Shounen - ai povídky

Rozkoše jitřních rán

Týden dovolené. Proč? Nesnáším když mě někdo nutí k něčemu, co nechci udělat. Teď tu sedím v křesle, dívám se ven na zamračené město, a přemýšlím, co s týdnem volna.

Je léto, ale není to poznat. Mám pocit, že i léto ode mně odvrátilo svou laskavou tvář a místo slunce mi ukazuje tvář zamračenou a plnou nevole.

V tuhle dobu jsem jezdil s rodiči na dovolenou. Tehdy bylo krásně a my jezdili stále na stejné místo.

Začínám vzpomínat. Jsem blázen? Stárnu, nebo proč na mě poslední dobou ty smutné  vzpomínky dotírají a nedají mi klid? Možná už tu dovolenou opravdu potřebuji. Vypnout a zapomenout, že jsem kdysi touhle dobou žil jinak.

„Jedu tam!“

Prosté prohlášení a najednou je mi skvěle. Proč jsem to neudělal dřív? Přistihnu se, že se usmívám. Vytáhnu kufr, hodím tam co mě napadne a zavřu ho. Rozhlédnu se po staromládeneckém bytě. Nikdo tu se mnou nebydlí i když návštěvníky mám dost často. Je to hypermoderní byt s elektronikou, počítačem, který využívám k honění svých termínů a ložnicí s velkou postelí, která hostí vedle mě občas i hosta, s kterým bydlím.

Hosta. Vím, zvláštní označení pro moje milence, ale nevím jak to vyjádřit lépe. Mám pocit, že už nemohu milovat tak jako kdysi, že se už ke mně ten pocit, kdy mi buší srdce, mám sucho v krku a chaos v hlavě, nevrátí. Kdy nevím, co dělám a rozdal bych všechno za jediný široký úsměv.

Možná je to proto, že se pořád vracím na místo, kde jsem to zažil. Jenže tentokrát s tím hodlám něco podniknout. Nechci už dál trávit noci s hosty ve své ložnici. Chci zde mít už někoho, pokud možno, nastálo. Někoho, kdo si nezabalí kufr a neodejde o dům dál. Chci něco jiného. Jenže proč teď? Je to kvůli dovolené nebo kvůli šéfovi, který řekl, že už se na mě dál nemůže dívat, jak se odrovnávám?

Doufám že ne. Mobil. Mám ho nechat doma? Ne.

„Ano.“

„Krzyśku, tak co chceš dělat o dovolené?“

Šéf! Co ten tu chce? Nejraději bych ho viděl v jámě lvové s hladovým lvem vedle. „Jedu na dovolenou, pamatuješ, radil jsi mi to.“ Zalapání po dechu z druhého konce telefonu ve mně vyvolá nádherně uspokojivý pocit. Takový, že mu najednou odpouštím všechny prohřešky kterých se vůči mně dopustil i nedopustil.

„Výborně. Říkám ti už léta, že máš někam jet.“

Moje nálada jde dolu jako padající letadlo. Rychle a prudce, rozbíjejíc se o zem v krátkém úseku dějin mého života. „A chtěl jsi mi něco?“ S šéfem si tykáme. Známe se až příliš dlouho a až příliš dobře na to, abychom si hráli na něco, čím nejsme. Doslova vidím, jak se pitomě culí a mne si rukama, jak to báječně zařídil.

„Můžeš z dovolené napsat nějakou reportáž.“

„Trhni si nohou!“ je slušné vůči někomu, kdo ve vás vidí jen zdroj příjmu a chce po vás článek i o dovolené. Vsadím se o všechny drobné v mé kapse, kterých je poskrovnu, že se teď směje a v redakci všichni oživnou.

Někdy mám pocit, že pracuji v nějaké hrobce a ne v redakci plné živých lidí. Jenže adios redakce, adios hrobko plná mých spolutrpitelů. Já jedu na výlet. Nikdo mě neuvidí a neuvidí ani písmenko na papíře, natož v notebooku... Když o něm tak uvažuji, mám ho sebou vzít?

Proč tu ještě stojím? Uvědomím si, že stojím jako sloup a dívám se před sebe s telefonem v ruce. Otočím se. Nenechám se nikým manipulovat. Nenechám nikoho... Jsi, Krzyśku, osel.

Za pět minut sedím ve své staronové fabii a letím k cíli. Telefon jsem vypnul a naopak pustil svoje oblíbené CD Czerwone gitary. Nechápu, jak se mohli tak dlouho udržet na výsluní hudebního pole, ale pořád jsou dobří a já je poslouchal každé léto na prázdninách i v pozdějších letech.

Pomalu svištím silnicemi, které připomínají krátery po druhé světové válce, vpřed k moři. K moři, které jsem neviděl osm let a nějaké ty dny, a na které se najednou těším.

Jistě, za těch osm let jsem viděl různá moře, ale to naše je jiné. Je prostě naše. Je stejně proměnlivé jako moje duše. Jednou hladké, podruhé rozbouřené nebo živelné, náladové jako  já. A možná i stejně blbé.

Čím víc se blížím k severu, tím víc poznávám, že se blížím k místu, na které mám tolik rozporuplných vzpomínek.

Zákmit lesa, borovice, lehce zvlněná krajina přecházející do roviny. V dálce vesnice. Rozestavěné domky a pás dalších aut v pruhu v kterém jedu. Uhne se mi velké auto a já je slušně předjedu. Další lesík borovic a pak listnáčů. Blížím se k cíli a uvědomím si, že všechno ze mě spadá, že jsem někde úplně jinde. O tisíc světelných let zpět a vystupuji s rodiči unavený před nějakými domky. Držím v ruce plyšového koně a zívám.

Stejné místo o stejně dlouhých tisíc let nazpátek a já opět vystupuji z auta, zívajíc, unuděný. Každé léto stejné místo. Každé léto stejní lidé a s nimi i Andrzej.

Andrzej, když slyším nebo čtu to jméno, mimoděk se mi zvlní rty do úsměvu a já si musím vzpomenout na svého nejlepšího kamaráda. Letního kamaráda a první lásku, abych to upřesnil. První láska, co říct jediná? Tedy zatím, doufám, nevím.

Viděli jsme se jen tři týdny v roce a víc ne, ale i to nám stačilo, abychom v letovisku vyvolali rozruch. Přesto se naši rodiče vždy opět domluvili a jezdili sem spolu. Dvě rodiny z různých koutů země.

Tři týdny hraní, smíchu a dalších hloupostí, jaké dělají jen kluci. Náš nejlepší nápad byl strčit hlemýždě do bot všech hostí v středisku. Nebo žáby sestře Andrzeje, Basii, do oblečení. Pištěla jako by ji na nože brali a my se řehtali, jak tam pobíhala a snažila se je ulovit a neublížit jim. Výprask po těch našich dobrodružstvích jsem přijal hrdě a hned jsme začali vyrábět další lumpárnu, snažíc se, aby nepoznali, že jsme to byli my, ale popravdě, vždy nás odhalili a pak, Andrzej nebyl dobrý lhář. Vždycky to z něho dostali.

Nikdy jsem se na něho nezlobil. Jak bych mohl. Byl mým nejlepším kamarádem s kterým jsem trávil první léto i poslední léto, když mi bylo sedmnáct. V to léto se stalo něco zvláštního. Stal se mojí první láskou.

Podivná formulace stejně jako moji hosti. Nevím, jak jinak označit to, co se stalo. Uvědomil jsem si, že se mi nelíbí Basia, jeho dlouhonohá sestřička, která měla krásné vlasy, šibalský úsměv a na verandě si lakovala nehty. Líbil se mi hubený světlovlasý kluk, který se vždy ode mě nechal zatáhnout do maléru, ale když už tam se mnou byl, nikdy mě v tom nenechal. Mohlo by se říct, že jsem byl já strůjcem žab, myší, kočky s plechovkami na ocase a psa Bimba s čepici a svázanýma předníma nohama, ale ve skutečnosti to bylo půl na půl. Já to jen provedl. Takže vlastně ano, dělal jsem to já, ale schytali jsme to oba. Pořád se musím vracet k těm dnům, v kterých jsme prováděli všechny ty psí kusy.

Záměrně odsouvám myšlenky na Andrzeje a vím proč. Byl bych na měkko, zastavil bych auto a začal vzpomínat na ty poslední dny, kdy jsem si všechno uvědomil v celé nepřikrášlené kráse. Neboli to, že miluji svého letního kamaráda a on mne ne.

Četl jsem, že je lepší zažít aspoň jednu lásku, než nikdy nemilovat. Podle mě je to parádní volovina. Kdo tohle vymyslel byl buď mučeník, osel, svatý nebo naopak nějaký filozof, který nikdy žádnou lásku nepoznal. Nejhorší je potkat lásku a ztratit ji, nebo neopětovaná láska. K čemu je? K ničemu. Jednostranná láska, je to jenom frustrace a pochyby o sobě samém i svém rozumu.

Filozofují chlapi? Asi jo. Stačí se podívat do historie. Proč je víc filozofů než filozofek? Píše se to tak? Tak a je to tu. Já tady mudruji nad nesmrtelností chrousta a zatím jsem se přiblížil k sametovému cíli. Sametový cíl? Bože, člověk jak stárne, hloupne ještě víc než v mládí.

Doslova cítím vůni moře, i když mi chybí ještě asi sto kilometrů. Lesy jsou stejné a nebe podobné. Počasí se od mého odjezdu vyjasnilo a první nesmělé  paprsky slunce se prodírají krajinou a zaplavují ji svými nesmělými líbajícími doteky. Usmívám se a stáhnu dokonce okénko. Je mi skvěle. Nechápu, proč jsem si dovolenou nevzal už dávno.

Jenže na tohle všechno člověk přijde, teprve když je skoro pozdě. Já na to přišel taky pozdě. Prakticky až když jsem tehdy odjel. Uvědomuji si, jak mi do mých vzpomínek vklouzává to léto, jak neodbytně se mi zakusuje do mozku a sloupává nánosy posledních let, až se dotknu těch nádherných i bolestných dnů, které jsem tehdy zažil.

Ne, ještě ne. Mysli na něco jiného, si v duchu poroučím. Chci nechat vzpomínky projít ulicemi, hodinami, které jsem v městečku strávil. Chci si je pamatovat v tom místě, kde vznikly.

Ne v autě, v kterém je cítit vanilka a jídlo, můj pot a horko, které je skoro k nevydržení. Až budu vzpomínat, chci cítit na tváři vítr a slunce, cítit vůni klobásek, pečených ryb a vnímat hovor ostatních lidi. Na jazyku ochutnat slanost moře. Chci vidět to, co jsem viděl před těmi staletími. Někdy se mi zdá, že jsou to staletí, které uběhly od našich posledních Ahoj. Mého zoufalého a jeho?

Nikdy jsem se nezaobíral jeho pocity. Vždy jsem to byl já. Jak se asi cítil, když jsem příští rok nepřijel? Když mě nemohl najít?

Jsem zbabělec a já to vím. Když dojde na vyjádření citů, říct něco, jsem největší zbabělec pod sluncem. Raději se vrhnu do bitvy po boku vojáků a komentuji, co vidím, raději prolézám bahno našich měst a zpovídám feťáky a prostitutky, píšu jejich příběhy, ale svůj příběh nechávám ležet prázdný jako nepopsaný čistý list papíru. Bojím se, co bych tam napsal, ale dobře vím, že jednou si budu muset sednout a napsat tam písmenka měnící se v slova a ty ve věty a zjistit, jaký je vlastně můj příběh.

Možná jsem právě teď přestal být zbabělcem a odhodlám se zjistit, jaký je můj příběh. Bude jen z jedné strany. Bude tam chybět Andrzej, ale je to můj příběh jak ho vidím já a ne někdo jiný.

Vlastní příběh je vždy nejtěžší napsat. Jak na papíře, tak ve skutečnosti. Někdy splývá s jinými příběhy a překrývají se, až člověk vlastně neví, co je jeho život a co život toho druhého, ale aby tohle vzniklo, musí být dva. Jenže já jsem sám. Nemohu svůj život protkat s někým jiným a poslední dobou bych rád. Jenže chtít je něco jiného než udělat.

Chceme spoustu věcí, ale jen málokteré uskutečníme. Chtěl jsem letos jet do Alp na lyže. Jen jsem chtěl. Chtěl jsem si ráno koupit sladký koláč a dát si ho s kávou. Chtěl jsem. Mám pocit, že celý můj život je plný neuskutečněných věcí Chtěl jsem věci, které se nikdy nestaly.

Tehdy jsem taky chtěl říct, miluji tě Andrzeji. Zůstalo jen u toho chtít. Udělat je něco jiného, než chtít. Musím už konečně najít odvahu mu to říct. Nevadí, že u toho nebude, ale některé věcí by se měly začít uskutečňovat. Jako například někomu říct, stůj, mám tě rád.

Bylo by krásné, kdyby to řekl i ten druhý, Ale štěstí je vrtkavé a já osobně na… věřím. Nechápu to. Po takových letech v bahně a já nakonec na něco věřím.

V šoku zastavuji na odpočívadle a vystoupím. Protáhnu se a zavřu auto. Nedaleko mě je rodina s malými dětmi, které na sebe pokřikují a rodiči, kteří sedí u stolu, na kterém mají vytažené jídlo. Uvědomím si, jaký mám hlad a jaký jsem blázen, že jsem se vrátil.

Odjedu a pak se zadívám do lesa. Temný vysoký les, se stromy, které jsou starší než já. Pohybuje se tiše, v souladu se sebou samým a větrem. S přírodou a všemi, kteří ho obývají. Pomalu roste a mění se. Stejně jako lidé.

I my rosteme, měníme se.

Dnes je divný den a pak si to uvědomím. Den, kdy jsem viděl Andrzeje naposled. Seděl jsem v autě, tiskl k sobě sešit popsaný slovíčky a díval se jak nastupuje do druhého auta. Zamávání a já už se nikdy neodvážil ho vyhledat opět. Ztratil jsem se ze svého života jako tajný milenec, který nechce, aby ho někdo načapal v cizí posteli. Vykradl jsem se pod rouškou tmy a svítání a nechal za sebou tlustou čáru. Škrtl jsem kus svého života jen proto, že jsem se bál říct miluji tě a vytvořit si jiný život.

Bylo to lehčí. 

Bylo to doopravdy?

Nasednu do auta, ohlédnu se za hrajícími dětmi a vyrazím vstříc moři. Jsem jako na jehlách, co najdu. Nebyl jsem tu osm let. Rozhlížím se krajinou a uklidňuje mě to. Je to stejné jako tehdy. Jako by to nebylo těch osm let v exilu, ale teprve rok a já se vracel s rodiči na obvyklou dovolenou.

Krajina je stejně rovná, pasoucí se zvířata nikam nezmizela, vůní lesa a luk cítím i v tom rozehřátém autě. Nic se nezměnilo. Mám pocit, že mi je sedmnáct a jsem stejný jako před lety. Mladík plný ideálů, naplněný slovy a věcmi, které chce sdělit svému příteli. Nejlepšímu příteli.

Zatočím do městečka a pomalu jím projíždím. Projedu ho jako něco co existuje a přivítá mě cedule Chráněné území Kormoránů. Jedu jedinou silnicí, která vede do městečka, kde jsem strávil většinu svého života. Tak se mi to zdá. Míjím malé rybářské vesničky. Po levé straně hluboký les a po pravé vysoké rákosí, kterým zakmitne voda zálivu, a které se pohupuje v rytmu větru. Slunce už vyšlo a hraje si s barvami léta, lesa i vody.

Nic se nezměnilo a nezměnily se ani moje city k Andrzejovi. Až tady skončím svoji pouť do minulosti, pokusím se ho vyhledat. Najdu ho. Od čeho jsem novinář. Znám správné lidi na správných místech a možná až ho najdu, řeknu mu, proč jsem zmizel. Je přítel a vím, že to pochopí.

Mám pocit, že na silnici plné serpentin se právě roztříštil obrovský balvan, který jsem se snažil celé léta zvednout a nešel.

Jedu pomalu a všimnu si nápisu Wedzone ryby. Podvědomě se olíznu, když si vzpomenu na dobře vyuzenou rybu. Ještě teplou, vytaženou z udírny, položenou na tuhý papír. Na její chuť, která dotvářela moje pobyty.

Jedu pomalu, vím, že to není mrtvý les, ale že schovává plno úžasných zvířat a tajemství. Je starý a odolává moci moře i větru vanoucího od něj. Dívám se do něho. Je temný a neproniknutelný jako duše člověka.

Sám dobře vím, jak temná umí duše být. Má i světlé záblesky, které jsou v ní ukryté a kterých se někdy bojíme víc než temných. Stejně tak i les se světlými paloučky a paprsky, které se proderou lesními velikány a pozlatí kousek zeleně. Zahlédnu tmavý obrys srnce a vzápětí se mihne a je pryč. Žijí si tu svobodně a jak chtějí. Usmívám se, když jedu tou dlouhou cestu poloostrovem k místu, na které jsem chtěl zapomenout. Chtěl, ale nedovedl.

Je ve mně zakořeněno stejně jako to, že jsem sál matčino mléko, stejně zakořeněno jako mít někoho rád.

„Vítejte!“ další cedule jako by se u z nich skládal svět. Nebudu psát, kde to je. K čemu to je? K čemu je někomu kde se můj příběh odehrál? Je důležité jen pro mě a pro Andrzeje.

Turistická sezóna je v plném proudu a já jedu pomalu do středu města. Hledám místo k zaparkování a vím, že to nebude možné a dychtivě se rozhlížím.

Je stejné. Ne v tom, že je více restaurací, více obchodů. V té stejné atmosféře, kterou jsem cítil před tím. Tehdy jsem se díval na město jinak. Rozzářenýma dětskýma očima a teď se dívám pohledem novináře, který prošel kus světa. Přesto...Děti pobíhají stejně, jako před léty. Staří lidé na procházce rozvážně chodí uličkami, které poznali už v prvních dnech, mladí lidé se jezdí slunit na kouzelnou pláž posypanou bílým pískem. Další jdou s proutěnými košíky do lesa v naději, že najdou houby a někteří stojí na molu a čekají na svoji loď, aby je převezla po zálivu za Koperníkem nebo do velkoměsta.

Nebo se jen projet po zálivu a nic nedělat. Poslouchat zvuk motoru, racky a šplouchání vody o příď lodě.

Mám štěstí, když vidím jedno auto couvat a drze se tam nacpu. Nevšímám si, kdo tam chtěl zaparkovat místo mě. Stačí mi, že si živě představuji ty nadávky. Usmívám se, pohodím klíči v ruce a schovám je do kapsy u šortek. Rozhlédnu se, kam nejdřív. V žaludku mi zakručí a já si uvědomím prázdnou díru, kterou nedovedla zaplnit ani káva na benzínce.

Restaurace. Sednu si a už si dávám boršč, pirožky se zelím a houbami, k tomu nealko pivo. Obvyklá kuchyně. Chtělo by to nějaké soukromé ubytování s kuchařkou, která ještě nezapomněla, jak se vaří. Ale prázdný žaludek to zaplní spolehlivě.

Vyjdu ven a jdu uličkami, které jsme jako kluci proběhli snad stokrát za léto. Všímám si toho, čeho dřív ne. Obchodu s jantarem, s šátky, oblečením, upomínkami z mušlí. Nikdy jsem si nic nepřivezl. Vstoupím do jednoho obchodu a dívám se na ceny. Jsou drahé, ale je to památka. Koupím obrázek moře v rámu s mušličkami. Nevím, kam ho dám. Do bytu se nehodí.

Prodavačka mi ho pečlivě zabalí a já vyjdu ven do oslňujícího dne. Obrátím své nohy k molu vnímajíc lehký větřík i vůní rozpáleného asfaltu. Po cestě koupím kus bagety, z které si ukousnu. Blížím se k molu, lenivě pozoruji dvě labutě, jak vedle sebe plují a hejno kachniček, potápějících se v rákosí. Jdu podél stánku se stříbrným i jantarovým zbožím až k molu. Občas zastavím a prohlédnu proti světlu kus jantaru. Dorazím na molo kde jedna z lodi odplouvá.

Stejně, jako ten den odplul můj život. Ale loď se vrátí do přístavu a snad i můj život se ke mně vrátí.

Mám jiný život, tak proč nejsem spokojený? Proč toužím po tom, který jsem měl? Sednu si na lavičku jako správný turista. Vytáhnu bagetu a hned ke mně připluje hejno ptactva. Nikdy jsem se neobtěžoval zjistit, jak se jmenují. Drobím ji na kousky a házím je na vlnky lámající se o molo a vytvářející záblesky slunce a vody. Upřeně se do nich dívám a pozoruji jednotlivé ptáky, jak loví svoji kořist.

„Andrzeji!“ obrátím se a zamrkám. Vedle mně nikdo nesedí. Je ticho, jen racci svým křikem přehlušují všechno ostatní. Je poledne a ruch utichl, jak se všichni šli najíst. Otřepu si ruce a dál pozoruji úchvatnou hru světla a vody. Dívám se na vzdálené město zahalené do závoje šedi, na hory, které nejsou horami, ale jen iluzí a nekonečnou plochou vody, která mě přitahuje do své náruče.

Sedávali jsme tu s Andrzejem, mlčeli nebo povídali, a dívali se do vody. Neseděli jsme na lavičce, ale na samém kraji mola a pozorovali lodě, které vyplouvaly s hosty přes záliv nebo malé lodičky s dvěmi nebo malou skupinkou výletníků i místních, kteří se projížděli po zálivu. Křičeli jsme na ně a mávali. A oni nám odpovídali. Smáli jsme se, abychom se o další hodinu později zvedli a šli si koupit zmrzlinu.

„Jednu jahodovou.“ Andrzej miloval čokoládovou. Já ji nemusel. Loudali jsme se podél stánku, okukovali, co tam mají a lízali zmrzlinu. Někdy jsme mlčeli, někdy jsme se smáli a někdy jsme se vášnivě přeli o cokoliv. Měl jsem rád ty chvíle a nikdy jsem si neuvědomil, nakolik vlastně jsem měl ty dny rád a jak se mi po nich stýská.

Jak byly kouzelné, v nevinnosti těch procházek, smíchem dvou dětí, láskou jednoho zamilovaného.

Brzy zapadne slunce. Nejsem nad mořem, ale stále v městečku. Proč čas tak ubíhá, když bych ho chtěl zadržet a sevřít do rukou? Nepustit a obrátit jej, abych mohl udělat věci, ke kterým jsem nenašel odvahu nebo které jsem propásl. Jako západ slunce nad mořem. Jako děti jsme už dávno byli v posteli, jako starší jsme se chodili bavit a nějaký západ slunce nás nezajímal. Za chvilku se  městečko rozsvítí světly duhových barev, ulice oživnou hudbou a ven se vyrojí pečlivě oblečená mládež, která se nudí po boku rodičů nebo mladších sourozenců.

Poprvé jsme sledovali Basiu, když šla na diskotéku. Plížili jsme se za ní a pak jsme viděli, jak se nakrucuje před nějakým klukem.

Celé léto jsme pak švitořili. „Neříkej takové hlouposti. Jéje, děkuji!“ vysokými hlásky. Tu noc jsme dostali nářez za to, že jsme byli venku. Basia nic. Jí všechno vždycky prošlo. Jak to dělala, nikdo neví. Pak jsme, coby starší, chodili sami a culili se na holky, ale většinou jsme byli sami.

Jedno světlo, druhé, třetí, hudba podbarvující tóny života městečka. V dálce přes záliv jsou vidět hvězdy pobřeží a vysoko na obloze diamanty, rozsypané velkorysou rukou vesmíru. Pomrkávají na nás a zvou k společnému chladnému tanci. Život se změnil. Nedaleko je jarmark a ozývá se odtamtud veselá hudba, křik a výskot děti, které jsou tam s rodiči. Jdu tam a v prvním stánku si koupím cukrovou vatu.

Musím vypadat divně. Dospělý chlap trhá z velké bílé vaty menší kousky a vkládá si je do úst.

Sladké jako hřích.

Sladké jako vzpomínky, když jsem se odvážil vložit kousek vaty do těch rozkošných úst. Dřív bych neřekl rozkošných. Tehdy to byla pro mě samozřejmost, že dám kamarádovi do úst cukrovou vatu stejně jako on mně.

Nedělal jsem si s ničím starosti. Přijal jsem to tak jednoduše. Mnohem jednodušeji, než o hodně později první milovaní s někým jiným.

Nechápu, proč to bylo jiné? Bylo pro mě tak samozřejmé, že ho miluji. Je to tím, že jsem ho znal? Čím?

Koupím si vodu a zapiji sladkost vzpomínek. Sednu si na řetízák a otočím hlavu za sebe. Smích někoho jiného, ale před mýma očima je smích Andrzeje, zakloněná hlava s přerostlými vlasy, které odolávaly jakýmkoliv nůžkám,  modrýma očima za obroučkami brýlí a otevřenými ústy. Volání „Krzyśku!“

A pak diskotéka. Tanec, při kterém jsem nic netušíc poznával tajemství smyslnosti. To, jak kroutil boky, usmíval se nebo zpíval, jeho rozjařenost ve mně probouzela chuť na milování s ním. Chtěl jsem se ho dotýkat, jemně ho svírat v náručí, dotknout se plných rtů a šeptat do nich pitomosti. Připadalo mi to o tolik přirozenější, než později s někým jiným.

Toužil jsem ho sevřít ve svém náručí, chránit ho a mít jen pro sebe. Nechtěl jsem, aby se díval na ostatní dívky, na zbytek světa. Chtěl jsem být v jeho očích jen jediným. Jediným klenotem, který ozařuje jeho svět.

Chtěl jsem.

Přitočí se k mně dívka a já její výzvě neodolám. Na chvilku si budu myslet, že tančím s Andrzejem.

Tanec a další koupená kola, stejně jako před tisíci léty. Tanec, který se nikdy neuskutečnil. Držím ji v náručí, pohupuji se do rytmu pomalých slov o lásce, která nemohla být uskutečněna. Tanec, který jsem nikdy netančil s Andrzejem. Vzpomínka, která chybí na šňůrce mých jantarových korálků.

Probírám se jimi, ale nemohu ji nalézt. Chybí tolik vzpomínek. Ztratily se v hlubinách duše? Chtěl bych ji najít. Chtěl bych ji stvořit s Andrzejem. Chtěl bych tolik věcí a tolik jich nemohu mít.

Najdu ho. Od čeho jsem novinář. Vytvořím ten jantarový korálek, který bude tu vzpomínku obsahovat. K ránu uteču dívce, která mě hledá. Tohle nebude vzpomínka na šňůrce jantarových korálků. Tohle je vzpomínka, která odletí za těmi ostatníma. Nezůstane u mě, ale pohltí ji moře.

Je ráno. Rozkoše jitřních rán jsem to nazval. Sedím na studeném písku, který se později rozehřeje a bude sálat horkem. Utíkali jsme z diskotéky ulicemi k moři. Shodili oblečení a koupali se. Běželi daleko do moře a pak na sebe cákali studenou vodu až jsme drkotali zuby a pak šli zpět na pobřeží. Lehli si na písek a schoulili do náruče abychom se zahřáli. Rozkoše jitřních rán jsem o hodně později nazval ty objetí, po kterých jsem prahl víc než po své vlastní svobodě.

Pozorovali jsme slunce, jak se prodírá noci a vytváří duhu barev, které snad ani nejdou popsat. Moře, klidné jako zrcadlo pravdy, čekalo na první doteky paprsků, aby se v něm probudil život a objevily se vlny. Obzor červenal, modral a fialověl, světlal a tmavl, jak noc bojovala s nadcházejícím východem slunce. V dálce štěkal pes a my spolu leželi, přitisknutí k sobě, a s úžasem pozorovali východ slunce. Nevnímali jsme hukot drobných vlnek ani ranní chlad. Spolu nám bylo teplo.

Sedím na tom stejném písku, na tom stejném místě jako to poslední ráno a nechám volně plout myšlenky. Mezi prsty prosívám bělostný písek, který se nám zadíral všude a který jsme ze sebe pracně dostávali. Nic není jako tehdy.

Říká se, že nejde vstoupit do stejné řeky. Voda, v které jsem už byl, nebude stejná jako voda, do které vstoupím později.

Štěkot psa.

„Aport, Bosy!“ ztuhnu. Proč slyším to, co bych neměl slyšet? Ne, je to jen nějaký hlas. Není to hlas, který jsem slyšel tolikrát předtím, nebo ano?

„Aport, Bosy!“ vedle mě dopadne klacík. Zvednu ho a hodím ho směrem k člověku, který přichází se psem velkým jako tele.

„Dobrý den, pane. Krásné počasí!“ zvolá vesele. Cítím, jak mi buší srdce, tělo se rozechvěje pod hlasem.

„Ano, nádherné.“

„Neměl bys sedět, je ještě zima!“ přichází ke mně blíž a já cítím jak se přitom třesu. Nedaleko pobíhává obrovský černý pes. Tichý hvizd.

„Nazdar, Krzyśku.“ Nejde vkročit do stejné řeky, a co moře, čas?

„Andrzeji, rád tě vidím.“

„Já taky. Zvedni se a pojď.“

„Kam?“

„Mám tu malý hotýlek. Jsem pan podnikatel a co ty?“

„No...“

„Věděl jsem to. Novinář. Schoval ses důkladně. Proč, Krzyśku? Hledal jsem tě.“

Proč jsem se schoval, Andrzeji? Protože jsem se bál, že budu se dívat na tebe a nikdy nebudu mít to, co bych chtěl. „Protože jsem se bál.“

„Čeho? No tak, Bosy, aport!“ hodí mocně klacek a zasměje se, když vidí jak pes běží za klackem. „Nikdy ses nebál a změnil ses.“ Vypadá spokojeně. Klidně, jako by se stalo něco na co čekal dlouhý čas.

„Ty taky.“ Je vyšší, není tak hubený, ale svetr s volnými kalhotami dává tušit pěknou postavu. Vlasy pořád stejně neposedné jako před lety a oči jsou stejně nádherně modré, jako když jsem je viděl poprvé.

„Já? Nežertuj. Jsem stále stejný. Aspoň Basia mi to pořád říká a dodává, kdy přijedeš.“

„Basia, Andrzeji?“

„Jo. Je profesorkou na univerzitě. Nosí dlouhý bílý plášť a jsou do ni zamilovaní všichni její studenti.“

„Vždycky byla chytrá a k tomu ty nohy...“ hvízdnu, když se vedle nás zaryjí velké černé pracky a Andrzej se skloní a tahá Bosymu z huby klacek, aby ho chodil se slovy aport velmi daleko.

„Má je stále stejně dlouhé, ale proč jsi zmizel?“ Chytne mně za ruku a otočí mě k sobě. Dívám se do jeho tváře, o které jsem snil, když jsem se odvážil v noci pod rouškou spánku uvolnit. Připomenu si, co jsem chtěl. Udělám to. Nahnu se k němu a políbím ho. Krátce, na rty, které se slabě usmívají, jako by znaly tajemství a já ne.

„Promiň, ale kvůli tomu a kvůli těmhle ránům.“ Vidím v jeho tváří údiv a pak smích, který jsem hledal v každém smíchu kolem sebe. V každém úsměvu svých hostí, a který jsem nemohl nalézt, ale který byl stále se mnou. Neviditelný společník v různých zemích, v osamocených nocí u počítače, v prázdnotě postele.

„Jsem rád, že ses vrátil. Jak dlouho jsi tady?“

Den, chci říct. „Týden dovolené.“

„Skvělé. Jdeme nebo bude Bosy zas tady a já mu budu muset házet klacík. Chyběl jsi mi, Krzyśi. Moc. Nenáviděl jsem, když jsi zmizel. Hledal jsem tě, ale jako by ses ztratil ve víru události.“

„Taky jsi mi chyběl. Každou minutu těch osm let.“ Nikdy jsem snad neřekl pravdivější větu.

„To je dobře. Víš, říká se, že nemůžeš vstoupit do stejné řeky, ale já si myslím, že to jde,“ začne si sundávat věci, až je nahý. „No tak, jdeme, ne?“

Překvapeně si sundávám věci. Copak mu nedošlo z toho polibku, kým jsem? Vběhnu za ním do moře. Je studené a pak první sprška slané vody se o mě roztříští v krůpějích. Oplatím mu. Zacvakám zuby, jaká je mi zima.

Byli jsem blázni, ale kouzlo jiter se vrací. Jako by nikdy neodešlo, jako by zůstalo s námi. Vyběhneme ven a on mě sevře v náručí. Ztuhnu. Nejsem tak uvolněný, jako tehdy. Tehdy jsem teprve začínal tušit, co chci, a teď...

„Neměli bychom...“

„Proč?“

„Protože...“

„Jsi gay.“

„Nepřerušuj mě pořád.“ Posadím se. Není zas taková zima, ale všimnu si, že Andrzejovi je. Hmátnu po košili a položím mu ji na ramena, rozkošnicky je pohladím.

„Chceš se se mnou milovat?“

Ztuhnu a nevím co říct. Polibek na rty. Dá se vrátit čas? Zasténám pod tím vášnivým polibkem. Je zkušený a ví, co jím chce říct. Chci tě.

„Ty jsi?“ naznačím.

„Gay? Nevím, asi ano. Spal jsem s hosty.“

Vyděsím se tím, když řekne hosty. Jak to myslí? Myslí na tytéž hosty, kteří byli v mojí ložnici? 

„Jak to myslíš?“ řeknu chraptivě.

„U mě v penzionu. Občas přijde někdo osamělý. Ani nevím, kdy to začalo poprvé a já mám rád milování stejně jako ty, Krzyśi.“

Nerozumím tomu, co říká Andrzej, ale jedno vím. Toužím po něm. Svírat ho v náručí, laskat jeho rty, hladit ho a milovat se. Svírat jeho tělo v dlaních a nechat se vést jeho rozkošnýma očima.

„Pořád jsem na tebe musel myslet. Na naše dny. Basia mi řekla, co ke mně zřejmě cítíš. Nevím, kde to vzala. Nechápal jsem, proč jsi nezůstal. Rozhodl jsem se, že tě najdu. Nenašel a tak jsem tady vybudoval, nebo spíš koupil, penzion. Věřil jsem, že se sem jednou vrátíš. Čekal jsem až přijedeš a budeme spolu. Dlouho jsem přemýšlel o milování. Jen jsem věděl, že chci být s tebou. Všechno jiné se ztrácelo pod tím rozhodnutím. Tak jsem to provedl. Zkusil jsem spát s mužem. Moc se mi to nelíbilo, ale asi jsem nevěděl, co chci nebo očekávám.“

Každé slovo jako by někdo odtrhával a přibíjel hřebíky do rakve.

„Věděl jsem, že s tebou to bude jiné. Měl jsem pravdu.“

Vypadá tak rozzářeně, tak spokojeně, že měl pravdu. Nemohu tomu uvěřit. Tohle není skutečnost, tohle se nestává ani ve filmech.

„Víš, věděl jsem, že když přijdeš, zůstaneš se mnou a pokud ne, aspoň trochu toho času se mnou strávíš a vím, jak rád se člověk miluje. Chtěl jsem být v tvém náručí a držet tě. Smát se s tebou a…“ odmlčí se lehne si. Košile mu sklouzne z těla. Leží tu nahý, jak ho bůh stvořil, a já žasnu nad dokonalostí toho, co vidím.

Nechápu tomu, co mi tu nabízí, ale chtěl jsem mít lásku. Je tohle láska? Jsem zmatený.

Otočí se ke mně a pozoruje mě. Co asi vidí? O hodně staršího mladíka s černými vlasy, nahého, s šrámem na boku a na noze po nehodě v Egyptě, kde byl na místě, kde neměl co dělat.

„Proč?“

„Nevím, asi jednoduše proto, že chci být s tebou. Takhle vzniká láska, ne?“

„Ano,“ překvapeně zamrkám. „Takhle vzniká láska.“ Nakloním se k němu. „Víš, že jsem odjel kvůli tomu, že jsem se do tebe zamiloval?“ Prudké vstání Andrzeje nás čelně srazilo. Dvojí zaúpění se nese tichým ránem za šumotu borovic.

„Promiň, ukaž... budeš mít tam bouli.“

„To je jedno. Vezmi Bosyho, jdeme pro moje auto a nabídka pořád platí?“ Ať jsou důvody jaké jsou, dostal jsem to, po čem jsem prahnul nejvíc. Vlastně se říká, darovanému koni na zuby nehleď a já nikdy nebyl blázen, abych to dělal a pak moje největší přání se splnilo. Nejsem sám.

Sedím u stolu malého penzionku na kraji městečka a skládám písmenko k písmenku, slovíčko k slovíčku a větu k větě a vytvářím svůj příběh. Snažím se popsat, jak to se mnou toho dne bylo. Osm let čekání na něco, co vlastně mohlo už osm let trvat. Za chvilku přijde Andrzej, políbí mě a já jeho. Sedne si vedle mě a spolu si dáme kávu. Řekneme si, co budeme dělat celý den a rozejdeme se, abychom se večer sešli. Občas musím odjet a o to jsou bouřlivější setkání. Rozhodli jsme se zůstat v místech, na které máme oba ty nejkrásnější vzpomínky a začínáme si vytvářet jiné korálky vzpomínek. Společné, které uchováváme a nedáváme je nenasytnému moři. Asi jsem nikdy nepochopil, co se toho dne stalo, ale záleží na tom? 

Jen rozkoše jitřních rán... 

Konec

Svítání  by Basi, místo kde začal příběh