Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

1.

Kdo je můj pán?

Cink, cink, cink. Zvonek v podvečer zapadajícího slunce rozhoupe své srdce. Vyprávím, nic jiného neumím, sedněte si, budu vyprávět příběh, který se stál dávno tomu.

Strážný stojící před dveřmi bohatě zdobenými zlatem mrkne se na svého kolegu, který stojí na druhé straně. Z místnosti za nimi se ozve slabá rána, ale v jejích obličejích se nepohne sval.

Opět, jako každý večer, povzdechne si a jen v očích je poznat, že se ho to slabě dotýká. Oba, nehybní v nádherných černozlatých uniformách, jak jim to předepisuje protokol. Boty z černé kůže, kalhoty, těžký černý kabátec s jednoduchým pláštěm. Vše zdobené zlatem. I klobouky, které nesnášejí, jsou černé se zlatou sponou. U pasu mají obyčejné ocelové meče a v rukou mají halapartny na zadržení toho, kdo by chtěl proniknout do komnat Krále.

Krále, který ho udivuje svoji nádherou, svoji krásou, velkoleposti. Snaží se nevidět jeho nedostatky, ale když kolem něho projde a jeho ovane smyslná vůně, neodváží na něho pohlédnout a pochybovat. Těžce si vydobyl postavení, že jako jeden z mala strážných smí hlídat komnaty, kde tráví noci. Možná kdyby věděl, co se bude dít, nehnal by se do toho. Ale je to král a všichni sem jdou dobrovolně a se ctí.

Vládne jim už několik kol a stále je stejný. Říkají to všichni strážní, ví to každé dítě v této zemi. Král čaroděj. Vzpomene si, když ho vesnice vyslala do města, aby se připojil ke strážným. Odvod jako poplatek, že mu budou poslušní. Byl vybrán z několika chlapců, kteří se učili už od nejútlejšího mládí bojovat. Dostal zbraně, vybavení a poslali ho do hlavního města.

Nehybně hledí před sebe a nechá svobodně proplouvat myšlenky.

Z ničeho nic se otevřou dveře a v nich se objeví uslzený mladík, spíš chlapec. Strachy se rozhlédne.

Dhar si slabě povzdechne. Neměl by to dělat, ale může se spolehnout, že List ho neprozradí. „Rovně a doleva,“ tiše pošeptá. Druh ve zbrani sebou trhne. Jestli na to Král přijde, zůstane z nich jen kus masa a louže vody.

Mládenec udiveně vzhlédne do kamenného obličeje strážného. Přidrží si rozedrané kalhoty a jde rovně. Co chvilku se ohlédne ke komnatám krále.

Dhar ho sleduje, ale nic nedělá. Zahlédne otevření tajných dveří a potom nic.

„Kde je!?“ ozve se u dveří řev a oni se ještě víc narovnají. Halapartny v rukou se nezachvějí. „Já ho najdu! A až ho najdu, potěším ho svou pozornosti.“

Král vyjde ven a zastaví se. Dhar sklouzne očima po jeho štíhlé svalnaté postavě zahalené nejlepším syrianským hedvábím vyšívaným zlatou niti a přitom je lehounké a průsvitné, jako závoje harémových tanečnic, které nedávno viděl tančit na hostině.

Král se vztekle rozhlédne po předsíni. Rty mu zkroutí ošklivý úsměšek. „Tak on se ztratil? „Kolikrát se to už stalo?“ otočí se ke strážným.

Dhar stejně jako jeho společník mlčí. Dobře znají kodex strážců a dobře vědí, co se stane strážnému, který ho poruší. Byli u toho, když Faviana zbičovali a vystavili slunci. Ptáci žíznící po krvi se slétli a oni museli poslouchat křik jeho mučeného těla.

Někdy v noci se budí hrůzou z Favianova křiku i písklavého zvuku Arkanů, kteří se přisávají k ranám po biči a sají. Ne moc, jen pár kapek krve jim stačí a tím prodlužují smrtelnou agónii dotyčného.

„Je zajímavé, že ho nevidím. Můžete mi říct proč?“

Ani jeden se nepohne a Dhar se snaží ukrýt pravdu v hloubce mysli. Bojí se. Nechce dopadnout jako Favian. Byla by to ostuda pro něho i pro jeho vesnici. Všichni by jimi opovrhovali, že nedokázal zůstat strážným Krále.

„Nu což, musím najít náhradu jinde.“ Otočí se, až tunika jenom převázána zlatou šňůrou, zavlní se a odhalí bosé nohy. „Jenže kde? Dhare?“

Dharovo srdce se sevře. Zná jeho jméno, ví kdo je, těší ho to, zalévá jeho tělo teplem a přitom v koutku srdce cítí strach. Král si nevšímá svých poddaných, pokud s nimi nemá nějaké úmysly a většinou to nejsou dobré úmysly.

Král se smyslně usměje. Možná by mohl změnit svůj jídelníček. Začínají ho ti uřvaní spratci, které jejich rodiče mu strkají do postele, štvát. Jistě má rád mladé maso, ale poslední dobou je to zoufalejší a on cítí, že to není ono. Spočine černýma očima na strážném. Kolik mu asi je? Mladý už není. Osmnáct kol mu jistě už bylo. Ale zas starý není. Vyžaduje u svých strážných krásu a schopnosti. Má nejlepší muže z celé země. Přistoupí k němu blíž a nasaje pach. Skrývá před ním něco, ale to ho už nezajímá. Nicotnůstky vedle toho po čem touží a tem mladík stejně byl k ničemu. Vůbec ho nepotěšil.

Natáhne ruku ozdobenou dvěma prsteny a sevře mu čelist.

Dhar v duchu zavyje bolestí, ale ani se nezachvěje. Dál stojí na svém místě stejně, jako když sem přišel vystřídat své kamarády.

„Jdeme!“ Prudce jim švihne, až Dhar spadne na dlaždice a halapartna rozbije zvuk ticha na drobné střípky, které v předsíni rezonují mezi sloupy.

Král dál na nic nečeká a vejde do svých komnat. Dhar vstane a pohlédne na Lista. Ten ani zachvěním víček nedá najevo, že ho to nějak zajímá. Váhavě vejde za Králem.

„Zavři dveře!“ Dhar zavře a stále stojí. Hltavě pozoruje skvostnou postavu skrovně oděnou, v ruce držící číši červeného vína. „Pojď přece blíž.“

Fascinovaný Dhar se k němu blíží. Je překrásný s bělostnou pokožkou, černýma očima, profilem při němž se tají dech. Jeho dlouhé vlasy jsou černé studně Dhyarru. Padne mu k nohám a leží na zemi. Na zádech ucítí váhu nohy, kterou ho přibijí k zemi.

Dotkl se mně. Můj pán se mně dotkl, zpívá štěstím a má pocit, že mu dochází vzduch a touhou a nevyřčenými pocity se udusí. Chce zemřít šťastný, že si jeho pán všiml.

Král s krutým úsměškem pozoruje svého strážného. Nohou ho ještě víc přitiskne k zemi a potom ho odstrčí. Dhar spadne a leží, když se vzpamatuje a opět pokorně si sedne k jeho nohám s čelem na chladných dlaždicích podlahy. Ruce se mu napětím i očekáváním chvějí.

„Tak přece pozvedni hlavu, otroku.“

Všichni a všechno v zemi, patří Králi. Jsou dobrovolnými otroky v zajetí jeho čarovného hlasu a osoby. Miluji ho stejně, jako nesnášejí za to, že v nich vyvolává podřízenost. Zvedne hlavu, když najednou se král rozpřáhne a uhodí ho do tváře. Prsten s krvavým kamenem mu způsobí šrám na tváři.

Král se na chvilku zarazí a potom ránu přejede prstem. Ochutná krev. „Budeš mi dnes dělat společnost za toho uprchlého mladíka. Kam šel?“

„Rovně, pane.“

Král zvažuje jeho slova. „Vstaň!“ Dhar vstane sotva vnímajíc ránu. Bude mu dělat společnost. Jeho duše po tom touží, ale něco v něm ho varuje, ale nemůže než poslechnout. Je rád i bojí se. Nevyzná se v sobě.

„Máš někoho?“

„Ne pane.“ Raději by si klekl, než stál.

Král se posadí do křesla. „Pojď ke mně a dolu!“ vzduchem něco prosviští a on pozná podle zvuku tenký bič. Dopadne mu na záda chráněna pouze kabátcem. „Tak je to správně.“

Král se baví. V rukou víno a strážný, který pokorně leží před ním. Snadno by ho přemohl fyzicky, ale to on neudělá. Je jeho otrok a musí poslouchat. Pozvedne bosou nohu k jeho rtům. „No tak, nevíš, co máš dělat?“ Švihne ještě víc a tenký bič se zařízne do tuniky. Rty mu zvlní úsměšek a znovu švihne. Očí hoří touhou to opakovat. Nozdry se mu rozšíří rozkoší v obličeji rozkošnický výraz.  

Dhar má před očima nohu svého pána. Bojí se jí dotknout a tak se nechává bičovat. Cítí ty rány na své kůži. Slyší svistot biče. Za chvilku to bude skutečně bolet. Ví to.

Král vzteky odhodí bič a přistrčí ke rtům ještě víc nohu. „Máš mé svolení, Dhare. Nechceš mně políbit? Jsi vzpurný.“

„Nemám odvahu, můj Králi.“

„Nic se ti nestane. No tak udělej to.“

Dhar okouzlený jemnou mléčně bílou pokožkou svého pána k němu skloní rty. Je překrásná a políbí ji.

„Výborně. Ještě.“

Dhar se osmělí a jazykem putuje po prstech. Líbá je a laská. Nechápe, co se to s ním děje. Nerozumí sám sobě. Svoji odvaze i svojí touze.

Král popijí víno a hledí před sebe. Jen otrok je to. Nic víc. Na jednu noc se s ním potěší a přijdou další. Odstrčí ho a Dhar se skrčí. Udělal něco špatného?

„Svlékni se.“

„Ano pane.“ Svléká se a všechno pečlivě skládá na sebe.

Král se rozesměje, až skoro pláče smíchy. Ten strážný je zábavný. Vzpomene si na roztrhané šatstvo ledabyle poházené po celé komnatě. „Dost!“ Dhar se zastaví. Všechno už sundal, kromě spodní tuniky.

Král si prohlíží. Opravdu nádherný strážný. Kapitán Flavian, dobře vybírá jeho strážné. Musí ho pochválit. Zarazí se. Pochválit? Je jeho povinnosti sloužit mu a vybírat ty nejlepší muže, aby ho hlídali. Vstane a přejde k němu.

Natáhne ruku a do ruky mu vklouzne dýka.

Dhar před ním stojí rovně jako svíčka. Co chce dělat? Vzrušuje ho to i bojí se. Nevyzná se sám v sobě, ale jeho příkazy bude plnit, co bude sloužit v paláci.

Král se dotkne špičkou dýky krku a pomalu jede níž, zanechávajíc krvavou stopu. Červenou linku. Švihne a tunika je rozřezaná. Pohledem se zastaví na tetování, které dokazuje jeho příslušnost k paláci i to čeho dosáhl. Špičkou nože odhrne cáry a jemně do znamení vbodne dýku. Objeví se krev a on ji donese k ústům. Ví, že to tetování bolí, když mu je vypalovali. Když bude z paláce odcházet, zmizí. Prohlíží si dýku s kapkou krve. Je trochu jiná než obvykle. Po chvilce uvažování si vzpomene.

„Ty jsi příslušník Dlouhověkých?“

„Ano pane.“ Odpoví tiše.

„Dobře mi slouží!“ klidně pronese král. Odhodí dýku do kouta a prohlíží si ho. Jemné, ale mužné rysy, vypracované tělo. Ještě nikdy nikoho takového neměl. Šedé oči se stříbrnými skvrnkami, znakem Dlouhověkých a zlatavé vlasy. Byli poslední, kteří vzdorovali jeho snahám ovládnout tento svět. Nejdéle a nejúporněji proti němu válčili. Výborní protivníci, které málem neporazil. A teď tu jeden před ním stojí, pokorně, jak se sluší a patří na otroka svého pána.

„Dolu!“ Dhar klesne na kolena a vystaví záda.

Švih a švih! Král bičuje Dharova záda rozkoší i vztekem, když si vzpomene na Dlouhověké. Nenávidí je pro jejích umění, pro jejích krásu, pro ně samotné, že existují. Nebýt tehdy bratra, neporazil by je.

„Víc! Víc! Ještě není dost! Více!“ křičí a zběsile ho bičuje.

List v předsíni se maličko zamračí a rty se semknou. Chtěl by tomu křiku a svistotu utéci. Pyšně si pomyslí, že Dhar nedává najevo, že ho to bolí. Řekne to kapitánovi Flavianovi.

Král odhodí bič a ponoří ruce do krve. S rozkoší ho škrábe dlouhými nehty po rozedrané kůži mísící se s kousky látky a narůžovělou krví.

Dhar stiskne rty, ale nedá najevo, že ho to bolí. Vzpomene si na cvičení v chrámu, kde se on a ostatní připravovali na službu, až zbyl jen on. Sevře rty a jen nepatrně mu ztuhnou prsty.

Král s tím přestane a s rozkoší nasaje pach jemně železité krve. Pomalu klouže prstem po zádech, až skonči u kalhot. Serve je a jedním pohybem se do něho ponoří. Má pocit, jako by konečně všechny ty, kteří proti němu stáli, pokořil. Měl to udělat dávno.

Dharovi se zalije obličej bolestí a slzami. Rychle se je snaží utřít, ale v duchu ječí bolestí a přece něco ho nutí, aby byl rád, že si ho jeho pán všiml, že se mu věnuje.  

Král s výkřikem vyvrcholí a sundá ruce z jeho boku. Olízne si je a ochutná krev, kterou svými nehty způsobil. Zasměje se. Vystoupí z něho a vstane.

Protáhne se a dojde ke stolku vykládanému perlami. Napije se a usadí se. S rozkoší vnímá pach krve. Stáhne si z klína látku a podívá se na svoje mužství pokryté semenem a krví. Nevzpomíná si, kdy naposled si takhle užil.

„Můžeš jít!“ líně řekne.

Dhar vstane, trochu zavrávorá a začne se oblékat. Před očima se mu dělají mžitky, ale obléká se do uniformy. Upraví se, jak to jenom jde.

„Děkuji, vám můj Králi.“

Král znuděně přemýšlí, co bude teď dělat a potom si vzpomene. Ano, dnes je krmení jeho společnice. Málem by zapomněl a to by byla chyba.

„Vypadni! Nudíš mně.“

Dhar sebere opasek s mečem a pozadu vyjde z místnosti. Je unavený a bolestí v něm všechno křičí i přes výcvik chrámových strážců a kněží. Olízne rty. Ucítí krev. Má pocit, že plave ve své krvi. Aspoň trochu vody. Trošičku.

Nepohlédne na Lista, jen sebere pohozenou halapartnu. Postaví se na své místo, jako by se nic nestalo.

Dveře se rozrazí a z komnat vyrazí černý stín. Král. Oba se napřímí. Dhar sleduje odchod svého pána. Oblečený v černém šatu se stříbrnou výšivkou. Plavnost šelmy se v něm mísí se smyslnosti tanečnic. Kouzlo ještě víc zesílí a on na chvilku zapomene na bolest.

„Ayaté! Ke mně!“ zakřičí a stojí, vyčkávajíc příchodu dotyčné. Rozevře svoji mysl a pátrá po společnici, která je k němu svázána smlouvou i touhou, rozkazem i chtíčem.

„Králi.“ Král se otočí k příchozí.

„Zase jsi provozovala svoje hrátky?“

Ayaté smyslně si olízne prsty a drze se zahledí na krále. „Proč bych nemohla? Dostanu sladkou krmí?“ v hlase jí zazní touha a modré oči se ledově rozhoří.

Král ji přejede od shora dolu. Je oblečena. To je nepřípustné. Mávne rukou a Ayaté je nahá, lepší, ale ne dost a myšlenkou ji sem přinese její ochoz z perliček.

„Oh, přece jenom bude krmení,“ slastně se protáhne a obleče si perličkový úbor. Rudé rty se jí zvlní krutým úsměškem. „Jste na mně, pane, až moc hodný. Děkuji.“

„Jen díky mně jsi zde, tak si to pamatuj.“

Prohlédne se. Přesně. Tím uchvátila každého. Ayaté se otočí a rozvlní boky. List na ní může nechat očí. Nic není zakryté a řetízky z perliček jen umocňují její dravčí smyslnost. Vzrušil se z pohledu na její nahotu.

Ayaté, jako by to vycítila, obrátí se k němu. „Králi, můj pane, mohu si s ním pohrát? Jen krátce. Prosím dovol to své holčičce.“

„Možná později nebo nechceš nakrmit svoje rozkošné tělo.“

Ayaté se k němu přivine. „Samozřejmě, že chci. Udělám pro to cokoliv a ty to dobře víš. Půjdeme prosím a mohu jít takhle?“

Král na ní shovívavě pohlédne. „Můžeš.“

Ayaté výskne a zakrouží bokami. „Jsi dnes velmi laskav, můj pane.“

Král neodpoví, vyjde z předsíně, za ním o půl kroku Ayaté předvádějíc svoje půvaby se smrtelností jedovatých hadů.

Proplouvají klečícími postavami po chodbách a scházejí dolů ke kobkám, z kterých je slyšet dnem i nocí křik umučených, ale který nedoléhá nahoru do luxusních komnat paláce. Dojdou ke dveřím pobitým železem. Král se napřáhne a dotkne se dlaní červeného kruhu. Kruh se zavlní, rozplete a stáhne se. Dveře slabě vrznou a potom se otevřou dokořán.

„Vítejte, vládce!“ Hluboká úklona od němého. Natočí se a prázdnými důlky se zahledí ke dveřím. Postoupí o krok dál a na noze mu zařinčí koule.

„Ustup!“ Nejoddanější služebník, kterého si pojistil smrti, že nezklame a bude mu věrně sloužit.

„Jistě pane!“ Vyšle v myšlenkách a rukou mu podá slabě světélkující klíč.

„Pane, jsem tolik vzrušená.“

„Jsi pokaždé z toho vzrušená, má milá.“ Vezme ji za bradu a pohlédne do tváře porcelánových panenek, které kupci pracně dovážejí ze severních moří. Jenže na rozdíl od Ayaté jsou to křehká stvoření, která se ihned rozbíjejí. Cítí, že jeho mužství opět mohutní vzrušením z toho, co má následovat.

Nadechne se a vnímá pach hniloby. Nic neozařuje temnotu, která tu vládne. Hlídač ji nepotřebuje, protože je vězněm temnoty a oni dva vidí, jako by bylo ráno. Vloží klíč do dveří a otočí jim. Dveře se nehlučně otevřou a vstoupí do kobky ozářenou pouze jedinou pochodní, která se po odchodu sama zhasne.

„Dobrý večer, bratříčku!“

Vychrtlá postava, přikovaná řetězy ke zdi, neodpoví. Nepohne se a tupě zírá před sebe nedávajíc najevo, že je živa.

„Je škoda, že nemůžeš zemřít. Kdybychom nebyli svázání magii, zabil bych tě. Copak, dnes mi nic neřekneš?“ Přistoupí k němu a pomalu s rozmyslem do ní kopne a ještě jednou.

„Ayaté prosím, můžeš a ty se podívej!“ Ayaté se smyslně zavlní, až se perličky pohnou a vydají zvláštní zvuk.

Král si nandá rukavici, aby se neušpinil, a zvedne mu výš hlavu. Drží ho za mastné zcuchané prameny, kdysi černých vlasů.

Vězeň lhostejně pozoruje postavu, která byla jeho milenkou i láskou a která ho zradila pro věčný život. Bezmocně se zachechtá. „Netušil jsem…“ zaskřehotá a dojdou mu slova. Přestal mluvit, kdy? Před stými koly, před dvěma sty? Neví, jak dlouho už tady je. Sotva vnímá své myšlenky.

Ayaté se k němu s nenávisti i touhou přiblíží. Nakrčí nosík. „Páchneš Taire a to jsi býval takový elegán. Nechápu, jak jsem se tě mohla dotýkat, hladit, líbat. Hnusíš se mi. Kdybys mi dal, co jsem požadovala, nebyl bys tady a nehnil v smradlavé kobce.“

Tair má chuť ji odseknout, že vězení na kráse nikomu nepřidá, ale jazyk má svázaný. Ví, co ho čeká. Měl by si zvyknout, ale popravdě, nezvykl si na to. Po celá kola je to stejné. Pohlédne do stejných očí, jaké má on. Plane v nich nenávist k němu. Nerozumí tomu, ale ví, že jeho pohled je stejný jako bratrův. Nenávistný…

Hlava mu opět klesne na prsa a ruce visí přikované k dřevěným kruhům ze stromu, který už dávno neexistuje.

 „Nevíš, jak se chovat, bratříčku, k dámě?“ Kopne ho opět. „Budu muset kvůli tobě vyhodit boty.“

Jako by mu to vadilo, pomyslí si unaveně. Má jich tisíce. Nakloní hlavu na stranu, aby měl proceduru rychle za sebou.

Ayaté štítivě se dotkne vlasů, které leží na šíji. Cítí, jak ji plane tělo chtíčem a vášní a přitom ji to odpuzuje. Odhrne je a hledí na krk, na žílu tepající pod bledou pokožku s vrstvou špíny. Přitiskne na ně rty a saje. Cítí moc, která proudí a lačně jí hltá plnými doušky. Slastně zasténá a jazykem olízne místečko. Rozkošné. Přisaje se opět a vzhled Taira je jí fuk. Žádoucně se k němu tiskne, hladí ho rukama a otírá se o něho jak nadržená prostitutka. Chce víc. Zamručí, když neucítí žádnou moc, kterou by vysála. Vstane z něho a jazykem přejede rudé místečko. Udělá krok a rty se dotkne ruky svého pana.

Nechce, aby ta opojná moc zmizela.

„Můžeš si ji dnes ponechat!“

Ayaté klesne na kolena. „Pane… Já děkuji.“ Ví, že jsou to drobečky moci, kterou tento čaroděj král vládne, ale ji dělají mocnou. Natolik, aby si mohla ledacos dovolit.

Oba vyjdou z místnosti a pochodeň uhasne. Dveře se zavřou a klíč je vrácen žalářníkovi. Ten ho schová do skříňky, kterou dokáže otevřít jen on a Král.

„Půjdeme.“

„Nechceš se ke mně připojit, můj pane?“ Vrhne na něho nesmělý pohled. „Mám rozkošné chlapce - dvojčata nebo bys raději ženy?“

„Víš, že je mi to jedno. Říkáš dvojčata? Popiš mi je.“

„Budou slavit patnáct kol, pane a koupila jsem je pro tvoji potěchu.“

„Zní to zajímavě. Proč ne, Ayaté.“

Dnes je Král v dobrém rozmaru. Dvojčata může odepsat, a když přežijí, prodá je dolu do některého z Domu lásky. Zavěsí se do něho a usměje se. Začne o nich vypravovat.

Hluboko v kobce se zachvěje postava a otevře oči. Pomstím se bratříčku. Budu čekat, ale tady v té špíně jsem se naučil trpělivosti. Změnil jsem se. Ty jsi mně změnil. Neutečeš přede mnou. Nadechne se a sebere moc, kterou uchoval do dřevěných kruhů před Ayaté a svým bratrem.

Dveře se otevřou a dovnitř vpochodují dva vojáci s halapartnami v rukou. Zastaví se před Listem a Dharem. Nehybně vyčkávají a potom skloní halapartny. Obrat, krok, postaví se vedle nich. Dhar s Listem o krok ustoupí vedle, otočí se a stanou proti svým druhům. Krok a stojí na stejných místech, jako před chvíli List a Dhar. Nehybně před sebe hledí. List s Dharem se otočí a pravidelným krokem kráčí k východu.

Dhar má pocit, že už to déle nevydrží. Všechno se v něm vzpouzí bolestí a cítí, že je na pokraji sil. List po něm mrkne. „Vydrž!“ zašeptá.

Dhar se narovná ještě víc a najednou poklesne v kolenou. Předsíní se rozlehne řinkot halapartny. List k němu natáhne ruku a podrží ho.

„Díky!“ zašeptá zkrvavenými rty Dhar. Přivře oči a pak se narovná.

U východu se nenápadně opře o stěnu, udělá krok a otevře dveře do tajné místnosti. List ho tam vtáhne.

„U Kyrrovy hlavy je mi hrozně!“ S Listovou pomocí začne všechno ze sebe stahovat.

„Nesmrtelný Dhaka! Vypadáš hrozně!“ Když stáhne kabátec a objeví se spodní tunika, nebo spíš to co z ní zbylo. Otočí se k truhle a vytáhne masti a plátna.

„Lehni si!“ přísně mu poručí.

Dhar si lehne a potom už necítí nic. List účastně pozoruje každé trhnutí pod jeho dotekem. Nenávidí to, když odtrhává chuchvalce krve a tkaniny. Ze džbánu nalije vodu do misky.

„Ještě to nikdy Král neudělal. Proč?“

„Nevím. Nechával stráže na pokoji. Bolí to u Háda. Děsně to bolí.“

List rozpustí bílý prášek ze Severních lotosů ve vodě a dá mu napít. „Budeš v pořádku.“

„Já vím!“ začíná pociťovat úlevu a i bolest pomaličku ustupuje.

„Ty záda vypadají děsivě. Počkej, sundám si ty krámy ze sebe.“ Shodí všechno, co by mu překáželo a pokračuje v péči o Dhara.

„Měl jsi mu říct… Ne já vím, že jsi nemohl odpovědět, kde ten cucák je.“

„Mohlo být mu patnáct kol. Víc snad ne. Nemohl jsem ho nechat, Léte - Matko, slituj se nade mnou.“

„Hotovo!“ řekne mlčící List. Nemá odvahu Dhars protivit se v tomto králi. To on zařídil tenhle pokoj a k ránu, někdy k večeru tyto zdi viděly krutost krále a přece pokaždé s ním je jiný chlapec či dívka. Rodiny se předhánějí v tom, aby jejich vládce, Král s jejími dětmi spal. Snad si myslí, že získají víc moci, ale Král se nedělí o moc.

„Dhare.“

„Ano. Nevím, jak ti poděkovat.“ Vstane a zasykne.

„Měl jsi s ním něco?“

Dhar ztuhne a spustí z lehátka nohy. List ho starostlivě pozoruje. Přistoupí k němu a obejme ho. Dhar ztuhne.

„Měl, viď.“

„Mně to nevadí.“ Přejde k další truhle a vytáhne oblečení. Svoji potrhanou uniformu sváže do uzlíku. „Jsem tím poctěn, Liste. Ty bys byl taky.“

List k němu přijde a povalí ho na lůžko. Ano byl by poctěn. Dhar se obrátí a začnou se prát. „Pokud se to neošetří… Víš, co by se mohlo stát.“ Dhar se uvolní a List na něm leží. Pozoruje ty úžasné šedé oči s nádechem do stříbra. Ví, že hodně dam i harémových tanečnic o nich sní, ale dosud se žádné nepodvolil. Má jednu starost a to dobře odvést práci. První vstával, cvičil s mečem i kopím. Odpoledne střílel z luku. Díky úsilí a výsledkům ho Flavian nakonec doporučil ke strážím královských komnat. Byla to pocta i výsada sloužit Králi tímto způsobem.

„Stáhni si ty kalhoty nebo to mám říct Flavianovi?“

„Ne to ne. Prosím!“ zašeptá Dhar a stáhne ze sebe boty i kalhoty.

List udělá znamení, když zahlédne, co s ním Král provedl. „Lehni si.“

„Je to špatné viď.“ Vytočí hlavu a svraští obočí.

„Mám ti lhát? Vypadá to děsně. Stejně jako záda. Budeš muset zajít za léčitelem.“ Ošetřuje ho a potom se nadechne. Nakloní se a začne ho ústy líbat po neporušených místech a hýždích.

„Co to děláš?!“ Chce se Listovi vytrhnout, ale on ho zadrží.

„Nic. Jen chci ti ukázat, že to nemusí být tak zlé.“

„Tvoje rodina….“

„Maye to pochopí, pokud ji to chceš říct. Mlč a nech se konejšit.“

Dhar pocítí strach. List se smutně pousměje, když si všimne, že je ztuhlý. Nechce se s ním milovat, ale bojí se, že už by nikdy dotek nesnesl a pořád by cítil bolest spojení. Hladí ho, líbá a šeptá mu uklidňující slovíčka. Vypráví mu o milování. Že je to nádhera, které je přivádí na vrchol, o beztížném stavu, kdy zapomíná se na svět a Dhar to poslouchá. Uvolňuje se, v očích slzy.

„Liste, děkuji ti.“

„Není zač.“

Dhar se zvedne. „Budeš sloužit s někým jiným.“

„Dva až tři dny. Déle ne. Uvidíš, léčitel tě dá dohromady.“ Pomůže mu s oblékáním. „Měl bys zajít za Flavianem.“

„Za kapitánem? Zřejmě ano. Nevím, jak poděkovat.“ Postaví se a převleče do jiné tuniky. Z druhé truhly zdobené nádhernou řezbou květin vytáhne obyčejný šedivý plášť. Přehodí to přes sebe a vyjde ven. Proklouznou do síně a oba kráčí ke kapitánovi. Nevšímají si udivených výrazů ve tvářích svých druhů ani palácových úředníků a šlechticů.

Dojdou do pracovny kapitána Flaviana. Dhar zaklepe a čeká. List se s ním němě rozloučí.

„Dále!“ zaslechne hřmotný hlas.

Dhar vejde a poklekne na jedno koleno. „Kapitáne Flaviane, děkuji, že jste mně přijal.“

„Dhare zvedni se.“ Dhar se zvedne.

„Tak přece usedni a nestůj tam. Co potřebuješ?“ Mile ho pobídne.

Dhar přešlápne. Má rád toho mohutného člověka s hnědýma bystrýma očima. Připomíná mu starší z chrámu. „Pokud dovolíte, postojím. Není mi nejlépe.“

Flavian odloží pero a vstane. Několika kroky přistoupí k Flavianovi a strhne mu plášť. Zahledí se na krev prosáknutou přes tuniku. Otočí ho. Dhar si rozepne tuniku.

„Dovolte mi navštívit léčitele.“

Flavian nic neřekne a zmáčkne mu hýždě. Dhar zaječí, jak to nečekal.

„V pořádku. Máš mé svolení. Dva dny volna. Zregeneruj se.“

„Děkuji, kapitáne Flaviane.“

„Přijď ke mně po návštěvě léčitele. Ke komu půjdeš?“

„Do chrámu Léte.“

„Dobře. Běž už.“ Nehnut se dívá na zavřené dveře a neklidně usedne. Je to poprvé, co Král se dotkl stráži. Samozřejmě má na to právo, ale musí v tom případě zajistit ochranu komnat. Možná bude lepší, když ji budou hlídat tři. V případě útoky jsou lepší dva vojáci než jeden. Pokud by byl útok silný, potom jeden nezmůže nic a Dhar je jedním z jeho nejlepších bojovníků. Byl by rád, kdyby zaujal jeho místo, ale má tušení, že nejen Král bude proti tomu, ale i Dhar, který si už teď šetří na odchod. Služba mu bude končit za dlouho, ale pokud by se vyplatil, což je dovoleno, pak ho Král propustí. Povzdechne si. Vypadal hrozně a snad Léte ho uzdraví.

Dhar první, co udělá, je že dojde do kasáren do svého pokojíku a vyndá novou uniformu. Prohlédne se v zrcadle a zasténá, když uzří, co s ním tenký bič udělal. Rychle to zakryje tunikou. Má pocit, že v životě takhle nebyl polámaný. Nebere si nic kromě daru pro bohyni Léte zvanou milosrdnou. Bohyni všech léčitelů a těch, kteří ochraňujou.

Oni, kteří byli lidmi nazváni Dlouhověcí, ji uctívají jako Matku všeho života. Snad pohlédne laskavým zrakem na něho a vyléčí jeho rány.

Přidá zlatý peníz, hedvábný šátek, určený pro jeho sestru a ovoce. Vloží peníze i ovoce do šátku z thyrranské látky a vyjde z palácového komplexu. Jeho kroky míří k bělostným chrámům, které jsou hned vedle paláce. Nevšímá si pozdravů a volání kolegů i známých.

Zastaví se až před schodištěm vedoucím k vnitřním prostorám chrámu. Jako jediný je otevřený neustále a jeho vnitřní výzdoba tvoří nádherná zahrada s posvátným stromem uprostřed. Vstoupí na první schod a pronese ve svém jazyce modlitbu opěvující bohyni, její krásu a milosrdnost. Vypráví jí o její vládě nad zemí. V rukou drží šátek s dary. Pomalu jde a na každém schodu zapěje jeden verš.

Na posledním se zastaví a hluboce se ukloní. Vstoupí do prostoru a na oltář vedle dalších darů položí i svůj. Skloní hlavu a zazpívá poslední verš.

„Čeho si žádáš, Dhare synu Iliany a Hara?“

Dhar ihned poklekne.„Pokorně tě prosím, Matko, o pomoc.“

„Pak vejdi dovnitř.“

„Děkuji ti.“

„Však věz, že rána na tváři se musí zahojit přirozenou cestou. Není z tohoto světa.“

Dhar zamrká a sklopí hlavu. „Rozumím ti, Matko.“ Vstane a vejde do vnitřní zahrady chrámu.

Kněžky se ho snaží zadržet, ale odhodlaný výraz v šedých očích jim v úmyslu brání. Nakonec se před něj postaví Nejvyšší kněžka.

„Dál nemůžeš jít!“

„Dostal jsem svolení naší Léte.“ Kněžka zalapá po dechu a Dhar k ní vzhlédne. „Nemůžeš se protivit jejímu přání. Optej se bohyně Léte.“

„Běž, ty zpupníku. Uvidíme, jestli strom splní tvé ubohé přání.“

Dhar si nevšímá jí ani jejích záštiplných vysmívajících slov. Cítí moc stromu a zasteskne se mu po rodných lesích a loukách. Byl šťastný, dokud si v nich hrál a potom ho odvedli a dětské snění skončilo. Zůstane stát u stromů a poklekne. Bolí ho tělo, jak přestává působit prášek ze Severních lotosů, ale pocit, že je blízko Matky mu dodává sílu.

Začne tichounce zpívat. Vstane a přistoupí k němu. Vztáhne ruce a přestane zpívat. Jen nehybně stojí. Matka představená se jízlivě usmívá a potom ztuhne. Strom zaševelí listím a dolů se pomalu snáší jeden jediný list. Udělá krok. List, který svede vyléčit cokoliv. Jak je to možné, že obyčejný nicotný strážný má takovou moc a ona ne.

Dhar se skloní a sebere ze země list. „Děkuji ti, Matko, za prokázanou laskavost.“ Vloží do úst list a polkne. Zavře oči a cítí v sobě sílu, která zaplavuje mu tělo a léčí jeho rány. Roztřese se a klesne na kolena. Prsty se zaryjí do země a on zírá před sebe. Najednou se mu tělo vzepne a on začne dávit. Zavře oči. Nechce vidět, co v něm bylo a co list odstranil. Ještě jednou a oči mu zaplaví slzy a potom už jen cítí hřejivou moc a lehounké doteky větru, listí, stromů a květin. Ucítí vůní Laskavců a usměje se.

Sedne si před strom a hledí na něho. Oči mu zaplaví smutek a slzy volně stékají po lících. Zatouží se vrátit domu. Rychle se zvedne a odchází. Mine léčitelky i kněžky, které udiveně na něho hledí.

Dhar se zastaví na posledním schodu a pohlédne na město. Je nádherné se svými paláci, zahradami, širokými čistými ulicemi a tam za branami se choulí ti nejchudší z nejchudších. Lesk královského města se ztrácí za branami bohatství.

Cítí se dobře. Kolem něho projde žena v závojích a udiveně si ho prohlédne. Dhar se za ní ohlédne, co jí je a potom si vzpomene a dotkne se tváře. Rána od prstenu. Zahojí se a teď za kapitánem Flavianem.

S úsměvem spěchá za kapitánem. Zaklepe a přivitá ho opět mohutný hlas a Dále. Vejde a poklekne na jedno koleno.

„Kapitáne, hlásím svoji přítomnost a žádám o návrat do služby.“

Kapitán udiveně sleduje Dhara. On už je zdravý? Vždyť to mělo zajmout léčitelkám celý týden, aby ho dali dohromady a on tady klečí, jako by se nic nestalo. Není možné, aby byl zdravý.

„Vztyk!“

Dhar vstane a postaví se do pozoru. Kapitán ho pozoruje. Vypadá dobře. Vstane zpoza stolu a přejde k němu. Rozepne mu tuniku a stáhne mu ji. Kůže neporušená jak u nemluvněte. Pohladí ji a potom se dotkne hýždí. Nic. Ani náznak, toho, že by ho to bolelo.

„Můžeš mi to vysvětlit?“

Dhar se maličko zamračí. „Požádal jsem bohyni o pomoc a ona mi ji přislíbila.“

„Nedělej ze mne hlupáka, Dhare. Vy Dlouhověcí znáte různé tajnosti. Jak?!“

„Už jsem to řekl.“ Rázně řekne a rysy mu ztvrdnou.

Flavian pozná, že je zbytečné cokoliv k němu mluvit. Posadí se a hledí na Dhara a potom si všimne tenké linky na tváři. Proč ho vyléčila a tvář ne? Je za tím něco divného a on by rád věděl co.

„Přesto tvoje nabídka služby se musí odmítnout.“

„Ale proč?“ vykřikne udiveně Dhar. „Jsem v pořádku a zdravý. Jestli to chcete vidět, mohu jít ihned na cvičiště. Všechny porazím!“ sevře ruce do pěstí. „Proč mi nechcete dovolit vykonávat službu?“

„Kvůli tvé tváři.“

„Ach!“ jen hlesne.

„Ano. Před komnaty krále smí stát jen…“

„Já vím. Nemusíte mi to říkat.“ Dotkne se tváře a sklopí hlavu.

Flavian si povzdechne. Co s ním má dělat? „Ale dočasně můžeš hlídat komplex paláce. Jsem si jistý, že za týden se to spraví.“

„Já… Kapitáne ta rána je magického původu.“ Zahanbeně sklopí hlavu. „Bohyně Léte mi řekla, že nemůže ji vyléčit“

„To je mi líto, ale chápeš, že před komnaty Krále tě nemohu pustit.“

„Chápu. Mohu, kapitáne, odejít?“

„Jistě.“ Posadí se za stůl. Zajímalo by ho, co se stalo a má to - zavolá Lista. Zahřmí a do pracovny vstoupí klučina s koláčem v rukou. „Chceš něco?“

„Nebuď drzý a sežeň mi Lista.“

„Jasně, vašnosti.“ Vyběhne z pracovny. Flavian se usměje a potom se zachmuří. Nechá papíry být a přejde k oknu, které vedou na nádvoří. Zahlédne černou uniformu a vysokou postavu Dhara. Kolem toho mladíka je spoustu tajemného. To, že poprosil bohyni a ona mu vyhověla… Je to proto, že Dlouhověcí jsou nejstarším národem v zemi nebo z jakého důvodu a k tomu s ním mluvila. Ne s Nejvyšší kněžkou nebo léčitelkou, ale přímo s ním. Zajímavé.

Dhar jde do kasáren a snaží se nedávat najevo, že se něco stalo. Před kasárnami se zastaví a otočí se. Dojde na cvičiště, kde vezme meč.

„Dhare, nechceš pomoci s nováčky?“

Dhar se usměje. „Mistře Liane, velmi rád. Co to? Žena?“

„Ano a velmi šikovná. Máš tamtu skupinku.“ Ukáže na čtyři nováčky. „Dej jim do těla, ale tak aby se zítra mohli hýbat. Nechci mátohy. Je to jasné?“

„Mistře Liane, pochybuješ o mně?“

„Nepochybuji, synu, ale máš jizvu na těle a vyzařuješ vztek. Tak nechci, aby se promítl do tvého boje.“ Dhar zahanbeně sklopí hlavu.

„Máš pravdu, mistře, omlouvám se. Udělám, co budu moci.“

Lian se pochvalně usměje a propusti ho. Nejlepší lučištník, jakého tu měl a se zbraní to zvládá bravurně. Jeden večer na hlídce se rozpovídal o své minulosti v chrámu a on se nestačil divit.

Zastaví dva muže, kteří se cvičí s meči a pohlédne na Dhara. Má jen hůl a zbytek se kolem něho rozestavil. Všimne si, že ruch na cvičišti postupně utichá. I on zvědavě je pozoruje a potom… Povzdechne si. Zítra bude mít na starosti mátohy. Nejspíš je nechá leštit zbraně a zbroj.

„Tak do práce, vy líné herky!“ Zvolá a zatleská.

Dhar s úsměvem zaslechne jeho volání a dál odráží pokusy mečů se ho dotknout. Je rád, že je tu a může cvičit. Rád by zrychlil a dokázal, co umí. Pravidelně oddechuje a vnímá energii, která mu protéká žilami. Usmívá se, zatímco jednoho po druhém nechává se válet v prachu cvičiště.

„Dhare, to byla mistrovská ukázka!“

„Děkuji, mistře Liane. Jen se bojím, že jsem se pozapomněl.“ Lian se rozesměje a plácne ho po zádech.

„Nevadí, aspoň dobře si zapamatují, co je to boj. Nechceš se napít?“

„Ne děkuji, dnes ne, ale zítra vaší nabídky využiji.“

„Cože?“ udiveně se optá Lian. „Chceš říct, že se se mnou napiješ?“

Dhar nakloní hlavu na stranu, „Ano!“

„U Kyrrovy chlupaté hlavy! Pak U veverky a kohouta. Zítra v devět?“

„Platí!“

„Tak běž a vy hásko líná vstávejte! Kdo se má na ty vaše tlusté zadky dívat, co? Hýbněte se.“ Ze země se ozve sténání.

„Pane, kdo to byl?“

„Dhar, strážný z paláce. Tak bude to? Do pozoru, hásko líná!“ zařve a v duchu se usmívá. Konečně možná ho porazí v pitce. Jediný kdo toho vydrží stejně jako on. Tedy kromě Tyrra, ale ten už není mezi nimi.

„Dobrou noc, Liste a děkuji za dnešní ráno. Nebýt tebe…“ Obejme ho. List hledí za Dharem s obavami. Měl by se usadit. Najít si ženu a zplodit děti. Povzdechne si a vyrazí dolu do města za rodinou. Dnes má volno a svolení je navštívit.

Dhar se usadí na postel a pohlédne na stolek. Povzdechne si a lehne si. Dívá se do stropu a vybavuje si jemné šumění stromu v zahradě Matky. Bylo tam nádherně a vůně květin a jemný laskavý dotek na tváři. Usne ani neví jak.

Kousek a jsem tam. Pochybnosti, pečeť porušena. Usměje se bezkrevnými rty a prsty se napnou jako pařáty. Mám tě. Oddechne si, ale své sevření nepovoluje. Moc, kterou střádal po mnoho kol a on možná ji právě teď vyplýtvá. Nesmí pochybovat. Nesmí teď zaváhat. Musí dokončit, co začal. Pronikne k srdci, k myšlenkám muže, který miluje jeho bratra.

Chodba dlouhá chodba, nekončící. Utíká. Má strach. Srdce mu buší a otáčí se a potom se zarazí. Můj pane a králi, poklekne na koleno a klečí. Dotek teplé ruky ve vlasech. Pohlazení jemné jako vánek.

„Vstaň, Dhare! Jsi krásný.“ 

„Já pane?“ Mluví, ale rty se sotva otevřou. Nemůže uvěřit té proměně a přece je to jeho Král, jeho vládce. Vstane a hledí do černých oči svého pána. Jsou laskavé a rty se usmívají. Dotýkají se jeho tváří. Hladí je a potom jsou u něho. Polibek anděla…

2_dil Kdo je můj pán_