25. 3. 2013
Duel – 5.
Zimní sny – 6.
Další den s předtuchou, že se s Alessiem srazí, si na sebe obleče oblek. Ráno se pořádně najedli, protože díky maskám do sebe sotva, co dostanou. Taky jim řekl o nápadu večerní procházky s lampiony, což bylo zamítnuto, ale svíčky ne. Načež Juliano zavrtěl hlavou a řekl, že by musela být noc bez vánku. Nakonec se dohodli, že pokud taková nebude, skončí to u nějakých pěkných lampionů.
„Jdeme!“ Opět je provází stejný rituál jako předtím. Pózy, fotografie a nabídnutí vizitky. Adamovi je lépe, protože cítí, že se konečně zbavil okovů, které ho poutaly k hraběti. Když stojí u sochy lva s rukou pod bradou, přemýšlí, zda se lásky k němu nezbavil už dávno. Nejspíš ano, ale tvrdohlavě stál na tom, aby se za ním připlazil. Takhle mohl už si někoho najít, přestat se schovávat a konečně žít.
Ani si nevšimne, když dojde na nám sv. Marka, kam vlastně míří všechny masky. Rozhlédne se. Nehybná maska s živou pod ní. Kde může být? Jak asi vypadá jeho průvod?
„Jdeme ho hledat.“
„Šla bych do zahrady. Tam mohou jen masky, nikdo jiný. Vsadím se, že bude tam.“
Stojím o konfrontaci? Jenže to ostatní už si tam zamíří. Poslední fotografie před vstupem do zahrady. Oddechnou si, když si uvědomí, že je to táhne k středu. Jdou, když k nim přitančí amorci, kteří jsou k roztrhání natolik, že se Armando s tím černým kostýmem smiřuje.
„Je tamhle a vypadá úžasně, sorry Adame, ale ta jeho maska… Nevěřím, že je to tvoje první. Je luxusní.“
„Pak není moje.“
„Ehm, i to je možné. Jděte za námi.“ Adam se svými květinami se vydá za amorky a Casimirem se Sinjinem, kteří říkají, že musí květinky chránit. Adam zpod kožešinové kapuce za lehkého cinkotu jde za nimi. Jak asi vypadá? Jaký je?
„Už jsou tu, spusť parádu,“ zašeptá mu Sinjin a zařadí se až za ně. Adam se nadechne, uchopí pevně hůl a pořádně koncem třískne o zem. Náboj povolí a na ně se rozsype snížek. Udělá další krok a v duchu úpí, že se zapomněl zeptat, kolik to má nábojů. Tam. Červená černá zlatá. Oheň. Polkne, protože masku ještě není vidět. Casimir ustoupí stejně jako andílci a oni stojí proti sobě. Snížek a popel kolem nich víří. Mlčky stojí, dívají se na sebe. Na dva protipóly. Najednou si uvědomí, že tohle setkání bylo dáno snad někde ve hvězdách. Prohlížejí si každý detail svých masek.
Neslyší šumot, který vyvolali. Nikdo kolem nich není, jen oni. Vztekle praští holi. Cítí, že se ten druhý usmívá a má pocit dětinskosti. Jeho kostým je překrásný, jako kolem nich vlaje v barvách žhavého ohně, zatímco kolem něj stojí pevně jako led. Pak spočine očima na masce. Ano je to jeho maska Fénixe. Když na ní pracoval, myslel na lásku, která se rodí jako fénix z popela, aby vykvetla do žhnoucí vášně. Zjistil to? Je možné, že by uhodl, na co myslel, když ji vytvářel?
Sotva. Je to bratr… Je mrtvý. Nemá cenu mu už nadávat, ale ani sobě. Minulost skončila a jako fénix mohl by opět vzlétnout do oblak, ale zatím jen leží na zemi jako popel. Opět pozvedne hůl a vypustí další poprašek. Přistoupí k sobě blíž. Dvě masky tak rozdílné.
Netuší, že všichni se zatajeným dechem čekají, co udělají, protože proti sobě stojí jako při zápasu. Jsou tu společně nebo jen náhoda, ale vznáší se kolem nich nepřátelství nebo možná je to iluze masek. Rozhodně jsou jedny z nejkrásnějších masek na karnevalu.
Další krok. Nervy na pochodu, kdo se uhne nebo neuhne. Stojí proti sobě, že si vidí do očí. Černé, žhavé a světlé šedé. „Uhnete se mi?“
„Ne, proč bych měl?“ usměje se a postaví se vedle něj. „Mohu vás doprovodit?“
Adam ztuhne. Tohle nečekal ani náhodou. Masky se zmateně rozhlédnou kolem sebe, když každá uvidí vedle sebe další. Vedle tulipánu se postaví záměrně Santini v zlatém kostýmu s knihou v ruce.
„Tak co, pane Zimo? Půjdete s Ohněm do pekla?“
„Pane Ohni, nikdy už mě nikdo nevezme do pekla. Kam chci jít, je ráj.“
„Výborně, ale koukám, že máte rytíře i amorky. Chrání vás?“
„Copak král nepotřebuje ochranu a lásku?“
„Jistěže. Malé divadlo pro všechny.“
Adam na něj pohlédne. „Mýlíte se, hrabě, tohle není divadlo, tohle je část života a nehraju malá divadla, ale velká. Jdeme ven! Máte strach?“
„Já, pane Zimo? Nikdy.“ Otočí se a zamíří ven. Před nimi amorci, kteří zvědavě pokukují po nich, za nimi zamyšlený Casimir a Sinjin, který cítí, že zas něco Casimir plánuje a potom oni. Zlatá, červená a černá se proplétají se stříbrnou, bílou a modrou a tvoří dva protipóly, které mrazí svou dualitou ohně. Mrazivého a žhavého.
„Nevěřím, že jsi led. Myslím, že v tobě hoří vášeň.“
„A ve vás hrabě,“ vezme ho za bradu a zadívá se mu do očí, „hoří led a lež. Měli jsme si je vyměnit.“
„Nemohli,“ položí mu pro fotografy ruku na tvář, „protože vaše touha říká něco jiného. Všechny masky, které jsi stvořil, vedla tvá touha po tom druhém.“
„Máte být jim snad vy? Druhý bratr nahradí prvního?“ rozpřáhne ruce.
Alessio poklekne. Nevšímají si, co dělají jejich přátelé. „Nechtěl jsem být drzý, masko, ale ano chtěl bych.“ Uvnitř masky Alessio zkamení, když si uvědomí, že vyslovil pravdu. Takovou moc mají jeho masky?
„Žertujete!“ otočí se do něj zády a lidé fotí tohle divadlo. „On, ne tamten, spolu. Blbost!“ zašeptá si pro sebe.
Alessio vztáhne k němu ruce, druhou položí na srdce. Casimir si pošoupne klobouk. Tak tohle je nejzajímavější pantomima, jakou tu zatím viděl. Chybí ještě… „Doprdele!“ zašeptá, když se Adam otočí s napřaženou rukou a oheň ji pokorně přiloží k rudým ústům.
„Půjdeme dál?“
„Na nábřeží?“ optá se Adam, kterého to divadlo ovládlo. Bára mimoděk sevře Santiniho ruku.
„Děje se něco?“
„Je to osel, vůl!“ zvolá. Nejraději by ho zastavila, ale to by bylo až moc velké divadlo.
Santini se usměje. „Proč, krásná paní?“ skloní se k ruce a políbí ji. „Lásce, vášní se poroučet nedá a maskám už vůbec ne.“
„Hloupost. Kdo jste?“
„Santini, vzpomínáte si na toho drzouna, co se k vám vetřel na gondolu? Ten hříšník jsem já. Provázím svého synovce na cestě za láskou,“ řekne teatrálně, i když je to pravda. Odněkud vyčaruje červenou papírovou růži.
„Spíš do pekla, ne? Je skutečně dvojčetem?“
„Ano je. On to moc nikdo neví. Většina si myslí, že Virgilio je stále naživu. Nijak to jako rodina nevyvracíme.“
„Koho chce? Adama?“
„Netuším. Alessio je velmi uzavřený. Jen mohu hádat, co si přeje, ale jedno vím, nechce vašemu bratrovi ublížit. Osobně si myslí, že svět výrobců masek, ztratil jednoho z nejnadějnějších umělců.“
„To je, ale nevěřím mu.“
„To nikdo nechce. Bojíte se o Adama, že? Nedivím se vám. Potom jak jsme mu ublížili, bude těžko důvěru získat, ale Alessio má dobré úmysly, věřte mu.“
„Sotva. Co chtějí na nábřeží?“
„Nejspíš se posadit,“ odtuší lehce.
„Cože? Ani náhodou! Ty masky jsou děsivě drahé! Nedovolím mu zničit mojí práci!“ vystartuje k Adamovi.
Santini se zastaví. „Vaše práce? Vypadá to, že nejen ve vaší rodině je geniální Adam, ale i vy,“ zašeptá pro sebe překvapeně. Usměje se. Rodina Korcakovských je plná překvapení.
„Brácha, posadíš se a roztrhnu tě jako hada!“ zasyčí. „To je bílá kožešina! Víš, kolik stála a ty kamínky! Měj rozum!“
„Už zase?“
„Děje se něco?“ optá se Alessio.
Adam se otočí k hraběti. Napůl rozumí, o co tu jde, napůl nechápe, co s ním tu dělá. „Hele, on má tmavé barvy, ale z té bílé to nemusí jít vyprat. Měj, sakra, rozum! Ježíš,“ hlesne, když vidí, jak se skupinka na zemi už zase formuje. Tohle nepřežije, ale půvabně klesne na zem, snažíc se nemyslet, co zem udělá s kostýmy. Nad ní se tyčí jako ochránce Santini.
„Dolů, ty bezkrevný padouchu,“ vybuchne v češtině a zatáhne ho za rukáv, aby si kecnul, ale ten stojí jako skála. Vzdá to. Neklidně se dívá, jak si sedají. V duchu úpí, ale po chvilce toho nechá. Je to zvyk, ale jakmile se zvednou, pátravě si prohlíží škvíry. Jen doufá, že je to naposled. Spokojeně zjistí, že nic tu po nich nezůstalo, ale jak to zná, doma bude se přišívat.
Vrátí se zpět do zahrad, kde se rozdělí. Adam je z toho unaven. Chtěl by si na chvilku sednout a tak zamíří k lavičkám, kde se posadí.
„Unavený?“
„Víc z něho než z toho focení a nošení kostýmu, ale je to tíha.“
„Tak jdeme nazpátek.“ K večeru se značně unavení vracejí k Julianovi. I tak po cestě jsou zastavování a fotí se.
Bára v jedné ruce pizzu za asistence Ludovica, protože nikomu jinému nevěří, prohlíží kostýmy. Jakmile něco uvidí, odkládá to a šije jako ďábel. Když dokončí opravu kostýmu, jde do obývacího pokoje.
„Tohle bylo naposled, co se lezlo po zemi.“ Samozřejmě kladné odpovědi se nedočká.
„Pan hrabě vám poslal vstupenky na jeho ples,“ ozve se Juliano s obálkou v ruce. Podá ji Adamovi.
„Je otravný jako hmyz. Tak co?“
„Já bych šel. Bude to v jejich rodinném paláci, kam normálně není přístup. Dole mají určitě nějaké vězení nebo mučírnu. Tady bylo běžné, že se tam věznilo buď nepřátelé, ale ještě častěji nepohodlné rodinné příslušníky.“
„A mě tam chcete umučit, co?“
„No dneska ses k němu rozhodně měl,“ neodpustí si jízlivou poznámku Bára.
„Jo a nad tebou stál ten zlatý plamen jak nad královnou,“ odsekne ji.
„Santini? Ten blb? Ani si nekecnul!“
„Tak Santini, sestřičko? To už znáš nepřítelovo jméno?“
Casimiri se napije. „Já zas vím, že dalšími dvěma je Samuel Boratňanský a jeho přítel. Dělali jste jim masku Den a Noc.“
„Sakra a co ti tam pohledávají?“
„Nejspíš proto, že Samuel je příbuzným hraběte. On mi zjistil, za co hraběte půjde. I tak je to úžasné, jak jste se trefil do protipólu nebo do barevnosti. Vyberte si, co chcete. Co když je to osud?“
„Nemám náladu na nějaký milostný vztah a ani vystřídat v posteli druhého z bratrů.“ Adam se zvedne a odejde.
Ludovic zasněně se zadívá na Nicodéme. „Slušelo by jim to, i když divné by to bylo,“ připustí.
„Hele, necpěte mi bráchu do postele toho podrazáka!“ vyjede Bára, postaví prudce skleničku a vyjde ven.
„Tak, kdo je pro?“ ozve se Olivier a zvedne ruku.
Nicodéme pronese jako by byl v parlamentu. „Jsem rád, když zvolení zákona proběhne bez námitek. Zbytečné průtahy zdržují ostatní.“ Zvedne se a Ludovic s ním. Jdou do svého pokoje.
Sinjin se nachýlí ke Casimirovi. „Není to, jak to říct…“
„On si to sám vybral. Nevidí to, jako neviděl své masky. Až tohle skončí, tak se máme na co těšit, že?“
Olivier smutně přikývne. „Nerad to dělám, protože se bojím. Neznám toho druhého, ale jestli nad sebou zvítězí, jeho masky budou ještě krásnější. Konečně se přestane bát, ale jako jeho přítel s tím nesouhlasím. Jak se říká, že účel světí prostředky, tak co když to nevyjde?“
„Budeme se kát a stát při něm, co víc přátelé mohou udělat?“
„Vaše tvář…“
„Následek špatného rozhodnutí,“ řekne studeněji, než by chtěl, ale pro něj je to citlivé téma.
„Aha. Omlouvám se.“
„V pořádku. Jizvy vždy přitahují pozornost a Adam je jedna velká jizva, že? Sinjine, půjdeme?“
„Za chvilku. Myslím, že bych rád zítra fotil, tak si chci připravit věci.“
Casimir se k němu nakloní a políbí na tvář. „Dobře.“
„Jak to myslel jedna velká jizva?“ optá se Armand, který byl zticha.
„Muselo se mu stát něco strašného, že vidí jizvy, kde bychom je nehledali, ale má pravdu. Nikdy jsem si toho nevšiml. Ať to dopadne, jak to dopadne, možná právě zde ztratí tu největší z nich a opět začne žít.“
„Nerozumím ti.“
„Nemusíš, sluníčko…Au!“ vykřikne, jak mu jedna přiletí. Dívá se za naštvaným Armandem. Tak dneska bude na suchu nebo taky ne. Udobřování je úžasná věc.
Druhý den, opět po náročném dni v maskách, se večer rozhodují co dál. „Zítra je ples u mě, pozítří pan hrabě, potom vikomt de Adge. Na závěr zde máme lístky do opery, které poskytl Olivier. Mimo to jsou zde ještě všelijaká představení, kde bychom měli být. Na závěr průvod gondol na Velkém kanále. To bychom si neměli ujít. Taky bych rád viděl závody gondol. To může být moc pěkné. Poslední co tu máme je soutěž masek pro každý den. Hodlám aspoň jeden den vyhrát.“
„Co něco ubrat?“
„Dobrá, ale plesy, tam musíme jít, opera taky, naštěstí jsem si vzal oblek, soutěž masek taky a gondoly, to si nenecháme ujít, ne? Ohňostroj taky ne. Mám rád barevná světýlka,“ řekne rozpustile Devenporte, protože konečně zažívá to, nač se díval z dálky.
Adam zavrtí hlavou. To jsou podle něj supermani nebo co? Nejspíš ano. „Kdo je proti?“ Nikdo. Měl to tušit.
„Nemám na sebe nic. Ani na ples, ani operu. Předpokládám, že to chce velkou, že?“ optá se Bára.
„Určitě, jinak by vás nemuseli pustit, naštěstí Benátky mají vlastní Pařížskou ulici.“
„Půjdu sama. Jednou půjdete bez tulipánu.“
„Nebude to ono, ale docela tě chápu,“ řekne Adam. Bude si muset buď půjčit nebo si koupit. „Zajdu si někdy později.“
„Dobře, tak já plavu, ahoj.“ Vyrazí ven ráda, že nemusí být v kostýmu. S fotoaparátem se co chvilku zastaví a někoho si vyfotí. U jednoho z umělců se posadí a nechá si na půlku tváře namalovat květiny. Prohlédne se v zrcadle, zaplatí a jde dál. Po cestě si koupí zmrzlinu, když dojde k obchodům, kde by mohla sehnat dlouhé šaty. Vejde do prvního, ale nic moc se jí tam nelíbí.
„Noční sen?“ přeloží si název dalšího butiku. Za výlohou jsou nádherné šaty, ale bez cenovky. Neuvažuje a vejde dovnitř. Je tu prázdno, ale ani to ji nezarazí.
„Dobrý den,“ pozdraví ji prodavačka.
„Potřebujete?“
„Velkou do opery a sakra,“ zakleje už v češtině, když si všimne cenovky jedněch šatů. Už chápe prázdno, i když teď vešla nějaká žena.
Santini za závěsem strne, vykoukne. Tak ho sluch neklamal a je to jeho nádherný chladný vášnivý tulipán.
„Dobrý den.“
„Ježíš, zase vy! Pronásledujete mě?!“
„Promiňte? Ne, vlastním ten butik. Jsem tu na skok, protože jsem tu musel něco zařídit.“
„S těmi předraženými šaty? Se divím, že to tu někdo koupí.“ Chce se otočit, když dovnitř vejdou další dvě ženy. Pozdraví Santiniho jako starého známého a jdou nahoru po schodech.
„Jak je vidět, tak sem někdo občas přijde. Jdete si pro šaty?“
„S tou cenou bohužel ne.“ I když vybrala by si. Je na nich znát kvalita a určitě jsou to známí návrháři, ale kupovat u nepřítele?
„Půjčíme vám je.“
Barbora se zamračí. „A co chcete za tu velkorysou nabídku? A co když je zničím?“
„Co kdybyste mě po vyzkoušení šatů doprovodila na oběd do blízké restaurace? A to zničení? Ponesu zodpovědnost za ně já, ale věřím vám, že je vrátíte, jako by stále visely na ramínku.“ Rozhodně nechce, aby odešla jen tak. Tohle musí být jedna z těch velkých náhod, které se stávají, tak proč ji nevyužit? Alessio na něj počká.
„No… Tak dobrá.“ Přejde ke stojanům. Nedivá se, kdo to navrhoval a mezi prsty ji protékají jiskřivé, sametové, saténové, hedvábné šaty lehounké jako obláček, ale když uvidí tmavomodré hedvábné, úplně se do nich zamiluje. Dá je na kraj a váhá, zda se do nich vejde, zda budou v nich vypadat dobře prsa. Dole mají výraznou výšivku stejně jako lesklý hedvábný šál, kolem krku. Líbí se jí.
„Tyhle?“
„Zkusím si je.“ Měla by se do nich vejít. Ještě, že přes vánoce se nepřežírala, taky nebylo s kým a tak neztloustla, jak to každý rok má ve zvyku.
„Nahoře jsou kabinky.“ Budou ji slušet, pomyslí si Santini znalecky. Pokyne jedné prodavačce, aby za ní šla. Rád by ji viděl. Zajímalo by ho, kam půjde. Pokud na synovcův ples, potom určitě, ale pokud někam jinam, pak bude muset u oběda vyzvědět, kam se to chystá.
„Vezmu si je,“ řekne rázně. Když si je zkusila, měla pocit, že je prostě nejkrásnější nejsexovnější ženská na světě. „Kolik?“ Ráda by si je koupila, ale prostě na ně nemá.
Cena ji udiví a dostane podezření, že je za tím Santini, ale jaký by mohl mít důvod? Přetáhnutí nepřítele na svou stranu? To se nikdy nestane.
„Tak co ten oběd? Nedaleko je příjemná restaurace.“
„Ach jo. Jdeme.“ Skoro na to zapomněla, ale jde vedle něho s modrou taškou se zlatým logem Night dream. Každou chvilku se podívá na tašku, kde jsou šaty. Cítí, že radost z koupě nedokáže zkazit ani oběd s nepřítelem.
„Jako obvykle, Paolo.“
„Dozadu. Prosím.“ Za chvilku se u oběda směje, jak ji vypráví historky z dětství. „Kam chcete si je vzít?“ optá se jen tak mimochodem.
„Plesy a opera. Hlavně opera. S tím jsem nepočítala. Nikdy jsem na ni nebyla, ale moc se těším. Prý budou dávat La traviatu.“
„Ano, to budou.“ Plesy, ale jaké? „Přijdete na ples k nám?“
„Proč se ptáte?“
„Jen tak. Vím, že synovec vám poslal pozvánky, ale chtěl bych ty šaty vidět na vás, nic jiného v tom není, přisahám.“
„Nejspíš přijdeme.“
„Alessio bude velmi rád. On Adamovu práci obdivuje. Má doma album, kde má snad každou masku, kterou kdy vytvořil. Nejraději má ty párové.“ Báru to překvapí. „Noc a Den nebo Vílu se svým Lesním králem. Jsou úžasné, ale i další.“
„Netušila jsem to.“
„Vlastně je tím posedlý.“ Báru z toho zamrazí, ale překvapí ji, že s tím nesouhlasí. „Chce napravit křivdu, která se stala.“ Taky nesouhlasí? Ne, tón hlasu se změnil v spokojený. „Moc touží odčinit bratrův prohřešek ne za to, že s ním chodil a opustil, ale za to, že tehdy vzal si jinou masku. Podle něj měl dodržet slib, který dal.“
Báru to opět překvapí. Nějak si myslela, aspoň to tak chápala, že se omlouvá za to, že ho opustil. Začíná tomu celému rozumět.
„Byl tehdy rozzloben a bratrovi, asi poprvé v životě, vynadal. Myslím, že to mezi nimi leželo hodně dlouho, protože Alessio chtěl masku koupit, ale Virgilio ji nechtěl prodat, i když myslím, že to bylo naschvál. Moc jsem Virgilia nemusel. Mému srdci byl bližší Alessio. A co vy a bratr?“optá se opatrně.
„My si spolu rozumíme.“ Neví, zda má mu něco vyprávět, ale potom spustí. „Byl potom v pekle. Vlastně doufal celou dobu, že za ním přijde. Netuším, co ho bolelo víc, zda zrada Alessia nebo masky.“
„Ztráta masky?“
„Ano. Jako by tím ztratil celý jeho život smysl. Vemte si, že nad něčím dřete, potom někdo přijde a koupí si vaše šaty. Těšíte si, že se ukáže všem na očích, ale on nakonec vezme jiné. Jste zklamaný a říkáte si, zda ta maska byla dobrá. Přestanete si věřit.“ Zamyšleně točí skleničkou. „Zároveň se vám rozsype osobní svět i profesionální. Po tom debaklu dokončil školu. Začal si trochu věřit, ale pochybnosti v něm zůstaly, až ho zachránil Olivier, který za ním přišel s žádosti o masku a dal mu rovnou perly.“ Pousměje se. „Adam tehdy byl vydřený, ale udělal to. Cítil, že je Olivierovi zavázán za to, co pro něj udělal. Takto pomalu získal sebejistotu, ale myslím si, že ho to bude v duši hlodat neustále. Řeknete to hraběti?“
„Ne. Proč?“ podiví se. „Tohle je mezi mnou a vámi. Je mi to líto, ale Virgilio prostě byl rozmazlenec a sobec. Dostal všechno, co chtěl a snad proto takový byl. Nevím sám,“ na chvilku se odmlčí a zadívá se jí do očí. „Rád bych vás viděl opět, šlo by to? Co například pozítří? Prošli bychom se, podívali se na různá představení a projeli se nočními Benátky.“
Bára váhá. Nezradí tím všechny, ale potom přikývne. Santini, i přes jeho původ, je okouzlující muž. Snadno by mu člověk podlehl, ale nechce být celý karneval jen v masce. Touží poznat město, zvyky, jídlo a trochu historie. „Tak dobře.“
„Výborně. V sedm hodin na náměstí u sochy lva.“ Napřáhne skleničku s vínem. Přiťuknou si. Bára nepříjemný pocit zrádkyně zažene. Nechá se odprovodit na náměstí, kde se chce se podívat na soutěž masek.
„Ahoj,“ řekne nadšeně Adamovi a ostatním.
„Ahoj. Koupila jsi něco?“ optá se tlumeně Adam.
„Tady, podívej se. Myslíš, že to bude vhodné?“ S klidem vytáhne šaty a přiloží si je k tělu.
„Vypadají skvostně, paní Barbaro. Noční sen? To je výborný butik, i když drahý,“ podotkne Ludovic. Sáhne na látku a zkušeně přikývne.
„Jednou se mohu rozmazlit, ne?“ usměje se, až Adam zůstane paf.
„Končíme tu, ale kde je Olivier a Armando?“ optá se Adam unaveně. S vyhlídkou na pokračování ve formě plesu se mu nikam nechce.
„Netuším, před chvilkou tu byli, ale nechcete zůstat se podívat, které masky dneska soutěží?“
„Mohli bychom, tak dobře.“ Zadívají se na pódium, kde je zrovna okouzlující duet v podobě Harlekýna a Kolombíny, když zalapají po dechu při spatření amorků.
„No do prdele!“ vyhrkne Adam. Napjatě se dívá, jak ukazují kostým. Překvapí je zaburácení davu a ještě víc koukají, když jsou vyhlášení maskou dne. Adam ucítí plácnutí po ramenou a potom další.
„Skvělé.“
„Díky,“ řekne udiveně. Kouká, jak ti dva šaškové posílají polibky do davu. Potom popotáhne. Nemůže uvěřit, že jeho masky vyhrály v jedné ze soutěží. Nikdy by neřekl, že… „Zatraceně, díky.“
„Hej, vyhráli jsme!“ postaví se vedle sebe a zahledí se na sebe, pro objektivy fotoaparátu. Adam má pocit, že se pod maskou na sebe kření.
„Výborně a teď jdeme na ten ples. Při představě převlekání dostávám vyrážku.“
„Jestli nechcete, nemusíte, ale je karneval! Jednou ročně,“ prohlásí Casimir.
„Neříkej, že tu máš zámek.“
„Ne, pronajal jsem si ho. Naše rodina si to může dovolit. Od doby, co hrabě vyměnil svůj titul za bohatství, se nás drží štěstí.“ Za maskami rozkvetou úsměvy, když si to představí. „Je to lepší. Samotným titulem se člověk nezahřeje.“ To už se směji, i když moc dobře to nejde. Za veselého rozprávění dojdou do Julianova domů, kde se převlečou. O hodinu později jsou už před rozsvíceným palácem. Casimir v sametové škrabošce, stejně jako ostatní, kteří si vybrali z nepřeberných zásob mistra Juliana, se postaví ke dveřím, aby se přivítal s hosty. Vedle něj s útrpným výrazem postaví Sinjin. Ostatní zaplují dovnitř.
„Hrabě musí být víc než bohatý,“ pronese Adam obdivně. Vedle něj jde sestra v tmavomodrých šatech, které se kolem ní vlní. Ludovic ji vykouzlil účes, i když se omlouval, že to není jak od profesionální kadeřnice. Poslala ho do tmy a tepla.
„Hrabě je skoro tak bohatý jako Krésus,“ podotkne Nicodéme.
„To nic není,“ prohodí Olivier, jehož bohatství není zrovna nezanedbatelné, když by spočítal jenom historickou cenu šperků jejich rodiny.
„Mám se cítit frustrovaně?“ optá se Bára, ale podle jejího úsměvu je jí to jedno. „Podívejte první hosté a jak tak koukám, dolních deset tisíc to nebude.“ Kromě Adama se na ní udiveně podívají, ale potom se rozprchnou po paláci. Adam osamí, když někoho vycítí za sebou. Otočí se. Dokonalý oblek, černá škraboška lemovaná tmavozelenými kameny. Nějak ví, kdo před ním stojí, jenom nechápe, co tady dělá. Rozhlédne se, kde je Bára, ale ta se baví s vysokým mužem v perleťové masce. Jako naschvál tu není žádný záchranný kruh.
„Zdravím. Viděl jsem, jak tvé masky amora vítězí. Je to poklona nejen pro tebe, ale i pro tvou sestru.“
„Myslím, že lidem se víc zamlouval nápad než masky.“
„I to je možné, ale masky nejsou jenom o zpracování, ale především o nápadu, ale těch máte nepřeberně. Viděl jsem na jednom plese masku s třemi diamanty. Byla nádherná, i když k sobě neměl odpovídající protipól, byl jsem si jistý, že je to vaše práce, už proto, že ji měl váš přítel.“
„A musí mít?“ opáčí Adam. Co si vzpomíná, hrabě se s ním nikdy nebavil o maskách. Bavili se o všem možném, ale tohle bylo skoro tabu.
„Ne, nemusí, ale s druhou maskou tvoří něco jedinečného. Sotva se dá na ně zapomenout. Nechcete mě doprovodit ke stolu s občerstvením? Pod maskou rychle vyhládne a já dneska jsem nic nestihl sníst.“
„Taky mám hlad,“ přizná Adam. Jde s hrabětem k švédskému stolu plných dobrot. Vůbec netuší, jak dvě černé škrabošky zpoza stínů ho hlídají.
„Nehodí se k sobě, lásko,“ zašeptá Sinjin.
„Ale ano,“ řekne chladně Casimir. „Pokud nelhal v ostatních maskách, pak nelhal ani ve svém případě. Co kdybychom si zatančili?“
„Blázníš?!“ Ale to už je sevřen v náručí a je vtáhnut do kola. Po dvou krocích se Casimir zastaví. Prohlédne si ho od shora dolů.
„Ty neumíš tančit?“
„No a? Neumím a co? Prostě jsem považoval za důležitější věci, než jenom tančit. Jdu pryč.“
„To né! Naučím tě to.“ Sinjin s neodvratností se podvolí. Snaží se ignorovat Casimiriho zoufalý výraz, který se na jeho tváři prohlubuje s každým jejich dalším krokem. „Vzdávám to.“
„Díky moc,“ řekne ironicky, ale sám je smutný, že mu to nejde. S Casimirem v náručí se cítí skvělé. Pravda je, že ne zámku, když vlezli do tanečního sálu, tak to skončilo všelijak jen ne tancem.
„Proč nejdeš tančit, promiňte, ale nemohu si zvyknout.“
„V pořádku, nevadí. Říkejte mi, jak chcete,“ prohlásí Alessio. Zadívá se na Adama. I když je tady vedle něho, stále tomu nemůže uvěřit. Vzpomíná si na den, kdy se to dozvěděl. Bylo to týden po karnevalu. Tentokrát se ho neúčastnil, protože byl nemocný, ale věděl o masce Fénixe. Přišel mu poblahopřát.
„Tak jsi vyhrál.“
„To ano,“ řekl ledabyle, jak to uměl jenom on. „Dalo to práce, ale nakonec mám další vítězství v kapse. Nedáš si?“ pozval ho na snídani.
„Díky, už jsem snídal. A co pan Korcakovský? Co na to říkal? Myslím, že takový úspěch nečekal.“
„Co? Jo, aha, neměl jsem tu masku.“
Ztuhnul. Cítil, jak ho zaplavuje zlost. „Počkej, slíbil jsi to. Očekával to, těšil se, že předvedeš, co se naučil.“
„Prosím tě, vždyť je to amatér. Nikdy by nic nevyhrál. Možná tak za deset let, ale teď ani náhodou a já chci vítězství.“
„Ty ses zbláznil! Ta maska je skvost! Dej mi ji.“
Skvost?“ pronesl zamyšleně. „Myslím, že ne.“
„Nedáš?“
„Ne a můžeš jít, otravuješ mě.“
Málem, že se na něj tehdy nevrhl. Začal po něm pátrat, ale nenašel ho. Jako by se propadl pod zem. Nechal to být, až do dne, kdy se jeho dvojče zabilo. Když někdo říká, že si dvojčata čtou myšlenky, pro ně to neplatilo. Měl ho rád, ale v jiných směrech ho nechápal. Zapomněl na něj ve víru povinnosti. Pak jednoho dne našel masku v zaprášené v krabici. Nechal ji u mistra Juliana očistit a začal pátrat po Adamovi, ale bylo to jako by nikdy neexistoval. Začal pátrat ve světě masek. Měl rád karneval, ale netušil, jak docela to velký i zároveň malý svět je. Začalo to být pro něj posedlosti, až do doby, kdy ho našel. Bylo to neuvěřitelné, že se málem za ním rozjel, ale místo toho mu poslal výzvu.
„Nemohu si na to jméno zvyknout.“
„Tak mi říkejte Masimilliano.“
„Moc dlouhé.“ Zamyslí se, když v duchu si řekne, proč přemýšlí o tom, jak mu bude říkat. Je toho moc, ale když tu s ním dneska sedí, dívá se na tanečníky, cítí se jinak než tehdy. Jako by zestárl nebo v něm vyhasla vášeň. Jak se má chovat k bratrovi muže, jenž ho zradil? Chápe, že za nic nemůže, ale když jsou si tak podobní, že někdy má pocit, že vedle něj stojí ten druhý.
„Pak mi říkejte Maxi. Je to anglická verze jména.“
„Max. To zní hezky, ale takhle se jmenuje můj pes.“ Smích, který ho polechtá, tak je pro něj příjemný.
„Nevěděl jsem a co Alex?“
„Alex?“ pravda je to stejné a tak se jeho pes nejmenuje. „Dobře. Alex to jde.“ Aspoň je to něco jiného než Alessio.
„Mohu ti představit Santiniho? Je to můj strýček, i když je jen o pár let starší než já.“
„Dobrý den.“
„Počkejte, nemluvil jste s Bárou?“
„Bárou?“
„Barbara, moje sestra. V tmavomodrých šatech.“
„Ano. Je úžasná a její talent je neskutečný. Nechápu, proč se zahazuje s kostýmy.“
„Tak prr! Nezahazuje. To si myslíte jen vy. Podle mě tam může dát průchod své skutečné fantazii. Promiňte.“ Vrazí poloprázdný talířek do Alexovy ruky a jde hledat sestru. Počká, až dotančí a odchytí ji. Při jeho slovech ho napadlo něco děsivého. „Ségra, tebe nebaví navrhování kostýmů? Děláš to kvůli mně?“
„Co blbneš?“ vyjede a zatáhne ho dál od tanečního parketu. „To je můj život. Víš, že jsem navrhovala šaty a co je ti?“
„Já jen, že mi Alexův strýček Santini řekl, že se s kostýmy zahazuješ. Neděláš to kvůli mně. Že ne?“ Neví, jak by reagoval, kdyby řekla ano. Bára se naštve, vezme ho za ruku a dlouhými kroky, naprosto nevhodnými pro dámu, ho vleče kolem sálu. Když je uvidí, tak k nim zamíří.
„Asi jsem řekl něco, co jsem neměl,“ prohodí Santini ke svému synovcovi, který je jen o pět let mladší než on. „Vypadá naštvaně.“
Alessio si prohlédne Adama, ale nevypadá, že by byl rozzlobený, spíš vypadá přešle. Postaví se vedle strýčka. „Spíš smutně.“
„Ty parchante! Výroba kostýmu je ta nejúžasnější věc na světě a jedinečná. Ne, jako nějaké pitomé šaty! Ještě něco uslyším a neznám se. Jdeme od nich. Jsou to vymydlení mozci,“ dodá česky. Adam se nechá odtáhnout.
„To poslední, to nebyla lichotka, že?“
„Myslím, že nebyla. Jestli má nějaké Adamovy vlastnosti, potom si ji budeš těžko usmiřovat.“
„Já to zvládnu.“ Nechá ho být, ale potom se obrátí. „Alessio, kdy ses do Adama zamiloval?“
Alessio vytřeští oči, potom zamrká a zrudne. „To je tak vidět?“
„Naopak, není to vůbec vidět, ale tak mě napadlo, že ta posedlost jeho maskami a on; nějak jsem si to nemohl dát do souvislosti, až teď. Díval ses na Adama ne na jeho sestru, což by po mém prohlášení byla správná reakce.“
„Budeš o tom mlčet, prosím?“
„Dobře, ale co chceš dělat?“
„Nic,“ řekne s klidným pohledem upřeným do tanečního sálu. „Popravdě doufám, že mě to přejde,“ žalostně se usměje.
Santini přikývne a jde se Barbaře omluvit. Možná dokonce mu věnuje i tanec. Alessio si o půlhodinu později řekne, že jeho strýček je šikovnější než on, protože se Adamova sestra v jeho náručí směje. Jeho by Adam nejspíš zabil. Ale jedno mu upřít nemůže, odhadl stav věcí správně. Ale kdy se do Adama zamiloval, to ani on sám netuší, ale myslí si, že to bylo postupně.
„Odcházíte?“ ozve se břitký tón, který ho zastavil v Zrcadlovém zámku. Kdyby tehdy nepodlehl euforii a nešel se bavit, nikdy by se nejspíš nepotkali.
„Ano. Děkuji za pozvánku, ale čemu jí vděčím?“
„Mé chybě. Pokládal jsem vás za někoho jiného. Váš strýc se skvěle baví. Jste snad unavený?“
Alessio se zadívá na všudypřítomného Sinjina. Ten muž musí mít velkou odvahu žít vedle někoho takového jako je Devenporte. „Ne. Myslím, že přece jen ještě zde zůstanu.“
„To jsme velmi rád. Nerad bych, kdyby se o mě šuškalo, že jsem špatný hostitel. Na své pověsti si zakládám a ani novináři si nemohou stěžovat, že?“ obrátí se k Sinjinovi. Zamilovaně si ho prohlédne.
„To rozhodně ne, pane hrabě. Budete soutěžit s maskou?“
Alessio lehce nachýlí hlavu, jako by zvažoval, co je za slovy toho mladého muže. Co mu tím chce říct? „Nechtěl jsem.“
„Máte krásné kostýmy. Určitě bych se zúčastnil.“
Alessio se zamračí. Nesnáší, když ho k něčemu nutí, obzvláště někdo tak mocný, jako je Devenporte. „Uvidím.“
„Chápu. Ta vaše maska je Adamova?“
Má toho výslechu dost. „Ano a teď mě omluvte, musím něco zařídit.“
„Casimire, měl by ses naučit být milejší.“
Casimir se pousměje. „Milejší jsem jen pro rodinu a tebe. Zbytek za to nestojí.“ Odpoutá se od něj. Má ještě dost na práci.
„Hlídají ho jako korunovační klenoty,“ mumlá si Alessio po cestě. Zastaví se na perfektní postavě, která tančí s Olivierem. Nádhera, ale jak vidno zadaná. Potom si všimne Adama, který se schovává za sloupy. Automaticky k němu zamíří přitahován jako můra k ohni. Postaví se před něj. Dívá se do jeho tváře zakryté modrou maskou se zlatým ornamentem. Překrásná ruční práce. Lehce se jí dotkne a fascinovaně se optá.
„Chodíš s někým?“
Adam v úžasu zalapá po dechu. „Cože?“
„Jestli někoho máš?“
„Tohle je má věc, ne vaše hrabě.“ Vykroutí se mu a odchází pryč. V půlce se zastaví a zadívá se na rovná záda, která jsou ve stále stejné pozici, jako když od nich odešel. Je tolik podobný svému bratrovi, ale přesto jsou jiní. Jen kdyby tušil, proč tohle udělal. Sáhne si na masku. Možná se jen chtěl dotknout práce mistra Juliana. Ano, tak to bude, ale přál by si, aby někdo se dotkl jeho tváře. Jemně pohladil kontury, zastavil se na rtech a on políbil prsty.
„Chci někoho mít,“ řekne si v hloubi duše. Cítí, jak z něj všechno padá. Přivře oči. Když k němu přijde Bára, obejme ji a řekne do ucha. „Někoho si najdu.“ Ta se od něj odtáhne.
„Opravdu?“
„Jo.“ usměje se. Bára polkne, potom se rozbrečí. Někdo jí podá kapesník. Vezme ho, aniž si všimne, čí je.
„Krucifix, konečně! Jirka bude mít radost, že už ti nebude muset dělat sexuologické přednášky. A make up je v prdeli,“ řekne sprostě, ale s tak šťastným výrazem ve tváři, že se Adam usměje. „Ten kapesník… Děkuji, Santini.“
„Není za co, ale doufám, že je to šťastný pláč. Krásné dámy by neměly plakat.“ Adam na to zírá.
„Vyperu ti ho a donesu i se šaty. Co chceš dělat?“
„Ani sám nevím. Ne, naopak vím přesně, co chci udělat. Zatančíme si?“ Santini rád i nerad sleduje, jak mu odvádějí dámu.
„Tak jsme zůstali sami,“ pronese Alessio. Oba dva se dívají, jak sourozenci krouží po parketu. Je vidět, že jsou perfektně sladění.
„Omyl, Alessio. Mě aspoň donese kapesník,“ řekne vítězoslavně Santini. Pak se rozesmějí. „Devenportovi se podařilo vykouzlit pěkný ples a přišlo hodně lidi. Hádám, že většina má spojitost s maskami. Jen se na ně podívej.“
„Nebo všichni chtěli vidět záhadného muže. Málokdo ho viděl. Vlastně doteďka netuším, jak vypadá.“
„A nikdy nezjistíš,“ pronese se zívnutím Santini. „Jdu se rozloučit s krásným tulipánem.“ Odpoutá se od Alessia. Ten se rozhlédne, co by mohl dělat. Tančit se mu nechce, protože chce tančit jen s Adamem a ten je nedostupný jako hvězdy. Poloviční masky v nádherných oděvech se proplétají po sále. Ten kdo nebyl na tom plese, zjistí, oč přišel, ale hádá, že pozvání od pana Devenporteho nikdo neodmítl, už jen z důvodu, že by mohl ji dostat opět, ale tentokrát do Zrcadlového zámku. Když si vybaví, co jemu dalo úsilí ji získat…
„Odcházíte?“ má krásný hlas.
„Ano. Kupodivu se musím vyspat na to, abych vyšel v masce.“
„Baví vás to?“
„Baví? Koho by nebavilo být někým jiným a obdivovaným. Mít fotografie po celém světě.“
„Jenom to?“
Alessio se pozorně zadívá do Devenportovy tváře. S úžasem si všimne kočičích očí. Dřív si jich nevšiml. Ještě nikdy neviděl tak zvláštní tvar s takovou úžasnou barvou. „Buď svět karnevalů milujete nebo ne. Já ho miluju.“
„Není to kvůli bratrovi?“
Alessio opět sotva neznatelně nakloní hlavu. „To má být výslech?“
Devenporte se usměje. „Naopak, jen bych rád věděl co vy a masky. Tolik jste usiloval být na mém plese. Bylo to kvůli jménu nebo masce?“
„Přiznám se, tentokrát to bylo kvůli jménu, ale kdo by nedal hlavu za vaši pozvánku? Cení se víc než pozvánky do Bílého domu.“
„Děkuji. Šťastnou cestu.“ Alessio celý rozhovor nechápe, ale jedno ví. Není jako bratr, který chtěl vyhrávat. On se chce karnevalu zúčastnit a zachytit jeho duši. Být součástí davu, vidět představení, naslouchat šepotů masek, okouzlovat se jimi a snažit se zachytit oči za tajemnem, které šeptají, proč tu jsou. Pro něj je to velké dobrodružství.
Vyjde ven. Chladný vzduch ho osvěží. „Miluji karneval, toť vše.“ Devenporte se na balkoně usměje tomu přiznání. I on miluje masku, což znamená karneval. V zimě příští rok nejspíš uspořádá silvestrovský karneval a nebude to pro charitu a jediným novinářem bude Sinjin.
„Padám na držku, Casimire,“ řekne uzívaný Adam. „Vyrážíme po poledni. Kdo nesouhlasí, toho zastřelím.“
„Brácha, nemusíš, souhlasíme všichni. Mlčení mluví samo za sebe. Ano.“ Adam přivře oči. Vybavuje si ples, který opravdu byl úžasný. Jako by se Devenportemu podařilo zachytit samotnou podstatu masky. Být viděn a být skrytý. Vsadí se, že o něm se bude mluvit ještě dlouho. V posteli za zavřenýma očima si vybaví, jak nad ním se hrabě tyčil. Je vysoký, ale on byl vyšší, ale nebál se ho, spíš v něm vyvolal neklid upřeným pohledem. Zívne si místo, aby dál o tom přemýšlel.
