Omyl
3.část
Libor s telefonem v ruce, v rozhalené bundě s rohlíkem v puse a taškou přes rameno, jde po chodníku. Snaží se vymačkat sms zprávu, co chvíli něco řekne. Je podzim a příroda se trochu umoudřila, takže by se dalo říct, že je opravdu nádherně, protože před dvěma dny by psa nevyhnal natož člověka.
„Kurník, to nejde!“ zavrčí nakonec. Zastaví se, dojí rohlík a potom vymačká zprávu.
„Libore! Ahoj! Jsem tu pozdě?“ Hnědovlasý brýlatý kluk k němu přistoupí a krátce ho obejme. „Pomohu ti. Jak bylo ve škole?“
„To je dobrý. „Ahoj. Jak bylo?“
„Ale Dědek, zas měl řečičky, že nakonec rupneme,“ směje se a láskyplně se zadívá na Libora. Ten se usměje. „Co budeme dělat? Mohli bychom jít k nám,“ nabídne trochu nesměle.
„Nikoho tam nemáš?“
„Ne, dneska je můj den,“ řekne vesele.
„To střídání…!“
„No jo, ty nemusíš, protože tu bydlíš, ale já musím dojíždět. Tak co? Fakt mi nechceš dát tu tašku?“
„Kdepak. Tak půjdeme k tobě. Proč ne?“ zabručí. Jde vedle Michala, který mu nadšeně vypráví, co bylo ve škole a jak je Dědek pořád trápí s paleontologií. Má ho rád, i když někdy ho štve, ale pořád lepší než Idir. Když se vrátil v létě, měl pocit, že tohle nemá smysl. Rozhodl si někoho najít a věnoval tomu zbývající čas, co nepracoval. Nakonec se mu to podařilo. Michal je fajn kluk. Není komplikovaný, pořád při dobré mysli a skvělý student. Prostě opak věčně rozladěného a nevyzpytatelného Idira. Je pravda, že sex s ním bylo zjevení, ale s Michalem je to taky hezké. Nic žhavého, ale vše je jak má být. A pak, nehodlá ho už nikdy vidět. Léto je minulost; uzavřená kapitola, kterou nehodlá otevírat.
„Posloucháš mě?“
„Moc ne,“ přizná rozpačitě. Vystoupí do druhého patra, kde má Michal pronajatý s dalšími třemi kluky byt. Vstoupí dovnitř. Místo obvyklého chaosu, který tu vládne, je tu ticho. Párkrát tu byl a měl pocit, že všude o něco zakopává. To se nezměnilo ani teď. Shodí brašnu a zacvičí ze zvyku s ramenem.
„Čaj nebo něco jiného?“ ozve se z malé kuchyňky, ale s velkou lednici.
„Klidně čaj.“ Jde do pokoje, kde je Michal s ještě jedním klukem. Posadí se a pustí televizi, kterou si sem Michal dovezl.
„Tady máš. Dělá ti něco starosti?“
„Změnil jsi fakultu na psychologickou?“ pousměje se a napije. Zadívá se mu do modrých očí. Jsou jiné než má Idir. Rád by na něj zapomněl, ale občas se vrací do jeho myšlenek. Jako dneska.
„Kdepak, ale jako bys to nebyl ty.“ Klekne si a zadívá se mu do očí. „Tak se usměj,“ zažádá a v očích mu jiskří smíchem. Libor se usměje.
„Promiň, vzpomínky.“ Možná kvůli tomu, že na mobilu našel babiččino číslo. Nemá odvahu zavolat nazpátek. „Volala babička.“
„Ta z Polné?“ optá se dychtivě. Pohladí ho po tváři. „Máš ji hodně rád.“
Libor přikývne. Dokud se tam neobjevil Idir, tak to bylo skvělé, teď je to jiné.
„Tak ji zavolej a máš to!“
To právě nechce. „Nechme toho. Babička nerada telefonuje, víš.“
„Aha. To ta moje zase až moc ráda telefonuje.“ Modré oči se na něj dívají. „Připadáš mi opravdu jiný. Jako bys to nebyl ty.“
„Lepší, když půjdu. Dneska jsem společník za prd.“ Ani nedokáže vykřesat o Michala zájem. Zatracený Idir a tak to bylo báječné.
„Tak tě aspoň doprovodím.“ Obleče se, vyjdou ven. Slůvkem si nepostěžuje, že by mohli být společně. Celou cestu povídá, co mu slina na jazyk přinese. Před domem u výtahu ho políbí. „Bylo to i tak hezké.“
Libora zalije provinění. On se snaží a on je jak nerudný dědek. „Omlouvám se. Co kdybychom příště šli do kina?“ Políbí ho. Michalova tvář se rozzáří.
„Rád. Už se těším a mohu něco vybrat?“
„Jasně. Ahoj a promiň.“
„Prosím tě, neomlouvej se. Každý má nějaký den ala pes.“ Přitiskne se k němu. Libor ho políbí. Chvilku se líbají, ale potom zaslechnou, jak někdo zuřivě cloumá nahoře výtahem.
„Raději jeď nebo začne hulákat.“
„Jasně. Ahoj.“
„Ahoj. Miluji tě.“ Libor nic neřekne. Rád by mu to řekl taky a říká, ale dneska to prostě nejde a za vše může jeden blbej chlap. Kruci, proč ho potkal? Na chodbě začichá. Mamka vařila. Už se těší, co bude dobrého. Shodí tašku, obuje pantofle, když slyší:
„Volala babička, že ji máš zavolat.“
„Ale, tak dobře.“ Co má jiného dělat?
„Je to divné, protože se po tobě ptala dvakrát.“
„A neřekla, co chce?“ optá se s krabicí džusu v ruce. Bože, jen ne to, co si myslí.
„Neřekla, víš, jak nerada telefonuje. Jen, že se ji máš ozvat. Máme sekanou a šťouchané brambory a polívku.“
„Dobře. Jdu zavolat.“ Lepší dnes, než někdy jindy.
„A jak bylo ve škole?“ zaslechne.
„Fajn!“ zakřičí v odpověď. Co má jiného říct, když kromě vzpomínek na léto, je život dokonalý? S nechutí se zadívá na telefon. Kvůli babičce mají pevnou linku. Vezme ho a jde do pokoje. Ségra je fuč, bude mít klid. Vyhledá babiččino číslo. Nechá to zvonit dost dlouho.
„Ahoj babi, to jsem já Libor. Sháněla jsi mě?“
„No ano, Liborku, potřebuji, abys sem k nám přijel.“
„Ale babi, mám školu. Nemohu se utrhnout jen tak.“ Jet tam? Nikdy!
„Libore, moc dobře víš, že bych tě nežádala, ale je to tvoje chyba, že Idir teď musí být u nás. Měl bys splnit svou povinnost a přijet sem.“
„Opravdu nemohu! Máme šíleně učen…“
„Jeden den. Přijedeš na víkend. Mandragora roste,“ dodá skoro šeptem. „Čekám tě.“ Ticho.
„Kurva!“ zakleje a praští telefonem. Potom po něm chňapne. Oddechne si, když vidí, že funguje. „Doprdele kurva práce!“ málem, že neřve. Opět ho uvidí. Zacvičí prsty. Kruci, nechce ho vidět. Po létě si tak krásně uspořádal život. Doufal, že ho už neuvidí, ale to ne. Opět on.
„Děje se něco?“
Libor si povzdechne. „Budu muset jet za babičkou.“
Maminka svraští čelo. „Teď? A neřekla, co chce?“
„Ne. Pojedu tam o víkendu.“ Chce to mít za sebou. Nechce to déle protahovat. Přijede a odjede. Pak si uvědomí, že kino padá. Michal bude zklamaný.
„Tak dobře. Vezmeš ji pár věcí. Zajímalo by mě, co chce. Ale je už starší, tak na vše nestačí.“
„Já vím, mami.“ Kdyby nebylo toho jeho omylu, že tam hodil jiné byliny, tak mohl by žít v klidu. Žádný stres že ho uvidí. „Možná to nic není,“ snaží se ji uklidnit, protože je vidět, že se bojí.
„Odvezli bychom tě tam, ale táta teď nemůže. Zvládneš to?“
„Ano.“
„Dobře. Za pět minut večeře. Převlékni se.“
„Dobrá.“ Vezme mobil a vytočí Michalovo číslo. Pohodlně se opře o stěnu. Dívá se přímo na knihovničku. Dřív míval rád knihy o fantastice, ale když zjistil, že skutečně existuje, už ho tolik nepřitahují. „Ahoj, Michale. Ještě jednou se omlouvám za zkažený den.“
„Prosím tě, neomlouvej se. Zrovna se v tichu bytu drtím tu paleontologii. Jsem rád, že jsi mě z toho vytrhl.“
Libor se usměje. „Musím o víkendu za babičkou. Promiň, ale to kino padá, ale jakmile přijedu, někam si vyjdeme a něco pěkného naplánujeme.“
„Stalo se jí něco? Není nemocná?“
„Doufám, že ne.“ Ví, že jeho babička od matčiny strany před půl rokem zemřela. „Ale chce mě vidět.“
„Tak to musíš jet. Pozdravuj ji.“
„Neboj se, budu. Dneska jsi vypadal krásně.“
„Rudnu, ale děkuji. Ty taky.“
Libor se rozesměje. „To určitě sedmilháři.“ Ještě pět minut mu volá, když si uvědomí, že musí jít večeřet. „Musím jít na večeři. Měj se a udělej si něco dobrého.“
„Plechovku s gulášem. Zásoby došly!“ zasměje se. „Pusu. Miluji tě.“
„Taky tě miluji.“ Přeruší hovor a odloží telefon. Michal je pro něj až příliš dobrý. Měl by si najít někoho lepšího, než je on. Až přijede, pozve ho do kina a potom na večeři. Zavře oči. Je unavený. Zaslechne klapnutí dveří.
„Čus, brácha. Někdo tě zmlátil?“
„Ne.“
Ségra pokrčí rameny a jde na svou polovinu pokoje, kterou mají oddělenou něčím jako shrnovačky. V boji, kdo bude mít větší soukromí, vyhrála ona.
„Večeře!“
„Taťka nebude doma?“
„Ne. Ještě je v práci. Dobrou chuť.“
„Dobrou,“ odpoví. Rychle to do sebe nachází. „Sbalím si a zítra hned po škole jedu.“
„Kam?“
„Za babičkou do Polné.“ Mají ještě druhou, ale ty bydlí blízko.
„Jasně. Co tam?“
„Netuším,“ pokrčí rameny, ale dobře to ví. Jedná se o nějakou záhadnou mandragoru. Čert ví, co to je, ale určitě nějaká pitomá bylinka. Už nikdy v životě pro nikoho nic neudělá. Potom dochází k takovým věcem, jako je přivolání čaroděje. Čert aby ho odnesl!
Druhý den hned po skončení školy jede za babičkou. Nesnáší podzim. Zvlášť když je hnusně, ale přesně odráží jeho náladu. Leje jako z konve a boty mu kloužou na mokrém listí. Nesnáší to! Je rád, když se usadí do autobusu. Sotva se posadí, zazní mobil. Michal. Usměje se.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Hlas mu změkne, ale když je s Michalem, je to vždy takové. Nějak má potřebu ho chránit.
„Jen jsem ti chtěl říct, že se mi po tobě bude stýskat a mám tě moc rád a těším se, až budeme spolu.“
„Právě jsem si včera říkal, že zajdeme do kina, potom na večeři. Co ty na to?“
„To bude svátek. Něco slavíme?“
„Dva měsíce chození,“ plácne.
„Máš pravdu. Tak dobře. Obleču si na sebe něco sexovního.“ Libor se zasměje nad tím slovem. Něco zapraská. „Michale? Neslyším…“ Ticho. Podívá se na mobil a nevybíravě zakleje. Baterie je v prdeli. Samozřejmě nabíječka je doma. Telefon je mu k ničemu. Povzdechne si. Bude muset si poradit i bez něho.
Tak je tady. Vesnice Polná. Nálada se mu prudce zhorší, když vidí v tom lijáku stát Idira s velkým černým deštníkem. Kašel na to, že prší jako z konve. Nechce ho vidět. Vezme batoh, v kterém má věci. Autobus zastaví, řidič se po něm ohlédne. Libor by nejraději nevystupoval, ale dobře ví, že musí. Prodere se úzkou uličkou k východu. Sotva vyleze, dveře se sykotem se zavřou a jeho nechají na pospas osudu jménem Idir.
„Ahoj,“ hlesne. Nezměnil se. Je stále tak… mocný.
„Kdo je to Michal?“
Libor bez uvažování se rozmáchne a jednu mu ubalí. „Už nikdy jeho jméno nevyslovuj!“ otočí se a rázuje k babiččinu domu. Trhnutí ho zastaví. Idir ho schová do svého objetí. Oba dva dešťové kapky ignorují.
„Kdo to je?“
„Přítel. Našel jsem si přítele,“ řekne. V puse má sucho.
„Proč? Nestačím ti?“
„Nic ti vysvětlovat nemusím,“ odsekne a vykroutí se z jeho náruče. Idir ho zamračeně pozoruje. Už když vystoupil z autobusu, pochopil, že někoho má. Změnil se, ale hlavně jeho vůně je jiná. Nejraději by toho druhého někam odklidil, ale nemůže. Tenhle svět je oproti jejich složitý.
„Jdeme?“
Co mu zbývá. Nechápe tomu. Těšil se na jeho příjezd jako malý. Plánoval si, že spolu opět budou, ale najednou zjišťuje, že se těšil nadarmo. Nemiluje ho? Proč ne? V posteli jim to skvělé klape, přesněji řečeno, ještě s nikým se tak dobře neměl.
Libor vztekle rázuje. Má toho všeho dost. I toho vydírání. Pořád udělal chybu. Jasně, že ji udělal, ale kdo je nedělá? Nikdo není svatý. Ale má za jednu chybu pykat do konce života? Ani náhodou. Chce vést normální život vysokoškoláka. Přesně jaký ho vedl od letních prázdnin. Škola, přítel, občas hospoda a stres u zkoušek. Ne žádné čarodějné bylinky a vysoký chlap s jantarovýma očima co tmavnou, když je vzrušený.
V takovém rozpoložení dorazí k babičce. „Ahoj, babi!“ políbí ji na tvář.
„Liborku, jsem tak ráda, že jsi tu. Proč jsi nezavolal, že přijedeš? Vezmi si buchtu. Je tvarohová, ty máš rád.“
„To víš, škola. Je náročná, a jak čas plyne, ale za chvilku to bude lepší.“ Nevraživě se zadívá na Idira, který se klidně posadí naproti němu. S přehledem domácího pána si taky vezme. Má vztek, cítí to, protože vše, co si myslel, že zapomněl, se vrátilo jako mávnutím proutku. Nic neskončilo, pochopí, když se náhodou dotkne jeho ruky a skoro celým tělem projede taková pecka, že sebou trhne.
„Co jsi potřebovala, babi?“ O mandragoře si už zjistil vše, co se dalo na netu najít.
„Potřebuji, abys pomohl tady Idirovi ve vytrhávaní mandragory.“
„Ehm, proč já?“
„Protože to nikdo jiný nezvládne.“
„Spíš jste si nenašli lepšího osla. To jsem jel sem kvůli trhání nějaké rostliny?!“
Babička se zatváří zhrozeně. „Jak se to chováš, Libore! Ihned se omluv!“
Libora zalije vina. „Promiň babi, ale jsem unavený. Půjdu si lehnout na chvilku.“ Ještě chvilku a skončí ve vězení za vraždu. S krosnou odrázuje do svého pokoje, kde ji shodí na zem a sám se svalí na deku. Zavře oči.
„To jsem ti tak odporný?“
„Cože, co sem, sakra, lezeš? Já se tě snad nezbavím!“
„V létě jsi říkal něco jiného.“ Idir si ho prohlíží. Proč tohle všechno?
Libor se posadí. „Mám toho dost. Bylinek, tebe i té situace.“
„Můžeš kdykoliv odjet.“
„A zklamat babičku? Nikdy. Kdy se to odehraje a co mám přitom dělat?“
„O půlnoci. Za chvilku přestane pršet.“
„A ty to zařídíš.“
„Ano.“
Libor si povzdechne. A takhle je to pořád. Idir se vedle něj posadí. Cítí nesmělost. V létě se navzájem poznávali a bylo to velmi intenzívní. Ani jeden nechtěl tomu druhému uhnout. Připomínalo to víc boj než cokoliv jiného. Musí si přiznat, že na něco takového nebyl zvyklý, ale nakonec se podvolil. Miloval chvíle, když byli spolu, ale první co v jeho hlavě uzřel, byl hnědovlasý brýlatý kluk, který se pořád směje. Měl pocit, že mu někdo zkroutil střeva. Popravdě mohl by vytrhnout mandragoru sám, ale chtěl ho vidět. Poprvé snad lhal ženě, kterou obdivuje o tom, že jedině Libor ji může vytrhnout. Samozřejmě je to hloupost, ale teď to musí dovést do konce.
„Do půlnoci máme ještě čas. Jdu si na chvilku lehnout a sám!“ zdůrazní. Chce mít svůj život pod kontrolou. Ne být na houpačce sem a tam. Dolů a nahoru. Klidný život, ne nějaký ztřeštěný s čarodějem, co umí věcí, které jsou jen ve fantazii.
„Dobrá. Vzbudím tě.“
Liborovi se uleví, že odešel, aniž by naléhal, protože musí říct, že kdyby chtěl, neřekl by Ne. Opět by skončil jako sexuální rozhárána troska. Už nikdy. Bude se držet Michala. Přesně tak. On je jeho budoucnost, ne nějaký potrhlý čaroděj. S rozporuplnými myšlenkami usne.
Najednou otevře oči. Plně si uvědomuje, kde je. Nad ním se sklání Idir.
„Už je čas?“ optá se odevzdaně. Kéž by ho pohltilo peklo, pomyslí si.
„Ano.“
„Běž si to vytrhnout sám.“
Idir se váhavě posadí na kraj postele, jako by nevěděl, zda má na to právo nebo ne. Libor si prohrábne vlasy.
„Byl bych rád, kdybys mi pomohl. Ono to není zrovna bezpečné.“
Libor vytřeští oči. „Takže ty báchorky o šibenicích, o krkavcích, o mrtvých, jsou pravdivé?“
„Dalo by se říct, že ano.“
„Odmítám chodit někam pod šibenici. Počkej, tady nepověsili člověka asi sto let!“ Idir se rozesměje, což Libora naštve. „Sklapni. Tak jsem se spletl, no. Nic o těchhle věcech nevím a pak jestli nepřestaneš, jdu spát a nepomohu ti.“ Smích přestane, jako když utne.
„Tak půjdeš?“
„Jo a kam?“
„Jen na zahradu.“
„Tam?“ ozve se nedůvěřivě. „Tam už nic neroste, je podzim,“ blýskne se svými znalostmi.
Idir se zvedne. „Je tam malý skleník, jestli sis nevšiml. Skvělý vynález, který nejspíš zavedu i u nás.“
Libor protočí oči. „Já vím, že tam je, jen mi jaksi nedošlo… jdeme. Máme na to deset minut.“ Zvedne se a protáhne. Idir zálibně spočine na těle. Zná je jako své vlastní. Když si vybaví, jak se k němu tulilo, nebo se nad ním vznášel, tak se v něm vzmáhá touha, ale zdá se, že Libor o něj ztratil zájem. Proč by jinak si někoho našel? Jdou vedle sebe za tmavé noci. Liborovi cvakají zuby, jak je rozehřátý ze spánku. Vklouznou dovnitř. Libor ihned pozná, kde je mandragora. Klekne si k záhonku a mrkne se na hodinky.
„Ještě ne. Až začne bít půlnoc. Máme na to hodinu.“
„Hodinu na těch pár rostlinek?“ optá se nedůvěřivě.
Idir přikývne. „Tak do toho.“ Sáhne na rostlinku a obličej se mu zkřiví. Libor udělá totéž. „No doprdele, ty tam drží!“ vykřikne překvapeně. „Jak je babička dostala?“ optá se po chvilce, kdy marně ji tahá ze země.
„Protože je trhala v jinou dobu. I tak se divím, že se jí těma bylinami povedlo otevřít bránu. Se správným vytrhnutím, nakrájením nebo semletím, smícháním, vznikne mocný lektvar. Ty jsi tam hodil toho hodně, ale mě bude stačit špetička. Mám ho!“ udýchaně rostlinku odloží. Libor si všimne, že se nějak podivně chvěje, ale potom se uklidní. Vztekle zatáhne a převalí se s ní.
„No kruci, ona se hýbe.“
„To je tím, jak chtěla zůstat v zemi. Klidně ji odlož. Jdeme na další.“
„Cože?“
„Tvá babička aspoň získá slušnou bylinku. Příště ji natrháš.“
Libor zaúpí. Sáhne na další rostlinku. Mrkne na hodinky. „Nemůžeš to udělat tou svou magii?“
„V žádném případě! Je to zakázáno. Magie rostliny a moje magie je jiná. Při trošce štěstí se celá síla vynuluje. Z bylinky se sílou je rostlina. Při horším může dojít k nepředvídatelným projevům.“
„Jako?“
„Výbuch, kletba nebo co já vím. Prostě to nikdo nedělá.“
„Mám ji!“ tentokrát se už na ni nedívá a ihned ji odloží. Sáhne na další. Rozjařeně ji vytáhne. Podívá se s úsměvem na Idira. Toho zamrazí. Takhle se na něj díval v létě. Na chvilku se to vrátí. Kéž by to tak zůstalo, ale možná má pravdu, protože on se musí vrátit. Tady bez své moci, není nic. Cítí, že slábne a stárne. Ještě jmelí a bude konec. Potom jenom čekat čarodějnický den. Je smutné, že musí čekat na tenhle den.
„Hotovo. Minuta po jedné!“
„Skvělá práce.“ Neodolá, aby ho nepolíbil. „Děkuji.“
Libor neucukne. Dívá se mu do očí. Potom mu otočí ruce kolem krku. Miluje ho. Doprdele práce, ale on ho miluje. Michal, škola, rozhodnutí o životě se mu vykouří z hlavy. Idir opět nic nemůže vyčíst z jeho hlavy, ale nenechá si utéct příležitost. Touha z něj vyšlehne jako zemní plamen a obalí je oba dva do své náruče.
Rty i zuby na sebe narazí v zběsilém tempu. Nemohou se navzájem nabažit. Když je přestane líbání bavit, ani si neuvědomí, který začne rychleji z toho druhého stahovat šatstvo. Tunika se mísí s džínama, s trikem i mikinou. V průběhu pár sekund na nich nezůstane nic kromě řetízku s krystalem na Idirově hrudi.
Libor kašle, zda ho to bude bolet nebo ne, ale chce ho mít uvnitř sebe a povalí ho na zem. Miluje tuhle pozici, kdy se nad ním může vznášet a sledovat jeho jantarové oči ztmavlé vzrušením. V tu chvílí nemyslí na nic kromě toho, jak dosáhnout vyvrcholení. Zprudka se posadí a vzrušení na chvíli opadne, jak jím švihne bolest. „Do prdele!“ zakleje.
„Je zábavné slyšet tohle, když tam jsem.“ Vezme jeho dychtivý úd do své ruky. Liborem projede proud chtíče, jako by ho doslova nabil. Zapomene i na pulzující bolest, i to, že může být zraněn. Nadzvedne se a opět se prudce spustí. Zavře oči a nic nevnímá, kromě sebe, Idirova údu a pulzující touhy. Chce se uspokojit. Vykřikne slastí, jak z něj teče semeno, ale i Idir se ukojí po chvilce. Zadrží ho, když chce z něj slézt.
„Zůstaň.“
„Zůstávám,“ odsekne, že mu zase říká, co má dělat. Odváží ho políbit na hruď a začít laskat bradavku. Nechce se líbat. Vybaví se mu Michal, ale zanechá v něm jen matnou ozvěnu něčeho, čeho by si měl všimnout.
Idir zachytí obraz toho cizího mladíka v Liborových myšlenkách. Zasmuší se. To myslí na něj i teď? Proč nemůže na něj zapomenout? Nechá ho laskat svoje tělo, které přesně tohle potřebuje. Bude mi chybět, přizná v okamžiku, ale nemůže tu zůstat. Není to jeho svět. Bohužel jeho není světem Libora. Zarazí ho, že uvažuje o něm, že by šel za ním. Neudělal by to. Má Michala. Jeho nemiluje. Mezi nimi je - vlastně co mezi nimi je? Chtíč? Nikdy nic nepoznal. Má konkubínu, povinně zplodil děti, ale láska se mu za ta léta vyhýbala už možná proto, že mysli před ním ležely jako na talíři. Vědět o každém vše je někdy strašné. Zavře oči. Miluje snad toho vzpurného mladíka?
„Slézám. Sebereme to a jdeme.“
„Nemáš ještě chuť?“ ale to už Libor je na nohou a sbírá oděv. Tedy spíš je roztříďuje na dvě hromádky. Idir to pochopí jako že ne. Zadrží ho a dotkne se zadku. Libor ztuhne. Něžné gesto ho překvapí, ale když se dotkne i druhou, trhne sebou. Zdá se mu to tak nepatřičné. Když mají spolu sex, tak je mu vše fuk, ale tohle je takové intimní… „Co to děláš?“ zašeptá. Ta něžná gesta patří milenci, někomu komu důvěřuješ, někomu, kdo tě miluje, ne náhodnému…
„Dívám se, zda ses nezranil, ale je to v pořádku.“
„Děkuji.“
„Byl jsi jako drak, který se vznáší na obloze.“
„Neříkej, že draci existují. To by bylo i na mě příliš.“ Zívne, jak mu ukojené tělo dává znát, že by chtělo menší odpočinek. Nechápe tomu. Cítí se totálně vysátý.
„Ne, neexistují, ale kdysi dávno ano.“
„Dinosauři.“
„Netuším, co to je, ale možná ano.“ Vstane z podlahy a diví se, jak to mohli dělat v tak malém prostoru. Zavadí pohledem o mandragoru. Je v pořádku. Libor mu pomáhá se sběrem. Stejně mlčky ji odnesou do kuchyně, kde se posadí ke stolu.
„Chceš něco?“
„Džus,“ odpoví. Sedí, dívá se na mandragoru a nemůže uvěřit tomu, že to spolu opět dělali. Byl jak utržený ze řetězu. Bože, proč na něj tak působí? Je jak parfém, který ho omamuje. Stačí, aby jen o něj zavadil a hned je nadržený. Bože, proč to udělal? Pak se mu vybaví tvář. Michal! Podvedl ho. Zradil. Nemá ve zvyku to dělat a nikdy neudělal. Naopak takové jednání odsuzuje. Člověk má být buď věrný nebo se rozejít, ale podvádění je to nejhorší na světě.
„Tady!“
„K čertu!“ smete skleničku s džusem, až se rozprskne o linku. Vyskočí a letí do svého pokoje. Třískne dveřmi. Sesune se. Civí na postel. Podvedl ho a to myslel, že nikdy to neudělá. Jak mohl? Michal je tak hodný, tak chápavý. Je hajzl, zmetek. Kurva proč? Proč musel sem přijít.
„Libore, stalo se něco?“
„Vypadni! Vypadni!“ zakřičí. „Už nikdy tě nechci vidět!“ zařve.
Idir se zarazí, ale potom ho nechá. Cítí, že je strašně vykolejený a mohl by něco provést. Jde raději do kuchyně, kde uklidí rozlitý džus. Pak se podívá na rostlinky. Zpracuje je. Vytáhne nůž. Pomaloučku začne ji krájet na jemno. Co se stalo, že najednou tak vybuchl? Odloží znepokojeně nůž. Je ticho. Jen má pocit, že někde někdo pláče, ale nic neslyší. Zavrtí hlavou. Bláznovství.
Po dvou hodinách se spokojeně protáhne. Zastaví se u Liborova pokoje. Je v něm ticho. Spí. Uklidněn jde do svého pokoje. Na stolek položí přívěsek, aby se dobil měsíčním světlem. Jeho poslední energie, kterou tu může získat. Jiné zdroje tu nejsou. Zvláště mu chybí voda. Ta co tu je, je tak bez síly. Prázdná. Zavře oči a usne. Ráno se vzbudí. Má poněkud těžkou hlavu, dokud nesáhne na přívěsek. Pak se mu pročistí. Sejde dolů.
„Libor ještě nevstal?“ podiví se.
„Musel odjet.“
„Jak? Autobus jede za hodinu.“ Všechno se v něm svírá.
„Tom ho vzal,“ vysvětlí mu spokojeně. „Viděla jsem rostlinky. Jsou v pořádku? Pomohl ti?“
„Moc.“ Je pryč. Trhne sebou, jak má pocit, že v jeho hlavě zní pláč, ale nikdo tu kromě něj a staré paní není. Posadí se za stůl. Je mu smutno a moc dobře to ví.
„Je ti něco, Idire?“
„Nic. Jsem rád, že jsem tu.“
Libor mezitím sedí v autě s Tomem a je mu hnusně. Včera se rozbrečel jak mimino. Bylo mu líto Michala, Idira i sebe. Postupně to přestávalo. Jen seděl a zíral do prázdná. Nakonec se zvedl, lehl na postel a opět začal brečet, až nakonec usnul. Ráno se probudil a okamžitě se rozhodl. Počkal si na Toma, kterého využil jako taxíka. Teď utíká jako zajíc, ale nemůže tam zůstat. Nechce ho už nikdy vidět. Babičce napsal lístek, že odjíždí domů a je mu to moc líto.
„Co je ti?“ ozve se Tom.
Libor se podívá na svého kamaráda. Fajn kluk, tak proč mu musí vlézt do cesty někdo tak hodný jako Michal a protivný jako Idir? „Už jsi chodil s dvěma holkami najednou?“
„Jednou, ale stojí to za prd. Lepší je mít jednu.“
„Taky si to myslím.“
„Máš snad dvě holky?“
Libor chce říct dva kluky, do kterých je zamilovaný, ale nakonec jen přikývne.
„Sakra, to máš pech. Nejhorší je, že nechceš ani jedné ublížit, ale máš rád obě dvě.“
Libor překvapeně přikývne.
„Jo to je problém, když je člověk slušňák.“
„Spíš si přidám jak bezcharakterní krysa.“
„No to taky. Ale řeknu ti jedno. Rychle to s jednou skončí. Stojí to prachy, čas, ale hlavně máš v tom parádní zmatek. Další si vždy můžeš najít.“
Libor se rozesměje. Tom se na něj s úsměvem podívá. Konečně z něj trochu vykřesal života, protože si myslel, že se mu na sedačku posadil flák mrtvého masa.
„Díky. Jsi kamarád.“
„Vidíš a nevím, proč jsem si vždy myslel, že jsi na kluky.“ Zasměje se.
Libor se na něj překvapeně podívá.
„No, jsem rád, že nejsi.“
Libor si oddechne.
„Nijak mi to nevadí, ale zrovna je nemusím. No, a co škola?“
„Jde to. Zatím prolejzám.“
„Tak to je super. Hele, ten tvůj bratránek je fakt zvláštní chlap. Tuhle v létě jsem ho viděl stát nahého na slunci.“ V Liborovi hrkne. „Jo na palouku v lese. Kdyby to bylo u vody, chápal bych to, ale v lese? Není on trochu šáblej?“
„Vždyť jsem ti říkal, že fušuje do ezoretiky, magie a těch východních náboženství. Je takový, co ho pamatují.“
„No jo. Fakt divnej, ale holky na něj letěj. Dokonce i Barča.“
Že by v tom byl zakopaný pes?
„Ale on si jich nevšímá. Stále je u tvé babičky.“
Libor je tak nějak podivně rád. Jenže co je mu to platné, když stejně za chvilku zmizí?
„Ty jsi mimo. Jsme tady. Tak se měj a přijedeš na Vánoce?“
Libor s rukou na klice se zarazí. „Netuším.“
„Jasně, měj se.“ Libor vezme krosnu a spěchá na autobusovou zastávku. Stihne to na poslední chvíli. Uleví se mu, když se posadí na zadní sedadlo. Koukne se z okna ven. Chtěl by, aby tady byl. Určitě by fascinovaně pozoroval krajinu.
V poledne dorazí domu. Shodí krosnu. Sestřička zřejmě na počítači někoho mlátí nebo s někým kecá. Ty její občasné výkřiky jsou děsivé. Vezme telefon a jde na záchod. Opře se o stěnu a zírá na telefon. Potom odhodlaně najde Michalovo číslo.
„Ahoj.“
Usměje se, když ho slyší. Idir jako by byl zapomenutý. „Ahoj, co kdybychom šli do toho kina? Babička je v pořádku, tak jsem se vrátil dřív. Potom bychom mohli si někam sednout nebo zajít a večeři. Jak budeš chtít.“ Udělá to mu trochu díru do rozpočtu, ale nechť.
„A můžeš si to dovolit?“
Idir by se na to nezeptal. Zažene ho do kouta mysli. „Jasně. Jinak bych ti to nenavrhoval.“
„Za dvacet minut na obvyklém místě!“ Telefon ztichne. Libora hřeje jeho jásavý tón ještě hodnou chvíli. Žádný poučovací tón, nic takového. Prostě radost, že se s ním může vidět. Převleče se. Už se těší, až ho uvidí. Neví, co dávají, ale jistě si něco vyberou.
Za dvacet minut stepuje na rohu ulice. Vyhlíží směrem, kterým by měl Michal přijít. Tam je. Zamává mu. Jde mu naproti, nakloní se a políbí ho. Michalovi se údivem otevřou oči, ale pak mu to oplatí. Libor napůl čeká ránu jako hrom, ale nic se neděje. Zklamání pohřbí hodně hluboko.
Vykročí ke kinu, které je nedaleko. Koupí lístky, kolu a popcorn. Posadí se k filmu S ledovým klidem. Mají rádi akční filmy a tohle vypadá moc dobře. Liborovi je fajn. Jako by se svět ztratil, ale hlavně ten, kde figuruje Idir, ale i tak občas se přistihne, že na něj myslí. Co by řekl tomu? Jak by se mu tu líbilo? Smál by se tomu vtipu? Samé obligátní otázky.
Po filmu jdou si sednout do restaurace Bílý koníček. Občas sem zajdou. Vyberou si jídlo. Michal si odskočí a Libor se konečně uvolní. Má pocit, že má na tváři další masku, která teď tiše praskla. Miluje Michala, ale Idira ještě víc. Nesnáší ho, nejraději by ho občas zabil, ale přitahuje ho víc. Dva kluci? Idir za chvilku odjede, ale Michal tu bude vždycky, ale klamat ho? To si nezaslouží. Uvědomí si, že celé setkání je jenom kvůli jedné věci. Říct mu o Idirovi.
„Tak jsem zpět.“ Napije se vína, kterému dává přednost před pivem. Libor si dal velkou kofolu. „Je ti něco? Vypadáš vážně.“
„Já… nic. Jen škola. Promiň.“ V duchu si vynadá, že je zbabělec. Nikdy si nemyslel, že takový bude. Při hovoru se najedí. Libor se nadechne. Nikdy se s nikým nerozcházel, nikdy netušil, jak je to těžké, ale Michal je fajn kluk. Pochopí to.
„Michale, já… omlouvám se, ale někoho mám.“ Ježíš, zní to tak neomaleně. Mohl to říct jinak! Jemněji.
Michal se zarazí, potom zvážní. Dívá se na Libora. „Já to tušil.“ Zadívá se na stůl, prohrábne si vlasy. Nastane rozpačité ticho, protože ani jeden neví, jak dál. Nakonec Michal pokrčí rameny. „No co se dá dělat. Mám zřejmě smůlu.“
„Ne, počkej! Není to tak. Já tě mám rád, ale no je tu…“
„Někdo, koho máš radši.“
„Jo.“ Je blbec. Jak může odmítnout takového kluka jako je Michal? Jak? Je fajn, hezký, inteligentní, je s ním sranda. Má prostě všechny klady. Ne, jako on, který je zmetek. „Jsem blbec!“
„Kdepak. Jaký je?“ optá se zvědavě. Neví, zda to chce slyšet, ale možná chce už jenom proto, že není až tak svatý.
Libor se na něj udiveně zadívá. Je tak klidný, že je to až nenormální. „Je čaroděj.“
„Hm, pak to má každý kluk těžký.“
„Tobě to nevadí?“ uvědomí si, že se Michala rozchod nijak moc nedotkl nebo se přetvařuje jako on? Byl mu lhostejný celou dobu?
„Trochu ano. Doufal jsem, že zapomenu, ale ono to chce čas. Dáme tomu čas?“
„On stejně odjede,“ řekne tiše.
„Proto?“
„Promiň,“ řekne provinile. „Těšil jsem se na kino…“
„Nebylo skvělé? Nebyl to pěkný film?“
Libor ho nechápe.
„Vždyť přece nevadí, že no ehm někoho máš. Nebo ti vadilo, že jsi se mnou?“
„Ne to ne!“ zašermuje rukama. „Vůbec ne. Jen jsem měl výčitky svědomí.“
„To jsem rád. Tak kam půjdeme příště?“
Libor neví co na to říct. Nějak se v tom neorientuje. „Myslel jsem, že no ty a já…“ snaží se ze sebe vymáčknout.
„Rozešli jsme se. Taky nejsem tak bez viny, ale neznamená to, že se přestaneme vidět. Nebo jestli mě už nechceš nikdy vidět, tak to klidně řekni.“ Michal se na něj zadívá. Je mu ho líto. Popravdě se mu ulevilo, že někoho má, protože tak měl výčitky svědomí, že mu nahrazuje jeho bratrance, který je mu šíleně podobný. Ale na rozdíl od Libora mu to nikdy neřekne.
„Ne. Já nevím.“
Michal přikývne. „Tak si to rozmyslí, ale jestli budeš chtít někam vyrazit a nebudeš mít nikoho po ruce, klidně zavolej. Nebude ti vadit, když odejdu?“
„Ne. Díky.“
Michal se nad něj nakloní a dá mu pusu na tvář. „To kino i večeře byly skvělé. Ten zbytek horší.“ Vyjde ven.
Jsem blbec, jsem vůl, jsem to nejhorší smetí na světě! Nikoho tak skvělého si nikdy nenajde. Nemůže a on ho nechá jít jen kvůli takovému zmetkovi jako je Idir. Zatraceně, proč?
„Budete platit?“ optá se číšník.
„Ano.“ Zaplatí za to vše, co mu zbývá, ale je tu zima. Potom Idir odejde do svého světa. On tu zůstane a zbývá mu dvě věci. Buď zapomenout nebo se oběsit. Ale spíš to první. Nebo si najít někoho třetího. Někoho kdo je sloučeninou jich obou. Vyjde ven. Ale stejně je hyperzmetek.
