Mečíř z hory Nebeské milosti
2.
Cho Dong-oh stojí vysoko na skále, hledí dolů na zem. Nic nevidí, jen nekonečnou plochu písku. Horizont splývá s oblaky. V duchu počítá, jak dlouho tu je, ale nemůže se dopočítat. Ví jen, že uběhlo hodně času, ale je rád, že tu je, protože každý den se něco děje. Mistr So Yun-ho ho vzal do učení. Denně cvičí s mečem. Netuší, proč to dělá, protože, když sem přišel, odmítl jeho žádost. Později souhlasil, ale stále má pocit, že ten meč nechce vykovat. Nerozumí tomu, protože mistr je mečířem.
Vánek se opře do dlouhé modré tuniky, která se vlní kolem kolen. Je to úleva, když ví, že existuje vítr, slunce, voda, ale touží jít dolů, pomstít svou milovanou. Tenhle svět klidu není pro něj.
„Už bych tě zabil,“ ozve se u něj hlas a on ucítí na krku ostrý meč. „Jestliže chceš Guymaa zabít, potom musíš být lepší než on.“
„Je démon, já jsem člověk, mistře,“ namítne klidně.
„A? Pojď.“ Vede ho dolu k oblíbenému místu, odkud jak říká, je nejkrásnější výhled. Dong-oh se posadí na maličkou židli, zatímco Yun-ho do svého křesla. „Porazit nepřítele není jenom o schopnostech nebo síle. Je o vytrvalosti, o umění s mečem, trpělivosti, ale i strategii. Tím, že je silnější, rychlejší je taky lepší?“ Přitáhne k sobě pergamen. „Podívej se na to.“
„To je opičí král,“ řekne s úctou.
„Ano. Malý opičí král vyhrává nad většími silnějšími démony.“
„Ale…“
„I člověk může porazit démona. Meč dostaneš, ale pokud se ho nenaučíš ovládat, jak ho chceš zničit?“ optá se laskavě. Ruka mu spočine na rameni. Miluje i nenávidí tyhle kradmé doteky. Pohladí ho po tváři. Potom se stáhne. Tolik po něm touží, že je to skoro nemožné.
„Kdybych měl meč, který mi přísluší, naučil bych se ho ovládat,“ namítne tvrdohlavě.
Yun-ho si povzdechne, postaví. Najednou v ruce má dva meče. Podá mu ten světlejší. „Tak to zkus, když myslíš, že mé meče tak snadno ovládneš,“ řekne posměšně. Potřebuje, aby se to naučil. Musí vědět, že pýcha zde nezmůže nic.
Cho Dong-oh obdivně pozoruje jeho lesk.
„Chceš se obdivovat meč nebo bojovat? Potom můžeš jít do ženských komnat,“ popíchne ho.
Dong-oh vyrazí s výkřikem. Najednou meč nemá v ruce, ale drží ho Yun-ho.
„První chyba. Proč ses dal vyprovokovat? Zbytečně jsi ztratil rozvahu a klid. Nebo myslíš, že ho porazíš divokým výkřikem?“
„Už to neudělám, mistře So Yun-ho.“ Převezme od něj nazpět meč. Postaví se proti němu. Yun-ho ví, že podruhé stejný trik nezabere. Zamumlá slova. Odněkud vyrazí divoký pták. Dong-oh se ani nehne, pouze se na něj upřeně dívá. Najednou proti němu zaútočí a opět.
„Jste rychlejší, mistře,“ postěžuje si.
„Nejsem, to ty nedáváš pozor a meč tě neposlouchá. Postav se na místo, ukážu ti.“ Opět stejná situace.
„Proč?“ optá se hořce. „Nechci zde trávit roky učením. Doteď jsem se učil. Musím stále? Doufáte, že nebudete ho muset vykovat?“
„Naopak, dlouho to trvat nebude.“ Posadí se zpět do křesla. „Stejně jako výcvik, tak i železo potřebuje čas. A já potřebuji znát tebe i jeho.“ Z kusu kovu vyková dva meče. Zítra ho rozdělí, ale zatím budou bojovat.
„Ano,“ ozve se vedle něj. Yun-ho si uvědomí, že na něj zapomněl, jak byl myšlenkami u nebeského kovu. „Půjdeme trénovat?“
Yun-ho se podívá na sevřené pěsti na kolenou. Nenávist ho zcela pohlcuje, ale i přesto v něm je stále dobrého. Možná se z pasti, do které se dostal, dostane. Zatím, ale je pohlcován stále víc a víc. Musí ho vykovat co nejdřív, dokud ještě má lidskou duši. Postaví se s mečem v ruce. Podá mu druhý z mečů, které pro sebe vykoval. Ten temný, který touží zabíjet.
Dong-oh ho přijme. Oči se mu rozšíří, když ucítí temnou auru, která z něj vychází. Zvědavě se podívá do mistrovy tváře, ale ta je nečitelná. Co je to za meč? Yun-ho zaútočí. Ví dobře, že meč mu dodá nejen zběsilou odvahu, ale taky sílu. Proto byl vykován, proto nese na sobě temný cejch smrti nekončící touhy po smrti. Taky za to se platí, i když nebude tušit proč.
„Je nádherný,“ řekne nadšeně po tréninku. „Jak mi to šlo, mistře? Dostanu taky takový? S tím bych Guymaa snadno porazil.“
„Necítíš se unavený?“
„Trochu,“ připustí.
„Ten meč dodá ti sílu, ale taky si tvoji sílu vezme. Po boji tě zabije i kuře,“ řekne nemilosrdně. „Chceš zemřít?“
„Ne, ale jsem na to připravený.“
Yun-ho přikývne. Věří mu. On nikdy nebyl na to připravený. I když žije déle než lidé, nechce se mu umírat. „Dobře. Půjdeme spát.“
Dong-oh uctivě skloní hlavu. Společně vejdou do příbytku. Dong-oh si sundá tuniku a jen v košili a kalhotách se položí do měkkých podušek. Yun-ho se na něj dívá. Místo toho vyjde ven, kde slunce zapadá. Ucítí známou vůní. Usměje se, když vedle něj lehce se snese jeho bratr. Měkce na něm spočine pohledem. Není v úboru posla, takže má volno.
„Copak se stalo? Nemůžeš spát?“ přistoupí k němu a krátce ho obejme.
„Rád tě vidím, Sung-soo.“
Ten zvědavě nakloní se přes jeho rameno, aby viděl na jeskyni. „Máš hosta a velmi dlouho,“ řekne uličnicky.
Dong-oh zaslechne hlasy, narovná se. Kdo to může být? Určitě to není člověk. Zvedne se. Najednou se zarazí, když se k němu dostane omamná vůně, z které se mu zatočí hlava. Udělá krok vzad.
„Tvůj host je zvědavý, bratříčku.“ Odrazí se a oba se snesou na terasu. Yun-ho se posadí na malou stoličku, ruka spočine na bratrově stehně. Naléhavě ho sevře.
„Miluji ho.“
Sung-soo zvážní. Zabolí ho to, ale nedá na sobě nic znát. „Je posedlý temnosti. Touží po pomstě, Maličký,“ řekne něžně.
Yun-ho schýlí hlavu, položí mu ji na stehno jako v dětství, kdy on byl malý a jeho bratr už velký. Sung-soo mu vjede rukou do vlasů, které se volně kolem něj rozprostírají. Hladí ho, jemně je čechrá. „Já vím, ale stále ještě je člověkem – ne přízrakem.“
„Víš, že…“
„Prosím.“
Sung-soo se vážně dívá do pouště. Nechápe, proč si to tu bratr vybral, když by mohl žít v paláci. Jistě má tu kovárnu, ale tu by mohl mít kdekoliv na světě.
„Nebude tě milovat.“ Ne tak, jak si to zasloužíš, Maličký, osloví ho přezdívkou, kterou mu říkal dřív.
„Mám dost lásky za oba, Sung-soo. Mohu to udělat a víš, že láska může zvrátit tento proces.“
„Proto mu chceš vykovat meč?“
Yun-ho uhne pohledem, zvedne hlavu. „Ano. Bude to meč pomsty, ale…“
Sung-soo se k němu nakloní, vezme mu tvář do dlaně. Naléhavě se mu podívá do očí, které září, jak už dlouho ne. Má mu se pokoušet to rozmluvit? „Jestliže mu vykováš ten meč, potom jen ho popostrčíš do propasti, z které není úniku. Nech ho odejít.“
„Musí splnit nejdřív svou touhu. Může ještě milovat.“
Sung-soo ho pustí. „Jistě, to může, ale bude chtít? Rozmyslí si to dobře.“
„Vykovám ho brzy. Pomstí se a vrátí se ke mně. Budeme šťastní nebo nechceš, abych byl šťastný?“
„Po ničem víc netoužím než po tomto, Maličký.“
„Maličký?“ plné rty se zvlní jemným úsměvem. „Dlouho jsem to neslyšel.“
Sung-soo se zvedne. Není rád, že si vybral toho cizince, ale bude respektovat jeho touhu a lásku. Proti lásce nic nezmůžou ani bohové. Stejně jako proti pomstě. „Protože už nejsi malý, Yun-ho. Vyrostl z tebe krásný mladý muž.“ Zarazí se, jako by řekl víc, než chtěl. „Musím letět. Dávej na sebe pozor, a kdybys cokoliv potřeboval, potom mě zavolej.“ Odrazí se.
„Mladý krásný muž?“ zopakuje Yun-ho jeho slova. „Bratr. Nejspíš není rád, že jsem si někoho našel,“ řekne si. Odrazí se a dvěma skoky je před vchodem do jeskyně. Nádheru měsíce, která zalévá svým svitem poušť, si nevšímá. Vstoupí dovnitř a jeho pohled zalétne k Dong-ohovi. Dívá se na něj s otázkou v očích. Yun-ho se pod tím pohledem zachvěje. Rychle zatáhne u své postele závěs, jako by ho mohl uchránit od pohledu na tvář druhého muže.
Dong-oh se vztyčí na jednom lokti. Dívá se na průsvitný závoj, za kterým je jeho mistr. Sotva vidí jeho obrysy. Šelest a obrys postavy mu ukazuji, jak se svléká. Vyschne mu v krku. Ten krátký okamžik, kdy se na sebe dívali, byl zvláštní. Cítil ze svého mistra touhu. Poslední dobou začíná tušit, že po něm touží. Lehne si nazpět. Dívá se na strop, který jemně světélkuje. Nemohl si na ten pohled dlouho zvyknout, ale teď je to pro nějak tak přirozené.
Otočí hlavu k svému mistrovi. Něco se v něm sevře. Zvedne se, přistoupí k závěsu. Napůl chápe, co chce udělat, napůl se tomu vzpírá. Ruka odhrne závěs, který mu odhalí tělo v pokrývkách. Opře si jedno koleno o pelest.
„Dong-ohu, potřebuješ něco?“ optá se udiveně Yun-ho, ale srdce mu zběsile tluče. Slyšel snad něco z jeho rozmluvy s bratrem nebo proč tu je? Ale Sung-soo by ho na to upozornil.
Dong-oh váhavě se ho dotkne. Jemná pokožka ho překvapí. Neví, co čekal, ale rozhodně ne tohle. Chladně uvažuje, ale někde v koutku duše ví, že to chce udělat.
„Já? Nevím sám… Snad meč.“
Yun-ho odsune jeho ruku. A to doufal, že přišel k němu s něčím jiným. Posadí se. Jednoduchá tunika jen vepředu zavázána poodhalí kousek pokožky. „Budeš ho mít, slíbil jsem ti to.“
„Promiň.“ Prohlíží si ho, jako by ho viděl poprvé. Ruka se sama od sebe natáhne a dotkne se pramene smolných vlasů. Pramen proklouzne mezi prsty jako živý.
„Co chceš? Měl bys jít spát. Budeš unavený.“
„Já vím.“ Dívá se mu na rty, které se na něj přísně dívají. Viděl je smát se? Teď se pohybují. Natáhne se k němu a políbí. Je překvapen jejich měkkosti. Nikdy si neuvědomil, že jsou stejné jako ženské. Nikdy muže nepolíbil jenom vždy Son-hwa. Uvědomí si, že jejich rty na sobě prodlévají neskutečně dlouho. Obejme ho. Je mu jedno, co se stane. Chce na chvilku zapomenout na pomstu, na Guymaa a na svět.
Yun-ho mu stáhne tuniku a odhalí záda. Prsty něžně přejedou pokožku. Zaváhá, protože vlastně netuší, proč tu je. „Chceš to?“
Dong-oh neodpoví, místo toho se od něj odpoutá a rozváže mu tuniku. Ruku přitiskne k hrudi. Prsty zajedou pod tuniku a stáhnou ji. Průsvitný závěs spadne, aby je oddělil od okolního světa. Dychtivý polibek se prohloubí.
Mlčí, nic neříkají, jen se dotýkají svých těl a zkoumají. Dong-oh vůbec neuvažuje, že pro Yun-hoa je to něco jiného a on zas netuší, že pro Dong-oha je jejich milování jen zapomenutí na svět. Těší se, že za ním přišel, že ho může držet v náručí. Ze začátku se dotýkají váhavě, ale potom netuší jak, ale doslova vybuchnou, kdy nehledí na sebe, na toho druhého a touží jen dosáhnout úlevy.
„Stále nevím, proč jsi přišel.“ Yun-ho navine si na prst černý pramen vlasů. Cítí se skvostně. Je očarovaný tváří, která je vedle něj.
„Záleží na tom?“ Potřeboval to. Na chvilku opravdu zapomněl na svět vůkol sebe, ale potom přišel pád. Opět se mu vybavuje jeho milovaná.
„Mě ano.“ Váhá, neví, zda to má říct. Připomene si své vlastní slova: „Musí splnit nejdřív svou touhu. Může ještě milovat.“ Pochybnosti v očích svého bratra ignoroval. Musí tomu věřit. „Zapomeň na pomstu. Zůstaň zde. Můžeme…“
Dong-oh se prudce zvedne. Najde mezi hedvábnými pokrývkami tuniku. Beze slova si ji přetáhne. Odhrne závěs, který je na chvilku oddělil od okolního světa. „Nemohu. Musím ji pomstít.“ Závěs se za ním zavře pevně jako skála. Yun-ho si lehne. Chvějícími prsty si přejíždí tělo. Jak je to jiné, když mu to dělal Dong-oh. Ale teď mu splní to, co chce, už jenom z toho důvodu, že musí se pomstít co nejdřív. Netouží vidět, jak mu tělo, které se mu chvělo v náruč, mění v démona. Nesnesl by to. Nahý vstane. V úzké chodbičce sklopí hlavu, jak projde do sousední místnosti.
Dong-oh se na jedné ruce nadzvedne. Dívá se na ústí jeskyně. Nikdy tam nevstoupil, ale tuší co tam je. Bude kovat jeho meč? Oči mu zahoří touhou. Lehne si, ale usnout nemůže. Naslouchá tomu, co se bude dít.
Yun-ho stojí nad kusem železa, které spadlo z nebes. Je nádherné, jak žije svým vlastním životem. Nejdřív bude muset ho rozdělit. Zadívá se na skoro vyhaslou výheň. Jak dlouho nekoval? Skoro si nevzpomíná. Dřív by se mu nemohlo stát, aby oheň vyhasl. Dojde k výstupku a zatlačí na něj. Pod nohama ucítí probouzející sopku.
Dong-oh sebou trhne, když uslyší řev sopky. Vyděšeně kolem sebe se rozhlédne. Nic podobného ještě neslyšel.
Yun-ho čeká, až se oheň rozhoří. Mezi tím se obleče do kovářské zástěry a oblečení. Cítí se v něm dobře. Nechápe, proč nekoval. Vezme železo a nahřeje je, aby je mohl lépe rozdělit. Položí na kovadlinu a začne do něj bušit, až se vytvoří podlouhlý tvar, který rozdělí na dva kusy. Jeden odnese pro pozdější použití, zatímco druhý dál zpracovává, aby z něj dostal veškerý vzduch, který se mohl dostat při pádu na zem. Když je tvar dvakrát delší, než byl, nalomí ho, ale nechá je spojené. Zkoumavě přejede pohledem. Jeho cit pro kovářství mu umožňuje vidět v jakém je stavu. Oba tvary přeloží přes sebe. Potře je směsí jílu a rýžového popela. Opakuje to ještě několikrát, až usoudí, že konečně je to hotovo.
V kovárně je jak ve výhni, ale čím je tepleji, tím je mu lépe. Jeho tělo doslova se raduje z toho, že vytváří meč. Zvedne je do výšky, prohlíží si ho jasným zrakem. Je naprosto čisté bez smítka, které by pokazilo jeho komplexnost.
Neuvědomuje si jak tu dlouho je a je mu to jedno. Nevnímá ani hlad, ani žízeň. Opět je přeloží a ještě třikrát. Zvedne je opět do výšky, až je spokojený. Je z několika vrstev nejlepšího železa, jaký je k mání, ale který nikdo neumí zpracovat. Nebeský kov potřebuje pouze podzemí oheň.
Opět je přeloží a opět, dokud neusoudí, že teď už je skutečně konec. Vezme kus kovu do kleští, prohlédne je. Už získává nádech krve. Je mu smutno a zároveň jásá nad tím. Odloží jádro meče na kovadlinu. Pečlivě sebere další kousky, z kterých vyková plášť pro jádro meče. Odloží je a opět vezme jádro do ruky. Vloží je do ohně, který ho chce obklopit, když mu splynou ze rtů slova. Oheň se uklidní, obklopí a svou celou touhou po ničení vkládá do jádra meče. Když skončí se zaklínáním, vytáhne ho. Omráčeně sleduje černou barvu, která kus nedokončeného meče ovijí. Meč, který dokáže zabít nejen démona. Pozoruje vzor, který vytvořil. Nebyl to oheň, jak původně chtěl, ale něco mračnějšího.
Když vidí své meče, je rád, že je může ovládat jen člověk, kterému jsou určeny.
Je pevnější než chtěl, usoudí, ale pokud s ním má zabít legendárního Guymaa musí být rázný a nesmí se ohnout jak třtina ve větru. Je takový jaký má být. Patří mu, pomyslí si. Procesem kování a tavení ze zbytků vytvoří obal, který obklopí jádro čepele. Čerň temnoty se tím utlumí. Vezme další kousek a vytvoří žlábek, který spojí s tím, co vykoval doteď. Dívá se na hrubé obrysy meče, který je stejně krásný ve své podstatě, jako když z něj vyková ušlechtilou zbraň. Teď přijde část, kdy zbraní dá formu.
Vloží kousek meče do ohně. Rozžhaví je do barvy slunce. Přesnými údery kladívka tenčí zbraň na požadovaný tvar. Ví přesně, jaký bude mít. Nebude zakřivený, ale rovný se špičkou, kterou může vbodnout do srdce. Nebude to meč pro boj na koni, ale pro pěší boj. Další kousek, až skončí na špičce. Je ostrá jako smrt. Přesně to chtěl vykovat, pomyslí si radostně i znepokojeně.
Dong-oh pozoruje západ slunce. Kolikátý je od té doby, co viděl mistra So Yun-hoa odcházet? Od té doby se hora chvěje jako list stromu. Ví, že tam ková pro něj meč. Je rád, že čas jeho pomsty se přiblížil.
Cink, cink… nese se horou do dáli.
Končí už? Pomyslí si Dong-oh. Je tu už tři měsíce od svého příchodu. Kdyby věděl, že je jiná možnost, jak zabít Guymoa, udělá to, ale není.
* * *
Konečně je skoro hotový, když zasadí poslední úder kladívkem. Zkoumá pevnou a rovnou čepel. Ještě není ostrá, kromě špičky, která by už teď dovedla probodnout člověka. Ovšem démona ne.
Nechá zbraň vychladnout. Posadí se a zavře oči. Usne, aniž si to uvědomí. Netuší, jak dlouho spí, ale když se probudí, výheň stále hoří, aniž by ji udržoval. Jde k meči, který se tiše svíjí touhou zabíjet. Pozoruje jeho touhy a jeho srdce se zmocní špatná předtucha. Tomu meči dokáže jen odolat silná osoba, ale je takovým Dong-oh? Dokáže odolat moci meče a touhy zabíjet? Jakmile by ho pohltila…
„Ne. Odolá. Vrátí se ke mně. Temnota nemá moc nad láskou.“
Vezme škrabák, který kdysi dostal od mistra, u kterého se učil. Sedne si a začne ho brousit. S láskou dává do každého pohybu své umění. Na ostří vezme pilník, který je jeho vlastní, protože mistrův je ztracený. Nikdy ho nenašel. Potom vezme brusný kámen, kterým vyhlazuje poslední nerovnosti. Papírem odstraňuje nečistoty vzniklé broušením.
Poslední fáze. Kalení, pomyslí si. Odloží rovný meč na kovadlinu. Naslouchá zvuku, který přitom vydá.
Dong-oh se vzpřímí na posteli. Ten zvuk v něm vibruje, jako by si ho něco hledalo. Podívá se jako tolikrát předtím po jeskyni. Je snad už hotový? Chápe, že meč se nevyková za jedinou noc, ale proč tak dlouho? Ale když měl mistrův meč, bylo to něco jiného. Jako by držel něco nádherného něco pro, co mu chybí slov.
Připraví si jíl, který má chránit čepel. Zatlačením na další výstupek do díže natekla voda z pramene, který si nechal vytvořit od boha deště. Za tu práci mu vykoval Dešťový meč, který používá, když démoni mraky se chtějí osvobodit z jeho područí.
Jako každý mistr má i on svůj vlastní recept na jílovou pastu. Původní dostal od svého mistra, ale už dávno změnil jeho ingredience. Pečlivě nanese na čepel po celé délce jíl. Nechá ho ztvrdnout. Chytí meč a položí na ohně. Dívá se, aby dosáhla správné teploty. Ví, že se temnota tomu brání, proto nechává ho zahřívat do tmavé rudé barvy zapadajícího slunce.
Zahledí se do díže, zda teplota vody je správná. Nemůže být ani chladná ani vroucí, musí mít správnou teplotu, ale nesmí se ji dotknout. Vzpomíná si jasně, jak dlouho proseděl u mistra nad díží a hádal, kdy je správná teplota. Kolikrát dostal pohlavek, když říkal. „Už…Už…Už…Už…“ doufajíc, že se konečně strefí.
Nic během procesu kování se nesmí dotknout železa ani vody nebo pasty. Každé smítko, každý dotek může způsobit, že zbraň bude nedokonalá. Kolikrát toužil si sáhnout, dotekem se přesvědčit, zda je to ono, ale nemohl. Z díže se vyvalí pára. Vytáhne a ponoří ho opět do ohnivé lázně. Udělá to jen dvakrát, aby temnota meče dál žhnula svým vlastním životem.
Přistoupí k brusným kamenům a v světle jasného ohně začne brousit, prohlížející si každý brus, který do meče zasadí. Když je spokojený přeleští to rýžovým papírem. Odloží meč na posvátné místo. Teď musí vyrobit záštitu meče. Většinou to dělá jiný mistr a obě části se potom spojí, ale jeho mistr ho naučil i tomuto umění, ale zdokonalil se v tom u jiného mistra.
Nejdřív vytvoří prstenec, který bude držet meč v pochvě. Vezme stříbro, které ví, že pod těsným dotekem s čepelí ztmavne, ale její jas zadrží a utlumí barvu meče. Potom vyrobí záštitu, kterou spojí s objímkou a podložkou. Má tvar oválu, což je méně obvykle, ale podle toho jak bojuje, je to přesně tvar, který se hodí i k meči. Potom udělá rukojeť z cedru se vzorem světlým a tmavě červeným. Vezme na to kůži vzácného bílého žraloka. Musí sednout přesně do ruky, ale zároveň ji nepoškodit.
Zbraň, kterou mohou nosit i bohové je na světě. Zbývá udělat poslední a to pochvu. Kdysi dávno ji nechával dělat jednoho mistra, ale byl to pouhý smrtelník. To on byl schopen vytvořit pochvu, která skryla zářivost i dvojakost jeho meče. Než zemřel, odkázal mu všechno nářadí. Sám neměl učedníka a on jeho skonu lituje. Putoval dlouho na Západ, aby našel mistra stejných kvalit. Našel ho na jednom ostrově, kde vládla zima i horko. Poklonil se a požádal, zda by ho mohl učit. Bylo to poslední, co se naučil. Poznal dobře, že člověk je smrtelný.
Tajnými dveřmi projde do další místnosti, kde vyrábí pochvy a kde jsou uloženy vzácné dřeviny, z kterých je vyrábí. Pro tenhle meč musí být pochva světlá, protože musí pohltit zuřivost, která z něj vychází. Vezme cedrové dřevo, které má z dalekého Východu. Přesně na míru meče ji vyrobí.
Když je hotový, položí meč před sebe, pokloní se s nataženýma rukama a požádá bohy o přízeň pro meč. Vezme ho do ruky, vytasí ho a zachvěje se, když spatří temnou auru. V srdci se mu usídlí strach. Schová meč do pochvy a jde za Dong-ohem. U východu z kovárny zaváhá, ale potom vykročí.
„Mistře! Už jsem nedoufal…“
„Zde je tvůj meč!“ podá mu meč.
„Já… Cokoliv si přejete, splním to.“
„Vrať se ze své cesty a teď mě opusť.“ Je unavený a pln pochybnosti nejen o něm, ale i o meči, o sobě, o svých touhách.
„Děkuji, mistře!“ pokloní se. Vyčerpaný Yun-ho se na něj netečně dívá, potom zmizí ve svém domě. Položí se na lůžko, ale nemůže usnout. V hlavě mu víří bratrova slova o tom, že je pozdě.
* * *
Dong-oh ho vytáhne meč. Obdivuje lehkost, jas čepele. Je nádherný. Zkusmo švihne do vzduchu a je šokován jasným zvukem, který meč vydá. Podívá se dolu, potom na poušť. Přežije to, musí. Vejde dovnitř. Vezme si hlavně vodu, kus chleba a rýží. Vše uloží do vaku. U vchodu poklekne.
„Děkuji vám za vaši ochranu a pomoc. Vrátím se, jakmile ho zabiju.“ Skloní hlavu, ale nic se neozve. Začne šplhat dolů ze skály. Před sebou má jediný úkol a to zabít démona, který mu vzal krásnou Yon-hwa. Občas mu ujede noha nebo ruka, ale dál statečně sešplhává dolů. Když je u úpatí hory, podívá se bez lítosti nahoru. Dotkne se meče.
Konečně se může pomstít. Trochu upije a vyrazí přes poušť k místu, kde démon žije. Netuší, jak dlouho šel pouští, ale jednoho dne klesne na zem se zelenou trávou. Dokonce ani neví, kde je, ale hlavně, že z ní je pryč. Zvedne vzhůru hlavu a zakřičí radosti. Postaví se na nohy, trochu se zapotácí, ale s novou důvěrou vyrazí kupředu.
K večeru narazí na vesnici. Uvědomuje si, jak vypadá, ale potřebuje jídlo a hlavně vodu.
„Pomoc, démon! Démon! Mami! Tati!“ křičí vesnické děti, kteří ho jako první zahlédnou.
Z domů vyrazí lidé se vším, co mají, aby se bránili.
„Počkejte, nejsem démon! Jsem člověk. Něco k jídlu a pití by nebylo? Zaplatím.“
„Počkejte!“ Do popředí se prodere starší muž. Dong-oh ho odhadne na starostu. Jako v jiném světě si všimne po jeho boku krásné dívky, jejíž dlouhé vlasy se obtáčejí kolem útlé postavy. Jemný šat ji halí do své náruče a na nohou má vyšívané střevíčky. Oči klopí k zemi, jak se sluší a patří před cizincem.
„Yon-hwa?“
„Vítej, cizinče.“
„Děkuji. Mám dlouhou cestu přes poušť. Rád bych se u vás osvěžil, než budu pokračovat v cestě. Popřípadě pokud bych mohl koupit koně, tak budu nesmírně rád.“
„Bohužel koně nemáme, poutníče, ale nedaleko, po téhle cestě je větší městečko. Zrovna zítra se tam budou konat trhy. Jistě si tam vybereš koně, jakého budeš potřebovat.“
Dong-oh se uctivě ukloní. Zmateně se podívá na dívku, která stojí vedle muže. Je to její dědeček nebo otec? Možná dokonce muž.
„Pojď s námi. Yane ti připraví jídlo.“
„Krásné neobvyklé jméno.“
„Tak se jmenovala její matka. Prosím, usaď se v našem skromném domě.“ Dong-oh se posadí v čele stolu. Nemůže odolat tomu, aby se na Yane nedíval.
„Zdá se ti, že se ti zalíbila moje dcera.“
Dong-oh se pokloní. „Promiňte, mistře, mou nevychovanost, ale velmi se podobá mé snoubence Yon-hwa. Měli jsme se brát, ale…“ zabolí ho to.
„Ach tak. V pořádku.“
„Zítra půjdu, ale mohu zůstat přes noc a odpočinout si?“
„Jistě. Můžeš. Yane, přichystej hostu lože. Buď tu jako doma.“
„Děkuji moc.“
„Krásný meč,“ prohodí.
„Ano. Vykoval mi ho mečíř z hory Nebeské milosti.“
„Jak vypadá? Promiň, otče, ale tolik jsem o něm slyšela. Omlouvám se, že jsem vás přerušila v hovoru.“ Její hlas zní tiše, ale neoblomně. „Tady.“ Před otce a Dong-oha postaví misku s rýží, zeleninou a kousky kuřete v omáčce. K tomu položí čerstvě upečený chleba.
Oba se pokloní a začnou jíst. Yane trpělivě čeká, až se najedí. Uklidí misky a položí před ně oříšky.
„Jaký je? Vysoký. Jeho síla je neskutečná stejně jako krása. Umí vládnout dvěma meči…“
„Dvěma?“
„Ano. Jednou jsem ho viděl cvičit, ale to není vše. Jeho meče se pohybuji, jak on chce, aniž by je ovládal rukama. Jsou skutečně jeho duší. Vytvoří kolem něj světlený kruh, za který se smrtelník nedostane. Uvnitř hory má jeskyní a kovárnu. Jeho oheň je přímo v hoře, takže nepotřebuje žádného pomocníka kromě ohně. Můj meč kul deset dní a jedenáct noci, aniž by si odpočinul.“
„Deset dní! Vytvořit dobrý meč trvá i půl roku. Musel používat kouzla, jinak to není možné!“
„Ano, ale on to dokázal za deset dní.“ Uctivě se ukloní, potom rozbalí meč, takže vynikne krása pochvy. Pomalu ho vytáhne a mávne. Všechny překvapí svištivý zvuk.
„Nádhera. Je vidět, že je to dílo božského kováře.“
„Ano. Tímto mečem zabiju Guyamaa.“
„To je… jsi odvážný, poutníče. Je to strašný démon, který nemá rád lidi. Slyšel jsem, že když ho popadne nálada, tak je jí po stovkách.“
Dong-oh přikývne. „Ano. Musím dokázat to. Zabil mou snoubenku, která nemohla jeho pozornost vydržet. Omlouvám se, ale pokud by vám nevadilo, odpočinul bych si.“
„Jistě, promiň, že tě tolik zdržujeme. Yane, prosím odveď hosta na lože.“
„Ano, otče.“ Jde před ním s lucernou. Dong-oh za ní. Obdivuje její ženské rysy, ladnost kroku, pohupující se tmavý vlas. Noc s Yun-ho je zapomenuta. Ulehne, když ho v noci probudí skřek. Sáhne po zbrani a vyběhne ven. Divoce se kolem sebe rozhlédne. Zdá se, že vesničané bojují s nějakými ošklivými skřety. Vytasí meč, který se rozzáří ve svitu pochodní. Zaútočí, aby pomohl vesničanům. Má pocit, že s mečem létá, takový je to rozdíl oproti jiným. Když vbodne zakřivený meč do těla skřeta, rozhlédne se kolem, zda nepotřebují pomoct.
„Co to bylo?“ optá se starosty.
„Skřeti, ale dřív to byli lidé. Stali se jimi z různých důvodů. Dávají se do kupy a útočí na vesnice. Děkujeme za pomoc. Ten meč je opravdu božský, ale kdybys s ním neuměl zacházet, byl by k ničemu. Ještě jednou děkujeme,“ ukloní se.
„Není za co.“ Šťouchne nohou do skřeta. Vypadá odpudivě.
Ráno brzy vstane a jde k studni. Vytáhne džber a nabere si vodu. Stáhne tuniku do půli těla a začne se umývat. Uslyší chichotání. Otočí se k dívkám, které ho pozorují. Usměje se na ně. Utře se do tuniky. Bude opět teplo, tak po cestě uschne.
„Připravila jsem vám jídlo na cestu, víc vám nemůžeme dát. Půjdete tudy. Mnoho štěstí.“
Dong-oh se ukloní a vyrazí na cestu. Všichni se za ním dívají. Až teprve k večeru dorazí k městečku. První co udělá, tak jde na náměstí. Trh ještě pokračuje. Sebejistě vyrazí obhlédnout koně. Hned ho upoutá pěkně stavěný hnědák. Jde k němu.
„Hej, je na prodej?“
„Jistě, pane, ale máte na něj?“
Dong-oh vytáhne měšec. „Bude to stačit? Hodí mu šňůru s deseti stříbrnými.“
„Pane…“
„Ten kůň je můj. Odprejskni.“
„Právě jsem ho zaplatil!“ Dong-oh si prohlédne mladého muže před sebou. Bohatý hejsek, ohodnotí ho. Za ním stojí dva muži. Hádá, že to budou jeho strážci. „Myslím, že kůň je můj, že?“
Obchodník váhá. Ten muž mu zaplatil štědře, ale tohle je urozený pán – syn muže, který tu vládne. Nechce si ho rozzlobit.
„Najdi si nějakého jiného, ušmudlanče!“ Pohrdavě mávne rukou. „Vezměte toho koně do stáje mého otce.“
„Ano, mladý pane.“
„Myslím, že ne,“ namítne chladně Dong-oh.
Mladík luskne prsty a objeví se zbraně. Dong-oh vytasí svůj meč, když si vzpomene, že mu nedal jméno, ale ani je mu jeho mistr neřekl. Usměje se. „Tak do toho!“
Oba to nevydrží a rozeběhnu se k němu. Meč zasviští a na zemi se válí dva kusy meče.
„On jej rozpůlil!“
„Jdeme!“ Mladík se strážci uprchne, jako by uviděli démona.
„Radil bych vám, abyste odešel co nejdřív. Mladý pán nemá rád porážku,“ řekne tiše obchodník, který mu podává uzdu koně.
„Však se tu nechci zdržet. Musím někoho najít.“
„Pane, jak se jmenuje váš meč?“
„Meč dračího jasu.“ Vyrazí. Ano to jméno tomu meči pasuje. Je jasný jako slunce na obloze.
* * *
Závan povědomé vůně vykouzlí na rtech kováře prchavý úsměv, který ale vzápětí zmizí.
„Vítej, Sung-soo.“
„Bratříčku, kde máš svůj meč?“ optá se hned zamračeně, aniž ho řádně pozdraví.
„Při boku, nevidíš?“ přidržuje si rukáv dlouhé tuniky a umně vykrouží písmeno na pergamenu.
„Jsem tvůj bratr. Dal jsi mu ho. Svůj ochranný meč Nekončící touhy. Proč? Tolik ho miluješ?“
„Ano, miluji. Chci, aby se vrátil. Meč ho ochrání.“
Jsi blázínek, dívej se. Nemůžeš ochránit něco, co o ochranu nestojí.“ Mávne širokým rukávem modré tuniky císařských poslu. Vyšívaní draci se zalesknou jako živí a vytvoří z mraku zrcadlo. Dýchne na ně.
Yun-ho se zvedne, upustí nefritový štětec, které se skutálí na zem. Ohromeně se dívá na svého miláčka, jak bojuje s jeho mečem. Bolí ho to, když vidí, jak si po tváři rozmaže krev.
„Co se děje?“
„Tvůj meč ho chrání, ale zároveň ničí, protože není schopen ho zabít a tak…“
Yun-ho se odvrátí, dvěma skoky se dostane dovnitř hory.
„Počkej, bratříčku! Co chceš dělat?“
„Zanesu mu ho osobně. Budu stát po jeho boku. Nebraň mi!“
Sung-soo se na něj smutně podívá, potom ale dvakrát tleskne. Ozve se zařičení a na hoře přistane bělostný kůň, jehož hříva a ocas jsou propletené červenými stužkami. Sedlo bohatě zdobené zlatem se oslnivě leskne v slunci. Ušlechtilá hlava se na ně dívá, jako by jim rozuměla. U kopyt jsou vidět drobné plamínky ohně.
„Donese tě tam, kam potřebuješ tak rychle, jak si to budeš přát, ale pozor, nepodlehni mu. Mění se. Nevidíš to…“ Miluje ho? Proč to bolí, když bych měl být šťastný, že si někoho našel? Mumlá si pro sebe v duchu, když vidí, jak nasedá na koně a v ruce drží rovný meč s temnou aurou. Kůň doslova slétne z hory na zem. Když kopyta se dotknou země, ztvrdne, jak plameny roztaví písek.
„Sbohem, bratříčku.“
So Yun-ho drží otěže a pobízí koně kupředu. Před očima má jen jedno. Zachránit svého milovaného.
Mečíř z hory Nebeské milosti -3.
