Čaj o páté
2.
„Nevím proč,“ namítne a opět sebere lopatu. „Stačí, když vykopu kost, vyhodím ji a bude to.“
„Znesvěcení hrobu!“ zamumlá nerad, protože mohl by se ho takto zbavit. Jenže mít ho na svědomí? Taková krysa až zas není.
„Cože?“
„Znesvěcení hrobu,“ řekne zřetelněji. „Je to v každé kultuře. Ostatky jsou posvátné, a kdo je úmyslně vykope, je zatracen.“
„Ale jsem mrtvý, tak je to jedno, ne?“
„To ano, jenže nejsi v Pekle.“
„Peklo?“ Mimoděk se opře o lopatu.
Ashley si povzdechne. On je fakt jak nenarozené dítě. „No ano. Peklo a Nebe skutečně existují. Dřív, když bylo málo lidi, to bylo jednoduché. Ty tam, ty tam. Od jisté doby se pravidla změnila. Jak říkají,“ ušklíbne se, „kapacita přerostla jejich možnosti, takže Nebe je vyhrazeno pro svaté a Peklo pro hříšníky. A znesvěcení hrobu patří mezi ty nejtěžší hříchy. Na drobné hříchy se nehledí, musí být těžké. Například náš pan majitel, až zemře, ať se to stane co nejdřív, tam pošupajdí rychlostí blesku. Vražda musí být úmyslná.“
„Mluvíš jak kantor.“
„Kdo?“
„Učitel.“
„Nesnášel jsem je.“
„To je vidět, takže nemohu se vykopat.“
„Ale můžeš, ale já mám čisté svědomí, že jsem tě varoval.“ Zmizí z dohledu. Je zvědavý, zda skutečně chce jít do Pekla. Znesvětit hrob je opravdu jeden z nejtěžších zločinů. Když se to udělá neúmyslně, nic se neděje, přece jen Země je posetá kostmi. Jenže úmyslně… To je jiná. Uff, oddechne si, když ho vidí uklízet lopatu na místo. Ihned se vrátí do svého oblíbeného ušáku. Zadívá se na hodinky. Čaj o páté právě skončil. Je čas na očistu. Jako duch by nemusel dělat nic, jenže to by se fakt zbláznil a to má štěstí, že je jen mrtvý jen nějaké to století. Co ti chudáci, co straší z dob faraonů? Ti fakt musí být šílení. Ale tyhle každodenní návyky mu pomáhají zvládnout stereotyp nic nedělání.
Derek zničeně se svalí na pohovku. Má toho tak akorát dost! Copak opravdu tu musí zůstat navždy? S nikým nepromluvit? Kdyby tu byl sám, nějak by se smířil, ale nad ním bydlí krásný chlap, kterého musí obdivovat, protože je to fakt kus. Přetočí se na břicho a pak si toho všimne. Zamrká. Tohle tu předtím nebylo. Zvedne se a jde k masce. Přidřepne a kouká na tu krásu. To je něco jiného než ta jeho. Zvedne ji, obdivuje. Umělecké dílo, přestože je to jenom černá škraboška. Prstem se dotkne reliéfů po obvodě masky. Zkusí si ji a jde k zrcadlu. Udiveně hledí na neznámou tvář. Nikdy by neřekl, že maska člověka tolik změní. Zadívá se na strop. On? Hodila by se k němu. Dovede si ho představit na maškarním plese v černém a ještě lépe nahého v posteli jen s maskou na obličeji.
„Ahoj,“ řekne v masce, ale v místnosti nikdo není. Opatrně vyleze celý. „Je tu někdo?“ Pak v něm zvítězí zvědavost a začne si prohlížet věci. Jsou hodnotné, pomyslí si s lakovanou krabičkou v ruce. Otočí ji, zda tam není made in China. Není, ale vypadá jako čínský výrobek. Odloží ji. Stačilo mu, jak se vztekl nad tou vázou. Taky nechápe, co na ní viděl. Byla ošklivá. Jde ke knihovně. První svazky, tak to je už pěkný balík. Vytáhne tlustou bichli. Hele, to vypadá jako ta, kterou rozbil. Cena… není. Tak to je dobrý. Odloží, když vypadne novinový ústřižek. Pomalu bledne, když článek čte. Dvacet milionu! Možná víc! On rozbil věc za… Nemusel by v životě pracovat. Mohl by mít, co by chtěl. Mohl by… byl by za vodou. Oh bože, nediví se, že se hrabě vztekl.
„Je po páté.“
„Ehm? Po páté?“
„Nechápu.“ Mimoděk zmačká novinový článek o prodeji kalíšku z dynastie Ming za třicet šest melounů a to byl malý! Ta váza byla velká!
„Je po páté. Chtěl jste čaj, ne?“
„No ano, já jen… omlouvám se…“
„Můžete přijít zítra.“
„Ano, Vaše výsosti!“ vybreptne pod dojmem milionové cifry. „Hned odejdu. Děkuji, Vaše výsosti,“ drmolí a pomalu odchází ke dveřím. Otevře je, hluboce se ukloní a sesune se. Bože, tolik milionů!
Co mu je, přemýšlí Ashley s ručníkem na hlavě, v saténovém černém županu. Posadí se do ušáku a vezme noviny, pak je odloží. Majitel je pryč, to znamená, že noviny nebudou, protože je nikdo nezaplatí a televize, ten příšerný pokrok, skončil dole u toho zmetka. Zašklebí se. Už mu ani nadávky nejdou. Půjde spát a ráno začne den, jako každý jiný.
Lehne si do postele a zírá na strop. Zavře oči, i když moc dobře ví, že prostě neusne. Duchové mohou mnoho, ale spát se ještě nenaučil ani jeden. Což mu připomíná, že příští měsíc bude kurz, jak ovládat a pohybovat věcmi na větší vzdálenost. Mohl by o tom kurzu říct Derekovi. Samozřejmě musel by jít pro začínající, ale… Má nebo ne? Zítra. Pokusí vypnout mozek, což je nejvíc, co může duch udělat. Po chvilce se mu to podaří a tak nehnutě leží pod pokrývkou.
„Nemohu tam jít! Jak se mu podívám do očí? Bože, třicet melounů., možná víc. A já to jen tak rozbiju. Ani se nedivím, že mě chtěl zabít. Zabil bych dotyčného taky. Jenže nejít na pozvání? Nemusel by ho už pozvat nikdy a netouží nijak se uhýbat před Britannicou. Bude muset dělat mrtvého brouka. Nasadí si škrabošku a propluje podlahou, když už má hlavu v místnosti, vybaví si, že normálně se chodí dveřmi a tak zaleze nazpět a jde po schodech. „Tohle je opravdu výhoda,“ zamumlá, protože se na něm neprojeví námaha. Zaťuká. Připadá si jako…
„Dále!“ Ashley je překvapený, že přišel dveřmi. Nějak ho tak považoval za burana. Možná kdyby si našel někoho ze své třídy, nemusel teď tu strašit.
„Ehm, já přišel jsem.“ Před očima mu vyvstane váza za miliony.
„To vidím,“ řekne suše Ashley. „Přál sis něco?“
Ano, ale co? Už ani neví.
Vikomt si prohlíží jeho rysy zakryté maskou. Zná je, ale je to jiný člověk. Leo by nikdy nestal a nepřešlapoval z nohy na nohu jako dítě, kterého chytili při činu. „Posaď se.“
Derek zpanikaří. Co když to křeslo je… „Raději postojím.“
„Stalo se něco?“ Jako by to nebyl on. Posedl ho někdo? Sotva.
„Ne… nic…“ Mává rukama jako větrník. „Tak jo. Ta váza.“
„Co je s vázou?“
„Stála miliony!“ vyjekne.
„Dvacet pět,“ řekne suše.
„Bože! Já zničil dvacet pět milionu! Tolik peněz! To nenahradím!“
Ashley se na něj nechápavě dívá. „Vázy je škoda, ne peněz!“
Ukáže na křeslo. „Není to vzácnost?“ vyhrkne, když si uvědomí, že by měl sedět v něčem za několik tisíc.
„Asi sto tisíc?“
Derek zalapá po dechu. „Jak můžete na tom sedět?!“
„Protože jsem na tom seděl při své smrti,“ řekne suše. „Ještě něco? Já bych si sedl. Myslím, že dokonce života budu litovat, že si nedám čaj.“ Zahledí se na sévreský porcelán. Raději mu neřekne, jak je vzácný nebo skončí jako ta váza. S tou maskou je to mnohem lepší, aspoň mu nepřipomíná jeho nebetyčnou hloupost. To je asi to největší, co ho štve.
„Oni vás v něm popravili?“
Ashley přikývne. „Skoro.“ Má nebo ne? „Jmenuji se Ashley.“
„Hezky!“ nadšeně vykřikne a rozmáchne se. Porcelán zadrnčí, vikomt zbledne a včas zachytí porcelán. „Uch už jsem se bál, že spadne. Je hezký.“ Ashley raději zavře oči. Proboha, proč majitel nemohl zavraždit někoho kultivovaného! „Neznám nikoho takového jména. Co jste vlastně dělal?“
„Dělal?“ položí šálek na stůl a umíní se, že příště dá na stůl stříbro. „Jako pracoval?“
„No jistě? Pracoval jste, ne?“ zeptá se nejistě.
„Nepracoval.“
„Och, aha. Já jsem dělal realitního makléře. Prodávám, tedy prodával jsem domy. Byl jsem opravdu dobrý.“ Pravda, říkal mu už to, ale nějak pochybuje, že si to zapamatoval.
„Ano.“
„Nikdy jsem nikoho nepotkal, kdo by nemusel pracovat. I ti, co jsem ji prodával baráky, museli pracovat. Sami boháči a říkal jsem vám už o svém domě?! Nejvíc je mi líto, že jsem nezemřel tam.“
„Mně by vadilo zemřít.“
„To mě taky. Pořád si lámu hlavu proč!“
„Nechtěl někdo koupit tenhle dům?“
„Netuším.“
„Cože?“
„Někde vás musel vidět. Určitě měl důvod vás zabít.“ Nesnáší…
„Uvažoval jsem o tom, ale vlastně jsem mrtvý a změnilo by to něco? Vy víte, proč vás zabili?“
„Jistě, vím. Řekli mi to.“
„Jako vážně?! To mi na rozloučenou neřekl nic. A proč vás zabili?“
„Kvůli penězům. Nachytal jsem svého milence v posteli s jiným.“
„Ten byl blbej!“ pronese docela lakonicky.
„Proč?“ optá se zvědavě Ashley. Tak takovou konverzaci u čaje o páté si nepředstavoval.
„No, zabít tak hezkého chlápka. To musel být osel, ale možná jste byl v posteli moc ledový.“
„Moji postel bych nerozebíral, jestli nechcete skončit v kanále! A děkuju.“
„Za co?“
„Že jsem hezký.“
„Moc!“ vyhrkne. „Nejhezčí jakého jsem viděl a to nemluvím o modelech. Klidně byste se mohl živit na molech.“
„Na čem?“
„Na molech, jako předvádět módu.“
„Pracovat jako model? Otřesné!“
„Proč? Mají peníze a jen musí stále dobře vypadat. Vlastně jako duch byste vypadal stále stejně. Vypadal?“
„Vypadal.“
„Bingo!“ rozmáchne se.
Ashley v posledním okamžiku zachytí konvičku na smetanu. „Ten porcelán má hodnotu půl milionu.“
„Eee… kecáte!“
Ashley si přitáhne knihu a spustí mu ji od klína. Zauvažuje, jak by se tam vyjímala jeho ruka. Určitě úžasně. „Můžeš si to ověřit.“
„A sakra! A jak to, že tu máte takové věci?“
Ashley si vzpomíná. Leo měl rád hezké věci. U něho to byla samozřejmost, ale Leo miloval drahé dárky a on měl peněz, že netušil co s nimi, tak proč by svého milence nemohl rozmazlovat? „Vzal jsem si je po smrti.“ Když zjistil, že to dokáže, bez ostychu mu sebral všechny hodnotné věci. Neměl ho zabíjet a přinášelo mu to uspokojení, když se díval, jak ty věci hledá a nadává.
„Aha, takže to bylo vaše.“
„Jistě. Majitele po mně sice byli majetní, ale ne tak jako já.“
„Já nikdy bohatý nebyl. Víte, jak to myslím. Že bych si mohl zničehonic koupit, cokoliv by mě napadlo. Nijak… Vlastně lžu. Když tak uvažuju, jako duch mohu říkat pravdu, že?“
Ashley se rozesměje, až mu tečou slzy. „Rozhodně.“
„Jo, vadilo mi to. Rád bych si žil na vysoké noze. Takže vás zabil. Měl jste dobrý vkus.“
„Ehm?“
„No, s výběrem milence.“
Ashleymu chvilku trvá, než mu to dojde. „Jako říkáš, že jsi hezký?“ ujišťuje se. Nemůže tomu uvěřit. S Leem sice možná nemají moc věci společných, ale jedno se jim nedá upřít, mají vysoké mínění o své fyzické stránce.
„Jistěže.“
„Tak proč neděláš modela?“
Derek se zašklebí. „Zvažoval jsem to, jenže…“ zrudne, „nebyl zájem. Hezký, ale ne charismatický. Jako by to vadilo.“ Povzdechne si ustaraně, potom vytřeští oči a vyběhne z místnosti. „Už vím!“ nese se domem.
Sousedovic kanárek zatřepe křidýlky, zatímco jeho pán se zamračí. Vždyť ten barák měl být prázdný. To se tam někdo nastěhoval? Když už další řev neslyší, uklidní se. Možná jen to bylo z druhé strany.
„Tady! To je on! Když jsem byl v jedné agentuře, byl tam. Nechápu, proč mě to nenapadlo! Pak jsem to vzdal. No co, odmítnutí bylo jak hořká pilulka. Nestrávil jsem to.“
„Takže ses vzdal.“
Derek se sesune do křesla. „Jo, jsem zbabělec, a co má být? Nesnáším prohry.“
„Takže důvod tvého odmítnutí byl on.“
„Asi ano. A možná taky jsem už byl starý, ale v branži modelů stáří nevadí.“ Zadívá se na Ashleye. Je hezký svou tmavou krásou. Ten by neměl starosti se uchytit. „Co vlastně děláte celé dny, vikomte?“
„Já? To co bych dělal v životě.“ Zaváhá, pohlédne na černou masku, kterou měl naposled při milování s Leem. Zapomene na něj někdy?
„Aha. Nemohu usnout, nemohu jíst, nemám materiál, abych něco udělal, je to na draka!“
„Jednou měsíčně na Nádraží probíhají kurzy pro duchy.“
„Ee, Nádraží? Kurzy?“ Tak to zní zajímavě.
„Nádraží je ta budova, v které jsi přistál, když sis přál mluvit s někým z Oddělení pro zavražděné duchy. A kurzy jsou prostě o tom, jak to přežít. Pro nás, co jsou na jednom místě, je to jediné zpestření.“
„Mohu taky jít?“
„Myslím, že není důvod pro to, abys nemohl, i když asi budeš na úrovní začátečníka.“
„Hm a ty jsi?“
„Někde na středně pokročilých. Kurzy se začaly pořádat nedávno.“
„Jen středně?“ To není nic moc, pomyslí si Derek.
„Ber to tak, že tam chodí lidi, co jsou mrtví už dva tisíce let.“
„Ko… Kolik?“ vykoktá Derek.
„Slyšel jsi dobře, opakovat to nemíním. Jdu se vykoupat.“ Zvedne se a Derek pochopí, že čaj o páté skončil. Musí to vyzkoušet taky. Ani se nerozloučí a propluje rovnou k sobě. Je to super, že se nemusí dělit o koupelnu. Zaleze do koupelny, sundá si věci, když si uvědomí, že Ashley má pokaždé něco jiného na sobě. Jak to dělá? Stoupne si pod sprchu a nic. Voda jim prochází, jako by tu nestál. Ani kapka po něm nesteče. Zamračí se, protože si vybaví, že ho viděl s ručníkem na vlasech. To znamená… propluje nahoru.
„A… E, sorry, ale no tedyyyyyyyyyyyyy!“ vyjekne, když uvidí jeho penis. Zírá, potom přidřepne, když najednou je odmrštěn. Prolétne dveřmi koupelny, až se zastaví o stěnu. „Ty vole,“ řekne nábožně. „To se jinak nedá říct. Nejhezčí péro, jaké jsem viděl! Asi dostanu z toho depku.“
„Ty jsi tu ještě?“
Derek očima sklouzne do klína. Je zahalený do županu. „No, jak to, že jsi mokrý?“
Ashley si povzdechne. Mohl by přestat zírat do klína. I když jeho obdivný výkřik ho příjemně polechtal na duši. „To se naučíš právě na těch kurzech.“
„Aha, takže nyní se nemohu koupat.“
„Ne.“
„Mohu ho vidět?“
Ashley zamrká nad změnou konverzace. „Ne.“
„Je hezký. Hezčí než ty.“ Konečně se odpoutá od zahaleného klína. Nechápe, jak někdo může ho mít tak skvostného. Je to výstavní kus, jen ho odlit do zlata.
„Tak děkuju,“ řekne kysele. „A teď mohl bys vypadnout?“
„Ach no aha, no jo a nechceš zajít se podívat na nějaký film?“ navrhne s naprosto necudnou myšlenkou, jak mu ho u toho filmu kouří. Může se vlastně duch milovat? On by se s ním mazlil tak rád!
Film? Hm… „Dobře.“
„Jupí, tak za hodinku u mě.“
„Za hodinu?!“ podiví se Ashley. Nechápe proč, ale dole už Derek zuřivě uklízí, aby všechno bylo připraveno na návštěvu jeho výsosti vikomta. Netuší, zda to spojení je správné, ale je to fuk, pomyslí si, když natřásá polštářky.
„Hotovo,“ řekne si pochvalně. „Už můžeš!“ Napůl očekává, že přijde stropem, ale když slyší dveře, pohlédne ke schodišti. Sakra, tomu to sekne, povzdechne si nad vikomtovým zjevem. Ty všechny věci o šlechtě a plebejcích asi mají smysl, protože se cítí, jako by vyšel z kanálu. Pokyne mu k pohovce a sám zůstane stát. Ashley na něj udiveně se dívá.
„No ano, hned to zapnu.“ Obřadně zapne televizi, ovládač položí na stolek.
Ashley se ošije, protože se na něj dívá jak na svatý obrázek. Chybí jen otevřená pusa a sliny v koutku pusy. Odkašle se. Jestli nad ním hodlá stát, potom odejde. „Já nekoušu.“
„Ano.“ Je tak hezký, tak moc hezký, zvláště v tom klíně. On je tak moc hezkýýýýýýýýýý! Jak ho někdo mohl zavraždit?! Zavraždí se!
„Co si sednout?“ navrhne ještě jednou. Z toho jeho pohledu má husí kůži.
„Za chvilku.“
„Dereku–“ zmlkne, protože oči dotyčného se ještě víc rozšířily a pohled dostal podobu hladového psa. „Sedni si!“ poručí mu pod vlivem jeho pohledu.
„Ano, pane!“
Nikdy bych neřekl, že mám hypnotické schopnosti, pomyslí si Ashley, protože Derek si kecnul na podlahu. „Na pohovku!“ zavrčí a odolá mu zadat příkaz Lehni.
Mluví na mě, a řekl Dereku. Jak rozkošně to zní z jeho přísných plných rtů. Nechápe, jak to jde dohromady, ale ony tak vypadají. Tak lákavě hříšně! Zabije se za jeho vraždu! Bude pykat do konce života!
Mám toho dost! Vstane, zamíří si to ke schodišti, když si uvědomí, že ho něco táhne nazpět. Ani nemusí se dívat, co to je, protože pes s nimi nebydlí. Zatím… Otočí se. „Vztyk!“ Derek se zvedne. „Plesk!“
„Au! Za co to bylo?“
„Už jsi normální?“ Nakloní se k němu.
„Hej, ty voníš!“ vykřikne překvapeně.
„Naučíš se to na kurzu.“
„Už chci, aby byl, a proč jsi mě uhodil?“
„Protože koukáš na mě jako na kost.“
„Dobrá kostička, kterou si zaslouží dobrý pejsánek.“
Bože, nejen pitomý, nekultivovaný, ale i zřejmě infantilní. Čím si to zasloužil? Ví jedno, není to Leo, protože ten se na něj nikdy nedíval jak na svatý obrázek. „Přestaň kňučet.“ Položí mu ruku na čelo, pak si uvědomí, že duchové nikdy nejsou nemocní. Ale zešílet mohou a dost často se to stává. Zachmuří se nad tím, ale na druhou stranu, tak brzy?
„Nemusím volat pohotovost, že ne?“
„Pohotovost? Je tu někdo nemocný? Nejsi nemocný, že ne?“
Ashley nahlas zasténá. Je úplně mimo. Nemá cenu cokoliv říkat. „Zítra v devět.“
„Co bude v devět?“
„Kurz, debile!“
„Nejsem debil!“ zařve vztekle. Možná má hezkého ptáka a obličej, ale jinak je to povýšenecký snob! Jenže… ocas… letora… ocas… letora… ocas…
„Devět.“
„Ježíš, to už je druhý den?“
Ashley si ho udiveně prohlédne. „Na co jsi proboha myslel?“
Derek se ušklíbne, zvedne z pohovky. „Na ocas a letoru. Jdeme?“
„Jistě,“ řekne klidně. „Můžeme.“ Aspoň, že vypadá a chová se normálně… Tedy, pokud nepředstírá, že je normální!
„Ashley, mám nové oblečení!“
„Ashley, už se umím sprchovat!“
„Ashley, víš, že nemůžeme být nemocní!“
„Ashley, už umím uklidit za pět vteřin!“
„No jistě,… No jistě…. No ano… To je hezké… Bože, bydlí se mnou dítě…“
„Ashley, můžeme mít sex!“
Ashley je rád, že nic nepije, nestojí na jedné noze, protože jinak by spadl. A to zrovna zvažoval, že dítě s každým kurzem hezky roste.
„Nejsi rád?“ Ashley pohlédne na hlavu v podlaze, jedním pohybem zvedne Britannicu a pustí ji Derekovi na hlavu. „Uhnul jsem se,“ pochlubí se o kus dál.
„Vidím.“
„Ty jsi to věděl?“
Ashley zavře oči. Jeho mluva i jeho chování za těch deset let… Ano deset let… od jeho smrti… Od jeho podstatně víc. Dvě stě padesát a drobné? Asi tak. No, jeho chování se vylepšilo, ovšem někdy pochybuje, že jeho rozum nezůstal v kanále. Možná je opožděné dítě nebo naopak předčasné nebo matka měla s porodem problémy… „Ano, věděl jsem. Jelikož duch se může dotknout druhého ducha, potom může se i milovat.“
„Milovat to jo, ale netušil jsem, že ta tvá ozdoba může pěkně trčet připravená k super akci.“
Ashley zamrká. „Tebe to nepřešlo?“
„Prosím ne. Za A – Jsi jediný chlap v okolí. Za B – Fakt je suprový. Takže kdy začneme?“
Někdy má pocit, že není Derek infantilní, ale on, protože nechápe, na co se ptá. „S čím?“
„No se sexem,“ řekne, jako by se nechumelilo. „Kdy na to vlítneme?“
„Až naprší a uschne,“ dostane ze sebe chabě.
„Včera pršelo a hned na to uschlo,“ poinformuje ho vesele. „Je ti něco?“ optá se ustaraně, protože takhle ještě vikomta neviděl. Jako by zamrzl v čase.
„Ne… Musím na vzduch.“ Zvedne se a jde do podkroví.
„Na vzduch?“ podiví se Derek. „Asi chce být sám. Divné. Možná se bojí sexu? To bych neřekl, ale byl normální, tedy do mého prohlášení a co když mu nestojí?!“ plácne se do hlavy. „To bude ono! Chudák malý,“ polituje nepřítomného vikomta. „To já bych byl radši mrtvý, než aby se mi už nikdy nepostavil. Možná kvůli tomu zemřel. Žádná studená postel, žádné peníze, prostě se mu nepostavil. Ubožák,“ zamumlá soucitně. Kdyby to bylo normálně, tak by mu doporučil nějakého specialistu nebo viagru, ale je mrtvý a když měl ten problém i za života… Není divu, že raději zemřel. Bude muset být ohleduplný. Vědět to dřív, nikdy by na něho nevyjekl o sexu, natož aby ho od něj vyžadoval.
Sex. Nikdy mi to na mysl nepřišlo, pomyslí si Ashley na půdě. Dívá se na oblohu a přemýšlí o tom. Ještě k tomu se svým vrahem. Pravda už dávno uznal, že to není Leo, ten nebyl místy tak zaostalý, taky nechce, aby nosil masku, i když někdy by byl rád, kdyby ji měl. Přece jenom je to pěkný chlap, ale sex mu na mysl nepřišel ani jednou. Jistě byl na kurzu, kde se to probíralo, ale to bylo někdy před padesáti lety. Za tu dobu zapomněl na to, že to může provozovat. Strašné slovo, ale jak to vyřešit? Skutečně chce na to vlítnout s někým, o kom víš to poslední? Tajemnost, vzrušení, objevování… Nebo je to jenom tím, že o tom nepřemýšlel? Možná jo? To Derek o tom neustále mele. Pořád a máš ho hezkého a jsi hezký a byl jsi v bordelu a jak to máš rád… Sexisitický maniak, počkat jak to říkali v televizi? Nymofan od nymfomanky nebo erotoman? A není to jedno? Položí si v duchu otázku. Teď musí vyřešit Dereka s jeho nabídkou. Opravdu chce mít sex?
„Promiň, neměl jsem na tebe to taky vybafnout, ale byl jsem tak nadšený.“
„To já taky, před padesáti lety.“
„To je dávno, ale nemusíme spolu nic mít, skutečně. Můžeme si jenom povídat, jak doposud.“
Co ta ohleduplnost? Není nemocný? Duch nemůže být nemocný, odpoví si sám sebou.
„Netušil jsem, že jsi impotentní.“
Ashley je rád, že nepije, nejí a podobné věci, protože by tu padla mrtvola udušením. „Cože?“ Má pocit, že tahle jednouchá otázka z něho vypadala po roce a jednom dni.
„Žádný jiný důvod tu nevidím. Aby někdo odmítl–“
„Co láska?“ skočí mu do řeči.
Derek otevře pusu, potom ji sklapne.
„Jdu k sobě.“
Derek přikývne, sedí a dívá se na měsíc. Láska. Moc si ji přál, dokud nezjistil, že prostě chemie je lepší. Ale i tak je to divné, že někdo takový jako vikomt věří na něco tak staromódního jako láska. Všichni odborníci říkají, že je to jedno až tři roční chemie, kdy člověk plave na růžovém obláčku. Po třech letech nebo i někdy dřív ´plask´ a růžová nadnášející bublina praskne. Na druhou stranu znal pár lidi, kteří snili o bílém princi na bílém koni. Hlavně ženské. Podle něj je to větší utopie než svět bez války. On žádnou lásku nepotkal, ale kdyby existovala, pak by vypadal jako vikomt. Snění. Zvedne se a chce zamířit na každodenní rituál. Zamiloval si čaj o páté. Nikdy by nevěřil, že někdo může tolik toho znát. Už několikrát ho napadlo, že kdyby lidé byli nesmrtelní, potom by dokázali tolik věci. Posledně mu to vikomt pěkně natřel v debatě o královské rodině. Neměl prostě šanci. Udělá krok, když si uvědomí, že dnešní čaj o páté se nebude konat.
„Jdu k sobě.“ To nebyla pozvánka, to naznačil, že chce mít klid. Povzdechne si a přemístí se k sobě. Znechuceně se kolem sebe rozhlédne. Zná tu každé smítko, přestože občas obmění prostředí. To Ash žije pořád stejně.
„A já taky,“ zamumlá nešťastně. Mohl by změnit, co by si přál, ale k čemu to je, když je tu vězněm. Nediví se, že po několika staletích člověk tu zešílí. Jemu by na to stačilo pár desetiletí. Nebýt Ashe, chodil by po zdích. Co má dělat? Když se dozvěděl o tom, že by mohli spolu spát, málem, že neprorazil strop do momentu, kdy zjistil, že ostatní se na něj dívají nenávistně. Přikrčil se na židli a nejistě se usmál. Poznámka ´Doufám, že je na ženské´ mu hned řekla, na co myslí. Ostatní, na rozdíl od něj bydlí sami. Brr, hnus. Jenže i on mohl skončit sám.
„Kdy ho to asi přejde?“ zamumlá nešťastně. Absolutně netuší, co má dělat a tak zapne televizi.
Sex a že je nemohoucí! To zrovna! On by mohl vyprávět! Někdy utahal i Lea, ale oba dva neutáhl. Ach bože, opět mít sex. Má nemá? Co má dělat? Úplně na to zapomněl. Jak mohl zapomenout na sex, nechápe. Měl ho tolik rád. Ne, on ho má rád stále, problém je v Derekovi. Je to sexuální maniak a nevěří na lásku. Jak někdo nemůže na ní nevěřit? I on starý cynik v koutku duše věřil, že jednou najde toho pravého. Jasně věděl, že bude muset mít manželku a mít děti, ale po porodu by ji dovolil si najít milence. Není nějak žárlivý drak. A je lepší mít doma nevěrnou spokojenou manželku než semetriku, jak jednou poznamenal jeho otec. Tohle je minulost, on žije teď. Otec tu není a matka taky, vlastně netuší, zda z jeho větve ještě někdo žije. Prohrábne si vlasy. Samé problémy, ale největší žije pod ním. Zadívá se na velkou postel. Prostě to zkusí zaspat.
Svleče se a lehne si. Zavře oči, ale mozek mu jede jako o závod. Nemůže se uklidnit a v mozku plave sex v různých podobách. Nakonec to vzdá. Kdyby byl ve své době, zajde do klubu, kde si zahraje twist, poklábosí se známými nebo bude tančit až do rána. K ránu půjde spát a vzbudí se k večeru. A otec mu vynadá, že za jeho mládí by se tahal dva dny a nemá žádnou výdrž. A samozřejmě by si dal skleničku whisky. Ta by ho spolehlivě uspala do němoty. I tak nechápe, že duchové nemohou spát, jíst, pít, ale mít sex jo. Ten pitomec, co sepisoval pravidla pro duchy, musel být namol nebo sexista. Jak se může mrtvola vzrušit, nechápe. Povzdechne si. Dvě hodiny ráno a stále nemůže se rozhodnout. Pravda je nesmrtelný, nikam nemusí spěchat, ale pochybuje, že to Derek pochopí. Ten byl nadšený jako on, když dostal svého prvního koně. Kašlal, že je ve večerním a skočil na koně. Matka lamentovala, ale otec se jenom smál. Hned ho projel. Tak Derek má stejnou radost a vsadí se, že by se hned projel.
Třetí hodina…
Proč noci musí být tak dlouhé? Co má dělat? Zazdít se tu? Víc to snad ani nejde. Má dělat mrtvého brouka? To by mu musel Derek povolit. Jak ho zná, nepovolí. Předstírat, že je impotent? To by ho otec hnal bičem a ihned by ho vydědil. To by spíš spolkl, že je na chlapy, než že se na nic nezmůže. Budou si muset promluvit. Dneska o páté.
Pátá hodina.
„Můžeš jít dál.“
„Och díky. Musím říct, že jsem měl strach.“
„Jako proč?“ nechápe Ashley. Bože, dál by život za panáka.
„Ale nic. Jen jsi byl napružený nic víc.“ Opatrně se posadí. Takto ho viděl poprvé – pan Nedotknutelný. Přemýšlí, jak nadhodit to co ho nejvíc zajímá – sex.
Jak začít? Nikdy se o tom nebavil, jak má začít?
Sedí proti sobě a přemýšlejí jak začít.
„Tak ahoj zítra.“
„Ahoj,“ hlesne bezmocně Ashley. Jakmile odejde, uvolní se. Najednou ví, jak by asi začal. Zítra to zkusí.
„Ahoj.“
„Tak zítra,“ hlesne nešťastně Derek. Jak má začít, když kamenná socha je živější než vikomt. Ten by svým chováním člověka rozebral na kusy, myslí si s polštářem přitisknutým k tělu. Taková báječná věc se moci dotýkat věci a neprocházet jimi. Pravda trvalo to nějaký rok, než se to naučil, ale stálo to za to. Zítra mu to vysvětlí!
„Zítra o páté.“
„Jako vždy.“
Tentokrát… tentokrát to musí vyjít, myslí si oba nešťastně.
Zítra… Zítra…
Po roce.
Dnes na sto procent, myslí si u zrcadla. Nechápou, že prostě se k tomu za celý rok neodhodlali, jenže jakmile usedli ke stolku, byl konec. Mlčeli jak zařezaní. Pravda, občas dali řeč. O politice, o tom, co se naučil, ale sex bylo jedno velké tabu. Jako by to slovo bylo hnusné, přitom je tak hezké.
„Dneska je výjimečně hezky.“
Jedno z pravidelných témat je počasí. Dřív se chechtal nad tím, ale je to východisko z atmosféry mlčení.
„To ano, je přímo nádherně.“ Je hezký, ale to by si ho jinak nevybral jako milence. Hezký a přitahoval ho. Jen si říká, zda to bylo i u něj stejné nebo jen předstíral? Sotva odešel, měl někoho jiného po ruce? Byl osel.
„I když v televizi říkali, že bude chladná zima.“
„Krutá. Je to možné.“
Zase nic? Najednou se ozve hluk a oni vyskočí ze svých křesel. Ženou se ven. Odhrnou záclonu. Soused se stěhuje a hele nese kanárka. Je starý, sotva se vleče.
„Stěhuje se?“
„Podle dodávky určitě.“
Podívají se na stěhovací vůz.
„Jdeš do toho?“ Ashley v duchu si povzdechne. „Je fuk, zda jsi sadista, impotent nebo maniak. Prostě bychom… Cítím se jak slon v porcelánu. Bavil ses někdy u čaje o páté o sexu? Já ne, ne že bych nějaký takový dýchánek zažil.“ Polkne, jak sbírá v sobě to říct. Proč jenom má méně odvahy než v šestnácti? „Líbíš se mi.“ A je to tady. Právě se naservíroval nahý na podnose. Teď buď se mu vysměje, nebo ne.
Ashley má v tu chvílí v hlavě chaos. „Mně taky.“ A je to tu.
„Ja… jako… Jupí!“ vykřikne a obejme Ashleye. Neříkal by to, kdyby to nemyslel vážně. Pohladí ho po tváři, nakloní se k černovlasému muži a políbí ho.
Ashley se cítí jak na houpačce. Jak dlouho necítil objetí, polibek? A musí říct, že je to skvěle. Obejme ho a pevně ho k sobě přitiskne. Rukou ho mimoděk hladí po širokých zádech. Uvědomí si, že asi mluvil pravdu o tom, že dělal zednické práce.
„Jak to, že jsi tak svalnatý?“ optá se zničehonic Derek.
„Právě jsem si to říkal taky. Jízda na koni, šerm, box,“ vyjmenovává.
„Ty vole, to je věci.“ Ash se zamračí. „Promiň, vím, že to nemáš rád.“ Políbí ho krátce na rty. „Stále nechápu, jak to, že nemůžeme tolik věci a tohle ano.“
„Ten kdo stanovil pravidla, byl buď opilý, nebo sadista.“
„Jak to myslíš?“ optá se Derek po dalším dlouhém polibku. Je rád, že se soused odstěhoval, protože má pocit, že by naproti sobě seděli dalších deset let.
„Dva duchové v jednom místě je rarita. Než se dozvědí, že spolu mohou něco mít, uplyne desítky let. Než začaly kurzy, nevěděli to vůbec.“
„Fíhate, byl to sadista.“
„Nebo opilec, který prostě škytnul a vynechal to.“
„Zapomínáš na třetí věc.“
„Jakou?“ zeptá se Ash s narůstající touhou.
„Byl to sexuální maniak a říkal si, že člověk se obejde bez spánku jídla a pití, ale sexu ne:“
V Ashovi zabublá smích a rozesměje se. „Taky mě to napadlo.“
„Ať to bylo tak nebo tak, můžeme se milovat.“ Staromódní slovo tak nádherně se rozpouštějící se na jazyku a v duši. Vášnivě políbí Ashe. „A nespornou výhodou je rychlost sundání šatů.“ Sotva to dopoví, oděv zmizí.
„A rychlost!“ Nenechá se zahanbit Ash a oba dva přemístí do své velké postele. Nikdy by neřekl, že ji bude ještě jednou obývat a k tomu s někým, kdo vypadá jako jeho vrah.
Derek se rozesměje. Moc dobře si uvědomuje nahé tělo pod sebou. Začne ho líbat. Ash přivře oči. Kdepak tohle není Leo ani náhodou. Rozesměje se.
„Stalo se něco?“
„Ne, jenom jsem šťastný.“
Derek zapátrá v jeho obličeji, ale nevidí tam nic než opravdu spokojenost. Opět ho políbí, ale potom sklouzne níž. Ash je zavře úplně. Chce si tohle první milování plně vychutnat.
„Je to strašně dekadentní,“ pronese jednoho dne Ashley.
„Co?“ optá se Derek a pohladí svého vikomta, jak mu v duchu říká, po nahých zádech. Oba na sobě mají župany, ale ty jen zvyšují jejich sexuální apetit. Jednou měli rozhovor na téma ženský kotník. Nějak nechápal, až co se zahalil… Pochopil, i když nahota má taky něco do sebe.
„Sedět na tvém klíně nahý jenom v županu a předstírat, že si dáváme čaj. Matka by nejspíš omdlela.“
„Pořád lepší, než být na záchodě a dívat… Jak je to dlouho? Co jsem duchem, ztrácím přehled o dnech a rocích a noviny už nemáme.“
„Máme televizi. Je fakt, že by bylo lepší, kdybychom mohli jíst.“
„Ale můžeme dělat jiné věci.“ Nahne se mu k uchu. „Co kdyby ses nabodl na můj kouzelný klacek a důkladně se udělal?“
„Kouzelný?“ vyprskne smíchy.
Derek si pomyslí, že má strašně rád, když se směje, což není příliš často, proto s vážnou tváří přikývne. „Jistěže, protože dokáže uspokojit stárnoucího šlechtice, v tom případě je opravdu kouzelný.“
„Já a stárnoucí?“
„No jsi o dvě stě padesát let starší než já… miláčku,“ dodá provokativně.
„Já ti dám!“ Nadzvedne se a nabodne na ten takzvaný kouzelný klacek. „Jestli ty máš ho kouzelný–“
„Ale jistěže máš ji nenasytnou a čarovnou,“ přeruší ho a pomůže mu nadzvednout se. „Jinak bych se do ní nezamiloval.“
„Jak někdo může se zamilovat do zadku, nechápu.“
„Já ano a té tvé jsem totálně propadl. Ovšem nesmíme zapomínat ani na tvůj rozkošný klacíček.“
Ash málem, že nevyprskne smíchy nad tím. Už dávno zjistil, že prostě ho rád provokuje různými názvy jeho zadku a penisu. Dívají se navzájem do tváří a snaží se odhadnout, kdy už ten druhý bude. Malá nevyčerpatelná hra, kterou by mohli hrát hodiny. Najednou Derek zamrká.
„Vyhrál jsem.“
„Já vím, máš v tom delší praxi.“ Hra je u konce a oba zasténají. Teď už nejde o nic jiného než jak se uspokojit, když se ozve mohutné BUM. Oba ztuhnou, pomalu otočí hlavu ke dveřím. Ash vyběhne a zůstane v prázdnu. Nevěřícně zírá do krajiny, spíš na trosky domů, co tu byly.
„Co se děje? Zahal se.“
To kupodivu Ashe vzpamatuje. „Jsme mrtví a právě bourají náš dům.“
„Takže budeme svobodní?“
„Ne, budeme beze střechy nad hlavou!“
„Kurva!“ nevybíravě zakleje. „Co budeme dělat?“
„Zachráníme, co se dá!“ Vletí nazpět, roztáhne ruce a objeví se opalizující prostor. Nastrkej tam všechno, co tu vidíš a rychle přines od sebe věci a nerozbij to!“ Vybaví si, jak dopadla váza z dynastie Ming. Derek se na nic neptá a opatrně uloží porcelán do prostoru. Nechápe, co se tu děje, ale plní Ashleyho příkazy, jako by on měl navrch.
„Co se děje?“
„Všechno?“ prohlédne si prostor.
„Potíš se.“
„Víš, jak těžké je něco takového vytvořit a udržet? Určitě všechno?“ Podruhé už tohle neotevřu, aspoň… BUM. Mimoděk se otočí. Stěna, která tu byla, už není. Rychle zavře opalizující trhlinu a klesne na zem. „Co je ti?“
„Do prdele, kde máme oblečení?“
Oba se podívají na sebe a na župany, potom na místo, kde byla trhlina. Derek zvedne ruku a ukáže před sebe. „To bude dobrý. Nikdo nás nemůže vidět.“
„Právě že může. Cestující duchové a co si pomyslí o dvou duchách v županech?“
„Ehm, netuším.“
„Že jsou retardování, když si neuměli vzít oblečení!“
Derek zůstane na něj civět. A to si myslel, že mu bude vadit, že si budou myslet, že spolu šukají. „A já myslel, že–“
„Raději nemysli.“ Přitáhne k sobě župan. „A se sexem je konec.“
„Počkej, jak konec?“
„Tak jak to říkám! Na veřejnosti to dělat nebudu!“
„Ale–“
„Žádné ale! Nebo chceš předvádět ostatním porno?“ Dřív něco podobného neexistovalo, ale od Dereka se dozvěděl o věcech, o kterých by raději nic nevěděl. K čemu je vlastně porno, nijak moc dobře nepochopil.
„No to ne, ale…“ I když co mu to tak vadí? Nerozumí tomu. Místo toho přijde spásná myšlenka. „Proč to tu zbourali?“
Ashley si povzdechne. Opravdu sexy chlap, ale někdy s inteligencí dítěte. „Budou tu stavět. Domy byly skoro v centru Londýna. Otázkou je, co tu postaví.“
„Super! Takže nebudeme bez sexu delší dobu.“
Ash neví, zda se smát nebo plakat. „Ne, nebudeme.“ Ucítí objetí.
„To bude dobrý.“ Políbí ho. „Nějakou dobu to bez sexu vydržím. Opravdu. Budu tvé přání respektovat.“
Nespadl mu nějaký trám na hlavu, pomyslí si neklidně Ashley. To by si snad toho všiml. „To budu rád,“ řekne procítěně. „Podívej se.“ Ukáže před sebe. „Tohle je duch. Když zemřel, tak jednoduše ho nevzali ani do Nebe ani do Pekla. Časem se prostě vypaří.“
„Chudák.“
„Ne, chudáci jsme my!“ vyjede zlostně. Po těch letech by se taky rád vypařil, i když nyní ne. Posadí se na sutiny bývalého domu. Ještě štěstí, že dokázal zachovat věci. Vedle něj se posadí Derek. Obejme ho kolem ramen.
„Pěkné klacky,“ najednou uslyší. „Nechtěli byste si vrznout?“
„Odprejskni!“ spustí Derek a přitáhne Ashleymu župan. Začíná vikomta chápat. A rozhodně nemíní ho někomu předvádět! To tak. Bude ho chránit před dotěry. Nikdo na něj nesáhne! Odhodlaně se narovná, z úst mu málem, že nevychází vrčení. Ucítí polibek na tvář. Pohlédne do rozesmáté se Ashovy tváře. Miluje ho. Někdy během let se do protivného vikomta zamiloval.
„Konečně základy,“ řekne nadšeně Derek a rozmáchne se. Sutiny a všechen bordel je pryč. Kolem stojí pár celý vozový park různých stavebních strojů.
„Ano. Myslím, že dle velikosti tu chtějí postavit buď hotel, nebo nějaký ten činžák.“
Derek přimhouří oči. „Mám to!“
„Ano a co?“ Snad to nebude mít do co činění se sexem. Párkrát měl podivné nápady ohledne sexu. Kam na to chodí, nechápe.
„Zabereme si pro sebe třinácté patro!“ zachechtá se.
„Třinácté patro?“ podiví se vikomt. „Proč třinácté? A proč zabrat?“
„No, nebude to krásné, když výtah bude mít čísel dejme tomu dvacet pět a bude tam chybět třináctka, přitom na baráku bude?“ Celou dobu se zle pochechtává a mne si rukama. „Titulek! Dům, kde neexistuje třinácté patro! Kdo bydlí v třináctém patře?“
„Aha,“ začíná chápat. „Třináctka je nešťastné číslo.“
„Přesně. Zvládneme si to zabrat a musíme udělat ještě jednu věc.“
„Jakou?“
„Aby nešidili na materiálech.“
„To dělají?“
„A jak! Kdo může, ošidí i vlastní babičku!“ ujistí ho. „Netoužím, aby mi barák spadl na hlavu! Mrkni se!“ Ukáže na dobře oblečené lidí s helmami na hlavách. Sletí k nim. „Mají plány!“ Vikomt nakoukne, ale těm čárám moc nerozumí. „ Tři patra obchodů, potom restaurace a podobně a potom možná kanceláře a nakonec obytné místnosti. Byty. Luxusnííí!“ Hvízdne nakonec. Hm, to jde. Prostě třinácté patro bude celé naše. Jen se podívej. Několik bytů, koupelny… mohli bychom si říct místo o bazén, a fitko?“
„Duch nepotřebuje cvičit.“
„Máš pravdu! Tak místo fitka bude sauna a taky terasa s kytkami.“
Ashley jen napůl vnímá, protože teprve teď mu došlo, k čemu se chystá a jak je vidno, Derek si toho vůbec nevšiml.
„Můžete!“ křikne muž s helmou na hlavě. Je spíš sportovně oblečený. „Poodejdeme,“ řekne k ostatním.
„Dobře. Moje impérium,“ pronese muž s bystrýma očima. „Dalo mi to práce, než mi spadl poslední dům do klína.“
„Je to skoro v centru,“ poznamená jeden. „Muselo to stát majlant.“
„Už jako malý… Co se děje?“
„Pane Remi, lidské kosti!“
„Cože?“
„Našli jsme hrob.“ Muž rozpačitě stojí. Neví, jak dál.
„Zdržení,“ řekne majitel budoucího impéria. „Vyřiďte to a ať to dlouho netrvá.“ Už z dřívějška mu zkušenosti, že to nechávat plavat nemá cenu.
„Ashley, to jsou moje kosti!“ nadšeně tahá vikomta za ruku. „Nikdy bych neřekl, že… Ashley, co je ti?“
Ten polkne. Za tu dobu si na Dereka zvykl. „Pohřbí tě.“
„No ano, a co má být?“
„Nechovej se jako dítě! Odejdeš. Do Nebe asi ne a do Pekla taky ne. Můžeš jít kamkoliv chceš, chápeš?“ zasténá, když vidí nechápavý výraz. „Vážně, mohl bys trochu uvažovat.“
„Ale nemusím odejít.“
„Kdo by zůstával na místě své smrti a nakonec se stejně vypaříš, odejdeš.“
„Sakra.“ Tak nějak si konec nepředstavoval. Dívá se, jak vybírají jeho kosti a dávají je do misky. Někdo volá policii. Nemá odvahu se podívat do Ashleyova obličeje. Vlastně neví, jak reagovat.
„Zvládnu to tu.“
„Ty vlastně nemáš nic, že?“
„Ne, já ne. Jsem odsouzen tu věčně být, ale víš co, zrealizuji tvůj nápad. Mohl bych třinácté patro zabrat pro sebe. Jednu místnost bych mohl vybavit věcmi, které jsem schraňoval.“
„A to si vezmi, že budeš mít televizi, nezapomeň, aby ti ty pokoje vybavili! Ten chlap má peněz nadbytek.“ Začnou jeden přes druhého líčit, jak se to vybaví, na co se musí dohlédnout. Derek mluví a mluví, občas mu do toho vpadne vikomt. Jako by chtěli zapomenout, že právě se rozloučili.
„Je to tu,“ řekne smutně Derek. Dívá se, jak policie odváží jeho kosti. Udělá krok, další. Je svobodný. Potěší ho to.
„Běž!“ pobídne ho Ashley.
„Já…“
„Mazej!“ polkne slzy. „A přijď se ukázat a řekni, jaký jsi měl pohřeb.“
Derek se zaškaredí. „Levný!“ křikne a udělá osudový krok.
Ashley se otočí k díře. Už opět dolují zem a je čím dál větší. Za chvilku se budou tyčit pilíře a dům růst. A on zatím vyděsí každého, aby zrealizoval ten šílený nápad. Derek má pravdu. Zaslouží si pořádné bydlení.
Derek zatím se prochází městem. Je mu smutno a zároveň se raduje. Nemusí nijak spěchat, moc dobře ví, kde kosti najde. Určitě budou v soudní budově na patologii. Taky zjistí, že byl zavražděn. Zajímalo by ho, jak to ovlivní stavbu baráku. Vkročí do soudní budovy a jde hledat forenzní oddělení. Tak je tu. Zastaví se nad plechovou mísou, v které jsou jeho kosti.
„Tak budete brzy pohřben.“
„Ježíš, to jste vy?“
„No ano a kdo jiný?“ pronese vedoucí Oddělení pro zavražděné duchy. „Na kurzy už nebudete muset docházet a já jdu za vikomtem.“
„Nezakážete mu to třinácté patro?“
„Cože? Och ani náhodou. Jen mu chci oznámit, že jeho bydlení se zvětšilo, nic víc.“ Plácne ho po rameni. „Tak to máte za sebou.“
„Děkuju.“ Jenže paní učitelka z oddělení je pryč a místo něj tu stojí vysoká žena a natahuje si rukavice.
„Tak jdeme na to, Miki.“ Žena v bílém si nastaví magnetofon na poznámky.
„Fuj, staré kosti!“ odfrkne si dotyčný v modrém neforemním oděvu.
Začnou kosti skládat na stůl.
„Byl to mladík. Hele, jedna kost chybí. Stehenní. No nic, asi ji někde zapomněli nebo je rozdrcená. Někdo ho zavraždil. Rozsekal na kusy a věděl, co dělá. Podívej se.“ Přitáhne loketní kost, očistí ji a bříškem prstu pohladí kloub. Objeví se vryp. „Někdo toho chudáka rozporcoval. Musím to nahlásit.“ Vezme telefon a vytočí číslo. „Sakra, obsazeno. Dojdu tam. Hned jsem zpátky.“
Miki přikývne, ale jakmile je z dohledu, vytáhne svůj mobil. „Pane Rimi, je tu problém. Ten muž byl zavražděný.“ Celou dobu se chladně dívá na kostru. „Ano, jistě, teď to nejde, večer. Ano, jistě, děkuji.“ Otočí hlavu, zda tam někdo není. „Máš smůlu, chlapče.“
„Počkat, co se děje?! Komu jsi to volal a o čem? O mně? Hej, co chceš udělat? To ne! Hej doktorko, zabraňte mu v tom.“ Jak vidno neslyší ho. Povzdechne si. Musí to zvládnout sám.
„Tak tady to je, Ándry!“
Detektiv sebou trhne. „Díky.“ Neví, jak ji říct, aby raději ho neoslovovala. „Takže říkáš rozčtvrcený?“
„Ano.“
„Mrkneme se do pohřešovaných osob. Zatím tam zavolám, ať zastaví stavbu, i když pochybuji, že to pomůže. Bože, to nám chybělo. Díky.“
„Dokončím to, Ándry.“ Detektiv si zoufale pomyslí, že to musí dělat naschvál, ale nevypadá na to, když ji slyší diktovat další údaje o kostře.
„Tak a konečně mou vraždu vyšetří.“ Usměje se. Musí to říct vikomtovi. Pokusí se vyjít z místnosti, ale nejde to. „Musím s nimi zůstat, že? Morbidní!“ křikne nahoru. Posadí se na židličku, prsty vztekle bubnuje do psacího stolu. Dívá se, jak lidé odcházejí, přicházejí, občas někdo se zastaví nad jeho kostmi. Když už nikdo nepřichází, uvědomí si, že je večer a budova je prázdná. Tak a on musí tady sedět se svými ostatky. Najednou uslyší kroky. Zřejmě nějaký workoholik. Taky takový byl. Zvědavě pozoruje muže, kterého ta doktorka oslovovala Mikiho.
„Hej! Co to děláš?!“ zakřičí, když ho pozoruje, jak strká jeho kosti do bílého neprůhledného sáčku. „Hej, bere moje kosti! Zastavte ho! Do pytle! Hej, kam jdeš?!“ Zřejmě ho neslyší. Zvedne židli a hodí ji. „Hej, on je snad hluchý!“ Jde k němu., mává mu rukou před očima, ale nic. „Ještě ty kosti někomu prodá,“ mumlá bezradně. Buď jeho moc nefunguje… Sakra, on má v uších sluchátka! To je cvok! To při krádeží poslouchá nějaký rock nebo co? „Hele, to se nedělá, slyšíš?“ Snaživě se mu snaží vytáhnout sluchátko z ucha, ale je drobné a muž se nervózně a rychle pohybuje. Konečně zastavil.
„Co… Co… Přestaň!“ řve s očima přilepenýma na zvláštní dveře, na kterých jsou výstražné cedulky a obrovský nápis Biologický materiál a snad ještě větší Nebezpečí a Neotevírat. K čemu to tu sakra mají?! Začne zápasit o to, aby to neotevíral, ale marně. Polkne, když dveře zaklapnou.
„Tak hotovo,“ zamumlá Miki. „Dneska ty dveře nějak blbnou.“ Vytáhne plastový pytel zmenšený tak devadesát krát. „Nyní sem!“
„To…To… Já tu nechci bydlet!“ zařve, ale není mu to nic platné. „Neee, kam to jdu?!“ zamává rukama, ale vír ho odnáší pryč. Zamrká, protože prostředí dobře zná.
„Dereku?“
„Nazdar, vikomte,“ hlesne a posadí se na bagr. „Moc to tu nepokročilo.“
Ashley si ho zvídavě prohlíží. „Chceš o tom mluvit?“
Derek kouká na oblohu. Kdyby nebyl duch, řekl by, že je mi zima. „Teď? Ne.“
Vikomt přikývne a obme ho kolem ramen. „To se spraví.“
Tak to těžko. Spálené kosti nedá dohromady ani zázrak, i když nechápe, co tu dělá. „Zařídíme si ten nejlepší bejvák, jaký je možný. Oškubeme tyhle parchanty na doraz.“ A škoda, že toho debila nemohu zaškrtit. Je to nespravedlivé a duchové by měli mít možnost se pomstit. Přesně by věděl co s tím idiotem udělat. Hezky by ho nacpal do té skříně na biologický odpad. Živého.
„Bude ten nejhezčí a začneme hned zítra. Musíme je přesvědčit, že by měli raději pracovat pro nás.“
„Dobře. Jsem rád, že jsem se vrátil.“ Lepší než hnít tamhle. Mlčky pozorují jak obloha šedné a slunce pomalu šplhá na oblohu. Oba dva se přiblíží k plánům v jedné z maringotek.
„Chce to změny.“
„Tak to napíšeme.“
„Umíš to?“ řekne obdivně Derek. „Tak daleko jsem se nedostal.“
O pár dní se dívají na obrovské míchačky s betonem. Drží se za ruce a dívají se, jak vzniká jejich nový domov. Najednou uslyší psí štěkot.
„Chyťte ho!“ volá klopýtající muž.
Oba dva se podívají tím směrem a smějí se, když Derek si uvědomí, že pes drží v hubě silnou kost. „Počkejte, to je moje kost!“ zařve a vrhne se k psovi. Hlavou mu letí myšlenky, že konečně ví, proč tu skončil. Ta chybějící stehenní kost!
„Zastavte to!“ křičí muž a mává rukama, ale míchačka už je nachýlená a do jámy teče beton. „Ne! Dusty, ne!“ Jenže jak je Dusty v ráži, uklouzne mu noha a on skončí v betonu. Ani přes hluk motoru není slyšet zakňučení.
„Dusty! Ne!“
„Co se tu děje?“
„Je tam pes, šéfe!“ Ukáže jiný muž do jámy.
Ten si pošoupne helmu. „Tak s tím nic už neuděláme. Holt tam zůstane a jak to, že tu byl pes? No tak?!“ Prohlédne si své podřízené. Ti uhýbají zrakem.
„Co se stalo?“ zeptá se nechápavě Ashley.
„Ten pes měl mou stehenní kost a právě skončil v betonu.“
Vikomt se snaží udržet vážnou tvář, ale pak se rozesměje.
„Ty…!“ Derek ho bouchne. „Měl jsem šanci se zachránit!“
„Promiň.“
„Moc zkroušeně nevypadáš. Moje kost v betonu, ze zbytku je asi prášek.“
Vikomt pochopí. „To je mi líto.“ Pohladí ho po tváři, když se ozve mohutné haf haf. Otočí se. „To…“
„Bude tu s vámi bydlet,“ uslyší známý hlas vedoucí Oddělení pro zavražděné duchy.
„To ne! To je náš dům! Naše patro a psy tam nechceme! Nepočítali jsme se zvířetem, že jo?!“ Drcne Ashe do boku. Ten souhlasně přikývne. Vedle vikomta a Dereka se posadí pes neurčité rasy. „Nechceme tu sebevražedného psa!“
„Byla to náhoda.“
„To je fuk! Nemá co tu dělat! Nikdo ho nezavraždil!“ spustí pro změnu Ash. Derek mohutně přikyvuje.
„Ano, ale měl v zubech kost zavražděného chlapa, tedy vás, tím pádem se na něj vztahuje podmínky zavražděného muže. Budete mít dost místa, ne? Musím běžet, milánkové. Musíte si to vyřídit mezi sebou. Mějte se tu!“
„Já ji nenávidím,“ pronese Derek a potom ukáže na psa. Jednohlasně řeknou. „A do kanálu, sebevrahu!“
Konec
