Shounen - ai povídky

                                             Amorův posel

 

 

 

 Povídka je věnovaná Allanovi a Odymu

 

 

 

  „Konečně zase v parku. Tak krásně a tolik vůní. Hmm nějaký jiný pes.“ Allan se zastaví a očichá keřík. Otočí svou mohutnou hlavu a podívá se na svého páníčka. Poslední dobou je moc smutný. Vůbec se s nim nemazlí. To chce něco udělat. Zafuní a posadí se na zadní. Co by to chtělo?

 

  Pavel Sertan rozloží obálku a zamračí se. Neví proč mu ještě psal, když mu jasně řekl, že se s ním rozchází. Tak neobvykle. Složí a zadívá se na svého vlkodlava Allana. Poslední dobou se mu moc nevěnuje, ale popravdě co se rozešel s Ondřejem tak na nic nemá náladu. Tak je to pokaždé. Nejdřív zájem a pak po určite době rozchod. Už je z toho unavený. Možná za to může jeho zjizvená tvář od ohně. Přitahuje zájem jako zvíře a pak ... škoda mluvit.

 

  Allan  sedí a přemýšlí. Kolem něho projde pár a drží se za ruce. Hmm. Hezky voní. Nejlépe ovšem voní páníček. Je to ten nejhodnější člověk na světě. Vyplázne jazyk jak kolem něho projde večeře v podobě malé čivavy. Stočí hlavu a pozoruje ji. Ne večeře páníčkovi radost neudělá. To chce chce...

 

  „Přítel!“ vybafne. „Ano to chce přítele a on ho najde. Ano a pak bude šťastný a bude se nim mazlit a dostane velkou kost a může začít hned“ si říká. Zvedne se a protáhne se se. „Budu mít hodně práce. Jistě nesmí to být někdo obyčejný. Ale ten s tou správnou vůni.“ Chvilku jde. Důstojně jak se sluší na tak velkého psa jakým je, ale pak.. „Moc sladká „ si hučí“ vtíravá.. no fuj, válel se s prasatama nebo co?, ostrá, ta je dobrá, voní po jídle... ne je sním špatná vůně... kdo by řekl, že je tak těžko najít tu správnou vůní. Páníček si zaslouží jen to nejlepší“ brumlá si, očicháva keříčky a nenápadně lidi.

 

  „Allane k noze. Pojď sem!“Otočí hlavu. Nejmilejší hlas na světě. Jenže mu ještě nenašel toho přítele. Musí pokračovat.

 

  Co to s nim dnes je? Snad není nemocný! Schová dopis a rychle jde za psem.

 

  „ANO!“mohutně vyštěkne až lidi kolem uskočí. To je ta správná vůně. Tam ano. Rozeběhne se, aby dostihl tu zajímavou a navýsost skvělou vůni tak akorát pro jeho páníčka.

 

  Hop a už leží na tom člověku. Otočí hlavu a čeká na páníčka.

 

  „Kde jen vězí? Zrovna, když jsem chytil toho správného přítele. Bude mít radost.“ Nevšímá si jak se zpod něho ten člověk snaží dostat. Otočí k němu hlavu a blaženě mu olízne tvář.

 

  „Pomoc!“ zakřiči Daniel, když ucíti jazyk na tváři. Co je to za nevychované zvíře?  Jeho majitele zavřít. Takhle nechávat pobíhavát to splašené nebezpečné zvíře. Všichni když vidí tu šedou obludu se raději dvojici vyhnou.

 

  „Haf. Co to děláš? Nech mého páníčka na pokoji!“ kolem něho se ozve hlas. Allan otočí se zájmem hlavu. Odfrkne. Štěně.

 

  „Dej pokoj štěně. Právě jsem vybral svému páníčkovi přítele. Zmlkni a nech dospěle jednat.“

 

  „Nenechám. Pusť ho!“

 

  „Allane! Pusť toho pána. Co to děláš?“ Rozzlobený hlas páníčka. Ale proč? Vždyť mu našel toho pravého? Zmateně kroutí hlavou. Ti lidé jsou divni. Copak nepozná.... s mohutným výdechem vstane  a posadí se vedle obou. Uklidněně se dívá jak mu pomáha.

 

  „Promiňte. Nevím co ho to napadlo. Je tak klidný víte. Moc dobře zná svoji sílu. Moc se omlouvám. Jmenuji se Pavel Sertan a jestli Vám mohu nějak pomoci...“

 

  „Můžete mi podat tu hůl. Nemohu ji najít. Víte jsem slepý.“

 

  „Ach... promiňte“ zakoktá se a začervená. Rychle se rozhlédne po cestičce. Sebere bílou hůl a podá mu ji do ruky. Teprve teď si ho pozorněji prohlédne. Vysoký štíhlý muž v lehké teplákové soupravě. Na krátko ostříhané hnědé vasy a příjemné šedo modré oči jako bouřka, které se nehybně dívají před sebe. Líbi se mi, začervená. Ještě dobře, že to nevidí.

 

  „Vidíš ty štěně. Páníčkovi se moc líbi. Vybral jsem dobře. Jak se jmenuješ?“

 

  „Odysseus, ale volá na mně Ody a je to nejlepší člověk na světě a ten tvůj si ho nezaslouží.“

 

  „Zmlkni a mluv až vyrosteš. Ještě tolik toho neznáš jako já. A jmenuji se Allan. Mám dlouhé jméno. Mám rodokmen sahající až do 18 století víš.“ Blahosklonně pronese. Dívá se na to chlupaté černo rezavé štěně. Podle hlavy a pracek jednou bude velký pes. Musí ho dobře vychovat, když teď bude patřit k páníčkovi. Podívá se zájmem na svého pána.

 

  „Ještě jednou se omlouvám za svého psa. Opravdu nevím co ho to napadlo. Je tak hodný. Víte je vlkodlav a oni nejsou vůbec agresivní. Dostal jsem ho jako štěně.“ Mele jedno přes druhé. Nechce se mu odejít jen tak. Daniel poslouchá jeho příjemný hlas a jeho vůni. Moc smyslu mu nezůstalo, ale to co cítí se mu moc líbi.

 

  „Nevadí. Ody má taky někdy svoje mouchy.“ Ody našpicuje uši a přijde k páníčkovi. Otře se mu o nohy jako kočka a dívá se na něho oddaným pohledem.

 

  „Slepecký pes?“

 

  „Ale ne. Nechci. Myslím si, že jsou lidé, kteří je potřebuji víc. Mně to tak vyhovuje. Našel jsem ho po Vánocích na ulici... nebo on spíš si mně našel. Tak jsem ho vzal k sobě. Je moc hezký ne. Sousedka mi ho popsala.“ Dodá na vysvětlenou.

 

  „Ano bude z něho krásný velký pes.“ Přemýšli jak zjistit jeho jméno.

 

  „Promiňte nepředstavil jsem se. Daniel Trpišovský a pes se jemnuje Odysseus, ale říkám mu Ody.“ Stojí tam rozpačitě proti sobě.

 

  „Já budu muset jít. Víte čekají na mne lidi a opravdu nic se nestalo.“

 

  „Loučení? Jaké loučení? To se mi nechce líbit.“ Allan zavrčí.

 

  „Ody zůstaň a hned!“ příkáže mu a sedne si. Ody ho zmateně poslechne. Allan si lehne a hlavu položí na pracky. „Tak si lehni štěně!“ Zahučí. Ody lehne.

 

  „Proč?“

 

  „Proč asi štěně. Chtějí se rozloučit. Potom co jsem si dal takovu práci s čenicháním.“

 

  „Allane jdeme!“

 

  „Ody jdeme!“ Ody se zvedne, kdyz ucití na svém hřbetu pracku Allana a jeho mohutné vrčení. Pavel s Danielem se na sebe podívají. Co jim je? Pavel stojí a dívá se na přimačknutého Odyho na cestičce pod prackou Allana. Co ted?

 

  „Bojím se, že Allan právě přitiskl Odyho k cestičce a ten se nemůže ani hnout. Nechápu co s nim dnes je.“ Daniel si povzdechne a skloní se k psům kde je tuší. Šťouchne do Allana. Ten si blaženě vzdychne. Je skoro tak dobrý jako páníček, ale co je s páníčkem? Vůbec nechce s nim splupracovat.

 

  „Jak je těžký?“

 

  „Hodně věř mi.“ Skloní se k Allanovi a chce ho odsunout z Odyho, který trpělivě funí pod jeho tlapou.

 

  „Je tady lavička. Bojím se, že budeme muset počkat buď na hasiče nebo na to až Allan zmoudří.“

 

  „Jak vidím nic jiného mne nezbývá.“ Rozvine hůl a začne kolem sebe prozkoumavát místo. Za chvilku narazí na zvuk dřeva a na lavičku. Sedne si. Vedle něho dost rozpačitě Pavel.

 

  „Doma dostane co si zaslouží.“ Smích. Proč se směje? Otočí se k němu okouzlený jeho smíchem. On se opravdu směje. Ne tak jak je zvykly ve světě byznyssu, ale  každým kouskem těla.

 

  „Jen si představuji Odyho rozplaclého pod tím obrovským psem. Víte nejsem slepý od narození. Před dvěma roky jsem měl autonehodu a něco se mi popletlo v hlavě.“

 

  „Vidíš. Tvůj páníček se směje. Teď ještě aby můj byl spokojený.“

 

  „Jsi těžký Allane.“

 

  „Něco vydržíš, štěně. Jsi mladý. Páníček je důležitější.“

 

  „Můj je důležitější“ zavrčí.

 

  „To je od tebe hezké, že ho bráníš. Kdyby byl špatný nevybral bych ho a teď zmlkni a poslouchej.“

 

  „To je mi líto.“

 

  „Není co. Žiji tak jak dřív. Jen prostě nevidím, nic víc. Nejdřív jsem zuřil a teď se smiříl.“

 

  „Nechcete si vyjít na večeři? Jako odškodné za Allana.“ S napětím se dívá na Daniela. Allan zvedne se zájmem hlavu jak zaslechne večeře.

 

  „Vidíš štěně. To chci.“

 

  „Jsem Ody.“ Ten se podívá co to má pod svýma nohama. No možná přece jen už není štěně.

 

  „Já? Proč ne. Půjdu rád. A kam?“ Allan pustí Odyho a sedne si k páníčkovi. Ten si sotva toho všimne. Ody se oklepe, protáhne a zaštěká.

 

  „U lva. Výborně tam vaří a...“

 

  „Nikdy jsem tam nebyl. Klientky povidaly, že je tam draho.“ Pavel  se zarazí. No možná má pravdu.

 

 „Ale co jednou mne to snad nezruinuje. Tak v kolik?“

 

  „Dnes v sedm hodin. Vyzvednu Vás..“ Večeře. Tak dlouho nebyl s nikým na večeři a tohle bude příjemná společnost. Moc příjemná.

 

  „Daniel nebo Dany, ano. A tady počkejte...“ vytáhne vizitku a podá ji. Pavel sáhne do kapsy a chce podat tu svoji... v tu chvíli se zarazí.

 

  „Jen mi ji dejte“ odtuší Daniel.  Sousedka mi ji přečte. Je moc hodná.“ Pavel mu vloží do ruky svoji vizitku. Ten ji osahá a pak schová do druhé kapsy.

 

  „Nepoplete se mi a jak slyším Odyho poštěkávat tak Allan se umoudřil.“ Zvedne se z lavičky a trochu rozpačitě podá ruku. Pavel ji přijme a stiskne. Příjemný dotyk a Pavel by tu ruku držel nejraději hodně dlouho. Je mu dobře, kdyby tak... dívá jak s Odym po boku odchází cestičkou. Pak se podívá na Allana, který sedí vedle  něho a dívá se taky za nima. Jazyk ma vystrčený a řekl by, že je spokojený.

 

  „Allane? Co to jako mělo znamenat?“ zeptá se přísným hlasem.

 

  Allan se na něho podívá. Co mu je? Copak mu právě nenašel přítele? Opravdu dnes je jeho páníček divný. Šťouchne do jeho nohy.  „Tak se nezlob!“ Pavel se na něho bezmocně podívá. Copak se na něho může zlobit? Právě se seznámil s velmi hříšně zajímavým mužem. Jen škoda, že není gay jako on. Povzdychne si. Co si to proboha ten pes usmyslel, ale narozdíl od ostatních se mu líbil. A moc. Takže by nemusel na něho vrčet a dokonce pokousat.

 

  „Tak půjdeme. Dnes mám večeři. Musíme se připravit. Víš co? Jsi velký nezbeda.“ Allan šťastně poslouchá jeho veselý hlas. Už není tak zachmuřený. Chápe, že lidi potřebuji nějaký čas. Ne jako oni, že ihned poznají co je správné... ehmm.

 

  „Krásná slečno“ zaštěkne na  krásnou dalmatinku.

 

  „Nech si ty důvěrnosti od cesty“ na něho zavrčí a zvedne hlavu o něco výš. Allan si povzdechne. Zas nic. Následuje páníčka do auta a naskočí. Za chvilku bude doma u své misky jídla. Olízne se. Spokojeně se rozvali vzadu v autě. Zívne. Dnes byl perný den a to štěně není špatné. Jen to chce jeho výchovu. Za chvilku usne a hlavou se mu zdá jak honí bílou dalmatinku.

 

  „Tak ven! Jídlo... Allane?“ Zase usnul. Vždyť mu není tolik. Jen dva roky. No, ale dnes co provedl. Zakňučení. Něco se mu zdá. Nechá otevřené auto. Jde do domu se zahradou pro Allana. Sundá si kabát a jde dovnitř. Přemýšlí o dnešním dnu a pak si vzpomene na dopis. Vytáhne ho a odloží na stůl. Je pátek a on se nebude jim zabývat. Po dlouhé době jde na večeři a to ještě s tak sympatickým mužem.

 

  Allan vykoukne z auta. Zase je zapomněl zavřít. Zavře auto a vyběhne do domu. Otevře dveře a za páníčkem.

 

  „Haf. Mám hlad. Snad na mne nezapomněl?“ zabručí. Šťouchne do něho. Pavel se k němu skloní a pohladí ho po hlavě.

 

  „Málem jsme na tebe zapomněl. Tak pojď.“  Přejde do kuchyně a vytáhne masovou konzervu.

 

  „Jejeje dnes nebude ta odporná suchá strava.“ Olízne si tlamu. Jestlipak se Ody má stejně dobře? Dívá se hladovým pohledem jak ji vyklopí do misky. Už aby tady to měl.

 

  „Ano to je bašta pro pravého psa!“ pustí se do misky s jídlem. Pavel chvilku nad nim stojí a dívá se jak v něm mizí velká konzerva. Vytáhne salát a pustí se do něj. Musí si zachovat štíhlou postavu. Dojí a smutně se podívá na Allana jak blaženě vylizuje misku. Přejde do ložnice a oblékne se do trička a volných kalhot. Je léto a skoro nedýchatelno.

 

  Udělá si studené pití a zasedne k notebooku. Otevře poslední projekt, smlouvu a chvilku studuje kde skončil. Po třech hodinách práce  si protáhne záda. Je to skoro hotové. Snad budou spokojeni. Uslyší zafunění. Před krbem na své oblíbené podložce spí Allan. Taky by si mohl lehnout, ale pak se podívá na hodinky.

 

  „To už je tolik?“ Vždyť to nestihnu. Do háje to ten projekt. Úplně ho pohltil. Rychle uloží práci, vypne notebook a jde do koupelny. Osprchuje se. Nepodívá se do zrcadla. Nechce vidět ty jizvy, které má na obličeji a na polovině těla. Ten oheň tehdy málem nepřežil. Dodnes se mu zdá o tom požáru. Nikdo nevěděl jak vznikl a on tehdy v tom hotelu spal jak zabitý. Doslova. Protože když se vzbudil, tak kolem něho byly plameny. Neví vůbec jak se tehdy dostal ven.

 

  Rychle se obleče a pak si vzpomene, že zapomněl se podívat na vizitku kde vůbec bydlí. „Daniel Trpišovský“ hláskuje si. Konečna 35 a dělá rehabilitace, když přelouská pod jménem a adresou  jeho profesi. Moc často nehodí na  masáže, ale tady by snad mohl udělat vyjímku.

 

  „Kde je páníček?“ zamumlá si když otevře oči a páníček není u té věci co tak hučí  a tráví u toho hodně času. Rozhodně víc než s ním. Jednou si to očichal a podíval, ale zajímavé to není a k jídlu taky ne. Jen nějaké obrázky tam jsou a někdy se hýbou stejně jako v té velké krabici na kterou se někdy dívá. Vyskočí a protáhne se. Se skloněnou hlavou jde se podívat kde je. Aha v ložnici. Tam nesmí. Lehne si ke dveřím a čeká až vyjde.

 

  „Allane běž pryč!“ Něco ho ode dveří odsouvá. Allan se zvedne. Taky ho z každého místa vyhazuji. Copak může za to, že je tak velký? Jeee, začne ho očichávat.

 

  „Fuj Allane.“

 

  „Jaké fuj? Krásně voníš.“ Řekne mu. „Kam jdeš? S kým? Doufám, že ne stím hrubiánem co byl tady posledně. Jestli ano kousnu tě až přijdeš.“ Jde za ním. „Vrať se brzy. Je mi tu smutno. A dávej pozor na cizí psy!“ vyštěkne za nim. „Je tak nezodpovědný. A on bude to tady hlídat.“ Nejlépe by bylo kdyby šel za tím přítelem kterého mu vybral. Ano to by byl spokojený. Přejde k plotu a začne štěkat na tu  tlustou bábu. Aspoň nějak mu uběhne čas než se vrátí domu. Ta zvedne lopatku a zahrozí mu. Allan si sedne na zadní a usměje se. 

 

  Tak tady to je. Podívá se na vysoký dům s několika patry. Zaparkuje auto a přejde ke zvonkům. Hledá Trpišovský. Zazvoní a uslyší hlas Daniela a do toho štěkot Odyho. Je tady dobře.

 

  „Hned jsem dole, ano. Ody nějak divně vyvádí.“

 

  „Jistě počkám.“ Přejde k autu a opře se o ně. Kolem projde nějaká ženská a zvědavě se podívá na auto a na jeho tvář. Uhne očima. Povzdechne si. Je na to zvyklý.

 

  „No tak Ody, pusť mně. Jdu jen na večeři. Co ti dnes je?“

 

  „Kam jdeš? Neopustíš mne, že ne.“ Na něho štěká. Přece si s nim teď měl hrát. A je tak divně oblečený.

 

  „Tak co Ody sluší mi to? Co myslíš budu se líbit?“ Skloní se k němu a pohladí. Ody na nic nečeká a olízne ho.

 

  „Jsi ten nej nej lepší a nejhezčí“ vyštěkne. Bude se muset od Allana hodně učit. Jednou bude tak krásný a velký jako on. Žádné štěně. Daniel se smíchem vstane a jde se umýt. Podívá se kde tuší zrcadlo. Jako obvykle nic nevidí. Doktoři říkali, že jeho oči jsou naprosto v pořádku. Nerozumí tomu. Nemůže ho tam nechat čekat. Vezme hůlku a vyjde ven. Bydlí tady teprve krátce. Rok a půl. Po té nehodě se odstěhoval sem a nikoho nezná. Zajímalo by ho jak vypadá. Musí si někoho tady najít. Dřív to nebyl problém, ale od té doby co ztratil zrak... však se s ním jeho přítel kvůli tomu rozešel.

 

  Ody se dívá jak jeho paníček zabouchne dveře. Lehne si na podložku. Bez něho je tu smutno, ale... vyrazí do obývacího pokoje.

 

  „Tady to je!“ Vytáhne zpod pohovky boty a začne si nima hrát. „Já jsem pes a ty kočka a práve jsem tě chytil. Vrrr, ňaf a do toho neutečeš!“ Vrčí a cupuje botu. Po chvilce ji začne trhat. Spokojeně se dívá jak je na padrť. „A teď TY!“ Vykřikne a skočí  po druhé až shrne koberec. „Vrrrr!“ se jen ozývá zpod gauče.

 

  „Ahoj, Dany.“ Tedy to mu sluší tiše si pro sebe dodá.

 

  „Ahoj Pavle.“ Ten k němu přistoupí a položí mu ruku na ruku. Vede ho k autu. Otevře dvířka. Daniel vklouzne na sedadlo. „Promiň je to všechno pro mne tak nezvyklé. Nejsem tady v tom městě dlouho víš, ale už toho hodně vím. No hodně. Ženské si někdy rádi popovídají.“

 

  „Máš více žen než mužů?“ Klidně a pomalu řídí. Vidí jak je napjatý. „Bojíš se?“

 

  „Trochu,ale musím to překonat. Ano raději masírují ženy.“

 

  „To je škoda. Myslel jsem, že ...“

 

  „Jestli chceš já rád... udělám výjimku.“ Trochu se začervená. Možná by.

 

  „Budu moc rád. Poslední dobou mám víc práce než snesu a cítim takové napětí... promiň s tím tě musí otravovat každý.“

 

  „To ano, ale nevadí mi to. A v čem pracuješ? Sousedka mi nestihla přečíst vizitku.“

 

 „Poradenství v oblasti finančnictví, ale přestáva mně to nějak bavit. Vlastně to dělám jen proto, že mám z toho peníze. Poslední dobou spíš navrhuji domy. Vystudoval jsem to jako druhý obor, bokem. Opavdu mně to baví. Přemýšlím, že to nechám být a začnu se věnovat jen tomu. Promiň moc se o sobě bavím.“ Podívá se na něho. Moc se mi líbi.

 

  „Ne moc mne to zajímá. Opravdu. Máš rozhodně zajímavý život.“

 

  „Tak jsme tady.“ Vystoupí a dívá se jak bez pomoci vystupuje ven. Přistoupí k němu a dotkne se jeho lokte. Daniel se v klidu do něho zavěsí. Tak to se mi moc líbi. Možná by mu nevadilo.... trochu se k němu přitiskne. Nevadí tak to je dobře. Otevře dveře a vejdou dovnitř.

 

  „Dvě místa někde stranou.“ Číšník přikýne. Pavel ho vede úplně dozadu. Odsune židli a přisune. Daniel si klidně sedne. Pak se k němu nakloní.

 

  „Nikdy jsem tu nebyl vybereš za mně? Číst mne zrovna moc nejde.“

 

  „Něco k pití?“

 

  „Vodu neperlivou a Marques de Riscal. Ano. Děkujeme.“ Pavel sleduje s úsměvem Daniela.

 

  „Doufám, že to není moc drahé?“

 

  „Bude ti chutnat. Moc. Vypadáš moc dobře.“ Nadějně nadhodí.

 

  „To jsem rád. Víš teď, když jsem slepý, tak no barvy jsou někdy pro mne problém.“

 

  „Ne je to perfektní. Chceš přečíst jídelníček nebo mám něco vybrat?“

 

  „Asi bude rychleji, když něco vybereš ty. Jen prosím něco jednoduchého. Složité jídla mi dělají problém.“

 

  „Jídlo?“

 

  „Ano takže. Montadidos. Kousky osmažených chlebíčků s různou přílohou. Gaspacho andalus, studená polévka z nevařené zeleniny. Sorbete de limon. Ledová zmrzlina ze šampaňským. Jako hlavní jídlo si dáme Entrecod troceado con ajitos tiernes. Jemně nakrájené kousky masa polité omáčkou a zákusek si dame Tvarohový flan. Nebo chceš neco jiného? A nakonec Irskou kávu.“

 

  „Ne to ne. Jsem zvědavý. Jen se mi toho zdá hodně.“

 

  „Neboj to je tak akorát a bude ti tady chutnat. Děkujeme.“ Vrátí mu lístek. „Pověz mi něco o sobě.“

 

  „Tak to je na hodně dlouho.“ Pavel si pomyslí, že to je přesně co chce.

 

  Baví se o všem možném. Vypráví si o práci a Pavel mu popisuje restauraci. Danielovi se líbi jeho hlas i to co vypráví a začíná tušit, že se mu moc líbi. Neví jak má na to reagovat, ale někde se začít musí a jemu chybí někdo s kým by si mohl popovídat a nejenom s ženskýma v práci. Skončí s jídlem a ještě sedí u stolu a povídají si.

 

  Pavel zaplatí a přemýšlí jestli by ho mohl pozvat k sobě, ale pak si řekne, že ne.

 

  „Byl to moc krásný večer. Děkuji „a pak ho napadne. „Zítra grilujeme. Já s Allanem. Nechceš ke mně přijít? Je tam zahrada, ne sice velká, ale Allan bude rád, když tě uvidí a já taky. Oblíbil si tě což se o ostatních nedá říct. Nikoho nezvu, takže bychom byli tam jen my dva a psi.“ Daniel tiše poslouchá.

 

  „Určitě velmi rád přijdu a nechceš si zajít na kávu?“ Zrudne a poposedne.Tentokrát neví jak reagovat Pavel.

 

  „Děkuji. Jsem trochu unavený a budu rád za kávu.“ Vystoupí z auta a zamkne ho. Možná konečně našel někoho komu nebudou vadit jizvy a uvidí se. A taky Allanovi se moc líbi. Stojí rozpačitě proti sobě ve výtahu.

 

  Štěkot. Daniel se zamračí.

 

  „Pořád ho nemohu naučit, aby byl zticha.“

 

  „Je to ještě štěně, Dany.“ Líbí se mi jak mne oslovuje.

 

  „Fuj Ody. Jsi zlobivé psisko. Ticho!“ Okřikne ho a začne mu cuchat srst. Ody na něho skáče a najednou se zastaví.

 

  „Jejj co tady dělá ten chlap z parku?“ Vyrazí proti němu a začne ho očichávat. „Jo jo opravdu dobře voní. Co tady chce?“ Jde za nimi do kuchyně. Pavel se dívá jak Dany vaří  kávu. Má vše na místě a označené, aby věděl co je co. Dotýká se věci lehounce jak motýlích křídel. Daniel zanese kávu do obývacího pokoje a posadí se na pohovku. Poslouchá kde je Pavel. Vedle něho. Ucíti jeho ruku na své.

 

  „Moc se mi líbiš.“ Uslyší. Polkne. Co má teď dělat? Už je to tak dlouho co s někým byl, že neví jak reagovat.

 

 „Co ten chlap tam dělá? Tak to ne. Co když mu chce ublížit?“ Skočí mezi ně a začne vrčet.

 

  „Ody slez. Co tě to popadlo. Promiň mi. Je ještě štěně.“ Obhajuje ho teď Daniel. Oba dopijí kávu pod bedlivým dohledem Odyho.

 

  „Tak zítra ano. Stavím se s Allanem.“ Daniel ho doprovází ke dveřím. Pavel si obuje boty a pak se rozhodne. Bude lepší když se to vyjasní hned. Přistoupí k Danielovi a dá mu polibek. Když cíti, že se nebrání tak ho obejme a polibek prohloubí.

 

  „Tak zítra ano. A moc se mi to dnes líbilo.“ Otevře dveře a podívá se na ztuhlého Daniela. Zavře je a opře se o stěnu. Snad to nepokazil.

 

  „Haf. No tak chci si hrát. Co je ti? Udělal ti něco? Roztrhnu ho!“ Doraží na něho. Ten se k němu skloní.

 

  „Bylo to moc hezké. Líbilo se mi to a zítra půjdeme za Allanam na grilováni. Víš možná jsem si právě našel přítele. Jak se ti líbi?“

 

  „Líbi?  A kdo? Mně se líbi konzerva a pak můj pelíšek a jistě ty nikdo jiný a zítra ten Allan. Musím hodně jíst, abych byl velký a silný jako on.“

 

  „Ody?!“ Rozzlobený hlas.

 

  „Jejej asi našel moje kočky“ svěsí hlavu a ocas a došourá se k páníčkovi. „Nojo co mu vadí. Dyť jsou to jen... nemám rád ten jeho káravý hlas.“

 

  „Tak Allane doufám, že jsi nezlobil.“ Allan k němu přiběhne s vyplazeným jazykem az na vestu. Právě pořádně prohnal kočku té druhé sousedky.  Zavrtí hlavou a pak začichá.

 

  Hmm vůně toho přítele co mu našel. A jak je spokojený. Konečně. Bylo na čase a bude si s nim hrát a přijdou velké kosti... zasní se. Vleze do svého pelechu. Pavel jde spát. Zítra se uvidí.

 

  Ráno se vypraví na nákup a koupí vše možné maso. Vůbec neví co má rád. Přihodí zmrzlinu a koření má doma.

 

  „Dostanu kostičku, dostanu“ zaškemrá Allan s vyplazeným jazykem, když ucíti obsah tašek tak báječně vonicích. „Nebo rybičku. Malou rybičku pro Allana.“

 

  „Nic nebude. Dnes bude grilováni a budeš se chovat slušně. Je to jasné.“ Káže mu zamračeně.

 

  „No dovol?“ Odejde uraženě. „Já jsem slušně vychovaný a ta kostička. Nebyla by kostička?“ Štěkne. Večer ho Pavel nažene do auta. „Nebudeme si hrát? Ale já si chci  hrát!“ řekne uraženě a stočí se do klubíčka. „Kde to jsme? Není to daleko od páníčková domu. Jen přes ten lesík. Jéé a tady je značka Odyho...“ začne očichávat patník a zvedne nohu.

 

  „Haf. Nazdar Allane. Nevíš co se děje?“

 

  „Štěně. Jasně, že vím. Budeme si hrát a dostaneme velké kosti. Tolik kosti, že nebudeme vědět co s nima.“

 

  „Kosti jupíí. Hele máš nějaké bačkory?“

 

  „Ja už nepotřebuji bačkory, ale nějakou ti seženu. Jsi ještě stěně.“

 

  „Jo a s čím si hraješ?“

 

  „Uvidíš a netlač se na mně. Vidíš říkal jsem ti, že je tvůj páníček vhodný pro mého. Už jsi viděl tu bílou dalmatinku? Že je krásná.“

 

  „Jakou dalmatinku? Ne a proč by mně měla zajímat?“

 

  „Štěně“ zabručí.

 

  „Jéé ty máš krásný domov a tolik zajímavých věci.“ Začne slidít a očichávat keříky.

 

  „To ano a pojď něco ti ukážu.“ Vede ho důstojně k stromu. Vytáhne tlustý provaz a ukazuje mu ho. Ody začne za něj tahat.

 

  „Jen je nech. Hraji si. Posaď se.“ Dnes se mu líbi ještě víc než včera. Odhodlá se a vtiskne mu na rty polibek. Rychle odejde. Daniel sedí a poslouchá vrčení Odyho a Allana. Na rtech cítí jeho chuť.

 

  „Můj a můj.. vítězství! Vidíš Allane... to je krásná hračka.“ Začne se válet po trávníku a pak ho zaujme keřík. Očichá ho a nechá značku. „Máš báječný domov.“ Allan si vedle něho klidně lehne.

 

  „To ano. Páníček je nejlepší co mne mohlo potkat a teď počkejme na kosti. Viděl jsem jich tolik a toho masa. Určitě dostaneme něco dobrého.“

 

  „Zapomněl jsem se zeptat jake máš rád maso. Nebo udělám od každého trochu.“

 

  „Pavle?“

 

  „Ano.“ Daniel natáhne ruku a dotkne se ho. Přitáhne ho a políbi. Pavel ztuhne a pak se narovná. „Jdu grilovat“ zabručí. Za chvilku se zahradou rozlije vůně masa. Allan zívne. Konečně. Ody začne poskakovat a žene se ke grilu.

 

  „Nedočkavec, ale je to ještě štěně. Musím ho vychovat.“

 

  „Ody!“ štěkne. Ten k němu přiběhne.

 

  „Tedy Allane ta báječná vůně. Nádherá. Já se tak těším. Mohu mohu jít, prosím.. možná něco ulovím.“

 

  „Zůstaň a nepleť se. Mám taky chutě, ale počkáme a vidíš už se nese. Páníček nikdy nezapomene.“

 

  „Tak tady máte.“ Položí před ně hromadu kosti. Přejde k Danielovi. Za chvilku už jedí. Potom ještě chvilku sedí a až komáři je zaženou do domu. Ody s kosti v tlapách a s Allanem po boku spokojeně funí pod stromem. 

 

  Pavel zatím doprovodí Daniela na pohovku. Sedne si naproti němu.

 

  „Dany já bych chtěl něco ti navrhnout. Možná je to uspěchané, ale nechtěl bys si se mnou dát další schůzku?“ Dívá se jak Daniel začervená.

 

  „Tobě nevadí, že jsem slepý? Kvůli tomu se mnou můj poslední přítel rozešel. Víš já...“

 

  „Nevadí a já taky nejsem bez kazu. Možná naopak tobě bude vadit, ale mám jizvy. Spáleniny v obličeji a taky na těle a každý mně kvůli tomu po čase nechá.“

 

   „Proto chceš si se mnou dát  rande? Protože nevidím?“ prudce vstane.

 

  „Ne počkej, špatně si to vysvětluješ a možná taky tak trochu, ale moc se mi líbíš. Ještě jsem tak rychle nikoho ...“ Daniel se zasměje. Pavel k němu přijde a obejme ho.

 

  „Takže?“

 

  „Ody kde jsou páníčkové?“ Šťouchne do Odyho Allan.

 

  „Dej pokoj. Jsem přežraný.“

 

  „Ody vstávej!“ Začne do něho šťouchat a jemně kousat.

 

  „Bolí.“ Těžce vstane s břichem na zemi. „Nevím kde. Asi doma ne?“ Allan se rozeběhne a chce otevřít si dveře. Nejde. Musí vědět co se tam děje. Co když jeho páníček je v ohrožení? Oběhne dům a opře se o okenní rám. Dobře drží toho druhého. Usmívá se. Dobře.

 

  „Allane. Chci taky vidět.“Allan se podívá na Odyho jak zoufale vyskakuje. To mu ještě chybělo. Spustí se dolu a přitáhne stoličku.

 

  „Skoč!“ bafne na Odyho. Ten skočí na židličku. Ta trochu závravorá, ale nespadne. Allan se opře o okno a Ody taky. S čenichama přitisknutýma na okno pozorují jak jejich páníčkové se objímají.

 

  Daniel ho obejme.“Tak dobře. Další schůzka proč ne. A Ody si rychle zvykl na Allana.“

 

  „Jen kvůli nim?“ Políbi ho.

 

  „Proč ne.“ Dá mezi ně ruku a přejíždi po obličeji Pavla. Na levé tváři nahmatá svraštělou kůži. „Jaké máš oči a barva vlasu?“

 

  „Modré a hnědé.“ Řekne rozpačitě. Ještě nikomu nemusel říkat jak vypadá. Je to tak nezvykle, ale moc se těší a je spokojený. Přitáhne si ho blíž  a začne ho líbat. Nádherá. Nejraději by ho zatáhl do ložnice jenže... odsune se od něho, ale pořád ho drží.

 

  „Pavle nedívá se na nás někdo? Mám divný pocit.“ Pavel se rozhlédne. Nikdo v pokoji není a pak uvidí přitisknuté dva čumáky na okno a uši s tlapama.

 

  „Nikdo. Jen Allan s Odym nás šmírujou.“

 

  „Cože?“ Pavel Danyho otočí k oknu, obejme ho a začne mu šeptat do ucha.

 

  „Představ si Allana opřeného tlapama o okenní rám. Je celý šedý a má hlavu přitisknutou ke sklu. Vedle něho je Ody a úplně stejně se na nás dívá. Jen nevím jak se tak vysoko dostal.“ Daniel se rozesměje.

 

 „Dovedu si to živě představit. Zatáhneš?“Pavel přejde a zatáhne závěsy.

 

  Allan klesne na zem a Ody seskočí ze židle.

 

  „Sluší jim to spolu Ody“ řekne zamyšleně. „A teď jdeme prohnat kočku sousedky.“

 

  „Cože ty honíš kočky?“

 

  „Jasně štěně. Kočky musíme honit v každém věku. Jsou naším hlavním zdrojem zábavy. Jdeme.“ Tiše vykročí.

 

  „Vidíš tam je.“

 

  „Haf, haf...vrrr“ Ody mohutně vyběhne na nepřítele číslo jedna.

 

  „To se musí udělat správně“ shovívavě houkne na něho Allan a dívá se jak naježená kočka prská a vyskočí na strom. Klidným krokem přijde ke štěkajícímu Odymu. „Vrrrr!“ začne vedle něho.

 

  „Není to Ody?“

 

  „Nech si je hrát.“ Nějaký Ody s Allanem ho teď absolutně nezajímají. Vedle Danyho... podívá jak mu leží v náručí na pohovce. V duchu zaúpí. Ne ještě počká. Bude to lepší.

 

  „Masíruješ i soukromě nebo v nějakém středisku?“

 

  „Většinou soukromě. Po večerech jsem se trochu nudil a tak, když se jedná klientka zeptala, jestli mám volno odpoledne, přikývl jsem.“

 

  „Tak teď budeš muset počítat se mnou. Mohu v pondělí přijít... tedy pokud máš místo.“ Trochu si daji pauzu. Na jeden den je to dost.

 

  „Jistě. Zítra zase v sedm. A asi půjdu ne.“ Pavel si povzdechne, ale když si připomene zítřek. Nemusí to dopadnout zas tak špatně a když to prodlouží bude .... skloní hlavu a políbí ho.

 

  „Moc se těším a nejen na masáž, ale hlavně na tebe.“ Daniel si povzdechne. Krásně líbá a jeho ruce, když ho hladí to je pohádka. Nechce to uspěchat a tentokrát snad by to mohlo vydržet. Zvedne se a zapne si košili. Má pocit, že zapíná ji poprvé. Ucíti na svých rukou jeho a jak je odsune. Pavel drobné knoflíčky pozapíná. Líbi se mu to jak  o něho může pečovat. Oba vstanou a Daniel se upraví. Vyjdou ven a oba zavolají na psy.

 

  „Tak si pamatuj co jsem ti řekl, ano.“

 

  „Jasně Allane. Ty Allane je to v pořádku, když se takhle drží?“ Ody sedí na zadních s vyplazeným jazykem od toho pobíhavání pod stromem.

 

  „To je nejlepší věc a ještě lepší je, že jsem ho sám vybral. Víš ti ostatní...moc se na ně už nepamatuji, ale moc dobře nevoněli.“

 

  „Jo jo to máš pravdu.“ Zkušeně pronese. „Budou se tak dlouho držet?“

 

  „Nevím, Ody, ale páníček je moc šťastný.“

 

  „To je pravda můj taky. Ale chci už jít. Já vím co udělám.“ Přijde a zatahá za nohavici Daniela. Ten se odtrhne od Pavla.

 

  „Asi žárlí.“

 

  „A já žárlím na něho. Bude s tebou zatímco já ne.“ Daniel se začervená. „Pojď pojedeme. Allane hlídej!“

 

 „Haf copak to nedělám?“ Spokojeně se dívá jak vyjíždějí. Má hlídat , tak bude hlídat. Zívne si. Jo to je ono, když tahá za provaz a najednou je tam Ody a oba tahají kočku za ocas. Převalí se a zakňučí. A tam ta dalmatinka.. musí se..

 

  „Něco se mu zdá“ zamumlá Pavel a jde dál. Posadí se a přemýšlí o tom celém. Daniel je moc hodný a líbi se mu. A vypadá to, že mu ty jizvy vůbec nevadí, ale v pondělí... těší se na to jak ho bude těmi douhými štíhlými prsty masírovat a jeho ruce na těle. No nic dá si studenou vodu a málem by zapomněl.

 

  Přejde k telefonu a vytočí jeho číslo. Snad ještě nebude spát.

 

  „Daniel Trpišovský u telefonu.“

 

  „Ahoj tady Pavel. Jen jsem chtěl říct: Dobrou noc.“ Uslyší smích. Pomalu zavěsí telefon. Je moc spokojený. Kdo by tušil, že tehdy v parku, když na něho Allan skočil, tak se z toho vyklube vztah.

 

   V neděli se usadí k počítači a pracuje. Nechce se mu myslet, i když se do jeho práce vkradají myšlenky na Daniela, ale takhle mu to uběhne daleko rychleji. Odpoledne vezme Allana na procházku do lesíka.

 

  „Vidíš tady bydlí“ obejme jeho hlavu. Allan mu olízne tvář.

 

 Je spokojený a v tom případě i on je moc spokojený. „Tehdy jsem to moc dobře  udělal.“ Pyšně si řekne. Páníček je šťastný a on si s nim hraje a dostal tak báječné kosti. Život je krásný a nic mu nechybí. Jistě mohl by konečně taky získat pár věci jako večeři v podobě čivavy, nesnáší je a více těch dobrých konzerv a ta dalmatinka...juj ... už se vracejí? Nechce se mu vracet.

 

  Dnes zase někam jede. Možná je to něco čemu říkají práce. To je dobře a on zatím bude štěkat na tu protivnou bábu a honit kočku. Jistě on má taky hodně práce. Hlavně musí hlídat. Co kdyby někdo přišel a něco vzal anebo jeho kosti! Běží k jednomu keříku a začne hrabat... jo je tady. Dívá se na velkou kost. Neví z kterého zvířete je, ale je tak krásná. Musí ji ukázat Odymu. Ten bude udivený. Jo ukáže mu to. Patří k páníčkovi a v tom případě je taky jeho a musí ho chránit taky a toho druhého taky. Zahrabe kostičku a jde si lehnout na zápraží. Je tady krásný chládek. Zívne si, ale vidí jen tu nebezpečnou osobu jak něco bílého a barevného hází do vrat. Pozoruje ji velmi ostražitě. Co kdyby. Objevuje se tu až moc často a ta divná prostě je divná. Otočí hlavu a slyší.

 

  „Dobrý den paní Nováková. Máte tu dopis od vnučky z Ameriky.“ Mává něčím ano ta osoba je hrozně podezřelá. Páníček sice řekl, že je v pořádku, ale on tomu moc nevěří. Je už pryč. Protáhne si tělo a odejde dozadu. Vypije z misky vodu a pak ji převrátí. Sní trochu granuli a pak si jde lehnout. Musí hlídat a to co řekne páníček musí udělat. Auto... konečně se vrátil a můžou jít na procházku. Vystartuje a vezme do tlamy vodítko.

 

  „Haf, haf!“ štěká  vesele na svého páníčka. Ten ho pohladí a obejme.

 

  „Dobře dobře půjdeme na procházku, ale jen krátce. Večer musím někam jít.“

 

 „Půjdu k Danielovi. A ty tady budeš hlídat. Jsi ten nejhodnější pes na světě a já tě mám moc rád.“

 

  Allan mu olízne tvář.“ Taky tě mám moc rád a teď mne vezmi na procházku. Už se tady nudím. Byla zase tady ta podezřelá osoba a něco házela do schránky, kočka jako obvykle a ta bába vedle na mne zase mávala něčím nebezpečným. Haf  procházka“ když vidí jak se převleká do trička a lehkých kalhot.

 

  „Jsi uličník Allane. Jdeme“ Allan vyjde ven a zamíři k lesíku. Přece nepůjdou jako obvykle. Tady je to lepší. Možná by mohl vidět Odyho. Šmejdí křovím a vše očicháva. Tolik vůní a tolik toho zajímavého. Už ví. Poběží napřed. Páníček stejně za nim přijde.

 

  „Allane!“ křikne za nim Pavel. Už zase. „Copak mi přinese tentokrát?“ Usmívá se. Allan běží a občas zaštěká. Je tady tak plno báječných věci k prozkoumání.

 

  „Vrrrrr.“ Zavrčí a vycení zuby. Tak to ne. Nikdo nebude sáhat na něco co je páníčka. Musí to odstranit. Ta vůně se mu vůbec nelíbí a podezřele se na něho tiskne. Vyrazí vpřed a skočí k Danielovi. Ten muž je moc nebezpečný. Drží ho za nohavici a tahá. Slyší nějaký praskot, ale nevšímá si toho.

 

  „Danieli zavolej polici! Ten pes se zbláznil.“

 

  „Allane!?“ ozve se nejistě. Kňučení.

 

  „Jsem to já a nikdo ti nebude ubližovat a zvlášť takový ne....“

 

  „Pusť ho, Allane.“

 

  „To je tvůj pes?“ Daniel přemýšlí. Zničeho nic se tady objevil jeho bývalý přítel a chce se k němu vrátit. Jenže on ne a tak se trochu pohádali. Myslel, že ho jen doprovodí ven a on zatím...

 

 „Mého přítele a je žárlivý.“ Ucíti jak ho pustí. Allan vyrazí hluboké temné zavrčení.

 

  „A teď zmiz! A už nikdy na něho nesahej!“ zavrčí. Roman se ustrašeně podívá na tu obludu. Sakra ten by si ho mohl dát k večeři.

 

  „Dany přece....“ ale když uvidí jeho nekompromisni výraz a jak hladí tu vrčíci bestii, která se k němu lísá...

 

  „Tak sbohem!“ Rychlým krokem odejde.

 

  „Máš u mne velkého buřta, Allane.“

 

  „Buřt ano to zná. To je něco moc dobrého jako... jako předkrm. Jedno kousnutí... jednohubka ...miluje páníčka, miluje toho muže. Je stejně hodný jako on.“ Olízne mu tvář a spokojeně se usadí u jeho nohou.

 

  „Tak Allane, kde jsi nechal Pavla?“

 

  „Pavel to je páníček.“ Se zafuněním se podívá do lesíka. „Je moc pomalý, ale jestli chceš přivedu ti ho...pozdě. Stejně je moc blízko.“

 

  „Ahoj Dany. Allan mi zase utekl.“

 

  „Ahoj jdeš na tu masáž?“

 

  „No myslel jsem, že až po procházce, ale pokud máš volno a nevadí ti Allan...a nemám sebou nic.“ Daniel se rozesměje.

 

   „Nepotřebuješ naprosto nic. Vše mám. Tak pojďte vy dva zachránci.“ Pavel nadzvedne obočí: Zachránci? Podívá se na Allana. Co zase vyvedla ta jeho přerostla obludka? Zavedou ji do bytu k Odymu a chvilku poslouchají jak Ody radostně na něho skáče a Allan to  trpělivě snáší.

 

  „Štěně ukaž mi to tady!“

 

  „Jasně Allane. Není to tady tak hezké a velké jako u tebe, ale jsem spokojený.“

 

  „Tak se svlékni a lehni si.“ Pavel přemýšlí, ale nakonec vše ze sebe shodí. Vidět ho nemůže... lehne si a čeká. Daniel s napětím poslouchá jak jeho oblečení klouže na podlahu. To bude těžké. Pavel je sebere a přehodí přes židli.

 

  Vezme masážní krém do ruky a nanese na pavlovo tělo. Položí ruce na záda a jemně je rozetře po zádech. Na levé polovině nahmatá ne uplně hladkou kůži.

 

  „Jizvy?“

 

  „Ano. Auuu to trochu bolí. Byl jsem na dovolené a trochu.. no přepískl jsem to s pitím. Když jsem se probudil... aaa to je přesně ono... byl pokoj v plamenech. Tohle je výsledek.“

 

  „Měl jsi štěstí.“

 

  „To je pravda. Jeden muž a dvě ženy tam tehdy zůstaly. Nevím jak jsem se odtamtud dostal, ale od té doby... no říkal jsem ti to. To je krásné ... tohle se mi líbi.“

 

  „Uvolní se. Máš je strašně stažené. Moc pracuješ s počítačem hádám.“ Pavel přikývne hlavou. Daniel nejdřív masíruje zádové svalstvo, jemně přejíždí po páteři od shora dolu. Opakuje a pak přejde na ramena. Zatlačí trohu prsty a uvolňuje jednotlivé zádové svaly. Prsty nahradí klouby. Jemně je masíruje. Ještě natáhne pokožku, aby se důkladně prokrvila. Pavel vyjekne bolesti, ale je to zároveň tak rozkošnické cítít jeho prsty. Daniel se usměje a začne se věnovat jen ramenům a pažím. Prohmátává je prsty i celými dlaněmi. Bere a hněté. Pavel už dávno jen vzdychá jak je to příjemné dokonce slastné.

 

  „Musí se to udělat správně“ poučuje ho když  mu opět masíruje konečky prstů páteř. „Uvolni se.“ Pavel neco zamručí. Nechápe proč nechodil častěji, ale teď bude. Určitě. Za chvilku se mu začnou kližít oči. Je to tak příjemné. Celé to je tak nádherné.

 

   Poslouchá spokojené zvuky. Mručí blahem nebo vrní? Něco mezi tím nejspíš. Tohle miluje. Tu spokojenost u lidi s masáži a u Pavla je to dvojnásob lepší. Rád masíruje. Trošku přitlačí. Silněji ještě chvilku a bude to. Krk a opět ramena. Pohrouží se úplně do masáže. Chce, aby to bylo dokonale. Ještě ruce. Jemně je masíruje a hněte svaly. Není ani hubený, ani tlustý a určitě sportuje. Má chuť se dotknout rty jeho pokožky, políbit polaskat. Ještě trochu záda, ale teď už jen je spíš hladí, přejde níž. Nakloní k němu hlavu.

 

  „Jestli chceš mohu udělat nohy.“

 

  „Cokoliv chceš jen nepřestávej. Máš kouzelné prsty. Budu tě asi otravovat hodně často.“

 

  „Rád masíruji“ dotkne se rty jeho krku. Pavel si vzdychne. Takhle by mohl ležet hodiny. Ucítí jeho ruce ne stehnech jak ho hnětou a masíruji, převaluji svalovinu. Roztáhne trochu nohy. Pavel sevře kolem stehna ruce. Nechce přemýšlet... lýtko a druhá noha.

 

  „Víš jsem nějak vzhůru a mám chuť na úplně něco jiného.“ Otočí se a stáhne ho k sobě.

 

  „Se mnou je to stejné. Občas ne moc často se zapomenu a chtěl jsem abys ses cítil hezky. Omlouvám se.“

 

  „To nevadí. Bylo to moc hezké a nejhezčí byla stejně ta pusa.“ Začne ho líbat. Daniel cíti jeho vzrušení. I jemu je nepohodlně.

 

  „Pojďme ke mně nahoru.“ Zašeptá. Pavel se zvedne, rychle na sebe nachází věci a vleče ho sebou do Danielova bytu.

 

  „Máš klíč?“

 

  „Nemám. A proč?“

 

  „Psi. Nechci je tady mít.“ Rozhlédne se po pokoji a vezme židli a zahákne o kliku. Sice by to Allanovi moc nevadilo, ale snad. Přikročí k němu a políbí ho. „Konečně.“ Začne mu sundávat jeho bílou halenu a volné kalhoty. Rychle ze sebe shodí věci a přitiskne si ho k sobě. 

 

   Allan s Odym se udiveně podívají jak kolem nich proběhnou. Aha to bude v pořádku. Zívne si a položí na rohož.

 

  „Ody nikam.“ Zarazí se.“Lehni si a spi!“ Ody poslechne a přitiskne se k jeho mohutnému tělu. Za chvilku mu funí do ucha. Je to nezvykle dělit se o pelech s někým jiným, ale to nevadí. Slyší smích. To je dobře.

 

  Uz měsíc trvá jejich vztah a on je šťastný a to jen díky Allanovi. Nedávno mu nabídli práci v Anglii a on váha. Musel by odjet na půlroku a on se nechce vzdálit od Daniela. Miluje ho. Ještě mu to neřekl. Možná dnes. Má přijít na grilováni, ale udělá z toho něco slavnostnějšího. Vytáhl svoji kuchařku a oprášil svoje znalosti. Chtěl pro něho dojet, ale řekl, že chce tu cestu lesíkem projít sám jen s Odym. I Allan se na ně těší Trochu se o něho bojí, ale nesmí to dát najevo. Stejně večer tady přespí a zůstane na celý víkend. Nikdy by si nepomyslel, že si bude s nim tak dobře sexuálně rozumět. Je pravda, že po něm touží skoro až nepříčetně. Nejraději by ho nastěhoval k sobě, ale ještě je brzy. Možná později. Ten dům je pro jednoho akorát, ale pro dva a pro dva tak velké psy... to je málo. Asi by ho měl nějak rozšiřít nebo by mohl koupit nebo postavit něco většího. Uvidí se. Zvonek u vrat. Daniel. Vyjde ven. To není Daniel. Hledí na policejní auto.

 

  „Přejete si?“ zeptá se zdvořile.

 

  „Pavel Sertan?“

 

  „Ano. Něco se stalo?“

 

  „Znáte Daniela Trpišovského?“

 

  „Ano. Stalo se mu něco? Neříkejte, že“ zbledne.

 

  „Ne. Je naživu“ uklidňuje ho“ale byl přepadený a leží v nemocnici. Na chvilku se probral a chtěl Vás vidět a v kapse měl Vaší vizitku.“ Pavel si vzpomene jak ho donutil ji mít sebou. Co kdyby.

 

  „Promiňte jedu tam.“ Vběhne dovnitř, vypne sporák a troubu. „Allane hlídej.“ Allan sedí u vrátek a podezřívavě se dívá na to auto. Vůbec se mu nelíbi. A jeho páníček je tak bledý. Je to špatné auto, rozhodne se.

 

  „Raději Vás tam dovezeme“ řekne ten policajt, když vidí v jakém rozrušení a šoku je.

 

  „Děkuji moc. Kde a jak se to stalo?“

 

  „Šel lesíkem. Zavolal nás nějaký klučina se psem. Hledáme toho kdo to udělal.“

 

  „A Ody? Pes.“ Dodá na vysvětlenou.

 

  „Dali jsme ho do útulku. Na stanici nesmí, víte.“ Pavel přikývne. Později ho vyzvedne. Musí se tam cítit hrozně. Jen doufám, že to není nic vážného. Neměl jsem ho pouštět samotného. Teprve teď na něho dolehne, že mohl být klidně mrtev. Udělá se mu špatně. Policajt ho pozoruje. Ta jeho tvář. Určitě od ohně. Ve vysílačce něco zapraská.

 

  „Tak jsme tady. Uvidíte bude v pořádku.“ Pavel něco zahučí a vejde od nemocnice. Zepta se na ARO.

 

  „Prosím Vás je tady Daniel Trpišovský?“

 

  „Ano. Zrovna je na vyšetření. Vy jste příbuzný?“

 

  „Přítel. Pokud vím rodinu nemá.“

 

  „Aha. Počkejte na tamté lavičce. Až skončí vyšetření, tak Vás upozorním.“ Chce se nadechnout a něco říct, ale nakonec to vzdá. Už je tam nějak dlouho. Podívá se na hodinky.

 

  „Slečno...“ ta zavrtí hlavou. Odejde vezme odložené noviny a zas je odloží. Přechází po místnosti jako tygr. Sakra je to tady  tak malé, dusím se tu. Zoufale pohlédne na  slečnu v informacích. Čtyři hodiny. To je nějak moc. Přejde k skleněným dveřím. Občas projde kolem nějaká sestřička, doktoři nebo pacienti. Zničeho nic přivezou někoho na lůžku a on uvidí mladou ženu se zavřenýma očima a bledým obličejem. Něco křičí a odvážejí ji. Za ni mladý muž. Snoubenec, manžel, přítel? Někdo ho zadrží a nepustí dál. Kopne do stoličky. Pak se posadí a dívá se na podlahu. Pavel by nejraději udělal to stejné.

 

   „Pavel Sertan?“

 

   „Ano?“ Upře na ni pohled.

 

  „Můžete jít. Zrovna je u něho doktor a je vzhůru.“ Vstane a dovede ho na jeho pokoj. Je tam sám a jen u něho stojí doktor. Zavře za sebou dveře. Pavel přistoupí k jeho lůžku. Na lůžku leží Daniel s ovázanou hlavou.

 

  „Pavel Sertan?“ Pavel chce odpovědět, ale nakonec mlčí a stojí. Je naživu. Žije!

 

  „Ahoj Pavle.“ Uslyší hlas. Vrhne se k němu. „Vypadáš ještě lépe než jsem si myslel.“ Pavel se zarazí. Je to, ale ano je to Daniel.

 

  „Ty vidíš? Jak je to možné?“

 

  „Nevím. Pamatuji si jen jak jsem šel lesem a napomenul Odyho. Honil koroptev a já v klidu šel a pak jsem se probral tady.“

 

  „Utržil ránu do hlavy. Pan Trpišovský mi něco řekl o té nehodě před léty a už jsme si vyžádali dokumentaci, ale podle mně to co tehdy se stalo tak se mu to vrátilo. Nechám Vás o samotě. Ještě si Vás tu necháme na pozorování, ale myslím, že to bude dobré.“ Povzbudivě se usměje.

 

  „Nemáš radost, Pavle?“ Ten usedne vedle něho. Dívá se do jeho bouřkových očích teď tak živych a je mu smutno. Zavře oči. Má chuť se dotknout jizvy.

 

  „Mám moc velkou radost. Ani nevíš jakou, Danieli.“ Klekne si k posteli a dá si hlavu na jeho lůžko. Nechce vidět, aby viděl jeho zohavený obličej.

 

  „Jsem rád, že jsi tady. Jsem unavený těmi všemi testy a taky tou ránou. Pohybuji, že někoho chytnou.“ Pavlovi je smutno. Bojí se, že je konec. Teď když vidí. „Co je s Odym?“

 

  „V útulku. Hned ho pojedu vyzvednout. Jsem tak rád, že žiješ.“ Zvedne k němu hlavu. Daniel se dívá na jeho tvář a pak k němu zvedne ruku. Tolik ho miluje. Očima sklouzne k jizvě. Vypadá hrozně, ale jemu nevadí. Když byl slepý naučil se dívat na svět jinak.

 

  „Tolik jsem se těšil na dnešní den. Bylo by to jako před měsícem co jsme se poznali. Skoro. Nebýt Allana. Víš měli bychom mu koupit něco dobrého. Jsem trochu unavený. Nevadí ti, že budu spát. Pak ti až budu zdravý něco řeknu.“

 

  „Vadit? Jsi blázínek“ řekne něžně a hrkne to v něm. Už je to tady. Vidí a chce se s ním rozloučit. On nemůže narozdíl od něho vrátit svoji tvář a tělo. Políbi ho na rty. Spí. Chvilku se dívá jak se ze spánku usmívá. Kruci to snad zvládne ne. Zvedne se a přivolá taxík. Musí pro Odyho a pak asi Londýn. Bude lepší odjet hned než pak slyšet z jeho rtů, že se sním rozchází. Asi by to nevydržel.

 

  „Bylo tam hrozně. Seděl jsem v takové kleci“ Allan kroutí hlavou. Lidé jsou krutí, když poslouchá jeho vyprávění.“Byli tam kočky a psi a další zvířata. Nikdo mi nechtěl věřit, že pro mne přijdou. Je to děsivé místo, Allane. Nechci tam znovu. A pak jsem ucítil tvého páníčka. Štěkal jsem. Povídali, že je nikdo nechce. Strašné.“

 

  „Teď jsi tady a zůstaneš.“ Šťouchne do něho. Chudák malý.

 

  „A v tom lese. Kousnul jsem ho, víš.“

 

  „Byl jsi statečný.“

 

  „Jenže jsem pak dostal strach o páníčka. Byla to chyba, Allane, když jsem se vrátil? Byl tak tak bez života a divný. Vůbec se nehýbal. Nevíš kde je páníček Allane?“

 

  „Nevím. Ne vůbec ne. Je to správné. Pojď ukážu ti můj poklad.“ Vede ho ke keříku, kde ma schovánou kost. Hrabe a za chvilku se ukáže v celé kráse. Vezme a vytáhne.

 

  „Tedy Allane to je nádherá. Kdes to vzal?“

 

  „Páníček“ odpoví pyšně. Oba stojí nad tou nádherou.

 

  „Zítra budu propuštěný“ řekne po týdnu Daniel. Má ještě na hlavě obvaz a musí se šetřit, ale jinak prý je v pořádku povídal doktor. “Budu muset chodit ještě nějaký čas na prohlídky, ale budu rád doma.“ Pavel stísněně přikývne. Zítra večer bude v Londýně. Nechce se mu odjet. Možná, že by všechno bylo v pořádku. Daniel je jiný mu říká jeden hlas a jiný připomene ty ostatní a trápení. Je to možná hloupost, ale nechce... ne pojedu. Bude to pro oba lepší. Daniel si najde brzy někoho kdo není tak hrůzostrašný. Tady v nemocnici se na něho nedívají tak špatně. Jsou zvyklí na různé nehody a na lidi jako on, ale tam venku je to jiné. Všichni odvracejí tvář a mluví se zdi. Jen šéf se mu dívá do tváře. Možná proto s nim pracuje. Pojede. Nechce vidět ty soustrastné pohledy ostatních lidi k Pavlovi, když někam spolu půjdou a nakonec i jeho soucitný.

 

  „Jsi tady, Pavle nebo někde jinde? To není dobrá známka pro mne.“ Směje se. Tohle je špatné moc. Moc mu bude chybět.

 

  „Tak Allane, budeš moc hodný a nikoho nepokoušeš a nebudeš vrčet. Poletíme letadlem někam jinam. Jedeme na dlouho a Odyho a ani Daniela neuvidíš. Najdeš si jiné kamarády.“ Allan zvedne hlavu při Odyho a Danielova jménu. Poslední dobou ho páníček moc týral. Samý doktor a samé ty bodavé věci. Nemá rád ani jedno ani druhé, ale když ho... poslední dobou je moc smutný a jen kouká z okna. Vůbec mu nerozumí. Přece má přítele Daniela a Odyho. Má být šťastný a on není a teď ho zavřeli do té podivné klece. Není to snad jak mu říkal Ody? Ne určitě ne. To by tam byli ostatní a kočky asi a tady nic není. Jen samé hranaté věci.

 

  „Tak jsme tady Ody. To je moc krásný dům. Co říkáš? Určitě jsi to řekl Allanovi.“

 

  „Kde je Allan a ten druhý? Pavel na něho jeho páníček volá.“ Zmateně očichává vrátka a větří. Nikde nejsou.

 

  „Hledáte Pavla Sertana?“ Ozve se za nim.

 

  „Ano. Měl dnes být doma a neotevírá.“

 

  „To nevíte? Musíte být zdaleka. Určitě si jdete pro projekt. Že Vám nedal vědět?“ Daniel zmateně hledí na doručovatelku.

 

  Co má jako vědět a neví?

 

  „Je na půl roku v Anglii mně povídal.“ Pokračuje dál ve výkladu.“ Mám mu dopisy ukládat na poště a někdo si je vždy vyzvedne. Je to příjemný pán a rozumný a ten jeho pes. Moc milý. Neštěká a nekouše. Je opravdu krásný. Aáá paní Nováková máte tady dopis od vnučky!“ Houkne na sousedku a popojede na kole.

 

  „Tak co píše a co nového v New Yorku?“

 

  „Co Vám mám povídat...“ dolehne k němu od sousedních vrat. Stojí tam jako sloup. Pavel a v Anglii? Možná něco naléhavého, ale ne to by nedal pošťačce vědět o tom. On ho opustil. Otočí se a  jde neví kam. Dnes přišel, chtěl mu říct jak moc ho miluje a on ho opustí a vypaří se. Měl vědět, že to tak dopadne. Proč to udělal? Chápal by kdyby ho opustil, když byl slepý. Přece jenom mít vedle sebe člověka, ktery nevidí je něco jiného. Ale on... byl tak zvláštní už tehdy v nemocnici. Vzpomene si na jeho modré oči. Moc se mi líbil tak proč? Možná kvůli mne. Možná jsem mu nevyhoval, neměl mně rád, ale tak si dobře rozuměli nebo si to jen namlouval? Jde domu. Vedle něho zmateně poskakuje Ody. Je tak smutný. Hned věděl, že to špatně dopadne a Allanovi hned jak ho uvidí tak mu to řekne. A bude chtít vysvětlení.

 

  „Počkám a budu chtít vysvětlení. To mu neprojde!“ Otočí se k Odymu.

 

  „Je tady hnusně“ zavrčí na páníčka. „Kdes mne to přivedl a kde je Ody a Daniel?“ Pavel smutně pohladí Allana. I Allan má špatnou náladu nejen on. Ať to vše jde k ďasu. Vše. Teď tady musí vydržet.

 

  “Jediná dobrá věc je ta vlčice z parku. Jmenuje se Kathy a ledacos mu vysvětlila. Není tak hezká jako ta bílá dalmatinka, ale je milá. Co se to stalo? A jídlo je špatné a vůně nejsou takové jako mají být.“ Stěžuje si každý den Allan.

 

  Allanovi se tu nelíbí. A to pracně sehnal ubytování se zahradou. Nebyla to žádna legrace, ale čím je tu déle tím má větší pocit, že  udělal chybu. Teď nemůže odtud pryč.

 

  Ještě tři měsíce.

 

  Práce ho přestáva bavit. Je pozvaný na večírky, ale moc se mu nechce. Ze začátku si občas vyšel a myslel, že zapomene, ale v každých očích viděl ty jeho bouřkové. Pak začal chodit jen na ty nutné - podnikové.

 

  Dva měsíce.

 

    Utrhnu mu hlavu. Pořád ho všude vidí. Stačí zahlédnout postavu podobnou jeho a už k ni míři. Ody je ještě štěně, ale i tak vidí jeho občasný nepřítomný pohled k lesu. Určitě mu Allan chybí. Jemu taky. Bude chtít vysvětlení a to ne ledajaké. Ani jeden telefonát, ani jeden  dopis a pohled už vůbec ne. Je rozzlobený.

 

  Jeden měsíc.

 

  „Ještě jeden měsíc, Allane a pojedeme domu. Těšíš se?“

 

  „Domu. Kde my domu, ano.. hned mne tam vezmi. Nemám rád to studené špatné počasí. A ty mlhy a psi jsou tak divní.“ Pavel pozoruje jak Allan po slově domov ožil. Ano to je přesně ono. Potřebuje tam jet. A bude muset hodně vysvětlovat. Musí to udělat. Zdrhl jako malý kluk. Jako nezralý mladíček. Zakleje. Allan zvedne hlavu. Jeho páníček je tak smutný. Chtěl mu najít tady přítele. Jenže žádný tak úžasně nevoněl  jako tamten. Chtěl by vědět co špatně udělal. Lehne si a položí hlavu na pracky. Už si ani nepamatuje kdy si spolu hráli. Uvidí za oknem kočku. Zvedne hlavu. Chce domu. Zakňučí. Pavel se po něm otočí.

 

  Už zase ta divná klec. Tentokrát je mu to jedno. Opět musel po různých doktorech.  Ty pichy fuj a ty cizí ruce fuj. A pak musel zůstat bez páníčka týden. Jistě přicházel za nim, ale musel zůstat v té hrozné kleci a teď asi taky. Že by ho už neměl rád?

 

  „Doma!“ vyskočí metr, bába nikde, ale na zahradě je kočka. Ta ho sotva zpozoruje naježí srst a zaprská. Allan s vyplazeným jazykem po sněhu letí rovnou do stromu. „Konečně doma. Bylo na čase.“ Začichá. Jejej Ody.

 

  „Haf, haf!“ letí dopředu. „Jé ty jsi velký, štěně.“

 

  „Nejsem štěně Allane a kde jsi byl? Páníček je smutný. Moc smutný. Jen se podívej. Křičí na sebe“ napřáhne tlapu a bouchne ho. Stojí a cení na něho zuby.

 

  „Štěně byl jsem strašně daleko a mlč ano. Myslíš, že pro mne bylo to jednoduché? Podívej jak vypadám. Strašné jídlo a páníček byl smutný. Jsem vychyrtlý.“ Oba se posadí naproti sobě a vrčí.

 

  „Pojď dovnitř. Nebo budeme dělat divadlo pro sousedy?“

 

  „To je mi fuk. Byl jsem jediný kdo to nevěděl. Víš jak mně bylo?“

 

  „Byla to moje chyba. Promiň.“

 

  „Jak chyba? Jaké promiň? Co sis vlastně myslel, že jsi tak odjel? Jako malý kluk. Sakra chci vysvětlení a to dobré vysvětlení. Ani jeden telefonát, ani jeden dopis nebo aspoň pohled. Nic. I ta doručovatelka věděla víc než já. Jak jsi to mohl udělat? Tak mi něco řekni sakra! Zmizel jsi i s tím ... baziliškem!“

 

  „Já se bál.“ Vyrazí ze sebe. Chytne ho za ruku. Ody vystřelí a chce ho kousnout.  

 

  „Podruhé už mu neublížiš!“

 

  „Tak to ne štěně“ se mu postaví s naježenou srsti a vyceněnýma zubama Allan.

 

  „Ody Dost!“

 

  „Allane chovej se slušně!“

 

  Ti se zastaví a dívají se na sebe.

 

  Pavel zatáhne Daniela dovnitř domu.

 

  „Bál jsem se, že mne opustíš, víš. Stejně jako ti ostatní. Nesnesl jsem nakonec jejich soucitné pohledy a nevěry. Já nedokázal jsem tak dál žít a když jsem tě poznal no víš kvůli těm očím jsem si říkal, že by ti to nevadilo a k tomu ses mi líbil. Moc.“

 

 „Ty parchante. Jak ses mohl rozhodnout za mne! Co si vlastně myslíš? Že jsem jako ostatní? A mám toho dost! Jdu pryč. Nechápu co mne tu drželo.“ Natáhne na sebe bundu a otevře dveře.

 

  „Ody jdeme.“

 

  „Počkej Danieli. Já tady máš.“ Strčí mu balíček do ruky.

 

  „Nic nechci!“Daniel mávne rukou až se balíček rozsype. Na zápraží se rozsypou pohledy a dopisy. Ody skočí po nich a začne je cupovat. Daniel se dívá na pohled se střídaním stráží u Bauckinghamského paláce. Zvedne ho.

 

  „Drahý Danieli...“

 

  „Ty idiote.“ Přijde k němu a objeme ho.

 

  „Allane kdy dostanu stejně velkou kost jako ty?“

 

  „Až dorosteš štěně.“ Vyštěkne Allan se svou kosti v prackách a okusuje ji. Vedle něho leží Ody s dost menší kosti.

 

  „Hele je v pořádku, že jsou tam sami?“

 

  „Jasně štěně. Copak to neslyšíš?“ Ody s Allanem zvednou hlavu. Z pokoje se ozve smích a hlasy jejich páníčků.

 

  „Vidíš, že nakonec vše dobře dopadlo.“

 

  „Jsi chytrý Allane a zítra proženeme kočku a fakt nemohu dostat tu větší kost?“ Allan se na něho podívá. Je pravda, že už je velký...

 

  „Ty viděl jsi tu vlčici?“

 

  „Hmm hezčí je dalmatinka, ale ta kost.“

 

  „Zítra. Dnes jsem unavený tím vrčením na tebe. Víš lidi jsou...“ Mrkne na Odyho, který je najednou ticho. Spí. Taky bych si mohl  lehnout. Zavrtí se u krbu a podívá se z okna. Sněží. Venku bude mokro.

 

 

 

 

 

Konec