4. 1. 2014
Netvor a knihovník
1.
Na motivy pohádky Kráska a zvíře
Na tábořiště padne noc, která přináší děs a otázky, zda jsou v bezpečí. Vůdce karavany, statný chlapík ve zbroji, určí hlídky. Potom přistoupí k muži, který jí osamocený u svého vlastního ohně.
„Pane, cesta je zatarasená. Musíme to objet.“
„Ale to bude tři týdny navíc. To nejde!“
„Vozy tudy neprojedou,“ namítne. „Je lepší jet delší trasou a bezpečnější. Nelíbí se mi jet přes Temný les.“
Muž v oděvu bohatého kupce přemýšlí. Zboží by mělo být dodáno příští týden, jinak se na jeho dům a obchod ve městě vrhnou věřitelé, od kterých si půjčil na tuhle obchodní cestu. Nemůže připustit, aby rodný dům byl zabavený a jeho synové skončili na ulici. Při vzpomínce na ně se mu na tváři objeví úsměv.
„Tak jak, pane?“Muž čeká na rozhodnutí muže, který je najal.
„Pojedeme přes les.“
„Ale… Dobře, jak přikazujete.“ Poodejde a oznámí to svým lidem. Objeví se šum nevole, námitky a někteří rozčileně vstanou.
„Je to zasypané! Neprojdeme! Pamatujte na tu kletbu!“
Přitom muž zpozorní. „Kaarle, pojď sem. Co je s tou kletbou?“ zeptá se. „Nikdy jsem o ní neslyšel a to tudy jezdím dost často.“
„Ano, pane, ale vždy nalehko, takže se to dá zvládnout za dva dny. To nepředstavuje žádné nebezpečí, ale pokud se v Temném lese zdržíte delší dobu, povídá se, že se dějí podivné, hrůzostrašné věci. Dokonce dvě poslední karavany tudy neprojely. Proto mají chlapi starost.“ Neřekne, že se bojí, ale bohužel je to tak. Kéž je Svatá panna ochrání!
„No a co ta kletba?“
„Vypráví se, že tu kdysi bylo nádherné knížectví. Bohaté a hlavně spravedlivé, jenže prý kníže odmítl mocnou čarodějku a on ho zaklela do příšerné podoby a s ním i celé knížectví, takže teď je tu tenhle… hnusný les.“
„Hezká pověst. Je zvláštní, že jsem ji neslyšel, ale musím být příští týden doma, chápeš?“
„Ano, pane, ale nic nestojí za život,“ namítne tiše, aby ho nikdo neslyšel.
„Každý dostane pět zlatých navíc, když příští týden budeme doma!“ zvolá rázně. Peníze vždy mají zvláštní moc. Kaarl hledí, jak nabídku jeho lidé zvažují. Doufá, že lákavou nabídku odmítnou, ale postupně přikyvují. „No vidíš. Projedeme to!“
Kaarl si povzdechne, ale co má jiného dělat?
Příští den vstoupí do Temného lesa. Vozci se kolem sebe rozhlížejí. I když je den, sluneční svit je slabý bez života a občas se ozve hrůzostrašný křik, při kterém krev mrzne. Wiliam se kolem sebe rozhlíží. To místo je opravdu děsivé. Je pravdou, že tudy jel asi jen dvakrát, ale nikdy mu tak špatné nepřipadalo.
„Pane, zával. Musíme ho odstranit.“
„Dobře. Rychle.“ Popožene koně a jede dozadu. Cestou mine překrásného černého hřebce uvázaného u korby jednoho z vozů. Dárek pro jeho nejstaršího syna. Potom se vrátí dopředu.
„Jak pokračujete?“
„Dobře, pane Wiliame. Brzy budeme hotoví. Chceme být odtud co nejdřív pryč.“ Sotva dopoví, země se zachvěje, stromy se začnou ohýbat. Wiliamův kůň se splaší, vzepne a i přes nepochybnou zkušenost svého pána vyrazí divoce do noci. Wiliam se marně snaží ho zadržet, ale ten se žene bez rozumu vpřed. Ještě se stihne otočit, aby viděl celou zkázu karavany. Zahořekuje, že všechno ztratil, ale potom si uvědomí, že může ztratit i svůj život. Jeho rodina obchoduje už po několik generací a stále ještě má pár pohledávek, které může uplatnit. Vybuduje opět obchod, ale musí dorazit ke svým synům.
Cestou necestou se snaží vyhýbat větvičkám, stromům a různým překážkám, až kůň zůstane stát, jako by za otěže zatáhla silná ruka. Celý se chvěje a boky má splavené divokou jízdou. Wiliam zavře oči. Je rád, že to přežil. Potom se rozhlédne, kde vlastně je. Horko těžko přiměje zvíře, aby se pod ním pohnulo, ale brzy jsou na úzké pěšině víc vyšlapané od nohou divoké zvěře než od lidských. Neví kudy vykročit, když to rozhodne za něj kůň. Pomalu se ubírá sotva znatelnou pěšinkou, když si uvědomí, že den pokročil a brzy nastane noc. Nocovat se mu pod noční oblohou moc nechce, ale co má jiného dělat? Rozhodne se najít nějaké slušné místo na přespání, když se před ním jako z pohádky otevře pohled na bránu.
Seskočí z koně. Udiveně si prohlíží obrovskou tepanou bránu s jednorožcem a lvem. Jde k ní. Je zrezivělá, místy protkaná šlahouny divokých růží, které omamně voní. Sevře železné pruty, když kůň zařehtá, vzepne se a Wiliam pouze zahlédne koňský zadek. Jadrně zakleje. Obrátí se k bráně, chytí železné pruty a zatlačí. S hrozným skřípotem po chvilce brána povolí a on projde dovnitř. Ohromí ho půvab soch, které jsou bohužel omotané různým rostlinstvem. V kašně místo aby zurčela voda, je zakalená smradlavá voda a socha obalená mechem. Otřese se. Pak vzhledne a oslní ho budova. V takové by mohl bydlet samotný král nebo nějaký kníže. Mohutné točené schodiště ze dvou stran vede k velkým pokovaným dveřím. Na schodech se povalují větvičky a listí. Dojde ke dveřím. Vezme do ruky klepadlo ve tvaru lva a zabuší.
Najednou ztichlou nocí se ozvou mohutné údery, i když už dávno klepadlo nedrží. Obejde ho hrůza, když vidí, jak se klepadlo pohybuje samo. Dveře se samy otevřou.
S malou dušičkou vstoupí dovnitř.
„Halo, je tu někdo?“ zakřičí odvážně.
Je tu někdo, někdo, kdo… se nese obrovskou místnosti. Najednou vzplanou pochodně na stěnách. Ozáří prostor. Wiliam vydechne opět údivem, ale ne nad velikostí haly, ale nad nádhernými obrazy zdobenými drahokamy. Takové plýtvání ještě neviděl. Prochází sály, kde pochodně samy od sebe vzplanou. Kdyby závěsy a záclony nebyly potrhány, nešlapal po listí, bylo by to sídlo hodné nejen krále, ale rovnou císaře.
„Halo, je tu někdo!“ opět zakřičí, ale ozve se pouze jeho hlas v podobě ozvěny. Zmoženě přemýšlí, že si někde lehne a přečká do rána. Otevře zlatou klikou jedny z mnoha dveří. Když už myslel, že ho nic nepřekvapí, tak plný stůl jídla, pití a ovoce ho dostal. Žaludek mu sám od sebe zakručí. Rozhlédne se, ale kromě jednoho křesla u stolu, zde nikdo není, přesto je všechno přichystáno, jako by místnost někoho očekávala. Přistoupí ke krbu, v němž plane oheň vytvářející pochybný dojem útulnosti. Žaludek opět mu připomene pozdní hodinu, proto nesmělé zasedne za stůl. Rozhlédne se, jako by měl přijít skutečný pán toho zámku.
„Na zdraví, nepřítomný pane. Doufám, že vám nebude vadit, když hladový člověk si poslouží. Na zdraví vám i všem, kdo zde žijí.“ Odtrhne stehno z drůbeže a lačně se do něj zakousne. Povzdechne si nad tou dobrotou. Má pocit, že nic lepšího nikdy nejedl. Napije se vína. Těžko, sladké, nejlepší víno, jaké pil, a že má doma ve sklepení výborná vína. Jenže s těžkým dobrým jídlem a výborným vínem se mu začnou klížit víčka. Neklidně pohlédne na hodiny, na kterých se ručička blíží k půlnoci, hodině kdy se objevují duchové mrtvých.
„Děkuji vám za pohoštění a omlouvám se, že nemohu nic dát, ale všechno mi sebrala podivná vichřice, nebo co to bylo. Snad mohu si zde odpočinout a zítra vyrazím k domovu.“
Lehne si na postel do nejjemnějších pokrývek z hedvábí. Usne. Ráno se probudí. Vstane a zděšeně se dívá, v čem spí. Hedvábí zmizelo a nahradilo je potrhané povlečení plné pavučin. Shodí je ze sebe. I jídlo záhadně zmizelo. Vyrazí pryč, ale zaplete se do chodeb a místností. Nakonec bezradně stojí v obrovské knihovně s obrazem muže, jehož tvář je zastřená pavučinou. Přistoupí k regálům a vybaví si svůj domov, a jak se loučil se svými syny.
„Tak co chcete přivézt z cesty?“ zeptal se v dobré náladě.
„Koně. Nejkrásnějšího a hlavně rychlého koně!“ řekl nejstarší hbitě. Zadíval se na svého krásného syna, který si měl v létě brát dceru barona. Miloval lov a rychlé koně.
„Dobrá, máš ho mít a co vy?“
„Chci nejkrásnější látku,“ řekl druhý. I on je statný mladík, který se rád podívá za každou sukni, ale nakonec se ožení s dcerou jeho konkurenta. Spojí své obchody a nikdo je už neohrozí. On převezme jeho obchodní aktivity, až se vrátí z cesty.
„No a co ty by sis přál?“ zeptal se nejmladšího.
„Hlavně se vrať v pořádku. Víš, jak jsou cesty nebezpečné.“
„Ty můj, malý mudrlante, ale co chceš přivézt? Nějaké zvíře nebo cetku jako tvůj bratr?“
„Ne, stačí kniha. Například mapy. Budu cestovat s tebou a ukážeš mi, kde všude jsi byl.“ Všechny dárky skončily pod stromy a kamením. Ovšem mohl by přinést aspoň něco nejmladšímu. Vytáhne knihu a překvapí ho krása zpracování. Takový atlas ještě neviděl. Otevře brašnu a knihu do ní schová.
V tu chvílí se zem otřese, stromy se ohnou k zemi a zapláčou nad osudem člověka.
„Který zloděj mi krade mé knihy!“ ozve se řev, až ztuhne děsem. Uslyší dunění a otočí se tím směrem. Dveře se rozletí a on hrůzou oněmí, ale nakonec ji dá dolů, aby se nemusel dívat do zrůdné tváře. V tu chvílí si vybaví vyprávění o kletbě čarodějky. Nebyla to tedy jen pověst, ale skutečnost?
„Který odvážlivec ukradl mou knihu?! Zemřeš, vetřelče!“
„Promiňte, pane, hned ji vrátím!“
„Stůj! Myslíš, že svou krádež napravíš?“ hřmí hlas. „Zaplatíš za to svým životem!“
„Ne, pane. Je to dárek!“ vyhrkne. „Měl být, ale všechno je zničené v Temném lese. Prosím vás, pane, pusťte mě! Udělám všechno, co budete chtít.“
„Dárek?“
„Ano. Mám tři…“
„Jednu ke mně pošleš. Pokud ne, potom si tě najdu a zaplatíš za svůj ohavný skutek krádeže. Porušit pohostinství krádeži se nevyplácí.“
„Mám tři syny,“ vyblekotá. „Ta kniha je pro nejmladšího,“ dostane ze sebe staženým hrdlem.
„Tři syny?“ No aspoň bude mít snadné jídlo. „Nevadí, pošleš mi jednoho z nich a přidám ti k tomu tohle!“ Hodí mu pod nohy brašnu, z které se vykutálejí nádherné brože a perlový náhrdelník. „Před bránou stojí kůň. Odveze tě na místo a zase se vrátí s jedním z tvých synů. „Tak nač čekáš, běž! Nebo sis nechtěl zkrátit cestu přes můj les bez povolení?“ začne se děsivě smát, spíš hýkot osla se tomu podobá. Wiliam se odváží zvednout hlavu, ale nikdo před ním nestojí. Nohy se mu podlomí vědomím, že přežil, ale brzy se vzpamatuje. Sebere brašnu, přehodí ji přes druhé rameno a utíká, seč o život jde, z toho podivného místa. U brány se zarazí, když uvidí podupávat vraníka černého jako smůla. Ten se po něm otočí, jako by právě na něj čekal. Nasedne a nemusí ho ani pobídnout k cvalu.
K večeru na kraji lesa v šoku se dívá na svou karavanu. Přijde ke Kaarlovi. Podívají se na sebe.
„Co se stalo?“ optá se přiškrceným hlasem. „Viděl jsem…“
„Raději mlčte, pane. Přes ten les už v životě nechci jet.“ Sundá z hlavy klobouk, kde místo tmavých vlasů má bílé.
„Už nikdy. Pojedeme.“
Wiliam se dívá z okna na nádvoří, kde stojí osedlaný vraník. Ví, že čeká na jednoho z jeho synů, ale copak může dát některého z nich na pospas netvorovi? To nedovolí!
„Tatínku, stalo se něco?“ ozve se tichý hlas, který je tolik podobný jeho nebožce ženě. „Kaarl mi vyprávěl, co se stalo v Temném lese. Neměl jsi tamtudy jet.“
„Ale takhle bychom se viděli až mnohem později. Kde máš své bratry Johna a Masona, Juliane?“
„John jel na lov s panem baronem a Mason, netuším. Je jako vítr, který vane sem a tam, takže může být kdekoliv ve městě,“ pokrčí rameny. „Ten atlas, který jsi mi přivezl je skvostný. Nic podobného jsem neviděl. Musel stát hodně.“
„Víc než bys to tušil,“ řekne se zármutkem. Zadívá se na koně, který k němu otočí hlavu. Pojede. Nemůže obětovat ani jednoho ze svých synů.
„Něco ti dělá vrásky. Řekni mi to. Možná najdu v knihách pomoc,“ řekne s úsměvem, snažíc se protrhnout chmury na otcově čele.
„Na to není žádný lék. Vidíš toho vraníka? Ten čeká na mě, aby mě odvezl za svým pánem, protože jsem mu vzal atlas. Brzy odjedu, synu a nevím, kdy se vrátím.“ Opět se otočí k oknu, aby viděl na nádvoří. Julian strne, potom se nadechne. Narovná ramena a seběhne dolů. Nedovolí, aby otec zaplatil za jeho přání. Vysvětlí tomu muži, kterému patří vraník, že ten atlas nechce. Cestou ho sebere ze stolu a pádí ven. Vraník pootočí opět hlavu, ale tentokrát ke schodům, které vedou do horních pater. Netrpělivě zadupá, když uvidí mladíka. Přikluše k němu.
Wiliam strne, otevře okno a zakřičí. „Ne! Stůj! Je to netvor!“ Jenže Julian otce poprvé v životě neposlechne a odvážně se vyhoupne na vraníka. Sotva sevře otěže, kůň jako šílený vyrazí vpřed. Krajina mu pod nohama jen utíká, až brzy jsou u Temného lesa, kde zpomalí. Sotva vjedou do lesa, slunce potemní, jako by ho zakryly mraky a ozve se řev, při kterém tuhne krev. Julian se bojácně schoulí, ale potom si vzpomene na otce a narovná se. Nebude se bát. Musí to zvládnout a otce zachránit.
Konečně se vraník zastaví před bohatě tepanou bránou porostlou šlahouny divokých růži. Sesedne. Zpod kabátce vytáhne atlas. Sotva se dotkne brány, ta se tiše otevře. Vraník zařehtá a odběhne pryč. Julian se neklidně za ním podívá, ale potom vkročí dovnitř. Neví na co se dívat dřív. Zda na krásné sochy nebo obrovský zámek. Vyjde po schodech posetých různobarevným listím a spadaným jehličím ke dveřím s klepadly. Vzhlédne k obrovským lvům u vějířů, jako by hlídali spánek obyvatel zámku. Vezme do ruky klepadlo a zabuší. V šoku se dívá, jak klepadlo buší dál a zvuk se rozléhá do dálky. Nejraději by vzal do zaječích, ale když si vybaví otce, opět se odhodlaně narovná.
Vrátí atlas a zachrání otce.
Dveře povolí a on uskočí, ale potom vejde. Obrovská hala s nádhernými obrazy ho udiví. Otočí se na jednu stranu, jak pochodně se rozsvítí a potom k druhé straně. Vejde dovnitř, zůstane stát uprostřed haly, kde by se jejich velký dům ztratil tak dvakrát.
Posune si na nose brýle. „Halo, je tu někdo?!“
Ozvěna tiše nese jeho někdo do dálky, vibruje a vrací mu to. Julian se zazubí. Tohle je zábava. „Halo! Halo!“ křičí jako malé dítě a studuje, jak se nese ozvěna. Někde bouchnou dveře a on si uvědomí, proč tu je.
„Halo, jdu vrátit atlas!“ Zvedne do výšky knihu, ale nikdo se neozve. Povzdechne si. Vypadá to, že majitele bude muset vyhledat sám. Vydá se do jedné z mnoha chodeb. Otevírá jedny dveře za druhými. Nakoukne, zda v nich někdo není, ale různorodé pokoje jsou prázdné jen s ošumělým nábytkem. Z toho neutěšeného pohledu na něj padá deprese. Nakonec jen zámkem bloumá. Přemýšlí, co má dělat, ale touha zachránit otce, v něm sílí. Začne systematický prohledávat zámek. Ani neví jak, a stane v knihovně. Málem by ji minul, tolik tone tmě, ale v posledním okamžiku jeho pohled mine malou hromádku povalujících se knih. Rozčileně vejde dovnitř.
„Tak dost! Tohle nikdo s knihami nebude provádět! Světlo!“ zavřeští vztekle. Světla ve svícnech se postupně rozsvěcejí. „To je bordel! To je barbarství!“ zaječí hlasem, který mu vztekem přeskočí. Kam oko dohlédne, se knihy válejí jako by místnosti přešel uragán. „Hej ukažte se, ať vám mohu natlouct!“
Zničehonic se ozve mírný zvědavý hlas. „Natlouct?“
Julian se prudce otočí, zamává rukama, zakopne a skácí se přímo do náruče netvora, který ho instinktivně zachytí. Už nějakou dobu toho vetřelce sleduje a musí přiznat, že tolik pobavení od toho človíčka nečekal. Stačila jedna ruka, aby ho zachytila. Leží přes jeho ruku a lapá po dechu.
„Jo. Ty knihy… Brýle!“ vykřikne. „Nevidím, pomoc!“
To netvora zaujme. „Opravdu nevidíš?“
„Jistěže ne!“ vyjekne. „Pusťte mě!“
„Ale jistě.“ Stáhne ruku a Julian se rozplácne přímo pod jeho nohama. Místnosti zahřmí netvorův smích a Julianovo vyjeknutí. Smích přestane, jako když ho někdo utne a místo toho je slyšet zřetelné křup.
„Mé brýle!“ zařve a zašátrá rukama. Na čtyřech se dotkne nohy. Ztuhne, když ji ohmatává. Pravda měla by být v botě, jenže buď bota chybí, nebo tohle co před ním stojí, je zvíře. Rychle stáhne ruku a horečnatě přemýšlí. Netvor je tady. Ještě na zemi začne.
„Přišel jsem vám vrátit atlas.“
„Můj není. Dal jsem ho jednomu muži, aby ho dal svému synovi.“
„Ehm, to budu já.“ Sedne si. Mžourá přímo před sebe. Ty kalhoty jsou neslušně upnuty nebo má nohy enormně vyvinuté včetně boule mezi nohama.
„Pak není můj.“
„Já vím, ale chci ho vrátit.“
„Dané nelze jen tak vrátit.“
„Za jistých podmínek, lze to vrátit,“ stojí na svém Julian.
„Jak říkám tenhle atlas nelze vrátit,“ řekne podrážděně. Olízne se dlouhým jazykem. Nakloní se a nasaje příjemně svěží vůní. Bude to skvělá pečínka. Tenhle týden nebude muset do lesa lovit.
„Lze,“ stojí tvrdohlavě na svém. „Můj otec je už starý a jestli jste ho chtěl zaměstnat, pak říkám, že ne!“ S těmi slovy vzhlédne nahoru. Málem, že se počůrá strachy, když uvidí lví uši, plochý nos, kančí zuby a lalok pod bradou a to nemluvě o špinavé srsti, kterou někdo ostříhala podle záhadného kostrbatého hrnce. Buď byl hrnec kostrbatý, nebo nůžky na psy měly velké zuby. Prostě jako by někdo vzal pár zvířat, zakvedlali s nimi v hrnci a výsledek stojí před vámi.
„Zaměstnat?“ ozve se docela blízko něho a on zahlédne prasečí očka. Netvora nabídka zaujme. Ještě nikoho nepotřeboval zaměstnat. Zámek mu dával všechno, co potřeboval kromě masa.
„Nevidím,“ zamumlá Julian a odvrátí hlavu od smrdutého pachu. Jako by před ním mávali několik týdnu starou mršinou.
„Omlouvám se.“
„V pořádku. Tak jak?“
„Jak co?“ Mohl by mu vydržet tak na dva tři dny. Moc masa nemá, ale lepší než obvyklá srna.
„No s tím zaměstnáním. Rád bych ten dluh otce odpracoval.“
„Dárek není dluh,“ zamumlá. Rty si opět olízne velkým jazykem. Začíná ho fascinovat.
„Já vím, ale pochopte, proč byste jinak mého otce zde chtěl?“
Netvorovi dojde trpělivost. „Jeho ne, jednoho ze synů a co jsem chtěl? Sežrat ho!“ Připraví se ke skoku, když k němu Julian zvedne oči barvy ořechů. Zamrká.
„Sníst?“
„Jo!“ Netvor skočí po své večeři, ale mine. Vztekle se postaví, zahanbený, že minul, a zmizí ulovit srnu. Julian se zvedne, rukou zašátrá kolem sebe. Zamžourá. „Sakra, nevidím, ale je strašný. Jenže co teď? Musím se s ním dohodnout. Nemohu nechat otce napospas tomu netvorovi.“ Vyjde ven a s rukou na zdi se pomalu sune neznámo kde.
Netvor zatím mohutným skokem zlomí srně vaz. Napije se ještě teplé krve a spokojeně si ji přehodí přes mohutná ramena. Zvedne hlavu k nebi a jako vlk zavyje, že okolní život ztichne. Pomalu se vydá do zámku. U zámku začichá. Ten vetřelec je ještě naživu?! Shodí srnu z ramen a podle pachu běží za vetřelcem. Má toho vytáhlého kluka s rudozlatými vlasy dost.
Julian slyší hřmot. Přimáčkne se ke zdi, doufaje, že by ho mohl minout.
„Co tady děláš?!“ zahřmí netvor.
„Snažím se dostat ven, ale nevidím. Rozšlápl jste mi brýle!“ řekne statečně.
„Fakt nevidíš?“ Nějak tomu nevěřil, ale podle toho jak na něj mžourá, asi mluví pravdu. Podrbá se v srsti.
„Nemám ve zvyku lhát a už vůbec ne hostiteli.“ Přešlápne. Rád by se vmáčkl do zdi před tím pachem z tlamy ještě víc, ale stěna je pevnější než skála.
„Jeho… Host… stitel!“ zařve smíchy a drží se za bránici. Nemůže. Ten mladík je zábavný. Ještě nikdo ho tak nerozesmál.
„Není hezké se mi posmívat,“ řekne důležitě, jako by instinktivně pochopil, co má říkat, aby neskončil jako pečínka na netvorově stole.
„Dobrá.“ Večeři už má. Sice fádní, pravda, ale to nevadí. Sežrat ho může vždycky. „Co si myslíš, že tu můžeš dělat?“
„Cokoliv. Zvládnu všechno, ale rád bych vám uklidil knihovnu. Vyznám se v tom,“ pochlubí se. „Jenže potřebují brýle,“ přizná zkroušeně, až se netvor rozeřve opět smíchy.
„Knihovník, který je slepý. To je hezký vtip, ale dobrá. Můžeš ty knihy uklízet. Je to sice k ničemu, ale dělej si, co chceš. A nepleť se mi pod nohy!“ zavrčí tak hrozně, že Julian přikývne. Podle zvuku i to, že pach se zmenšil, odhadne, že odchází.
„Julian, pane! Mé jméno je Julian!“ zakřičí.
Netvor zavrtí hlavou. Nechápe, k čemu potřebuje znát jméno své budoucí večeře. Ovšem ty brýle to je jiné. Schválně je rozšlápl. Povzdechne si, potom zavrčí a vydá se do noci.
Julian mezitím se šourá podél zdi, až klesne na nějakou pohovku, aby se na ni stulil. Má hlad, žízeň a nevidí. Nejhorší kombinace jako kdy zažil. Vybaví si, jak otec mu slavnostně předal brýle. Byl nadšený, že vidí a dlouho otce objímal. Říkal, že celou cestu dával pozor, aby je v pořádku dovezl. V jejich městě nikdo nic podobného neměl a všichni se mu smáli, ale on byl rád, že vidí. Proto se upnul ke knihám. V nich měl kamarády i cestoval a nacházel poučení. Teď mu to oplatí. Nakonec neklidně usne.
Z mlhy vystoupí strašná postava. Ani lidská ani zvířecí a dívá se na zámek. V tlapě svírá něco malého. Zachmuřeně pozoruje zámek. Vstoupí do něj a zastaví se před portréty. Vztekle mávne rukou, až všechny spadnou, ale za chvilku se vznesou a pověsí se na místo. Znechuceně zavrčí. Jde hledat toho malého drzouna. Nakonec ho nalezne na pohovce v nejstudenější chodbě na zámku. Opatrně ho vezme do náruče. Neví, proč to dělá, když by měl být jeho večeři. Potom se olízne. No jistě. Trochu ho vykrmí a bude ještě šťavnatější. Ovšem proč mu celou noc sháněl brýle a dokonce vyšel ze svého hájemství, nechápe.
Položí ho do postele a přikryje. Vedle něj na stolek položí brýle. Tiše zavrčí a zamíří pro mrtvou srnu. Zařve na malá zvířata, která se do ní pustila. Ta se rozutečou jako by do nich střelil. Vezme ji na ramena a nese do kuchyně. Hodí ji na zakrvácený stůl a začne trhat drápy maso. Některé kusy pověsí na háky, něco odloží. Když přestane jíst, zadívá se někam do dálky.
„Uvař!“ Hodí maso směrem k ohni. Maso se v letu zastaví a položí se na čistou podložku. Zvedne se nůž a začne maso porcovat na menší kousky. Netvor dál to nesleduje. Rozvalí se v koutě a jazykem si oblizuje ústa. Za chvilku se mu začnou klížit víčka a on usne. Chrápe, až se všechno lehčí nádobí otřásá.
Po chvilce se kuchyní rozlije vůně jídla. Když je připravené, naservíruje se do nádobí a položí na tác, který se po chvilce vznáší nad zemi. Elegantně propluje místnosti, zarazí se přede dveřmi, jen aby se otevřely dveře, a pokračují ke stolu v místnosti, kde spí Julian.
Vůně Juliana probudí. Protře si oči, sáhne, jak je zvyklý na stolek a nahmatá brýle. Vytřeští oči, protože si vzpomene, že jsou rozbité. Po hmatu pozná, že nejsou jeho. Zkusí, ale vidí přes ně perfektně. Nadšeně se zazubí. Konečně vidí a k tomu je tu připraveno jídlo. Doslova hody. Nepochybuje, že je to pro něj. Sedne si a bez rozpaku vymete stůl, že nezůstane drobeček. Rozvalí se v křesle.
„Tak tohle bylo nejlepší jídlo, jaké jsem jedl. Doslova knížecí. No a teď do díla!“ S pevným rozhodnutím vejde do knihovny. Ztuhne nad obrovskou masou knih. Tohle bude uklízet celé roky, ale pokud to zachrání otce, udělá to.
„Jestli budeš pořád listovat knihami, potom sotva něco uděláš!“ pronese líně nasycený hlas netvora. Julian ztuhne na štaflích. Jako první odloží knihu, potom brýle.
„Omlouvám se, ale jsou to velmi staré knihy, tak se nad některými krapet pozapomenu. Jsem rád, že jste mi tu práci dal.“ Ze zvyku zamžourá, aby lépe viděl, ale jako vždy je to bez výsledku. Jenže skutečně chce opět vidět tu nelidskou tvář?
„Když myslíš.“ Nějak pochybuje, že mu ji dal. Bohužel za ten měsíc co tu je, absolutně nepřibral. Přitom jí, že by to nasytilo i vlka. Nechápe, jak je to možné. „Nechceš se mnou večer pojíst?“ napadne ho divná myšlenka.
„Velmi rád.“ Má už samoty plné zuby. Když pomine vzdálené kroky, které jsou hřmotné, tak ho skoro nevidí. „Knihovna je nádherná.“
„To ano. Kupovali jsme knihy ze vzdálených koutů.“
„To ano. Některé jazyky jsem ještě nikdy v životě neviděl.“ Na hřbetech jsou vidět drápance, tak by řekl, že jsou hodně od majitele čteny. „Mohu jít i někam jinam?“
„Já tě tu nedržím, ale nevzdaluj se od zámku. Co bys rád? Kance nebo srnu?“
„To je jedno.“
„Neptal jsem se, zda je ti to jedno. Chceš srnce nebo kance?“ optá se podrážděně. Kouká na něj jako na zjevení. Ví, že je to výsledkem, jak se snaží vidět, ale je to zneklidňující. Jako by na něj koukala sova.
„Kance.“
„Dobrá.“ Cestou na lov si vynadá, že ho zval na večeři. No co, stejně dřív nebo později skončí na jeho jídelním stole, ale je to zvláštní mít tu člověka. I zámek se z toho pobláznil. On zatím ne.
Julian si zatím nasadí brýle. Za tu dobu si na přítomnost netvora zvykl, ale nikdy mu neřekl své jméno. Dá knihu na místo a vezme další. Otevře ji, jako mnoho dalších. S knihami, tedy když čte, aspoň na chvilku zapomíná, kde je, ale i na vnější svět. Ale večer před spaním neustále myslí na bratry a otce. Truchlí po něm nebo ne? A co svatby? Připravují se? Tak rád by tam byl! Jenže se neodváží požádat netvora o to, aby ho propustil. Je tu vězněm, ale zároveň jím není.
S myšlenkami na rodinu zírá na obrázek. Nahá žena s mužem. Sklapne ji, potom otevře. Nalistuje další stránku. Žena je na čtyřech a muž do ní strká velký pyj. Vlastně ten je na tom obrázku největší. Muž stejně i jako žena jsou napůl oblečení. Zírá, v hlavě přemýšlí, co zde, mezi knižními skvosty, dělá tato lascívní kniha. Slyšel o nich, ale ještě žádnou nikdy neviděl. Možná náhoda? Dá ji na místo, sáhne po další. Se šimrající předtuchou ji otevře.
„Sakra!“ zakleje. Opět a ještě horší, protože žena uspokojuje dva muže najednou. Jedna kniha, dvě knihy, ale tři knihy, to už není náhoda. S ruměncem na tvářích listuje další. Potom sáhne na vyšší poličku. Klidně sáhne po další, jelikož očekává to stejné. Je vidět, že je to sbírka z různých koutů světa a k tomu kreslená různými umělci. Některé výjevy jsou takové povahy, že nechápe, proč tam muži a ženy dělají různé věci, ale jedno mají společné. Nahé ženy, muže a obrovské penisy, které slouží jen k jednomu.
Zamrká, zrudne, když si uvědomí, že obsah další knihy sice je stejně pornografický, ale rozhodně něco jiného, když z obrázku na něj koukají dva muži celí nazí, jak si svírají penisy a dívají se na sebe. Váhá, zda má otočit další stránku, ale otočí. S očima přilepenýma na obnažené pozadí jednoho muže a opět velký pyj druhého, který ho vkládá do prvního a zjevně chce ho…
„Bůh pomáhej,“ zašeptá.
„Tady Bůh nesídlí,“ ozve se za ním. Julian se lekne a letí ze štaflí dolů. V posledním okamžiku je zachycen a stejně rychle posazen na zem. Kniha spadne opodál.
„Omlouvám se, hned si…“
„Odcházím.“
„Děkuji za záchranu života!“
Netvor sebou trhne, jak jim to švihne. „Jen by sis namlátil.“ Otočí se. „Ale jestli bažíš po smrti, klidně řekni, i když moc masa na tobě není! Tak jedna malá večeře…“ zasměje se a opravdu odejde.
„Trhni si nohou!“ zakleje neslušně na adresu svého zaměstnavatele Julian a rozhlíží se, kde by kniha mohla být. Tam je! Odloží ji stranou. V noci musí tu knihu důkladně prozkoumat. Pak si uvědomí, že bude večeřet s netvorem. Mohl by ho nějak pojmenovat, ale jak? Žádné jméno, které ho napadá, se k němu nehodí.
Když hodiny ukazují sedm třicet, sleze ze štaflí. Musí přiznat, že dneska pracoval jako drak. Opráší si kolena a smutně si přizná, že by potřeboval nové šaty. Pomalu začínají páchnout jako pán domu. Koupel už našel, ale chodit nahý po zámku se mu nechce. S knihou se vypraví do svého pokoje. Knihu dá pod polštář, i když by rád ji hned otevřel a prolistoval.
Najednou se otevřou dveře a dovnitř vplují několikery šaty. Modré, tmavozelené, bílé, vínové i vícebarevné. Julian otevře pusu, protože tak krásné látky a tak zdobené by uspokojily i jeho náročného bratra. K tomu vypadá, že je to jeho velikost. Šaty se položí na pohovku jedny přes druhé. Ačkoliv Julian není marnivý, pohled na krásné šaty ho potěší. Jedny vezme a přiloží k tělu, potom druhé, když uvidí zrcadlo, které vpluje otevřenými dveřmi. První, které zde viděl. Stejně jako šaty tiše propluje místnost a stane v rohu místnosti. Hned k němu letí s bílými šaty.
„Krása.“
Svlékne se, aniž tuší, že ho ode dveří pozorují malá prasečí očka. Dychtivě kloužou po odhalovaném mladém těle.
„Skvělý!“ zajásá, otočí se do kolečka, když zahlédne ležérně se opírající o zárubeň postavu. Zamává rukama, snaží se něčeho chytit, ale jeho nulová snaha způsobí, že neelegantně s máváním rukou padá dozadu. Brýle sklouznou a zůstanou na jednom oku, kdežto druhé skoro padá. Zašátrá po nich, aby viděl, když si uvědomí nepříjemný pach. Zamrká, ale nic nevidí. Netvor ho zvedne a vede ho k jídelnímu stolu.
„Sakra!“ zakleje v duchu. Jak se má najíst? No, popravdě dá se to, ale absolutně nevidí na druhou stranu, což mu z neznámého důvodu najednou vadí. Ovšem ty zvuky jsou příšerné. Po deseti minutách si odkašle.
„Nemůžete jíst civilizovaněji?“
„Pak nemusím jíst vůbec. Jako host vůči hostiteli, jsi velmi nezdvořilý.“
Julian zrudne. Má pravdu. „Omlouvám se.“ pustí se do stehna nějakého ptáka. „Děkuji za šaty. Už jsem začínal páchnout…“
„Jako zvíře?“
„Ano. Omlouvám se.“ Nastane trapné ticho přerušované cinkotem příborů a doléváním vína. Při mlaskání, jako by jedl s prasaty v chlévě, mu to na chuti nepřidává.
„Tak jsem si myslel, že mě pobavíš lépe.“
„To já neumím, to umí bratr. Já jsem jenom knihomol.“
Netvor se zarazí, potom se rozesměje. „Knihomol?“
„To říkal John. Stále se mi smál.“
„Tobě nevadilo, když se ti smáli?“
Julian se plaše usměje. „Ne. Já mám knihy rád. Ony člověk nezklamou, že?“
„Jak kdy. Dobrou noc.“ Má toho dost. „Uklidit!“ Ze stolu zmizí všechno jako mávnutím proutku. „Příště mě pobav nebo skončíš jako zákusek na mém talíři. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Rychle začne sahat kolem sebe, ale brýle nemůže najít. Ještě, že rozeznává velké předměty, ale i tak dvakrát se praští, než najde brýle na stolku vedle postele. Povzdechne si, když si vzpomene na knihu. Rychle se svlékne, přitáhne si k sobě svícen se svíčkou a otevře knihu.
Tedy nikdy by nevěřil, že může existovat něco podobného. Zvědavě ji otočí, aby viděl na hřbet. Vida je používána častěji než ostatní. Zvláštní. Dál nad tím úkazem nepřemýšlí a vrátí se k pomalovaným stránkám. S široce otevřenýma očima hltá jeden obrázek za druhým, dle něho čím dál divočejším. Najednou zrudne, když si uvědomí, že je vzrušený. Polkne a vezme penis do ruky. Začne si ho honit nad stránkou, kde leží muž, nad ním druhý a oba se věnuji údu toho druhého. Doslova vidí, jak si ho zasouvají hluboko do krku. Vykřikne, ruka i tělo zmalátní, ale dál si ho laská. Teď důkladně zkoumá obrázek a přemýšlí o tom všem. Pomyslí si, že stejně jako obrázky z knihovny, i tihle muži mají velké údy, ale jeho je docela normální. Ale celá ta situace byla prostě božská.
Netvor, který zrovna tichounce jako stín, jde kolem Julianova pokoje, se zarazí. Výkřik? Stalo se něco? Ale zámek je bezpečný, tak proč vykřikl? Pak si vzpomene na svého jednoho předka, který rád pozoroval hosty. Jde k obrazu a skrytým posunem páčky se otevře malý otvor, kterým přesně vidí dovnitř. Přimhouří oči, když zahlédne známou knihu.
Vida, vypadá to, že se mu kniha náramně líbí. Zajímalo by ho, co udělá dál. Z hlavy se mu vykouřilo, že by měl jít na lov a s očima přitisknutýma k obrazu se dívá, jak odkládá knihu na polštář, stahuje ze sebe oblečení a s očima upřenýma na pomalované stránky si klekne. Sleduje rozkošnou křivku zad, vyšpuleného zvoucího zadku. Polkne, když si uvědomí, jak Julianova ruka míří k zadku a dovnitř si zasouvá prst.
Sevře ruce v pěsti, protože pocítí nával touhy. Chce tam být, držet ho za boky a dobývat ho. Být v něm až bude křičet rozkoší a svíjet se pod ním. Bude ho prosit, aby ukončil jeho trápení, a vykřikne, když vyvrcholí. Zavyje vzrušením, čímž vyruší Juliana při zkoumání svého těla.
Julian si při zavytí uvědomí, kde je, strčí knihu pod polštář a sebe přikryje. Ustrašeně se dívá kolem sebe. Potom si oddechne a v mysli si začne přehrávat jeden obrázek za druhým. To už otvory se ve zdi ztratily a netvor běží jako štvaná zvěř do temného lesa. Julian zatím v bezpečí a klidu s široce roztaženýma nohama se ukájí. V hlavě má představy, jak leží nad postelí a nad ním klečí tmavovlasý vysoký muž s velkým údem, aby ho vložil do jeho zadku, jako na obrázku. Je to tak lákavé a vzrušující a všechno se v něm při té představě svírá. Zachrčí slasti orgasmem, který ho vynese do oblak. Je umdlený jako nikdy jindy. Zívne a usne.
A tak každý večer bere stejnou knihu a další, které nachází v knihovně a trápí tím netvora, který ho dychtivě pozoruje se slinou v koutku úst.
Jednoho dne se zastaví knihovně. Zadívá se na Juliana. Nejraději by ho tady viděl svlečeného, jak si ho honí a on se dívá a potom ho bere do náruče a vráží svůj klacek do jeho zadku, až bude křičet slasti a prosbou, ať nepřestává, že přesně po tom touží. Jenže teď knihou nelistuje a němě zírá do prázdna.
„Děje se něco?“
„Mám divné tušení, pane,“ řekne Julian, který si sundá brýle.
„Tušení?“
„Ano. Chtěl bych požádat, zda mohu vidět otce a bratry.“
„Ne!“
„Prosím!“
„Řekl jsem ne!“ Vyběhne ven štvaný představou, že by svého knihovníka ztratil. Sice mu špehování Juliana přináší frustrací, ale stál se závislých na večerech, kdy mu ukazuje svou touhu, mladé tělo a jak se ukájí. Nikdy ho nepustí! K ránu unavený v ruce s pečení a na stole s vínem, přemýšlí o Julianově žádosti. Samozřejmě, že mu nevyhoví, ale jsou možnosti, jak ano.
„Vstávej!“ zavrčí netvor. Třese Julianem, že se málem pod ním nezbortí postel.
„Co? Co? Brýle!“
„Nech je být. Tady máš!“ Vrazí mu velkou útlou knihu do rukou a odejde s takovým prásknutím dveří, že spadne jediný obraz v pokoji. Julian chvilku hledí na dveře, potom si uvědomí tíhu knihy. Zašátrá po brýlích a hledí na knihu, na jejímž obalu se skví zlaté zrcadlo. Nikdy tak podivnou knihu neviděl. Jenže co s ní má dělat? Zařadit do knihovny?
„Co chceš vidět?“ optá se sladký hlásek.
„Co? Kde co? Jak?“
„Ach, opět někdo kdo mě nezná. Jak ponižující je to pro Knihu vidění. Řekla bych, že každý mě zná, ale opak je pravdou, ale je to tím, že jsem skončila na tomhle zapadlém zámku, kde kromě duchů a toho netvora nikdo není. Takže ptám se tě opět. Co chceš vidět?“
„Vidět? No, hm…“
„No, hm, nejsou adekvátní odpovědí. Hm a No, nemohu zobrazit.“
„Svého otce.“
„Jako vždy bez fantazie,“ zamumlá zrcadlo, otevře se a objeví se hladká plocha ničím nezvrásněná. Než stačí cokoliv říct, objeví se tvář otce. Julian pozná podle obrazu za otcovými zády, že sedí v pracovně a píše. Najednou zvedne hlavu a Julian má pocit, že se dívá přímo na něj, ale najednou slyší.
„Děje se něco?“
„Tati, přece nemůžeme pana barona ucítit něčím tak podřadným!“
Julian vytřeští oči.
„Já ale nemohu dát víc.“
„Tati…“
„Řekl jsem ne. Teď odejdi.“
Julian posmutní, protože otcova tvář je zdrhaná a unavená.
„A co chceš ty?“
„Coby? Nový prsten. Tenhle byl už viděn.“
„Ten je týden starý. Peníze nejsou.“
„Pak si půjč,“ slyší odpověď svého bratra Masona, ale nevidí do jeho tváře.
„Ne. Začínal jsem čistě, skončím čistě. Až ti předám obchod, potom si dělej, co chceš, ale do té doby tu vládnu já a já říkám, že se nic půjčovat nebude, brzy pojedu na svou poslední výpravu. Ta by nám měla zajistit dostatek peněz.“
„Ty a tvoje výpravy! Budoucnost tkví v půjčování peněz, otče. Dobrá počkám.“
„Stále to stejné,“ zamumlá Wiliam. „Kéž by tu byl Julian.“
Julian si neuvědomuje, že mu kloužou po tvářích slzy. V srdci mu vzklíčí špatná předtucha.
„Můj bratr Mason.“
Obraz otce se ztratí a nahradí ho mladík podobný Julianovi, ale o hodně statnější. Je v černém sametovém plášti, který ho halí do hlavy k patě. Spěchá zrovna ulicemi městské části, která nemá příliš dobrou pověst. Zvědavě ho pozoruje, když klepe na dveře.
„Vítejte, co si přejete?“
„Jed, který rychle účinkuje, ale vypadá to jako nehoda.“
Julian to neklidně pozoruje.
„Jistě, jistě, ale to není zrovna levný.“
„Tady máš!“ Na stůl přistane šperk s rubínem.
„Hm, mám raději zlato, ale kámen je překrásný. Tady máš. Tři kapky stačí. Máte asi tak dva roky na použití, potom přestane účinkovat.“
Julian zaslechne šouravé kroky. Proč chce Mason jed? K čemu? Zahlédne zelenou jednoduchou lahvičku. Zmizí pod pláštěm stejně rychle, jak se objevila. Mason se otočí a odchází.
„Sleduj ho dál!“ zašeptá.
„Nejsem lovecký čokl!“ ozve se sladký hlásek. „Ale mohu ti ho ukázat. Podle mých zkušeností chce někoho otrávit. Buď konkurenta, milenku, manželku nebo někoho z rodiny. Bratra, sestru, otce nebo matku.“
„Ticho! To by Mason neudělal.“
„Pche!“ ozve se nesouhlasné odfrknutí. „Jsi idealista.“
Prosím, ať to není ono. Prosím. S hrůzou se dívá, jak nechává poslat po sloužícím horký nápoj otci. Tři kapky.
„Ne! Sleduje pohár! Ten s jedem u otce,“ rychle upřesní. Sleduje, jak pohár s karafou je položen na okraj stolu. „Ne, prosím! Proč?“
„Já to říkala…“
„Sklapni!“
„No jo. Jako vždy. Nikdy se nikomu nelíbí, když řeknu pravdu. Má to za sebou.“
„Ne, prosím! Otce, sleduje otce!“ zvolá rychle, když zahlídne ruku a potom zaslechne jen cinkot.
„Víno se rozlilo,“ informuje ho sladce zrcadlo. „Nemusela bych ti to říkat, ale líbíš se mi. Podle mých zkušeností…“
„Kašlu na tvé zkrušenosti! Musím domu!“ Pohodí knihu na postel a vyrazí do zámku. „Halo! Pane! Kde jste?! Prosím, kde jste?!“
Netvor se ošije, protože právě spí, když mu do vědomí pronikne Julianův křik. Mávne prackou, jako by u ucha měl komára a spí dál.
Julian hledá ho zatím po celém zámku, až se dostane do zcela neprobádané části. Udiveně se kolem sebe rozhlíží, protože na zdech jsou obrazy v životní velikosti. Pochopí, že jde právě galerii, ale jak to, že to tu neobjevil dřív? Najednou zůstane stát, protože na obraze je přesně jeho sen z divokých večerních hrátek. Přesně tak si představuje svého milence. Skloní hlavu k zašle jmenovce. V tu chvílí na otce zapomene a otře tabulku.
Kníže Silvanus na Khaine.
Zvláštní jméno, jaké ještě nikdy neslyšel. Zvedne hlavu, poodstoupí, aby viděl na lehce zvlněné vlasy, ostré rysy a modré oči. U nohou mu leží pes nápadně se podobající vlku. Je krásný, když zaslechne zvláštní hluk, který ho vyruší a vzpomene si na otce.
„Pane! Pane! Kde jste?!“ začne opět volat. Ještě se ohlédne za obrazem a vydá se chodbou k nádherně zdobeným dveřím. Zvídavě si prohlédne lva a jednorožce jako na bráně. Šťouchne do dveří, sevře kliku, ale dveře nepovolí.
„Pane! Jste tam?!“
„U ďábla, kdo tu řve?!“
Je rozčilen. Je naštvaný, pomyslí si zneklidněný Julian, ale ani s ním to nehne. „Pane, prosím, potřebuji s vámi mluvit.“
„Co je?!“ vyleze ze dveří rozespalý a naštvaný, když ucítí na sobě tělo a kolem krku ruce.
„Moc děkuji za zrcadlo, ale potřebuji domu. Bratr chce otce otrávit.“
Je mi dobře, když mě tak drží, pomyslí si netvor. „No a? Je to normální a staří musí ustoupit mladým!“
„Netvore!“ zavřeští šokovaný Julian.
„No vida. Tak místo pane- netvor. Jo, jsem netvor a nech mě spát.“
„Nenechám! Chci vidět svého otce. Chci zabránit jeho smrti.“
Netvor si zívne. Je škoda, že se k němu už netiskne. „Tomu nezabráníš, jedině, že bys zabil svého bratra. Nemůžeš svého otce dnem i noci hlídat. Traviči jsou vynalézaví.“ S těmi slovy zabouchne dveře.
„Chci domu! Já chci domu! Prosím!“ začne bušit na dveře. Netvor se posadí. Zdá se, že to mínil doopravdy. K čertu s ním! Přetáhne si přes hlavu podušku, ale stále slyší jeho prosby. Odhodí podušku, pokrývku a vyjde ven. Projde nevšímavě kolem Juliana, který si tře rameno a nos, protože byl příliš přitisknutý na dveře.
„Pane, prosím, prosím moc. Já se vrátím! Slibuji na všechny Svaté!“
Netvor se zastaví. „Nikdo se nevrátil!“ odpoví hořce. „Všechny tam zůstaly,“ dodá zvláštním tónem. Nebylo mu jich líto, ale kdyby ztratil Juliana, bylo by to jiné. On skutečně prosvětlil jeho… nudné večery. „Dobrá, jeď. Před bránou tě bude čekat kůň. V pokoji máš oblečení. Venku je zima,“ připomene mu, že je tu už několik měsíců a nastala zima. „Padej nebo si to rozmyslím!“
„Děkuji.“ Rozeběhne se, otočí se. „Já se vrátím, slibuji!“
„Nevrátíš se,“ řekne skoro normálním hlasem. Nikdo se nevrátí. „Tak co budeme dělat?!“ zvolá. Zámek zasténá jako živá osoba. „No jo, já vím! Jdeme lovit.“
