Dvanáct přání
Prázdnou plastovou skleničku svírá pevná ruka, jakoby ji chtěla rozmáčknout. Dívá se na stůl potažený obyčejným papírovým ubrusem. V hlavě má myšlenku: Proč tu je? Ale sám dobře to ví. Nechtěl být na Silvestra sám doma pouze s tetičkou. Už předem ví, jak by to probíhalo. Večeře, potom sledování televize, o půlnoci by se snědlo hroznové víno a šlo by se spát. Jednoduše jedná velká nuda. Proto přijal nabídku svého kamaráda z dětství a šli ke známým. Když vešel, pochopil, že udělal chybu. Nikoho neznal, všude jsou děti, které křičí, ženy které kouří a chlapi, co se baví o politice a fotbalu. Všechno nesnáší, ale je to pořád lepší než sedět s tetičkou u televize.
„Chceš červené nebo bílé?“ optá se hostitelka s láhví v ruce.
Blanka se jmenuje, připomene si. „Dám si bílé.“ Stáhne ruku z plastové skleničky. V nejhorším případě se může opít. Domů to bude mít blízko.
„Sněží!“ vykřikne některé z dětí. Všichni se po sobě udiveně podívají a vyhrnou se ven. Skutečně. Teplota klesla natolik, že dolů na zem padá jemný bílý poprašek. Nastaví tvář. I z dalších domů vykukují tváře. Děcka nadšeně chytají vločky. Ječí tak, že se diví, že je někdo neokřikne.
„Na první sníh!“ zařve Pedro. Nastaví skleničku s ledem a alkoholem.
„Viva! Salud!“ Smích.
„Je mi zima,“ prohodí vysoká blondýna, která si k sobě přitahuje tenký svetřík. „Jdu dovnitř.“
Carlos nastaví tvář vločkám, které se ihned rozpijí na jeho tváři. Tmavohnědé oči mhouří jako kočka. Vůbec si nevšimne, že i děti se stáhly dovnitř domu, kde je teplo. Upije a vzpomene si, proč tu vlastně je. Nechápal to tehdy, nechápe to ani teď.
„Konec? Jak to myslíš?“
Proč si jenom musí ten rozhovor vybavovat tak přesně? Rád by na to zapomněl, ale on je jako naschvál uvnitř něj. Každé slovíčko, každý pohyb, každé mrknutí, které jeho přítel udělal. Nejhorší je, že dodnes nechápe, proč to udělal. V té celé šarádě chybí jedno; vysvětlení.
Podrážděný pohyb ramene vysokého opáleného muže. „Jak říkám. Je konec. Stěhuji se.“ Odhodí bílou sportovní tašku ke kufru, který neslušně činí uprostřed obývacího pokoje.
„Proč?“ Stojí jako socha, protože vůbec tomu nerozumí. Ještě večera byli na večeři. Smáli se vystoupení jednoho komika, popíjeli víno a dnes… „Stalo se něco?“ Snaží se myslet, vydedukovat, zjistit, ale v hlavě má vymeteno. Proti Albertovi prostě hněv nebo pláč nepomáhá. Zrovna tak ani křik, nic. Zakládá si na tom, že vše řeší s klidem, ale on si nepřipadá klidný. „Ještě…“
„To bylo včera.“
Nepoznává ho. Vždy chladný, klidný, možná trochu vypočítavý Alberto a najednou prostě je plný emoci a nic mu nechce říct.
„Kruci! Zasloužím si snad vysvětlení,“ zařve, protože ho přemohl vztek nad svou nemohoucností.
„Jaké?“
Takový byl nebo předstíral to? Nerozumí mu.
„Pro zbytek věci si pošlu. Sbohem.“
Chytí ho za paži. „Proč?“
Alberto se mu vykroutí. „Už na mě nesahej. Je to tvoje vina!“
„Cože?!“
Jeho vina. Převracel to po všech čertech. Snažil se zjistit, kde udělal chybu. Pátral po přátelích. Ptal se, ale nic se nedozvěděl. Až do minulého týdne. Hezký chlapec, který se s ním držel za ruku zářil jako sluníčko. Přesně jako on, když ho potkal. Alberto se tvářil jako král. On se cítil jako odpadkový koš. Takže to je jeho vina? Tři měsíce trápení. Proč neřekl pravdu? Šel k němu a jednu mu ubalil. V tu chvílí se mu ulevilo. Dostal zákaz se k milému Albertovi přiblížit na půl kilometrů. Soudce byl velmi chápavý. On by se ho po tomhle nedotkl ani tyčí.
Po tomto soudním verdiktu, se rozhodl udělat radikální řez. Odjel k tetičce na nudné městečko, kde chcípl pes. Strávit svátky, zapomenout na toho lháře. Aspoň jedno z toho. Proto tu taky je. Proto tu teď je venku a přemýšlí o tom, co se stalo.
Stále sněží. Sníh je tu vzácný. Jen, aby nebyla kalamita. Občas se to stává, i když jsou ve Španělsku. Vejde nazpět do útulného tepla.
„Hej! Sněží!“ ozve se v sousedním domě, než je na návštěvě Carlos.
„Co blbneš!“ odpoví Emiliovi Roberta. Nalije si další skleničku. Je mrzutá a všichni se do ní odtáhli, jako by byla nemocná. „Jaký sníh? Tady v Madridu?“
„Nejsem v Madridu.“
„No jo, to je fuk.“
„Ono vážně sněží!“ vykřikne Lola, která vyhlédla ven. V ruce cigaretu a udiveně se kolem sebe rozhlíží. „Tak tohle chce oslavit.“
„Jasně.“
„Zajímalo by mě, jak zjistíme přesný čas,“ poznamená stále mrzutá Roberta.
Emilio k ní stočí zrak. Jeho sestřenice je obvykle normální osobou, ale když ji něco přelítne přes nos, potom dovede otrávit i mouchu. Vsadí se, že je to proto, že její nový přítel se pozapomněl u Carly. Pravdou je, že Roberta se nemůže se štíhlou kráskou typu Barbii, měřit. Měla by naopak být veselá, ale to ona neumí. Jen když je klidná…
„Tak Pojď se taky podívat,“ táhne ji ven.
„Cože?“
„Na sníh. Fakt tam sněží.“
„Chovám se děsně, co?“ poznamená Roberta.
„Jo, ale i tak tě mám rád.“ Vezme skleničku s červeným vínem a vtiskne ji do ruky. Jestli se trochu napije, možná ji to přejde.
„Juhu!“ Emilio zatančí pár krok a zatleská do rytmu salsy. Ostatní utvoří kroužek a podupávají, tleskají, zatímco on tančí s rozzářenýma očima. V duchu, ale si říká, kdy skončí. Závidí Robertě, že se neumí přetvařovat. On by nejraději řval, ale co může dělat: Nic. Jen se pokusit bavit, jako zastará. Jen jedny pozorné oči si ho všímají.
Přestávají tleskat a on se teatrálně ukloní.
„Jdeme dovnitř,“ rozhodne Esteban.
„OK. Stejně je mi už zima.“
„Lháři, podvodníku, šašku,“ najednou se ozve tiše u něho.
Emilio ztuhne. „Proč to říkáš?“ vyjede na Robertu.
„Kolik je to let?“ pokračuje, jako by neviděla jeho naštvaný obličej.
„Tři roky. Dnes jsou to tři roky,“ hlesne.
Roberta si povzdechne. „Nejsi kněz. Najdi si někoho.“
„Najít někoho? Koho? Jak? Nemíchej se mi do života.“
„Jednoduše. Co zajít někam do baru, internet nebo prostě co já vím?“ řekne podrážděně. „Mám dost té tvé smutné fasády. Ty žiješ, on umřel a měl bys rád, že tě nevzal sebou. Jedna sklenička nic není, ale on měl v sobě kolik?“
„Mohl jsem něco udělat. Jenže…“
„A co? Jít si sednout do toho auta s ním? Neblázni.“ Dotkne se jeho ramene, ale on ucukne. „Promiň,“ řekne provinile. „Já se snažím, ale Silvestr… Neměl jsem sem chodit.“
„Jak chceš. Já jdu dovnitř. Měl bys taky. Je zima. Nesnáším to.“
Emilio se pousměje. „Chceš konečně něco udělat s Carlou?“
V černých očích zahoří. „Můj milý, on dobře ví, kde má jídlo.“ Pyšně s nosem nahoru vejde dovnitř. Zůstane sám, jen asi po pěti minutách se objeví ve dveřích ruka se zlatým náramkem a pivem. Vezme ji. Za chvilku, až se dost vynadívá na sněhové vločky, vleze dovnitř. Skoro zalapá po dechu, jak si uvědomí rozdíl. Teplo – chlad.
Řeči, které kolem něj plynou, ignoruje a snaží se bavit, ale cítí, že je unavený tím vším. Začít znovu. Moc by chtěl, ale minulost se za ním táhne jako smrad. Roberta ožila, za což jsou ji všichni vděční. Měl by se bavit, nevzpomínat, ale pořád si říká, zda mohl něco udělat. Všichni říkají, že za to nemůže, ale on si říká, že kdyby neřekl ta slova, mohl žít.
Těsně před přípitkem.
Jedna, dvě… dvanáct. Polibek. Jako očarovaně pozoruje, že rty jeho přítele, nejsou u něj, ale dávají někomu jinému pusu. Vždy šel k němu jako první. První novoroční pusa byla jeho. Co teď?
„Polibek.“
„Běž si někam jinam,“ vyjede vztekle.
Údiv, nepochopení, podezřívavost. „Cože?“
„Když jako první líbáš, kde koho a ne mě, tak si můžeš jít někam jinam.“
Dodnes nechápe, proč to udělal. Nejspíš zklamání, že nebyl první.
„Promiň, ale byla to moje sestra. To ti tolik vadí, že jsi nebyl první?“
„Jo.“
„No tak, kluci, nechte toho. Dejte si polibek a usmiřte se,“ pronese jeho sestra.
„Sorry, ale nemám zájem.“
Otočil se a šel. Možná to začalo před delší dobou, možná ne, netuší. Jedno se to ale stalo. Nasedl opilý do vozu a vyboural se. Smrt nastala ihned. Dodnes si vyčítá, že to řekl kvůli takové blbosti. Mohl tam mezi nimi být, protože on tehdy nepil. Ale každý rok a bylo to krásných pět let, vždy na Silvestra byl prvním, koho políbil. Vždy na něj pamatoval, až teď. Nebyl prvním, zapomněl na něj. Cítí…
„Přestaň vzpomínat nebo se rozzuřím. Nabídni si.“ Před pusou mu plave toust s paštikou. Olízne si rty. Vypadá to lákavě.
„Ham! Výborná.“
„Tak si vezmi jamon, sýr, olivy…“
„Chceš ze mě mít tlouštíka?“ řekne s úsměvem Robertě. Tehdy stála při něm. Podporovala ho, léčila ho a pomalu ho dostala mezi lidi.
„Ne, ale jídlo pomáhá. Mám to osvědčené.“
Emilio přikývne. V nestřežené chvilce sebere plnou skleničku a vyjde ven. Noční obloha září a všude kolem je jemný sněhový poprašek. Jde k autu, rukou setře sníh, až se vytvoří kupička. Od úst mu jde pára. Chvilku bezmyšlenkovitě se dívá na tu bílou hromádku. Odloží skleničku na kapotu a rukama uplácá malou sněhovou kouli. Hladí ji a potom bezmyšlenkovitě ji mrští do tmy.
Zařvání „Au!“ ho vyděsí.
„Který idiot?“ ozve se ze tmy.
Emilio se provinile ozve. „Omlouvám se, netušil jsem, že tam někdo stojí.“ Už vidí šedou postavu, která se přibližuje. Džíny, sako, bílá košile. Už je vidět obličej s tmavými vlasy. „Nechtěl jsem.“
„V pohodě, nic se nestalo, akorát málem jsem dostal infarkt, když na mě ta koule přistála.“
Carlos si prohlíží dotyčného. Oblek, nějaká barevná košile, pískové neposlušné vlasy. Na kapotě je plastová sklenička. On tu svou má v ruce, stále ještě plnou. „Piješ sám?“
„Jo. Nepřipojíš se?“ Nikdo tu není. Vezme do ruky skleničku. „Emilio.“
„Carlos.“ Zasměje se. „Tedy byl to šok. Stojím, přemýšlím a najednou bum!“
„Nestalo se ti určitě nic?“
„Ne. Jak tě to napadlo?“
Emilio si povzdechne. „Nijak. Shrnul jsem sníh a díval se na něj a přemýšlel co s ním. Tak jsem uplácal kouli a hodil. Netušil jsem, že v tom stínu někdo bude stát. Slavíš?“
„Jako půlka světa,“ prohodí suše. „Jsem tu s kamarádem. Mám pocit, že zrovna rozebírá, kdo by měl vyhrát NBA.“
Emilio se zasměje. „Z toho usuzují, že tě sport nebaví. Mě ano. Mám rád fotbal.“
„Komu fandíš? Já rozhodně Barceloně!“
„Madrid real je nejlepší klub!“ Oba se na sebe podívají.
„Zatraceně, to tedy fandíme jiným klubům,“ prohodí Carlos suše.
Emilio pokrčí rameny. „Zas to tak horké není, ale když mám někomu fandit, tak Madrid. Bydlím v něm, tak nechci přijít do hospody s barcelonskou vlajkou. Ehm jak dlouho bych v něm vydržel?“
„Tři minuty?“
„Pět sekund!“ Oba natáhnou ruce se skleničkami a přiťuknou si. „Mě tu doprovází moje sestřenka Roberta. Má tu přítele, který uznává jiné křivky, ale jak mi říká: „Ví, kde má jídlo.“
„To je důležité. Bral bych to taky.“
Emilio ho překvapeně sjede. „Jsi bezdomovec?“
„Dalo by se říct. Momentálně jsem u tetičky a odpočívám. Snažím se odpočívat,“ řekne s úsměvem.
„Hodně práce? V této době je to zázrak.“
Carlos zavrtí hlavou. „Nemáš žádnou?“
Emilio zauvažuje, kolikrát to už slyšel. „Ne, jde to, ale není to žádná sláva. Co vlastně děláš?“
„Zubaře.“
„No fuj!“ vykřikne, až se Carlos rozesměje. „Pryč od tebe. Hele, mám tam něco?“ ozve se žertovně. Nechápe, kde se to v něm vzalo, ale cítí se s ním příjemně.
„Černá díra, velká jako vrata.“
„Fakt? No, nebyl jsem u zubaře tři roky…“
„Tím myslím tvoji pusu. V té tmě nic nevidím.“
Oba upiji, dívají se na hvězdy a nechávají plynout čas. Emilio se zachvěje.
„Zima?“
„Trochu. Zajdu dovnitř, aby si Roberta nemyslela, že jsem upláchl domu. Přepokládá se, že jí budu dělat doprovod domu, pokud ji její miláček nechá.“ Vezme prázdnou skleničku. Zaváhá, protože se mu nechce odejít, ale je fakt, že má snad po celém těle husí kůži.
„Taky na chvilku zajdu.“ Potom se rozhodne. „Co za pět minut tady? Do půlnoci je ještě hodinka.“
Emilio se usměje. „Fajn. Je mi zima, že mi zuby o sebe cvakají a chlupy stojí,“ zasměje se.
Carlos se vrátí do domů ke kamarádovi. Tak nějak tenhle silvestr díky Emiliovi vypadá, že nebude až tak katastrofální. Ten muž se mu líbí. Vyzařuje z něj pohoda. Ne, cítí se vedle něj dobře. Nějak nemá potřebu nic předstírat, prostě jako by ho znal léta. Zvláštní.
„Kde jsi byl?“ přitočí se k Emiliovi Roberta.
„Venku.“
„Cože, Vždyť je tam zima! Jsi blázen. Máš si vzít aspoň kabát.“
„No jo znáš mě.“ Přemýšlí, jak nenápadně zdrhnout, aniž by si toho všimla. Ejhle nebude muset, protože její miláček má zrovna upito a dovoluje si víc než je zdrávo. Samozřejmě vůči holce, která tam je s přítelem. Buď z toho bude rvačka nebo…
Ještě tu Carlos není, pomyslí si zklamaně. V jedné ruce má talíř s jídlem v druhé skleničku s láhví červeného vína. Postaví to na kapotu. Na sobě má kabát, ale i taky se choulí. Přijde nebo ne?
Carlos v zajetí svého kamaráda, upijí ze skleničky a přemýšlí, jak dotyčného odpálkovat. Jenže ten už má trochu upito a žvatlá o dětech, jak je drahá škola a jak má blbého šéfa. Nechce si ho proti sobě popudit, tak přikyvuje. Snad brzy si najde jinou oběť. Mrkne se na hodinky. Přetahuje to.
„Musím na záchod.“
„Jasně, běž. Taky bych… škyt…měl jít.“ Ne, se mnou, pomyslí si Carlos. Ztratí se nahoře, protože dole záchod není. Auto je venku a jedí v garáži, ale nikomu to nijak nevadí. Baví se dobře a i on, co se seznámil s Emiliem, je mu fajn. Tak nějak nepotřebuje nic dělat. Jen je rád, že ho poznal. Usměje se. Ze záchodu se vrací velmi opatrně. Po cestě sebere otevřenou napůl vypitou láhev a nějaké čipsy. Z věšáku sebere kabát a vyklouzne. Nikdo jeho odchod nepostřehne. Je tam? Srdce udělá buch a na tváři rozkvete úsměv, když ho vidí.
„Ahoj!“
„To jsem se lekl.“
„Opravdu?“ podívá se na láhev vína a na své ruce. „Co myslíš, bude tomu autu vadit, když na něj položím tohle?“
„Nemyslím a fakt jsem se lekl. Dobře jenom trošičku. Co budeš dělat v létě? Jedeš někam?“ zrozpačití, protože je zima.
„K moři, kam jinam. Opalovat se slunit, chytat bronz a pozorovat okolí.“ Vynechá plavčíky a mladíky. Možná by se lekl a utekl. Někteří si myslí bůhví co. No možná tak trochu mají pravdu.
„To není špatný nápad,“ připustí Emilo.
„Co vlastně děláš?“
„Já?“ rozpačitě se usměje. „Rozhodně ne to co ty. Vedu rodinnou firmu na kytky.“
„No jo, tak to už chápu, proč jsi říkal, že to nejde tak jako dřív.“
Emilio přikývne. „Jo, ale nejsem v mínusu a nepropouštíme lidi, ale nenabíráme. Tak nějak žijeme. Co tu vlastně děláš?“ optá se váhavě. „Spíš bych tě odhadoval, že budeš slavit v nějakém luxusním baru s přítelkyní.“
„Hm. No…“ Má se mu přiznat? Ne. Nechce, aby vzal roha, jako někteří jeho známí. „Momentálně přítelkyni nemám a nechtělo se mi zůstávat v Madridu, tak jsem si řekl, že no vyšlo to na toto místečko. Řekl jsem si: Navštívím tetičku Lauru.“
Emilio pokývá hlavou. „Mě se zase nechtělo slavit ve velké společnosti. Máš raději červené nebo bílé?“
Carlos je pozvedne. „Popravdě netuším, co jsem to sebral. Kamarád nějak přepil a snažil se mi vyprávět o plínkách, tak jsem utekl.“ Nabere si hrst čipsů a sní je.
„Nejsou škodlivé pro zuby?“
Carlos se zářivě usměje. „Vše je škodlivé, ale zemřít na zdravou výživu rozhodně nechci.“ Vypadá úžasně, když si ho tak prohlíží. Emilio pod jeho pohledem zrudne a gratuluje si, že je tma jako v pytli. Nechce, aby odešel jen proto, že zjistí, že se mu líbí muži. Chlapi se od nich mají tendenci odtahovat, ale nediví se jim. Bojí se, i když ve většině případů, stačí říct ne.
„Úspěšný manažer a zubař, kdo by to řekl.“
„Hm. Je mi tu fajn.“
„Mně taky a dokonce nesněží.“
„Ale zima je,“ namítne bezmyšlenkovitě. „Chodíš do kina?“ Mohli by spolu jít.
Carlos se zamyslí a upije. „Ani si nevzpomínám, kdy jsem tam byl.“
„Tak co kdybychom si zašli? Dávají Mission imposible 4. Mám rád Cruise a k tomu je to akční film.“
„Jo, to jsem chtěl vidět. Je to dobrý herec.“
Emilio přikývne. „Mám rád i další a herečky například Meryl Streep.“
„Jo není špatná, ale mně se líbí ta, co hrála v Čokoládě. Jak se jen jmenuje?“
„Juliette Binoch a Deep,“ vydoluje ze sebe po chvilce vzpomínání.
„Hodně se díváš, co?“
Jsem sám, tak jo. Co jiného mám dělat? V práci se sotva s někým seznámím a s dřívějším přítelem se díval opravdu hodně. Měl rád filmy. Doma má velkou sbírku nosičů. „Jo. Po večerech, když přijdu domu, tak jsem zralý do postele. Nejlépe je pustit si nějaký film a usnout u toho.“
„Někdy taky mám ten pocit,“ řekne Carlos. „Bydlíš sám?“
„Jo. Před šesti lety jsem se odstěhoval. Mám rád rodiče i sestru, ale někdy mi jdou na nervy a pak mohu je kdykoliv vidět,“ pokrčí rameny Emilio.
„Já mám bratra. Je ortopedista. Nemáme se nijak v lásce. Rodiče mám rád, ale hodně cestují. Jsou v důchodu, tak mají na to čas.“
„Taky bych to bral,“ zasní se. Zvrátí hlavu a dívá se na hvězdy. Carlos ho pozoruje. Uvědomuje si, že je jím stále víc a víc okouzlen. Jeho křivkou krku, rtů, i to jak mhouří oči. Chtěl by natáhnout ruku a dotknout se jich. Místo toho ponoří ruku do sáčku s čipsami. Ticho přehluší jeho křoupání. Emilio se na něj s úsměvem podívá a nabídne si taky. Chvilku je slyšet jen chroupání.
„Nejraději je mám takhle,“ když si všimne, jak se na něj Carlos dívá.
„Jak?“
„No,“ zrozpačití. „Ehm,…“ potom se usměje. „Vezmu si hodně chipsů do pusy, rozemelu je na kaši a tu potom jím. Hnus co?“
„Ehm, no popravdě, zní to dost odpudivě,“ přitaká.
„Jo já vím, ale prostě to tak miluji,“ řekne nakažlivě Emilio. „Zbožňuji je. Víc než sladké. Kvůli zaměstnání a těmto dobrotám jsem musel začít chodit do posilovny.“ A taky kvůli svému bývalému příteli. Trval na tom, že vedle tlouštíka se nebude ukazovat. Co by pro něj tehdy neudělal! Začal cvičit. I když zemřel, stejně nepřestal. Bavilo ho a i viděl obdivné pohledy některých kluků, ale popravdě do občasného sexu se mu nechce a trvalý vztah se mu nechce hledat. Je rád sám, kdy není omezovaný.
„Jo, každý má slabůstky. Já rád piju mléko přímo z krabice.“
„No brr. Mléko!“
„Má vápno,“ brání se Carlos. Potom se rozesměje. „Kruci, proč to tu vykládám?“
„Co já vím?“ řekne rozpustile. „Možná proto, že to nikomu neřeknu?“
„A řekl bys?“
Emilio si to chvilku převrací v hlavě. „Jo řekl!“
„Ty škodolibče!“ bouchne ho. Vůbec si neuvědomují, že se chovají jako by se dávno znali nebo byli kamarádi.
„Nejsem. To ty. Hele, kolik bude… No ježíš! Roberta mě zabije.“
„Mě Pablo. No to je v háji. Ahoj!“
„Ahoj!“ ani jednoho nenapadne, že by sem potom nepřišli. Spěchají dovnitř, aby snědli víno a přiťukli si na oslavu Nového roku.
„Kdes byl?“ napadne ho hned Roberta. Strhne z něj kabát a popostrčí ho dopředu. Strčí mu na hlavu lesklou čepici, na oči natáhne nakřivo masku a pověsí kolem krku plastový věnec. Děcka si s tím hrajou jako o život. Všude lítají barevné papírky a dlouhé fábory. Pískot ohlušuje uši.
„Co se děje?“ nerozumí, proč se tu tak vášnivě diskutuje.
„Máš mobil?“
„Ne.“
„Blbče!“
„Hele, vyprošuji si to.“
„Nemáme nic, kde bychom mohli sledovat Madrid. Bez toho prostě to nejde.“
Emilio zasténá. „Já to tušil, že jsem neměl sem přijíždět.“
„Roberta se ušklíbne. „Jednou za čas můžeš navštívit svou rodinu.“
„No jo…“
„Náměstí!“ vykřikne někdo.
„Co s náměstím? Ony jsou tam hodiny?“ optá se někdo zmateně.
„Ty idiote, samozřejmě, že ne, ale je tam kostel.“
„Co s kostelem?“ optá se tiše Roberty Emilio, který taky nechápe.
Ta zvedne oči vzhůru. „Je tam zvon a zvoní pravidelně.“
„No jo! Jdeme tam!“ Vyřítí se ven. Podupávají, ale jinak jsou rozjaření. Emilio zatouží, aby tu s ním byl Carlos. Vyjdou na náměstí, které je jen tři domy odtud. Stanou na náměstí. Na druhé straně stojí další rozjařený napjatý hlouček a opodál nějací lidé něco kutí na silnici.
„Ahoj, Fernando!“
„Čau, Pako. Stejně jako loni?“
„Jasně!“ odpoví Robertě.
Připraví si víno. Dvanáct úder zvonů, dvanáct hroznových kuliček, dvanáct přání. Nikdy se mu to nepovedlo, protože nedokázal vymyslet dvanáct přání. Připraví se.
„Bim…“ Peníze, „Bam…“ práce, „Bim…“ zdraví. Letos se připravil dobře. Celý čas co seděl a dumal, jedl pil a občas prohodil slovo. Celou dobu přemýšlel nad přáním. „Bam…“ ať vyhraju loterii, „Bim…“ štěstí, „Bam…“ co to mělo být? Peníze… Zbytečné. „Bim, bam, bim,bam…“ Dvanáctá kulička. Carlos… Objetí Pusa… další na tvář, objetí…
„Šťastný a veselý…“
„Taky…“
„Šťastný a veselý…“ netuší, koho objímá, koho líbá, ale euforie z Nového roku prostupuje celé jeho tělo.
„Šťastný a veselý Nový Rok.“
„Igualmente…“ odpoví a políbí na tvář, když si uvědomí, že je to Carlos. První polibek na tvář, potom najednou netuší, jak se netrefí a skončí na rtech. Překvapení, pohled, úsměv.
„Šťastný a veselý!“ zařve někdo za Emiliem. Ucítí objetí sestřenice. Ohledne se, ale nikdo za ním nestojí. Byl to sen? Přelud? Všichni výskají a najednou… Bum a syčivý zvuk. Obloha se rozzáří jasnými barvami. Stejně jako v dětství hledí na barevný rej rozzářenýma očima.
„Krása, co?“ ozve se za ním známý hlas. Takže to nebyla vidina. Opravdu tady byl, opravdu ho políbil.
„Ano, Carlosi,“ řekne spokojeně. Netuší, kde se tu vzal, ale stojí se skleničkou, která se mu v ruce objevila. Usoudí, že zřejmě to byla práce Roberty, která nikdy nezapomíná. Z druhé strany další ohňostroj. Přiťuknou si a napijí se.
„Kdo je to?“ ozve se vedle něj. Carlos zmizel v davu a on se dívá na Robertinu ustaranou tvář.
„Jeden známý, Carlos. Je ti taky na návštěvě.“
„Ahoj. Šťastný a veselý Nový Rok,“ popřeje mu Roberta a políbí ho na obě tváře. Ten jí to vrátí. „Jdeme dovnitř. Jdeš?“
„Jasně.“ Neznatelně se domluví s Carlosem. Jde za ostatními, ale přemýšlí, jak se vypařit. Zjistí, že to jde docela snadno, protože menší děti už pomalu jdou spát a ostatní jdou od domů k domu.
„Nechceš jít taky?“ optá se váhavě Roberta.
„Ne, díky. Zůstanu tu. Jsem nějak unavený.“
„Ty? Nesnědl jsi něco špatného? Nepil jsi moc?“
„Ne, jdi opravdu,“ přesvědčuje ji. Ta nakonec jde. Rychle si vezme na sebe kabát a vyjde ven. Spěchá na náměstí. Nikdo tam není.
„Baf!“
„Hej, nedělej mi to!“ bouchne Carlose do prsou. Vychutnává si ten dotek. Zdálo se mu to předtím nebo ne?
„Proč ne? Nechceš se projít?“
„Proč ne? Rád.“ Prochází se malými klikatými uličkami kolem domů, z kterých je slyšet smích, hudba nebo televize. Občas z nějakého auta smetou poprašek sněhu. Usmívají se.
„Proč tu jsi?“ optá se Emilio. Prostě nezdá se mu, že by někdo chtěl slavit v takovém místě, když má docela jiné možnosti.
Carlos zaváhá. Jestli má pravdu a nevadil mu ten náhodný polibek, potom mu to řekne a nanejvýš uteče. Má co ztratit, ale získat může daleko víc. „Praštil jsem svého expřítele do nosu a mám zákaz se k němu přiblížit na kilometr.“
„To snad ne!“
„Dobře je to dvě stě metrů,“ povzdechne si.
Emilio si ho nedůvěřivě prohlíží. „Jako fakt?“
Carlos se zasměje. „Jo, vážně. Krásně mu tekla červená.“ Vychutnává si tu ránu, kterou mu zasadil. Zatímco on několik měsíců shání a mučí se proč, tak on vymetá nějakého zajíčka. Byl moc hubený, pomyslí jako tolikrát předtím. „Několik měsíců jsem se trápil a ptal: Kde jsem udělal chybu? Proč se to stalo a on si zatím našel někoho jiného a neměl mi to odvahu říct. Co bych asi tak udělal? Uvázal ho k posteli?“ Zasměje se.
„No asi pustil ne?“
„Jistěže. Víš, kolik jsem provolal, jen abych zjistil důvod jeho odchodu? No to je jedno. Nechtěl jsem slavit v stejném městě jako on. Potřeboval jsem vypadnout, tak jsem si vzpomněl na vzdálenou tetu. Byl tu kamarád z dětství a tak jsem přijal jeho pozvání. To je v kostce celé. A co ty? Máš někoho?“
Emilio zavrtí hlavou. „Před třemi roky se mi zabil v autě přítel.“
„To je mi líto.“
„Mně taky. Pohádal jsem se s ním kvůli prkotině.“ Carlos čeká, zdá mu to prozradí. „Nedostal jsem jako první novoroční pusu.“
„A sakra.“
„Jo. Ujely mi nervy, on nasedl do auta. Měl už něco vypito, a ti druzí taky. Nepřežil to.“
Carlos přikývne. Optá se váhavě. „A máš někoho?“
Emilio se zastaví. Zadívá se na jeho záda. Co má říct? Nehybně stojí, dívají se před sebe a mlčí. „Nemám,“ sklouzne mu klidně, ale tiše ze rtů. Má pocit, že podepsal smlouvu, z které není úniku. Ale taky, z některých smluv se neutíká.
„Je tu krásně, ne?“
Emilio stojí, neví, co má dopověď, ale tohle nečekal. Vlastně, co čekal? Žhavé objetí? Vyznání lásky? Kolik mu je? Zachvěje se.
„Dvacet devět,“ řekne Carlos, jako by mu četl myšlenky. „Myslel jsem, že Albert bude můj poslední, že jsem našel životního partnera,“ povídá hořce. „Mýlil jsem se. Chtěl jsem se usadit. Přece jen na to mám věk, jak říkávají moji rodiče.“
Láska. Čekal to, ale místo toho proti sobě stojí a nevědí, co dělat. Přistoupí k němu a políbí ho. Carlos překvapeně zamrká, protože tohle nečekal.
„Už nestojím jen o to čekat, až něco bude. Jestli chceš… promiň…“
„Ne, počkej! Tak to není.“
Emilio to nečekal. Jeho impulsívnost se zase projevila.
Carlos ho obejme. „Je mi teplo.“
„Mně taky.“ Až doteď. Od smrti Romana měl pocit, že žije v nějaké kukle mrazu. Dneska byla větší zima než jindy, ale má pocit, že je tepleji než v létě.
Něžný polibek ho rozechvěje. Není na to příliš brzy? Chytí ho za ruku a vleče ho na okraj městečka. „Hvězdy. Jsou tu krásně vidět, ne?“
„Kašlu na romantiku. Nejsem jim. Nikdy jsem nebyl. Jsem realista a zapomínám na datumy.“
„Mě to nevadí. Připomenu ti to. Neodpověděl jsi mi,“ připomene mu svou otázku, zda by s ním nechtěl chodit.
„Netuším, jak se to dělá,“ říká, ale Emilio mu nevěří. Je to rarach. Ví to.
„Tak to zkus,“ naléhá. Chce s ním být a on taky. Nějak to v sobě cítí.
Carlos přemýšlí. „Nechceš zajít do kina a potom na večeři a potom tě zvu do svého zubařského křesla!“
Emilio vyprskne v smích.
„Je pohodlné!“ brání se s úsměvem Carlos.
Emilio na bláznivou sekundu zaváhá. „Někdy jindy, ale jestli mě pozveš k sobě…“ S napětím čeká, co udělá. Odmítne? Přijme? Uteče? Nebo ho nazve…
„Budu muset koupit červené. Máš ho rád.“
Přijal. V Emiliovi všechno zajásá. Přijal to. Nepolíbí ho. „Vrátíme se, ne? Kde tu vlastně žiješ?“
„U tetičky Loly. Ulice Cádiz 14.“
„Fajn. Přijdu na návštěvu. Snad tetička Lola je hluchá.“
„Zklamu tě. Je docela vitální.“ Oba se usmívají, když Emilio najde jeho ruku a stiskne. Pomalu se vracejí domů.
„Roberta bude ráda, že jsem si někoho našel,“ zamumlá. Spokojeně mhouří oči. Nikdy by neřekl, že jedna hozená koule může tohle způsobit. Možná měl začít házet už dávno.
O měsíc později Pyreneje
„Hej, počkej! Jsem pomalý!“
Postava na svahu v modré kombinéze neposlouchá zeleně oděnou postavu, která jede za ním a sviští si to dolů. Směje se a dává pozor, aby nikoho neporazil.
„Tak počkej!“ křičí Emilio. „Když křičím: Počkej, máš počkat!“ vyčte mu dole. Carlos si sundá brýle, zapíchne hůlky do sněhu. Zubí se.
„Pryč ode mě!“ najednou slyší. Emilio s Carlosem se otočí na bílo modrou oděnou postavu v lyžařském. „Máš zákaz se ke mně přiblížit!“ zařve. Všichni se začínají otáčet, co se děje.
Emilio prohodí, který ihned pochopí, kdo to je, prohodí: „Nevšímejte si ho. Je to blázen. Carlosi…“ Obejme ho a vášnivě políbí. Ozve se hvízdot a ohromená postava zírá na svého bývalého.
„Bum!“ a modrobílá postava se válí na sněhu.
„Co tu, idiote, stojíš!“ zařve nějaká holka, která sjela svah a nestačila se uhnout nenápadné postavě. Těžce se z něho sbírá. Carlos s Emilem se zasmějí a jedou k vleku.
„Co to mělo být?“
„To? Ehm něco jako: Zadané zboží? To je moje? Patříš mi…“
„Trochu drzé, ne?“
„Opravdu?“
„Ani ne, pokud budeš patřit ke mně.“
„Hej, vybavujete se nebo nasedáte?“ Emilio s Carlosem nasednou.
„Měl jsi pravdu. Nejhorší turisti jsou zamilovaní,“ prohodí obsluha k druhému. Ten souhlasně přikývne.
Konec
