Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 11. 2016

Čaj o páté

1.

Místnosti, která je doslova zaplavena neurčitými věcmi poskládanými halabala, se ozve šustivý zvuk otáčení novin. Potom opět nastane ticho. Výrazné černé oči se zadívají na stránku, potom ruka muže si přikryje zívající ústa. Za ta staletí se to naprosto nezměnilo. Pořád to stejné. Copak lidé by se už nemohli poučit? Ne, pomyslí si a položí noviny na kolena. On se taky nepoučil. Najednou domem se rozlehne smrtelný chrapot. Muž ožije. Tak tohle je rozhodě zajímavější než nějaké nudné vraždy na přední stránce tohoto bulvárního plátku. Odhodí je, noviny pomalu se snesou do kouta a muž se zvedne. Vražda v domě. To se nestalo hodně dlouho. Vlastně od jeho smrti žádná a projde zdi.

Muž v oblečení, jaké se už dávno nenosí, se ocitne na chodbě. Přemýšlí, odkud by mohl zvuk přicházet. Natáčí se různými směry, zda něco nezachytí, ale jako na potvoru je ticho. Opět smrtelný výkřik. Podle tónu hádá, že dotyčný-dotyčná právě zaklapal bačkorami, jak se v dnešní době říká. Pak to bude… Pohlédne ke stropu, potom k podlaze… ve sklepě. Projde podlahou, jakoby tam nic nebylo. Další a je tu.

„No né!“ vykřikne, když vidí majitele, postaršího mužíka porcovat nebožáka. Muž se sekerou ani nevzhlédne. „Počkat! Tak to ne! Hele, co zastavit?! To přece nejde!“ zařve rozčileně, když si všimne vykopané jámy. „Hej, počkej, co takhle ho pohodit ven? Stačí kost! Buď rozumný!“ zafuní, ale muž ho neposlouchá a on ví, že je zbytečné na něj tak řvát. „Nechci toho mnoho,“ přesvědčuje ho, ale muž se sekerou, zlitý od hlavy k patě krví, ho neslyší.

„Konečně!“

„No ano,“ odpoví mu, i když ví, že je to fakt zbytečné, ale na druhou stranu, aspoň neodpovídá sám sobě. „Proč jsi to udělal?“

„Budeš jen můj.“

„Ale to víš, že jo. Jenom tvůj, takže důvod tohoto bordelu?“ pokusí se ho přimět ke zpovědi, proč toho nebožáka rozporcoval.

„Nikdo tvou krásu už nespatří, jen já.“

„Ach tak, no dalo se to čekat, ale osobně, když ho zahrabeš, neuvidíš už vůbec nic,“ poučí ho. Mohl by vyhodit ven aspoň kost.

„Neměl se dívat po jiných.“

Muž si povzdechne. „A podíval ses do zrcadla? Asi ne. Po té tvé neodborné provedené práci, víš, Jack byl daleko lepší, o moc ne, jsou z něho kusy masa,“ přizná popravdě. „Určitě to musel být pěkný chlápek, co si zaslouží řádný pohřeb.“

„Tak teď tě hezky uložíme. Už jenom budeš se mnou.“

„Bože, co na to říct? Asi nic.“ Zamyslí se nad celou patálii, do které ho majitel domu navezl. „Ovšem za to, co jsi provedl, budeš pykat. Víš, žilo se mi tu velmi dobře, ani jsi o mně neměl tušení. Teď to bude krapet jiné,“ řekne krapet odevzdaně. Nadechne se a zaječí tak strašně, až se sousedovic kanárek umlátí v kleci. „Ten dům velmi rychle prodáš. To si piš a já se zatím připravím.“ Povzdechne si, zadívá se na bledého muže, který se kolem sebe rozhlíží. Vida, vražda s ním nehnula a jeho jekot ano. Zřejmě opráší své duchařské schopnosti. Cestou nazpátek do svého pokoje nevybíravě dává najevo svou přítomnost a věci lítají všemi směry. Když může vraždit, může i uklízet!

O deset dní později čte: Dům na prodej.

„Blbec,“ pronese lakonicky na adresu majitele domu vikomt Ashley z Derby. „Zapomněl napsat, že dům je strašidelný.“ Pečlivě složí noviny, položí je na stolek. Nehodlá je majiteli vrátit, jak to dříve dělával. Rozpustile se zašklebí, ale že si vytrpěl své. Dnem i noci dělal takový rambajz, že už druhou noc skončil v blízkém hotelu. Ovšem dneska to končí, protože od vraždy tohoto chudáka, ani neviděl jeho tvář, právě uběhlo deset dní. A deset dní je doba, kdy se… Zvedne se, upraví si krajku na rukávu a sejde do haly domu. Snad nový podnájemník bude rozumný a nebude se příliš roztahovat.

„Vítejte… Ty parchante!“ Skočí po muži, který se udiveně rozhlíží a začne ho škrtit. „Okamžitě vypadni!“ řve jak nepříčetný a tříská jeho hlavou o zeď. To, že ho nemůže zabít, mu pranic nevadí.

„Pusťte mě!“ chroptí muž pod jeho stiskem, zatímco rukama mává, jak se snaží udržet stabilitu a zároveň odehnat šílence, co ho napadl.

„Ty zmije! Ty svině! Ty hajzle!“ spustí nadávky, o které obohatil svůj jazykový fond během staletí. „Zabiju tě, ty kryso! Dobře ti tak! Chcípni ještě jednou!“ vrčí zle a dál se ho snaží zabít.

„Je to krásný dům, vhodný pro rodinu s dětmi. Mohou si hrát jak na půdě a pokojů je tu dost. Je tu i plně vybavený sklep a to nemluvím o zahradě! V centru Londýna je to rarita!“

„Nádhera,“ vydechne muž, který drží ženu kolem ramen. „A ve středu města. Prodáváte ho levně,“ naznačí nedůvěřivě, aniž by si všiml dvou mužů válejících se po zemi.

„Popravdě, nevzdal bych se ho za nic,“ pronese těžce muž, „ale dostal jsem se do těžké finanční situace.“ Předchozí majitel ho varoval, že v domě straší, ale bral to jako dobrý vtip, ovšem poslední dny jasně ukazují, že bohužel,… měl pravdu.

„Nádhera, co mu říkáš, miláčku?“

Ashley otočí hlavu k příchozím. Tak to ne! Tenhle sprostý kurevník počká. Pustí mužův krk, nadechne se a zaječí. Sousedovic kanárek se splaší a začne bít křídly o klec.

„Bože, opět!“ Bezmocně hlesne soused a snaží se kanárka dostat z klece. V dlani mu už pouze leží chladnoucí tělíčko.

Muž zbledne a žena se elegantně sesune na podlahu. Ani jeden z mužů se ji nesnaží zvednout.

„Myslím, že, to necháme na později,“ pronese pomalu muž a bezmocně se podívá na zem.

Ashley se začne škodolibě smát. „Neprodáš to, ty zmije krysácká,“ zavrčí. „Budeš mít peklo na zemi!“ A rozpřáhne se nohou, aby kopl do ležícího těla. Rád by dotyčnému pár ubalil, ale jeho moc tak daleko nesahá. Může vše, kromě jednoho, sáhnout na živého, ale… Noha zůstane ve vzduchu. Proti němu stojí vysoký plavovlasý muž.

„Chtěl jste do mě kopnout!“ obviní ho.

„Jistěže,“ přizná bez rozpaku. „Rád bych vás zabil, ale to už bohužel nejde. Právě zvažuji, koho nesnáším víc. Vás nebo majitele tohoto bordelu.“

„Já jsem mrtvý?“ vyjekne dotyčný a začne se zkoumat.

„Blbec. Jo, tuhej jak tekutej špalek! Nepleťte se mi pod nohy!“ Byl by rád, kdyby mohl ho odtud vyhodit, bohužel to jediné nemůže. Proletí stropem do svého apartmá. Muž v hale zaječí, majitel domu si zacpe uši. V duchu si přeje jediné – klid.

„Tohle byl jiný jekot,“ uvědomí si, načež zbledne, když si uvědomí, co to znamená. Ne jeden duch, ale hned dva. To prostě vydržet nemůže. Kašle na dům, kaše na všechno, zabalí si a odjede k mamince do Skotska. Tam bude před duchy v bezpečí. Měl to udělat už dávno. Jak si řekl, tak uskutečnil. Večerem se spokojeně podívá na zabalené věci, vezme prášky, kterými se uspává koně a ponoří se do snů s představou, jak konečně v poklidu usne.

„Ale, ale pán nám chce zdrhnout! Nejdříve si tu klidně vraždí a potom chce utéct. K mamince, co? No počkej, to si odneseš!“ Mávne rukou, kufry se zvednou a věci se z nich začnou sypat. Zamne spokojeně rukama. To má za to, že zabil nevhodnou osobu. A teď si to půjde vyřídit s vetřelcem!

„Ježíš, zase vy! Mohu…“

„Ne, nemůžete! Tohle je můj dům!“

„Ten dům je tamtoho chlápka!“ Ukáže někam nahoru.

„Co vás zavraždil, burane! Vypadněte do sklepa, kam patříte! Omyl, odteď budete bydlet ve sklepě! Ne, mám lepší nápad! Kanál! Tam patříte!“ Nadšeně luskne prsty.

„Nemusím být s takovým hnusným pavoukem!“

„Já? Hnusný! Vy kryso z kanálů! Zmizte, než se rozčilím a do kanálů!“

„Odcházím!“

„Chacha!“ Začne se smát Ashley. „Zkusit to můžete, troubero! Blbec zůstane blbcem,“ ohodnotí světlovlasého muže. Propluje do vedlejšího pokoje.

Derek zakroutí hlavou. Ničemu nerozumí a tenhle chlápek, co vypadá, jako by vypadl z ústavu pro duševně choré, mu stále nadává. A k tomu, co to tu vůbec vyvádí? Zkusí zvednout věc, ale ruka mu ji projede. Skutečně je mrtvým. Nějak mu nechtěl věřit, ale je to tak. Takže ho tenhle mizera zabil. Počkat! Pomsta! No ano, zabije ho, jako on jeho. Kdepak asi je? Začne prohledávat místnosti.

Ashley zvedne hlavu. Ještě nevypadl z baráku? Představí si, jak vetřelec vypadne z okna a výška v jeho představě se zvětšuje na nějaké dvacáté patro a dole by z něj zbyl… mastný flek. Rozkošná představa. Jen je škoda, že je to představa a ve skutečnosti nemůže vypadnout, chňup. Musí zvážit co s ním, s tím hadím mizerou, co ho zabil. Jak je vidět boží mlýny melou pomalu, ale jistě, i když na druhou stranu, vzhled je čistě náhodný. Prostě dva chlápci co vypadají stejně. Akorát ho zabil. A teď se pokouší o to, co kdysi on. Zabít svého vraha. Osobně proti tomu nic nemá, ale problém je, že živého se nemohou dotknout a nějak má tušení, že na hrob ve sklepě zrovna policie nepřijde. Musí mu to vysvětlit, nebo nebude mít klid.

„Zdravím!“ Zasměje se, když se dívá, jak se snaží uchopit krk toho zmetka.

„Zavři se!“

Ashleyova tvář se zachmuří. „Hele, tady bydlím já, takže si uvědom jednu věc. Můžeš se snažit, jak chceš, tu svini nezabiješ.“

„Tedy máš ale vybraný jazyk, hrabě.“

„Vikomt z Derby,“ uzemní ho. „Hrabětem bych se stal, kdybych neskončil jako pokusný objekt v kyselině.“

„A jako proč bych ho nemohl zabít?“

Tupej jak stará sekera. „Protože se nemůžeme dotknout živých, osle.“

„Nemůžeme?“

Ashleymu ho přijde líto. „Ne, nejde, zkoušel jsem to stejné –– na tobě!“

„Cože?! Prr, my dva jsme se nikdy nepotkali!“ Podívá se na sebe, kdy má džíny a tričko a tenhle ´vikomt´ vyšívaný kabát, kalhoty a lesklé holínky. „Takového exota bych si pamatoval!“

„Exota?“ Zaujme ho slovo. „Exotika, něco jako modrý osel?“

„Bingo!“ zvolá potěšeně Derek.

„Do kanálu!“ zařve vikomt. Má ho dost a ještě k tomu ta stejná tvář. Nesnese to, aby pobýval v jeho blízkosti. Dal mu vše, a jak se mu odvděčil? Vykoupáním v kyselině! „V tomhle domě bydlet nebudeš!“

„A nebudu!“ zařve. Zabít sice nemůže jak vikomta, tak svého vraha, ale pobývat tu? Nikdy! Jde k vchodovým dveřím, chce projít dveřmi a je odražen. Zkusí to znova, a když to nejde, jde k oknu. Opět! Stojí a tře si nos.

„Fakt tupej jak stará sekera.“

„Sklapni! Musí to jít!“ Vrhne se proti zdi, ale jak dřív procházel, čím chtěl, tak nyní mu to absolutně nejde.

„Hodně štěstí a nedělej rámus, nemám to rád. Až se vzbudí, pak budeme pokračovat.“

„Cože?!“

„I staré skopové má více inteligence,“ odfrkne si a zmizí stropem do svého pokoje. Posadí se do velkého ušáku, vezme noviny a nalistuje oblíbenou kriminální rubriku. Po přečtení je odloží, zapátrá smysly. Ten tvrdohlavý hroch stále se pokouší o nemožné. On to zjistil po třech pokusech, že to prostě nepůjde. Jistě potom se vztekal, že mu to nejde, ale rozhodně nešel proti zdi. Elegantně počkal, zda sem někdo nepřijde. Přišel. Dotyčný mu poradil, jak se dostat na Oddělení zavražděných duší. Okamžitě tam naklusal.

„Hej!“

Ashley leknutím nadskočí. „Co sem lezeš?! Nemáš sem přístup!“ Mávne rukou a prohodí ho zdi. Drzoun! Nejen že ho zabil, ale ještě ho otravuje v jeho pokoji.

„Mám!“

Ashley opět mávne rukou. Jen doufá… Zdi proleze noha, potom ruka… Opětovné mávnutí… A nic.

„Cha cha přišel jsem na to!“

„Osel,“ zabručí nešťastně Ashley. Jenže co teď? Chová se jak dítě, když ho vidí tancovat. Blbec a dítě k tomu, prostě katastrofa.

„No tedy! Tady je krámů! A k čemu to je? A odkud?“ Sáhne na vázu, ruka mu ji projde, tak se soustředí.

„To je dynastie Ming!“ zařve, ale je pozdě, protože váza právě se rozprskla na pár kusů, jak se v ní zhmotnila ruka. „Bože! Čím jsem si to zasloužil?! Ven!“ Přijde k němu, vezme ho za tričko, nadzvedne a prohodí dveřmi. Ještě štěstí, že se naučil odhmotňovat věci, jinak by měl po dveřích. Smutně se podívá na svou oblíbenou vázu. Tu by dohromady nedal ani zázrak.

„Hele, já nechtěl!“ Uprostřed dveří trčí hlava, zbytek těla je na chodbě.

Ashley zavře oči. A to s ním má bydlet pod jednou střechou. Kdyby existoval zákon, kterým by ho mohl vyhodit, ale nic takového není.

„Skutečně. Když nic neřekneš a ještě něco? Co proti mně máš?“ Když zjistil po deseti pokusech, že prostě ven se nedostane a taky to, že prostě je mrtvý a podruhé nemůže zemřít, tak se přestal toho chlapa bát. Vikomt! Pche! Má jazyk jak dlaždič. Takhle se nikdo slušně vychovaný nevyjadřuje a co má s tím jeho zabitím? A co majitel? „Co kdybychom spolupracovali?“ navrhne.

„Nikdy! Jedině přes mou mrtvolu!“ zahřmí.

„A proč ne? A…“

Má toho dost! „Víš co, pomyslí, důkladně se soustřeď, a přej si být v Oddělení pro zavražděné duše.“

„Kde?“

„Sakra, tak se soustřeď!“ Potřebuje bylinkový čaj anebo opiovou tinkturu, protože takového tupouna nezvládne.  

„Tak dobře.“ Soustředí se a najednou stojí v hale, která vypadá jak nádraží. Kolem něj pospíchají různě oblečení lidé. Rozhlíží se. „Pan…“

„Nejsem informační kancelář!“ odsekne dotyčný a nechá ho stát.

„Nováček?“

„Jo. Nevíš…“

„Informace nepodávám.“

„Tak, k čertu, proč ses ptala?“ Dívka se zazubí a elegantně odpluje. Derek se ještě jednou rozhlédne. Někde tu musí být něco, co ho navede do správného oddělení. Míjí jedné dveře za druhými. Zívne si. Tak druhá strana. Potřeboval by tolik toho se dozvědět! Počkat! Málem je minul. Tady to je. Dveře a vedle nich cedule, velmi malá, Oddělení zavražděných duší. Zaklepe.

Ani nestihne zařvat, jak je vtažen dovnitř.

„Sednout, mlčet!“

Derek se posadí na židličku se zády rovnými jak pravítko. Ta paní, co sedí za okýnkem, vypadá jako jeho učitelka na základní škole. Měl z ní panicky strach. Rád by se na něco zeptal, ale neodvažuje se ji rušit.

„Tak dobře, proč tu jste?“

„Já jenom byl jsem zav…“

„Jestli si chcete stěžovat, tak někde jinde. I když netuším kde. Takže další otázka.“

„Ještě jsem se k ní nedostal,“ vysvětlí mrzutě. „Proč se z toho prokletého baráku nemohu dostat a mám příšerného spolubydlícího a majitele co mě zabil,“ vychrlí raději jedním dechem.

„Se spolubydlícím nic neudělám, má stejné právo tam pobývat jako vy. Majitele vyděste, zabít ho nemůžete, což jste jistě už zjistil. No a s tím barákem je to tak. Nejste pohřben, to znamená, že nebyl nad vaším tělem, kostmi, popelem proveden žádný pohřební rituál. Takže jste vázán na místo, kde jste zakopán, zpopelněn, prostě zabit. Většinou se to vztahuje na kus půdy o rozměrech 50 na 50 čtverečních metrů. Pokud je to v domě, vztahuje se to na celý dům. Proto odtamtud nemůžete. Máte aspoň ještě kosti?“

„Cože?“

„Ach jo, zbylo po vaší vraždě aspoň něco?“

„Přepokládám že ano, jsem zakopán ve sklepě.“

„To máte kliku. Až se bude barák bourat, někdo na to přijde a máte šanci, že vás někdo pohřbí, čímž vaše duše bude uvolněná. Pak si můžete dělat, co chcete.“

„To… nemyslíte vážně!“

„Naprosto. Ještě nějaký dotaz? Nejste sám.“

Derek natočí hlavu, kde za ním sedí další. Zřejmě se vraždí jak na běžícím pásu, pomyslí si. „Ne,“ řekne poslušně, čímž najednou nesedí na židli, ale stojí v hale.

„Nováček?“

Derek se zamyslí. „Už ne.“ Pomyslí na dům s protivným spolubydlícím. Přemístí se do domu, aniž ví jak a popravdě je mu to jedno. Ví jen toto, rozhodně se nenechá vyštvat do kanálu. Tak základ ví, takže musí si promluvit…

„Ne!“ Výkřik, za nějž by se nemusel stydět ani vlk o úplňku, pomyslí si Derek a vypraví se za hlasem. Ten zkurvysyn, pomyslí si nelichotivě, protože víc nemůže dělat, se tu klepe jak ratlík. Nejraději by ho zardousil holýma rukama, ale i tenhle pohled mu dělá dobře.

„Ano, taky bych to provedl.“

„Vikomt!“ vykřikne tónem, jako by zvolal Barbar.

Ashley se na něj úkosem zadívá. „Ano. Už jste si udělal místo v kanále? Dovolím vám si tam nastěhovat tu malou pohovku ze vstupní haly.“

„Vikomte… hm… Attilo, nehodlám pobývat v kanále, zatímco máte barák pro sebe.“

„Ale tam patříte, vy potkane.“

„Dochází vám zásoba slov?“ optá se důstojně a šklebí. „A mimochodem, co vám chudák majitel udělal?“

„Zabil vás.“

Derekovi dojdou slova. „Tak vy… Ne, nelitujete mě, že ne.“

„Ne,“ potvrdí mu jeho domněnku. „A hezky se mu pomstím, že mi sem vás nasadil jak štěnici!“ Zavyje tak hrůzostrašně, že majitel pobledne, načež se Ashley rozesměje. „Normálně se tak nechovám, ale v mém domě se odvážil zabít zrovna vás!“

„Takže někdo jiný by vám nevadil?“

„Ale jistěže ne,“ potvrdí.

„A mohu znát ctěný důvod, proč vlastně mě obviňujete ze své vraždy, když vás na sto procent jsem nikdy neviděl a zřejmě nemohl vidět, protože vypadáte jak z minulého století?“

„Z předminulého,“ opraví ho. „A vypadáte prostě stejně jako můj vrah.“

„Hm, ale já to nebyl, tedy logické je to, že mě nemusíte vyhazovat do kanálu.“

„Stačí váš vzhled!“

Ach jo, beran je méně tvrdohlavý než tahle mula ušatá. „Tak jo, zaberu si jiný pokoj.“

Ashley se k němu nakloní a z modrých očí se mu zatočí hlava. Stejně jako tehdy, mihne se mu. „Vy to nechápete, tupá lžíce, tenhle dům je můj a já nesnesu svého vraha vedle sebe, je to jasné?!“ Snad vychodil aspoň základní školu.

„No ano, logické to je, ale jenom v tom případě, kdybych to byl já, ale jak říkáte, stará rachotino, váš vrah zemřel v předminulém století!“ odpálkuje mu jeho vlastní slova a v duchu je nadšený, jak hezky ho nazval. Stará rachotino to je moc hezky název pro mrtvolu z nějakého toho před roku.

Ashley se málem nezadusí tím oslovení. On a stará rachotina! Ten drzoun! On pozná, zač toho je loket! Nadechne se, když se majitel pohne. Tím upoutá vikomtovou pozornost. Opět zaječí.

„Jaký důvod je toho jekotu?“

„Chci, aby se odsud odplazil s holou prdeli!“

„Už chápu!“ Teatrálně se praští do hlavy. „Na to se musí jinak! Jako v telce.“

„Brzy!“ procedí mezi zuby a přemýšlí, jak ho víc vyděsit. Najednou se pohne záclona, váza začne plout, šuplík se otevře a zase zavře. Zamrká, když majitel mohutně zaječí. Omšelé, trochu jednoduché, ale má to skvělý výsledek, pomyslí si Ashley, nadzvedne koberec a trhne jim. Majitel s kapkou pomoci udělá přemet a rozplácne se o podlahu. Nadzvedne všechny jeho věci a vytvoří z nich v pokoji vír.

„Hezké,“ zašeptá u vikomtova ucha Derek, načež soustředění je fuč a věci začnou lítat po celém pokoji.

„Ne, ne… pr.. ne… už…“ blábolí majitel.

„Jak je vaše ctěné jméno?“

„Vikomt z Derby, kmáne.“

„Chápu, bastarde. Zřejmě vám je zapomněli dát. Jmenuji se Derek. A mimochodem, co ho nechat odpočinout?“

Ashley se zamyslí. „Dobrá. Pokračování po páté.“

„Můžu si s vaší Výsosti dát čaj?“

„Ne.“

„Přinesu sušenky.“ Žádné nemá, ale je to jedno, sušenkám nikdo neodolá.

Ashley se naštve a pokusí se ho prohodit dveřmi. Beznadějné, což ho rozzlobí ještě víc, protože už s ním nemůže manipulovat jako na začátku.

On jim odolal! No jo, je to modrásek s nosem nahoru. „Tak asi ne. Co zítra?!“

„Švábe, nemám zájem o vaší smradlavou společnost. Pokud zalezete do kanálu, kam patříte, potom budu šťastný. Takže…“

„Jenže já tam nechci,“ řekne umanutě Derek. Začíná se vikomtovou tvrdohlavosti bavit. Když se to tak vezme, co tady jako mají dělat? Nic moc. 

„Já se vás neptám, zda chcete, nebo ne, prostě tam zalezete a vylezete, až já to řeknu.“

Derek se usměje okouzlujícím úsměvem. „A jak to chceš udělat?“

Naštěstí tu moc mám, pomyslí si Ashley, nadechne se a pomalu vstane. To je něco, co nezíská – možná, až bude mrtvým tak dlouho jako on. Zprůsvitní, udělá krok a vleze si do svého skoro vraha. „Krok a další a další. Počkat, kanál tu není, ale… Dojde na záchod a zůstane stát. Nepříjemná místnost, pomyslí si. Vyleze z něj a roztáhne ruce. Na stěnách se objeví pečeť stejně jako na stropě a na podlaze. Hotovo. „Tvé nové obydlí, mrchožroute!“ Spokojeně odejde z těla, které nakrátko ovládl. Pravda je úplně vycuclý, ale stálo to za to.

Derek se vrhne proti dveřím. Nic. Postupně zkusí všechny strany, ale nemůže jimi proniknout. Zasupí, posadí se na toaletu a podepře si bradu. Pak se začne smát.

Ashley přestane číst knihu. On se směje? Ten… ten… ta obluda! Jak si to dovoluje?!

„No, je to lepší než kanál, o krapet. Tak si říkám, co se vlastně tehdy vikomtovi stalo. A jak se jmenuje? Pravda, musím říct, když pominu jeho příšernou povahu a strašné jazykové vnímání, potom je to, zatraceně pěkný chlap. Černovlasý s uhrančivým pohledem, prostě kus. O takového bych dřív usiloval, ale je to tady hnusné. Mrňavé a hnusné. Co asi bude dál? A mohu spát? Vyzkoušíme si to!“ Zavře oči a pokusí se usnout, ale spánek ne a ne přicházet spíš myšlenky skáčou z jedné věci na druhou, až nakonec to vzdá a opře se o stěnu záchodu a zavře oči.

Konečně klid. Odloží knihu, pohodlně se opře a vzpomene si na svou smrt.

 

Pochmurné počasí přímo říkalo, že nikdo nebude venku, ale nebyla to pravda, protože právě vrcholila plesová sezóna, kočáry byly venku a přemísťovaly své majitele z jednoho domu do druhého. I on seděl v kočáru a právě jel z posledního plesu. Rozhodl se, že krapet změní program a nepojede do klubu, ale do svého tajného hnízdečka lásky. Jak miloval ten domek, který si pořídil pro milostné schůzky. Byly to hodiny odpočinku bez přetvářky. Musel si dávat velký pozor, aby se někdo nedozvěděl o jeho sexuální orientaci. Popravdě byl tím strašně unavený a jen u Lea mohl si odpočinout. A nejlepší pikantnosti bylo to, že domek byl nedaleko jednoho vykřičeného domu, takže si každý myslel, že tam tráví veškerý čas. Jsou to hlupáci, myslel si tehdy. Jenže hlupákem byl on a měl to za pár hodin zjistit.

„Za tři hodiny, Johne.“

„Ano, pane vikomte.“ Mlasknutí, pobídnutí a kočár oddrkotal po kostkách do mlhy.

Vyrazil k svému domku. Z kapsy vytáhl klíč a otevřel si dveře. Těšil se, že svého miláčka překvapí, ale v prvním okamžiku v šoku byl on, protože hala byla osvětlena. Čekal ho, předvídal, že přijede. Potěšilo ho to. Na křeslo odhodil plášť, potom i klobouk. Podíval se do zrcadla, zda vypadá dobře a je pro něj dost atraktivní. Pak si to zamířil nahoru do ložnice. Schody byly osvětlené, jakoby čekaly jen na jeho návštěvu. Před dveřmi se zastavil, jakoby měl špatné tušení. Hlas a odpověď. Už zmáčkl kliku, když mu to došlo. Za dveřmi byly dvě osoby. Neuvědomil si, že je pozdě. Pro něj.

„Ashley?!“

„Leo, rozhodl jsem se nejet do klubu, ale navštívit tě.“

„Takže to je tvůj obdivovatel?“

Nebyl jsem tehdy ani tolik v šoku jako to, že ten druhý byl nádherný a nahý. Krásnější než on. Vedle něj si připadal jak stařec. Vzpamatovalo ho to. „Kdo je to?“

„To, jak se jmenuješ?“ optal se tehdy tak bezelstně, že skoro mu na to skočil.

„Sám nevím, miláčku. Jak chceš, abych se jmenoval?“¨

„Je to jedno.“

V ten moment mu to došlo. „Vypadněte!“ zařval a třásl se vzteky.

„Ne,“ odmítl tehdy a stál před ním v klidu, jakoby nic neprovedl. Zuřil a díval se do jeho pravidelné tváře, tmavohnědých očí, světlé vlasy lákaly k tomu, aby je prohrábl. I přes situaci ho vzrušoval a ten parchant to věděl a využil toho. Najednou se skácel. Napůl vnímal jejich rozhovor, ale stále mu nedocházelo, co se stane v příštích okamžicích.

„Copak jsi to provedl, zlobivče?“

„Překážel, Leo. Tak jsem ho odstranil.“

„Jsi tak zlobivý chlapec. Miluji tě.“

„Já taky.“ Zatleskal a ten zvuk ho probral. „Víš co, ten domek se mi líbí.“

„Copak máš za lubem?“ Zvuky polibku, stejně jako když se s ním miloval. Popudilo ho to. „Malou hru.“ Svázali ho a posadili na židli. Obnažili mu klín a potom se před ním milovali bez studu a on… reagoval. Reagoval na jejich nahá těla, na slastné výkřiky, na to jak si ho bral ve všech možných pozicích a on prostě reagoval. Hnusil se sám sobě, ale nemohl jinak. Pak se postavili před něj. Uspokojení, omámení a potřísnění spermatem. Zabili ho pohrabáčem a pak ho rozložili v kyselině. Kousek po kousku. Jak nedůstojné pro něj. Stal se z něj duch, který zjistil, že bude na zemi strašit věčně.  Když stál v kanceláři pro Oddělení zavražděných duší, v tváři té ženy se objevila tak nefalšovaná lítost, že se málem rozbrečel místo ní. Od té doby se pokouší s tím žít, ale upřímně, je to zatraceně těžké.

 

A nyní má tu jeho dvojče. Chápe, že to není ten sám, kterého miloval a nenáviděl, ale jakmile pohlédne na jeho tvář, nevidí nikoho jiného než jeho. Chtěl se mu pomstit a nemohl. Mohl tu sedět a dívat se, jak dovádí se svým milencem. Občas i někoho přibrali. Když už měl dostatek vědomosti a síly, aby s tím mohl něco udělat, prodali dům a sem se nastěhovala rodina. Zuřil, že jeho rodina dům prodala. Nakonec se uklidnil a zabral si tento pokoj pro sebe. Celou věčnost se smiřoval s tím, že prostě bude na tomto kousku půdy. Začal sbírat harampádí a číst. Měl na to celou věčnost. V poklidu ubíhal den za dnem. Když dům změnil majitele, upozornil nové podnájemníky, že bude lepší, když ho nechají na pokoji. Každý to rychle pochopil. Až tenhle blb mu to překazí tím, že si klidně zavraždí dvojníka jeho vraha.

A jak tak kouká, tak nastal moment, aby panu majiteli domů opět ukázal, co provedl za blbost. Vstane a dojde pro toho parchanta. „Vylezte!“ zavrčí. Vypadá, že spí, ale je to jen iluze. Uvědomí si jemné rozdíly obličeje. Tamta měla… neví co, ale tahle je klidná jako jezero a stejně krásná. Jak může být tak klidný? Zívnutí. Leo někdy nezíval. Vždy si decentně přikryl ústa. Tenhle ji otevře doširoka a protáhne se.

„No jo a proč? Je to tu nepohodlné.“

„Mně bylo taky nepohodlně, když jste mě cpal do té kyseliny!“ řekne chladně, ale roztřese se při tom.

„Viděl jsi to?“

Ashley nad ním stojí a dívá se na něj. Bohužel… „Ano, viděl.“

„Do prdele, to je mi líto, já si z toho nepamatuju nic moc, vlastně ani nevím, proč mě zavraždil.“

Vikomt údivem otevře ústa. „To jako fakt nevíte?“

„Ne. Nikdy jsem ho neviděl.“ Svraští obočí. „Nebo si ho nevybavuju.“

„Aha. No jdeme na to.“

„Jak velkorysé od tebe, že mi dovolíš se toho zúčastnit.“

„Nepočítejte s tím, že bych vás z té toalety pustil!“

Derek se rozesměje. „Je nepohodlný, to je pravda, ale lepší než kanál. Je to proto, že se tam nevejdu?“ Rozpaží paže, aby ukázal perfektní postavu z plavání. „Každý den jsem plaval, skoro.“

„Nezájem.“ Rozrazí dveře a vejde dovnitř. „Ta hyperkrysa odejde odtud s holým zadkem!“

„Ten dům byl opravdu tvůj?“ optá se při zavytí, za nějž by se nemusel stydět kterýkoliv filmový zvukař. „Znělo to jako vlkodlak.“

Ashleyho to naštve. „To měl být vlkodlak.“

„Aha, omlouvám se.“ Nadechne se a zkusí to po něm. „Hm, co oba dva najednou. Efekt by se zdvojnásobil.“ Dvojitý nádech, chvilkové zadržení a potom z plných plic řev. Sousedovic kanárek, kterého raději nechal na svobodě, se v letu zastaví a spadne.

„Jó, jsme jedničky!“ Napřáhne k němu otevřenou dlaň a ozve se tlesknutí, načež vikomt okamžitě stáhne ruku. Má pocit, že od toho křiváka se mu ruka přismažila. Dole se ozve bouchání. Oba se na sebe podívají, pak na majitele, který s očima v sloup zírá do stropu. Ten neotevře ani berňáku. Nadzvednou ho a vedou ho jak loutku na špagátkách dolů. Otevřou dveře.

„Je Halloween,“ spustí vikomt místo majitele. Sice ho nemůže zabít, ale v tomto stavu může lidi ovládat.

„Sousede, mám toho dost! To už je třetí kanárek! Mohl byste tak přestat řvát! O Halloweenu bych to pochopil, ale ten je pozítří.“ Na ruce mu leží tělíčko ptáčka.

„Omlouvám se, už se to nestane. To ta televize.“

„Ach tak, dobře, ale je to naposled!“

„Ještě jednou se omlouvám.“ Dveře se zavřou a majitel se zhroutí bez opory na zem.

„Dobrá práce,“ ocení Derek, který jen Ashleye doprovázel. „Není mrtvý?“

„Ne, i když nikdy by mě nenapadlo někoho zabít řevem. Záchod!“ Ukáže rukou.

 Derek, aniž si všimne jak, opět se ocitne na záchodě. Posadí se na něj. „Já ho fakt nechápu! Vždy jsem si myslel, že s lidmi se má dobře vycházet, ale asi to neplatí pro všechny, nebo je to snad tím, že je šlechtic? Žádného jsem ještě nepotkal. Myslím, že to bylo jenom dobře. Jsou to nabubřelci,“ zhodnotí celou situaci. Nadechne se a zařve. „Jmenuji se Derek!“

„Chcípni, potvoro!“ pomyslí si při řevu Ashley. Derek, nic moc jméno. Slušelo by mu… Ne! Miluji ho snad ještě? Poté co mě zabil? Derek-Leo? Oba jsou odlišní. Jenže mají stejnou tvář! „Zůstane tam,“ zabrumlá spokojeně.

Asi to nezabralo, pomyslí si Derek s hlavou v dlani. Mohl by mě pustit. Za tu chvilku se naučil jedno. Když něco nejde, pak to má důvod. Jen se mu nechce čekat, až se opět bude řvát na toho majitele. Co se ho optat na jeho vraždu? Proč ho vlastně zabil? Jak se to asi stalo? Ani o své vraždě neví všechno. Jen to, že je mrtvý a má šanci na rehabilitaci.

Najednou se otevřou dveře. Derek nadějně zvedne hlavu. Vikomt ho přišel pustit. Zatraceně, je to těžké… Eeech? Když dovnitř vpluje majitel s očima podlitýma krví. To nemyslí vážně! To ne! Zachraň mě! Rychle opustí záchod. Nechce se dívat na cizího ptáka jak močí! Bože, ne tady! Pravda občas se dřív mrkl na cizího, dokud nedostal od dvou kluků nakládačku. Potom si to rozmyslel a raději se díval do zdi. Ne, prosím! Chce utéct, ale nemůže. Tohle si vypije a najednou zbledne. Snad… Ne, nemíní vyprazdňovat tuhou stravu.

„Vikomte!“ zařve na celý barák a kašle na tom, zda soused má dvacet kanárků. Hodlá takhle řvát, dokud sem nepřijde. „Vikomtééééééééé!“ a opět a opět. Má toho dost, ale nebude tu bydlet s chlapem, co čůrá a sere. „Vi….“

„Co je?“ řekne mrzutě Ashley, když mu dojde, že ten mrchožrout řvát nepřestane.

„Nebudu tady!“

„Ale jo!“

„Tak, hele, nebudu tu spát s chlapem, co může kdykoliv přijít a vysrat se tu!“

Ashley se zarazí. To by se mu taky nelíbilo. Nějak na to pozapomněl. Ovšem tomu prasákovi, co ho zabil, to patří. „Lituji…“

Derek ho popadne a políbí.

 Ashley v ten moment úplně roztaje, pak ho odhodí na stěnu. „Ty…“

„O tak ty jsi na chlapy, tak proto tě zabil. Jojo, vikomt je buzna teplá. Prdložloutek!“ pošklebuje se mu. „Vlez prdelka!“ zazpívá, aniž tuší, co tím způsobí. Najednou je venku a cítí, jak do něho buší pěsti. „Nemůžeš mě zabít!“ zachechtá se, když mu přistane pěst na oku. „Auuuu!“ zařve. Tak s tímto nepočítal. Upřímně, bolest nemá rád, to už poznal při jedné příležitosti, co si ho podali pro změnu jiný chlápci s kápem, kterému se nelíbilo, že dolejzal za jeho holčičkou. „Nech toho!“

„To zrovna!“ cedí mezi zuby Ashley. Konečně má pocit, že dělá správnou věc. Ani jeden si při rvačce nevšimnou, že zdi pukají a budova se pomalu sype. „Ty hovnožroute!“

„No dovol! Takové úchylky nemám! Polib si prdel!“ zařve při další ráně. Upřímně, nemá na něj. „Boxoval jsi?“

„Ani neznáš umění džentlmenu!“

„Hele, nemám rád sport.“

„To je nutnost!“ a vyrazí pravačkou.

 Derek uhne, ale zakopne, když si všimne spadlého obrazu.

Z domu mezitím se vyplíží nahý majitel. Přikrývá si hlavu a skučí. „Už dost! Dost!“ slintá s pěnou u pusy. Z okolních domů se seběhnou lidé. Někdo zavolá hasiče, další sanitku a policajty. Dívají se, jak se dům otřásá a přitom zemětřesení to není. Taky v Londýně nikdy nebylo!

„A dost!“ Mezi Dereka a Ashleyho vrazí s roztaženýma rukama paní z Oddělení zavražděných duší. „DOST!“ Oba dva ztuhnou v pozicích, v jakých hodlali zaútočit. „Konečně klid. Pěkný bordel. Takže, co tu provádíte!“ zařve z ničeho nic. „To chcete skončit V Oddělení pro nápravu duší?“ Luskne prsty.

„Vy…“

„Ano.“

„Jak.“

„Mám sílu. Takže důvod vaší rvačky?“ znechuceně si je přejíždí pohledem. „Tohle jsem vážně ještě nezažila a to už žiju pěkně dlouho. Takže?“

„Zavřel mě na hajzl,“ spustí Derek. Hodlá být první, protože kdo začne první, má převahu. „A musel jsem se dívat, jak majitel čůrá. No řekněte, chtělo by se vám trávit čas s exkrementy chlapa, co vás zabil?“

„Ehm, ne.“

„No vidíte. Krapet jsem se rozčilil.“

„Já taky.“

„Proč vlastně ho zavíráte na záchod?“ Připadá si pitomě, když tu řeší rvačku. „Nikdy nic takového nedělala.“

„Zabil mě.“

„Počkat, tak kdo koho zabil?“

„Já…“

„Vy!“ ukáže na Ashleye. Luskne prsty. „A pravdu.“

Konečně uslyším, proč toho paskvila, co si říká vikomt, zabili. Nic jiného není a k tomu úchyl, když ho nutil pobývat na záchodě. A hlupák! To si jako myslel, že tam nikdo nepřijde…

„Vypadá přesně jako někdo, kdo mě zabil. Chtěla byste žít se svým vrahem pod jednou střechou?“

„Ale váš vrah už je mrtvý.“

„Já ho nezabil!“ vykřikne rozčileně Derek. Zdá se, že konečně vyhraje.

„Zmlkni!“

Derek otevře pusu, ale nic z něho nevychází. Neví, co bylo krutější. Dívat se na záchodě jak jeho vrah močí nebo nesmět nic říct. První bylo hnusnější a k tomu měl ocas, že by se člověk pozvracel.

„Vikomte z Derby, já vám rozumím, ale vaše hádka způsobuje rozruch. V Londýně nikdy nebylo zemětřesní, chápete? A tenhle dům je na spadnutí. Pochybuji, že se majitel sem vrátí.“

„Počkejte, jak to?“ zeptá se rozčileně Ashley.

„Mám vás dost. On nebude na záchodě! Rozdělte si dům na dvě poloviny, a pokud sem ještě nikdo přijde, tak se rozdělíte o další kus! Už nejsme v době absolutismu! A ještě jedna hádka a šupajdíte do Ústavu pro nápravu! Tam z vás vytlučou tyhle předpotopní názory!“

„Ano, paní,“ odpoví oba pokorně. Neznají ústav, ale už jen to slovo v nich vzbuzuje pachuť vězení.

„Výborně.“ Luskne prsty a zmizí.

Oba dva se na sebe rozpačitě podívají, pak se rozhlédnou a zaskučí.

„Já se chtěl dívat!“

„Na jeho pokoření!“ Vrhnou se k oknům, ale akorát vidí sanitku. Povzdechnou si. „A zase se nedozvím, proč mě zabil. Proč tebe?“ zeptá se tiše.

Ashley sebou trhne. „Pro rozmar,“ odpoví. Bude muset nařízení poslechnout, ať chce nebo ne. Nerad se optá. „Kterou stranu chceš?“ Když s ním má bydlet, může mu klidně tykat, hovňousi špinavému.

Derek vytřeští oči. Je tohle vikomt, který ho poslal na záchodek? „Hm.“

„Kromě mého pokoje.“

Asi na něm lpí, ale když bydlíte v jedné místnosti několik staletí, tak ten vztah tam asi bude. „Dobře. Tak co ty máš druhé patro, dolní a horní mé?“

„Ne. Máš dolní, druhé je moje a horní nebude nikoho.“

Lepší než nic. „Dobře.“

Ashley se na něj zadívá a potom propluje stropem. Derek si povzdechne a začne šmejdít po svém novém domově. Klidně začne stěhovat nábytek a přizpůsobovat svým požadavkům. „Kdybych takhle mohl makat, když jsem byl živý, byl bych za vodou,“ řekne si po dvou dnech neustálého přesouvání a doplňování. Nakonec má tu krásnou knihovnu, ložnici a salonek. „Jako na hradě,“ pomyslí si spokojeně na pohovce s knihou v ruce. Mimoděk se zadívá na strop. Copak asi dělá vikomt? Pomyslí si, ale vrátí se ke knížce.

 

„Mám toho dost! Jak to mohl vydržet?!“ vystrčí hlavu z podlahy a rozhlédne se, kde je bývalý majitel domu. „Halo!“ Přemístí se o kus dál. Už má dost toho mlčení. Chce slyšet nějaký hlas. Jakýkoliv a klidně ho může poslat do pekla. „Au!“ otočí hlavu. „To bolelo.“

„A bude bolet ještě víc, pokud tu hlavu neschováš na své území.“

Derek se uculí. Tohle chtěl a je mu fuk, co ho to bude stát. „Napadlo…“

„Nemohlo tě nic napadnout, máš prázdnou hlavu.“ Odejde do druhé místnosti.

Derek za ním. „Nemám. Byl jsem celkem úspěšný. Prodával jsem nemovitosti a až na jednu se mi povedlo prodat všechny,“ informuje ho.

Vikomt se nečitelně dívá na hlavu na podlaze. Začíná zvažovat, co se stalo, že najednou vylezl ze svého brlohu.

„Byla to barabizna, k tomu na venkově a ty opravy. Nakonec jsem ji koupil. Mohl jsem si najmout architekta, ale rozhodl jsem si to postavit sám. Směješ se. Jo, makléř a makat rukama…“

Ať přestane žvanit. Co je to vlastně makléř a pracuje rukama, no brr…

„Můj otec byl zedník. No já vím, spodina dle vás výsosti…“

Ashley na něj upře hnědý pohled. Spodina, to je přesné to slovo, co vystihuje jeho žvanění. Kdyby se nezapletl se spodinou, potom mohl žít. Má toho dost. Nic nechce o něm vědět. Odejde do další místnosti.

„Tak abych ti to dořekl. Vznikl z toho nádherný prosvětlený dům. Jedinou nevýhodou opravdu byla vzdálenost do–“

„Dereku,“ přeruší ho Ashley. „Mohl bys vypadnout a nechat mě na pokoji? Pokud to nevíš, máme domluvu. Ty jsi dole, já nahoře. Bác!“ Hodí mu na hlavu encyklopedii Brittanica svazek 5.

„Tío vážně nemuselo, ale chápu.“ Zaleze nazpátek. „Copak nemá potřebu mluvit? Mám to! Je to poustevník! Chudák malý. Jenže co jsem potom já? Další Chudák malý, který aby žebral o slovo. To není fér!“

„Pusť si rádio!“ ozve se seshora a on sotva zachytí rádio. Rozpačitě si ho prohlédne. Vypadá jak z první světové. Kde se to zapíná? „Heureká!“ zvolá, když se ozve praskot. Uctivě ho položí vedle pohovky a začne ladit. „Je to lepší,“ zamumlá.

 

„Mám toho dost! To se nedá vydržet!“ Popadne rádio a hodí ho na zeď. Do stran se rozprsknou součástky. „A je klid. Potřebuju komunikaci nebo tu zařvu!“

„Posluž si!“ promluví nevzrušeně Ashley. „Konečně budu mít klid!“

Derek vystrčí opatrně hlavu. Britannica nepřiletěla. Super. „Neříkej, že ti nechybí lidský hlas. Neuvěřím ti!“

„Chybí mi jedině sex,“ řekne nevzrušeně Ashley s knihou v ruce.

Derek vytřeští oči. Jedině, kde slyšel něco podobného, bylo v baru po pár pivech. „Sex? Ten já mám rád. Jednou, to ještě bylo na střední škole, jsme si přihnuli,“ zachechtá se při vzpomínce. „To byly orgie. Vážně, snad poprvé jsem netušil, co dělám. Kluci, holky a kluci a holky, ale mám rád kluky, víš. Rozumím si s nimi a mám je rád. Hlavně, když pode mnou hezky leží nebo vyšpulí zadek a já mohu je pěkně ojet. Tehdy to fakt netuším, koho jsem všechno měl, ale druhý den jsem měl rozbolavělý zadek, takže… No bylo to super, a koho preferuješ? Jistě jsi měl snoubenku s modrou krví–„

„Modrá krev neexistuje,“ přeruší ho rozmrzele. Proč jenom mu nedá pokoj?

„Vážně, kdo by to řekl. Tak koho a v bordelu jsi byl? Já ne a stojí to prachy.“

Není nic horšího než ukecaný soused, pomyslí si Ashley. Kde je jeho svatý klid? Ztratil se s tou vraždou. Měli by majitele za to pověsit. A jako myslí, že v jeho století byl bordel levný? Spadl z višně jako malý a natloukl si, jinak to není možné.

 „Stejně by mě zajímalo, jak to tehdy bylo.“

„Co zmizet?“

„Ale… Opět Britannica,“ řekne, když si sundává z hlavy svazek číslo 2 a 4. Příště mu hodí všech pětadvacet svazků. „Já jen potřebuju… Jasně!“ vrátí se do svého vězení, protože jak jinak nazvat místo, odkud nemůžeš odejít? Posadí se na židli. Sakra, co má dělat? Nudí se! Najednou zpozorní a pohlédne ke stropu. Židle odletí a on se vrhne perfektní šipkou doprostřed pokoje. V náručí drží televizi. Dívá se na ni a potom nahoru. Zasměje se. Jak vidno, myslí si, že si ho koupí. To se plete, ale osobně je rád, že ji má.

 

„Mám toho dost! To se nedá vydržet!“ Mrští ovladačem proti stěně, ale v poslední chvíli ho zadrží. Ještě že to zvládl. Neví, jak by televizi bez ovladače ovládal. Zasměje se tomu spojení, pak ho odloží na stolek a podívá se na horu. Televize je fajn, až na to, že se to opakuje, jenže není to ono. Chvilku dumá, zda má nebo nemá. Nakonec opatrně vykoukne z podlahy.

„Hej!“

„Nejsem hej.“

V ruce drží všech pětadvacet svazků Britannicy plus jejich dotisky. Pomalu rozevře prsty a dívá sem, jak kila padají na hlavu dotyčného. Dřepne si. „Doufám, že je to jasné.“

„To vážně bolelo, a můžeme mít spolu sex?“ Derek se o kus dál culí, i když je pravdou, že ho to bolelo, ale stihl zmizet docela včas.

Sex? S ním! Jistě byl skvělý, tedy s jeho vrahem, ale nyní? Konsternovaně zírá do usmívajícího obličeje. „Ty jsi cvok!“

„Nudím se.“

„Co mám říkat já?!“ zařve Ashley. „Pakuj se!“

„Žádná kryso?“zeptá se nevinně. „Hele, když si to tak vezmu, proč se občas nenavštívit? Co čaj o páté? Na půlhodiny. Pokecat o politice, o charitě, o královně, o počasí?“ navrhne nadějně.

„Se svým vrahem? Zbláznil ses?!“

„Drahý vikomte… odkud že? To je jedno. Účel světí prostředky. Jestli ti moje tvář vadí, vezmou si masku. Hele, jednu jsem si vyrobil!“ Nasadí si na tvář masku. „Sám jsem si ji vyrobil!“ pochválí svou práci.

„Horší masku jsem neviděl. Je příšerná! Nemá styl, eleganci, nemá nic. Je nudná, bez fantazie, prostě tu bych nedal ani opici.“

Derekova tvář tuhne. A on si na ni dal tolik záležet. Vezme ji, odloží, potom se ztratí.

„Vážně nic horšího jsem neviděl a to mohu–“ odmlčí se. Zmizel. Kupodivu je mu i nějak smutno. Udělá dva kroky k odložené masce. Dřepne si k ní a prohlíží. Je ručně dělaná a v domě nebyla. Musel si ji udělat. Pevně ji sevře v prstech a dívá se na ni. Je mu smutno a neměl ho vyhazovat, ale chtěl se ho zbavit. Jenže problém je někde jinde, to dobře ví. Kdy konečně si přizná, že prostě zemřel, že vsadil na špatného koně, že prostě se mýlil jako každý člověk.

„Derby se nikdy nemýlí! Vždy máme pravdu! Rozumíš?“ Vybaví si otcova slova. Nepřiznal se mu ke své orientaci. Ten den, kdy se rozhodl jít za svým milencem, mu otec řekl, že je čas se oženit. Tančil povinně s dívkami, které mu nic neříkaly, a před očima měl jeho tvář. Miloval ho nebo to co představoval? Svobodu v sexu? Zvedne se, narovná. Byl opravdu tak zaslepený? Odloží masku na desku stolu a jde se hrabat ve velké skříní. Po chvíli ji vytáhne. Měl ji na sobě, když se vrátil z jednoho maškarního plesu. Při milování ji nesundal. Zůstala v tomhle domě. Když se stal duchem, začal některé věci zabavovat. Připomínala mu krach vztahu, ale i milování. Sevře ji a hodí dolů. Maska projde podlahou a pomalu se senese na podlahu.

Derek si ničeho nevšimne. Leží na pohovce, nohu přes nohu a dívá se na strop. Je mu blbě. Možná by měl přestat blbnout a něco dělat. Času má dost. Problém je, co? Stejně je to tupý ignorant. Mohli si občas pokecat. Jasně ono to není příjemné vídat tvář svého vraha, ale snažil se. Dokonce si vyrobil masku! Měl by začít přemýšlet, jak se z té lapálie dostat. Co kdyby se vykopal? Vstane a sejde do sklepa. Chtělo by to lopatu, když se dívá na svůj hrob. Jak to, že je tu zemina?  Čekal by spíš kotel a podlahu, ale ta tu není. Dumá nad tím objevem, ale potom to pustí z hlavy.

Ashley o páté se zamračeně podívá na hodinky. Už by se měl ukázat! Nejdřív doslova škemrá o jeho pozornost a potom dělá mrtvého. I když on je mrtvý. Zamračí se ještě víc a začne ho hledat po domě. Oči se stáhnou do štěrbinky. Co dělá ve sklepě? Přitahuje ho jeho smrt? Možná to neví… Rychle vyskočí z křesla a žene se o překot do sklepa.

„Ne!“ stačí zařvat v momentě, kdy Derek se rozmáchne lopatou. Mávne rukou a lopata vylítne mu z rukou. „Nedělej to!“

Komentář

 
 

Portrét