27. 3. 2013
Duel – 7.
Zimní sny – 6.
„Tak jsme tady,“ řekne Armando, aniž si povšimne pohledů postávajících mužů. Olivier přikývne. Mrkne se na svého přítele. Ještě ani nevstoupili a už jsou středem pozornosti.
„Co za něj chceš?“ Armando zaúpí, když dotyčný je přiražen ke zdi. „Chápu,“ zahrčí pod pevným Olivierovým stiskem.
„Skvěle,“ vycení zuby Olivier a pustí ho. „Nesnáším takové ubožáky, ale nedivím se. Taky bych si tě snažil koupit. Tak by mě zajímalo, kolik bys mi vynesl… Au!“
„Já se nedivím, že tě pořád mlátí. Ty se snad nenaučíš, co máš říkat.“ Adam nechápavě zavrtí hlavou.
„Hele, to měla být poklona.“ Armando s Adamem se na něj divně zahledí.
„Dost divná poklona, nezdá se ti?“
Olivier se zakření. „No jo a to mu mám říkat jak je krásný, rozkošný a podobné nesmysly? Snažím se být originální!“
„Jdeme nebo tě asi zabije,“ pronese odhodlaně Adam. Cítí se nejistý, protože v takovém podniku nebyl hodně dlouho. Ani neví, zda by dokázal se nechat sbalit nebo naopak.
„Měli bychom volný stůl jen pro vás,“ mrkne na ně mladík v šatně. „Je to krapet mimo, ale můžete si tam hezky popovídat.“ Obdivně spočine na Amandovi. Je jasné, že to hned tak nikomu nenabídne.
„Děkujeme, vezmeme si to.“ Zaplatí. „Víš, proto chodím s Armandem. Jeho vzhled je v takových případech k nezaplacení.“ Posadí se ke stolu. Armando jenom sedí, ale přitahuje pozornost jako magnet. Adam s Olivierem se dívají po klucích a mužích, kteří k jejich stolu přicházejí čím dál víc.
„Mohu si přisednout?“ optá se vysoký hnědovlasý muž. Obdivně spočine na Armandovi, který se rozpačitě napije.
„Samozřejmě,“ přisvědčí Olivier, který ho ohodnotí na velmi zkušeného samce. Ten by mohl Adama uspokojit. Tedy pokud odtrhne zrak od jeho miláčka.
„Jste zadaní?“
„Bohužel jenom já a tady můj přítel.“ Armando se přitiskne se majetnicky k Olivierovi. Má jeho pohledu plné zuby. Je na čase dát najevo, že není panenkou na hraní.
„Ach tak.“ Sklouzne k Adamovi, který má co dělat, aby nezrudl. Tohle fakt nezvládne.
„Nechcete zajít k baru na drink?“ usměje se. Jako náhražka bude fajn.
„Určitě. Jen jdi.“ Pobídne ho Olivier. Vypadá dobře a podle oči chce mít sex. Takže vhodný chlap. Když odejdou, skoro se sesune. „Máme to za sebou.“ Zadívá se na chlapy všech kategorii od mimin až po dědky. Všichni sem pokukují. Zadívá se na Armanda, který sedí se zády rovnými jako pravítko. Vypadá to, že to nebyl dobrý nápad, ale když by těžko bez něho našli tak skvělý objekt a hlavně tak rychle. Nejhorší je, že musí počkat, jak se to vyvine. Rozhodně zde nemíní Adama nechat v tomhle stavu. Mohl by udělat nějakou kardinální blbost.
„Jdeme tancovat.“
„Dobrá.“ Zvedne se. Olivier ho pro jistotu chytí za ruku a vede na parket, kde ho vezme do náruče. Ruku dá na zadek, aby dal jasně najevo, že na někoho takového nemají na rozdíl od něj. Chvilku spolu tančí, až se Olivier uvolní.
„Co mi ho přenechat?“ ozve se u Oliviera chlap jako hora. Ruce v pěst a klouby praskají, jak si je zalomí.
„Myslím, pane, že po tom netoužím. Mám ho rád.“ Armando se na něj zadívá a usměje se. Chlap zrudne a odpálkuje se.
„Někdy by mě zajímalo, hele, odcházejí dozadu,“ zašeptá a natočí Armanda, aby se podíval. Jsou do sebe zavěšení a určitě tam nejdou si popovídat. Vsadil by se, že vzadu jsou nějaké místnůstky, kde si svou potřebu vyřídí.
„Tak můžeme jít? Nerad chodím do těch klubů, i když jsou v nich slušné úlovky.“
„Ani náhodou.“ Pomalu ho nasměruje k závěsu, ale tak aby stále zůstali na parketu. „Bude lepší, když budeme po ruce. Někdy se tam dějou špatné věci.“ Tančí dál, ale už si tak důkladně nevšímají, co se kolem nich děje a věnují se pouze sobě.
Adam se napije. Ví, co chce, ale nějak to nemůže překousnout, když ho muž vezme za ruku a vede mimo hlavní prostor. Ví, kam jdou. Vejdou za závěs. Rozhlédne se kolem. Vůně sexu, obrazovka s pornem, postávající chlapi.
Mám nebo ne, rozhoduje se, když je přitlačen ke zdi. Ucítí na těle šátrající ruce.
„Líbíš se mi. Chceš si to užít?“
„Ty mě taky.“ Je hezký, ale Alessio je hezčí. Zamiloval se snad do něj? Do bratra svého exmilence?
„Myslím, že toužíš po jednom, ne? A já taky.“ Zavleče ho do malé místnůstky, kde nerozpakuje si ho vyndat z kalhot. Sice to není tamten pěkný chlap, ale tenhle taky nevypadá špatně. Adam klesne, už se chystá ho vzít do pusy, když najednou mu na rameno dopadne ruka.
„Hej, co to děláš?!“ vykřikne muž. „Tenhle je můj! Najdi si někoho jiného!“
„Vy si najdete někoho jiného!“ opáčí Alessio.
Adam se dívá do Alessiovy rozzlobené tváře. Nejraději by se hanbou propadl do země.
„Vypadněte!“ zařve muž.
„Děje se tu něco?“
„Můžete, prosím, domluvit tomu muži, že by pro něj bylo výhodnější se odtud odklidit?“ Adam sice částečně zakrytý by se teď opravdu někam propadl.
„Pane, můžete s námi na chvilku,“ přikážou zdvořile. Muž se podívá na Adama, potom na Alessia. Zapne si kalhoty a s odplivnutím vyjde ven. Adamovi s ohlušujícím rachotem se zavřou dveře. Vstane a měří si Alessia zlým pohledem. Pak ho napadne, co tu vlastně dělá? Bez rozmyslu zaútočí.
„Co tu děláš?!“
„Co ty?!“ Opáčí ublíženě Alessio. „Ale aby sis nemyslel, že tě pronásleduju, byl jsem u přítele, který tento podnik vede a náhodou,“ ztiší hlas, „má tu všude kamery. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem tě viděl s tím chlápkem.“
„Oni tu natáčejí?“
„Každé slovo!“ řekne nevrle. „Ale přítel si to nechává pro sebe. Baví se špiclováním.“
„Hezky jsi to nazval,“ ozve se studený hlas statného staršího muže. „Nemyslím, že je tu vhodné místo pro vás dva.“ Sjede je pohledem. „Jestli chceš ho ojet, tady bych to nedoporučoval.“
„Hele, já…“
„Nic neříkám, jen ten chlápek zrovna hezké úmysly neměl. Většinou ho vystřídají dva další. Vybral sis blbě, ale posílají ho na lov, protože má důvěryhodnou tvář. Vždy někoho najde, ale jelikož všichni souhlasí, tak s tím nic nenadělám.“
„Doprdele!“ zakleje. Teď má fakt pocit, že je blbec. „Ne, děkuji, přešla mě chuť. Mám tu přátele.“
„Toho hezkého chlapa? Mohu se s ním seznámit?“
„Je zadaný!“ zabručí nevrle. Kruci, copak všichni se zajímají jen o Armanda? Vypadá taky dobře.
„Adame!“ Chce na něho sáhnout, když mu Adam odhodí ruku. Vyjde ven. Rozhlédne se po parketu. Má tušení, že budou nedaleko. Má pravdu. Jde k nim a zařve. „Padáme!“
Olivier si pomyslí, že to bylo nějak rychle, ale neptá se a jde za Adamem.
„Co se stalo?“
„Objevil se tam Alessio a zabránil mi pořádnému sexu s několika chlapy a k tomu klub je prošpikován kamerami.“
„No kurva!“ řekne sprostě Olivier. „Co chceš dělat?“
Adam se ošije. „Nechám to plavat.“ Olivier přikývne. Za těchhle okolností by to udělal taky. Je mu ho líto, ale taky na tom jednu dobu byl špatně.
„La Traviata a poslední den. Potom bude konec.“
„Zvláštní je, že jsem si zvykl a netěším se domů,“ prohodí zamyšleně Sinjin. „Ovšem nepůjdu s vámi. Nemám rád operu a nemám ani oblek.“
„Půjdeme ho koupit.“
„Casimire, nechci. Opravdu mi to nic neříká.“
„Tak dobře. Musím se přiznat, že se velmi těším.“ Casimir zahledí se na Sinjina. Překvapil ho jeho odpor, ale nebude ho nutit, aby tam šel. I tak jsou teď poslední dobou stále spolu.
K večeru všichni slavnostně oblečení vejdou do divadla. Hned ve foyeru uvidí Santiniho s Alessiem. Když si odloží v šatnách kabáty, jdou za nimi.
„Pro krásnou dámu,“ pronese hned Santini a vytáhne krabičku s orchidejí smetanové barvy. Bára se zatváří rozpačitě, ale to už ji Santini připevňuje na ruku. Adam si pomyslí, že se chová jak gentleman. Pak sklouzne pohledem na Alessia. Od toho incidentu v klubu se akorát viděl na náměstí v maskách, jinak vůbec. Dokonce ani spolu nemluvili.
„Začíná. Jdeme se posadit.“
Casimir spočine na Alessiovi. Zadumá, proč spolu ti dva nemluví. Přitom měli k sobě už velmi blízko, takže co se zase stalo. To je tak, když prostě někde není, ale to už začnou zpívat. Zaposlouchá se do prvního dějství o známé kurtizáně Violettě, která pořádá večírek, ale nakonec zůstává s jedním mladíkem, který jí vyzná lásku. Ona se mu vysmívá, ale dá mu květ kamélie, kterou ji může vrátit, až uschne. Ona na závěr zpívá o své svobodě, on o lásce k ní.
Když se zvedne opona, tleskají jako diví. Vyjdou ven a jdou se občerstvit.
„Víno?“ ozve se u Adama. „Omlouvám se za to.“
„Za co?“ ale dobře ví, o čem mluví.
„Za vyrušení. Žárlil jsem.“
Adam polkne, zaplatí víno. Žárlil? Žárlí na sebe milenci nebo manželé, ale oni? Nebo snad chce říct, že ho miluje? Hloupost. „Nechápu proč. Potřeboval jsem si prostě ulevit,“ změní původní znění, když si uvědomí kolem sebe lidi. Poodejde k sloupům, kde jsou v ústraní.
„Mohl jsi se mnou,“ řekne vážně Alessio. „Kdykoliv. Stačilo by říct.“
Adam se zatvrdí. „Nechtěl jsem.“ Napije se a rozhlíží se kolem sebe, zda někde neuvidí své přátele, ale ti jako naschvál někam zmizeli.
„Proč? Myslel jsem, že to bylo hezké. Myslím na to neustále, tolik se mi to s tebou líbilo.“
Adam pokrčí rameny, když v tom zazní opět zvonek hlásící druhé dějství. Odpoutá se do něj. Alessio se za ním bezmocně dívá. Od toho rána, kdy od něj odešel, tak celé situaci nerozumí. Večer se šel pobavit ke svému příteli, který ho pozval na krátkou prohlídnutí videi, nebo co se děje pod nimi. Nejdřív vůbec Adama neviděl, ale upoutal ho shluk chlapů. V duchu si řekl, že tam musí být zajímavá kost, když se dav trochu prořídl a on uviděl Armanda. Nadzvedl se a pak jen sledoval video. Samozřejmě přítel se mu poškleboval, ale kašlal na to. A pak viděl mizet u závěsu Adama a s ním chlápka.
„Tak ten tě zajímá? Hezký, ale není trochu přezrálý?“ řekl mu na rovinu.
„Sklapni. Kdo je eh ten druhý?“
„Ten se rád baví na účet podobných. Většinou poblíž jsou další dva a prostě se na dotyčném vyřádí. Rád je pozoruju, protože mají výdrž. Tak fajn, vezmi si moje dva chlapce. Nejspíš je budeš potřebovat. Jo, nezamiloval ses?!“ zařve na něj, když je u dveří. Nic mu neřekl, ale bylo to jasné. Neovládl se, prostě, ale když ho tam viděl klečet, tak viděl rudě. Měl co dělat, aby všechny přítomné, včetně Adama nezmlátil. Nebýt Adamova pohledu, nejspíš by to udělal.
Adam naslouchá druhému dějství, kdy milenci spolu žijí, ale nelíbí se to otci toho mladíka. Přemlouvá kurtizánu, aby ho propustila, že mu tím ublíží a taky jeho sestře a ona nakonec souhlasí. Odchází od něj. Mladík ztropí žárlivou scénu na večírku kurtizániny přítelkyně. Otec se syna zříká, protože si ji začal vážit.
Opět konec a Adam má neobytný pocit, že to mu něco připomíná. Sotva vyjde ven, stojí tam Alessio, který ho uchopí za ruku a vleče ho mimo doslech ostatních.
„Co to děláš?“
„Nic jen bych rád věděl tvoji odpověď.“
„Jakou?“ předstírá nevědomost Adam. Samozřejmě moc dobře ví, co tím Alessio myslí. Je v rozpacích, co mu má říct.
„Proč lezeš za někým jiným, když můžeš mít mě! Tedy pokud to nebylo fajn. V tom případě zmizím, ale uspokojil jsem tě nebo jsi to předstíral?“
„Pochybuji!“ Zrudne, když si vybaví sladké vyvrcholení.
„Fajn.“ Najednou Alessio neví, co má říct. Stojí, mlčí a dívají se na sebe. „Už vím. Tobě vadí, že jsem jeho bratr a vypadám stejně.“ Má pocit, že ho někdo švihl náklaďákem, protože zřejmě má pravdu.
„Blbost, jsi jiný. Zvonění!“ zamumlá, ale v duchu uvažuje, co udělá, až skončí poslední dějství.
Alessio sevře ruce. No počkej, ty mně neutečeš! Rázuje ke svému místu a zprudka se posadí, až Santini, který na dálku flirtuje s Bárou, se po něm udiveně podívá.
„Je ti něco?“
„Ne!“
„Takže je.“
„Pss!“ ozve se, aniž ještě cokoliv na jevišti začalo.
Violetta, kurtizána umírá sama opuštěná ve svém bytě. Čte dopis od mladíkova otce a vzpomíná na karneval, když k ní přijde mladík a sní o společném životě, ale uvědomuji si, že se blíží konec. Nakonec přichází mladíkův otec, který lituje, že jim bránil v tom, aby spolu byli. Violetta dává mladíkovi medailonek ve chvíli, kdy umírá a zároveň si uvědomí, že ho skutečně milovala.
Adam vstane a tleská s pocitem, že mu to říká víc, než by chtěl. Vychází společně s ostatními a pomalu postupují frontou dopředu, když Adam uvidí Alessia, proto pokyne přátelům. Uteče, jako by ho honila fúrie.
„Kde je Adam?“ vyhrkne Alessio. Všechny ruce ukážou na dveře. Alessio se narovná a odfrkne. „Zbabělec.“ Otočí se a odejde.
„Tak na to se nedá nic říct,“ pronese Casimir.
„Zajímalo by mě, co se s ním děje. Nechápu to.“
Casimir to tuší, ale říct to nehodlá. Alessio vztekle rázuje na záchody. Má tušení, že by bylo zbytečné jít k Julianovi, že by před ním opět utekl. Opláchne si tvář. Posmutní. Opravdu v něm vidí bratra? Vyspal se s ním jenom kvůli tomu? Co když je oba dva srovnal a on vyšel hůř? Co když Virgiliovi nestačí a je horší? Mohl Adama uspokojit lépe než on?
„Zatracený, Virgilio!“ zamumlá. Pak mu dojde, že tohle je předposlední den, ale zítra ještě tu budou a všichni na ukončení budou u Velkého kanálu sledovat ohňostroj, přehlídku gondol a poslouchat zvony, které odbijí konec karnevalu a začátek půstu. Nebyl by to on, kdyby tam nebyl. Přijde a on tam bude. Musí zjistit, co a jak.
Když dorazí k Julianovi, Bára ihned zajde do pokoje. Nemilosrdně stáhne pokrývku z bratrovy hlavy.
„Dej to sem!“
„Ani nápad. Co to mělo znamenat? Už zase před hrabětem utíkáš. Víš, co jsme si řekli. Žádné utíkání, ale postavit se mu čelem.“
„To není kvůli tomu.“
„Aha a kvůli čemu?“
„Nic,“ zamumlá.
„Hele brácha, jela jsme sem kvůli tobě. Šila jsem kostým, šaškovala jsem tu. Ne, že by mě to nebavilo, ale mohla jsem sedět doma.“ Taky jsem potkala fajn chlapa, kvůli kterému by mohla pár návyků změnit, ale to mu neřekne.
„Promiň, ale sám se nevyznám.“
„Dobrá. Až se v tom vyznáš, mohl bys mi to laskavě říct? Připadala jsem si jako pitomec, když o mém bratrovi ten holomek prohlásil, že je zbabělec a já tě nemohla bránit. Zdrhl jsi.“
„Jo, já vím. Prostě jsem s ním nechtěl mluvit.“
Bára se posadí na postel. „Nějak se ti dostal pod kůži, co? Je fakt jiný než jeho bratr?“
„Jo je,“ přitaká. Ve všech směrech, ale nevyzná se sám v sobě. Mohl by se tak snadno opět zamilovat? K tomu je to jeho bratr. A co když vidí jenom tvář, kterou miloval? Měl pravdu, že v v něm idí Virgilia?
„Mně se zdá jako pohodový chlápek, i když to jak tě sem zatáhnul, bylo ošklivé. Víš, Ado, budu za tebou stát za každé situace, pamatuj si to.“
„Díky moc.“
„Tak jo a já jdu vrátit ty hezké šaty.“
„Ty sis je půjčila?“
„No jo, ten mizera Santini vlastní ty šaty, ne já,“ zašklebí se. „Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Zaleze si do postele. Co mám, zatraceně, dělat?!
Adam s obdivem sleduje regatu gondol. Pomyslí si, že musí být velmi těžké se na zádi loďky udržet, ale zvládají to s mistrovstvím. Najednou vybuchne hvězda a další. Podívá se na hodinky 23.30 a za půlhodiny odzvoní konec karnevalu a nastane půst. Nadšeně sleduje barevné hvězdy, které se odrážejí ve Velkém kanále. Je nádherně a všichni se dívají před sebe nebo na nebe, které je posypáno hvězdami jasnějšími než skutečné. Ti co jsou ještě blíž, musí mít dojem, že na ně obloha padá.
„Našel jsem tě!“ uslyší zřetelné zašeptání a polibek. „V očích se ti odráží hvězdy. Můžeš na chvilku?“
„Až potom,“ odpoví Adam. „Něco tak úchvatného u nás nemáme.“ Alessio ho bez rozpaku obejme. Ten se mu po chviličce vykroutí, ale i tak to Casimir zpozoruje. Takže si myslel dobře. Otázkou je, jak s tím naloží. Dokážou vůbec žít s takovým stínem, jakým mají za sebou? On to dokázal jen díky Sinjinovi, ale ten stín byl jen za ním. Virgiliův stín mají za sebou oba dva. Jenže to uvidí až čas.
„Je nádherný, ale jsi krásnější.“
„Nech toho,“ zamumlá rozpačitě.
„Dobře.“ Oba dva se dívají na krásu ohně, když uslyší zvony. Počítají a s dvanáctým úderem je tma. Nastane klid.
„Je konec,“ pronese Armando. „Cítíte to taky?“
„Jo a je mi smutno. Ahoj, Santini, mohu s tebou mluvit?“ optá se Adam.
„Jistě.“ Poodejdou.
„Moje sestra si prý u tebe půjčila šaty. Chtěl bych ji je koupit.“
„Pozdě, nejsou k mání,“ řekne s úsměvem.
„Aha. Tak nic.“
„Doprovodím tě domů,“ nabídne se Alessio. Chtěl by s ním ještě chvilku zůstat.
„Umím tam dojít sám.“ Vytrhne mu ruku. Má jeho péče tak akorát. Jako by se kouzlo karnevalu vytratilo a on je střízlivý. Potřese hlavou a zamíří si pryč. Alessio za ním.
„Nechte je být. Myslím, že si potřebuji promluvit a hrabě mu neublíží,“ požádá ostatní Santini. „Pozval bych vás někam, ale s půlnoci je konec a rychlé občerstvení není ono. Zítra odjíždíte?“
„Jo, každý trochu jinak, ale ano. Co příští rok opět zde?“ prohlásí Armand.
„Určitě.“
„Budu tu i já a přemluvím našeho třetího brášku.“
Všichni se po ní udiveně podívají. „Máte ještě jednoho sourozence?“
„No ano. Jako jediný se vykašlal na umělecké sklony a vlastní expresní firmu Wings.“
„Panečku! Znám ji. Nedopravujete jí kostýmy a masky?“
„Nějak musíme bratříčkovi pomáhat, ale je pravdou, že se uživí.“ Usměje se. „Víte, co jít za pohádkové postavy?“
„Pokud budou fantastické proč ne?“
„Já bych šel za labuťáka,“ pronese zasněně Ludovic, který většinu doby mlčel. „Nico, vrátíme se sem?“
„Pokud chceš, pak ano. Zajímalo by mě, co ti dva řeší.“
„Benátky jsou krásné stejně jako celá Itálie a máme tu lepší počasí. V Čechách je zima.“
„Ne celou dobu,“ odsekne, jak na něj dopadne únava.
„Promiň, jsi unavený, ale prý zítra odjíždíte, proto jsem s tebou chtěl ještě zůstat.“
„Zase jsi špehoval u Juliana?“
Alessio se usměje. „Jenom trošku a popravdě to řekla tvá sestra Santinimu. Nevzpomínám si, že by ho nějaká žena tolik uchvátila. Má špatné zkušenosti.“
„Hm.“ Nechápe, co on s tím má dělat. Tohle je věc sestry, ale nejspíš ji to řekne, pokud to byl záměr.
„Byl bych rád, kdybys tu zůstal delší dobu.“
Adam se zastaví. Je ticho, jako by Benátky usnuly. Vír veselí je pryč a je smutno. Jako by město člověk potáhl černým suknem. „Musím pracovat.“ Další bohatý chlap. Proč jenom všichni kolem něj jsou boháči, ale ne, není to pravda, ozve se jeho svědomí. Sinjin není a ještě teď splácí kostým a masku. Armando taky není nijak bohatý. Olivier je bohatý, ale pracuje, aby to bohatství udržel. Ostatní taky tak.
„Můžeš tady zůstat.“
„Ne.“
„Ani kdybych tě zkusil přemluvit?“
„Ne, Alessio. Co vlastně chceš?“ Zadívá se mu do obličeje. Je tak strašně podobný tomu druhému Alessiovi. Až strašidelně. Sice je na něj milý, ale co když se v něm objeví ten druhý? Vzpamatoval by se po druhé zradě?
Alessio ho pozorně sleduje, ale je jakoby z kamene. „Miluji tě, zůstaň.“
V Adamovi se ozve strach. Je to stejné jako tehdy. Ta stejná ústa mluvila to stejné: Zůstaň ještě chvilku. Juliano počká. Nikam nemusíš. Miluji tě. Říkal ty věty tak snadno.“
„Ne.“
„Proč?“
Ticho. Adam netuší co říct, protože ho nechce urazit.
„Ach tak. Stále ve mně vidíš bratra, ale já nejsem takový. Jsem jiný. Jsem Alessio! Nejsem Virgilio!“
„Vypadáte stejně a já mám strach.“
Alessio se narovná. „Strach? Ze mě? Za co mě máš? Ublížil jsem si snad?“ Najednou se naštve. Na bratra, který ho straší, i když je mrtvý, na Adama, že vidí jenom tvář. „Tak si trhni nohou. Až ti dojde, že nejsem Virgilio, tak se vrať!“ otočí se a naštvaně odchází, ale ještě jednou se otočí. „Nejsem, jako on a nikdy nebudu a miluji tě, jestli vůbec víš, co to je. Nejsem on, ale Alessio!“ když vidí, že Adam se nehýbe, vzdá to. V duchu nadává, ale jasně cítí, že on v něm vidí bratra. Se strachem se těžko bojuje.
Adam stojí, dokud ho nevyruší kovový zvuk. Rozhlédne se. Je tu sám. Dostane strach a tak jdu domu.
„Nejsem jako on,“ slyší jeho slova.
„Ale co když se jim staneš?“ zamumlá u dveří Julianova domu. Vejde dovnitř. Uvědomí si ustarané i zvídavé tváře přátel. „V pořádku. Půjdeme spát, protože odlétáme brzy a musíme ještě zabalit.“
„Už jsme to udělali, a kdyby něco, pošlu ti to, Adame. Musím se přiznat, že jsem pyšný na svého žáka.“ Obejme ho.
„A já jsem hrdý, že jsem se u vás mohl učit. Děkuji za všechno a příští rok pronajmeme nějaký dům.“
„Non non. Ani na to nepomysli. Budu rád, když budete opět v mém domě. Nic jiného nepřichází v úvahu.“ Šermuje kolem sebe rukama. „Musíte opět vycházet z mého domu.“
„Děkujeme. Když o těch pohádkách, pak bych navrhoval udělat pohádkového krále nebo královnu,“ ukloní se k sestře, „a kolem ní pohádkový svět.“
„Bravo. Už se těším, co stvoříte. Máte na to celý rok a i když to nebude tematický, pak nikomu to nikdy nevadilo. Hlavně, že přijedete a ukážete opět krásu masek. Benátky budou poctěné a nadšené. Jen doufám, že se nestane nic zlého.“
Všichni pochopí jeho ustaranou vrásku, protože každý ví, jak bojují s mořským přílivem. Bára zívne, ale v hlavě se už jí rojí představy jednotlivých masek. Když si vezme, kolik bude lidí… Bude potřebovat pomoc, ale i když je unavená, pak to stálo za to.
„Takhle pokračovat, tak budeme si muset najít sponzory.“
„Něco vymyslíme a já teď budu mít více zakázek. Zvládneme to.“
Olivier se usměje. „Ještě stále mám pár volných diamantů.“ Casimir vybuchne v nezřízený smích a Sinjinovi se projasní tvář.
„Nějak to provedeme, že Ludovicu.“
„Samozřejmě, lásko.“ Juliano se na ně pyšně podívá. Vůbec mu nevadí, že Ludovic sedí u vikomtových nohou. Že Sinjinova ruka hladí ruku tomu Angličanovi a že tamten anděl pokukuje po Olivierovi. Jak říká: Karneval stírá rozdíly a zůstává jen maska a on ctí masku od svých nejranějších let.
„Budu jenom rád, když se tu objevíte.“
„Tak, děcka, jde se spát. Těším se už na své hafany. Dobrou noc.“ Postupně se všichni rozloučí.
Druhý den odlétají. Jako první Casimir se Sinjinem, jako poslední Adam s Bárou.
„Bude mi chybět slunce.“
„Santini, ne?“ optá se Adam.
„Možná. Trochu. Nevím. Pokud bude chtít, ví, kde mě najde. Může přiletět.“ Na letišti v Praze jim už u okénka povadne úsměv, když vidí to počasí.
„Sakra, proč já nezůstala v Benátkách! Co mi tam chybělo?“ spustí u auta, kam je dovezl majitel parkoviště.
„Psi.“
„Fajn, nepočítej je,“ řekne znechuceně, když se souká do auta. „Jedeme a dávej bacha, ať mou drahocennou kostru nerozmlátíš.“ Adam se pousměje, ale i jemu je divně. Slunce mu tolik ani nechybí, ale naprosto netuší, co bude dál. Doma se nastěhují a ihned zapnou topení. Zima pomyslí, ale pak se mu rozjasní tvář, když na kuchyňské lince najde kastroly, vedle kterých je položená kartička.
„Vítejte, doma, dobrodruzi. Chci vidět fotky, zítra přijedu.“
„Zlatíčko,“ řekne, když přivoní k svíčkové od švagrové.
„Jojo, to je. Dej to ohřát,“ pobídne ho. Pozdě v noci, pod peřinou, se Adam s otevřenýma očima dívá na protější zeď, na které doslova vidí vypálené ohnivé slovo.
STRACH
Zavře oči, otočí se na druhý bok, ale stále slyší Alessiova slova. Ráno ho probere ségra.
„Vstávej. Na,“ podá mu silné kafe. Adam se napije a uvažuje, co má dělat, ale potom ho další slova otřepou.
„Tak a teď musíme zaplatit všechny naše dluhy. Máme se co ohánět, ale i tak - stálo to za to.“
„To ano. Kdy odjíždíš?“
„Hned po snídani. Ty, Adame, co uděláme s kostýmy?“
„Popravdě netuším, ale nejspíš je někam dáme hezky do igelitu. Masky pověsím na zeď a budu je oprašovat. Sem se skoro nechodí, co?“
„Blbost. Rozjasňují to tady.“ Nakloní se a dá mu pusu na tvář. „Tak vstávej, lenochu.“ Odejde.
Pozdě večer otevře počítač. Moc se mu do toho nechce, ale co má jiného dělat. Těch čtrnáct dní se na mě podepsalo, pomyslí si. Udiveně se dívá na zakázky. Tolik jich neměl ani si nepamatuje a to jenom díky Alessiovi. Zasteskne se mu po jeho úsměvu, po jeho nevyzpytatelném pohledu. Byl jiný, to je pravda, ale nikdo nemůže říct, že se nemůže změnit. Posmutní. Přijme objednávky, potom zaváhá. Mohl by udělat si konečně nějaké webovky a vystavit tam fotky nejen z karnevalu, ale hlavně prezentovat své práce. Zkusí se poptat Jirky, zda by o někom šikovném a levném nevěděl. Neklidně se kolem sebe otočí. Má všechno, kromě jednoho. Jel tam s pomstou a vrátil se úplně jiný. Najednou zvedne telefon a vytočí Casimirovo číslo.
„Zámek Devenporte, přejete si?“
„Prosím vás, je tam pan Casimir Devenporte? Prosím vyřiďte mu, že mu volá Adam Vanin.“
„Vyřídím, pane Vanine, prosím nechte mi telefonní číslo. Pan Devenporte jakmile se vrátí, vám ihned zavolá.“
Adam nadiktuje číslo. „Děkuji.“
„Není za co, pane Vanine. Naše domácnost je vám velmi zavázána. Pěkný zbytek večera,“ popřeje mu a zavěsí. Adam se udiveně zadívá na telefon. Prazvláštní jednání, ale odhodlaně sáhne po masce, kterou rozdělal před ojdezdem. Potom se pustí do psaní s ostatními. Usmívá se, když zlatí křehkou síť kolem oči.
„Ano?“
„Adam Vanin?“
„Casimire, hezký večer. Prosím tě řekni mi jedno. Jak se dá žít se strachem?“
Na druhém konci je ticho. „Myslíš Alessia?“
Pro tentokrát je ticho Adam. „Ano. Bojím se, že se změní ve svého bratra. Nechci zažít to podruhé.“ Netuší, proč zrovna si vybral jeho, ale nejspíš pro jeho zjizvenou tvář.
„Tohle ti nezaručí nikdo. Musíš se s tím vypořádat. I já se stále bojím, každý se bojí, protože není nic jistého, ale víš co, být sám a bát se, je horší než být s někým a bát se. Možná to nedává smysl, ale já to tak cítím.“
„Nechci to.“
„Pak věř.“
„Věřit, že se nezmění?“
„Řeknu ti jedno. Lidi se nemění, pokud sami nechtějí.“
„Myslíš?“
„Jo. Můžeš ho ovlivňovat, jak chceš, můžeš ho vydírat, ale nakonec jeho povaha vyhraje. Alessio je fajn. Pochybuji, že se změní, ale upřímně nikdo ti nikdy nezaručí, že tě neopustí.“
„To je pravda. On je jiný, ale ovládnout ten děs, že na mě vybafne minulost, je šílená.“
„Nebuď jako pštros.“
„Vtipné, Casimire. Uvidíme.“
Casimir se otočí k Sinjinovi, který něco dělá na fotoaparátu. Kolikrát ho prosil, aby byl opatrnější? Pokud on sám to nebude tak cítit, vždy poleze do nějakého kanálu. „Strach nás ovládá, Adame. Nenech ho vyhrát.“
„Snadno se to řekne.“
„Všechno se snadno řekne, ale hůř se provede. Jako miluji.“
Adam se nadechne, přestane bloudit po pokoji.
„Můžeš to snadno říct, ale jenom činy dokážou, zda tě opravdu miluje nebo ne.“
„Casimire, díky.“
„Není za, co a zavolej.“ Ukonči hovor. Adam se dívá. Měl by vytvořit masku strachu. Jakou asi by měla barvy? Žlutá, fialová, červená… duhová? Ovládá mě strach. Casimir má pravdu. Ale ovládnout ho je něco jiného. Všechno se snadno řekne, ale hůř udělá.
„Miluji tě.“ To mu řekl přímo od očí. Stáli pod lampou a on to řekl tak jistě. Dostal strach. Z něj, ze sebe, z bratra. Měl i strach tam jet. Bál se stínů, ale byly skutečné nebo si je vytvořil. Jako když si naložíš masku. Dáš si veselou, ale jsi smutný. Nebo naopak, když jsi veselý, maska může být smutná. Kolik vlastně kolem sebe má stínů? Bál se tam jet a nakonec vlastně bylo to zbytečné. Pamatovali si ho v sousedství. Juliano se jim chlubil. Stíny pomalu zmizely, ale spousta jich zůstala. Teď jenom, jak je zvládnout. Odvaha je zatraceně těžká věc, usoudí.
„Je hotová,“ pronese do ticha místnosti. Dneska si ani nepustil rádio, ani hudbu, nic. Zlatá síť spletená v masce. Udělal dobře, že odešel. Co by se stalo, kdyby ho tehdy zastavil? Povzdechne si. Teď už je těžké něco dělat. Odloží masku, sundá si brýle a protře si oči. Je unavený a tyhle myšlenky mu škodí.
Alessio se dívá na masku Fénixe, když dovnitř vstoupí Santini. Nese mu vychlazenou vodu. Strčí mu ji do ruky a postaví se vedle něho.
„Čarovná, co?“
„Jo je. Co tu děláš?“
„Já? Zítra odlétám do Prahy.“
Alessio si ho udiveně prohlédne. „Co tam? Nějaká módní přehlídka?“
„Kdepak. Jen tam mám rande. Nevíš to? Dneska už není módní mít rande doma, ale v nějakém světovém městě.“
Ten se na něj překvapeně podívá, ale potom mu svitne. „Barbara?“
„Barbora!“ zvedne prst. „Tam se to píše jinak. Ale jo.“
„No tedy.“
„Jedeš se mnou! Letenku jsem vzal i tobě. Potřebuješ od ní vypadnout. Jsi tu až příliš často. Nakonec si ji vezmeš do postele,“ řekne nemilosrdně.
„Odmítl mě,“ řekne smutně, jako by to přeslechl. Posadí se do židle v lehkých plátěných kalhotách a námořnickém tričku. „Řekl jsem mu, že ho miluji, ale vidí ve mně mého bratra. Čert ho vem!“
„Jako Virgilia? Toho si už vzal? Adama? To snad ne.“
„Virgilia. Plete se mi celý život do života. Měl jsem ho rád, ale jako jeho dvojče jsem se moc necítil.“
„To je pravda.“ Posadí se do druhého křesla. „Byli jste jako den a noc. Rozdílnější lidi jsem opravu málokdy viděl. Jasně, měli jste pár společných věcí, ale tím to končilo. Je mi to líto, ale na druhé straně ho docela chápu.“
„Chápeš?“
„No jo, co kdybys ho opustil? Možná si myslí, že je nějaká trofej. Jeden bratr ho pohodil,“ nevšímá si zuřivého Alessiova výrazu, „no a druhý by to mohl udělat taky. Strach bych taky měl. Miluji je snadno říct. Horší je to uvést ve skutečnost.“
„Co mohu víc udělat?“
„Tak tohle netuším, ale letíš se mnou. Praha je krásné město.“
„Mám se za ním připlazit?“
Santini se usměje. „Vsadím se, že na to celých deset let čekal.“ Vstane a odchází. „Zítra ve tři na letišti, mio amico.“ Mávne rukou a odchází.
„Plazit se?“ zadívá se na masku. Touží po něm, ale mít ho, aby si stále myslel, že spí s bratrem? Co když prostě stále miluje Virgilia? Bylo by to možné? Nic není nemožné a nikam nepojede. Zůstane tady s maskou. Ne, musí dokázat, že není Virgilio. Až ho přesvědčí, tak bude vše vyřešeno.
„Nikam nejedu! Pojedu, až já budu chtít!“ zařve na zavřené dveře, čímž se mu nějak uleví. Vyjde ven. „Antonio!“
„Ano, pane hrabě?“ odněkud se vynoří jako duch sluha.
„Zabal mi kufr tak na dva dny.“
„Kam pojedete, smím se optat.“
Alessio se zarazí. „Do Prahy.“
„Ano, pane hrabě.“ Antonio se dívá za hrabětem. Má dobrou náladu, což je nevídané, protože od karnevalu je neustále nabručený. Snad mu návštěva Prahy spraví náladu.
Druhý den sedí naštvaně vedle Santiniho, který listuje v novinách. „Nebuď jak nevěsta o svatební noci,“ popíchne ho.
„Nejsem jako nevěsta. Co zas máš? Nejen, že jsi mě vytáhnul do Prahy, ale ještě do mě ryješ. Nechápu, proč s tebou jedu.“
„Nebuď naštvaný. Určitě bude tak překvapený, že ti skočí kolem krku.“
„Jedu za památkami, ne za ním. Jsi vedle.“
„Jojo,“ to povídej své matince, ne mě. Je průhledný jako igelitka. Pro jistotu řekl Antoniovi, aby mu dal věci na týden. Osobně se těší na Barboru. Je zvědavý na její dílnu, na psy, ale hlavně na ní. Musí přiznat, že ho uchvátila. Od odjezdu si s ní často volá. Vzpomíná, jak vykoktala první italskou větu a pak přiznala, že si dělá kurz na netu. Smáli se tehdy. Má rád smích.
„Je tu hnusně.“
„Není to středozemí,“ řekne klidně, když vytahuje mobil. Začne volat. „Děkuji moc.“
„Bude nás čekat. No tak usměj se nebo tě nepozná. Vypadám dobře?“ otočí se dokola.
„Jako elegán. Jo, vypadáš dobře. Promiň, ale nevím, co tu dělám.“
„Co by? Já si zajdu někam s Barborou a ty zajedeš pozdravit Adama. Už vím, objednáš si u něj masku. Je přece známým mistrem. Musí ti udělat odlitek, ne?“
„Jako vážně?“
„No jistě. Takhle ho můžeš vidět a okouzlit svým charismem.“
„Charisma měl můj bratr, ne já.“ Vyzvedne kufr, který se mu zdá nějak velký a těžký, ale nechá to být. Vyjdou ven a je v šoku, když vidí, jak Santini chytí do náruče postavu a vášnivě ji líbá. Na poslední chvílí zachytí kufr, než mu upadne. Odkašle si.
„Tenhle morous je Alessio. Promiň, že jsem ho vzal, ale potřeboval zchladit horkou hlavu ze sluníčka.“
„V pohodě. Vítejte v Praze. Prý si chcete půjčit auto.“
Alessio o tom slyší poprvé, ale než se naděje má v ruce klíčky od vozu a jde za nějakým chlápkem. Otočí se za Santinim, ale ten odněkud vytáhl dárek a dává ji do ruky. V tuhle chvílí ho rušit nechce.
„Tomu se říká strýček!“ Zajímalo by mě, proč ho sem vzal.
„Zde je vaše auto a jak jste požadoval i navigace.“
„Děkuji.“ Tak a co teď? Neměl by se ubytovat? Podívá se na hodinky. Jedenáct. Zaťuká na volant. Vybaví si masku, fénixe, barvy a nakonec polibek, ke kterému ho vyprovokoval a nakonec, jak spolu vedle leželi, mlčeli. Natáhne se pro GPS, zadá do něj adresu a rozjede se.
Tak tady bydlí, pomyslí si, když uvidí velký dům, zahradu a stodolu nebo spíš možná je to dílna. Vystoupí a zírá na to. Co má teď udělat? Jít tam? Nejít? Jet nazpět do Prahy? Nebo možná rovnou do Itálie. Opře si ruce o auto, o ruce hlavu a bezmyšlenkovitě zírá na dům.
V tu chvílí otevře dveře Adam, aby pustil na zahradu Maxe. Uvnitř domu začal najednou jančit, tak si myslel, že chce ven, ale nakonec si to zamířil za závěs. To znamená jedno, někdo cizí je poblíž. Podívá se k brance. Auto a potom strne. Zatřese hlavou, protože oči. Určitě špatně vidí. Co by tady dělal Alessio? Ten je přece dva tisíce kilometrů daleko.
Udělá krok, ale každým dalším jeho jistota sílí.
„Ahoj, potřebuji masku na léto,“ ozve se Alessio. Pravda uprostřed mu přeskočí hlas, ale zbytek pronese pevně. Pohubnul a zdá se mu unavený. Taky mu přibyla vráska nebo se mu to zdá? Měl by si trochu odpočinout.
„Jistě.“ Takže maska, ne já. A co jsi čekal potom, co jsi mu řekl v Benátkách? Že přijde na bílém oři a odveze si tě? „Sklapni,“ zabručí znechuceně, ale zklamaně.
„Cože?“
„Nic, pojď dál.“ Když se chová tak nenuceně, tak já taky. Vede ho do svého království. Tady se cítí jistě a bezpečně. Alessio vejde dovnitř.
„To je úžasné!“ zvolá. Rozhlíží se po království, kterému vládne jeho miláček.
„Děkuji. Posaď se. Udělám ti odlitek. Juliano by mi nejspíš jednu přidal, že nedělám vyřezávané hlavy, ale popravdě člověk stárne a obličej se mění. Já vím, že zas tolik ne, ale když ztloustne, tak pak je to dost.“ Hlavně nenuceně, Adame, připomíná si. Je to jenom další zákazník.
„To je pravda.“ Nemůže se na něj vynadívat. Udiví ho, když si vezme brýle a začne něco míchat. Udělá krok a obejme ho. Vdechne jeho vůní. Tohle mu chybělo, tohle chci mít po celý zbytek života.
Adam upustí lžící, vymaní se mu z náruče. „Co to děláš?“
Alessio si vzpomene na Santiniho slova, když mu říkal, že by se měl připlazit. Udělá to. Klesne před ním na zem a položí si jeho nohu na krk. „Jsem tvým otrokem, klidně si se mnou dělej, co chceš, ale prosím zůstaň se mnou. Nejsem Virgilio.“ Potom zvedne hlavu. „Musí nám zkazit i zbytek života?“
Adam nevidoucíma očima se dívá na zátylek, na pozvednutou hlavu. Takhle si představoval, že se k němu připlazí a zničehonic se cítí blbě. Rychle sundá nohu.
„Vstaň.“ Posadí se do své pracovní židličky, odloží brýle. „Tak bude to!“ zařve. „Promiň mi to.“ je toho nějak moc. Alessio, nenaplněná touha, stress s objednávek a nakonec jeho plazení. Chtěl to, snil o tom, ale teď to vypadá tak dětinské.
„Miluji tě. Budu ti to volat každý večer.“ Vstane a zadívá se na něj. „Slibuji ti to a dodržím to.“
Strach svíjí se v jeho útrobách jako kdysi dávno. Tehdy věřil ve Virgilia celou svou duši. Dal mu všechno a potom bylo prázdno. Co když ho zradí?
Alessio čte v jeho obličeji jako v knize. „Nikdy tě nezradím, prosím uvěř mi. Miluji tě. Můžeš se mnou dělat, co chceš. Udělám, co budeš chtít, jenom se mnou buď.“ Ví, že se ponižuje, ale netuší, co má jiného dělat. Možná dělá blbost, ale nedovede si představit, že by z jeho života zmizel a s ním i kouzlo masky. Možná je blázen, ale chce všechno.
Zničehonic Adam uslyší šustot, otočí hlavu a zírá do psího obličeje, který ihned zmizí. Jsem jako Max nebo jako pštros. Casimir měl pravdu. Má strach, ale má se celý život pod ním svíjet a bát se?
„Nevím, jak tě přesvědčit.“
„Souhlasím.“
„Cože?“ zvedne hlavu.
„Zkusíme to spolu.“ Tak jednoduché rozhodnutí a tak mě vyčerpá, pomyslí si.
Alessio nakloní hlavu. „Ale já nechci, aby sis myslel, že jsem bratr. Vlastně, jestli chceš, budu jim. Budu čímkoliv, když budeš mi stát po boku.“
„Nechci, abys jim byl. V žádném případě.“ Co když mě zradí? Co udělám?
„Přesvědčím tě, že tě miluji, protože já tě miluju.“ Obejme ho. „Kašlu na jídlo, na vzduch, jen když budu s tebou.“
„Přestaň už s tím.“
„Dobře.“ Neví, jak dál. Souhlasil, ale přesto zůstává divný pocit hořkosti.
„Vím, že nejsi jako tvůj bratr, Alessio. Uvědomil jsem si to dávno.“ Alessio nemůže uvěřit, že mu řekl jeho jménem a ještě k tomu takhle krásně. „Jen jsem se bál, nic víc. Rád s tebou zůstanu. Promiň, jsem nějak unavený.“
„Já, opravdu?“
„Ano.“ Zní mu to divně. Tak vznešeně. Naprosto se to k němu nehodí.
„Odstěhujeme se ke mně, ano. Nebude ti to vadit? Stále si myslím, že bys měl žít v Benátkách. Odstěhujeme se tam oba dva. Stalo se něco?“ pohladí Adam po tváři. Ten se zmateně rozhlédne kolem sebe. Ztratit to, co tu vybudoval? Zná tu každé místečko, každou rýhu na stole a ví o každé kapce kyseliny, která se do něj vpila. „Co je ti? Řekni mi to. Chtěl bych ti číst myšlenky, ale to nikdo neumí.“
„Já tohle…“
„Chápu. Nevadí. Lodě mohu řídit odkudkoliv. Milují tě, a když chceš zůstat tady, zůstaneme tady.“ Adam se mu zadívá do očí. Jsou klidné a spokojené. „Spolu všechno vyřešíme, uvidíš. Stačí mi říct a já ti všechno splním. Pokud samozřejmě chceš, ale když ne, najdu poblíž nějaký domek nebo byt. Ty si určíš, co budeš chtít.“
„To zase ne, ale mohu se odstěhovat.“
„V žádném případě! Tohle je tvůj domov, ne? A pak já se nacestoval tolik, že mohu být doma kdekoliv. Jestli mi nevěříš, optej se Santiniho. Přijel za Barborou,“ pečlivě vysloví její jméno. „Chci poznat okolí a tvého druhého bratra. Vidět tě jak vyrábíš masku, jak vstáváš nebo naopak jdeš spát. Nebudu ti překážet.“
Adam si uvědomuje, že je opravdu jiný než Alessio. Ten se zajímal jen o jedno: O sebe.
„Miluji tě,“ řekne a pohladí Adama po tváři.
Adam nemá odvahu mu to říct, ale ví, že mu to brzy řekne. Teď prostě nemůže. Místo slov ho obejme. „Zůstaneš tu? U mě?“ Potřebuje mít ho u sebe, potřebuje si to i rozmyslet, ale hlavně chce si s ním povídat.
Alessio ho pevně sevře. „Jistěže tu s tebou zůstanu, ale pod podmínkou, že budeš hned vedle v pokoji,“ řekne škádlivě. Adam vdechne jeho vůní, prsty se dotýkají pevné pokožky. Tohle není duch, ale člověk a on po něm touží. Když přijel, ani si nikoho nehledal, protože stále ho pronásledovaly jeho oči, úsměv. Prostě nemohl. Neví, jak říct, že s ním chce spát. Stydí se.
„Nebo ještě lépe bude, když budu vedle tebe. Slíbil jsem ti, že budu stát při tobě, ale pokud nechceš, tak odjedu do Prahy.“ Ví, že možná dělá hloupost, ale chce mu dát na výběr. Nesmí mít pocit…
„Zůstaň.“
„Dobře.“ Pohladí ho po tváři. Santini měl pravdu. Za sny se vyplatí bojovat. Nesměle se přiblíží k lákavým rtům, ale když se jich dotkne, vybuchne v něm dlouho potlačovaná touha. Zběsilé ho líbá, aniž by se o cokoliv staral, když najednou židle spadne a oni dva na sebe. Objímají se a najednou vykřikne, když mu na záda dopadne psí tělo.
„Maxi, fuj! Běž pryč! Nevím, co to do něj vjelo.“ Najednou mu přijde úplně přirozené říct. „Miluji tě.“
Konec
