Shounen - ai povídky

                                                             Tvůrčí blok

Poděkování Cirrat za laskavé dovolení použít její tvorbu Farewell

  „Yuki jak dlouho se známe?“ zeptá se škemravým hlasem Shuichi a jemně mu zaškrábe na paži.
  „Ehm ..“ no vzpomíná“ je to asi rok.“ Zamumlá podezřívavě a šlehne po něm pohledem. Copak má za lubem?Ten si vedle něho sedne ruce složené do klína a mele prsty.
  „Víš, já vím , že je to rok a tak jsem si řekl, že bychom mohli si někam spolu vyrazit. Například na večeři?“ zeptá se nadějným hlasem. Yuki se zamračí. Nemá chuť někam chodit. Zrovna se zarazil nad jedním místem ve své nové knížce, ale na druhou stranu by ho to možná rozptýlilo. Podívá se na nadšený výraz Schuichiho.
  „Víš jak to dopadlo minule, když jsme si někam vyšli.“Namítne.
  „Já vím, vím, ale tentokrát jsem připraven.“ Zmizí a za chvilku je oblečen jako žena. Dlouhé šaty, klobouk a slunečník. Yukimu zmrzne úsměv.
 „Ne!“
 „Tak co tohle.“ Schuichi se předvádí v kostýmu Al Capone třicátých let. V puse kouřící doutník. Yuki čeká, čeká...
 „Promiň!“ vyhrkne a začne nekontrolovatelně kašlat. Odejde dusíc se pryč a za chvilku se vrátí celý zkroušený.
 „Jen jsem to chtěl oslavit, Yukiiii!“ natahuje moldánky.
 „Stačí kloubouk a brýle Schuichi. Tak se maskuje.“ Narazí mu brýle černé jak peklo a velké jak kola od vozu a nasadí mu na hlavu klobouk po pradědovi Sejim. Cítí jak ze Schuichiho vyzařuje radost. Povzdechne si a vezme si taky brýle a klobouk. Dole nasednou do auta a jedou do jedné z místních  restauraci, kde dobře vaří a snad je tam nevyslídí ti prokletí paparazzi.
  „Tady je krásně Yukiii!“ Rozzářeně vykřikne nahlas na celý podnik a chytne ho kolem krku. Číšník je uvede na místo a Yuki se v duchu rozloučí s tím, že by večer mohl proběhnout v klidu. A taky že ano. Za chvilku už slyší šepot, vytahované mobily a hovory. Začne mu cukat rty v šklebu a raději se dívá na  Schuichiho. Ten s vystrčeným jazykem zkoumá jídelní lístek. Nakonec ho odloží a s podepřenou bradou mu řekne.
  „Yuki vyber něco.“ Ten nakonec vybere a poslouchá.
  „Kniha Milenec. To je Yuki znáte ten slavný spisovatel. Noviny Tokio morning post? Mám... Ten druhý? Neznáte ho? To je přece Schuichi Shindo ze skupiny Bad Luck. Neznáte ji? Nevěřím. Jo jo. Jsou milenci. Prohlásil to veřejně. Mluvím s televizní stanici Asahiro. Je tady...“
   Začíná mít docela jasnou představu co je čeká venku. Přimhouří svoje žluté oči.
  „Schuichi jdeme někam jinam.“
  „A proč Yukiii. Nechceš se mnou být?“
  „Ne, ale za chvilku jsou tady všechny televizní stanice od velkých až po začínající a paparazziové taky.“ Luskne prsty na číšníka a vytáhne bankovku velké hodnoty.
  „Zadní vchod?“ ten zoufale zakroutí hlavou.
  „Už jsou tady.“ Ten horlivě přikývne. Yuki mu strčí bankovku do kapsy a usměje se kajmaním úsměvem. V očích mu blýskne chlad. Když jsou tady, tak ať si počkají.
  „Víš zůstaneme tady a důkladně se navečeříme, ano Shuichi“
  „Ano!“ Otevře do široká svůj psí pohled na svého paníčka. Yuki si vzdychne. A tak v restauraci se mění lidé, zatímco oni v klidu jedí a vyprávějí si o své práci. Kolem šumí stejný ruch a stejný šumot hlasu. Zdvihané telefony, ale nikdo se je neodvažuje rušit.
  „Kruci kde jsou? Nesnáším čekání. Oni si tam snad dávají celý jídelníček.“ Novináři brebentí jako švábi na housce.
  Majitel restaurace už neví kudy kam. Už přetáhl zavírací hodinu o dvě hodiny a má pořád plno. Ví proč je tomu tak, ale nemá odvahu svým slavným hostům říct, aby vypadli. Číšnící padají únavou, ale sál je plný lidi, kteří si pořád něco objednávají. Yuki se podívá kolem a pak nenápadně kývne na majitele.
  „Bylo to tady výborné. Tady „ a podává bankovky.  Majitel je přijme a uklání se až k zemi. Schuichi se na něho pořád dívá.
  „Jsou tady, že mám pravdu.“ Klidně se zeptá a Yuki je překvapen tím, že se chová rozumně. „Co takhle převlek.“ Yuki zaúpí.
  „Nebudu se kvůli těm šakalům převlékat do nějakého...kostýmu!“ Vyrazí ze sebe s chladnou zuřivosti. „Jsou to hyeny a supi. Nic jiného. A kvůli mrchožroutům šaškovat nebudu. Takže“
  „Jasně. Vtrhnem tam a uděláme tam Waterloo.“ Nadšením vyskočí v napoelonském kostýmu s rukou zaťatou v pěst a druhou pod kabátem. Nedočkavě se podívá na Yukiho.
 „Tak dost. Jednoduše v klidu vyjdeme a půjdeme k autu.“ Tedy spíš se prodráme k autu dodá pro sebe. Oba se zvednou a jdou pryč. Majitel si oddechne, sveze se na židli. Už nikdy tohle nechce zažít. Yuki otevře dveře od restaurace, oslepí je blesky fotoaparátů a natažené ruce s mikrofony.
  Oba s kamennou tváří, s očima schovanýma za brýlemi jdou k autu. Neodpovídají na nic dokud neuslyší těsně.
  “Kdy nám předvedete svoji další knihu, písničku. Prý máte tvůrčí blok?“ Najednou je ticho jako v kostele. Yukimu zacukají koutky rtu.
  “Žádný blok nemám.“ Zavrčí zle a uvědomí si Chybu, kterou udělal.
  “Takže tak dokonce týdne se můžeme těši na nějakou novou písničku a kousek z nového románu, ano.“ Ticho jak v kostelní márnici a je jen slyšet cvakání spouští. Výzva.
  “No comment.“ Řekne tentokrát Schuichi a táhne Yukiho za ruku pryč. Ten se zapře. Nesnáší ty slizké červy.
  “Do týdne to máte!“ vyhrkne zbrkle. 
  „A pan Shindo?“ Ten si povzdechne. Nemůže nechat Yukiho v tom samotného.
  „Taky.“
  „Děkujeme to stačí!“ A najednou je tam prázdno. Ulici se prohání vítr s papírem a odhozenými kelímky.
  „Tak maskování je zbytečné. Díky Schuichi.“ Políbí ho uprostřed chodníku. Ten má rozzářené oči. Dojdou k autu, nasednou a v klidu dojedou k domu. Vejdou do bytu a tam drnčí telefony. Postupně jeden po druhém vypínají. Ticho.
  „Jdeš psát Yuki?“ zeptá se úzkostně Schuichi. Ví, že nemůže hnout tím románem, ale nechce aby šel spát. Vlastně i on by měl jít psát, ale nechce se mu. Yuki se na něho podívá. Přistoupí a přitáhne ho do náruče. Pohladí ho.
  „Dneska rozhodně psát nechci. Slavíme přece ne?“ Schuichi se rozzáří. Yuki se k němu skloní a dá mu dlouhý polibek. Schuichi se k němu přitiskne a toužebně zašeptá “Půjdeme?“ Yuki se od něho odtrhne a vydají se do ložnice, když najednou se rozrazí dveře a v nich stojí Touma a za ním pan K. s napřeženou pistoli.
  „Jak můžeš být tak nezodpovědný!“ zařve na Schuichiho. Ten před ním klesne na kolena a svátozáří kolem hlavy.
  „Copak pan Shindo, ale ty Yuki? Myslel jsem že máš víc rozumu. Z toho se nedostaneš tak lehce“ řekne Touma. „Tak máte vůbec něco?“
  „Nic. Jen jsem nechtěl.“
  „Co nechtěl?“ Pan K skoro řve. Za dveřmi je slyšet další hlasy upírů žívíci se krví ubohých umělců.
  „Do týdne to máte a teď padejte!“ zařve Yuki. „Stále je to můj byt.“
  „Náš byt“ ozve se nesměle Schuichi pořád na kolenou a s revolverem u hlavy.
  „Jo náš“ dodá a tlačí je před sebou. Zavře dveře a opře se o ně.
  „Promiň Schuichi, ale jdu psát. Nějak nemám náladu.“ Ten přikývne. Sedí zkroušeně na zemi a přemýšlí jak jeho plán na hezkou oslavu ve dvou se tak mohl zvrtnout. Vstane vezme tužku a sedne na gauč. Přece nenechá svou lásku v tom, že by musel těm potvorákům čelit sám. Dívá se na prázdný papír a začne okousavat tužku. Je nějak dobrá a za chvilku si už žmoulá prsty u ruky. Když se kousne zařve. Yuki zvedne hlavu od rozsvíceného monitoru s napsanou větou. Čas se kolem něho zastavil a on byl sám  na nádraží ... Už dvě hodiny pomrkává na něho ta věta a nemůže pokračovat dál. Kolem něho projde Schuichi a ani se nezastaví. Za okamžik jde nazpět s prstem zavázaným do obvazu a má ho dvakrát tak velký.  Otočí se k monitoru, vstane a jde si udělat kávu. Noc bude dlouhá.
  A noc byla opravdu dlouhá a čekal ho stejný den. Kolem osmé se jde podívat co dělá  Schuichi. Sotva vyjde ze dveří slyší jak chrápe. Ten se má, pomyslí si závistivě a vejde do obýváku. Na zemi zápisník a Schuichi se rozvaluje pod dekou na gauči. Závistivě zvedne zápisník. Pomrkává na něho jedné jediné slovo Farewell. Zašklebí se. Zdá se, že jsou na tom stejně. Jenže narozdíl od něho Schuichi si z toho nic nedělá. Možná by mu spánek pomohl. Protáhne se a odejde do ložnice.
  „Auu“ zařve za hodinu sladkého spánku.
  „Yukii! Mám druhé slovo!“ zařve na něho Shuichi. „Jak to že spíš? Je skoro poledne.“
  „Protože jsem narozdíl od tebe v noci nespal a padej!“ mrští po něm polštářem.
 „Tak jo Yukiii! Dobrou noc!“ vlepí mu pusu. Yuki v duchu zakleje. Je po spánku. Zamžourá do denního světla. Nakonec vstane a jde do koupelny. Kolem něho proběhne Schuichi v plavkách, ale to je mu jedno. Před koupelnou se zarazí a podívá se dolu na podlahu.
  „Schuichi! Co je to?“
  „Promiň Yuki. Hned to utřu. Trochu jsem to přepískl s vodou.“ Yuki ztuhne a zamyšleně se zadívá na Schuichiho. Otočí se a zmizi ve své pracovně. Zadívá se na blikající monitor s tou jedinou větou.
  „...a právě přemýšlel jak se rozejít se svým posledním milencem, který mu šel na nervy...“ usměje se a začne horlivě psát. Jeden nápad stíhá za druhým.
  „Lalall  mmm...“ začíná vnímat a písmenka začnou váznout. To se nedá poslouchat.
  „Schuichi můžeš být ticho?“ Nic. „SHUICHIII!!“ zařve silněji. NIC. Přijde k němu a otočí ho k sobě. Ten radostně zamrká. Jeho obličej se rozzáří. Yuki si vzdychne. Jak může cokoliv říct špatného k tomu jeho štěněčímu výrazu zbožňování.
„Co je Yuki?“ a vyndá si špunty. Yuki zamrká. Zpívá si a má zacpané uši? Mávne rukou a jde se zavřít do pracovny. Zívne si. Možná by, když uslyší mohutné LALAAALA. Zaskučí. Možná by pomohli ty špunty. Telefon. Nenávistně se na něj podívá, chytne drát a vytáhne ho ze zásuvky. Ticho. Konečně. LAAALLLA. Ne skoro zavyje. Dojde už do suché koupelny a vytáhne vatu. Zacpe si uši a připadá si jak idiot. Sedne si ke klávesnici a vejra na té napsané slova. Není to špatné, ale začátek chce přepracovat. Pustí se do toho a píše. O pár hodin se opře o židli a přemýšlí jaký je klid. Zvedne se a jde si uděla kávu. Ta by ho mohla ještě chvilku udržet vzhůru.
  Cestou nakoukne do obýváku. Všude papíry a Schuichiho nepoznává. Pokrčí rameny. Má dost svých starosti. V kuchyni je bordel jak v tanku. Poházené lupínky, nějaké ovoce. Sevře rty. Jindy mu to nevadí, ale teď...uklidí. Čeká až se udělá káva. Je opřený o linku a zívá. Snad ho probere. Aaaa už je hotová. Zlatá...neee zaúpí, když slyší ten řev i přes ucpávky v uších.
  Honem běží do obýváku. Jen stojí a nevěří svým očím. Schuichi vytáhnul nějaké reprobedny, čert ví kde je vzal a pustil nahlas svoji hudbu. Nadechne se ...
  „Vypadni!“ Nic. zařve hlasitěji, ale stále nic. Nakonec zařve a vypne bedny. „Vypadni z mého bytu a hned.“
  „Z na...“
  „Ne z mého a padej. Nechci tě vidět. Jsi jen obyčejný hloupý kluk, který mně otravuje. Sakra Shuichi já píšu a chci mít klid. Padej!“ Je rozzlobený a neuvažuje. Schuichi otevře doširoka oči a je najednou vážný.
 „Yukii?“ v hlase úžas.
 „Neslyšel jsi a to Yukiii si nech od cesty.“ Je zlý a matně si to uvědomuje. Schuichi tam sedí jak hromádka neštěstí. Yuki odejde navztekaně do kuchyně. Zakleje, když zjisti, že voda je vyvařena a musí dát novou. Udělá si hrnek kafe a odejde zpět k monitoru a klávesnici. Tupě na ně zírá, pije kávu, která nezabírá a studuje napsané slova. Zívne, odšourá se do ložnice. Natřese si polštář a přemýšlí, že je něco špatně, ale zívne a usne.
  Schuichi zatím sedí v obýváku. Nakokec se zvedne sebere papír se slovy Farewell, oh farewell a vyjde z bytu. Plouží se městem a neví kam jít. Hiro! No jo ten má postel navíc, si vzpomene a rozeběhne se.
  „Hiro!!!“ vykřikne a vběhne do bytu aniž zaklepe. Hirovi zmrzne úsměv a snaží se zakrýt rozcuchanou Ayaku. Ta se za ním schovavá a couvá . Hiro neví co dělat.
  „Já Hiro..hele není to za tvými zády Ayake? Co tady dělá?“ podiví se Schuichi.
  „Hodíme spolu Schuichi“ odpoví chladně Hiro.
  „Nepřekážím, že ne“ ozve se nejistě a dívá se z jednoho na druhého. Hirovi se zatmí. To je fakt tak natvrdlý?
 „Jo překážíš a dost těžce“ zavrčí. Ayake ho pohladí po rameni. Uklidňuje ho.
 „Tak já půjdu.“ Zvedne se a ve dveřích se zastaví. „Jen nevím kam.“ Zabouchne je stejně jak přišel. Venku se zastaví a přemýšlí kam teď. Nakonec se odšourá do parku, kde se usídlí na lavičce. Nakonec i tam přespí dokud ho nevzbudí ranní zoěv ptáků a nějaké bodání. Zvedne se a vedle něho malý klučina a klacíkem.
  „Víš, že to bolí?“ Ten se na něho udiveně podívá a pak s brekem se rozeběhne pryč. Schuichi se prohledne, ale nic zajímavého nevidí. Jde do studia. Chaos. Zastaví se uprostřed a zařve. Nic. Jako by byl nevidditelný. Klesne na duchu i na těle. Nikdo mně nemá rád, začne brečet uprostřed haly. Někdo se občas zvědavě podívá.
  „To bude dobrý, uvidíš!“ Schuichi se podívá na růžového králíka.
  „Já, já nemám kam jít“ vzlykne. Růžový králík se podrbe na hlavě. „Tak pojď ke mně, pokud ti nevadí...“
  „Díkyyy!“ Schuichi ho povalí na zem. Sevře papír s těmi slovy a oba dva se vydají do jeho bytu.
  „Tak tady bydlím.“ Schuichi se podívá na velký barák. Vejde dovnitř a ztuhne. Všude králící. Růžový, bílý a modří. Začíná mít vidiny. Všude samí...polkne a otočí se. Králík, další chechtající králík. Ovládne se.
  „Schuichi“ zamumlá ze spánku Yuki. Chce ho sevřít v náručí, ale po chvilce si uvědomí, že svírá polštář. Pak si vzpomene na slova, která mu včera řekl. Zaúpí. Ach ne už zase se nechal unést. Snad si to nevzal přilíš k srdci. Je sice nevyzpytatelný, ale tak doopravdy ho má rád. Zavře oči. Bolí ho hlava jako by flámoval na mrtvolách a ne jen seděl u monitoru. Vyhrabe se z postele a jde se podívat do ostatních pokojů. Jeho věci jsou na místě. Uklidni se. Možná spí. Jde do obýváku a tam...kde jsou papíry? Kde je ? zarazí se. Tak tohle je horší, než kdyby si odstěhoval všechny svoje krámy. Jde k telefonu a pak si vzpomene, že ho vypnul. Zakleje. Mobil. Vybitý. Hiro bude vědět, kde je. Rychle se obleče a za pět minut je u Hira. Bez zaklepaní vtrhne dovnitř.
  „Ahoj Ayake, Hiro. Kde je Schuichi, Hiro?“ Oba na něho zírají jak na strašidlo. Vypadá jak zombík po flámu v kostnici. Hiro zčervená a přehodí přes ní pokrývku.
  „Myslím, že jsi ho včera vyhodil a já taky.“ Dodá klidně. Yuki k němu přijde a chytne ho pod krk.
  „Jak jsi ho mohl...“ ale pustí, když si uvědomí, že on to udělal to stejné.
  „Laskavě mně pusť a vypadni z mého bytu“ řekne Hiro. Yuki se otočí a vypadne.
  „Možná ho to naučí.“
  „Koho?“ ozve se Ayaku.
  „Yukiho. Hmm moc se mi líbíš takhle..“ Ayake se zardí.
  Kde jen může být? Studio! Rychle se tam dostane a začne se vyptávat. „Jo byl tady. Ne nevím kde je. Proč se ptáš?“ Vidí škodolibé pohledy přítomných i soustrastné ostatních.
  „Lala lalla“ Ryuichi a jeho růžový králík Kumagoro sedí v rohu pokoje,  třesou se jak ratlík před dogou a snaží se nevnímat Schuichiho jak poletuje po baráku a snaží se dát něco dohromady. Jenže co to má být Ryuichi ani při dobré vůli nechápe. Je z toho pomalu zoufalý.
  „Zavoláme?“ Kumagoro potřese hlavou. „No tak přikývni, řekni něco. To se nedá vydržet.“
  „Ryuichi rodí se nový slavný klip“ potřese znova hlavou růžový králík.
  „Já vím, ale kdo to má vydržet!“ zařve Ryuichi. Začíná obdivovat Yukiho. Králík letí do rohu místnosti. Plachtí a vřeští, že ho odkládá. Ryuichi zatím horečnatě hledá telefonní číslo Yukiho.
  „Co to děláš? „ ozve se za ním hlas Schuichiho. Tomu zacuká obočí.
  „Objednám pizzuu“ zamumlá.
  „Juu! Ty jsi zlato Ryuichi. Jsi ten nej nej kamarád na světě a já tě mám moc rád.“ Roztančí se po pokoji se slovy Farewell of Farewell. Ryuichimu se protáhne obličej jak mumii. Kumagoro co mám dělat, pověz, když k němu přileze po čtyřech v proudech slz.
  „Volej!“
  „Díky moc. Jsi můj nejlepší kamarád a já tě miluji.“ Namaskuje se do vojenského, které vytáhne ze skříně. Králíkovi narazí na havu přilbu a plíží se krátkými přískoky po baráku k telefonu. Strne, ale Schuichi kolem něho proběhne, jako by ho neviděl. Oddechne si. Krátký přískok, chytne telefon, skutalí se za pohovku, ještě natáhne ruku pro spadlou přilbu Kugamora a začne vytáčet číslo.
  „Toumo honem telefon Yukiho nebo máš tady slintajícího blázna.“ Touma se neptá, když slyší paniku v jeho hlase jindy tak překypujícím nadšením. Rychle ho ze sebe vysype. To nějak souvisí se Schuichim, pomysli si. Další telefonní číslo.
  „Yukiiiii“ zařve stejně jako Schuichi. „Odvez si ho ode mně nebo Kumagora ho zakousne.“ Praští sluchátkem.
 „Myslíš, že už bude ta pizza?“ ozve se za ním Schuichi se slintajícím obličejem.
 „Do pěti minut určitě.“
 „Juu Ryuichi ty jsi mi neřekl, že chceš si hrát na vojáky! A mohu se přidat počkej chvilku...“Za pět minut stojí v pozoru a hlásí. „Vojín Schuichi se hlásí do služby.“
 „Fajn vojíne Schuichi.“  Přechází kolem něj s králíkem na ruce a tou jeho přilbou na králíčích uších. “Já z vás vychovám ukázkového vojáka a teď čelem vzad a pochod.“
  „Raz dva, raz dva, levá pravá, otočka!“ a mává králíkem jako praporem. Už, aby tady byl. Nenápadně se podívá na hodinky. Čtyři a půl minuty. Má zpoždění, když se zvonek u dveří naléhavě rozdrnčí.
  „Pizzaaaa!“ zakříčí Schuichi. Rozeběhne se ke dveřím a prudce je otveře...“Není to pizza. Je to Yuki“ řekne zklamaně.
  „Yukiiii ty jsi pro mně přišel. Já věděl, že mně máš rád!“ Skočí mu kolem krku a obejme ho. Ryuichi si vzadu otře Kumagarem orosené čelo.
  „Proč jsi odešel?“
  „Vyhodil jsi mně!“ rozpláče se mu do košile. Za chvilku má mokrou košili a Ryuichi mu podává svou růžovou s volánky. Yuki si ji s odporem navleče. Budu vypadat jak hlupák, ale neřekne to. Ryuichi se mu nepokrytě za králíkem šklebí. Yuki stále objímá Schuichiho.
  „Tak půjdeme domu a omlouvám se. Prostě nejde mi nic napsat.“
  „Tobě taky?“
  „Tomu se říká tvůrčí blok!“ Poučí je králík a vecpe se mezi ně. Schuichi s Yukim se na něho podívají.
  „Jedeme domu Yukiii. Stýskalo se miii a moc Yukiii!“ Zaslechne ještě Ryuichi. Vezme před sebe velkého králíka a obleče ho do uniformy.
  „Tak vojíne Kugamoro a můžeme si konečně hrát na vojáky. Raz dva, vlevo...“
  Yuki celou dobu mlčí a Schuichi mlčí. Řídí rychle a chce být konečně doma.
 „Už nikdy neodcházej. Měl jsem hrozný strach. Ještě jednou...“
 „A co Yuki? „ zeptá se vážným hlasem Schuichi.
 „Až doma.“ Za krátko dojedou domu a Schuichi se ošívá pod jeho vědoucím pohledem. Takhle se na něho dívá, když chce. Povzdechne si. I on chce,aby se snim Yuki miloval. Miluje ho, ale je to tak náročné na obou stranách.
  „Chyběl jsi mi. Už nikdy neodejdeš i kdybych křičel cokoliv. Je to jasné?“ Schuichi přikývne. Co taky. Opustit Yukiho? Zděsi se té myšlenky a raději ho obejme a políbí.
 „Hmmm. To se mi líbí.“ Stáhne mu bundu a tu košili od Ryuichiho rovnou spálí. Je úděsná. Za chvilku se k Schuichimu tiskne na pohovce. Líbá ho na rty a na tváře hladí jeho tělo. Schuichi ho obejme kolem krku a tiskne se k němu. Hladí ho po zádech a oplácí jeho polibky. Líbí se mu jak ho drží.
  „Nikdy neodejdeš rozumíš!“ zopakuje mu Yuki a vstoupí do něho. Copak bych mohl a vzdychne slasti. Jak bych ho mohl opustit? Ale to se Yuki začal pohybovat a jemu se vykouřilo vše z hlavy. Vnímá jen Yukiho a nic jiného. Oba společně vykřiknou do ticha a Yuki si ho přitáhne do náruče. Hladí jeho vlasy a obličej.
  „Miluji tě Yuki.“ řekne Schuichi. Nečeká stejnou odpověď od Yukiho, ale je rád v jeho náručí. Miluje ty chvíle když je sním. „Bylo mi moc smutno víš Yuki, když jsi mě“ Yuki mu přitiskne prst na rty.
  „Už je to za náma. Jak pokračuješ se slovy písně? „
  „Ach jo?“ kreslí mu prstem na nahém těle obrazce. Občas ho políbí. „Je to bledý. Nápad mi pořád víří hlavou víš, ale ne a ne dostat ho z ní.“ Začne si rvat vlasy. „Yuki jsme v parádní šlamastice“ pronese vážným hlasem. „Co takhle zmizet na severní pól, na Sibiř, zahrabat se do podzemí, stát se mumii,...“ nestačí doříct svoje další nápady, když Yuki se zvedne z pohovky. Ještě , že ji koupil velkou ho napadne bez souvislosti.
  „Promiň, ale zrovna“ otočí se vezme tu ošklivou košili, natáhne si ji i kalhoty a bosý přejde k monitoru. Zapálí si cigaretu, důkladně popotáhne a vyfoukne kouř. Začne bušit do skřípající klávesnice. Schuichi se k němu ze zadu přitiskne a políbí na krk. Čte: „Loučení bylo těžké, ale věděl, že brzy ho uvidí. Musí doufat, že ho uvidí. Miluje ho a tohle loučení bylo to nejtěžší v jeho životě. Proč je to on do koho se zamiloval a ne do někoho jiného? A teď odchází do války. Jeho láska milenec...“ Schuichi se zarazí a najednou se mu slova vykrystalizuji do podoby. Odejde a jak je si sedne k papírům a píše.
  Ubíhá hodina za hodinou a jen podle prázdných hrnků je vidět jak čas kráčí mílovými kroky. Letí jak splašený kůň a oba píšou a píšou, píšou a píšou. Kolem Schuichiho se hromadí prázdné i počmárané papíry se slovy a notami. Brouká si a zapomíná na svět. Večer si něco udělají k jídlu a dál pokračují v psaní a vymýšlení. Hrnky kávy mizí v jednom i druhém jak ve studni. Schuichi se trochu prospí a Yuki přetáhne přes něho deku.
  Poslední den a on s hrdostí zavalený papíry se dívá na své dílo. Hrdě ho nese Yukimu. Ten sedí opřený o židli a nic nedělá. Na obrazovce pomrkává KONEC.
  „Tak ukaž“ a natáhne ruku. Schuichi zaváhá, ale potom mu podá text a sedne si vedle něj. S napětím očekává jeho verdikt. Vzpomene si na poslední svůj text, který skončil v záchodově míse. Polkne. Líbí, nelíbí?

Farewell, oh farewell my love
Buried's your face, your touch,  your  heart,
Covered the hands that held me long
Forgotten  the smile, so kind,  so strong

Farewell, oh farewell my  dear
I loved to have you oh so  near
I loved to touch you,  kiss and smell
And I can tell you loved me  well

Now  you are dead, now you are cold
Your heart is firm, as warm as  gold
As you are perfect, you're precise
Some things I had  to  realize

There is a place no more for me
Another by  your side I  see
And so I have to say good bye
Because you're  dead - and I'm  alive

And farewell, oh farewell
Only  one thing yet I may  tell
Afraid I was that I might be
A  lover of dead poetry!

  „Ty Yukii „ ozve se nesměle. Ten se na něho podívá zpod přivřených víček. Zlepšil se. Je opravdu dobrá.
  „Mohla být lepší, ale může být.“ Připustí klidně. Schuichi se mu vrhne kolem krku až povalí ho i se židli. Ten jen zašmátrá rukou a uloží do paměti svoji práci. I on je hotový se svou knihou. O stálém loučení milenců. Napadne ho i název Rozloučení. Hodí se to k tomu. Schuichi ho políbí a strhává mu košili z těla. Je slyšet praskot švů, ale Yukimu je to jedno.
  „Promiň“ řekne a pohladí ho.
 „Stejně byla ošklivá a neslušela mi.“ Obejme ho a začne ho svlékat. Židli už dávno odkopli pryč a věnuji se jen tomu druhému. Ledová voda.
  „Už to máte hotový?“ Nad nimi stojí Touma s prázdným kbelíkem a pan K. Dívají se do stropu, jako by tam bylo něco zajímavého a ne jen lustr a páreček mouch. Yuki automaticky schová za sebe Schuichiho. Ten vykukuje za jeho zady jak zmoklá slepice s růžovými vlasy.
  „Neumíte klepat?“ zařve Yuki. „Tohle  je náš byt a ne promenáda v Saint Tropez.“
  „Co je Saint tropez?“ ozve se Schuichi.
  „To bude cíl naši dovolené, až tihle dva vypadnout.“
  „Yuki nemusíš být tak hrubý. Jen já a pár dalších lidi zajímá jestli je to hotové.“ Snaží se ho uklidnit pan K se samopalem v ruce. Yuki váhá, ale samopal ho přesvědčí. „Za tři hodiny máte oba tiskovky.“ Řekne s širokým úsměvem a zábleskem v očích.
  „Jo je to hotové a teď můžete nás nechat o samotě, pokud možná a nezpomeňte zavřít dveře.“ Touma s panem K tiše zavřou za sebou dveře.
  „Yukiii dovolená ty jsii zlatíčko, ale co je to Saint Tropez?“
  „To je město ve Francii a žádný z nich mně tam nebude otravovat.“ Schuichi raději mlčí. Ale je nadšený dovolenou. Oba leží na koberci a objímají se. Návštěva s ledovým kbelíkem a kalašnikovem je těžce zchladila.
  Za tři hodiny oba čekají před dveřmi do tiskovky. Schuichi nervózně pochoduje, kouše si prsty. Yuki je opřený o stěnu a lenivě pozoruje kolem sebe dění. Oběma začíná tiskovka ve stejnou hodinu. Čtyři hodiny. Všichni novináři jsou buď na jedné nebo na druhé tiskovce a někteří si rvou poslední vlasy z toho jak nemůžou být na obou.
 „Tiskovka zahájena.“
 „Tiskovka zahájena.“ Oba vejdou a sednou si za stůl. Oba silně nalíčení, aby se zakryly stopy jejich nezřízeného erotického života. Oba mají co dělat, aby se neuzívali. Mají pocit, že po nich přejel tenhle týden parní lokomotiva i s nákladem uhlí. Mluví spíš jejich zástupci a oni jen přikývuji.
  „Chtělo jen do nich rýpnout “ pronese k ostatním jeden novinář na tiskovce se Schuichim Shindou.
„a hned je tady výsledek.“
  „Výsledek“ a něco se mu přitiskne k zádum. Ostatní se uchechtnou. Pan K s revolverem v jeho zádech se šklebí přímo tyransky. „Výsledek je ten, že jste na černé listině. Neboli se nedostanete na žádnou tiskovku se Schuichim Shindou, skupinou Bad luck, s kýmkoliv ze skupiny a s Yukim Eirim tak y ne. Vyhoďte ho ať si nezamažu ruce!“ řekne gorilám za sebou. Ti zabručí, chytnou ho za nohy a vlečou pryč.
 „Neee prosím udělám cokoliv!“ ječí novinář a snaží se uchopit a držet čeho se dá. Kalhoty, boty, podlahy, dveří, kliky, marně. Pan K. pohodí hlavou a podívá se přes černé brýle na ostatní. Ti uctivě mlčí.
  Pomalu obě tiskovky končí a Schuichi má co dělat, aby neusnul. Nakonec mu spadne hlava na stůl a chrápe.
  „Od této chvíle se fotky zabavuji.“ Pronese přísný hlas pana K, vezme Schuichiho na záda a odnese ho.
  „Schuichi?“
  „Co je?“ řekne ospale. Trochu se probral vedle Yukiho, ale je zmožen a jeho černý obličej a krhavčí oči říkají za vše.
  „Příště to oslavíme doma, ano.“
  „Jak chceš Yuki, jak chceš. A koho ještě pozveme?“ Yuki se zamračí a jen poslouchá jeho dech. Myslel jen oni dva a ne celou skupinu, půlku studia a neví koho ještě myslel Schuichi. Přece jen večeře a pár dýchajících novinářských prvoků bude lepší než mít byt plný cizích lidi. Nesnáší davy. Spí a vlastně on může konečně taky. Přitáhne si ho do náruče a ponoří se do morfeovy říše snů.

Konec