Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 2. 2016

Obdivovatel

4.

Jacob strne. Další výpověď? „Počkejte, Moore? O tom nevím.“

„Nepřišel do práce a výpověď došla poštou, někdy to tak dělají. Četl jsem ji před vaším příchodem. Je to škoda, byl to zkušený pošťák. Nechápu, proč to udělal. Trochu samotář a miloval knihy. Nejvíc detektivky. Dovedl se o nich bavit dlouho. Vyznal se v nich a ve filmech taky.“

Detektivové se na sebe podívají. „Mohli bychom vědět jeho adresu?“

„Ale jistě. Pošlu k vám někoho.“

„Děkujeme.“

„Tak snadné?“ zapochybuje Leon. „Když si vezmu, co nám dalo práci ho objevit a to nemluvím o prvním pátrání.“

„Neměli jsme se čeho chytit. Byly jen dopisy, ani rukopis, nic. A najednou bráška přišel o oči v blbé nehodě. Hledali jsme jako blázni dál. Ani na dopisech nic nebylo. Maddie kvůli tomu skoro zešílel, pamatujete?“

„Jo, nebylo to s ním k vydržením a říkal, kudy chodil, že prostě nemůže neudělat chybu. Hele, co kdybych se zajel podívat na toho Mooreho?“ navrhne Leslie.

„Jistě, zvládneme to tu, ale dávej si bacha.“

„Neboj, hele nevydá už konečně něco?“ optá se.

„I ty Brute? Jsi další včetně mě. Jo, něco chys… Hele ticho, nebo si pomyslí, že tu řádí paviáni.“ Do místnosti nakoukne hlava.

„Ahoj, jsem Rehor. Šéf mi povídal, že potřebujete pomoc.“

On to není, pomyslí si Jacob. Tamten hlas byl starší, i muž. Nadává si, že ho neprohlédl lépe, ale byl zaujatý tolik poštou… Kdyby ho mohl slyšet, hned by ho poznal. „Posaď se a řekni nám, co jsi dělal včera a předevčírem v práci.“

Mladý muž se posadí. Poposedne. „No, ráno jsem naložil auto, srovnal balíky, víte, abych věděl a nehrabal se v nich. Převzal jsem je od Niela a potom jel.“

„Měl jsi nějakou poštu?“

„Nechápu.“

„Jako dopisy.“

„Ach tak, jistě.“

Jacob si povzdechne, když do dveří vejde slečna v uniformě. „Mám tu adresu pana Mooreho,“ řekne a dívá se na detektivy.

„Pojedu tam,“ řekne Leslie. Usměje se na slečnu, vezme adresu a vypadne ven. Je rád, že nemusí tam sedět a vyslýchat. Vyrazí na určenou adresu. Jacob zatím pokračuje ve výslechu Rehore.

„Můžete mi říct něco o téhle adrese?“

„Ta? Bonneti, že?“ řekne přimhouřenýma očima. „Mají hodně pošty a taky slepecké, asi tam je někdo slepý.“

„Podívejte se na tu obálku, říká vám něco?“ podá mu v sáčku jeden z dopisů. S napětím očekává, co on na to. Rehor ji otočí.

„Ne, i když je dost divná.“

„Divná?“

„No jo, kdo dnes píše soukromý dopis na stroji? Nebo je to počítač?“

„Počítač.“

„Víte, když už posíláte soukromý dopis, napíšete to rukou. Si vzpomínám, jak jsem na škole dělal obálku s adresou, vždy prostě se otiskla někam jinam. Brr.“ Vrátí dopis v igelitové obálce kapitánovi.

„Děkuju.“ On to není. „Jak dostáváte dopisy k roznášce?“

„Přinesou mi. Já se zabývám pouze balíky, dopisy dostanu roztříděné z třídírny.“

Zase nic. „Můžete mi poslat dalšího.“

„Jasně. Víte, Moore se zajímal o tu adresu,“ vyhrkne najednou a pak se zarazí.

„Moore? Řekněte mi víc.“

Mladík s povzdechem si sedne. „No, já bych nerad něco udělal. Nic mi neudělal, chápete,“ zatěká očima z jednoho na druhého. „Nechtěl bych, neměl jsem to říkat,“ hlesne.  

„To je dobrý, jen mi řekněte, co víte,“ chlácholí ho Jacob. „Jak se zajímal o tu adresu?“ Je to on, všechno tam směřuje. Bože, jestli to bude on, pak by Thomas byl v bezpečí.

„Ach jo, že já s tím začínal. No, ptal se na ní. Ne, že by přišel a rovnou houknul, co se tam děje, jen chtěl vědět, co tam dostali a podobně. Jednou se dokonce hrabal v dopisech. To mě naštvalo, ale já tam jezdil jen výjimečně. Vlastně to bylo třikrát.“

„To si to pamatujete?“

„No, to hrabání ano. Víte, myslel jsem, že mě kontroluje, jak makám, ale mám tu práci rád. Nechci ji ztratit a nemohu, chápete.“

„Nebojte se, nejde nám o vás.“ Tomu mladíkovi se ulevilo. Pomohl jim.

„To jsem rád. Ale Šógun by vám mohl říct víc. Jenže ještě nepřijel. On ten rajon je dost roztahaný a je tam hodně věcí na rozvoz.“

„Děkujeme.“

„Mohu jít?“

„Jen běžte,“ souhlasí Jacob. Adresu a telefon získá u vedoucího. Rehor ulehčeně odejde. „Co si o tom myslíš?“

„Že se vyděsil. Dělá chyby, to nedělal. Až moc snadno jsme ho našli.“

„To je tou knihou,“ zabručí Jacob. „V té knize je všechno, měl jsem se bratra na ní víc optat. Podle něj a Radka je hnusná a skvělé napsaná.“ Leon nadzvedne obočí. „No jo, tak další, ale nejdřív si zavolám.“

„Leslie, jsi už tam?“

„Jo, nikdo neotevírá. Je to divné, hele, zavolej za chvilku.“

Jacob zavěsí. „Jedeme tam!“ rozhodne se v mžiku. Leon nic neříká. Zná kapitána dost dobře, aby věděl, že právě na něco přišel. „Jsme blbci, nehorázní blbci,“ říká, aniž by cokoliv vysvětloval. K autu spíš běží, než jde a jak ho lidi vidí, jdou mu z cesty. V autě zapne houkačku. Se sevřenými rty řídí. „Zavolej soudce, ať dá povolení k prohlídce.“

„Nic nemáme!“

„Seru na to! Je to on.“

„Vnuknutí?“ optá se Leon, zatímco vytáčí číslo soudce.

„Možná, dělej, potřebuju to povolení.“

Leon na něj mrkne. Už jednou ho tak viděl. Povolení nedostal a tak prostě vykopl dveře. Měl pravdu. Ještě tak dvě minuty a ta dívka by byla po smrti. Později s Lesliem čekal před dveřmi soudce. Už si myslel, že kapitán bude degradován. Byl tam dlo…

„Ano?“ ozve se v ten moment soudce Burns.

Leon si odkašle a začne vysvětlovat.

„Takže žádné důkazy.“ Leon jen mlčky přikývne, jak by soudce seděl vedle něj. „Je schopný je vyvrátit?“

Leon zamrká, pak si vzpomene na dveře. „Ano.“

„Dobrá, máte povolení. Hned je připravím.“

„Díky bohu,“ řekne ještě, než zavěsí. Na druhém konci soudce se usměje, ale hned zvážní. Okamžitě podepíše povolení. Možná by mu měl dát nějaké neohraničené. Měl by méně práce. Ten chlapec má dobré instinkty. Zasměje se nad tím. Je stejně starý jako on. Pohladí stůl, za kterým seděl jeho otec i děd. Šel v jejich šlépějích a i tak mluví.

„Máme to, Jacobe.“

„Díky Bohu,“ zamumlá a soustředí se, aby mu někdo nevlítl pod kola. Netouží se s dotyčnými oběťmi zdržovat, ale maják mu uvolňuje místo.

Leslie zatím zvoní na sousedy. Jsou jen dva, ale žádný nevylézá. Konečně.

„Dobrý den, policie. Chtěl bych mluvit o vašem sousedovi panu Moore. Nevíte, kde by mohl být?“ Pochybuje, že z toho rozespalého rozcuchaného chlapa něco dostane.

„Konečně jdete ho zapásnout za ten smrad? Bude jen fajn,“ řekne ochraptělým hlasem. Rukou si pročísne vlasy. „Kolik je hodin?“

„Jedna.“

„Bože, mám po noční. To znamená, že už neusnu.“ Zívne. „Tak co chcete vědět?“

„Cokoliv?“

„No, nic moc nevíme. Víme jen, že je pošťák, podle uniformy. Občas nám poradí nebo donese dopis, jinak nic. No a ten smrad. Občas mám strach, že nám celý barák otráví.“

„Otráví?“

„No jo. Jednou jsem šel ráno, to bylo, pustili nás dřív a z jeho okna to pěkně dýmalo. Hezký barevný obláček, ale je to dobrá adresa a zatím tu nikdo nezařval. Jdu spát, snad usnu. Jinak víc nevím.“

„Má nějaké zvířata,“ optá se rychle, než mu chlap zmizí.

„Jedině, že by je měl doma v akvárku, psa rozhodně ne. Ještě něco?“

„Když tak…“ Ach jo, zavřené dveře. Zkusí to nahoře. Dům naprosto vylidněn. Jak potom má pracovat?

 

Muž se podívá na sedadlo vedle sebe. Očima láskyplně pohladí balík. Konečně jeho pomsta bude naplněna. Pomstí se za knihu, za Ethana. Stále nechápe, jak ho mohl pohřbít. Bylo to, jako by ztratil otce, bratra přítele, milence, prostě ztratil svůj život. Když se to dozvěděl, byla to jeho noční můra. Ano, a protože ho pohřbil, i on musí být pohřben.

Zastaví auto před známou adresou. Poldové. Copak si myslí, že je blbec? Pravda prozradil se, ale prostě byl rozrušen. Nikdo netušil, že autor skvělých detektivních románů je slepej jak krtek. Po takové zprávě má na to každý právo. Otevře dveře, vezme balík s dopisy. Ráno si už všechno přichystal. Rozhodně ho nedostanou, vše už zařídil. Myslel na vše, ale hlavně jak dotyčného zabít.

„Ahoj.“

„Dovnitř nikdo nesmí!“ zastoupí mu cestu hlídka.

„Nesu z oddělení balíky a dopisy. Jsou čisté.“ Klidně se zadívá na policistu. „Klidně to odvezu nazpět, ale budou naštvaní.“

„Simone, co je?“ houkne jeho parťák z auta.

„Ale z oddělení posílají další várku, a proč nepřijel Maddie?“ zeptá se vraha.

„Co já vím? Nejsem jeho honící pes,“ řekne otráveně. Netuší, kdo je Maddie, ale žádná jména. Balík i dopisy musí dostat dovnitř.

„Tak je tam dáme,“ souhlasí policista a vezme je do náruče.

„Jasně, jedu domu.“

„Se máš, z kterého oddělení jsi?“

Muž se zadívá na policistu, potom na auto. „Jak z kterého? Hele, to je výslech nebo co? Prostě mi to strčili. Taky jsem se na to mohl vybodnout. Čau.“ Trochu agrese neuškodí, pomyslí si. Hlavně to zanesete příjemcům, požádá je s úšklebkem. Mají tam krásné překvapení a konečně spočine Bonneti vedle Ethana.  Už se těší, až bude stát s kytkou u hrobu vedle nich obou. Koupí krásné bílé chryzantémy, ty se mu budou líbit.

Hlídka se po sobě podívá, potom na dopisy. Vypadají naprosto neškodně, některé jsou v Braillovu písmu.

„Co teď? Nezavoláme na oddělení?“ optá se nejistě ten, co drží věci v rukou.

„Dáme to tam.“

„Tak jo.“ Zazvoní a předají dopisy i balíček hospodyni.

Agnés je udiveně převezme. „Další?“

„No jo, vypadá to, že někoho s tím sem poslali. Asi na to zapomněli.“

„Dobrá, předám to panu Bonnetimu.“ Odnese to do knihovny. Zaťuká. Melodicky hlas přestane číst.

„Stalo se něco, Agnés?“ zeptá se Thomas.

„Jen dopisy a balíček z policie. Mohli by přestat je posílat po kouskách. Jako by to nepočkalo do zítra,“ řekne kysele Agnés, kterou vyrušili při vaření.

„Dobrá, polož to tam a můžeš jít, nebo mohla bys připravit čaj a nějaký koláč?“

„Jistě, pane.“

Thomas se otočí k Radkovi. Ráno jak předpokládal, bylo úžasné a budit se pomalu pod zkušeným laskáním a potom vybuchnout, no příjemnější budíček v životě neměl. Akorát se mu nechtělo z postele. Bylo mu tak příjemně, až to malé hádě ho vyhodilo z pelechu. Odťapkalo z jeho pokoje, ale zůstala po něm vůně. Celá místnost jim byla nasycená a on? Škoda mluvit. Málem, že neodťapkal za ním. Pousměje se nad svým uvažováním. Místo, aby lítal po svém domě, tak šel pod sprchu. Vlažnou. Studena sprchá je moc drastická a on si chtěl uchovat příjemné pocity vyvolané ranním budíčkem.

„Můžeš pokračovat v čtení.“

„Jistě. Tome, nechceš to otevřít?“ navrhne.

„Ne, později. Jsem zvědavý, jak pokračuje můj bratr. Dnešní ráno bylo,“ usměje se, „fascinující.“

„To jsem rád, ale mohlo to být lepší.“ Jen doufá, že ještě nějaké budou.

„Lepší? Nedokážu si představit lepší. To bych asi zemřel. Mám to brát jako výzvu?“

„Já… Chceš pokračovat? Zavřu knihu, kleknu si před tebe, roztáhnu ti nohy, vklouznu rukou do kalhot a vytáhnu ho ven. Bude osvobozen a připraven. Chceš, abych to udělal?“ v těle se mu rozlije napětí.

Thomas nakloní hlavu na stranu. „To tě taky učil?“ uvědomí si, kde má svou rukou. Hladil se pod vlivem Radkových slov.

Radek zrudne, ošije se, pak si vzpomene na tu dobu. „Ano. Kapitola šest.“

 

„Leslie!“ zařve Jacob vzhůru. „Kde jsi?“

„Kapitáne? Co tu děláš? Třetí patro!“ houkne dolu a vyšle omluvný úsměv k nájemníkovi domu.

Kapitán vyběhne nahoru. „Máš něco?“

„Ne, nic moc, akorát si někteří sousedé stěžovali na smrad, ale jinak nic.“

„Mám povolení.“

Leslie se zamračí, ale to už Jacob se rozeběhne a ramenem se snaží rozrazit dveře. Jako by se rozeběhl proti skále. Zaskučí a poskakuje. Jednou rukou se drží za rameno. Oba jeho kolegové se na něj účastně dívají. Když se Jacob trošku vzpamatuje, zaťuká. Podle zvuku pozná, že tohle nejsou zrovna normální dveře. Vytáhne zbraň. Podřízení se na sebe podívají zděšeně a vyběhnou po schodech o půl patra výš. Takhle Jacoba ještě snad neviděli. Rozezní se dva výstřely a dveře povolí.

„Kapitáne, to je…“

„Seru na to! Ježíši!  Co to je?“  Ohromeně zůstane stát ve dveřích. Oči mu kloužou po vytapetovaném bytě. Nahne se k jedné straně. Zamrazí ho, když čte. Zná tu knihu. Byla Tomova první a jmenovala se Úplňkový vrah. Kniha, která vynesla neznámého autora mezi nejslavnější.

„Jac… Kristova noho, co to je?“

„Bratrovy knihy.“

„To je šílené!“ Jacob ustoupí. Nechápavě na to zírá, když Leslie mu vezme hlavu a donutí ho zaklonit. Zírají na strop opět polepený stránkami.

„Není to trestné,“ řekne bezmocně Leon.

„To není, ale viděli jste už někdy něco podobného? Jde se dál. Všímejte si všeho.“

„Nechci nic říkat, ale ty stránky narušují mou koncentraci,“ pronese Leslie. „Jů, tohle je má oblíbená pasáž. To jak Ethan nasazuje náramky tomu drogovými dealerovi. Perfektní.“

„Leslie…!“ řekne výhrůžně Jacob. „Hledej, nečti!“ doporučí mu. Ten chlap je maniak, ne Leslie, ten co tu bydlí.

„No jo, dobrá.“ Prohlížejí věci, ale čím dál tím víc nacházejí jen o bratrovi kapitána a knihách. Leon vejde do další místnosti.

„On je fakt cvok, má to i v koupelně a hele, ty knihy, Ježíši, ony jsou nějak uzpůsobené, aby odolaly vodě, jsou snad plastové?“ udiveně si prohlíží knihy. Nic podobného ještě neviděl. „No myslím…“

„Kluci, sem!“ ozve se Leslie, který otevřel bytelné dveře. Oči mu kloužou po známém výjevu, vytapetované stěny, i když kus chybí, ale hlavně po různých baňkách. „Není to náhodou trestné?“ optá se nejistě.

Jacob přejde k vitríně. „Ty baňky ne, ovšem tohle… Ježíši Maria!“ zašeptá mimoděk, protože mu oči kloužou po tekutinách. Jedno ale dobře ví, některé jsou smrtelně jedovaté.

„Jacobe, pojď sem.“

„Ničeho se nedotýkej, Leone, zavolej laborku. Výjezd a rovnou ať přijde Maddie. Jeho duše génia bude jásat.“ Otočí se k Lesliemu. „Co tam máš?“

„Obálky, lepidlo, provázek, papír na balení. On je chemik?“ Jacob se rozhlédne ještě jednou a snaží se nevnímat stěny, ani baňky. Jeho oči zůstanou na fotografiích. Přejde k nim. Žaludek se mu obrátí. „Co to je?“ vezme do ruky fotografii na které je opuchlá tvář, kdy sotva je vidět co je nos, co oči a rty nejsou vidět vůbec. Jeden velký puchýř. „Vypadá to jako voják zasažený nějakým plyn…“ slova mu odumírají. „Brácha!“ Postaví fotografii, vytáhne telefon a vytočí číslo. „No tak, zvedni, zvedni!“ zapřísahá ho. „Doručili ti dnes něco?“

„Cože? Jistě, poslali to z tvého oddělení!“

Jacobovi se uleví. „Dobrá, nepřejímej žádné balíčky, nic, rozumíš!“

„Ale, přinesli ti policisté přede dveřmi.“

Jacob ztuhne. „Co přinesli?“ optá se klidně, ale v nitru mu zuří bouře. Mimoděk počítá, jak rychle se k Tomovi dostane. Co ví, pošta se bratrovi předává jen ráno.

„Jako obvyklé a teď balíček a s dopisy, děješ se něco?“

„VYPADNI Z BARÁKU! VŠICHNI!“ říká tak důrazně, že skoro rukou nerozmačká telefon. „Vypadni!“ zařve. Vypne. „Leone, počkej tu, jedeme! Zavolej polici, ať evakuuje okolí bratrova domu a tenhle barák taky!“

„Hej, a důvod?!“ zařve Leon.

„Bojový plyn.“

„No kurva!“ řekne Leon a hned volá na policii. Zatím tu počká, kdyby se vrah vrátil nebo na laborku. Bojový plyn, bože, to je hajzl! Na těle mu naskočí husí kůže, když se dívá na fotku. Takhle skončit… To raději si prostřelí hlavu.

„Jacobe, nezabij nás.“

„Seru na to!“ když prudce řeže zatáčku. „Spletli jsme se.“

„Kde?! Bacha!“ než stihne cokoliv dalšího, už jsou z nebezpečné situace venku. „Nechápu.“

„Ta první nehoda autem, to nebyla nehoda. Neměl poškozený zrak z nehody, ale on mu tam dal bombu, plynovou. Pomalu utíkající jed, který bratra otrávil. „Hajzl“ Hajzl!“ řev a buší do volantu. Leslie netuší, jak reagovat. „On ho otrávil a teď opět. To ten jed poškodil bratrovy oči. Jen ať se dostanou z domu!“

 

„Máme odejít z domu, Radku. Mohl by být za tím balíček, dostali jsme ho? Kde je?“

„Za mnou, na stole,“ otočí se k němu. „Neotevřel jsem ho.“ Jde k němu, nakrčí nos, jak si najednou uvědomí zvláštní skoro neexistující pach. Najednou zakašle. „Není mi moc dobře.“

„Jdeme, hned.“ Zvedne se, i on cítí malátnost. Něco je špatně, ale co? Radek mu přispěchá na pomoc a vypotácí se ven.

„Pane, ti policisté s vámi chtějí mluvit. Co je vám?“ optá se ustaraně Agnés.

„Nevím, ale zavolej bratrovi a sanitku.“ Něco je špatně, ale co? Balíček přece neotevřeli, tak jak?

Policista si odkašle. „Už jsme volali. Za chvilku je tu. Máme evakuovat dům a okolní domy. Prosím, pojďte s námi ven.“

„Řekl vám něco víc?“

„Ne, pane Bonneti. Můžeme jít?“ Radek najednou opět zakašle. Dávivý zvuk ho skoro dostane na kolena. Policisté neváhají a vezmou ho pod paží. Rychle odejdou z domu. Stojí venku, když přijede sanitka.

„Co se stalo?“

„Nevíme.“

Záchranáři se zakaboní. Najednou zazvoní telefon. Policistova tvář dostává udivený výraz, potom hrůzný. „Kristova noho, ano pane. Jistě, sanitka je tu. Jistě, řeknu, ano. Hned je odvezeme. Ano. Bojový plyn,“ řekne už záchranářům. Jeden zakleje.

Radek popadne dech. „Balíček, to bude on, seděl jsem mu blíž, ale jak? Neote-“ začne kašlat a dusit se. Rukou se chytí za krk. Bože, ať to přestane, pomyslí si. Záchranáři jsou rádi, že vědí příčinu a hned ho naloží do sanitky. Thomas vytáčí bratrovo číslo.

„Telefonní číslo je nedostupné,“ ho rozčilí, že odhodí telefon na zem. „Jen ať je v pořádku. Mohu za to já,“ říká rozrušeně. „Moje chyba. Byl jsem tak neopatrný. Věřil jsem. Zachrání se, že?“ otočí se na okolí, ti mlčí.

„Nikdo to netušil. Hned tu bude druhá sanitka, pane.“

Ulice ožila příjezdem policejních vozů a sanitek.

„Mohu za to já, já ho zabil, oh bože.“

„Tome, jsi v pořádku?“

 Tom natáhne ruce a dotkne se bratra, obejme ho. „Je to moje vina, já to způsobil. Myslím, že nejsem tolik postižen, ale Radek ošklivě kašle. Má záchvaty.“

„Zavolal jsem vojáky, ať sem přijedou. Na něco podobného nejsme vybavení. Bude to chvilku trvat.“ Pomůže mu do sanitky. „Přijedu za tebou. Vy dva jeďte ho hlídat. Oba dva,“ přikáže policistům, kteří hlídali dům.

„Ano, pane.“ Vyjedou za sanitkou, zachmuření, protože si uvědomili, že zřejmě mají na tom nějakou vinu. Jacob se za nimi zamračeně dívá, potom se zadívá na dům. Zajímalo by ho, co do balíku dal. Jen, aby je šlo zachránit. Byl chytřejší než oni. Ozve se zapráskání. Zvedne vysílačku. Usměje se. Dobrá zpráva, když slyší ty dva pitomce, co hlídali bratrův dům, diktovat číslo vozu, v kterém Moore odjel. Aspoň mají stopu. Okamžitě vydá celostátní pátrání. Dostanou ho! Musí. Tentokrát jim neuteče.

„Kapitán Bonnet?“

„Vy už tu jste?“ podiví se, protože před ním stojí voják ve vojenském. „Nečekal jsem vás tak brzy.“

„Můžete nás k tomu pustit? Víte něco víc?“ začne se vyptávat.

„Nechá… Jistě. Netušíme, víme jenom, že to byla bomba s jedovatým plynem. Oba dva se toho nadýchali, ale protože neodešli, až teprve na našem upozornění, myslím, že je bez zápachu. Bomba by měla být v knihovně v balíčku. Jak uniká, co je to za látku se nám nepodařilo zjistit.“

„Bez zápachu? A dotyčný, který to tam dále, je kdo?“

„Ferdinand Moore, 35 let. Doma má spoustu chemikálii. Chtělo by je to odvézt. Nejsme na něco podobného zařízení.“

Muž se zahledí na dům. „To je ten dům?“ Dotyčného zná. Viděl ho dvakrát ve společnosti jiných vědců. Takže se rozhodl vyzkoušet své výsledky v bádání.

„Ano.“

„Vyčistíme to tam. Chlapi, připravit se!“

„Počkejte, jak to, že tu jste?“ Kapitán se zamračí. To, že poldové jezdí s křížkem po funuse, na to si zvykl, ovšem, aby vojáci byli někde včas, to je další. Nebo snad o tom věděli?

Voják se otočí. „Je to tajné.“

Jako vždy a jak je zná, tak to tu přeberou, ovšem on nebude tu sedět se založenýma rukama. „Leslie, jedeme.“ Ten udiveně nastoupí do auta

„Kam?“

„Za Leonem, než se ten zelený mozek vzpamatuje a dojde mu, že případ je jeho.“

„Spíš armády. Byli tu nějak rychle.“

Jacob přikývne. „Jo, až moc rychle, jenže nám to neřeknou a já nemám v armádě známosti, ale hlavně, že tu bombu zlikviduji. To je důležité. My musíme zjistit proč, co plánoval a podobně. Je jasné, že je to on.“ Vysílačka zapraská. Jacob přestane mluvit.

„Modrý sedan na D25 jede na jih.“

„Máme ho.“ Na Jacobově tváři se rozlije úsměv. „Parchant, hajzl jeden!“

„Nedivím se ti, i když tedy musím říct, že tvého bráchu se snažil zlikvidovat fakt originálně. Bojovým plynem, tím se nemůže pochlubit jen tak někdo.“

„Sklapni,“ doporučí mu Jacob. „Vůbec nevíme, zda se z toho vylíže a Radek je asi na tom opravdu špatně.“

„Promiň,“ řekne kajícně Leslie. „Nemyslel jsem to tak.“

„Já vím, mám trochu pocuchané nervy.“Ještě je má. Celou dobu si představoval Toma znetvořeného jako ty lidi na fotce.

„Máme ho na dohled. Pokusíme se ho zastavit. Přidal plyn, vykliďte silnici před námi, pokud možno. Musíme ho svést na boční silnici.“

„Všem hlídkám, zde kapitán Bonneti. Opatrně, stíhající může mít u sebe nějaké jedovaté plyny, netušíme v jaké formě. Opakuji, opatrně.“ Z nějakého otevřeného kanálu se vynořily šťavnaté nadávky, aby vzápětí umlkly.

„Známé, co by mohl mít za bojové plyny, no hnus!“

„Nemáme, je mi líto, jen je možnost, že bude mít.“

Ve vysílačce to opět zachrastí. „Jistě, všem vozům, opatrně. Snažte se ho odvézt z dálnice na E5. Je volnější, neobydlená.“

„Bože, ať ho dostanou.“

„Taky bych si to přál,“ přitaká Leslie. Nakloní se, protože přijíždějí k domu, kde vidí auto z laborky a srocení davu, jak policie vyklidila dům. Vystoupí, prokážou se průkazy a vejdou dovnitř.

„Leone!“ křikne Jacob, ale je mu dopovědi mlčení. Před Mooreho dveřmi stojí policista, otevře dveře.

„Maddie, máš něco?“

„Tolik, že se soud udusí důkazy. Ten člověk si byl strašně jistý sám sebou. Asi myslel, že nebude odhalený. Jak jsi na něj přišel?“

„Ruply mu nervy, sám se prozradil, jen mi nějakou chvilku trvalo, než jsem si dal všechno dohromady. Je to na sto procent?“ Nechápavě se dívá na vytapetované stěny. Vrtí hlavou. Nemůže to strávit.

„Jo, je to on, ale mám pocit, že se do toho naveze armáda. Dotyčný byl jejich chemik.“

„Jak to víš?“

„Fotky, knihy, prostě všechno. Byl na nějaké výzkumné stanici. Testovali bojové plyny, tak aby byly líp využitelné. Co jsem pochopil, tak se snažil o to, aby plyn byl bezbarvý, bez zápachu a co je nejhnusnější, co nejpomalejší.“

„Cože?!“ vykřikne Jacob. Nejbližší sice pracují, ale špicují uši, aby jim něco neuniklo.

„Představ si, že někde vybuchne bomba. Co uděláš jako první? Přece evakuuješ obyvatelstvo, ale ty potřebuješ je mít mrtvé. Takže zkoumali plyn, který by byl hozen do místnosti, nikoho…

„Cyklon B? Jako v druhé?“ řekne zhnuseně Jacob.

„Bingo, ale tam šlo o rychlost. Tohle je o tom, že musí usmrtit co nejvíc lidi, na co největší ploše. Podle lahviček jsem vydedukoval, že si vzali na paškál staré dobré plyny z První světové jako chlor, yperit. V té laborce, kde makal pro naše zelené mozky, došlo k nehodě.“

„Ti na fotce…“

„Přesně, jsou jeho kolegové. Hádám, že když viděl, jak dopadli, rozhodl se odejít. No a vzal všechno sebou.“ Poklepe si na hlavu. „A něco navíc,“ ukáže na skříňku s chemikáliemi. „A podle mě se mu to povedlo. Jak jednou začneš bádat, nepřestaneš. Je to jako droga.“

„Sousedé si stěžovali na podivný smrad… Mohli by být otrávení?“

„Nemyslím a hele už jsou tu, chlapci, balíme!“ zatleská. Jacob se obrátí. Maddie má pravdu, za prahu stojí vysoké armádní šarže. Jeden v ruce drží papír.

„Kapitán Bonneti?“

„Ano.“ Ví, že nemá smysl se hádat.

„Přebíráme zde. Okamžitě to tu vyklidíte. Vše zůstane, jak je.“

„Jistě, ovšem co se týče zločinu, to je moje parketa.“

Muž přimhouří oči. „Nemyslím, že jste v postavení, abyste mohl smlouvat.“

„A já zase tu vyšetřují závažný zločin otravy bojovým plynem a dvojnásobnou vraždu, takže můžete si ten papír strčit někam,“ doporučí mu to s chutí, i když ví, že ta revolta je zbytečná, ale nechat to tu bez boje? Ani za nic.

„Kapitáne-“

„Ok. Odcházím.“ Jak zná, zmizí tu všechno kromě olepených stěn. Bezmocně sevře pěsti, ale dohlíží na své lidi, dokud nezmizí poslední člověk. Venku kopne do auta.

„Au, to bolelo, řeklo auto,“ spustí Maddie. „Klídek, vše důležité tu máme a propo…“

Telefon přeruší větu a Jacob ho hned zvedne. „Kapitáne, spadl do rokle. Myslel jsem, že to budete chtít vědět.“

„D. J., cože? Jak se to stalo?“

„Je na kaši. Zřejmě neudržel vůz pod kontrolou. Samozřejmě si všechno ověříme. Ale stojím tu a jsi první, komu to volám. Hezky se z něho kouří. Opatrně obkličujeme to auto, ale nemáme masky, tak chvilku to bude trvat.“

„Děkuji, stav se někdy na skleničku.“ Vypne telefon. „Je mrtvý, Maddie.“

„A sakra, a je po procesu, ale tvůj brácha má aspoň klid,“ prohlásí klidně. „Byl chytrý. Kdyby se neprozradil, jsou mrtví. Dopadlo to dobře, ale i tak jeho styl se mi líbil. Tobě asi ne, nedivím se, tak já mažu.“ Zamává mu s úsměvem od ucha k uchu. Ví, moc dobře, že ho právě naštval.

Jacob nemá slov. Kdyby nebyl na jeho straně, řekl by, že on sám by Toma nejraději zabil. Rozhodně pro něj má dobrou zprávu. Je mrtvý, nějak se mu ulehčilo, ale zároveň by rád, kdyby ho mohl obvinit a poslat na provaz. Nebo aspoň doživotí.

Zvedne hlavu k nebi. Nevnímá ani policejní, ani armádní auta a už vůbec ne lidi. Pojede za bratrem. Teď musí u něj být a dát to vědět rodině. Hlavně, aby na něm ten plyn nenapáchal škody. Nastoupí, když k němu přistoupí ten vysoký vojenský činitel.

„Co chcete?“ vyjede prudce, i když ví, že za nic nemůže.

„Dozvěděl jsem se, že pan Thomas Bonneti a pan Radek Agrippa jsou postižení plynem.“

„Ano, a?“ Chce odjet. „Chci jet za ním, můžete se odsunout?“ Nevidí důvod být milý. Lezou mu krkem.

„Převezeme je do naší nemocnice, jakmile budou schopni převozu. Máme na podobné stavy odborníky.“

„Já…“ už chce vypěnit, když si uvědomí, že tuhle olivovou ratolest musí přijmout. Kvůli bratrovi a Radkovi. „Dobrá.“

„Nashledanou, kapitáne Bonneti. Váš bratr je autorem série o detektivu Ethanovi?“

Jacobovi potemní oči a chce už odseknout, když si uvědomí jedno. Možná by se jim zaobírali víc. Není na škodu… „Ano a rád bych, aby psal opět. Už začal znovu psát.“ Jakou ty knihy mají moc, pomyslí si, když vidí výraz ve škrobené majorově tváři.

„Chápu, osobně dohlédnu, aby měl veškerou péči.“

„To bych radil, když vypustíte do světa takového zločince.“ Ach jo, pomyslí si, když zjistí, že druhý elegantně zmizel. Jak to jenom dělají? No, on zajede do nemocnice dřív, než ho převezou. Chce Tomovi říct, že se už nemusí ničeho bát.

„Hej, majore!“ zařve.

„Ano.“

„Už víte, čím ho otrávili?“

„Chlor. To je jen pro vás.“

Jacob polkne. Chlor. Vedle něj vklouzne Leslie a dozadu Leon. „Jedeme, Jacobe?“

„Jo. Leone, vyhledej mi vše o chloru.“ Leon zvedne udiveně oči, potom pochopí. Tichým hlasem jim předčítá, co vytáhne z netu.

„Hnus.“

„To ano. Hnus,“ řekne tiše Jacob. Něco takového by nemělo existovat a stále existuje a co je ještě horší, používá se. A tentokrát to odnesli dva nevinní lidé. Je zastavený, ale co když na světě jsou další jemu podobní? Nechce je potkat, ale kdyby se to stalo, půjde po nich. Nemají právo vzít nikomu život. Zaparkuje před nemocnici.

„Je mrtvý.“

„Jak?“

„Sjel ze silnice, řekl mi to D J z dopravního. Oba jsou v bezpečí.“

„Skvělá zpráva, aspoň něco. Máme jít s tebou?“

Jacob zavrtí hlavou. „Nebudou mít náladu na vykecávání a brzy je převeze armáda na speciální oddělení. Jen chci Tomovi oznámit, že je v bezpečí, že jeho pronásledovatel je mrtvý.“ Vyleze z auta. Měl by být spokojený, že to tak dopadlo, ale nějak není. Možná proto, že opět jde za Tomem do nemocnice, jako když se to stalo poprvé. Tehdy přísahal, že ho dostane, že už sem nepáchne. Slib nedodržel. Snad mu to odpustí.

 

Ťuk, Ťuk….

Ethan1: „Ethan5 je mrtvý. Zemřel při pronásledování. Jeho úkol byl vznešený, projevíme soustrast 5 minuty ticha zítra v poledne.“

Ethan55: „Splnil svůj úkol? Leží autor, co pohřbil Ethana vedle něj?“

Ethan1: „Není známo.“

Ethan3. „Pak by měl někdo převzít jeho poslání.“

Ethan007: „Máš pravdu. Ale kdo by to mohl splnit?“

Ethan1: „Vybereme vhodného kandidáta. Zdravím, Ethane666.“

Ethan666: „I já, mám zprávu.“

Ethan1: „Jakou?“

Ethan33: „Zdravím, jakou? Právě jsem se přijel. Je mi líto, že Ethan5 selhal. Žije.“

Online: Ethan1,Ethan007,Ethan33,Ethan2,Ethan666,Ethan7…

Ethan100: „Všichni toužíme po smrti toho, jenž spáchal hřích těžší než je zabití těla. On zabil svou duši, tím že pohřbil své dílo. To nemůže být odpuštěno. Souhlasíte se mnou?“

Ethan1: „Samozřejmě, to bychom zde jinak nebyli.“

Ethan55: „A co naše dílo? To jenž poháněl? Nikdy bych neřekl, že je těžké tak psát.“

Ethan2: „Zařídím to. Naše velkolepé dílo vyjde.  Jaká je tvá zpráva Ďábelský Ethane?“

Ethan666: „Je slepý.“

„Cože? Cože? Cože? Cože? Cože?...“

Ethan666. „Ano, dozvěděl jsem se to před chvilkou společně s jinou věci. Opět začal psát. Těsně před útokem Ethana5. Tato zpráva mě vytočila.“

„Cože? O čem? Cože? O čem? Cože? Cože? Cože?...“

Ethan1: „Pak se Ethan vrátí?“

Ethan666: „To právě nevím.“

.

.

.

Ethan1: „Ethan007 bude pokračovat v díle Ethana5. To jsme si přísahali. Ovšem je tu ta věc s novou knihou.  Likvidaci vraha Ethana, našeho vzoru, idolu, odložíme na dobu neurčitou. Později zvážíme, zda bude pokračovat nebo ne. Ethane007 chceš pokračovat ve vznešeném díle Ethana5. Zabiješ ho?“

Ethan007: „Zabiju, to přisahám při Ethanově památce. Budu připraven, až ten den nastane.“

Ethan1: „V pořádku. Přidám informace pro ty, kteří se nemohli připojit.“

 

 

Radek vytáhne počítač, položí ho na stolek a zívne. Je totálně vyčerpaný, ale všechny zkoušky udělal. I když od té doby, co se to stalo s tou bombou, není to ono. Toma naposled viděl v nemocnici. Od té doby ani ťuk. A dům, kam zajel, je prázdný. Kdyby měl přibité okenice, řekl by, že za chvilku bude nálet. Chybí mu ten parchant. Rozloučil se s ním ještě hůř než jeho učitel. Ani neřekl bú a to mu neukázal vše, co se naučil. Byl skvělý.

Tři měsíce 121 dní, to je přesně doba, kdy ho viděl naposled. Byl pod hadičkami, protože cokoliv polknout bylo nemožné. Řekli mu, že to byl chlor. Svinstvo, když později sledoval o tom dokument. Morbidně si to vyhledal. Noční můry má z toho dodnes. Ovšem může být rád, že nepoužil yperit. I tak strávil měsíc v nemocnici, dokud nebyli spokojení.

Uběhly další 3 minuty od té doby, co ho viděl naposled. Kdy asi přestane počítat? O zkouškách se to skoro stalo. Jenže to bylo napětím a tím, že se do toho zažral. Ach jo, nemělo by se přednášet? Aspoň by nepřemýšlel o Tomovi. Jak říká Richard, zaláskoval se pořádně.

Jako by nemohl. K tomu včera večer listoval časopisem a na zadní straně byla nabídka nových knih. Nevěřícně zíral na obálku s titulem POD MOSTY. Málem, že neobrátil časopis, aby se podíval, zda to není dubnové číslo. Popis tomu sedl, ale měl být mrtvý. Jak mohl mrtvý muž vydat časopis? Jak? Jedině, že by poslal rukopis do více nakladatelství.

Tak rád by si o tom promluvil s Tomem. Má strach. V noci měl opět noční můru. Stál v komoře, kolem něj se přeléval zelený odporný mrak a on umíral. Dusil se svou vlastní krví. Když o tom vyprávěl Richardovi, doporučil mu cvokaře dřív, než se zcvokne.

Nechce tam jít. Musel by rozebírat sebe, Toma, Obdivovatele i Pod mosty. Na to nemá dost sil. Vlastně je na dně a jedinou spásu vidí, že začne volno. Najde si ještě jednu práci, která ho utahá jako kočku. Pak bude spát a Tom… Dalších pět minut.

Ťuk.

Zvedne hlavu a natočí za zvukem.

„Dobrý den, rád bych vám představil nového přednášejícího.“

Něco víc nebyl schopen vnímat. Před ním stál profesor Boffrand a Tom s bílou holí v ruce. Nikdy ho tak neviděl. Dokonalý oblek, perfektní účes, oholený a sluneční brýle na očích. Šťouchnutí od sousedky vlevo ho probere.

„Probuď se.“

„Díky,“ odpověděl, protože mozek hltal Tomovu postavu. Zná ji, ale stále má pocit, že na něm jsou prázdná místa, která nestačil zaplnit. Tak…

„Pane Agrippo, sníte nebo bdíte?“

„Co…“ Ach jo, když se ozve smích. Opět.

„Chápu, že zkoušky byly vyčerpávající, ale přesto bych uvítal, kdybyste na mých hodinách bděl.“

„Pokusím se,“ zamumlá. Další řev smíchu.

„Pokud se budete jen pokoušet, pak pochybuji, že někam dolezete. Takže přijímáte to?“

Radek znejistí a hledá pomoc, ale spolužáci se příliš dobře baví, než aby mu pomohli už jenom proto, že se to váže k věci, za kterou by tu prodali i svou vlastní babičku se psem. „Ehm, ano,“ riskne.

„Mám pocit, že nevíte, o čem se mluví, ale odpověď byla správná. Odmítnutí by se rovnalo vašemu profesnímu pohřbu.“

Do prdele, o čem to krákoře? No tak, pomozte mi! Jenže nic. Ani kulička s nápovědou.

„Myslím, že potřebujete speciální vysvětlení. Pan Bonneti a jeho rodina je vlastníkem některých nesmírně vzácných kusů knih. Bohužel některé se poškodily a tak nabídl naší katedře, že VY, ano slyšíte dobře, že vy a pár ještě dalších studentů, bude u jejich restaurování. Odmítnutí by bylo katastrofální. Takže vaše nevědomky ano a váš strážný anděl odpověděl správně. Můžete si sednout a dál snít.“

„Mohli jste něco říct,“ zabručí k okolí.

„A přijít o zábavu? Mám to na videu. Pitomější výraz jsem neviděla hodně dlouho,“ řekne rozjásaně Ingrid.

„Jo a potící taky. Tvé mozkové závity u toho ANO válely na pět set procent.“

„Sklapněte,“ zasténá, protože tuší, že do pěti minut to bude na netu.  Udělal ze sebe osla. Nepochybuje, že se dostal do týmu jen díky Tomovi.

Prohlíží si ho, ale není vidět, že by se mu něco stalo. Vypadá stejně. Musí ho vidět. Ale jak? Tom odchází a on chce s ním mluvit. Proč se neozval? Copak je opravdu konec? „Profesore Boffrande, je mi zle, mohu na chvilku odejít?“

„Pokud se ještě dnes vrátíte, pak ano. Skutečně takhle zeleného jsem ještě studenta neviděl. I když do konce hodiny chybí pět minut.“

„Já počkám.“ Snad se Tom neztratí tak brzy. S koncem hodiny se zvedne a proplétá se ven.

„Pane Agrippo.“

„Ano, pane profesore?“ Rozpačitě k němu přistoupí. Jenže nemůže mu utéct, jinak ho příště od zkoušky vyleje. V duchu ho častuje všemi možnými nadávkami a toužebně si přeje, aby tu vybuchla bomba.

„To je pro vás. Příště bych byl rád, kdybyste si ze mě nedělal poslíčka.“ Podá mu obálku a odchází.

Radek šokovaně se dívá na obyčejnou bílou obálku. Když otevřel poslední, byla v ní výhrůžka. Polkne. Klíč. Papírek.

Mám nové brnění.

 

Rozpačitě zkoumá písmo a pak mu svitne. Začne se proplétat mezi studenty. „Richarde, dneska nebudu doma!“ zavolá na svého spolubydlícího, kterého zahlédne.

„Cože?!“ Chvilku je ticho, pak se za ním Richard rozeběhne. „Hej, počkej jak dlouho?!“

„Hodně dlouho! Hodně!“

„Jak dlouho?! Hodně je hodně! Počkej na mě!“

„Hodně, ahoj!“ zvolá šťastný Radek. Klidně i týden, jak zná Richarda, hned si najde nějakou oběť, kterou utáhne na svůj úsměv. Jenže on má klíč a hezky a ochotně a nadšeně a … a … doplní prázdná místa na Tomově těle. Uspokojí ho tak, že výbuch Etny proti tomu bylo mávání peříčkem. A bude to dělat každý den. Tedy, i když možná nejdřív mu vynadá, že se neozval nebo až potom? Je to jedno. Bože už se těší… Přesně těší se na to.

 

Konec

Komentář

 
 

Portrét