Shounen - ai povídky

                                                  Minulost

    Je  klidná měsíční noc bez mráčku. Měsíční světlo dopadá na dům, který je ponořen do ticha.  Oknem  vidíme do pokoje, kde spí dvě postavy. Jedna  postava  se právě probudila a otočí se k oknu. Opatrně vstává, aby nevzbudila tu druhou. Tiše jde k oknu. Odtáhne závěs a dívá se na měsíc. Je to červenovlasý kluk s nádhernýma zelenýma očima.
   „Proč mně budíš, Yo-Ko!“ zašeptá. Uvnitř něho mu odpoví hlas „Musíme spolu dokončit to co jsem začal kdysi dávno. Ty víš koho myslím. Kuronue se jmenoval pokud jsi zapomněl!“
   „Ne, nezapomněl. Jak bych mohl. Proč právě teď. Konečně jsem šťastný a mám pro co žít“ a pohlédne směrem k posteli, kde leží drobnější postava. Přistoupí k ní a podívá se s něhou na toho chlapce.“Milujeme ho přece oba. Jak ty tak i já „ říká tiše k tomu druhému. „I když nebýt tebe a to, že jsi převzal iniciativu asi by se to nestalo. Ale nelíbí se mi to. Co když mně - nás nemiluje. Donutili jsme ho. Tráví se mnou noci jen proto, že jsme ho vydírali.“
   „A co ti to tak najednou vadí. Jsme nejznámější lupiči a chladnokrevní vrazi ze Zasvětí. Třásla se před námi dobrá polovička démonů a druhá se nás bála. Co  najednou takové ohledy“ ozve se posměšný hlas.
   „Možná je to tím, že už nežiji tak minulosti jako ty!“
   „Nech toho! Dobře víš, že to se musí dokončit a chci to taky kvůli nám oběma“ nerad to přiznává ten druhý hlas.
    „Počkej co tak najednou. To ty jsi ten z nás chladnokrevnější ... Co se stalo? To mi k tobě nesedí...“ 
    „On. Miloval jsem jen jednu osobu a tou byl Kuronue. On ho nahradil v mém srdci. Oba ho milujeme. Proto chci dokončit to co jsem tehdy před staletími začal. Chci to dodělat a chci se k němu vrátit. Stejně jako ty. Já...jsem unaven být sám“ klidně a chladně pronáší ten hlas.
    „Rozumím ti a co když nás Hiei odmítne!“ a s něhou se dívá na černé vlasy s bílou čupřinou na polštáři.
    „NE, nebudu akceptovat. Nevymýšlej si takové věci..“ divoce křičí ten druhý hlas.
    „Dám mu volnost“ řekne červenovlasý chlapec a otočí se zpět k skoro měsíčnímu úplňku.
    „Ne! Nedovolím to!“
    „Ale ano. Rozhodl jsem se. Kuronue tě miloval, ale Hiei to je jiná. Donutili jsme ho vydíráním, že řekneme jeho sestře kdo je. Musí se rozhodnout sám, jako se tehdy rozhodl Kuronue. Tomu jsi dal možnost volby, proč ne Hieiovi? A možná se ze Zásvětí nevrátíme uvažoval jsi o tom?!“ řekne bolestně.
     „Vrátíme se. Nechci ztratit podruhé to co mám. Dlouho moc dlouho jsem byl sám. 1000 let sám. To je hodně i na mně .A vůbec jak by nás nemohl nemilovat?“ odpoví pyšně hlas.
     „Tak sebejistý jako vždy. Bojím se toho všechno. Dobře. Zítra vyrazíme a skončíme s minulostí!“ a sevře závěs v ruce. Z ničeho nic uslyší  šelest a vidí Hieie jak se na něho dívá. Jeho oči jsou ostražité a podezíravé. Kuramu bodne u srdce a pomyslí si nemiluje nás a rozhoduje se, že ze Zásvětí  se už nevrátí. Vlastně se mu nedivím, že není nadšený naším vztahem. Zná jen moji lidskou podobu. Neví nic o mé minulosti a když tak tak jen z doslechu.
  „Ani na to nemyslí! Myslíš si, že ti to dovolím? A i kdyby, víš, že to nepůjde.“ ozve se jeho druhý hlas. Jeho druhý hlas. Hlas Yo-Ko Kurama. Legendárního bandity ze Zásvětí. Jeho druhé já, které slyší málokdy a většinou zůstává hluboko uvnitř něho.
    „Tvoje síla se zvýšila „ pronese Hiei a nevšímá si hladového, ale něžného pohledu druhého chlapce.
    „To je tým měsícem“ klidně pronese Kurama. „Když bude úplněk vždy se moje síla trochu zvýší.“
    „Možná.“ Hiei pokrčí rameny a lehne si zpět. Jsou už spolu skoro týden. Nesnáší to jak je bezmocný a dívá se jak se Kuramovi rozzáří oči, když vidí jeho postavu zpola odhalenou. Donutil ho k tomu, ale já nevím... Bylo to takové divné. Až do minulého týdne to bylo v pořádku. Nic nenaznačovalo, že mně chce. Podívá se na úplněk, potom na Kuramu a jeho sílu. Celý tento týden je divný a snaží si nevšímat, že Kurama je nahý. Líbí se mi jeho štíhlá vysoká postava, přiznává nerad a snaží se nedat najevo svoje pocity. Kurama zatím přešel k posteli a skloní se k Hieiovi „Chci tě“ řekne z ničeho nic a políbí ho. Hiei trošku ztuhne, ale jako vždy po chvilce roztaje a nechává Kuramu dělat si co chce.
    „Dobré ráno, Hiei. Odcházíš jako obvykle bez rozloučení“ povídá smutně Kurama.
    „Musím si něco zařídit. Nechtěl jsem tě budit“ řekne Hiei a odvrací tvář, aby si Kurama nepřečetl  tu  lež v jeho očích.
    „Rozumím“ řekne Kurama a posadí se. Pokrývka mu sklouzne dolu a odhalí jeho vypracované tělo. Zavře na chvilku své krásné oči a potom klidně a rozvážně řekne „Jsi volný Hiei. Yukině nic neřeknu. Můžeš jít a nemusíš se vracet a promiň mi za ten týden. Raději už běž!“ a mávne netrpělivě rukou. Je klidný až moc klidný, myslí si  Hiei a přimhouří oči.
    „Co se stalo? Po tom co jsi mi provedl...“ Dívá se přímo na něho. Něco se zatřpytí na jeho zápěstích. Stříbrné řetízky na rukou. „Kuramo, proč máš na sobě stříbrné řetízky? Nikdy jsem je neviděl.“ Hiei přistoupí blíž k němu. Natahuje po nich ruku.
   „Běž nebo si to rozmyslím. Už tě nechci vidět. Byl to jen takový můj rozmar“ dodává a jen se dívá jak Hiei zkamení a po chvilce váhání mizí oknem.
   „Jestli to nevyjde a on od nás odejde tak zase jsme sami. Víš to“ pronese a jde do koupelny.“ Ani jsme se  neosprchovali společně jako včera. Bylo to úžasné.“ Jen tam stojí pod sprchou a nechává na sebe dopadat studenou vodu. „Taky bys mohl si dát teplou vodu. A ano bylo to dokonale a nech toho . Jen mně dráždíš„zavrčí druhý hlas.
   „Nejsi poslední dobou nějak zhýčkaný? Začínáš měkknout. Nebo spíš si zvykáš na lidský svět?“
   „Kdybys tak raději nerejpal do mně.  Dneska vyrážíme jako Yo-Ko ne jako Schuichi. Jdeme do Zásvětí a moje podstata je tam přijatelnější a jsem silnější než ty.“
   „Nemusíš mně to říkat. Dnes večer vyrážíme.“ Kurama dokončí ranní umývání a jde zpět do pokoje.
   „Viděl řetízky. Už dávno jsem na ně zapomněl. Naposled je viděl a dal mi je Kuronue. Byla to jedna z jeho schopnosti. Naprosto ojedinělá. Může je vidět jen on, majitel a osoba velmi blízká jeho srdci. Velmi blízká. Je to divné.“ Kurama vrtí hlavou. „ Hiei splňuje tyto podmínky, ale proč uviděl řetízky až teď? Potom co jsem ho od sebe odehnal. Nedává to smysl." dodává Kurama. Podívá se na stříbrné řetízky na svých rukou. Nejhorší je, že je nemůže sundat. To mohl pouze Kuronue a ten je..

  „Tak tohle bylo úplně dostačující“ a jemně zatahá za černé vlasy svého milence. Je jím Kuronue a je nádherný. Dívá se do jeho černých oči a slabě se usmívá.
    „Miluji tě!“ řekne postava se stříbrnými vlasy, liščíma ušima a liščím ohonem.  „Opravdu tam musíme jít. Co kdybychom zůstali tady a hodně dlouho nic nedělali. Mohli bychom..“ a šeptá mu jeden zajímavější návrh za druhým. Kuronue se usmívá nad těmi návrhy. Najednou vytáhne stříbrné řetízky. Jsou čtyři.
   „Proč mi je dáváš. „ zeptá se Yo-Ko. „Nejsem až zas tak silný, abych si hlídal svoji moc pomoci toho a vůbec, nemohu si je v případě potřeby sundat.“
   „Včera jsi zničil málem čtvrtinu Zásvětí i se mnou. Dobře necháme toho“ a schovává je.
   „Já vím, že máš pravdu. Moje síla roste rychleji než bych chtěl. Už teď jsem moc silný“ a mračí se. „Líbí se mi to. Všichni se mně bojí a získal jsem tebe.“
   „Ty si myslíš, že jsem s tebou jen proto?“ a něžně přejede po jeho těle. Yo-Ko se zachvěje. „Ne nemyslím, ale je to jedna z věci, která tě přitahuje. Dej je sem. Nechci zažít to co včera. Nechci ti ublížit “ a natahuje ruce před sebe.
   „Najednou nevím jestli dělám dobře. Tyto náramky budou zadržovat tvoji sílu, ale neomezí to získávání tvoje další síly. Budeš se pomalu muset učit jak ji kontrolovat  “ a pohrává si sníma. Podívá se na svého stříbrného milence. Je tak nádherný, chladný a přece vůči němu v těchto chvilkách je tak něžný. „Miluji tě, Kuramo! Nedám ti je. Zvládneme to i bez nich“ rozhoduje se. „Nechci tě vidět spoutaného. Chci tě volného i kdybych měl zemřít, i když jsou to taky pouta mezi tebou a mnou. “
   Ale to už Kurama má  všechny řetízky navlečené. Vůbec je necítí. Jeho síla najednou klesne. „Jsi teď dost silný. Jen je tady jedna věc. Náramky ti mohu sundat já nebo osoba, která tě miluje. „
   „A to budeš ty. Navždy.“ Zvedne se a  políbí ho. Kuronue mu to oplácí. Za chvilku je pohltí vášeň a rozkoš. Ráno vstávají z lože a před odchodem se jako vždy políbí.
   „Kuronue. Nechoďme. Mám divný pocit.“
   „Musím vzít to zrcadlo a rozbit ho. Jinak nikdy nebudu volný. Ani teď ani po smrti. Prosím“ a podívá se na toho stříbrného nádherného démona. Jeho oči jsou výmluvné a Kurama  v nich čte jak v otevřené knize.
   „Já udělám co chceš. Udělám to pro tebe. Získáme to zrcadlo a rozbijeme ho společně a potom budeme jen ty a já. Budeme nejsilnější dvojka v Zásvětí. Vybudujeme svoje království a budeme tam vládnout.Ty a já, společně.“
    „Tak to jsi zase ty -Yo-Ko Kurama bandita, lupič, vrah a můj milenec. Jdeme a vysmějeme se celému Zásvětí do obličeje. Zase se o nás bude mluvit jako o neporazitelné dvojce“ a divoce se zasmál. Yo-Ko se na něho usmál a společně vyšli z jeskyně. Zapečetil vchod a už se rozeběhli vstříc svému osudu.
   Běží už tak čtyři dny, když konečně zahlédnou před sebou temnou budovu. Jsou tady. Podívají se na sebe. Přikývnou. Rozumějí si. Nepotřebuji slova. Jejich pouto je silnější než cokoliv jiného. Teď přijde ta nejhorší část. Musí vniknout dovnitř a sebrat zrcadlo. Otevřou dveře a potom co nejrychleji pryč. To zvládnou. Všechno šlo po másle dokud...

      Obléká se, ale nemůže zapomenout. Jeho mysl tone ve vzpomínkách. „Taky vzpomínáš?“ říká ten druhý hlas. „Ano. Bylo to takové nádherné. Hodně dlouho mi chyběl. Až po těch staletích toto místo zabral Hiei. Jenže narozdíl od něho je vše jiné. Co myslíš o tom všem.“
   „Nevím. Teď mně zajímá jen jedno a to dokončit co jsem tehdy začal a nechat to za sebou. Když jsem viděl poprvé Hieie úplně mnou to otřáslo. Není jako Kuronue, ale silně mně přitahuje. Chci ho Kuramo. Slyšíš a tentokrát ho ochráním jako jsem nezachránil jeho!“
   „Vím to bylo to strašné. Ještě teď někdy ve snech vidím..."

      Velmi snadno  se dostali do sálu se zrcadlem. Nikoho nepotkali. Nikdo nás nerušil v naší cestě. Měl tušit, že to bude nějaká past, ale v tu chvílí o tom  nepřemýšlel. Jaká to byla chyba. Rozluštit zámek byla hračka a zrcadlo vzali  společně  do rukou. Ale zřejmě bylo na někoho napojeno, protože najednou palác ožil a všichni byli vzhůru. Začala na nás honička, ale oni se všem a všemu vysmívali. Jako by na nás matka smrt nemohla, jako by jim nic nemohlo ublížit. Jak  se jen ve své pýše mýlili. Zrovna když  běželi se zrcadlem od paláce a pyšně mu ho ukazoval. Zrovna tehdy se to stalo. Kuronue všechno jeho štěstí, spadl do připravené pasti a on nemohl nic dělat jen přihlížet jak umírá. Druh, přítel, milenec vše v jednom. Ještě teď slyší ten jeho výkřik „Běž Kuramo, utíkej“ a on se zděšeným výrazem a hrůzou v očích se otočil a utíkal. Utíkal a  ani neví kam a potom  zjistil, že je v údolí démonického pána Kiir. Bylo  to jedno. Chtěl  zemřít. Všechny jejich plány byly pryč. Dny smíchu a lásky taky. Zbyly z nich vzpomínky. Popel a prach a Yo-Ko nevěděl co dělat. Zůstal  v tom údolí a chtěl zemřít. Ale i to mu bylo odepřeno a nějakým způsobem žil dál. Jeho síla se zvyšovala tak jak to řekl Kuronue. Cítil jak jeho tělem prochází , ale díky Kuronue byla pevně svázána. Někdy když byl na dně, potom mu jeho  řetízky pomáhaly. Nikdo je neviděl. Jen on. A tak se stal opět bezcitným chladným banditou Yo-Ko Kuramou. Loupil  a vraždil bez citů. Nic pro něho nebylo svaté. Vše co  si slibílí bylo pryč. Zbyla z něho jen skořápka neschopná citů. A potom se to stalo. Došla mu energie, byl vážně zraněn a rozhodl se po těch staletích opustit Zásvětí, zachránit si svůj ubohý život a vtělit se do ještě nenarozeného dítěte Schuichiho Minamina. Nejdřív poznal  ji a opět v se jeho já vzkřísilo. Něco co už dávno mělo být mrtvé. Ne úplně , ale hodně. Začal ji mít rád a zůstal s ní, i když  mohl tak dávno a snadno odejít. Moje matka, tedy napůl, ale zamiloval si ji. A potom  potkal Hieie a jeho život se změnil. Jedno setkání a vše bylo jinak. 
 

  „Tehdy jsme s tebou nebyl. Spal jsem hluboko v tobě ukrytý a čekající. Jaký byl. Stejný jako teď nebo jiný. Povídej!“ říká mu jeho druhý hlas. „Máme spoustu času než bude úplněk.“
    „Stejný. Pokaždé se hned naježil a úplně mně odmítal. Moje přátelství. Uznával jen moc. A já jsem ho stále víc a víc miloval. Divné, že.“
   „Když jsem se tehdy na turnaji  probudil a zjistil co všechno se stalo a jak miluješ Hieie. Nenáviděl jsme tě a potom jsem ho poznal a rozhodl se. Ne spíš jsme se rozhodli. A já tě potom donutil  k tomu menšímu vydírání a ultimátu. A teď se vrátíme do toho údolí, kde jsem skoro zemřel a nezemřel. Ne nic neříkej. Přečtu si to v tobě, ale i tak vyprávěj mi něco.“Ale Kurama mlčí.
   „Tak teď ty budeš mým a očima“ zasměje se Kurama a jde ven. Stoupne si pod rozkvetlou třešeň a a najednou cítí závan chladného a nebezpečného vzduchu. Proměna je náhlá. Nestojí tady červenovlasý chlapec , ale stříbrný přízrak. Liščí uši, ocas a stříbrné dlouhé vlasy. I oči změnily barvu ze zelené na lískooříškovou. Na sobě má bílý ochranný oděv. Jeho démoni aura je najednou větší a je silnější. Jako stříbrná  liška projde něčím a zmizí. Z nedalekého stromu to vše pozoruje tmavá postava. Hiei. Stojí a dívá se jak jeho přítel a teď i vlastně milenec se mění v stříbrný přízrak. Takže proto Kuramovi se zvýšila síla, a proto ho odmrštil. Proč o něho má zájem tak silný démon jako je Yo-Ko? Slyšel všechny ty  historky a ví, že to není všechno co o něm ví. Musí za ním a skáče ještě do průchodu, který se ihned zavírá, ale stříbrný přízrak už je pryč. Zasměje se. Je to hračka ho najít  a otevírá svoje třetí oko.
    „Už ho mám. Copak si vážně myslí, že ho nechám odejít bez vysvětlení. Někde cestou ani nevím jak kdy proč jsem ho začal mít rád. Jen mi vadil ten jeho přístup. Proč to všechno. Ach všemocná vše znající liška a neví o tom. Tiše se pro sebe směje a letí za Yo-Ko po pláních s katanou v ruce. Zatím je klid a všichni se jim  vyhýbají. Krajinou letí zpráva o tom, že v kraji je zase stříbrný přízrak. Legendární liška Yo-Ko Kurama.
    „Jsme tady. Tady je někde to  zrcadlo a my musíme ho najít a rozbít.“
    „Já vím. Tady jsme tehdy málem zemřeli. Ale ty řetízky nás chránily. Proč? Nerozumím tomu“ a pohlédne na ně. Potom na krajinu. Je děsivá. Blesky stíhají jeden za druhým. Malá tornáda. A to údolí celé černé s kaňony a průchody v kterých fičí a skučí vítr.  Najednou zvedne hlavu a zamračí se. „Hiei je za námi.“ Co tady dělá. To ho může zabít. Nechci to zažít už nikdy více. Rychle do kaňonu. Tam se mu ztratíme a nebude nás tam hledat“ a skočil tam. Okamžitě si vypěstuje létající rostlinu, která tak trochu vypadá jako přerostlý motýl. Letí dolu a vyhýbá se tornádům. Skončí na zemi a okamžitě rozvine svůj růžový bič. A hned jsou tady dva démoni a on musí bojovat. Je to mžik a oba dva jsou na kousky.
    „Kde jen může být?“ a prohledává svým třetím okem kaňon. Neví proč, ale je divný, že nemůže nahlédnout do kaňonu. Jako by mu něco v tom bránilo. Stojí na okraji a ví, že tam nemůže. Jenže tohle si musí vyřídit Yo-Ko sám. Stojí a nakonec svou schopností najde nedaleko malou jeskyni. Musí sice odstranit pár tamějších obyvatel, ale to mu nevadí. Budu čekat, Yo-Ko. Chci vědět proč jsi mně přinutil a potom odmrštil. Sedí u ohně s katanou po ruce a zírá do plamenu. Vzpomíná.

    Bylo to v lidském světě, když jsem  ho poprvé uviděl. I jako člověk byl silný, ale hned jsem vytušil, že je napůl démon. Zachraňoval nějakou holku, kterou moji přátele spíš známi unesli pro zisk. Rozsekal je jako nic a potom jsem  se do něho pustil i já. Jak snadno ho přemohl a mohl i  zabít, ale už tehdy nás něco pojilo a tak nakonec ho nechal jít. Potom se dlouho neviděli, až jednou jsem ho potkal a přemluvil ho k ukradnutí Tří pokladů. Tehdy jsem se dověděl kdo to je. Yo-Ko Kurama. Démon před kterým se třásli nejsilnější přízraci a on je teď tady a spolu jdou na akci. A nakonec turnaj a tam jeho proměna na lišku. Byl jsem tak pyšný. Můj nejlepší kamarád je tak silný , tak krásný. Nepřipouštěl jsem si svoje pocity. Chtěl jsem být nezávislý a sám. Byl jsem tak sám. A potom ten osudný den. Byl nějaký jiný. Divný. Řekl, že mně chce a když jsem zavrtěl hlavou, že ne, začal vyhrožovat. Nakonec jsem udělal co chtěl. Dostal ode mně vše a něco o čem ani netuší. Nikdo pro mně nikdy nic neznamenal. Jen moje sestra a On. A najednou jsem ho měl. Mohlo by to být jiné, kdyby nevydíral? Nevím. Jen vím jedno miluji ho. Neřekl jsem mu to a měl jsem. Možná teď už je pozdě. Kdo vlastně je Kurama nebo Yo-Ko. Nebo obojí. Vlastně nevím koho víc miluji. Kuramu nebo jeho druhé já.

     „Musíme to najít! Nic si z té doby nepamatuji. Všechno z té doby je jako v mlze. I na okraji jsou přízraci silní a Hiei je tam sám. Nelíbí se mi to jak tam je. Rychle najdeme zrcadlo a hned půjdeme k němu. Není důvod se tady zdržovat. Počkej možná ty řetízky „ a dívá se na ně. Stojí mlčky a najednou se sám otáčí. Zastaví a rozeběhne se. Cestou musí bojovat a za chvilku je jeho nádherný bílý oděv potrhán a zakrvácen.
   „Blížíme se k němu!“ zaraduje se Kurama a očima lišky se dívá na řetízky . Ty svítí a blýskají se. Před ním se otevře malé údolí a v něm silná tlupa přízraku. Vyvolává všechno co zná a pomalu se probojovává k zrcadlu. Kolem něho se začíná vršit kupa démonu a on je dobijí svým bičem. Je už unaven a pomalu začíná mu docházet energie. Jenže řetízky mu dodávají jen minimum energie a on by potřeboval hodně energie. Konečně  bere zrcadlo do ruky. Rozmáchne se a  hodí je na  skálu. Zaslechne výkřik „NEEEE!!!!“, ale je pozdě. Zrcadlo se rozbíjí a z něho vystoupí Kuronue. Přistoupí ke Kuramovi.
   „Děkuji. Konečně volný !“ a rozplyne se. Kurama se s Yo-Ko dívají na Kuronue a pochopí, že právě skončila  minulost. Někde tam je Hiei a s ním budoucnost. Udělali co měli a teď se musí vrátit k němu. Domu a dál žít.
    „Půjdeme. Tohle je za námi. Co myslíš?“
    „Ano tady je konec a já se chci vrátit k němu. Chci ho držet v náručí. Proč si vlastně povídáme, když si můžeme číst mysli. Jsme přece jedno, ne.“
    „Nevím,ale myslím, že jsme dva a já to tak chci a neříkej, že ty ne. Jen nevím co na to Hiei?“
    „Nevím , ale už pojďme něco špatného  visí ve vzduchu!“
    „Máš pravdu!“ a rozeběhne se pryč z údolí. Tentokrát se dostane dost snadno ven. Cesta je značena mrtvými těly démonů. Venku je slyšet nějaký boj. „Hiei!“ vykřiknou oba zmučeně a rozeběhnou se. Vytahuje růžový bič , ale přichází pozdě. Necítí Hieovu životní sílu. Je pryč. Divoce vykřikne a démoni se zarazí. Spatří před sebou stříbrný přízrak se stopami krve. Kolem něho je velmi silná démonická aura.
   „Za tohle zaplatíte!“ křikne a kolem démonu se vytvoří silná bariéra a uvnitř roste rostlina. Pouští se do všeho co se hýbe. Vzduchem se nese řev démonu a pach krve. Najednou ucítí slabou nitku života. Hieiova života. „Nee!“ a likviduje rostlinu. Vběhne přímo doprostřed kruhu  démonu, kde poklekne u Hieiova těla.
   „Žije!“povídá.
   „Ano, ale musíme zlikvidovat tyhle ubožáky!“ a prohlíží si jejich krvelačné očí.
   „Kuramo“ zašeptá Hiei.“Byli moc silní i na mně.Promiň.“
   „Strhni mi řetízek“ řekne Yo-Ko. Hiei zvedl ruku a najednou má řetízek v rukou. Kurama se zvedl a chladně se zasmál. „Vy si myslíte, že mně Yo-Ko porazíte?“ a zasmál se tichým krutým smíchem. Ta obrovská síla. Už je klidný. Zašťiťuje Hieie bariérou a jen samotná energie která z něho proudí zabíjí slabší přízraky. Ostatní se snaží zmizet, ale není jim to nic platné.
   „Odvážili jste se vztáhnout ruku na Hieie. To Vám  neprojde !“a jednoho po druhém chladnokrevně zabíjí. Ty co ještě dýchají dobijí jeho energie. Jeden unikl a běží co mu síly stačí, ale i jeho dostihne a bičem mu odděluje hlavu od těla. Nakonec se rozhlédne po kraji a vidí jen v dálce číhající  démony a mrchožrouty. Odstraní bariéru a vezme Hieie do náruče. Ví o jedné jeskyni a hned tam se rozeběhne. Položí jemně Hiei na zem a z té nesmírné energie nechává vyrůst dvě rostliny. Nikdy by je nevypěstoval jako Schuichi ani jako Yo-Ko, ale i bez jednoho  řetízku může vše. Teď teprve pochopí proč mu je Kuronue udělal. Léčí Hieie svého přítele a lásku.
   „Řetízek. Dej mi ho na ruku“ žádá Hieie, když otevřel oči. Hiei natáhne ruku a spojí se. Na Kuramově ruce se objeví řetízek a energie je opět pevně uzavřena. Dívají se navzájem do oči. Hiei netuší, že ho tento řetízek právě připoutal k Yo-Ko navždy. Poutá nejen energii, ale i lišku k tomu kdo mu ho navleče. Ví to jen Kurama. Možná jednou mu to řeknu si myslí.
   “Musíme jít. Není tady bezpečně „řekne Yo-Ko Kurama.
   „Vyrazíme. Tady už nic na práci nemáme. Musíme ho  dostat pryč. Myslíš, že se máme vrátit do naši jeskyně? Je pořád zapečetěna. Některé věci v ní jsou velmi nebezpečné a pátrá po nich Svět duchu, ale je tam jedna přísada, která se nedá vypěstovat tak lehce.“
   „Přísada proměny. Zapomněl jsem na ni. Nemuseli bychom vždy čekat na úplněk. A je to nedaleko.“Otočí se na Hieie. „Můžeš na chvilku jít s námi? Jen něco si vyzvedneme a hned se vrátíme. Vím, že tvůj domov je tady, ale chtěl bych abys na chvilku byl se mnou tedy s námi."
   „Půjdu a chci něco vysvětlit, ano!“ Yo-Ko přikývne. Rozeběhne se po plání a vzpomíná na to jak naposled takhle běžel s Kuronue. Ale teď necítí bolest ze vzpomínek, jen hřejivý pocit zůstal v  srdci . Dva dny běží  až zastaví v podivné kopcovité krajině. Všude jsou květiny a stromy. Je tady krásně.
   „Zapomněl jsem jak je  tady  krásně“ zašeptá tomu druhému.
   „Ano je tu  nádherně. Chci se tady někdy vrátit. S Hieiem. Chtěl bych tady být sním. Vzpomínáš na to skryté jezírko?“ říká jeho druhý hlas.
   „Ano vzpomínám si moc dobře“ a jedním pohybem ruky odpečetí vchod. Oba vejdou  do jeskyně plné světla. Je velmi prostorná a dělí se na několik menších jeskyň. Je tady dost světla a Hiei se rozhlíží po zdroji.
    „Tak tady žil“ a zvědavě si prohlíží  doupě  stříbrné lišky. “ Líbí se mi tu!“ přiznává Hiei.
    „Hiei! Můžeme jít. Už to mám „a mává mu něčím před obličejem. Dívá se na něho něžně a Hiei je tím omráčen. Yo-Ko se k němu nakloní a pohladí ho po tváři. „Musíme jít. Potom ti Kurama vše vysvětlí.“ A vychází z jeskyně. Zapečetí vchod, obrátí se a rozeběhne se. Hiei za ním.
    „Jsme tady  včas“ řekne Yo-Ko a zničeho nic před Hieiem stojí Schuichi. Chlapec s červenýma vlasy a zelenýma očima. „Při tomto neoficiálním přechodu mohu být jen tím kým jsem na druhé straně.  Hiei co je? Co se stalo?“
    „Kde je Yo-Ko ?“ ptá se a připadá si velmi hloupě. Vždyť ví, že stojí před ním.
    „Acha. Uvnitř mně. Musíme jít . Doma ti vše vysvětlím“ a najednou ucítí teplý závan svěžího vzduchu. Kurama projde a čeká. Hieiovi se nechce, ale nakonec projde taky. Kurama se usměje a ten uvnitř taky.
   „Maminka není doma. Je to dobře. Stihl jsem to všechno včas. Půjdeš nebo chceš jít pryč! Musím mu dát šanci se rozhodnout „okřikne hlas uvnitř sebe. S  posmutnělým úsměvem čeká na ortel z úst Hieie.  Nakonec se otočí a jde domu. Otevře dveře a opře se o ně  . „Nevyšlo to“ povídá tomu druhému. „Za všechno můžeš ty“ odpoví naštvaně hlas uvnitř něho.
   „Kuramo, tak kde jsi? Nebudu tady čekat věčně“ zavolá hlas ze shora. Kurama zvedne hlavu a usměje se. „Je tady“ vykřiknou oba dva a Kurama vyběhne schody do svého pokoje. Rozrazí dveře a vidí Hieie jak sedí na okraji jeho postele.
    „Vysvětlíš mi to všechno?“ Kurama přikývne. Sedne si do křesla a všechno Hieiovi vypráví. O Kuronue, o tom jak se chtěl zabít o tom jak se stal známým a nakonec o lidském světě.
   „Když jsem tě poprvé uviděl, zamiloval jsem se. Jenže jsem netušil co ty cítíš a jak jsem tě dál poznával tak jsem tě víc miloval. Potom nadešel ten osudný souboj a ve mně se probudila liška. Celou dobu ve mně spala a čekala. Je to asi nepochopitelné. Jedna část moji osobnosti byla mimo mně. Byla tak silná, že mohla jen spát. Po tom turnaji se probudil a byla zděšen mými city a musel se s tím vším vyrovnávat. Hlavně s tebou, ale nakonec, když tě poprvé uviděl reagoval stejně jako já. Milujeme tě oba dva. Nevím jak si to přebereš. Jsme jako by dva a nejsme.  Umlkni a nech mně mluvit. Promiň nějak jsem si zvykl s ním mluvit nahlas. Není to potřeba, ale máme to tak rádi. Většinou jen tak tam je a moc o sobě nedává vědět. Až teď. Spíš to bylo kvůli tobě. Ztratil se mnou trpělivost. V některých maličkostech máme jiný názor, ale v důležitých věcech stejný. Převzal nade mnou moc a prostě tě vydíral. Nelíbilo se mi to, ale ty noci, kdy jsme se s tebou miloval byly všechno o čem jsem kdy snil. Odpusť mi- nám“ a zmlkl. Zmlkl i ten druhý hlas.
   „A ty řetízky?“
   „Kontroluji moji skutečnou moc. Dostal jsem je od Kuronue. Udělal je speciálně pro mně. Byla to jedna z jeho schopnosti. Mohu je vidět jen já a člověk, který mně miluje. A jedině ten mi je může sundat. Nikdo jiný. Nevím proč tomu tak je. Já, všechno už víš Hiei. Já chtěl bych abys se mnou zůstal navždy jako přítel, partner i jako milenec“ poslední slovo zašeptal. Zvedl se a  přistoupil k oknu. Hiei se zvedl a přistoupil k němu.
    „Rád bych poznal i lišku“ zasmál se. „Všechno víš a tohle ne. Miluji tě. Dlouho. Jen jaksi jsem si to nikdy nepřiznal. A je možné, že bych si to nikdy nepřiznal!“ řekne hořce. Kurama se k němu překvapeně otočí. Všechno v něm jásá a zelenýma očima se vpíjí do Hieie. Hiei někde v hloubce  Kuramy zahlédne lískooříškové oči a usměje se. Obejme ho a vychutnává objetí od nich obou.

Konec