Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 7. 2018

Vůle hvězd

 

Kapitola 25.

 

Výběrčí daní

Yervové jsou zvířata chovaná pro strážní službu. Jelikož jsou velmi drazí, mohou si je dovolit jen bohatí. Mají velmi pevnou temně šedou kůži, ostré zuby a tlapy s přísavkami, které jim dovoluji skákat v různých úhlech…“

chovatel yervů Siriam D´idin

„Oheň! Voda! Oheň! Vítr! Vítr!“ Daimón skoro automaticky vysílá jednu vlnu za druhou, které se rozbijí o netvora, který mu přikazuje, co má dělat. „Zaútoč!“ Daimón sérii útoku jak zároveň využívá jednotlivé živly, tak i meč jako samotný nástroj.

„Dost!“

Daimón strne, potom pomalu spustí meč špičkou k zemi.

„Není to ono, ale dál už nepokročíš,“ řekne nemilosrdně Dračí pán. Mávnutí obrovským ocasem nezanechá na Stezce žádnou změnu, jako by nepodléhala zničení.

Daimónova ramena při těch slovech poklesnou a v obličeji je vidět zklamání. K čemu je mu meč, který neumí ovládat?

„Neovládáš magii, Bezejmenný, ale myslím, že jsi nejlepší šermíř, jakého jsem viděl. Půjdeme za Sereninem. Porazíš ho a odejdeš splnit sliby, o kterých jsi mi vyprávěl.“

Daimón přikývne.

Dračí pán na něj upře zamyšlený pohled. Kdyby měl oči, jenže celé jeho tělo tvoří skořápka toho, čím byl. „Porazíš každého, kromě nás, Dračích pánů.“

„Porazí vás někdo?“

„Ano. Je to samotná Vůle hvězd.“

Daimón překvapeně se zastaví. Vůle hvězd? Dračí pánové bojují s Vůlí hvězd? Ale ta je přece všemocná! Určuje chod země, chod království i jich samotných. Jak může někdo proti ní bojovat?

„Jdeme! Nechci trávit věčnost s takovým usmrkancem.“ Těžkopádně se obrátí a zmizí. Za ním jde Daimón. Sotva vyleze, už se k němu hrne Argés, který do něj nadšeně šťouchne hlavou, až ho skoro porazí. Obejme ho a přitiskne si k hřívě tvář. Netušil, jak moc mu chyběl, dokud ho neuviděl. Potom spatří Serenina. Tváří se ustaraně.

„Dračí pane, jak…“

„Je připravený, Serenine a já si konečně odpočinu. Víš, co máš dělat. Až to skončíš, i tvůj život skončí.“

Serenin se ukloní. Taková je vůle těch, co ho sem přivedli, aniž by to tušil. Dračí pán zvedne hlavu k Jiskrovci, který září tak jasně, jako by chtěl z oblohy vytěsnit měsíc. Otevře tlamu, jako by chtěl zařvat, ale jeho tělo se začne hroutit, až pomalu zmizí a mezi stromy zůstane ležet bílá lebka. Serenin si otře čelo. Potom se zaměří na Daimóna, kterému je, aniž to ví, mizerně. Jako by ztratil nejlepšího přítele, přitom celou dobu ho jenom komandoval a smál se jeho chybám. Pořád do něj ryl, až skoro by řekl, že je to Sereninovo dvojče. Nesnášel ho, nyní mu chybí.

Podvědomě napřáhne meč, udeří takovou sílou, že Sereninovi zabrní paže, ale nepoddá se útoku a zaútočí sérii rychlých útoků. Daimón užasle sleduje, jak snadno zvládá jeho útoky. Kdykoliv by mohl Serenina odzbrojit, místo toho najednou má chuť šermovat. Boj se protahuje, až Serenin udělá krok, pozvedne meč a ukloní se.

Daimón nemůže uvěřit, že ho porazil, že se vzdal. Vždy to byl on, kdo ukončoval souboj s nějakou sarkastickou poznámkou. „Já…“

„Vyhrál jsi. Porazil jsi mě a věřím, že zvítězíš nad každým člověkem, na kterého narazíš. Pojď, dáme lebku na místo, ať se nezlobí a odejde. Teď už umíš všechno, co jsem tě mohl naučit. Nebyl jsi tam dlouho.“

Daimón se zamračí. „Půl roku, hádám.“

„Sotva měsíc,“ opáčí překvapeně Serenin. „Vypadá to, že tam čas plyne jinak nebo to zařídil Dračí pán, ale v jednom měl pravdu. Můj čas se pomalu chýlí ke konci. Vlastně jsem rád, že nastane konec a teď mi řekni, co chceš udělat jako první?“

„Najdu runy. To je podmínkou, abych mohl meč plně používat. Ty co mám, jsou falešné a prakticky by se za chvilku zde měly rozpadnout. Potom začnu plnit sliby. Najdu vraha kněžny, potom zachráním paní Lachésis, i když nevím, kam je odvedu z Údolí stínů. Ne, až najdu runy, musím nejdřív najít bojovníka. Mám pocit, že to je nejdůležitější. Potom zajdu na Stezky mrtvých. Vlastně toho tolik není. A zabít malou holčičku,“ dořekne tiše, že ho Serenin sotva slyší. „To bude pro mě nejhorší.“

„Někdy to nemusí být tak těžké.“

„Zabít přítele je vždy těžké.“

Vida, zdá se, že ledacos se naučil. Možná, že si i připomene jeho rady. Společným a Argésovým úsilím odtáhnou lebku, kam patří. Serenin se dívá na kosti a tvář se mu protahuje, při myšlence, že tohle má zakopat, jenže neodváží se protivit přání Dračího pána.

„Zakopeš ho, Serenine?“ optá se Daimón, který s ním stojí na pokraji jámy. Tohle je práce, kterou by nechtěl dělat.

„Ano. Nerad, ale musím respektovat jeho přání, a pak bojím se, co by mohl udělat, kdybych to nesplnil. Měl jsem z něho strach. Poprvé v životě jsem se skutečně bál.“

„Já taky. Byl neuvěřitelný. Jen je škoda, že netuším, kde hledat ty runy. Nevím, ani koho bych se mohl na to optat.“

Serenin mu položí ruku na rameno. „Nedělal bych si starosti. Myslím, že meč si je k sobě přitáhne, nebo ony jeho k sobě. Jdi podle instinktu. Narazíš na ně, věř mi.“

„Kdybych měl runu větru, potom bych ti je pomohl zasypat.“

„Abych dříve zemřel?“ zasměje se. „Ó to ne! Ještě nehodlám odejít na Stezky, i když podle tvého vyprávění je tam čarokrásně. Pojď, najíme se. Mám výbornou houbovou polévku s kousky masa, co běželo kolem mne.“ Oba dva se zasmějí. Vrátí se do tábora. Sednou si k ohni, když ve tmě zasvítí oči. Serenin se ohlédne, ale uklidní se, když zahlédne mladého yerva. O dost později jdou spát.

„Serenine, zvládnu to?“

„Jistěže a nech mě spát. Jo, máš tu společnost.“ Ozve se zachrápání, čímž dá najevo, že noční plky skončily. Daimón se nadzvedne, ale nikoho kromě Argése nevidí. Hloupost. Usne, jako když ho do vody hodí. Občas se mu mihnou ve snech runy, jak tančí kolem jeho těla, ale jinak nic. Ráno vstane, připraví chleba a vytáhne kus masa.

„Nějak sis přivstal. To se mě chceš zbavit?“ zamumlá zpod pokrývky Serenin.

„Ne. Jen jsem nemohl spát. Klidně lež. Připravím jídlo.“ Nechce se mu odejít do světa, kde vlastně netuší, co ho čeká. Tady je opravdu klid a i když Serenin musí zápasit s lesem, pak nemusí bojovat s lidmi. Potřese hlavou, když si uvědomí, jak se změnil. Rozhodně bude muset pryč.

„Tomu se říká luxusní snídaně,“ zamumlá Serenin a nakrčí nos. Zívne, odhodí kožešinu a posadí se. „Placky, kus masa, dokonce vejce a horký výborný čaj. Tobě se odtud nechce.“

Daimón vzhlédne. „Ne,“ odpoví jednoduše.

„No jo, nedivím se. Je tu krásně.“ Rozhlédne se kolem sebe, zaregistruje dva yervy, na stromě číhajícího dravce. Zřejmě dostal zálusk na Daimónova opeřeného mazlíčka. Nechápe, čím ten opeřenec je přitahuje a k čemu vůbec je. Jenom jí a spí a přitom netloustne, aby ho člověk mohl hodit na rožeň. „Daimóne, k čemu je ten pták?“

„Dostal jsem ho, abych se nenudil.“

„Cože?! Nudnějšího ptáka jsem neviděl! Pravda krásnějšího taky ne, ale zábava s ním je asi jako s mrtvým. Zbav se ho.“

„Nemohu. Tak jídlo je hotovo. Vyrazím hned, jak se najím.“

Serenin mlčky pokývá. Neví, zda má být rád, že zmizí nebo ne. „Ten meč můžeš používat dvěma způsoby. Runy používej na hodně nepřátel, ale myslím, že už moc rad ti nedám.“

„Každá rada je dobrá, i když se možná zdá, že jsem neposlouchal, tak všechno mám tady.“ Ťukne se do spánku.

Serenin se pousměje, potom si uvědomí, že na Stezkách mrtvých musel být skutečně delší dobu, protože krátké vlasy povyrostly, že z nich muže udělat krátký culík. Rysy jsou ostřejší, drsnější, oči starší, jako by tam viděly věci, které bylo by lépe nespatřit. Teď by s ním do bitvy šel a nebál se. „Na.“ Sáhne za sebe, vytáhne kus řemínku. „Vlasy v jídle nejsou dobré.“

Daimón ho přijme, odloží misku a vlasy si sváže.

„Neboj, bude to držet,“ zamumlá. Pohlédne na Argése, který se krmí včerejším uloveným masem. Když ho měl poprvé nakrmit, tak mu bylo divně, ale zvykl si. Přesto to není normální, aby kůň jedl zvířata. Dojedí a Daimón začne připravovat vaky. Moc toho nemá, ale přibyl mu vak s různými bylinami a trvanlivým jídlem, které co byl na Stezce mrtvých, připravil Serenin. Poděkuje mu. Potom osedlá Argése, který si už ráno uvědomil, že pojedou dál. Připevní vaky, plášť sroluje a dá dozadu. Na něj posadí ptáka.

„Víš, když se tak dívám, nemůže to být posel?“

„Posel?“ podiví se.

„No ano. Donáší zprávy. Dali ti ho Lovci, ne? I když popravdě netuším, zda to umí lítat.“

Daimón ho vezme, mlčky si ho prohlíží, potom vyhodí do vzduchu. Zírají, jak padá, potom najednou je pryč, jen před očima mají červenočernou mžitku. Němě se na sebe podívají. 

„No a zapomněl jsi dotyčnému poslat zprávu!“ rozřechtá se najednou Serenin. Les naplní smích dvou smějících lidi. Obejmou se, Daimón se vyhoupne na Argése a vyjedou. „Ať tě Sirius a Jasná Divine provází na tvé pouti, Amadeo!“

Daimón mávne rukou a vyrazí vpřed. Nejdřív se dostane z lesa, potom uvidí. Argés radostně projíždí lesem, až ztmavne, ale už se nebojí jako na začátku a za chvilku stojí na staré kupecké cestě. Pobídne koně směrem k Fiore, potom zaváhá. Tam ne, ale kam by se měl vydat? Polaská Argése po hřívě. Svět je obrovský a tři ztracené runy mrňavé. Fiora ne, na sever se mu nechce, i když by rád viděl sestry. Na východ je Sssertanské území s Údolím stínů. To netouží vidět už vůbec.

„Jih, Argési. Pojedeme na jih, po staré kupecké stezce. Po té nové ne, i když bychom potkali více lidi. Já bych řekl, že runa nebude někde na očích.“ Obrátí Argése a zčerstva vyrazí po zarostlé kamenité stezce. Kolem se rozkládá temný les. Mezi kameny vyráží tráva, občas se dokázal mezi nimi uchytit keř i malý stromek. Přemýšlí o všem možném, hlavně dává pozor. Najednou se zastaví, když zahlédne vesnici. Podívá se kolem sebe. Co tu proboha uprostřed lesa na staré silnici dělá vesnice? Pobídne koně s myšlenkou, že by večer nemusel spát na zemi, ale v pohodlné posteli s dobrým teplým jídlem. Rád by si dal rybu, ale spokojí se s čímkoliv. Co bude teplé. Před vjezdem do vesnice ho udiví množství lidi. Nevypadají nadšeně, dokonce je ani jeho příjezd nevzruší.

Nerozumí jejich jednání. Každý příjezd cizince, dokonce i do velkého města, vzbudí něčí pozornost, ale tihle jdou za svými cíly, dokonce spěchají. Sesedne z koně a jde k hospodě, když uvidí těžký vůz se znakem království. Už chápe, proč jsou tak vyděšení a v mizerné náladě. Výběrčího daní nikdo nemá rád. Zajímalo by ho, co zde dělají? Čím se asi vesnice může živit? Lovem nebo kácením vzácných dřevin? U Oka, nebude to zjišťovat. Jen aby měli volnou postel. Přiváže koně k sloupku, vejde dovnitř. U Temného oka, ani hospodský ho nepřišel přivítat, jenže se mu nediví, když skoro celou hospodu zabral se čtyřmi vojáky statný výběrčí s licousy, bystrýma očima a nákladně oblečený. Hádá, že leckterý zlatý alacald mu uvízne pod nehty. Posadí se do kouta. Doufá, že si ho někdo všimne.

Po drahné chvilce k němu přijde hospodská. „Co to bude?“

„Teplé jídlo, polévka, horké víno a pokoj. Bude?“ Zavrtění. „A co stáj se senem? Našlo by se tam něco k přespání?“ Přikývnutí. „Výborně. Mám venku koně, ale hádám, že se do stáje vejdu jenom já.“ Opět přikývnutí. Začíná mít pocit, že žena neumí mluvit nebo, přimhouří oči, bojí se mluvit. To spíš. „Děkuji.“ Brzy se dočká konvice s vínem a pohárku. Napije se. Silné a dobré. Vypadá to, že vesnice prosperuje, ale z čeho?

„Tady,“ špitne, když před něj položí misku s kouřící polévkou, kde plavou pořádné kousky masa a čerstvý tmavý voňavý chleb.

„Výborné, paní,“ pochválí po první lžíci. Dojí a čeká, co mu nabídnou dál. Nevšimne si, že se stal středem pozornosti nudícího se výběrčího. Ani si nevšimne, že se zvedne a vyjde ven, protože se věnuje křehounce opečenému opeřenci. Pochutnal jsem si, pomyslí si.

Výběrčí mezitím vyjde ven, pohlédne na skvostného koně s vaky. Je nádherný. Potom si všimne meče a uvědomí si, že ten cizince má dva, ale k čemu? Kdyby zacházel s oběma jako někteří potulní žoldáci nebo umělci, pak by je měl u pasu, tenhle nemá. Přijde k Argésovi, ten ustoupí, vycení zuby.

„Ale, ale, tak ty seš vycvičenej. No, je ti to málo platné. Andoré, pojď sem!“ Odněkud přiběhne voják. Pokyne druhému a pevně chytí Argése. Výběrčí zkušeně vytáhne meč a ustoupí. Koně pustí. Pomalu začne rozbalovat meč, když najednou zaváhá a opět ho schová. Zadívá se k severu. Pyšný pán, jenž má moc nad poddanými zmizel a v očích se mu objevil strach. Vezme meč, aniž by si dovolil a opět zajde do hospody.

„Tak, kde jsou?“

„Pane, počkejte, prosím, hned to bude. Uvědomte si, že jsme vás nečekali.“

„Jak nečekali?“ ozve se suchý hlas výběrčího. „Já, Armak Basson, jsem k vám vyslal svého posla, abyste byli připraveni. Jelikož jste zavinili, že se zde musím zdržet a království nedostane daně včas, musím na vás uvalit pokutu ve výši…“ odmlčí se, zvažuje, kolik by si mohli dovolit dát, „třiceti zlatých alacaldů.“ Vesnice je bohatá, i když se to nezdá. Mohou si to dovolit a on zase bude… Jenže co ten meč? Co s ním? Pohlédne na toho zvláštního člověka. Vypadá jako by přišel z divočiny, aspoň tak smrdí.

„Pane Bassone! To nemůžeme. Tolik nemáme!“

„Náhodou vím, že jste letošní rok měli velmi úspěšný. Takže mi tu nevykládej báchorky. Království ví všechno, to si pamatuj.“ Co neví, je tenhle meč. Nikdy by neřekl, že ho objeví a nebýt toho…

Stařec si povzdechne. Ví moc dobře, že výběrčí očekává úplatek. Jemně položí na desku stolu váček. „Pro vás,“ tiše hlesne. „Víte…“

„No, možná zapomenu na váš prohřešek.“ Má s tím cizincem promluvit? Vlastně on je tu pánem. Když pomine astrology a báby, potom on vládne. Díky němu funguje tohle království, díky němu má král peníze. Napije se nejlepšího vína, jaké tu mají.

„Děkujeme, pane.“

Daimón spokojeně dojí, opře se o stěnu hospody. Vnímá ruchy v hospodě. Potom se zvedne. Vyjde ven, rozhlédne se. Teprve teď si uvědomí jistý blahobyt vesnice. Pěkné domy, stodoly, i lidé pěkně oblečení. V dálce si všimne zvláštních ohrad a něčeho, co nedokáže rozeznat, když uslyší povědomé zvuky. Jde blíž k ohradám, když zjistí, že ty nerozeznatelné věci, jsou klece s yervy. Takže takhle to je! Vesnice se živí lovem yervů, jejich chovem a prodejem do hlavních měst těm, kteří si je mohou dovolit. Chvilku sleduje u ohrady, jak jednoho mladého yerva cvičí. Otočí se od toho, když uvidí menší ohradu. Přiblíží se, protože v tom yerv zanaříká. Trhne sebou. Ještě nikdy takový zvuk neslyšel. Jako by… Plakalo dítě? Ne, to ne, ale je to děsné. Přitom to nevypadá, že by mu nějak vesničané ubližovali. Chvilku se dívá, jak mladého yerva polévají vodou.

„Chytli jsme ho nedaleko. Co tu dělal, netušíme, ale bude to skvělý přírůstek. Dřív jsme jich hodně lovili, jenže poslední dobou se ztratili, tak je chováme.“

„Co to děláte?“ optá se zvědavě.

„Protože je odolný proti jakémukoliv výcviku, poléváme ho vodou. Mají tak odolnou kůži a jsou tak tvrdohlaví, že s ním nic jiného nemůžeme dělat.“

Opět naříkavý zvuk. Daimón nachýlí hlavu a trhne sebou, když zahlédne slabý obláček páry. „Horká voda?“ zamumlá.

„Ano. To jediné na ně působí. Věřte mi, nic mu není, ale vštípí si, kdo je tu pánem. Nemůžeme mu dovolit, aby útočil na ruku, která ho krmí.“

„Aha.“ Daimón raději jde k Argésovi, protože ho ty zvuky vytáčí. Odváže ho a vezme ho za otěže. Vede ho do hospody. Stáje jsou naštěstí velké, takže Argés se tam vejde. Nabídne mu kus masa, jelikož má štěstí a nikdo zde není. Přesto se postaví k vratům a sleduje vojáky, kteří doprovází ctihodného výběrčího. Moc dobře ví, že se tu nakrmí zadarmo, postel mají zadarmo a výběrčímu dají na noc přítulnou ženu a váček všimného k tomu. Ohlédne se k Śivymu. Dojedl a teď pije. Rozhlédne se, kde by nejlépe si mohl později lehnout. Nechce se mu vyrazit na cestu, když už je dost pozdě. Nocovat venku uprostřed Dračích kopců je šílenství. Potom v rohu uvidí žebřík a vyleze na něj. „Perfektní,“ zamumlá si, když zahlédne kout, přesně vyhovující jeho požadavkům. Sleze dolů, odváže vaky, když si uvědomí jedno. Chybí meč, ale kdo by uprostřed vojáků sahal na cizí majetek a proč se Argés nebránil?

Otočí se a zamíří přímo do hospody, kde zahlédl vedle výběrčího muže, který by mohl být starosta. Tohle nenechá jen tak! Rázně přistoupí ke stolu, aniž by si všímal výběrčího.

„Pane starosto, chtěl bych vám nahlásit krádež.“

„Krádež?“ Starostovy oči se zachmuří. „Odmítám obvinění, že by někdo z mých lidí kradl!“

„Mí také ne,“ přidá se výběrčí.

Daimón se cítí bezmocný. Neměl ho tam nechávat, ale copak by ho napadlo, že se to stane? „Poptám se vašich lidí? Mohu?“

„Ale jistě,“ řekne výběrčí. Oči hledí za mladíkem.

„Taková nepříjemnost,“ prohodí zamyšleně výběrčí.

„Ano, to je,“ ozve se starosta, i když má na mysli něco úplně jiného. Daimón venku se zatím vyptává na meč, ale nikdo nic neviděl. Je z toho zmatený, potom se hořce usměje. Ztratil meč, aniž by ho použil. Takže co teď? Někdo ho musí mít? Má začít bojovat? Kolik lidi tu je a postaví se vesničané za vojáky? K tomu kdyby vypustili yervy… Opět k němu dolétne naříkavý zvuk, který ho naprudí. Pomalu vytasí meč a postaví se čelem k vojákům, ale neopomíná si hlídat záda. „Záda, Amadeo, máš jedny, tak si je dobře hlídej!“ slyší Serenina.

„Rád bych věděl, kdo vzal meč z šedého koně. Pokud mi to neřeknete, pak…“ Mávne mečem.

„Chceš si hrát, chlapečku?“ ozve se nejstarší voják. „Pánové, posloužíme mu a dáme menší lekci, no né?“

„Jasňačka.“ Zvednou se další tři vojáci. Daimón zaútočí, tak jak mu říkal Serenin. Nejdřív vyhraj, potom si dělej výčitky. Pamatuj, mrtvý nikomu nic platný nebudeš a nejvíc sám sobě. Ještě než stačili zareagovat, jeden voják zůstal odzbrojený. Dalším sekem se mu podařilo nalomit meč druhému a pomyslel si o podřadné kvalitě královských zbraní, jenže vojáci výběrčího nemusí používat meče. Kdo by taky na ně zaútočil, když by království připravilo krutou odvetu! Velitel vytřeští oči, ustoupí a kolem něj se postaví další.

„Co se tu děje?“

„Chci svůj meč a oni vědí, kdo ho má!“ obžaluje je Daimón.

„Už jsem řekl, že mi lidé nejsou zloději.“

Někdo v davu, který se seběhl kolem bojujících, se uchechtne.

„Ale vědí, kdo to byl a já to z nich dostanu.“

„Protivíš se království, mladíku.“

„To je mi jedno. Chci ten meč nebo chceš mít tu mrtvoly?“ optá se výběrčího. „Měl bys jim domluvit, pane.“

„Armak Basson. Pojď za mnou, mladej.“ Daimón opatrně postupuje k hospodě. Je jenom rád, že nemají mezi sebou lučištníky, protože ti by ho mohli ihned sejmout. „Ty vypadni,“ poručí starostovi. „Všichni z hospody ven! Bude to?!“ Posadí se na své místo a pokyne k druhé židli. „Chicchi!“ zařve.

„Ano, pane?“

„Vyber všechno dle práva, a jestli zjistím, že něco nesouhlasí, nebo chybí měďák, skončíš v Jižních bažinách, je to jasné?“

„Ano, pane Bassone.“

„Zmiz. Tak ty se odvažuješ vyhrožovat výběrčímu daní!“

„Chci jen informaci, nic víc. Vím na sto procent, že to vědí.“ Nebo vy, ale to nedořekne.

„Chápu.“ Natáhne za sebe ruku a pomalu položí zabalený meč na stůl. Na nic nečeká a opět sáhne, tentokrát do černého kabátce, a vytáhne krabičku. Položí ho vedle meče.

Daimón je v šoku. Má tušení, co obsahuje krabička, jenže co to všechno znamená? A je v krabičce skutečně runa nebo ne?

Výběrčí přisune meč k Daimónovi a krabičku k sobě. „Tohle patří tobě, tohle je moje.“

„Jsem rád, že se meč našel. Byl bych nerad, kdybych ho ztratil.“

„Chápu. Takový meč je velmi vzácný. Člověk by ho neměl nechávat jen tak povalovat, natož nechávat na koni uprostřed vesnice. Rád bych ho viděl v celé jeho velkoleposti.“

Daimón na něj sáhne, pak se optá. „Mohu vědět, jak jste se o něm dozvěděl?“

Basson váhá. „Když jsem získal toto,“ položí ruku na malou krabičku, „což jak předpokládám, patří k tomu meči, potom jsem začal pátrat. Dalo velkou práci získat informaci a utratil jsem za to celý majetek, ale nakonec jsem objevil zapomenutou legendu o meči, který má vlastní znaky. Rád bych věděl, zda je to, co si myslím. Legenda dál povídala, že dokáže zabít cokoliv, co je na tomhle světě.“

Daimón vybalí meč a položí ho na stůl. Oba dva zírají na chladnou lesklou nádheru. Oba dva cítí, že tohle je umělecké dílo, ale zároveň nejvrcholnější výtvor zabíjení, jaký kdy kdo vykoval. Basson k meči natáhne ruku, aby ji nakonec váhavě stáhl. Otevře krabičku. Už jen otevřením na celou místnost dýchne syrová zemitá vůně. Jako by se vše potáhlo hnědou a zelenou zeminou. Rychle krabičku zavře.

Daimóna napadne, co za to bude chtít? Peníze? Pochybuje. Tenhle člověk jich má tolik, že pro něj přestaly cokoliv znamenat. Tak co bude chtít za vydání runy?

„Co za ní chcete?“

„Službu.“

Jak jinak, hořce se usměje. „Co potřebujete?“

Basson se pohodlně usadí, nalije si vína, Daimónovi nenabídne. „Mé jméno je Armak Basson a lidé mi říkají Basson. Hvězdy mě předurčily k tomu, abych se stal výběrčím. Mým hlavním atributem byla poctivost až do doby, kdy jsme přišli do jedné horské vesničky jménem Y´dela. Byl jsem tehdy mladý a vybíral jsem daně pod Serdem. Jméno už nic neznamená, protože je mrtvý stejně jako celá družina, která tehdy do té vesnice zavítala. Kromě mě.“

Daimón si pomyslí, že bude muset vyslechnout celou historku. Nechce se mu, jenže tu runu potřebuje. Je i tak úžasné, že na ní narazil tak brzy. To by měl dvě runy ze čtyř.  Dřevo a oheň.

„Vesnice byla vysoko v horách v malém údolí, ovšem byla výjimečná, protože se tam dařilo koření y´dela. Proto se vesnice takto jmenovala. Jak víš koření má výjimečnou chuť a skllízí se v zimě. Stěžovat si, že by neměli peníze, nemohli.“

Daimón si pomyslí, že by to řekl o každé vesnici.

„Vše šlo dobře. Zapisoval jsem kolik toho je, kolik je obyvatel a podobné nesmysly. Nebudu tě nudit o tom, co ještě děláme, když se stalo, že velitel dal najednou příkaz, možná za to mohly výpary z blízké bažiny, nebo já opravdu netuším. Myslím, že už nikdy nezjistím, co se tehdy stalo, ale najednou jsem stál uprostřed vesnice, která hořela a mi lidé, kamarádi i vojáci je zabíjeli jako ovce.“ Zachmuří se, protože se mu opět vybaví ten den plný násilí. Dosud žádné násilí nezažil, když pomine, že někdy museli být drsnější na nějaké vesničany, kteří odmítali zaplatit. Ale stačilo pohrozit a peníze se vždy objevily, jenže tohle bylo něco jiného.

Jatka, kdy ženy, muži i děti padaly, kde je zrovna zastihla rána do těla. Slyšel křik, pláč, řev, nakonec nesnestitelné ticho. Otáčel se, díval, všechno vnímal a nejhůř oči plné hrůzy a výčitek. Najednou to povolilo a do nosu ho udeřil pach spáleniště, krev a další vjemy, které mu zvedly žaludek. Začal zvracet. V tu chvílí nedokázal myslet na nic jiného než, že je mu blbě a nejspíš tu umře, jenže přežil. Otřel si ústa, a když se rozhlédl, bylo po všem. Kolem něj byla poházená těla, občas ztracený úd oddělený od těla. Nikomu se z údolí nepodařilo dostat.

Chtěl jít pryč, jenže herda do zad ho přinutila zastavit. Dostal strach, že bude na řadě.

„Poprvé? Nic to není.“

Chtěl mu odpovědět, už si nevzpomíná co, když se pod ním pohnula zem. Začala praskat jako by nastalo zemětřesení. Zavrávoral, potom je uviděl. Temné stíny, jasné, hmotné, které se dostávaly spáry ze země. Nechápal co to je, protože vypadali jako lidé, jenže nebyli jimi. Pak začala další jatka a on řval. Stál uprostřed vesnice, kde před pár plnými údery zapisoval majetek vesnice, a nyní kolem něj umírají vojáci a jeho přátelé. Mezi prvními ten, co mu dal herdu. Přestal řvát, když mu došlo, že není úniku. Čekal na konec svého osudu, ale stíny jako by si ho nevšímaly, přesto věděl, že dojde i na něho. Věděl, to bylo to tak samozřejmé, proto stál ohromený strachem. Neví, proč udělal ten osudný krok, když to spatřil ležet ba popraskané půdě. Nevěděl co to je, ale zářilo to hnědou, zelenou, všemi nádhernými barvami země. Přitahovalo ho to k sobě, proto to uchopil a stiskl v ruce. Záře pohasla, ale neutlumila se. Měl radost jako dítě, které objevilo hračku. Nic mu nevadilo. Zapomněl na celý masakr i na řev vojáků, kteří se snažili bránit proti těm bytostem, co vylezli ze země. Bylo to marné, a každý meč, každá zbraň, kterou použili, jimi procházela jako vzduchem, zatímco oni umírali v křečích a bolestech.

„Zabíjeli je bezdůvodně. Nebyl tu důvod, chápeš? Dodnes nevím, co ten masakr vyvolal, nebo proč se stal. Vesničané zemřeli, aby vzápětí na to nastalo zemětřesení a pro změnu umírali my. Jeden po druhém. Vojáci, úřednicí i velitel Serd. Kromě mě. Vzdal jsem to, čekal jsem, až bytosti, které ze země vylezly… Ano. Oni se doslova vydrápali z pukající země. Byly hmotné, jenže zbraň jim neublížila, jako by byli stvoření ze vzduchu. Šířila se kolem nich nenávist, ano, to je přesně, i když ještě něco víc. Zlo? Možná je to lepší výraz. Vojáci, úřednici všichni byli zabíjení po kouskách. Stejně jako před pár údery vesničané. Co nic neříkáš?“

„A mám snad něco říct?“

„Zmlkni!“ zařve a sevře si hlavu. „Vidím to. Od té doby nemohu se toho pohledu zbavit. Znáš to ne?“

Daimón přikývne. Co má na to říct? Že ne, když zlaté pouto mezi nimi a kamarády cítí, pokaždé když usne? Výčitky, že není mrtvý, mu připomínají, že přežil.

„Věděl jsem to, sotva jsi vešel do místnosti. Jsou kolem mě, obklopují mě, ptají se mě, proč zrovna já. Nevím to!“ zařve. Napije se a uklidní. „I když možná toto… Zachránil mi rozum a možná život. Když skončil masakr, stáli kolem mě v kruhu a čekali. Mlčky a já se bál. Posral jsem se strachy. Klepal jsem se jako sulc. Co nic neříkáš? Znáš ten strach, když se nad tebou vznáší meč, který může ukončit tvůj život jednou ránou? Jistěže znáš. Zmizeli, jako by nikdy z té země nevylezli. Vše se vrátilo do původního stavu, až na jedno. Kolem mě ležela těla. Hrůzná podívaná a já řval opět strachy. Nechal jsem tam všechno kromě sebe a runy, kterou jsem držel v rukou. Běžel jsem jako šílený z toho místa. V duchu jsem si říkal. Utekl jsem tomu. Už to neuvidím.“ Těžce se posadí zpět a napije se, až po bradě steče čúrka vína. „Mýlil jsem se. Jsou tu stále. Dotírají na mě každou chvilku a někdy, i když bdím. Možná to zní divně, ale oni žijí. Zde na světě. No jo.“ Zvedne se, podívá se do poháru, ale ten je prázdný. Klidně si nabídne další džbánek.

„Už to neuvidím,“ říkal jsem si. „Nebýt toho znamení, přišel bych tam přinejmenším o rozum. Je velmi vzácná,“ řekne najednou vychytrale.

„Vy nepotřebujete peníze. Máte jich dost,“ řekne pevně.

„Pravda,“ řekne Basson. „Mám jich tolik, že no… Ale klidný spánek mi to nepřinese. Nepotřebuji ji.“

„V tom případě, co po mně chcete? Nebo mi ji ukazujete jen tak?“ optá se Daimón.

„Právě, že nevím co s tím,“ řekne zamyšleně. „Bojím se ji vzdát, protože mám strach, že mě ty bytosti dostihnout a skončím stejně. Cítím, že mě chrání, jenže co mě bude chránit, když se jí vzdám?“

„Nemohu vás střežit.“

Smích. „No jo, to vím. Fajn, dám vám ji, ale za něco.“

„A to?“

„Půjdete do té vesnice a zabijete je všechny. Prý ten meč dokáže zabít cokoliv, co žije na tomto světě.“

„Všechno ne,“ namítne, protože si vzpomene na Dračího pána, „ale Stíny ano, i když není kompletní, jak vidíte. Chybí ještě další dvě.“ Ví, že je může vidět. Dar runy, kterou vlastní?

Nepříjemný smích, který se promění v bublavý zvuk. Basson se roztřese, potom se ovládne, přece jen je mocný muž království. „Tak ještě další dvě. Dostanete ten znak pod jednou jedinou podmínkou, že to uděláte!“

„Ano.“ Potvrdí. Další slib. Skončí to takhle pokaždé? Zřejmě ano. „Věříte mi, že to udělám?“ optá se zvědavě.  Výběrčí na něj hledí, potom pomalu skoro váhavě přikývne, ale potom se zašklebí. Basson přisune krabičku, kterou otevře. Daimón vyndá runu a dá ji úplně dolů na poslední místo, až skoro u špičky. Dvě prostřední místa zejí prázdnotou. Místnosti se rozlije syrová záře runy, která ihned pohasne. Daimónovi se zdá, že meč se opět o trochu proměnil. Schová ho, aby ho nikdo neviděl.

„Jestli to nesplníš, poštvu na tebe vojsko, všechno co mám, rozumíš? A já mám dlouhé prsty!“

„Ano. Splním vaší žádost.“

„Vypadni a nevracej se sem!“ poručí mu, jako by to byl jeho voják.

Daimón se zvedne a vyjde ven. Venku na lavičce zahlédne vojáka, který zkoumá naštípnutou zbraň. Ostatní přihlížejí.

„Byla to dobrá zbraň, jak jste to dokázal?“

„Náhoda,“ zamumlá s nepříjemným pocitem, že by nechtěl nic vysvětlovat, natož ukazovat meč. Potom najde zdroj své nelibosti a nepříjemného pocitu. Opět zabíjení. Od toho dne, co utekl, jeho život se řídí jenom tím, koho dokáže zabít, ale on to nechce. Možná se nenarodil v Čase dřeva, ale to neznamená, že by chtěl celý život jenom hledat lidí a zabíjet. Líbilo se mu chodit na stráž. Chránit někoho mi lépe vyhovuje, pomyslí si. Udělá krok od těch vojáků.  Potom ale opět zaslechne mučivé naříkání. Má toho dost. Ví, že to co dělá je pitomost, protože vesničané to budou dělat stále, ale když je tady, nechce to slyšet. Jde k ohradě, kde je svázaný yerv. Postaví se k muži, který tam stále stojí.

„Kolik za něj chcete?“

„Ještě není vycvičený,“ namítne. „Nebojte, nic mu není. Nechcete nějakého jiného?“ pohlédne k ohradám, kde leží nebo stojí yervové. „Jsou skvělí obranáři a ochrání váš dům před kýmkoliv. Znáte je?“

„Ano. Měl jsem tu čest je poznat, ale rád bych toho.“ Ukáže na yerva v ohradě.

„Dva zlaté,“ povzdechne si muž. „Je to zbytečné. Jakmile zjistí, že není svázán, kousne vás, zabije a odejde.“

„To je jedno.“ I tak nemá ho v úmyslu ponechat. Potom si vybaví, že mu peníze došly, ale vzápětí si vzpomene, že Elean, když viděl, že nemá peníze, tak mu dal nějaký váček. Sáhne k pasu, otevře ho. Najde tam naditou tobolku. Vyndá dva zlaté. Muži se chtivě zalesknou oči.

„Hej, chlapi, přestaňte.“

„Cože? A proč?“

„Tenhle mladík ho koupil.“

Muži přestanou. Nechápavě se na sebe podívají. „Není vycvičený! Je nebezpečný!“

„To je fuk!“ Vezme peníze, schová je do podobné tobolky. Odejde. V ohradě zůstane ležet svázaný yerv.

Daimón otevře branku a vleze dovnitř. Ihned je za ním zavřeno. Vybaví si Sereninova slova. Dobré skutky vedou k popravčímu. Nemohl ho tu nechat. Nejspíš by to dělali celou noc a on nemohl by spát při tom naříkavém zvuku. Přiblíží se k němu. Je stále svázaný. Důkladně si ho prohlédne. Pokožka nebo co to je, je tvořená tvrdými pláty poskládanými přes sebe, ale dostatečně pohyblivými. Tlapy zespodu tvoří měkké polštáře. Nenápadně ho bouchne pod tlamu. Naříkání ustane. Vezme ho do náruče a má co dělat, aby nevyhekl. Je těžký a to je ještě mládě. V tu chvílí se rozhodne, že ho odveze hluboko do Dračích kopců k ostatním yervům. Téhle vesnici se raději vyhne.

„Dobrý!“ zahaleká jeden neznámý.

Daimón nechce dát najevo, jaká je to pro něj tíha, ale pokračuje směrem stáje. Popravdě nemá tušení, co teď by měl udělat. Uloží ho vedle Argése, který k němu skloní tlamu a očichá ho. Odfrkne si. Jídlo to není. Daimón u něj dřepí a pozoruje ho. Dýchá, ale nemá tušení, zda horká voda napáchala nějaké škody nebo ne. Jenže kdyby to bylo tak nevinné, naříkal by? Ten zvuk bude mít vrytý do duše ještě hodně dlouho. Dotkne se jeho pokožky. Překvapí ho jemná kůže a hlavně teplá. Jako by dýchala. Neměl to dělat. Co on ví o yervech? Jedině, jak je zneškodnit. Ať chce nebo ne, bude se muset vrátit k Sereninovi. Najednou na něj padne stín. Zvedne hlavu.

„Můžete tu přenocovat, potom odjedete. Mít zde divokého yerva je proti pravidlům vesnice.“

„Děkuji.“

„Je to vaše věc.“ Muž zavrtí hlavou a odejde.

Daimón se zvedne. Udělá to, co by udělal on. Strčí ho do studené vody. Venku zastaví prvního chlapce. Vojáky, kteří stále mudrují nad nalomeným mečem, si nevšímá.

„Šlo by tu někde připravit pro mého yerva studenou lázeň?“

„Jasňačka. Pojďte.“ Rozeběhne se.

Daimón jde za ním. Vypadá to, že se rozhodl dobře, protože za vesnici u potoka jsou malé nádrže napuštěné vodou. Ihned dojde pro yerva a ponoří ho do vody. Ozve se dlouhý zvuk. Natočí hlavu na jednu stranu, potom na druhou. Zajímalo by ho, co ten zvuk znamená.

„Mají rádi vodu. Udělá mu dobře, věřte mi,“ ozve se chlapec. „Jak se jmenuje?“

„Jméno?“ Zamyslí si. Usměje se. „Co Kakopo?“

„Ehm a to je co?“ optá se s očima navrch hlavy chlapec. „Mé jméno je Siriam a můj otec je starostou. “

„Netuším, právě jsem si ho vymyslel, ale nezní špatně, ne?“ Pohladí yerva po hlavě, která vykukuje. Vypadá to, že se už vzpamatoval, ale stále nemá dost síly, aby se mu vzepřel.  

„Nezní. Kakopo!“ zasměje se. „Kakopo! Směšné jméno pro yerva! Nech ho takhle přes noc. Do rána by měl být v pořádku.“

„Tak rychle?“

„No jo, a jejé ségra! Musím mazat, nebo mi jednu uvalí. Zatím! Kakopo, měj se!“ Otočí se a zmizí.

„Kam zmizel?“

„Netuším, má paní.“

Dívka s rukama v bok si povzdechne. „Mizera jeden. Moc dobře ví, že se nemá potulovat, když začíná noc.“

„Hrozí něco?“

„Jsme uprostřed Dračích kopců,“ řekne s vyvalenýma očima. „To není jako dost?“

„Je.“

„No proto!“ Obrátí se, až ji sukně se obmotá kolem štíhlých lýtek. Rázuje si jako chlap do pěkného obydlí vedle hospody a ohrad.

„Tak co Kakopo, mohu tě tu nechat? No, jestli utečeš, bude to jenom dobře.“ Vstane. Půjde si lehnout. Buď se ztratí, nebo ho zítra odveze k yervům. Když se otáčí, ozve se jemný vysoký pískot. Netuší, zda je to souhlas nebo ne, ale je rád, že nebude muset poslouchat jeho nářek. Zamíří si to ke stájím, když mu do cesty vleze muž. V ruce drží obojky. Daimónovi rychle dojde, co s nimi chce dělat. „Nemám zájem.“

„Ale pane, musíte nějak doložit jeho vlastnictví a bez obojku to nejde. Taky ho musí mít, abyste dal najevo, že je zkrocený. Pravda není, ale to je maličkost. Co tenhle z jemné kůže pobitý stříbrem? Pro vás je to maličkost! Nebo tenhle? Cvočky jsou ocelové nebo snad hroty? Mám nepřeberné množství, anebo tenhle? Velikost dá se nastavit, jak poroste. Nestojí tolik, kolik si myslíte. Jeden stříbrný alacalde. No řekněte, dostal byste lepší cenu než přímo u zdroje? Určitě ne. Ve městech, nemluvím o hlavním městě, neboť tam jsou ceny nehorázné, jsou šíleně drahé. Jsou měkké, pevné a nádherné. Váš yerv ho bude nosit s hrdosti. A jestli si myslíte, že ho můžete mít bez obojku, potom se mýlíte! Na to je zákon, který přikazuje, že každý yerv, ať chovaný doma nebo ne, musí mít obojek. Tak co? Tenhle nebo tento?“

„Žádný.“ Jestli by už nějaký měl mít, potom si ho vyrobí sám. Když zvládne boty, potom obojek bude hračka.

„Pane, musím se ohradit, aby byl bez obojku.“

„Jsem švec, takže myslím, že mu dokážu udělat obojek, jaký si jen vymyslím,“ odmítne možná prudčeji, než by chtěl. Pokračuje v cestě k Argésovi.

„Švec?!“ Vesničan na něj hledí, jak na zjevení, ale to už Daimón zmizí ve stájích. Ustele si nahoře, kde skladují seno. Za chvilku spí. Vedle sebe má položeny vaky a meče.

Ráno se probudí, kýchne. Vybaví si, že musí jít pryč. No rozhodně tu nemíní déle zůstávat. Zajímalo by ho, zda výběrčí zde ještě jsou, nebo už taky odjeli. Sleze. Podle koní stále tu ještě jsou. Osedlá Argése, naloží vaky a připevní meč. Kolem srdce ho zahřeje, že je zase o kousek blíž svému snu být s Eleanem. Občas sice ho napadne, zdá se mu to celé nezdálo, pak si vzpomene na jeho polibky, na hlazení a hlavně na jeho tmavozelené oči, v kterých četl, že je pro něj nejdůležitější člověk na světě. „Ariméé,“ zašeptá, i když jistě s hrozným přízvukem. Aspoň on to tak slyší.

Vyvede koně a vede ho k nádržím. Je zvědavý, zda tam bude nebo ne. Už zdálky slyší pořádné šplouchání a zvuky, při kterých člověku vstávají chlupy na rukou. Kolem je pěkná sbírka vesničanů, kteří se o něčem dohadují.

Nechá Argése stát a přistoupí k lidem. Protlačí se přes ně k nádržím. „Kakopo!“ zařve, aniž vlastně ví proč. Yerv zvedne hlavu, vyskočí tak nadšeně z nádrže, že ho povalí. Daimón má pocit, že přestává dýchat a jen uhne obličejem, aby skutečně mohl dýchat. Snaží se ho ze sebe shodit, ale nejde to. Tak tohle má být zraněný yerv, co naříkal, že mu to lámalo srdce?!

„Překulte se,“ ozve se chladný hlas muže, který mu yerva prodal.

Daimón hned to provede. Yerv skončí na zemi, on na čtyřech. Připadá si k smíchu. Najednou se yerv zapotácí a skácí se. Daimón zpanikařeně se ho dotkne. „Co mu je?“

„Jen dočasná úleva z vody. Musíte odjet. Vemte ho a zmizte,“ poradí mu ten stejný muž.

Daimón jde k Argésovi, stáhne z něj plášť. Vesničané se pomalu rozcházejí, až na klučinu ze včerejška. Siriam, tak se jmenuje, pomyslí si Daimón.

„Chcete ho zabalit?“

„Ano. Musím odjet.“

„Škoda. Víte, že yervové si rádi hrají, když jsou mladí?“

Daimón si vzpomene na Serenina. „Hraji si i v dospělosti,“ poučí ho. Sváže cípy do uzlu a s pomocí Siriama ho uváže na koně.

„Je silný,“ poklepe Argése plecích.

„To ano.“ Vezme Śiyvho za otěže a chce jet nazpět.

V tu chvílí vyleze na zápraží Basson. Nevyzpytatelně zírá na Daimóna. „Hej, ty tam!“

„Co je?“ přistoupí k němu i s koněm.

„Tady máš mapu s místem kde je vyznačená vesnice. Věřím ti, že slib splníš. Včera jsem nějak přebral. Nic z toho se nestalo, chápeš?“

„Jistě.“ Jenže stalo se, ale bude mlčet, a pak komu by to řekl? Nanejvýš Eleanovi. Schová nákres mapy. Věří, že se s ní pohodlně dostane na místo určení. Najednou je zvědavý, co tam najde. Možná skutečně tam potká stíny, jenže nejdřív musí najít další dvě runy. Kde by mohly být? Co když byly rozmetány do všech směrů? Východ, západ, sever a jih? Jedna se našla na východě, druhá, zde na jihu, ale počkat! Otevře mapu. Ne, tu runu získal na severu, takže musí na jih. Najde tam další? Co má dělat? Ani si nevšimne a mine pohraniční sloupek, který označuje konec území vesnice. Opět ho pohltí stará kupecká stezka, vinoucí se tmavým lesem bez absence jakéhokoliv zvuku. Přitom dobře ví, že uprostřed to žije. Je snad kolem Dračích kopců nějaká bariéra? Bylo by to možné?

Zadívá se na náklad. Nejdřív vrátit yerva nazpět k jeho smečce.

„Zdravím, Amadeo!“

„U Oka, vylekal jsem se!“ Daimón má pocit, že se v něm zastavila krev. Na okraji cesty v kožešinách a v starém klobouku, která ztratil už svůj vzhled a tvar, stojí Serenin. „Co tu děláš? Chceš mě doprovodit? A mám další runu.“

„To je dobrý. Proč se vracíš? Les mi to řekl.“

„Mám tu yerva. Nemohl jsem ho tam nechat.“

„Blbče, ten tě sledoval už od začátku. Nejspíš byl neopatrný, protože lidi kromě mě nikdy neviděl a nechal se hloupě chytit, to víš nezkušené mládě. Les mi to řekl.“

„Serenine, neříkáš, les mi to řekl, nějak často?“

Serenin na něj zírá. „No jo, ale řekl. Nejspíš ses tomu mláděti zalíbil a rozhodl se tě doprovázet a vůdce souhlasil.“

„Eh, jenže já nechci, aby mě doprovázel! Co já s yervem budu dělat?“

Serenin se posadí. „Sedni si a řeknu ti něco o yervech. Ne to, co vědí vesničané. Oni jen je cvičí a prodávají bohatým lidem, ale o skutečných yervech. Jestli se rozhodl tě doprovázet, pak půjde za tebou, i kdybys nechtěl, dokud to neuznáš a pokud se tě rozhodne opustit, potom to udělá, i kdyby ses stavěl na hlavu. Nic s tím nemůžeš udělat.“

Daimón, který dřepí naproti němu, přikývne.

„Nepodceňuj zvířata. Jsou chytřejší, než se ti zdá a teď běž. Mám pocit, že se už nesetkáme.“ Zvedne se a zmizí jako duch. Náklad na Argésovi se zavrtí. Daimón k němu otočí hlavu. „Takže si dělá, co chce? Měl bych mu nejspíš ušít obojek.“ Sundá plášť, z kterého se vykulí yerv. Protáhne se jako kočka, potom si sedne. Daimón na něj zírá, potom se vyhoupne na Argése a zamíří si to k jihu do Pardského království.

V hlavě si vyvolá mapu. Nejdřív bude muset projít knížectvím Ryod a potom zemí Riumi. Do Hraničních lesů nepojede a jen doufá, že runa není tam. Projde Železné hory a pak překročí do jižního království Pardy. Snad někde na téhle cestě najde, ale podle toho, jak našel runu dřeva, půjde o náhodu. Nebo by mohl se optat vykladačky osudu. Proč vlastně ne? Jestliže nějakou najde, mohl by to zkusit, protože i když Elean je astrolog, jinému nikdy nebude věřit. Tetičku Olivienu poslechne za každou cenu.

Za chvilku by měl překročit hranice do knížectví Ryod. Z daleka mine vesnici. Neotáčí se, ale cítí, že yerv jde za ním. Přemýšlí, jak se k nezvanému hostu chovat. Pravda nazval ho Kakopo, ale mít yerva? Stačí mu Argés, který je rozumný až moc. Za vesnici sjede na stezku, která se vine do dálky. Večer se zastaví u dvou starých věží. Žádná pevnost tu není, a nějak pochybuje, že by někdo zde útočil, jelikož nejstarší dcera krále je provdaná za jejich knížete. I když je to nezávislé knížectví, má silné vazby na jejich království.

Zastaví se tu. Dobrá střecha, i když děravá, zvláště když může pršet. Rozdělá oheň. Kakopa nikde nevidí. Možná se rozhodl od něj odejít, když si ho nevšímal. Ozve se praskot, křoví se rozhrne a on v šoku se dívá na yerva, jak táhne zvíře skoro tak velké jako je samo. Položí ho k ohni, ale drží se od něho dál. S funěním složí své tělo na zem a spokojeně mhouří oči. Vypadá v pořádku, i když má pocit, že se někde smočil, pomyslí si Daimón. Možná potřebuje k životu hodně vody, kdo ví.

Daimón si povzdechne. Jestliže zvíře přijme, přijme i Kakopa. Jestli odmítne, může ho urazit a on by nerad proti němu bojoval. Argés přistoupí k zvířeti, očichá a rozhodne za Daimóna. Ukousne si kus masa a začne se krmit.

Ráno se Daimón v sedle ohlédne. Zaváhá, potom zakřičí. „Kakopo, jedeme!“

Yerv se mohutně odrazí, skočí, přilepí se tlapami ke zdi, aby vzápětí se od ní odrazil v nepřirozeném úhlu, otočil se ve vzduchu a dopadl na všechny čtyři. Rozeběhne se za koněm.