Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 10. 2014

 

Chrámové jezírko -1
 
Zimní sny
 
V krytém stadionu, kde jezdí na bruslích jen jeden člověk, se rozléhá hudba. Vysoký mladík v kalhotách a košili se nadechuje. Je plně soustředěný. Za hrazením ho mlčky pozoruje starší muž s vráskou mezi očima. I on ho soustředěně pozoruje. „Teď!“ řekne si spíš sám pro sebe. Hnědovlasý mladík s nebeskýma očima se odrazí pravou nohou, otáčí se... Muž sevře pěsti, na tváři se mu rozlije úleva, ale potom strach. Mladík sice dokončil dvojitého Axela, ale při dopadu upadl. I jako by hudba přestala hrát.
Otevřenými dvířky vběhne na led. Běží, i když trochu vrávorá.
„Stalo se ti něco?“
Mladík zvedne hlavu, zavrtí. „Nic. Jsem unaven. Dám si pauzu, dobře?“
„Určitě. Jsi v pořádku? Nohy?“
„Říkám, že jsem v pořádku. Musím ho zvládnout.“
„Zvládneš. Už jsi to několikrát dokázal!“
„To ano, ale pokud to neudělám z deseti skoků devět, nemá to cenu. A pak přijde na řadu trojitý Axel.“ Zvedne se, pomalu se rozjede ke svým věcem. Teprve teď, když rysy povolily, se ukázala únava.
„Edmonde, spadl jsi,“ ozve se pečlivě ovládaný hlas.
„Mami, promiň. Jsem nějak unavený.“
„Já vím, promiň. Sedni si. Nechceš se napít?“
„Rád bych.“
Vysoká černovlasá žena mu podá nádobu s čajem. Oba dva sedí, dívají se na plochu, mlčí, až to přeruší žena. „Válka trvá příliš dlouho.“
Edmond sebou trhne. Nechce se o tom bavit.
„Ale budeme mít náskok. Až bude další olympiáda, vyhrajeme.“
„Ano, mami. Půjdu ještě chvilku bruslit.“
„Dobrá, ale nezapomeň, že musíš do školy.“ Vstane a vyjde z kluziště. Edmond ještě chvilku sedí, dívá se na lesklou plochu a mračí se. Chtěl by do války, ale rodina i trenér ho nepustí. Chtěl by pomoci ukončit tuhle zatracenou válku.
„Opravdu tě nic nebolí?“
„Ne, Thomasi. Opravdu ne. Zkusím to ještě jednou, musím mít jistotu.“
„Bruslíš dokonale, ale máš pravdu. Za měsíc jsou závody, vyhrajeme to.“
„Jistěže.“ Jde na led, odrazí se. Thomas Curtis si povzdechne. Ještě nikdy nikoho takového netrénoval. Jako by se na ledě vznášel. Když si vezme, jak pozdě ho dostal do rukou a že s ním pracuje jen tři roky a je na téhle úrovní, co by asi dokázal, kdyby bruslil od mládí? Ladnost, harmonie a dokonalost skoku. „Teď,“ řekne fascinovaně. Čistý skok. Rittberg, jednoduchý axel, pirueta. Povzdechne si opět. Zvláště v piruetě je okouzlující. Někdy se mu zdá, že netančí na hudbu, ale hudba ho doprovází.
„Dost!“
„Ale…“
„Ne, dost. Musíš do školy a odpočinout si. Dneska na led ani nevkročíš.“
„Dobře. Napadlo mě, víte, zkusil bych tanec.“
Trenér zamrká očima.
„Balet.“
„Cože?!“
„Dělá se to?“
„No… Neslyšel jsem o tom.“
„V městě je baletní škola. Přihlásil jsem se. Zítra půjdu na první hodinu.“
Thomas si povzdechne. „Jsi blázen, ale pokud se nezraníš, dobrá, ale varuju tě, paní Hannah nás přerazí, jestli se ti něco stane.“
„Já vím. Nic se nestane. Byl jsem na baletu. Vznášeli se lehce jako ptáci. Zkusím to.“
„Dobrá, dobrá, jak chceš.“ Stejně mu to nerozmluví. Edmond se vděčně usměje. Převleče se, sundá si brusle, potom zamknou stadion. Edmond si otře tvář o hebký kožešinový límec. Pomalu míří k autu se šoférem, které tu na něj čeká. Výsada horních deseti tisíc.
„Pane…“
„Děkuji.“ Nezvykl si na to. Stále má před očima obyčejný domek. S rodiči vycházeli, jak se to dalo. Vlastně šli od výplatě k výplatě. I on brzy začal pomáhat, ale potom rodiče zemřeli. Na pohřbu se záhadně objevila jeho nynější matka Hannah. Neptala se ho na nic. Adoptovala ho s tím, že odteď je její syn. Když si ji zeptal proč, jen se ho zeptala:
„Chceš hladovět nebo něčeho dosáhnout?“
Přikývl jí. Od té doby dostal soukromý stadion, nejdřív tedy to byli soukromí učitelé, kteří ho všechno naučili a připravili na univerzitu a nakonec dostal auto. Měl všechno, co si jen přál, ale spíš by raději věděl PROČ.
Sedí na zadním sedadle, vedle sebe má položenou školní tašku. Nepřemýšlí nad školou, ale spíš nad figurami. Když prvně spatřil bruslit lidi, měl pocit, že je to ono, co mu celou dobu chybělo. Začal bruslit, až skoro zanedbával školu. Pak najednou mu jeho matka Hannah představila muže. Byl z toho paf, když zjistil, že je to trenér.
„Edmonde, tady pan Thomas Curtis tě viděl bruslit, rád by to s tebou zkusil.“
Byl tak pitomý, že se optal co.
„Krasobruslení,“ odpověděl mu suchý hlas. „Jsi velmi nadaný, ale nevím, zda překonáš věk. Většina začíná v daleko útlejším mládí.“
„Já…“ Nadání to je… „Chci to zkusit. Udělám pro to vše,“ přikývl bez rozmýšlení.
„Výborně, ovšem nesmíš zanedbávat školu.“
„Ano, mami. Děkuji.“ Následující den začal bruslit. Bylo to fantastické. O rok později, když vyhrál pohár města, dostal své soukromé kluziště. Dva týdny na to začala válka Spojených státu s Německem a jeho spojenci. Šel, aniž dal vědět rodičům a podal přihlášku k námořní pěchotě. Párkrát zkusil nadhodit před nimi, že by rád šel bojovat, ale nechtěli to slyšet. Má strach, že nebudou jeho rozhodnutím příliš nadšení.
„Pane Edmonde, jsme tady.“
„Děkuji, Jacksone.“ Vystoupí.
„Ahoj!“ Edmond vyhekne pod přátelským plácnutím. Kdyby nebyl tak silný, pak by to sotva ustál. „Hele, dneska jdeme oslavovat, jdeš s námi?“
„A co?“
„Mé zasnoubení, hlupáku.“
„Tak jsi do toho praštil?“ Ví, že Jimmy se snaží vyhnout armádě, jak to jde. Nediví se, ale on by rád přispěl něčím za mír.
„Jo. Jenny řekla ano. Tak co, půjdeš?“
„Jistě, jen zavolám rodičům.“
„Mamánek!“ zavrčí Jimmy. „Tak jo. Musím běžet a ty taky!“ Rozeběhnou se po trávníku směrem k bráně univerzity. Na chodbě se rozdělí. Edmond tiše otevře dveře a usedne do lavice. Popravdě vůbec ho to nebaví, ale později bude spravovat podnik a tak se musí učit. Kdyby nebylo toho kluka vepředu, pak by se nejspíš uzíval k smrti.
O přestávce jde k telefonu, které tu jsou pro studenty. „Mami, chtěl jsem jenom říct, že přijdu později.“
„Co se děje?“
„Jimmy Anderson oslavuje zasnoubení. Pozval pár přátel na oslavu. Nemohu to odmítnout.“
„Ten Anderson?“
„Ano, mami.“ V duchu si povzdechne. Proč jenom tak dá na to, kým jsou jeho přátelé?
„Dobrá a nazpátek si vezmi taxíka.“
„Děkuji.“ Opře se o zeď, ale musí se uhnout dalšímu volajícímu.
„Jdeš na oslavu?“ ozve se u jeho ucha tichý hlas, který ho vzruší. Otočí se k světlovlasému klukovi s modrýma očima jako pomněnky. Usměje se. „tak jdeš?“
„Jdu,“ přisvědčí. Prohlíží si jeho perfektní účes. Vlastně je dokonalý a jen on ví, že je na kluky. Chodí nebo spíš nechodí, protože ani jeden netouží, aby to někdo věděl, dva roky.
„Co vypadnout trochu dřív?“
Edmondem projede vzrušení. „Proč ne? Stejně za chvilku budou v limbu.“ Pozvánka znamená jedno – sex.
„Tak dobrá, uvidíme se na oslavě.“
„Jasně.“ Nedočkavě vyrazí na další hodinu. Nemůže se už dočkat večera. V pět hodin vypadne s ostatními ze školy. Nezamíří do jednoho baru, kde se obvykle scházejí, ale přímo do domu Jimmyho rodičů.
„Kde máš rodiče?“
Jimmy se zašklebí, vrazí mu sklenici do ruky. Místnosti zní gramofon a někteří už se pustili do tance. U okna stojí v obležení světlovlasá dívka s nataženou rukou, na které je zřetelně vidět prsten. Jenny. „Kde by? Plně chápali naši touhu být sami a samozřejmě i mou touhu to oslavit. Vypadli ven. Myslím, že letěli na Floridu si užít trochu slunce. To ty máš raději sever.“
„Ano. Kdybych mohl, přestěhuji se na Antarktidu nebo na sever.“
„Ty a bruslení. Jenny, pojď sem!“ zavolá přes celou místnost. Edmond poslušně čeká. Jenny zná, ale nikdy jí nebyl představen. Koutkem oka zahlédne Petera. Pozoruje ho. Tělem mu proběhne vzrušení. Musí odtud nějak zmizet, ale ne brzy.
„Jenny, tohle je budoucí olympionik v krasobruslení Edmond.“
„Staré evropské jméno. Těší mě. Jenny Bradleyová. Opravdu bruslíte a umíte piruety?“
„Jistě.“
„Jenny on i skáče a neuvěřitelně. Vyhrál pohár města.“
„Mám raději jih. Bruslení mi moc neříká.“
„Já vím, miláčku, ale on je budoucí olympionik. Chystáš se na ní?“
„Určitě, ale nejdřív musí skončit válka,“ řekne tiše, čímž vzbudí pozornost druhých a najednou místnost je plná debatujících o vývinu války. Je rád, když si ho přestanou všímat a on se dostane do Peterovy blízkosti.
„Jsi žádaný,“ pronese hluboký hlas světlovlasého muže. Letos bude končit univerzitu. Jeho dráha je předem předurčená, protože jeho rodina se angažuje v politice.
„Jen zdání. Víš…“
„Nic nevím, Edmonde. Musím někoho pozdravit. Později, dobrá.“
„Jasně.“ Vezme z tácu skleničku se šampaňským. O pět minut později křičí s ostatními vivat. Přemýšlí jak odtud vypadnout. Jen netuší, zda spolu s Peterem půjdou do jeho bytu nebo ne. Pomalu se přesunuje ke dveřím. Ať tak nebo tak, buď půjde, nebo ne. Koutkem oka zahlédne, jak někdo mizí v místnosti. Klíč. Ušklíbne se. Začíná to. Civilizovaný večírek se pomalu mění v orgie. Netouží potom vidět své přátelé zlité. Stačilo mu to jednou. Vyjde ven. Zamrká, když vidí auto. Rozhlédne se, potom k němu jde.
„Svezeš mě?“
„Jasně. Nasedej,“ řekne Peter. Divadélko bez jediného diváka. Všichni jsou uvnitř. Posadí se vedle něj. Je vzrušený z toho, co ho čeká.
„Zítra jdu na hodinu baletu.“
„Opravdu? Proč?“ Peter řídí klidně a s přehledem.
„Byl jsem na baletu Romeo a Julie. Líbilo se mi, jak se vznášeli. Pomůže mi to v krasobruslení.“
„Cože? Myslíš to jako vážně?“
„Jistě. Těším se.“
„Hm,“ broukne neutrálně Peter. Podívá se na zamyšleného Edmonda. Okamžitě jak ho uviděl, věděl, že je na kluky. Využil toho. Přitahoval ho, tak proč si to neužít. Občas ho k sobě pozval, ale taky dost rychle vypakoval. Být s ním celou noc, to nechce. „Pak mi něco z toho ukážeš. Už jsi zvládl ten dvojitý něco?“
„Axel. Není to dokonale, spíš je to tím, že se pokouším o trojitého.“
„Trojitý?“
„No ano. Můžeme se bavit o něčem jiném?“
„A o čem?“ odtuší Peter. Zastaví, vyjde ven a otevře vrata. Zajede dovnitř, zaparkuje na svém místě. Malý dům s několika byty pro bohaté studenty. Vyjdou do druhého patra. Peter otevře dveře. Jakmile zavře, přitiskne Edmonda ke dveřím. Vášnivě ho políbí. Už se nemůže dočkat, až si ho vezme. Edmond ho obejme kolem krku.
„Škoda, že nemůžeme být spolu.“
„Víš, že to nejde.“ Vezme ho za ruku a vede ho do ložnice. Opět se políbí. Pomalu se navzájem svlékají, až spadnou do pokrývek. Edmond se zasměje. Miluje sex, i když něco mu zde chybí. Ne vášeň, to ne, ale něco jiného.
„Vykuř mi ho,“ postaví se nad ním Peter. Jeho úd trčí dopředu. Edmond poklekne a bez rozpaku ho vezme do pusy. „Jo to je ono, děláš to perfektně!“ Edmonda to potěší a zrychlí tempo a krapet přitlačí. Ví, že to Peter takhle má rád. Peter Edmonda odstrčí, až spadne na záda. Roztáhne mu nohy a potom je dá nahoru, aby měl snadný přístup k zadku. Namíří si to do ní. Zatlačí. Edmond syčivě se nadechne. Napjatě očekává vpád. Je tam. Cítí, jak se třese. Ví, že za chvilku bolest pomine.
Peter se v něm pohybuje s přivřenýma očima. „To je slast!“ zavrčí, potom ho vytáhne a pokropí nahé tělo sprškou semene.
„V pořádku?“
„Jo.“ Podívá se na jeho roztažené nohy a úd, který je vzrušený. Za chvilku se dívá, jak nahé Edmondovo tělo kropí další sprška.
„Půjdu se vysprchovat.“
„Jo, jdu s tebou.“
Edmond se usměje. Tak to znamená, že bude pokračování. Líně vstane a jde do koupelny. Peter obdivně spočine na vypracovaném těle od bruslení. Jde za ním. Už se těší, až mu znovu ojede zadek. Má ho tak úžasně těsný a tak parádně ho svírá, že se skoro udělá jen, co do něj zajede. Pod sprchou ho důkladně namydlí. Přitom se vzruší.
„Udělej mi to!“ zaprosí Edmond. Vystrčí zadek, zavrtí jim. Peter se nenechá porosit, přitiskne penis k dírce a zajede dovnitř. Tentokrát Edmonda nic nebolí a užívá si to. Jednou rukou se opírá o kachličky, druhou si honí úd, až vystříkne. Potom jen malátně vnímá přírazy do jeho těla.
„Jo to je ono! Už budu!“ zakřičí pod sprchou Peter. Vyndá ho a skropí vystavený zadek a záda. Umyje ho, políbí na šíji. Chvilku se líbají, potom přestanou.
„Budu muset jít.“
„Zase někdy?“
„Určitě. Je škoda, ale myslím, že to rodiče nerozdýchají, až se to dozvědí.“
„Tak nic jim neříkej,“ prohodí neutrálně Peter. „Já rozhodně jim nic říkat nebudu. Nechci se nechat léčit. Prý jsi podal přihlášku do armády.“
„Jo, ale jak to víš.“
„Povídal Jimmy.“
Edmond se zamračí. Komu to ještě řekl? „Ten by vyzradil i státní tajemství. Je to drbna.“ Osuší si vlasy, potom utře Petera. Zabalí se do županu a jde do pokoje. Chce přistoupit k oknu, když se vzpamatuje. Někdo by ho mohl zahlédnout.
„Jdeš už?“
„Co kdybych zůstal přes noc? Mohu zavolat rodičům, že nepřijdu. Jsem už svéprávný.“ Čeká co na to Peter, ale souhlasu se nedočká, jen na ně padne mlčení jako nepříjemná mlha. „Kluci na univerzitě povídali, že se budeš ženit. Jak můžeš?!“ zvolá nechápavě. „Jak?! Já bych se holky nemohl ani dotknout. Nepřitahuji mě.“
„Mě některé ano. Jak muži, tak ženy. Když zavřu oči, sex je stejný. Prostě myslím na něco vzrušivého. Jako například na sex s tebou. Jsi skvělý milenec.“ Hlavně poddajný a neremcá. Prostě udělá, co on chce. Jako teď. Bez řečí se obléká a za chvilku vypadne a on bude mít klid.
Edmonda to tentokrát kupodivu nepotěší. Obleče se, přistoupí k němu a políbí. „Tak zase.“ Sám si otevře a vyjde ven. Venku na ulici se rozhlédne a jde na rušnější ulici, kde by chytl taxík. Přemýšlí o vztahu s Peterem. Líbí se mu s ním milování, má ho i rád, ale něco zde chybí. Nenaplňuje ho jejich vztah, tak jak by si to přál. Přál by si někoho potkat, kdo ho dokonale naplní, s kým by mohl žít bez obav, ale nejdřív se bude muset postavit na vlastní nohy. K tomu mu může pomoci právě bruslení. Doufá v to.
Taxík. S nadějí mávne na auto. Zastavilo. Doběhne, nadiktuje adresu. V zrcátku zachytí mužův pohled. Uhne očima. Jako by řidičovy oči věděly, co před chvilkou dělal. Nesnáší to. Zírá ven a přemýšlí o všem možném. U vrat se zadívá na velký dům v koloniálním stylu. Vybaví si, jak na to zíral, když tu byl poprvé. Podle něj by se spíš hodil někde na jih než tady.
„Dobrý den, pane. Máte okamžitě přijít do knihovny.“
Edmonda to zarazí, ale změní směr a zamíří si to do knihovny. Zřejmě se něco stalo, usoudí, když vidí kamenné obličeje rodičů. „Dobrý večer. Večírek se trochu protáhl.“
„Dobrý večer.“ Hannah se zadívá na svého manžela. „Můžeš mi vysvětlit, co je tohle?“ zadívá se na stolek vedle sebe. „Je to pro tebe, ale neřekli jsme ti jasně, že nikam nepůjdeš?“
Edmond je zmatený, ale jakmile uvidí hlavičku, ihned je mu to jasné. „Povolávací rozkaz.“
„Víš, jak je dneska pracné a drahé takový rozkaz stáhnout? Ani nemáš ponětí, kolik lidi budeme muset požádat o tu službu! Co sis to představoval?“
„Matka má pravdu, Edmonde. Můžeš mi říct, co tě to popadlo? Ještě ani nemáš ukončenou školu.“
„Chtěl jsem pomo…“
„Od tebe se očekává něco jiného. Bojovat mohou jít jiní. Ty se máš učit a připravovat na šampionát. Samozřejmě uděláme vše, aby se rozkaz stáhnul.“
Edmond se nadechne. „Ale já nechci.“
„Cože?!“
„Prostě nechci. Dost mých spolužáků odešlo do armády. Proč bych nemohl i já?“
„To byli ti, co neměli známosti, Edmonde. Chátra. Ty to nemáš zapotřebí. Bohužel to chvilku zajme a máš nastoupit už příští týden.“
Edmond přikývne. Podle jejich výrazu, se nedá nic dělat.
„Alexandře, možná bude lepší, když se trochu poučí,“ obrátí Hannah o sto osmdesát stupňů. Edmond neklidně se na ní zadívá. Proč změnila názor? Co Hannah poznal, tak rozhodně nemění názor ani, když nemá pravdu.
„Hannah! Myslíš to vážně?“
„Jistě. Mám pocit, že poslední dobou si ničeho neváží. Ať pozná realitu z druhé strany. Naučí si vážit toho co má.“
„Ale mami, já si toho vážím, skutečně.“
„Opravdu? Nezdá se mi to. Děláš jen samé problémy. A jestli nevyhraješ olympiádu, budeš si to moci přičíst na svůj vrub,“ řekne klidně s vědomím, že její adoptivní syn právě potom touží nejvíc. „Takže uděláme rozlučkový večírek,“ pokračuje. „Podle toho za týden nastupuješ k námořní pěchotě do San Diega. Alexandře?“
„Dobrá. Jak chceš.“
Hannah přikývne.
„Edmonde, neměl jsi to dělat. Zkusím nějak zapracovat, abys nemusel na frontu. Netoužím potom, abychom museli hledat někoho jiného.“
Edmond pochopí. Jestli by zemřel, museli by hledat někoho jiného, kdo ho zastoupí. „Děkuji, otče. Omlouvám se, ale nechtěl jsem vám způsobit problémy. To je tou válkou, atmosférou a rád bych nějak přispěl k porážce Německa.“
„To jde mnoha způsoby, Edmonde. Moc tě chápu, ale chápej i nás. Investovali jsme do tebe hodně.“
„Ještě jednou se omlouvám,“ řekne pokorně, ale myšlenkami je u jeho slov. Jako by byl auto, která vyrábějí.
„Dostali jsme od státu zakázku. Ne velkou, ale dost významnou.“
„To je skvělé.“
„Jistě. Budeme teď vyrábět výhradně vozidla pro armádu. Ale byl bych rád, kdyby ses o tom nikde nešířil.“
„Ano, tati. Nikde to neřeknu.“
„Dobře a teď se běž učit.“
Edmond přikývne. Má z toho všeho zvláštní pocit. Na cestě ke svému pokoji si uvědomí plnou pravdu. Půjde do armády! Usměje se. Konečně ztratí nad sebou kontrolu rodičů, ale pak posmutní. Válka může trvat ještě pár let a v té době nebude moci bruslit, ale zvládne to. Musí.
Druhý den to oznámí svému trenérovi. Ten se v šoku posadí. Pak spustí.
„Ty ses zbláznil! Já se tu s tebou dřu a ty jedeš bojovat! Všechen trénink jde do kytek! Bože, to nemyslíš vážně?! Co rodiče? Nemohou požádat o odklad nebo někoho uplatit?“
„Včera rozhodli, že půjdu.“
„Pak nemám co říct. Končím s tebou.“ Vezme na sebe kabát. „Chápej, jsi geniální bruslař. Máš cit pro hudbu a skoky, ale až se vrátíš a válka může trvat velmi dlouho, budeš už starý, aby ses zúčastnil jakékoliv soutěže. Nechceš si to rozmyslet?“
Edmond sedí jako hromádka neštěstí. Vždyť bruslení je pro něj celý život. „Už nemohu zpět. Počkáte na mě? Doženu ty roky.“
„Ano? A co když to bude pět let, deset? To ti bude třicet. Promiň, ale ne.“
„Prosím.“
Curtis váhá. „Jestli se vrátíš do dvou let, potom ano, ale jinak ne.“
„Dobrá. Vrátím se.“
Thomas se posadí. Je zničený. Jeho nejnadanější žák a takhle zahodí svou kariéru, vlastně celý život. „Jdi na led.“
„Děkuji!“
Thomas si utře oči, když se dívá, jak bruslí. Jako by se vznášel a ty jeho vysoké skoky… Pitomec! Blbec! Je to hlupák. Zajde za paní Hannah. Nesmí mu dovolit odejít do války. Prostě nesmí. Edmond je zrozený pro jiskřivý led a září reflektorů. Musí bruslit, ne bojovat!
 
Za dva týdny Edmonda vyhodí autobus v San Diegu. Nadhodí si pytel s věcmi. Tak tohle bude jeho domov během výcviku.
„Budeš tu stát nebo co?“ ozve se za ním klidný hlas.
Edmond se točí. Velící důstojník. „Ne, pane! Jen se dívám.“
„Jestli se budeš takto dívat, pak tě první žluťas odstřelí. Tak hejbněte se!“ zařve na všechny, co vystoupili zároveň s Edmondem. „Do řady! Říká vám něco řada nebo neumíte anglicky?!“ zařve vysoký muž s knírkem. „Bude to! Bože, zase banda tupců!“
„Konečně! Tímhle tempem budete mrtví. Tak jdeme! Víc po vás nemohu chtít, vy bando líná!“
Seržant pozoruje nováčky. Jako vždy směska, kterou bude potřeba vycvičit, aby přežili aspoň první oheň. Ovšem tamten hnědovlasý modrooký mladík se mu líbí. Seřadil se jako první a nevypadá tak tupě jako ostatní, ale už poznal, že zaškatulkovat někoho dřív než ho skutečně pozná, se nevyplácí.
„Raz dva!“ zařve. Lidský had se dá do pohybu, až se zastaví před bránou rozlehlého tábora. „Zastavit stát! Tak tohle je tábor. Bude vaší domovem pro příští měsíce. Je to vaše matka, otec, sestra i milenka! Bude vás šatit, živit a chránit a já jsem Bůh. Budete mě poslouchat na slovo. Pokud ne…“ usměje se. „Co odpovíte? Ano, seržante!“
„Ano, seržante!“ odpoví tak půlka.
„Tak dobrá jdeme!“ Snad se aspoň půlka vrátí, zadoufá. Válka už trvá příliš dlouho. V Evropě vítězí, ale Japonsko bude oříšek. Zajímalo by ho, zda vědí, kam půjdou, ale je to námořní pěchota. Ta se neptá, ta jde, kam je pošlou.
Večer v baru popijí, když k němu přistoupí dva seržanti.
„Co nováčci?“
„Banda hnusná. Bože, někdy svou práci nenávidím. Třetina z nich se nevrátí.“ Zachmuří se, vezmou láhve s pivem a napijí se.
„Hele, je to naše práce. S tím nic neuděláme. Víš, už kam půjdete?“
„Ne a raději to nechci vědět. Každý dobytý ostrov je těžce vykoupený a bacha!“ Zahledí se na vojenskou policii. Prochází barem, jako by jim patřil. Klidně odpovědí na jejich pozdrav. Sleduje osazenstvo. Nováčky tu nevidí. Dal jim tak do těla, že hádá, že se tu tak týden neobjeví, a kdyby ano… „To snad ne!“
„Co je, Kene?“
„Nic, vidíte tam toho hnědovlasého chlapa?“
„Nováček? Tvůj?“
„Jo a to jsem si myslel, že všichni chrápou.“ Chce k němu jít, když ho zadrží. „Máte pravdu. Zítra se tu neobjeví. Je fakt, že měl výdrž.“
Oba dva se na Kena usměji. Ten se otočí. Nad barem visí velké zrcadlo, párkrát už při rvačkách rozbité, ale stále sem dávají nové.
„Docela ti závidím. Právě sis našel zábavu,“ prohodí jeden.
„Jo za týden odjíždím, ale netuším kam. Přísné tajné. Jako bych to někde vyžbleptal,“ řekne černovlasý muž.
„To se musí zapít. Odchází?“ zamumlá.
„Ty ho ještě sleduješ?“
Kenneth Perry nedopoví. Hnul mu žluči, ale na druhou stranu… No, uvidí se.
Druhý den stojí u baru, jeho dva přátele taky. Kenneth se spokojeně usmívá, když mu poklesnou koutky rtů.
„To snad ne!“ zvolá. Praští sklenici na pult. Oba dva se otočí. Ihned ho zadrží. „myslel jsem, že už nemůže. Tvrdil mi to do očí… Zítra…“
Napjatě se opírá o pult. Hodina míjí další. Vítězoslavně se usměje na své přátele, kteří čekají s ním.
„Dostal jsem ho,“ prohodí těsně před večerkou. Najednou ztuhne. Jen udiveně sledují mladíka, jak se žene poloprázdným barem.
„Dvě žvýkačky, prosím.“
„Jasně. Cent.“
„Díky. Ou. Dobrý večer, seržante!“
Kenneth zbrunátní. „Co tu děláte, Forbesi?“
„Omlouvám se, ale zapomněl jsem, že jsem slíbil Johnymu, že mu donesu žvýkačky. Byl příšerně unavený, ale je na nich závislý. Jsem rád, že jsem to stihl. Omlouvám se, ale bude večerka. Nashledanou!“ Postaví se do pozoru a zasalutuje.
„Klid,“ řekne mu David. Poklepe ho po ramenou a jen doufá, že Ken nedostane infarkt, tak je rudý.
„On…“
„Hele, jak se jmenuje? Vypadá docela fajn. Málem bych řekl, že si z tebe dělá legrací.“
„Edmond Forbes.“
„Co chceš dělat?“ optají se zvědavě. Vypadá, že ho vztek přešel.
„Co? Maličkost. Prostě ho tu nechci vidět, chápete!“
Oba dva se na něj zadívají.
„Hlavně to nepřepískni.“
„Neboj se. Budu milý jako jeho maminka.“ Zhluboka se napije piva. Láhev nechá na pultu a odejde.
„Začínám mít o něj starost.“
„Nápodobně. Bylo by škoda, kdyby toho kluka zničil. Zajímalo by mě, kdo to je.“
David se pousměje. „Nic nemožného. Mám známého na správných místech. Zjistí mi i to jaké nosí číslo spoďárů. Jdeme. Bude ještě vzhůru.“ Vyrazí ven. Bar, až na pár lidi, zůstane prázdný. Dovnitř vejde policie. Zkušeně projedou bar, ale odejdou s prázdnou.
„Ahoj!“ zahlaholí Ken. Posadí se na židli. Je spokojený. Dneska určitě se tu neobjeví.
„Tak co? Dostal jsi ho?“
„Já svého muže vždy dostanu!“ odtuší slabě. „Pivo!“ zvolá na servírku.
„Už se nese, Kene!“
„Tak jsme si něco o něm zjišťovali.“
Ken na ně zamžourá. Ti dva se angažovali? Mají snad k tomu nějaký důvod? „Proč?“
„Jen tak. Zajímal nás.“ Odmlčí se.
Ken si poposedne. Sakra proč mlčí? Ale optat se jich? To by byli na koni. Nakonec to nevydrží. „Takže?“
Oba dva se radostně usmějí. David obřadně vytáhne pěti dolarovku a předá Michaelovi.
„Je krasobruslař. Naděje Ameriky, zlaté dítě.“
„Cože je?“ údivem otevře pusu.
„Krasobruslař. Radil bych ti, dávej na něj pozor. Podle průzkumu je fakt naději Ameriky na zlato. Aspoň ten můj známý to zjistil. Je dost dobře, že ti ho po výcviku seberou. Přece jenom, ne každý je skoro dokonalý.“ Zašklebí se ohromenému Kenovu výrazu.
„Sakra, to jsem netušil. To abych ho šetřil, co?“ Podrbá se ve vlasech.
„Co my víme,“ řekne najednou.
Ken se napije. Co má teď dělat? Dneska to asi přepískl, ale už chápe jeho výdrž. Jestli se dostal tak daleko, jeho tělo musí být jako z ocele a popravdě líbí se mu. Jen nesnáší, že sem hodí. Co má dělat? Pochybuje, že ti dva mu poradí. Bude muset sám a pak, určitě mu ho seberou a strčí do nějakého kanclu, takže vlastně nemusí dělat nic, ale než ho seberou, dá mu pěkně do těla, aby na Perryho výcvik jen tak nezapomněl. Jestli je teď z ocele, po jeho výcviku bude z diamantu.
 
O pár měsíců později se seržant Kenneth Perry pyšně dívá na vzorně seřazený dvojstup. Tři měsíce neskutečného drillu z lidí z ulice udělalo vycvičenou jednotku námořní pěchoty. Udělal všechno, proto aby přežili. Teď už bude záležet jen na nich. V první řadě stojí Edmond. Jeho přátelé tehdy neměli pravdu a Michael před dvěma týdny padl na Jiwo Jimě. Tam, kam teď míří i oni.
„Pochodem vchod! Raz dva!“ Dvojřad se pohne jako dobře namazaný stroj. Jdou k připraveným autům, aby je odvezli na loď. Po vytřesení snad duší, konečně jsou na lodi. Vojáci jsou namačkání vedle sebe jak sardiny.
Edmond si najde místo, kde se pohodlně rozvalí. Vedle sebe má dva přátele, bratry Brooks z Kentucky, s kterými se seznámil na výcviku. Oba dva jsou identičtí a dost toho zneužívají. Nejen s děvčaty, ale párkrát se jim podařilo oblafnout kuchaře a dokonce seržanta Psa Perryho, jak mu říkají.
„Jedeme na Jiwo Jimu,“ řekne jeden z nich.
„Jak to víš?“ optá se užasle Edmond. Všichni vědí, co je Jiwo Jima a jak je to tam špatné. Pravda velitelství se snaží ututlat, jak je to tam těžké, ale vojáky nikdy neoblafnou.
„Poslouchal jsem, jak asi jinak. Náhoda. Nechce se mi. Prý začali nalétávat do lodi.“
„Už aby byl konec války.“
„Jojo, co budete dělat?“ optá se Edmond. I on si přeje, aby byl konec a to jen prošel základním výcvikem. Byl blázen, když odešel. Teď mohl sbírat zkušenosti na soutěžích.
„Co by? Farmařit. Otec je starý. Máme ještě dva bratry, ale jsme nejstarší. A co ty?“
Bavili se o tom nespočetněkrát, co se seznámili, ale vždy tím začínají znova. Jako na povel vytáhnou fotografie. „Bruslit. Chci jet na olympiádu.“
„To je velký cíl,“ řeknou upřímně bez falše. „To my ne. My chceme farmařit. Máme obrovské pole. Líbí se nám to. Tohle je bratr John a tohle Sammy. Určitě povyrostli, co jsme odešli. Chybí nám.“
„Vyrážíme?“ hlesnou neklidně, když loď zasupí a vyrazí. „Kdybychom mohli cestu zaspat,“ zatouží starší Vincent.
„Tak jdeme na to!“ rozvalí se, hlavu si položí na bágly. Neklidně přemýšlí o Jiwo Jimě. Vojáci, které potkal, říkali, že je to opevněné peklo a žluťásci se prý úporně brání. Prý dokonce zachytili volání, že už nemají co jíst. Otřese se. Válka je peklo. Byl blázen.
Snídaně, oběd, večeře, nějaká ta svačina. Žádná drezúra. Jednoho dne na palubě, námořnicí je informovali, že už jsou blízko Jiwo Jimy. Snaží se je vyhlédnout, když uslyší zvuk letadla. Nechápavě zvedne hlavu. Potom pochopí. Útočí na ně dvě japonská letadla. Běží dovnitř lodě. Musí někoho přeskočit, kolem zmatek. Zásahy, svistot leteckých kulometu, pak výbuch.
„Sakra, trefili mě!“ napadne ho. Nechápe, že námořnicí nic nedělají a pak uslyší štěkot kulometu, dokonce pušek, ale konečně se rozezvučí protiletadlové zbraně.
„Kluci zlatí,“ pomyslí si, ale pak ucítí trhnutí.
„Zásah!“ zakřičí jeden z pilotů ve vzduchu, i když ho druhý nemůže slyšet. Jeden z nich zamává křídly na znamení ústupu. Loď se potápí, takže jejich mise byla úspěšná. Jen je otázkou, zda vydrží benzín na loď. Pokud ne, skončí někde v oceánu. 
„Potápíme se! Potápíme se!“ Sirény řvou, je zmatek. Edmond kašle na bágly. Najednou se ozve volání. „Loď! Záchrana!“ oddechne si. Snaží se uklidnit a naslouchat seržantům. Věta „Moc daleko!“ ho neuklidní.
„Tak jdeme se vykoupat, Šampióne,“ ozve se u něj hlas seržanta.
„Ano, pane! To není dobré!“
„To ne!“ Edmond má dost rozumu, aby seržanta následoval jako stín. Ani si neuvědomí a je na loďce se seržantem, s dvojčaty a pár dalšími vojáky. Snaží se odveslovat dost daleko. Po chvilce přestanou veslovat a dívají se, jak loď klesá ke dnu.
„Zajímalo by mě, odkud parchanti přiletěli!“ zavrčí Perry. „Až se loď potopí, k sobě! Držte se pohromadě. Sakra, podej mu to veslo. Chyť se okraje. Jo, ty taky! Kurva, co tam ta loď dělá? Chcípá?“ vrčí zle.
„Když jsou na palubě záchranné lodě, snaží se dát dohromady družstvo. Ještě v noci s očima nevyspalými se snaží zjistit co a jak.
„V pořádku, šampióne?“ Položí Edmondovi ruku na rameno. Na kurzu se s ním vztekal, ale popravdě bude z něj dobrý voják, tedy pokud přežije první boj.
„V pořádku, ale někteří nejsou na tom dobře.“
„Vím to. Až budeme na místě…“
„Na Jiwo Jimě?“ optá se tiše.
„Velícího důstojníka se nepřerušuje, kuře!“ zavrčí tiše. Líbí se mu ten mladík. Edmond zničehonic se ho dotkne. Perry se zarazí, přimhouří oči, pak se usměje. Vida, tak tohle by neřekl. Jde dál, až narazí na svého velícího důstojníka.
„Ztráty, pane?“
„Dost. Jdeme na Jiwu, Perry. Co hoši?“
„Až na pár zranění dobrý.“
„To jsem rád. Čert nám byl dlužen ta letadla. Kde se vzaly? Jsou od Japonska daleko. Snad jim nějaká letadlová loď zbyla?“ zamumlá.
Ken pozná, že to velitelství trápí.
 
Jako mnoho jiných věcí, napadne ho jako nesčetněkrát od té doby na lodi. Za ním jako věrný stín jde Edmond. Jsou v Tokiu, je zima, až praští. Taky by někoho rád praštil. Nejraději svou snoubenku. Jak mohl spadnout do chomoutu, nechápe. Teď jdou na večírek na admiralitu. Jako vyšší důstojnicí jsou pozvání. On to dotáhl na majora, Edmond, který ho jako věrný stín pronásleduje celou válku, na kapitána.
Po Jiwo Jimě, kterou dobývali týden, vlastně přišli k hotovému, se stali milenci. Samozřejmě to tajili. Prozrazení by nebylo chvályhodné. Snad proto se zasnoubil. U vchodu do bílého domu se zahradou podá vizitku. Upraví si uniformu.
„Pojďte dál.“
„Bože, smetánka. Nesnáším to. Prý tu má být spoustu japončíků,“ řekne tiše. Generál McArthur nesnáší, když se je, zlehčuje. Prý americký voják to nemá zapotřebí. Odevzdají silně podšité pláště, které nedávno vyfasovali. S čepicemi pod paží jdou dál do místnosti, kde se vznáší řeč a tichá hudba. „Vypadneme, jak to nejdřív půjde,“ navrhne Ken.
„Ano. Taky nemám rád tyhle sešlosti. Připomínají mi domov.“ Vezme z tácu skleničku, zadívá se na přítomné. Na hrudi mu visí tři vyznamenání. Udělá pár kroků, když najednou zneklidní. Otáčí se dokola, aby zachytil ten divný pocit. Jako by ho někdo sledoval. Tam je. Stojí na schodišti v hloučku jiných Japonců. Krátké černé vlasy a v tradičním tmavém kimonu. Už si stihl jedno koupit, kromě jiných pár maličkosti. Poveze si je domu. Někdo k němu mluví. Kdo to asi je?
„Mlčíte, Ogate Kórine,“ řekne vedle muže, který právě se dívá na Edmonda, starší muž.
Muž pokrčí rameny. „Co mám říct? Prohráli jsme. Musíme se vzpamatovat, musíme být opět samostatní a tomu jsem podřídil život.“
„Vy hrdina…“
„Mlčte!“ usekne ho. Nikdy téhle válce nevěřil. Nepatřil mezi ty, kteří ji chtěli, ale když se to stalo, převzal velení letecké lodi. Sám několikrát seděl v kokpitu letadla a útočil na lodě. Posledně to byla loď přepravující vojáky k Jiwo Jimy. S Kuribajašim, velitelem na ostrově, byli přátelé. Oba dva sloužili své vlasti. On měl to štěstí, že přežil. Tehdy zachytil jeho zprávu o zoufalé situaci. Chtěl mu pomoci, ale on to odmítl. Od Jiwo Jimy zamířil k Tokiu, bránit hlavní město. Místo toho jen zděšeně přihlížel, jak zničili Hirošimu a Nagasaki. Po tomhle věděl, že je jen možná jedna cesta – kapitulace. Teď tu stojí a očarovaně zírá na cizince. Má hnědé vlasy a modré oči, krásnou souměrnou postavu. Líbí se mu. Bere mu dech. Jeho osud v podobě cizince. S pocitem, že konečně našel, co celou dobu hledal, jde k němu. Těsně před ním se vzpamatuje. Nemůže jen tak…
„Dobrý den,“ pozdraví ten čarovný mladík. Edmond mlčky bez mrkání se dívá na cizince. Chvěje se a střídavě ho zalívá horko i zima. Osud v podobě nepřítele. Ne, omyl… On je úžasný!
Hrdina. Vyznamenání. On má taky, dokonce…
„Daiso Ogate, můžete na chvilku? Omlouvám se, že ruším v rozhovoru, “ ozve se za Ogatem. Ten se prudce otočí. Když pozná svého bývalého nadřízeného, ukloní se.
„Ano? Už nejsem daisem,“ namítne.
„Vím, což je škoda, ale můžeme jít někam jinam?“ upře zrak na kapitána americké armády. Znají se s daisem?
„Jistě.“ Nepromluví na Edmonda a odejde.
„Tomu se říká vychování,“ zamumlá nevěřícně Edmond. Otočí se a hledá svého majora. Opět s tou ženskou Hanah. Tak rád by… Vlastně ne. Už ne. Poznal jeho. Chce ho. Zamrká, dopije skleničku, potom vezme další. Je zmatený svými myšlenkami.
„Daiso Ogate, máme pro vás návrh,“ pronese starší muž s dvěma dalšími. „Prosím pojďte s námi.“ Jdou do menší místnosti, před kterou stojí párek mladíků.
„Ano?“
„Zbylo nám málo zkušených námořníků. Většina skončila… To je minulost, ale musíme hledět směrem k budoucnosti.“
„Zde?“ podiví se.
„Právě že zde. Naše armáda bude sotva třetinová. Viděli jsme to po první světové válce na Německu. Sto tisíc vojáků.“
„Armáda není důležitá, co se týče počtu, ale výcviku a hlavně techniky,“ namítne. „I malá dobře vycvičená skupina dokáže to co tisíc špatně vycvičených vojáků.“
„Přesně. Vidím, že nám dokonale rozumíte. Jestliže nemůžeme mít mohutnou armádu, budeme mít malou, ale výkonnou. Po vás bychom chtěli, abyste…“
„Proč zde?“
„Proč ne? Není lepší kout pikle pod pláštěm nepřítele, než tajně, kde budou mít své špicly?“
„Chápu. Jednou okupace skončí, ale víte, že jsem s touhle válkou nesouhlasil.“
„Jistě, ale podívejte se. Nepředpokládám, že v budoucnosti války nebudou. Takový snílek, snad daiso Ogate, nejste?“
„Ne. Válka vždy byla, je a bude. Proč mi to říkáte?“
„Je tu Čína, komunistické Rusko. Nemyslíme si, že by se demokratické státy snesly s Ruskem. Ani my nejsme jim náchylní. Pak je tu odvěký nepřítel Čína a Korea. Ty státy jsou blízko nás. Musíme mít silné námořnictvo a vy jste prokázal své kvality.“
Ogate Kórine mlčky naslouchá. „Prosím, dejte mi čas na rozmyšlenou.“
„Důvod?“
„Rodinné, pane. Nejdřív musím zajistit rodinu, pak… Přijmu.“ Ukloní se nástupci svého bývalého nadřízeného.
„Věděl jsem to. Máte mé svolení. Děkuji.“ Oba dva se ukloní. Dívají se na sebe s pochopením. Ani jeden z nich si válku nepřál, ale na druhou stranu jsou realisté.
Kórine sejde opět k ostatním účastníkům večírku. Chci s ním tančit, napadne ho podivná myšlenka. Zajímalo by ho, jak se jmenuje a je jen jedna šance, jak to zjistit. Jít přímo za hostitelem a optat se nebo za dobře informovaným člověkem, ale to by se zjistilo, že o něj má zájem. A pak je jít se bavit. Ponoří se do víru řeči. Nemluví se o válce, spíš o ekonomice a tomu co se děje ve světě.
Konečně.
„Edmond Forbes, kapitán námořní výsadkové pěchoty.“
„Ogata Kórine,“ představí se s úklonou. „Hezký večírek.“
Mluví pomalou zřetelnou angličtinou. Jako by se to naučil ve škole základní školy. Je mu to fuk. Klidně by nemusel mluvit. Stačí se mu dívat do jeho tváře. Cítí, že je přiopilý, ale je mu to fuk. Jeho major zmizel se svou snoubenkou. Nechal ho tu být. „Těší mě. Máte tu zimu.“
„Poprvé v Tokiu?“
„Byl jsem převelen k admiralitě.“ Trochu vystřízliví, když si uvědomí, že zpravodajci jsou všude. Nechtěl by skončit u nich na pohovoru.
„Nechcete se podívat na divadlo?“
„Proč ne?“ svolí lehkomyslně. „Pokud mi ho vysvětlíte. Vaše divadlo se od našeho odlišuje.“
„Ano, vím. Před válkou jsem byl v New Yorku.“
„Ve Velkém jablku?“ podiví se. Jde za ním a ruce ho svrbí z něho oblečení strhnout. Chce, aby si ho vzal všemi možnými i nemožnými způsoby. Ví přesně, jaký bude. Dravý, ale ohleduplný. Nechápe, jak to ví a je mu to jedno. Touží po něm každou částečkou těla i mysli. Je mu jedno, že je to nepřítel, je mu jedno všechno.
„Ano. Divadlo není velké, ale myslím, že zaujme. Má velkou tradici a mohli bychom říct, že je to zpěv, tanec a schopnost nebo taky dovednost. Posadíme se?“ Posadí se. Hudba není sem slyšet. Edmond se posadí vedle Kórine. Zajímavé jméno, skoro ženské. Už viděl toto pouliční divadlo, ale taky i honosné. Nic mu neříkalo. Teď je to jiné. Jako by přítomnost toho Japonce změnila jeho vnímání. Má pocit, že začíná dění na jevišti rozumět.
Nepáchne jako ostatní, ale svěže, pomyslí si Kórine. Láká ho se k němu přitisknout, sevřít do své náruče. Nepochybuje, že se mu líbí muži. Co ho udivuje je to, že ten Američan ho vzrušuje. Nejraději by tu nebyl, ale někde jinde, držel ho v náručí a miloval se s ním do úpadu.
„Víte, je to zajímavé.“
„To jsem rád. Většina Američanů si myslí, že naše divadlo je barbarské.“
Edmond krapet přiopilý klidně řekne. „Popravdě mě taky, ale dneska to byla výjimka. Půjdeme dovnitř? Víte, máte tu někde rybníky?“
„Rybníky?“
„To je jedno. Půjdeme?“ optá se napjatě. Vezme skleničku a vypije ji na ex.
Kórine strne. Myslí tím, co si snad myslí i on? Hloupost.
„Jdeme se napít.“ O hodinu později stojí u šatny a snaží se na sebe navléct kabát. Jeho nový známý, na Japonce sexy, žádný prťavý žluťásek, je prostě úžasný. S takovým chlapem by chtěl spát. Škytne, nasedne do rikšy, něco zamumlá adresu a strčí ruce do kapes. Najednou drožka změní směr. Edmond si toho nevšimne.
„Tudy, pane. Postel tady,“  říká mu někdo lámanou angličtinou. Edmondovi je to jedno. Není mu divné, že dům je v japonském stylu. Muži, kteří ho vedou, odtáhnou dveře a položí ho na futon. Přikryjí ho a potom tiše odejdou. Místnosti je pouze slyšet slabé praskání lamp. Edmond tiše odfukuje. Naprosto nic nevnímá, protože usnul.
Za dveřmi se objeví stín. Dveře se odsunou. Nejdřív se objeví lampa, potom mužská postava. Dveře se opět nehlučně zasunou. Muž, Japonec se posadí k futonu.
„Tak jsi ke mně dorazil. Omlouvám se, ale jsi příliš velké pokušení. Líbíš se mi. Jenom škoda, že z toho nic nevnímáš. Nechápu, že se s tebou zahazují, ale je to silnější než já.“ Svlékne si svrchní kimono. Po ničem víc netouží, než potom, aby ho mohl držet v náručí. Odkryje pokrývku, sundá mu uniformu. Podiví se, že se neprobudí. Pohladí svaly. Jsem vzrušený jenom tím, že ho hladím. Usnu vůbec? Napadne ho. Lehne si k němu.
Mír. Tohle cítím. Jako by se válka vytratila. Kórine je spokojený.
Edmond ve spánku se přitulí k pevnému tělu. Zamlaská a klidně usne ještě hlubším spánkem.
„Jsi můj, nehodí se to říkat, ale nemám proto jiné pojmenování,“ šeptá Kórine. „Budoucnost není možná, nevidím ji, ale tyhle ukradené chvilky jsou možné.“ Zavře oči, ale jak tušil spánek, nepřichází.
„Ach bože!“ zvedne se ráno z futonu Edmond. „Kde to jsem?! Co… To má znamenat?“
„Omlouvám se, kapitáne Forbesi, ale mi lidé vás našli, tedy narazili jsme, jak spíte ve sněhu. Zřejmě váš řidič rikše někde vyklopil. Vzal jsem vás sem domu, a jelikož jsem se bál, že jste prochladlý, vzal jsem vás k sobě do postele.“
Edmond otevře pusu, potom ji zavře. Sakra, on spal s tím nádherným chlapem, opilý jak zákon káže. Vsadí se, že nic nebylo. Je vůl. Příště musí spadnout někde střízlivý. Neví, co má dělat. Odejít, obléci se, pomilovat se s ním?
Kórine v něm čte jako v otevřené knize. Zvedne se taky a úmyslně ho políbí. Edmond strne, ale pak se podvolí. K čertu s válkou, k čertu s admiralitou. Chce jen trochu lidského tepla, chce mít sex. Troufale obejme Kórine kolem krku.
„Snad nikdo nepřijde, nebo špatně vás odhaduju?“
„Moc ne,“ připustí nerad Kórine. Neváhá. Rychle se svleče a pomůže z ostatních věcí Edmondovi. Pohladí ho trochu zarostlé hrudi. Je to tak nezvyklé. On sám nemá nikde ani chloupek, čímž udiví Edmonda, který se mu dívá do klína.
„Líbí se mi to. Udělám si to taky tak.“ Na nic nečeká a vezme ho do úst. Kórine slabě vykřikne, ale nechá ho být.
Edmond nejdřív pocítí strach, že mu nebude vyhovovat, že se mu nebude líbit, jak kouří, ale slastné zavzdychání ho potěší a zesílí tlak rtů i práci jazyka a ruky.
„Dost, chci taky!“ poručí mu Kórine. Povalí ho a skloní se k jeho vztyčenému údu. Rozhrne chloupky a vezme ho do úst. Edmond se uvolní na maximum. Myslel si, že to umí, ale kam se na něj hrabe! „Je to božské!“ zašeptá vzrušeně. Najednou vystříkne. Uvolní se, ale pak se rozhodne a převrátí se. Vystrčí zadek. Chce ho mít uvnitř, ať to bolí nebo ne. Nějak si uvědomuje, že jejich vztah nemá budoucnost, proto chce nyní zažít maximum.
„Nic nemám.“
„To nevadí. Chci to, nebo ty snad ne?“
„Ano. Toužím po tom od chvíle, co jsem vás viděl stát se skleničkou a dívat se na mě.“
„Tak moje myšlenky byly stejné,“ řekne klidně.
Kórine ví, že není jeho prvním milencem a docela je mu to líto, ale když se dotkne oblin, pochopí, že se spletl. Pro ně dva to vždy bude poprvé, protože teď je úplný. Když do něj po přípravě pronikne, jeho duše vzlétne. Přiráží a oba dva sténají jak o život, až oba těsně po sobě vykřiknou.
„Podruhé! Neuvěřitelné a kurva!“ zasténá. Odpojí se do svého překvapeného milence. Ten jen se dívá, jak na sebe hází uniformu. „Musím být v práci!“ bručí na vysvětlenou. „Kde je opasek?!“ zavrčí, pak ho najede. Opásá se, skloní se nad Kórinem. Políbí ho a po chvilce zápolení s dveřmi vyběhne.

Kórine si lehne do postele vonící sexem a jím. Je to omamná vůně. On nemusí nikam. Chce ho ještě víc. Myslel, že jedna noc stačí. Nestačí. Klidně ho unese ještě několikrát. Bude ho unášet, dokud to bude možné a milovat se s ním každou noc. Myslel, že je zkušený. Mýlil se. S ním teď získává skutečné zkušeností. Tak nádherně voní. Tak krásně. Jeho malý nepřítel. Miláček. Ach ano, to je pro něj to nejkrásnější a nejvhodnější jméno. Usměje se. Ještě chvilku vychutnává dozvuky rychlého milování, pak se obleče a odchází. Vyjde z jednoho ze svých domů, který používá nejméně. Nechá se odvézt do své rezidence.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét