Shounen - ai povídky

 

Píseň -2.

/na motivy O labuti/

„Kdo jste?!“

„Já? Lothair,“ řekne popravdě. „Jsem…“ zasekne se, „byl jsem labuti. Čarodějnice mě do ní zaklela a…“ Najednou zrudne, protože je mu jasné, že ho nevysvobodila princezna, ale samotný král. On odmítl lásku, zemi, všechno, co mu princezna nabízela. Mělo to být jinak, zaúpí v duchu. „Vy jste mě osvobodil, děkuju.“ Ukloní se s rukou na srdci. „Nevím, jak vám poděkovat.“

„No…“ Musí říct, že rozhodně se mu líbí víc takto, než jako labuť.

„Vyveďte ho!“ přikáže princezna a mávne rukou. „Do žaláře. A vy vy…“

„Vysvobodil jsem ho, odvedu si ho, co vy na to.“ Nakloní se k ní. „A naše dohody budou platit.“

Princezna natáhne ruku a přemýšlí. Ranilo ji, když ji odmítl a dal přednost blbému ptákovi, na druhou stranu ty výhody… „Nebudu vás zvát na večeři. Můžete si ho vzít.“

Deniel se ukloní. „Děkuju.“

„Jste hulvát!“ Otočí se a rázně odejde, za ní jako hejno rozčilených slepic její dámy.

„Myslím, Lothaire, že pojedeme. Já jsem Kateherinu urazil a vy byste skončil v žaláři.“

„Bohužel, máte pravdu.“ Vůbec netuší, co bude dělat. Pojede domu, když se mu vybaví… „…to způsobil, se v černého pavouka promění a pukne!“ Jestli to byl bratr… Ne, nemůže se vrátit zpět do svého království. Možná ho zaklel on, možná někdo jiný, ale způsobit tak jeho smrt, to nedokáže, prostě nemá to srdce.

„Odkud jste? Nádherně zpíváte.“

„Nevím, toulal jsem se po světě.“ Svým způsobem je to pravda, když si vybaví svůj předchozí život.

„V tom případě vám nabízím místo královského pěvce, co vy na to?“ navrhne rychle. „Dostanete, co si jen budete přát.“

„A?“

„Jen mi občas něco zazpíváte. Jen pro mě.“ Přece ho nebude vystavovat jako nějakou raritu po hostinách. Je dost krásný a nádherně zpívá, co kdyby ho zlákal někdo jiný? „Souhlasíte?“ Napjatě očekává verdikt.

„Já, klidně mohu zpívat i pro ostatní.“

To zrovna, ještě by mu ho někdo odloudil, zaskučí Deniel, když se zarazí. Žárlivost? Pohlédne na mladíka a povzdechne si. Nikdy by neřekl, že jeho srdce dobude tvrdohlavá labuť a bojí se, že Lothair nebude o nic poddajnější než ona. Nejspíš to bude boj. Najednou se zazubí. „Platí.“ Bude ho dobývat. Pokořil labuť, Lothair bude jeho taky! Dojdou ke kočáru, král mu otevře dvířka, jako by byl mladík králem a on jen sluhou. „Nečekal jsem, že v labutí najdu zpěváka.“ Zarazí se, protože si připomene svou eskapádu s labuti. Má se omluvit za jeho únos, nebo předstírat nevědomost?

„Mám rád zpěv a Bůh mi nadělil pěkný hlas.“

„No ano.“ Pátravě se na něj zadívá. Možná si nepamatuje to, že byl unesen. Pookřeje.

„Jen doufám, že mě nebudete krmit zrním,“ pronese najednou mrazivě. „Příjemná zkušenost to tedy nebyla.“

Sakra! „Omlouvám se, ale podlehl jsem… tvému… ehm… hlasu,“ vyhrkne šťastně. „Mám rád hudbu a no…“ Bože, omlouvat se není vůbec snadné!

„To jistě a kvůli tomu unášíte lidi?“

„To ne!“

„Takže unášíte a vězníte jen labutě,“ řekne ironický. Popravdě dělá mu dobře, když vidí krále se smažit ve vlastním tuku.

To nebude vůbec lehké, pomyslí si Deniel. Nejistě se usměje. „Omlouvám se.“

Lothair přikývne, protože co má jiného dělat? Domů nechce a nějak žít musí. Být zpěvákem možná až zas tak špatné není a pak musí si to přiznat, král se mu líbí. Ne, ve fyzickém smyslu, ale je to prostě král a podmanivá osobnost.

„To jsem rád. Popravdě kdybych věděl jak vás přemluvit jako labuť, pak bych vám poslal pozvánku a pořádný váček peněz.“

„Tomu nikdo neodolá, že?“

„To ne. Mám nejlepší muzikanty ze všech království!“ pochlubí se. „Okouzlil jste mě,“ řekne vážně.

Lothair začervená. „No… Taky jsem se nechoval jako labuť.“

„Jsem rád, že se mnou jedete. Cokoliv budete chtít, splním vám to.“

„Ano, děkuju.“ Bude mít čas rozmyslet si, co vlastně chce a po čem touží. Může se vrátit do království a vládnout tam za cenu bratrovy smrti. Nebo v poklidu žít na králově dvoře a zpívat pro obveselení. Povzdechne si. Necítí se ani na jeden život, jenže co vlastně chce? Bude to muset zjistit. Nakonec usne opřený o stěnu kočáru.

Deniel se na něj něžně dívá. Nebude to lehké, ale vyplatí se mu. Musí ho přemluvit, aby se stal jeho láskou. Přesně a na nějakou princeznu kašle. Stejně ho sexuálně nepřitahovala. Bratrů a sester má dost. Když se to tak vezme má taky nárok na někoho, kdo by ho miloval. Jen, aby ho taky miloval. Začátky nebyly moc hezké, ale bude se snažit, aby se to změnilo. V duchu si plánuje společný život, až nakonec taky usne. Vzbudí ho až zaklepání na dvířka kočáru.

„Tohle je… Vlastně–“

„Znám ho z výšky,“ utne ho Lothair, protože si vybaví, jak tu hladověl. Sice dobrovolně, ale měl hlad, že by vyl.

„To já zase ne. Vypadá hezky?“

„Vězení nikdy nevypadá hezky.“

„Pravda, ale není aspoň velkolepé?“

„Vaše Veličenstvo,“ snaží se na sebe upozornit nešťastný komoří.

Deniel stočí na něj zrak. „Připravte komnaty hned…“

„Myslím, že budu bydlet s ostatními hudebníky.“ Deniel se zadívá na Lothaira. Vypadá tak umanutě a i tak jeho hlas zní stejně. „Jsem nový zpěvák.“

„Och, ach… ehm…“ nejistě se podívá na svého krále. Co teď? Má pocit, že vidí dva kohouty v aréně. Přitom je jasné, že to není obyčejný zpěvák, ten by totiž jel vzadu nebo vedle kočího.

„Dobře.“

„Jistě.“

„Osobně na to dohlédneš!“

Chudák komoří málem že nezalapá po dechu. On a dohlédnout na nějakého… „Jak si Vaše Výsost přeje. Tudy, pane.“ Bude lépe se k němu chovat s úctou. Bůhví, jak to je.

Deniel sleduje Lothaira. Udělal mu důkladnou čáru přes rozpočet. Už si plánoval, jak se o něj bude starat a nakonec je z toho houby. I když může to udělat na dálku. No ano! Potřebuje různé věci. Ty šaty, co má na sobě, vypadají sice draze, jen nějak ošuměle. Zamne si v duchu rukama. Může si intrikovat, jak chce, poslední slovo má vždy král. Se spokojeným úsměvem jde do svých komnat.

„Až se vrátí komoří, chci ho vidět.“

„Ano, pane.“ Osobní sluha mu sundá plášť. „Potřebujete něco?“

„Ne. Večer bude menší hostina.“

„Ano, pane.“ Neslyšně se odplíží.

Deniel se usadí, přitáhne si k sobě pergamen. Šaty, šperky, kůň… „Hm, co ještě,“ zamumlá s brkem v puse.

„Vaše výsosti, přejete si?“

„Ach, to jste vy. Večer bude menší hostina… Počkej.“ Dopíše na seznam masku. Nechce, aby jeho miláčka okukovali i jiní. Maska to vyřeší. Sice může mu přikázat, aby zpíval jen pro něj, ale to bude moc okaté. Určitě tohle přesně chce. „Bude tam zpívat ten nový zpěvák a ty nové flétnistky ho doprovodí.“ Žádní chlapi, ani náhodou. Jenže ty dívky… Zaúpí. Nemůže všechny vyhodit. A mít jen staré a ošklivé? To by zase bylo klevet, což nechce. Musí ho nějak ohlídat.

„Ještě něco?“

„No ano. Pošlete mu patery pořádné,“ zdůrazní, „šaty vhodné pro prince. Taky nějaké…, to zařídím sám. A masky. Dvě černé.“

„Ano, Vaše výsosti. A zeptejte se ho, zda jezdí na koni.“ Tolik toho neví, i když by řekl, že jezdí. Postavu na to má.

„Ano.“

„Můžete jít.“

Komoří vyjde ven. Tedy takové příkazy? Dost zvláštní pro obyčejného zpěváka. Ten jeho zájem je velmi neobvyklý, i když je možné, že se pánovi líbí. No, nebyl by první. Vybere nádherné šaty, z množství masek dvě černé a se služebnictvem jde do jeho komnat, které přidělil stranou ostatních.

„Dobrý den.“ Vypadá skutečně ošumtělé.

„Ano?“

„Jeho Veličenstvo posílá toto a mám vyřídit, že večer bude hostina. Byl by rád, kdybys v doprovodu flétnistek něco zahrál.“ Pokyne služebným, které před ním rozprostřou šaty jedny přes druhé.

Lothair je ohromený krásou obleků. Takové nosil doma a jsou hodny prince, jenže tady není v tomto postavení, je jenom zpěvák. Rád by si je oblékl a vsadil by se, že by mu padly jako ulité, ale… „Odneste to zpět.“ Zadívá se na masky. Ty si nechá. Netouží, aby ho někdo poznal, kdo byl náhodou v jeho království.

„Cože?!“ Komoří s vytřeštěnýma očima pozoruje toho smělce. On se opovážil odmítnout králův velkorysý dar!

„Ano. V tomhle nebudu vystupovat!“ Nebude šaškovat pro jeho obveselení a pak všichni by se ihned ptali, za jaké asi to služby dostal! „Něco jednoduššího,“ navrhne, protože jestli má vystupovat, pak nemůže ve svých šatech vystupovat. Ty roky se na nich podepsaly.

 „No…“ Komoří netuší, co dělat. „Tak dobře,“ kapituluje. Snad jeho král nebude jeho rozhodnutím rozezlen.

„Děkuji a ty dívky? Nemáme moc času na zkoušení.“ Hlavně nikdy s nikým nespolupracoval a upřímně byl by nerad, kdyby to špatně dopadlo.

„Jeho Výsost s tím počítá.“

Lothairovi se uleví. „Mohl byste mě za nimi zavést?“

„Samozřejmě.“

 

Večer spokojeně se zatahá za rukáv. Dívky se ukázaly jako schopné učitelky a po pár hodinách zkoušení se sladili. Byl nadšený, že to dokázal a po prvním zamračení i dívky odkývly, že zpívá, fakt, velmi dobře. Musí říct, že se cítil polichocený, protože to byly skuteční profesionálky. Jestli bude moci do toho mluvit, pak by s nimi chtěl zpívat častěji. Taky nemá s nimi pocit úplného ňoumy.

Deniel si poposedne. Už by mohli začít! Nenápadně pokyne komořímu, který pochopí a zatleská. Dovnitř vstoupí dívky s flétnami, za nimi Lothair. Král ztuhne, když uvidí šaty a zadívá se na komořího.

Komoří polkne, když vidí ten pohled. Tohle není dobré, to není, říká si celou dobu a místo, aby sledoval, co se děje v sále, přemýšlí, jak z této patálie ven.

Výborně, v duchu si libuje Deniel do té doby, než se rozhlédne. Na jindy hladkém čele se mu objeví vráska zlosti. Prsty zabubnuje do opěradla. Ty pohledy, které oceňuji jeho objev, jeho labuť, jeho budoucího milence, možná víc, začíná nesnášet. I ty dívky, které pozoruji Lothaira. Sevře opěradlo, ještě chvilku poslouchá zpěv, potom se zvedne a vše ztichne. „Konec,“ rozpustí to. Rázně vyjde ven. Všichni jsou v šoku, protože hostina je uprostřed. Rozhlédnou se po sobě, zvednou se a pomalu se rozcházejí.

„Co se stalo?“ optá se dívek

„Dost divné. Zpěv se mu líbil.“ Druhá dívka přikývne. „Nikdy neodešel před koncem, hudbu miluje. Možná se něco dozvěděl?“ řekne další.

„To ano. Půjdeme a děkuji za doprovod.“ Sundá si masku. Musí říct, že se v ní cítil jistěji. Je krásná, když si ji důkladně prohlíží. „Ať si trhne nohou, jestli se mu to nelíbilo,“ zamumlá na cestě do svých pokojů. Najednou se cítí unavený. Není nic lehkého zpívat na hostině a toho jídla co tam bylo a on byl na suchu! Půjde se najíst, nebo tu zařve hlady, když najednou se před ním objeví poslíček.

„Máte jít za Její Výsosti.“ Otočí se a jde. Lothair zaváhá, nakonec se vydá za poslíčkem. Má chuť křiknout na něho, aby neutíkal, že na to nemá náladu. „Jsme tady.“ Dveře se otevřou a on vejde dovnitř.

„Zpíval jsi krásně.“

„Měl jsem skvělý doprovod,“ odtuší lehce. Přemýšlí, jestli tu bude muset být dlouho. „Bylo to dost narychlo a nestihl jsem se řádně připravit. Budeme potřebovat víc–“

„Ani nápad!“ přeruší ho ostře Deniel. To tak, aby trávil s těmi pěknými dívkami víc času! Na jeho čas má nárok pouze on!

„Ale–“ namítne, že nechce nikoho jiného.

„Jak jsem řekl, dostaneš jako doprovod někoho jiného,“ utne jeho námitku. Nejlépe někoho starého, v duchu pokývá hlavou, potom si vybaví svůj ansámbl hudebníků. Zakleje, protože všichni jsou ucházející. Přece se nebude dívat na slintající babky a dědy.

„Jsou šikovné, moc mi pomohly. Buď ony nebo nikdo!“ zastane se jich. Popravdě nebýt jejich laskavosti, mohl dopadnout hůř.

Možná bude lepší, když to budou dívky, pak přikývne. Zjistí to snadno. „Líbí se ti některá?“ přistoupí k němu.

„Jistě, jsou moc hezké,“ přikývne udiveně nad tou blbou otázkou.

„No ano, hezké jsou, a nějaká se ti líbila víc?“

Kam tím míří, zapřemýšlí a mimoděk si položí ruku na břicho. „No, nevím, neznám je moc.“

„Máš hlad?“

„To mám,“ přikývne. „Mohl bych se jít najíst?“ Kašle na protokoly, kašle na vše. Chce se najíst. „Hladovím tady víc než za celý svůj předešlý život.“

„To je mi líto.“ Vezme ho za ruku a zatetelí se blahem při tom doteku. Vleče ho do sousední místnosti. Posadí ho ke stolu, kde jsou samé lahůdky. „To vše je tvoje pod jednou podmínkou?“

Lothair málem že nepřikývne pod dojmem těch dobrot, pak se vzpamatuje. „Jakou?“ Tohle není fér! Má hlad!

„Že tě nakrmím,“ řekne se zatajeným hlasem.

„Cože?!“ Lothairovi poklesne brada, v očích se mu objeví úžas. „Jako vážně?“

„Samozřejmě.“ Natáhne se a na vidličku vezme kus šunky. Zamiloval se do této činnosti, když krmil labuť. Bude ho krmit pokaždé!

Lothair sleduje kus šunky. Buď bude hladový nebo… „Tak dobře.“

„Výborně,“ řekne vzrušeně. Podá mu šunku. Skvělé! Báječné! To se mu líbí! „Co se týče těch dívek, líbí se ti?“

„No ano. Jsou hezké, milé, sympatické…“ říká, ale očima sleduje stůl. Dal by si tamto, ale říct si o ten kousek? To by raději si ukousl jazyk.

„Tak copak si dáme? A máš rád i chlapce?“

Lothair automaticky přikývne, pak zpozorní. „Chlapce?“

„No ano. Komu bys dal přednost?“

Lothair si začíná myslet, že oba mluví o něčem jiném. „Nechápu. Mohu tamten kousek?“

„Ale jistě!“ Zářivě se usměje Deniel. „A tamten potom?“ ukáže na kousek sýra. „A na závěr něco sladkého. Miluji sladké.“

„Já taky.“

„Tak to jsme dva.“ Donese mu k ústům paštiku politou jablkovým pyré. „Takže komu dáváš přednost? Chlapcům nebo dívkám?“

Opět? Počkat, na co se to vlastně ptá? Ztuhne, když ho napadne, zda nemluví o sexu. Zavíří mu možnosti, i to jak sedí na opěradle židle, tiskne se k němu. Nějak si neuvědomil, že tohle není zrovna poloha, která by byla… cudná? Spíš naopak. Cítí jeho teplo, které ho vzrušuje. Vyskočí ze židle.

„Musím jít, jsem unavený, musím se vykoupat, učesat, taky zkoušet a už je strašně pozdě,“ drmolí páté přes deváté. Opatrnými krůčky směřuje ke dveřím. Bude raději hladovět, i když nepochybuje, že kuchyň v tomhle paláci najde.

Deniel se rychle pohne a zarazí jeho útěk. Tak snadno se nevzdá, protože ještě nezjistil to, co chce. Přitáhne si ho k sobě. Zálibně spočine na jeho dokonale tváři. Jak mohl být sám, nechápe. Teď má přesně, co chtěl, jen jaksi jeho miláček má chuť zdrhat. To mu nemůže dovolit. Zvykl si na něj.

„Dveře,“ naznačí ohromený Lothair.

„Co s nimi?“

„Chci odejít.“ Bože, to je tak natvrdlý nebo co?

„Za chvilku,“ zabručí. Má té nejistoty dost! Nahne se a položí mu rty na rty. Vnímá šok svého protějšku, proto zatlačí ještě víc a mimoděk zasténá. Bože, tak přesně mu pasuje a ty rty jsou sladší než med. Trpělivě je dobývá, až nakonec ucítí maličkou odezvu.

Lothair se konečně uvolní. Tak nějak věděl, že mu některé věci nevyhovuji a právě tohle tak nějak vykrystalizovalo tu chybějící podobu. Uvědomí si, že ho už nikdo nedrží.

„Výborně, můžeš si ty dívky ponechat,“ řekne samolibě s pohledem upřenými na pootevřené rty. Konečně mám klid, pomyslí si. Všechny zpěváky, hudebníky vyhodí a nechá si pouze zpěvačky a hudebnice.

„Cože?! Tak to všechno jen kvůli tomu…“ V hlavě mu víří všemi možnými emocemi, nakonec ho odstrčí, až skoro upadne a vyjde ze dveří, načež se rozeběhne. V duchu kleje, protože netuší, co má dělat.  S tímhle nepočítal ani náhodou. Jak se to mohlo stát, že najednou o něj má zájem sám panovník!

Vykašle se na kuchyň, na jídlo a s prázdným žaludkem jde si lehnout. Jeho plány šly do kytek! Jak si to plánoval? Najít krásnou princeznu, co ho osvobodí, vzít si ji a odjet do svého království, kde jednoho dne by vládl. Nyní? Je tu hladový v studené posteli a má o něj nepřístojný zájem panovník sousední země, který ho unesl, trýznil, osvobodil – to se nepočítá,… Prostě nevhodný kandidát! Kromě té koruny nemá nic, co si vysnil. A do té kaše spadl jen díky svému mocichtivému bratrovi! Opravdu v této chvíli má chuť za ním zajet a pořádně mu napráskat! Jenže to nemůže.

Škrk… ozve se jeho žaludek. Posadí se. Přemýšlí, zda to vydrží nebo ne. Nakonec se zvedne a pomalu se plíží chodbami. Na každé křižovatce se rozhlédne, zda náhodou tam nestojí. Když konečně najde kuchyň, oddechne si. Rychle vytáhne chleba, kus pečínky a kašle na to, zda to kuchař bude potřebovat nebo ne. Nadšeně si ukousne pečínky, ulomí chleba.

„Baf!“

Lothair se začne dusit, mávat rukama, když najednou se složí na stůl a těžce dýchá. „Ty mizero!“ zařve. „Ani najíst mě nenecháš!“ S rukama v pěst pozoruje svého současného chlebodárce. „Odcházím!“

„Kam?“

„Kde dostanu najíst.“

„Tady máš jídla, co hrdlo ráčí. Můžeš mít nejvybranější lahůdky přímo z mého stolu.“

„Nejsem, nejsem… nejsem…“

„Nejsi co?“ Deniel rozkošnicky se dívá na svého miláčka. Bylo by skvělé, kdyby pochopil, že z téhle pasti neunikne a tentokrát bude krutý a nikam ho nepustí.

„Nejsem krásné zboží!“

„To nejsi,“ potvrdí mu, čímž mu sebere vítr z plachty. „Moc se omlouvám, jestli sis to myslel, ale chtěl jsem, abys mi stál po boku. Miluji tě, moje labuti.“ Tak konečně. Možná se měl hned ze začátku vyjádřit jasně. Pravda vypadá šokovaně, ale on by byl taky. „Jestli si to chceš rozmyslet, je mi líto, NE neberu, pouze ANO. Nevypadám tak špatně a pravda jsem krapet despotický, ale jinak rozumný a budu tě rozmazlovat.“

„Počkat! Počkat. Tak to prrr… Nechápu. Jak miluješ? Jako ty ses zamiloval do ptáka?“

Deniel sklouzne k jeho klínu. „No jistě. Určitě ho máš krásného, i když jsem ho ještě neviděl.“

Lothair zrudne. „Myslím labuť, ty pervezáku!“ vyštěkne. V hlavě důkladný chaos, jak se mu plete labuť pták s rozmazlováním a despota…

„Co je na tom špatného se zamilovat?“ Posadí se vedle něj. Tyhle námluvy ho zabijí. Není zvyklý být trpělivý.

„Nic.“

„No, vidíš a já se zamiloval do tebe! Je na tom něco špatného?“

Ta logika nemá chybu, řekne si v duchu Lothair. Je neskutečný. „No……..“ Hledá východisko. „Jsem muž!“ Bože, proč ho to nenapadlo dřív! „Potřebuješ manželku, děti a……“ To jsou tedy argumenty, napadne ho a k tomu ten jeho ironický úsměv moc na tom nepřidává.

„Potřebuju jenom tebe, nikoho jiného, chápeš?“

Lothair si poposedne! Co má na to říct? „Ale děti…“

„Má rodina je velmi rozvětvená, určitě se najde někdo vhodný, kdo zaujme mé místo. Nemám zájem se oženit jen kvůli výhodám. Kdyby ano, oženil bych se s Kateherine a nedal před ní přednost prachobyčejné labuti, i když nádherně zpívala. Miluji tě.“ Třikrát Miluji by mohlo stačit jako dvoření. „Tak jdeme do postele.“ Vezme ho za ruku a chce ho vytáhnout od stolu.

V tu chvíli Lothair svou ruku vytrhne z jeho sevření. Tak takhle ne! „Nejdřív jídlo!“ To mu dá odklad… Tak dvacet minut? Během jídla na něco přijde. „Nechceš, aby mi kručelo v žaludku.“ Posadí se a přitáhne si k sobě pečínku s chlebem. Nyní lituje, že si sem nedal větší porci. Zuřivě zakousne se do chleba. Musím zpomalit a vymyslet plán útěku!

„Chceš se mu pomstit?“ optá se Deniel. Je tak krásně, to jeho ptáčátko, průhledné.

„Cože?“ Zadívá se na ruku, která drtí ubohý chleba. Zčervená. „Ne. Mám hlad a co? Nestihl jsem se najíst, protože jsem zkoušel,“ začne mu vyčítat, co vše musel udělat. V duchu se chválí, jak tu postel oddaluje.

„Už jsi najedený?“

„Ne! Ještě zákusek! Mám rád sladké!“

„Taky, a co bych pro tebe neudělal.“ Vstane a jde k jedné skříni.

Snad to všechno hosti sežr… Nesežrali, pomyslí si zoufale, když vidí, jak vytahuje koláč. Ale je ho velký kus. Dalších deset minut, možná patnáct, když se v tom bude hrabat…

„Za tatínka!“

„Eee?“ se jen vzmůže, když vidí kus koláče před sebou. Je velký! Měl v plánu sníst ho po drobečkách! Tímhle tempem se do postele dostane ve dvou minutách.

„Za tatínka, za maminku… Tak si konečně vyber! Klidně za ty hudebnice!“ říká mrazivě. Má toho dost. „Já nechápu, proč ti vadím? Nechápu tomu. Máš mě rád, ne?“ Lothair přikývne. To je fakt, líbí se mu a má ho docela rád. „Takže proč děláš takové cavyky?“

On je blbej, pomyslí neslušně o svém protějšku si fascinovaný Lothair. Jinak to není možné. Jak mu to vysvětlit, aniž by skončil na popravčím špalku? „Víš, prostě mi ještě nikdo nenaznačil, že by o mě měl zájem.“

„Aha.“ Zamračí se. „Opravdu ne?“

Lothair zuřivě kroutí hlavou. „Jsem krapet vytočený. To víš, přece jen jsi mě zachr–“ To jsem neměl…

„Přesně! Měl bys mi být vděčný, že už nemusíš jíst zrní!“

„Zachránil,“ dořekne zoufale. „Do dnešní doby mě zajímaly–“

„Jen dívky. Chápu tomu.“ Je tak chápavý, že bych mu zakroutil krkem. „To nevadí, ale určitě se ti to bude líbit. Uvidíš. Takže koláč je pryč, můžeme jít.“

Je jak buldok, přemýšlí Lothair, který je vlečen neznámo kam. Najednou se postaví na zadní a vytrhne mu ruku ze sevření. Je přece rytíř! Pravda život labutě se na něm podepsal, ale na vše nezapomněl, tak proč jen tak snadno se dá manipulovat? Vždyť může odejít. Nic mu nedluží! Zachránil ho od života v peří, na druhou stranu ho unesl a nechal hladovět! Jsou si kvit. Může odejít kamkoliv! Podívá se mu do tváře. Vypadá ustaraně, ale i euforicky. Nechápe tomu.  Nemusí tu být, prostě nemusí.

Deniel ho najednou obejme, drží. „Miluji tě.“

Potěš pánbů, já taky! „Tak mě jen tak drž,“ zašeptá Lothair. Musí se nějak s tím smířit, že veškerý jeho předešlý život je prostě na cáry. Musí si zvyknout, že se mu líbí muž, který je panovníkem obrovské země, že nemůže domů… Ani si nevšimne a začne plakat. Mimoděk Deniela sevře ještě víc. Nikoho nemám než jeho, pomyslí si.

„Co je ti?“ odtáhne ho od sebe. „Ty... Kdo ti ublížil? Zabiju ho!“

„To nic. Promiň, dneska ne.“ Otočí se a nechá užaslého Deniela stát uprostřed chodby. V bezpečí postele se svine do klubíčka a brečí, až ho to ukolébá do spánku.

Deniel nejde spát a zamračeně kouká do zahrady, kde věznil labuť. Nechápe, co se tuhle noc vůbec stalo. Když od něj tak neelegantně utekl, došlo mu, že půjde hledat kuchyň. Musel na něj čekat dost dlouho, no a potom… Bylo to fakt divné. Vůbec se v něm nevyzná. Jistě mohl by si ho vzít násilím, ale jak to dopadlo minule? Málem, že nezemřel hlady. No, teď jistě by to neudělal, ale co kdyby odešel? Věznit ho nechce, to je na prd. Povzdechne si, když se otevřou dveře. Už se vztekle chce osopit na dotyčného, co neumí zaklepat a poslat ho na špalek katovi, když se rozzáří.

„Hezké ráno.“

„Jeremy! Hezké není,“ smete jeho pozdrav. „Je hnusné, odporné a depresívní!“ Jeremy udiveně se podívá k oknu. Vždyť je tam nádherně! Slunce svítí, ptáci zpívají… „Prostě v takové době by člověk měl být v posteli, ne venku a chystat se vládnout.“

„Jelikož jsi v ní nebyl, ani tam nemůžeš být. Je tam krásně.“

„Není,“ řekne tvrdohlavě.

„Kdopak ti šlápnul na kuří oko, bratříčku?“ A jeje, zasekl se a nechce komunikovat. Nepřihodí se to často, ale když se to už stane… „Včera byl hezký banket a ten tvůj nový zpěvák hezky zpíval.“

„A že ano? Nádherně.“

No ne! Probudil se do života. Takže jeho nálada souvisí s tímhle zpěvákem. Popravdě neočekával někoho tak… statného, hezkého, statného… prostě není to žádný upejpavý mladíček. „Nádherně,“ řekne jako ozvěna. „Bude zpívat i dnes?“ A jelikož dneska spal sám, i když bylo jasné, jak visí tomu novému na rtech, pak jeho potíže souvisí s jeho postelí a zpěvákem.

„No, možná,“ zabručí a nálada, která se zvedla o dva stupně, poklesla o pět.

Je to jasné. „A jak se jmenuje?“ optá se zvídavě. Nějak si nemůže na to vzpomenout.

„Lothair, hezké jméno ne?“

„Dost nezvykle.“

„Moc pěkné a jak hezky se vyslovuje. Takové mazlivé…“

Tak tohle si může myslet jen zamilovaný, a jak svého někdy netrpělivého bratříčka zná, tak mu to hned řekl.

„Co tu vlastně děláš?“

„Nic.“

„Tak padej. Nech mě o samotě truchlit.“

Jeremy si málem odplivne, jak to zní pohřebně. Jako by umřel jeho milovaný pes. No fuj, pomyslí si, ale jak ho z té deprese vytáhnout? „Zemřel ti kanárek?“

„Cože? Ne. Jsi tu ještě?“

„Jen jsem si říkal, kdy tě ta pochmurná nálada přejde.“

„Nejsem… Dobrá, jsem trochu rozladěný, a co má být? Stává se to a mám na to právo!“

„Chtěl jsem tě pozvat na lov, ale v takové náladě bys zastřelil spíš mě než jelena.“

„Počkej.“ Dívá se na svého bratra. „Odmítl mě,“ řekne mrzutě.

„Ehm, cože?“ Hurá, začíná žvanit, takže možná s ním u oběda bude rozumná konverzace.

„ODMÍTL mě!“

Oh, tak to se nediví, že je v takovém stavu. Popravdě netuší, zda jeho bratříčka někdo odmítl. Zakroutí hlavou, nejspíš ne.

„Nechápu, čemu nerozumíš a nekruť hlavou jak blbec.“

„Ale já ti rozumím,“ říká chlácholivě, zatímco mu hlava pracuje na plno. Otázkou je, co s tím. Mít mrzutého bratříčka to zas není tak hrozné, jenže mít nespokojeného panovníka, to většinou konči hlava na špalku. Takže v rámci zachování zdravého rozumu… Musí holt s ním skončit v posteli. Nadechne se s myšlenkou, že právě pod sebou řeže větev. „No a co vlastně řekl?“

„Promiň, dneska ne.“

Jeremy vytřeští oči. A kvůli tomu tu skoro brečí. „Hele, neřekl ne, jen dneska ne. To je nadějné, ne? To znamená, že dneska by mohl…“

Deniel se na něj dívá. „Nepotřebuješ čerstvý vzduch?“

Jeremy zesiná. Jemně řečeno to znamená, že by měl odjet na venkov, kde houby dávají dobrou noc medvědům. Polkne, pak ho něco napadne. „Bratříčku, no víš a už někdy něco měl s někým…“ Snaží se zformulovat svou myšlenku, že přece jen je panovník a tím může slabšího jedince, i když dotyčný na to nevypadá, zastrašit. Překvapí ho bratrův rozzářený obličej.

„Díky, já věděl, že ti to mám říct. Budu jemný a pomalý.“

Jeremy je z toho mimo. Jemný, pomalý? Mluví o sobě? Nezešílel, i když na druhou stranu, bratrova nálada prudce se zlepšila. Takže vyhnanství k medvědům, nebo špalek nehrozí. Usměje se. „To jsem rád, že jsem ti pomohl.“

„Jedeme na ten lov. Myslíš, že bych ho měl sebou vzít?“

„Na lov?!“ optá se nevěřícně. No postavu na to má, to jo, jenže… „Je to zpěvák,“ namítne při představě, jak ho souká do sedla.

„Máš pravdu. Nechám ho vyspat.“

Jeremy si oddechne. Konečně vypadá normálně, ale přesto měl by si s tím novým přírůstkem do rodiny promluvit o tom, co je vhodné a co ne. Taky to, že je to král, a i když je dobrým panovníkem, má své občasné nálady, kterými jeho poddaní neradi trpí.

 

Lothair při zvucích fanfár zavrtí. Pojede se na lov. Nebyl na něm už… Počkat! Žádný lov, nic takového. Posadí se a nejraději by si přál, aby den nezačal. Co má Denielovi říct? To dneska ne bylo takové…! Zatraceně, co on ví o vztazích a chlapech, jen to že… Bože, proč to nemohla být sličná panna! Tohle je opravdu naschvál a k tomu se mi líbí, pomyslí si znechuceně. Víc než princezna Kateherine a že to byla kráska nad krásky! Musí to prostě nějak vyřešit, otázkou je, jak říct někomu, že ještě je panic, co se týče chlapů?

Otřese se při té představě. Možná by měl mlčet… To je ono! Uleví se mu, když zaslechne ťukot. Rychle přeběhne ke dveřím, otevře a vystrčí hlavu.

„Ahoj, Karol.“

„Ahoj, jdeme cvičit.“

Zase s prázdným žaludkem. No co se dá dělat. „Hned tam budu.“

„Jasně, budeme ve zkušebně. Díky tobě jsme dostali svou vlastní.“

Už je to tu. „Asi usoudili, že potřebuji klid.“ Tomu by neuvěřilo ani batole, pomyslí si a na tváři Karol je stejný výraz. No co, zachování dekora je důležité. Obleče se, zajde se opláchnout.

„Ahoj,“ pozdraví dívky, které přestaly hrát v momentě, kdy vešel. Udiví ho napjaté pohledy dívek. Má nepříjemný pocit…

„Vítej, budeme si muset promluvit.“

„Eh, no já vím, že nejsem moc dobrý, ale určitě se zlepším.“

Dívky se rozesmějí. „Vůbec ne, jsi skvělý, i když je pravdou, že hlas nemáš cvičený, ale to nevadí. Napravíme to za pár dní tvrdým cvičením. Náš král miluje hezké hlasy…“

„A muže taky.“

Och, je to tady. „Víte…“

„Tak to není. Jsme rádi, že s tebou můžeme pracovat a doufáme, že to tak vydrží velmi dlouho, že děvčata?“

„Jasně,“ přikývnou zářivě. Ach bože, pomyslí si krapet neuctivě, kam jsem se to dostal? „Jednoduše uděláme vše, abys zůstal s naším dobrodincem co nejdéle.“

Ach bože, ony by byly schopné mě hlídat, zda plní povinnosti. Prohlédne si jednu po druhé. Ano, to je přesné. „Nebudeme raději cvičit?“

„Jistě. Jdeme na to.“

 

„Výborný lov, Jeremy!“

„To ano,“ přikývne a pranic mu nezáleží, že má u sedla jen ubohého králíka.

„I když dneska jsi moc štěstí neměl.“

„Nevadí.“ Taky jak by mohl, když celou dobu přemýšlel, jak zajistit, aby byl jejich panovník spokojený. Bude muset dát řeč s jistým chlápkem. „Příště skóre vylepším.“

„Dobrá, jdu se převléct a k papírům,“ řekne znechuceně.

Jeremy s kamennou tváří se za ním dívá. Ještě, že jejich bratříček je tak zodpovědný a mezitím, co on bude pracovat, on bude taky. Rychle sesedne, a aniž hledí na to, že je v loveckém, vyrazí k ubytovnám zpěváků.

„Kde najdu Lothaira?“

„Ve zkušebně jedna, princi.“

Fajn, bude mít klid. U dveří se zaposlouchá. Zřejmě trénuje. Otevře dveře. Hudba hned přestane.

„Vaše Jasnosti.“ Dívky pokleknou.

„Můžete jít. Ty ne, Lothaire.“

„Ano, princi.“ Neklidně pohlédne za dívkami, ale zřejmě na rozdíl od něj nemají starosti. Měl by být klidný, ale není.

Nu což, pravdou je, že bratr si uměl vybrat, jen je prostě… statný… ne jako ty ostatní. Prostě je, ach jo, statný. Má to! Je to jeho hlasem! Jinak proč by si ho všiml?

Mám se ozvat, nebo mám mlčet, neklidně přemýšlí Lothair.

„Tvé jméno je Lothair, že?“

„Ano, Vaše jasnosti.“

Jeremy se usměje. „Jsem tu proto, že ti musím vysvětlit pár věcí.“

„Ano?“ Ach bože, další vysvětlování? Čeho?

„Jak víš, Jeho výsost tě najala k pobavení u královského stolu.“ Lothair přikývne. „Taková pocta sebou nese i důležité věci, jako například vždy být po ruce.“ Potěší ho přikývnutí. Zřejmě nebude úplně tupý. „Ve dne v noci.“ Lothair se chce ohradit. „Jistě víš, jak Jeho Výsost dokáže být náladová. Není to vždy, ale pokaždé to odnesou nevinní lidé.“ To musí zabrat, pomyslí si. Přistoupí k němu a položí mu ruku na rameno. „Na tvých ramenou leží blaho celého království, měl by sis to uvědomit. Takže pokud král bude velmi mrzutý, je na tobě, abys ho trochu rozveselil. A je jedno JAK!“ zdůrazní a poplácá ho po zádech. „Rozumíš tomu?“

„Dokonale.“ Takže další, kdo mu radí, aby zahříval Denielovi postel.

„Výborně. Rozhodně nebudeš na tom nějak bit. Jsem rád, že jsi rozumný. Můžeš dál cvičit.“ Vyjde z místnosti a hned na to do ní vplují dívky.

„Ani my nebudeme se mít špatně a o to jde, ne?“ přitaká nadšeně flétnistka Julie. „Jdeme cvičit.“

Lothair přemýšlí, zda bude moci říct svůj názor. Tímto tempem bude do královské postele strčen, ani nebude vědět jak. Možná dokonce ho svážou a rozvážou v královské ložnici. Brr.

„Lothaire, zpívej.“

„Omlouvám se, zamyslel jsem se.“ Začne procvičovat stupnici, ale upřímně neví, zda se má smát nebo zuřit.

 

„Jídlo!“ ozve se o dvě hodiny později.

„Mám hlad jako vlk.“ Udiví ho, když dovnitř vejde několik služebných s košíky.

„Prr. Poslouchej.“ Zastaví je komoří, který vešel za služebnými. Lothair se zadívá na komořího. „Tohle,“ pokyne jedné služebné a ta nadzvedne víko košíku, může být na tvém stole den co den, nebo tohle,“ pokyne druhé a ta ukáže další košík o hodně lehčí. „Takže si vyber.

Ne, zasténá. Další kdo mu radí, že by měl být po vůli Jeho Nejjasnější Výsosti… bla bla… hodný. A pokud nebude, tak bude na kůrce chleba a vodě. Je mu jasné, co na to jeho družky v hraní. Jistě by si raději dali to báječné křupavé kuřátko než suchý chleba. Těžký výběr mít na bedrech celé království… „Myslím, že tenhle košík bude stačit,“ povzdechne si a ukáže na první.

„Chápavý chlapec. Polož to a jdeme.“

„Tedy už to začíná působit.“

„Jo a já jsem zvědavý, kdo mi ještě připomene mé povinnosti vůči království,“ řekne s kyselým obličejem a sáhne do košíku.

„Ale no tak! Král je opravdu milý. Pravda občas dovede zuřit, ale není to tak často.“

„No jo, jenže pak lítají hlavy,“ přisadí si Julie s kusem stehna v ruce. „Měl by sis uvědomit, kdo v rukou drží otěže.“ Zašermuje s nakousnutým stehnem.

Jako bych to nevěděl, tiše si pomyslí si povzdechem. Takže dneska… Mě snad bude blbě…

„Tak jdeme cvičit.“

Ještě jsem nestihl dojíst! Málem zařve, ale nakonec odloží chleba. V podvečer se plíží chodbami a opatrně vykukuje, zda neuvidí Deniela. Ještě kousek a bude ve svém pokoji. Bohužel neznamená to, že bude v bezpečí… To ho ale napadne v momentě, kdy otevře dveře a na posteli uvidí rozvaleného Deniela. Svižně zabouchne dveře, i když je to jako schovávat zakousnutou slepici. Zády se opře o dveře a přemýšlí, kdo nebude v paláci vědět o tom, kde se král nachází.

Deniel ho udiveně pozoruje. „Proč se opíráš o dveře?“

Lothair se nejistě usměje. No jo, vypadá jako pitomec. „Co? Cože? To jen tak. Co tu děláš?“ Jsem blbec, vždyť je to jeho palác!

„Přišel jsem za tebou.“ Vypadá krapet vyděšeně, ustaraně a úplně mimo. „Vadí ti to?“ Zvedne se z postele. Když dokončil otravné papírování, tak začal u svačinky přemýšlet jak na Lothaira. Hlavně pomalu a klidně. „Musel jsi poznat, že se mi líbíš.“

Oh ne. „No… Trochu…“ mumlá.

Deniel se k němu přiblíží. „Hodně. Moc.“

„Opravdu?“ Nějak je tu málo prostoru, pomyslí si. Nikdy si nepřipadal jako střízlík, nyní ho tady doslova utlačuje. Sakra, přece je taky princ! Odstrčí ho. Přejde ke stolu. „Já–“

„Já vím, že jsi nikoho neměl,“ přeruší ho. „Nevadí mi to.“ Lothair se nasupí. „Počkám.“

„Cože?“

„Počkám,“ řekne pyšně sám na sebe hrdý, jak se ovládá. „Týden.“

Lothair na něj kouká užasle, potom se rozesměje, až se za břicho popadá. „T…Tý…Týden!“ vykoktá ze sebe. Nemůže tomu uvěřit. Tomu se fakt říká termín. Počkat týden. „To… To jsou námluvy!“ dostane ze sebe a utírá si slzy. Tak takhle ho nikdo nepobavil už hodně dlouho.

„Nemusíš se mi smát. Uvědom si, kdo jsem já, a kdo jsi ty. Mohl bych si tě hned teď vzít a nikdo ti nepřijde na pomoc. Dole v podzemí mám pár nepříjemných kobek.“ Přistoupí k němu.

„Omlouvám se.“ Obejme ho kolem krku. Co taky má jiného dělat? „Děkuji,“ řekne a vlepí mu polibek na tvář.

Deniel roztaje. To jak se k němu najednou tiskne, je úžasné. Obejme ho. Napadne ho, že by… a tak jemně ho poposune k posteli. Ještě kousek si v duchu zašeptá, když pozoruje postel. Pravda je krapet menší než ta jeho, jenže v tomto případě je to jedno. Hlavně že tu nějaká je. Poprvé by to mělo být v posteli.

„Týden,“ ozve se mu u ucha se smíchem.

„Jsi otravný.“ Pustí ho a poodejde. Copak nevidí, že je vzrušený? Sklouzne ke klínu svého miláčka a ušklíbne se. „Dobrou noc.“ Vyjde ven.

Lothair překvapeně se podívá na dveře, potom sklouzne na nohy a zaúpí, protože takhle velkou bouli… Znemožnil se a teď se mu jistě směje. Zakleje, svleče se a najednou si přeje, aby tady byl.

„Copak, bratříčku?“ ozve se Jeremy, který zrovna míří do svých komnat. Rozhlédne se, jako by někoho hledal. „Nemáš být…“ zasekne se, když mu oči sklouznou ke klínu. No tedy! Rychle je zvedne, jenže škoda je napáchána.

„Myslím, že bys potřeboval menší odpočinek. Tvé nervy nejsou v poslední době v pořádku,“ řekne studeně a zanechá ho v pořádném zmatku.

Jeremy zesiná. To jako myslel vážně?! No počkej! Vyrazí k pokojům pro služebnictvo, ty mine, až dojde k pokoji Lothaira. Rázně je otevře a vpadne.

„Ty… se mnou!“

„Co… cože?“ vykoktá ohromený Lothair. Jeho vzrušení rázem opadlo a pod dekou tiskne ochablý penis.

„Jasně jsem ti řekl, že máš svého panovníka ve všem poslechnout.“

„Ale…“

„Jdeme!“ Odhodí pokrývku a ztuhne. „Stráže!“ zařve, jak je vytočený z pohledu. Nejenže ho neposlouchá, jeho králova bratra, důležitou osobu v království, ještě k tomu se ukájí, zatímco on úpí ve vyhnanství.

Lothair rychle přitáhne pokrývku. „Počkejte, já za to nemohu! Snažil jsem se!“ zařve, když si připomene poznámku o kobkách v podzemí paláce. „On nechtěl!“

„Ven!“

„Já?“

„Ty ne! Vy!“ zařve na stráže, kteří ničemu nerozumí, ale poslouchat zvládají. Tiše zavřou dveře a potom před nimi stanou v pozoru. Co kdyby…

„Takže…“ S rukama v bocích ho pobídne Jeremy. Nechce na venkov, kde medvědi neřvou a houby nerostou.

„Já fakt chtěl, ale najednou…“ souká ze sebe, potom ho pobídne představa on a kobka… „Nechtěl, že prý týden, jako námluvy. Vážně jsem se snažil, on odešel, za nic nemohu,“ chrlí ze sebe jedno přes druhé, až Jeremymu jde hlava kolem.

„Ticho!“ zařve. Dívá se na toho… ach jo, je nějak velký a svalnatý… na mladíka. Přebírá si to v hlavě a pak mu svitne. No jo, zřejmě se mu chce dvořit. Tak to bude v pořádku. Plácne ho po zádech a zamračí se, když si uvědomí svalnatá záda. Bratrův vkus prostě nechápe. „Tak dobře, ale mohl bys za ním zajít hned teď,“ zdůrazní „a vysvětlit mu, že bych nemusel na venkov.“

Lothair by se nejraději zasmál, když mu to dojde. Zřejmě si král na něm vylil zlost.

„Stráže!“ zařve. „Doprovoďte ho, až ke králově ložnici.“

Ne! Zaječí v duchu Lothair. Mám přece týden, ale poslušně ťapká obklopen stráži. Přemýšlí jak z té šlamastyky ven. Nejspíš bude muset improvizovat, zamumlá si pro sebe.  Za ním kráčí se usmívající Jeremy. Tak to bude v pořádku. Král bude v pohodě, zapomene na venkov a bude to.

„Tak běž,“ popostrčí ho ke dveřím Jeremy.

Proč se cítím jako oběť, napadne Lothaira, když vejde dovnitř.

„Kdo… Lothaire?“ Král v šoku se dívá na mladíka, kterého před chvilkou opustil. Právě se udělal a najednou je tu.

Lothair se nadechne. „Tvůj bratr mi řekl, že když ti nebudu po vůli,“ zní to děsivě, „ tak mě strčí do tvého pohostinného žaláře. Zdá se, že venkov mu moc neříká.“

Deniel na něj zírá, potom se zamračí a udělá krok ke dveřím.

Do pekla, zvoral jsem to a rychle ho obejme. Až král nebude přítomen, skončí na špalku nebo ho jeho bratr otráví. Políbí ho na tvář. Deniel roztaje. „Mám tě rád, jen mi dej trochu času si zvyknout,“ šeptá mu. Ženská to nemá jednoduché, protože teď si tak připadá. „Opravdu rád, a že ho necháš u dvora? Prosím, prosím.“ Mohl by se tak vyhnout špalku… „Prosím.“ Políbí ho. K tomu za Jeremym vidí snad celý palác, který v případě neúspěchu by ho rozčtvrtil pilníkem.

„Co mám s tebou dělat, tak dobře. Zítra mu to řeknu.“

„Děkuji.“ Teď pusa a je to, řekne si pro sebe. Je to dřina, pomyslí si, když ho objímá. Popravdě v jeho náručí je mu dobře a líbí se mu představa, že se mu bude dvořit panovník takové mocné země.

„Co kdybychom zítra něco podnikli?“ To by ho mohlo dobře naladit a emsuel by začít posílat lidi do vyhnanství.

„Jezdíš?“

„Jistě.“

„Výborně a teď běž, nebo si to rozmyslím.“

Najednou zatouží zůstat, pak sebere odvahu a vyjde ze dveří. „Zařízeno,“ dostane ze sebe pod pohledem Jeremyho.

„Byl jsi tam nějak krátce,“ řekne podezřívavě.

„Jeho výsost je unavená, ale zítra se jdeme projet.“ S malou dušičkou se kolem něj a stráži prosmýkne a peláší do svého pokoje, kde si oddechne. Rychle skočí do postele a potom si uvědomí absurditu celé situace a začne se smát. Když přestane, začne přemýšlet o tom všem. „Začíná se mi to líbit,“ zabrumlá do ticha s úsměvem. Tohle je opravdu lepší než nějaká komedie. Rozhodně se asi zasmál více, než za celý život na zámku. To mu připomene rodiče, bratra a všechno, co se od té doby stalo. Zesmutní.

„Mám se vrátit nebo ne,“ optá se do ticha pokoje, jako by tam někdo byl a odpověděl mu. Povzdechne si, zavře oči s představou zítřejší vyjížďky. Copak asi zažije? Opět mu na tváři rozkvete nedočkavý úsměv. Usne, aniž vlastně ví kdy.

Ráno se probudí pod rázným klepotem. Zívne, vypotácí se z postele, když dovnitř napochoduji… Zaječí, protože tak šeredné dámy snad v životě neviděl. Za nimi ve dveřích stojí vrchní komoří. Podívá se mu do očí.

„Jeho veličenstvo vám posílá jezdecký oblek.“

Uzavřeno a odmítnout ten nádherný oblek se neodváží. Přece jen lidé mají své hranice a další odmítnutí dárku by mohlo vést k nehezkým následkům. Zářivě se usměje. „Děkuji.“ Pokývnutí hlavy ho potěší. Zdá se, že přece jen uzavřeli příměří.

„Tudy.“

Lothair jde za komořím. Je zvědavý, kam ho chce Deniel vzít. Možná na nějaké hezké místo. Jezírka jsou moc pěkná. Zarazí se. Měl je rád, ale tolik? Ty roky v labutím těle se na něm podepsaly dost nečekaně. Nějak tak očekává, že s nimi pojede hodně lidí, proto ho překvapí jenom dva osedlaní koně. Žádný doprovod? Žádná stráž? To si může projíždět po království jen tak?

„Ten je pro tebe. Říkám mu Sisyl. Je rychlý, nelekavý, hodný…“

Lothair si pro sebe povzdechne. Snad víc než zámek mu chybí jeho koně. Jenže tady není žádným princem, co jezdí od mala, zde je pouhým zpěvákem a podle toho taky má odpovídajícího koně. Vážným hlasem řekne. „Děkuji. Dlouho jsem nejel.“

„Výborně. Chci ti ukázat okolí a královskou oboru.“

„Oboru?“ Vyhoupne se na koně, pohodlně se usadí. Je rád v sedle. Musí říct, že létat je krásné, ale jet na koni je krásnější. „Chováte vzácná zvířata?“

„Kdepak, jen zvířata pro lov. Jeleni a podobnou zvěř. Naučím tě to.“

Lothair málem vyprskne smíchy. Jeho a učit lovit? To je jako lít vodu do rybníka. „No snad to zvládnu.“ Pobídne koně za králem. Musí říct, že obora je spravována skvělé a zvěře je tam plno. Jen mu vadí ten pomalý kůň. Přál by si mít nějakého rychlejšího. Povídají a on se snaží poslouchat a ne se chlubit svými znalostmi. Opírá se o břevno a pozoruje mláďata vysoké, jak skotačí. Povzdechne si. Potom se zadívá na krále, který mluví s vrchním dozorčím obory. Je to skvělý panovník, pěkný chlap, a pokud nechce vzít noha na ramena, nějak pochybuje, že by se dostal daleko, potom nemá na výběr. Možná že bude lepší, když to udělá hned než to prodlužovat. Faktem je, že ho vzrušuje. Otočí se k němu a dál ho pozoruje. Když se k němu obrátí, zamává mu.

 

Píseň - 3.