Shounen - ai povídky

 

Opět na začátku  - 8.

Oblačná zákoutí

Žena v červeném, když odejde od muže v nákladném bílém šatě, se vydá hlouběji do jeskyně, kde je v přízračném svitu leží na velkém oválném kameni Wei Wuxian. Hledí na něj. Její pán. Jedině on ji může poroučet. Kdyby nedal příkaz nikomu neublížit, potom by toho muže jasné pleti a oči roztrhala na kusy. Ještě asi dva dny a jeho síla se obnoví, tělo se uzdraví. Otočí se a vydá zpět. Pozoruje Wen Ninga, jak nese pokrývku. Ušklíbne se. Je až moc člověkem na rozdíl od ní. Rozeběhne se lesem a kontroluje, zda bariéra je v pořádku. Vše jak má být. Odstrašující amulety a bariéry jsou v pořádku, i když ona by je překonala mrknutím oka. Po prohlídce se vrátí do jeskyně. Bude tu, dokud bude potřebovat ochranu, poté se uloží k ostatním.

Wen Ning položí deku vedle meditujícího pana Lana, pak odejde. Posadí se venku a smutně prohlíží okolí, když k němu přijde žena v rudém.

„Miao?“

„Stýská se ti.“

„Ano. Mělo to tak být.“

„Nyní tě už nikdo nemůže ovládnout.“ Zahledí se na krk.

„Ano a jsem tomu rád. Pan Wei se snažil. Dokonce zachránil sestru. Mám strach.“

„Z čeho?“

„Já nevím. Je to jenom pocit.“

„Ochráníme ho. On…“ Kývne směrem k jeskyni.

„Patří k sobě.“ Žena slabě povzdechne. „Miluji se. Nechápu, co se stalo.“ Skloní hlavu. „Sestra mi poručila, abych je oba poslouchal. Zachránil Yuana, snažil se i nás. Nikdo ho neposlouchal.“

„Vím, pozorovala jsem je, když sem přišli a bezmocně se dívala, jak to tu ničili. Nyní bych něco mohla udělat.“ Povstane, zahledí se na okolí. „Potřebuje tu občas být, zvlášť, že tělo, které obývá, není stejné. Je slabé.“ Wen Ning přikývne. „Brzy se probudí.“ Zahledí se na oblohu, která je šedá, pochmurná. Stmívá se. Olízne si rty. Mohla by se vypravit na lov, jenže kdo tu bude hlídat? „Hlídej.“

Přízračný generál ji pozoruje, jak mizí mezi stromy. Sedí na schodu a pozoruje nastupující tmu. Nepotřebuje spát, jíst, nic. Jemně si povzdechne, když natočí hlavu. Zvedne se a jde do místnosti, která je ozářená rudou barvou. Pach smrti vůbec nevnímá. Nakloní se nad tělem, které leží na kameni.

„Wen Ningu?“ ozve se postava na kameni, aniž otevře oči.

„Pane Wei?“

„Jeskyně.“ Posadí se. Je vyčerpán a neví, čím víc, zda tím slabým tělem, neustálým bojem nebo jak stále válčí s temnými představami v mysli. Obejme si kolena.

„Pan Lan je tu.“

„Cože?“zadívá se na Přízračného generála. Měl ho stvořit? Chtěl dokázat, že je to možné a chtěl i pomoc Wen Qing. Nesnáší ženské slzy a nesnáší prohru. Neměl ji to tehdy slibovat, neměl se vytahovat. Nyní asi by to důkladně zvážil, jenže tehdy skoro nic nevěděl. Myslel, že zvládne všechno, i když na druhé straně, co nezvládl? „Jak dlouho tu je?“

„Včera přišel.“

„Chápu. Miao?“

„Odešla, ale brzy se vrátí.“ Sotva to dořekne, stane u nich ženská postava.

„Pane Wei.“

„Miao, děkuju.“

„Byl jste slabý. Víte dobře, že… Co s ním máme udělat? Mohu ho sníst?“

Wei Ying sklouzne z kamene, pousměje se. Byl by to zajímavý souboj mezi nimi, ale oba jsou mu velmi drazí, i když každý jinak. Nic nebude. „Zítra si s ním promluvím.“ Najednou se předkloní a na tváři se mu rozprostře provinilý úsměv. „Mám hlad. Něco najdu, nebo si skočím do města.“ Je to trochu dál, ale dál by si něco dobrého.

„Donesu něco. Budu rychlejší a neměl byste se moc vysilovat,“ namítne Miao. „To tělo stále není ještě v pořádku.“

„Já vím. Nemusíš mi to říkat. Jsem rád, že nějaké vůbec mám. Děkuji.“ Aspoň si rozmyslí, co řekne Lan Zhanovi. Potom sáhne do váčku a vytáhne náramek. Podá ji ho. Žena si ho nasadí. Sotva se dotkne zápěstí, místo ženy v rudém, je tu příjemná žena v normálním oblečení. Usměje se, potom se otočí a odejde.

Wei si povzdechne. Nemůže moc toho udělat a jen doufá, že iluze bude dokonalá. Sílu náramku by mohl prohlédnout jen skutečně silný kultivátor. Opět mu zakručí v žaludku. Má takový hlad! Přejde do jiné místnosti, po pramenu s uloženými mrtvými ani po kameni se už nepodívá. Posadí se na kámen. Kdysi tu bylo tak živo, nyní mrtvo. Hlavně si musí rozmyslet, co dál.

„Pane.“

„Copak?“ Otočí se k Wen Ningovi. Na toho se skutečně může spolehnout.

„Mám pocit, že slyším zvonky.“

Wei Wuxian natáčí hlavu všemi směry. Opravdu to tak zní. Zvláštní zvuk na Pahorcích, rozhodně tenhle zvuk by tu nečekal. Zní to skoro jako mnišská hůl. „Ráno zjistí, co to je, nyní ne a buď opatrný.“

„Ano, pane Wei.“

„Jsem tu.“ Položí před ním jídlo a pomalu nerada sundá náramek.

Wei Wuxian se neptá, kde to sehnala. Nají se a potom jen tak sedí. Očima bloumá po místnosti, vzpomíná, ale taky nezapomíná, jak ubíhá čas. Mohl by setkání s Lan Zhanem oddálit, jenže k čemu by to bylo. Musí si vyjasnit tolik věci. Nyní, když je najedený a je mu dobře, ani neví, proč se tak rozčilil, i když je pravdou, že nemuseli být v jejich domě. Nemohli to dělat někde jinde? K tomu ten pas… Povzdechne si, pak se zazubí. Nechápe, co tu řeší, když chce jenom jedno a to svého měkounkého, voňavého králíčka. „Jdu spát.“

Ani Wen Ning, ani Miao se ho neodvažují vyrušit, naopak jsou rádi, že si šel odpočinout. Stojí u lůžka, které připravili a hlídají ho.

„Půjdu se podívat za tím zvukem,“ oznámí ženě už ráno.

„Dobře, pohlídám ho,“ přikývne souhlasně Miao. Její brvy se zamračí nad klidnou tváří jejího pána. Nechápe, že se takto nechal zhuntovat. Najednou se postava, kterou hlídá, protáhne.

„Je mi dobře.“ Posadí se. „Kde je… Ach už vím… Přiveď ho sem.“

„Myslím, že přijde sám,“ zabručí nerada. Má na něj takovou chuť. Docela svého pána chápe, že ho touží mít pro sebe. Taky by ho nikomu nedala.

„Wei Yingu?“ Prostor místnosti naplní melodický jemný hlas, který nádherně rezonuje. Jakmile vycítil, že rovnováha sil se posunula, otevřel oči. Je vzhůru, takže kašle na tu démoní ženu a jde ho najít. Vzal meč a šel. Opatrně si prohlíží postavu před sebou. Podle toho jak to cítí, je v pořádku, což je rád. Udělá krok k němu.

Wei Wuxian se otočí. Dychtivě se zahledí na postavu plnou světla. On je tma, on naopak. Vřele se usměje. „Promiň mi to přivítání. Miao je krapet despotická. Nebyla moc příkrá, že ne?“

„Ne.“

„To je dobře. Proč jsi tady?“

Lan Zhan se zamračí. To jako myslí vážně? Sáhne za pas, na chvilku zaváhá a potom napřáhne ruku před sebe. Pomalu ji otevře. Oba se dívají na nádherný přívěsek z nefritu. Je tak akorát velký, aby se mohl připevnit k flétně. „Pro tebe. Na.“

„Nechci to.“

„Na.“ Tvrdohlavě mu to dává. Udělá krok, Wei Wuxian ustoupí o krok.

„Proč mi to dáváš?“

Lan Zhan se zamračí. „Dárek. Kniha není dobrá.“

„Dárek?“

„Ano. K narozeninám. Jenom jsem nevěděl datum. Žádné nebylo ono.“ Jasné oči se ještě víc zachmuří.  

Wei Wuxian se najednou rozesměje, až se popadá za boky. Slzy mu tečou po tvářích. Oh bohové, tohle je jeho Hanguang-jun. Rozpačitý, přitom jistý sám sebou. Vidí to, jako by u toho byl. Jak se dívá na ten prokletý pas a přemýšlí, které datum by bylo to pravé… Otře si je, potom opět vyprskne smíchy.

„Nevěznil jsem tě. Chtěl jsem.“

Ještě víc se rozesměje, protože jeho Lan Zhan je jak kamenná socha. Říct jedním dechem dvě pravdy a každou protikladnou, to svede jenom on. Polichotit a urazit taky. Moc dobře ví, že prostě nelže. Určitě chtěl, potom ujasnil, že ne, sehnal dárek… Jednou mu říkal, co dostával za dárky… Takže se mu taky rozhodl nějaký dát a potom se zarazil, protože netušil, jak mu to dát. Rozpačitý Lan Zhan je jako báj, která se vypráví na tržištích.

„Směješ se,“ řekne prkenně. „Nelíbí se ti?“ Tolik se snažil, aby byl stejně hezký jako dárky od Wei Yinga.

„Lan Zhane, skutečně, neznám nikoho, kdo mě dokáže tak rozesmát. Samozřejmě, že se mi líbí.“ Zadívá se na rudý střapec na konci Chenqingu. Vezme přívěsek, potom flétnu a otočí se k posteli. Posadí se tak, aby neviděl, co tam na ní kutí.

Lan Zhan k němu nejde. Je rád, že ho vzal, protože to znamená, že není vše ztraceno, jak se v noci bál. Tolik se snažil meditovat, ale na mysl se mu vracela myšlenka, jak ho opouští.

„Tadá!!“ najednou zvolá a zamává flétnou. Postaví se a prohlíží si flétnu. Oba spokojeně se zahledí na něco, co k němu patří, jako k Lan Zhanovi Bichen. Bez ní Wei Wuxian neexistuje. Přistoupí k němu a pohladí ho po jemné tváři. „Promiň mi to.“

„Není co. Jenom moc jsem tomu nerozuměl.“

Wei Wuxian si povzdechne. Samozřejmě, že mu nerozuměl, ale najít ty dva v jejich posteli, to bylo skutečně moc. „Už se to nestane.“

„Nikdo kromě nás tam nevstoupí.“

„Dobře.“ Zaváhá. Ví, jak na tom domě lpěl. „Je hodně poškozený? Omlouvám se, vím, jak ti na něm záleželo, vždyť tam žila–“

„Byl jsem tam šťastný, ale bylo to vězení. Už nebude, nikdy.“ Nadechne se, ruce se pevně sevřou kolem meče, až klouby zbělají a napjatě se optá. „Vrátíš se se mnou? Prosím.“

Pokorný Lan Zhan, to se k němu nehodí, a přece se pokořil v zájmu jiných, pomyslí si Wei Ying. Patří to k němu. Odvaha i jeho principy. Umí si za tím stát. Možná až tak rozdílní nejsme, napadne ho. Když pomine sebe, tak Lan Zhan taky umí udělat pěkné blbosti. Zamračí se, protože si vzpomene na jizvy na jeho zádech, nemluvě o té pečeti na prsou. Jak se tam dostala, netuší. Jako tohle…

Je konec, nechce se s ním vrátit. „Prosím.“ Najednou poklekne. Nedokáže si představit, že by bez něj žil dál.

„Co to vyvádíš?!“ Vzpamatuje se Wei Wuxian. „Hned vstaň!“ Když vidí, že se k ničemu nemá, začne ho tahat nahoru. Skoro jako by se pokoušel pohnout balvanem. „Jestli nevstaneš…“ Začne přemýšlet co…

Lan Zhan k němu zvedne zvědavě hlavu. Lusknutí prstů ho překvapí.

„Už si s tebou nezahraju na honěnou.“ Pyšně si položí ruce v bok, jak skvělé to vymyslel. „Nesměj se.“

„Pane Wei.“

„Wen Ningu!“ Rychle si stoupne před klečícího Lan Zhana. Je si jistý, že to nikomu neřekne, přesto by ho takto neměl nikdo vidět. „Stalo se něco? Co to máš?“ optá se, když si všimne objemného balíku v jeho rukou. „Co ty zvonky?“

„Tady. Tohle bylo s tím balíkem. Někdo je pověsil u toho balíku.“

„Nebezpečné to není,“ řekne tichým hlasem Lan Zhan, který vstal a prohlíží si balík. Je zabalený v červeném plátně, což je nezvyklé. Oba dva na to zírají a přemýšlí, co to je.

„Pane, co to rozbalit?“ navrhne najednou ženský hlas. „Vypadá to jako balík s látkami, nebo šatem. Já bych řekla svatebním.“

„Ehm?“ Oba se k ní otočí se stejným výrazem i stejnou slabikou.

„No ano.“ Znervózní pod těma upřenýma očima. Skutečně nedělá ji to dobře. Jeden by ještě zvládla, dva, to je moc. „Balík,“ raději je odvede od sebe.

„Lan Zhane, rozvaž to!“ poručí mu Wei Wuxian a poodstoupí.

„Opět,“ zabručí nezřetelně s myšlenkou, proč všechnu práci musí dělat on. Rozdělá uzel a roztáhne cípy. Skutečně vykoukne červená vyšívaná látka.

„Ukaž!“ Wei Wuxian ho nemilosrdně odstrčí, když zjistí, že je to opravdu neškodný balík. Sáhne a jen vyjekne, protože v rukou se mu rozprostře nádherný svatební oděv z nejkrásnější látky jakou, kdy viděl a to vyšívání! Tohle si může dovolit jen skutečně bohatý člověk! Za tenhle šat by se nemusela stydět ani sekta Jin z Lanlingu. „Nádhera,“ řekne mimoděk. Pak si uvědomí, že je to mužský šat. „To by mě–“

„Tohle je taky mužský.“

Wei Wuxian se otočí na Lan Zhana, který drží druhý šat. Skutečně je mužský. Dvě svatební róby pro muže? Podívají se na sebe, potom rozpačitě uhnou očima. „To by mě zajímalo, kdo to tam nechal.“ Položí to opatrně na červenou látku.

„Pane, bude svatba?“ Miao nadšeně zatleská. To vypadá na báječnou zábavu.

„Svatba?!“ Oba dva se na ní upřeně zadívají.

Žena znejistí. Je to tu opět! Ty pohledy jsou skutečně nebezpečné. „Vy…“ Udělá krok k východu… „dva?“ dokončí a vezme do zaječích.

„Bude svatba, pane? Koho?“ optá se Wen Ning, který je odolnější než Miao, takže si z upřených pohledů nic nedělá. „Mám něco připravit?“

„Ven!“

„Ano, pane. Určitě nemám něco připravit?“ otočí se u východu.

„Vypadni!“ zařve Wei Wuxian. Posadí se k červenému šatu. Nemůže odolat, aby se na něj nedíval. „Kdo to asi udělal?“

„Nie Huaisang, ta ovce podlá.“

„Cože?“ Zvedne hlavu k svému příteli. Nikdy nic podobného od něj neslyšel.

„Byl jsem u něj, než jsem sem přišel.“ Odkašle si, líce mu jemně zrůžoví a přizná se. „Řekl jsem mu, že jsme měli rozmíšku.“

„Aha.“ Proč mu to říká?

Nevadí mu to? Lan Zhanovi se uleví. Rozpačitě odloží oděv na ten první. Tak nějak netuší, co má dělat. Svatba jich dvou? Neuvažoval o tom, ale je pravdou, že by si ho k sobě připoutal navždy a neměl by už strach, že od něj odejde. Vsadí se, že pro něj by to bylo taky závazné. Jen jak na to?

O svatbě nikdy jsem neuvažoval, pomyslí si Wei Wuxian. Jenže taky zemřel velmi brzy. Na svatbu měl času dost. Vždyť mu nebylo ani dvacet. Rozhodně kdyby to byl Lan Zhan, potom by získal spoustu výhod. Za prvé by ho nikdo nevykopl z Oblačného zákoutí. Měl by stálý domov.

A k tomu Lan Zhana.

Wei Ying by byl s ním.

Navždy…

„Co mysl…“ Oba se zarazí nad tím, že oba nakousli větu stejně. Lan Zhan si jemně odkašle, Wei Wuxian o dost hlasitěji. Sedí na kameni a mezi nimi červený oděv.

 

Snad jsem neutratil tolik peněz za nic, pomyslí si postava v nákladném oděvu při pohledu na vzdálené Pohřební pahorky.

 

„Vyhrála jsem, prohrál jsi. Běž ty, jinak tam budou sedět do skonání světa. Chci svatbu!“ dupne si žena v rudém. Popravdě šla by tam, jenže ty dva čarovné pohledy nesnáší moc dobře, zvlášť když se soustředí na ni.

„Tak dobře,“ řekne poslušně Wen Ning, který nedokáže říct Ne. Vejde dovnitř. Ihned si všimne jisté strnulosti mezi mladými pány. „Miao chce mít svatbu, tak mě sem poslala, abych vám vyřídil, že… Omlouvám se, ona chce vaší svatbu.“ Tak a má to z krku. Teď může odejít. Trochu ho udiví klid a ještě k tomu na něj neletí žádná nádoba, kniha, váza nebo meč. Vyvázl jsem dobře, pomyslí si. Otočí se nazpět.

„Všechno připrav,“ najednou uslyší hlas druhého pana Lan.

Wei Ying vyskočí a zadívá se na svého přítele. Obdivuje jeho krásu a klid s jakým tohle pronesl.

„Jestli chceš, můžeme žít tady.“

„Ne.“ Polkne, ví moc dobře, jak nerad tohle uslyší. „Budu se sem muset vracet. Občas.“

„Má to něco společného s kultivací?“

„Ano. Když mě sem shodili, potom skutečně se ve mně něco změnilo.“ Zvedne ruce k pasu, dívá se na dlaně. „Běží jinak,“ řekne bolestně. „Abych některé věci ovládl, musel jsem změnit dráhy, taky sílu. Tohle prostředí mě zregeneruje. Promiň. Už se nemohu vrátit do starých dobrých času. Tohle tělo nebylo tomu přivyklé, zapomněl jsem, takže jsem ho musel pozměnit.“ Spustí ruce.

„Věděl jsem to.“

„Stále chceš…“ nedořekne, ale myšlenka na svatbu je tak svůdná. Mít ho jenom pro sebe navždy. Nemuset se už nikdy bát, že by zmizel.

„Ano. Hned teď.“

„Cože?“

„Potřebujeme k tomu někoho?“

„A tvůj…“

„Záleží mi jenom na tobě. Bratr to přijme, ostatní mě nezajímají.“ Udělá krok k němu, nakloní se a jemně ho políbí na rty. „Miluji tě.“

„Já taky. Promiň.“ Obejme ho. Cítí, jak se do černých pramenů vpíjejí jeho slzy. Úleva mu zaplavuje tělo ve vlnách. Odtáhne se od něj a jemně se usměje, až Lan Zhana to omráčí. „Skutečně to tak chceš?“

„Jdeme.“ Vezme ho za ruku a jde s ním k balíku v červeném plátně. „Myslím, že vybral moc hezky,“ zabručí s ruměncem a vezme první šat. Slabě si povzdechne a podá mu ho.

Wei Wuxian ho přijme, poté vezme druhý a podá mu ho. „Vždy měl dobrý vkus a nikdy nebyl lakomcem.“

„Pane, vše bude připraveno,“ ujistí je ženský hlas. „Mám někoho přivést?“

„Ne.“ Jde k ní a řekne ji jména svých rodičů a Lan Zhana. Miao přikývne a radostně se usměje. „Potřebujete pomoct?“

„Ne, děkuju, zvládneme to.“ Zadívá se na Lan Zhana. Ten přikývne. „Pojď, tady jsme tak na ráně, i když popravdě moc soukromí tu není.“ Nikdy by neřekl, že se bude ženit, ale je pravdou, že nikoho jiného ani nechce. Vede ho na místo, kde dřív spal, kde byla jeho studovna, všechno dohromady. Stačilo mu to. „Je tu tak…“ Neumí to popsat. Místo, které mu tolik dalo. Na druhé straně i vzalo. „Tohle je můj domov.“ Posadí se. Je mu smutno. „Kdyby se to všechno nestalo, tak jsem teď v Lotosovém přístavu.“

„To určitě ne.“ Klekne si k němu a zadívá se mu do očí. „Taky bych nikdy nezjistil, co k tobě cítím,“ řekne uvážlivě. „Jsem bratrovi Nie velmi zavázán, že mi tě přivedl, i když to nebylo nezištně, a taky za jeho dar. Jsem rád, že mohu k tobě patřit. Ať se stane cokoliv, vždy budu vedle tebe, rozumíš? Už nikdy nepůjdeš po téhle cestě sám, a kdyby ses ztratil, vrátím tě nazpět, ke mně.“ Pohladí mu dlouhými štíhlými prsty tvář. „A pojď se obléct, nebo to nestihneme. Podle toho, co vím, tak svatba má být odpoledne a ono už je skoro večer.“

„Máš pravdu jako vždy. Velmi jsem si přál být na svatbě své sestry, aspoň mi ji Jiang Cheng přivedl ukázat. Vypadala nádherně, i když ne jako ty. I když musím říct, že se v stavebních zvycích vyznáš.“

„Na pár jsem byl. Bylo to utrpení,“ přizná klidně.

„Vážně? Proč?“

„Sama zábava,“ zabručí. „Nějak nechápu k čemu to je.“

Wei Wuxian se rozesměje. Rychle se svleče a neopomene pokukovat po Lan Zhanovi jehož sněhobílá róba pomalu mizí, až je v spodním šatě. Mlsně se dívá po jeho perfektní postavě. Prohlíží se. Zajímal by ho důvod jeho zájmu o sebe.

„Zapomněl na spodní prádlo.“

Wei Ying se rozesměje, přistoupí k němu a políbí ho. „Není to jedno?“ Vezme ho za ruku a vede ho k zrcadlu, které se vynořilo odněkud. Nepátrá odkud, ale je za něj vděčný. Rychle mu sundá stužku, pohlédne na červenou, potom zavrtí hlavou. Ne!

„Stužka.“ Pohlédne na ní.

„Ne. K tobě patří ta, kterou mě tak rád svazuješ,“ pošeptá mu do ucha. „Už se těším na noc.“

„Máš na mě zlý vliv,“ zamumlá s pohledem upřeným do vyleštěné plochy zrcadla.

Wei Wuxian se uculí, když to řekne. Je nadšený, že na něj má tak špatný vliv, a když se tu říká o vlivu, potom on má na něj taky. Když se to vezme dokola, potom jeho smrt a především Lan Zhan ho donutily uklidnit se. Dřív nikde neměl stání, nyní je to naopak, klidně zůstane v Oblačném zákoutí s těmi čtyřmi tisíci pravidly.

Pomalými tahy mu rozčesává vlasy. Doslova se s nimi mazlí. „Myslím, že tu chybí…“ Pomalu přikývne.

„Co?“

„Uvidíš, až se vrátíme domu. Uh, tedy, zbyly tam aspoň stěny?“ zeptá se nadějně, protože na tu předchozí otázku nedostal odpověď.

„Nezbyly.“

„Uch, nějak jsem to přepískl, ale když mě tak rozčilil.“

„Byl jsi vzteklý, ne rozčilený.“

„No a divíš se? Ty jsi nebyl?“ Natáhne se, aby viděl do jeho obličeje.

„Nebyl.“

„Vážně ne?“

„Ne.“

„Já to tušil,“ povzdechne si Wei Wuxian. „Přesto, fakt jsi nebyl, že jsi našel v naší posteli dva chlápky?“

„Byl to můj a tvůj bratr. Ne.“

„Na to fakt se nedá nic říct,“ zabručí nespokojeně. Dokončí účes a pečlivě uváže kolem hladkého čela stužku. Políbí ho na odhalený krk.

„Svatba.“

„Ach jo, já věděl, že na ní nezapomeneš,“ řekne se širokým úsměvem a posadí se místo svého miláčka. „Máš mé svolení mě učesat.“

Lan Zhan zavrtí hlavou. Někdy mu skutečně nerozumí. „Už jsem tě česal,“ připomene mu. „Zapomenout na vlastní svatbu nejde.“ Pečlivě ho učeše a do vlasů dá jeho oblíbenou stuhu. „Vypadáš krásně.“

„Pitomost. Ty vypadáš nádherně.“ Vstane a chce vzít svůj oděv do ruky, když ho už drží Lan Zhan a pomůže mu do něj. Uhladí mu záhyb na rameně, potom vezme svůj, jenže to už s vážnou tváří ho zadrží Wei Ying. Stejně jako on, pomůže mu do oděvu. Stojí proti sobě.

„Hotovo?“ dovnitř nakoukne tvář ženy. Potěšeně se usměje, potom nesouhlasně mlaskne. Vtrhne dovnitř a oba se ocitnou ve víru úprav. Nikdy by neřekli, že oděv má tolik záhybů! „Perfektní. Nebude to sice ono, ale měli byste…“

„Půjdeme tam oba.“

„Dobře. Tak jdeme na to.“ Uhladí si obočí a zadívá se do zrcadla, potom rychle vyběhne ven. Oba se postaví vedle sebe, když Lan Zhan napřáhne ruku. Wei Wuxian se na ní podívá, potom mu to dojde a s ruměncem ve tvářích položí na ní svoji. Pomalým krokem vyjdou ven. Nebe se najednou rozzáří od raket.

Pomalu dojdou před ozdobený oltář, na kterém jsou na deskách vyrytá jména rodičů Lan Wangji a Wei Yinga. Pokleknou před ním, když je zvučným hlasem vyzve.

„První úklona Nebesům a Zemi!“

Wei Wuxian už se chce ohnout, když najednou zjistí, že kolem jeho ruky se obtáčí bílá stužka vyšívaná oblaky. Pohlédne do spokojeného Lan Zhanova obličeje. Teď dělat scénu je skutečně naprosto nevhodné. Uslyší uchichtnutí. Pohlédne na Miao, která jiskří oči víc, než za života.

„První úklona Nebesům a Zemi.“

Oba se hluboce ukloní, až se jejich čela dotknou země.

„Druhá úklona předkům.“

Oba se opět ukloní před oltářem.

„Manželé se nyní ukloní navzájem.“

Oba se posunou od oltáře a ukloní se navzájem.

„Obřad je právoplatný!“ Miao řekne silně a neodolá zatleskat. Opět se ozvou rakety a obloha se barevně rozzáří tisící hvězdy. Oba vstanou a zadívají se kolem sebe s rukama spojené bělostnou stuhou. „Měla by být nyní hostina, ale je mi líto, nic nemáme.“

„Oslavíme to v Oblačných zákoutích.“

„Odcházíte?“

„Zítra.“ Wei Wuxian se společně s Lan Zhanem ji hluboce ukloní. „Děkuji, Miao. Nevím, jak poděkovat. Bylo to krásné.“

Ta se zamračí, potom pokrčí rameny. Co se dá dělat, i tak je zvyklá tu žít sama. „Tak dobře a nyní malé překvapení.“ Pokyne jim rukou a vede je do hloubi jeskynního komplexu. Najednou se uhne a udělá malou úklonu. „Pro vás.“ Oba strnou, protože v místnosti je skutečná postel s červenou pokrývkou, polštářem, místnost je vyzdobená květy a nařasenými červenými pruhy látky. Celou scenérii svatební komnaty ozařují dva červené lampiony. Na stolku na tácku stojí dva stříbrné kalíšky se stejnou karafou. Miao se usměje a najednou tu není, jako by neexistovala.

„Tohle…“

„Raději se neptej,“ řekne pochmurně Wei Wuxian. Zajímalo by ho, kterou hrobku Wen Ning rozvalil, aby tuhle parádu získal. Jak zná Miao, tak určitě stojí za tím ona a Přízračný generál prostě nedokáže říct NE. Měl by na tom zapracovat, ale nyní se mu nechce a možná to tak nechá, jen mu vysvětlí, že rozkazy má přijímat jen od něj. Už chce si stáhnout šat, když si uvědomí stuhu kolem ruky. Zvedne ji a tím i druhou ruku. Obdivně si prohlíží dílo stejně jako druhou ruku, Je tak pevná, silná, přitom jemná a elegantní. Je prostě krásná. „Jako kdysi dávno v té ledové jeskyni. Ochránila mě.“

„Bude tě chránit vždycky.“ Políbí ho na rty. 

„Žádné stuhy, dneska ne,“ řekne mu do rtů, když se rozpojí, aby mohli vůbec dýchat. „Pusť mě!“ vykřikne, protože se ocitne ve vzduchu, ale není v tom strach, jen ho chytí kolem krku. „Tak tohle mi chybělo.“

„Nošení?“

„Hm. Ano. A můj měkounký králíček.“ Nechá se položit na postel a dívá se, jak jejich ruce jsou pomalu osvobozeny od stužky. „Miluji tě.“

„Já taky.“ Natáhne se k stolku a místností se rozlije vůně alkoholu. Nalije do malých stříbrných kalíšků. Jeden mu podá. Oba se napijí, když Wei Wuxian strne. „Zatraceně!“ Usilovně zírá, ani nemrká, jak čeká, že ten jed, který sekta Lan nesnáší, usune. „Usnul? Ne!!!“ Potom se začne smát. To se může stát jenom jemu. Svatební noc a opilý Lan Zhan. Tohle by si nevysnil ani v nejdivočejších představách. Teď jen může čekat, až se probudí. Zajímalo by ho, zda to udělal schválně nebo ne. Určitě ne, jenomže nyní musí vymyslet, na co by si zahráli. Najednou se usměje, jak ho něco napadne. Rychle vyjde z místnosti a vrátí se s miskou plnou malých kamínků. Sice není dobrý hráč, ale někdy se tu strašně nudil i on. Je zajímavé, že se v Oblačných zákoutích nudí jen málo.

„Lan Zhane, skutečně, co tě to napadlo pít?“

„Já?“ Zamžourá, potom se rozhlédne. „Můj.“

„Navždy,“ ujistí ho se smíchem. Je tak rád, že se v tomhle nezměnil. „Žádné stuhy!“ hned řekne. „Půjdeme si hrát.“

„Ano.“

Skoro že nezatleská, takovou má radost. „Mám novou hru.“ Hrát o své svatbě, to se moc nevidí. „Tady v misce jsou kamínky. Když vytáhneš bílý kamínek, sundáš si kousek oblečení.“

„Ne.“

Zajímavé, odporuje. „Tak jak?“

Lan Zhanovi zazáří oči. „Bílý kamínek, kousek oblečení dolů. Já sundám.“

Vlastně proč ne? Je neuvěřitelné, jak je přístupný a hravý, když se opije. „Dobře.“ Tohle bude skutečně zajímavá hra. „Začni.“

„Černý!“ a odhodí ho, až cinkne o zeď.

Vypadá tak nešťastně, pomyslí si Wei Wuxian. „Nyní já a bude to… bílý! Počkej, musíš odstoupit,“ protože v tuhle chvíli ho má v náručí. „Jeden kousek a nemrač se, taková jsou pravidla.“ Na to bude slyšet.

„Dobře.“

„Pás.“ Rozváže mu červeně vyšívaný pás. Vyšívané hedvábí se rozevře jako okvětní plátky a ukáže se spodní prádlo. V duchu zakleje, protože by nejraději to z něho všechno strhal. No, co si vymyslel, to si sní. Bude to spíš utrpení, povzdechne si a posadí se k stolku s miskou uprostřed. Dívá se na nataženou ruku.

„Bílá!“

Jásá. Postaví se, zvědavý, co mu stáhne. Překvapeně zírá, jak mu pomalu rozmotává červenou stuhu. Cítí uvolněné vlasy. „Úlovek.“ Nevěřícně zírá, jak si ji omotá kolem ruky. Je skutečně zatížený na stuhy.

„Taky bílá.“ Nemám jeho trpělivost, pomyslí si, když k němu kleká a sundává mu botu.

„Černá. Černá. Bílá. Opět černá.“

 Barvy se střídají, až na sobě nemají nic. Wei Wuxian obdivně se dívá na nádherné tělo jen zpola zakryté stolkem. Kolem nich jsou bez ladu a skladu rozházeny věci. Najednou si uvědomí, že už je po deváté a Lan Zhan nic nedělá. Nejde spát, což je divné. Bude to asi poprvé, co nešel spát. Sáhne do misky.

„Bílá.“

„Už nic nemám na sobě.“

„To přece nevadí.“ Přistoupí k němu, poklekne a vezme ho do úst.

„A černá?“

Wei Ying přestane, zálibně se na něj podívá. Jenom se natáhne pro misku s kamínky. „Jaká černá?“ Vysype kamínky, černé shodí na zem a bílé vloží dovnitř. „Tak budeme pokračovat.“ Skutečně zapomenutelná noc, pomyslí si, když ucítí v puse mléčnou tekutinu, která klouže dolů. Olízne se a přimhouří oči. „Jsi na řadě.“

„Ehm, co?“ optá se naprosto mimo Lan Zhan.

„Hrajeme,“ řekne s úsměvem a pýchou, že málem nepraskne, protože donutil svého milence ztratit kontrolu.

„Bílá. Nová pravidla. Hm…“ Zakývá prstem, aby k němu přišel, čímž Wei Wuxiana překvapí, ale poslušně k němu jde. Když se k němu přiblíží, ocitne se v jeho náručí a vzápětí na posteli. Překvapeně se dívá, jak je nad ním a u úst má jeho úd. Vlastně proč ne a vezme ho opět mezi rty.

Lan Zhan se zadívá na lahůdku, kterou má před sebou. Potřebuje se trochu vzpamatovat z předchozí výhry. Ale takhle podvádět skutečně se nesluší. Když ucítí jazyk ve svém klíně, přestane myslet na hru a vezme ho do úst. Tohle ještě nezkoušeli, ale musí přiznat, že se mu tato poloha velmi zamlouvá. Odtáhne se, když mu sprška dopadne na tvář. Cítí, že je opět vzrušený, a právě proto se odtáhne.

Wei Wuxian nelibě zakňourá, jak byl vtažen do tohohle ráje, aby mu udělal co nejlépe, a najednou nemá co dělat. „Lan Zhane.“

„Táhneš,“ pobídne ho.

Wei Wuxian se skulí z postele, sáhne do misky pro bílý kamínek. Ještě že ty černé zlikvidoval. „Bílý.“ Zamává rukou s kamínkem a otočí se k svému partnerovi v téhle naprosto nemorální hře. Dobře si všimne, jak hladově se dívá na jeho tělo. No počkej, sebral jsi mi, lahůdku, tak nedostaneš nic!

Vyšplhá se k němu a najednou jazykem mu přejede potřísněnou tvář.

Lan Zhan zavře oči. Tohle nečekal, ale pro něj je to požitek, jako by létal. Vychutnává si drobné doteky jazyka na své tváři, malé polibky na očištěné tváři. Tak tohle skutečně miluje!

„Táhneš,“ řekne škodolibě Wei Wuxian. Tak nějak si myslel, že se to jeho Hanguang-junovi bude líbit, co nepředpokládal, bylo to, že se to bude líbit jemu. Navýsost uspokojivá činnost. „Hej!“ zaprotestuje, protože miska se pohne a vletí jeho drahouškovi do ruky. „Ukaž?“

„Bílá!“ Vytáhne za něj.

„Měl jsem táhnout já.“

„No tak, není to jedno?“ Políbí ho do koutku rtů.

„Hm.“ Lehne si. „Za trest na mě!“ ukáže si do klína, kde pyšně stojí připravený úd.

„To má být trest?“ Zasměje se Wei Wuxian. Bude ho to trochu bolet, ale kašle na to. Už od první chvíle, co ho uviděl, toužil, aby si ho pořádně vzal, aby do něj zajel a pomiloval jako nikdy jindy. Tolik mu chyběl. Rozkročí se nad něj a chce si ho zasunout dovnitř, když ho silné ruce zadrží.

„Bude tě to bolet.“

„Hloupost!“ Překoná překážku v podobě rukou a dosedne. Vykřikne bolestí. V Lan Zhanovi očích prokmitne panika a zadrží ho.

„Ne.“

„Ano!“ řekne tvrdohlavě, i když srdce mu buší, jako by běžel, nebo bojoval.

„Ne. Bolí tě to.“

„Přestane,“ řekne tvrdohlavě. „Nic to není. Už jsem zažil horší bolest.“ Opět zákmit obav v světlých očích. Políbí ho na rty. „Skutečně. Už jsem v pořádku.“ Touží, aby se do něj udělal, aby měl pocit, že mu patří. „Pomůžeš mi?“ Zrovna teď nemá pocit, že by se mohl nadzvednout.

„Já…“ sevře mu ruce, potom je dá kolem boku a snadno ho nadzdvihne. „Lhal jsi mi.“

„Trošičku,“ vydechne při spuštění dolů. Cítí, jak to dělá pomalu a opatrně. Je úžasný, kolik na něj myslí. Podle něj si ho vůbec nezaslouží. Nadzvedne se a opět dosedne. Cítí na sobě pozorný světlý pohled, který mu říká, že tu jeho jízdu má plně pod kontrolou a jestli jen náznakem dá najevo, že ho něco bolí, okamžitě končí. Jak zná svého miláčka, klidně by to udělal.

Lan Zhan se postupně uvolní, když vidí, že je v pořádku a užívá si to, když ho doslova shodí a donutí ho posadit opačně. Pohladí mu stehna a potom záda, když zrakem sklouzne na jejich spojení. Lačně pozoruje, jak v něm mizí a objevuje se, až ho to připraví o kontrolu a vystříkne. Zaplavuje ho svým semenem.

„Ještě seď, prosím.“

„Hm. Líbilo se mi to. Lan Zhane?“

„Už to přešlo.“

„Proč jsi to udělal?“ Vykroutí hlavu, černé vlasy ho halí jako závoj.

„Patří to k svatbě, ne?“

„Ano. Děkuji. Tohle byla úžasná noc.“

„Wei Yingu, co jsem dělal?“ rozhlédne se po pokoji, který vypadá hůř, než kdyby se tu válčilo. „Neublížil jsem ti, že ne?“

„Cože?“ Sleze z něj a posadí se vedle něj. „Jen jsme si hráli.“ Tentokrát on vezme pokrývku a přetáhne ji přes ně. „Je už po deváté.“

Lan Zhan pochopí, že se nic nedozví. Je mu trochu líto, že si nepamatuje nic z toho, jen ten závěr. Mávne rukou a zhasne obě lampy. Překvapí ho hlava na jeho hrudi a ještě víc hlas, který začne vyprávět, co se stalo. Cítí, že se červená nad tím, co dělal a přitom je to tak vzrušující. Zdá se, že pod vlivem alkoholu je uvolněnější. Sevře ruce kolem nahého těla. Je jeho… „Příště si zahrajeme bez alkoholu.“

„Cože?“ nadzvedne hlavu. „Vážně?“

„Já, ano. Chci a teď spát. Zítra brzy odcházíme.“ S tím zavře oči. Je mu tak nesmírně dobře, že by tu chtěl zůstat navždy. Ráno se probudí v pět hodin. Otevře oči, které mu spokojeně září, protože v náručí mu klidně oddechuje jeho láska. Tohle je skutečné štěstí. Nechá ho ještě spát. Klidně naslouchá jeho dechu. Mimoděk mu překontroluje životní dráhy a duchovní sílu. Tu stále ještě nemá a nikdy nebude mít jako kdysi, ale nevadí mu to. Jinak je naprosto zdravý. Jak mu naslouchá, usne, až ho probudí jemné pohyby pod pokrývkou. Zdá se, že se mu zachtělo si hrát na králíčka, což nic proti tomu nemá, spíš naopak, je to silně návykové. Nechá ho pod pokrývkou čarovat.

„Kuk! Jsi vzhůru. Tedy, tedy, takhle se přísně kontrolovat, to se nemá.“ Vezme ho do úst, když vyjekne jak je přetočený a vzápětí jeho úd pohlcen ústy. Když vystříkne, olíže ho, potom se obrátí a totéž udělá s jeho tváří. „Vypadá to, že se ti tato poloha moc líbí.“

„Ano.“

„Hm,“ otře se o něj celým tělem a klidně poznamená. „Je tu nepořádek. Jak jenom to vzniklo?“ Co si pamatuje, Hanguang-jun je nejpořádkumilovnější osoba, jakou zná. Vše musí být perfektně srovnáno. „To nevadí, rychle to roztřídíme.“ Sleze z postele a začne to třídit. Občas nevěřícně kouká na určitou věc. Potom si uvědomí jednu věc. Šaty jsou svatební, v tom fakt nemohou odejít, jinak spodní prádlo. Otočí se k Lan Zhanovi, který ho pobaveně pozoruje. Při takové činnosti ho skutečně moc neviděl.

„Zůstaň tady. Hned tu budu.“ Vyběhne do druhé místnosti, kde nechali své normální oblečení. V duchu si pochvaluje, že tu jsou jen mrtvoly. Ti nikomu nic neřeknou. „Mám to!“ zvolá vítězoslavně a složí na postel hromadu bílo červeno černého oblečení. „A toto!“ postaví zrcadlo. „Je škoda, že se nemůžeme vykoupat.“

„Po cestě.“

„Dobrá.“ Posadí Lan Zhana na malou stoličku a učeše ho. Je pyšný, jak mu to krásně jde, protože ze začátku mu to dělalo trochu problémy, ale copak nezvládne všechno? „Řekneme to jenom tvému bratru, ano.“

„Jak chceš.“ Bratr by to měl vědět, ten zbytek je mu jedno. „Nie…“

„Bude mlčet, jinak na něj pošlu zlovolného ducha, který ho bude trápit dnem a noci.“ Zasměje se a vystřídá u zrcadla svého miláčka. Sleduje v něm jeho vážnou tvář, jak se prokousává stejnými pohyby jako před chvíli on.

„Vyložil jsem mu tu záležitost s klanem Meguji. Myslím, že tam už budou moci klidně žít.“

„To jsi dobře udělal. Promiň mi to.“

„Není co. Měl jsi na to právo. Už se to nestane.“

Wei Wuxian kývne hlavou. Oblečou se, vezmou zbraně a vyjdou ven. Nic nenasvědčuje, že tu někdo byl, natož proběhl svatební obřad. Vezmou se za ruce, otočí se, když ucítí stín.

„Jdeme to Oblačných zákoutí, běž napřed a Wen Ningu, tentokrát budeš mlčet, je to jasné? Jestli se to někdo dozví, poneseš si následky.“

„Ano, pane. Omlouvám se, pane. Pane Wei, jednou…“

„Ne teď. A ne od tebe.“

„Ano, pane.“ Sevře Wei Wuxianův meč a zmizí dlouhým skokem v lese.

Aniž cokoliv dalšího si řeknou, vyrazí pryč z místa. Za nimi se skrytě dívá Miao a pár dalších mrtvých. Když zmizí, i oni se rozptýlí po pahorcích, aby odháněli zvědavce od toho místa. Na okraji lesa se zastaví, když kolem nich prolétne černý stín, otočí se a zaútočí. Lan Zhan snadno vykryje útok. Zadívá se na Wei Wuxiana.

„Jdi, budu v pořádku.“ Starostlivě se zadívá za bílou postavou. Počká tu. Zajímalo by ho, kdo se na ně odvážil útočit. Přece každý ví… Prkenně otočí hlavu za zvukem. Psi! Zpanikaří a přemýšlí, kam se ukrýt. Nakonec uvidí povalenou obrovskou sochu. Schová se za ní, i když ví, že je to iracionální. Nechápe, kde se tu mohli vzít psi. Vykoukne a ztuhne, protože tohle nejsou normální psi. Někdo vyhrabal mrtvoly a stvořil z nich zuřivé mrtvé. Ohromeně sleduje, jak se k němu blíží. Ztuhle se zvedne, otočí, když zahlédne tělo. Nastaví předloktí, aby se chránil. Vůbec neuvažuje, že může použít flétnu nebo jiný příkaz. Jako když byl malý, schoulí se do klubíčka naprosto paralyzovaný svým strachem.

„Lane Zhane!“ nakonec dokáže ze sebe vydat, když do něj se zakousne další pes. „Lan Zhane, pomoc!“ Další štěkot? Proč jen posílal Wen Ninga pryč? Najednou je volný. Zahlédne bílý šat, modrý záblesk Bichenu. Je tu. Uleví se mu. Zvedne se. Všechna zvířata jsou pryč.

„Krvácíš.“

„To bude dobrý. Překvapili mě.“ Posadí se na sochu a dívá se na potrhané oblečení. „Wen Ningu?“

„Omlouvám se, mnoho mrtvol. Zdrželi mě.“

„Zdá se, že se někdo velmi dobře připravil. Ukaž, vyléčím tě.“ Lan Zhan natáhne prsty a chce mu předat duchovní sílu, když najednou Wei Wuxian silně zbledne, na čele se objeví kapky potu a sám se předkloní. Začne dávit na zem.

„Wei Yingu!“ zvolá vyděšeně.

Ten k němu zvedne zmučené oči. Jakmile to ucítil, poznal to, přesto se usměje. „Lan Zhane.“

„Mlč.“ Začne ho léčit.

„To nepomůže. Ti psi byli otrávení něčím velmi silným. Je pozdě.“ Vzchopí se. Ještě nikdy nepocítil tak rychlý nástup otravy. Vztáhne k němu ruce a sevře milovaný obličej mezi nimi. Donutí se ho dívat přímo na něj. Má co dělat, aby se nesvíjel bolesti. Ten jed ho uvnitř trhá na kusy. „Musíš tu být, až se vrátím.“ Najednou se předkloní a začne dávit krev. Rychle si otře rty. Je vyděšený stejně jako Lan Zhan.

„Ne. Podruhé ne!“ opět mu začne dávat energii.

„Nevysiluj se!“ zavrčí, sebere poslední nitky vědomí. „Slib mi to! Musíš tu být! Slib!“ skoro zařve, protože cítí, že ještě pár okamžiku a zemře.

„Já…“ Najednou cítí, že tělo, které držel, je prázdné. Nemůže tomu uvěřit. „Wei Yingu?“ optá se, jako kdyby stále žil. „Ne! Opět ne! Wei Yingu!“ zakřičí hlasitě. Rozhlédne se, jako by něco hledal. Spočine zrakem na Bichenu. Podruhé už ne. Meč vyletí z pochvy a zamíří si to na bílou postavu, když se zastaví.

„Ne,“ ozve se prázdný hlas bez emocí. „Pan Wei něco žádal.“

„Pusť ho!“ zavrčí a pustí tělo. Postaví se. „Pusť ho!“ Poručí meči, aby dokončil úkol. Druhá ruka sevře ostří. Z ruky teče krev, ale drží ho nekompromisně.

„Ne. Pan Wei řekl jasně. Musíte tu být.“

„Pusť ho!“ zařve potřetí v životě. Nechce bez něho být. Nemůže! Nevydrží ho nemít sebou. Vždyť včera… „Pusť ho!“ Opět poručí meči, aby dokončil úkol, ale ten stále se třese v krvácejících rukou, jak nemůže dál.

„Třesk!“

Muž v bílém se podívá po zvuku, jak Bichen narazí do sochy, až skoro celá pukne. Kupodivu ho to vzpamatuje. Pohlédne na prázdné tělo u svých rukou. Wen Ning pomalu k němu přijde. „Máte tu zůstat, až se vrátí.“ Chvilku přemýšlí. „Když tu nebudete, kam se má vrátit? Tam?“ Kývne hlavou k Pohřebním pahorkům. „Nebo k vám?“

„Vrátí se?“

„Vrátí. Řekl to. Pan Wei vždy své sliby splní.“ Oba se dívají na tělo, když ho Wen Ning chce zvednout.

„Ne, udělám to sám. Pohřbíme ho.“

„Pane, spálit,“ namítne Wen Ning. „Taky musíme najít toho, kdo je všechny poslal. Zabiju ho jako psa.“

„Máš pravdu, najdeme je a potrestáme.“ Kývne mírně Lan Zhane. Slzy stékající po tvářích nevnímá, ani si je neotírá. Nestydí se za ně. Už chce zvednout tělo, když se zarazí, rychle odváže stuhu z černého Wei Wuxianova chrániče a ováže ji svou ruku. Nesundá ji, dokud se nevrátí. „Můžeme.“ Vezme tělo do náruče a vyrazí pryč od Pohřebních pahorků.

Podmínky  povolávání - 9.