Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spojene panstvi

Spojené panství

Hustým lesem, který se zdá bez konce, jede muž na bělostném koni. Najednou se kůň zastaví a bezbarvýma očima se zadívá jiným směrem.

„Copak je, Styxi? Vidíš něco?“

Styx se otočí skoro o devadesát stupňů a vydá se jiným směrem. Muž na koni ho nechá jít, protože dobře ví, že tam něco bude. Co mohlo zaujmout koně narozeného na březích řeky Styx? Přitahuje ho pouze posmrtná aura! Nebo snad tam cítí mrtvého? V tom případě to znamená, že někdo chce narušit Čarodějný devátý koncil od objevení magie. Povzdechne si. Neměl dovolit, aby se to konalo u něj, ale taky pravdou je, že ho využívají všechny skupiny. Od čarodějů, nekromancerů až po Svatou Inkvizici a Svaté. Chybí už jedině sraz malomocn…

Tam je! Světlá skvrna na tmavém podloží lesa. Sesedne a jde k té postavě velmi opatrně. Právě zde začíná první ochranný kruh. Dřív než se skloní k postavě, se kolem rozhlédne. Ruce rychle načrtnou ochranné znamení vedle pátracích. Když nic nevyslídí, skloní se k postavě. Ihned pozná, že není mrtvý. Pak, ale proč Styx sem přišel? Svět živých je mu lhostejný. Přidřepne si. Ruce, dlouhé jemné, které neznají hrubou prací, odhrnou dlouhé vlasy. Žena? Tady? Ne, je to muž, ale krásný a cizokrajný. Nepochází z Evropy, ani z Afriky, takže pravděpodobně je z Dálného východu. Jenže ti, co tam byli, povídali, že místní mají obličeje ploché a jsou mrňaví. Tenhle je stejně vysoký jako on a obličej rozhodně není plochý a vlasy má nádherné husté.

„Takže co s tebou?“ Zadívá se na Styxe. Mohl by ho vzít sebou, jenže vláčet se s ním na zádech, to se mu nechce a Styx snáší pouze mrtvé a jeho. I když na druhou stranu, ho sem zavedl. Nechat ho tu rovná se smrti, ať už tím, že je v bezvědomí, nebo tou bandou hlupáků, kteří si myslí, že prorazí jeho ochranné bariéry! Uchechtne se nad tou představou, i když… Co kdyby ho tu nechal a vyzkoušel to? Možná vědí něco co on ne. „Ach jo… Nechám to na Styxovi.“ Vezme ho do náruče a položí na bělostného koně. Napůl čeká, že se uhne, shodí ho nebo něco podobného, ale ten stojí jak vrostlý do kamene. Zavrtí hlavou. „Styxi, kdopak je? Mrtvý není, to bych poznal. Proč tedy svoluješ, že ho poneseš? Jedeme, sraz bude co nevidět a nemůžeme to nechat na Pablovi.“ Vyhoupne se do sedla, vezme otěže a pobídne koně. Styx se přiblíží bokem k bariéře, která je neviditelná pro člověka, napůl viditelná pro zvířata a naprosto viditelná pro démony a polodémony.

Ruce spočinou na bariéře proti lidským bytostem a pohybuji se. Styx ji projde a ihned se za nimi bariéra uzavře. Vyrazí k další, která je určena pro ty, kteří se zabývají lovem démonů. Styx se opět postaví k bariéře a muž do ní uhodí vší silou. Bariéra s hřmotem praskne a opět se po jejich průjezdu zacelí. Muž si otře čelo a skoro se zhroutí. Otevřít tuhle bariéru ho vždy něco stojí. Narovná se, zamíří k poslední bariéře, která má zabránit všemu živému ke vstupu, hlavně démonům. Rozváže dlouhý černý plášť a zahalí do něj sebe i neznámého. Není vidět ani kousek těla. Pobídne koně, který vstoupí do bariéry bez problému, ale jakmile se jí dotkne černý plášť, vzplane žlutým ohněm, který se snaží pohltit vše živé. Plášť se stříbrnými ozdobami zuřivá plá a kůň udělá rozhodný krok. Oheň okamžitě zmizí, přesto plášť zůstane viset v bariéře. Muž se otočí a sleduje roztavené stříbrné ozdoby. Takto by dopadli všichni. Pobídne koně ke klusu. Les zmizí a objeví se upravený prostor, potom zahrady, mnoho rozličných budov a stáje. Zamíří to ke stáji, kde sídlí pět koní narozených v podsvětí. Hodí uzdu stájníkovi s prořízlým hrdlem.

„Postarej se o něj, má za sebou dlouhou cestu.“ Vezme tělo do náruče a je mu jedno, že je nahé. Zanese je do honosné budovy, která je jeho domovem.

„Pane, pane! Máme problémy!“

„A kdy je nemáme, když se tu koná čarodějný svaz? Povídej, Pablo?“ Jeden z mala obyvatel, který je člověk a to jen proto, že po něm jde Svatá inkvizice.

„Portál.“

„Už zase? Vyřiď jejich představenému, čaroději ze Zeleného vršku, že prostě nebudou procházet jeden po druhém, ale všichni a je mi jedno…“

„Tak jim to řekněte sám!“ vpadne mu do toho Pablo. „Vás poslechnou, mě ne. A kdo to je?“

„Člověk, mrtvý to není. Někdo se pokoušel prolomit bariéru.“ Uchechtne se, protože je mu jasné jak dopadnou, i když možná se jim to povede, ale v tom případě by museli obětovat toho hodně. A i když se dostanou přes trojí bariéru, pak narazí na jeho domov.

„Snad někdo sežere jejich mrtvoly! Takže, jak to bude s těmi čaroději?“

„Vyřídím to.“ Pablo je schopný, ale popravdě je to jenom člověk, kterého si nikdo neváží, tedy pokud člověk není těhotný s démonem. I mrtvý má větší cenu!

„Děkuju, pane. Jdu připravovat pokoje.“

„Dobře.“ Vejde do svého domu. Trochu ho udiví, že dům na cizince nijak nereaguje. Je postavený Svatým a ti dokážou domu vtisknout vůli, aby reagovalo na zlo a ochránilo obyvatele, proto jsou tolik žádání. I když proč nereaguje na něj, je záhadou. Když se na to optal toho Svatého, mlčky se na něj podíval a odešel. Takže si nejspíš vzal své tajemství do hrobu, jelikož na rozdíl od něj, není věčný. „Koupelna, protože páchneš hůř než skunk. Zajímalo by mě, jak dlouho jsi tam ležel?“ Vykopne dveře do koupelny a položí ho do malého bazénku. Natáhne ruku a rychle vyšle znamení. Teplá voda okamžitě začne prýštit. Hlídá ho, aby se nepotopil, potom začne na něj zkoušet kouzla. Když se odrazí první, nechá to být, potom se zamračí. Je to snad Lovec Démonů? Ty opravdu má nejméně rád! Jdou hlava přes hlavu a pranic je nezajímá! Je to démon, polodémon, pak musí zemřít, ať je zlý nebo hodný! „Takže zjistíme, kdo jsi?“ Vyšle kouzlo Zjištění. Vytřeští oči.

Polodémon!

„Tak to je hodně zajímavé, i když naprosto netuším, kdo byl tvým otcem nebo matkou. Musíme počkat na tvé probuzení.“ Začne ho za pomocí magie mýt. Musí přiznat, že je jim naprosto okouzlen. Jako by měl při sobě kouzlo nebo nápoj lásky, což mu připomíná, že příští měsíc tu budou mít sraz Bylináři. To bude jeden velký bordel! Pořád si stěžovali na jeho zasedací sál. Ovšem na druhou stranu jejich lektvary jsou žádané a potřebuje doplnit zásoby. Přestane dotyčného mýt. A kdy tu byli vlastně naposled ti zatracení Dryáčnici? Jejich jedové tinktury…

„Co mě domýt, pane? Snít si můžete potom,“ ozve se tichý kultivovaný hlas. „Děkuji za záchranu. Dostali mě, když jsem to nejméně čekal.“

„Umíte náš jazyk!“

„Jistěže. Umím skoro všechny jazyky. Mohu vědět, kde to jsem?“

Angel se zadívá do tmavohnědých očí. Mimoděk ho zaujme “všechny jazyky“.„Angel, víc není třeba. Jste na Spojeném panství.“ Muž zavře oči. Vypadá to, že konečně našel svůj cíl. „Bylo by hezké říct, jak se jmenujete a hlavně, kým jste,“ řekne a sevře vlasy. Překvapeně cítí, jak mu proklouzávají mezi prsty. Jako by byly živé.

„Duhový déšť.“

„Ehm… Omlouvám se, ale je to příšerné jméno.“

Muž s podivným jménem se na něj zadívá a usměje se. „Můžete mi říkat, jak chcete.“ Postaví se doprostřed bazénku. „Pro vás udělám všechno.“

Angel si ho mimoděk prohlédne. Je nádherně stavený a jeho úd… Vzrušený? Rychle se postaví a vyjde ven. „Můžete se tu zařídit, jak chcete.“ Hlas zní jasně i přes zavřené dveře. „Dům vás vzal na milost.“ Udělá krok, když si uvědomí, že ho nejen vyhnal z místnosti, ale taky mu neřekl kým je.

„Je krásný, akorát pasuje ke mně,“ řekne Duhový déšť. Světlé oči, klidné jako jezírko uprostřed lesa, hnědé vlasy s odstínem do zrzava a pravidelná tvář s plnými rty. „Konečně jsem u cíle.“ Zamračí se, rychle se domyje. Jeden pohyb a vlasy jsou usušené. Vyjde z koupelny a prochází se domem. Cítí, že je nějak podivný a mohl by člověku ublížit. Ale jemu ne, když je tu proto, aby s Angelem žil! Tak dlouho ho hledal, až ho konečně našel. Přistoupí k truhlám, otevře a nakrčí nos nad oděvy. Tak fádní, tak ohavné! Žádné barvy, vyšívání poskrovnu a tlusté! Copak je na severu? Nemají tu vkus, když vyhazuje jeden kus oděvu za druhým. Když všechno vychází, mávne rukou a věci se složí zpět do truhly. Zaposlouchá se do domu. Bude to jeho domov, proto se ho zdvořile optá na látky. Nejsou tu, ale někde musí být. Nahý vyjde ven. Sice mu říkal, že to nemá dělat, ale chce být pro něj krásný. Zajde do jedné z budovy. Rozhlédne se po velkých kusech látek, co visí na zdech. Pravda není to ono, co potřebuje, ale prozatím bude to stačit. Prochází se podél stěn, ruce projíždějí látky. Bude potřebovat několik oděvů, zatím bude stačit tohle. Strhne černou látku vyšívanou různými zvířaty. To bude stačit, když formuje z látky oděv. Je krapet tužší, než je zvyklý, ale je to nejlepší, co našel. Jde k dalšímu domu a přemýšlí, co je to za místo. Ta velká hlavní budova do kruhu vypadá divně, i ta zvláštní čtvercová a ve tvaru trojúhelníku ještě divnější. Pak mnoho menších domků i patrových budov. Velké stáje a jídelna… Spojené panství… Zvláštní místo.

„Neříkal jsem, že máš být u mě doma?“

„Hledal jsem něco na sebe. Nemohu se dostat ke svým věcem a doma nemáš oblečení.“

„Cože?“ Pokud ví, má víc oblečení, než leckterá vyhlášená kurtizána, včetně církevních harémů!

„Nic vhodného pro mě. Dovolil jsem si vzít z té hlavní kulaté místnosti tohle.“

„To je vlajka!“ vyhrkne přiškrceně Angel. Natáhne se pro ni a snaží se ji servat z těla. „Budou zuřit!“

„Oh to jsem netušil, je pozdě.“ Roztáhne to, aby viděl široké rukávy.

Angel zavře oči. Co nedokázali Lovci démonů, Svatá Inkvizice, ani čarodějové, nikdo, to dokázal jeden chlap! Zničí nejen jeho, který dokázal být napřed před světem, ale i jeho domov, který pracně vybudoval! Zabije ho. Zařve a skočí mu po krku. Tu vlajku mu vezme, i kdyby měl… Rozplácne se o zem. Zvedne hlavu a vyplivne trávu. On se směje a je v klidu. Vycení zuby a opět se ho snaží dohnat. Je rychlý. Není to člověk. Tělem se mu rozlije uspokojení, jaké dlouho nezažil a z očí mu tryská radost nad rovnocenným protivníkem.

„Mám tě!“ Strhne mu šat.

„Netušil jsem, že chceš jít tak brzy do postele!“

„Cože?!“

„Ale můžeme. Co bych pro svého zachránce neudělal. Dívají se.“ Angel zmateně se kolem sebe rozhlédne. Netuší jak, ale skončili uprostřed panství. Mávne rukou, otevře portál a přenese je k sobě domu. „To bylo opravdu efektní.“ Duhový déšť se k němu přitiskne a otře.

„Nech mě! Nejsem na chlapy!“

Duhový déšť ho pustí. „To nevadí, zvykneš si!“

„Nehodlám si na nic zvykat. Nejsi člověk!“

Muž s dlouhými černými vlasy přikývne. „Nejsem. Myslel jsem, že je to jasné hned.“

„To tedy není.“

„Chápu. Nejsem člověk, vlastně jen napůl. Pocházím z Dálného východu, jak vy tomu říkáte. Cestoval jsem a dostal se do menších potíží.“

„To nejsou menší potíže, to budou velké potíže,“ cedí mezi zuby a mává bývalým praporem. „Tohle je prapor Svazu čarodějů. Až zjistí, co jsi udělal… Co se stalo s ním… Pak tohle místo srovnají se zemí, tebe zakopou do země, nechají vyklovat tvé oči a mojeéé taky!“ zařve, až se dům otřese. „Jsi chodící pohroma! Jak se ti vůbec podařilo tu látku zničit?“

„Nebylo to lehké, ale když já tu nic nenašel. Máš…“

„Já mám!“ Zavře oči. Přemýšlí, jak z téhle břečky vyklouznout. Nejraději by ho zabil, problém je ten, že nerad zabijí. Většinou se to nevyplácí. „Problém je, že vlajka měla v sobě kouzla, které tam mohou vložit jen čarodějové. I kdybych se snažil, nedokážu to.“

„Jsi čaroděj?“

„To ano, jsem,“ připustí, i když být čarodějem, je si koledovat o velký malér, popřípadě o pozornost Svaté Inkvizice. Díky Panství má nějakou imunitu, ale nezaručuje mu trvalou. Stačí maličkost a skončí na hranici. „Jenže nejsem tím na nejvyšší úrovni.“

„Ach tak. Omlouvám se, nechtěl jsem, ale líbila se mi.“

Angel mu hodí oděv. Dívá se, jak se do něj zahaluje. Povzdechne si, protože látka splyne po tělu, vytvoří sklady, jako by s ním splynula. Vypadá v tom tak přirozeně, úchvatně… zatřese hlavou, na co to nemyslí. „Mohu nějak pomoci? Nechci, aby nám náš domov zničili.“

„Cože? Oh nevím, možná… Nikam nechoď!“ Vypadne z budovy, když se zarazí před dveřmi, které vedou do podzemí. „Náš domov?“ Odkdy… „Jen po… Vlajka… A čas se krátí.“ Vejde do podzemí přisahajíc si, že příště každého, kdo se objeví na jeho hranicích, vykopá železnou botou. Sejde do Zrcadlové síně. Každé zrcadlo má jiný rám a každé vede někam jinam. Vyhledá zrcadlo pro spojení s čarodějem ze Zeleného vršku. Usměje se. Musí nabídnout něco, čemu neodolají…

„Angelo?“ Na muže se usměje starší muž s pichlavými očima. „Je vše připraveno?“

Angel polkne, když si představí vlajku na mužském těle. „Ano, dalo by se říct, že ano.“

Muž se sladce usměje, ale oči jsou chladné jako zima na severu, kde je věčný sníh. „Copak se stalo?“

„Abych řekl, zpřístupním portál jednotlivě.“

„Och, copak se stalo, že tolik riskuješ a nám nabízíš takové pohodlí?“

Angelo polkne. To musí být tak dotěrný? „Vaše vlajka, víte, stala se menší nehoda, ale…“

„Naše vlajka?“

„No ano… Portál pro každého z vás!“

Muž zvažuje. „Zneuctil jsi náš symbol!“

„To ne!“ Je zneuctění ušití oděvu? Netuší. „Jen prostě menší nedorozumění.“ Potím se, bojím se, já Angelo! Jenže kdyby se rozhodli jít proti němu všichni, neubránil by se. „Myslím, že portály pro každého z vás by byla dostatečná kompenzace.“

„A žádný poplatek!“

Angelo zaskřípe zuby, přikývne. „S výjimkou soukromého pití.“

Čaroděj přemýšlí. „Dobrá, uznávám, že to jinak nejde. Platí, vlajku sebou přinesu. Doufám, že dotyčný bude potrestán.“

Angelo se ukloní. Vyvázl, i když za cenu velkých ztrát. „Portály se začnou otevírat za pět hodin mého času.“

„V pořádku.“

Angelo se vypotácí ven. Potřebuje milou hezkou společnost a co je nejpřirozenější? Najít si milou společnost, aspoň na hodinku, kdy zapomene, že jeho Panství se stane červeným flekem na mapě a rozzáří se pro každého, kdo vládne jakoukoliv magií, nebo druhem síly. A to jen díky jednomu pitomci, kterému se nelíbilo jeho oblečení dle poslední módy!

„Co tak naštvaný?“

Angelo vzhlédne k ženě v sametových šatech s dlouhou vlečkou. Vlasy má vyčesané dle módního způsobu, aby odhalovaly krk. „Čarodějové?“

„Kupodivu ne. Jeden pitomec si spletl čarodějnou zástavu s kusem látky a rozhodl si udělat z toho oděv.“

Žena vytřeští oči, pak se začne z plna plic smát. „Jako vážně? Jak mohl si jejich černou zástavu splést? Žádný svaz nebo spolek ho nemá. Neodvážili by se, aby si je Svatá inkvizice s nimi spletla a zaútočila.“

„Potřebuju trochu uvolnit. Zanedlouho z toho místa bude červený flek magie.“ Podívá se na třípatrový hezký domek s mnoha květinami. Bordel na jeho panství. Jistě Svatí ti sem nepáchnou, ale ten zbytek to tu nadšeně navštěvuje. „Jsi krásná,“ zalichotí jí.

„Ne, hezčí než Irina.“

„Máš novou?“

„To víš, ne každá tu dlouho vydrží. Je hezounká.“ Vezme ho pod paží a vede dovnitř. „Jsi poklad.“ Posadí se, dívá se kolem sebe. Vůně sexu, parfému a ženskosti se do toho domů vtiskla jako pečeť. Kolem něj proběhne světlovlasá bytůstka. Co ví, nejdéle se tu zdrží polodémonky, snad proto, že jsou nejvíc loveny, nejméně lidské dcery. I Elizabeth je napůl démon, napůl člověk. On ne, on je dost zvláštní bytost. Snad proto tak dlouho přežívá. Ovšem nyní… Najednou se narovná, protože mu v hlavě zasvítilo výstražné světýlko.

„Angelo, kam jdeš?!“

„Eli, musím domů. Já ho zabiju!“

Elizabeth dojde, že to bude ten nový host. Rychle se zneviditelní, což je její schopnost ze strany démona. Moc toho neumí, ale tohle ano. Proto ji Angelo využívá ke špionáži, ale našla tu klidný domov, co by pro něho neudělala? Jde za ním. Je na dotyčného, co tu dělá takový bordel, docela zvědavá. Jen aby ji neobjevil, ale je tak naštvaný, že si ji snad nevšimne. Někdy, když tu není žádný sraz, přemýšlí, kým Angelo ve skutečnosti je. Není člověkem, démonem taky ne, ale ani polodémonem a mrtvým už vůbec ne. Přitom má takovou moc! Slouží mu i koně z Podsvětí a mrtví!

 Zastaví se před domem. Moc dobře ví o jeho síle, přesto neodolá a vejde dovnitř. Vydechne překvapením, protože proti ní stojí muž, jakého nikdy neviděla. Je překrásný svým cizokrajným vzhledem, postavou, vlasy... Polkne, když ucítí vzrušení. Ihned pochopí, že tohle není normální. Udělá krok vzad. Ten muž se dívá přímo na ni. Je to snad démon? Musí ihned vypadnout!

„Kde je?!“ osopí se na Duhový déšť.

„Kdo?“

„Ten démon! Jasně jsem ho cítil! Ti zde nemají co dělat!“

Duhový déšť se usměje. Je silný. To je dobře, pak se zamračí, protože z něj ucítí parfémy, sex, vůně ženy. To tedy ne! Patří k němu, ne ke komukoliv! Přistoupí k němu tak rychle, že Angelo nestačí zareagovat. Kousne ho do krku a vpraví do něj jed.

„Cos to udělal?! Mám toho dost!“ Vyšle k němu kouzlo. „Zabiju tě!“ cedí mezi zuby a mne si krk. Podívá se na krev, ale ruka je čistá. „Nepatříš mezi Nečisté!“

„Ty taky ne, ale nejsi ani Čistý. Kým jsi?!“

„To tě nemusí zajímat! To je můj dům, zachránil jsem tě a ty se mi odvděčuješ takto?!“ Nadechne se. „Vypadni.“

„Nemohu.“

„Cože?“ Tak tohle přepískl. Za ty roky se naučil být trpělivý a rozvážit si, co vlastně chce, co má udělat. Kdyby ne, nepřežil by tak dlouho. Ale tenhle cizince s pitomým jménem ho dohřál, že se přestává ovládat!

„Nemohu. Budu ti pomáhat, potřebuješ to a…“ usměje se, „zamiloval jsem se do tebe.“

Angelo na něj kouká. Vztek z něj vyprchává jako pára. „Za… Za…miloval?“

„Ano. Dlouho jsem hledal svůj protějšek. Musí to být v smrtelném světě, ne v našem.“

„Prrr, nesnáším chlapy a ty jsi chlap. Takže pakuj se z mého domu! Vlastně pakuj se z panství!“

„Už jsem ti řekl, že to nejde.“

„Moje svatá trpělivost došla!“ Vyšle vůči němu útočné kouzlo. To se rozprskne, jako by nepoužil nic. Svraští obočí. Svatým není, pak by mohl být Lovcem! To by snad… Ne, neměl u sebe nic. Musí to být Lovec démonů! Krutě se usměje. Jestli si myslí, že je jen nějakým obyčejným čarodějem… Otevře portál k podsvětí a nasaje sílu necromancerů. Vyšle na něj černý oheň smrti, který by měl pohltit vše živé.

Duhový déšť před sebe složí ruce, smutně se usměje. Proč lidé jsou takoví? Proč nepoznají, když mají před sebou životní lásku? Proč o ní musí tolik bojovat, přesvědčovat? Copak neví, že ho nemůže zabít?

Zmýlil se, Lovec to není, pak čím je? Démonem? Vyšle na něj čistotu Svatých. Jen ji přijal a nejspíš ho to posilnilo. Zauvažuje. Ještě se mu nestalo, aby potkal někoho, koho by nedokázal zničit. „Tak jo, pojď za mnou.“ Vede k místu na panství, kde stojí mohutný dub. Otočí se. „Přilož sem ruku.“ Dotkne se kůry stromu.

Duhový déšť natáhne ruku, pak ji stáhne. „Nemohu.“

„Díky bohu,“ zamumlá. Ještě kdyby mohl použit Druidské síly, to by byl konec! „Přesto, že zde stojí pod korunou stromu, něco znamená. Má přírodní síly, přesto nemá posvátnou sílu. „Dobrá, můžeš tu zůstat pod jednou podmínkou.  Kdo jsi a žádné vytáčky?! A nepočítej s tím, že bys mě měl.“

„Na to je pozdě.“

„Cože? Nezakecávej mi to tu. Takže vyklop, kdo jsi? Máš sílu Lovců, ale nejsi jim, protože máš v sobě démona.“

„Máš pravdu.“ Podívá se na posvátný strom, kterých není mnoho na světě, ale nepatří liškám, proto se ho nemůže dotknout. „V mé domovině jsem napůl liška s třemi ocasy, ale jsem relativně mladý. Mám dvě podoby, liščí po matce a člověčí po otci. Má matka se zamilovala do Lovce démonů. Zamilovali…“

„Nekecej! Lovci by ulovili každého, kdo má v sobě démona. Takže…!“

„Mluvím pravdu. Přesvědčila ho, že lidem neublíží, že ho miluje. Narodil jsem se. Jako poloviční liška i mě zavazuje pravidlo, že si najdu pravou lásku v reálném světě.“ Angel na něj kouká jak na zjevení. On to myslí vážně! Rozesměje se. On a pravá láska! To je vážně dobrý vtip. „Pro mě to není legrace.“

„Dobrá, dobrá. Můžeš tu zůstat, pokud už nebudeš ničit jakékoliv korouhve. Ten tvůj oděv mě stál hodně.“ Až moc, ale vypadá na něm jako druhá kůže. „Pojď za mnou, ukážu ti ty, kteří pro mě tkají.“ Vyjde ven a nečeká, až za ním půjde. „Jinak k tvému jménu, je příšerné. Chce to nějak zkrátit.“

„Chápu, že je velmi podivné. Máš tu i šperkaře?“ optá se uctivě.

„Chceš snad runy moci nebo podobné věci?“

„Ne, něco na ozdobu vlasů.“

Angelovi dojdou slova. Myslí to vážně nebo ne? „Tak tady se vyrábí různé věci.“ Před nimi se objeví bledý člověk.

„Přejete si, Vaše Jasnosti?“

„Toho si nevšímej, nejsem urozený. Tohle je Rain, bude to dobrý?“ Nečeká se souhlasem jména. „Potřebuje nějaké látky, obyčejné, rozumíš? Všechno obyčejné.“

„Chápu, Vaše Jasnosti. Zařídím to.“

„Jdi s ním.“ Má chvilku klid a musí si ledacos rozmyslet. Posadí se do altánku s čajem a připravenými koláčky. V klidu přemýšlí o návštěvníkovi. S tou láskou je blbost, ještě tak sexu by rozuměl, to jo. A ten nesmysl, že by Lovec nechal žít démona. Vždyť se právě rekrutují mezi lidmi, kteří je nenávidí až do morku kosti! K tomu Lovci kvůli určitým silám, které používají, nemohou mít sex. Hloupost. Prostě krásná pohádka, kterou se ho snažil nakrmit! Jenže on na pohádky příliš nevěří.

„Děkuju, pár látek jsem si už vybral. Zatím postačí, to co mám na sobě.“

„Ježíš, lekl jsem se. Posaď se.“ Pokyne mu k stolku.

Duhový déšť se půvabně usadí, ruce složené v klíně. Zadívá se na šachovnici, na čajovou konvičku a talíř s koláčky. Vypadá to skoro jako u nich, až na to, že hráli jiné hry. Vypadá to, že Angel je zajímavý, sečtělý muž. Rodiče jim budou nadšení, tedy až vyřeší svůj problém s láskou a on se svým pronásledovatelem. „Potřebuješ něco?“

„Vlastně ano, i když co chceš dělat?“

Duhový déšť přimhouří oči. Jak se zdá bude mít problémy jako ostatní lišky, co se zamilovaly do člověka, i když on není obvyklým člověkem. Krok za krokem a mluvit a přesvědčovat ho o své lásce. „Rád bych tu zůstal, kdyby to šlo.“

„Víš, kde jsi?“

„Na Spojeném panství?“

„A víš, co tu děláme?“

„Musím přiznat, že ne.“

„Jak dobře víš, když se snažili zlikvidovat Templářský řád, objevila se magie. Vždy jsem si říkal, že to bylo šikovné načasování, protože jim to zachránilo kejhák. Z podzemí vylezli démoni, kteří tam v poklidu žili, a náš svět se jim najednou otevřel. Takovému lákadlu neodolal žádný. Až teprve Svatá Inkvizice je dokázala udržet v mezích. V tom meziobdobí se objevilo mnoho Svazu, Spolku a podobně. Mezi nimi čarodějové, nenávidění všemi, protože právě oni otevřeli brány démonům. Většina portálů byla Inkvizici zavřena, až na pár a ty jsou pod kontrolou. V tom běsnění, kdy lidé byli bezbranní, jsem se narodil i já. Začal jsem zkoumat hranice lidských i démoních možnosti. Nakonec po mnoha letech jsem založil tohle Panství.“

„Nad jedním z portálů.“

Angel ocení jeho všímavost. „Ano, i když není to tak docela pravda. Na tomto místě je portálů několik, které prostě nešly zavřít.“

„Ale… Chápu. Proto ty bariéry?“

„Ano. Toto panství každoročně hostí několik srazů, kongresů i festivalů různých skupin. Od čarodějů, kteří přibudou dnes večer, až po Svatou Inkvizici nebo obyčejné bylináře.“

„Takže?“

„Mám nabídku práce. Jak sis dobře všiml, mezi tolika skupinami dokáže přežít jen jedna skupina.“

„Mrtví.“

„Přesně tak a ještě je tu nevěstinec.“

„Do něho nevkročíte!“ rázně se ohradí Duhový déšť. „Patříte mně. Pokud chcete sex, máte přijít za mnou!“ Angel jen zírá. Poslouchal vůbec?  „Takže ta nabídka?“

„Poslouchej, nejsem na chlapy a nikdy na ně nebudu!“

„Chápu, to nevadí, zvyknete si. Musíte.“

„Jak musím?!“ Vůbec nechápe, o čem se tu mele. Chtěl mu nabídnout práci!

Duhový déšť se ošije. „Nic jsem neřekl. Jak mohu pomoci?“

Tady něco divného smrdí a já to nejsem. Přimhouří oči. Co když s tou pravou láskou myslí vážně? V tomhle světě od doby, co se objevila magie, není nic normálního. „Jak jsem řekl, z nějakého důvodu si mě oblíbili různé spolky, které tu pořádají srazy. Za to platí.“

„Jistě se tu cítí v bezpečí.“

Angel už chce přikývnout, když se vzpamatuje. Ten divný cizinec to pronesl tak sebejistě, v tom případě, co když opravdu ty bariéry vidí? Pro lovce je normální, že vidí, co ostatní ne a dovedou ledacos překročit, ovšem ne všechny. Že by nelhal? Nebo možná nebyl oběť, ale past, která měla zajistit, že se Lovec dostane dovnitř. Co když jeho instinkt zklamal, i když přivést lovce až z Dálného východu? Šílené. Na druhou stranu někoho takového by sotva podezříval.

Proč ho tak pozoruje, o čem přemýšlí? Kdyby se tak v lidské mysli mohl vyznat, ale je nejen napůl liščím démonem svázaným jistými povinnostmi, ale taky Lovcem. Ovšem nemůže zde ničit, když je to obživa jeho lásky. Musí ho respektovat, tak mu to maminka osmiocasá liška vtloukala do hlavy a otec taky. Slabě si povzdechne. Musí ho o svých dobrých úmyslech přesvědčit a taky o své lásce. Pokud nebude chtít sex, smíří se s tím, sice těžko, ovšem nic jiného mu nezbude. Dívá se, jak se na něj dívá. Cítí vzrušení, touhu. Proč jenom lidé neumí poznat nejen pravou lásku, ale taky touhu po milování?

„Dobrá, zkusím to s tebou.“ Nanejvýš tu budou umírat démoni, snad jen oni! „Potřebuju někoho na výpomoc. Jak sis všiml, sloužící jsou mrtví. Nikoho neohrožují.“

„Ano, ale přesto je tu jeden živý.“

„Oh ano, Pablo. Dosud mi pomáhal s organizací srazu, ale upřímně, není to člověk, který je moc diplomatický. Se vším běhá za mnou. Myslím, že by raději někoho podřezal ve tmě. A pak nemá žádnou autoritu. S lidmi bez moci je to těžké.“

„Chápu, není problém.“

„Ne?“

„Nemohu říct, že vše zvládnu, ovšem pomohu, jak umím.“

„Výborně, tvým prvním úkolem bude rozsadit čaroděje tak, aby vzniklo co nejméně škody na mém majetku.“

Duhový déšť přikývne hlavou. „Seznam?“

„Tady je a já se půjdu uvolnit.“

„Jak si přejete,“ řekne zdvořile Duhový déšť. Vezme seznam a zadívá se na něj. Jména mu nic neříkají, ale snad to zvládne. Jistě bude chtít jeho práci vidět dřív, než je k sobě posadí. Vstane a přejde do pokoje, kde stojí stůl s psacími potřebami.

Angel si zamne rukama. Konečně se zdá zbavil té otravné práce. Otázkou je, zda to svěřil té správné osobě. To uvidí až tak za hodinku a mezitím si dojde za rozkošnou osůbkou do nevěstince madam Eli. S úsměvem na tváři vyjde ven. Protáhne se a prohlédne si své Panství.

Rain se za ním zadívá. Je krásný a taky vhodný k němu. Tak proč jsou s lidmi takové problémy?! Musí to prostě zvládnout. Jak ho uviděl, pocítil horkost a radost, že ihned pochopil, že konečně po letech bloudění našel toho pravého. „Tak do práce.“ S úsměvem začne pročítat jmenný seznam. Čarodějové, ti otevřeli portály k démonům, kteří začali zotročovat lidstvo, tedy na tomhle kontinentě. Proto je všichni nenávidí a poslali by je do podsvětí. Byl to otřes, který zaznamenali i u nich. Kvůli tomu se u nich setkala nejvyšší božstva, aby projednala, jak na otřesy mají reagovat. Nakonec se to uklidnilo, protože zasáhla Svatá Inkvizice, kterou ustanovila církev. To, že se jim vymkne z rukou, těžko předpokládali. Zatřese hlavou, aby se oprostil od minulosti. Jeho láska mu věří a on ho nesmí zklamat. Pečlivým písmem, začne přepisovat a skládat zasedací pořádek. Občas se mrkne na tabuli, kde jsou plánky se stoly.

 

„Usmíváš se, vyřešil jsi ten malý problém? Whisky?“

„Rád.“ Nasaje vůní. „Pochybuješ o mně, to není od tebe hezké, a možná jsem získal někoho, kdo vyřeší moje problémy s organizací.“

„Oh ten…“ Zasměje se, protože se právě prozradila. „To víš, byla jsem zvědava, kdo dokázal našeho klidného anděla rozzuřit.“

Pokrčí rameny.

„A viděl mě.“

„Je to Lovec,“ oplatí ji její špionáž.

„Cože?! Zbláznil ses?!“ Divoce se kolem sebe rozhlédne. „Vždyť nás zabije! Kam máme jít, platím ti snad málo?“

„Klid, Eli. Nikdy bych tě neohrozil, to přece víš. Mám ho plně pod kontrolou.“ Mimoděk se dotkne krku a zamne na místě, kde ho kousl. 

„Lovec pod kontrolou? Ti jsou věrní a jedině je kontroluje jejich Svaz lovců. Opravdu tě tak uhranul, že zapomínáš, jak jsou nebezpeční? Je nádherný, a možná bys ho vyměnil za má děvčata? Nikdy nikoho tak zvláštního jsem neviděla a ten oblek, co má na sobě.“

„Nepřipomínej mi ho, je z čarodějné zastávy a stál mě majlant,“ řekne mrzutě.

„Zasmála bych se, kdyby to nebyl Lovec. Jestli zabije jedno z mých děvčat, odneseš to!“ Zadívá se mu pevně do očí, aby viděl, že nežertuje.

„Platí.“

Eli se narovná. „Běž nahoru.“

„Díky, potřebuju trochu útěchy.“ Dostal ho, prostě nechápe proč, ale skáče, jak chce. Dokonce odpustil čarodějům poplatek. Jestli se to roznese, budou mu cpát vlajky o sto šest. Otevře dveře do modrého pokoje. Postaví se ve dveřích a zálibně spočine na štíhlé dívce s velkými prsy.  Je krásná, i když je pravdou, že ne tak uhrančivě jako Rain. A to je jen dobře! Zabouchne dveře, skočí na postel a sevře ji do náruče. „Krásná, krásná!“ šeptá a strhává ze sebe oblečení. Poklekne, podívá se dolů, potom do dívčiných oči. Ta se dívá do jeho klína, potom se zadívá do jeho očí. Nakonec spočine zrakem na klíně. Je zvadlý, místo aby pyšně trčel připraven k akci. Co si vzpomíná, nikdy ho takhle neviděla. I po souloži byl pěkně macatý. Angel, který zírá na stejné místo, se nadechne, zachrčí, vyskočí z postele a tak jak je, letí dolů, potom ze dveří a nahý ke svému domu. Za ním černovlasá dívka, kterou chytí za ruku Eli.

„Co se stalo, Mary? Angel byl rozzuřený do běla? Neudělala jsi něco špatného?“

Ta se nadechne a vytřeštěnýma očima se zadívá na dveře. „Madam, to bych si nedovolila! Prostě se mu nepostavil.“

„Cože?!“ zařve Eli a vyběhne, za ní ostatní osazenstvo.

Angel běží do svého domu. Tenhle debakl má určitě na svědomí ten zmetek! Vletí do domů a je mu jedno jak vypadá. Do ruky mu vklouzne dýka ze stěny, rozrazí dveře a přiloží ji ke krku Lovce. Měl poslechnout své pochybnosti!

„Zabiju tě, ale nejdřív, co jsi udělal a jak to zruším!“

Duhový déšť nevzrušeně se zadívá na seznam. „Myslíš, že čaroděj ze Zeleného vršku může sedět vedle čarodějky z Šedých bažin?“

„Cože? Jistě, spí spolu. Takže?!“

„Vím, neměl jsem to dělat, ale nemohu dopustit, aby ses spouštěl kde s kým. A co čarodějka od Bílých jeřabin?“

„Ta… ta…“

„Chápu, posadím ji až ke dveřím.“

„Jak spouštěl?“ nechápe Angel. Vždyť si šel zasexovat, uvolnit se před Čarodějným srazem.

Duhový déšť odloží seznam a zvrátí hlavu. „Miluji tě, co je na tom divného? Nechci, abys spal s někým jiným, tak jsem… Já vím, neměl jsem to dělat, ale zazmatkoval jsem. Maminka mi říkala, abych to nikdy nedělal. Nemám moc zkušenosti, jak si někoho namluvit, jsi mým prvním. Je to moje chyba, proto prosím, odpusť mi to.“

„Od… Cože?! To ti neodpustím! Co to melu? Jak se toho zbavím?! Vždyť se mi…“ Vytřeští oči, protože najednou proti němu klečí Rain a bere mu ho do ruky. Jenom jeho dech mu ho zdvihne tak, že málem exploduje a pomyšlení, že ho má v puse… Zaječí, uskočí a kašle na to, že ho má Rain v ruce. „To je pomsta! Která svině to vymyslela?!“

„Ne, to ne, nechtěl jsem, ale nemohl jsem dovolit, abys mi byl nevěrný. Já ti věrný budu.“

„Vypadni! VEN!“ Rukou ukáže na dveře. „Počkat!“ Chytí ho za vlasy a dech se mu zadrhne, když se jich dotkne. Ta rozkoš… Opět zaječí vzteky a pustí ho. Zablokuje dveře. „Zbav mě toho.“

„Nemohu, je to trvale, myslím.“

„Cože?“

„Je to trvale. Vím, neměl jsem to dělat a normálně, kdybychom spolu byli, bych to nikdy neudělal, jenže ses chtěl spustit s těmi holkami! To se nedělá.“

Angel vytřeští oči nad těmi názory. „Jak nedělá? Mohu to dělat s kýmkoliv! Nejsem ženatý. Nejsem tvůj milenec, nikdy nebudu a chlapi mě nevzrušují.“

„To bych neřekl!“ Oči Duhového deště spočinou na klíně.

„Ne!“ zařve, protože jen pod tím pohledem se mu vztyčuje. Zakryje si klín. Je v koncích. „Udělám, co chceš, jen mě toho zbav, nebo ne. Vypadni! Najdu si na to něco sám!“

„Je to tak těžké přiznat, že bys mě mohl milovat?“

„Je to nenormální. Vypadni.“

Duhový déšť odloží seznam. „Jak si přeješ.“ Najednou se ztratí.

„A je klid. To by mě zajímalo, jak to udělal, aniž otevřel portál. Možná je neviditelný? A vy vypadněte, nebo nebudete mít práci! Vykopu vás po jednom železnou botou!“

Eli se uchichtne a mávne na děvčata v skrovných oděvech, která se viditelně dobře baví nastalou situaci. Tak konečně na toho proutníka došlo. To by ji zajímalo, jak chce napravit, co ten hezký chlap způsobil, ale zaslouží si za to, jak někdy její děvčata utahal natolik, že byly k nepotřebě. Rozhodně to bude zajímavé. V hale domu zatleská. „Takže dívky, za chvilku tu máme čaroděje. Víte, co máte dělat. O indispozici Angela se nezmiňujte, je to jasné. Jestli některá z vás něco cekne, osobně ji odtud vykopu železnou botou, je to jasné?“

„Jasné!“ Dívky se rozejdou a Eli se posadí ke stolku ke karafě. Opravdu příští týdny budou velmi zajímavé.

„Dobrý den, jmenuji se Duhový déšť.“

„U démonů, lekla jsem se,“ řekne, ale hlas se ji nezachvěje. „Znám vás. Vyvolal jste na Panství bouři.“ Podívá se na muže, který se vedle ní zjevil.

„Nerad, ale je tak paličatý. Lidé vůbec jsou tvrdohlaví. Co mají proti liščím démonům? Je to stejné jako u nás doma. Pořád si myslí, že démon je zlo. Není to pravda. Snažíme se jen, aby byli šťastní.“

„Snad proto, že jsme démoni, co je žrali?“

„Ano, to dává smysl. Máte to tu hezké.“

„Snažím se, ale bez Angela bych tu nebyla. Nikdy jsem ho neviděla tak podrážděného, ale přiznávám, nikdy mu nezvadl. To by vytočilo každého chlapa.“

„Nechtěl jsem, jenže mě jeho slova rozhodila a zpanikařil jsem. Matka by nebyla šťastná, že jsem to provedl.“

„To nic, nanejvýš si vymění krev. Je nekromancer. Vlastně nevím, čím není,“ zamumlá.

„Ano, vím, že je zvláštní. Děkuju moc za přivítání. Kdyby se něco dělo, můžete se na mě obrátit.“

„Ehm?“ dostane ze sebe Eli. „Nechápu.“

„Och, asi vám to Angel zapomněl říct, ale budu mu pomáhat.“ Ukloní se a zmizí.

Eli mimoděk se nahne, aby zachytila zajímavou vůní, kterou po sobě zanechal, pak ji to dojde. „On skutečně někoho najal?“ Začne se smát, když ucítí vlnu magie. Portály! Čarodějové jsou tu a ještě tolik věci není připraveno.

Dole v podzemí zatím Angel, sotva se ovládající, otevírá pro čaroděje jeden portál za druhým. Jen doufá, že Inkvizice bude mít práci jinde a nevšimne si téhle aktivity!

„Vítejte na Spojeném panství.“

„Velmi pohodlné, Angelo,“ pochválí ho čaroděj, celý v černém, zapisovatel schůze.

„Snažím se,“ zamumlá vztekle, když si připomene důvod této lapálie. Poslední a je to. Skončí, otře si pot na čele. Vždy ho otevírání portálů tolik vyčerpá. Vezme zástavu, kterou tu nechal čaroděj ze Zeleného vršku. Jde nahoru, aby odvedl čaroděje do jejich pokojů. Překvapeně se zastaví, když tam nikoho nenajde. Rozhlédne se, ale skutečně nikdo tu není. Udělá jednoduché hledací kouzlo. Jsou na pokojích, spokojení jak ještě nikdy.

„Výborné služby a kdo je ten hezký mladík, co nás dovedl do pokojů? Ráda bych si ho na noc objednala.“

Angela to mimoděk nasere. Nikdy moc nesnášel čarodějku od Bílých jeřabin. „Bohužel to nejde, ale je tu Pablo,“ řekne škodolibě, protože dobře ví, že ho nesnáší. „A na mužský bordel jsem se ještě nevzmohl. Omluvíte mě? Musím dohlédnout na pár věci.“

„Parchant,“ zamumlá vysoká černovlasá čarodějka. Už chce vyslat kouzlo, když si uvědomí, že na Panství se nemůže čarovat. Předseda by ji to netoleroval. „Zmetek! Bastard!“ Aspoň mu nadává po celou dobu.

„Raine!“ zařve u sebe doma Angel. „Jdi na druhý konec místnosti!“ zařve opět, odskočí, když si uvědomí okamžitě jeho vůní. Málem, že se neudělal rovnou do kalhot.

„Jak poroučíš. Je něco v nepořádku?“

„Neměl jsi náhodou zmizet?“

„Ano, ale myslel jsem, že od tebe, což mi je strašně líto. Opravdu jsem nechtěl to udělat. Zpanikařil jsem,“ kaje se. „Ale uvidíš, zlepší se to!“

„Sklapni. Děkuju za ty čaroděje.“ Je přece Angel, pán na tomto panství, co se nikdy nerozčilil, tedy když nepočítá pokusy, co mu nevyšly. To pak nadával, až se jezírko zazelenalo.

„Jsem rád, že jsem mohl pomoci.“

„Dobrá, můžeš jít a mimochodem, žádné noční aktivity.“

„Prosím?“

Angel zbrunátní. „Noční hrátky.“

Duhový déšť se na něj zadívá. „Promiň, ale už mi oznámili nějaké noční aktivity, nemám je povolit? Je to jen hostina a nějaké karty, šachy, tanec,“ vyjmenovává.

On je blbý, zaúpí Angel. „Tím jsem myslel tvé noční aktivity v postelích čarodějů.“

„V žádném případě! Patřím tobě! Nikdy bych ti nebyl nevěrný!“

Nejspíš mluvíme cizí jazykem. „Víš, Raine, čarodějové jsou nebezpeční. Nechtěl bych tě tahat z průseru!“ zařve. Tohle snad pochopí!

„Já vím, Angelo. A pak na mé tělo máš nárok jen ty,“ ujistí ho. Nechápe, proč mu to všechno vykládá, ale možná nepochopil. To se prostě časem spraví. „Jestli dovolíš, rád bych připravil tanec.“ Ukloní se, vřele se na něj zadívá. „Miluji tě.“ To ho přesvědčí o jeho citech. Maminka to tatínkovi říká často. Takže stačí to opakovat často. Použije svou sílu a ocitne se na palouku, kde se připravuje tanec.

Angel se posadí. Ještě chvilku a měl pocit, že tenhle dům vybuchne. Jak může být tak pitomý? Copak neslyšel, že nemá zájem? Že nesnáší chlapy? Je infantilní. Jakmile sraz pomine, okamžitě se zbaví toho jedu, co mu vstříknul. On, který dovede utahat tři ženské za jednu noc, nezvládne se vzrušit! Je to ubohost! Nesnáší ho, ale když mu tolik pomohl. Takhle spokojené čaroděje málokdy viděl. Hlavně, aby odcházeli spokojení, protože až příště budou platit, sedře z nich kůži!

 

Všechno jede jak po másle, pomyslí si druhý den Angel s pohárem vína v ruce. Sedí na verandě svého domů a obhlíží své panství. Tolik mu dalo práce to vybudovat! A teď to klape jedna báseň. Nebýt té drobnosti s tím, že si nevrznul od doby, co přijel, tak by to bylo perfektní. I Rain je úžasný, i když slyšet ze všech stran o něm, vůbec není potěšující. Taky ten incident ho namíchl. Byl na snídani se přesvědčit, že všechno skvěle proběhlo. Vešel do místnosti, kterou mu vyhradil a nebyl tam. Začal ho hledat, až ho našel u vodopádu. Nejdřív si myslel, že má prostě mámení smyslů, protože ho našel na skále nad tím vodopádem, který zde stvořil, a obklopovalo ho něco bílého. Nejdřív pomyslel na mlhu, jenže pak zjistil, že jsou to tři huňaté ocasy a na hlavě má uši. Bílé! Chlupaté! Liščí! Velké! Málem, že nepřistoupil a nezačal za ně tahat. Pravda, ovládl se, ale stálo ho to dost sil.

„Vítej. Je všechno v pořádku?“

„Ano.“ Pro jistotu od něj poodešel. Musel na něj řvát, ale aspoň se s ním neviděl v posteli. Jeho blízká přítomnost ho naprosto vytáčí. „Jen tak mimochodem, zbavím se toho?“

Duhový déšť se otočí. „Proč po tom toužíš? Je mi líto, nevím o tom, ale rozhodl jsem se odejít…“

„Ne!“ zařve Angel, vzápětí si vynadá. Jeden den a zvykl si, že nemusí lítat jak čamrda, protože Rain to zvládá s přehledem. Vážně tolik spokojených obličejů neviděl a největší potěšení má z kyselého obličeje čarodějky od Bílých jeřabin. Jak mu jeden z čarodějů pošeptal, už jsou na ní stížnosti, že místo věnování se otázkám srazu a s tím spojených věcí, snaží se uhnat nějakého chlapa. Už za to by si zasloužil pozlatit. „Když se budeš držet ode mě dost daleko, bude to v pohodě.“ Se sny to nějak zařídí, protože dneska se málem nevyspal, jak se mu zdálo o sexu.

„Chápu, jen jsem chtěl říct, že musím něco vyřídit na Dálném východě a optám se otce, on je slavný Lovec démonů a mamky, zda tě mohu zbavit té ehm…“ Duhový déšť zrudne.

„To by bylo od tebe hezké,“ ocení. „A kdy chceš odjet? Příští měsíc mají tu sraz bylináři.“

„Cesta bude trvat tak čtyři roky, dřív to nezvládnu a to ještě si musím najít koně.“

Angelovi poklesne brada. „Čtyři roky?“ Bože, nechce to, jeden den a zvykl si na pohodlí. „Ehm, co kdybych ti otevřel portál na Dálný východ?“ Je sice na Seznamu zakázaných portálů, ale pro jednou se může Inkvizice vycpat.

„To by bylo rychlejší, ale je to nebezpečné.“

„To nevadí, s Inkvizici to nějak sešmachlují,“ řekne sebevědomě. „Co tam vlastně chceš udělat?“

„Někoho zabít.“

Neměl jsem se ptát. Osobně vraždy nesnáší. Zažil jich příliš a na panství je netoleruje. Vždy musí dlouho zvažovat, zda to nepřinese něco špatného. Zbytečně moc starosti. „Dobře, takže po srazu, chceš odejít?“

„Ano. Nevadí ti má liščí podoba?“

„Ehm, cože? Jistěže ne.“ Najednou před ním stojí bílá liška a skočí mu do náruče. Pohladí ji po hlavičce. Počkat! To nejde! To… To… Jenže to už ji drbe pod krkem. Mohl by ho tak snadno zabít!

„Zdravím, copak to je? Liška? A nějaká zvláštní? Z podsvětí?“

„Čarodějko,“ už ví, proč se proměnil, „kdepak, to je dovoz z ciziny. Řekl jsem si, že potřebuju nějakého exotického mazlíčka.“

„Chápu. Neviděl jste náhodou Raina?“

Kdybych byl zlý, hodil bych tu lišku ji na krk a bylo by to. Nejspíš by z něho zůstala jen bílá kůže. Jen nějak si na něj zvykl a v liščí podobě ho absolutně nevzrušuje. „Myslím, že byl na palouku. Včera měl tanec takový úspěch, že dneska bude pořádat závody.“

„Skvělý, to vyhraju!“ řekne sebevědomě. „A bude zasedat v porotě?“

„To netuším, nestihl mi říct všechny podrobnosti.“ Když odejde, nakloní se k jeho uchu. „Tak mazej zařídit ten závod.“ Položí ho na trávu a dívá se, jak mizí. Je rozko… „Není! Je to chlap! Chlap není rozkošný.“

„Angelo, nějak moc si sám pro sebe povídáš. Musím říct, Rain je poklad.“

„To ano, vlastně ne,“ řekne kysele. „Sakra, nesnáším ho! Co zase spáchal?“

„Ale no tak! Je ti úplně oddaný. Udělal by pro tebe první, poslední. Někoho takového mít. Jinak urovnal spor mezi čaroději. Je vážně dokonalý.“

„Je to chlap, ten není dokonalý.“

„Och obrovská překážka, co by řekli lidi, že jo? Jdu se připravit na ten závod v tanci Možná, že setřu ten sebevědomý úsměv té blbé černovlasé čarodějky.“ Odpluje v sametových šatech k nevěstinci.

„A jsem sám,“ zamumlá. Vztekle si uvědomí, že to zní chcíple, tak nějak vyžile. Plouží se k svému domovu. Prostě je to na hovno. Spokojnost je v prdeli, on je ve tmě, prostě je to na draka a k tomu Eli mu doporučuje, ať mu skočí do postele. „Přes mou mrtvolu!“ Zdvihne ukazovák nebi. „Přisahám, že se to nestane!“

„Něco se stalo?“

Angel se otočí k čaroději, který je opravdu kus… U démoní larvy, kdy začal přemýšlet o chlapech ve fyzickém smyslu? To se musí změnit!  „Kdepak, potřebujete něco?“

„Och ano, rád bych od vás získal pracovní smlouvu Raina. Je prostě nádherný. Byl by skvělou ozdobou po mém boku.“

Angelovi poklesne brada. „Ehm, vy jste, no…“

„Jistě. Nijak mi to nevadí a pak u čarodějů se na to nijak nehledí. Je opravdu překrásný. Jsem ochoten dát za něj tři černé berserk koně, tři truhly perel a loď plnou vzácného koření.“

Angel skoro zalapá po dechu. To je bohatství a ty koně by chtěl. „To nepůjde!“ říká, aniž by to vlastně chtěl. Přece chtěl na to přistoupit.

„Chápu, pak přidám dvě truhly zlata a truhlu prvotřídní benátské krajky.“

„Vy jste se zbláznil!“ Za tu krajku by si mohl koupit půlku Evropy!

Čaroděj se usměje. „Dám vám čas do našeho odchodu. Přece jen se vzdát takového pokladu, není jen tak.“

Angel ho sleduje. To není možné! Otře si čelo. To se všichni zbláznili nebo možná… „Raine! Raine!“ Ten a poklad? To je čisté zlo!

„Ano?“

„Fuj. Ode mě!“ Zamává rukama, protože cítí, jak se mu zvedá penis. „Co jsi provedl čaroději z Modrých lesů?“

„Ten, počkej, jak vypadá?“

„Je vysoký, světlovlasý, ostře řezaná tvář a perfektní postava. Nedal jsi mu ten jed, že ne?“

„Cože? Jistěže ne! Jak tak můžeš přemýšlet? Popravdě ani nevím, který to je, ale nejsi to ty, tak proč bych si ho měl všímat? Není ti špatně?“

„Ne, ano, je mi dobře!“ zařve s nervy na pochodu. „Pávě mi za tebe nabídl benátskou krajku, to by si koupil půl Evropy! Určitě jsi mu nevstříkl ten dryák?“

Duhového deště to zabolí. „Už jsem řekl, že miluju jen tebe. Proč mi nevěříš? Nikdy bych neobloudil někoho jiného. Matka mi říkala, že lidé jsou hloupí a tvrdohlaví a nevěřil jsem ji, že mě odmítnutí bude tak moc bolet. Měla pravdu. Promiň, musím něco zařídit, než zítra odejdu.“

„Počkej!“ Sakra, tak jsem to nemyslel! Co si vlastně myslí! Miluje ho. Jeden pohled a miluje! Láska je o něčem jiném. Láska je žhavý sex.

„Měl bys to přijmout,“ ozve se najednou jasný hlas.

Angel se narovná. Jeho druhé já, démon, kterého se zavázal chránit ve svém těle. „Nemohu! Nemohu! Udělám všechno, jen tohle ne! Zmlkni!“ Uteče do svého domu, kde se zavře. Málokdy na něj démon promluví a většinou to bývá v krizích. Vždy mu dobře poradil, ale tentokrát to nemůže přijmout. Musí se zbavit toho prokletého jedu!

Další den se loučí s čaroději, když k němu přistoupí čaroděj z Modrých lesů. „Co má nabídka?“

„Nemohu, on se musí rozhodnout.“

„Chápu, přesto počítej s tím, že nepřestanu naléhat.“ Skloní hlavu a vstoupí do vytvořeného portálu.

Angel zničeně přikývne. Co má jiného dělat? Zavře za ním a otočí se. Prohlédne si Raina v bílém hedvábném oděvu s modrou výšivkou. Vlasy má vyčesané a přichycené korunkou. Vypadá jako vladař nebo princ mocného království, ne jako Lovec démonů. „Nevypadáš jako Lovec démonů.“

„Copak musím mít na sobě hadry a smrdět?“ odpoví se smíchem. „Otevřeš mi portál? Nemám na to zatím sílu.“

„Jistě.“ Nechce se mu ho pouštět. Jako by odcházel kus jeho duše. Zatvrdí se.

Duhový déšť ho pozoruje pevně, s něhou v očích. Je mu ho líto, ale na druhou stranu ví, že nikdo lepší pro něj neexistuje. Pohladí ho po tváři. „Miluji tě. Zítra se pokusím vrátit.“

Angel si odkašle. „Každý večer otevřu portál.“ Najednou si přeje, aby se vrátil. Kdyby nebylo toho… Prošel. Tak nějak nevěřil, že se to stane. Má chuť ho následovat, pak si připomene místo, které tak pracně získal a portál zavře. Otočí se a v duchu zakleje. „Ctihodný.“ Do prdele, člen z inkvizice mu tu chyběl. „Přejete si?“ Rád by ten jejich trik s příchodem uměl, i když Rain dokáže totéž. Zbývá jen zjistit, na jakou vzdálenost to dokážou.

„Nic, jen bych rád věděl, proč otevíráte portály? Máte je sice povoleny, ale tak velkou aktivitu ne. Přece víte, jak je to pro lidi nebezpečné.“

„Srazy, to víte a rozhodně tu démony nemám!“

„Ale polodémony ano. Dobrá, jen tu něco zjistím. Mohu ne?“ Starší muž se pevně zadívá do Angelových očí. Moc by si přál znát pravdu o tom, kým je a nepochybuje, že by to rádi věděli všichni. Vymyká se všemu, co znají. Je člověkem, ale člověk nemůže být nesmrtelný. Dokonce ani nekromanceři nejsou, přestože svůj život značně prodloužili.

„Můžete, prosím.“ Má strach. Zatím se mu démoní podstatu povedlo zakrýt. Dívá se, jak stojí, když kolem něho se vzedme síla, která začne pronikat do každého koutu jeho panství. Skřípe zuby, přestože dobře ví, že nic jiného nemůže dělat. Najednou se k němu inkvizitor otočí. Poznal to! Přesto se usměje. Nedostanou ho tak lacino. V duchu se připravuje k velmi tvrdému boji.

„Jste otráven.“

„Ano, právě jsem hodlal se toho zbavit.“

Muž se usměje, čímž úplně Angela šokuje. „Hodně štěstí. Nic podobného jsem neviděl, i když mi něco napovídá, že to nebude jednoduché.“

To ne, kdyby jo, už by se ho zbavil. Zatracený Rain! „Ne, nebude, ovšem není to nebezpečné nikomu.“ Kromě mého nádobíčka, pomyslí si kysele. Jenže to nikoho nezajímá.

„Dobře, je tu všechno v pořádku, i když ten člověk, zbavil bych se ho.“

Angel skloní hlavu na znamení souhlasu. To zrovna. Tohle je jeho půda, jeho domov, a nikdo mu nebude nařizovat, co bude dělat a co ne. Posadí se, nechá si donést jídlo a pití. Den jako každý, akorát tentokrát nějak touží si promluvit a ne zrovna s mrtvými, kteří jsou jedině tak dobří k obsluze, nebo s děvčaty od Eli. Ty jsou dobré… Zašklebí se, protože mu to připomene, že je naprosto neschopný a démon v něm je krapet mlčenlivý. Po jídle si vezme knihu, když před ním vyvstane průhledná stěna s výrazným nápisem.

„Miluji tě.“

Mrští proti stěně knihu. Ta ji projde a spadne na zem. Sebere ji. To mu to musí připomínat, i když tu není? Opravdu neví, zda by byl raději, kdyby se ho zbavil nebo naopak. Uvědomuje si jeho užitečnost, ale taky to, že prostě ho nesnáší! Odloží knihu a jde spát. Přivolá si tvrdý spánek bez ničeho. Většinou rád sní, jenže tentokrát má tušení, o čem by snil. O sexu. Nijak se mu nechce připomínat svou patálii i ve spánku. Trochu klidu mu neuškodí. Natřese polštář a usne.

Druhý den k večeru otevírá portál. Mohl by ho tam nechat hnít, ale slíbil to. Udržuje ho dobrou minutu, pak ho zavře.

Další den totéž, až když ho chce zavřít, objeví se balík, který málem ho nesrazí a pak Rain. „Málem jsi mě zabil!“ vyjede na něj vztekle.

„To bych neudělal, jen jsem musel přinést pár věci. Matka s otcem tě pozdravuji a jsou na tebe velmi zvědaví. Nemohli přijít, ale plánují to.“

„Na rodinné návštěvy nejsem zvědavý.“

„Ty nemáš rodinu?“

„Ne, jsou mrtví. Už dvě stě let. Kolik ti je?“ Uvědomí si, že netuší, kolik mu je. Jenom, že je napůl liščí démon, že má matku lišku, otce­ lovce a hledá pravou lásku, ne tu už našel. V něm! Taková blbost.

Duhový déšť se na něj zadívá. „Tři tisíce sto a nějaké drobné.“

„Ko…Kolik?“ Nezná nikoho, kdo by tak dlouho žil!

„Má matka měla minulý rok devadesát tisíc. Ovšem otci to neříká. Nechce se ho dotknout.“

„Stačí!“ Musí to být velký omyl. Tolik se žádný člověk… Ovšem démon ano. I on je výjimkou, a to díky démonu, který ho udržuje při životě. Až jednou zmizí, ztratí se jako pára nad hrncem. „Jak se zbavím toho jedu?“

„Není to jed, a matka mi vynadala, jestli tě to uspokojí.“ Povzdechne si.

„Je mi fuk, co to je! Chci se toho zbavit! Jdeme.“ Netouží se dozvědět pravdu zde v podzemí. Pokud by mu ruply nervy, bude lepší, když to bude ve volné krajině. „Takže?“

„Musíš se se mnou vyspat, pak…“ souká ze sebe zamračeně. „Netušil jsem to, jinak bych to nepoužil. Omlouvám se.“

Věděl jsem to, pomyslí si, když se zvedne bouře černější než Nekromancerův nářek. Budovy se zachvěji, když najednou všechno utichne. Eli i děvčata zvednou překvapeně hlavu. Ta bouře měla trvat několik dní, přinejmenším. Jedna se zvedne, že se podívá ven.

„Ne! Nechoď.“

„Dobrá, madam, ovšem není to obvyklé.“

„Ne, to není. Mám strach, že najednou je ticho.“

„Pusť mě!“ Nechápe, jak mohl jeho vztek přerušit, ale najednou byl obklopen modrou jiskřivou bariérou. On sám je uprostřed bouře, která se nemůže dostat ven. Chrání ne jeho, ale panství, což ho naštve ještě víc. Chce něco, někoho zničit. Udělat z něj krvavý flek!

„Ne, dokud to nebude potřeba. Je to tvůj domov a zdemolovat ho není správné. Litoval bys toho. Vysvětlím ti to. Je to moje chyba. Rád bych se ti omluvil, jen nevím jak. Matka mi řekla, že jed, jak tomu říkáš, je trvalý, nedá se odstranit, až teprve milováním.“

„Nebudu spát s chlapem!“ zařve, až to pronikne do všech koutů panství. „Nebudu skákat, jak pískáš!“ Černá bouře narazí do modré koule, až se skoro obě protnout a kolem začnou lítat blesky. Na čele Duhového deště se objeví kapky potu, jak se snaží udržet sílu bariéry. Neví, jak dlouho proti sobě stojí a bojují.

„Dost!“ zařve Eli, která se odhodlala na druhý den vylézt. Už má celé situace dost. „Angelo, dost! Přestaň se stavět na zadní!“

„Nebudu s tímhle podrazákem spát! Nebudu!“

„Já se omlouvám, jen jsem zpanikařil! Nechtěl jsem ti ublížit.“

„No, ublížením bych to zrovna nenazvala. Vypadáš docela fit. Pokud vím, kosti máš celé, mozek nevysátý a krev stále stejnou. Tak to jednou udělej a máš klid.“

„Ne!“

„Och božíčku, zase jeden tvrdohlavý chlap! Jen tak mimochodem, jak dlouho chceš tam stát a zuřit? Ta bouře je jeho vztek.“

„A jméno Angel?“

Eli se usměje. „Netuším, asi se někdo spletl. Je mi líto, opravdu to jinak nejde?“

„Nejde,“ řekne nešťastně Duhový déšť. „Rád bych ho toho zbavil, když si to tolik přeje.“

„Angelo, od čeho jsi nekromancer? Prostě si vyměň krev nebo použij nějaké čarodějné kouzlo.“ Duhový déšť je udivený. Čaroděj, nekromancer, staví ochranné bariéry, druidský strom, síly v budovách jsou od Svatých, co ještě umí? „Nebo požádej o pomoc démony! Dost ti dluží.“

Angel zvažuje, pak přikývne. Bouře pomalu se utišuje, až se ztratí a s ní nakonec i modrá bariéra. Duhový déšť klesne na kolena. Cítí se tak strašně vyčerpaný, ale nemusel použit svou sílu, kterou během svého života nastřádal. Nerad by ji použil, ale kdyby měl zachránit Angela, udělal by to.

„Tak vstávej, jdeme a drž se ode mě hodně daleko!“ doporučí mu naštvaně. Nevzpomíná si, že by někdo dokázal čelit jeho hněvu. Vede ho k sobě domu. „Zůstaň u dveří.“ Rozkročí se a dívá se na něj. Eli měla pravdu, je skutečně krásný. Jenže spát a podlehnout mu? Na druhé straně je to nejrychlejší řešení jeho doslova zoufalé situace. Neví proč, ale věří mu, že jinak to nepůjde. Se skřípěním zubů si stáhne kabátec.

„Tak jdeme na to.“

„Cože?“

Angel udělá pár kroků a přitiskne si ho k sobě. „Tak jdeme na ten sex, ne?“Jestli mu teď řekne ne, zabije ho a kašle na všechno.

„Ty mě skutečně chceš?“

Ne, ale nemám na výběr, zavyje v duchu. „Jistěže, tak co? Nechceš?“ Možná ho nezabije, protože padne mrtvý k zemi. Polibek na rty ho překvapí.

„Jsem rád, že jsi změnil názor. Miluji tě. Uvidíš, budeš se mít se mnou moc dobře.“

Cha cha, zasměje se v duchu a vezme Raina za ruku. Otevře dveře do velké ložnice s postelí obklopenou jemnými závěsy. Svleče mu bílý oděv a pohladí ho. Přežiju to! Přežiju, pomyslí si okrajově, ale je tak vzrušený, že málem exploduje po prvních dotecích. Ovládne se, i když je na pokraji sil. Musí to dokázat. Převrátí se s ním do postele. Doufá, že zvládne se vzrušit. Hladí ho, i když si říkal, že půjde jen o čistý sex. Když do něj pomalu zatlačí, pozná, že je konec a stříká. Křičí u toho čistou rozkoší. Mimoděk ho napadne, že nic takového nezažil ani si nepamatuje. Obejme ho kolem těla.

Vyklouzne z Raina. Vida, stojí mu jako za stará. Samolibě se usměje. Konečně je to tak jako předtím, než Raina našel. „Jsem spokojený.“  

„To jsem rád.“ Políbí ho na rty. Tak spokojený ještě nebyl. „Miluji tě.“ Doufá, že mu to oplatí a jen s údivem sleduje, jak se obléká. „Ty už nechceš?“ optá se ustaraně. Sebere kabátec a podá mu ho. Ještě stihne mu ho uhladit na ramenou.

„Cože? Oh ehm… Měj se.“

Duhový déšť svraští obočí. Co se stalo? Vyběhne ven a zamračí se ještě víc, když vidí, kam běží.

Angel nadšeně běží k nevěstinci. Tak teď konečně se zbaví té frustrace. Vyrve dveře z pantu a nechá Eli s otevřenou pusou. Ta jen zírá, jak cestou se zbavuje vršků.

„Kde je volno?!“ zařve.

„E… Bílý!“ zakřičí v hlavě prázdno a dívá se na nahý zadek a slušně vztyčený ocas. Hvízdne. Takže musel se s ním vyspat, nebo jak se toho zbavil? Měla je sledovat, ovšem kdyby to zjistil, netuší, co by provedl. Zneviditelní se a chce jít nahoru do bílého pokoje.

Angel vrazí do bílého pokoje, popadne zrzavou dívku, která sedí o toaletky, a hodí ji na postel. Skočí za ní a sevře do náruče. „Tak co maličká, uděláš mi to?“

Ta se zasměje, sáhne mezi těla a ztuhne. Bezradně se odsune. Angel se zadívá na její ruku. Ještě před chvilkou trčel a dožadoval se uvolnění a nyní… Je zvadlý. Zrzka uhne očima, potom se zadívá do Angelových očí. Ten ji pohled oplatí, pak se zadívá na svůj klín. Nemůže uvěřit nastalé situace.

„Zabiju ho. ZABIJU TĚ!“ zařve, až se zachvěje dům.

Eli na schodech se rychle zviditelní a uhne se, protože kolem ní proletí nahý Angel. Rychle mrkne do klína, ale nestihne zaregistrovat stav.

„Ariel, co se děje?“

„Najednou zvadl. Já za to nemohu, madam! Skutečně! Že mě nevyhodíte?“

Ta ji obejme. „Myslím, že to není tvá vina, jen to nikomu neříkej.“

„Zabiju tě! Zabiju tě!“ řve jak pominutý. Lhal mu!

Duhový déšť zvedne hlavu, když zaslechne: Zabiju tě. Svraští čelo. To je divné, že ho chce zabít, když ho zbavil toho takzvaného jedu. Počkat, že by mu zapomněl něco říct? Přemýšlí co, pak si vybaví, že po milování se sice jed ztratí, ovšem závislost ne. Je možné, že by ho to rozzuřilo, ale nějak nepokládal za nutné se mu o tom zmínit, i když matka říkala, že by měl. Zvláštní.

„Zabiju tě!“ Do ruky mu vklouzne dýka ze stěny.

„Přišel seznam bylinářů, Angelo. Hodila by se jim oválná zasedací místnost. Ty tři jsou pro ně nevhodné.“

„Ten jed … ten jed!“

„Je pryč,“ ujistí ho.

„Ano? Nezvedl se mi.“

Duhový déšť mu pohlédne do klína. „Myslím, že ti stojí slušně. Mohu tě zbavit toho problému?“ V očích nadšení, že za ním opět přišel.

Angelovi vypadne z ruky dýka. „Tím chceš říct…“ Pohlédne do nevinného obličeje a zavyje! On, který si zakládal na tom, kolik svede obšťastnit ženských za jedinou noc, nakonec skončí s JEDNÍM jediným na světě a k tomu s chlapem! Tohle musí být něčí pomsta! Není možné, aby se do nás někdo zamiloval!

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;-P

(Widlicka, 26. 9. 2017 23:50)

Překrásnéééé <3
Moc děkuji za krásnou pohádku

:-) :-)

(Ayyda, 20. 5. 2017 17:45)

SUPER! Pokračovanie !!!!

:)

(Natali, 8. 5. 2017 13:43)

<3 <3 <3

:-)

(Davida666, 7. 5. 2017 22:16)

Super povídka

(Jasalia, 6. 5. 2017 11:00)

Chudák Dúhový dážď. Bude to mať s Angelom ťažké. Je tvrdohlavý ako somár. Asi by potreboval pretiahnuť. Možno panvicou po hlave, xi Ďakujem za poviedku, úžasná ako vždy.

whaw

(Koinu, 2. 5. 2017 23:25)

Mooc pěkné x3 pokračování by bylo fajn, ale zase by se nejspíš ztratilo to kouzlo, jaké jednorázovky mají x) takže jen: těším se na tvou další práci x3

pokracovani?

(vlarisa, 1. 5. 2017 23:39)

Krasne :-D povedene... mohlo by byt i pokracovani jak se s tim Angel vyporada a osvetlit jeho puvod :-) (y)

Spojené panství

(Pavla, 1. 5. 2017 2:15)

Super povídka k čarodějnicím, moc jsem se pobavila. :D :D