Kde je záchranář?
Pavel Rozina, krátce zvaný všemi Rozina, si sundá nohy ze stolu. Přimhouřeně se dívá po svých lidech. Za celý den ani jediný výjezd. To se rovná zázraku. Je pravdou, že venku je takový nečas, že by úhlavního nepřítele nevyhnal, ale lidé vždy mají jiný názor než oni. Jo, je to divné. Zřetelně vnímá napjatou atmosféru, kdy každý čeká, že se něco stane.
A ono nic.
„Zítra tu nebudu.“
„Co se stalo, šéfe? Vaše stará potřebuje spravit vodovodní kohoutek?“ ozve se posměšný hlas Dvořáka, který je šťastný vdaný a jehož paní se konečně naučila pod vedením Ondry vařit.
„Zamkni se nebo ti jedna přistane. Má na to už někoho jiného,“ řekne pochmurně.
„Někoho si najděte,“ odpoví Honza, který visí na vysílačce. Občas hrábne do talíře, kde jsou sýrové tyčinky od Ondry. „Hele, Tome, nemohl by udělat něco častěji?“
„Není vyvařovna,“ zavrčí znechuceně dotyčný. „Čerte, ticho!“ poručí svému psovi, který zavrčí ze spaní. Uvažuje jak je na tom Ondra s doručováním. Snad se mu nic se nestalo. To počasí je i na něj hnusné.
„No jo, sorry. Kluci, co kdybychom udělali sbírku, aby nám něco uvařil. Mám to! Připraví nám Lukulské hody.“
„Ticho!“
Všichni pod Honzovým hlasem strnou.
„Dobrý,“ řekne úlevně. Někdo po něm hodí polštář.
„Běž doprdele! Spal jsem.“
„Ticho tu bude!“ praští do stolu Rozina, až nadskočí fotka Obřího dolu. Krkonoše jsou jeho život.
„Tak hele, šéfe, kam zítra jdete?“
„Zastupovat mě bude Tomáš, je to jasné? Jdu se seznámit s lesníky. Jsou tam nějaké nové tváře.“
„Teď v zimě? Dělají si prdel nebo co? To nepočká do léta?“
„Nejspíš se bojí, že bychom jim nějakého zcizili, řekne Dvořák.
„Hele, můžete být ticho, snažím se soustředit,“ řekne Honza.
„Co tam posloucháš?“
Honza s kamennou tváří pustí to nahlas. „…je OK, ale ty kozy, chlape, to je nádhera. Zastavím ji, jen abych se lépe podíval…“ Všem se na tváři rozlije úsměv. Policejní frekvence.
Rozina k nim dojde, chytí Honzu za ucho a zakroutí. „Nemáš poslouchat něco jiného?“
„Ano šéfe, ale já mohu poslouchat obě stanice… Nic se neděje.“
Rozina si vezme červenou bundu záchranářů. „Pak doufej, že se nic nestane. Sjedu dolu do městečka.“ Tomáš k němu přistoupí.
„Můžeš se stavit na poště?“ požádá ho.
„Jasně, mladej.“ Poplácá ho po zádech. Vyjde ven. Okamžitě ho do obličeje udeří vichr smíšený s nechutným sněhem, který okamžitě pronikne do každé skuliny oděvu. Nasedne do auta, které jako jediná jeho bejvalka nechtěla. Tedy on to nedovolil. Čert vem byt, čert vem nábytek, ale tohle autíčko je lepší než nějaká ženská. Motor s brouknutím naskočí, stěrače začnou potírat sníh. Musí jen sjet dolu. Taky uvidí jak je dole. Tady nahoře to nevypadá dobře.
Pomalu sjede dolu, když zabrzdí. Málem, že nevletěl do nějakého auta. Nandá si kapuci, vyskočí z tepla. Prodírá se k napůl zasypanému autu. Doufá, že tam ti lidé dýchají. Co je to napadlo jet sem? Je to cesta k hotelu, to je fakt, ale lidi jak říká, jsou šílenci. Rukou setře sníh a zabouchá. Živí. Okénko se sroluje.
„Koukám, že potřebujete pomoc.“
„Jo, nefunguje nám mobil a druhého nám vybouchla baterka. Můžete pomoct?“
Co má těm idiotům říct? Ne? „Zavolám pomoc. Vydržte.“ Dojde do auta, kde má přidělanou vysílačku, zavolá dolů pro odtahovku, která zdá se čeká jen na jeho slova. Jde k autu. Zaklepe. Objeví se sympatická tvář.
„Do patnácti až půlhodiny tu jsou tak vydržte. Jste v pořádku? Nepotřebujete něco?“
Muž si teprve teď uvědomí červenou bundu. „Jo jsme. Díky.“
Rozina přikývne. Nakonec se posadí do auta a čeká na odtahovku. Nemá svědomí je tu nechat samotné. Pokyne rukou starému řidiči, který tu je snad od dob války. Podle výrazu ve tváři, neodolá a pěkně je seřve. Aspoň někdo. Jede, napůl klouže, napůl se prodírá sněhem dolů k městečku. Oddechne si, když zaparkuje dole na náměstí. Díky domům to tu tolik nefouká, ale příjemně tu není. Venku je málokdo. Zadívá se k poště. Ihned zaregistruje, že tu pošťácký tranzit není. Zamračí se.
Jde dovnitř. Starobylý zvonek cinkne. Uvnitř zadupe nohama. Je tu ticho jako v hrobce. Jako první vykoukne vedoucí. Rozzáří se.
„Co potřebuješ?“ vítá Rozinu. „Jdeš něco poslat?“
Ten se ušklíbne. V tomhle městečku si tu vidí do talíře. Nebude předstírat. „Alimenty jsem zaplatil. Ondra tu není? Tom se ptá, jak se má.“
„Zatím dobrý. Jsme v kontaktu. Měl by pomalu končit. Někam se vůbec nedostane. Než to proženou, vezme si skútr. Tedy pokud počasí se umoudří. Co tam nahoře?“ optá se ustaraně.
„Jeden pitomec zapadl. Volal jsem odtahovku. Hepčí!“
„Nechceš kávu?“
„Ne. Pojedu zalézt do brlohu. I když počkám tu, dokud nepřijede.“
„Nějak brzy? Leze na tebe něco?“ optá se starostlivě. Rozina ani neví jak, je zatažen do mrňavé kuchyňky. Jsou tam skoro všichni.
„Pavle, běž za přepážku.“
Ten se zvedne, sklouzne po červené bundě. Rozina se těžce posadí, bundu přehodí přes opěradlo židle. Vedoucí uvaří silný čaj do velkého hrnku. Postaví před něj a potom dá talířek s buchtičkami. Ten jeden zvedne, zmáčkne mezi prsty a šoupne do žaludku.
„Hádám, že Ondra.“
„Jo. Už mám recept, ale popravdě, kdo by se chtěl nimrat s tak malými? Udělám větší.“
„Zajímalo by mě, zda ten kluk dělá i něco jiného, než jen vaří. Nahoře Honza pojídá jeho sýrové tyčinky. Už plánuje sbírku, aby mohl udělat Lukulské hody.“
„Jo, ten by to zvládl.“ Oba se na sebe zahledí. Najednou se dveře otevřou, dovnitř vejde Ondra. Mně si ruce.
„Hepčí! Kýcho výra, to je počasí! Šéfová, mám všechno mokré. Nazdar, Rozino!“ řekne upřímně s širokým úsměvem Ondra.
„Jak mokré?“
„Podívejte se ven. Žení se tam všichni čerti a v bílém. Bože, jak to je nahoře? Stalo se něco?“
„Ne. Ulil jsem se. Výborné buchtičky.“
„Díky. Tom je zbožňuje, tak jsem jich udělal krapet víc. Jo, jdu vyúčtovat. Hepčí!“ Sebere hrnek s čajem a zmizí.
„A pak, že Tomáš udělal volovinu, že si s ním zadal,“ prohlásí Rozina se špatně utajovanou nechutí, protože si vzpomene na svůj prázdný špíz. Jestli se v něm najde živá myš, pak to bude hodně. Udělá nákup a bude to. „Udělal bych to taky.“
„Jo jak se má Tom?“ ve dveřích se objeví Ondrova hlava.
„Počítá s ostatními špačky. Tvoje tyčky zmizely.“
„Super. Nějaké zas udělám. Mám pár nápadů.“ Dveře se zase zavřou.
Rozina se podívá na vedoucí. „Doufám, že mu dáváš dost velké odměny.“
Vedoucí pošty, Rozinová hodně vzdálená sestřenice, se usměje. „Mizerně, ale nepochybuji, že má vedlejšák. Až jednou odejde, budu brečet. Jdeš už?“ optá se, když ho vidí brát bundu.
„Jo rozhodl jsem se nakoupit,“ řekne kysele. Nesnáší to.
Vedoucí ho vyprovodí ven. Rozina v kapuci klopýtavě přeběhne do koloniálu, kde sedí uzívaná Nováková.
„Vítejte!“ přivitá ho s širokým úsměvem. Vypne hruď. „Co to bude?“
Nenávidím nakupovat. Je to peklo, pomyslí si Rozina při pohledu na plné regály. Popadne košík. Pod neohroženým dohledem Novákové plní košík. Když zahlédne svíčkovou, koupí ji, i když stojí přemrštěnou cenu. Mohl by zajít do restaurace, ale popravdě většinou na to nemá čas. A když je doma, rád si hodí nohu přes nohu, aby si odpočinul. To se mu nechce zvednout zadek ani do kuchyně, natož do hospody. Jo ještě, když byl ženatý, měl pravidelné obědy a večeře. Na to může zapomenout.
Rozvedla se s ním. Důvod? Workoholismus. Výsledek toho, že má náročné zaměstnání. Přitom to věděla, když si ho brala! Věděla! Najednou chce mít doma papučaře. Ať se s tím svým zadáví!
Nakoupí, přehledné vystavené vnady rozvedené Novákové. Podruhé tak blbý nebude. A pak vždy se najde nějaká ochotná turistka, která uspokojí potřeby záchranáře. Pravda, nemají dlouhé trvání – záleží na pobytu dotyčné, ale co.
S taškou doklopýtá k autu. Podívá se ven. Zdá se mu to nebo ne a je ještě hnusněji? Dýchne na ruce, ale motor naskočí jedna báseň. Za chvilku parkuje před domkem Rzymové, která mu pronajala horní patro domku doslova za babku.
Vezme tašky a vejde dovnitř. Nahlédne do obývacího pokoje. Televize hraje, ale postava leží na lůžku přikrytá dekou. Spí. Nebudí ji a přejde do staré kuchyňky. Uloží potraviny a hladově rozbalí svíčkovou. Jediný snad výdobytek, který si od rozvodu pořídil, byla mikrovlnka. Čeká na cinknutí. Vyndá z plastového obalu jídlo, které položí na talíř. Jde nahoru. Je teplo, za což je rád, ale i tak sedí v tlustém svetru. Dojí, pak zvrátí hlavu. Chvilku studuje strop. Neví, co by měl dělat. Pak se natáhne pro knihu. Otevře ji na založené stránce.
Po chvilce se přesune na pohovku. Občas koukne ven, zda ještě tolik sněží, ale počasí se ne a ne umoudřit. Bude hodně nového sněhu, napadne ho. Otočí stránku. Nakonec ho kniha pohltí natolik, že skončí číst skoro kolem půlnoci. Pak jen klidně sedí a přemýšlí, že už velmi dlouho si takhle neodpočinul.
Po půlnoci jde spát s myšlenkou na setkání. Snad bude ještě sněžit.
Ráno se sotva dostane z domu. V kapse ho hřeje lístek od paní Rzymové, co má nakoupit. V tomhle počasí by se nikam nedostala. I tak bude muset odpoledne prokopat se ke kůlně, kde mají dřevo na přítop.
Omete auto skoro lopatou. S napětím čeká, zda ho motor poslechne, ale jako vždy broukne a naskočí. Vyjede na silnici. Zdá se, že silničáři makali celou noc, protože je to docela sjízdné. Podívá se na hodinky. Má ještě čas, tak zajde do koloniálu nakoupit. Je tu dost lidi, tak ho Nováková tak okatě neotravuje, za což je rád. Ovšem jako jediný mužský je terčem pohledů všech přítomných začínaje Novákovou a konče starší dámou s brejličkami. Nikdy nepochopil, co na té červené bundě vidí.
„Pošta!“ uslyší ode dveří. Otočí se. Ve dveřích je Ondra. Ten mu zamává.
„Slečno Nováková,“ zde. „Jej paní Stará, počkejte. Mám dopis pro vašeho muže, ať tam nahoru nemusím.“
„Mladíku ochotně počkám.“
„Jasně a máte u mě katalog. Neckermann.“
„Jej to se už těším. Tak kde se mám podepsat?“ Ondra rozdá dopisy, balíčky, noviny. Když vypadne, Rozina si uvědomí ticho. Živel pomyslí. Stejně jak to ti dva zvládají? Jsou tolik rozdílní. Zachmuřený Tomáš a rozjásaný živel Ondra. Ale Tom je spokojený, tak zřejmě jim to klape.
„Pět set dvacet,“ namarkuje mu Nováková. Zaplatí ji. Odnese nákup do auta. Jedním mrknutím zjistí, že má nejvyšší čas vypadnout. Dojede k Černému orlovi, kde je sraz. Mají pronajatý horní salónek. Je zvědavý na to, kdo je nový. Podle toho, že to dělají je jich víc. Zaparkuje na jediné volné místo. Některá auta poznává a na rtech se mu objeví úsměv. Bude to zdá se větší zábava, než to vypadalo. Zamkne. Jde, když mu uklouzne noha, zamává rukama ve vzduchu jak větrný mlýn… „Doprdele!“ vykřikne, jak se snaží udržet rovnováhu.
„Dávejte pozor.“ Silná ruka ho drží. „Je tu kluzké. Bylo by blbý zachraňovat záchranáře na náledí. Děcka si zřejmě tu udělala malé kluziště.“
Rozina se postaví, podívá se na muže, který ho zachránil před ztrapněním, ale do obličeje kvůli kapuci mu nevidí, ale podle oblečení je to lesník. Zřejmě nový, protože hlas mu nic neříká. Nezná je všechny, ale občas i oni pomáhají, protože své revíry znají jako boty.
„Nesnáším lidí.“
Smích. „Zastřelte je!“ poradí mu. „Musím jít.“ Zamíří si to k Černému orlu. Rozina sleduje jeho vysokou postavu v beztvarém teplém oblečení. Po chvilce si uvědomí, že stále za ním zírá, i když už tu není. Potřese hlavou. Pitomosti. Taky musí jít. Opatrně vykročí k hospodě. Vejde dovnitř, uhodí ho do tváře teplý vzduch.
„Vítejte, Rozino. Jdete nahoru nebo si dáte obídek?“
„Nejdřív nahoru, potom obídek. Mám hlad jako vlk.“
„Můžete ze mě si vzít stehýnko!“ zasměje se, v ruce tác s půllitry. Rozina po ní šlehne pohledem, ale vydá se ke schodišti, u kterého je cedule zákaz vstupu uzavřená společnost. Přehánějí to, pomyslí si nevrle. Dřív takové blbiny nebyly. Vyjde nahoru. Přemýšlí jak nenápadně odtud zdrhnout. Ještě dobře, že počasí nepolevilo, tak ho snad nebudou tam nahoře potřebovat, ale i tak se tam cítí nejlépe. Ví, co má dělat. Tady to je…
„Tak jsme tu všichni.“ Rozina na sobě ucítí pohledy přítomných a prokleje se do pekel. Usměje se, ale pozná podle pohledů ostatních, že je to spíš škleb, z kterého si nic nedělají. Potom si všimne vysoké postavy, která si ho vážně prohlíží. Podle oblečení to má být lesník, ale který? Nezná ho. Že by jeden z nováčků?
„Ejhle,“ zabručí. Zdá se, že něco zaspal.
„Jak dobře víte, Karel Vopička odešel do důchodu…“
Rozina vytřeští oči. Starej Vopička odešel? To snad není možné! Nemůže tomu uvěřit. Byl tu tak dlouho co, jsou staré hory. Myslel, že je všechny přežije! Není možné. To je tam fakt zahrabán jako medvěd?
„Toho bylo škoda. Co on věděl o horách a lesích, to já už dávno zapomněl,“ povzdechne si Jirka Spálený, lesník na slovo vzatý.
„Ahoj. Vůbec jsem to nezaregistroval. Kde je?“
„Povídal, že se přestěhuje k vnučce, ale pánbů ví, zda tam vydrží. To víš město.“
„Jasně, povídal o ní minule. Bože, bude se mi po něm stýskat a ty jeho historky. Nejraději jsem míval z druhé světové!“ Labužnický mlaskne.
„Jo, jak honil němce po horách a unikal.“ Oba se zasní.
„Máš na něj nějaký kontakt?“
„Jasně, pošlu ti ho. Ale bojím se, že internet mu nic nebude říkat.“
„Klídek umím psát. Ondra…“
„No jo, vy se máte!“
Rozina po něm blýskne pohledem. „Copak?“
Ten se zašklebí. „Kuloáry se nesou pohádky o lukulských hodech, jaké si dopřáváte.“
„Prosím tě. To jsou jen babské řeči. Nějaké té bábovce nebo chlebíčkům nemůžeš říkat hody. Nevěř všemu, co slyšíš a dožiješ se vyššího věku.“ Najednou ho upoutá pohyb. K organizátorovi jde ten vysoký muž.
„Kdo je to?“
„Sedíš na uších. Zřejmě se tam máte příliš dobře nebo stárneš, Rozino,“ popíchne ho přítel.
„Nemluv nesmysly a povídej.“
„To je prý vnuk Starého Vopičky.“
„Cože?“ Rozina si ho důkladně prohlédne. Bez teplé bundy vypadá daleko štíhlejší. Vyšší dokonce než on, na tváři klidný úsměv. Oči neví, jaké má. Vypadá na kliďase. „Vypadá na kliďase.“
„To on je.“
„Ehm?“ zvědavě se k svému příteli otočí. Potom ale přesune pozornost k novému členu lesníků. Takže kvůli němu se to tu svolalo? Nechápe proč. Najednou spolu zkříží zrak. Neuhnu. Vydrží to, když si úlevně vydechne, protože se podívá někam jinam.
„Hej posloucháš mě?“
„Ehm sorry ne.“
„Jo myslel jsem. Předcházejí ho legendy.“
Rozina zamžourá na něj. „Legendy?“
„Jo prej zachránil celou rodinu a dost tvrdě postupuje proti pytlákům. Prej každého dostane. Pokud má Vopičkovu školu, nedivím se. Ten než dostal na starost les, taky lesníky proháněl.“
„Známá historka. Lesník záchranář?“
„Jo. Taky dostal kvůli tomu les. Doufají, že ubude provinilců v zimě, na jaře a hlavně v létě a na podzim.“ Ohýbá prsty.
Rozina se zasměje. Muže u okna jeho smích přitáhne. Zrak spočine na červené bundě, černých vlasech a smějících ústech. Slabě si povzdechne. Rozina se nakloní k příteli. „Mluvíš o lesníkovi nebo supermanovi? To nedokáže nikdo.“
„Jo, ti nahoře si to myslí!“ ukáže prstem vzhůru.
Rozina pokývá hlavou. „Taky by chtěli zázraky.“ Chtít mohou, ale dokáže to? Kdo ví? Předseda nechá představit ostatní, ale popravdě je vůbec nevnímá, protože má co dělat, aby se soustředil. Ten nový lesník, co mu pomohl, se na něj neustále dívá. Mohl by přestat, pomyslí si mrzutě. Odejde o trochu dřív. Na rozdíl od ostatních si může vymyslet, že je potřebný někde jinde. Sejde už mnohem klidnější dolů do jídelny. Přivitá ho šum strávníků, proto se posadí u okna, kde je klidněji. Dívá se ven na boží dopuštění. Meteorologové se tentokrát nespletli.
„Svíčková?“ optá se servírka, která k němu hned přispěchala.
Rozina si vzpomene na včerejšek. „Něco jiného nemáš?“ nadhodí.
„Vrabce.“
„Tak jednoho.“
„A nechcete k tomu pěnkavu?“ nabídne s širokým úsměvem.
„Kdepak. I vrabec je na mě hodně.“
„Ale neříkejte, že takový kus chlapa nezvládne navíc pěnkavu.“
Rozina nadzvedne obočí. Ta tedy jede, ale zájem nemá. Bohužel. „Musím brzy nahoru, tak dostanu toho vrabce?“
„Hned se nese!“ zapiští, že mu to trhá uši. Podívá se ven. Zajímalo by ho, kdy mu to začalo vadit. Netuší to.
„Volno?“ ozve se klidný hlas, z kterého mu běhá mráz po zádech.
„Jistě sedněte si.“
„Taky jste vypadl?“
„Jo. Víte, jak se jmenujete? Byl jsem v takovém šoku, že Vopička odešel, že jsem to asi přeslechl.“
Muž se usměje. Potom úsměv se rozšíří, až se začne smát. Rozina ho poslouchá. Nemůže se na něj vynadívat. Nevzpomíná si, kdy takový smích zažil. „Antonín Vopička,“ zašklebí se rozpustile. Po vážnosti se slehla zem. „Můžete mi říkat Tony nebo Tondo.“
„Jasně. Takže jste vnukem Starého Vopičky.“
„Kupodivu ne. Shoda jmen.“
Rozina se usměje. „Dvakrát vrabce. Dobrou chuť.“ Servírka se opře o lesníka. Rozina zavrtí hlavou. To je konec.
„To jsou tu všechny takové?“
„Ale ne. Jen některé. Většinou servírky nebo Nováková z koloniálu. Je rozvedená a chystá se lapit náhradu. Ten její zdrhnul někam do Pardubic nebo kam. Hlavně co nejdál. Ondra by vám mohl povídat.“
„To je pošťák, že?“ optá se živě. „Hezký chlap. Přinesl mi už nějaké psaní. Celý zářil.“
Rozina zamrká, mozek pomalu to tráví. Tonda se na něj bezelstně dívá, jak mu to pomalu dochází.
„Och, bože!“
Tondu to zarazí. Nakloní hlavu. „Děje se něco?“
Rozina zavrtí hlavou. „Kdepak, já jen, že Ondra je…“ zasekne se, protože neví, jak dál. Tonda nechápe, co chce říct.
„On je… On hodí s Tomášem!“ dostane ze sebe šťastně. Spokojeně si vezme knedlík s kusem vepřového.
Tonda vybuchne smíchem. „Krásné.“
„Hm. Je skvělý.“ Nerozumí, čemu se směje.
„Výborná kuchyně. Děkuji za upozornění,“ řekne už daleko klidněji.
„Není za co.“ Píp. Odloží příbor, nechá jídlo stát. Vezme bundu, vytáhne rukavice. Tonda se jenom diví jeho proměně. Zřejmě se něco stalo. Podívá se na jeden snědený knedlík.
„Něco se stalo, že ano?“ optá se zamračeně servírka.
„Zřejmě ano. Prosím, zabalíte to?“
„Zaplatíte za něj?“
Tonda se usměje. A zřejmě i doveze. Když si vezme, jaký bude mít hlad. Chudák. Za chvilku se servírka vrátí s plastovým obalem. Klidně dojí. Občas pozdraví kolegu, kterého nahoře poznal. Sympatický chlap, pomyslí si o záchranáři. Líbí se mu. Je takový tvrdý – skutečný záchranář a jak se podíval, když ten mobil nebo pager pípnul. Proměna byla úplná, jak by řekli v nějakém filmu. Jemu to může být fuk. Podívá se ven. Usměje se, když zahlédne modrou uniformu s kapucí. V ruce má nějaký balík. Ondra. Je zadaný. Jo holt smůla se mu lepí na paty, ale je rád, že to místo dostal.
Vstane, venku zapne bundu. Zdá se, že se vítr přece jen uklidňuje. Uvědomí si, že zapomněl jídlo, tak se pro ně vrátí. Za chvilku už jeho auto šplhá nahoru k boudě. Zaparkuje. Nechá spuštěný motor. Vejde dovnitř. Přivítá ho jadrná nadávka.
„Zavři, ty blbe! Kdo jsi?“ vyštěkne muž se sluchátky na uchu.
„An…“
„Zmlkni, paidiote!“
Tonda se usměje. Tomu se říká slovník. Rozhlédne se, kam to má položit, ale zdá se, že každý volný kus místa je něčím zaplněný. Od lan, po svítilny, tam je kus novin, nějaký talíř, prostě všechno. Zvedne něco divného, z čeho se vyklubou rukavice. Nakonec položí to vedle talíře s tyčinkami. Zaváhá, zda má toho chlapa oslovit. Vypadá zaneprázdněn.
„Hurá!“ zařve najednou. Tonda nadskočí leknutím. Nevěřícně se dívá na válečný tanec s kroucením boku.
„Co zíráš? Hele lesník?“
„Jo.“
„Jasně. Právě ho zachránil. Víš, kdo je na světě největší blbec?“
„Nevím.“
„Turista v horách,“ řekne samolibě. „Hele, nežral jsi je, že ne?“ řekne podezřívavě. Lapne talíř s tyčkami, obranně ho sebere.
Tonda jen zírá.
„Ehm sorry. Nabídni si.“ Váhavě mu nabídne talíř.
Tonda jednu vezme, už jenom z toho důvodu, aby věděl, co tak bránil. Ukousne si. „Tedy!“
„Že jo. Jo co potřebuješ a promiň za nadávky. Nějaký turista si myslel, že je superman. Půjčil si skútr a vyrazil na procházku,“ řekne značně ironicky. „Samozřejmě to nezvládl. Já bych nevyjel do toho počasí. Jediný, kdo by snad to zvládl, byl by Ondra.“
„Ten pošťák?“
„Jo. On je dělal. Ehm potřebuješ něco?“
„Jo, přinesl jsem Rozinovi tady jídlo.“ Poklepe na bílý polystyrenový obal. „Budu muset běžet. Pozdravujte ho, ano.“
Honza na něj zírá. Rozina a on? Posadí se s talířem v klíně. Nemůže tomu uvěřit. Nejdřív Tomáš, teď i Rozina. Zatřepe hlavou. Není to možné, ale který blázen by nosil sem jídlo? Jedině Ondra. Ale ten to dělá, protože chodí s Tomášem. Rozina a ten lesník? Jak se vůbec jmenuje?
Ukousne si sýrovou tyčku. Nezbláznil se svět? Najednou je plnej teploušů. Nijak mu nevadí, ale co když…
„Jsme nazpět!“ Rozina se širokým úsměvem si jde sednout za svůj stůl.
„Máš tu jídlo.“ Honza mu ho podává dvěma prsty. Rozina se rozzáří, když otevře obal.
„Tony je zlatíčko.“
Otřesený Honza jde si sednout na své místo. Tak je to pravda. Oni spolu chodí. Který chlap by řekl o jiném: Zlatíčko Tony?
„Co ti je?“ bouchne ho do zad Dvořák. Honza se k němu otočí. „Vidíš ducha nebo co?“
„Rozina chodí s lesníkem.“
Ten vytřeští oči. „Cože?“ Podívá se po Rozinovi, který nadšeně konzumuje studeného vrabce. Je mu to fuk, hlavně že je to jídlo. Po pár soustech jde k mikrovlnce. Čeká, až se to ohřeje. „Jako fakt?“
„Jo. Donesl mu osobně jídlo.“ Přikyvuje.
„Hej, co si tam špitáte?“ křikne na ně rozverně Rozina. Ti dva skoro od sebe odskočí.
„Nic.“ Dvořák se nakloní k Honzovi. „Proto byl v tak dobré náladě. Nemohu tomu uvěřit.“
„Čemu? Snědl jsi je všechny,“ řekne smutně Tomáš, ale podaří se mu chytit poslední tyčinku.
„No jo. Byly skvělé. Hele, víš, že Rozina chodí s lesníkem?“
Tomáš se zadívá na Rozinu, který zkouší, jak je jídlo horké. Zřejmě usoudí, že dost, protože se do něj pustí. „Hloupost. Kdo vám to nakukal?“
„Sám mu donesl jídlo,“ řekne Honza.
„A co? To nic neznamená. Přestaňte kecat.“ Jde se rozvalit na pohovku, odkud shodí lana. Začne je smotávat.
„Mám pravdu. Uvidíme. Jasně.“ Za chvilku už to ví celá bouda, že Rozina chodí s nějakým lesníkem z Prahy. Všichni nad tím kroutí hlavou, ale na druhou stranu se sází, zda bude stejně dobrý kuchař jako Ondra. Mohli by se mít dobře.
Jediný, kdo si neuvědomuj stav, který na boudě nastal, je samotný Rozina, který si libuje, že měl teplé jídlo. Bude mu to muset nějak vynahradit, že s tím vrabcem jel až sem. Teď zpracovat otravné věci spojené s výjezdem. Posteskne si, ale jde to dělat. V noci nechá hlídku. Přestalo sněžit, tak doufá, že nějakého šílence nenapadne vyjet na večerní lyžovačku. Pro jistotu nechá tam i Tomáše. Ten bude vědět, co má dělat. Nastartuje svého miláčka. Zajede za tím lesníkem. Netuší, že ho všichni, kromě Toma, sledují, jak vyjíždí.
Sjede dolů do městečka, kde odbočí k hájovně. Jen doufá, že se tam prokope, ale jede se snadno. Světla občas líznou světlené body od zvířat. Od té doby, co nabral divočáka, jezdí pomaleji. I když ono jezdit opatrně! V tom sněhu to jinak nejde. Není hazardér. Zastaví auto před hájovnou. Je moc pěkná. Ani velká, ani malá. Svítí se, takže je doma. Vystoupí. Za chvilku buší na dveře.
„Kdo je to? Rozino?“ udivený hlas. Z věšáku stahuje bundu. S jednou rukou v rukávě se zarazí.
„Nic se neděje.“
„Ježíš, pojď dál, ať mi neuniká teplo,“ pozve ho dál. Rozina vklouzne dovnitř. Hned jde ke krbu, natáhne ruce, ale brzy toho nechá. Je to tu skoro stejné jako za života Vopičky. Přibylo jenom víc knížek a trofejí je méně.
„Jen jsem chtěl poděkovat za oběd.“
„Aha. Nechceš si něco dát? Udělal jsem špagety.“
„Ehm to… Rád.“ Tonda ho posadí za dřevěný stůl. U menšího, který je u pohovky, je vidět zapnutý počítač. Rozina pozná stránky městečka, které dělá Ondra.
„Bude stačit?“ podá mu místu špaget s štědrou dávkou sýra.
„Bohatě.“ V duchu si zamne rukama. Bude muset ho někam pozvat jako revanš.
„To jsem rád. Musím se přiznat, že nerad jím sám.“ Posadí se vedle něj se stejným talířem. „Co se stalo nahoře? Vše je pořádku? Čtu stránky. Moc pěkné a aktuální.“
„Jo to dělá Ondra.“
„Narážím tu na něj dost často.“
„To víš místní pošťák balíkář. Zná ho kde kdo, k tomu se tu narodil, vyrostl, chodí se záchranářem, tak je to místní celebrita. K tomu má Čerta, kterého zná ten zbytek městečka.“
„To je pes,“ hádá.
„Jo. Nejspíš už jsi ho viděl. Ondra by nerad, kdyby náhodu dostal pár broků do kožichu. Tedy jsou báječné. Díky moc. Zvu tě někam. Jako revanš. Co zítra?“
„Klidně,“ přisvědčí. Na chvilku zaváhá. „Tedy pokud ti nevadí moje sexuální orientace.“
„Absolutně ne. Možná dřív by vadila, ale dnes už ne.“
„Něco k pití?“ optá se. Nevyptává se proč dřív ano, ale teď ne.
„Voda stačí.“ Tonda se zvedne, přinese sklenici vody. Postaví před ní. „Jak to jde?“
„Jde to. Rajón je to pěkný, ale velký. Nevadí mi to, ale nejspíš si pořídím nějakého psa. Olin mi před rokem odešel. Zatím se s lesem seznamuji, ale budeme si rozumět.“ Rozina přikývne. Ví, o čem mluví. I on rozumí horám, ale někdy zas ne. Jsou náladové, les umí být taky. Povzdechne si. Nikam se mu nechce jet. „Jsem rád, že jsem tu.“
„Nic půjdu a děkuji za večeři.“
„Není za co. Přijď zase. Něco se tu najde vždy.“
„Neopakuj to dvakrát nebo se ti tu nastěhuju,“ pousměje se. Obleče bundu, vyběhne ven. Za chvilku jsou už jen vidět koncová světla. Tonda zavře dveře. Bez něj je tu smutno. Sedne si na pohovku, vezme chips. Četl si starší články. Strašně zajímavé co se stalo. Minulý měsíc to tu ještě nebyl, hory si vyžádaly dvě oběti. Posmutní, jde dál.
Najednou to zapraská. Zvedne hlavu. Rozhlédne se, než si uvědomí, že je to vysílačka po Starém Vopičkovi, která je naladěná na záchrannou službu. Zaposlouchá se, ale jedno vyrozumí: Kde je šéf, zatraceně? Nejspíš došlo k nehodě, ale proč se s ním nemohou spojit? Divné. Zaváhá, ale potom se obleče. Co když mu kikslo auto nebo se stalo něco jiného? Vyjde ven, zachmuří se.
Opět začalo sněžit, přitom rosničky kvákaly něco jiného. Jen doufá, že jeho obstarožní autíčko naskočí. Pracně vycouvá. Světla líznou blízké stromky, jeden dokonce nabere, ale kašle na to. Jestli bude sněžit přes noc, nebude nic vidět kromě bílé. Jede pomalu a rozhlíží se nalevo i napravo, ale nic nevidí. Světla ukazuji, že tu projelo auto, i když jsou lehce zasněžené.
Najednou zabrzdí. Vyskočí z auta a žene se k postavě, která je napůl opřená o strom. Dotkne se krku.
„Díky bohu!“ uleví se mu. Vytáhne mobil. Najde záchranku. Nic. Sakra co se děje? Počasí nebo není signál? Prohledá Rozinovy kapsy. Vytáhne jeho mobil, ale vysílačka nikde. Nejspíš je v autě. Ale kde je auto? Co se stalo? Takže se nejspíš nikam nedovolá.
Zasténání. Uvědomí si, že tu nemůže být. Nadzvedne ho, ale je to jako táhnout skálu. Proto ho popadne pod paži a táhne k autu. Nasouká ho dovnitř. To, že občas se někde bouchne, je mu jedno. Jede kupředu, když zastaví. Jadrně zakleje. Spadlý strom nejspíš pod váhou sněhu. Teď co dál? Otočit není kde. Jet pozpátku celou dobu? Bude muset. Je blázen, ale co má dělat? Rozina potřebuje klid. S oroseným čelem soustředěně jede dozadu. Ruce jsou až bílé, jak svírají úporně volant. Je doma. Oddechne si. Vyvalí ho ven. To je už napůl při vědomí, ale o chůzi ještě není ani řeč. Uloží ho do postele. Vytáhne mobil. Funguje. Signál je slabý, ale je. To je důležité.
„Záchranná služba. Potřebujete něco?“
„Mám u sebe Rozinu.“
„Cože?“ odtáhne mobil, protože by asi ohluchl. „Kdo jste?“
„Antonín Vopička.“ Vzdáleně slyší řev, že se šéf našel.
„Kdo? Ten lesník?“
„Ano. Našel jsem ho u cesty, po autu nikde ani památka. Co se stalo nevím. Rozina je napůl v bezvědomí. Cesta je zavalená stromem, který nevydržel tíhu sněhu.“
„No doprdele. Ale situaci jsme zvládli. Teď v noci nemůžeme nic moc dělat. Můžeme ho u vás nechat?“
„Jistě. Bojím se, že ani vrtulník se sem nedostane.“
„Jasně. Hlavně, že je v pořádku. Děkujeme za zprávu.“ Tonda odloží mobil a ihned ho připojí k proudu, aby se nakrmil. Přejde k Rozinovi. Svlékne z něj červenou bundu. Humorně si pomyslí, že by ho klidně svlékl celého.
„Kurva, bolí mě hlava. Kde to jsem?“ ozve se divně znějící hlas.
„U mě,“ řekne jednoduše.
„Jasně. Proč tu jsem?“
„Našel jsem tě odpočívat pod stromem. Chybělo málo a měl bys hezký ledový pomník.“
„Doprdele. Nemohu si na nic vzpomenout,“ zaskučí, chytí se za hlavu. Ucítí jemnou ruku ve vlasech. Uklidňuje to, pomyslí si.
„Máš tam parádní bouli. Někdo tě musel uhodit.“
„Na nic si nevzpomínám,“ prohodí zamyšleně. Ta ruka ve vlasech byla úžasná. Najednou je sám. Otočí, i když má v hlavě ohňostroj, hlavu k hluku. Obličej, v kterém je laskavost, mu podává hrnek čaje. Podepře ho. Připomene si, že je to Tony.
„Napij se. Potom můžeš jít spát.“
„Jasně. Bolí mě hlava. Díky moc.“ Napije se, potom si lehne. Tonda se na něj zamyšleně dívá. Protře si oči. Už dávno měl spát. Jde se podívat po nějakém spacáku, ale pak si uvědomí, že je v krabici, která ještě není vybalená, ale kterou má bůhvíkde. Má dvě možnosti. Lehnout si na zem nebo… uchechtne se. Kašle na to. Svlékne se, vezme si teplé pyžamo, deku z pohovky. Lehne si na krajíček postele. Lepší než nic a zem je příliš tvrdá.
Ráno se probudí, zívne, potom si uvědomí, že se dívá do hnědých očí. „Ehm, dobré ráno.“
„Dobré ráno, jak ses vyspal?“
„Tahle postel je úžasná. Vždycky dobře. Co ty?“
„Skvělé, děkuji.“ Neřekne, že mu bylo fakt dobře. Tonda je prostě úžasný radiátor. Vzbudil se před chvilkou, ale marně pátral, co se včera přihodilo. „Proč tu jsem? Ví to někdo?“ Tonda vyleze z postele. Přejde k oknu. Začíná další den.
„Jo vědí. Spojil jsem se s nimi. Jsou rádi, že jsi naživu, ale nevím, proč vyhlásili pátrání. Měli tam nějaký malér, ale zvládli.“
„To jsem rád. Proč jsi mě nevzal do městečka?“ optá se zvědavě. Prohlíží si ho.
Tonda pokrčí rameny. „Přes cestu spadl strom. Jsme tu zazděný, tedy pokud nepočítáš, že bys šel pěšky.“
„Je to kus,“ připustí Rozina, při pomyšlení, že by musel to šlapat, ale nic jiného mu nezbude. Posadí se, ale hlava se mu zatočí. Uvědomí si, že je polosvlečený. Tázavě se zadívá na lesníka, ale ten ani brvou nepohne. Nehybný jako kus šutru, pomyslí si.
„To ano. Jdu se umýt, potom bude snídaně.“ Odejde. Rozina za ním civí. Vůbec ho nechápe. Pípnutí. Telefon. Podívá se na baterii. Ještě žije. Přijme hovor.
„Tady Tomáš. Jsi v pořádku?“ optá se ho klidný tichý hlas. Rozinu zamrazí, protože je to skoro dvojče toho lesníka.
„Jo jsem, akorát si nic nepamatuji. Prosím tě vyhlas pátrání po mém autě.“
„Už ho mají. Chytli ho dole. Jeden z policistů ti něco chtěl a zastavil ho. Jelikož dobře ví, že na něm lpíš, udivilo ho, když tam viděl sedět někoho jiného. Požádal o dokumenty, oni dupli na plyn…“
„Ne!“ zasténá.
„Není to tak hrozné,“ uklidňuje ho Tomáš. „Auto jen má naťuknutý nárazník a vytlučená skla. Dopadlo dobře.“
„Prosím tě tomu říkáš dobře?“
Tomáš se zamyslí. „Jo,“ řekne suše. „Kdy přijedeš? Je to tu jako v cirkuse bez principála.“
„Nevím. Šéfuj tam. Jo, co ten výjezd včera?“
„V pohodě. Nějaký…“ spolkne nadávku, „turista si vyjel opět na skútru a došel mu benzín. Čekal poctivě u stroje. Díky bohu. Kdyby zkusil někam jít, tak nevím, jak bychom ho našli.“
„Díky bohu. Jdu se obléct.“
Tomáš zaváhá. „Ty jsi u toho lesníka?“
„Jo. Zachránil mě.“
„Aha.“ Tomáš už má na jazyku o spekulacích záchranářů, ale nakonec mlčí. Každý svému jest. Co se má státi, stane se. „Tak zatím.“
„Někdo z tvých lidi?“
Rozina polkne. Jistě svlečeného chlapa viděl, ale ne v bytě s ručníkem na hlavě. Chová se, jako by tu nebyl. Chce už říct, aby se zahalil, když si připomene, že tu není doma. Odvrátí zrak.
„V pořádku?“ optá se klidný hlas.
„Jo, dobrý. Myslím, že vyrazím.“
Tonda zaváhá. „Jestli chceš, doprovodím tě a jestli chceš, přijď na večeři.“
Rozina zamrká. Jak to myslí? Ale klidný pohled oči ho donutí přitakat. Nechápe proč, ale ví, že přijde.
„Hele já ti to říkal!“ zavrčí Dořák, který hodí šipkou přímo do čela Roziny.
„Cože?“
Dvořák vyvrátí hlavu. „Ty to nevíš?“
„Co jako?“
Honza se přisune, na uších sluchátka. „Jsi moc zalezlý u Ondry. Už půlroku Rozinovo auto parkuje před jistou myslivnou.“
„A co má být?“ nechápe Tomáš.
„Je natvrdlý,“ zaskřehotá Dvořák, který utekl své manželce z postele. Už dál to její pečování o sebe nesnesl. Raději bude roznášet bacily po kamarádech, rozhodl se. „Spí s ním, to je jasné jako facka. No chlapi, kvůli čemu by tam jinak tolik času trávil?“ Ostatní souhlasně kývají. „Pochybuji, že se dívají na filmy nebo hrají kanastu.“
„A co když ano?“
Všichni se rozřechtají nad Tomášovou naivitou. Ten se nesměje. „Možná tam chodí kvůli jídlu?“ nadhodí.
Ostatní zmlknou. „Ty něco víš?“
„Nic.“ Poslední dobou si všiml, že si nosí jídlo z domů, což dosud nedělal. Jeho krabičky jsou modré. Jedná jako druhá. Nějak pochybuje, že by si sám pro sebe vařil. Ovšem pro někoho jiného – to je jiné. Dost nepravděpodobné, aby Rozina žil s mužem, usoudí. Vezme noviny. Snad stihne ještě kousek přečíst.
„Pošta!“ zakřičí Ondra. Vrazí dovnitř. Usmívá se. „Zapomněl jsi svačinu.“ Přede všemi ho políbí. „A něco dobrého na zub. Tady. Ne že mu to sníte! Není tu Rozina? Má rekomando.“
„To bude kvůli výživnému. Můžeme mu to vzít?“
„Bohužel pánové, ale vím, kde ho najdu. Ahoj, Tome.“ Políbí ho ještě jednou. Sotva Ondra vyjde z budovy, všichni se nahrnou k Tomovi. Chtivě pozorují sáček.
„No jo. Je to vaše.“ kapituluje Tomáš. Rozbalí sáček. Místnosti se nese: „Ach!“ „Můžete si to rozdělit. Tohle je pro mě,“ brání svačinu. Už se na ni těší. Sáček zmizí rychlostí pendolína.
„Stejně si myslím, že s ním spí!“ Dvořák si olízne prsty do cukru. „Lahoda.“
„Jo to máš recht, i když je to u Roziny divné,“ pronese Honza. Rozina ve dveřích ztuhne. Právě přejal doporučený dopis od Ondry. Tom chce upozornit, že je tu šéf, ale ten mu dá znamení, aby mlčel.
„Jak to spolu asi dělají, co myslíte? Kdo je asi nahoře?“
„No přece Rozina!“ řekne jeden se smíchem. „Dole si ho nedokážu představit, vy jo?“ Rozina vyjde ven. Kopne do sněhu. On spí s Tondou. Kde to jako vzali? Tomáš vyjde za ním. Položí mu ruku na rameno.
„Jak dlouho?“
„Od té doby, co ses ztratil, tedy přepadli tě.“
Půlroku? Někdo se zbláznil! „Ježíš a já nic nevím.“
„To se vysvětlí.“
„Jo. Můžeš to dnes za mě vzít? Musel bych je postřílet.“
„Jasně. Co chceš dělat?“
Rozina pokrčí rameny. Ještě v něm doznívá šok, že by byl teplej. Vyjede. Tomáš se za ním zamračeně dívá. Doufá, že k Tondovi dojede v pořádku, protože byl úplně grogy. Chudák malý, i když proč k němu jezdí?
Rozina jede do městečka. Neví, co má dělat. Už je sice jaro, ale sníh se stále drží. Potom se rozhodne. Otočí auto, že pneumatiky skoro zavyjí. Jede známou cestou. Mine pařez ze stromu, který byl před Vánocemi spadlý. Zaparkuje před myslivnou. Sedí v autě, protože tu ještě není. Potom ho uvidí přicházet. Je oblečený do teplého kabátu, přes rameno pušku. Povzdechne si. Nikdy by ho nenapadlo, že oni dva…
Tonda se usměje, když vidí známé auto. Přidá do kroku. „Ahoj. Co, že tu jsi tak brzy? Nic jsem neuvařil.“
„Pořád něco vaříš. Nemusíš.“
„Pro jednoho bych to nedělal. Pojď dál.“ Rozina si uvědomí, že se tu cítí jako doma. Zuje si boty, vklouzne do domácích bot. Parku pověsí na věšák, čepici nahoru. Jde do kuchyně. Opře se o zárubeň.
„Na chatě říkají, že spolu spíme,“ vybalí na rovinu.
„Proč jim neřekneš pravdu?“ Narovná se od lednice, zadívá se na něj. Klidně k němu přistoupí, dotkne se jeho tváře. Rozina má pocit, že mu vypaluje znamení. „Chodíš tu, protože si rozumíme. Jsme přátelé, ne?“
Rozina zamrká. „Jistě přátelé.“
„Jen to ohřeju. Bramborové knedlíky s kachnou.“
„To zní dobře.“
Tonda se usměje. „To ano.“ Bylo by krásné, kdyby to byla pravda, co se povídá, ale není, i když on by chtěl. Sny někdy jsou nereálné, ale aspoň není sám.
Po večeři sedí na pohovce, dívají se na starý válečný film. Rozina se nemůže soustředit, protože mu pořád v hlavě víří slova jeho lidi, ale hlavně Tondův dotek.
„Co je ti?“ optá se ho, dotkne jeho ruky. V Rozinovi něco praskne, přitáhne ho k sobě a políbí. Tonda si do jeho úst jen vzdechne. Nic nedělá, vše nechává na Rozinovi. Ten ho pustí, jako by se spálil. Zvedne se z pohovky, jde pryč. Tonda ho nechá být. Ruku přiloží ke rtům. Bylo to hezky. Rozhodně umí líbat. Uslyší třísknutí dveří. Otočí se k televizi, vypne ji. Ten film viděl už jednou. Sedí po tmě, když slyší klapnutí. Ožije, ale než stihne, cokoliv udělat, ucítí lehké tápající doteky, potom objetí. Pohladí mu záda, ucítí těžké tělo na svém, zavře oči. Tělo i duše mu zpívá štěstím, i když se ptá, co ho to bude stát.
„Proč?“ optá se o chvilku později. Rozsvítil malou lampičku, tak mu vidí do tváře. Mračí se.
„Čert ví. Nevím sám. Vadí ti to?“ Tonda se k němu odvážně přitulí.
„Ne. Vůbec ne. Vlastně tak nějak jsem to čekal od prvního setkání, pamatuješ?“
„Jo zachránil jsi mě od uklouznutí na tom ledě. Jsem si říkal, kdo jsi.“
„Líbil ses mi od první chvíle. Chtěl bych… Co budeš chtít?“
Rozina se zvedne. „Promiň, ale sám nevím, co chci.“ Tonda ho políbí na odhalené rameno.
„Je dost času to zjistit. Můžeme být spolu, můžeš být sám, jen mohu tě pozvat zas na jídlo?“
Rozina se usměje. „Proč ne?“ přitiskne se k němu. Vlastně není to až tak hrozné, jak si to vždy představoval. Nezvyklé jistě, hrozné ne. Ovšem líbilo se mu to. „Bylo to hezké.“
„To jsem rád.“ Natáhne ruku, vyhladí mu čelo. „Spí nebo…“
„Stejně všichni si myslí, že to spolu děláme,“ zabručí nesouvisle.
Tonda se usměje. Je to jedno. Našel si záchrance, i když nestálého, ale to jsou hory a lesy taky. Hladí ho. Cítí, že únava se odplavuje a nastupuje čistý chtíč. Lehounké zavrtění dává tušit, že i Rozina by si dal říct. Políbí ho na koutek rtů, sklouzne níž, odhodí pokrývku.
Rozina si pomyslí, že stejně spolu spí už dlouho, tak proč ne. Hlavně se mu to líbí. Zaúpí pod dotekem rtů v tříslech a vše se mu vykouří z hlavy. Jen neví, kdo tu koho zachránil, pomyslí, ještě než vyvrcholí. Pohladí svého milence po zádech. Je mu skvělé. Vlastně těm darmožroutům na chatě musí poděkovat. Houby, sepsuje je. Důkladně. Neví, jak, ale dostanou co proto, roznášet nepodložené drby. Jo přesně tak. Zavrtá se k teplému tělu a usne s myšlenkou na pomstu.
Konec
