Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemný pianista - 1

28. 9. 2009

Tajemný pianista

Barem se jemně vinou proužky dýmu z cigaret, ochraptělé hlasy se mísí se zvonivým smíchem přítomných žen. Za dlouhým pultem stojí dva barmani v bílých tričkách a mají plné ruce práce. Na place se otáčejí dvě servírky s tácy vysoko nad sebou. Usmívají se, ale v očích je jim vidět únava. Měli už dávno zavírat, ale hosté jako by na to neslyšeli a šéf jim slíbil příplatek a tak s lehkou nelibosti se proplétají už napůl opilými hosty.

Dorazili těsně před zavírací hodinou a hned si poručili šampaňské.

„Bum!“

 Špunt vystřelil závratnou rychlosti vzhůru do stropu, odrazil se a skončil pod nohama oslavujících.

„Kazi, tak rozlij to!“ poručí jedna z přítomných žen v červených lesklých šatech s rozparkem končícím až někde u pasu.

„Edi, hned to bude. Nevidíš, že mám plné ruce?“ Muž jménem Kazi se usmívá a věnuje se ženě, která se chichotá s  červenými tvářemi od vypitého alkoholu. Oči se jí lesknou drogou, kterou si šňupla před hodinkou na toaletách. Prsa ji už dávno vylezly ze štědrého výstřihu a nestydatě je ukazuje přítomným, kteří jsou na to zvykli. Zítra si nebude nic pamatovat a jen ostatní ji budou vyprávět, co zas vyváděla. A ona nad tím mávne rukou.

„No tak Edi, neslavíme každý den desáté album,“ zabručí vedle nich dlouhovlasý muž se skleničkou před sebou. Je to jeho první od doby, co sem vešel a pořád na ní zírá. Ostatní ho ignorují. Muž si povzdechne a usrkne džusu. Někdo tu bandu bude muset odvézt a on si rád bere na sebe tu odpovědnost. Nemá rád alkohol. Prý ničí játra a nervové buňky. Zadumaně pohlédne opět do džusu. Možná by si mohl dát nový.

„Spenci, nech mě žít!“ Místnosti zabouří nádherný hlas, který na sebe ihned upoutá pozornost.

„Vždyť nechávám, Lone. Nebo ne?“ teprve teď se pousměje a oříškové oči se rozzáří. Jsou kamarádi už od jedenácti let, kdy se rodiny přistěhovaly do jednoho města a do stejné ulice. Znají se lépe než kdokoliv jiný.

Lon ho obejme a rty se dotknou jeho tváře. „Jsi jediná moje láska! Pamatuj na to.“

„A co jsem já?“ vykřikne s nevolí blondýna v červených šatech.

„Holčičko, ty jsi tady od toho, abys mě dokonale uspokojila,“ ušklíbne se nemilosrdně Lon a přede všemi ji políbí na rty a rukou zajede pod šaty.

Ozve se hvízdot a dupání. Jen nadrogovaná žena si toho nevšímá.

V neoznačených dveřích se objeví dva muži a ještě se naschvál upravují. I oni jsou rozjaření a na rtech jim pohrává úsměv.

„A konečně se objevil pan dokonalý svatý Patrik se svým přítelem. Užili jste si?“ vykřikne Lon a obejme blondýnu ještě víc kolem pasu.

„Lone, nebuď zvědavý a já vždy dokážu si užít. Ty ne?“

Sálem se ozve smích a tleskání.

„Nandal ti to, co Lone?“ ozve se Spenc a smutně kouká do skleničky. Zakleje. Proč sem vlastně chodil? Jen se dívá, jak se osahávají a on nemá holku ani chlapa. Měl by možná něco dělat a ne jen pořád vysedávat u počítače a hrát na piano. Nebýt toho hraní…. Jak ho mohl k tomu Lon přemluvit, nechápe. Povzdechne si a vybaví se mu den o pět let později. Seděl přesně v tomhle baru a v rohu bylo piano. Teď jsou tam další stoly. Hrál Mozarta nebo Chopina? Nepamatuje si to už přesně. Zatřepe hlavou a zvedne se. Jde k neoznačeným dveřím a otevře je. Stočí zrak od páru, který se k sobě nevybíravě tiskne a sténá.

Slastný výkřik.

Zhroucená hlava na mužově rameni. Propletená polonahá těla. Zřejmě někdo z jejich skupiny. Ignoruje je a otevře pánské toalety. Nikdo a oddechne si. Rozepne si knoflík a stáhne dolu kalhoty. Stoupne si k mušli.

„Nebavíš se Spenci. Proč?“

O dveře se opírá Lon a smyslný šepot se dotýká jeho kůže a vyvolává husí kůži. Mlčí a úlevně si vzdychne.

„Přece víš, že mě tyhle hrátky nebaví.“

„Já vím, proto nikdy nechci, abys s námi jezdil. Sám jsi chtěl jít. Nerad vidím, když se někdo nebaví, to přece víš.“

Spencovi se zkřiví tvář a rychle si zapne kalhoty. Chce odejít, ale Lon stojí před dveřmi a brání mu v tom. Prohlédne si svého přítele. Je vysoký, štíhlý s tělem z posilovny, má nádherný hlas a příjemnou tvář. Nic perfektního, ale je přitažlivý. Modré oči a světlá hříva láká ženy stejně jako jeho sláva a hlas.

A on? Dlouhé černé vlasy, většinou stažené do culíku. Nevýrazné hnědé oči a k tomu musí nosit brýle, protože čočky mu nedělají dobře. Jakmile si je vezme, ihned mu začnou slzet oči. Vypadá jak angorák. Prostě protiklad a jak Lon přitahuje všechny jak zářivý motýl, on všechny odpuzuje jako šeredný chlupatý pavouk.

„Nemusel? A kdo by vás všechny odvezl? Nebo chceš opět, aby noviny o vás psali?“

Lonovi se zkřiví rty. „Je to reklama a tvrdě jsme makali. Nevím, proč bychom si nemohli užít. No tak napij se. Zavoláme taxíky.“

Spencer si povzdechne a zakleje. „Ne.“

„Když ne tak ne, ale vypadni a nekaž všem zábavu!“

„Počkej!“ Spenc chytne Lonyho za ruku a drží. Lon ho přejede pohledem a vytrhne mu ruku. Otevře dveře a naštvaně vyjde.

Spenc bouchne do zdi. Už zase všechno zvoral. Vyjde z toalet a tiše ve stínu pozoruje přítomné. Vykašle se na ně a z věšáků sebere tmavý dlouhý kabát, nasadí si klobouk a vyjde ven do mrazivé noci.

Lon si ho všimne, ale mávne nad ním rukou. Ať si jde a dál se věnuje šatům blondýny, i když zaregistroval svůdný pohled menší černovlásky. Mrkne na ni a přejede ji pohledem. Na chvilku ji ztratí z dohledu, když mu někdo zavrní u ucha.

„Jsem lepší než nějaká blondýnka.“

„Tak to mi budeš ukázat,“ ovine ji kolem pasu a přitiskne z druhé strany. „Edi nebude ti vadit, když se k nám přidá?“ políbí černovlásku na vyzývavé rty.

Edi sjede svoji soupeřku pohrdavým pohledem a zavrní. „Miláčku, nikdy mi to nevadilo.“ Je s ním už dlouho. Možná nejdéle ze všech žen a už dávno poznala, že musí vydržet dost. Stojí to za to být milenkou slavného zpěváka Lonyho. I když to někdy znamená mít v posteli další osobu navíc. Upije šampaňského a přemýšlí jakým způsobem ji vystrnadit. Zvládne to.

Patrik zpozoruje odchod Spencera a sevře rty. Lon je hlupák.

„Nad čím přemýšlíš?“ ozve se jeho partner Alex a poupraví mu pramínek světlých vlasů.

„Nad Spencerem. Je mi ho líto.“

„Nemusí a bav se.“ Vezme míchaný nápoj a postaví je před ně. Ze sklenice postavené na baru vezme dva různobarevné brčka a dá je do nápoje. „Pijeme?“

„Ano.“ Oba se dotknou tvářemi a upíjejí Sex beach.

 

Spencer zatím odolá se vrátit do hluku baru a říct Lonymu, co si o něm myslí. Poslední dobou je na vážkách, jestli má dál se skupinou pokračovat. Jde po uklízeném chodníku a vzpomíná si, že dřív sněhu bylo více. Od úst se mu vznášejí kotouče páry.

Zastaví se a civí na chodník a na hromádku písku. Někdo to jen vysypal a zapomněl ho rozmetat. Uvědomí si, že nemiluje Lonyho. Jen ho štve. Proč si myslel, že ho miluje? Kvůli hlasu? Kvůli tomu, že ho od té doby, co začali být slavní, ignoruje? Pořád jen ženské. Jedna za druhou, jako by si chtěl dokázat, že není většího hřebce, než je Lon, zpěvák skupiny Iluze a sny, která je na výsluní hitparád.

Dřív to bylo jiné a věnoval se mu. Jezdili spolu i na výlety a teď? Bary a ženské a jednou ho našel zfetovaného. Má o něj strach.

Proč tedy si myslel, že se zamiloval? Nebo to byla jen iluze, tak jako název skupiny? Začne se smát a zakloní hlavu. Nevidí hvězdy, protože nad jeho hlavou je pouliční lampa. Uleví se mu a s veselejší mysli jde domu. Bydlí daleko, ale nechce se mu volat taxíka. Rád se projde a nechá vyvětrat pach cigaret, drog a alkoholu. Pořád má pocit, že cítí ten smrad smíšený se zvratky.

Usměje se, když na něho spadne vločka. Zavře oči. Je to jako v pohádce, myslí si, když ulici, kterou občas přejede auto, se snášejí vločky. Něžné a čisté a stejně tiše schovávají město do své studené náruče. Má pocit, že je v začarovaném snu, když k němu dolehne melodie. Nezastaví, jak si myslí, že je to pořád sněhově překrásný sen. Usmívá se nad něžnou krásnou melodii. Dřív taky tak hrál, ale přizpůsobil se a má hudbu, kterou teď hraje, rád. Nevzpomíná si, kdy jen tak brnkal, aniž by něco tvořil.

Něžná iluze.

Zastaví se a zničehonic zatouží vidět pianistu. Rozhlédne se, kde je. Sundá brýle a kouskem hadříku je vyčistí. Odkud se ta hudba může ozývat? Zamíří si to přes ulici. Těsně ho mine auto. Nevšímá si toho a očarovaně jde za překrásnou melodii. Zdá se mu, že ji už slyšel, ale je to dávno. Vzhlédne ke dveřím.

Nějaký bar.

Má pocit dalšího deja vu. Stejně jako tehdy, kdy on hrál na piano v baru, kde teď všichni slaví. Tehdy do dveří vešel Lon a zlákal ho ke hvězdné kariéře. Byl blázen, když si myslel, že i k něčemu jinému, ale on vždy rád snil. Zamiloval se do něho skutečně nebo jen to byla iluze stvořena Lonem nebo dokonce jim? 

Otevře dveře. „Zamiluje se do něj pianista jako já do Lonyho?“ řekne si pobaveně. Trochu ho překvapí, že dveře se skutečně otevřou. Neví, co dělat. Tak nějak si myslel, že budou zavřené a ony se otevřely jako do bájné jeskyně s pokladem. Vzpamatuje se nad svým přirovnáním. Co asi to bude za poklad?

Hudba umlkne a on strne. Přestal hrát? Proč?

Oddechne si, když se ozvou počáteční tóny jednoduché melodie. Srdce mu poskočí radosti. V hlavě mu zavíří nápad na skladbu. Tiše stojí, a zatímco kolem něj se proplétají tóny melodie, v hlavě se mu skládají tóny jiné melodie.

Vydechne.

Neuvědomí si, že stojí s rukou na klice a hledí na černý závěs. Nic nevidí a přitom kolem něj je svět rozjasněný neuvěřitelnými barvami. Usmívá se. Pustí kliku z ruky.

„Co zavřít dveře?!“ nerudně řekne mužova hlava, která se objeví za těžkým závěsem, který odděluje místnost s hudbou a dveře.

Spencer rychle zavře dveře. „Omlouvám se,“ řekne provinile.

„To nic a tiše. Je nejlepší.“

Spenc přikývne a rukou nadzvedne závěs. Spatří malé stolečky, u kterých sedí lidé a naslouchají melodii. Muž, který na něho promluvil, stojí s rukama založenýma na prsou a tiše naslouchá. Víc by se hodil jako vyhazovač na diskotéku. Do toho klidného prostředí zapadá asi jako pěst v oku. Prohlédne si ho pozorněji, protože ho upoutá holá lebka, snad dva tucty náušnic v uchu a nose a tričko na svalech, za něž by se nemusel stydět Rambo.

„Je ti něco?“

„Ne.“

„Tak se běž posadit,“ kývne k volnému stolku s dvěma židličkami.

Spenc se jde posadit. Neví, jak by ten hromotluk zareagoval, kdyby odmítl jeho vřele pozvání. Představí si ho, jak ho nese ke stolku v zubech a usměje se.  Usadí se a nenápadně se rozhlédne.  Na stolku se objeví sklenička s vínem. Chce odmítnout, ale nakonec aspoň usrkne. Tvář se mu rozjasní. Bílé sladké víno. Jediný alkohol, který pije.

Teprve potom si dovolí upnout pozornost na hráče u piana. Prostředek místnosti není osvětlen, ale v přítmí, což je neobvyklé. Šero, které tu panuje, nedovoluje vidět detaily. Muž. Mladík nebo starší muž? Nevidí mu do tváře. Štíhlá postava, na pianě sklenička do půli nalitá. Voda? Podle láhve, která tam stojí je to tak.

Melodie skončí a ozve se pár minut ticha a potom bouřlivé tleskání, jako by lidé si vzpomněli, že je to slušnost. Někdo vstane a mohutně hvízdne.

Spenc zavrtí hlavou. Chovají se jako malé děti.

„Nelíbí se snad?“ zaslechne hlas vyhazovače a pocítí ruku na rameni.

„Líbí,“ zajíkavě odvětí, protože ruka je těžká a začne tleskat jako zběsilý.

„No proto.“ Ruka zmizí a on přestane tleskat s davem.

K pianu přistoupí vyhazovač a všechno se utiší. Spencerovi to připomene scénu pastýř a jeho ovečky.

„Je konec, ale zítra se hraje a další dny taky. Budete tu vítání.“

Ozve se šoupání židli, srkání z nedopitých skleniček a občasné zaklení. Lidé se zvedají a pomalu rozcházejí. Spenc sedí. Čeká, až všichni zmizí a on si bude moci prohlédnout pianistu. Zajímá ho, kdo to hraje. Neví, proč je tak umanutý ho vidět. Hraje krásně, pravda, ale takhle hraje spousta lidí.

„Hej, ty v tom kabátě, neslyšel jsi? Zavíráme!“

„Chci mluvit s pianistou,“ křikne v odpověď a podiví se své reakci. Naštval ho. Copak je nějaká chůva toho muzikanta nebo co? Jen chce s ním mluvit. 

„Nikdo…“

„To je v pořádku, Lee“ ozve se tichý hlas, který i přes prázdný sál skoro zanikne.

Svalovec se zavře a klidně pohlíží na mladíka. „Jsi si jistý?“

Mladík se usměje. „Určitě. Děkuji ti moc.“

„Není za co. Počkám na tebe,“ zabručí muž.

Mladík přikývne a přistoupí k muži, který tu čeká. Je snad opilý? Ale podle mluvy neměl by být. „Dobrý večer. Přejete si?“ Optá se zdvořile. Prohlíží si ho. Je vysoký, štíhlý s černým culíkem a kloboukem. Černý kabát dobře padne. Barvu oči kvůli šeru a klobouku nevidí.

I Spencer si prohlíží postavu před sebou. Štíhlý, bledý mladík s nádhernýma šedýma očima a světlými vlasy. Hlas má tichý, ale líbí se mu. Cítí, že je v pořádku. V duchu zavrtí nad svým neobvyklým verdiktem.

„Jen jsem chtěl říct, že krásně hraješ.“

Mladík si odfrkne. „Tohle umí každý. Ještě hodně se musím učit, ale zvládnu to. Budu nejlepší.“

„Zvládneš to,“ klidně řekne Spencer. Najednou ví, že bude. „Mohu tě doprovodit domu?“ Sám sobě se podiví. Nikdy nic takového neřekl a nikdy ho to ani nenapadlo.

Mladík si ho prohlíží, otočí se k muži, který na něho čeká. „Lee, můžeš odejít a děkuji.“

„Půjdeš s ním?“ pohodí hlavou k Spencerovi.

„Ano. Aspoň budeš brzy doma.“

Lee si přetře tvář a tváří se nerozhodně.

„Běž, Tereza bude ráda.“

„Tak dobře. Uvidíme se později.“

„A kdo to tu zavře?“ podiví se Spencer.

„Já mladíku a běžte. Už jsem unavený,“ ozve se zpoza pultu hlas a Spencer se za ním otočí. Starší muž slabě osvětlený, že mu skoro nevidí do tváře.

„Nashledanou příště,“ zvolá mladík a vezme si kabát. Z kapsy vytáhne čepici a narazí si ji na hlavu. Spencer automaticky vztáhne ruku a upraví mu ji. Zarazí se a mladík taky. Vzadu se majitel baru uchechtne a dál láduje myčku nádobím. Zavře dvířka a spustí program. Opře se o pult a pozoruje ty dva.

Neřekl by, že si Michael konečně našel přítele.

Spencer stáhne ruku a ošije se. Kruci proč to udělal? I mladík se zdá být vytočený a nechápavě zírá do mužových očí barvy lískových oříšků. Neví, co si má myslet a tak si jen zapne kabát a jde ven.  Spencer za ním. Venku se podívá, kde to vlastně byl. U černé kočky. Divné jméno pro bar. Vůbec celý večer je divný.

„Bydlím nedaleko,“ zaslechne slabý hlas a začne přemýšlet, jestli není nemocný, že pořád šeptá.

„Proč šeptáš?“

Mladík se zardí a schová tvář do límce kabátu. „Já nerad. Neumím křičet,“ přizná se nešťastně.

Vločky padají na tiché přiznání a Spencer si uvědomí, že je šťastný. Je mu dobře a klidně, jako by mladík svým hlasem a přítomnosti smyl pach baru i podivný vztah k Lonovi.

„Hraješ v tom klubu často?“

Mladík přikývne, ale nic neříká. Spencer si povzdechne. „Studuješ hudbu?“

„Ano. Na zdejší konzervatoři a beru ještě hodiny navíc. Po nocích si trochu přivydělávám, protože no prostě musím.“

„Není to trochu náročné?“

„Náročné? Hraní?“

Spencer se rozesměje a mladík ho okouzleně poslouchá. „Ne to nemyslím, i když svým způsobem ano. Myslím tím školu, hodiny a potom hraní v baru.“

„Někdy ano, ale snažím se to zvládat.“

Možná proto je tak bledý, pomyslí si Spencer. Zaslechne cinkot klíčů a uvědomí si, že stojí před velkým žlutým domem s mnoha okny, za kterými kromě jednoho je tma.

„Jsem tu. Děkuji za doprovod. On Lee má toho mnoho, ale moc mi pomáhá. Ještě jednou děkuji za doprovod.“

„Počkej, jak se jmenuješ?“ optá se, ale dveře s ohlušujícím rámusem se zavřou a on zírá na štíhlou osvětlenou postavu. Vezme za dveře, ale ty drží. Zakleje a potom se začne smát. Už ví, jak pojmenuje melodii, která vznikla na zápraží baru.

Tajemný pianista.

Odchází domu a vůbec mu nevadí, že nic nezjistil. Tiše prochází mezi sněhovými vločkami a pobrukuje si melodii, kterou stvořil tak podivným způsobem.

Dorazí domu a teprve teď si uvědomí, že nechal svoje auto před barem. Zasténá nevolí, ale rezignuje na to. Vracet se mu v tuhle hodinu už nechce. Vyjede do posledního patra luxusního domu a až jemné cinknutí výtahu ho upozorní, že je v posledním patře. Odpoutá se od myšlenek na auto i setkání a vyrazí vpřed.

Zarazí se, když před dveřmi uvidí stát Lonyho.

„Ahoj,“ zabručí.

„Kde jsi byl?“ vyjede a přistoupí k němu.

„Na procházce. Uhni, ať mohu otevřít dveře.“ Lony se uhne a za chvilku sedí ve velkém obývacím pokoji.

„Co mi chceš?“ Spencer nalije skleničku whisky a podá ji Lonymu. Nějak doufá, že by mohl přijít a chtít co? Sex? Párkrát s Lonym spal, dokud nezjistil, že nemá o tom ani tušení. Od té doby se tomu raději vyhýbal. Jenže na to, aby chtěl sex, je dost střízlivý.

„Jsem tu jen na přátelské návštěvě,“ řekne naschvál škrobeně, ale sedí uvolněně a popijí whisky. „Víš, Spenci, na to, že nepiješ, máš zatraceně dobrou whisky.“

„Kvůli ostatním ze skupiny,“ řekne kysele a pak si řekne, že se chová opravdu hulvátsky. „Myslel jsem, že budeš s těmi dvěma kočkami.“ Usedne naproti němu a vezme z modré mističky bonbón.

Lony se zahledí do skleničky. „Necháš mě tu přespat?“

Spencer přikývne. „Můžeš, ale chvilku počkej, nejsem na to připravený. Ustelu ti v hudebním salonku. Co se stalo?“ vyzvídá.

Lony sevře rty. „Nebudeš se smát.“

„Nebudu.“

„Ty dvě šly do postele spolu.“

Spencerovi zacukají koutky a potom se rozesměje. Nemůže přestat a najednou zrudne a začne se dusit bonbonem. Lony vstane a bouchne ho do zad.

„Za ten smích bych tě měl nechat udusit.“

„Díky,“ řekne a utírá si slzy. „Málem bylo po mně. Pojď a proč jsi nezavolal Shelly nebo jiné holce. Máš jich dost ne.“

„Víš, přešla mě chuť, když jsem viděl, že to zvládají samy bez mé pomoci.“

„To je mi líto.“

„Jo i Patrik s Alexem jsou na tom lépe.“

„To je tím, že… chytej,“ řekne a vytáhne z nejhořejší poličky skříně povlečení a hodí je Lonymu. Ten je obratně chytí a položí na divan. „To je tím, že máš nestálé partnerky. Co se usadit. Nenapadlo tě to?“

„Ani náhodou. Než vlezu do nějakého chomoutu, chci si užít. Pořádně. Kde máš pokrývky? Spenci proč nemáš pokoj pro hosty?“

„Protože v pokoji pro hosty mám křídlo, proto Einsteine. A návštěvu mám jednou za rok. Mít kvůli tomu pokoj se nevplatí.“ Jediný z celé skupiny má byt. Ostatní mají velké domy, ale jemu to stačí.

„Měl bys být společenštější.“ Dívá se, jak povléká pokrývku a zahledí se na křídlo, které trůní vedle a zabírá celý prostor pokoje.

„Nechce se mi a chceš si něco poslechnout?“

„Jasně.“

Spencer otevře piano a sedne si na stoličku. Zahledí se na klávesy a vzpomene si na toho mladíka. Škoda, že nezná jméno. Líbil se mu. Zacvičí prsty a položí na klávesy. Nadechne se a začne hrát.

Lony se začne svlékat, ale potom přestane a zaposlouchá se. Nezná to. Dobré. Kdyby se přidala kytara, bicí, bylo by to výtečné.

„To je dokonalé?“ řekne v hlavě pořád tóny písničky. „Jak se to jmenuje?“

„Tajemný pianista.“

„Výborné. Fakticky.“

Spencer se otočí a málem dostane infarkt, když pohlédne na nahého Lonyho jak nepřítomně stojí a civí na nástroj. Zvedne se a vytáhne župan. Hodí mu ho, ale župan netečně spadne na zem. Zapomněl, že Lony hodí doma nahý nebo jen v šortkách.

„Trošku mi to připadá známé, ale to nevadí. Použijeme to, co ty na to?“

„Klidně. Tady - župan.“ Hltá štíhlé vypracované tělo a má co dělat, aby nezíral na Lonův úd. Zakleje.

„Jo díky. Jdu se osprchovat a nevadí, když půjdu spát?“

„Ne. Jdu taky.“ Do ložnice by ho raději nezval. Sebere pohozené oblečení a složí je. Voní kouřem a ženskými. Určitě měl sex, když si všimne v rozkroku sperma. Nebo taky ne. Kdo ví, jak to bylo. Ptát se ho nebude. Jednou to udělal a potom dvě hodiny poslouchal, jak tu holku ojížděl. Brrr. Zavře křídlo a nechá svítit lampičku. Vysprchuje se ráno. Přejde do ložnice a shodí ze sebe oblečení.

„Spencere.“

„Co je?“ uvědomí si, že je nahý a stydí se otočit.

„To bude hit.“

„Myslíš?“

„Jo. Víš, že nevypadáš špatně??“ poznamená překvapeně Lon a prohlíží si rozpuštěné dlouhé černé vlasy a svalnatý zadek.

„Díky.“ Klekne si a ze spodního šuplíku vytáhne župan. Rychle si ho přes sebe přehodí, zaváže pásek a otočí se. Zase si nevzal župan, pomyslí podrážděně. Uvědomí si, že od chvíle, kdy ho spatřil, je jeho klid v prdeli. Kdyby to nebyl kamarád, nejspíš by ho vyhodil.

„Měl by sis najít holku.“

Spencer si uvědomí klid, který se mu rozhostil v duši a najednou zařve. „Jsem gay, ty blbe a vypadni do postele! Líbí se mi chlapi!“ Neví, proč tohle dodával. Možná ten jeho nechápavý pohled…

Lon na něj zírá a nemůže tomu uvěřit.

Spencer si prohrábne vlasy a unaveně si vzdychne. „Tys to fakt nevěděl nebo co?“

„Nevěděl.“ Neví, co říct a tak stojí mlčky proti svému kamarádovi. Znají se strašně dlouho a on to neví. Vždy si myslel, že je prostě na holky, i když žádnou u něho neviděl. Byl fakt slepý. „Omlouvám se.“

„To nic.“

„Dobrou noc,“ řekne ještě v šoku Lon a jde do pokoje. Usadí se na pohovku a zírá na křídlo. Jak tohle je možné a jak to, že on to neví? Přikryje se a teprve teď si začne uvědomovat maličkosti. Jako župan, který mu hodil. Zasténá. Je vůl. Pitomý osel. Ostatní ve skupině museli mít z té jeho nevědomosti velkou prdel. „Bože, jsem blbej.“

„Nejsi,“ ozve se ode dveří.

„Ale jsem. Neandrtálec je chytřejší.“

„Jo je.“

„Smáli se?“

„Kdo?“ Spencer přijde a posadí se okraj pohovky.

„Lidi ze skupiny a jak to, že to nevědí novináři?“

„Nevím o tom a novináři? Prostě nekřičím to do světa a je to. Hvězdou jsi ty, ne já.“

„Jenže nebýt tebe, pořád hrajeme po klubech a ne na vyprodaných stadionech.“

„Jen jsem napsal hudbu, ale tvůj hlas je přitahuje a netrap se tím. Nechtěl jsem, aby to kdokoliv věděl.“

„Měl jsi něco s Patrikem?“

„Ne, ale víme o sobě.“ Vstane a tiše za sebou zavře dveře.

„Stejně jsem debil,“ zabručí Lon. Únava, zklamání, oslava a nakonec zjištění, že jeho kamarád z dětství je gay, vykonají své a on usne.

Spencer ještě chvilku stojí před velkým oknem a dívá se na město. Je to k smíchu i k pláči, když nejlepší přítel neví, kým je jeho kamarád a přitom s ním spal. Mlčky se dívá na vločky, které pokrývají ulice nevinností, a na okamžik se přenese na slabě osvětlenou ulici. Vzpomíná na tóny, které kolem něj se proplétaly a plynuly tiše jako řeka.

Celý jeho život je jedna velká komedie. Zítra vyhledá toho mladíka a zeptá se, jak se jmenuje a možná by opravdu měl si někoho najít. Jen to nebude Lon, to ví na sto procent.

Sundá si brýle a svlékne župan. Nahý vklouzne do chladivých bílých pokrývek s motivem bambusu. Přitáhne si k sobě velkého plyšového králíka a v paměti mu zazní první tóny Tajemného pianisty. Zítra už nebude tajemný, ale název melodie a možná písničky zůstane. Usměje se a s bouřlivými i uklidňujícími tóninami usne.

Ráno se probudí a ještě s očima zalepenýma jde do kuchyně. Po paměti nalije do konvice vodu a zapne ji. Automaticky vezme malý hrnek s obrázky růžových králíčků a nasype do ní tři lžičky kávy. Stojí a čeká na zvuk vypnutí konvice. Zívne a za chvilku se kuchyni rozlije vůně kávy. Dvě tabletky sladidla a napije. Chvilku čeká a potom přejde do obývacího pokoje. Odloží hrnek na konferenční stolek a zamyslí se, proč tam stojí sklenička na whisky. Lon. Buď spí, nebo vypadl z bytu a jemu je to jedno. Přesune se do koupelny a pustí si horkou sprchu, která dokončí práci silné kávy. Přemýšlí, co dnes bude dělat.

Album je vydané a oni mají volno. Nějakou chvilku žádná práce, žádný koncert, jednoduše jeden velký relax. Patrik s Romanem určitě vyjedou na nějakou exotickou dovolenou a Kazi pojede k rodičům a bude malovat. Bohužel jeho velký hudební talent neodpovídá malířskému talentu. Co bude dělat Lon je jedna velká záhada. Nikdy ze skupiny neuhodnou, co bude dělat. Možná zůstane ve svém luxusním domě a bude se regenerovat v přítomnosti nějaké kouzelné čičí. Ušklíbne se. Klidně může. Jeho už to nezajímá.

Zavře vodu a nahý jak se narodil, jde dopít kávu. Na snídani nemá pomyšlení, i když doktor ho varoval před tím. Stres, hodně práce prý vykonají své…  To jo. Později si něco vezme. Půjde nakoupit. Lednice zeje prázdnotou, káva pomalu dochází, prostě bude dělat průměrné věci.

Nahý sedí a pozoruje Lonovu skleničku. Je zajímavé, jak okamžik dovede zničit vše, co se stalo za uplynulé léta. Nejen vztahy, ale i pocity. Zajímalo by ho, co bude dál, ale rád by pokračoval v hraní ve skupině.

„Dobré ráno.“

„Dobré ráno, Lone.“

„Jak vidím, nejen já se rád procházím nahý v domě.“

„Já to dělám v soukromí, ale ty ne,“ ušklíbne se Spenc. „Myslel jsem, že jsi už pryč.“

„Probudila mě vůně kávy.“ Lon přistoupí k Spencovi a prohlíží si ho z blízka. „Nevypadáš špatně,“ prohodí to stejné co v noci. Vezme mu kávu z ruky a napije se. Otřese se. „Brr to je hnusnej  patok. Proč se nenaučíš pít slušnou kávu?“

„Neurážej moji kávu,“ řekne neklidně. I Lon je jen v županu a nahý.

Lon si sedne naproti Spencerovi a prohlíží si ho. „Vypadáš trošičku jinak, než normálně. Méně přísný. Většinou vypadáš jako učitel v důchodu.“

Spencer nic neřekne a upije vychladlé kávy.

„Já si pamatuji na ty noci.“

Spencerovi se káva zadrhne v krku a má pocit, že ji vyprskne na stůl i na sebe. Lon se zvedne z pohovky a jako velká zářivá kočka přijde k Spencovi. Spencer zatím polkne kávu.

„To mi nedělej.“

„Proč ne? Nelíbilo se ti to se mnou?“

„Líbilo se,“ přizná neochotně a sleduje Lona. Co má za lubem?

„Potom bychom to mohli dát dohromady. My dva, co ty na to?“ Políbí ho na krk a ruka bez rozpaků sjede ke klínu. Vezme ho do ruky a začne ho dovedně laskat. Spencer si uvědomí, že ho to vzrušuje, ale sedí a nic nedělá. V hlavě perfektní chaos. Jak to může říct? Jak?!

„Nech mě.“

„Proč? Libí se ti to nebo ne a mě taky. Podívej se.“ Stoupne si před Spencera a začne se hladit.

Spencer polkne. Za tuhle scénu, za tu možnost by ještě včera obětoval prvorozeného syna, ale něco se změnilo. Proč zrovna teď? Proč ne dřív? Spokojil by se s tím, co by mu nabídl. Občasné pomuchlaní v posteli nebo v temné chodbě a toaletách. Několika minutový sex s trpělivou vyhlídkou na trvalejší noci. Od včerejší noci, ale chce víc.

Položí mu ruku na jeho a zastaví ho.

Lon vzhlédne. Pochopí. „Odmítáš?“

„Ano. Běž, prosím.“

Lon se zamračí a zaváže si župan. Tak to ne. Už další člověk, který ho odmítl. „Nevzdám se tě.“

„Cože?“

„Budeš se mnou.“

„Ale…“ nechápe to a udiveně sleduje Lona odcházet. Snad nechce jít takhle ven? Naštěstí ne, když zaslechne zavření dveří. Posadí se a přikryje si obličej. Dal by za to cokoliv. Možná ještě není pozdě. Možná by měl přijmout to, co nabízí. Vždyť si to celou dobu přál, tak proč ne. Vstane, když zaslechne zabouchnutí hlavních dveří. Vyběhne ven, otevře dveře, ale už jen zahlédne zavírající výtah. Vrátí se do bytu a sedne si ke studené kávě. Celý jeho život je jako ta káva. Vychladlá a studená. Studená postel i život. Dopije ji a jde se obléci.

Pojede na nákup, vrátí se v myšlenkách k předchozímu plánu. Bude to rozumnější než tu jen sedět a trápit se. Na rozhodnutí bude mít celý den.

Výtahem sjede do garáží, když si uvědomí, že nemá auto. Vztekle kopne do cizí pneumatiky a vyjde ven. Zazvoní pro taxík a nechá se odvézt k baru, kde slavili desáté album.

„Znáte bar U černé kočky?“

„Jasně, že znám, ale mají tam zavřeno. Otevírají až po osmé.“

„Aha. Děkuji.“ Podá mu bankovky a nasedne do svého volva. Připomene si, proč sem jel a zatočí do vedlejší uličky, kterou včera odcházel. Tady je a zírá na štít s černou kočkou. Na ouškách, hřbetě a ocase má bílou sněhovou čepičku. Usměje se, uklidněn, že nalezl bar nebo klub a vyrazí na nákup.

Nakoupí všechno možné, včetně vína a neví proč. Nikdy nepije, ale tentokrát ho k tomu něco nutí. Nechal si poradit od prodavače a doufá, že bude dobré.  Při pobrukování stejné melodie z noci dojede domu. Vynese nákup na horu a uklidí. Přemýšlí, co dál. Podívá se na hodinky. Ještě mu chybí tři hodiny, než otevřou bar.

Splácá sendviče, které položí na talíř, sklenici džusu a kávu a všechno zanese do hudebního pokoje. Rád mu tak říká. Položí to na servírovací stolek a zrak mu padne na neuspořádané pokrývky. Měl by zavolat Lonymu a říct, že přijímá nabídku. Nakonec toho nechá. Sedne si k pianu a začne hrát. Pomalu začíná zaznamenávat tóny do notového sešitu. Některé maže a některé nechává.

Přestane, až když ho žaludek upozorní, že má velký hlad. Káva je už dávno studená a sendviče trochu okoralé, ale nechce se mu jít do kuchyně a udělat nové. Protáhne se a zrak mu padne na hodiny. Skoro deset. Zavře křídlo a rychle na sebe obleče kabát a klobouk. Za necelou půlhodinu stojí před černou kočkou. Nehraje ten mladík. Styl hry je podmanivý, ale není to ono. Neinspiruje ho to k napsání melodie. Vstoupí a odhrne závěs. Nějaká žena v červených šatech sedí u piana. Rozhlédne se, jestli neuvidí toho vyhazovače nebo mladíka, ale nikde nejsou. Stolky jsou obsazené a tak nakonec najde místo u baru. Usadí se na stoličku.

„Vítejte. Jste tu zas. Líbí se vám, jak hraje?“

„Ano. Sám hraju,“ pochlubí se.

„Až dohraje, sedněte si. Nikdo další zatím nepřišel. Nebojte, zaplatím vám.“

„Nejde mi o peníze. Máte tu narváno,“ uznale podotkne.

„Ano. Mám rád hudbu a tak sem přicházejí lidé, kteří si rádi posedí a poslechnou jak klasiku, tak jazz nebo něco moderního. Nikdy nikdo neví předem, kdo bude hrát nebo co. Proto sem chodí. Hudba spolu s překvapením je silná. Víte, co tím myslím.“

„Ano. Ani vy ne?“

„Nevím. Jak říkám. Hráči se tu objeví nebo ne a nikdy nevím, kdo přijde první, jak dlouho zůstane a co bude hrát. Je to jako loterie. Buď narazíte na oblíbeného hudebníka, nebo máte smůlu, ale všichni dobře hrají.“

„To je dobrý obchodní tah,“ uznale pokývne.

„Ano. To je,“ přikývne spokojeně stařec a on si uvědomí, že mu to tady patří. Líně se opírá o pult a naslouchá melodii. Zajímalo by ho, jak obsluhuje hosty.

„Už jsem nazpět.“

„Mabel, to kouření tě jednou zabije.“

„Pche. Dřív mě zabije tvoje lakota,“ odprskne a jde na plac. Nevtíravě se naklání k jednotlivým stolkům a přijímá objednávky.

„Nevšímejte si ji, a co si dáte?“

„Jablečný džus.“

„Máte ho mít. Je moc hodná.“

„Není na to mladá?“

„Jen vypomáhá,“ tiše odvětí stařec a podá džus s brčkem.

„Já nic nevím,“ řekne Spencer a zatleská s ostatními.  Další melodie. Žádný klasik, ale veselá svižná písnička, která rozproudí ticho v místnosti. Lidi se začínají bavit. Obrátí se k starci. „Včera tu hrál jeden mladík. Bude dnes hrát?“

„Nevím. Nikdy nevím, kdo mi sem přijde. Jednou se stalo, že tu nikdo nehrál. Po ní není nikdo. Jen si běžte zahrát,“ pobídne, když melodie skončí a žena se zvedne ze stoličky. Ukloní se jako by hrála ve Wigmore hall, Royal Albert hall nebo v jiném slavném sále. Spencer se usmívá a jde si sednout. Je to už tak dávno, co hrál v takové špeluňce. Ale někdy v nich hrajou lepší pianisté než v koncertních sálech.

Je po čertech dobrej, pomyslí stařec. Pokyne Mabel a podá ji džus, aby ho zanesla k pianu.

„Hezky hraje.“

„To tedy ano,“ zabručí a sleduje ji. Chudák holka si potřebuje přivydělat. Být o pár let mladší, podal by si toho jejího otčíma ručně. Mabel mu položí džus na kraj piana a jde pryč.

Spencer přivírá oči a cítí, jak jim radost ze hry prostupuje tělem a zaplavuje hlavu. Je to nádhera a plynule přejde v Tajemného pianistu. Všichni zmlknou a po ní ohlušující potlesk.

Spenc se zvedne a pohlédne na hodinky. Jedna hodina v noci. Ani netušil, že hrál tak dlouho, ale cítí se výborně. Vezme skleničku s třetím džusem a jde ke starci.

„Bude konec a tady máte.“ Podá mu malou bílou obálku.

Spencer se usměje. Tohle si vydělá za pár sekund, ale tuší, že by starce urazil. „Jak se jmenujete?“

„Můžeš mi říkat Angus, mladíku. Pokud budeš chtít si zahrát, přijď. Šlo ti to.“

„Předpokládám, že každý pozvánku na další hraní nedostává.“

Angus se široce usměje. „Tušíš správně, končíme.“

 Spencer zesmutní ani neví proč. Stejná scéna jako včera v noci. Lidé šoupou židličkami, usrkávají poslední zbytky pití, platí servírce a odcházejí porůznu domu.

„Angusi, řekni mi, kdo to hrál včera pozdě v noci?“

„Nevím, o kom mluvíš.“

„Ale víš.“

„Možná ano, možná ne. Měl bys jít. Když budeš mít chuť si zahrát, přijď.“

 

tajemny pianista 2

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.......

(Chiky, 30. 9. 2009 21:24)

XD sice sem to cetla vcera takze uz nejsem tak v obraze ale okomentovat to musim XD tak trochu mi to pripomnela me...kdyz se dycky nedokažu bavit na nějakých akcích..a mrzutě odcházím raději dřív než ostatní XD no a pak ty momentky kdy se tam chlapci producirovali v hotelu nazi XD to taky nemelo chybu...jak rikam uz nejsem v obraze a proto du na druhy dil XD dikkyy

:-)

(Lachim, 29. 9. 2009 9:42)

Mám jeden malý dotaz. Kde se nachází bar U Černé kočky. Po přečtení mám zatracenou chuť tam zajít. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.

ahhhJ

(Milwa, 28. 9. 2009 20:01)

Je to zase uplně něco jiného a moc se mi to líbí:3 Hlavní postava je mi sympatická a člověk je sám zvědavý jak to dopadne:D

...

(tess, 28. 9. 2009 15:32)

tuším že tahle povídka bude jedna z mích oblíbenějších. už se těšim na to jak se ti dva zase potkají. taky by mě docela zajímalo kdy se všichni dozví kdo ve skutěčnosti je.
těšim se na další kapitolu. doufám, že bude brzy.

...

(Lady Slashet, 28. 9. 2009 15:31)

Tleksám ti . Za začátku se mi sice příběh moc nelíbil , ale potom jsem se pomalu začala orientovat a zase mě to do sebe zatáhlo . To se má tak , když má někdo přiřozený talent na psaní , tleskám ti .