Shounen - ai povídky

Nový život  - 10.

Oblačná zákoutí

 

Wei WuXian s Wen Ningem jsou v takovém šoku, že nestihnou nic udělat, jen zírají na zhroucenou postavu pod nohama.

„Omdlel?“

„Omdlel,“ potvrdí jako ozvěna Přízračný generál.

„Myslíš, že můj vzhled je trochu moc?“ Dřepne si a jemně píchne omdlelého do obličeje.

„Myslím, že ano. Co mám udělat?“

„Dones vodu.“

Než stačí to doříct, už má u sebe mísu s vodou a hadříkem. „Ach Lan Zhane, lásko, co mi to děláš?“ Poklekne, položí si jeho hlavu na svá kolena. Namočí svůj kapesník a přiloží na hladkou tvář. Pomalu ho otírá a čeká, až se probere.

„Probírá se,“ zbytečně ho informuje Wen Ning.

„Já vím. Lan Zhane, no tak probuď se. Není ještě devět!“ oznámí mu vesele.

„Wei Yingu?“ Posadí se a kašle na to, že sedí v bílém oblečení na zemi. Nevěřícně ho pozoruje. Nějak si nemůže ten vzhled srovnat v hlavě.

Postava se zvedne a zatočí se s rozpaženýma rukama. „V celé své kráse,“ potvrdí s úsměvem. Začne ho tahat nahoru, jenže skutečně má málo síly, tak to je jako strkat balvan do kopce. Wen Ning se do toho neplete. Nakonec se sám Lan Zhan postaví. Dívá se na ženskou postavu. „Pojď, sedni si, nebo opět omdlíš.“ Pokyne rukou k hrubě sbitému stolu s třemi židlemi.

„Omdlel by každý,“ řekne a napije se vody, potom si dá druhý šálek. Nyní skutečně by potřeboval nějaký alkohol. Tohle by asi každý nepřežil. Najednou se mu zadívá do očí. Úlevou se skoro roztřese. Je to on.

„Jsem to já,“ potvrdí mu a napije se taky. „Wen Ningu, hlídej.“

„Proč?“ přijde okamžitě.

Wei WuXian mávne rukou. „Raději se neptej, je to na dlouho. Jednoduše ti představuji slečnu Jin MuYao ze sekty Jin z Lanlingu. Neměl bys tolik pít. Omlouvám se, takhle jsem si naše setkání nepředstavoval.“

Lan Zhan strnule přemýšlí, sklouzne po těle, co sedí naproti němu, potom mu to dojde. Málem, že nezalapá po dechu nad tou absurditou, ale optat se musí. „Neříkej, že chtěli tě provdat za tvého bratra!“

„Jistěže chtěli,“ potvrdí mu znechuceně, potom se ušklíbne. „Utekl jsem rychlostí blesku. Prosím tě, tomu bych nesvěřil takhle jemnou dívku ani náhodou. Mám ho rád, ale zas tak ne.“

„Uch.“ Upřímně by… Počkat… „Oni netuší, koho povolali?“

Wei WuXian se zasměje. „Netuší,“ potvrdí pyšně, sám se sebou spokojený, že je takhle napálil. „Dalo to práce je oklamat, ale nakonec se to podařilo, jenže je tu háček a velký.“

„Jak to že to neví?“

„Protože chtěli povolat někoho jiného. Tahle dívka měla dost rozumu, aby jim to zatrhla, i když nerozumím, odkud vzala mé jméno, hm. Nejspíš vůbec nechápala, co se děje, přesto v posledním okamžiku zaměnila jména a povolala mě. Nevím, zda mám být vděčný nebo ne.“ Zamračí se, napije se. „Je slabá. Nemá žádnou kultivaci, jádro nulové. Co jsem vyrozuměl z povídání služek, celou dobu byla upoutaná na lůžku a ani její duševní stav nebyl úplně normální. Obdivuji ji, že se jim vzepřela. Touhle dobou už by byla v posteli mého bratra,“ řekne přímočaře. „Popravdě je to asi přesně ten typ, co se mu líbí a jakékoliv jiné nedostatky vyvažuje příslušenství k sektě Jin.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel, proto se ptám.“

„Já taky ne a to jsem snad znal všechny klepy, které se tehdy zrodily i umíraly. Docela tomu chápu. Nikdo se nechlubí nemocnou napůl mrtvou dívkou. Nevypadá to dobře na veřejnosti a ne u zvlášť tak pyšné sekty jako Jin. A jen tak mimochodem, ani nepřišli na to, že je to docela dlouhodobá nepěkná kletba. Diletanti!“ odfrkne si.

„Kletba?“

Wei WuXian přikývne. „Když se na to podívám za jakékoliv strany, tak někdo musí sektu Jin skutečně nenávidět. Jen mě štve, že mě do své hry míchá.“

„Tam jsem ztratil stopy, když jsem hledal toho, kdo na tebe poslal ty psy.“

„Fuj!“ otřese se. Naštěstí v sousedství není žádný pes.

„Proč jsi nepřišel do Oblačných zákoutí?“

Jemný povzdech a pohled na milovanou tvář. „Popravdě moje první kroky směřovaly sem. Pak jsem začal přemýšlet. Nechci dělat potíže mezi vámi a sektou Jin.“ Lan Zhan přikývne. „Vyžadovali by mě a jak tě znám, nedal bys mě.“ V tom má pravdu. „Tak jsem se zatím schoval sem, jen nevím, za jak dlouho mě najdou.“

„Ochráníme tě.“

Wei WuXian zavrtí hlavou. „Já vím, ale ne. Musíme vymyslet něco jiného a za druhé…“ Odváže si stuhu z chrániče, když si v půlce něco uvědomí a zadívá se na zvláštní oděv Lan Zhana. Měl takovou radost, že ho vidí, že toho nového doplňku na jeho šatu si nevšiml. „To je…“ Ukáže na černý doplněk na bílém oděvu. Vypadá jako pěst v oku. Toho by si snad nevšiml jedině slepý.

„Spálil jsem to tělo, já…“ Líce se mu potáhnou jemnou červení. „Nechtěl jsem… Chtěl jsem si tě pamatovat.“ Neřekne, že pro něj má speciální význam.

Wei Yingovi zjihne srdce. Jeho velký králíček. Tolik ho miluje. Rychle si odmotá stuhu na chrániči a vykasá rukáv. Ukážou se ošklivé jizvy. Některé jsou bledší, jenže tyhle jsou skoro čerstvé.

„Kletba povolávání.“

„Ano.“ Stáhne rukáv.

„Jaké jsou podmínky? Napsala ti to?“

Wei WuXian zavrtí hlavou. „Ne, řekli mi to oni. Musíme vymyslet, jak jí obejít. Nehodlám tančit podle jejich not.“ Zamračí se.

„Jak se tak mohli zachovat? Jak? Wei, co požadovali? Řekni to!“ řekne přísně, když vidí, jak mlčí. „Bude to?! Nebo jim vyhlásím válku!“

„Ne! Tak dobře, je to trapné. Prostě se musím oženit a mít děti!“ vyhrkne vztekle.

Lan Zhan oněmí. Kdo kdy slyšel takové podmínky? Jak to mohli provést? Ne, musel špatně slyšet. „Co… že?“

„Slyšel jsi dobře. Už měli vybraného ženicha, mého bratra no a těšili se na děti. Víš, jak dopadá ten, kdo nedodrží podmínky úmluvy.“

„Roztrhá ho to na kusy, jak tělo, tak duši, která se už nikdy nezrodí,“ zopakuje poměrně neznámou poučku o povolávání.

„Musíme najít, jak to obejít.“

„Jistě. Chtějí děti své krve. Kdo?“

„Paní.“

Lan Zhan přikývne, rozhlédne se kolem sebe. „Budeme muset najít nové místo, tohle je nevyhovující.“

„Děkuji. Jen ti přidělávám…“

„Zmlkni.“

Nedává to na sobě znát, ale je nasraný, pomyslí si Wei WuXian a nediví se. Takové podmínky, to je skutečně nemorální a skandální. „Co uděláme?“

„Nejdříve najdeme jiné místo, tady tě najdou za prvé. Za druhé podmínky jsou otřesné, nebudeš tu bydlet. Za třetí není tu žádný přehled, kdo okolo prochází. Taky kdyby se bojovalo, tak to odnesou lidé kolem. Wen Ning tě bude chránit dnem a nocí. Postavíme bariéry. Jak moc máme času?“ Vykasá mu opět rukáv a zaskřípe zuby. Dovolili si krapet moc.

„Asi tak rok a půl, víc ne. Nedívej se na ně.“ Spěšně je zakryje, potom omotá stuhou. Je rád, že jsou schované. Tak nějak se cítí potupně. Daleko hůř, než když se vrátil poprvé.

Štíhlé prsty zvednou ruku a přiloží si ji ke rtům. Vtiskne na látku jemný polibek. „Nevadí mi to.“ Nerad ho opouští, ale nemůže jinak. „Půjdu najít ten domek. Nejraději bych tě odvedl k nám, ale máš pravdu, že by mohly vzniknout kvůli tomu rozbroje. Skutečně, jsou až moc odvážní určit takové podmínky. Na druhou stranu jsi jejich členem, takže je musíš poslouchat. Žádná sekta by se za tebe nepostavila, nemohla by.“

„Je mi jí líto. Za nic nemohla.“

Lan Zhan přikývne. „Wen Ningu!“

„Ano, druhý pane?“

„Budeš chránit pan Weie svým životem.“

„Vrať se brzy.“

Lan Zhan přikývne. Odchází vzteky bez sebe. Nechápe, jak se vůči němu takhle mohli zachovat. Jasně vidí, že ta dívka skutečně byla nemocná. Ten rituál mohl ji zabít. To jsou tak chtiví?

Jakmile vyjde ze dvora, začne přemýšlet, kde by mohl najít něco vhodného. Nejraději by ho odvedl k nim, jenže pokud zachytí jeho stopu… Bude muset svést z jeho stopy psy sekty. První co udělá, zajde do nejbližší směnárny. Nehodlá kupovat žádný dárek, protože žádnou svatbu nepřipustí. Tichým hlasem se prodavače optá, zda tu někdo zastavil šperky výjimečné kvality.

Je úspěšný až v třetí zastavárně. Odkoupí dvě jehlice do vlasů. Jak vidno, skutečně mají na sobě vyrytý znak bílé pivoňky. Na ulici se usměje. Nedostanou ho. Možná si tohle Wei neuvědomil, nebo spíš neměl na výběr a musel ty cennosti prodat. Tyhle nechá zpeněžit v jiných městech, takže budou pátrat dál, než jim dojde, že je to léčka.

Teď nějaký vhodný dům. Potom si vzpomene na jedno místo, které kdysi zahlédl z létajícího meče. To by mohlo být ono.

Vyrazí tím směrem. Je to spíš malé venkovské sídlo, ale ohraničené zdi a u vody, takže další úniková cesta, kdyby na ně zaútočili. Vyhoupne se na meč, aby podrobně ho viděl z výšky. K tomu je dost velké a hezké s malou zahradou a altánkem u vody. Spokojeně slétne na zem a obejde kolem zdi. Vypadá to, že je opuštěné, což mu taky vyhovuje, přitom dost blízko města. Líbí se mi to, přizná a Wei miluje vodu. Malou brankou vejde dovnitř.

„Co tu chcete?“ ozve se silný hlas muže s holí v ruce. Zpoza rohu budovy vykukuje ženská hlava. Udiveně si prohlíží muže v nádherné sněhobílé róbě. Vypadá jako by nesmrtelný sestoupil z nebes, takový jas z něho vychází.

„Dobrý den, omlouvám se, je to na prodej?“

„Zeptejte se na magistrátě. Nejspíš jo. Pán už tu dlouho nebyl. Rád tu lovil ryby, ale pak nějak vochořel a přestal jezdit.“

„Děkuji.“ Je to prostě jeho. Wei Ying miluje lovit ryby, tak se tu nebude tolik nudit. Na magistrátu mají skutečně záznam o prodeji a nemovitost se přestěhuje do majetku sekty Lan. Obdrží svitek o převodu majetku. „Tak vida, a nikdo nemůže říct, že to není hezký svatební dárek, jen to dostane někdo jiný,“ zamumlá si pro sebe. Vrátí se na místo, kde pobývá Wei WuXian. „Vlastně ne, dostane to jenom nevěsta.“ Tohle je skutečný paradox.

„Už mám místo,“ oznámí mu spokojeně.

„Tedy, Lan Zhane, jsi skutečně efektivní!“ zvolá nadšeně a vrhne se mu kolem krku. Vlepí mu pusu na jemnou tvář. „Jsi dokonalý. Jdu zabalit. Jen je škoda peněz za pronájem domku.“

„Hm.“

Sleduje, jak balí ženský šat do látky, nějaké ozdoby a věci. Natáhne ruku, aby mu to vzal.

„Ještě si to dokážu nést sám!“ rozzlobí se Wei WuXian. „Jsem sice slabý, ale zas ne tolik. Och, promiň,“ zamumlá, když si uvědomí jeho pohled na jeho hruď. „I tak, nech to být. Kdyby něco, musíš mě bránit. Nesnáším to!“ zavyje najednou. Lan Zhan nic neříká. „Cítím se tak bezmocně, tak hnusně! Nechápu, co jsem komu udělal, že jsem vyfasoval tohle tělo.“

Lan Zhan uvážlivě řekne. „Kdo jiný by ji mohl lépe pomstit než ty? Musela trpět.“

Wei WuXian zmlkne. „Máš pravdu jako vždy. Musela mě zvolit naschvál. Mohla ještě žít. Dost jsem přemýšlel o její situaci,“ řekne, když zavírá dveře od domku, „a myslím, že to byla Odražená kletba.“

„Co je to?“ zeptá se zvědavě.

Wei WuXian si nasadí klobouk s černým závojem. „Když osoba, která nemá dost zkušenosti, hodí na někoho kletbu a neověří si, že oběť je dostatečně chráněná. V tomto případě kletba se odrazí a spadne na nejbližšího příbuzného. Takže, pokud někdo chtěl zničit paní Jin, padá úmysl ublížit ji na její dítě. Kdyby chtěl zničit mě, potom kletba spadne na nejbližšího možného příbuzného, v tomto případě na matku. Ta kletba je dost stará. Je možná, že to byla jeho první. U dalších už tu chybu neudělal. Samozřejmě, že když jde o Odraženou kletbu, pak je daleko slabší. Dotyčná osoba si mohla pár dní poležet s nějakou bolístkou, ovšem ta druhá většinou trpí celé roky, dokud by to někdo z ní nesundal. A jasně pachatel to neudělá, protože ji nehodí sám na sebe, což by se nejspíš stalo. Pak by se jí nemusel tak snadno zbavit.“

„To dává smysl, ale nikdy jsem o tom neslyšel.“

„Je to málo známé. Možná bys později mohl na mě použít nějaké očistné a uzdravující melodie. Zatím jsem neměl moc času to zkoumat hlouběji. Lan Zhane, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi mě našel.“

„Skutečně, máš velké znalosti.“ Zamrazí ho, když si vybaví, že nebýt prosby jeho bratra, vůbec by netušil, že Wei Ying se vrátil nazpět.

Wei WuXian mávne rukou. „Kam jdeme?“

„Jdeme se podívat na tvůj svatební dar.“ Oči se mu usmívají. „Bude se ti líbit.“

„Co je to? A pro mě?“ Oči mu září, rty se usmívají, i když přes závoj není nic skoro vidět. Je šťastný, že má u sebe Lan Zhana. Dotkne se jeho ramene. „Stýskalo se mi po tobě.“

„Mě taky. Nebýt Wen Ninga…“ nedořekne, že by ukončil život. Skutečně začíná věřit, že pro Wei WuXiana není nic nemožné.

„Nechtěl jsi provést nějakou blbost! Že ne? Víš, že tohle je vyhrazeno mně. Měl jsi tu zůstat a na mě čekat.“ Zakroutí hlavou a tiše řekne. „Nevím, co bych dělal, kdybych tě tu nenašel.“

Lan Zhan je najednou rád, že mu v té ´blbosti´ Přízračný generál zabránil. „Musíme zkusit objevit, kdo poslal na tebe ty psy.“

„Určitě ho najdeme. Mám takové zvláštní tušení… To je ono?“ Vzrušeně zatleská a hrne se k velkým dveřím ve zdi. „Je tu nádherně!“ zvolá nadšeně, když vejde dovnitř.

„Ano.“ Hřeje ho jeho radost. Jako by mi srdce tálo, pomyslí si Lan Zhan. Vrátilo se jaro, zima zůstala za dveřmi. „Myslel jsem si, že budeš rád u vody, abys mohl lovit ryby.“

„No jistěže budu! Že váháš! Jsi úplně dokonalý!“ Vrhne se mu kolem krku, jenže zapomene na klobouk, který ho bouchne do brady. Strhne si ho, povyskočí, protože je ještě menší než dřív a vlepí mu pusu. Nadšeně odtančí do svého nového domova. Nestačí žasnout nad tím, jak to perfektně vybral. Jako by to tu bylo postaveno pro ně dva. Už přesně vidí, jak sedí v altánku u vody a hrají na nástroje.

„Stát!“

„Lan Zhane! Pomoc!“

Dotyčný se vyděsí a vrazí dovnitř s mečem v ruce. Rozhlíží se, kde je nebezpečí, potom stočí zrak na dívku v černém, která ukazuje na muže s holí. Povzdechne si. „To je jenom správce domu. Zde je kupní smlouva.“ Podá mu ji.

Ten ji vezme, rozvine a přikývne. Podívá se na oba. Ten v černém je skutečně dost divný. Je oblečen jako muž, ale podle vysokého hlasu je to určitě žena. „Hned se sbalíme.“

Lan Zhan se na ně dívá, potom po prostředí. „Jste dva, že? Co kdybyste zde zůstali a starali se o mou ženu? Jste volní?“

„Vaše žena?“ Teprve teď si uvědomí jednu věc. Stužka na čele a vyšívaná oblaka. Takže někdo ze sekty Lan, jen proč je zde a neodejdou nahoru? Podivné.

„Ano. Je s tím nějaký problém?“

„A kdyby byl tak si je stále mohu zavázat,“ zasměje se uličnicky Wei WuXian.

„Nezlob.“

„Nezlobím, ale budou mluvit.“

„Nebudou, že?“ pevně se muži podívá do očí.

Ten se otřese, když tam vidí smrtící chlad. „Ne, pane. Hned uklidíme a připravíme ložnici, potom se pustíme do zbývajících místnosti. Všechny místnosti jsou zařízené. Pokud chcete něco změnit, stačí říct, i když na náročnější opravy bych musel někoho najmout.“

„Mám hlad.“

„Manželka zatím něco uvaří.“

Wei WuXian se dívá, jak odběhl někam dozadu. S jistým kalkulujícím chladem v očích se za nimi dívá. „Pohlídám si je.“ Na to ještě sílu má.

„Dobře, zůstanu tu dneska a zajdu… Och, zapomněl jsem na ně. To nic. Tady máš nějaké peníze.“ Vytáhne vyšívaný sáček. „Zajdu nejdřív do naší knihovny, a pokud něco najdu, potom ti to dám vědět.“ Přistoupí k němu, vezme ho za ruku a přiloží si ji k tváři. „Miluji tě. Jsem rád, že ses vrátil.“

„Já taky, i když jsem si svůj návrat představoval jinak. Jak obejdeme tu kletbu, tak zjistím, jak si zajistit jiné tělo. Skutečně je nevyhovující. Je tu krásně. Děkuji.“ Obejme ho kolem pasu. Těší se z jeho tepla, přímo z něj čerpá sílu. Je to tak uklidňující ho mít u sebe.

„Půjdu.“

„Dobře.“ Dívá se, jak zavře dveře, potom najednou vzhlédne k obloze, protože dům obklopí neviditelná bariéra. Oči mu prostoupí vřelost. „Děkuji ti.“ Konečně může trochu klidněji spát. Má po boku Lan Zhana a Přízračného generála. S těmi dvěma se mu nic nemůže stát. Nejdřív prošmejdí všechno kolem. Hned si zabere jednu z ložnic, když zesmutní a prohlédne si svou postavu. Skutečně tohle musí změnit. Ale vše popořádku. Nejprve musí odstranit kletbu, potom začne uvažovat nad tímhle. Netouží prožít život jako mnich.

„Paní, jídlo.“

„Děkuji, hned jsem tam.“ Vstane, uhladí si vlasy a jde se posadit k jídelnímu stolu. Povzdechne si. Zvykl si jídat s někým. Aspoň kolem měl služebnictvo. No… a nabere si pořádnou porci, potom se zašklebí. Bude tu muset zavést jistá pravidla a změny začnou v kuchyni.

 

„Bratře?“ Po schodech do Zakázané komnaty sestoupí vysoký muž podobný tomu, co sedí u stolku a listuje v knize. „Nejsi tu už nějak dlouho? Něco hledáš? Měl by ses aspoň najíst.“ Položí na stůl koš s jídlem. Od té doby, co se vrátil z Gusu, je jako vyměněný. Taky nepřinesl žádný dar, i když mu řekl, že je koupený. Doposud nepřišel na to, co to vlastně koupil. „Pomohu ti.“

„Omlouvám se.“ S těmi slovy odloží knihu. „Právě jsem to dokončil. Nic tu není.“ Vůbec nevnímal únavu a hlad, jednom pátral potom jak pomoct Wei WuXianovi. Jedině, že by tu informaci měli v Quinghe – Nečisté říši. „Budu muset odejít k bratrovi Nie.“ Vypátral poprvé, jak povolat Wei WuXiana, potom musí mít o tom nějaké knihy a svitky.

„Samozřejmě, ale nejdřív se najíš. Sice nemusíš tolik jíst, ale začínáš být průsvitný.“ Vezme koš a bedlivě sleduje bratra. Skutečně vypadá jako duchem nepřítomný. „V Gusu je zítra svátek Dračích člunů. Přemýšlel jsem, že by učňové mohli dostat volno. Nemohu jít, zastoupil bys mě?“

Lan Zhan má na jazyku, že nemá čas, když si vzpomene na Wei WuXiana. Ten zbožňuje festivaly, svátky, podivné i narozeniny, i když nechápe, proč by to měl někdo slavit, takže by ho to bavilo. Mohli by jít spolu. Jemu to moc neříká, ale rád se dívá na Weie. „Dobře,“ přitaká, čímž svého bratra šokuje. „Máš pravdu, mám hlad.“

„Něco se stalo?“

Mladší muž zaváhá. „Potom ti to řeknu. Je to moc komplikované. Žáci budou mít radost.“

„Doufám. Lan JingYi!“ přivolá si k sobě učně, který s ostatními přišel do knihovny.

„Ano?“ Dívá se s napětím, proč ho povolal samotný vůdce sekty. To bude něco důležité.

„Zítra se dole pořádá slavnost…“ Bezmocně zavře oči, protože ho přeruší vysoký jekot. Na okamžik si řekne, že nedá jim povolení, načež si připomene bledou tvář svého bratra.

„Omlouvám se.“

„Po slavnostech si přijdeš pro trest. Máte svolení jít dolů.“

„Zítra v poledne u brány.“

„Ano, HanGuang- June!“ Ukloní se a nadšeně odtančí.

„Za chvilku to budou vědět i ptáci na obloze. Je tak upovídaný, až je to neskutečné a nyní jídlo.“ Odvede ho k altánku, kde položí koš s jídlem. Otevře a naservíruje mu okořeněné jídlo, jenom koláčky jsou sladké. Dívá se, jak jí a je duchem nepřítomný. Potřese starostlivě hlavou. Ptal se i Lan Yuana na to, jenže ten řekl, že je brzy opustil a vrátil se až pozdě v noci. Vypadal takový nesvůj, ale určitě mu nelhal. Když nad tím potom přemýšlel, tak tohle jednání bylo na jeho bratra dost neobvyklé, protože je velmi zodpovědný, a i když má ve zvyku dávat svým učedníkům určitou volnost, tak nikdy na ně nezapomíná. Tady to vypadalo, že skutečně na ně zapomněl.

„Děkuji.“

„Za co?“ řekne s úsměvem a poskládá nádobí do koše. „Už jsem se bál, že mi tam zemřeš hlady. Och, mohu po tobě poslat nějaké listy do Nieghe?“

„Samozřejmě. Hned vyrazím, jak přivedu učně ze slavnosti.“

„Dobře. Bude devět. Je tu krásně. Už dlouho jsem neviděl Wen Ninga. Nestalo se mu něco?“

„Ne. Je v pořádku. Někam jsem ho poslal.“

„To jsem rád.“ Dívá se, jak vstane, vezme koš a nese ho směrem ke kuchyním, potom najednou ztuhne, jak se dívá na stůl, kde bylo před chvílí jídlo. Když se vrátil a oznámil mu, že Wei WuXian je mrtvý, tak nijak si jídla nehleděl. Vlastně snědl, co mu bylo předloženo. Co se vrátil z Gusu, tak najednou opět vyžaduje ostrá jídla, jako když… Mohl by… Ne, to není možné. Nebo snad ano? Začne přemýšlet, co by se stalo, kdyby se Wei WuXian opět vrátil. Kdyby vzal tu skutečnost, že žije a někde se schovává, potom by tu nebyl Přízračný generál a Lan Zhan by byl na vrcholku blaha. Jenže je tu sám, mladý pan Wei nikde. Tohle je skutečná záhada. Stačí si počkat, řekne optimisticky, když zaduní gong oznamující devět hodin.

 

Druhý den všichni vzrušeně postávají u brány, když se objeví HanGuang-Jun způsobně se seřadí do dvojstupu. Nejraději by ho popohnali, ale jsou rádi, že mají příležitost vypadnout, k tomu na svátky, takže v městě bude spousta lákadel. Lan Zhan se postaví do čela. Dobře si uvědomuje vzrušení žáků, které je daleko větší, než když jdou na Noční lovy. Než vstoupí do města, zastaví, otočí se k nim. „Po půlnoci všichni budou v taverně.“ Neříká, jak se mají chovat. Všichni se po sobě podívají. Taková volnost! To se musí využít. Hnou se kupředu, jakmile vstoupí do města, Lan Zhan je zavede do taverny.

„Pokoje pro všechny.“

„Omlouvám se, nemáme pro všechny, ale soused má nějaké pokoje volné, pokud vám to nevadí. To víte, je festival a přijeli sem i ze sousedstva, tak jsme plní.“

„Samozřejmě. Prosím, zařiďte to. Každý bude vědět, kam má jít. Lan SiZhui, dohlédni na to a rozděl pokoje.“

„Ano, pane.“ Začne třídit. Ti, kteří dostanou klíč, se vypaří tak rychle, jak to jenom jde. Nakonec vyjde to tak, že v první taverně bydlí chlapci a v druhé skončí za veselého chichotání děvčata. Nakonec zbude Lan SiZhui, který vyčerpáním si otírá čelo.

„Jdeme!“ Chytí ho za ruce jeho spolubydlící a odtáhnou na rušný trh.

HanGuang-Jun jde směrem k řece. Vstoupí do domu a překvapí ho klid, který tu vládne. Sevře se mu srdce, když uslyší nadávku. Uleví se mu tak, že se na okamžik opře o strom. Na moment dostal strach, že ho chytli a odvedli. Vyrazí k vodě. Dívá se, jak se pere s rybou na udici. Počká, až ji uloví. Stále v stejném oblečení, pomyslí si. S něhou se dívá, jak rybu dává do proutěného košíku.

„Wei?“

„Lan Zhane!“ Vletí mu do náruče, nadýchne se vůně santálových tyčinek a chladu. „Konečně jsi tu. Podívej se, mám tři ryby, tak akorát na večeři. Zůstaneš tu?“

„Ne, jdeme na festival.“

Wei WuXian nadšeně zapiští. „Promiň, odporný hlas.“

„To je dobrý.“ Jde za ním. Udiveně sleduje, jak jde za paraván. Najednou odtamtud vyběhne dívka, která se zatočí dokolečka. „Co myslíš? Líbí se ti?“ Ukazuje mu modré šaty s tmavomodrým vyšíváním a lemováním doplněným bílým kratším pláštěm. „Ještě si vezmu klobouk. Kdybych šel v mužském, každý by se divil. Ke své lítosti nedokážu ženské rysy obličeje zamaskovat a nechci, aby si každý na tebe ukazoval. Tajemná dáma s mladým panem ze sekty Lan.“ Zasměje se té absurdní představě. Hned si na vlasy nandá klobouk s bílým závojem.

Je šťastný, tak já taky, pomyslí si. „Dobře.“

„Jsem moc rád, že se odtud dostanu. Už jsem se tu nudil. Kdybych mohl aspoň kultivovat, jenže nemůžu. Měli pravdu, když mě před tím varovali. Moc jsem jim nevěřil. Vždy musím jen po chvilkách. Jak dlouho medituju, můj stav se zhorší. Což ukazuje na tu kletbu. Ještě jsem to vůbec nerozluštil. Půjdeme?“

„Jistě.“ Vyjdou z domu. Jenom Wei WuXian natočí hlavu směrem, kterým tuší Wen Ninga. Od té doby, co sem přišel, nezaznamenal jedinou potíž. Zadoufá, že ho možná ztratili z očí, pak to zavrhne. Lidé z Kapří věže jsou dobří, nesmí je podceňovat.

„Vše dobře dopadne.“

„Já vím. Díky moc. Jé, podívej se!“ Hrne se k prodavači, který má sladké ovoce. Jeden popadne a ukousne, potom ho napřáhne směrem k Lan Zhanovi. Ten zatím zaplatí.

„Sladké ovoce! Vyšívané šátky! Hračky!“ překřikuji se prodavači silnými hlasy. „Lampiony! Nádherné lampiony! Nechcete jehlici? Slečně by moc slušel. Stříbrné! Krásná práce!“

„Hezké,“ řekne bez zájmu Wei WuXian, potom se zadívá na šátky. Zamíří si to k nim. Stáhne z tyče jeden a sevře ho. Je modrý jako obloha v létě, potom se zadívá na taštičky. Tahle! Popadne ji.  „Lan Zhane?“ Tan platí, když Wei WuXiana upoutá jemné zvonění. Zamíří si to tam. Lan Zhan za ním.

Wei WuXian přimhouřenýma očima se dívá na jemné zvonky. „Dejte mi tuto sadu.“ Ukáže na šest různě velkých zvonků. Potom ho zaujmou se střapci. Ty jsou už daleko propracovanější. „A tyhle dva.“ Sebere dva s modrými střapci a schová je do rukávu k sadě „Jsi skvělý!“ Jenom řekne, zatímco hotovost se stěhuje od Lan Zhana k prodejci. Popadne ho za rukáv a přitiskne se k němu. „Půjdeme se podívat na závody?“

„Proto tu jsme,“ ujistí ho.

„A po závodech na něco dobrého. Ryby počkají a zjistil jsi něco?“ Přistoupí k prodavači s jídlem a koupí sáček rýžových koláčků zabalených do rákosových listů. „Na.“ Jeden si vezme, druhý mu podá. „Určitě nám vyhládne. Tak zjistil jsi něco?“

„Ne. Proto půjdu do Nečisté říše. Když zařídil tvé vzkříšení poprvé, pak možná bude mít nějaké svitky. Je mi to líto.“ Pečlivě si ukousne kousek koláčku.

„V pořádku. Nemyslel jsem si, že to bude něco lehkého. Je rychlejší a lepší vykonat, co si povolávající přál, než zjišťovat, jak to obejít. Nebo to nesplnit vůbec a v tomto případě… Ne! Nehodlám opět zemřít a k tomu svoji vlastní rukou. Jednou to stačilo,“ zašeptá. Vezme ho za paži, jak se ho zmocní smutek.

V tu stejnou chvíli se stejným směrem otočí i Lan SiZhui. Vytřeští oči, z ruky mu pomalu padá tyčinka, na které jsou napíchnuté ovoce v cukrové polevě. Nemůže uvěřit tomu, co vidí. Protře si oči, aniž si uvědomí, že jeho oblíbená pochoutka se válí u jeho nohou. Tohle nemůže být duch. Žádný by se neopovážil napodobit HanGuang-Juna. Potom se pleskne přes tvář. Špatně viděl! Ženská postava a HanGuang-Jun. Prostě to byl někdo jiný.

„Je ti něco?“

„Ne, jen jsem asi špatně viděl.“

„Tady a dávej si pozor! Je toho škoda.“ Ukazuje na válející se ovoce u jeho nohou.

„Díky. Jdeme na závody.“ Vyrazí směrem k řece a s nimi snad celé město.

„Co budeš dělat se zvonky?“

„Ještě nevím, ale asi je upravím a pověsím je v altánku, aby odehnali pár vodních potvor, co tam sídlí. To je pro tebe.“ Podá mu tmavomodrý sáček s vyšívanými lotosovými květy. „A pro mě šátek.“ Ukáže mu se zářivým úsměvem bílého králíčka v trávě. Látka je jemná jako dech a krásně vyšívaná. „Taková náhoda, že měli tyhle motivy. Podívej se, kolik je tu lidi! Jsem mrňavá! Prd budu vidět!“ řekne neslušně a povyskočí.

Lan Zhan se podívá na drobnou dívčí postavu, potom upře zrak na lidi. Najednou je před nimi prostor, který vede až k řece. Postaví se a rozhlédnou se kolem sebe.

„Jsi dokonalý,“ řekne nadšeně Wei WuXian, který krásně všechno vidí. „Děkuji. S touhle výškou jsem na tom ještě hůř než dřív,“ postěžuje si mu a sáhne do sáčku pro další rýžový koláček. „Vezmi si. Mám nějaký hlad.“

„Mně to stačilo. Potom nakoupíme do domu.“

„Lan Zhane, že neprodáme ten dům, že ne?“ zažadoní zamračeně.

„Ne.“

„To je dobře. Přirostl mi k srdci,“ povzdechne si. Je tam krásně a k tomu žádná stěna s čtyřmi tisíci pravidly. Až tohle skončí, mohli by tam občas zajít a odpočinout si od přísných pravidel sekty.

„To je tou vodou.“

„Ano, myslím, že máš pravdu! Podívej se tam, jsou čtyři! To je nádhera, a jak jsou krásně pomalované!“ Nadchne se pohledem na lodě, které skutečně jsou pestře natřené. Nachýlí se, aby viděl na start. Vzrušeně poskočí, aby měl lepší výhled. Ve stejnou chvíli vyrazí spousta malých lodiček s lidmi a bubny, na které začnou bubnovat a jiní sypat do vody rýži a jiné laskominy. „Ryby se budou mít. Je to krásné. Myslíš, že bude ohňostroj?“

„Určitě.“ Malé lodičky se ztratí, aby nechaly volné místo pro velké dračí lodě. U startu zaburácí dav, že jedou. Kolem nich vysokou rychlostí, skoro na stejné úrovni, projedou lodě. Veslaři se činí, seč můžou a bubenicí udávají tempo. Nikdo nikam nespěchá, protože vědí, že později zatočí a skončí tam, kde začali. Wei WuXian vzrušeně se vyklání, aby viděl, kdy se vrátí, když se konečně ozvou první výkřiky a povzbuzování. Radostí povyskočí a sám začne křičet a povzbuzovat. Rozzářeně zvedne obličej k Lan Zhanovi. Takhle dobře se nebavil strašně dlouho. Když závod skončí, pomalu spolu odchází do středu města, aby se najedli.

„Je poslední a je moc dobrý.“ Rozdělá list a nabídne obsah Lan Zhanovi. Rozzářeně se dívá, jak ukousne. „A zbytek pro mě.“ Hned ho sní. Vůbec si nevšimnou zkamenělé skupinky mladých kultivátorů v bílém šatě se stužkami kolem hladkých čel, kteří sledují, jak jejich HanGuang-Jun je s ženou, ukusuje od ní podávané jídlo a odvádí ji pryč. Přimražení se dívají na místo, i když už dávno tam nejsou.

„A to ještě máš hlad?“

„Samozřejmě, že ano a pak, kdy se zase dostanu do města? Promiň, nestěžuji si, i když to tak vypadá, jen se trochu nudím.“

„Přiletím hned, jak to bude možné. Tady to vypadá dobře.“ Vejdou dovnitř a ještě stihnou se posadit na místo dost daleko ode dveří, takže na ně není vidět.“ Wei WuXian si stáhne klobouk a položí ho vedle sebe. Podepře si tváře dlaněmi a dívá se na Lan Zhana. Nemůže se vynadívat na jeho profil, jasné oči. Povzdechne si.

„Co je?“

„Nic, jen se nemohu na tebe vynadívat. Tolik se o mě staráš. Cítím se skutečně jak bezmocná dívka a štve mě to. Nejsem na to zvyklý.“

„Mně to nevadí.“

„Já vím. Je něco nového?“

„Přejete si? Jen se omlouvám, bude to chvilku trvat, máme plno.“

„V pořádku.“ Lan Zhan objedná pikantní jídlo a víno. Vypráví mu, co se nového událo. „I když popravdě se přiznám, moc mě nezajímalo, co se kolem děje.“

„Já to vím, to jsem hned poznal.“ Pohladí mu ruku. „Jsem rád, že tě mám. Oh, víno a nepij, sotva bych tě uzvedl.“ Nalije si. Tiše si povídají, co udělají, když začnou nosit jídlo. Wei WuXian se dostane do ještě lepší nálady, protože pije jako zastara. Oba odejdou dost pozdě.

„Opět mě neseš,“ prohodí k svému příteli a chytí ho kolem krku. Hlavu už bez klobouku si opře o jeho rameno. „ Hele hvězdičky!“ Ukáže rozpustile na právě začínající ohňostroj. „Modrá, červená, zlatá, ale nejkrásnější jsou stejně tvoje oči,“ polichotí mu. „Září jak hvězdy na noční obloze. Víš, co si myslím?“

„Copak?“

„Miluji tě. Jen nevím, kdy jsem se do tebe zamiloval.“ Políbí ho na tvář, potom sklouzne ke rtům. Jsou přesně takové, jaké si pamatuje. „Skutečně… stejné,“ zamumlá nesouvisle. „Už jsme doma? Škoda.“

„Mohu tě držet,“ nabídne.

„Ne. Chci do postele. Že tu zůstaneš?“

„Zůstanu.“

„Jsi prostě skvělý!“ vykřikne a rozhodí rukama. Klobouk, který držel v ruce, odletí do kouta.

Lan Zhan se zamračí. Vždyť toho tolik nepil, on nepil vůbec, naštěstí. Vypadá, jako by byl mírně opilý, jen si nějak nevybavuje, že by ho kdy viděl opilého. Strčí do dveří a vnese ho do ložnice. Položí ho. Sundá mu boty, potom svrchní oděv, i když chvilku zkoumá, jak na to. Nevrle si bručí, proč je to tak složité. Odvrátí zrak, když se ukážou prsa. Najednou je chycen za ruku a přitáhnutý.

„Spát. Je po deváté!“

„Dobře.“

Zachichotání ho trochu vytočí. „Tady.“

Lan Zhan se zadívá do tváře. Je krásná a usmívá se. Má krásný úsměv, jenže Wei WuXian vždy měl ten nejhezčí úsměv, jaký kdy viděl. I nyní. Proč má zavřené oči? „Nehodí se to.“

„Hloupost. Sem!“ Zatáhne za ruku, až se na ní převrátí. Rychle se odsune. Nějak nemá tu sílu říct Ne. „Přesně sem patříš. Nevzali jsme se?“

„Vzali.“

„No vidíš. Manželé mají spát spolu.“ Přetočí se na něj a spokojeně položí hlavu, jak byl zvyklý na jeho prsa. Ještě se zavrtí, pevněji ho obejme. „Můj,“ zadrmolí a opět se zachichotá, protože tohle většinou říkal opilý Lan Zhan.

Lan Zhan se smutně dívá na strop. Nechápe, proč zrovna Wei WuXian musí tolik trpět. Tolik smrti a přesto dokáže rozdávat úsměv a dobrou náladu. Jemně foukne na vlasy. Je to nezvyklé mít v náručí útlé tělo. Netuší, jak se k němu chovat, protože má pocit, že stačí jeden dotek a rozsype se, tak se mu nyní zdá křehký. Křehký, ale silný. Dokázal prakticky nemožné a on nemůže udělat nic jiného, než ji-ho ochránit. Chtěl by udělat víc, jen neví co. Najednou ucítí jemné doteky, potom polibek. Mimoděk ho to vzruší. Lenivé polibky pokračují a oděv jako kouzlem mizí.

„Wei, přestaň.“

„Hm… Nechci!“

Zní to tvrdohlavě, ale jak… Málem, že nevyjekne, protože se na něho posadí. „Můj.“

Musí být opilý, ale jak je to možné? Netuší co dělat, jenže osůbka na jeho klíně se dožaduje jednoho. Polkne. Nikdy se nemiloval s dívkou, takže… Zavře oči a představí si, že jsou u nich doma a v náručí drží Wei Yinga, což je pravda. Mimoděk mu hlavou prokmitne, že je to lepší, ale už nikdy Wei Yingovi nedovolí pít.

„To je ono!“ zabručí se zavřenýma očima Wei WuXian. Posadí se na svého miláčka, jak byl zvyklý a přinášelo mu to slast. Všechno ignoruje, kromě své touhy s ním být. Pohybuje se nahoru dolů, až vykřikne slasti. Dosedne a zabručí. „Neudělal ses, jak to?“

Lan Zhan pocítí vinu, přetočí ho pod sebe, ale stále má zavřené oči. Jsem blázen, pomyslí si, jenže nechci ho zklamat. Trvá mi to, ale zatvrzele pokračuje, dokud nevykřikne. Uleví se mu, že to dokázal.

„Hm, lepší,“ broukne Wei WuXian a sevře ho kolem zad. Zavrtí se. Konečně je mu dobře. Povzdechne si a usne.

Lan Zhan otevře oči a zadívá se do dívčího spícího obličeje. Nemůže tomu celému uvěřit. Vstane, posadí se a podívá se na ní. Je neupravená a nějak mu to vadí, přitom dřív to tak nebylo, naopak měl rád, když viděl, jak je rozcuchaný se stopami po milování. Cítil pýchu, nyní spíš vinu. Sevře rty. Musí napravit, co udělal. Donese mísu s vodou a otře sebe i Wei WuXiana. V duchu celou situaci proklíná. Uloží ho a sám se posadí vedle něj do lotosové pozice. Potřebuje se zklidnit. Tohle ho skutečně vytočilo.

„Lan Zhane? Co to děláš? Proč medituješ? Stalo se něco?“

„Už jsi vstal?“

„Ano. Jen mě bolí hlava. Byl jsem opilý, že? Hned ti to vysvětlím,“ řekne, když vidí jeho výraz. Jak někdo může myslet, že je ledovec, nechápe. „Zjistil jsem, že tohle tělo prostě špatně snáší alkohol, jenže když jsem tě viděl, k tomu ta atmosféra festivalu, měl jsem takovou radost, že jsem na to zapomněl. Omlouvám se ti. Nevyváděl jsem, že ne?“

„Ne víc, než obvykle,“ broukne.

„Uch, dobře. Skutečně, nevím, co mě to napadlo. Většinou si dám jen malý pohárek.“

„Neměl bys vůbec pít, když to špatně snášíš.“

„Máš pravdu. Už musíš jít?“

Lan Zhan přikývne, upraví si oděv a naloží boty. „Chci se co nejdřív vrátit.“

„Tak dobře. Počkej, vyprovodím tě. Je to pomačkané,“ řekne zamračeně při pohledu na svůj oděv, zatímco šat HanGuanga-Juna je bez poskvrny. „To je jedno.“ Rychle vklouzne do bot. „Dávej na sebe pozor.“

Lan Zhan jen přikývne. „Běž si ještě lehnout.“

„Asi ano.“ Chvilku se za ním dívá, potom jde dovnitř. Šaty zmuchlá a pohodí je do kouta. Vezme na sebe svůj obvyklý oděv a lehne si. Usměje se, protože postel ještě voní po Lan Zhanovi. Nechápe, jak je to možné, protože už vyzkoušel všechno možné, aby tu vůní uchoval. Po pár dnech vždy vyprchala. Přitulí se k polštáři a nadechne si. Ani si nevšimne, jak a usne.   

 

Lan Zhan vejde do hospody. Posadí se, udivený, že učňové tu ještě nejsou. Když už si dá druhý šálek čaje, zneklidní ho to. Popadne Bichen a vyjde nahoru. Už chce zaklepat, když zřetelně uslyší.

„Já tomu nemohu uvěřit!“

„Já taky ne.“

„Viděli jsme to jasně? Možná nás šálil zrak?“

„A co pan Wei?“ ozve se další hlas.

„Měli jsme zjistit, kdo to byl, ne tu mudrovat,“ ozve se jasný Lan Jingův hlas.

„Klid.“

Zaťuká.

Hlavy učňů se obrátí ke dveřím, potom k oknu. Zalapají po dechu a vyděšeně se na sebe podívají. Rychle vstanou a začnou se prohlížet, ale jelikož nešli spát a usedli do kroužku, aby si popovídali o tom neskutečném jevu, tak jsou jak ze škatulky.

„HanGuang-June.“ Ukloní se a dívají se na něj lehce konsternovaně.

Jako bych spadl z nebe, pomyslí si Lan Zhan. „Nebyli jste dole.“

„Omlouváme se, meditovali jsme společně, tak jsme zapomněli na čas,“ napadne spásná myšlenka jednoho z učňů. Všichni to ocení a zuřivě přikyvují. „Až nás z toho vytrhlo zaklepání,“ přidá se další.

„Dobře. Hned vyrážíme.“ Všem se protáhne tvář, když si uvědomí, jakou dostanou snídaní nahoře a jakou by jim předložili tady, ale žádný se neodváží ani špitnout. Poslušně sejdou dolů a staví se pro dívky, které trpělivě čekají u stolků a popíjejí čaj. Okamžitě se zařadí za ostatní a vyrazí nahoru. Všichni mlčí.

Lan Zhan má pocit, že je probodáván několika páry oči. Podle toho krátkého rozhovoru, co zaslechl, zřejmě ho včera někdo s Wei WuXianem zahlédl. Slabě si povzdechne. Budou si muset zvyknout. Popravdě on taky. Odvede je do obydlí a potom jde za bratrem.

„Hned ti dám dopisy.“

„V pořádku.“ Nalije si čaj a jemně vychutnává příjemné aroma.

„Bavili jste se?“

„Hm.“

„To je dobře. Tady. Nespěchá to.“

„Poletím.“ Právě že to spěchá. Netuší, jak dlouho tam bude a nechce se mu Wei WuXiana nechávat samotného. Snad tam něco najde, pokud ne, potom bude muset do Kapří věže. Nakonec něco někde najdou. Musí.

Vypadá zamyšleně, pomyslí si, když balí dokumenty do pouzdra na dopisy. „Bratře.“

„Ano?“

„Je skutečně vše v pořádku?“

„Promiň, zamyslel jsem. Něco hledám.“

„Ach proto tam jedeš. Mohu ti s tím pomoct?“

„Vlastně ano. Mohl by ses poohlédnout po svitkách na téma Kletby?“

„Jistě. Není problém.“ Neptá se, proč to chce, i tak je překvapen, že něco potřebuje a požádal ho v tomto směru o pomoc. Je zvyklý si všechno dělat sám. Ve městě se něco muselo stát. „Opatruj se.“

„Jistě. Děkuju.“ Za branou sekty nasedne na meč a vydá se dolů. V klidu stojí na meči a jen občas pohlédne dolů na krajinu. Bude muset cestovat dost dlouho a odpočívat, ale rychlejší způsob nezná. Konečně seskočí před bránami města. Jen doufá, že Nie Huasaing je doma.

„Vítejte.“

„Je Jeho excelence doma?“

„Je mi velmi líto, není, ale měl by se do tří dnů vrátit. Prosím,“ ukáže rukou dovnitř. „Nebo se chcete ubytovat v městě?“

„Ne, děkuju, počkám.“ Jde za strážným dovnitř, kde ho převezme správce.

„Pan HanGuang-Jun, jaká to vzácná návštěva. Prosím!“ Vede ho dál k domku s malou zahradou. „Bude vám to vyhotovovat?“

„Naprosto.“ Už je skoro tma, tak si nejdřív odpočine. „Chtěl jsem se na něco optat.“

„Ano?“ Hluboce se ukloní.

„Chtěl bych požádat o nahlédnutí do vaší knihovny.“ Nepředpokládá, že tam něco najde, ale člověk nikdy neví.

„Samozřejmě, jen do některých částí vám musí dát povolení Jeho excelence, omlouvám se.“

„Ne, je to v pořádku. Děkuju.“ Zavře za sebou. Vypadá to, že správce je vysoce efektivní. Místo, aby hned šel spát, posadí se a zavře oči.

 

„Děkuji ti za snahu pomoct.“

„Moc jsem nepomohl.“

Pár informací má, jen si nemyslel, že to tak dlouho bude trvat. Bratr Nie kvůli své pomstě sehnal opravdu úctyhodné množství svitků na toto téma. Jelikož nemohl mu nikdo pomoct, musel to vše přečíst sám. K tomu, jak se dozvěděl, co hledá, tak vyslal posly na všechny strany a ti přinášeli další a další svitky a knihy. Nikdy by neřekl, že bude tak efektivní, a že se v něm skrývá tak dobrý organizátor. „Něco přece jen mám. Děkuji.“

„Já jsem dlužníkem. Je škoda, že… Nechme toho. Připravil jsem koně. Ne, ne, ne, bratr Wei by mě ještě strašil ze záhrobí, kdybych tě nechal v tomto stavu jet. Celé dny ses jen díval do svitků. Bude to jistější než letět na meči.“

„Děkuji.“ Nasedne na hnědáka a pobídne.

„Opatruj se.“ Otočí se s úsměvem a smutkem v očích. Má tolik povinnosti…

„Jeho…“

Už to začíná a rozvine vějíř. Je zvědavý, co se kde stalo. Potom si vzpomene na svého Velkého bratra. Byl by na něj pyšný a bude! Splní jeho představy, i když možná trochu jinak, než si to představoval.

 

Konečně jsem sem dojel, pomyslí si Lan Zhan, sesedne a vezme koně za otěže. Bratr Nie měl pravdu, protože skutečně první den na koni usnul a spal jak zabitý. Probudil se na něm v noci, kolem něco hladového chodilo, ale kůň trpělivě stál. Vůbec nechápe, co se tehdy stalo.  

Rovnou si to zamíří k Wei WuXianovi. Určitě si dělá o něj starost. Uváže koně venku a vejde dovnitř. Určitě bude u vody, takže zamíří si to k malému pavilonu. Skutečně tam je. Sedí na zábradlí a hází něco do vody. Vypadá docela zamyšleně. Kolem zní… Jemné chvění… Zvonky, které vytvářejí vlny, které ochraňuji oblast před zlými věcmi. Pěkný nápad a užitečný. Sejde dolů.

„Wei…“

„Lan Zhane, konečně!“ Hodí do vody zbytek krmení, odhodí misku na stůl a zamíří si to se širokým úsměvem k svému příteli. Obejme ho, když najednou se otočí k altánku, pár kroků k nádobě a zvrací.

„Wei Yingu!“ zvolá vyděšeně Lan Zhan a hrne se k němu. „Co je ti?“

Ten zamává rukou, aby ho nechal být. „Pryč ode mě!“ zvolá, když si otře ústa kapesníčkem. Nalije si z konvičky a rychle se napije.

„Co je? Je ti špatně? Jsi nemocný?“

Wei WuXian málem že nevyprskne smíchy. „Ne, dobrý. Nic to není.“

„Nelži. Co se tu děje?“

Je zamračený a jde z něho strach. Jenže má to říct, nemá… Má na to právo, jen se bojí jeho reakce. Hloupost, bojí se zbytečně.

Vypadá tak vážně, snad se nic nestalo. „Našli tě? Kde je Wen Ning?“ rozhlédne se kolem, ale nikde ho nevidí, přesto… je tu poblíž. Oddechne si.

„Nic mi není! Klid. Jenom jsem těhotný.“

 

The untamed - Předstírání - 11.