Shounen - ai povídky

                                                      Světlo a oheň

  „Tam pane Blancharde, to je Japonsko“ ukazuje před sebe  kapitán zaoceánské lodě Titania, která se bliží k ostrovu. Na hlavě má čepici se zlatým lemováním a těžký námořnický kabát s výložkami na ramenou. V koutcích modrých očí vějířky vrásek od slunce a dívání se do dálek na moři. Je zima a začíná sněžit. „Za dvě hodiny pane přistaneme. Nechápu proč jste sem chtěl jet.“ Řekne k druhému muži, který se opírá o zábradlí zabalený do drahého kabátu  s bobří kožešinou na límci. Na rukou má černé rukavice a drží hůlku se zlatým pantherem na konci. Na hlavu pokrytou bílými vlasy lehce dopadají sněhové vločky. Usměje se na kapitána. Je mu okolo padesáti a v očích má smutek, ale i tvrdost ocele.

  „Pro někoho jedu. Pro někoho na kom mi záleží. Kapitáne Brede chci ihned vystoupit a odjet na ambasádu. Budete čekat tak dlouho jak to bude potřeba, ano.“ Kapitán Bred přikývne. Nemůže to odmítnout, protože loď mu patří.

  Kenneth Blanchard. Nejmocnější průmyslník Anglie. Nikdo ani vlastně neví co všechno  vlastní a taky nemá dědice. Supi kolem něho krouží až moc blízko. Je tvrdý ten starý orel a ani věkem mu síly neubývají a pořád je v čele obchodu Anglie. Konkurentům vždy vytře zrak a je pět kroků před nima. Zatímco ostatní se rozhlížejí on už jedná a kupuje. Povídají se o něm celé legendy. Zná ho už dlouhou dobu. Dvacet let co nastoupil na jeho první loď jako zástupce kapitána.. Postupně se vypracoval na kapitána a velí na téhle nádheře všech lodi. Parní zaoceánská loď Titania.

  „Budu čekat. Vždyť to tady do posledního šroubku vlastníte“ Zasměje se kapitán a s ním i Kenneth Blanchard.

  „Vlastním ano, ale lidi nebudu nikdy.“ Kapitán Bred o tom pochybuje, ale něco mu říká, aby o tom nepolemizoval. „Jsem zvědavý jaká ta země je? Znám ji jen z vyprávění, víte.“ Otočí se ke kapitánu. „Půjdu se připravit na vylodění.“ Opřený o hůlku jde do nejlepší kajuty na lodi. Kapitán pohlédne na ostrov. Nemá tu zemi moc rád a lidi tam už vůbec nechápe a on všemocný Blanchard pro někoho tam jede.

  „Tak se znovu setkáme příteli“ zamumlá Kenneth v kajutě. „Musím se přiznat, že jsi mi chyběl. Když jsi u nás byl, dodal jsi mi novou sílu svým nadšením pro věc. Byl jsi tak zvědavý. Vše jsi chtěl znát, vidět a já najednou jsem vše viděl jinak. Tvýma očima a tak jak jsem viděl svět, když jsem začínal. Jedno velké dobrodružství to bylo a Anglie byla mojím hřištěm, kde jsem si mohl hrát. Rozhodl jsem se, že ještě nepatřím do starého železa. Dokonce jsem se usmiříl i s Izabel, mojí paní. Jak se asi máš? Slyšel jsem o válce, která tady proběhla. Za chvilku se uvidíme a já ...“ usměje se, vytáhne peněženku a přepočítá peníze. Ty bude potřebovat. Ty světem vládnou, i když ho jednou zklamaly. Ucítí jak loď zpomaluje a vyjde ven na palubu. Už vidí první domy a přístav. Tak jiné než u nich. Skoro žádný průmysl, žádné komíny a lodi taky není moc.

  Loď vypustí páru, ozve se táhlý signál  a on vidí se srocovat dav u mola. Ne je to stejné jako u nich v Anglii. Zvědavost je všeude stejná. Pokyne kapitánovi a ten kývne na dva námořníky.

  „Hansi, Pablo pomozte zde panu Kennethovi. Udělejte vše co nařidí.“ Námořnici přikývnou. Jako první vyjdou ven na souš, ale bohužel musí hlídat nějakého starého páprdu. Nedají na sobě nic vidět, ale v duchu by někoho zakousli.

   Pan Kenneth vyjde na souš a nasedne do čekajícího  kočáru. Otočí se k námořníkům. „Můžete jít.“

  „Ale pane, kapitán Bred nám nakázal, že máme...“ Hans se zoufale podívá na Pabla.

  „Jen běžte si to užít. Cesta byla dlouhá a já si poradím.“ Když vidí jejich váhání spustí. „Nebo budete bez práce a žádná loď už Vás nikdy nevezme na palubu.“ Oba zblednou. Ten by toho byl schopen.

  „Rozkaz pane“ skoro vyštěknou a postaví se do pozoru. Dívají se jak mizí v rušných ulicích Tokia. Ušklíbnou se a vyrazí do první krčmy, kteoru spatří.

  „Na starého páprdu“ ťuknou o sebe dvě skleničky.

  „Děkuji pane velvyslanče za pomoc. Určitě se na mně můžete spolehnout.“  Kenneth podá velvyslanci Artu Peckovi ruku. Ten ji silně stiskne.

  „Hlavně dávejte pozor. Japonsko se ještě neotevřelo světu úplně a vládnou zde jiné zákony než u Nás ve staré dobré Anglii. Žiji tady pět let. Studuji  je a ještě pořád je nechápu. A zřejmě je nepochopím nikdy. Jejich mentalita je tak odlišná od naší. Fascinující, ale nepochopitelná. Tak hodně štěstí. Potkal jsem pana Kusaku na jedné recepci a vyprávěl mi o svém pobytu v Anglii. Je mi sympatický. Takže víte kam jet. Dal jsem vašemu vozkovi instrukce kam jet. Nebude to problém najít. Tak hodně štěstí.“ Velvyslanec se za ním dívá se zachmuřenou tváři. Ten mi tady tak chyběl. Nesnáší lidi, kteří si myslí, že tady můžou vše a pak on je musí tahat z potíží. No půjde to zapít. Už, aby byl pryč z té bohem zapomenuté země. Otřese se jak je mu zima a vejde odvnitř.

  „Tady pane!“ lámanou angličtinou řekne vozka.

  „Čekejte tady. Rozumíte?“

  „Jistě Blanč san“ vozka zkomolí jméno, ale vypadá to, že to pochopil co po něm chci, pomyslí si pan Blanchard. Otevře branku za kterou je vidět dům v evropském stylu. Vejde dovnitř.

  „Aizawa co jsi to udělal?“ viří hlavou generálmajoru Aizawovi na zemi. Právě zahlédl peklo v očích Kusaki a neví co s tím. Utře si koutek rtu. Má pocit, že tam má krev, ale rukáv je čistý. Postaví se a upraví si uniformu. Má pocit, že zde něco nehraje, ale neví co. Přece Kusaka san zná už tak dlouho, ale změnil se. Od té doy co ho viděl v společnosti toho Akizuki san, tak je jiný. Vše jako by zahodil a co se vrátil z Anglie tak úplně propadl temnotě. Už mu nerozumí tak jak, když byli spolu a byli mladí. Vyjde ven do závěji, které vytvořil padající sníh. Podívá se na stopy o kterých dobře  ví kam vedou. Jde pomalu za nimi a vzpomíná si jak je viděl milovat. Nemohl tomu uvěřit s kým a tak druhý den, když byl Kusaka pryč navštivil Akizukiho. Poznal v něm nepřítele.

  Akizuki měl sedět ve vězení a čekat na rozsudek a zatím ho Kusaka chrání a ukrývá před svými vlastnimi lidmi.  Zločinec, který už měl být dávno mrtvý. Měl zemřít ve válce, když byl zraněn a zatím Kusaka zabil vojáka, který byl pod jeho velením, sebral uniformu a zachránil nepřátelského důstojníka. Neví proč ho chrání. Pro sex? Ušklíbne se. Nemyslel si, že Kusaka má takové sklony.

  Otevřel dveře a byl to opravdu Akizuki. Podal mu zbraň a vysvětlil co je jeho povinnosti. Akizuki nic neřekl a díval se mlčky dopředu zatímco on povídal o východisku, o řešení, které tady pro něho má. Když položil zbraň na pokrývku, zvedl se a odešel pryč. Bakufu mu zabilo jeho lásku a on se pomstí. Život za život.

  Jde dál po stopách, které pomalu zasypávají oslnivé vločky sněhu. Ví co tam najde a chce vidět tvář Kusaki až uvidí jak jeho milenec a zrádce je mrtvý. Domek. Vejde dovnitř. Nikdo a pak si všimne brázdy, stopy bot. Napůl zaváté a přidá do kroku. Co se to děje? Nechápe a v ruce sevře meč.

Dveře do domu otevřené a nikdo nikde. Věci rozházené všude možně. Vezme sošku a postaví ji na místo. Ano tak by Kusaka žil. Zajímavé, ale kde je a co se tady stalo? Možná je někde venku? Vyjde ven a začne se brodit sněhem. Za chvilku se zastaví. Je to na něho moc a možná by měl zastavit, když si všimne něco černého u stromu. Jde dál k té barvě černé na sněhu. Postava v bílém splývající se sněhem a něco blýskavého. Zřejmě člověk. Co asi chce dělat? Přijde k němu blíž a rozzáří se mu tvář. To je přece přítel pana Kusaki. Poznává ho z fotografie, kterou mu ukazoval v Londýně.

  „Dobrý den. Tak jsem Vás našel! Vy jse Akizuki san, že. Rozumíte mi?“ a zarazí se, když si všimne jeho pohledu a to co má v ruce. Meč, kterým si miří na břicho. Co se tady děje? Kusaka by nebyl rád, kdyby...

  „Tohle mi asi dáte, že. Kusaka by nebyl rád.“ Začne a přemýšlí co udělat. Potěžká svoji hůl a šikovně ji praští do týlu Akizuki. Sehne se pro meč.

  „To jsem se unavil. Tohle raději sebou vezmu. Vida vyplatilo se s tou hůlkou trochu trénovat a teď najít Kusaku. Velvyslanec měl pravdu. Venku v rouchu ? v té zimě a s mečem v ruce. Jsou divní. Zvedne se a jde dál.

  „Akizuki san!“ vykřikne Kusaka a otevře dveře do domku, který skrývá to nejcennější  jeho života. Akizuki san, jeho láska. Nikde není a pak zvedne dopis.

  „Ne!“ zakřičí zmačká dopis a pohodí ho. Kde jen může být? a pak si všimne hluboké prázdy. „Ne Akizuki san prosím ne“ spěchá a sleduje brázdu ve sněhu, která je pomalu zasypávána jemnýma vločky sněhu. Vede ke stromům, kde tak často pobývali. Miluji tě a s hrůzou v srdci utíká dál.

  „Ne!“ zakřičí znovu a zlomí se žalem málem v pase. Rozeběhne se k postavě u stromu, která tam bezvládně leží v závěji. Chytí ho do paží a nadzvedne.

  „Žije!“  a pohladí jeho tvář. Odhrne jeho černé vlasy z vysokého čela. „Je tak proč, proč jsi to udělal? Co jsi chtěl dokázat? Chtěl jsi ode mně odejít? Nechat mi volnou cestu, zachránit mně? Ale co by byl můj život bez tebe?  Nemiluješ mně? Ne vím, že mně miluješ stejně vroucně jako tehdy v létě, když jsem odjel do Anglie celý nadšený. Každý dopis to dokazoval, který jsem dostal. Stálo to v každém slově. Když jsme stáli na břehu řeky a uslyšeli poslední cikádu jsem řekl, že tě miluji.“  Dotkne se ho a chová ho v náručí. Usmívá se a jeho oči vyjádřují něhu a lásku k muži, kterého drží v náruč. „Nikdy tě neopustím. Půjdu za tebou kamkoliv půjdeš ty.“

   Vytáhne krátký meč z pouzdra a pak ho zpět prudce zasune. Položí dopis na polštář a vyplazí se ven. Tady kde s nim strávil včera noc nechce to udělat. Půjde tam kde býval šťastný. Tam kde v létě zpívají cikády a kde se drželi za ruce a kde se milovali.

  Nevadí mu hluboké závěje ani zima, sníh a plazí se vpřed. Od úst mu jde pára jak se námahá. Přemýšlí o dopise a o tom co napsal, o vášnivé noci, kdy v něm Kusaka opět zažehl oheň touhy. Světlo rozkoše procházelo jeho tělem a on zapomněl na krátkou chvilku, kde je a čím je. Synem významného úředníka. Velitelem, ketrý prohrál válku a kterého skrývá  Kusaka. Kusaka vyhrál válku. Akizuki ji prohrál. Měl být mrtvý. Díval se jak jeho láska zabila jednoho ze svých řad, aby on poražený mohl zůstat naživu.

  Měl být mrtvý dávno, ale Kusaka... nebýt jeho. Nebýt jeho lásky tak by to dávno učinil a teď je v ohrožení.A to jen díky němu. Povídal to ten Aizawa. Řekl toho víc, ale jen jedno mu uvízlo v paměti. Zrádce. Ještě kousek a zhroutí se pod úpatí stromu. Dívá se na meč a na papír a pak vezme do ruky váček, který má pořád u sebe. Skrývá tajemství a on ho sevře v dlani. „Kusaka“ zašeptá a připraví si meč. Zavře svoje modré oči a v mysli si promítné Kusaku jak se směje, jak je dychtivý vše vědět, jak na něho upírá zrak plný něhy a touhy. „Miluji tě“ sotva slyšitelně splyne z jeho rtu, když si přoloží meč k odhalenému břichu. Okolo něho poletují vločky, ale on je nevnímá. 

 „Akizuki san!“ křičí Kusaka a běží s rozevlátým kabátem k postavě. Akizuki san a zvedne ho. Žije. „Hlupáčku. Proč? Proboha proč? Copak nevíš, že bez tebe nedokážu žít?“ něžně mu přejede po čele a políbí na víčka. Přitiskne si ho k sobě víc a šeptá dál. „Nikdy tě neopustím. Půjdu za tebou kamkoliv půjdeš ty.“

  „Ještě chvilku a zmrznu. Hepčí! Netušil, jsem, že je  tu taková zima.“ Ozve se vedle Kusaka hlas.

  „Pane Blancharde co vy tady?“ Kusaka zvedne hlavu. V očích má údiv a v hlase nevíru. Co tady dělá pan Blanchard, který podle něho má sedět daleko v Anglii a číst jeho dopis, který mu píše pravidelně měsíc co měsíc.

   „Měl jsem něco tady vyřidít, tak jsem si řekl, že Vás navštívím. Hepčí! Nechcete se zvednout  i se svým přítelem? To měl u sebe. V takové zimě. Hepčí! Sakra ještě tady nastydnu.“ Kenneth Blanchard mu podává meč. Kusaka ho sevře a pak se podívá na Akizukiho.

  „Kdo ti to dal? Byl včerejší noc falešná? Proč Akizuki san? Proč?“ Dožaduje se odpovědi a zároveň ho hladí po tváři. Vezme ho do náruče.

  „Děkuji Vám pane Blancharde.“ Kusaka se mu ukloní i s Akizukim v náručí.

  „Není za co. Mám menší obchodní nabídku pro Vás a...“ rozpačitě zakroutí hlavou. Tady venku v zahradě pokryté sněhem se mu zdá tak nepatřičné o tom mluvit. Taky je mu zima na nohy a „Hepčí!“ K tomu ti dva jak stojí. Nehybně jako sochy a sníh pořád padá na ně. Podívá se a uvidí za nimi člověka v uniformě.

  „Akizuki Keiichirou a Kusaka Touma. Jste obviněni z velezrady!“ Tak to ne naježí se Blanchard. Nikdo ty dva nebude obviňovat z velezrady. Rozhodně ne jeho budoucího  ředitele.

  „To jsi byl ty Aizawa kdo dal meč Akizukimu!“ Obvini ho Kusaki s Akizukim v náručí. Jeho oči zledovatí. „Proč?“ Dožaduje se odpovědi. Byl to on když vidí krutý úšklebek v jeho tváří.

  „A vy jste kdo?“ Blanchard se postaví  před ně. „Jsou to moji zaměstnanci a chci vědět z čeho jsou obviněni.“

  „CO?“ Kusaka i Aizawa vytřeští oči.

  „Sorry chlapče. Chtěl jsem ti ten post nabídnout v poněkud lepší společnosti a hlavně v teple.“ Obrátí se zpět k Aizawovi.

  „Slyšel jsi dobře, takže z čeho jsou obviněni? Kolik musím zaplatit za jejich propuštění a pojedou hned se mnou. Hodlám je odvézt sebou.“ Oba stojí jako sochy. Kusaka zamrká a snaží se to pochopit. Uslyší zasténaní.

  „Akizuki san“ zašeptá a uvědomí si v jakém stavu je. Pan Blanchard se k němu otočí.

  „Jdeme. Pokud pane Aizawo“ vysloví jméno pečlivě „budete něco chít, tak se setkáme na ambasádě nebo na MÉ lodi Titania. Kusaka Akizuki jdeme!“ Zvedne hlavu a jde cestou, kterou přišel. Kusaka pohlédne na Aizawa, na jeho vztek ve tváří a pak na Akizukiho. Dívá se do jeho modrých oči a sevře ho pevněji. „Promiň mi to, ale nemohu ti dovolit...“ nedořekne co a vyrazí za panem Blanchardem.
  „Pusť mně Kusaka“ zašeptá Akizuki. Kusaka se slzami v očích jde dál. Nedovolí, nikomu nedovolí, aby ho dal do vězení. Nepřežil by to tam. Udělá kvůli němu cokoliv. Bude zabíjet, lhát jen chce s nim být.

  „Pusť mně Kusaka!“ Akizuki se zavrtí se v jeho náručí.

  „Nemohu Akizuki san!“ zašeptá Kusaka a jde dál. Všichni dojdou spolu ke kočáru.

  „Tak dovnitř chlapče a svého přítele vezmi taky.“ Blanchard otevře dvířka kočáru.

  „Stát! Ani krok.“ Pan Blanchard se otočí, přistoupí k Aizawovi a popadne ho za límec aniž by si všiml vytaženého meče.

  „Jsem Angličan, chlapče a za mnou stojí Anglie. Nebudeš si tady vyskakovat. Mám mezi prapředky Skoty a nezkoušej mně rozčilit.“ Odmrští ho na plot.

  „Pořád mám páru.“ Řekne Kusakovi a sedne si. Hůlkou zaklepe na střechu kočáru a ten se rozjede.

  „Opravdu jste měl mezi předky Skoty?“

  „Kdepak chlapče. Jsem Angličan jako poleno a svého otce jsem nikdy nepoznal. A matka zemřela velmi mladá. Měl jsem štěstí. Takže co říkáš na mou nabídku?“

  „Nevím co říct.“

  „Výborně. Potřebuji ředitele. Někoho komu bych důvěřoval a hlavně kdo má dost nadšení provést moje firmy do nového století. Věřím...“

  „Opravdu jste měl sem zajížďku?“ Mohutný smích v kterém je cítit i po letech bohatství, že neměl to lehké. Pan Kenneth se rozpřáhne a mohutně bouchne do zad Kusaki.

  „Prokoukl jsi mně. Tvoje dopisy a no chyběl jsi mi“ neochotně přizná Blanchard. „Vida už budeme doma. Mám tady Titanii. Poslední model z mých loděnic. Uchvátí tě a pana Akizukiho taky. Promluvíme si tam.“ Kusaka přikývne a podpírá Akizukiho, který hledí nepřítomně ven.

  Pan Blanchard se dívá na oba a na to jak jsou propojeni. Nic neříká. Není kvůli tomu tady, ale má rád Kusaku a ten druhý nevypadá na toho přítele o kterém povídal.

  „Jsme tady.“ Vystoupí ven a přidrží dveře.

  „Ta je nádherná pane Blancharde. Když jsem byl u Vás naposled viděl jsem jen její plány. Podívej se Akizuki san.“ Vynese ho ven a natočí na loď. Obrovská s černým trupem, třemi komíny se tyčí nad všemi loďmi v přístavu jako královna a na bocích má velký nápis Titania.

  „Titania. Královna, která vládla po boku Oberona.“ Pyšně pronese pan Blanchard. Akizuki se podívá na loď a otočí zpět hlavu.

  „Akizuki san“ řekne smutně Kusaka a sevře ho víc. „Je nádherná. Odjedem spolu do Anglie a budeme žít v klidu, tak jak jsem si to vysnil. I odtamtud můžeme budovat zdejší svět. Je doba, kdy můžeme být spolu i přes naše rozdílné stavy.“ šeptá.

  „No půjdeme. Nějak tady houstne vzduch.“ Blanchard je vede na palubu.

  „Kapitáne Brede vedu Vám hosty. Nejlepší kajuty a nezajímá mně jak je získáte. Klidně někoho vyhoďte!“ Kapitán překvapeně se dívá na dvě postavy za panem Blanchardem. Jeden světlovlasý s očima barvy karamelu a druhý černovlasý s modrýma očima. Kimono a evropský oblek. Japonci. Tak to nečekal a jeden je zřejmě zraněný, když sklouzne na nohy toho v náručí.

  „Jistě pane a kde jsou Pablo a Hans?“ Pokyne svém zástupci. Ten rychle vyrazí vše připravit.

  „Ale nechal jsme je venku na pobřeží a kapitáne ne, že se na ně budete zlobit. Pohrozil jsem jim propuštěním. Tak buďte na ně laskavý.“

  „Ale pane...“ zabručí neochotně pod vousy kapitán.

  „Tak jim dejte nějaký trest. Lehký.“ A razí ke své kajutě. Je mu zima a chce se převléknout. Měl by někoho poslat do domu Kusaki, aby tam vše zabalil. Původně nečekal, že vše půjde tak rychle, ale takhle se nebude muset zdržovat. „Hepčí! Zatraceně!“ zakleje a otevře dveře do kajuty.

  „Akizuki san.“ Kusaka ho přikryje, když mu sundá studený oděv. Hrubým ručníkem mu vytřel tělo a teď ho drží za ruku.

  „Proč jsi to chtěl udělat? Proč? Copak ta noc byla lež, falešná a já byl tak šťastný, když jsi se mi vrátil. Takový jako předtím“ šeptá. Akizukimu se zachvěji víčka. Lež ne. V jeho náručí mu bylo tak nádherně. Hluboko v něm rozzářil světlo a on se na chvilku vrátil do těch let, kdy ho učil anglicky jazyk a kdy s nim objevoval svět. Odvrátí od něho hlavu. Nechce nic poslouchat. Nic slyšet.

  „Já půjdu Akizuki san. Prosím zůstaň se mnou“ poprosí ho Kusaka a vyjde ven. Opře se o dveře. Málem ho podruhé ztratil a nebýt pana Blancharda. Bude mu do smrti zavázaný. Otevře sousední dveře kajuty. Vstoupí a posadí se do křesla. Schová do dlani hlavu. Nemůže tak dál. Proč mu to dělá?

  Zaťukání. Jednou podruhé.

  „Dále!“ zavrčí už převleknutý  Kenneth Blanchard.

  „Pane někdo se dožaduje vstupu na palubu. Nějaký Japonec“ řekne uctivě zástupce kapitána Jack Landers. „Kapitán Bred ho zadržuje na molu, ale má sebou vojáky.“

  „Dobře hned tam budu. Musím si uvázat vázanku. Nepůjdu tam jako nějaký divoch. Jsem civilizovaný člověk, jsem Angličan“ řekne pyšně. „Ať ho vpustí, ale bez vojáků. Myslím, že vím kdo to je.“ Zaváže si pečlivě vázanku a vezme na sebe kabát šitý na míru. Prohlédne se v zrcadle. Kdyby ho viděli doma. Bez sluhy bez nikoho se obléká. Tak jako v začátcích.

   „Dobrý den pane Aizawo“ pan Blanchard spustí hned ode dveří aniž se podívá důkladně kdo sedí ve společenské místnosti Titanie.

   „Generálmajor a zde mám na Akizukiho Keiichirou a Kusaku Toumu zatykač z velezrady. A to se trestá smrti“ dodá a v duchu se ušklíbne. Kenneth Blanchard ho pozoruje s nechutí.

  „Co myslíte generálmajore Aizawo, stačila by Vašim nadřízením Titania nebo by se možná spokojili s něčím menším za dva životy?“ Aizawa překvapením otevře oči. Slyšel dobře nebo se mu to zdálo? Pak zrudne jak mu to dojde a zbledne.

  „Nic takového se nepřijme.“

  „Věřte mi, že ano. Jsem bohatý. Nesmírně bohatý a někdy ani já nevím co vše vlastním. Stačila by možná menší malá smlouva a uvidíte jak Vaši nadřízení zapomenou, že kdysi nějkaý Akizuki Keiichirou a Kusaka Touma existovali. Tak to bychom měli vyřízené. Odejdete odsud a bude to. Vojáky vezmete sebou a já v klidu přinesu věci pana Kusaki na Titanii?“

  „On souhlasil s odjezdem?“ zeptá se zaraženě Aizawa.

  „To není vaše věc pane generálmajore, ale myslím, že dokud tady budete vy, tak ...“ zasměje se stoupne. „Dobrou noc a sbohem!“ Vyjde ze společenské místnosti  na palubu.

   „Kusaka san“ řekne zdvořile. Ten se otočí a pokloní se.

   „Děkuji Vám za Akizuki san. Já...“

   „To je v pořádku, ale nevypadá jak jsi mi ho ličil.“ Kusaka se zasmuší. „Miluji ho, ale nevím jak dál. Nedokážu ho přimět, aby žil. Ta noha...“ zašeptá. “ Omlouvám se Vám, že Vás obtěžujeme. Nedělejte si s náma starost Blanchard san. Jsme Vám zavázani“ o překot ze sebe chrlí Kusaka.

  „Dobře půjdu spát a zítra mi řekneš jak ses rozhodl.“ Kusaka přikývne a dívá se jak pan Blanchard odchází. Druhý den ráno Blanchard pozoruje jak Kusaka odjíždí domu. Je rád, že souhlasil s jeho návrhem a odjede do Anglie. Ještě ten jeho přítel. Pokyne námořníkovi, který právě přinesl židli na záď a pokyne mu.

  „Pojď se mnou Hansi. Potřebuji tvoje silné paže.“

  „No jo“ zabručí mrzutě. Závidí ostatním, že jsou na břehu a on musí sloužit tomu protivnému, ale bohatému dědkovi. Co si zas na něho vymyslel? Kenneth jde dolu a nejdřív zaťuká na dveře. Když nic neslyší, otevře je a vejde do kajuty sám. Akizuki san se opírá o stěnu a dívá se na zeď.

  „Vězměte ho nahoru na židli!“ poručí Hansovi pan Blanchard. Hans ho popadne, ale narazí na odpor. Neví jak vzít někoho s jednou nohou je mu přitom tak trapně. „Pane Hansi chcete snad pomoci?“ otáže se ironicky Blanchard a o podlahu zaťuká hůlkou. „Pane Akizuki, byl bych rád, kdybyste přestal vyvádět.“ Oba ztuhnou a Hans ho vezme do náruče.

  „Výborně, když vidí jak je usazený a přineste deku pane Hansi.“

  „Jawohl!“ Hans šťastný, že může zmizet odkluše po pokrývku. Za chvilku se vrátí a pan Blanchard ho přikryje. Sedne si do druhého křesla a dívají se spolu na Tichý oceán v barvě olova.

  „Pan Kusaka mi povídal jak jste ho učil anglickému jazyku, takže budete rozumět to co Vám řeknu. Potkal jsem ho měsíc potom co přijel do Anglie. Byl jsem tehdy trochu nemocný, ale hlavně unavený a tak mladý muž cizinec ve mně vzbuzoval spíš nenávist než cokoliv jiného.“ Akizuki se k němu otočí.

  „Byl jak štěně. Všechno vědět, všechno znát a jeho nadšení pro stroje, pro vše moderního mně nakazilo novým elánem. Vděčím mu zato, že ne žiji, ale za to, že žiji dál. Když mně požádal o návštěvu loděnic nedokázal jsem mu odmítnout, ale to víte, že pane Akizuki.“ Ten nepatrně přikývne. Takového ho poznal, do takového Kusaka Touma z clanu  Chousha se zamiloval.

  „Když jsme se poznali lépe a já mu ukazoval své finanční panství začal mi vyprávět o svém příteli, který ho naučil anglický jazyk. Jeho nadšení bylo tak nakažlivé. Rychle si zvykl na prostředí, i když ve společnosti dělal chyby a pokaždé se mi omlouval. Začal jsem se těšit na jeho návštěvy na jeho neutuchající entuzaismus a chtěl jsem mu navrhnout, aby v Anglii zůstal. Jenže jsem netušil co pro něho znamenáte. Když tady začala válka přijel sem kvůli Vám. Myslím, že v Anglii byl šťastný, ale jakmile mi řekl o Vás pokaždé jeho řeč se točila k Vám.“ Odmlčí se a pozoruje racky jak loví malé rybky. „Drzouni“ zamumla na adresu racků.

  „Proto mně překvapilo to co jste chtěl udělat včera.“

  „Nepatřím sem. Zaslouží si někoho.. měl jsem zemřít.“ řekne smutně a pohladí si neexistující nohu. Proč mu to vypráví? Co tím chce dosáhnout? Ale poslouchá dál. Je to tak fascinující vidět Kusaku očima někoho jiného.

  „Začal jsem od píky. Nebyl jsem vždy bohatý a neměl tyhle výsady. Ty mi přinesla moje žena Izabel a já ji miluji. Měli jsem syna. Plánoval jsem, že bude velký finančník jako já, že bude vlastnit vše co jsem vybudoval. Celé to velké impérium. Vydědil jsem ho. Zřekl jsem se ho ve vzteku. Navždy. Moje Izabel se mnou dlouho nepromluvila slova a druhé dítě nemohla mít. Nevadilo mi to. Myslel jsem, že jsem věčný a když jsem poznal pana Kusaka byl to pro mně šok. Vynaložil jsem peníze, abych zjistil co se stalo před deseti lety. Kam odešel můj syn. Ani peníze nedokázaly ho přivolat k životu. Mám vzpomínky, ale nemám jeho. K čemu to je žít bez milované osoby? Kusaka san Vás zřejmě miluje a vše dělal pro Vás.“ Odmlčí se. 

    „Pohleďte na moře. Je širé a daleké. Tam někde můj syn zmizel. Bez lásky bez čehokoliv jiného. Sám osamocený bez přátel. Nemám ani jeho tělo a hrob je prázdný. Moci to vrátit tam kde jsem ho ve vzteku odmítl. Malá chyba a ztratil jsem něco cenného.“ Zvedne se.

  „Nechám Vás tu o samotě. Toto jsem pro Vás nechal udělat.“ Přisune k němu dvě dřevěné tyče. „Berle. Můžete se pochybovat po palubě jak chcete. Cokoliv uděláte nikdo Vám v ničem nebude bránit. Kusaka san žije pro Vás. Nechtěl bych aby dopadl jako já nebo, aby jste ho stáhl sebou. Záleží mi na něm a záleží jen na Vás jak moc záleží Vám na něm. Půjdu a toto.“ Podívá se na nohu. „V Anglii se dělají protézy.“

  „Co je to protéza?“ ozve se za nimi. Stojí tam Kusaka s rozcuchanými vlasy od slabého větříku. Usmívá se.

  „Kusaka san. Nechal jsem pro Akizukiho vyrobit berle a protéza je něco jako náhradní noha.“ Kusaka si klekne k Azukimu.

  „Vidíš Akizuki san budeš chodit. Vše se vrátí zpět. Akizuki san“ žalostně se optá Kusaka a schová si do jeho klína hlavu.

  „Nech mně na chvilku o samotě, prosím.“ řekne Akizuki. Kusaka k němu zvedne hlavu,a le vidí stejný netečný pohled jako před tím. Pohladí a přikývne. Zvedne se a jde za panem Blanchardem.

  Akizuki zůstane sám s berlemi u nohou a rackami, kteří pronikavě křičí. Dívá se na šedou pochmurnou vodu a na vlny, které sotva vnímá. Poslouchá zvuky z ulice i z podpalubí. Tam někde daleko je Anglie. Jak by tam mohl žít? Jak? Pohne se, aby se podíval na váček. Jeho talisman jeho upomínka na nádherný večer. Zavadí rukou o berly, které shodí.

  Zvedne je a dívá se na ně. Odhodí pokrývku a zkusí se zvednou.

  „Stojím“ a pokusí s eudělat krok. Spadne a dívá se na prkna paluby. Nahmatá opět berle. Chcec stát, tak jako kdysi po boku Kusaki. Zvedne se a nevidí jak se na něho dívá Kusaka, zatíná ruce a po jeho tvářích kloužou slzy. Zvedne se a opěře. Chvilku se dívá na před sebe a pak uvážlivě udělá krok. Povedlo se a přejde k zábradlí. Podívá se z výšky dolu.

  Cokoliv uděláte nikdo Vám v ničem nebude bránit, toho muže, který mu zabránil spáchat seppuku. Bylo by konec jeho trápení. Dívá se fascinovaně do vody a cítí jak ho láká do své náruče. Jen se přehoupni, uvolí se a už nebudeš muset nic dělat. Najdeš klid, najdeš mír slyší šeptat. Má chuť to splnit. Pustí jednu berlu a sevře zábradlí.

  Kusaka san žije pro Vás Vás Vás slyší ozvěnu. Spadne druhá berle a on se sesune. Skčí se a schová svoji tvář do objetí rukou.

  Prosím jen jednu noc, Miluji tě Akizuki san, ruka s krvavými mozoly od meče a polibek. Ta stejná ruka na jeho těle...

  „Akizuki san“ nezvedne hlavu. Ví kdo to je. Kusaka. Jeho hlas, tak plný naděje.

  „Je mi zima, Kusaka“ tiše zašeptá. Ne venku uvnitř něho. Chce.. neví co

  „Hned tě odnesu.“ Kusaka se skloní a vezme ho do náruče.

  Blanchardje sleduje z přídě. „Teď je to na tobě. Ani všechno mé bohatství mi nepomohly vrátit zpět mého syna.“ Jde za kapitánem, když uvidí přijíždět na nábřeží kočáry. Vida smlouvy budou. Japonsko je země otevřených dveří a on právě do nich vklinil pořádně svoji nohu.

   „Akizuki san, proč, řekni mi konečně proč. To mně tolik nesnášíš a ta noc byla přetvářka lež? Jen chci být s tebou, tak jak jsem si slibili.“Akizuki se dívá na to jak před nim klečí. Chceš ho vzít sebou, ani všechny peníze mi ho nevrátily, miluje tě slyší slova toho muže s bílými vlasy. Chci být s tebou nic víc. Akizuki v ruce drží modrý květovaný sáček. Vzpomíná na poslední letní noc, kdy uslyšeli cikádu.

   „Chci být s tebou nic víc.“

   „Akizuki san“ vyhrkne rozzářeně Kusaka  a podívá se do jeho oči. Jsou jiné než před chvilkou. Ne tak bez života a vyhaslé. Je to opět ten  Akizuki, který přeťal  zátaras, když s Aizawou utíkali. Opět vidí v jeho očích jiskřičky jako když se spolu učili anglicky, když spolu uviděli slona, knížka s erotikou, spoustu věcí a něhu. Vzpomene si na den, kdy se poprvé milovali. Končilo léto. Ale bylo ještě teplo a u řeky bylo nádherně. Roztřeseně  ho požádal  o jednu noc s ním a on ho přitiskl k sobě. Jeho rty na jeho byly splněným přáním. Jeho pohled plný vášně a výkřik rozkoše zázrak.

  „Jsi zpět. Jsem tak šťastný. Zůstaneš se mnou prosím.“

  „Ano. Ukážeš mi všechny ty divy, o kterých jsi psal.“

  „Ukážu ti vše a víc. Svět je velký a Japonsko se má toho co učit. Byl jsem, ale ..“ zardí se, když vidí jeho něžný ironicky pohled. Položí mu hlavu do klína. „Miluji tě Akizuki san. Miluji tě.“

  „Zažehni ve mně světlo a oheň. Hluboko ve mně“ zašeptá Akizuki a zvedne mu tvář. Přitiskne rty na jeho. Stejně jako kdysi. První polibek. Kusaka ho políbí se vši vášní a líbá. Odtáhne se od něho a rozzářeně se mu dívá do oči. Přitiskne mu rty na odhalené místo a pomalu stáhne kimono z ramen. Dotýká a přejíždí roztřesenými prsty jeho hruď. Dotkne se jeho pokožky s úctou a něhou.  „Nádherná. Jsi stejný jako tehdy. Chci cítít tvoji pokožku a ponořit se do tobe. Miluji tě Akizuki san.“ Akizuki ho obejme a stáhne k sobě. Kajutou se ozve šťastný smích, šepot a něha.

  „Akizuki san“ zamumlá ze spánku Kusaka a Akizuki, který je vzhůru ho pozoruje s něhou v očích. Už nikdy ho neopustí. 

  „Světlo a oheň“ zašeptá do vlasů Kusaky a zavře oči.

Konec