Sice za dva dny má jít ke kovářově ženě, ale do té doby nechce na nic myslet.

Když je vše uklizeno, přejde k mrtvé ženě. Narovná jí nohy, omyje tělo a převleče do nejlepších šatů, které měla. Jsou, stejně jako její oči. Nebesky modré a zdobené  bílou krajkou. Když si je ušila, všechny ženy jí je záviděly. Vzpomene si, jak se nesla po boku svého muže na slavnosti. Jako šlechtična. Někteří říkali, že je pyšná. Ale nebyla to pravda, byly to jen závistivé jazyky drben, které ji pomlouvaly, protože byla krásná. Teď už se jistě vydala do Země mrtvých, kde už ji pomlouvačné šípy nemohou zasáhnout. Ani království, ani zlolajné jazyky. 

„Olivieno?“

„Našel jsi někoho? Myslím, že žena pasáka Seirena by byla ochotná ho krmit. Posledně mi povídala, že má až moc mléka.“

Orm zrudne, ale přikývne. „Ano, zašel jsem za ní a souhlasí. Bylo jí Riany líto. Olivieno, proč?“

Oliviena se posadí na stoličku, kde ještě před chvilkou stála mísa s vodou. „Netuším proč. Kdybych to věděla… Ptal ses astrologa?“

„Zeptal jsem se. Nic mi neřekl, jen něco načmáral na rub nějaké listiny a to bylo všechno.“

„Zpráva pro královský archív.“

„Nevěděl jsem.“

„To nic. Zítra se přijdu podívat. Ohřej vodu.“

„Proč?“ Podívá se po své manželce. Plakal by, kdyby věděl, že by mu to Oliviena dovolila.

„Abych mohla umýt chlapce. Měla jsem to udělat dřív, ale voda byla špinavá. V krvavé jsem ho nechtěla koupat.“ A tys potřeboval vypadnout na čerstvý vzduch a vzpamatovat se. I když se z toho zřejmě nikdy nevzpamatuješ úplně, pomyslí si smutně. Miloval svou ženu celým srdcem. Žádná jiná pro něj nikdy neexistovala a existovat nebude.

„Samozřejmě. Hned to bude. Olivieno, omlouvám se za tamto,“ řekne mezi dveřmi.

Oliviena  se smutně pousměje. „Vypadni a ohřej tu vodu. Musíš ji zastoupit.“ Je škoda, že Rianiny dcery Kassie s Iliyou nemohly přijet, ale osud je zavál někam jinam. Jako mnoho lidí, kterým Vůle hvězd určila osud daleko od rodin. Orm bude mít mnoho starostí s chlapcem, ale je tu ještě ona a nechystá se odejít do Země mrtvých. Už je několikanásobnou tetičkou, bude ještě jednou tomuhle drobečkovi. Vyjde ven a podle starého zvyku nechá otevřené dveře, aby duše mohla svobodně odejít. I hlavní dveře jsou otevřené a nad nimi je už pověšená žlutá stuha zármutku. Sedne si na lavici. Mimoděk obdivuje květiny, které tu rostou. Riana se narodila v Čase vody a cokoliv zasadila, to jí rostlo. Orm se narodil v Čase dřeva. Dokonale se k sobě hodili.

„Už je ohřátá,“ informuje ji Orm se zaťatýma rukama. Olivieně ihned dojde, že nikdy nekoupal dítě. Vejde dovnitř, ale dveře nechají otevřené. Najednou zaslechnou pláč. Otočí se k manželské místnosti, ale ten zvuk odtamtud nepřichází. Vyjdou ven. K brance přijíždí zastřešený vůz střežený královskou stráží. Ihned jim dojde, co to znamená. Olivieně se sevře srdce. Kdyby neudělala, co udělala, pak by v tuto chvílí musela…

„Dům ševce Ormazda a Rianiny Astryhze?“

„Ano, přejete si?“

„Podle záznamů zde máme vyzvednout dítě a odvézt je do hlavního města. Ihned ho vydejte!“ Muži napřáhnou meče, protože občas se jim stává, že matka odmítne Vůli hvězd. Kapitán stráže mlčky stojí. Doufá, že to tu proběhne  bez potíží.

„Dítě se narodilo po Hodině železa!“ Do popředí se postaví Oliviena, stále ještě jen v sukni a haleně, která víc odkrývá, než zakrývá.

„Ty jsi kdo? Chceme vidět rozhodnutí přítomného astrologa.“

„Jsem porodní bába Oliviena.“

„Nevypadáš na ni!“

„To je moje věc, kmáne!“ Okamžitě si stočí cop kolem hlavy. 

„Omlouvám se, paní Olivieno, ale přesto potřebujeme rozhodnutí královského astrologa. Byl přítomen v čase porodu, nebo ne?“

„Byl. Tady to je.“ Orm podá kapitánovi papír, který tu astrolog zanechal se slovy, že ho má dát strážím a že se objeví za pár dní, aby předestřel, čím se chlapec má stát.

Kapitán vezme papír a pečlivě přečte vzkaz. Dá ho do desek k ostatním papírům. Pak je uschová do brašny u sedla. „Jedeme dál!“

„Viděla jsi, byly tam tři děti, a to jenom z našeho městečka a okolí.“

„Mnoho párů se snaží, aby měli své potomky při průletu komety.“

„Opravdu? Neslyšel jsem to. Riana…“

„Riana chtěla, abys měl chlapce, který po tobě převezme živnost. Ale dobře víš, že vše záleží na horoskopu, který sestaví astrolog.“ Sevře mu rameno a usměje se. „Ale narodil se v Čase dřeva jako ty. Je tu velká pravděpodobnost, že tě bude následovat.“

„Ano, vím,“ přikývne Orm. „Jsem rád, že se narodil v Čase dřeva stejně jako já. Možná zůstane ševcem. I když je to dřina, přál bych si předat své umění vlastní krvi.“

„Musíš věřit, že mu to Vůle hvězd určí.“ Ohlédne se za vozem, který odváží děti s nepředurčeným osudem, děti, které mohou vše. Je ráda, když skřípot vozu a pláč dětí umlknou. Zavrtí hlavou a vrátí se do chalupy, aby manželovi Riany ukázala, jak se koupe dítě.

 

Po schodech  bílého paláce schází muž v dlouhé tunice švestkové barvy, přepásané stříbrným pásem s ametysty. Přijíždí poslední vůz s Nepředurčenými dětmi. Výpočty, ale především jeho magie, která se dotýká hvězd, mu ukázaly, že s vozem přijede někdo výjimečný. Někdo, kdo pohne jeho osudem. Stojí na druhém schodu a ostražitě pozoruje strážné, kteří pomáhají kojným dolů z vozu. Chovají se k nim s úctou a ještě opatrněji k dětem. Tmavozelené oči třetího nejvyššího astrologa království prohlížejí pečlivě jednotlivé děti. V tváři se mu nezračí žádný pocit, ale v duši mu roste zmatek. Copak se hvězdy mýlily? Není možné, aby dítě, které očekává, mezi přítomnými nebylo. Hvězdy jasně řekly, že se narodí v Hodině železa, kdy kometa projde třemi souhvězdími a mine velmi blízko Dóm slunce, v kterém se nalézá jejich planeta. Prudce se otočí a vychází schody. Ve světlých vlasech se mu skví stříbrný kroužek, který je drží tak, aby mu nepadaly do jemně řezaného obličeje.

„Kdo to byl?“ optá se jedna žena. „Nosí barvy astrologů.“

„Ten? Elean, Třetí nejvyšší astrolog království.“

„Je krásný,“ poznamená druhá.

Kapitán stráže se dívá nahoru. „Je nebezpečný, to je hlavní. Raději si ho nevšímejte,“ poradí jim. „Pojďte za mnou, nikam neodbočujte.“ Vykročí k místu, odkud je slyšet pláč jiných dětí. V myšlenkách si vybaví, že jeho bývalý kapitán mu povídal, že naposled toto místo slyšelo pláč dětí před čtyřiceti lety, což znamená, že Zářivá Luna přilétá jednou za čtyřicet let. Dalších dětí se on nejspíš nedožije, a pokud ano, pak bude tak starý, že to bude k ničemu.

„Někde se stala chyba. Někdo unikl Sítu království,“ promlouvá do ticha Elean v observatoři. Nemusí se dívat do diagramů, tabulek nebo výpočtů, které kdysi udělal pro ověření své magie. Stačí mu oči a ruce, které svírají neviditelné Nitky vedoucí k hvězdám, jež určují osud všech živých bytostí. „Kde jsi? Kde se schováváš? Musím tě najít, i když se to zdá nemožné!“ zamumlá a s posledním slovem pohasne jas jeho očí. Observatoř s dalekohledem je opět prázdná. Výpočty a tabulky pohltí oheň, aby je nikdo nemohl přečíst.

Komentář

1.Mistr meče

 

 
 

Portrét