Boží zachránce
2.
„Proboha!“
Alex nemá sílu na cokoliv. Postava se známou vůní mu rozváže roubík, potom ruce a nohy. Vezme ho do náruče. Alex se schoulí, když to v něm všechno vybuchne, otřese se a začne zvracet.
„Chudáku,“ zamumlá otec Dominik. Hladí ho po zádech, protože víc nemůže dělat. Bere ho do náruče a odvádí do pokoje, který slouží i jako ošetřovna. Tam ho svlékne a přikryje pokrývkou. Poodstoupí. Volá řediteli. Potom se posadí vedle lůžka.
„Alexi.“
Ten se od něj odvrátí.
„Co se stalo?“
Jadwiga, ti dva… Potom i ten třetí? Jednou i on. Řekne mamce, že chce pryč. Na jinou školu. Jednou on… Musí mlčet. Musí. Za jeho chybu zaplatí někdo jiný. To nemůže připustit už nikdy více. „Nic.“
Otec Dominik se zamračí. Je jasné, že se něco stalo. „Proč mlčíš?“
„Nic se nestalo.“
Otec Dominik se zvedne. Možná bude lepší přitvrdit. „Jaký systém mají? Kdo to byl? Richard Polanský, Josef Prokop a Raymond Holý? Ti tři? Co udělali? Nemyslím, že by ses sám svázal a zůstal tam ležet,“ řekne daleko mírněji.
Alex se otočí. Je jasné, že všechno ví. „Hajzle!“
„Prosím?“
„Kdyby ty láhve…“ Uvědomí si, že mluví a ihned přestane.
„Aha. Byl to trest, že jsi nepřinesl alkohol. Potrestali tě. Znásilnili? Mohu tě prohlédnout nebo chceš počkat na ošetřovatelku?“
„Ne!“ zaječí. „Nedotýkejte se mě!“
Dominik posmutní. Bastardi. „Jestli jsi zraněný, potřebuješ ošetřit.“
„Nejsem zraněný. Nejsem! Chápete! Nejsem!“
Dominik ničemu nerozumí, ale musí se to vyřešit. Už delší dobu vědí o nenormální šikaně. Jeden chlapec skončil s rozbitým obličejem v nemocnici. Mlčí, bojí se. Okolí naléhá, protože jeho historce o nemotornosti nikdo nevěří. Všichni se bojí promluvit. Nerozumí, jakým způsobem toho dosáhli.
„Včera jsem dostal lístek s udáním, že budeš mít u sebe alkohol,“ pokračuje. Musí to přestat nebo jednou to skončí smrtí.
Alex na něj zírá.
„Dokonce bylo vyjmenováno, co v tašce bude. Pravda fernet tam nebyl…“
„Hajzlové!“
Dominik si ho prohlíží. „Řekneš mi víc?“ optá se tiše.
Alex váhá. Už je mu lépe, klidněji uvažuje. „Nebudu svědčit.“
„Nikdo to po tobě nebude chtít,“ uklidňuje ho. „Jenom chceme vědět, co se tu děje. Nejsi sám. Máme strach, že to může skončit špatně, ale potřebujeme vědět víc.“
Alex sedí s nohama u hrudě, kouše se do rtů. Má nebo nemá? Je to velebníček, ale cítí k němu důvěru. Je přece kněz, ne? Ti by měli mlčet. Má to udělat? „Jadwiga.“
„Nerozumím.“
„Byla tam Jadwiga. Oni ji…“ do očí mu vytrysknou slzy. „Když… chybu někdo… platí jiný,“ dodá tiše. Dominik si to dává dohromady.
„Chytré,“ zamumlá neobezřetně.
„Cože? Chytré? Jak to jenom můžete říct?!“ Začne do něj mlátit, potom se rozbrečí. Dominik ho hladí po zádech, po vlasech. Alex se pomalu uklidňuje. „Nejsem bábovka. Mohli mi to udělat. Proč ona?“
„Strach, bolest, ovládání. Tímto způsobem mají pod palcem celou školu. Nejspíš pokud ona něco neudělá, odneseš to ty. Neuvěřitelně.“ Alex se odtáhne. Upřeně se dívá se na stěnu.
„Co uděláte?“
„Zatrhnu to.“
„Bude dobře. Neřvala,“ vypadne to z něj.
„Cože?“ nerozumí Dominik. „Neřvala?“
„Jo.“ Podívá se mu do očí. „Bolelo ji to, když…“ zrudne, odvrátí tvář. „Ale nekřičela. Neměla roubík. Já jsem křičel.“ Sáhne si na krk. Hlasivky má na cucky. „Řval jsem dost. Nechte toho! Dost! Neposlouchali.“
„Rozumím.“
„Myslíte, že…“
„Nevím. Uvidíme. Odvezu tě domu, chceš?“
Alex přikývne. Vstane, ale nohy má jako ze sulcu. Zhluboka dýchá. Potom se podívá na otce Dominika. Je vysoký a pevný jako skála. Není velebníčkem. Natáhne ruce a vůbec se nestydí. Chce se k němu přitisknout. Potřebuje se někoho držet.
„Jsi těžký.“
„Promiňte, ale pokud tu nemáte vozíček…“
„Nemáme.“ Vezme ho do náruče. Alex mu ovine ruce kolem krku. Drží se ho jako své kotvy. Slzy úlevy mu kloužou do černého obleku. Vsává do sebe vůní, dokonce ho nenápadně políbí. Potřebuje zapomenout na to, co se stalo. Kéž by se to nikdy nestalo. Dominik ho posadí na přední sedadlo malého autíčka.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Nikdo se nic nedzví.“
Alex k němu zvedne oči. Je už klidnější. Dívá se do modrých vážných očí. „Děkuji.“
„Jdeme!“ Alex zmateně se kolem sebe rozhlédne. Celý den měl divný pocit, ale ignoroval to. Nechtělo se mu do školy, ale šel. Měl poslechnout – něco neví co - a zůstat doma. Studenti od něj odvrátí tvář. Chce se vytrhnout, ale Richard ho drží pevně. Druhý ihned použije na loket páku, takže se mu bolestí zatmí před očima. Jsou rozzuření, pochopí. Rozhlédne se, zda někde není nějaký učitel. Nikde. Ostatní mu nepomohou. Dobře tuší, co by je čekalo.
Vzepře se, když uvidí kůlnu, ale není mu to nic platné. Octne se ve tmě, potom světlo. Začne se rvát, ale není to mu nic platné a za chvilku leží na zemi, hlavu vmáčknutou do podlahy.
„Nic jsem neudělal!“ V mysli mu vytane rozhovor s otcem Dominikem. Vědí o tom? Zamrazí vědomí, že by to jim řekl.
„Ty ne, ale někdo jiný, ano. Platíš za jeho chybu, měkkouši. Svlékněte ho.“
„Mohu první?“ zachraptí ten, co ho včera vzrušoval.
„Ne.“ S rozmyslem uhodí Alexe do tváře, ale ne příliš silně. Svážou ho, potom otočí na břicho. Za chvilku je nahý. Zazmítá se, tělo se připraví na bolest, když mu někdo zvedne hlavu a před očima má láhev od piva.
„Líbí se ti? Nechtěl by sis dát?“ V hlase zní krutost smíšená s pobavením.
Chce vykřiknout, ale jeden z nich mu narve do pusy hadr.
„Nesnášíme křik.“ Alex se zazmítá, podaří se mu přetočit. „Je otravný,“ prohodí k těm druhým.
„Jo. Máš foťák?“
Alex ztuhne. To nemyslí vážně?!
„Jasně. Za to nám zaplatí dobře a bude si pamatovat, že má mlčet,“ zasměje se. „Víš, mohl bys zapomenout o lásce k bližnímu, ale k sobě nezapomeneš jistě. Určitě nechceš, aby všichni viděli, jak si užíváš s pivem, no ne? Neboj se, budeme delikátní.“
Co to je?! V něm vše zavyje. Ne, prosím ne! Uslyší cvakání spouště. „Natáčej!“ ozve se hlas chvějící se vzrušením. Chce se podívat, který to je, ale někdo mu zaváže oči, nohy jsou roztáhnuté a připevněné. Ucítí na svém těle ruce, všechno se v něm sevře, ale zároveň je napjaté. Ne! Prosím ne! Křičí, ale roubík výkřiky tlumí.
„Stát!“ dveře se otevřou. Alexovi se uleví mu, když pozná známý hlas. Díky bohu včas, pomyslí si Dominik. Nečekal, že ti tři se do toho pustí hned.
„Policie, stát!“ Alex vykřikne bolestí, protože něco mu pronikne do konečníku. Jeho vědomí obalí milosrdná tma. Dominik se k němu vrhne, zatímco ostatní policisté je zatýkají. Venku už na ně čeká Jadwiga s pouty na rukou. Dominik se otočí, zařve. „Sanitku!“
„Hned tu bude,“ zabručí jeden z policistů. Dominik jemně vytáhne láhev z těla. Má štěstí v neštěstí, protože ten zmetek neměl dost času ji protlačit celou, ale i ten kousek stačil. Pohladí ho po vlasech. Je dobře, že upadl do bezvědomí. Odváže ho a přikryje ho, až po bradu, aby ostatní neviděli v jakém je stavu.
„Sanitka, pane.“
Dominik vezme tělo do náruče, vynese ven. Pár věty vysvětlí zdravotníkům, co se stalo. Ti se hned pustí do ošetření a zajištění životních funkcí. Ihned zavolá Alexovým rodičům, kteří nevěřícně poslouchají, co se stalo.
„Je v pořádku?“ optá se udýchaný ředitel.
Otec Dominik zavrtí hlavou. „Moc ne, ale tihle... Myslím, že nebudou to mít lehké.“
„To ne. Konečně je to za námi.“
Dominik se podívá na svého strýčka. „Myslím, že ne, protože musíme vyslechnout studenty.“
Řediteli poklesnou ramena. „Zatraceně.“
„Za to nemůžeš. Měli to promyšlené. Až mi z toho jde mráz po zádech. Kdybychom nezachytili tehdy ty fotky, mohlo jít to donekonečna.“
„Jo. Na naší škole. Tolik jsem si na tom zakládal. Podám rezignaci.“
Dominik si pomyslí, že v jednom momentě zestárl o několik let. „Já být na tvém místě, tak bych tomu čelil a pokusil se znovu. Na tomhle nenese vinu jen škola, ale i rodiče, i když všichni budou obviňovat tebe. Promiň.“
„Vím to, ale spíš cítím, že je to jenom naše chyba, naše selhání. Jedeš za ním?“
Dominik zaváhá, potom přikývne. „Pojedu už proto, že může být ještě víc.“
„Vydírání, prostituce, šikana, co ještě může být horšího? Co?“
„Vražda.“ Pokyne jednomu z policistů, který k němu přiběhne. „Zavezete mě do nemocnice. Stopy jsou zajištěné?“
„Ano, ale ještě čekáme na další týmy.“
„Dobře. Potřebuji dovolenou.“ Pousměje se, protože ví, že si to nemůže dovolit. Posadí se vedle policisty, který po něm koukne. Nikdy ho neviděl, ale všichni dostali příkaz, že ho mají poslouchat jako svatého. Oči sklouznou ke kolárku. Kdo to asi je, pomyslí si.
Dominik zavře oči, ale i za zavřenými víčky vidí Alexe. Jeho strach, který se změnil v úlevu a potom bolest. Kdyby mohl, na místě by je potrestal, ale to mu nepřísluší.
Policista ho vysadí u nemocnice. Neví, zda má čekat nebo, když za něj rozhodne ten divný kněz. „Počkejte tu.“
„Samozřejmě.“
„Nebo můžete jet.“
„Ano.“ Ještě chvilku se dívá za jeho vysokou postavou. Dominik najde aro. Už tam jsou rodiče, kteří čekají na výsledky. Nejistě se na něj podívají.
„Dobrý den, jsem…“
„Vy jste jeho třídní?“ optá se zvědavě žena, nápadně podobající se Alexovi. Vedle ní stojí hřmotný muž. Mračí se, ale divil by se někdo?
„Dalo by se říct. Budu u něj.“
„Ale.“
„Samozřejmě, můžete tu být, ale musím tu zůstat, kdyby se něco stalo. Omlouvám se, ale víc toho nemohu zatím říct.“
„Pan a paní Romanovi?“
„Ano.“ Obrátí se k lékaři v bílém plášti.
„Váš syn momentálně spí. Jeho stav je stabilizován. Poranění se zahojí, ovšem za psychický stav neručím.“ Všem se uleví. „Ovšem návštěvy až zítra.“ Zadívá se na otce Dominika. Zaregistruje jeho kolárek. „Vás tu není potřeba,“ řekne příkře.
Dominik se v duchu usměje i přes vážnost situace. „Já vím. Mohu s vámi mluvit?“ Něco mu pošeptá, potom ukáže průkaz. Váhavě přikývnutí, potom vysvětlování. Dominik přikývne. Vezme mobil a někam volá.
„Prosím, mohu tu zůstat?“ optá se Alexova maminka.
„Ano, ale v jiné místnosti. Místnost není zařízená pro dva. Je mi líto.“
Erika vzhlédne k svému manželovi. Ten přikývne. „Něco mi přivez na spaní.“
„Dobře.“ Jde pryč. Ohromeně přihlíží, jak ten kněz mizí v synově pokoji. Udělá krok, když ji doktor zadrží.
„Omlouvám se, ale nejde to.“
„A on?“
„Má povolení, opravdu to nejde.“
„Já tomu nechápu. Budu si stěžovat.“
Doktor si povzdechne. Chápe rodiče, ale na druhou stranu mu jdou někdy na nervy. A nejen oni. Nejlépe bude, když ji dá na starost někomu vyššímu. „Jestli chcete, můžete to prodiskutovat s primářem.“
„To si pište, že chci!“
Doktor ji odvádí, zatímco Dominik se dívá na Alexovu tvář. Ve spánku je tak klidná. Nakloní se nad něj, pohladí ho rukou. Trhne sebou, jak dostane ránu. Přitáhne si k posteli židli. Posadí se. Neví, proč tu je, protože by nemusel. Jeho práce objevením sítě skončila. Může jít o dům dál, kdyby nebylo tohohle chlapce. Už když stál před těmi vraty, tak se mu líbil. Neví proč. Potom ho dostal do třídy. Byl to trochu šok, ale rychle se s tím vyrovnal. Měl co dělat, aby se na něj pořád nedíval. Měl přitom tak divný pocit. Potom ty události, ale hlavně jak ho někdo udal. Když se vezme, znají se tři dny a mezi tím se toho tolik stalo. Klidně by mohl říct, že s ním je několik let.
Byl by rád, kdyby mohl říct, že k němu patří, ale nejde to. Teď ovšem nejdůležitější je ho ochránit. To bude jeho prvořadý úkol. Zazvoní mobil. Vezme ho. Mimoděk jde k oknu. Venku je stále bílo, ale tady v pokoji je teplo. Posadí se na parapet. Šéf. Taky si vybral chvíli.
„Kde jsi? Gratuluji.“
„Není k čemu. Kdyby nebylo Alexe, nevíme, jak to funguje.“
„Jo, náramně mazaný. Taková pyramida. Zajímalo by mě, zda jim to někdo poradil nebo přišli na to sami. Doma u Richarda Polanského jsme našli sbírku žáků s fotkami. Zdá se, že si mezi studenty vybíral ty hezčí a poddanější. Rozhodně neměl pod palcem celou školu, ale hodně. Nemohu tomu stále uvěřit. To jak to bylo rozsáhlé, precizně udělané. Kde jsi? Čekáme tě tu.“
„U Alexe na áru. Dělám ochranku.“
„Hned někoho tam pošlu.“
„Ne, zvládnu to. Potřebuji to, Ivane.“
„Chápu. Až se s tím srovnáš, přijď.“ Ticho. Unaveně zavře oči, ale za chvilku je otevře. Bude tu muset vydržet. Nedovolí, aby se mu něco stalo. Posadí se na židli. Vnímá přístroje, jeho dech.
Je krásný - jako anděl.
Zarazí ho to. Pak se usměje. Natáhne ruku ke krku a vytáhne kolárek. Mohl by ho zahodit, ale možná ještě někdy ho použije. Odloží ho na stolek. Alex je statečný, že mu to řekl. Kdyby mlčel, dál by tápal. Udělali chybu, že ho tam nechali. Možná už byli jistí sami sebou, kdo ví. Vzpomíná si na Alexovy vystrašené oči, ale taky vzteklé.
Má je krásné. Oříškové. Má rád hnědou barvu.
Opět. Co se to s ním děje? Zamiloval se? Do kluka? Je pravda, že partnera momentálně nemá, ale… Postaví se a stoupne si za dveře, které se pomalu otevírají. Popadne dotyčného za ruku. Sestra.
„Omlouvám se.“
Ta na něj vyděšeně se dívá.
„Je svědkem, víte. Člověk nikdy neví, co se může stát.“
„Jistě. Jen jsem přišla překontrolovat jeho stav.“ Opatrně se přiblíží k posteli. Dominik pozorně sleduje její činnost. Je v pořádku. Uleví se mu.
Neví, jak dlouho sedí, ale šeď dne se pomalu mění v šero, potom ve tmu, která je pouze ozářená pouličním osvětlením. Uvědomí si hlad, ale nemá odvahu ho opustit. Občas vstane, projde se po malé místnosti.
Otočí se, když uslyší zaťukání. Ihned si uvědomí, že to není návštěvník. „Nechcete kávu?“ optá se sestra, kterou dřív tolik vylekal.
„Budu rád, děkuji.“ Sestra přikývne. Za chvilku sedí s šálkem kávy, upijí a přemýšlí, že tu by nemusel být, ale ve svém útulném bytě. Zafouká, aby ji trochu ochladil.
„Pít…“ zaslechne. Rychle odloží kávu, vezme ze stolku sklenici s brčkem. Nasměruje ji k ústům, které žíznivě vyprazdňují sklenici, až nic nezbude.
„Chceš ještě?“ optá se.
„Ne…“ zašeptá sotva slyšitelně. Ztichne. Dominik si pomyslí, že usne, když se ozve. „Vy… Vy jste kněz?“
„Ne. Policista. Vyšetřoval jsem případ vydírání a prostituce mezi nezletilými.“
„Aha.“ Opět delší odmlka. „Voněl jste. Krásně. Ne, jako kněz.“
„A jak voní kněz?“ optá se s úsměvem.
„Nevím. Jinak. Co oni?“
Dominikovi ihned dojde, koho tím myslel. „Nechceš to nechat na jindy?“
Alex zvažuje, potom zavrtí hlavou. „Bolí mě, ale chci to vědět. Proč?“
„To ještě nevíme, ale zřejmě se jim to líbilo. Je to většinou ten správný důvod. Možná v tom hráli i peníze, moc, strach, kdo ví co všechno. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale celá škola se bála. Nebylo to jenom díky tomu, že se hodila vina na jiného, ale i díky fotkám. Nejspíš vyhrožovali, že je uvidí ve škole, doma, bůhví kde ještě. V takovém případě by každý mlčel. Zachránil jsi je, víš o tom?“
„Ne… To vy, jste mě zachránil,“ promluví pracně. „Jadwiga?“
„Byla s nimi. Možná ze začátku ne, ale později určitě ano. Ještě máme hodně práce. Omlouvám se, že jsem přišel pozdě.“ Pohladí ho po tváři.
„Střílíte.“ Dominik není z toho moudrý. „Elektriku, víte,“ zamumlá postava. „Zasloužím si pusu?“ optá se.
Dominik se usměje, nakloní se k němu a políbí na rty. Ty se pod ním usměji.
„Jsem rád… nepletl jsem se. Voníte… jinak…“ hlesne. Dominik si uvědomí, že mu drží ruku. Pohladí ho po ní. Potom po tváři. Je rozkošný, krásný, statečný, nerozumný, bůhví, že je mnoho důvodu, proč se od něj držet nazpět, ale přitahuje ho. Neví, jak voní, ale Alex pro něho voní naprosto skvěle. Zasměje se.
„Hezky se smějete. Půjdete se mnou na rande?“ optá se Alex.
„Je mi…“
„Jednou mi taky tolik bude,“ smete jeho námitku předem. „Chci to,“ řekne umíněně.
„Máš odpočívat. Až budeš venku, bude to jiné.“
Alex zavře oči, protože únava opět začaly působit nebo snad taky prášky? Neví sám. „Myslíte?“ optá se slabě. Dominik se k němu nakloní. „Myslíš?“ Ještě slabě uslyší poslední myšlenku. Pravidelné oddechování dává tušit, že opět usnul.
Jen žertoval, pomyslí si pro sebe. Prášky, blouznil chudák, ale bylo by hezké, kdyby to myslel vážně. Je jako jeho vrstevnicí, přesto trochu jiný. Možná rodinou nebo taky tím, že ví, co chce. Zajímalo by ho, co chce doopravdy. Tedy kromě jeho pošetilého přání, které vyslovil. Jenom prášky. Určitě.
Zadívá se na ruku, kterou drží. Je to takové klišé. Mladík na smrtelné nebo zachráněné posteli drží svého záchrance za ruku a nechce pustit. I když ve filmech jsou především dívky, které drží ruku svého mužného ochránce. Vždy se nad tím smál, ale popravdě nechce se mu vytahovat jeho ruku ze své. Chtěl by, aby ho tak držel navždy. Zatím to může dělat, protože neví, koho chce, ale nakonec on jim nebude. Smutné, ale realita je drsná. Už chce dát Alexovu ruku stranou, protože je to nepohodlné, ale nechá ji. Jednou i on může zažít klišé. Aspoň malinké.
Po dvou hodinách to vzdá. V televizi to asi přehánějí, protože má pocit, že se nezvedne, jak je ztuhlý. Zacvičí krkem. Svítá. Přikryje ho až pod bradu.
„Nechcete kávu nebo si zdřímnout?“ optá se sestřička.
„Kávu, děkuji. V noci se probudil, ale hned usnul.“
„To je výborné. Bude tu muset ještě jeden den zůstat, ale potom může jít. Je to hrozné, co se může stát. Tak mladý.“
„Ano.“
„Mohu dovnitř?“ optá se ženský hlas. „Jsem jeho matka.“
Dominik vzhlédne k obličeji, který je neuvěřitelně podobný Alexovi. „Dobrý den.“
„Dobrý den. Pan primář mi vše včera vysvětlil. Omlouvám se. Myslíte, že můžeme si pohovořit, než se probudí?“ Přistoupí k posteli, jedním pohledem ho překontroluje, jako když byl malý.
„Určitě. Nejspíš chcete vědět, co ho čeká.“
„Ano. Předem vás upozorňují, že mu některé věci nedovolím.“
„Chápu, ale je svědkem, ale zároveň i oběti.“
„Přestaňte to říkat!“
„Jistě. Jak si přejete.“ Sestra donese druhou židli. Oba se zahledí na Alexe, který je pro každého trochu jinak drahý.
„Co se stalo?“
Dominik zvažuje, zda to říct. „Ředitel Novotný za mnou přišel, že potřebuje pomoct ve škole. Ona to byla skoro vzájemná akce, protože my jsme hledali pomoc a on taky. Abych to vysvětlil - pracuji u policie v oddělení pro nezletilé. Před nějakou dobou se nám podařilo zachytit ehm kontroverzní snímky mladých lidí. Byl jsem pověřený zjistit co nejvíc. Tehdy za mnou přišel ředitel Novotný. Zjistil jsem, že oba případy jsou propojeny.“
Alexova maminka ztuhle sedí na židli.
„Dívka na fotce vypadala velmi mladě. Nastoupil jsem tam, abych zjistil víc. Váš syn mě navedl na stopu těch, co to provedli. Bohužel…“
„Jaké bohužel? Málem, že nebyl zabit. Je poraněný a nevím, co to s ním udělá. Může mít celý život zničený a vy - Bohužel?“
„Promiňte.“
„Hned ho z té školy odhlásím.“
„V tom vám nikdo nebrání.“
„Já se těšila, že jsem našla pro něj ideální školu. Chce studovat jazyky, i když o tom moc nemluví. Místo toho jsem mu našla peklo. Jak takoví lidé mohou existovat?“
„Asi tak jako váš syn. On doslova tu školu zachránil.“
„To je mi jedno! Chci, aby tu…“
„Mami?“
„Sašo!“
„Pít.“ Dominik podvědomě se natáhne pro skleničku s vodou, ale jeho matka je rychlejší. „Díky. Bolí mě tělo.“
„Jsi v pořádku…“ začne – ne zrovna vhodně Dominik.
Alexova matka vypění. „Jak v pořádku? Co to tu melete? Měl by být ve škole nebo někde jinde. Místo toho je tady na aru. To je jako v pořádku? Běžte doprdele!“
Alex zírá. Tak tahle svou klidnou mamku ještě neviděl.
„A víte co? Vy a ta škola tam může jít taky. Vypadněte.“
„Nemohu, ale budu za dveřmi.“ Ví, že má pravdu. „Omlouvám se.“ Vezme židli a posadí se na chodbě. Hlavu si opře o zeď. Oknem se dívá ven. Je krásně, ale on stále vidí svázaného Alexe. Přetře si tvář. Možná by měl té práce nechat, přitom to nedělá dlouho.
Telefon. Šéf.
„Jak je?“ ptá se, jak pokračují.
„Hromada materiálů, že se v tom topíme. Jedna horší než druhá. Co ty? Chceš vystřídat?“
Dominik si zívne. „Jo, ale v noci chci tu být.“
„Něčeho se obáváš?“
Dominik slyší ťukot šéfovy tužky. „Ano. Mám zlou předtuchu. Ten gang byl dokonale zorganizován. Je možné, že měli nějaké nástupce, které vychovali. Rozumíš?“
„To je možné. Byli v posledním ročníku, že?“
„Přesně tak. Možná si uvědomí, že stačí přimět Alexe, aby nevypovídal. Dá se udělat, aby nesvědčil?“
„Myslíš nepřímé? Uděláme, co se dá, ale kdyby šlo do tuhého, potom bude muset.“
„Pokud bude chtít.“ Má tušení, že by šel svědčit, i když nerad.
„Ano. Za chvilku u tebe bude Robert, jo. Jsi fakt v pořádku?“
„Jo. Díky.“ Zavěsí. Nakoukne dovnitř. V pořádku. Zastaví ošetřujícího doktora a optá se ho, kdy Alex půjde domů.
„Zítra, ale uvidíme, jak se bude hojit rána.“
„Děkuji. Chci upozornit, že mě za chvilku vystřídá kolega, ale v noci tu opět budu já. Kromě nejbližších a prověřených sester, nebude mít k němu nikdo přístup.“
„Nepřeháníte to?“
Dominik stiskne rty. Odvážně se podívá do doktorových očí. „Chcete to říct jeho matce na pohřbu?“ Doktor pomalu přikývne.
„Ok. Dám pokyny.“
„Děkuji.“ Protře si oči.
„Potřeboval byste se vyspat.“
„Ano. Za chvilku.“ Posadí se na židli, snaží se být vzhůru, ale moc se mu to nedaří.
„Málem tu usínáš.“
„Roberte?“ Podívá se na malého policistu s pořádnou pleškou. „Díky bohu.“
„Až pojedeš, dávej pozor. Jo představ mě, prosím tě. Jinak gratuluji k vyřešení případu. Byl náročný.“
„Jo byl. Mám radost, že je to za námi. Teď přijde ta nejhorší část tyhle práce.“
Robert se zachechtá. „Předhoď to šéfíkovi, pokud nechceš zásluhy. Rád ze sebe udělá hrdinu. Mám pocit, že to očekává.“ Dveře se otevřou a vyjde Alexova matka. Váhavě se podívá na Dominika.
„Robert Malý. Bude tu místo mě. Potom ho vystřídám.“
„Je to nutné?“
„Jestli si to tady centurion myslí, pak ano,“ odpoví za něj Robert. Dominik si povzdechne. Pitomci. Jeho kolegové jsou prostě pitomci. Na nechápavou otázku Alexovy matky mlčí.
Venku si ohrne kabát. Zadoufá, že po cestě neusne, ale v pořádku dojede ke svému bytu. Oblečený se svalí na postel. Pomyslí si, že je rád, že si sny nepamatuje.
„Výměna služby.“ Robert se protáhne, až mu křupnou snad všechny klouby. Zívne.
„To ti byla nuda! Ani tu nemají fešné sestřičky. Hele, tam jde jedna. Vsadím se, že má noční.“ Dominik pozná sestru, která mu přinesla kávu. Škodolibě se pousměje.
„Bingo, Casanovo.“ Robert se zašklebí.
„Nebýt toho, že to jsi ty, tak bych ti rozbil hubu.“ Pod Dominikovým nosem se objeví pěst.
„Chceš si to rozdat s centurionem?“ optá se s nádechem veselí.
„Ehm ne. Mizím. Měj se.“ Dominik nechá židli na chodbě, ale sám vejde dovnitř. Kromě Alexe, který se baví hraním nějaké hry, tam nikdo není.
„Ahoj. Jak je?“
Alex zvedne oči, potom rozvážně položí konzolu na deku. „Svinsky, velebníčku.“ Dominik zaúpí. „Kde jsi byl?“
„Hele, nejsi nějak drzý?“ ujedou mu nervy. Ten se nějak brzy vzpamatoval z prožitku. On by byl v šoku ještě teď.
„Jsem nemocný,“ řekne drze. „Tak kde jsi byl? Byl tu malý plešatý polda. Nakukoval tu co pět minut, jako bych se měl pověsit. Proč?“
„Ten malý plešatý byl kolega Robert a kontroloval tě, zda jsi v pořádku. Dělal svou práci.“
„Tvou práci. Nechci ho tu.“
Dominikovi se zúží zorničky. „Jsi až moc drzý. Nemám to rád.“
Alex se uklidní. „To je tím, že nevím, co mám dělat. Zjištění, že nejsi fráter, ale polda mi nepřipadá jako terno.“
„A jako kněz ano?“ přejde na jeho hru. Je to vzrušující hra, ale jenom hra. Nic víc a musí mít to na paměti.
„Asi o jeden stupeň lepší. Popravdě není to žádná výhra chodit s poldou.“
Tím Dominikovi vyrazí dech. Kde se v něm ta drzost vzala, ale zároveň i jistota? Tak oni spolu už chodí, přičemž on o tom neví. „Nechci nic říct, ale nevím, že my dva bychom spolu chodili.“
„Viděl jsi mě nahého.“
Dominik zatřepe hlavou. Zřejmě mluví svahilsky nebo mu něco uniká. „To je důvod, abychom my dva chodili?“
Alex zrudne. „Ehm ano.“ Nepřizná, že je úplně z něj celý na větvi. Když mu mamka řekla, že je to polda, málem že nedostal záchvat. Je to přijatelnější, než kdyby byl knězem. To by spolu nemohli dělat ty věci. Sám sebe nechápe, proč tak naléhá. Nikdy takový nebyl, ale tou události, jako by v něm něco zlomilo. Dominik ho zachránil. Možná proto, ale to by nevysvětlovalo, proč se cítil jak pod elektrickým vedením už dávno předtím. Je to pár dní, co ho uviděl poprvé, ale jeho vůně je v něm vyrytá jako pečeť. Prostě z něj blázní, takže musí být do něj zamilován. Jiná možnost tu není.
„Alexi…“
„Sašo. Taky se mi líbí.“
„Sašo…“
„Ty někoho máš?“
„Sakra, nech mě domluvit!“
„Tak nemáš.“
Vzdávám to. Ze školy je pryč nějaký ten pátek, ale za kmeta se nepovažuje. Ovšem dnešní mládež nepochopí nikdy - a to s ní dělá každý den. „Nemám. Je mi víc než tobě. Máš před maturitou.“
„Tu udělám, neboj se.“
„Jistěže ji uděláš. Jen jsem ti chtěl říct, že nejsem pro tebe vhodný. Měl by sis najít někoho svého věku.“
Alex na něj zírá. Jako by slyšel mamku. „Ehm, ale já chci tebe. Jedině…“ zrudne jako rajče. Vynadá si, že ho to nenapadlo. „Nepřitahuji tě. Nejsem dost atraktivní, že jo?“ řekne nešťastně.
„Ale jsi.“
„Hurá! Chci spát.“
„Ehm jasně. Budu venku.“
„Jasně. Počkej, co pusa?“
Vytočený Dominik se podívá na lákavé rty. On potom všem chce, aby se ho dotkl chlap, chce pusu? Jsou zřejmě odolnější, než si myslí. Skloní se, přitiskne své rty k jeho. Tělo zachvátí euforie. Zběsilé ho líbá, aniž bere ohled, kde jsou.
„Jak pod elektrickým vedením,“ zašeptá spokojeně Alex. „Aha, řekl jsem mamce, že spolu chodíme. Není tím nadšená. Dobrou noc.“
„Počkej… Co…“
„Dobrou noc.“ Popadne pokrývku a přetáhne ji přes sebe. Dominik má pocit, že zaslechl nějaké zaúpění. Vyjde ven, posadí se na židli, založí si ruce na prsou. Tak to bude muset skončit. Je ještě mladý, houby ví. Vyroste z toho. To že se přitahuji, ještě nic neznamená. Právě jenom na tom postavit vztah je největší chyba. Kolikrát se mu stálo, že vzájemná chemie byla doslova vybuchující a po pár měsících se rozpustila. Naopak klidnější vztahy fungovaly nejdéle. Prostě vyroste z toho. Jako vyrostl z plenek, z dětských botiček, potom z toho, že chce být hasičem.
„Dobrý večer.“
„Paní Romanova.“
„Erika. Můžete mi tak říkat.“
Dominik nechápe, proč ten obrat, když si vzpomene na Alexovo prohlášení, že maminka už to ví.
„Ehm nevím, zda je to dobrý nápad.“
Ženiny rysy zjemní úsměv. „Chodíte s mým synem. Řekl mi to. Netušila jsem, že bude tak rychlý. Tak nějak jsem doufala, že to bude za pár let, ale respektujeme jeho přání.“
„Vyroste z toho,“ zabručí. Alex může být rád, že má tolerantní rodiče. On takovou kliku neměl. Popravdě, kdykoliv se s rodiči vidí, tak mlčí.
„Víte, vy to asi nechápete.“
„Chápu, až moc dobře. Nesmyslné přání rozmazleného děcka.“ Kolik takových viděl. Kolik jich chtělo s ním něco mít, ale ztratí se z očí, ztratí se z myslí.
„Aha. No aspoň něco nebude mít lehké. Víte, on chce studovat jazyky už od pěti let, co našel knihu, kde byla cizí písmenka. Byla to latinská kniha mého pradědečka. Nikdy nic víc nechtěl. Samozřejmě jsme ho v tom podporovali. I přestože je tak mladý, ví až moc dobře, co chce. Jen málokdy se mu něco nepovede dotáhnout do konce.“
„Co nepovedlo?“ řekne se špatnou předtuchou.
„Nemůže dělat sport, protože nemá talent, ale i tak zkouší to dál. Ovšem dobře, ví, že není pohybově nadaný. Nemůže mít vše. Doufám, že časem se s tím smíří.“
„Člověk není sport,“ namítne klidně.
„Ano, není. Musím říct, že mě překvapil, ale jsem na jeho straně. Dobrou noc.“
„Dobrou noc. Paní Romanova!“ Erika se zastaví.
„Něco potřebujete?“
Dominikovi je se ptát blbě, ale musí. „Víte, zda se mi, že se potom dost rychle otřepal. Nebylo to nic jednoduchého, ale nemluví o tom. Bojím se, že to potlačuje, což by neměl.“
„Je pod uklidňujícími prášky, ale už jsme o tom mluvili s doktorem. Bude chodit k jednomu doktorovi, který má s tím zkušenosti. Ale máte pravdu, Alex v tomhle směru není moc otevřený. Vždy se snaží jít dál. Zaklapnout knihu. Doktor mi řekl, co udělali. Nelíbí se mi to. Kdybych mohla, udělal bych jim to stejné. Myslím, že víc ho sebralo, to co udělali té dívce. S vlastní bolestí se člověk lépe vyrovná, že ano?“
„To ano.“
„Já doufám, že bude v pořádku. Musím přiznat, že i mě to šokovalo, zvláště to jeho pozdější prohlášení o vás. Myslím, že jsme na tom hůř než on.“
„Je neuvěřitelný.“
„To ano. Jen doufám, že bude v pořádku. Bojím se o něj, ale bude v rodině. Pomůžeme mu. Vy taky. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Od pěti let studuje jazyky? Latina? Mimoděk se zachechtá, když si vzpomene na svou vášeň. Co by tomu asi řekl? No rozhodně z toho vyroste a pak on není nějaký sport.
Sedí na židli, přemýšlí o událostech, když se zvedne a jde pryč. Stane za velkou skříni. Nemocnice je ponořená do ticha. Sestra je někde na pochůzce. Má divný pocit. Vykoukne, ale nikde nic. Jen bludné stíny se vrhají na vše světlé. Je to pitomost, když uvidí postavu. Jde klidně, jako by ji to tu naleželo. Sestra? Ne - doktor. Přejede ho mrazivá předtucha. Ví, že ho musí nechat jít dál. Stejně jako předtím, i když mohl ho nechat hlídat, ale…
Nehmotně jako stín přeběhne k Alexovým dveřím, které jsou otevřeny. Vrhne se na postavu. Kašle na cokoliv a párkrát udeří jeho čelem o postel. Tělo ochabne. Je mu jedno, kdo to je, když nasazuje želízka.
„Klid,“ snaží se uklidnit Alexe. Udělal z něj volavku. Měl mu to asi říct, ale čert to vem. Má toho skunka, který vykonával špinavou práci.
„Kdo je to?“
Dominik mu zvedne hlavu. Podívá se do staršího obličeje. „Neznám, ale to nevadí. Neměl tu co dělat.“ Zavolá pro posily. Za chvilku už ho napůl mrtvého nakládají do policejního vozu.
„Mohl jsi něco kváknout,“ řekne naštvaně Alex.
„Hele, kolik ti je? Šedesát?“
„No dovol? Jsem v nejlepších letech! Bolí mě to.“
„Udělal ti něco?“
„Ne. Tamto. Bolí mě zadek,“ řekne už netrpělivě.
„A řekl jsi to doktorovi?“
„Zbláznil ses. Jistěže ne. To je…“
Dominik ho nechápe. „A proč jsi to řekl mně?“
„No my spolu chodíme, takže ti to mohu říct.“ Dominik by v tom marně hledal logiku, ale Alexovi je to zřejmě jasné. Dominik je unavený.
„Kolikrát…“
„Myslím to vážně.“
„Dobře. Dobrou noc. Pokus se usnout.“
„Rozkaz,“ zvolá spokojeně Alex, že konečně to přijal. S hřejivým pocitem se zakutá do přikrývek. Dalo to fušku ho přesvědčit, ale povedlo se to. Ještě nikdy nebyl zamilovaný, ale tentokrát je to ono. Sice ho bolí zadek, ale čert to vem. Ještě udělat maturu a bude to. Snaží se nemyslet na to, co se stalo, ale dobře ví, že se to objevuje ve snech. Bude muset na terapii. Nechce se mu, ale slíbil to. Sáhne si na zadek, roztřese se. Rychle stáhne ruku. Zvládne to. Musí, protože on není žádný měkkouš.
Posadí se, potom sevře rty, jak jim projede jiná myšlenka. Zatraceně, nejede na ten výlet. Mamce už rozmluvil s tou školou, i když to nebylo lehké. Celou dobu si vyčítala, kam ho dala. Ovšem za ty tři dny poznal, že lektory má skvělé. Bude to potřebovat jako sůl, pokud se dostane tam, kam chce. Lehne si, když si něco uvědomí.
Jak může normální polda umět latinsky? Tady něco smrdí, pomyslí si, ale potom se usměje. Chodí spolu, tak jednoduše mu to zítra řekne. Je lepší myslet na něj, než na to co se stalo.
„Mami, kde je Dominik?“
„Já nevím. Opravdu chceš jít do té školy?“ optá se starostlivě.
„Jistěže chci. Už je to v pořádku.“
„Jsi v pořádku?“
„Čau brácha, letím. Jo pozdravuj svého kněžourka!“ Znechuceně sjede jeho uniformu a své oblečení. To, že se k němu má chovat mile, nějak míjí.
„Ty krávo!“
„Omluv se. Ihned.“
„Už tu není,“ řekne klidně. Od té doby, co ho pustili z nemocnice, po Dominikovi se slehla zem. Netrpělivě ho vyhlížel, ale stále nic. „Kde může být? Měl by mi napsat zprávu.“
„Máš na něj telefon, ne?“
„Zapomněl jsem si ho vzít,“ zamumlá nešťastně.
„Sašo, on je člověk. Možná nechce nebo nemůže přijmout tvou nabídku.“
Alex se zamračí. „Ale to není možné. Vím to, rozumíš. Patří ke mně. Zachránil mě.“
Matka ho pohladí po vlasech, jako když byl malý. „Zachránil spoustu děti i dospělých. Je policistou, víš.“
Alex se schoulí. „Ale…“
„Rozmyslí si to, ano.“
Alex přikývne. Není tu se co rozmýšlet. Oni k sobě patří. Vleče se do školy, aniž zpozoruje, že ho někdo sleduje. Dojde do školy. Všichni se k němu otočí. Alex v duchu zakleje. Snad to nebude tak navždy?
První hodina. Fránina. Hypnotizuje dveře, ale do nich místo urostlého Dominika vejde menší prošedivělá žena. Pozdraví je dokonalou francouzštinou. Potom si vzpomene, že je policajtem. Tak to je jasné, že nemůže učit. Ale je to škoda. Zaměří mozek na jazyk. Skvělé rozumí, za což je rád. Další hodiny. Je mu stále hůř, že ho tu nemá, ale taky z důvodu studentů, ale hlavně, že mu to připomíná to, co se stalo. Ví, že se tomu musí postavit – mluvil o tom s doktorem, ale nemyslel, že to bude tak těžké. Jak to, že nemyslel na tak jednoduchou věc jako telefon? Potom se ušklíbne. Zajde na policii. Tam mu určitě řeknou, kde ho najde. V hlavě mu zavíří plán, který ihned uskuteční.
Dominik neklidně ho sleduje, jak si to klidně zamíří na policejní stanici. Co tam chce? Před vchodem ho odchytí a vede do kavárny.
„Co jsi tam chtěl?“
„No vidět tě. Tedy jsem chtěl tvoje telefonní číslo. Zapomněl jsem je říct a jak to, že jsi nebyl doma?“
„Nechodíme spolu,“ řekne chladně.
„Zase s tím začínáš. Hele, už jsem vyplnil přihlášky. Chci do Opavy na archívnictví. Nějakou dobu se neuvidíme, ale budu domu jezdit, jak jen to půjde. Co myslíš?“
„Archívnictví?“ Ten si je jistý, že se tam dostane, pomyslí si.
„Jo to byl můj sen. Ani nevím od kdy. Dej mi svoje číslo. Nechci příště šaškovat.“
Dominik cítí, že je udolán. Ještě nikdy nikoho podobného neviděl. „Byl jsi znásilněný, prodělal jsi, co by každého položilo. Ty to fakt chceš? Jsem poldou. Moje práce je značně divná.“
Alex k němu zvedne oči. Posmutní, ale potom zazáří. „Konečně. Nevadí. Taky budu mít divnou práci. A tamto – zachránil jsi mě. Někdy se mi o tom zdá, ale já si sny nepamatuji. Probudím se, opět lehnu a spím. Snažím se na to nemyslet. Spíš mám před očima Jadwigu, i když vím, že byla jejich komplic, kdysi určitě ne. Je větší oběť než já. Taky ruce. Jsou horší než bolest. Jak se ti líbí uniforma?“ změní hovor. Dominik pochopí, že potřebuje čas, než začne o tom mluvit.
„Jsem poldou. Nenávidím ji.“
„Škoda. Změnil jsem názor. Uniformy jsou sexy. Máš nějakou doma?“
„Mám.“
„Fajn. Sestra miluje uniformy.“
Dominik ničemu nerozumí, ale jedno docela určitě ví. Právě nějakým záhadným způsobem vyfasoval přítele, který je tvrdohlavější než balvan. Jednou z toho opojení procitne, ale když tak pozoruje jeho nadšení nad jazyky, tak nějak pochybuje.
„Fakt. S tebou mám pocit, že mě dobíjíš. Tedy víš, jak to myslím.“
Má říct ne? Přesně ví, protože on se taky tak cítí.
„Máš hezkou vůní, a proč umíš tak perfektně latinsky?“ zeptá se na otázku, která ho trápila.
„Mám jeden koníček. Kdysi mi učarovala kniha o římské armádě…“ zarazí se, podívá se do jeho rozzářených očí. Bradu si podpírá a visí mu na rtech. Usměje se. Mají toho hodně společného. Možná víc než tuší. To je ve vztahu důležité.
„Ve volných chvílích jsem centurionem.“
„Mluvíš kvůli tomu latinsky.“
„Ano.“
„Se vším všudy?“
„Ano.“
„Jako i zbroj?“
„Ano.“
„Ségra zešílí.“
„Nechápu.“
„A svléká se snadno?“ optá se.
„Nevím, asi ano, když to umíš.“
„Skvělý. Naučíš mě to. Zbožňuji uniformy. Jsou sexy.“ Dominik neví, kde na to přišel, ale vyvracet mu to nebude. Spíš by pohnul vládou než jim, ale k čertu s tím vším. Jednou si může dovolit něco bláznivého. Jako například mít mladšího přítele, který je blázen do starých jazyků.
„Určitě.“
Alex se odmlčí. Vybaví si školu, to co se stalo, maturitu, jejich vztah plný nejistot. „Zvládnu to?“
Dominik se usměje. „Zvládneš.“
„Máš doma uniformu kněze?“
„Co s tím přestat?“
Alex se začervená. „No jo, když já na to neodkážu přestat myslet.“ Už od první chvíle, kdy ucítil vůní, která se mu vryla do srdce. Bránil se, ale nakonec tomu velebníčkovi podlehl. Jenže copak jde odolat někomu, kdo vám několikrát zachránil život? To nejde. Konec konců vzdát se je sladké, zvláště božímu zachránci.
Konec
