Shounen - ai povídky

    Předstírání  - 11.

Oblačná zákoutí

„Hm. To je dob… Cože?!“ Podruhé v životě zařve. Prohlédne pohublou postavu svého přítele. To není možné! Vlastně… Vybaví se mu ta noc po tom festivalu Dračích lodí. Zesiná, posadí se.

„To je dobře, že sedíš a teď mi, zatraceně, řekni, kdy jsme měli sex?!“ vybalí na něj.

„Uh no…“

„Pravdu a nekoktej. Rozhodně tě za to nezabiju nebo vlastně jo.“ Posadí se proti němu. „Nepij to, to je těhotenský čaj,“ upozorní ho, když si chce nalít. „A je hnusný, jenže zmírňuje nevolnost, kterou kvůli tobě trpím od začátku, a vůbec víš něco nového?“

Lan Zhan na něj zírá s nataženou rukou, potom mu padne zrak na známý bílý džbánek. Chopí se ho a napije se, potom další lok.

„Hej, nech toho!“ zařve a vytrhne mu to z ruky. Nevěřícně sleduje, jak Lan Zhanova hlava končí na stolku. „To snad ne! Nejen, že se vrátí skoro po dvou měsících, k tomu ještě se opije. Hm, asi ho to krapet vytočilo.“ Ve skutečnosti z toho byl vedle i on. Nejdřív myslel, že onemocněl, takže se oblékl, vzal klobouk se závojem a vyrazil k doktorovi s Wen Ningem. Po cestě by asi pozvracel vše, co viděl, ale naštěstí měl prázdný žaludek. Ovšem chudák doktor to odnesl, protože když mu oznámil, že čeká dítě, tak prostě žaludek udělal Hop a on taky. Seděl, zíral na něj a nevěřil. Wen Ning konsternovaně přejímal gratulace k svému potomkovi. Neměl vůbec sílu tento omyl vyvracet. Po hodině byl venku s několika recepty pro těhotnou paní a hlavou velkou jak buben. Ani nestihl poslouchat rady o tom, co má dělat.

„Gratuluji, pane Wei,“ najednou uslyšel od Wen Ninga.

„Já…“ Nejraději by řval, ale pohledy procházejících lidi na něj, ho srazily na zem, takže usoudil, že nebude vyvádět. „Jdeme do lékárny.“ Zamíří si to tam, když se zastaví. „Wen Ningu, ty se v tom vyznáš?“

„Ano, pane, ale ne tak dobře jako má sestra.“

„Jdi pro ty léky a s nikým se nevybavuj.“

„Dobře, ale není to nebezpečné?“

„Zůstanu tady. Kdyby něco, budu křičet.“ Co mu taky zbývá. Kdyby tam šel, lékárník by si ho mohl zapamatovat. No a potom by ho rychle našli. I tak se muselo něco stát, protože po žlutých uniformách není ani památky, přesto není tak naivní, že by si mohl myslet, že jim unikl. „Zabiju ho,“ zabručí a drží ruku na břiše, kde se nachází žaludek.

Nyní má možnost, jen se mu do toho nějak nechce. Prostě počká, až se probudí. S něhou ho pozoruje. Za normálních okolností by ho zvedl a uložil do postele.

„Paní, mám něco donést?“

„Spíš mi pomoz odnést pana.“ Kývne k Lan Zhanovi. Nevypadá na to, že by se chtěl probudit. Oba dva, i když sloužící protestoval, odvlečou ho do postele. „Můžeš jít.“ Sundá mu boty a svrchní šat. Vypadá to, že když se napije hodně alkoholu, potom je úplně mimo. „No vidíš, nakonec jsi skutečně opilý.“ Zívne si. Za tu krátkou dobu poznal, že jeho tělo je úplně vyšinuté a dělá si, co chce. Lehne si a přetáhne přes ně pokrývku. Teď mu bude až do zítřka dobře. Přitiskne se k němu a obejme. Jeho velký měkoučký králíček se konečně vrátil. Zachichotá se a upadne do spánku.

„Nevěříš mi, nebo proč mě držíš za ruku?“ optá se ještě v polospánku Wei WuXian.

„Ano. Tedy ne. Jen jsem se ujišťoval, že jsi v pořádku,“ řekne s kamennou tváří. Popravdě musel se přesvědčit.

„Lháři. Takže, kdy jsme to měli sex? Vůbec nic si nepamatuju.“ Otevře oči, vytrhne mu ruku z jemného sevření a protáhne se.

„Po festivalu.“

„Já věděl, že nemám tolik pít.“ Políbí ho na bradu. „A ty jsi to včera taky přehnal.“

„Vidíš, alkohol je škodlivý.“

„Není!“ zaprská. „To jenom ta vaše sekta ho nesnáší, ne já.“ Posadí se a naprosto ignoruje, že je těhotný právě kvůli němu. „Mám hlad, pojď se najíst.“ Překulí se přes něj, obleče si boty a se zíváním jde se obléct. Zamíří si to k altánku, aniž čeká co na to Lan Zhan. „Mám to tu rád. Pachy na mě tolik neútočí a díky zvonkům jsem chráněný před zlovolnými duchy.“

„Včera jsem cítil vlny, které vydávají.“

Wei WuXian potěšeně se usměje. „To jsem rád, že to funguje. Na, neboj se toho.“ Nandá mu do misky s rýží houby a kousek masa.

„Jsi skutečně těhotný,“ potvrdí, když okusí jídlo. Nemastné neslané, by to ohodnotil Wei Ying. Okamžitě by si tam sypal papričky a pepř.

„Po pikantním jsem zvracel ještě hůř než po tomhle.“ Kývne na stůl. „Ovšem aspoň z toho je jedno dobré.“ Znechuceně si nabere kousek kuřete a stejně znechuceně si ho prohlédne.

„Co?“

„Už nemusíš nikam jezdit.“ Odmotá si chránič a ukáže paži. Kromě jedné velké zubaté rány, ostatní zmizely a zůstala jenom hladká pokožka. Potom ji zase pečlivě zaváže.

„Uch to mi nijak nedošlo.“ Ani jednoho nenapadlo zlikvidovat kletbu takto jednoduše.

„Neboj se, mě to taky nenapadlo. Popravdě jsem si myslel, že po prvním zvracení umírám. No, aspoň vím, kdy budu rodit. To zní hnusně,“ zavřeští najednou. „Jsi prostě moc efektivní. Hned na poprvé, to se dalo od tebe čekat.“ Začne se smát vysokým hlasem, protože tak červeného ho ještě nikdy neviděl. Vlastně je to poprvé, co skutečně je červený. „Jsi úplně rudý.“

„Nech toho,“ zabručí, protože neví, zda se radovat, nebo co má dělat.

„Hm. Uvažoval jsi někdy o dětech?“

„Ne.“

„Víš, já vlastně taky ne.“

„Nedivím se,“ zabručí a nabere si zeleninu.

„Pořád bylo co dělat, co objevovat, nějak jsem vůbec nepřemýšlel o rodině, dětech, ženitbě. No a nyní?“ pokrčí rameny a nabere si taky zeleninu. „Jsem ženatý a budu mít děti. Jen si říkám, proč zrovna já.“ Lan Zhan raději mlčí. Co na to se tak dá říct? „Co budeme dělat?“ optá se a odloží jídelní hůlky. Vážně se zadívá na Lan Zhana.

„Popravdě, netuším,“ řekne bezmocně. „Tohle jsem nečekal.“

„To já taky ne. Čekal jsem vše kromě dvou věcí. To, že se objevím v ženském těle a budu těhotný. Brr. Jsem docela rád, že budeš mít děti.“

„Ty ne?“

„Hm…“ Cumlá v puse hůlky. „Jo, asi jo. Jen nejsem na to připravený. Jediné děti, s kterými mám zkušenosti, tak jsou to ty ze sekty a to jsem si s nimi hrál a A-Yuan…“

„Totéž.“

„Přesně. Asi to padne na tebe,“ zakření se, aniž si všimne podivného Lan Zhanova výrazu. Kdyby se zadíval pozorněji, všiml by si, že je značně otřesený. Zamává najednou hůlkami. „Takže co nyní?“

Lan Zhan mlčí a přemýšlí, potom přikývne. „Nastěhuji se sem.“

Wei WuXian ztuhne a nevěřícně se na něj dívá. „Vážně?“

„Ano. Zítra přijedu. Nebudeš tu sám.“

Wei Ying pozná, že je rozhodnutý. To je tak, když prostě nechá rozhodnutí na někom jiném. Je konec jeho svobodným dnům. Povzdechne si, nabere si spoustu zeleniny a žvýká je. Přemýšlí, co to bude pro něj znamenat. Na druhou stranu, kdyby se něco stalo, potom bude lepší, když tady bude. „Dobře.“

„Skutečně?“ Nějak očekával protesty.

„Skutečně. Budu rád, když tu budeš.“ Najednou mu zajiskří v očích. Konečně má skvělý objekt ke škádlení a nejlepší na tom je, že může všechno svést na něj. „Bude to skvělé!“ prohlásí, když najednou prudce vstane a vykloní se. Tělem proběhnou záškuby od zvracení. Ucítí hladící ruku na zádech. Zničehonic je mu dobře. Budu ho škádlit jen mírně, rozhodne se. Otřes si kapesníkem ústa, vezme vodu a vypláchne si je. „Nikdy bych nevěřil, jak je to těžké být těhotný. Vlastně je to horší než peklo. Nechápu, jak to ženské mohou vydržet a to několikrát.“ Posadí se. „Promiň.“

„V pořádku. K večeru se vrátím. Mám něco donést?“

„Prosím tě, nějaké knihy, ale ne poučky o tom, co mohu a co ne v těhotenství a taky nemáte tam nějaké skladby na flétnu?“

„Podívám se.“

„Děkuji ti. Myslím, že už nebudu nic jíst.“ Cítí, jak opět mu žaludek udělal kotrmelec a vystartuje k nádobě. Pomyslí si, že jestli tohle přežije, přežije všechno.

Lan Zhan, když ho hladí po zádech, se cítí bezmocně. Moc dobře si uvědomuje, že na tom nese taky vinu, přesto ho vidět trpět je nesnesitelné. Nesnáší to. Raději by byl místo něj.

Wei WuXian se zvedne a zahledí se na řeku, kde nad hladinou opět se vznáší ta otravná mrtvola. „Raději běž,“ řekne unaveně. „Mám pocit, že jsem čím dál tím slabší.“

„Já…“

„Běž, prosím.“ Nesnáší to. Vždy byl silný a najednou ho něco tak nicotného porazí. I tak obdivuje Lan Zhana, protože jemu trvalo týden, než si na to zvykl a v té době vztekle rozmlátil, co mu pod ruku přišlo. „Budu v pořádku. Hlídá mě Wen Ning a ten nepustí sem ani kozu. Ne… opět ne!“ zařve při myšlence na kozu a nakloní se nad kbelík. Tohle fakt nevydrží. Všechno co snědl, skončilo tady.

„Já…“

Wei WuXian slabě zamává rukou. Skutečně už nemá sílu ho dál poslouchat. Posadí se, zadívá se na ustaranou tvář. „Bude to dobrý. Skutečně.“

„Já…“ Nemá chuť od něj odejít a nechat ho tu samotného. Nakonec se zvedne a odchází.

Wei WuXian se za ním zamyšleně dívá. Otřese se, jako by na něj sáhla smrt. „Blbost,“ zamumlá. Bude se muset s tím smířit, nic jiného se nedá dělat. Nakonec je to možná dobře, že to skončilo takto. Položí si ruku na břicho. Dítě, to skutečně ve svém životě nečekal, jenže to spoustu věcí. „Takže se snaž z toho vytřískat, co nejvíc… Ne! Opět ne!“ zaskučí s rukou před ústy. Začíná mít pocit, že je jedno na co myslí, co cítí, pokaždé to vede ke zvracení. Jakmile skončí, vezme čaj, co mu donesla služebná a potom vytáhne schovanou rezervu alkoholu. Kašle na vše, protože trošku toho nápoje mu pomáhá. Maličko upije a uleví se mu. Schová to, jako by někdo ho při tom přistihl. Jen neví, jak tohle utají před svou drahou polovičkou. Usměje se při té myšlence.

Lan Zhan vrávoravě dojde do Oblačných zákoutí. Bude to muset říct bratrovi. Strýčkovi to raději zatají, protože tohle by skutečně nemusel přežít, pochybuje, že to přežije on. Teď jen jak na to? Zastaví se přede dveřmi k bratrovu obydlí. Poprvé v životě se mu nechce tam vejít.

„Lan WangJi? Pojď dál.“

Lan Zhan vejde dovnitř, posadí se naproti svému bratrovi. Automaticky vezme přisunutý šálek čaje. Ztuhne, když si vybaví hlas a slova ´těhotenský čaj´. Nakonec upije. „Já…“

„Děje se něco?“

„Budu muset opět pryč.“

„Na jak dlouho?“

„Tak sedm měsíců.“ Co potom bude, tak to netuší asi nikdo. „Omlouvám se, jak budu mít cestu, tak se tu stavím.“

„Je to důležité?“ Před očima mladého muže se promítne zvracející Wei WuXian. Přikývne. „V tom případě dobře. Jen mi dávej zprávy.“

„Jistě. Omlouvám se.“

Muselo se stát něco vážného, že mu to nechce říct, takže to bude zřejmě něco hodně intimního. O všem ostatním by mu bratr řekl. Takže jen může trpělivě čekat, až promluví. Mezitím ho jedině může chránit.

„Mohu vzít nějaké knihy z knihovny?“

„Jistě, jen tu nech seznam jaké, abychom je zbytečně nehledali. Kdyby něco, víš, že se…“ Usměje se. O něčem takovém je zbytečné mluvit. Vždy bude za ním stát, ať se děje, co se děje. „Promiň.“

„V pořádku. Děkuji ti.“

„Vrať se v pořádku.“

Lan Zhan přikývne. Vyjde ven. V hlavě si dělá seznam, co vše bude potřebovat. Lan XiChen zpovzdálí sleduje, jak přechází z jednoho místa na druhý. Knihovna, kuchyň, lékařská místnost, jeho obydlí. Vypadá to spíš, jako by se chtěl někam přestěhovat. Zvláštní, skutečně. Párkrát zabrání, aby ho potkal strýček. Nakonec překvapeně sleduje, jak sedlá Jablíčko.

„Na chvilku půjdete se mnou, že? Někdo vás nutně potřebuje,“ řekne dvěma sněžně bílým králíkům. Vezme jemně je do ruky a schová do rukávu. Ty dva se jen zavrtí a klidně tam spočinou. Jablíčko se jen podívá, jak na něj dává různé věci.

„Tak nevím,“ zamumlá Lan XiChen, když ho sleduje při odchodu. Tohle skutečně vypadá, jako by odcházel. Kéž by jeho bratr byl sdílnější, ale jak dojde na soukromé věci, tak nějak se zasekne a prostě mlčí. Bude muset prostě počkat.

Lan Zhan sejde z hory a pomalu kráčí k domu. Vůbec si nedokáže představit, co bude dělat. Když spolu žili v Oblačných zákoutích, pak vše bylo jasné. Měl nějaké povinnosti, které plnil a jak nic neměl, tak byl sám nebo s Wei WuXianem. Vypadalo to, že i on si přivykl rytmu jeho domova. Nyní by měli vytvořit skutečný domov. Nedokáže si to nějak představit, ani neví, jak ho to napadlo. I Wei Ying byl překvapený jeho návrhem, to na něm poznal.

Najednou zjistí, že stojí přede dveřmi jeho budoucího domu. Vejde dovnitř a zatáhne tam i Jablíčko.

„Lan Zhane! Konečně jsi tu a Jablíčko taky!“ Obejme ho kolem krku, potom se postaví před Lan Zhana. „Co tvůj bratr?“

„V pořádku.“

„Hm. Ty jsi mu nic neřekl,“ odhadne správně situaci.

„Není co.“

Wei WuXian zavrtí hlavou. Není co? Ach jo, ale i tak miluje ho. Vezme ho za obě ruce, povytáhne se na špičky a políbí ho na bradu. Povzdechne si. „Jsi moc vysoký.“

„Jsme…“

„Dobře, jen jsem měl radost, že jsi přišel. Přinesl jsi tolik věci! To je skvělé. Povečeříš se mnou? Co je to?“ ozve se, když si uvědomí, podivně se hýbající rukáv sněžné róby.

Sáhne rukou s černou stuhou do druhého rukávu a vytáhne chvějící se bílou kouli s dlouhýma ušima, očima jak korálky a růžovým čumáčkem.

„Králíček! Pro mě?“

„Hm.“

„Děkuji.“ Vezme ho do ruky, opět se povytáhne, jenže tentokrát se sehne i Lan Zhan. Chvilku se líbají. „Bude se mu stýskat,“ řekne s rozzářenýma očima Wei WuXian. Konečně tak nějak všechny dílky zapadly do sebe. „Myslíš na všechno!“ zvolá, když se v jemných rukou objeví druhý králíček. Vezme je do ruky a nese na stůl. Tam se s nimi mazlí. Nakonec vzhlédne na Lan Zhana. Vezme oba králíky a položí je do trávy. Ti okamžitě začnou ji okousávat. „Skutečně tu chceš zůstat?“

„Nenechám tě tu samotného.“

„Dobře.“ Vezme ho za ruku a na ruce se objeví náramek s kuličkami, na kterých jsou vyryty znaky. „Výborně, funguje.“ Hledí na muže v normálním modro šedém oblečení, bez stužky na čele. I tvář se změnila a je daleko starší s vráskami.

„Co je to?“

„Schová to tvou tvář. Prokouknout to dokáže jen silný kultivátor. Je to lepší, než kdyby ses převlékal. Budeš mladým panem se svou ženou,“ píchne se do hrudi, „který se připravuje na zkoušky a potřebuje klid. Co ty na to?“

„Dobře.“ Nezní to špatně.

Wei Ying si oddechne. Trochu si dělal starosti, že to odmítne. „Tak půjdeme vybalit a seznámím tě s domem.“ Než přišel, upravil dům pro dva. Předtím s tím nepočítal, že tu budou dva. Ukazuje mu, kde je pracovna, knihovna a ložnice.

„To…“ Lan Zhan ukáže na postel, kde je složená pokrývka a dva polštáře.

„Chceš spát sám?“

„Ne. Jen…“ zaváhá.

„No tak, Lan Zhane, klidně to můžeš říct. Nechceš se mnou spát? Nic mezi námi nebude, jen prostě rád něco objímám, no,“ ospravedlňuje svoje rozhodnutí.

„Co když ti ublížím?“ Najednou ze sebe dostane a ustaraně se na něj podívá.

„Ehm?“ podívá se na své břicho.

„Ne, ty.“

„Já?“ podiví se.

„Jsi tak křehký,“ zamumlá se sklopeným zrakem.

Wei WuXian si připomene, že už to jednou říkal. „Neboj se, nic se mi nestane. A neublížíš mi. Trochu jsem zesílil. Dobře, když nechceš, tak budeš spát na pohovce, než pořídíme druhou postel, dobře.“ Obejme jeho paži, ale je mu smutno. Zvykl si na přítomnost Lan Zhana a taky s ním neměl ty noční můry o své smrti. Taky tolik hřál… „Půjdeme se najíst.“ Nenechá ho dál přemýšlet a vleče ho ke stolu.

Oba konečně mají pocit, že jsou opět spolu. Mluví o tom, co se stalo, jak bylo u bratra Nie, ale především o sektě Jin. Když dojedí, ještě chvilku jen tak sedí s dobrým čajem. Nakonec se Wei WuXian zvedne a jde ven.

Lan Zhan se zamračí, rozhlédne se, protože ještě neví, kde co je a jde vzít z ložnice plášť. Přehodí ho přes útlá ženská ramena.

„Děkuji. Už je trochu chladněji. Víš, zajímá mě člověk, který tolik nenávidí sektu Jin. Neváhal mě do toho zatáhnout, spoustu lidi,“ opraví se. „Musí v sobě nést smrtelnou nenávist.“

„Myslíš, že když se Jin GuangYao se stal vůdcem a Jeho excelenci, že to nebyla jenom jeho iniciativa? Napáchal hodně zla.“

„Je to možné, anebo si myslel, že on to všechno řídí, tak nikoho nepodezříval, zatímco ten dotyčný mohl mu jemně umetat cestičku. Ten neznámý je velký a zkušený manipulátor. Velmi trpělivý, zákeřný a má velké znalosti o Temné stezce. Nedokážu si představit, kdo by to mohl být.“ Zavrtí hlavou. Podívá se do nevýrazného obličeje své lásky. On sám je teď na tom tak špatně, že nedokáže překonat iluzi svého náramku. Je mu z toho smutno, zároveň se těší, že je tu s ním, že se rozhodl mu dělat společnost. Ať by se rozhodl, jak chtěl, přijal by to. „Jsem rád, že tu jsi.“ Vezme ho za ruku a přitulí se. Tolik mu chyběla jeho přítomnost.

„Nikdy bych tě nenechal samotného.“

Wei WuXian přikývne a zakloní hlavu. Miluje pohled na měsíc a hvězdy. Ucítí krátký polibek na tvář. Vybaví si jeho strach, že mu může ublížit. Docela ho chápe, protože Lan Zhan je velmi silný. Obejme ho kolem pasu. „Er-gege,“ zašeptá smyslně. Ucítí zachvění. Taky si vzpomněl na to seno, kde se zbytečně ukrývali? Tehdy mu to šeptal dokolečka. Nyní mu to připadá tak jiné než tehdy. Správné! To je přesně ono.

„Líbilo se mi to a vzrušovalo.“

„Cože?“ zvedne k němu oči. Málokdy mluví o svých pocitech. Má pocit, že jsou vzácné jako perly.

„Líbilo se mi to. Půjdeme, už je pozdě. Není ti špatně,“ řekne nesouvisle.

Wei WuXian se usměje. „To jen ráno, trochu odpoledne. Krapet mě to vysiluje. Neboj, jsou v pořádku. Podle doktora některé ženy prostě to hůř snášejí. Asi se řadím mezi ně.“

Muž vedle něj mlčky přikývne. Potom ho vezme do náruče a zamračí se. „Jsi lehký. Musíš víc jíst.“

Skutečně je trochu tyranský, pomyslí si rozverně, když ho pokládá na postel a obtáčí pokrývkou, že sotva může dýchat. Nechá o sebe pečovat. Ten pocit, je úžasný, opět si pomyslí se zívnutím. Usne a nevnímá, jak nad ním stojí vysoká postava a dívá se do jeho obličeje. Opatrně štíhlými prsty pohladí spánek, potom ji stáhne. Svleče se a stáhne si boty. Ustele si na pohovce.

„Malá,“ zabručí a zavře oči. Usne, když najednou otevře oči. Přemýšlí, co ho vzbudilo, když uslyší vzlyky, potom sténání. Otočí hlavu k velké posteli. Wei! Vykřikne, odhodí pokrývku a rozeběhne se k němu. Dotkne se čela, rukávem ho osuší, horečku nemá, když opět vydá zvuk, jako by ho mučili. Něco zlého se mu zdá. Najednou se vymrští ruka a chytí jeho. Udiví ho silný stisk. Sevře ji, zatímco druhou jemně hladí čelo.

Uklidňuje se, uleví se mu. Posadí se na okraj postele a dívá se do obličeje, jak pomalu mizí drobné záchvěvy, až je zcela hladká a vyrovnaná. Chce vymanit ze sevření ruku, ale tu stále pevně drží. Sevře rty, jak se rozhoduje, co udělat. Nemá odvahu si vedle něj lehnout. Co když nějak ublíží jemu nebo dítěti? Může se hnout, nebo cokoliv jiného… Nikdy by si to neodpustil. Posadí se vedle postele a nechá svou ruku v menší, útlejší. Zavře oči.

První, kdo otevře oči, je kupodivu Wei WuXian a přemýšlí, proč zatraceně, je v tak divné poloze. Zvedne se, když si uvědomí, že jeho ruka je skutečně někde jinde, než by měla být. Přesně řečeno, ji drží Lan Zhan, který spí pěkně nepohodlně. Tak to ne! Nevybíravě jim zatřese.

„Vstávej!“

„Wei? Stalo se něco?“ ozve se lahodný hlas, který dotyčného pohladí po duši.

„Zítra spíš tady! Co tady děláš? Počkej…“ Už vidí, jak mu to říká. To by si raději ukousl jazyk. „Měl jsem zase špatný sen, že? Já ti říkal, že potřebuju někoho objímat.“

„A koho jsi objímal, než jsi mě potkal?“

Wei WuXian na to zírá. Tedy dostal ho. „Ehm… polštář, nebo jsem nespal. Jenže po mé smrti…“ Co já se s tebou dohaduji! Má v rukou páku… „Budeš spát tady se mnou, protože jinak by se něco mohlo stát dítěti. Víš, jak špatné sny nejsou pro ně dobré.“ Sice to neví, ale zní to dobře.

„Dobře.“

Wei Ying jen otevře pusu. Tohle bylo fakt rychle. Kouká, jak polštář se stěhuje zpátky na své místo, což znamená vedle jeho. Ach Lan Zhane! Nikdy by neřekl, že je tak snadno manipulovatelný.

„Ještě si lehni, je brzy a potřebuješ si odpočinout.“

„Hm, dobře. Skutečně se mi chce ještě spát.“ Spokojeně se zahledí na polštář a usne. Lan Zhan jde ven. Je šero, ale chce se důkladně seznámit s okolím a domem. Když se vrátí, udiveně zírá, jak Wei skutečně svírá jeho polštář. Je rozvalený jako vždy a pokrývka zmuchlaná. Opatrně ho přikryje. Potom si sedne do lotosové pozice. V klidu medituje, až ho probudí nezvykle… „Ááá!“ Otevře oči a chvilku přemýšlí, co to je.

„Mám hlad.“

Elegantně se zvedne. „Vyspal ses dobře?“

„Báječně, jen mám hlad.“ Vstane, protáhne se. Nandá si boty a s pomoci Lan Zhana se obleče. Den probíhá úplně všedně, což znamená, pokusit se něco dostat do žaludku a škádlení Lan Zhana, když je mu dobře. Na večer po večeři se nechá uložit, když zírá, jak se odněkud objevuje pár dalších polštářů. To jako nepochopil, že jeho polštářem je on?

„To…“ Píchne do polštáře, který je položený mezi ním a Lan Zhanem. Vzápětí další. Má pocit, že je opět v obležení na Pohřebních pahorcích, jenže nyní na něj nikdo neútočí. Zahledí se do spokojeného obličeje. Je tak nádherný, tak nevinný… tak úžasný, že to prostě někdy bolí. Jako nyní.

„Takhle ti neublížím,“ vysvětlí, když si lehá vedle něj.

Wei WuXian by nejraději zaječel, že tak blbého chlapa by pohledal svět. Mohl by hledat ho s pochodní a stejně by nenašel. Bezmocně padne na svůj polštář. Zkříží ruce po vzoru Lan Zhana na prsou. Tohle nenechá jen tak. Zavře oči, zklidní dech. Chce se mu spát, jenže…

Lan Zhan otevře oči, když si ihned uvědomí nezvyklou věc. Na sobě má tělo, které není jeho, ruku má položenou někde mimo své tělo. Chce otočit hlavu na stranu, když si uvědomí vlasy. Zavře oči. Dál už nemusí pátrat. Wei WuXian prostě zase spí ve své oblíbené pozici. Na něm. Opět otevře oči, zahledí se na druhou stranu, směrem k podlaze. Jeden polštář. Další je určitě taky mimo původní pozici. Povzdechne si. Kdyby teď něco udělal, nejspíš ho probudí a oni dva potřebují spánek. Pomalými pohyby upraví pokrývku.

„Ááá! Mňam, hm, mňam.“

„Máš hlad?“

„Ne, jen se mi strašně dobře spalo,“ zamumlá do jeho hrudě, aniž otevře oči. „Voňavý, měkounký, hm, příjemný.“ Ještě víc se k němu přitulí. „Nevíš, co se stalo s polštáři?“

„Jsou mimo.“

„Já to věděl, že je to zbytečné.“ Teprve teď otevře oči, podepře si bradu a dívá se do světlých očí. Zvláštní. Čím víc jsou spolu, tím víc ho miluje. „Půjdeme se najíst.“ Zvedne se a spokojeně se zadívá na polštáře. Dalo mu to ale práce, je takhle rozházet. Ovšem odměna stála za to.

Večerem šokovaně se dívá, jak opět staví hradbu. V duchu zakleje. Opět aby byl vzhůru. Zrovna když kolem jedné hodiny chce pomstychtivě chodit polštář směrem k oknu, vyhodit ho do vody by bylo moc nápadné a nereálné, tak uslyší.

„Já věděl, že ten polštář se tak daleko nedokázal sám přemístit.“

„Lan Zhane! Ty jsi vzhůru?“ Přemístí polštář za záda. „Nemáš spát? Je po deváté.“

„Dej ho na místo.“

„Nedám! Nic mi neuděláš!“ řekne tvrdohlavě a pevně sevře polštář.

„Jsi jak malý. Dej ho na místo,“ řekne klidným hlasem a poklepe vedle sebe.

„Ne!“ řekne zarytě a chce ho hodit pryč. Polštář je chycen silnou rukou a dán nazpět. Otočí se od něj se zarytým obličejem. „Jsi zlý.“

„Jen tě chráním.“

„Hloupost,“ řekne tiše, „prostě mě nemáš rád. Vadím ti. Tohle tělo, všechno.“ Zničehonic ho obejmou silné ruce.

„To není pravda. Kdyby ano, nebyl bych tu. Nikdo by mě k tomu nedonutil. Miluju tě, ať vypadáš, jak vypadáš. Jenom mám obavu, že ti ublížím, nic víc.“

„Tak vyhoď ty pitomé polštáře.“ Otočí se k němu a zadívá se do světlých očí, v kterých vidí jenom starost. „Věřím ti.“

Lan Zhan cítí, že podléhá jeho naléhání. „Tak dobře.“ Kapituluje, za což obdrží ten nejkrásnější úsměv, až je omráčený a jako nádavek velký polibek.

„Když jsem spokojený, pak je to dobré i pro dítě,“ poinformuje ho vesele Wei WuXian, nestydatě zneužívaje svůj výjimečný stav. Načež vezme polštář a pomstychtivě jim mrští, jak nejdál to svede. Být těhotným je prostě báječné, pomyslí si, když si uloží hlavu na nejlepším polštáři na světě; hrudi Lan Zhana.

O pár dní později po procházce do města se dívá, jak studuje nějakou knihu, a sice to poznat není, ale mračí se čím dál víc. Zaujme ho to, protože je do té knihy úplně pohlcený. Přestane si hrát s králičkami a pomalu se přemisťuje směrem Lan Zhan a kniha.

„Co čteš?“ Naklání hlavu, aby viděl na písmo.

„Nic,“ broukne.

„No tak, nikomu to neřeknu. Jablíčko to nikomu neřekne, přisahám.“

„Řekl jsem nic,“ a schová knihu do rukávu. „Je vše v pořádku?“

„Jo, ten čaj zabírá,“ krapet alkoholu taky a nejvíc – „a nejvíc ty.“

„Já?“ podiví se.

„Přesně,“ přisune se k němu z druhé strany. „Víš, jak mě hladíš po zádech.“

„Aha.“ Nějak tomu nechápe, ale když mu to pomáhá, pak jedině dobře. Najednou zjistí, že je až moc blízko a v rukávě… Pleskne jemně ruku.

„Au! To bolelo!“

„Ukaž.“ Pofouká mu ruku a než stačí nějak zareagovat má ji ovinutou až k lokti.

Wei WuXian to nevěřícně pozoruje. Řekl by, že Lan Zhanův výraz je tak spokojený, jak snad nikdy. Potom mu to dojde a v duchu zaječí. Tohle má dělat on, ne jeho miláček! „To není nutné,“ zaskuhrá. „Tak moc mě to nebolelo. Odvaž to,“ žadoní, zatímco mu strká ovázanou ruku pod nos.

„Promiň, proto jsem chtěl ty polštáře.“

„Chceš mě bít?“ optá se nevěřícně.

„Ne, ale co kdyby se něco stalo?“ Wei WuXian si odmotá obvaz, mrskne jim vztekle na stůl a odkráčí. „A mám klid,“ řekne si pro sebe Lan WangJi. Vytáhne z rukávu knihu pojednávací o těhotenství. Když dočte, s povzdechem ji odloží. Zda se, že Wei WuXian měl pravdu a neměl by se rozrušovat, načež strne, když mu dojde, v jakém rozpoložení odešel. Odloží šálek, zvedne se a jde za ním. Uleví se mu, když zaslechne jeho smích. Pochválí se za nápad, že ty králíky donesl. Pozoruje ho, jak si s nimi hraje a něco jim šeptá. Vypadá nádherně, když se s nimi mazlí. Vybaví si ho dřív, jak seděl v Oblačných zákoutích. Sevře se u srdce.

„Víte, on není zlý, myslí to se mnou dobře a neřeknete mu to, že jo,“ šeptá jim do dlouhého ucha. „Je tak ohleduplný a miluju ho. Trochu si vymýšlím a využívám ho, já vím, jsem prostě špatný, když ono to tak svádí ho škádlit. I tak by mě zajímalo, co to tam tak úporně studoval, až se mu skoro udělala vráska na čele.“ Zvedne oči, jak si uvědomí čísi pohled. „Lan Zhane, svačina, pojď!“ křikne na něj. Sleduje, jak k němu jde. Přál by si vidět jeho původní tvářl. Přisune k němu talířek s koláčky. „Jsou výborné. I mrňouskům chutnaly a malému taky.“

„Už ho cítíš?“

„Zatím ne. Co jsi to četl?“ optá se ho.

„Jen příručku.“

„Aha.“ Okamžitě ztratí zájem. „Lan Zhane, kde je Chenqing?“

„V Oblačných zákoutích. Chceš ho donést? Upřímně nevím…“

„Ne. Nebylo by to dobré pro dítě.“ Povzdechne si. „Bude stačit ta, co mám. Dneska je krásné počasí.“ Vytáhne ji a začne hrát. Lan Zhan chvilku poslouchá a potom nechá objevit guqin. Jemně položí ruce na struny a plynule se přidá k tónům flétny. Potěšeně se na sebe zahledí, potom už jenom se věnuji svým nástrojům. Jako vždy se naladí na toho druhého a rozumí si, aniž cokoliv řeknou.

Nikdy bych neřekl, jak nás hudba bude spojovat.

Nikdy bych neřekl, že hudbou dokážeme vyjádřit vše.

Jako by se domluvili, přestanou najednou hrát. Wei WuXian odloží obyčejnou flétnu z bambusu na stůl, posadí se. Podepře si bradu a dívá se na svého partnera. Nevzpomíná si, kdy mu bylo takhle dobře. „Je mi dobře. Myslíš, že bys mohl sundat doma, uvnitř náramek, ne jen na noc?“ Rozpačitě na něj pohlédne. Pomalé přikývnutí ho potěší. „Je tu krásně,“ řekne zasněně, když posmutní.

„Co je?“

„Jen si říkám, co bude až ehm, po dítěti.“

Lan Zhan se zamyslí, ale nějak si to taky nedovede představit. Určitě nebude chtít převzít něčí tělo násilím, a aby mu někdo ho dobrovolně věnoval? Nereálné. „Vždy s tebou budu, ať vypadáš, jak vypadáš. Nevadí mi to.“

„No jo,“ zabručí. „Něco vymyslíme,“ řekne optimisticky. „Mohl bych si nějaké tělo vykopat,“ navrhne s šibalským pohledem. Je mu jasné, jak odpoví.

„Ehm?“ Lan Zhan zůstane na něj zírat. „Ne.“

„Já věděl, že řekneš ne. Zajdeme zítra do města?“

„Ano.“ Tak jednoduché, pomyslí si Wei WuXian a otočí se, aby viděl na měsíc a hvězdy. „Miluješ je?“

Wei Yinga to překvapí. Když se to tak vezme, málokdy se ptá, zvláště když se jedná o soukromé nebo intimní věci. „Ano. Snad proto jsem byl vždy vzhůru do noci, ale vše zajímavé se děje po setmění.“ Pokrčí rameny. „Noc mě přitahuje se svoji tajemností, krásou a možná i tím, že se dá pod ní ledacos skrýt, co na denním světle nejde.  Jsou vděčnými průvodci po Temné stezce.“

„Nejsi na ní sám.“

Wei Ying natočí k němu hlavu. „Já vím.“ Zaváhá. „Budu se snažit s ní nesejít.“

Lan Zhan to plně pochopí a přikývne. „Půjdeme spát.“

„Dobře.“ Zavěsí se do silné ruky, která přináší klid a bezpečí. Je šťastný, i když se nemiluji, ale popravdě mu to chybí. Je mu líto, že na tu noc si nevzpomíná. Po chvilce přemýšlení usne.

Druhý den Lan Zhan osedlá Jablíčko, které jako by nějakým vnitřním zrakem pochopilo, že jeho náklad je křehký, tak nevyvádí, nekouše, nevyhazuje a poslušně ťapá k městu. Wei Ying si brouká a jeho oči zasněně pohlížejí na záda muže, který vede osla. Musí říct, že o tomhle snil, i když tu není to malé, tak bude. Jedna z mala vzpomínek na rodiče, kterou má. Je krásné, když se sen splní, pomyslí si. Jablíčko ustájí a jdou na trh. Nakoupí zeleninu, i když by nemuseli, když se Lan Zhan najednou zastaví u vystavených šperků.

„Dárek pro vaši paní nebo někomu jinému? Mám ty nejkrásnější šperky, které jsou tady k dostání,“ vemlouvá se prodavač a vytahuje podlouhlou krabici. Sundává víčko. Objeví se krásná jehlice s květinami a na řetízku se houpe bílá perla. „Krásná jemná práce.“

„Lan Zhane, co je?“ Wei Ying zběžně koukne na vystavené šperky. Vůbec nechápe, proč se zastavil zrovna zde.

„Nebo co tato?“ Ukáže na dva ptáčky na větvičce, na kterých je vidět, že zpívají z plna hrdla. Vypadají jako by měli každou chvílí ožít a uletět.

Lan Zhan se ji chopí a potom přitáhne si Wei WuXiana k sobě. Opatrně mu zastrčí jehlici do účesu.  Jemně ji upraví a prohlédne si své dílo. Spokojeně vyloudí pochvalný tón.

„Nádhera! Paní to tolik sluší. Jenom patnáct stříbrných za tak krásnou práci, to je jako zadarmo!“

„Beru ji,“ řekne lahodným hlasem a vytáhne váček, když ho zastaví drobná ručka. „Sluší ti to,“ jen řekne. Ruka zaváhá, zmizí a on zaplatí. Vezme koš se zeleninou, který prve postavil, aby měl volné ruce.

„Je krásná, ale…“ namítne Wei, když ho pohlazení po ruce zastaví a povzdechne si. Má pravdu, nyní je prostě ženou a ty se rády zdobí. Dřív měl jen takové obyčejné ozdoby, ale když si vezme například Lan Zhanovy… Neměl jich moc, ale byly krásné a vybrány se vkusem. „Dobře, děkuji. Je skutečně krásná.“ Opatrně sáhne si na vlasy. Je to krásný dárek a k tomu je od jeho lásky. Otočí se za jemným zvukem. Chytí Lan Zhana za ruku a táhne ho k stánku se zvonky.  

„Chceš něco vyrobit, nebo je to dárek?“

„Obojí,“ řekne, když se obrátí a vrátí se k prodavači. „Vezmu si ještě tento,“ ukáže na stejný zvonek s podobným střapcem, jen barevně tmavší. Lan Zhan zaplatí a jdou si sednout k pouličnímu prodejci nudlí. Objedná dvě misky, zatímco Wei WuXian obdivuje zvonky. Jsou jemné, krásně udělané a přesně ví, co s nimi.

„Proč dva?“

„Nevím. Možná kdyby se to nepodařilo,“ řekne zamyšleně a schová je do rukávu. „Děkuji. Být chudý není zrovna výhra,“ povzdechne si, pak se nestydatě zazubí. „Ještě že tě mám.“

Lan Zhan zavrtí hlavou, vezme hůlky a ponoří je do nudlí. Ani jeden si nevšimne zkamenělé postavy nedaleko nich, která chce se k nim přidat, potom si to rozmyslí. Vůbec nerozumí tomu, co vidí. Vždyť je to jeho bratr s cizí ženou. Vůbec ji nezná a zdá se, že jsou v intimním vztahu. Zavrtí hlavou a zavře oči. Když otevře, obrázek se vůbec nezměnil, stále tam sedí naproti sobě a žena se nakažlivě směje. K tomu proč ta maškaráda se změnou tváře? Co se tu děje? Proto chtěl být tady? Přemýšlí nad tím, a když se opět podívá, místo je prázdné. Rozhlédne se, jenže je nikde nevidí. Až příště bratra uvidí, musí se ho na to optat. Zmateně se obrátí k taverně. Musí si to cele promyslet.

„Tak doma,“ řekne, když pojde brankou. „Je to příjemné, a víš co? Oblačné zákoutí mi chybí.“ Zavrtí nevěřícně hlavou. „Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu. Trochu si lehnu.“

„Dobře.“ Sám se posadí uvnitř a vezme knihu. Je spokojený, ale jak řekl Wei WuXian, chybí mu Oblačné zákoutí. Jenže má pravdu, nemohou si dovolit to rozhodit se sektou Jin. Taky je to jeho strýček, velmi složité… Bude lepší, když budou tady, ale co potom? Až se to malé narodí, tak to proberou s bratrem. Určitě bude v šoku, a kdo by nebyl? Pomyslí si. Každý. I tak stále celé té situaci nemůže uvěřit. Taky vychovávat dítě, to není jen tak. Potřebuje matku. Povzdechne si nad složitostí vztahů. Dřív to bylo tak jednoduché.

To přesně si myslí i po dalších měsících, kdy se dívá, jak své černobílé oblečení vyměnil za ženské a jak jeho postava se mění. Musí přiznat, že je to fascinující. Hlavně už tolik nezvrací a doktor říká, že všechno je normální. Když se pomine, že to není dívka, tak fyziologický asi ano.  „Lan Zhane!“ uslyší. Okamžitě odloží knihu a jde za Wei WuXianem.

„Co je?“ Udiveně kouká, jak má botu v ruce a podivně s ní manipuluje. Nechápe, oč se pokouší. Zda hodit ji nebo co.

„Prosím tě, můžeš mi pomoct?“

„S čím?“ optá se podezřívavě. Někdy se mu totiž zdá, že prostě si jen hraje.

„S botami,“ vyprskne. „Přes to pitomé břicho si je neobleču.“

„Aha.“ Chvilku přemýšlí nad tím a potom uzná, že to asi fakt nejde. Přistoupí k němu a vezme jednu do ruky. Naloží mu, potom druhou.

„Díky moc. Už abych to měl za sebou.“

„Půjdu ti koupit nějaké pohodlnější.“

„Jsi skvělý. Á!“ čímž poleká svého partnera.

„Co je?“

Wei WuXian se usměje, potom vezme ruku a položí ji na břicho. „Ps!“ Lan Zhan nechápe, potom to ucítí. Zvedne k němu obličej. „Už nějakou dobu je zřetelně cítím, ale ne jako dnes a zrovna u toho jsi. Je pěkně čilý. Co myslíš, bude to chlapec nebo děvče?“

„A není to jedno?“ Asi by měl najít nějakou příručku o výchově malého dítěte. Snad něco takového existuje. Poradí se s doktorem.

„Máš pravdu. Je to jedno. Ještě tak dva měsíce a bude to na světě. Docela to zvládám, ne?“ Kolébavým krokem vyjde ven. Lan Zhan si pospíší a přehodí přes něj teplý plášť.

„Nastydneš.“

„Někdy se zapomínám. Je zima. Narodí se na jaře, když všechno bude kvést.“ Pohlédne na oblohu. Poslední dobou je v noci vzhůru. Sám nechápe, jak může prospat den a noc ne. Mimoděk se pohladí po břiše, jako by chtěl je utišit. „Jak se bude jmenovat?“ Oba se na sebe podívají.

„Něco vymyslíme,“ snaží se ho uklidnit Lan Zhan.

„Máš pravdu, jako vždy,“ klidně odpoví Wei WuXian. Opře si o něj a hlavu položí na rameno. Tiše se spolu dívají ven, když začne sněžit, tak okouzleně na to zírají a jen pozorují vločky, jak pokrývají všechno pod bílou peřinou.

„Domů nebo skutečně nastydneš.“

„Dobře.“ Zasměje se, aby vzápětí zesmutněl. „Škoda, že tu nejsou rodiče. Myslím, že by ses jim líbil.“

„Ty jim taky.“

Zajdou dovnitř. Wei WuXian si nechá plášť a natáhne ruce nad oheň. Je mu příjemně teplo. „I tak tvůj bratr je velmi tolerantní,“ najednou řekne bez přemýšlení. Rychle se podívá na svou lásku. Jak bez něho mohl žít, netuší.

„Věděl to.“

Wei WuXian zůstane na něj zírat. To jako myslí vážně? Ohromeně sleduje ho, jak štíhlými prsty klidně nalévá šálek čaje, pak ho pokládá na podšálek a potom sobě. Alkohol už dávno nepije, přesně od té doby, co na to Lan Zhan přišel. Jen se krčil pod jeho pohledem a kázáním, jak je to pro dítě nebezpečné. Když skončil s dítětem, zopakoval stejnou litanii pro něj. Za celou dobu nebyl schopný říct ani slovíčko. Nikdy by neřekl, že dokáže být tak výřečný. Najednou jako by to nebyl on. Být po něm, tak celou dobu stráví v posteli. Brr. Když skončil, byl rád.

„Čaj.“

„Myslíš to vážně?“ Upije. Skutečně chtěl svého bratra dát dohromady s ním? Nebo to tak jen řekl? Ne. Každé slovo, co kdy Lan Zhan řekl, má váhu. Nedokáže jen tak plkat jako on.

„Hm. Budeš si číst nebo hrát?“

„Vlastně ani nevím.“ Vypadá to, že k tomu tématu se nechce vracet. Potom ho něco napadne. „Jdu se uklidnit,“ řekne, aniž to vysvětlí a zmizí z jeho dohledu. Lan Zhan za ním nechápavě dívá. Takže jde něco vyrábět. Nikdy by neřekl, že se u toho uklidňuje, protože ho párkrát slyšel tak nadávat, že měl nutkání si zacpat uši. Nejde za ním, místo toho začne psát dopis bratrovi. Musí říct, že nějak nemá odvahu zajít do Oblačných zákoutí a taky se bojí nechat Wei WuXiana samotného. Někdy se na něj dívá, když o tom neví a má pocit, že je smutný. Někdy se hladí po břiše, jako by ho to uklidňovalo. Nejhorší jsou jeho nálady. Dokáže ho vyděsit k smrti.

 Jako když lovil ryby. Klidně si četl pojednání, když zaslechne brekot. Vůbec mu nedošlo, že to byl Wei. Když k němu vyděšený dorazil, brečel nad rybou. Že je malá a nechce ji sníst. Přitom vždy rybu hodil na rožeň, do kotlíku, bylo mu to jedno, ve všem viděl jídlo. Musel se podívat do té knihy o těhotenství. Naštěstí tam byla pasáž o emocích těhotných žen.

 I když popravdě má problém Weie brát jako ženu, protože se tak nechová. Sice nosí ženské oblečení, ale jen protože je pohodlné. Celá situace je vůbec tak podivná, mimo je, že stále tomu nerozumí. Hlavně budoucnost je v mlhách, což ho znepokojuje. Povzdechne si a snaží se soustředit na dopis. Vždy, když začne přemýšlet, skončí u toho. Taky ho zneklidňuje to, že se sekta Jin nijak neprojevuje.

The untamed - Krutá pravda - 12.