Jdi na obsah Jdi na menu
 


Případ Diamantového květu - 1.

25. 9. 2010

Případ Diamantového květu

1.

Místnost přecpaná roztodivnými věcmi se halí do bledého kouře, který se plazí všude kolem. V stolu, na kterém je plno různých baněk, křivulí a nádobek z křehkého skla, stojí muž v napůl rozepnutém saténovém županu s výšivkami čínským draků. Zrovna čichá ke kádince, z které se valí opravdu hustá mlha.

„Holmesi, co to zas proboha vyvádíte?“ Dovnitř vtrhne urostlý muž s vycházkovou holí. Odhodí klobouk a zneklidněně pohlédne na podlahu. „Není to doufám jedovaté, protože jinak paní Hudsonovou trefí mrtvice. Nechcete mít tu ubohou paní na svědomí, že?“

„Watsone, vítejte. Jak bylo na procházce?“ optá se klidně muž s kádinkou v ruce. „Vidím, že jste byl dole u řeky.“

„Jak to víte?“ odpoví podrážděně Watson a otevře všechna okna. Bohužel dým se drží stále při podlaze. Začne mávat holi, aby ji rozehnal. „Ještě přijedou hasiči. Měl byste je varovat, pokud se pustíte do svých experimentů. Víte vůbec, co to bude?“ optá se už trochu zvědavě.

„Podle charakteristického pachu ryb, smoly a taky podle podrážek. Máte na nich bláto, jaké najdete jen u řeky. Řekl bych, že to byla příjemná procházka během, které jste bohužel musel jít k nemocnému.“

Watson se na sebe ohromeně podívá. Je čistý. Je pravda, že rybina trochu na něm ulpěla, ale jak uhodl, že byl u nemocného?

„Přesněji řečeno, odhaduji, že se porvali dva dělníci v dokách nebo námořnicí.“

„Jak tohle můžete vědět?“

„Na kalhotách máte kapku krve a vaše vycházková hůl, taky. Mezi vůní ryb je i zřetelný pach septika. A co se týče mého experimentu, zkouším vlastnosti fluoru a chloru, ale máte pravdu, je na čase to ukončit, protože to nikam nevede. Doufal jsem, že bych mohl vyvinout látku, kterou produkují sopky a která zabijí zvířata menší velikosti. Zkouším, zda by plyny působily něco jako anestetikum, neboli lehce jen přiotrávila, ale nemohu ten plyn zvednout víc, než vidíte, proto by zasáhl…“

„Holmesi, já myslel, že jste řekl, že to není nic jedovatého! Nezkoušíte to na sobě, že ne.“

„Nebojte se, není. Stojícímu člověku nic nehrozí,“ ujistí ho pobaveně. Otevře dveře. „Paní Hudsonova, prosím otevřete na chvilku hlavní dveře. Děkuji. Tak co máte na srdci, Watsone? Málem bych zapomněl – dobré odpoledne.“ Přistoupí k němu a vřele ho políbí. „Dáte si se mnou čaj? Vzal jsem si vaši radu k srdci a chlapec odnaproti mi přinesl dvě krysy. Jak vidíte, čile v kleci pobíhají. Buď jsou odolné, nebo není to přesně ono, co jsem chtěl vyzkoušet, ale experiment je teprve ve stadiu příprav. Pokusím se příště. Jen si to představte. Nebezpečný zločinec drží za rukojmí nějakou ženu a vy jen tam hodíte tenhle plyn a hotovo. Jednoduše je uspí. Nejlepší řešení situace.“

„Ne. Potřebujete nějakou novou hračku. A já mám tady pár dopisů, které vás jistě odradí od toho otrávit tuhle domácnost. Tady si to přečtěte.“ Podá mu pár dopisu.

Holmes je vezme. „Bezpředmětné, nezajímavé. Staré. Utekl s chůvou na kontinent a tenhle si užívá v Americe peníze svého zaměstnavatele. Docela s ním soucítím, protože lord z Bradsbury byl starý lakomec. Watsone, proč mě pokaždé otravujte s takovými triviálnostmi?“

„Mám toho dost, Holmesi. Jste nevděčný…“

„Ano?“ optá se zvědavě Holmes a zálibně si prohlíží svého doktora. „Víte, že jste sexy?“ pronese svým nenapodobitelným hlasem. „Co kdybychom odložili případy na později a věnovali se jiným experimentům na bází potěšení?“

„Spratek!“

Holmes skoro vytřeští oči. „Spratek?“

„Ano. Umíněný, nezpůsobilý a naprosto bez morálky. Potřebujte venkov. Zabalím vám a vy se připravte. Za deset minut odjíždíme. Nudíte se.“

„Tak rychle nedovedete zabalit, ani vy Watsone!“

Doktor se nafoukne, vezme vycházkovou hůl, klobouk a silně práskne dveřmi. Potom je otevře. „Deset minut a ani o minutu déle.“

„Doktore Watsone, pane Holmesi, mohu zavřít dveře?“ Watson se podívá na boží dopuštění.

„Ještě chvilku, paní Hudsonova. Za deset minut odjíždíme. Prosím vás, až se ta mlha rozptýlí, zavolejte někoho, ať odstraní ty dvě zvířata.“

„Watsone, jsou to cenné zkušební vzorky. Nikam je nevyhodíte!“

„Nebudu žít s nimi v jednom bytě!“ zakřičí Watson, protože by jinak musel na Holmese vlítnout a ty krysy vyhodit ven sám.

Paní Hudsonova zvedne prošedivělou hlavu vzhůru. „Bylo na čase,“ zamumlá. Podívá se na podivnou mlhu, která se plazí ven a rozptyluje se do vzduchu. Zrovna moc pěkně nevoní, usoudí.

John Watson zrovna balí. V půlce balení se podívá na hodinky. Stihne to. Domem se rozlehnou housle. John zaskřípe zuby. On hraje? To se ještě uvidí. Jako jeho osobní doktor mu předepíše dlouhé procházky a klid. Potřebuje se z Londýna dostat pryč.

„Hrajete opět falešně, Holmesi.“

Holmes na něj divně hledí. „Podcenil jsem vaši odhodlanost a schopnost balit, ale mělo mě napadnout, že jako bývalého vojáka vás taková maličkost neodradí, abyste svůj úkol nesplnil.“

„Máte dvě minuty na převléknutí.“

„Jinak?“

Watson se usměje. „Paní Hudsonova, jsou dole nějací muži?“

„Ano doktore a nevypadají zrovna mile.“ A taky páchnou jako smradlaví sledě, pomyslí, ale zdvořilost ji zakáže to říct. Raději odejde do kuchyně. Mlha už je skoro pryč.

„Násilí? Watsone vás je jako doktora škoda. Měl jste se dát k policii.“

„Jedna minuta.“ Holmes ho chvilku pozoruje a potom odloží župan a vezme na sebe sako, hůl a klobouk. „Jsem připravený. Vážně byste mě unesl?“

„Samozřejmě. Paní Hudsonova, řekněte těm mužům, že jim děkuji a už je nebudu potřebovat.“

„Džentlmeni, doktor Watson už vás nebude potřebovat.“

„Ak cete, páničko. Doktorovi vyřiďte, že pro něj dáme vše. On je grand.“

„Samozřejmě.“ Co to vlastně řekli, zadumá se, ale raději odejde do kuchyně. Jediná místnost, kam pan Holmes nevstoupí.

„Holmesi, až po vás.“ Ukáže rukou na dveře.

„Watsone, nikdy bych neřekl, že jste sadista. Mám tu práci. Nechce se mi odtud. Tohle je můj život. Venkov je dobrý pro burany.“

„Jako doktor vám nařizuji okamžitě sejít dolu a nasednout do drožky. Odjíždíme. Jste tu zavřený příliš dlouho. Bojím se o vaše zdraví.“

„Opravdu? Když to tvrdíte, ale dostanu odměnu za svou snahu?“

Watson zbrunátní nad jeho dvojsmyslným pohledem. Popostrčí ho dolu. Holmes důstojně sejde dolu. „Paní Hudsonova, odjíždíme na nějakou dobu, mně blíže neurčenou, na venkov. Jak vidím, plyn už je pryč. Můžete za námi zavřít. Nashledanou.“

Paní Hudsonova pomalu zavře dveře. Ticho. „Děkuji, doktore Watsone,“ zamumlá.

 

„Paní Hudsonova musí být štěstím bez sebe, že mě odvážíte.“ Nasedne do drožky.

„Nádraží Victoria, dobrý muži,“ houkne na kočího Watson.

Holmes vytáhne hodinky a dívá se na ně. Watson mlčí.

„Watsone, vy lišáku, co jste to na mě ušil? Proč jedeme do Birlstonu?“

„A teď mi vysvětlete, jak jste uhodl, že jedeme tam? Nemohl jste nijak to vědět, protože jsem vám nic neřekl. Na této trati je tisíce zastávek!“

„Za prvé v Sussexu je krásná příroda. Místní jsou velmi vstřícní a vím, že se vám tam líbilo. Taky můžeme dostat pozvání na zámek, kde jsme vyšetřovali tu vraždu.“

„Stará záležitost. Takže jste hádal?“

„Já, Watsone, nikdy nehádám. Co tam budu dělat? Nudím se.“

„Procházet se, uděláme si výlet do okolí a vyrazíme na dostihy.“

Holmes si ho prohlíží podivným pohledem. John se ošije. Co má za lubem? Holmes se k němu nakloní.

„Jste neoholený a páchnete.“

„To je tou směsi. Vyčpí to.“

„Ne.“

„Jak víte, co chci?“

„Protože vás znám. Budeme na nádraží a rozhodně odmítám cokoliv provádět v drožce, zvláště v téhle.“

„Pak vám doufám nebude vadit, když můj zájem o vás přesuneme do kupé. Doufám, že jste vzal mé housle. Chtěl bych trochu procvičit opus 26 od Svendsena. Pořád se nemohu dostat přes jistou pasáž.“

„Nejsou zabalené, je mi líto. Hrál jste na ně.“

„Pravda. Nevím zda… Nemáte? Jak to, že jste je nevzal? Víte, že bez nich nikam nevyjíždím.“

„Přestaňte se chovat jako malé rozmazlené děcko, kterému sebrali oblíbenou hračku.  Proboha podívejte se na sebe. Vypadáte jak vandrák. Neoholený, páchnete a ten váš kabát je z minulého století. Aspoň se oholit, protože jste se musel holit před týdnem ne-li před měsícem.“

Holmes se podívá na Johna. Je pravdou, že je jak ze škatulky a nebýt těch pár kapek na nohavici, tak na něm není vlásek mimo. Vždy ho to do jisté míry iritovalo a chtěl mu ten účes pocuchat a udělat ho trochu méně pořádným. Ovšem to se mu podaří málokdy.

Watson vytáhne noviny a rozevře je. Holmes ulpí na titulku, který se proti němu objeví. Vida, že by Moriarty přece jen vystrčil růžky? Ne, toho zatím nechá na pokoji, ale vida… Chňapne po novinách a vytrhne je Johnovi z rukou. Ten zavrčí.

„To už přeháníte, Holmesi. Vraťte mi je.“

Holmes čte nějaký článek a potom spokojeně jednu stranu schová a zbytek mu podá. „Víte doktore, myslím, že je nejvyšší čas opět navštívit tu malou roztomilou vesničku. Myslíte, že tam bude ještě sloužit White Mason?“

„Určitě. Proč najednou takový zájem?“

Holmes se usměje. „Už jsme tu. Nesmíme zmeškat vlak, Watsone.“ John ho pozoruje. Líce dostaly načervenalý nádech a celý se úplně rozzářil. Takže má opět nějaký případ. Snaží si vzpomenout, zda něco četl o Birlstonu, ale nic se mu nevybavuje. Je rád, že nakonec pojedou, aniž by musel se s ním hádat. Přivolá nosiče, aby jim vzal zavazadla. Jdou do vagonu první třídy. Ví, že Holmes má rád klid a on taky. Snad si nic nedovolí, zapřemýšlí, i když…

„Drahý Watsone, jsem nesmírně rád, že jste mě vytáhnul ven, i když jste byl dost neurvalý. Mám hlad. Co kdybychom se najedli a potom se pohodlně usadili?“

„Samozřejmě. Nejspíš mi neprozradíte, co vás zaujalo na zadní straně novin.“

„Nic důležitého. Pojďte.“ Vede ho do jídelního vagónu. Sotva se usadí, vlak sebou trhne a rozjede se. Holmes si ho prohlíží černýma nevyzpytatelnýma očima.

John si povzdechne. Opět další případ. Na jednu stranu je rád, protože ho to zaměstná, na druhé straně, není. Byly by rád, kdyby si odpočinul jako běžný občan Anglie, ale Holmes není běžný. Kdyby byl, nejspíš by mu nikdy nepodlehl.

Vzpomene si na dobu, když ho poprvé uviděl. Byl docela v pořádku. Nikde žádný experiment, nic se neplazilo, nic nehrálo. On stál u krbu, před nímž byla položena tygří kožešina, která ho zaujala. Vypadala nádherně. Zdálo se, že to bude příjemný soused, než si najde svůj vlastní dům. Nikdy víc se v životě nespletl. Začalo to pár dní na to - a to hrou na housle. Ale neodešel. Začal ho fascinovat.

Asi po roce soužití se stali milenci. Našel ho jednou úplně nahého v posteli a ani neví, jak skončili v ní. Nikdy by nevěřil, že umí být tak jiný. Bouřlivý i něžný. Po milování ho opustil a šel dělat svoje věci. Někdy si říká, zda ho nepoužívá jako hračku pro rozptýlení nebo dokonce k uvolnění nastřádaného napětí. Popravdě nijak mu to nevadí.

„Stalo se něco, Watsone?“

„Ne nic,“ pousměje se. „Přemýšlím nad dalším případem.“

„Pořád si je schováváte a děláte poznámky, jak zbytečné.“ Sklepne velký bílý ubrousek a zandá si ho za límec. Dychtivě pozoruje číšníka.

„Dobrou chuť, pánové.“

Holmes vezme vidličku. „Není nad pravou anglickou snídani. Vezměte si, Watsone. Budete potřebovat plno sil.“

Watson s vajíčkem na vidličce pozvedne obočí. „Holmesi, co jste četl v tom článku?“

Holmes si ho prohlíží, zatímco žvýká slaninu. „Říká vám něco jméno Zlostnej Sirius?“

Watson chvilku přemýšlí, zda s ním měli co do činění. Nejspíš podle jména další zločinec. „Moc ne.“

„Ani se nedivím. Není takový formát jako doktor Moriarty nebo jiní geniální zločinci, ale je vytrvalý. Je jako šváb, kterého jednou zašlápnete, ale on povstane znovu a znovu. Možná o tom nevíte, ale vedeme docela dlouho mezi sebou boj. Jeho metody jsou lehce nepředvídatelné. Zatímco Moriarty má v tom řád a dá se prohlédnout po jistém úsilí, neboli nepáchá drobné přestupky, Zlostný Sirius je úplný opak. Neštítí se ničeho. Pro Moriartyho jsou některé věci pod úroveň. Pro Zlostného Siriuse ne. Ten by nejspíš i obral slepého i penci.“

„Proč se mu tak říká?“

„Rád hází věcmi. Jednou je tlustý, jednou hubený, ale jeho poznávacím znamením je dlouhá bradka, kterou si pěstuje. Je mu padesát pět, když budeme věřit zápisu v kostelní knize a co o sobě prohlašuje. Jeho pole působiště je velmi rozsáhlé, ale nemíří tak vysoko jako pan Moriarty. Nechce vládnout světu ani být šedou eminencí.“

„Hm a v čem působí?“

„Sázky. Dostihy, chrti, lidé, box. Cokoliv má spolčeného s tímto odvětvím, potom je za tím on. Není jediný zápas, jediný dostih, o kterém by nevěděl. Vlastně svým způsobem je šedou eminencí Jockey klubu. Vím, že natahoval prsty po Americe, ale dostal přes prsty nehezkým způsobem.“

„Cože? Tomu nerozumím, je to vybraný klub. Jak by někdo takový…“

„Moriarty přednáší, napsal knihu. Proč ne? Občas si překřížíme dráhy, ale nijak po sobě nejdeme, což je škoda. Podle mě má na víc, ale on ne. Příliš miluje vzrušení z toho, že může podplatit zápas, poškodit koně nebo jezdce.“

„Chápu a jakou to má souvislost s Birlstone a White Masonem?“

Holmes dojí, otře si pečlivě ústa. „Zítra se pojede velmi slavný dostih o Diamantový květ královny Alžběty.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Ani jste nemohl. Koná se jednou za deset let a je výjimečný, protože se v něm mohou účastnit pouze tříleté klisny.“

„Zajímavé a vy myslíte, že bude chtít ovlivnit ten dostih?“

„Kdepak ovlivnit. Vyhrát. Ve své pracovně má sbírku trofejí, pohárů, diplomů všech závodů, jaké se mohou konat. Pouze tento mu uniká.“

„Chcete mu v tom zabránit?“ podiví se. Zamíchá v porcelánovém šálku lžičkou. Upije výborný čaj Earl Grey.

„Jenom, pokud bude švindlovat, ale z jistého zdroje vím, že nejlepší tříletou klisnu vlastní lord Denning. Ovšem letos se chtějí závodu zúčastnit Američané. Jsem zvědavý, zda budou připuštění, ale jelikož dali hlavní výhru, přepokládám, že budou. Potom v tom hraje i velkou neznámou francouzská klisna.“

Watson klidně ho pozoruje, jak sype z rukávu jména koní a vlastníků o závod Diamantového květu. Proboha, kde je mohl získat, tak rychle? Přece byl zalezlý v pokoji.

„A nebojíte se, že trofej bude chtít ukrást? Nebylo by to snazší?“

Holmes se shovívavě usměje. „Ne, pro Zlostného Siria. On musí ten závod vyhrát. To, že podvodem, nic pro něj neznamená. Když se jednalo o Velkou národní, podplatil kde koho a koně doběhli přesně, tak jak měli, mimo Šedé lady, která se zranila. Vyhrál závod a ještě vyhrál peníze, kterými podplatil, kde koho. Však tomu závodu říkají nejpodivnější Národní závod. Vrátíme se do kupé, ne.“

„Jistě. Musím říct, že jste mě překvapil.“

„Jistě byste byl raději, kdybych seděl na zadku a díval se do neznáma.“

„Oh to ne, mírné procházky by vám neuškodily, což mě přivádí k tomu, že jsem už vás dlouho nevyšetřil.“ Sherlock zvedne hlavu.

„Opravdu? Musíme to napravit. Tady nebo až v Birlstonu? Osobně bych pokládal za zajímavější vyšetření tady ve vlaku.“

„Jste bez morálky. Kdybyste nebojoval proti zločinu, potom by o vás nikdo nevěděl, protože by za vás mluvily zločiny. Tedy pokud by na ně někdo přišel. Raději tady. Budu vám muset upravit jídelní lístek,“ řekne, když dojdou do kupé.

„Nelíbím se vám, doktore?“ Najednou ukáže nahou hruď. Watson zasténá. „Myslíte, že potřebuji trochu zhubnout?“

„No ano, to vyšetřím taky, i když byste měl naopak přibrat.“

„Nevím, co bych si bez vás počal,“ řekne Holmes. „Víte, už se těším, co ten dryáčník opět vymyslí. Jeho vynalézavost mě stále překvapuje.“

„Takže proto nesedí za mřížemi.“

„Watsone, někde je člověk potřebný venku a pak, kouzlo dostihového sportu by bez Siria ztratilo svůj půvab, nemyslíte?“

„A co ti chudáci, co prohraji peníze na sázenkách?! Není vám jich líto? Holmesi, opravdu občas se chováte bezcitně. Jen abyste se občas zabavil, tak necháte zločince běhat. Kde je vaše touha po spravedlnosti?“

Holmes výčitku přejde bez povšimnutí. „Víte, není to lehké a on je roztomilý.“

„To ještě neznamená, že může si dělat, co chce!“

„Proč ne? Já si dělám, co chci. Jako například teď mám chuť na svého doktora. Zabráníte mi v tom?“ Předkloní se a s rozmyslem ho políbí. Vychutnává nejprve přísné sevřené rty, které se neochotně podvolí. Tiché zasténání ho potěší. Sedne mu na kolena a rozváže mu kravatu.

„Holmesi, jsme ve vlaku, tohle se dělá v ložnici.“

„Opravdu? Výborný postřeh, Watsone. Nikdy mi to nevadilo, tak mi to nevadí ani teď. Člověk musí zkoušet nové věci, neustrnou ve vývoji. Rád bych si vyzkoušel i tohle.“

„Slezte,“ zabručí, ale Holmes už rozepíná knoflíčky u košile. Odhrne ji a pohladí teplou pokožku. „Fascinujte mě a ty vaše proměny. Od přísného vojáka, soucitného doktora, až po něžného milence,“ šeptá mu do ucha.

„Jste blázen!“ pronese, ale nemůže se nabažit krátkých rychlých doteků, které ho zkoumají. Holmes nadzvedne obočí.

„Tohle o mě ještě nikdo neřekl, ale vám to klidně dovolím, aniž bych z toho něco vyvodil,“ zamumlá a přisaje se rty k bradavce. John ho obejme a zasténá. Ta slast. 

„Za deset minut zastávka v Birlstonu!“ ozve se na chodbičce vagónu.

Holmes se zastaví a lítostivě se zadívá na Johna. „Nechápu, proč vlaky nemohou jet déle. V tomto směru drožka je opravdu výhodnější. Jezdí si s vámi, kudy chcete a kam chcete a to soukromí je větší.“ Odsedne se, upravený, jako když přišel. 

„Já vám to říkal.“

„Já vím, že jste to říkal. Někdy jste, Watsone, se svou pravdou nesnesitelný s tou vaší pravdou. Víte, zajímá mě, co tentokrát vymyslí. Co to asi bude? Kdyby to bylo průhledné jako matematický vzorec, ale on ne. Jednou podplatí, podruhé nechá zchromit koně, jednou přebarvil nebo zmenšil váhu jezdce. Jednou dokonce nastražil past přímo na dráze. Neuvěřitelné, co jeho mozek vymyslí. Těším se, až ho odhalím. Taky by mě zajímalo, kdo vyhraje Diamantový květ. Přece jen dostih konaný jednou za deset let, přitahuje mnoho podvodníků a nejen ty.“

John se zatím upravil, když lokomotiva s hlasitým skřípotem zastaví.

„Jdeme, Watsone. Budeme předstírat, že jsme jedni ze sázejících. Na koho si vsadíte? Pár liber si můžeme dovolit utratit.“

„Vždyť závod je už vyhraný,“ namítne. „Proč bychom v tom případě měli utrácet peníze?“

„Udivujte mě, Watsone, ale v tomto případě nemáte pravdu. Jen se podívejte, kolik se tu sešlo lidí.“ John se podívá ven. Má pravdu. Dobrá půlka vlaku zde vystupuje. Zahlédne policejní uniformy. Vystoupí. Mezi chumlem lidí se proplétají malí uličnicí, kteří za úplatu, odvážejí  zavazadla do místního skromného hostince jménem Westville Arms.

Opodál postává vysoký muž, už trochu při těle. Když zpozoruje vysokou postavu Sherlocka Holmese, oči mu zasvítí a okamžitě se k nim vydá.

„Vítejte, pane…“

„Masone, vítejte. Jsme tu inkognito.“

„Samozřejmě. Máte ubytování?“

„Doktore Watsone, mám tu ubytování nebo budu spát venku?“

„Jistěže v hostinci. Stejně jako předtím.“

„Víte, mohu vám nabídnout malý domek u jedné vdovy, kde budete mít klid. Pane Denbe, pojďte sem.“ Přiběhne k nim mladý policista.“

„Ano pane.“ Zvědavě pokukuje po příchozích. Kdo to asi je?

„Vezměte to tu. Prosím, pánové. Víte, musím přiznat, že jsem strašně rád, že tu jste. Zažívám tento dostih už po třetí a musím říct jedno. Rád bych, kdyby se konal jinde.“

„Proč se vlastně koná tady?“ optá se trochu znuděně Holmes, ale dobře si všímám, že se nenápadně rozhlíží, jako by někoho hledal. Určitě tu historii zná stejně dobře jako Mason. „Rádi využijeme trochu klidu, že Watsone.“

„Ehm, samozřejmě,“ souhlasí John s Holmesem.

„Vypráví se, že sem roku 1560 zavítala královna Alžběta I. Byl s ní tehdy její přítel Robert Dudley. Prý měl nádhernou klisnu. Královna Alžběta vyhlásila závod klisen o diamantový květ z jejího účesu. Samozřejmě hrabě Dudley vyhrál a jako trofej si odnesl květ i srdce královny.“ Usměje se. Všichni znají historii královniny lásky. „Na závod se zapomnělo, ale byl vzkříšen před sto lety hrabětem a on, sám vášnivý účastník honu, se ho účastnil. Jako výhru dal diamantový květ. Samozřejmě závod vyhrál, ale do té doby se nikomu místnímu tento závod nepodařilo vyhrát. Popravdě způsobuje nám to potíže, protože jsme malá chudá vesnička a najednou je tu tolik vznešených hostí i méně vznešených. Bojíme se a přitom je květ vstavený na zámku. Hlídáme ho, v noci spouštíme bránu, ale přes den ho kdokoliv může obdivovat. Teď je tu ještě málo lidi, ale očekávám tak deset tisíc. Ještě dobře, že je to jednou za deset let.“

„A kdo daroval květ tentokrát?“

„Dává ho vždy jeden z účastníků,“ odpoví Holmes. „Letos Diamantový květ, daroval Američan Maxmilian John Douglas.“

„Zvláštní jméno. Je snad Skot?“

„Možná nějaký prapředek. Už je tady. Majitelé jsou ubytování na zámku. Koně jsou ubytování v zámeckých stájích. Hlídáme je jako oko v hlavě. Přijela spousta posil z ostatních měst. Zažádal jsem o to.“ Zamračí se. „Pánové jsem rád, že jste tu. Bojím se, že by někdo mohl se pokusit ukrást ho. Přece jen je velmi cenný.“

Watson si pomyslí, že spíš než krádeže by se měl obávat toho, že ho někdo získá podvodem. Řekne mu to jeho přítel nebo ne? Holmes mlčí. Nechají se dovést do domku.

„Domek je mé tety, která je nahluchlá,“ poučí je ochotně Mason. „Annie,“ zakřičí silně.

„Copak je? To jsi ty, White? Koho mi to vedeš?“

„Pány z Londýna!“

„Z Losina? Neznám to tam. Vítejte! Pojďte dál. Můj dům je váš dům!“ Otevře vrátka k bílé omítnutému domu. Kolem ještě kvetou růže, i když už je podzim. Projdou cestičkou vysypanou kamínky k prahu domu. Stará paní v šátku přes ramena jim otevře dveře. „Ukážu vám pokoje. Opět ten strašný závod. Nemám ho ráda.“

Watson se podiví. „Strašný?“

„Cože? Špinavý? Ne, i když trochu ano.“

„Proč strašný?“ zařve John. Holmes se usměje.

„No kvůli těm mrtvým! Jezdci jdou přes mrtvoly a potom ta zlověstná znamení.“

„Jaká znamení?“ zařve tentokrát Holmes.

Annie se pokřižuje. „V lesích přece. Divné postavy. Zlá světla, víly, co tančí při měsíčku. Divný šepot. Mrazí z toho. Tak tady je ten pokoj.“ Otevře dveře s dvěma postelemi od sebe. „Patřil mě a nebožtíkovi manželovi, nechť je mu zem lehká. Nemám to tu ráda.“ Oba se na sebe podívají.

„Děkujeme!“ zakřičí Watson. Vytáhne peníze a položí je na stůl. Annie se usměje, až vykouknou dva přední zuby. Děkuji. Budete tu jíst nebo v hostinci?“

„Holmesi?“

„Tady,“ zabručí s fajfkou v ruce. Stojí a pozoruje temný les, který se rozprostírá hned za domkem. „Tady jste viděla ty duchy?!“

„Cože? Duby? Ne, ty rostou jinde.“

„Duchy!“

„Jo tak?! Přesně tak. Nechť nás ochrání do všeho zlého. Mám tu česnek, a tady v sáčku kopřivu, proti zlu, jetel proti šílenství, a nejvíc jmelí, které vás ochrání před vším zlem.“ Oba dva hledí na svazky bylin. Věří, že každý znamená něco. „Já půjdu podojit Lucy,“ zanaříká a ohnutá jde pryč.  Holmes se stále dívá na les. Watson mlčí a vybaluje zavazadla.

„Jak dlouho tu chcete strávit?“

„Asi dva týdny. Do té doby přijdete na jiné myšlenky.“

Holmes zabručí, ale dál se dívá na les.

„Co je na tom lese tak zajímavé?“

Holmes k němu přistoupí a něžně políbí na tvář. „Cože? Och les. Ničím zajímavý. Je to směs listnatých a jehličnatých stromů. Zajímavý je pouze tamten keř blínu a oměje. V dálce vidím kanadskou borovici u nás velmi vzácnou. Zajímavé. Jinak nic,“ mumlá si pro sebe a tiše pokuřuje. „Watsone, zde sídlí zlo.“

„Moriarty?“

„Ne. Sirius. Mám tušení, že tentokrát se nespokojí jen s výhrou v závodě, ale možná tuším špatně. Do jeho mozku člověk těžko vidí. Je v ní chaos.“ Dál stojí a dívá se na les. Watson ho nechá. Když je v takovém stavu, přemýšlí. Najednou se Holmes obrátí a zamává dýmkou. „Watsone, máme málo informací. Půjdeme na obhlídku této krásné vesničky.“

„Tušil jsem to, ale nejdřív se najíte, oholíte a potom můžeme jít. Samozřejmě si vezmete klobouk a hůlku a pršiplášť.“

„Watsone, měl jste se narodit jako chůva.“

Září mu oči, pomyslí si. Je ve svém živlu. Je rád, protože poslední dobou se mu zdálo, že je bez nálady, dokonce ani spolu nic neměli. Žít s někým takovým je těžké, ale on ho miluje. Nikdy by neřekl, že spolu budou, ale odolat mu? To nešlo. To by spíš zadržel sněhovou lavinu rukama.

„To bych tady těžko byl,“ zamumlá. Dívá se na něj. Miluje ho, ale někdy se mu zdá, že je pro něj vzduch a potom najednou je pro něj vše, ale za ta léta si na to zvykl. Povzdechne si. Převléká se. Aspoň něco.

„Ještě oholit.“

„Zapomínám, Watsone. Děkuji. Musíme vypadat na tu slávu slušně, že.“ John přikývne.

„Čaj.“

„Jako bych slyšel paní Hudsonovou. Tohle je rezolutní příkaz staré dámy.“ Vejdou do titěrného obývacího pokoje plného krajkových polštářků a fotografii. Posadí se na pohovku a čekají. Annie jim donese čaj. Ochutnají.

„Výborný čaj, že Watsone.“

„Ano. Ty duchové…“

Holmes mu vpadne do řeči. „Věděl jsem, že se na to zeptáte. Hned vám to vysvětlím.“

John si pomyslí, že Holmes vůbec rád vysvětluje. Kdyby aspoň se vytahoval, potom by ho člověk nesnášel, ale on z toho má radost jako dítě. „Ti duchové jsou ve skutečnosti zločinci, že.“

„Zatraceně, Watsone, chcete mi sebrat moji práci?“

John se pousměje. To by ho ani nenapadlo. Práci doktora má velmi rád. „Kdepak pátrání raději přenechám vám. Mám svou práci rád.“

Holmes se usměje, ale jeho oči bloudí úplně někde jinde. John je zticha. Přemýšlí. Když se k němu nastěhoval, tak tento stav ho napoprvé vyděsil. Časem si na to zvykl. Na hýření optimismem, na to, že je mimo dosah jeho moci, na to, že provádí na sobě pokusy i na ostatních. Na to, že je mimo, zdrogovaný nebo v náladě černější než studna. Na konec si zvykl i na jeho převleky a jeho schopnosti a konečně i na jeho divnou představu lásky, kdy ho někdy odmítá a někdy by ho doslova snědl. Nikdy neví, která z tváří Sherlocka Holmese to na něj vykoukne. Možná proto s ním ještě je a taky proto, že má svou práci rád a díky jeho vyšetřování se dostane k takovým věcem a případům, o kterých se mu nesnilo. S tak bizarními projevy lidského chování se nesetkal snad ani v Indii.

„Nechcete si vyjít na procházku? Paní Annie to jsou výborné sušenky. Pekla jste je sama?“

„Cože utekla? Kdepak, narodila jsem se tu, vyrostla a taky umřu,“ ujistí ho vehementně.

Holmes se nezdvořile uchechtne. „Watsone, je čas na procházku. Děkujeme, bylo to výborné.“ Vezme si dlouhý kabát, narazí na hlavu čapku a fajfku. Trochu se nahrbí.

„Watsone, jsem Liam Sarkozy a jsem slavný vědec, který projížděl na dovolenou a přišel se podívat na závod.“ John kouká na jeho proměnu. Stačí tolik a ten chraptivý hlas. Nakloní se k němu.

„Ten hlas, Holmesi, mě zatraceně vzrušuje.“

„Zapamatuji si. Jdeme.“ Vyzkouší si pomalou chůzi. „Hůlku.“ Natáhne ruku. Watson s povzdechem mu dá svoji hůl, kterou dostal za službu v Afghánistánu.

„Měl byste si pořídit konečně svou.“

„Vaše je hezčí a lépe se ji ubráním. Jdeme.“ Vyrazí ven pomalým krokem. Cestou minou hostinec, v kterém měli být ubytování.

„Watsone, jak dlouho jste plánoval tenhle podraz?“

„Od prvního dne, co jste zalezl do pokoje,“ ujistí ho tiše Watson. Jdou k zámku, kde se schovávají čtyřnozí miláčci. Dojdou k bráně, která je podle zvyku otevřená, ale stojí u ní strážní.

„Vyzkoušíme obranu, Watsone,“ zamumlá skřehotavým hlasem. Jde dál jako by nic. Projdou, pod pečlivým zrakem strážných, bránou a zamíří si to rovnou ke stájím.

„Stůjte!“

„Mladíku, nechápu, proč bych měl zůstat sát. Jsem Liam Sarkozy slavný vědec, který přicestoval až z Maďarska. Chci vidět závod a poznat koně. To snad nemohu? Uhni se mi.“ Chce jít dál, když přiběhne posila.

„Je mi líto, ale pokud s vámi není majitel, nemůžete dál. Dostali jsme hlášku, že někdo se pokusí přerušit závod.“

Užvanění, pomyslí si Holmes. Napřáhne hůlkou k bráně. „Chci se podívat na hrad. „Je to snad zakázáno?“

„Ehm to není, ale…“

„Co se tu děje. Doktore, ale to je… Pusťte je!“ rozkáže jim White Mason. „Můžou projít kdykoliv a kamkoliv budou chtít. Řekněte to ostatním.“

„Ano.“ Ustoupí.

„Děkuji, strážníku,“ zaskřehotá Holmes a nevšímavě projde dál. Mason se za nimi podívá. Byl to on nebo ne?

„Prohlédneme si to tu. Za první návštěvy jsem neměla moc příležitost si prohlédnout stáje. Podívejte se. Nenápadně, Watsone,“ zasténá. „Přibral, ale je to on. S tím dlouhým vousem to je Zlostný Sirius. Jen se podívej, je rozčilený. Dobrý den!“ pozdraví ho. Watson obdivuje jeho chladnokrevnost. „Mohu s něčím pomoci?“

„Nevím s čím. Vypadněte. Co tu vlastně děláte?!“

„Mám povolení sira Douglase. Co bych tu dělal? Jsme pozvaní, abychom dohlédli na jeho klisnu. Bojí se o ni. Tak významný závod. Hodlá ho vyhrát.“

„Ten závod je můj! Ne, nějakého přivandrovalce. Hej Boty, ke mně a fofrem!“ K Siriovi přiběhne vysoký muž s poněkud podivným obličejem. Jako by se mu někdo trefil kopytem do obličeje. Odchází.

„Boxer. Všiml jste si obličeje, rukou a poněkud prázdného výrazu v očích? To způsobí příliš mnoho soubojů v ringu.  Když dostanou tolik ran jako tihle profesionální boxeři, po určité době je konec. Co myslíte, jak dlouho už bojuje?“

„Hádám tak od dvanácti, takže asi patnáct let a má namále. Stačí větší úder a bude po něm. Myslíte, že stále bojuje?“

„Určitě a nejen box, ale i na holé ruce.“ Watson se neptá, jak to zjistil. „Sirius je velmi podrážděný, to znamená, že mu někdo šlápl na kuří oko. Nevycházejí mu plány a mě by zajímalo proč. Chtělo by to někoho, kdo by nám všechno řekl. Půjdeme se podívat po krasavicích.“ Jdou dál. Naráží na koňáky, chlapce co čistí stáje, hřebelcují koně a krmí je. Starší může, kteří vážně mluví o svých miláčcích a hubené muže, kteří je jezdí. Klidně heldí na mumraj. Vyjdou ze zámku.

„Nic zajímavého, Watsone. Koně. Co má za lubem?“ Přistoupí k Masonovi. „Co tu děláte, pane Masone? Hlídáte bránu?“

„Kdepak. Za půlhodiny bude mít trénink Goldie. Vidíte,“ mávne do dálky. „To je Miss Lazy pana Lowleho. Je krásná.“  Holmes se dívá na zrzavou klisnu, která kráčí kousek stranou svých vodicích koní.

„Krásní koně,“ prohodí na adresu vodicích koní -  černého a dvou hnědek.“

„Ano. Výkvět koní se dnes tu sešel,“ pronese s pýchou Mason

„Goldie je klisna toho Američana,“ podotkne Holmes. „Půjdeme se podívat. Určitě tam bude hodně lidi.“ Jdou se postavit mezi ostatní. Za chvilku zřetelně vidí klisnu barvy zlata. Kráčí mezi třemi dalšími koňmi.

„Vodicí koně. Myslíte, že opravdu ukáže její celý potenciál?“

„Nevím, pane Sarkozy. Uvidíme. Je ale nádherná, ne.“ Oba se dívají na koně a na chlapce, který sedí v sedle. Postaví je na start a vyrazí. První vede černá klisna, která přenechá vedení zrzavé a nakonec další zrzavé. Za nimi běží stále stejným tempem klisna zbarvená do zlata. Doběhne do cíle, aniž by se zadýchala. Ozve se hromový pokřik. 

„Je skvělá, že.“

„Ano,“ odpoví Holmes. Pozoruje všechny tři koně. „Půjdeme, Watsone, ještě nás čeká… nebo se podíváme na ostatní?“

„Juliet, klisna hraběte Anjou.“ Všichni obdivně hvízdnou nad čistými údy a ladným krokem klisny černé jako peklo.

„Je skvostná.“

„To ano. Jejich rod se může chlubit tím nejčistším chovem anglických plnokrevníků. Stáje hraběte pravidelně vyhrávají každé závody. Jejich stáje jsou proslulé a majitelé zas svou čestnosti. Uvidíme.“

„Je rychlá.“

„To ano a má srdce. Dnes máme štěstí,“ prohodí, když zaslechnou, že bude trénink hnědky Razie lorda Denninga.“

„To je kůň!“ zvolá nadšeně Watson s nimi.

„Má větší příměs arabské krve. Zajímavé, že ji připustili k startu.“ Watson se zadívá na ní pozorněji. Opravdu je menší, ale ty ladné tvary, ten nádherný krok, pyšně vztyčená hlava s malými oušky.

„Je nádherná.“

„Ano to je a bude velmi vytrvalá.“

„Proč to říkáte?“

„Půjdeme.“ Jdou pryč. „Zatímco tamty klisny jsou chované pro rychlost, tahle je pro vytrvalost. Tenhle závod je stejně rychlý jako vytrvalý. Nejeden kůň padnul jenom proto, že nebyl dost trénován na vytrvalost. „Zajímá mě trasa.“

„Jak je vlastně dlouhá?“

„Čtyři míle loukou. Vidíte ty chlapce?“ ukáže hůlkou na dlouhou louku, která je vymezená provazy. Na ni jsou chlapci s holemi a rozhrnují trávu. „Hledají díry cokoliv, co by mohlo poškodit závodní dráhu.“ Jeden z chlapců se skloní. Ostatní se k němu seběhnou. Začnou tam něco dělat.

„Díra.“ Holmes se dívá, jak kolem stojí policie i další muži, kteří hlídají. Zdá se, že nějaká past na koně je nemožná, ale Holmes se naučil nepředpokládat. Pan Sirius je všeho schopný muž. Určitě najde nějakou mezeru.

Přistoupí k nim policista. „Tak co pane Holmesi?“

„Výborně hlídané, ale co bych vám doporučil, je to, abyste hlídali si Zlostného Siria.“

„Koho?“

„Oh, pana Siriuse Lowleho. Vlastní klisnu Miss Lazy.“

„Jistě. Je krásná a rychlá. Měla dnes ráno trénink. Ale pan Lowle je velmi vážený, k tomu člen Jockey klubu. Podezřívat ho? Jenže já vám věřím. Dám ho nenápadně hlídat.“

„Děkuji moc. Pomůže mi to a teď si půjdu zdřímnout.“ Svižně se otočí a odchází. Mason se podívá po doktoru Watsonovi.

„Zdřímnout?“

„To jen tak. Jsme vám vděční za pomoc. Musím za ním. Poslední dobou se přetěžuje.“

„Chápu, mnoho případů. Doufám, že bude v pořádku.“ V hlase mu zní nekončená úcta.

Watson klidně přikývne. „Ano. Přijeli jsme sem na zdravotní dovolenou.“ To, že to Holmes nepotřebuje, neřekne.

„Nechtěl jsem ho zaměstnat, ale je pravdou, že jsem klidnější, když tu je.“

Watson přikývne a odspěchá za Holmesem, který si to velmi rázuje na starého muže. Usměje se. Starý muž. Dojdou na kraj vesnice k domku paní Annie.

„Dnes večer někam jdeme, Holmesi?“

„Možná. Chci vidět duchy, o kterých mluvila paní Annie. Mám z nich zlý pocit.“ V domku se natáhnou na postele. Holmes okamžitě usne. Vzbudí se o tři hodiny později, úplně čilý. Opět se namaskuje, vezme hůl, ale nejdřív si ji ověří, zda je připravená k boji. Podívá se po Watsonovi. Možná bude lepší, když půjde sám. Spí a roztomile. Na druhou stranu by mu neodpustil, kdyby ho tu nechal.

„Zas jste mě chtěl tu nechat. Jdeme!“ mohutně si zívne. Vstane a prohrábne si vlasy. Holmes se usměje. Dívá se, jak si bere revolver a kontroluje ho. Místnosti se ozve zřetelné cvaknutí komory. Vezme si buřinku.

„Půjdeme, Holmesi?“

„Jistě,“ zabručí. Vyjdou spolu ven a jdou na kraj lesa. „Podle paní Annie, právě zde se scházejí. Musíme se ukrýt.

„Mohli jsme se dívat z okna.“

Holmes nic neřekne, ale jde hloub do lesa. Zastaví se u jednoho stromu a čeká. Při slabém svitu hvězd vytáhne hodinky. Podívá se na ně. Devět hodiny. Ještě mají čas. Trpělivě se rozhlížejí všemi směry, zda se neobjeví světlo, ale to nikde. Sherlock svraští obočí.

„Jdeme. Dnes nepřijdou.“ Hledí před sebe a zamíří opačným směrem. Watson za ním. Nemá strach, i když stíny a zvuky zvěře se často ozývají. Vždy měl větší strach z lidí. Najednou Holmes zastaví. Watson vykoukne. Nevěřícně se dívá na obrázek před sebou.

Případ Diamantového květu - 2_

Komentář