Shounen - ai povídky

                                       Vir Věčného zapomnění

  Kancelář prince Koenmy.

    „Princi Koenmo, princi Koenmo! Máme velký problém!“ Supící George se chytá kliky u dveří a napůl na nich visí.
    „Tak se vykoktej a nezáclaněj mi tady“ odpoví mrzutě Koenma a bouchne velkým razítkem na list papíru. Dá ho na další hromádku, vezme z další hromádky další papír a další. „Dost! Tady se něco musí stát!“ zařve a teprve teď se podívá na George.
    „Taky už se stalo. Záplavy v jihovýchodní Asii, uragán na Havaji a vir Věčného zapomnění v Japonsku!“ dodá suše. Koenma zamrká, jak mu pomalu dochází co teď George řekl.
   „Vir Věčného zapomnění v Japonsku? A co mně je potom!“
   „Zapomněl jste princi Koenmo?“
   „A na co jsem si měl vzpomenout!“
   „Kurama a Yusuke.“
   „Kurama a Yusuke. Ano, moji detekti...Ne proboha. Tak to je konec! Oni jsou napůl démoni a napůl lidé. To je konec!“ Koenmovi vypadne dudlík a začne si rvát vlasy.
   „Vakcína!“zvolá nadějně.
   „Prošla.“
   „Tak to máme malér! Velký malér. Ten kdo za to může ten si to odnese. IZOLOVAT  JE!“řve Koenma a napřahuje před sebe ruku. Potom se schoulí do křesla a začne svůj dudlík přežvykovat a pro sebe mumlat.“ Tak to je konec, to je konec, je konec, konec...“

 Někde v ulicích Tokia.

    Zatím Kurama a Yusuke jdou ze školy nic netušící, že ve vzduchu je něco špatného. Yusuke se těší jak se po cestě porve s bandou ze sousední školy a Kurama přemýšlí o nových sazenicích ve škole. Taky ho napadne, že dnes má přijít Hiei k němu domu. Musí mu udělat něco sladkého a těší  se na jeho návštěvu. Yusuke si hvízdá a vyhrnuje rukávy. Za chvilku se má setkat s Kuwabarou a mimoděk se zazubí. Jeho nejlepší parťák ve rvačkách. Taky dlouho neviděl Botan a neměl žádný úkol od Koenmy. Ne, že by mu to vadilo, ale nějaká menší rvačka s někým silnějším by mu bodla. Oba dva nezpozoruji, že se něčeho nadechnou a uvnitř těla to začne mutovat. Nalézá geny démonu a lidských a tetelí se to blahem.
   „Yusuke Urameshi, chce vás vidět princ Koenma!“ Před ním stojí jeden ze speciálů. Vysoký blondýn v uniformě.
   „Nemůže to počkat? Zrovna se chystám na menší rvačku s partou ze sousední školy. Potřebuji zvalchovat hřbet a odkázat tam kam patří.“ Oči mu začnou hořet divokým plamenem. Speciál se zděsí.
   „Je to velmi důležité. Velký malér“ a modlí se, aby to proběhlo bez incidentů a Yusuke se moc nerozčilil. V první fázi dotyčný člověk úplně zdivočí. Jeho síla se znásobí, jak se geny propojují, potom začne vše ničit. V minulosti ten vir napáchal víc škody než všechny války a přírodní katastrofy dohromady.
   „Tak jdeme“ povzdechne si Yusuke. Speciál si oddechne a vytvoří portál, kterým je přenese do paláce.
   „Tady vás čeká princ Koenma“ a strčí ho do místnosti u kterých se dveře okamžitě zacelují.
   „Kurama?“ vyhrkne na Kuramu holka v uniformě speciála.
   „Možná!“ řekne Kurama a přimhouří svoje nádherné zelené oči. Co tady chce jeden ze speciálů?
   „Tak promiňte. Asi jsme si vás spletla s někým jiným!“ zrozpačitěla. Kurama si oddechne. Kdyby věděli o té  jeho poslední malé loupeži, tak by neposílali takového nezkušeného zajíce.
   „Já jsem jen opatrný. Ano jsem Kurama. Princ Koenma něco potřebuje?“ řekne nanejvýš zdvořile a v duchu ji posílá ke všem čertům.
   „ Máte se okamžitě k němu dostavit. Velká pohroma. Yusuke už tam je“ dodá, aby ho uklidnila.
   „Tak jdeme. Doufám, že to rychle vyřídíme a já budu mít čas si přečíst tu knihu. A Hiei kde je? Přijde taky?“ Uvidím ho dřív než jsem si myslel.
   „Ne, ten je v Zásvětí.“ Ještě, že tak. Chytat toho démona by nebyla žádná hračka. Otevře portál a oba dva jsou přeneseni do paláce. Speciálka otevře nějaké dveře.
   „Princ Koenma vás čeká. Já musím někam jinam“ a odvrátí oči. Kurama zpozorní a ustoupí ode dveří. Ta z ničeho nic ho popadne a strčí ho do místnosti. Dveře se okamžitě zaceluji. Kurama se otočí, ale dveře už jsou zavřené. Pochopí, že to byla past. Ale proč? V ten moment začne působit vir.

Kancelář prince Koenmy.

    „Princi Koenmo! Začala první fáze“ řekne George ustaraným hlasem.
    „Který z nich.“
    „Kurama.“
    „Myslel jsem si to. Je z nich nejblíž k démonu. Doufám, že to přežije. Jsou místnosti dobře izolované?“ Ví, že se ptá zbytečně, ale musí se zeptat.
    „Ano jsou. Máme tam i malé kamery.“
    „Nechci to vidět. Není to pěkný pohled. Zvlášť první fáze.“ Koenma tentokrát odsunul všechny papíry. Mračí se jako čert a dokonce ani nechce jíst.

  
    Místnost číslo1: Izolovaný subjekt Schuichi Minamino v démoni podobě Yo Ko Kurama

   Kurama začne špatně dýchat a tak pustí tašku s knihami na zem a sedne si do kouta. Co se tu proboha děje? Jsem nemocný nebo co, ale moc času mu nezbývá do rozumného uvažování. Vir začíná působit. Působí pomalu, ale zhoubně. Geny se začnou míchat a najednou má v rudých vlasech liščí uši a  vzadu ocas. A najednou zmizí a má stříbrný vlasy a zelený oči. Proměny začínají se střídat v zběsilém tempu. Stříbro, rudý záblesk, očí se mění po sekundě v lískooříškovou a potom zase v smaragdovou. V místnosti už není ani člověk ani démon. Je to něco mez tím . Vir řádí neskutečným tempem. Kurama řve nebetyčnou bolestí jak se mění v jednu osobu a hned v druhou. Uniforma už je dávno pryč rozedraná na cucky. Začíná si nevědomky ubližovat. Škrábe se a bolestí si kouše ruce a vše na co si dosáhne. Je to neskutečné a jeho rozum už nestíhá pobírat všechny ty proměny. Jeho tělem probíhají nejprve malé křeče a potom šoky. Energie  z viru ho nadzviháva nad zem a ničí jeho svaly i osobnost. Ty se napínají a smršťuji rychlým tempem. Nabírá vědomí a opět je ztrácí. Stala se z něho troska, která nic neví a jen žije virem, který si dělá co chce. Vir si libuje jako by byl živý a nechává ho odpočinout, aby za chvilku začal s novou nabytou sílou. Tak to jde hodinu za hodinou. Lidské tělo, ale i démoni to nezvládají a pomalu začíná rozklad. Nepatrný rozklad, když vir se zastaví konečně vyčerpán.
   Jenže vypadá to, že je pozdě. Vir přeskupuje svoje síly a začíná působit na duchovní sílu Kuramy, která je obrovská. Místnost začíná obrůstat květinami. Lidskými i ze Zásvětí. Některé se mezi sebou pouští do boje. Kurama se šíleně směje a je ve víru boje. Místnost praská pod jeho energii. Jeho životní síla je na minimu a duchovní síla na maximu. Tělo sténá vysílením, které zvládá duchovní sílu a neví jak. Vše se děje za hranici chápání. I místnost je těžce zkoušena a speciálové ji svoji sílou izoluji. Na čele se jim perlí pot jak se snaží zabránit proniknutí té obrovské síly. Zatím v místnosti hodinu  za hodinou bují nové a nové rostliny a mezi nimi se vznáší okvětní lístky růži s okraji ostrými jako nože. Vše řežou a nevyhýbají se ani Kuramovi. A jiné rostliny se zase živí jeho krví. V místnosti je chaos a nikdo neví jak to skončí.
   Hodiny fyzického mučení se proměnily v dny. Hodiny duchovního mučení se proměnily v dny. Vir jako by neochaboval ve svém ničení a dny se proměnily v týden. Kurama už dávno není normální a jeho mozek se proměnil v list čistého papíru. Nic tam není. Jeho zkušenosti, vzpomínky zmizely ve viru Věčného zapomnění. V místnosti je jen tělo, které bývalo plné života.
     Konečně po týdnu se vir unavil. Asimiloval se do těla Schuichi Minamina a rostliny zmizely. Na podlaze místnosti leží zdevastované lidské tělo. Hromádka svalů a orgánů. Nic jiného vir nenechal. Jen v mozku zůstaly nejzákladnější lidské instinkty. Všechno čím býval Kurama bylo pohlceno virem a ten se schoval v každé buňce jeho těla. Informace rozseté po celém jeho těle.

Místnost číslo2: Izolovaný subjekt Yusuke Urameshi v démoni podobě Mazoku

   Yusuke klidně stojí uprostřed místnosti a hledá Koenmu. Ten samozřejmě tam není a Yusuke se začne vztekat. Začne mlátit do dveří a chce je otevřít,  ale ty jsou pevně uzamčené. Yusuke si sedne a přemýšlí o tom , že to někdo pořádně odskáče. Sedí u stěny s hlavou položenou na kolenech. Dívá se soustředěně na boty.
   „Tak to ne, vy parchanti!“ zařve. „Mně tady držet nebudete!“ Vir začíná působit i na Yusukeho o několik hodin později. Projevuje se trochu jinak a začíná duchovní sílou. Yusuke se rozkročí a s děsným řevem začne pálit po dveřích. Ale místnost je dobře izolovaná a úder síly se mu vrací nazpět. Yusuke si toho nevšímá a pálí dál. Jednu ránu za druhou. Nevšímá si toho, že z jeho ruky teče krev, že on sám stojí nahý uprostřed místnosti a jeho oděv se dávno rozplynul v té nesmírné energii. Na chvilku přestane a začne nesystematicky a s obrovským vztekem pálit po všem co jeho chorý mozek vy plodí. Tam, a střelí po Togurovi, a tam opět a jeho mozek vytváří nové a nové nepřátelé. Obludy, ale i známé postavy včetně Genkai. Jeho hlasivky jsou už dávno vykřičené, ale neustále znova sípa a sípa. Jeho duchovní síla  rapidně klesá. Ale jsou tady skryté síly a vir s radostí se chopí genů Mazoku a mění Yusukeho v démona. Vlasy se prodlužují  a zkracují  zběsilým tempem, na těle se objevuje tetování a zase mizí. Vir si stěhuje geny jak chce a nestará se o lidské tělo a jak to sním dopadne. Nakonec uprostřed místnosti po hodinách proměny a zkoušení stojí démon Mazoku s očima do široká otevřenýma, ale naprosto v moci viru a nic nevnímající. Jeho tvář se smršťuje bolestí a začíná vydávat svoji duchovní sílu, která je stejně velká jako Yo-Ko Kuramy. Speciálové stojí okolo místnosti a udržují stěnu, aby se nezhroutila. Hodiny pálí svoji energii ve vírech, která uniká pryč a je rozptylována.  Yusukeho tělo, svaly jsou od ní celé popálené a popraskané. Nakonec po dnech  duchovního mučení je vir spokojen a přechází na fyzickou stránku.
   Yusuke začíná do všeho kopat, bouchat a mlátit, jako by nestačilo už teď, že jeho tělo je o polovinu lehčí a nemá žádnou sílu. Sotva stojí a dýchá jen svoji vůli, ale vir se nevzdává a nutí ho k dalším a dalším úderům. Z úst mu tečou sliny a mozek je skoro na kaši. Ale stále napřahuje ruku a mlátí do stěny. Nakonec klesne na kolena a tam mlátí do podlahy. Nevidoucíma očima zírá na jedno místo.
   Dny mučení přešly a z Yusukeho je troska, která už nemá sílu ani se pohnout. Leží uprostřed místnosti něco blekotajíc a svaly, orgány jsou na cucky. Kosti přelámané a na ražené.
   Konečně se vir unavil a asimiluje se do jeho těla. Poslední vzpomínky, střípky informací o tom kdo byl a čím byl mizí v jeho zdevastovaných buňkách.

   Kancelář prince Koenmy:

  „To není možné. Žijou vůbec?“ šeptá s hrůzou Kuwabara. Koenma přikývne.
   „Žijou, ale je to jen tak tak. Nevíme jestli vůbec přežijou dnešek. Jsou oba na dně jak fyzicky tak psychicky.“
   „Kde je Kurama?“ zaútočí Hiei, kterého teprve teď vpustili dovnitř. Celou dobu se ho snaží najít, ale místnosti jsou dobře odcloněny. Najednou uvidí postavu vzdáleně připomínajícího Kuramu. Vyděsí se.
   „Kuramo“ zařve  a potom se obrátí  na Koenmu. „To vy - co jste mu udělali?“ Chytne Koenmu pod krkem a třepe s ním. „Já jsem věděl, že vám nemám věřit.“
    „To všechno vir Věčného zapomnění“ dostane ze sebe.
    „Vir věčné... Ježíší on stále existuje?“zašeptá zděšeně Hiei a Koenmu pustí. Koenma přikývne.
   „Někdo vytvořil nějakou tajnou laboratoř. Hiei a Kuwabaro je na vás, abyste ji našli a zničili. Hiei znič vše  ohněm! Důkladně. Vše je na mně.“Hieiovi se rudě zablýskne v očích a řekne dutě.
   „Vypálím to tam do základu!“ a stáhne si pásku z oka, které se začne otevírat. Všichni s napětím čekají na ortel. „Mám to. Jdeme, Kuwabaro!“ a oba zmizí.
   „Hodně štěstí. Jak jsou na tom ty dva?“
   „Léčí je , ale...“ zakroutí hlavou. Koenma se sesune do křesla.
   „Co vakcína?“
   „Problémy s jednou přísadou. Je ze Zásvětí a momentálně tam probíhají husté boje tím pádem je nedostupná a to může trvat roky.“
   „Krucifix!“ uleví si Koenma.

Nemocniční místnost pro infekční onemocnění. Pacienti:Yusuke Urameshi, Schuichi Minamino

  Tichá bílá místnost dokonalé sterilizovaná a izolovaná od zbytku komplexu paláce. Na dvou lůžkách leží dvě těla, která patří Yusukemu a Kuramovi. Leží a všichni okolo každou chvílí čekají, že zemřou. Neslyší jejich životní funkce a nechápou, co je drží při životě. Podle všeho co viděli, měli být už dávno mrtví. Po dvou hodinách se u každého střídá jeden léčitel a doslova do nich pumpuji energii, která je léčí, ale je to jako kapka vody v moři a ani po dvou dnech léčení není vidět zlepšení. Všichni jsou už vyčerpání a neví jak budou pokračovat.
   „Necháme toho „ a všichni zvednou hlavu k hlavnímu léčitelovi. „Takhle my se vyčerpáme a jim to nepomůže. To chce něco víc než co my jsme schopní zajistit.“
   „Ale..“ namítne jeden.
   „Pokračujte dál a já jdu za princem Koenmou“ sebere ze stolu nějaké papíry a odejde. Ostatní nechápavě pokrčí rameny a věnuji se dál oběma tělům.

Chodby paláce

   „Dávej pozor“ vyjede na hlavního léčitele hlas.  Ten se rozhlédne a potom se podívá dolu.
   „Právě jsem šel za vámi, princi Koenmo.“
   „Jak se jim vede?“
   „Nemůžeme nic dělat. Všichni jsme vyčerpání. Jediná možnost je Zásvětí, Ledové víly nebo Nestor. Je to špatné. Ani jedná z možnosti ...no jak bych to řekl, není zrovna nejšťastnější. Zásvětí to by trvalo týdny, Ledové víly o něco méně, ale přemluvit je k něčemu, a Nestor víte sám, že poslouchá jen krále Enmu. Jenže oni potřebuji pomoc hned. Doslova včera bylo pozdě...“ Koenma se zamračí.
   „Zkusím Nestora. Možná..“ a strachy polkne. „Možná vím. ..přestěhujte je k jeho dveřím.“ Hlavní léčitel se obdivně na něho podívá, nic netušící, že Koenma se pod těmi slovy skoro zhroutil. Otevře dveře do místnosti infekčního oddělení a zařve na ostatní.
   „Stěhujeme je k Nestorovi. A tak aby tu cestu k němu přežili, ano!“ V místnosti nastane ruch a ti co jsou vzhůru nebo se ještě jak takž drží na nohou o sebe klopýtají. Nakonec obě těla jsou připraveny. Jsou skoro v stejném stavu, jako když je vynesli z izolačních místnosti. Kurama řezné rány, Yusuke zlomeniny a popáleniny, Kuramovy vlasy vytrhané rostlinami a Yusukeho šedivé. Je skoro nemožné vyjmenovat viditelné poškození na tělech natož uvnitř těla, které nejsou vidět. Opatrně je stěhuji do nejvzdálenějšího konce paláce. Těla jsou chráněná tak, aby se z nich vir nedostal.
   „Jsme tady“ zašeptá s úctou hlavní léčitel. Stojí před normálními dveřmi a čekají. Najednou se otevřou a z nich se vypotácí bledý Koenma.
   „Je to dobrý. Vezme je“ a omdlí. Léčitel ho zachytí. Ví jak musel zaplatit Koenma za to uzdravení. Neví to moc lidi a ti co to vědí tak se o tom nešíří. Ze dveří se vysune chapadlo a dotýká se Yusukeho a Kuramy. Všichni se d dívají s nechutí na to dlouhé fialové chapadlo s přísavkami. Najednou chytne Kuramu a vtáhne ho dovnitř. Všichni se dívají na prázdnou postel Kuramy. Stojí a mlčí. Čekají co se bude dít. Dvě hodiny uplynuly a pořád nic se neděje. Někdo zazívá a ostatní se na něho pohoršení podívají.
   Z ničeho nic se otevřou dveře a z nich vypadne lidské tělo. Chapadlo se zastaví jako by uvažovalo, popadne tělo Yusukeho a zmizí s ním ve dveřích. Léčitelé se vrhnou k tělu a zjišťuji, že je to nahý, ale naprosto zdravý Kurama. Aspoň po fyzickém vzhledu je v pořádku. Balí ho okamžitě do izolační kukly. Ani ne za půlhodiny vypadne Yusukeho tělo na zem a dveře se zavřou.
   „Jsou v pořádku?“ zašeptá Koenma. Léčitel přikývne.
   „Teď už jenom musím jim dát vakcínu  a zatím je naučíme všechno aspoň do té šesté třídy. Víc ne. To co jste udělal chtělo velkou odvahu.“
   „Jsou to mí..“ a znova omdlí. Léčitel pokyne jednomu z léčitelů, aby se o něho postaral.
   „Vezměte je do technické  místnosti.“

Technická místnost paláce.
 
  „Připravte je k přenosu dat.“ Ozve se technik za tlustým sklem.
  „Připravený, šéfe. Kdy to mám zapnout. Musím přiznat, že se těším na to. Ještě jsme to nezkoušeli a tak jsem zvědavý jak to ta technika zvládne. „
  „Mlč. Musí to zvládnout, jinak jsou z nás nezaměstnaní lidé.“ Technik něco zabručí a zapne přístroj. Něco zajiskří, zasyčí a zhasne.
  „Co se děje?“ zařve někdo.
  „Ale selhání kabelů. Za chvilku to bude dobré.“ Sotva to technik dořekne přístroj naskočí a začnou plynout data. Jemně to šumí a všichni zvědavě pozoruji jak se pomalu přenáší.
  „Takže dobrý“ zdvihne prst hlavní technik a ostatní zařvou „HURÁ!“ seberou papíry a rozcházejí se. V hlavní místnosti zůstávají tři technici, kteří se budou  střídat u přístroje a hlavní inženýr, který ten přístroj sestrojil a tu ohavnost spáchal.
   6 dní se rovná 6 letům. Víc nebude zkoušet. I tak neví jak to celé dopadne.Vše je v experimentální fázi a naprosto nevyzkoušené. Může to být dobré, ale taky může jim udělat z mozku rosol.
  6 dní uplynulo jako voda a přístroje jemně vrčí. Najednou se odpojí a technici stojí okolo obou těl. Čekají co se stane. Napětím skoro nedýchají.
   „Ahoj.“ řekne Kurama a všichni si oddechnou. Začínají se poplácávat po zádech, třást rukama a někdo vytáhne láhev šampaňského a skleničky.
   „Co se tady děje? To nemáte žádné ohledy“ a všichni se otočí za velitelským hlasem. Ve dveřích stojí princ Koenma a mračí se.
   „Povedlo se“ překřikuji se jako malé děti. Koenma si oddechne, když uslyší Yusukeho.
   „Já chci čokoládu“ a začne tam natahovat moldánky. Koenma si povzdechne. Už aby tady byla vakcína. Odveďte je oba k Sano Ičiró. Ti přikývnou a odvedou dvě vzpouzející se dětí s dospělým tělem k šéfovi oddělení pro dlouhodobě nemocné.

Kancelář prince Koenmy.

  „Tak co, jak to dopadlo?“
  „Popel a prach. Obávám se, že nikdo nepřežil.“ Řekne Hiei, ale na jeho tváří žádná lítost není vidět.
  „Hiei. Mám pro tebe ...“
  „Jak se má Kurama a Yusuke?“
  „Dobře. Jen, ale podívejte se sami.“ Ti jen zírají na vzpouzejícího Yusukeho jak se zakousne technikovi do předloktí a drží. Kurama se mračí a vyplazuje jazyk na toho dalšího.
  „Koenmo, jsi si jistý, že to nezanechá trvalé následky a že po té vakcíně budou normální?“ ptá se vysoce nedůvěřivým hlasem Kuwabara. Dokonce i on poznal, že není vše jak má být. Hiei je otřesen. Jeho nejlepší přítel se chová jako šestiletý fakan.
  „Jsme rádi, že jsme jim dali do hlavy jak se obléct, jak chodit a podobně a nemusíme se o ně starat jako o děti v plenkách. Dovedete si to představit?“ Oba dva zakroutí hlavou, že ne. „Hiei, máme problém s vakcínou. Nevím koho jiného o to požádat. Chybí nám přísada z jedné kytky. Za normálních okolností bychom si řekli Kuramovi, ale ten je mimo. Takže tady je obrázek najdi ji v Zásvětí a dones kolik můžeš. Sakra, nerad to říkám, ale bez ní je to celé v háji.“ Hiei přikývne a vypaří se i z obrázkem. V hlavě mu straší šestiletý kluk s vyplazeným jazykem.

Komplex pro dlouhodobě nevyléčitelné pacienty. Dohlížitel: Sano Yamado, pacienti: Yusuke Urameshi a  Schuichi Minamino, diagnóza: nakažení virem Věčného zapomnění, léčba: čekat na vakcínu, izolace od zbytku světa

   „Tak tady máte ty dva co jsme měli přivést“ a technici do místnosti, kde popijí čaj Sano Yamado chodí Kuramu a Yusukeho. Ten se vzteky rozeřve a Kurama se mračí jako čert.
   „Já se už o ně postarám. Můžete jít.“ Technici vypadnou a venku si hned strhnou roušku. Konečně to mají za sebou a pospíchají z toho krásného, ale dokonalého vězení.
   „Nechcete čaj a sušenky“ zeptá se kluků laskavě Sano. „Můžete mně říkat strýčku Sano. Zůstaneme tady nějaký čas a o cokoliv si řeknete to Vám obstarám.“
   „Já chci čokoládu!“ zařve umíněně Yusuke.
   „Tady je“ a Sano odněkud vyčaruje čokoládu. Yusuke ji popadne, rozbalí ji a začne jíst. Kurama se na to dívá.
   „Já chci taky“ řekne se zarputilým výrazem v obličeji.
   „Nic nedostaneš. Je moje“ řekne Yusuke, otočí se ke Kuramovi zády a dál jí.
   „A tady je druhá čokoláda“ a dá ji Kuramovi.
   „Já chci tu co má Yusuke!“ křikne na Sano. Tak to bude příšerné pomyslí si zoufalé. Hlídat dva šestileté prcky. Co jim ti technici do hlavy nalili, proboha.
   „Ale ta čokoláda je větší a není okousaná“ snaží se uklidnit Kuramu Sano.
   „Větší? Tak jo. Dej ji sem!“ vytrhne čokoládu, obrátí se k oběma zády a začne ji uždibovat. Sano se zvedne a přejde k telefonu.
   „Princi Koenmo chci za tuhle práci větší příplatek a hledejte tu vakcínu nebo Vám přibude v pavilónu nervově chorých další člověk!“ a práskne telefonem. Kluci zatím dojedli čokoládu a zvědavě po sobě pokukují.
   „Jak sej jmenuješ?“ zeptá se Kurama jako první.
   „On se jmenuje Yusuke Urameshi a ty Schuichi Minamino nebo taky ti říkají Kurama..“ Oba dva se na sebe podívají.
   „Jdeme to tady prozkoumat!“ a Yusuke vytáhne Kuramu na nohy. Ten přikývne a běží za Yusukem. Sano si oddechne. Zdá se, že první konflikt je za nimi. Snad, když byli přáteli v lidském světě, tak i tady se spřátelí a on nebude mít tolik práce. Uběhnou dva týdny aniž by se stala nějaká vysloveně pohroma. Kluci si se sebou hraji na bábu, honěnou, lítají po komplexu, lezou po stromech a zkoušejí kdo dál z nich doplivne. Prostě takové normální věci jako dělají šesti letí kluci. A samozřejmě hřebíčkem jejich zábavy je trápit jejich učitele jak se pojmenoval Sano Ičiró. Takže ten musí trpět ve své posteli žáby, užovky a podobné nesmysly, včetně různých pastiček v podobě lepidel, vody, nastraženích provázků, džemu v botě a dalších věcí. Každý den se budí s děsivou představou co se může stát v příštích minutách. Nejhorší je, že ti dva malí spratci mají sílu udělat i věci na které se šesti letí spratci svou fyzickou sílou nestačí. A nemají svědomí a nevědí co je morálka tajně si hořekuje Sano, když zjistil hned druhý den jak oba trápí užovku a žábu tak se vyděsil. Oba dva ji natahovali a žábu bodali, aby vyzkoušeli co dovede. Sano je seřezal a celou dobu se modlil, aby se proti němu nespikli. Musí jim vštípit některé věci, které jsou pro nás samozřejmosti. Od té doby se všechny živé věci odstěhovaly někam jinam. A trápení kytek jim moc zábavné nepřipadá.Večer vždy si vezme obklad na hlavu a jde spát. To je jeho asi nejhorší úkol od doby co dělal policejního vyšetřovatele na Togukawském dvoře v Japonsku.
  Po dvou týdnech se, ale něco změní. Vir , který dosud byl v jejich tělech latentní a spal se začal probouzet a zkoumat co se děje. Zjišťuje s překvapením, že je tady stejný vir jako on. Cítí ho jak se kluci dotýkají  při hrách a zápasech. Ale jak si s ním porozumět, domluvit se. Vir v Yusukeho těle se začíná měnit, přeskupovat. tentokrát skrytě a opatrně, tak aby nepoškodil tělo v kterém je. Vir v kuramově těle spí a nedává najevo svou přítomnost.
   Hledá jak si vyměnit informace a tak zaktivuje v yuskově těle některé buňky a paměť. Nakonec po týdnu hledání najde co hledá. Tak to by mohlo být ono. Nalézá informace o rozmnožování lidského druhu a hlavně o tom jak se to děje. V noci začne aktivovat ty buňky, kde se nalézají tyto informace a informace, které potřebuje k přenosu. Yusuke vstane a zamyslí se . Něco je v nepořádku. Něco chce. Musí za Kuramou, ale proč za ním? Ale zrovna jeho potřebuje. Vir aktivoval buňky a s ním i posunul hranice jeho uvažování a dospělosti. Yusukemu je najednou 15 a všechno ví kromě své minulosti. Touha viru změnila vše. Yusuke se konečně vyhrabe z postele a jde k posteli Kuramy. Dívá se na něho jak by ho viděl poprvé.
  A určitým způsobem je to pravda. Z ničeho nic mu není šest let ale patnáct a on si uvědomuje Kuramu už ne jako bratříčka, ale jako dospělou osobu. Neuvažuje, že v kuramově těle se nic takového nestalo a je stále na úrovní šestiletého dítěte. Natáhne k němu ruku a vklouzne do jeho postele.
   „Yusuke co tu děláš?“ za kňourá rozespale Kurama. Ten mu položí ruku na ústa a přesně ví co bude dnes dělat. Kurama je už úplně probuzen a s údivem se dívá do očí Yusukeho. Jsou tak jiné. Vypadají cize a má z nich strach.
   „Neboj se maličký“ mimoděk zašeptá Yusuke a skloní se ke Kuramovi. „Jen chci něco nového vyzkoušet. uvidíš bude se ti to líbit, ale musíš být zticha.“
  „Tak dobře.“ Zašeptá Kurama. Yusuke je přece jeho přítel a neudělá mu nic špatného. Yusuke se k němu skloní a dá mu krátký polibek. Kurama ho nechá a tak Yusuke ho znova políbí. Přitiskne svoje rty k jeho a zatlačí. Kurama je otevře a stále se dívá na Yusukeho co to dělá. Ale nechává ho dělat si co chce. Yusuke je konečně uvnitř a sevře kuramovou hlavu pevněji. Líbá ho a oba neví, že informace plynou do kuramova těla. Najednou se vir v kuramově těle probudí a je zmaten . Začíná se bránit. Yusuke nechápe proč najednou ho Kurama od  sebe odstrkuje. Nechce přestat, ale z ničeho nic dostane příkaz. Zvedne se a odejde od Kuramy. Ten si otře ústa, zašklebí se a opět si lehne. Vir v jeho těle zatím analyzuje informace, které dostal. Okamžitě se v něm probudí zvědavost. Nechává Kuramu spát i přes den a mění ho. Přesouvá informace, aby odpovídaly údajům , které se dověděl. Večer u večeře jak Yusuke tak Kurama jsou neobvyklé zamlklí a neházejí po sobě rýží jako obvykle. Zvědavě po sobě pokukují, jako by se viděli poprvé. Sano začne dumat co se to děje. Co zase na něho ti dva spratci vymysleli?
   Po večeři se rozcházejí do svých pokojů. Kurama nemůže usnout. Nakonec se zvedne a jde do pokoje Yusukeho. Chvilku nad ním stojí a dívá se jak spokojeně ve spánku oddechuje. Nakonec nad zvedne pokrývku a vklouzne k němu. Rukou mu zajede pod pyžamo, na chvilku zaváhá a potom ho políbí. Yusuke otevře oči a klidně se na Kuramu podívá.
   „Co tady děláš?“ zeptá se a na svém těle vnímá kuramovu ruku.
   „Přišel jsem dokončit ten včerejšek“ zašeptá na jeho rtech. Yusuke se usměje a oba spojí své rty v hlubokém polibku. Beze spěchu se hladí a sundávají si pyžama. Yusuke se přesune nad Kuramu a začne ho líbat po celém těle. Pomalu sklouzává níž a níž až ho vezme do úst. Poslouchá jak Kurama vzdychá slasti a cítí jeho ruku ve svých vlasech. Kurama má zavřené oči a jen vnímá yusukovy rty na svém těle. Yusuke mu roztáhne nohy a Kurama rozpačitě zvedne hlavu. Yusuke do něho z ničeho nic vstoupí jedním  pohybem a Kuramovi bolestí vyhrknou slzy. Ale on přišel za Yusukem a chtěl to dokončit. Yusuke se najednou vůbec neovládá a chce dokončit to co začal. Pevně drží Kuramu a sám se pohybuje rychlým tempem. Někdo uvnitř nich spokojeně  přemýšlí a vyměňuje si mezi jejich těly informace. Po několika minutách docházejí, že to stačí a stahuji se zpět do infikovaných buněk. Yusuke prudkým výpadem dokončí to co začal a spokojeně se svalí na Kuramu. Ten pod ním leží a objímá ho. Stalo to vůbec za to ptá se?, když uslyší Yusukeho.
   „Promiň. Nevím co do mně vjelo“ a setře rukou Kuramovy slzy. Ten se zavrtí a zjišťuje, že to nebolí, jako před chvilkou. Yusuke ho políbí ho a zbytek slz slíbá. Vyklouzne z něho a vezme Kuramu do náruče. Ten se k Yusukemu přitiskne a přemýšlí o tom celém. Je tak teploučký, napadne ho a zavrtá se k němu ještě víc. Usíná mu v náručí a Yusuke přetáhne přes ně pokrývku a obejme ho.
   Ráno se první probudí Yusuke a zjišťuje, že je vzrušen a někdo se k němu tiskne. Hned si vzpomene na noc a tak pokračuje. Začne Kuramu hladit po celém těle. Kurama neotevírá oči a nechá Yusukeho dělat si co chce. Jen podle zrychleného dechu Yusuke poznává, že nespí, ale je vzhůru. Pomalu zezadu do něho proniká a jen podle změny tepu a dýchání pozná, že Kurama se bojí bolestí. Ale tentokrát žádná bolest nepřichází a Kurama začne vzdychat rozkoší. Zatne ruce do pokrývky, ale dělá, že dál spí. Yusuke se v něm pravidelně pohybuje, má zavřené oči a vychutnává si rozkoš, kterou mu Kurama poskytuje. Nakonec se rty na krku Kuramy vyvrcholí. Zůstává v něm a snaží se zachytit poslední drobné ozvěny svého vyvrcholení. Kurama zatím otevře oči a otočí se k němu. Yusuke ho políbí na rty a potom si vzpomene, že on je sice v pořádku, ale Kurama ještě ne. Odhrne pokrývku a se zalíbením se dívá na jeho nádherné tělo. Kurama přimhouří oči, zvědavý co chce Yusuke dělat. Ten ho vezme do ruky a začne ho hladit. Dívá se do jeho tváře. Kurama začne znova sténat  a po chvilce taky vyvrcholí.
   Oba spolu v náručí ještě leží, když se ozve zvonek volající je k snídaní. Neochotně se zvednou a jdou se oblékat. U snídaně mlčí a chtějí brzy vypadnout.
   „Počkejte vy dva.“ Houkne na jejich průhledné a netrpělivé tváře Sano. Tomu konečně přes noc došlo co se asi stalo. A pět minut za Yusukeho dveří mu to potvrdilo. Ti dva se zastaví a sednou si zpět ke stolu.
   „Vím co jste dělali v noci. Jen vám musím říct, že  v domě není sledovací zařízení, ale venku ano. Byl bych rád, kdybyste milování mezi sebou prováděli v noci a v budově a ne venku.“ Sano upije čaj a dívá se na ně. Už, aby byla vakcína. Dobře ví, že Yusuke má venku snoubenku Keiko a Kurama. U toho nikdo nic neví. Liška si dobře schovává svoje tajemství. Kluci poslechnou jeho radu a ve dne dělají normální věci jako když jim bylo patnáct let a noci tráví v náručí toho druhého. Tak uběhnou celé dva měsíce. Dva měsíce luxusního vězení. Ale jim dvěma nic nechybí. Mají jeden druhého a to jim stačí.

Kancelář prince Koenmy.
 
   „Tak jsem je získal“ vpadne do kanceláře Hiei a Koenma vytřeští oči. Nebýt bílého pruhu ve vlasech tak pochybuje o tom, že před ním stojí Hiei. Na zádech má vak s rostlinami. „Takhle jsem si nezabojoval ani na Turnaji černých umění. V některých okamžicích jsem myslel, že je po mně. Ty zatracené kytky rostly zrovna v místě, kde bojovaly dvě partičky démonů a kdokoliv navíc jim připadal jako dobré zpestření jejich jídelníčků. Jdu spát“ s těmi slovy pustí vak a sesune se na podlahu. Koenma okamžitě volá laboratoř a ti si odnášejí náruč těch pitomých kytek.
  „Za dva dny máme vakcínu“ oznamuji a Koenma přikývne úlevou. Už, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Podívá se na Hieie, který tam spí schoulen do klubíčka a pokyne Georgovi, aby ho odnesl do ložnice pro hosty. Ten to udělá a nevšímá si Hieiova mumlání. Po dvou dnech je vakcína hotová. Koenma ji nechává odnést Sanovi do příbytku.

Komplex pro dlouhodobě nevyléčitelné pacienty.

  Je ráno a Sano jako obvykle zvoní na zvonek. Nechce se mu chodit do kuramova pokoje a oba dva budit. Tak dneska je všemu konec. Oba dva se vrátí do svých starých já a vir Věčného zapomnění bude zničen. Čeká dobrou hodinu a začíná být nervózní, když k němu vpadnou rozesmáti kluci. Sana píchne u srdce, když si uvědomí, že tento vztah nadobro zničí. Ale potom si vzpomene, že k němu by nikdy nedošlo nebýt toho prokletého viru. S rozhodnosti jim nalije čaj a dívá se jak to pijou. Svraští brvy, když se nic neděje.
   Najednou Yusukemu vypadne šálek a on se předkloní. Kurama okamžitě se sehne k němu a ptá se co se děje. Yusukeho tělem procházejí křeče jak vakcína začíná čistit buňky, shromažďovat  a přesouvat informace. Do místnosti vběhnou léčitele a Kuramu od něho odtrhnou. Ten s tváři staženou hněvem vyskočí, když najednou se předkloní a jeho tělem začínají probíhat stejné křeče. S nechápavým výrazem se dívá na Sana, který tam klidně sedí a pije čaj. Hlavou mu kmitne myšlenka, že o všem ví. Ale to už upadá do kómatu a jeho tělo je odneseno stejně jako Yusukeho do pokoje. 

  Dva dny napětí v celém paláci se podepisuji skoro na každém kdo se toho všeho účastnil. V obou tělech vakcína ničí pomalu, ale jistě vir, veškeré původní vzpomínky obnovuje a maže všechny nové za poslední tři měsíce. V kanceláři Koenmy je nedýchatelno napětím. Je tam Hiei, Kuwabara, George a Koenma. Všichni s napětím čekají jak vše skončí.
  „Yusuke se probral“ ozve se z telefonního sluchátka, které zvedne Koenma.
  „Kurama?“
  „Nic. Vakcína pořád bojuje s virem.“ Koenma položí sluchátko a zadívá se na všechny. „Yusuke je vzhůru.“ Kuwabara zajásá a divoce se roztančí.
   „Kurama?“ptá se Hiei. Koenma zavrtí hlavou.
   „Pořád nic.“
  Zatím v komplexu Kurama bojuje spolu s vakcínou proti viru. Oba dva už dávno měli být mrtvi. Yusuke stojí  s rukama opřenýma o sklo a  dívá se na Kuramu jak bojuje s virem. Už mu vše vysvětlili a tak jen se dívá na svého přítele. Zatím spíš vypadá, že vakcína ten boj prohraje, když za Yusukem přijde Hiei. Společně se dívají na Kuramu. Ten otevře oči a podívá se kolem sebe. Ticho. Vzduch nabitý napětím se dá krájet na plátky.
  „Kde jsem? Jsem tak unavený“ zašeptá Kurama. Všichni zajásají a Hiei si oddechne. „Povedlo se to“ křičí a celý palác si vydechne úlevou.
    Yusuke a Kurama jsou odvedeni do další laboratoře a jsou důkladně podrobeni testům. Vir zmizel a oba jsou zdraví. Po třech a půl měsících, kdy se nakazili virem  jsou puštěni domů. Oba dva pokračuji ve svém životě tak jako by se nic nestalo. Jen...ty dva měsíce. Nikdo nic neví co se přesně stalo za vysokou zdi mezi nimi dvěma. Jen dvě osoby to ví a Sano ani ten druhý to nepoví nikomu jinému. Sano ani nemá komu co říct  a ten druhý má velmi dobrý důvod proč mlčet. Taky proč vytahovat kostlivce ze skříně. Yusuke má před svatbou s Keiko a všichni jim jdou na svatbu. A Kurama? Ten se těší na návštěvu Hieie ze Zásvětí.

Konec