Shounen - ai povídky

„Myslíš, že přijdou?“ optá se Bryann svého partnera a dokončí na počítači úpravu tmavomodré pozvánky s dnešním večerním datem. „Není to moc narychlo?“

„Narychlo?“ vzhlédne k němu Thomas. „Je pátek večer a většina z nich, myslím, nemá nic v plánu. Je to tichá ulice a jídlo bude zadarmo. To mi připomíná, že musím jít a dohlédnout na sporák. Pomaličku to bude, necítíš tu báječnou vůni?“ Bryann se usměje. Cítí ji už nějakou dobu, ale nechce mu to říkat. Chybí jen vytištění a bude to. „A pak, moje jídlo je proslavené a dostanou je zadarmo, aniž by museli platit ty hříšné ceny, co jsou u mě v restauraci!“ trochu cynicky sám sebe pochválí Thomas.

„Ale no tak.“

„Tím chceš říct, že moje výtvory ti nechutnají?“

„Chutnají až moc, Tome, a dobře to víš. Jsem rád, že sis dnes vzal volno a uvolil se nám smrtelníkům ukázat něco ze svého božského umění vaření.“

„Dej pokoj!“ na hlavu Bryanna přiletí polštář. Ten ho se smíchem nechá dopadnout a uloží pozvánku na disk. Na ploše obrazovky se objeví oni dva, jak se usmívají. Odsune židli a vstane. Přejde k němu a obkročmo se mu posadí na stehna. Přitáhne si ho za triko blíž a políbí.

„Jsi ďábel!“

„A co ty, satane!“ klidně mu odvětí Thomas, ale jeho ruce ho obejmou kolem pasu. „Budeme mít krásné počasí.“ Oba pohlédnou k oknu, za kterým je krásný sluneční den.

„Myslíš, že přijdou ke dvěma chlapům, kteří spolu bydlí?“

„Jestli ne, sníme to všechno sami. A pak, je mi jedno, jestli jim to vadí nebo ne. Víš, že mi záleží jen na tobě. Nebýt tebe...“ nedokončí, ale v myšlenkách se vrátí o tři roky dozadu.

Vyučil se kuchařem. Vždy miloval jídlo a mamka i babička byly skvělé kuchařky, které mu nebránily ve vaření, spíš ho podporovaly. Otce nikdy nepoznal a možná to tak bylo lepší. Rozhodně mu to nikdy nevadilo a nikdy ho nehledal, i když mamka by mu řekla, kdo to byl. Potom přišly ty nejlepší školy a cestování po světě za uměním ostatních, ale to co se naučil v mládí od nich obou, bylo vždy to, co nejvíc použil. Jenže před třemi roky byl na dně. Nevěřil umění, které mu předaly a nevěřil sám sobě. Začal pít a to se začalo projevovat na jídle, které připravoval. Ztrácel chuť a ztratil i svoji múzu. Tehdy potkal Bryanna. Byl obyčejným úředníkem v nějaké zaplivané špeluňce a on po něm chtěl peníze na další láhev levné vodky. Když si na tu dobu vzpomene, je mu špatně.

Vytáhl ho z pití i z deprese. Pomalu začal opět věřit sám sobě i svému umění. Začal v malé restauraci s názvem Chrysantéma, kterou dali dohromady. Teď patří k nejznámějším v celém městě. Kdo se chce dobře najíst, jde k nim. Bryann dál pracoval jako úředník a mezi tím vytvořili skvělé manželství. Skvělé snad ani tolik ne, měli i problémy. On s pitím. Sklouzl k tomu ještě jednou, tak, že se musel léčit. Bryann ho odvezl do sanatoria a zaplatil léčení. Čekal na něho po celou dobu a věřil mu, i když ho Bryannova rodina od toho vztahu zrazovala. Dozvěděl se to náhodou, že chtěli, aby ho opustil. Múza se má hýčkat a milovat a on to udělal.

Vlastně neví, kdy spolu začali žít. Ze začátku to bylo jen přátelství bez sexu a pak se něco zlomilo a oni spolu začali žít. Když se seznámili, řekl mu, že je na muže, ale Bryann pokrčil rameny a řekl, že on není. Co se tehdy změnilo neví, ale jednou snad najde odvahu a zeptá se, proč změnil názor a začal s ním spát.

Dnes už na tom jsou velmi dobře. Postavili si spolu dům v uličce jménem Konečná. Proč tady, nikdo z nich neví. Jejich dům je poslední v této malé ulici a kromě nich tu žije pět dalších rodin. Před týdnem jim sem dovezli poslední kus nábytku a v nich pomalu uzrálo rozhodnutí uspořádat párty a seznámit se se sousedy.

„Nad čím uvažuješ, že mě ignoruješ? Omrzel jsem se ti?“

„Ty ne. Jen jsem si vzpomněl na minulé roky.“

„Pff, zbytečné myšlenky. Vytisknu to a rozneseme, nebo roznesu? A mám si na to vzít auto nebo ne?“

„Ulička má půl kilometrů, víc snad ne. Na co auto, ty hlupáčku?“

„Pro dojem, mistře. Co bude sladkého?“

„Ztloustneš, nech se překvapit a slez z mých nohou. Ne že bys mi vadil, ale nejsi zrovna jako pápěří.“

„Dobře, za polibek!“ ale na nic nečeká a začne ho líbat sám. Povalí ho na pohovku ještě vonící novostí a začne se svlékat, když Thomas zaječí a odstrčí ho ze sebe. Vylítne z pohovky a Bryann ho s úsměvem nechá jít. Ve vzduchu je té vůně víc než dost. Raději vytiskne pozvánky a musí si obléci tričko, které pohodil na podlahu. Přejde k počítači a otevře svoji práci. Je to pěkné, ohodnotí pokývnutím hlavy, a do tiskárny vloží připravený papír.

Print.

Vezme první vytištěnou pozvánku. Perfektní. Obálky s jemným potiskem. Do každé vloží povánku. Na chodbě zaváhá, jestli nemá zajít za Tomem do kuchyně. Raději ne. Jestli bude rozzuřený, je schopen po něm hodit nůž a pokud ne, jen ho zdrží od vaření těch dobrot. Vyjde ven a rozhlédne se po domech ukrytých v zeleni.

Jejich nový dům. Dlouho se rozhodovali, kde bydlet, až on tiše navrhl klidné místo a dům. Tom váhal a Bryann věděl proč. Bude mít to daleko k restauraci a narozdíl od něho nikdy na venkově - nebo-li v domě - nežil. Udělal to kvůli jemu a on si to celou dobu uvědomuje. Vymlouval mu to, ale nakonec to spáchali. Postavili nevelký, ale krásný dům v uličce. Museli si oba vzít hypotéku, ale dali jim ji, Tom vydělává víc než slušně a on...

První schránka se jménem. Bayer. Manželé bez dětí, se psem velkým jako kráva a s druhým malým jako větší krysa. Jednou ji zastihl doma. Byla k neudržení a povídala, povídala... nejspíš se trochu nudí. Tak, první je pryč a zbývají čtyři stejné.

Datum, místo, pozvání, hodina, od koho to je a nic víc.

On nevydělává. Tom ho donutil, aby práci hodil za hlavu. Popravdě ji neměl nikdy rád a kdyby mu neplatila účty, už dávno by ji pustil k vodě. Má rád příběhy a tak začal psát. Nepíše moc dlouho. Do jedné chvíle si jen fantazíroval a vymýšlel jiné konce cizích příběhů, ale jednoho dne si zvolil pseudonym a začal psát. Netušil, jaká to je dřina a jaké budou začátky. I jak budou lidé zlí a jak málo odezev se dočká. Kritici, kteří nepomohou začínajícímu autorovi a spíš se ho snaží deprimovat. Jako by zapomněli, že každý musí nějak začít, že nikdo z nebe nespadl.učený.. ech, škoda na to řeči i byť jedné jediné myšlenky. Tom ho vždy podporoval a ujišťoval ho, že má talent, že to psaní k něčemu je. Nejvěrnější čtenář, jakého mohl najít. Nechápe to, že zrovna Tom, který knihy nemusí, mu pomáhá.

Druhá schránka. Má ji tam vhodit? Starší manželé s jmenovkou A. a B. Shale.  Jeho vidí věčně na zahradě. Je nejkrásnější z celé ulice. Vloží ji do otvoru a pustí. Další obálka z jeho ruky zmizí.

Nikdy mu nevyčítal, že nepřináší peníze. Říká, že jednou bude slavný a bude mít peníze, a že peníze jsou k ničemu. V tomhle je tak nezodpovědný, ale kdyby se něco stalo, půjde opět do nějakého kanclu a bude vydělávat. Občas si najde nějakou příležitostnou práci. Nechce být úplně závislý na Tomovi, i když ví, že mu to nevadí.

Než poznal Toma, chodil s dívkami, nedá se říct, že by se mu muži nelíbili, ale nevyhledával je. Chodil s ženami, protože to okolí očekávalo a rodiče taky. Když jim představil Toma jako partnera, přestali s ním mluvit. Možná proto, že jsou hluboce věřící a jeho vychovali taky tak.

Třetí schránka s jedním jménem. Filipa Jelev. Zvláštní jméno a u jejích dveří často parkují drahá auta. Jemu je jedno, co kdo dělá, ale Filipa má dlouhé plavé vlasy, prsa nejméně pětky a svůdné zelené oči. Co dělá, ví snad jenom ona a Bůh.

Dvě poslední pozvánky patřící k domům u ústí nijak frekventované silnice. Ne nadarmo je jejich ulice nazvaná Konečná, platí to ve všech směrech.

Víra byla k ničemu a on se jednoduše zamiloval, protože neví, proč by jinak pro něho dělal to všechno a možná v jeho čokoládových očích s jasnějšími skvrnkami viděl něco, co chtělo pomoc a on chtěl někomu pomoci. Byl blázen, ale konečně má pocit, že žije, a to díky jednomu setkání s opilcem, který po něm chtěl peníze na další alkohol. Koupil mu tehdy láhev a poslouchal celou noc jeho opilecké řeči o tom, jak je slavný. Druhý den mu Tom v jeho bytě udělal snídani. V tom jediném momentu, v tom jediném polknutí sousta toho jídla, které uvařil, mu uvěřil. Naprosto a bezvýhradně.

Čtvrtá pozvánka patří do velké schránky s jménem Loch. Rodina. Muž, žena, tři děti, kočka a pes. Nejklasičtější rodina na světě. Možná nebudou chtít přijít. Uvidí. Otočí se a hned vedle té první schránky je další. Jméno Dennis Rhebock a Rebecca Ludolphy. Sympatický pár. Rebecca jim donesla jednoho dne koláč na seznámení, a když se dozvěděla o Thomasovi, její oči dostaly velikost talířů. Nadšeně zapištěla. Zdá se, že je to milovnice jídla a na její postavě je to trochu vidět.

Dnes se snad se sousedy poznají víc. Nechce tu žít anonymně jako ve městě.

Od Lochových se vyřítí se štěkotem pes a začne se k němu víc lísat, než výstražně štěkat. Nebýt tedy toho plotu, o který se mohutně tře. Otočí se k poslednímu domu v ulici, zářícímu novotou. Jejich dům. Jeho a Thomase. Neví, proč mu ta roznáška trvala tak dlouho.

Rychle vykročí k domu s očima upřenýma na oblohu. Sluníčko svítí a obloha je vymetená.

„Jsem doma!“ zvolá a teprve teď uvěří, že je to pravda. Domov, zní to nádherně. Teple a útulně.

Zvonek „Zzzzzzzzzzzzzzzz!“

„Dobrý den!“ Slyší Thomas a Bryann dnes už popáté. Přišli všichni a tak jsou oba nadšeni. Vzadu za domem mají zahradu s bazénkem, dovedně ukrytým před jakýmkoliv zrakem. Je tam malý gril a stoly obložené jídlem. U jednoho stolu vidí, jak diskutuje Rebecca s talířem plným jídla. Vedle ni postává malý hubený muž. Její druh Dennis. Ona je grafička a on dělá v reklamě u téže firmy. Když zaslechli, že Bryann je spisovatel, tak je ihned zajímalo co píše a kde se to vydá. Hned na to řekli, že milují knihy a to je dalo dohromady.

Byli přerušeni Filipou Jelev. Její prsa buď povyrostla, nebo se dala na umělou plastiku. Ovšem její tvář je dokonalá, stejně jako její doprovod. Na talíři toho, narozdíl od svého doprovodu, moc nemá, ale právě se baví s Rebeccou. Dělá modeling, fotografie a zřejmě pár dalších věcí o kterých dle něho pomlčela, stejně jako její partner. Pokukuje po Thomasovi dost nestydatě. No, to klidně může, ale Tom je jeho. Tedy, jsou spolu. Někdy se zapomene a přivlastňuje si ho. Thomas říká, že mu to nevadí, ale jemu ano. Není věc, jako například váza a může kdykoliv odejít, i když on doufá, že to nikdy neudělá.

Za nimi se přiřítila rodinka i s dětmi. Děti jsou v bazénku a plundrují ho. Naštěstí tu nebudou moc dlouho. Tedy ty děti. Jeremy Loch povídal, že se jejich chůva zdržela na ucpané silnici, kde se každý snaží vypadnout z města a oni si chtějí užít chvilku klidu a přitom mít ratolesti na očích. Pak odešli ke stolům a jen zaslechli nadšený výkřik Jeremyho.

Poznámka od Toma, že ho manželka zřejmě krmí polotovary, možná byla neslušná, ale pravdivá. Dívají se na ten chaos a uvědomí si, že chybí už jen ten postarší pár, Shaleovi a nejbližší sousedi, Bayerovi. Když to už skoro vzdali, přišli Shaleovi s přikrytou miskou. Thomas to odkryl a už se vyptával, co to je a podobně. Starý recept na sladké palačinky ho zaujal a na chvilku odvlekl Barbaru Shale z dosahu manžela. Ten zůstal sám a tak se začal vyptávat na zahradu.

Získal pár zkušeností v oboru pěstování květin a stromů a váhavou nabídku, že by mohl s jejich zahradou něco udělat, pokud by chtěli. Nadšeně souhlasil. Ten starší muž byl rád. Viděl to na něm a tak odešel k stolům také. Teď se nejspíš baví o zahradě s Lochovými.

Dlouhé Zzzzzzz ohlásilo Bayerovy. Stáli uštvaní za dveřmi s kytkou v květináči. Buď jeli z práce, nebo se doma pohádali. Přijal zelenou rostlinu s dlouhými listy a zavřel dveře. Šli ihned k baru se skleničkami a pitím. Mohutné nalití, vypití a další nalití. Zřejmě se něco stalo, ale to není jeho věc.

„Děkujeme, že jste přišli a pro tuto chvíli je náš dům vaším. Prosím, bavte se a kdyby někdo něco chtěl, obraťte se na nás.“ Krátký potlesk.

„Povedlo se to, co myslíš!“ zašeptá Bryann Tomovi a stiskne mu ruku. Ten ji vezme a políbí.

„Rozhodně ano.“ Měl strach kvůli Bryannovi, jak se to povede, ale úspěch je zřejmý.

„Dívá se po tobě jako štika na lovu. Nesnáším ji.“

„Pak má slečna Filipa smůlu. Zajímáš mě jenom ty.“ Vejde do domu a pustí lehkou muziku. Na terase vzniknou páry a Tom si ho přitáhne do náruče. Po chvilce si zvyknou na rozpačité i úsměvné pohledy svých sousedů.

„Vypadá to, že máme dobré sousedy.“

„Taky si myslím, anebo to udělalo jídlo. Stoly jsou vymetené.“

„A Rebecca se do tebe zamilovala.“

„Má ráda jídlo!“ udělá otočku s Bryannem. „Do mně ne, ale do těch nadívaných fíků se slaninou.“

Bryann se od něho odtáhne a jde rozsvítit barevná světla. Potlesk. Ten starší pár sedí u dřevěného stolu a povídají si. Thomas k nim přistoupí.

„Líbí se vám tu?“

„Jídlo je výborné, mladíku, ale zahrada může být nádhernější. Barbaro, nebude ti vadit, když těm hodným mladíkům pomohu?“

„Rozhodně ne, Adame. Víte, celý život se živil jako zahradní architekt. Odešel kvůli mně z venkova a začal dělat zahrady bohatým a těm, kteří si to mohou dovolit. Na stará kolena jsme odešli sem. Je to kompromis mezi městem a venkovem. Víte, až teď jsem... neměla jsem mu dovolit odejít z místa, kde se narodil.“

„Blázníš, chtěl jsem to.“ Thomas se trochu rozpačitě usměje, když vidí, jak se drží za ruce a dívají se na sebe laskavým pohledem. Zadívá se na Bryanna... ach bože, už zase.

„Bryanne, přestaň snít!“ zašeptá. „Omlouvám se, občas se zapomene a vymýšlí příběh.“

„Píšete příběhy, nebo se o to snažíte?“

„Spíš se pokouším. Je to tvrdá dřina, ale snažím se. Musím se vypracovat, což tady Tom chápe. Víte, samotný talent nikdy nestačí, člověk musí psát a psát a pomalu objevuje chyby i to, co vlastně chce psát. Začne například horrory, ale ty mu nesednou a třeba dobrodružné příběhy mu sednou víc. Začátky nejsou lehké nikdy. Dělám chyby, ale myslím, že to pomalu zvládnu jak jazykově, tak i slohově. Tom mi moc věří a já se snažím. Trochu píšu na internetu a jde mi to, ale prý mám na víc. Poslední rukopis mi vrátili, že musím pár věcí předělat. Uvidíme, jak to bude.“ Tom obejme Brynna kolem pasu, který se rozpačitě usmívá.

„Jsi hlupák, máš velký talent a jen si nevěříš, ale uvidíš, že s tím novým románem ti utrhnou ruku!“ V hlase Toma zní pýcha a přesvědčení, že je to tak. „A máš pravdu. Víte, kolik mi dalo práce, než jsem správně umíchal těsto na dort? Talent samotný bohužel nestačí. Musí se pilovat. Nikdo bez zkušeností nezačal vařit jako bůh. Mě to učila maminka a babička a učil jsem se odmala, ale ty talent máš. Jen se musíš ještě naučit ty další věcí kolem.“

„Máte pravdu, ale takhle je to se vším, co děláte. I se zahradou. Trpělivost, cvik, ale i znalosti, která rostlinka potřebuje co.“ Všichni se po Adamových slovech odmlčí, když Barbara zamne rukama.

„Je ti něco?“

„Zima. Adame, myslím, že změna počasí je tu. Celý den mě bolí noha, ale to není možné, tady?“ Jenže to už cítí všichni, jak teplota prudce letí dolu.

„Nashledanou!“ loučí se překotně jeden za druhým a drkotají zuby. Jsou oblečení nalehko, je léto a večery jsou teplé.

„Občas se něco tady takového stane,“ řekne Dennis a Rebecca přikývne. „Víte, to už je v létě podruhé a v zimě je to občas naopak. Jdeme. Bože, je zima, že mi snad umrznou... sorry!“ Všichni vypadnou.

„Kolik je stupňů?“ zadrkotá zuby Bryann a společně hledí na teploměr.

„Mínus pět!“ oba na sebe pohlédnou. Zima venku a doma zima. Opuštěnou zahradou zaduje ledový vítr.

„Zima, Adame!“ řekne Barbara a choulí se zimou.

„Mně taky. Sedneme si k něčemu teplému. Za chvilku se zahřeješ.“ Dojdou k domu jak nejrychleji to jde. Mají pocit, že neudělají ani krok dál. V myšlenkách mají jen jediné přání - zahřát se.

Zapnou topení, ale vědí, že než se místnosti zahřejí, bude to chvilku trvat. „Sedni si!“ řekne Adam a přikryje ji tlustou pokrývkou, která je na pohovce celý rok. Z kbelíku u krbu vezme dřevo, sirku a papír na podpal. Dýchne si na ruce a pokusí se zažehnou papír. Nic. Zima jako tehdy v tom šedesátém pátém. Když si Barbaru bral, slíbil jí, že se o ni bude starat v dobrém i zlém a to dodrží, dokud tu bude a bude moci.

„Adame, zima!“ slyší zajektání Barbary. Zatne zuby a škrtne sirkou. Okouzleně se dívá na plamínek tepla, který se objevil. Zrcadlí se mu v očích a on ho přiloží k novinám. Sleduje, jak plamínky ohně pohlcují papír a dotknou se dřeva. Už jen z toho pohledu je mu tepleji.

Upraví oheň a přejde k pohovce. Barbara odhrne pokrývku a společně se dívají jak se oheň zakusuje do dřeva a pomaličku otepluje vzduch.

„Bože, psa by nevyhnal. Mrznou mi koule!“

„Copak tobě koule, ale mně nohy a kozy!“ řekne unaveně Melanie Bayer. Vlečou se k domu, který je nejblíž od jejich nových sousedů.

„Něco teplého. Něco ohnivého!“ zavrčí opět. Nemají na nic chuť a tak zapadnou do domu s myšlenkou zahřát se jakýmkoliv způsobem.

„Na!“ vrazí ji do ruky skleničku pití.

„Nemysli si, že budu ten tvůj hnusný patok pít a ty taky ne. Moc piješ, Petře! Doktor povídal...“ a odloží skleničku. Jenže je jí zima. Tak velká zima.

„Je zima a je mi jedno, co doktor povídal!“ řekne unaveně Peter. Je mu to jedno a co, pití je dobré. „Kdybys nechtěla tamto a tamto, nepil bych!“

„Teď se nechci hádat, dej to sem!“ vytrhne mu skleničku a do očí jí vyhrknou slzy z toho, jak jí projede alkohol. „Další!“ Peter pokrčí rameny a nalije jí štědrou dávku.

„Máš pravdu, je teplo!“ řekne po chvilce a kýchne. Rozesměje se. Peter si zachmuřeně nalije. Je mu teplo, jenže nebýt Melanie, nikdy by se k tomu nedostal. Je asi načase s tím něco udělat a proč ne hned.

„Chci rozvod!“

„Proč?“ vykřikne Melanie a posadí se na pohovku. Najednou je ji ještě větší zima.„Je to kvůli tomu, že příliš nakupuji, nebo proto, že nemohu mít děti?“

„Ne, protože se nemůžeš smířit s tím, že je nemůžeš mít. Mohli bychom nějaké dítě adoptovat!“ vyrazí ze sebe. „Jsem unavený tím, jak jezdíme po doktorech, tím jak jsi potom mrzutější a mrzutější. Kdy ses usmála, kdy jsme někde byli, pořád mluvíš jen o dětech! Je to tak důležité, aby bylo naší krve?“ Melanie se opře o pohovku a zvrátí hlavu. Je to opravdu tak důležité? Neví.

„Kruci, proč jsem tam šla? Mohla jsem být doma pod peřinou,“ jektá zuby Filipa a jde, schoulená po lehkým sáčkem svého partnera, do domu. Nejdřív mu ho ale musela sebrat a i tak ji sotva ochrání, nohy jí mrznou, všechno jí mrzne. Jo, to chce horkou koupel. Hned, jak ucítila zimu, ví přesně, co chce. Koupel, kam si bude přidávat tuny horké vody.

„Vodička!“ zanotuje si zmrzlým jazykem. Vedle sebe si jen matně uvědomuje svého kamaráda z agentury, s kterým flirtuje, protože zrovna nikoho nemá. Je dokonalý stejně jako ona a ví stejně jako ona, co chce.

Někoho bohatého, kdo ji zajistí. Dům a penízky nestačí na to, co by chtěla. Luxusní jachtu a jezdit na nákupy do Londýna, Paříže a jíst v L.A. a New Yorku. Mít dva byty, dům na pobřeží a limuzínu s pěkným šoférem.

Alex chce totéž a oba za tím jdou jako buldoci.

„První!“ zavrčí na sebe a vrazí do jejího domu, který je jejím jen napůl. Zatím. Oba se proderou dveřmi a vrhnou se k dveřím vedoucím do místnosti s velkou vanou.

„Koupel!“ a Filipa už ze sebe stahuje věci s vidinou horké vody.

„Koupel je moje!“

„Můj dům a vypadni!“ zavrčí Filipa a polonahá se postaví před dveře s vysněnou vodou.

„Napůl, sama jsi to říkala. Nech mě jít do koupelny!“

„Ani náhodou, ty bastarde. Vypadni z mého domu!“ odsune ho a rychle za sebou zavře. Pustí vodu, vleze do vany a vydechne blahem, jak jí horká voda obejme tělo. Zaslechne vzteklé  bouchnutí na dveře. Možná k němu neměla být tak krutá. Pche, to je jedno. Ona tu koupel potřebuje víc. Uvelebí se v teploučku a zapomene na zimu, na Alexe i na párty. Zívne si a přidá do koupele citrusovou pěnu.

„Tady, miláčku!“ podá mu tlustý svetr a teplé kalhoty. Sama pro sebe shodí z horní poličky v skříni teplé věci. Má pocit, že tu zimu déle nevydrží.

„Děkuji, Bec!“ řekne Dennis unaveně a začne na sebe navlékat teplé ponožky, košili a tlustý svetr. Pomaličku se zahřívá. „Jdu udělat kotel horkého čaje!“

„Jasně, hned přijdu a pak pusť topení.“ První, na co pomyslela na párty, byl velký hřejivý svetr.

„Jistě, udělám to ještě dřív. Za chvilku budeme mít teplíčko jako v tropech!“ Rebecca na něho pohlédne a usměje se. Začne na sebe navlékat teplé věci, o kterých snila cestou sem. Dali se dohromady v agentuře, pro kterou oba pracují. Nikdo jim nedával ani týden. Jenže oba milujou knihy a jídlo, i když na Dennisovi, narozdíl od ní, to není vidět. Jsou spolu už deset let a ona začíná pomalu přemýšlet o dětech. Zatím to Dennisovi jen lehce nadhodila, ale on nijak nereagoval. Ví, že musí být trpělivá. Ale udělala se psí zima. Naposled byli doma, tak tolik nepromrzli.

„Co myslíš, jsou to okouzlující mladíci, že.“

„Jsou v našem věku!“ zabručí Dennis a nalije do velkých hrnků horký čaj. Místností se rozlije vůně čaje a Rebecca ho popadne do dlaní. Napije se a slabě si povzdechne, jak se jí horko rozlije tělem. To je přesně to, co potřebuje.

„Zapomínám, promiň. Pro mě to je, jako bychom se viděli před hodinou. Nalij mi ještě,“ když zjistila, že už to vypila. Dennis jí dolije a zbytek dá do konvičky. „Je mi lépe.“

„To ano. Ten Thomas je výborný kuchař. Víš, napadlo mě, když jsem viděl ty uličníky od Lochových, nechceš taky jedno?“ odvrátí od ní tvář. „Vezmeš si mě?“ vyhrkne z ní a vzápětí zaúpí. Už celý měsíc plánoval, jak jí to řekne u svíček v restauraci Chrysantéma a on to takhle zvoře.

„Auuu!“ uslyší vyjeknutí a ruku na rtech Becy.

„Stalo se něco?“ a hned odloží hrnek. Vezme ji za ruku.

„Jen jsem se opařila. Ano a ano a ano!“ vyjekne šťastně a obejme ho kolem krku.

K čemu asi patřilo to třetí ano? mihne se mu hlavou, ale dál nad tím neuvažuje. Souhlasila a on je šťastný muž. Napije se, ale vlastně už ten čaj nepotřebuje. 

„Jen, aby děti byly v pořádku!“ strachuje se Sylvina Loch.

„Neboj, Andrea se o ně postará, uvidíš.“

„Já vím, ale co když? Jsou ještě malé.“

„Moc se o ně staráš. Měla bys jim trochu povolit.“

„Doba je nebezpečná!“ zadrkotá zuby.

„To i přecházení ulice, miláčku. Neboj, budou v pořádku. Všechny tři, Andrea určitě zatopila.“ Dojdou k domu a vejdou dovnitř. Jeremy pustí svoji manželku a ta se vrhne k dětským pokojům.

„Jsou v pořádku, pane Loch, ale nečekala jsem takovou zimu. Váš nejstarší, Jeremy, mi ukázal kde pustit topení, tak je všechno v pořádku. Jaká byla oslava?“

„Parádní. Výborné jídlo. Můžete jet teď nebo až potom. Samozřejmě zaplatíme celou dobu hlídání.“ Měli tam být déle a ve vytopeném  pokoji je příjemně.

„Děkuji moc.“

„Jsou v pořádku.“

„Omlouvám se, ale dovolila jsem si vzít něco teplého z vašeho šatníku.“

„Nevadí. Jsem ráda, že jsou v pořádku. Spí. Díky, Andreo.“

„Není za co a pojedu. Mám přítele a on bude rád, když se u něho ukážu dřív. Kdyby něco, zavolejte.“

„Není špatná!“ zabručí Jeremy, když odejde.

„Ani na to nemysli, Jeremy!“ Ten se zakření. Jeho žena byla taky chůva, než si ji vzal, takže ví, jak to chodí. Je fakt, že se mu Andrea líbí. Prostě ho chůvy nějak berou. Ani pořádně neví proč.

„Tak dobře, vždyť je to hubené vyžle!“ přejde k baru a nalije si whisky. Už je mu teplo, ale celou cestu do domu myslel jen na to, jak si dá panáka a ten ho zahřeje. Stejně, to vyžle je moc pěkné a ty nohy...

„Ta párty se povedla, Bryanne.“

„To ano, ale je mi šílená zima. Víš co, jdu si vzít koupel.“

„Pak se přidám, jdu zapnout topení. Ten úklid venku počká.“

Bryann jde do koupelny a natočí vanu plné horké vody. Ještě ji společně nevyzkoušeli. Shodí ze sebe svršky, když ucítí závan chladného vzduchu a studenou ruku na pozadí. Vyjekne. „Nemám na to pomyšlení. Zřejmě by se mi nepostavil ani za nic.“

„Za chvilku ano!“ pošeptá mu Thomas do ucha a vklouzne do vody. Slastně zafuní. Na opačnou stranu vany vklouzne do vody Bryann a přivře oči jak ho obejme horká voda.

 Je fakt, že teď když je mu tepleji, by se trochu zahřát milováním mohl. „Začíná mi být teplo,“ řekne nenápadně Thomas.

„Vidíš, už máš chutě!“ zasměje se Bryann.

„Jak jsi to poznal?“

„Zřejmě tou nohou v mém klíně,“ ušklíbne se Bryann. Vytáhne ji a zalechtá na chodidle. Thomas zapiští. Sakra, proč objevil, že je tam lechtivý. Za chvilku vody značně ubylo a on se válí smíchy až skoro brečí. Bryann pustí jeho nohu do vody a přitočí další vodu.

„Víš, Bryanne, už nikdy se nebudu koupat sám.“

„Děkuji ti!“ řekne Bryann a nakloní se k němu.

Měl pravdu, stačila chvilka zahřátí a už se mi chce milovat, pomyslí Thomas.

Venku se zatím vítr uklidňuje a červená linka na teploměru statečně šplhá vzhůru.

Konec