Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kočičí uši

4. 8. 2007

                                                         Kočičí uši

 

 

  „Co tím myslíš, Ritsu?“ Nagisa san se naježí.

  „Tak jak jsem to řekl. Nedokážeš to. Jako vždy.“ Řekne s lehkým úsměškem aniž spustí oči z obrazovky.

  „Dokážu! Dokážu! Ten tvůj Soubi není dokonalý. Není a není.“ Nagisa san zadupe. Obličej se ji zkřiví vztekem. Už tak dlouho s nim hraje tuhe hru a pokaždé prohraje. Ale tentokrát má v ruce něco o čem Ritsu neví. Uklidní se.

  „Uvidíme.“ Odpoví na půl úst a odkráčí. Ritsu zvedne od počítače hlavu. Zajímavé. Opře se do židle a zadívá se na motýly na stěně.  Že by něco přehlédl?

  Zatím Nagisa - san supí po chodbě školy a mumlá si pro sebe.“ Já ti ukážu. Uvidíme kdo se bude smát naposled.“ Rozrazí dveře a vejde dovnitř. Zavře dveře a pohlédne na dvě dívky ve věku přibližně šestnáct a osmnáct let. Lstivě se usměje.

 

                                                 *           *             *

 

   „Už zase to nestihnu“ zamumlá si Ritsuka cestou ze školy, Zdržel se na praktikách z chemie a teď běží domu seč mu síly stačí jen aby unikl bouřce. Přeběhne pod strom, když se spustí déšť. Ještě pět ulic a je doma. Zamračí se na déšť, který přerušil jeho cestu. Stojí pod košatým stromem a dívá se na město jak se utápí v déšti. Chodníky a silnice se lesknou po vodě. Otřese se jak mu sklouzne kapka za límec kabátu. Bude muset to přeběhnout. Za chvilku ho neochrání ani strom před tím slejvákem. Soubi bude zuřit. Usměje se. Jsou spolu už skoro tři roky a za tu dobu už něco zažili. Souboje, Seimeiho i jeho nového bojovníka. Vše překonali a zůstali spolu. Nedaleko uhodí blesk, který rozčísné oblohu a osvětlí světlem.

  „Teď!“ vykřine, zdvihne tašku nad hlavu a běží. Uslyší vzdálený hrom. Neohlédne se a běží slabě osvětlenou ulici. Tak moc se těší domu. Matka je na týden v nemocnici a nikdo doma není až na... doběhne ke dveřím a schová se pod malý přístřešek. Samozřejmě... PRÁSK uhodí opět blesk. Ritsuka na něj rozpustile vyplázne jazyk. Vytáhne z kapsy klíče a snaží se upravit. Vloží klíč do zámku a otevře. Sundá si boty a potichu se snaží...

  „Ritsuka, ty vypadáš a takhle se kolem mně propližít?“ Ve dveřích kuchyně stojí Soubi se zástěrou a vařečkou. Mračí se. Ritsuka se zatváří provinile.

  „Já zdržel jsem se a mobil.. zapomněl jsem dobít baterii.“ Snaží se vykroutit.

  „Opravdu? To je divné, včera...“Soubi k němu přijde a začne mu pomáhát z kabátu. Za ty tři roky vyrostl a hodně. Teď je to takový vyčouhlý kluk s hubenou postavou co hodně jí.

  „Dobře. Nechtěl jsem, abys pro mně  zbytečně chodil.“ Vezme tašku do ruky a chce zmizet do svého pokoje.

  „Stydíš se za mně?“ Ritsuka pustí tašku a vzdychne. Přijde k němu. Ačkoliv je od něho o osm let starší pořád, aby ho ujišťoval, že vše je za nimi a že to zvládli.

  „Ne jen jsem nechtěl, abys zmokl taky. Je tam psí počasí. Strašné.“Obejme ho. Soubi se na něho podívá s něhou. Vyrostl. Už to není ten Ritsuka, kterého poznal před školou a poprvé políbil. Ritsuka se vymaní ze Soubiho objětí a nakoukne do jídelny.

  „Copak je dobrého? Mám hlad.“ Snaží se dostat k hrncům a něco si zobnout. „Auuu, Soubi. To bolí. Přece jsem tvůj Sacrifice.“

  „Čímž se oháníš až přilíš často. Rychle ze sebe vše sundej než nastydneš a ..“ natáhne ruce a sundá mu uši. „...tohle se bude muset usušit.“ Ritsuka se dotkne hlavy. Pořád i po těch měsících je to pro něho nezvyklé, že je nemá. Soubi čte v jeho tváří jak v knize. Zná ho tak dobře.

  „Jako vždy máš pravdu. Nechápu proč zrovna ... už jdu. Víš co vykoupu se. Mám čas?“ Soubi se podívá an sporák, na hrnek s rýži. Hmm možná by vše mohlo počkat a pokud. „Soubi je ti něco?“ Soubi se na něho podívá.

  „Mohu se přidat?“ Ritsuka udělá krok a vzdychne si. Proč se ho jen ptá. Pořád musí rozhodovat. Dobře když bojuji chápe, že ho potřebuje, že potřebuje aby za něho někdo rozhodl. Přece jen jsou pán a sluha, ale tady a teď.. neví jak odpověď. To je pro něho tak trapné. Otočil se, aby Soubi neviděl jak se červená.

  „Jis...tě“ snaží se, aby jeho hlas zněl suverénně, ale v půli se zadrhne. Soubi se na něho něžně zadívá. Miluje ho a dnes mu to zas řekne tolikrát jako předtím. Obrátí se do kuchyně a vypne sporák a přikryje hrnky s jídlem. Pak jen trochu ohřát a spolu povečeří. Je rád, že jeho matka je pryč a Seimei... pokrčí rameny. Už ho nemusí zajímat jeho bývalý sacrifice. To co udělal bylo... nepřijde na to, ale už nikdy nebude jeho bojovníkem. Dotkne se krku. Pořád je tam ještě jeho jméno, které dostal. Beloved. Už je slabší a jednou snad zmizí. Tolik ho bolelo, když je dos.. zatřepe halvou a zhasne světlo. Jde ke koupelně, když najednou zhasne světlo. Uslyší rachot hromu. Výpadek elektřiny.

  „Soubi!“ Zvedne hlavu. Ritsuka. Udělá krok ke stolku a zapálí svíčky. Připravil je k večeři a tak je použije teď. Trochu dřív, ale výsledek bude o to lepší. Jde ke koupelně.

  „Už jsem tady. Bojíš se?“ Řekne s úsměvem. Ritsuka se dívá na svíčku v jeho ruce. Co s ni chce dělat, ale už se jen dívá jak ji dává na okraj vanny a zpod paží vytahuje další.

  „Já a bát se? Děláš si legraci?“ Ritsuka vystrčí z vody nohu. Přece mu neřekne, že od jisté doby nemá rád tmu. Bylo to hrozné být v té díře zamčený. Seimei.. ne nebude myslet. To vše patří minulosti a Soubi a tenhle život patří budoucnosti. Jeho budoucnosti.

  „Venku jsou blesky a hřmí.“ Ritsuka se dívá jak Soubi si sundává oblečení. Ritsuka zavře oči, ale stejně stihne ve světle svíček zahlédnout jeho jizvy. Dokud spolu nebyli poprvé nikdy si jich nevšiml. Soubi o nich nechce vyprávět, ale on ví, že jsou od biče. Zjistil si to na internetu. Musel tehdy projít hodně nechutných stránek, aby uviděl přesně stejný obrázek. Soubi se k němu otočí a dívá jak se jak má zavřené oči. Ritsuka uslyší šplouchnutí a na tváři jeho dech a polibek.

  „Miluji tě.“

  „Soubi!“ bezmocně řekne Ritsuka a otevře oči. Nikdy by neřekl, že to tak skončí. Soubi se na něho klidně dívá. Sundal si brýle a jeho modré oči jsou tak zneklidňující. Nikdy neví co se za nimi odehrává. Soubi má tolik tváří. Krutý bojovník, výborný kamarád, skvělý student,  něžný milenec, kolik jich ještě objeví? A vůči němu? On ho má poslouchat, ale tady v téhle chvílí se role obrací. Je to proto, že je starší? Protože má víc zkušenosti?

  „Dnes je Ritsuka nějak zamyšlený.“ Soubi se k němu nakloní. Kolem tváře mu spadají zvlhlé pramínky jeho dlouhých vlasů.

  „Jen si vzpomínám na naší poslední bouřku.“ Soubi se s úměvem si pomyslí: Lže. Přitáhne si ho do náruče. Ritsuka se k němu shoulí. Má rád, když ho drží. Něžně, pevně... povzdechne si. „Zas jsi mně prokoukl.“

  „Ano!“Soubi s úsměvem odpoví a políbí mu vlasy. Nevšímá si svých potřeb. Pro něho nic neexistuje kromě Ritsuky. Je pro něho vše. Naprosto vše.

  „Přemýšlel jsem o tobě“ dozná tiše a nejraději by se někam propadl.“

  „O mně. To je krásné. Děkuji ti.“

  „Nech toho!“ vyjede na něho vztekle Ritsuka až voda vyšplouchne ven z vany. Nesnáší to když mu děkuje. Tiše zakleje.

  „Dobře dobře,“ uklidňuje ho Soubi.

  „Promiň nemám to rád.“ Ritsuka trochu zavrčí. Soubi ho drží a jemně hladí. Pořád ještě je mladý. Když mu poprvé řekl, že počká ze ztrátou uši, myslel tím, tak do šestnácti nebo později, ale posledně ta bouře všechno zhatila nebo spíš urychlila. Neví.

  „Mám rád bouře.“ Pronese Soubi. „Umyji tě.“ Ritsuka se zvedne. Bouře. I on je má rád. Když sedí tiše v temné místnosti a pozoruje provazce blesků jak rozsvítí oblohu a vzdálené hřmění. Bubnující déšť na okno a pak ten svěží vzduch. Tak vlahý a provoněný. Výraznější než normálně. Ucítí Soubiho rty na svém krku. Jestli bude pokračovat... ne Soubi se dokáže ovládat to jen tehdy... tehdy to bylo jinak a možná se to tak mělo stát. Jen nečekal to tak brzy.

  „Soubi...“ v hlase Ritsuky zazněla prosba. Soubi přestane.

  „Jak si přeješ.“ Pustí houbu do vody a mírně se odtáhne. To je pro něho nejhorší na světě. Ritsuka si to neuvědomuje, ale nemoct se ho dotýkat  ho tak bolí. Každé takové odmítnutí ho bolí.

  „Ne ty mi nerozumíš.“ Skrčí se, ale nedívá se na něho.“Nevím sám co chci.“ Sáhne si na uši.“Ještě před třemi roky jsem si myslel, že vystuduji, pak najdu práci, možná najdu lásku...“ jeho hlas odezní do prázdna. Světla svíček se ani nepohnou.

  „Vadí ti to, že jsem muž. Jestli chceš já...“ Soubimu zatrne, ale pokud to udělá Ritsuku šťastného...nejspíš zemře. Už tak žárlí na každého kdo se k němu přibliží. Ritsuka se otočí a podívá se kamenného obličeje Soubiho. Začne ho líbat.
   „Promiň jen nevím co chci. Ve škole ještě nikdo“ začervená se a polkne „všichni mají ještě uši.“

  „Nemáš se za omlouvat, ale tehdy, když jsi přišel ke mně promočený a zraněný.. myslel jsem že zešílím... neovládl jsem se.“ Soubi skloní hlavu. Nejúžasnější noc v jeho životě. Poprvé a naposled od té doby.

 

  Byl tehdy ve svém ateliéru, když uslyšel klepot, otevřel a zděsil se, když uviděl Ritsuku promočeného a s napuchlou tváří.

  „Kdo to udělal?“ Sevřel ho možná za silně, ale on mu to neřekl. Jen ho objal a rozplakal. Ošetřil mu tvář, nakrmil a uložil ho do své postele. Chtěl od něho odejít, ale Ritsuka ho objal a stáhl k sobě. Když citíl jeho tělo a jeho dětské polibky na tváři něco se v něm zlomilo. Svlékl sebe a jeho a hýčkal té noci ho hýčkal. Té noci když zuřila bouře Ritsuka ztratil svoje uši. Byla to jeho nejkrásnější noc. Od té doby jedině žije vzpomínkou na ni, ale Ritsuka od té doby je tak jiný. Přemýšlel jestli nebyl moc hrubý, ale dovoluje mu laskání, spolu se koupou. Jsou neustále spolu. Ráno po té noci mu sehnal uši. Pamatuje si jak se rozkošně červenal, když mu je nasazoval a on neodolal a trochu ho za ně škádlil.

 

  „Posloucháš mně Soubi nebo jsi někde jinde?“ Ritsuka se k němu obrátí. Proč ho nemyje? Zvykl si na to. Když není s nim chybí mu. Možná jsou už opravdu pár. Jen kdyby se tak neostýchal. Nikdy neví co říct, co udělat.

  „Vzpomínal jsem na svou nejkrásnější noc.“ Soubi se odmlčí. Ritsuka svraští obočí. Nejkrásnější noc? „Tehdy v té bouřce“a dotkne se jemně vlasů kde měl ještě tehdy uši. Ritsuka zrudne a otočí se. Neví co říct.

  „Já nevím co mám dělat. Sakra Soubi, ty víš, ale já nevím“ Skrčí se a dívá se na odlesk vodní hladiny. Soubi chce říct Nech to na mně , ale mlčí. Ritsuka je jeho Sacrifice. On by měl mu nařizovat co Soubi má dělat. Určitým způsobem má i on problém na to zvyknout a Ritsuka tentokrát neví co dělat a nechává to na něm a on se rozhodovat .. stále na to není zvyklý. Seimei vždy rozhodoval za něho a pak Ritsuka... to vše změnil. Ale to co mu bylo vštípováno od dětství, nezmizí jen tak ze dne na den. Vezme houbu a začne ho mýt.

  „Děkuji“ je pro něho jako pohlazení. Dělá dobře. Umyje ho a podá houbu. Ritsuka mu umyje záda možná trochu energičtěji. Pak ho zezadu obejme. Soubi přivře oči. Miluje to jak se ho dotýká. Ritsuka ani netuší jak mu takový dotyk chybí. Rozpojí mu ruce a políbí dlaň. Prohliží si tu ještě dětskou ruku.

   Je to na něho moc. Vyrovnat se ze zradou Seimeie, úkolem Sacrifice, i když to  už má za sebou a sotva zvládne úlohu v páru, tak on po něm chce aby se s nim miloval. Vstane a utře se. Koutkem oka mrkne co dělá Ritsuka. Opět zavřené oči. Obleče se a skloní se nad Ritsukou. Vtiskne mu polibek na čelo. Ritsuka otevře oči a začervená se pod jeho pohledem. Zbožňující. Ví, že Soubi pro něho udělá vše. Vstane, nechá se utřít a najednou se usměje.

  „Copak je?“ Zeptá se Soubi, když zahlédne jeho úsměv.

  „Jen, že jsi dokonalý.. jak se jim říká..komorník“ vyhrkne. Soubi se usměje. Od toho tady je.

  „Jak si můj pán přeje“ řekne škádlivě. Ritsuka vyprskne smíchy. Teprve nedávno objevil tuhle pečlivě utajovanou povahu Soubiho. Škádlení. Rád ho škádlí. Skočí mu do náruče. Soubi ho sevře do náruče.

  „Nejsem těžký, že ne.“ Ritsuka se dívá do jeho obličeje a objímá ho kolem krku.

  „Pokud můj pán mně nezadusí, tak je lehounký jako pírko.“ Soubi ho drží. Bude ho takhle držet klidně do skonání světa.

  „Lžeš Soubi a roztomile. Pusť mně ať se mohu obléct. Mám hlad. Velký hlad.“ Soubi ho pomalu spusti na podlahu. Nechce se mu, ale má hlad. Jeho  přání je i jeho přání, ale někdy... podá mu župan a Ritsuka se do něho zabalí. Vezme svíčku a pak ho napadne zkusit rozsvítit. Světlo se rozzáří a oba přimhouří před nim oči. Sfoukne svíčku, chce ji položit a pak ho napadne. „Soubi nemůžeš prostřít  se svíčkami. Uděláme si hezký večer, když už  jsem přišel, tak pozdě, co ty na to?“ Soubi už chce říct Jak si přeješ a pak se zarazí.

  „Skvělý nápad. Nemusíš pospíchat snad stihnu ještě něco udělat.“ Napadne ho něco a spěšně vyjde ze dveří. Ritsuka zakroutí hlavou. Je rád, že neřekl obvykle Jak si přeješ. Nemá to rád. Ne to je málo. Nesnáší, nenávidí to slovo: Přeješ. Až moc mu to připomíná Seimeiho. Ten ani nechtěl to slyšet. Prostě řekl  rozkaz. Vyjde ven z koupelny a rozhlédne se po svém pokoji. Změnil se a přitom ne. Rychle na sebe nahází věci a pak zapne počítač. Zkontroluje poštu, které moc nemá a pak se posadí  a zadívá se na nový wallpaper v počítači. Květiny. Je rád, že to nejsou motýli. Soubi je umí tak nádherně nakreslit, ale ví, že svým způsobem mu připomínají minulost, senseie a hodiny strávené v jeho pracovně. Když byl ve škole Modrého půlměsíce došlo mu částečně co se tam dělo a to, že Soubi na to téma mlčel něco znamenalo.

  Polibek. Otočí se. Je tichý jako vánek. Vůbec ho neslyšel. Zvedne se a z ničeho nic ho obejme. Vzpomínky jsou tak kruté a pak se zadívá na nástěnku. Ne nejsou jen kruté, ale i nádherné. Má přátelé a Soubiho má vše.

  „Soubi proč jsi tak spěchal?“ zašeptá mu do ucha. Je zvědavý.

  „Tak to je překvapení.“ Ritsuka si povzdechne, když vidí jeho neústupný pohled. Odkašle si. Chce mi dát rozkaz, uvědomí si Soubi.

  „Soubi rozkazuji ti jako tvůj sacrifice, abys mi řekl co jsi udělal!“ Doufám, že to vyznělo dost panovačně, si pro sebe zašeptá v duchu Ritsuka.

  „Ne!“ Soubi řekne s úsměvem.

  „Soubi, tak mně máš poslouchát nebo ne? Jsem tvůj sacrifice.“ V takové chvílí si Soubi vždy připomene, že mu ještě není patnáct.

  „Ano jsi. Ne neřeknu.“ Stojí proti sobě. Ritsuka se zamračí a pak povzdechne. Soubi čeká. Je tak roztomilý, když se mračí. Rychlým pohybem si ho přitáhne do náruče.

  „Ritsuka to nepotřebuje vědět.“

  „Ritsuka si to přeje vědět.“ Zvedne k němu oči.“ Dobře Soubi vyhrál jsi. Kdyby  tak se škole věděli, jak mně posloucháš. Všichni by se smáli, ale víš co?“

  „Copak?“

  „Jsem rád, že jsi mi to neřekl.“ Ritsuka se vymaní z náruče.

  „Já vím.“ Soubi se postaví. Je vysoký, ale Ritsuka ho pomalu dorůstá. Má tak velké štěstí, že je jeho bojovník a jméno Loveless už dávno neplatí. Ne pro ně dva. Ritsuka se zaškaredí. Jasně Soubi všechno ví. Nesnáší tu jeho vševědoucnost.

  Seběhne ze schodů do obývacího pokoje. Otevře dveře ...

  „Jeee Soubi to je nádherá.“ Ritsuka zůstane stát na prahu pokoje.

  „Když jsme sami dva, tak jsem si řekl, že to můžeme trochu oslavit.“Vejde za ním a rozhlédne se po pokoji. Svíčky přítmí a prostřený stůl. Ve váze květiny. Pro nikoho jiného by se tak nesnažil. Ritsukovi září oči jak hvězdy, pomyslí si Soubi a zastaví se mu dech. Sevře ruce, aby ho nestrhl k sobě. Ritsuka přejde k stolu a uvelebí se. Otočí se s úsměvem na Soubiho. Tiše přejde pokoj a posadí se naproti Ritsukovi. Začne sundávat pokličky.

  „Soubi tak to nesníme ani do týdne.“ Soubi zavrtí hlavou,

  „Kdepak sníme a jdeme na to“ řekne žertovně. Natáhne se pro rolku a v stejnou chvílí chce si ji vzít i Ritsuka. Jejich jídelní hůlky se srazí.

  „První“ stáhne se Soubi.

  „Ne ty první.“ Zavrčí Ritsuka. Oba sedí nad jídlem a žádný se z nich nehne, když se oba zasměji. Každý vezme jednu a sní ji. Ritsuka přivře oči. Soubi umí dobře vařit.

  „Soubi, kde ses naučil takhle vařit? Neříkej, že to je výcvik všech bojovníků?“ Neví proč se nezeptal dřív.

  „No tak trochu a pak nutnost a ...“ zamračí se, když si vzpomene proč vlastně tak dobře umí vařit.. Ritsuka pochopí. Už ví co to znamená. Seimei. Proč se ke všemu nám plete.

  „Soubi jde to vůbec bez  Seimeiho?“ Upřeně pozoruje stůl před sebou.

  „Patřím k tobě, navždy Ritsuka. Nic to nemůže změnit.“ Ritsuka sáhne po další rolce.

  „Mamka by mohla být častěji pryč. Víš Soubi máš zítra čas?“ Polkne sousto.

  „Jistě, že mám.“ Ritsuka se uvolní. Někdy se trochu bojí, že zůstane opět sám. Možná se bojí až přilíš a měl by vzít všechno do důsledků. Stejně už se to stalo. Soubi ho pozoruje a přemýšlí o čem zrovna myslí. Tak rád by věděl jeho myšlenky.

   „Poslední dobou přemýšlím o tobě nějak moc.“ Trochu upije vody.

  „To je pro mně radost velká.“ Soubi nemůže z něho spustit zrak. Ritsuka zavře oči a v klidu dojí.

  „Kde je vlastně Kio?“ Zeptá se na přítele Soubiho ze školy.

  „Kio? Ani nevím. Myslím, že zrovna dělá na nějakém projetku.“ Proč zrovna začal mluvit o Kiovi.

  „Takže je mimo město?“ Ujisti se. Soubi se zarazí. Tak to už je opravdu divné.

  „Asi tak na čtrnáct dní.“

  „To je výborné Soubi, ne?“ Rozzáří se Ritsuka. Soubi nechápavě zvedne obočí. Proč skvělé? „Když si to tak vezmu, tak zítra půjdeme na procházku, pozítří do kina a pak co bys chtěl dělat Soubi a vynech“ zvedne ruku s hůlkama“ to jediné, ano.“ Suubi se neurčitě usměje a zamyslí se. Co by si přál? Přát si jen jediné... rozzáří se mu oči a začne..“ Fajn odpověděl jsi mně.“ Ritsuka si povzdechne a pokračuje . „Možná bychom víkend mohli strávit v Yokohamě a vzít tam ostatní?“ Soubi přivře oči. Ostatní ho nezajímají, ale pokud to tak chce Ritsuka.. ne i on rád uvidí  přátele Ritsuky.

  „Yokohama  proč ne. A dostanu polibek na Ruském kole?“ Soubi se nakloní nad stůl.

  „Ne, ale dostaneš ho teď hned.“ Ristuka se odváží  konečně. Musí si zvykat. Nakloní se k němu a začne ho zkušeně líbat. Nechápe proč zrovna Soubi chce, aby se ho tolik dotýkal, ale jemu to nevadí a někdy má z toho radost. Sám kdysi doteky nesnášel a jakmile Soubi ho našel ... s nim se změnil celý jeho život. Odtáhne se a posadí nazpět.V hlavě se mu pomalu rodí plán. Zanedlouho mu bude patnáct. Popravdě v téhle době by měl prohánět děvčata, nad ničím si nelámat hlavu, nemít sexuální zkušenost za sebou.. jenže to by nemusel mít taky za sebou smrt bratra, jeho zmrtvýchvstání, bití od matky a následně bojovat od dvanácti se Soubim proti různým dvojicim ze školy. Bojují už tři roky a budou asi bojovat věčně.

  Je tak najednou nečitelný, napadne Soubiho. Ještě před nějakou dobu viděl v něm každé hnutí myslí a z ničeho nic musí hádat. Ale asi to tak má být. Ritsuka se na něho mlčky dívá. Měl by ho konečně přijmout se vším všudy. Rozhlédne se po pokoji z kterého jindy tak strohého vytvořil útulnou místnost. Vstane a přejde k oknu. Je po bouřce a jen drobně prší. Soubi vstane a zezadu ho obejme. Ritsuka se přitiskne. Je mu dobře v jeho náručí. Cítí se tak v bezpečí. Soubi ho jen drží.

  „Umyji to a půjdeme spát, ano. Jsi určitě unavený a škola člověku dá zabrat.“ Prohodí mimoděk.

  „Pomohu ti a neodmlouvej. Máš pravdu. Je to čím dál těžší, ale zvládnu to. Jen ještě se nemohu rozhodnout čím budu.“

  „Rozhodneš se v pravý čas  budeš to vědět a jdeme už je dost pozdě.“ Soubi namítne. Oba začnou uklízet nádobí. Ritsuka pak lítostívě sfoukne svíčky a přejde do kuchyně. Zas pozdě. Soubi je prostě moc rychlý, když vidí uklízené nádobí.

  „Budu nahoře!“ Jen řekne. Soubi přikývne a dál pokračuje v mytí nádobí. Odloží poslední talíř  a chvilku stojí. Dívá se na nádobí. Chtěl by už, aby byli spolu, tak jak to má být. Zhasne světlo a vyjde po schodech nahoru do pokoje Ritsuki. Vejde dovnitř. Ristuka je už pod pokrývkou. Potřeboval by větší postel. Nejraději velkou. Svlékne se a jako vždy vklouzne pod pokrývku k Ritsukovi. Nespí. Čekal. Soubi ho políbí a přitáhne do náruče. Ritsuka si už na to zyvkl a jeho náruč ho uklidní, že skoro hned usne. Soubi po políbí do vlasů. Musí být unavený.

 

                                               *            *             *

 

  „Čekáš dlouho?“ otáže se udýchaný Ritsuka u brány Soubiho.

  „Nečekám.“ S vážným výrazem mu odpoví Soubi. Ritsuka se usměje. Lže jako vždy, ale jemu to nevadí.

  „Ritsuko, Soubi! Ahoj“ volá a běží k němu jeho krásná kamarádka Yuiko. „Jdete někam? Mohu se přidat? Ritsuka je zlý, že Yuiko utekl. Soubi, dlouho jsi tady nebyl a Yayoi san nás zve k sobě na menší márty. Nechceš přijít taky Soubi? Ritsuka nemáš brzy narozeniny?“ Zachrlí je otázkami. Ritsuka i Soubi rezignovaně poslouchají až domluví.

 „Je mi líto Yuiko, ale dnes ne. Někdy jindy a jasně narozeniny mám. Bude mi patnáct. Poočku se podívá na Soubiho. Ten něco říká Yayoi, který se k nim přibelhal. Yaoyi se obdivně  dívá na Yuiko. Jak moc mně vnímá? Zajímá Soubiho, ale i on má jen oči pro Ritsuku. Jsme dva stejní blázni. Já i Yaoyi. Oba .. ne já mám větší štěstí než Yaoyi, který miluje Yuiko už snad od školky.

  „Tak my jdeme s Yaoyim a vy dva se mějte hezky!“ zakončila vysoká Yuiko. Popadne Yaoyiho za ruku a táhne ho pryč. Ritsuka se Soubim se dívají jak odcházejí a Yuiko něco hučí do Yaoyiho. Musí být šťastný, že dnes není s nimi.

  „Tak jdeme na procházku. Miluji jaro ty ne?“ Soubi přikývne. Má rád jaro taky. Rozhodně víc než podzim i když na podzim se poprvé setkal s Ritsukou. Jdou vedle sebe tiše. Oba přemýšlejí o svých věcech. Soubi pohlédne na Ritsuku. Bude mu patnáct, když z ničeho přeruší Ritsuka jeho myšlenky.

  „Chtěl bych být zas dítě.“

  „Ty jsi...“ a uvědomí si, že to není tak docela pravda. Jenže co mu na to má říct. Ucítí ve své ruce ritsukovou. Sevře ji. Oba jdou vedle sebe a Soubi je šťastný. Mlčí a jen vnímají toho druhého. V dálce zahlednou dvě postavy a Soubi chce pustit ruku, ale Ritsuka ji více sevře. Soubi se podívá vedle sebe, když zničeho nic ztuhne a Ritsuka taky.

  Pár.

  Protivnicí.

  Kde?

  Ritsuka pustí ruku Soubiho a připraví se k boji. Stejně tak i Soubi. Kolikrát to už zažili a zažijí?  Nikdo kolem nich není kromě těch dvou lidi, kteří beze spěchu k nim přichází. Už poznávají, že jsou to dvě holky. Pak si vzpomenou na Zera a další. Nic neznamená to, že jsou to dvě holky.

  „Ini....“ Soubi zvedne ruku a chce nastavit podmínky k boji.

  „Počkejte!“ vykřikne jedna z nich. Ritsuka kývne a řekne.

  „Počkej, ale buď připravený.“ Soubi ztuhne a nic neříká.

  „Ahoj jsme Lightless a nechceme boj.“ Ritsuka vytřeští obličej, kdežto Soubi je pochmurně pozoruje. Odkdy nějaký pár nechce bojovat? Se táže sám sebe Ritsuka. Oba jsou překvapení. Ritsuka chce už říct Bezejmenní, ale pak kapituluje.

  „Loveless.“ Zahučí Ritsuka. Soubi spustí ruku dolu a podívá se na Ritsuku. „Můžeme vědět proč nechcete bojovat?“ Je to dost zvláštní.

  „No ne podívej se, Sakura. To je ten nejznámější pár. Soubi Agatsuma a Ritsuka Aoyagi. Takové štěstí. Věděli jsme, že jste tady někde ve městě, ale že se s Váma setkáme to nás nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.“ Blondýnka, která se zářivě usmívá  šťouchne černovlásku. Ritsuka si je prohlédne. Obě dvě jsou jiné. Jedna černovlasá s modrýma očima, vysoká, štíhlá postava a druhá menší blondýnka. Modré oči, dlouhé rozcuchané vlasy. Štíhlá postava možná trochu plnoštíhlá. Chytne tu druhou a usmívá se.

  „A promiňte. Ještě jsem neodpověděla. Jsme tady na zdravotní dovolené“ zachmuří se. „Ayako byla v souboji zraněna a tak jsme ze školy vypadli na víkend.“ Černovláska se usměje. Má krásný úsměv.

  „Omlouváme se. Já se jmenuji Ayako Tadashi a moje sestra se jmenuje Sakura Tadashi. Je tak výřečná, že někdy zapomíná kým jsme.“ Sakura na Ayako vyplázne jazyk. „Měla bys ses chovat slušně.“ Otočí se k Soubimu a Ritsukovi. „Nechcete si zajít na zmrzlinu?“ Otočí se k Ritsukovi. Takže ta černovlasá je Sacrifice a ta blondýna  je Fighter. Už se chce otočit na Soubiho a zeptat se jestli chce jít a pak si vzpomene. Nemůže. Sacrifice rozhoduje za Fightera. Snad Soubimu to nebude vadit.

  „Jistě. Půjdeme rádi. Mohu se zeptat jak je ve škole?“ Zjisti, že se neptá té černovlásky, která jde vedle Soubiho, ale drobné blondýnky, která se na něho zářivě culí. Yuiko je daleko hezčí, pomysli si.

  „Ve škole? Hrůza. Nejraději už bych z ni byla pryč. Jen se tam bojuje a učí a bojuje.  A jídlo se zhoršilo, ale sensei Ritsu je moc hodný...“ to je mi novinka si pomyslí Ritsuka. Otočí se za Soubim. Nepříjemně se zaškaredí, když zjistí, že ta černovláska je do něho zavěšená. Stejně je to zvláštní, že tak dvě sestry jsou odlišné. Otočí se ke své společnici a zadívá se na její ruku na  svém kabátě. Soubi se dívá na tu ruku a má chuť okamžitě ji zničit, zašlapat do země, ale nedává nic najevo. Ayako ho pozorně pozoruje stejně jako Ritsuku. Má ještě uši takže spolu nespí. Mělo by to vyjít.

  „Už tam budeme a mohu se zeptat vy dvě jste sestry. Nevypadáte na to.“ Ozve se Soubi z ničeho nic a zářivě se usměje na Ayako. V tu chílí se otočí Ritsuka k němu a zpozoruje jeho úsměv. Nikdy se na nikoho tak nesmál.

  „Nevlastní sestry. Naši rodiče se vzali a my se stali párem.“ Soubi se zájmem zadívá na jejich uši. Obě je ještě mají. Neškodné.

  „Tak teď tomu rozumím. Není to pro Vás lehké být sestrou Fightera, ne?“ Otáže se zdvořile Soubi a skřípe zuby, když vidí jak mu ta protivná blondýna něco šeptá do ucha.

  „Lehké? Divná otázka. Ne myslím, že je to tak jak má být. A co vy Soubi? Mohu Vám tak říkat?“ zaptá se zdvořile a docela nahlas, aby to slyšel i Ritsuka. Ritsuka se lehce zamračí.

  „Je ti něco Ritsuka?“ Vesele žvatlá Sakura a nenápadně se podívá po sestře. Ta se věnuje Soubimu. Jsou oba tak dokonalí, pomysli si. Legendární dvojice. Dvojice, která nikdy neměla existovat.

  „Kdepak jen jsem si na něco vzpomněl do školy. Už jsme tady. Mají tu nejlepší sladkosti na světě.“ Ritsuka ukáže přes silnici na cukrárnu.

  „To je skvělé!“ vykřikne nadšeně a hned se tam hrne. Obsadí jeden stůl a poklepe na židli vedle sebe.“ Ritsuka, tady sedni si vedle mně.“ Ristuka si bezmocně sedne a dívá se jak Ayako sedí vedle Soubiho. Něco mu tiše vykládá a Soubi se usmívá. Nenávidí ji.

  „Přejete si?“ vedle nich se zastaví slečna.

  „Jistě pro mně čaj a čokoládový dort a Soubi si něco vybe...“

  „To snad ne? Ty ho necháváš si vybrat. Slyšela jsem, že se změnil.“ Ayako pohoršeně vykřikne. Ritsuka zaskřípe zubama.

  „Občas zapomenu.. totéž!“ Ví, že nemá rád ten dort, ale to jak se usmívá... a to si myslel, že dnes bude krásný den a zatím tady sedí s párem Lightless a povídají si snimi. A  on se musí dívat jak se Soubi věnuje té... nenapadá ho vhodný výraz.

  „No tak řekni co si o tom myslíš?“ Ritsuka se otočí k Sakuře.

  „Aha nádherné!“ a doufá, že se trefil.

  „Viď, že ano“ a začne mu nadšeně vykládat o svém oblečení. Ayako sedí vedle Soubiho a nenápadně mu položí ruku na nohu. Soubi se odsune. Ritsuka je pozoruje a Soubi zas Ritsuku a sotva si všímá Ayako, která povídá o galerii ve městě. Nesnáším tu užvaněnou, upatlanou holku, Soubi se  napije a sotva poslouchá Ayako. Nejraději by Ritsuku odtáhl od té blondýny, polibil a uplatnil svůj nárok na Ritsuku.

  Vyjde to. Nagisa sensei má pravdu, že mezi nimi něco je. Ale to je mezi každým párem i mezi ni a její sestrou. Napije se čaje a zářivě se usměje. Nakloní se k Soubimu a něco mu šeptá. Ten se k ni otočí s údivem. Proč chce, aby s ni někam šel? Nerozumí tomu. Nechce se mu jít. Podívá se na Ritsuku, který je úplně v zajetí té blondýnky. Co když se mu líbí víc než on.. zavrtí v duchu hlavou. Ne to není možné. Oni dva přece tvoří pár. Ayako ho vezme pod paži a někam ho vede. Musí to dokázat a pak tu legendární dvojici zniči. Jestliže to dokáži stanou se nejznámějším párem.

  Ristuka chce vyskočit a jít za Soubim, ale je zadržený.

  „Neboj. Moje sestra mu neubliží.“ Sakura se k němu nakloní.

  „Vím to!“Ritsuka vyhrkne uraženě. Ten podivný pár mu začíná jít na nervy. Jsou moc přátelští. Napije se čaje a Sakura se mrkne na hodinky.

  „Nebo víš co jdeme. Jde určitě jen tam kousek.“ Ukáže neurčitě. Nechají tady vše a už táhne Ritsuku za ruku. Správně odhadla, že je sice Sacrifice a měl by poroučet, ale ta otázka s dortem ji naznačila, že až to tak není horké to poslouchání a rozkazování. Ne tak jako u nich. Ona splní každý rozkaz Ayako. Táhne ho za sebou a přesně ví kde. Už nějakou dobu pozorovali ten pár a když viděli, že jdou k řece, tak začali jednat.

  „Ayako kde jsi?“ Sakura zvolá ani ne moc hlasitě. Popostrčí Ristuku a ten se rozhlédne. Zkamení, když vidí jak se Soubi s Ayako líbají. Ristuka ztuhne, otočí se začne utíkat. On si myslel, že... běží a nevidí na cestu. Jeho Soubi líbá nějakou holku... ne to tak bolí... běží a nevšímá si ničeho. Soubi zatím odsune Ayako a zmačkne ji ruku.

  „Co to znamenalo?“ řekne hněvivě.

  „Jako co?“ zeptá se drze Ayako. „Právě jsi mně políbil.“

  „Ne ty jsi mně políbila a ty jsi ho sem dovedla“ obviní Soubi Sakuru.

   Ta pokrčí rameny: „Poslouchám výhradně Ayako. Ne jako ty.“ Soubi zmačkne ruku Ayako víc.

  „Pusť to bolí.“Ayaako řekne posměšně.

  „Ty nevíš co je bolest!“ Soubi dostane ze sebe s úsměškem na rtech. Nejraději by se rozběhl za Ritsukou, ale musí se dovědět co to znamená. „Kdo je za tím!“ přirazí ji ke zdi. Nedává svoje pocity znát, ale oči jsou studenější než krystalky ledu v zimní noci. Ayako se zasměje. Směje se a Sakura taky. Soubi ji pustí, když pochopí.

  „Nagisa sensei. Opět. A vy jste Zera!“ Obě mlčí jak zařezané. Soubi se otočí a začne běžet za Ritsukou. Musí mu být hrozně a musí ho dostihnout.

  „Za nim a než si to vysvětlí porazíme je“ rozkáže Ayako a směje  se. Krutě. Sáhne si hlavu a  sundá uši. Sakura taky. Její pohled zněžní, když se podívá na Sakuru. „Miluji tě sestřičko.“ Ta ji pohladí a obě se rozeběhnou za Soubim. Ten zatím přemýšlí kam mohl jít. Řeku zamítá. Domov taky. U něho v bytě nebude, tak kde, kde jen může být?  Park? Ne a pak si vzpomene. Most. Tam se setkali znovu už jako pár. Navždy. Tam bude. Rozeběhne se.

 „Je tam!“ vydechne úlevou. Ritsuka stojí na mostě, tak jak si myslel. Zvolní a jde k němu.

 „To jsem rád, že...“ odmlčí se. Ritsuka se k němu neotočí neudělá nic. Dotkne se ho.

 „Už nikdy na mně nesáhej a vypadni. Nechci tě nikdy vidět!“ Ritsuka se k němu otočí se slzama v očích. „Ty jsi, ty jsi ji...“

  „A co má být a ne já, ale ona mně políbila!“vyštěkne  Soubi jak mu povolí nervy, že Ristuku našel. Bál se o něho. Ritsuka strne. Takže přece jen. „A k tobě se zas lísala ta malá a ty jsi to klidně přijímal.“

  „A co má být?“ začne Ritsuka. „Je moc milá a hodná a výřečná a prostě skvělá narozdíl od tebe.“ Stojí pro ti sobě. „A ta Ayake se k tobě tulila a ty taky a pak jsi ji polibil. Víš co kašlu na tebe!“ Prudce se od něho otočí a chce jít zpět. Soubi si ho přitáhne a Ritsuka sebou začne zmítata. „Nenávidím tě Soubi! Nenáv...“ zbytek zanikne v slzách.

  „Počkej! To byla past!“Soubi se zklidní. „Přece víš co vše zkoušejí co když je to taky...“

  „Ne to ty jsi byl k ni, tak a nemáš mně rád.“ Vzlyká Ristuka a jeho tělo ohabne. Je to Soubi a jeho vůně.

  „Ale, ale tak my se hádáme? „ Přeruší je hlas Ayako.

  „Pole!“ vykřikne Sakura a napřáhne ruku. Ritsukovi se zatmí před očima.

  „Soubi zašlápni je obě  do země jako švába!“ vyhrkne zlosti.

  „ S radosti! Jak pán rozkáže!“ Usměje se klidně.“Inicializuji pole!“ Zničeho nic všechno zčerná a svět se změní. Jsou tu jen oni dva. Dva páry. Lightless a Loveless.

  „Cha cha tak on tě přece jen poslouchá“ Posměšně povykuje Ayako, která stojí za sestrou. „Jste všem k smíchu abyste věděli!“

  „A vy dvě jste jen intrikánky a amatéři! Soubi znič je to je rozkaz!“ Soubi se pomalu usměje. Rád je zničí. Způsobili hádku mezi nimi a to se jen, tak neodpouští!

  „Oheň, led definitivně!“ Soubi klidně řekne slova kletby.

  „Štít a řetězy!“ Vykřikne Ayako. Sakura napřáhne ruku a vysloví slova. Oheň s ledem se odrazí neškodně od štítu.

  „Ledové řetězy!“ Sakura vysloví dvě slova. Zničeho nic se začnou vlnit řetězy a chtějí spoutat Soubiho.

  „Soubi nějak ti to trvá!“ Ritsuka začne a podívá se na Soubiho.

  „Hřeby, jehly bolest!“ Soubi vykřikne svoji oblíbenou kletbu. Z nebe začnou pršet ostré předměty.

  „Štít!“ vykřikne Ayako, ale pozdě. Na rukou se ji objeví světelné řetězy. Nevšímá si jich. Začne se divoce smát a jehly smete z těla.

  „Zapomněli jste vy zelenáči, že jsme Zera. Necítíme bolest.“ Ayako si položí  ruku v bok. „Sakuro dodělej je.“ Soubi se usměje a otočí se k Ritsukovi. Sakura přikývne, když Soubi začne.

  „Důvěra, láska, rovnost, útok definitivně. Chceme odejít.“ Soubi naznačí rukou, ale Sakura s Ayako si toho nevšímají. Ritsuka stojí vedle Soubiho. Poznává slova, která použil poprvé. Tehdy nechtěl bojovat.

  „Nee neznáte...“Ritsuka si povzdechne a sundá uši. Ayako se Sakurou vytřeští oči. Mýlili se. V jednom se mýlili. Oba ty slova znají. Dívají se na ty dva. Jsou párem.
  „Sakuro obrana rychle!“

  „Celkový štít!“ Vydá rozkaz a kolem nich se utvoří jiskřivé pole.

  „Nefunkční, rozbít. Rozbít! Rozbít! Nefunkční!Povolávám ptáky!“ Dodá. Kolem nich zmodrá obloha a kolem se objeví ptáci a ohlušující křik.

  Sakura zběsile křičí:“Štíty! Štíty!Štíty!“ ale ty se lámou jako by byly ze skla a za chvílí jsou obklopeni hejnem ptáků.

  „Konec!“ Soubi klidně řekne. Vyhráli je konec boje. Rozhlédne s ekolem sebe. Vše je tak jak bylo. Okolní svět se vrátí do normální podoby a na zemi leží dvě lidská těla. Ritsuka ho obejme.

  „Jsem osel. Žáril jsem. Bylo to strašné. Už nikdy...odpusť, ale když jsem viděl jak ji tam...“

  „Ne.  Já to neměl dovolit a já ji nepolibil. Měl jsem hned vědět, ale ... Bylo mi to nepříjemné, ale vprvní chvílí jsem nevěděl co dělat. Když nejsi se mnou jsem ztracený.“ Vezmou se za ruce a odcházejí. „Ritsuka uši“ napomene ho.

 „Zapomněl jsem“ Vyndá z kapsy uši, podá mu je a Soubi je nasadí. Políbí ho do vlasů.

 „Použil jsi stejný útok jako při našem prvním setkání. Proč?“ Ritsuka k němu zvedne hlavu.

 „Protože jsem chtěl být s tebou a otravovali mně. Moc ho nepoužívám. Miluji tě.“ Ritsuka neodpoví. Miluje ho taky a už možná dlouho a nechtěl si to přiznat, ale když viděl je po cestě a pak jak ho líbala... něco se v něm zlomilo. Už nechce být sám a nechce ho ztratit.

  „Víš co dnes si něco objednáme  a...“

  „Nemáš rád moje vaření?“ Soubi řekne uraženě, ale směje se.

  „Jasně, že nemám, Soubi. Proto chci, abys tak často vařil. A teď mi řekni co chystáš na mé narozeniny! Pamatuj jsme tvůj sacrifice!“ Důrazně poručí Ritsuka. Soubi jde a přemýšlí jak mu změnil život. 

  „Ne.“

  „Soubi!“ Ritsuka ho zatahá za kabát.

  „Jsi jak malé dítě.“ Musím ho trochu pozlobit, pomyslí si Soubi.

  „Nejsem malé dítě“ zaprská Ritsuka. „Soubi co myslíš kdo to zas byl?“

  „Co já vím? ale podle toho, že byli Zera tak hádám na Nagisu sensei. To by mně zajímalo o co ji jde.“ Soubi se zamyslí.

  „To tedy nevím. Opravdu nevím, ale tak co bude na narozeniny!“ Dotírá na něho Ritsuka.
  „Ne!“

  „Ano!“

  „Ne!“

   „Nebuď kruťas Soubi.“

  „Nebylo by to překvapení!“ No počkej, pomyslí si Ritsuka

  „A já jedno budu pro tebe mít.“ Začne Ristuka a dívá se po okolních domech. Za chvilku budou doma. Soubi se zastaví.

  „Ritsuka nemusí... co je to?“ Optá se zvědavě Soubi. Dárky nikdy žádné nedostal až teprve první od Ristuki.

  „Víš, Soubi, právě jsem to zapomněl. Až mi to řekneš svoje, tak si vzpomenu... aaa pusť mně, Soubi. Co jen řeknou sousedi!“ Soubi vezme Ristuku do náruče a zatočí s nim. Směje se a je spokojený. Bude mít krásný dárek, i když to znamená si počkat.

  „Nezajímají mně sousedi. Kromě tebe mně nikdo nezajímá. Už jsem ti to říkal a stejně se nikdo nestýká se s tvoji rodinou.“ Pustí ho na zem.

  „Tak po tomhle věř mi budou“ pochmurně řekne Ristuka. Uhladí si kabát.

  „Ta černovláska byla moc hezká.“

  „Blondýnka taky.“ Oba mlčí. Soubi vytáhne klíč, který mu před léty daroval Ritsuka. Sevře ho. Tolik významů. „Jestli chceš, tak já ... můžeš si najít dívku, chodit s ní..“ To mně zabije, pomyslí si, ale pokračuje dál. „Víš nechci... au za co to bylo?“ Vytřeští oči, když mu přistane na hlavě taška Ritsuki. Poprvé ho Ritsuka praštil.

  „Povídáš blbosti Soubi. Škoda tašky!“ Řekne lítostívě, když vidí jak se rozbila o hlavu Soubiho. „Příště si pořidím nějakou cihlu. Sice se matka bude divně dívat... je ti něco?“

  „Ty mně máš rád.“ Konstatuje Soubi klidně. Ritsuka zrudne jako rajče.

  „Hmmm jdu se najíst.“ Soubi jde za nim jak náměsíčný. Je opravdu idiot. Ritsuka žárlí a bouchnul ho. Sedí a přemýšlí proč jídlo chutná tak divně.

  „Jako vždy vynikající.“ Když dojí a podívá se na poloprázdné misky Soubiho. Ach jo. Někdy si říká kdo z nich je dítě. Zvedne se a nechá ho tam samotného. Nebude mu přece říkat všechno. Zavře se do koupelny. Soubi ještě chvilku sedí a dívá se na stůl. Ta taška asi byla těžší než by se zdálo. Určitě. Jinak by tady nekoukal do prázdna.  Zvedne se a uklidí nádobí. Je škoda, že pozítří se matka Ritsuki vrací, ale stejně se budou vídat u něho doma. Když se vše vyřešilo, přizpůsobil svůj byt i požadavkům Ristuki. Jeho přítel Kio se díval strašně a pořád něco mlel o tom, že je perverzní. Soubi se jen usmál  a dál pokračoval.

  Vyjde schody a vidí, že už je po koupeli. Vzpomene si na včera a zesmutní. Tak rád se s nim koupe. Je jako vždy zahrabaný pod peřinama až po uši. Rychle se vykoupe a vezme na sebe pyžamo. Nenávidí je, ale takhle je aspoň nějaká ochrana, i když nefunkční, slabá a on někdy se nevyspí, ale je to cena za to, že ho může mít v náručí. Vklouzne a sevře... zarazí se a chce rozsvítit.

  „Vadí ti to?“ Ritsuka ze sebe dostane udýchaně. Soubi si pomyslí, že určitě se červená.

  „Vadí.“ Ritsuka začne panikařit.

  „Já promiň. Myslel jsem víš, že.. no.“

  „Pokud je to jen kvůli těm dvěma, tak to nemusíš dělat a vadí mi jen to, že já jsem oblečený“ poškádlí ho.

  „Ne já včera víš, ale tak trochu jo“ řekne nešťastně.“Já se obleču.“

  „Ne“ Soubi začne ho líbat a hladit jeho štíhlé nahé tělo.“Sundáš mi to?“ Ritsuka v slabém světle přikývne. Začne mu rozepínat drobné knoflíčky.

  „Víš, že nevím co vlastně mám dělat?“ Ritsuka se zarazí. Soubi se nadechne, když ho...“Už vím to bude nejjednoušší. Právě jsem tě pasoval na Senseie. Naučíš mně to. Je to rozkaz!“ pro jistotu dodá. „Jestli řekneš NE, tak se...“ Ritsuka s rukou na hrudi Soubiho přemýšlí.

  „Ano.“ Ta ruka je tam příjemná. Moc příjemná, blaženě si pomyslí Soubi.

  „Ano?“

  „Jistě. Slyšel jsi dobře.“

  Ritsuka ho políbí. „Já jen že většinou je to NE. Takže co mám dělat? Nebo mám si něco půjčit, koupit... ne to bych asi nezvládl. Budu muset se spolehnout na tvoje zkušenosti?“ na posledním slově vyzní otazník. Soubi si ho přitáhne k sobě.

  „Neboj sensei má v tomhle ohromně zkušenosti a tento rozkaz vyplním rád. Tak moc rád“ Dotkne se rty jeho těla.

  „Aspoň jednou“ zamumlá Ritsuka do rtů Soubiho. Ten se usměje.

 

                                            *                *               *

 

   „Vida vida“ tak nakonec zase prohrála. Měl bych ji ukonejšit“ řekne Ritsu a zavře hlášení. Protáhne se a zvedne se od počítače. Jde chodbou do křídla kde žije Nagisa sensei. Zvláštním způsobem zaklepe.

  „Dále mizero!“ zařve Nagisa. Ristu se ušklíbne a otevře dveře. Nagisa sensei se dnes vystrojila napadne ho, když uvidí červený korzet, černé punčochy, vysoké boty a masku přes obličej.

  „Jen jsem ti přišel vyjádřit upřímnou soustrast nad tvým plánem“ rozepíná si košili. Nagisa práskne bičem a pak se zatočí.

  „Jak mi to sluší? A víš co já příště prostě VYHRAJU. Jina možnost prostě není.“

  „Už ti někdo, řekl, že to máš marné? Soubiho nelze porazit. Je dokonalý!“ Ritsu si ji přitáhne  k sobě „Sexy obleček!“ dodá, aby ji potěšil.

  „Jsi tak milý Ritsu!“ Oba se k sobě přitisknou.

 

Konec

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

krása

(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 16. 8. 2007 13:08)

Nádherná povídka. Myslí, ne vím to, že kdybys napsal knihu (Jak už jsem jednou říkala) tak bych byla mezi prvními, co si ji koupí, protože tvoje povídky jsou prostě úžasný a já nechápu, kam na ty nápady chodíš. No nic.

Velké díky

(Juveny, 7. 8. 2007 16:18)

Moc děkuji za splnění mého přání. Povídka je překrásná a já moc děkuji za šťastný konec - nesnáším smutné.
Ještě jednou díky a moc se těším na jakoukoliv tvou povídku.

*-* Yu

(ki °-°, 5. 8. 2007 23:24)

sugoi, kawaii, subaraši, kakoi, steeki, ucukuši!
(jen si zas rýpnu, jelikož mě tam dostal záchvat smíchu-u toho jak Yuiko zve ty dva na MÁRTY - to mě dostalo do kolen ^-^)

honto ni wa kawaii ^^

(Devilsing , Nakamura Asuka, 5. 8. 2007 18:26)

Skvělá povídečka ;))
Opět se ukázalo, že seš ten nejlepší spisovatel Shounen ai a Yaoi povídek co znám :))
Akorát sem byla překvapená "vztahem"? mezi Ritsu-sensei a Nagisa-san XDD