Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 4. 2014

Znak sovy a leknínu
 
4.
 
Ífikrates se zastaví, sundá helmu s vlčím ocasem a otře si zpocené čelo. Nejraději by se osvěžil v moři, ale má na starosti bezpečnost her a města. Jindy by to nebyl problém, ale teď v horkém parném létu, kdy začínají Nikaiské hry a město je narváno od sklepů až po střechy cizinci, to není nic jednoduchého. Je pravdou, že je vyhlášen mír, ale popravdě, když je příležitost, potom se na to zvysoka kašle. Dějiny určují vítězové a ne poražení.
Rázně si nasadí helmu na hlavu a jde zkontrolovat hlídky, hlavně v chudších čtvrtích. Město mu zakázalo zde posílit stráže, ale on to obešel. Kdo by zapaloval krásné výstavní domy, že? A pak spousta bohatých členů města si drží své vlastní stráže.
Zahledí se k přístavu. Najednou ho obejde mráz. Být ve své vlčí podobě, řekl by, že se mu zježila srst. Ovládne chuť se proměnit. Tu neřest si zde nemůže dovolit. Už dlouho se neproběhl ve své skutečné podobě. Jenže na ten pocit dá. Něco se stane, na to dá svůj vlčí kožich.
„Příteli, kdy ses naposled proběhl?“ zaslechne za sebou.
„Nerone, už si ani nepamatují. Jak to víš?“
„Protože ti ze zadku čouhá vlčí ocas. Máš kliku, že tu nikdo není. Děje se něco?“
Ífíkrates zrudne a okamžitě se překontroluje. Neron má pravdu a jeho vlčí podoba se kousek vydrala na povrch. „Mít dozor nad hrami není sranda,“ vyštěkne, ale Nerona to nerozhází. „Aspoň, že nemusím hlídat stadion. Proč tam nejsi? Vsadil jsem si na tebe.“
„Tak to prohraješ. Rheino je daleko lepší. Právě ho hledám, neviděl jsi ho?“
„Neviděl,“ zasupí. Ještě, aby dával pozor na to mládě. „Jestli někde je, potom je to Academie, nemocnice, lázně, ty tvoje zahrady nebo vyspává u tebe doma po celonočních hrátkách.“
„Cože?!“
Ífíkrates se zazubí. „No jo, všichni to vědí, ovšem samozřejmě ctihodnému mistru válečnictví nikdo nic neřekne do očí, že řádí jako nějaký nadržený mladík. Každý má rád hlavu na svém krku,“ cituje.
„To není možné! Nic s ním nemám,“ řekne důstojně. Ne, že by ho tyhle myšlenky nenapadaly od té doby, co se k němu Rheino nastěhoval. Ífíkratův smích ho opět rozhodí.
„Stráže, stráže, někdo tam strašně dupe…!“ zapitvoří se.
„Jen kvůli dupotu?“ podiví se.
„No jo, dřív tam nebylo nic takového slyšet, takže… Hele, proč se tu s tebou vybavuji o tvém sexuálním životě? Stačí, když já ho mám mizerný. Jdu. Jo možná bude na stadionu trénovat,“ dokončí výčet, kde by mohl Rheina najít.
Jako bych nevěděl sám, kde ho hledat, jenže tyhle místa už obešel. Zamračí se a zahledí se k stadiónu. Mohl by být tam? Poslední dobou je neustále na cvičišti, ale ani své povinnosti další nezanedbává. K tomu ihned po hrách se sejde nejvyšší Rada složená ze všech měst. Nebude to jednoduché. Na chvilku uvažoval, že by napsal jejím členům, ale na druhé straně mohlo by se to brát jako ovlivňování. Rozhodně má na tom taky vinu. Kdyby tehdy nechal Rheina u Alexise, pak by se tohle všechno nestalo. Bude muset se spolehnout na to, že ho nevyobcují z komunity, a kdyby ano, potom je rozhodnuto. I tak skoro se s kentaury nestýká. Je tu sice možnost, že ho rektor ze školy vyloučí, ale na druhé straně, vždy se najde nějaká škola, která ho přijme. Jeho jméno má dobrý zvuk.
„Už vím, kde je,“ zabručí v duchu si spílaje, že na to nepřišel hned. Určitě šel za Galénem, který ho učí zákonům kentaurů. S nechutí se zahledí opět k stadionu. Není dne, aby ho někdo nepozdravil a neoptal se na to, zda se zúčastní. Jako by seznam účastníků nebyly oznámeny. Dokonce visí v hale Academie. Tentokrát ovšem uvažuje, že prohraje. Když se díval, jak ostatní cvičí s lukem, potom se obává jen jednoho střelce. Rheina. Zase na druhé straně, kdyby vyhrál… Mrzutě se zašklebí. Pomohlo by to Rheinovi, ovšem rektor by mu vyčítal, že málo cvičil. Jemně si prohrábne si dlouhé vlasy pečlivě učesané do složitého účesu. Vybaví si den, kdy se k němu Rheino nastěhoval.
 
„Tak jsem tady!“ oznámí Rheino a na zem se sypou vaky, které porůznu držel v náručí. Oddaně hledí na Nerona.
„To vidím. Zde bude tvá ložnice.“
Rheino je zklamaný, ale popravdě nečekal, že by mohl spát s Neronem, jako když mu bylo deset, ale snít se může, ne? „Dobře.“
Neron se dívá, jak pečlivě si skládá věci. Zvláštní pocit, usoudí, když ho tu tak vidí. Jako by to byl jeho otec, ale není tak úplně jako on. Potřese hlavou. „Půjdeme se najíst.“
„Nerone?“
„Copak je?“
„Děkuji za všechno.“
Neron na něj chvilku zírá, potom přikývne. „No jo. Mám hlad.“ Je mu trapně. Za co mu asi tak děkuje? „Budeš mít tu své povinnosti. Vařit umíš?“
„Umím.“ Zakaboní se, protože si vzpomene na Nikodéma i to jak byl donucen se naučit vést jeho dům. Pravda, Teď se mu to hodí, ale nebyl tím nijak nadšený, zvláště když se Nikodémovi něco nelíbilo a potom sex…
„Výborně, protože moje vaření není nic moc.“ Najedí se. V noci přemýšlí o tom, že vedle v ložnici spí Rheino. Přitahuje mě, přizná se zívnutím, aby vzápětí na to usnul. Druhý den se protáhne. Omámeně jde ke studni. Zamrká, když tam vidí Rheina. Už se chce optat, co tu dělá, když si vybaví včerejšek. Problémy, samé problémy, pomyslí si mrzutě. Ustele postel a vyjde z ložnice. Udiveně se zastaví, protože u stolu stojí Rheino a prostírá.
„Dobré ráno,“ pozdraví Rheino. „Snídáš?“ optá se rozpačitě.
„Určitě, ale nejsi tu od toho, abys tohle dělal.“
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku.“ Poklekne k nízkému stolu. „Sedni si a nestůj tu jako skála.“ Rheino ho poslechne. Jedí mlčky, když Neron začne. Snídaně mu rozhodně spravila náladu.
„Budeš chodit na Academii, potom do nemocnice. Řekl ti něco Georgio?“
„Chápe, že mám povinnosti, takže jsme se dohodli, že budu chodit na praxi odpoledne po přednáškách. Je to pro mě velká čest, že mě přijal.“
„To tedy je. Dnes zajdeš za ctihodným Galénem. Bude tě učit zákonům Kentaurů. Nechci slyšet ne. Domluvíte se, kdy k němu budeš chodit.“
„Musím někdy cvičit,“ řekne zarputilé. Nechce tam chovat. Zákony zná, tak…
„Žádné myšlenky: Já zákony znám. Neznáš, jinak bys takovou pitomost neudělal a je to podmínkou toho, že tě nevyloučí z komunity ihned.“
„Ano, Nerone,“ zkrotne.
„Dobrá. V dny, kdy nebudeš u Galéna, máš volno.“
„Děkuji. Miluji tě.“
Neron se málem zakucká. Tohle nečekal. Pohlédne do zrůžovělé Rheinovy tváře. On to myslí vážně! Otřese jim to. Tak nějak si dosud myslel, že si dělá víceméně legrací, ale měl by to začít brát vážně.
„Uklidím to. Chceš učesat?“ Na nic nečeká a sklidí nádobí.
Učesat? Nadzvedne obočí. Co asi měl u Nikodéma za život? Vlastně proč ne. „Tak dobře.“
„Umím to,“ ujistí ho z kuchyně Rheinův hlas. „Nikodémovi jsem musel vlasy česat i dvakrát denně.“
„Dobrá, dobrá.“ To byl tak slepý, že nic neviděl? Vždyť tam musel být otrokem. Mrzutě se napije. Potom se usměje. „Víš, co, po snídani zajdeme k Áronovi.“
„Cože??“ Rheino nechá nádobí a vstane ve dveřích. „Ale nemusíme tam.“
„Dost. Půjdeme. Už jsem to řekl a domyj to. Musím stihnout hodinu.“
„Promiň. Dáš mi svůj rozvrh?“ Sice už ho dávno zná zpaměti, ale nechce to dát najevo.
Neron na něj se zadívá. Průhledné mládě. „Vždyť ho už dávno máš,“ zabručí. Zvedne se. Rheino zadupe rozpaky a schová se do kuchyně. Netuší, jak ho mohl Neron prokouknout. Neron se pousměje nad tím dupnutím. Už si začíná zvykat. Dokonce začíná to být velmi sexy.
„Něco jednoduchého,“ poručí, když vedle něj stane Neron. Pohodlně sedí s bylinkovou šťávou. „Spěcháme.“
„Dobře.“ Pustí se do práce. Přináší mu to rozkoš, když se může dotýkat Neornových vlasů. Má je tak hebké, krásné a silné. Rychle uplete tři vrkoče, které potom splete do jednoho. Když sepne je zdobenou sponou, neodolá a políbí ho na odhalený krk. Už nevydržel delší dobu se jenom dívat a nedotknout se ho. Neron na chvilku ztuhne, potom se uvolní. Přimhouří oči. Hra, která ho vzrušuje.
Když Rheino pozná, že Neron nemá námitek, políbí ho níž. Přidá ruce a pohladí mu svalnatá záda. Rozkoší se zachvěje. Je to tak jiné než s Nikodémem. Nikdy by nevěřil, že se splní jeho touha se Nerona dotknout jako milenec, i když do toho má daleko.
„Půjdeme!“ zabručí rozpaky Neron, protože ho to vzrušilo. „Máme spoustu povinnosti.“
„Ale mohu tě česat?“ Je to čistá rozkoš se ho dotýkat.
Neron ví, co chce Rheino. Nakonec přikývne, čímž uvede do chodu malý chaos. Rheino nadšeně zadupe a potom ho silně obejme. Dokonce mu vlepí nadšením obrovský polibek. Zrudne a odběhne pro potřebné věci. Za chvilku už kráčí do města k mistru Áronovi. Vejdou dovnitř. Starší kentaur je přivitá.
„Vítejte! Dlouho jsem vás neviděl. Něco rozšířeného nebo základní nabídku?“
„Jen základní. Musím do Academie a trénovat, jestli nad tím mládětem mám vyhrát.“
Rheino se nad tím zakaboní, ale vzápětí ho Áron potěší.
„Tohle mládě? Když ti konkuruje, pak není žádné mládě! Tak prosím. Chcete zvlášť nebo dohromady?“
„Dohromady a máš pravdu. Mládě už není, ale do dospělosti má daleko.“
Rheino odsekne. „Až vyhraju hry, potom tě získám!“ Áron zpozorní a zadívá se na ně. Potom mu to dojde. A sakra, to je to mládě, co pracuje v nemocnici a kvůli němu se sejde Nejvyšší rada! K tomu jak se zdá se snaží získat ctihodného mistra Academie Nerona. No, přeje mu hodně štěstí, protože Maria nemá v oblibě.
Zavolá své dva nejlepší chlapce. Najednou zpozorní a zadívá se na Neronův účes. „Hezký účes, mistře Nerone.“ Rheino se zatetelí blahem. Udělal to dobře!
„Děkuji, jsem rád, že se ti líbí.“
„Určitě. Tak do práce a pořádně je vyčistěte.“ Chlapci se pustí do práce a tak jejich těla jsou zbavovány prachu a dalších nečistot. Rheino neustále přešlapuje a vrtí se. Není zvyklý, že se ho někdo cizí dotýká.
„Nevrť se.“
„Já vím, ale je to nezvyklé.“
„Neříkej, že jsi tu nikdy nebyl.“
„Tady ne,“ zabručí. Otočí se, protože chlapec stane trochu stranou a pročesává ocas. „Mohl jsem ti to udělat doma.“
„Rheino, nejsi v mém domě od toho, abys mi dělal sluhu. Tím je debata o tom, co jsi v mém domě uzavřena. Mám u Árona otevřený účet, takže sem budeš chodit tak často, jak to půjde.“
„Ano.“ Zkrotne. Otočí se. Chlapec odvedl perfektní práci a jeho kůže se leskne, až oči přecházejí.
„Hotovo, pane,“ řekne starší chlapec.
„Výborná práce.“ Vloží mu do ruky dvě drachmy.
„Děkujeme, pane.“ Neron s Rheinem vyjdou ven. Neron přesně ví, že Áron roznese novinku, že tu byli po celém městě, aniž by vyšel ze svého domu. Vydají se do Academie, kde se rozdělí. Neron ještě než dojde k žákům, je odvolán k rektorovi. Udiví ho jeho vzhled, protože se mračí víc než letní bouřka.
„Stalo se něco?“
„No ano. Tvůj přítel. Ífíkrates!“
„Co s ním je?“ optá se opatrně, jelikož netuší, co se stalo a jeho vlčí přítel je někdy krapet vznětlivý.
„Domluv mu. Většina jeho vojáků, ale hlavní občané města nedostali povolení se dívat na hry.“
„Určitě řekl proč. Většinou má velmi pádný důvod.“
Úder do stolu ho krapet překvapí. „Féničané! Máme hry! Nezaútočí.“
„Ale cop když ano?“ namítne Neron.
Rektor chce už zařvat, ale potom schlípne. „No… Promluv s ním.“
Další starost. „Dobrá, promluvím.“ Dobře ví, že je to zbytečné. Pokud usoudil z jakýchkoliv náznaků, že městu hrozí nebezpečí, potom s ním nehne ani hora. Zkusit to může. Rozhodně bude mít čisté svědomí. Dojde k studentům. K večeru než dojde na cvičiště, najde Ífíkrata. Jak předpokládal, byl neoblomný a nejhorší je, že jeho důvody uznává.
Večer to povídá v trávě pod olivovníkem Rheinovi. Zatímco on si hoví, Rheino zalévá jednotlivé záhonky.
„Myslíš, že by mohli zaútočit?“
„Netuším, ale věřím jeho vlčím šestým smyslům. No uvidíme. Doufám, že budou respektovat hry stejně jako ostatní, ale popravdě, kdyby mohli, nic jim nezabrání, aby se města nezmocnili. Ani hry.
„Už aby bylo po hrách.“
„Od zítra se na Academii vyučuje pouze dopoledne.“
„Vím to. Budu víc cvičit.“
Neron se pousměje. „Stále doufáš, že vyhraješ?“
Rheino se zářivě usměje. „Jistěže vyhraju, protože když vyhraju, potom budeš můj.“
„Nepřivlastňuješ si mě trochu? Co kdybych nesouhlasil?“ poškádlí ho.
„Je ti to tolik proti mysli?“ zašeptá.
Neron si povzdechne. U Háda, ani neumí vzít žert. „Ne, jistěže ne.“ Zvedne se a políbí ho na rty, čímž Rheina překvapí, ale zároveň potěší.
 
To bylo před několika měsíci. Do zahájení her chybí týden a k tomu přijela Nejvyšší rada. Ubytovali se u Galéna. Když ho potkal, jeho výraz nebyl nijak nadšený. Večer, přesně jako před tolika měsíci sedí pod olivovníkem a sleduje Rheina. Váhal, zda mu to má říct, ale nakonec se odvážil. „Dneska přijela do města Rada nejvyšších.“
„Už?“ V obličeji má úlek.
„Neboj, dobře to dopadne. Nejvyšší rada je rozumná a pochopí důvody.“
„Nevím proč, ale mám strach.“ Snad proto, že Mario mu šel z cesty. Dokonce ani nepoštval některé žáky proti němu. Jistě má velmi mocného ochránce, ale i Mario je silný. Ne, dělá si zbytečné starosti. Mario se prostě smířil s tím, že se Neron s ním rozešel.
Neron si pomyslí, že zajde za Nejvyšší radou, ale potom to opět zamítne. Co kdyby to brali jako ovlivňování? Spolehne se na jejich rozum.
 
Týden uběhne jako voda v řece. Město zaplaví ještě víc návštěvníků než je obvykle. Ífíkratovi stejně jako Neronovi vstávají vlasy hrůzou na hlavě a neví, kam dřív skočit. Když se sejdou jednoho večera v Neronově domě, oba dva shodně prohlásí, že budou rádi, když hry budou za nimi.
„Zítra, příteli, vyhraješ hry.“
„Pokud mě Rheino neporazí. Je opravdu dobrý.“
„Vím.“
„Proč vlastně, pane Ífíkrate, taky neberete účast v hrách?“ optá se zdvořile Rheino.
„V běhu by byl nedostižný,“ zašklebí se Neron.
„Protože někdo musí tohle bídné město chránit a pak nejsem rád, když ukazují svou pravou tvář. Musím jít. Zítřek nebude lehký. Všechno mi napovídá, že proti sobě máme silného nepřítele. K tomu ty davy cizinců k tomu přesně lákají. Někoho ukrýt a potom založit požár, něco udělat, je to jedno.“ Ífíkrates se zvedne. Narazí si na hlavu helmu s vlčím ocasem a vyjde ven.
„Tak zítra,“ zašeptá Neron s pohledem na odvráceného Rheina, který šmejdí v kuchyni. Vstane od stolu. Rheino se otočí, když zaslechne kroky. Odloží talíř.
„Stalo se něco?“
„Ne.“ Přistoupí k němu a políbí. Nějak mu poslední noci začalo vadit, že by měl být s Rheinem jenom proto, že on prohraje a Rheino vyhraje. Ze začátku mu to připadalo přitažlivé, že o něj bude usilovat, ale popravdě, u Háda, je to k ničemu.
„Nerone?“
„Děje se něco?“ zamumlá mu do úst.
Překvapený Rheino na nic nečeká a otevře ústa. Líbají se, až jim dochází vzduch.
„Naprosto nic, jen přemýšlím, že bych rád, kdybys dneska v noci zůstal se mnou.“
„Ale…“ Rheino má v hlavě zmatek.
„Nechci, aby to bylo o prohře nebo výhře. Mám tě rád.“
Mám tě rád. Rheino je na vrcholku blaha. „Já-Já, dobře.“ Nedokáže si to představit, ale všechno se v něm svírá touhou.
Neron se na něj trochu smutně zadívá. Je to hrozné, když ho takhle vidí. Měl už tolikrát sex a nic z toho neměl. Mělo by to být potěšení a pro něj… Bude se snažit.
„Nečekal jsem to. Co mám dělat?“ přizná nerad rozpačitě. Zadupe nohama, čímž Nerona rozesměje. Obejme ho. Vdechují svou vůní, vychutnávají svá přitisknutá těla.
„Nic,“ pohladí ho po tváři. „Jen prostě budeme spolu spát.“
„Dobrá.“ Nezvyklé, ale už s Neronem spal. Vzruší ho to, že je to na něm zřetelně vidět. „Dodělám to a přijdu.“
„Jen pokud budeš chtít, jinak ne.“ Ví, že přijde, ale zbaví ho to nejistoty. Sice žijí spolu už dlouho, ale něco jiného je spolu spát. Rheino za ním hledí. Všechno se v něm štěstím chvěje. Dosáhl toho. Neron ho přijal se vším všudy. Je to nádhera.
Po práci nesměle otevře Neronovu ložnici. U Nikodéma to měl jednodušší, ale tady se stydí. „To jsem já, Rheino.“
„To vidím, že to není zlatovlasá kyperská bohyně.“ Pohlédne na místo vedle něj. Rheino opatrně k němu ulehne. Je mu zvláštně, ale nakonec blaženě se uvalí, jako když byl mladší, na Neronovo tělo. Ten se usměje. Tohle je opravdu zvláštní, ale líbí se mu. Nakloní se a políbí ho se zřejmým úmyslem. Dneska musí si zachovat chladnou hlavu a nepopustit svému apetytu uzdu. Jenže to nepočítal s Rheinem.
Rheino jakmile ucítil jeho polibek se v mžiku rozhode, že chce všechno nebo vůbec nic. Prohloubí polibek. Už se nerozvaluje, jako když byl malý, ale náruživě odpovídá na Neronovy polibky. Hladí ho po celém těle. Neví, co má dělat dřív, kde se ho nejdřív dotknout a tak krátkými skoro trhavými pohyby bloudí všude, kde se má. Vůbec neuvažuje, jen chce všechno najednou.
Neron to pochopí a nechá ho být. Popravdě jeho chtivost ho vzrušuje. Líbají se, hladí se, až za hranice neúprosnosti. „Jsi malý chtivý kentaur.“
„Chci tě,“ řekne na to vážně. „Dělej si, co chceš.“
„Zvedni se.“
Rheino se zvedne. Stojí a vzrušeně očekává, až do něj zastrčí nalitý úd. Už se nemůže toho dočkat. Ještě snad nikdy tak nebyl vzrušený. Doslova jeho svaly jsou napjaté očekáváním. Tušil to, ne, věděl to, že s Neronem to bude jiné. Vzrušující, krásné, jednoduše se cítí jako by létal.
Neron ho pohladí a rukou sjede po zádech k zadku. Vidí jak je vzrušený. Najednou se na něj vyhoupne. Rheino se prohne, ale drží. Nemůže se toho dočkat. Už aby v něm byl! Přeje si. Neron, i když má co dělat, opatrně do něj vstoupí.
„Víc, to je krásné!“ zašeptá nevěřícně Rheino. Po tváři se mu kutálejí slzy. Nevnímá je.
Neron pod těmi slovy úplně ztratí hlavu. Přirazí, jednou, podruhé. Nemůže se nabažit sexu s Rheinem. Až vykřikne. Jeho ruce ho pevně sevřou a vylije se do něj. Rheino se k němu otočí.
„Děkuji.“
Neron vystřízliví. „Tohle už nikdy nechci slyšet. Já děkuji a teď ty.“
„Cože?“
Neron nakloní hlavu, zaskřípe zuby. „To snad ne?“
„Co?“ Rheino, přestože je vzrušený, zadupe.
„Neříkej mi, U Háda, zabiju ho. Oba dva. Po hrách to určitě udělám!“ zamumlá. „Vlez si do mě!“ zařve tak rozčileně, že nechtěně dupne taky.
V Rheinových očích se objeví strach. Neron nejraději by z ložnice vyletěl jako drak, chytil ty dva mizery pod krkem a zakroutil jimi. Místo toho se ovládne a přistoupí k němu. Políbí ho. Líbá ho dlouho, až ucítí i uvidí, že strach z Rheinových očí vymizel. „Chci, abys mi to taky udělal. Uděláš to pro mě?“ Musí na něj jemně. On za nic nemůže.
„Ale… Opravdu?“
„Jistěže. Chci tě cítit ve svém těle, stejně jako já tebe. Je to normální. Těším se na to.“ Neptá se, jak se ukájel. Jistě v určitém způsobu se dá ukojit rukou, ale má takový pocit, že ani na to Rheino nepřišel. I po tolika letech sexu, je stále tak nezkušený, jako by nikoho neměl. Skutečně, Nika s Mariem zabije.
Rheino váhá. Jeho představy nikdy sem nedošly. Rozčileně se postaví za Nerona. Polkne, ale vzruší ho představa, že to s Neronem dělá. Copak dosud nebylo vše perfektní, a když to chce, může mu přání odmítnout? Ne. Vyhoupne se, položí nohy na záda, sevře ho rukama a vstoupí do něj. Zatočí se mu hlava z toho a než stihne cokoliv udělat, vystříkne.
Neron se k němu otočí. Je mimo a to je dobře.
„Já…“ začne Rheino stydlivě. „Já…“
„Bylo to perfektní.“
„Nic jsem…“
„Udělal. Chceš ještě?“
Rheino se vyděsí. „To ne!“ vykřikne a vyklouzne z něj. Nervózně zadupe nohama. „Bylo to krásné. Cítil jsem vzrušení, touhu a moc tě miluji, Nerone.“
„Já tebe taky. Půjdeme spát, dobře.“
„Ano,“ nadšeně vykřikne. Uvelebí se v posteli. Nemůže uvěřit, že může u něj zůstat. Jakmile si Neron lehne, rozvalí se na něj, jako když byl mládě. „Nerone?“
„Ano?“ Líbí se mu to, jak si z něho udělal polštář. Je to úžasné. Netuší, proč se tomu vyhýbal. Je tolik podobný svému otci, ale na druhé straně je jiný. Naučí ho všechno, co souvisí se sexem. Bude se mu to líbit.
„Když jsem byl v tobě, cítil jsem jako bych byl na Olympu. Nic krásnějšího jsem nezažil. Moc děkuji.“
„Já taky.“
„Skutečně?“
„Jistěže. Nelžu ti. Vzrušuješ mě a teď spí. Zítra jsou hry a musíme je vyhrát.“
„Vyhraješ je. Vím to. Chci tě znovu vidět, jak tě nesou městem na tom velkém štítu.“
Neron se ušklíbne. „Hádám, že jsi mě viděl. Bál jsem se, že mě někde vyklopí. “ Zasmějí se. Rheino zavře oči. Za sklopenými víčky si vybavuje všechno, co se stalo. Každý dotek, každé pohlazení, vstup i akt samotný. Najednou na údu pocítí ruku. Přestane dýchat, ale nechává oči zavřené. Má pocit něčeho zakázaného, něčeho, co se nedělá, ale je to tak příjemné, že nechává Nerona si dělat, co chce. Když vystříkne, omámeně otevře oči, zívne a usne.
„Dobrou noc, maličký.“ Neron ho políbí do vlasů. Něžně se usměje a zavře oči taky. Hypnos ho ukolébá ve své náruči. 
 
Ráno se Neron probudí v prázdné posteli, ale Rheinova vůně se ještě vznáší. Uslyší ho z kuchyně. Přijde k němu a políbí ho.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno, Nerone,“ odpoví Rheino. Na sny si moc nepamatuje, ale ráno byl úplně vyždímaný. „Večeře bude co nevidět. Posaď se.“
„Nejdřív se půjdu umýt.“ Za chvilku už sedí a jedí.
„Za chvilku to začne. Raději půjdeme, nebo nám rektor ukáže zač je toho loket. Nerad bych ho rozzlobil.“ Vezmou si luky a Neron ještě oštěp. Chce závodit v hodu. Dorazí na stadion. Postaví se k ostatním účastníkům. Rheino se nadšeně rozhlíží. Už se nebude dívat z návrší, ale zúčastní se ho. A to jenom díky Neronovi. Nebýt jeho, bůhví, kde by skončil. Skládá přísahu pod bedlivým dohledem Diova kněze. Vedle něho jsou kněžky z Artemidina a Athénina chrámu. Od diváků i účastníků se vznáší vzrušení. Přichází ve vlnách a každého se dotkne.
Neron se klidně zadívá na Rheino. Je nadšený. Nostalgicky si vybaví své první hry. Byl na tom stejně. Teď už by se mohl považovat za veterána. Jednoho dne jim bude i Rheino. Ten mimoděk opět zadupe.
„Rheino, víš, že dupeš?“
„Cože? No, ehm… promiň. To tím nadšením.“
Neron najednou si přeje, aby dupal až do smrti. Usměje se. „Musím jít za pořadateli. Co budeš dělat?“
„Projdu se, snad to vzrušení ze sebe dostanu. Potřebuji se uklidnit.“
„Dobře děláš.“ Rozvážně ho přede všemi políbí. Ozve se pískot i nechápavě pohledy a taky dva páry nenávistných oči. Jedny sledují, jak Rheino odchází.
„To ti neodpustím, Rheino, ty bastarde!“ zasyčí kentaur sám pro sebe. Otočí se, zmizí v davu. Rheino vyjde do blízkého olivového háje. Stojí tam a v duchu neustále opakuje střelbu do terče. Jeho učitelky říkaly, že to má dělat den co den. Soustředí se na to celou svou bytostí natolik, že nic neslyší.
Nikodém se dívá na stojícího se Rheina. Oči ho probodávají, a kdyby měly moc bohů, potom Rheino je už dávno mrtvý. Rty má sevřeny. Pokyne rukou k ostatním. Na nic netušícího Rheina se snesou sítě a je povalen na zem. V šoku se snaží dostat z pasti, ale spíš se zaplétá čím dál víc do sítě. Převalí se na záda, ale ani to mu není nic platno.
„Nechte mě! Jsou hry!“
„No ano, to jsou.“
„Nikodéme! Co to má znamenat?!“ osopí se na něj Rheino, který se konečně uklidnil. „Okamžitě mě pusť!“
„Víš, nepustím.“
„Ale proč?“ V Rheinových očích se objeví úžas. „To mě tak nenávidíš?“
„Ano,“ řekne tak klidně a s uspokojením, že tím Rheinovi vyrazí dech. „A chci tě vidět stejně poníženého, jako jsem byl já. Víš, Rheino, to já pouštím k vodě své milence, ne oni. Nikdo se za celou dobu se neodvážil mě tak ponížit. Zaplatíš za to! Chlapi, roztáhněte mu ruce. Ne, neboj se, nezabiju tě!“ Nenávist ho omračuje natolik, že skoro nemůže uvažovat. „Rozbijte mu ruce!“
„Co? Co-Cože?“ Nechápe, ale pochopí, když zahlédne kladivo a snahu ostatních mu natáhnout ruku. Nebude už moci nic dělat. Dotknout se Nerona, pohladit ho, sevřít do náruče. Vytrysknou mu slzy a zároveň začne bojovat. Snaží se, seč může, ale s děsem sleduje, jak je bezmocný a kladivo zvednuto a přichystané mu rozdrtit prsty.  
„Pomoc!“ zařve hlasitě. „Pomoc! Niko, prosím néééé!“ zaječí.
„Ale ano. Do práce!“ poručí jim klidně Nikodémus. S úšklebkem se dívá, jak se Rheino pod rukama ostatních svíjí v sítí.
Hlava vojáka se natočí za výkřikem. Má pocit, že ten hlas poznává. Při dalším výkřiku mu svitne, kdo to je. Rheino, partner jeho přítele Nerona a výborný hostitel. Zamyslí si. Tohle není tak. Najednou místo člověka stojí obrovský vlk. Rozeběhne se tichým vlčím krokem k místu výkřiku. Když tam dorazí, neváhá a skočí. Šedé tělo proletí vzduchem a zakousne se do ruky s kladivem. Strhne ho a kladivo dopadne na Rheinovu nohu. Kentaur zanaříká.
Ífíkrates drží ruku v pevném stisku svých tesáků. Když usoudí, že je čas na změnu strategie, ruku pustí a zavrčí. Srst zježenou, vyceněné zuby a žluté vlčí oči sledují každé hnutí dotyčných.
„Vlk!“
„Zabijte ho!“
Ífíkrates zavyje a skočí po dalším. Jeho šedé tělo se míhá mezi nepřáteli tak rychle, že ho nemohou zasáhnout. Najednou proletí další dva šedé stíny a proti Nikodémovi a jeho lidem stojí tři vlci. Ífíkrates v popředí, za ním další dva.
„Tohle je převaha!“
„Jste zbabělci!“ zavrčí Nikodémos. Rozpřáhne se oštěpem, proti vlkům. Ti odskočí a obklopí ho ze tří stran. Nikodémovi muži ustoupí, až nakonec se obrátí a utíkají. Nikodémos se rozhlédne, otočí se a vlci jen sledují jeho zadek s vlajícím ocasem.
„U Háda, Rheino, co se stalo?“ Nad kentaurem stojí Ífíkrates s nožem v ruce. Rychle rozřezává síť. Vedle něj stojí jeden pobočník, zatímco druhý vlk špicuje uši a dává pozor.
„Nevím. Chtěli…“ chytí se za ruku. „Chtěli mi rozbít ruce.“
„U Háda, parchanti!“ zavyje. Chce pokračovat, když se ozve vlk. „Já jsem fakt nasraný!“ zařve rozčileně. Upřeně pozoruje svého vlčího druha.
„Cože?!“ Roztřesený Rheino se k němu obrátí.
Ífíkrates ho ignoruje a nadává dál. „To snad ne! Ti blbci, ti hlupáci, ti…“ Rheino pochopí, že mu došla slova, ale na co? Co se děje?
„Stalo se něco?“
„Jo, stalo se. Menosi, dojdi pro ně. Jestli je nepřivedeš, nepřej si mě!“ Vlk skloní hlavu a vyrazí. „Potřebujeme je, nutně, aspoň pár!“ Zadívá se na Rheina. V žlutých očích je chlad a rozhodnost. „To jsou mi pomocnicí. Vidím, že luk máš v přádku.“ Rheino se otočí. Překvapeně zjišťuje, že Ífíkrates má pravdu. Tím převalováním se vůbec nepoškodil.  
„Netušil jsem, že je tu více vlků.“
„To jsou mi pobočnicí. Mám tři. Učí se. Potřebuji tvou pomoc. Féničané. Jdeme.“
Rheino za ním hledí, potom se otočí k stadionu. Měl by být tam, ale Ífíkrates mu zachránil život. Dál už neváhá a rozeběhne se za ním. Připojí se k jeho vlčí podstatě. Už chápe, proč o něm všichni říkají, že je všude. Jako vlčí stín dokáže přeběhnout kamkoliv. Ífíkrates se na něj zadívá. Popravdě nečekal, že se k němu přidá, myslel, že bude soupeřit s Neronem. Správný kluk. Pomůže mu zatímco Menos sežene zbývající lučištníky. Ukáže jim zač je toho loket, ale až rozetřou Féničany po palubě. I když jsou to všichni dobrovolnicí, nemohou si jen tak odejít. Jasně jim dnes ráno řekl, že budou držet své pozice. Nedodrželi se. Nesnáší nekázeň.
„Jsme tady.“ V jednom jediném kroku z vlka je velitel stráže. Hledí dolu na čtyři velké lodě s dvěma řady vesel. Mezi molem a loďmi panuje čilý ruch.
„Půjdeš na tamtu střechu.“ Ukáže směrem k jednomu z domu s plochou střechou. Rychle odhadl, že odtamtud bude mít nejlepší úhel výstřelu. „Jeden z mých lidí tě zásobí šípy. Musíš být rychlý a pokryt co nejvíce území. Falangy jsou připraveny. Nic nesmí narušit hry.“
„Hry?“
„Ano. Nejde mi o pořadatele, město nebo návštěvníky. Tentokrát ne, ale o ty, kteří se na ty hry tvrdě připravovali několik měsíců.“
„Chápu. Udělám, co mohu.“
„Ještě víc, Rheino! Ta noha bolí?“
Rheino přikývne. Bolí, ale je Ífíkratovi zavázán. V tuto dobu by jeho ruce byly rozbity. Buď by zemřel, nebo by už nikdy na nic nesáhl. Dokonce by ho někdo musel krmit.
„Dobrá, zdá se, že to vydržíš. Jo díky, nemusel jsi sem chodit.“
Rheino se ušklíbne. On by měl poděkovat. Nebýt jeho včasného zásahu… Nechá myšlenky plavat, co by se mohlo stát a soustředí se. Pomalu vytáhne šíp. Zlomený. Vytáhne další. Vypadá to, že některé přežily. Vedle něho stane mladý voják s dvěma toulci.
„Bude to stačit?“
„Jsou dobré jen tyhle, přines mi víc takových.“ Ukáže mu svůj šíp.
„Ano, pane.“ Rheino se postaví s nataženým lukem. Dostřelí tam. Ví to, jemně pohybuje lukem, kam až může zasáhnout. Zadívá se na oblohu, vybaví si Nerona, který teď určitě neochvějně stojí a míří na terč. „Vyhraj! Musíš vyhrát! Prosím!“ Uklidní tělo, chvějící ruce a snaží se potlačit bolest z rány od kladiva.
„Teď!“ neví, zda mu to někdo řekl nebo ne, ale má pocit, že sama bohyně lovu Artemis s Apollónem za ním stojí a řídí jeho střelbu.
 
Kde jen může být? pomyslí si Neron.
„Vyhraj, musíš, slyšíš?“ říká mu naléhavě rektor.
„Jistě. Pokusím se. Jsou tu dobří střelci.“
„Hele, Nerone, jsi nejlepší. Ty jsi nejlepší lukostřelec, tak to vyhraj!“
„Dobře.“ Co mu zbývá. Postaví se na čáru vedle ostatních. Snaží se vytlačit z mysli to, že tu chybí Rheino. Kde jen může být? Po hrách musí se oba dostavit k Nejvyšší radě. Vystřelí, i když ví, že není v ideálním stavu. Možná se zdržel. Ano to tak bude. Nevnímá nenávistné oči v prvních řadách. Doprostřed. Řev, jásot se ho v tu chvíli vůbec nedotknou. První kolo má za sebou. Postupuje. Další řada lučištníků a další.  
„Vítězem je ctihodný Neron z Academie!“ Studenti, učitelé se zvednou a jásají. Jejich první vítězství. Neron se omámeně ukloní. Podařilo se mu to. Rozhlédne se, ale ani teď nevidí Rheina. Jestliže tu není, pak se muselo něco vážného stát.
Skloní se k zářícímu rektorovi. „Musím na chvilku jít.“
„Jistě, Nerone. Moc děkuji. Teď nám zbývá zápas a čtyřboj. Jestli se to povede… Pomodlí se k bohyni Níké.“
„Udělám to.“ Jako pořadatel v klidu vyjde ze stadionu. Všichni ho zdraví. „Kde jenom může být?“
 
Rheino se přikrčí. Objevili jeho přesnou střelbu. Voják mu pořád nosí šípy, i když nechápe, odkud je bere. Jenže teď se na něj zaměřili nepřátelští lukostřelci. „Řekni Ífíkratovi, ať s tím něco udělá.“
„Jednotky jsou na cestě. Bojujeme o každou ulici. Ještě, že jsme tohle už zažili. Nebojují řádně, ale jako piráti,“ řekne mladý voják.
„Copak Féničané nejsou piráti?“ namítne s úsměvem, ale s bolestí v očích, Rheino.
„Máte pravdu! Poradíme si s nimi.“ Odběhne. Rheino se dotkne starostlivě nohy. Potřebuje klid. Možná trochu bude mít zdeformované svalstvo, ale rozhodně mu nebude bránit ani v pohybu ani v milování. Zčervená se, když si vybaví milování s Neronem. Najednou si uvědomí, že šípy kolem něj už tolik nelétají. Rozhlédne se. Po chvilce mu zrak padne na povědomou postavu.
„Neron.“ Z jiného úhlu střílí po nepřátelských střelcích. Postaví se a začne střílet. Neví, jak dlouho bojuje, ale zahlédne lodě, jak zvednou vesla a odplouvají. Sklopí luk. Něžný větřík od moře mu cuchá vlasy. Sejde dolu do ulic. Vykročí směrem k domu, kde viděl Nerona.
„Rheino, jsi v pořádku?“
„Krapet!“
„Jo krapet?“ zavrčí povědomý hlas. „Málem, že ho nezabili nebo nezmrzačili. Rheino, děkuji. Jestli myslíš, že máš u mě dluh, je smazán. Vítězství za život.“
„Cože?!“
„Ale, Nikodém si usmyslel…“
„Ne, neříkej to!“
„Eh? Proč ne? Rozhodl se mu kladivem rozbít ruce. Nevím, proč bych to neřekl. Mějte se. Mám spoustu práce. Nevděčné práce,“ dodá.
„Počkej, chci poděkovat tomu vojákovi.“
„Mě?“ Vedle něho se ocitne voják, který mu přinášel šípy. Rheino si uvědomí, že je to zřejmě čtvrtý vlk. Musel je sbírat z mrtvých, jinak by neměl neustále zásobu šípu, které jsou odlišné od lidských.
„Ano. Děkuji.“
„Byla to naše povinnost tě zásobit šípy. Nic víc. Musím jít. Velitel mě volá.“ Neron se zadívá na Rheina. Rozbít mu ruce. Věří Ífíkratovi. Obejme ho. Drží ho v silných pažích, vdechuje jeho vůní.
„Jsem v pořádku. Vyhrál jsi?“
„Vyhrál.“ Políbí ho se vší vášní.
„Jupí!“ zadupe, ale zaúpí, protože se ozve rána. „Nějakou dobu nebudu moci dupat,“ řekne zamračeně.
„Zajdeme do nemocnice.“
„Ne. Na to nejsou žádné léky. Chce to klid. Pojď, chci tě vidět, jak převezmeš cenu.“ Zatáhne ho za ruku, ale Neron si ho k sobě snadno přitáhne. Políbí ho.
„Miluji tě, Rheino.“
Ten se zardí. „Já tebe taky. Půjdeme. Toužím tě vidět, jak budeš nesen městem.“
„To má být pomsta, že jsem přišel pozdě?“
„Ne, ale vypadáš tam směšně, ale i zároveň vznešeně.“ Opět zčervená. Uhne očima. Rozeběhne se ke stadionu, ale po chvilce musí zvolnit. Neron ho dožene, vezme ho za ruku. Pozdě odpoledne balancuje na štítě, snaží se tvářit rozjařeně, ale neustále se modlí, aby ho nadšení lidé nevyklopili. Rheino se na něj rozjařeně dívá. Moci to tak zvěčnit na vždy, zatouží a tak místo toho si každou maličkost snaží zapsat do paměti. Od toho, jak vypadal, jak na něj padaly květiny, až po nadšené výkřiky přítomných. Na večeři pořádané pro vítěze se nedostane, ale nevadí mu to. Čeká venku, až se Neron objeví a oni půjdou za Nejvyšší radou. Kolem něj projde Marios. Ušklíbne se na něj. Rheino dostane z jeho pohledu i zlého úsměvu strach. Chtěl by na něj zavolat, proč takový je, ale nechá toho. Pomalu otevře dlaň. Nikdy neřekl, že je tak křehká, tak důležitá. Jediný dopad kladiva a měl by po ruce. Otřese se.
„Je ti zima? Donesu ti plášť.“
„Ne, půjdeme. Viděl jsem Maria.“
„Nevšímej si ho. Jen závidí.“
„Nevím, on má moc.“ Vybaví si všechny ty roky, jak manipuloval s žáky. Bez něho se tam nedalo dělat nic. O všem musel vědět.
„Děláš si zbytečné starosti. Půjde to dobře.“ Snad rektor, Galén a Ífíkrates zapůsobil na radu. Pokud ne, potom by měl opravdu problémy. Jenže po dnešku…
„Když jsem se zmítal v sítí, pomyslel jsem si, že tě už nikdy nepohladím. Bylo to strašné,“ řekne tiše Rheino.
Neron se k němu obrátí. Má pocit, že ta slova zpečetila jeho osud. Myslel na něj, ne na práci nebo střelbu. Zadívá se na pomalu zapadající slunce. Za chvilku bude noc.
„Je to za námi. Nikodém určitě už nic neprovede a jsem s tebou.“
„Ano. Jsme tady.“ Oba dva důstojně vstoupí do velkého domu. Rozhlédnou se. Překvapí je chladná atmosféry. Povstane nejstarší člen. Neron s Rheinem k němu přistoupí.
„Mé jméno je Patroclus a mám Rheinovi z Abdér oznámit, jak dopadla jeho žádost o prošetření porušení nejvyššího zákona společenství Kentaurů.“ Nerona i Rheina se zmocní strach. „Zákon je zákon a praví: Nikdy nevezmeš na hřbet svůj cizí osobu. V tomto případě jsi porušil tento zákon a zákon praví. Jestliže se poruší první zákon, může se porušit i další zákony. Zákon dál praví. Za porušení zákonu je jeden trest. Vyhnání. Od té doby nemáš přístup do žádného z měst. Žádný kentaurů se s tebou nebude bavit, nikdo se tě nedotkne. Tímto usnesením právo nabývá platnosti. Nechť se tak stane!“
Rheino má pocit, že jeho štěstí, že jeho svět se právě zřítil.
Neron chladně pohlédne na jednotlivé členy včetně Ífíkrata, Galéna, Georgiuse a rektora.
Zničehonic promluví starší kentaurka s vlasy bílými jako sníh. „Rheino, narodil ses u nás. Mám pro tebe zprávu od našich starších a tvé matky i babičky. Nemůžeme jít proti zákonu, ale zákon též nemluví nic o tom, že bys nemohl napsat.“ Úkosem se zadívá na nejstaršího. Jsou v šoku, ale kentaurka má pravdu. Zákon o ničem podobném nemluví. „Proto tvé dopisy vždy přijmeme.“
„U nás je vyhnanství za jedno. Za zradu lidu! Zde nic podobného nevidím. Hnusí se mi to, že vyháníte mladé.“ Ífíkrates v krátkém plášti si zlobně odfrkne, promění se ve vlka a zmizí jak šedý stín.
„Ani, já s tím nesouhlasím, ale musím se podřídit právu,“ ozve se smutně Galén.
„No, mladíku, tušil jsem něco podobného,“ pokračuje Georgius. „Jejich prohra, moje výhra. Zde je dopis pro představeny Chonsovy svatyně. Nechť ti požehná Hermes na tvé cestě. Uč se, jak nejlépe můžeš.“ Vrazí mu do ruky papyrus. Nasupeně odejde, nadávajíc na hloupé staré zkostnatělé zákony.
Neron se konečně vzpamatoval. Jsou to velké dary pro vyhnance. „Já budu nést s ním úděl. Nebude sám.“ Políbí ohromeného Rheina na rty. „Přisahám, že tě nikdy neopustím a ponesu s tebou tvůj úděl.“
„To nemůžeš!“ namítne Rheino.
„Zbláznil ses?“ vyjde Nejstarší z rady.
„Ne. Jen dělám to, co udělal Rheino, když donesl tu ženu do nemocnice. Udělal správnou věc. Prostě to mohu udělat a udělám to. Nemáte mi právo nařizovat, co smím a nesmím. Odcházím s Rheinem do svatyně. Budeš potřebovat doprovod. Děkujeme těm, kteří měli dost soudnosti, aby hlasovali proti zákonu.“
Rektor se zvedne. „Já zas udělám toto. Nejvyšší rado, nesouhlasím s vašim rozhodnutím. Žáku Rheino, ctihodný mistře válečnictví Nerone, své místo na Academii vždy budete mít. Klidně risknu i to, že zde už žádného kentaura nebudu mít. Academie vždy vyznávala svobodu. Tu zde najdete. Nikdy nebudete sami. Hlupáci,“ pronese opovržlivě na adresu starších.
Mario se spokojeně šklebí, ale potom ho smích přejde, když slyší, že Rheina zastávají, dokonce by se dalo říct, že je na tom lépe. Tolik si dal práce, aby popíchl váhající členy.
„Rheino, odcházíme.“ Už nemají právo s kýmkoliv mluvit.
„Udělali jsme chybu,“ řekne smutně kentaurka, ale její hlas byl přehlasován. Tři hlasy proti sedmi. Nedalo se nic dělat.
„Zákon je zákon a chaos, který by nastal, kdybychom ho nedodržovali by byl katastrofální,“ ozve se Marius. „Nebo snad ne?“
„Byl by,“ řeknou jedním dechem.
„Co teď, Nerone? Co budeme dělat?“
„Co? Pojedeme do Chonsovy svatyně. Nebo nechceš?“ optá se Rheina na ulici Neron.
„Chci, ale je mi smutno. Moc smutno.“ Slzy se mu začnou kutálet po lících. „Myslel jsem… A ještě k tomu ty.“
Neron pokrčí rameny. „Víš…“
„Tak jaké to je zaujmout otcovo místo, Rheino?“ ozve se záštiplný hlas Maria. „Ó, nevěděl jsi to? Jsi náhradník za tvého milovaného zemřelého otce. Nemiluje tě, ale tvého otce. Neřekl ti? Jak špatné. Mějte se!“ odkluše. Nechce se seznámit s Neronovým uměním pěstního zápasu.
Rheino má pocit, že svět, který se zhroutil a znovu pracně byl vybudován jeho přáteli, se opět a definitivně zhroutil. Takže je jen ubohá náhrada. Měl vědět, že ho Neron skutečně nemiluje.
Neronův první nápad rozeběhnout se za tím špinavcem vezme jiný spád, když si uvědomí, že vedle něj je Rheino. Otočí se k němu. Nejraději by někomu důkladně flákl.
„Rheino…“
„Nech mě! Myslel jsem… Já už nevím co. Jdu domu.“ Odmlčí se. „nemám domov. Nikde mě nechtějí. Matka, rodina, ani ostatní kentauři. Jsem k ničemu. Myslel jsem, že mě miluješ, ale zatím…“ Chce se rozeběhnout, ale najednou ho drží silná paže. Vzepne se, ale Neron si s ním snadno poradí.
„Máš domov, u mě!“
„Lžeš! Lžeš jako všichni kolem mě!“
„Nelžu! Přisahám! Uklidni se, prosím tě!“ Bolí ho, ale snad ještě víc ho bolí Mariova zrada. Nechápe, kdy se tak změnil nebo byl opravdu tak slepý?
„Ne! Ne! Nechci! Chci umřít!“ zavříská, protože nevidí kudy kam a je mu všechno jedno. V jednom dni se mu celý život zhroutí. Pozná nenávist, závist, lásku i vyhnanství a nakonec i to, že ho nikdo nemiluje! Má pocit, že svět je černý a on nechce v takovém žít.
„Plesk!“
Rheino se vzepne a podaří se mu uvolnit. Drží se za tvář. Nevěřícně se dívá na Nerona. Pravda Nikodém ho občas udeřil, ale Neron? Proč? Otočí se, když je přiražen silným tělem k budově.,
„Tvého otce jsem velmi miloval, dokud jsem si uvědomil, že on mě.“
Rhgeino nechce poslouchat, ale slova mu vnikají do hlavy a řežou ho. Mimoděk vyhrkne. „Ne!“
„Ale ano. Když šel do ženského města, aby zplodil potomka, prosil jsem ho, aby nechodil. Čekal jsem na něj. Vrátil se s někým jiným. Řekl jen, že on dva tě budou vychovávat. Pro mě neměl ve svém světě místo. Odešel jsem se toulat a skončil zde s Mariem.“
„Lžeš.“
„Ne, protože nemám důvod.“ Pustí ho ze svého sevření. „Miluji tě a nelžu ti. Jsi podobný otci, to bych ti nezatajil, ani nechci, ale jinak jsi jiný než on. Myslím, že kvůli němu bych nešel do vyhnanství.“ Těmi slovy připomene Rheinovi, že jsou vyhnanci.
„Nerone, já nech mi trochu na rozmýšlenou. Potřebuju si to poskládat.“ Neron kývne. Je rád, že se zklidnil, i to, že o tom bude uvažovat. Nechává ho být, ale hlídá ho. Bojí se ho, co napadne, ale Rheino má v hlavě vymeteno. Neví, co má dělat, jak se chovat. Uvědomí si, že v ruce svírá papyrus od Georgia. Sevře ho mimoděk ještě víc. Možná se to bude zdát jako útěk, ale nechce nějakou dobu slyšet slovo Academia, Mario, Nikodém a podobně. Chce pryč. Jenže je tu Neron. Má odjet sám?
Doma nechá stát Nerona uprostřed hlavní místnosti a jde si lehnout do druhé místnosti. Myšlenky se mu volně toulají. Má jet, nemá a co Neron? Když si uvědomí, že noc značně pokročila a on stále nemůže usnout, zvedne se a vyjde ven. Vybavuje si celý den. Nástup, přísaha, potom olivový háj a chycení. Ífíkrates se svými pobočníky i bitva a pak Neron na štítě. Kýval se. V očích mu viděl, že se opravdu bál, ale udržel se. A potom Nejvyšší rada. Stál za ním. Chce s ním odejít. Nemusel by to dělat. Mohl by ho vyhodit ven z domu. Nic by se mu nestalo, ale on ne. Vejde opět do domu, zaváhá, potom se usměje. Byl blázen, když naslouchal Mariovu záštiplnému hlasu. Neron by nikdy s ním nikdy neležel, kdyby ho nemiloval. Ví to. Zadupe, potom tichounce vejde do jejich společné ložnice. Neronův stín je jasně vidět. Opatrně si k němu lehne.
„Klidně se rozval, Maličký.“
„Nejsem, hm,“ dá mu hlavu na svalnaté hřejivé tělo. Uvědomí si, že je unaven. Zívne.
„Jsem nějak…“ usne. Neron se zadívá na Rheinovu hlavu. Je rád, že se k němu vrátil. Uzavře školní rok a pojedou do Chonsovy svatyně. Věří Georgiovu úsudku, že z Rheina bude dobrý lékař. Uklidněn taky konečně usne.
 
O týden později, s nákladem na hřbetě s luky na zádech stojí v přístavu a hledí na egyptskou loď. Vedle nich stojí Ífíkrates.
„Možná, až přijedeš, už tu nebudu.“
„Je to škoda, ale takový je osud, a když ti to Bohové přikazují, potom se nemá cenu vzpírat. Budeš mi chybět.“
„Přijdou další a ty z nich vychováš dobré velitele. Věřím ti. Pokud budu mít syna, čekej ho na svém prahu.“
„Já vím, příteli a budu ho netrpělivě vyhlížet.“ Otočí se k ostatním, kteří se přišli rozloučit. Vstoupí na loď, která je veze na palubu. Oba dva se otočí ke krásnému městu. Očima hledají známé budovy a místa. Loučí se. Neron vezme Rheina za ruku.
„Vrátíme se.“
„Já vím. Je to náš domov.“
„Jistěže.“ Vroucně ho políbí na rty. Jsou šťastní. Na břehu v stínu budovy stojí dvě postavy, které se nenávistně dívají za odjíždějícími.
„Jen ať přijedou. Budou překvapeni, ne Nikodéme?“
„To tedy ano, Mario. Půjdeme.“
„Vyplouváme!“ zvolá kapitán. „Vytáhněte závaží! Nechť nám požehná Sutech, ochránce moří a námořníků!“ Loď s nakreslenýma očima se vydá na dlouhou plavbu po nejistém moři.
 
Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:3

(Vlarisa, 18. 6. 2014 7:15)

Dekuji za dalsi krasnou povídku a snad bude pokracovani, jak se vypořádaji s temi zlorady a to krute a nemilosrdne
:-)

A Odyssea začína...

(Mononoke, 21. 4. 2014 17:51)

Pred párom statočných bojovníkov stojí celý známy svet a za sebou nechávajú neveriacich a zradcov.
Krásne rozvinutý príbeh, môže ísť ďalej a ďalej...

:-)

(Lachim, 20. 4. 2014 19:55)

Nádhera. Škoda, že povídka končí. Myslím, že by klidně mohla pokračovat. Marius s Nikodémem by měli dostat řádně do těla.

,,,,,,

(katka , 19. 4. 2014 17:18)

prostě skvělé , jen mi je líto že už je konec ale hlavní je že jsou spolu i když jak ho napadli jsem měla obavy že mu ublíží

:o

(Natali, 18. 4. 2014 23:49)

Veľmi pekný príbeh :) Ale zakončila si to tak, že teraz musíš napísať pokračovanie, bo mnohí z nás si budú dumať, čo bude ďalej a od nervozity nebudú poriadne spať :D

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 18. 4. 2014 23:32)

Nádherné pokračování <3 sice rozsudek dopadl špatně a Rheino dostal ránu do nohy, ale vše zlé je k něčemu dobré, jsem zvědavá, k čemu bude dobré to, že Rheino odjede ;-) Rozhodně už získal Nerona a určitě získá plno dalšího ;-)

mňam

(IVIQY, 18. 4. 2014 21:16)

parádny kus :) držala som palce celú dobu a už, už štartovala záškodníkom a závistlivcom lámať kosti!

takže láska vyhrala? asi hej... aspoň zatiaľ... tiene sú vždy v pozore a pripravené zákerne zaútočiť od chrbta

a nateraz sme skončili s touto poviedočkou, či ako to bude ďalej? budeme ich sprevádzať loďou a vrátime sa s nimi do domova s nástrahami?
mne by sa to páčilo... :)

dík za pekné večerné čítanie a prajem všetkým krásne sviatky :)