6. 9. 2014
Kluziště
2.
Zimní sny 2014
Desmond spí mezi ostatními stájníky. V hlavě se mu promítá všechno, co zažil, ale především chvíle s markýzem. Bylo to tak jiné. Co asi teď dělá? Přemítá nad vším, ale spánek se mu vyhýbá, jako by celý den nedřel. Nakonec vstane. Tiše vyjde, aby neprobudil ostatní. Aniž si to uvědomí, skončí u kluziště. Hledí na plochu a jasně před sebou vidí markýze. Otočí se ke stanu. Jde k němu. Teprve, až odhrne těžkou látku, uvědomí si, co dělá. Zastaví se, ale potom vkročí dovnitř. Vzpomíná, jak zde klečel a uvazoval mu kovový nůž, to mu brusle připomínaly, k botám. Měl pocit, že nedýchá. Chtěl by se dotýkat jeho nahé pokožky, líbat.
Místo toho se posadí na stejnou židli, jako seděl markýz. Vezme brusle a přiváže si je. Postaví se. Zapotácí se, ale udrží rovnováhu. Pomalu jde k východu. Za chvilku stojí na ledě. Udělá přesně co markýz. Zavrávorá, ruce mu jdou na všechny strany, jak se snaží udržet rovnováhu.
Se ctižádostí, o které nikdy nevěděl, se kymácí ze strany na stranu. Před sebou má vidinu, jak bruslí s markýzem. Drží se za ruce a letí po ledě jako ptáci. Volní. Svobodní. Ničím nezatížení.
Bim, bam. Trhne sebou. Jedna hodina a on vstává brzy. Rychle dobruslí ke kraji. Kecne si do sněhu a stáhne brusle. Zanese je do stanu a utíká k ostatním. Tentokrát s úsměvem usne, jako když ho do vody hodí.
Druhý den na Belle ujíždí za markýzem. Opět skončí v srubu.
„Vyhrál jsem!“ pronese Alexander.
„Máte dobrého koně, pane.“ Alexandr se posadí na židli, obdivuje souměrnou postavu. Přemýšlí, jak mu říct, že by chtěl se s ním milovat.
„Včera jsem, omlouvám se, vyzkoušel brusle. Nemohl jsem spát… Promiňte.“
„Cože? A líbilo se ti to?“
„Moc, ale nejvíc jste se mi líbil vy. Představoval jsem si, jak spolu bruslíme.“ V Alexandrovi se zadrhne dech. „Držíme se za ruce a jedeme do dálky. Nekonečný led, který brázdíme.“ Cítí, že se červená. Potom poklekne, dotkne se markýzových kolen. „Rád bych to udělal znovu. Mohu?“
„Když chceš, budu nadšen.“
„Děkuji.“ Rozepíná mu kalhoty, markýz se nadzvedne, aby mu je pomohl, a posadí se. „Líbilo se mi to. Je krásný.“ Bez rozpaku ho vezme do úst. Alexander zaúpí slasti. Věděl to. Jako by to hned od začátku tušil, že bude vše, co kdy bude chtít po svém milenci. Nikdy se ho nevzdá. Položí Desmondovi ruku do vlasů a zčechrá je.
„Ochráním tě. Navždy.“
Desmond přestane, dívá se na vztyčený úd s lesklou kapkou na konci. Slízne ji. „Věřím vám. Miluji vás.“ Alexander než stihne cokoliv říct, vyvrcholí. Malátně sedí. Nechá o sebe pečovat. Potom stáhne z ruky prsten. Podá ho Demondovi.
„Tohle je prsten Bradburyů. Nikdy ho nikomu nedávej.“
Desmond zaváhá. Je to cenná věc. Nakonec se rozhodne. „Nedám. Zůstane v mém srdci.“ Sevře ho do ruky. Vzhlédne k obličeji. Tmavé oči ho už neděsí, ale vzrušují ho. Vstane a začne se svlékat. Trochu se chvěje zimou, ale tehdy říkali, že tamty dva přistihli nahé.
Alexandr omráčeně ho sleduje. Co chce dělat? Co když není tak nevinný, jak se zdá? Ne, odmítne to šmahem. Desmondovy modré oči nelžou.
Desmond zůstane stát před markýzem. Začne vysvětlovat, proč to udělal. Sklopí hlavu. „Co mám udělat?“
„Posaď se mi na kolena.“ Ano přesně tak. Pohlaví se o sebe lehce otírají. „Muži se mohou ukojit několika způsoby,“ začne tiše. „Rukou, ústy a potom průnikem do zadečku.“ Obejme ho. Sametové obliny ho málem vytočí. Prstem se dotkne konečníku.
„Chcete to udělat?“
„Moc,“ přisvědčí.
Desmond je chvilku tiše. Rukou hladí oba dva penisy. Nikdy je ještě takto nehladil. Pevně se zadívá na markýze. „Tak to udělejte. Chci vás mít uvnitř.“ Nadzvedne se. Alexandr ho donutí posadit. Vezme Desmondův vztyčený penis do ruky a sevře.
„Chceš to? Nebudeš toho litovat?“
„Nikdy. Chci se s vámi milovat.“
„Dobrá, ale až za chvilku. Musím se vzpamatovat z tvé vášně, ale bude to bolet.“
„Proč?“ optá se zvídavě Desmond.
„Protože nejsi na to zvyklý a mast nemáme,“ řekne upřímně.
Desmond váhá. „Dobrá, nevadí. Příště to bude taky bolet?“
„Ne, už nikdy.“
Desmond se zatváří spokojeně. Odváží se markýze políbit. „Dobrá, tak to udělejte.“ Markýz přemýšlí jak. V té chvílí má v hlavě vymeteno.
„Nevíte jak?“ optá se naprosto nevinně Desmond. Alexander se zamračí, ale v jeho slovech necítí žádnou škodolibost nebo výsměch. Je tak úžasný, pomyslí si. „Líbí se mi.“ Pohladí oba dva údy. „Nikdy bych neřekl, že se budu s mužem milovat.“
„A s ženou?“ měl nějakou?
„Ne. Nelíbí se mi. Možná bych se mohl na vás posadit.“
„Proč jsi jenom tak zdvořilý?“ zamumlá nechtěně Alexander. Obejme ho v pase. Bože, to je naprostá slast a to se nemiluji. Jak to mohl bez něj vydržet?
„Nevím. Maminka nás to učila. Říkala, že mám být zdvořilý. Vadí vám to?“
Alexander se skoro vyděsí. „Ne, to ne!“ vyhrkne. Je mu to jedno, ale hlavně ať neodchází.
„Nevadí. Až budete zdravý, uděláte to?“
„Ne, udělám to teď. Chceš to?“ Desmond potěšeně přikývne. „Zvedni se, postav se ke stolu a přesně tak,“ prohodí, když vidí, jak vystrčí na něj zadek. Jeho úd pod dřívější péči Desmondových rukou jenom rozkvetl a je připravený, ale nejdřív si ho připraví. Uvědomí si, že se nikdy nijak zvlášť o ty druhé nestaral, ale žádný z nich nebyl Desmond. Přejede zdravou rukou pevné obliny. Mapuje je jemnými doteky. Z hlavy se mu vykouřilo, co chtěl udělat, až Desmond otočí hlavu.
„To je všechno? Moc to nebolí.“
„Ne,“ zavrtí hlavou a poseje polibky obliny. „Jen jsem zůstal v úžasu stát nad tou dokonalostí.“
„Nad mým zadkem?“ Desmond se rozesměje.
„No ano,“ nasliní si prsty. Desmond ho sleduje. Skoro přestane dýchat, když ucítí na konečníku prsty. Je to příjemné, usoudí, když do něj pronikne prst. Alexander se soustředí na hru prstu i to, jak ho rozšiřuje, ale brzy ho to přestane bavit, přistoupí k němu blíž, vezme do ruky penis a přiloží ho k dírce. Zatlačí.
„Trochu to bolí. Tamto bylo příjemné.“ Alexandrovi se nechce přerušit průnik. Chce být konečně v něm. Zatlačí víc. „Bolí, ale je to i trochu příjemné,“ komentuje Alexandrovu snahu.
„Bude to lepší.“
„Já vím. Neublížil byste mi.“
„Nikdy. Ne úmyslně.“
Desmond se pohne dozadu. Vykřikne.
„Hlupáku!“ zavrčí překvapený Alexandr. „Proč jsi nepočkal?“
„Nechtěl jsem. Tak a je to. Bolelo to, ale je to i příjemné. Vejdete se do mě? Máte ho velkého.“
„Ano.“
„To jsem rád.“
Alaxander konečně pochopí Desmondovu mluvu. Vypadá to, že povídáním si chce dodat jistotu, že dělá dobře. Zjihne. Začne se opatrně pohybovat.
Desmond vnímá všechny ty nové pocity, které ho zaplavují. Bolelo to a až doteď vlastně si nebyl jistý, zda dělá dobře, ale jakmile se v něm začal pohybovat, všechny pochyby se vypařily a zůstala čirá slast. Příště už nebude váhat, a když řekne, že ho chce mít, udělá to. Nikdy by nevěřil, že může něco tak krásného existovat.
Alexandr zamručí, vytáhne se a postříká nahá záda. Dívá se, jak na ně dopadá sprška semene. V tu chvílí Desmond pocítí poprvé ztrátu. Vyděsí ho prázdnota, která se v něm rozprostře, a kterou zažene až dotek na zádech. „Miluji tě.“
„Já vás taky.“ Otočí se, obejme ho kolem krku, tiskne se k němu. Potřebuje ho jako rostlina vodu, jako dítě matku. Bez něj je jenom půlka. Alexandr ho spokojeně obejme. V duši se mu rozhostí podivný mír. Věří, že dneska žádné noční můry nebude mít.
„Pane, dopis.“
„Tak to musí být něco důležitého,“ zamručí spokojeně Alexander. Sedí v županu, což by si nikdy v Londýně nedovolil, a snídá. Ovšem charakteristické písmo, mu chuť k jídlu sebere. Maman! Copak asi chce? Odloží noviny, vezme ho, ale hned ho neotevře. Váhá. Moc dobře ví, co v něm bude. Jenže on je tu tak rád. Vlastně je spokojený. Ví taky proč. Miláček. Včera v noci se díval, jak bruslí. Jako by létal po ledě. Ne, to je špatné vyjádření. Vznášel se. Nikdy nezažil takovou ladnost pohybu. Bylo to jako by zpíval nebo hrál na nástroj virtuos. Některé figury ani neznal, a když se rozjel dozadu, zastavilo se mu srdce. Jen v něm úžasu se díval na svého Miláčka. Hned druhý den mu nechal pořídit i s boty jeho vlastní brusle. Nechal je s papírkem ve stanu. Tušil, že ho odmění. Byla tak sladká, že když si to vybaví ještě po dvou týdnech, vzruší ho to. Možná proto sedí zde v županu a ne oblečený. Jakmile si Miláčka vybaví, už mu stojí.
„Tak dobře.“ Roztrhne dopis. No samozřejmě. Kde vězím? Kde asi?! U svého Miláčka na svém panství. Není to normální? Je. Jenže zmínit se o tom nemůže. Proto musí něco vymyslet. Jak zná maman, omluva typu „spokojený,“ nepřijme. Podle maman člověk je spokojený jedině v plesovém sále. Brr. Zadívá se na snídani. Odsune ji a odejde do pracovny. Chvilku přemýšlí a pak si vymyslí zranění, což vlastně není tak daleko od věci. Zraněný byl. Je pravda, že už rukou může plně vládnout, což si dokázal předevčírem, když Desmond ležel na zádech a rozkošně… Zaúpí. On se vzrušil u psaní dopisu matce. To není možné!
„Má na tebe špatný vliv,“ zamumlá. Dopíše dopis a zazvoní. „Ihned to pošlete.“
„Ano, pane.“ Devilsh odejde.
Alexander si zamne rukama a teď je čas na každodenní projížďku se sladkou odměnou uprostřed. Jde nahoru. Když se převléká, povšimne si, že začalo sněžit. Praští do zdi. Nikam nepojede. Dobrá nálada mu spadne o dvě stě stupňů.
„Pane, v tomhle…“
„Já vím, Josephe. Nejsem slepý!“ zavrčí vztekle. Co teď? Nemůže být bez své denní dávky sexu s Miláčkem. Sleduje sníh, který začíná padat čím dál víc. I kluziště zasněží. Co teď? „Zatracené počasí!“
Joseph mlčí, nepřipomíná svému pánovi, že je zima a dalo se to čekat.
„Budu v knihovně.“ Snad tam něco vymyslí. V knihovně se posadí do pohodlného křesla s whisky v rukou. Nepřítomně zírá do krbu. Vymýšlí jeden nápad za druhým, včetně toho, že dá služebnictvu volno, ale jak by vysvětlil, že ho nedostane Desmond, to ho nenapadá. Zalituje, že není ve středověku. To byly jiné časy, kdy mohl pán prostě někoho popravit, jen by cekl. O Miláčkovi se nikdo nemůže dozvědět. Už přemýšlel, že ho vymění za Josepha, ale bylo by to jako chodit s monoklem. Každému by to došlo. I tomu největšímu blbci a maman…
„Pane, oběd,“ ozve se ode dveří.
„Vypadněte! Nebudu jíst!“ zařve a mrskne skleničkou do krbu. Oheň vzplane, ale Alexandrův hněv se nezmenší. Zlatý středověk. Dívá se do plamene a přemítá, co zrovna Desmond dělá. Je ve stáji? Není mu zima? Možná si někoho najde? Nenajde. Nikdy, ví to. Patří k sobě a nemohou spolu být. Není za Zemi místo, kde by mohli žít. Jedině, že by začal používat ten rozkošný domek v Londýně, který otec koupil pro svou poslední milenku. On ji vystěhoval, ale nikoho tam neumístil. Mohl by to nabídnout… Nechce se mu. Pasovat svého Miláčka na prachobyčejnou kurtizánu… Ale co jiného může dělat? Nemůže bez něj žít.
Mohl by tu žít po zbytek života, ale opět by to začalo být podezřelé. Pravda je markýz s určitou pověstí… Co se zbláznit? Maman by to nedovolila. Stála by mu za zadkem jako milenka s nataženou dlaní. Příčí se mu degradovat Miláčka na milence, ale nic jiného mu nezbývá.
A sněží a sněží… Zjistí, když se podívá z okna. Jak ještě dlouho, říká si u okna, kterým vidí na kluziště. Je tam mrtvo. Sníh nikdo neodklízí, na ledě se nikdo nevznáší. Je sám. Zatáhne závěs. Není mu zima?
Chybělo mi milování, říká si Desmond. Měl jít za sestrou, ale pochopí, že v téhle vánici se nikam nemohl dostat. Leží pod dvojitou pokrývkou a klepe se. V markýzově náručí mu nikdy nebyla zima, ale příjemně. Bylo by úžasné, kdyby mohl být v jeho pokoji. Jednou mu ukázal, kde bydlí. Vždy když skončí bruslit, dneska nemohl, hnusný sníh, se podívá do jeho okna. Má pocit, že tam stojí. Tedy markýz to vždy říká, ale nějak nemůže tomu věřit, i když on by tam stál a díval se.
Jaké by to bylo tam s ním být? V jeho velké posteli, určitě taková je, v měkkých pokrývkách, možná jsou saténové nebo hedvábné. Nikdy se neoptal, ale je zvědavý. Nic po něm nechce. Dokonce uvažoval, že vrátí prsten, ale nakonec si ho nechal. Nahmatá ho. Dal si ho do koženého, který si vyrobil, váčku a nosí na krku. Ví moc dobře, že ho nikdo nesmí vidět. Nahmatá ho a sevře přes kůži. Určitě byl drahý, ale on po markýzovi nic nechce. Tedy něco ano. Sex. Ten by chtěl neustále. Dneska byl moc zlý kvůli sněhu. I koně to zřejmě vycítili, protože byli nervózní. Být tak s ním! Jenže to je sen.
Otočí se na druhou stranu. Měl by usnout nebo zítra bude mít kruhy a možná přestane sněžit.
Sněží.
Sněží.
Jak ještě dlouho? Markýz se proklíná, že nedokáže nic vymyslet, Desmond proklíná sníh. Kdyby ho aspoň mohl zahlédnout!
„Paní přijede!“ spustí hlavní stájník. „Ta tu nebyla už dlouho.“
„Markýz je ženatý?“ podiví se, protože nikdo se o paní domu nezmínil.
„Cože, trumbero? Jasně že ne, ale vsadím se, že si vybere bohatou a krásnou dědičku.“
„Jojo, taky bych bral!“
„Sklapni, Jacku! To je paní starého markýze. Bral si ji… No, je o dobrých třicet let mladší, než byl starý markýz. Byla tu naposled před třemi roky. Nemá to tu ráda.“
„Tak proč sem jezdí?“ zamumlá Desmond.
„Copak já vím? Makejte! Ten sníh nám chyběl a nedávejte koním oves nebo nám rozboří stáje! Je to jasné!“
„To říká každé ráno! Copak jsme blbci?“ zamumlá vzdálená Thomas. „Ta nám tu chyběla.“
„Proč?“
„No, nemáme ji rádi. Poznáš to sám. Pán je milý, ale paní no… uvidíš,“ řekne rozpačitě Thomas. Jde k dalšímu koni.
Desmond si povzdechne. Sníh a sníh a teď ještě jeho matka. Co když markýz odjede? Neustále se o tom zde mluví, jak je to neobvyklé, že se tu zdržuje, když v Londýně vrcholí plesová sezóna. Rád by věřil, že tu je zde kvůli němu, ale dosud nikdo neuhodl, že je markýz zraněný. Neví, co bude dělat, až markýz odjede. Bude to jako by se ztratil vzduch. Jednou v noci ho napadlo, že by ho mohl vzít do Londýna, pak mávl nad tím rukou. On a Londýn. Nemožné.
„Cože?!“
„Paní…“
„Já vím! Co tu chce?“
Joseph s Devilshem raději mlčí. Nikdy takhle pana markýze neviděli. Podle vzhledu, i když není nic vidět, ale tónu hlasu a strnulosti, by řekli, že je rozzloben. Takhle nebyl rozzlobený, ani když se dozvěděl o těch pytlácích.
„Zmizte!“ Podívá se ven. A zrovna přestává sněžit. Přemýšlel, že si vyrazí na podvečerní projížďku, ale že to řekne tak sprostě tu bude zaclánět jeho zatracená maman! Místo, aby se těšil s Miláčkem, bude muset se těšit ze společnosti maman. Je jasné, kdo by u něho vyhrál zlatou trofej!
„Sakra! Zatraceně!“ začne klít ve dvou jazycích. Po patnácti minutách, zbytečné samomluvy, usoudí, že se ji bude muset zbavit, jak nejrychleji. Ještě dobře, že není silná v jízdě na koni. A Miláčka přemluví, aby s ním odjel do Londýna. Nevydrží to bez něj. Zblázní se, protože maman sem jede, aby ho odvezla na plesy, které on nenávidí.
Vezme zvonek do ruky.
„Ano, pane?“
„Je všechno připravené?“
„Ano, pane.“
„Výborně. Zítra se projedu. Možná naposled.“ Nemůže maman neposlechnout, protože nechce, aby zjistila cokoliv o Miláčkovi. Musí ho chránit.
„Pane, to je nám líto.“
„Mě taky. Vyřiďte kuchařce, ať večeři podává v devět.“
„Ano, pane.“ Kuchařka bude nadávat, ale podřídí se.
„Ach a odkliďte sníh z kluziště.“
„Ano, pane.“ Zachmuřeně přemýšlí, kdo se o ně bude starat, když tu nebude. Desmond nebude mít, kde bruslit. Ne, pojede s ním. V Londýně by mohli bruslit spolu. Když se řádně obleče, nikdo nepozná kým je. Budou ho brát jako jednoho z jeho přátel. Nebude ho moci držet za ruku, ale nevadí. Ještě dnes si o tom s ním promluví. V podvečer po svačině vyrazí do stáje.
„Nemusíš se mnou chodit. Koně jsou nádherní.“ Zaslechne zpěv. Miláček! Vzruší ho to, ale ovládne se. „Staráš se o ně příkladně. Sníh polevuje, zítra chci vyrazit na projížďku.“
„S Desmondem, pane?“
„Jistě. Ten chlapec umí dobře jezdit a není s ním nuda.“
„To jsem rád, pane. Řeknu mu to.“
„Výborně. Můžeš mě tu nechat!“ řekne netrpělivě. Čeká, až zmizí a potom se vydá za hlasem. Stoupne si k boxu a zálibně pozoruje záda a zadek. Zrovna čistí kopyto…
„Kdo… Pane, markýzi?“ spustí nohu koně a narovná se. Markýz k němu přistoupí, chce ho obejmout, když Desmond nevybíravě ho srazí k zemi a přiloží prst k ústům.
„Tome?“
„Co je?“ ozve se druhý stájník.
„Jak jsi na tom?“
„Bídně! Myslím, že se odtud nedostanu.“
„Tak víš co, vezmu to za tebe. Nemáte sraz v hospodě?“
„Jo, máme. Konečně přestalo sněžit. Hele, fakt je za mě uděláš?“
„Jo jenom to řekni vrchnímu, aby se nezbláznil.“
„Jo jasně a díky moc.“
„Příště mi to oplatíš!“
„No jasně!“ zvolá Thomas, který si ve spěchu navléká kabát. Po cestě vezme čapku. „Pane vrchní! Pane vrchní, Desmond to dodělá!“
„Cože? Dobrá!“
„Pss!“ řekne Desmond.
„Desmonde?!“
„Ano? Nebojte se, dodělám to!“ ujistí vrchního stájníka. „Nikam nejdu.“ Jen, aby nepřišel na schovaného markýze.
„Dobrá a kde je… Ale kdyby něco, jsem doma.“
„Dobře, pane! Tak a je to!“
Markýz ihned pochopí, že tu jsou sami, kromě koní, a obejme ho. Vášnivě ho políbí. Na nic nehledí a strhávají ze sebe oblečení. „Chyběl jsi mi.“
„Ty mě taky! Bože, to je ono!“ vzlykne Desmond, který se otočí a vystrčí zadek. Na bolest nekouká, hlavně, že se opět dostavil ten pocit plnosti. Alexander do něj zajíždí, až vyvrcholí. Oddechuje, když si uvědomí, kde je. Rozesměje se.
„Ps!“
„Kdo by nás mohl vidět. Koně?“
„No a? Koně jsou…“ Odtáhne se od něj a otočí se. Je ještě vzrušený. Alexander kašle na vše a klekne si k němu, vezme ho do úst, ale sotva stihne pár pohybu a Desmond vyvrcholí. Malátně se opře o stěnu boxu. „Měli bychom přestat.“ Povzdechne si. „Musím je dodělat. Jestli ne, budu potrestán.“
„Zakážu…“
„Ne. Jestli chcete, můžete mi pomoct.“ Strčí mu do ruky hřeben na ocas. Alexander ho poslušně vezme.
„Stihneme to?“
„Netuším. A co?“
„Než přijede maman. Chci ti něco navrhnout.“
Desmond natře masti kopyto, položí je. „Co?“
Markýz přestane česat hřívu. „Zvaž to. Chtěl bych, přál bych si, abys se mnou odjel do Londýna. Nemohu tu zůstat, ale nedokážu si představit, že bych bez tebe odjel.“
„Londýn?“
„Ano. Obstarám dům.“ Ne ten, kde žila otcova milenka. Nový, nějaký pěkný. „Můžeš sebou vzít sestru. V Londýně jsou lepší doktoři.“
„A já co budu dělat?“ optá se Desmond.
Alexander rychle pochopí. Nikdy nesvolí být nějakým vydržovaným prostitutem. „Cokoliv budeš chtít. Miluji tě, Desmonde.“
„Mohl bych chodit do školy.“
„Do školy?“ podiví se.
„Ano. Nikdy jsem nemohl do ní chodit. Otec byl neustále v práci a no to je jedno. Ne.“
Alexander si povzdechne. „Prosím, rozmysli si to.“
„Já dobře,“ svolí pod jeho prosebným pohledem.
„Jestli nebudeš chtít, nebudu naléhat, ale moc bych si to přál, abys odjel se mnou.“
„Pane markýzi! Paní přijela.“
„Sakra, maman přijela. Chyběl jsi mi. Moc. Ani bruslit jsem tě neviděl. Chtěl bych s tebou bruslit. V Londýně by to šlo. Chci vědět, jak jezdíš pozpátku.“
„Vy se opravdu na mě díváte?“
„Jistěže, lásko. Každý večer.“ Rychle ho políbí a vyjde ze stání.
„Něco je v nepořádku?“ optá se vrchní stájník.
„Ne, je v pořádku, jen jsem chtěl promluvit s Desmondem o zítřejší projížďce.“
„Jistě, pane.“
Markýz se za svým Miláčkem neohlédne. V duchu si posteskne, že ta rychlovka byla opravdu na nic. Jako jednohubek. Chce něco víc. Chce s ním ležet celou noc, mít jeho tělo u sebe, dívat se jak se ráno protahuje, jak otevře modré oči plné něhy.
„Alexandře, co se stalo?“
„Maman, musíme to probírat zde? Pojď dovnitř.“
„Vypadá to tu stejně.“
„Jistě. Je to Bradbury.“ Ráj na zemi, který objevil.
Hannah zbystří. Co se to tu děje, ještě v Londýně nadával na Bradbury a říkal, že se bude nudit. Co najednou taková změna?
„Tak co se stalo?“ odloží na stolek rukávník. „Prý zranění.“
„Spadl jsem z nového koně.“
„To ti uvěřím! Bradburyové nikdy nepadají z koní.“
„Rozhodně jsem byl zraněn. S naraženou rukou nebudu tančit.“
Hannah se zamračí. Mohla by to být pravda. „Rozhodně vypadáš fit, takže zítra spolu podjedeme z toho nevkusného místa do Londýna. Všichni se ptají, kde jsi! Řekla jsem, že jsi jel vyřídit maličkost na Bradbury, ale to bylo před týdnem. Pro tenhle týden jsem neměla výmluvy.“ Zastaví se u obrazu, kde je její zesnulý manžel. Ušklíbne se.
„Pozítří.“
„Cože? No dobrá. Jeden tu zůstanu.“
„Díky, maman.“
„Překvapil jsi mě, Alexandře, ale uvědom si, jakou máš povinnost vůči rodu. Kdyby žil tvůj otec, bylo by to jiné.“
To by bylo, pomyslí si. Hlavně, by si maman nedovolila tolik věci.
„Večeři jsem nechal připravit na devátou.“
„Aspoň něco. Na pátek jsem pozvala pár hostí do svého domu. Očekávám, že přijdeš.“
„Ano, maman.“ Snad bude s ním Desmond chtít odjet. Doufá v to, věří. Musí nebo se jinak v Londýně zblázní. Při večeři odkývne veškeré její plány.
Hannah ho pozoruje. Je jiný. Jako by se zamiloval. Dřív by se s ní hádal. Jenže, kde by tu potkal nějakou vhodnou dívku? Co ví, tak tu nikdo zajímavý nežije. Ti, co na to mají, jsou v Londýně. Snad to není nějaká kuchtička, ale ne. Její syn má hlavu na místě. Nanejvýš ji zaplatí pár zlaťáků a bude to. Musí v tom být něco jiného, ale co? Tomu zranění nevěří. Co to může být?
Večer, když si sundá župan, rozhrne závěs. Zpozorní. Někdo je na ledě. Přimhouří oči. Kdo to jenom může být? Mimoděk ťuká prsty do zdi. Kdo by se mohl odvážit jezdit na kluzišti? Nesnáší je. Byl to vynález nebožtíka manžela a zatáhl do toho i Alexandra.
Něco se tu děje. Bude muset zjistit co. Nesnáší, když její syn před ní má tajemství.
Druhý den nasedne markýz na Silvera, Desmond na Bellu. Chvilku mu to trvá, ale nakonec se dostane do sedla. Alexandr ho starostlivě pozoruje.
„Nestalo se nic?“
„Včera jsem spadl,“ špitne Desmond.
„Zůstaneme…“
„Ne, jedeme!“ vyrazí z nádvoří. Napřed Desmond za ním Alexandr. Ani jeden si nevšimne, že z knihovny je někdo pozoruje.
„Jsem tu první!“ zajásá Desmond u srubu, seskočí z koně a zaúpí.
„Co je?“
„Nic. Jak jsem říkal, včera jsem spadl.“ Uváže koně, vejde dovnitř. Chce rozdělat oheň, když ho Alexander zadrží.
„Udělám to.“
„To ne, pane!“
„Pozoroval jsem tě tolikrát, že to snad umím nazpaměť,“ prohlásí. S rozmyslem dělá stejné úkony jako Desmond, až se oheň rozhoří. „Vidíš, zvládl jsem to.“ Postaví se. Vážně se zadívá na svého Miláčka. „Desmonde, jak ses rozhodl?“ Má strach. Co když jeho nabídku odmítne? „Já… Zůstanu tu,“ rozhodne se, když zavrtí hlavou. „Udělám, co budete chtít. Půjdu s vámi pod jednou podmínkou.“
„Jakou? Dostaneš, co budeš chtít. Bože, chci s tebou trávit noci.“
Desmond zrudne. „Má sestra. Ona nemůže chodit.“
„Vždyť jsem ti řekl, že půjde s námi. Najdu ty nejlepší…“
„Nechci ji dát do ústavu!“ řekne rozzlobeně. „Ona je moje rodina. Poslední koho mám. Pochopí mě. Vím to a pak obdivuje tě. Zůstane se mnou.“
„Dobře. Ale nemyslel jsem tím, že ji dáme do ústavu. Jenom, že ji najdeme doktory, a když bude potřeba, odvezeme ji do Evropy nebo do Ameriky. Možná existuje nějaká léčba, která by ji mohla pomoci.“
„Já… promiň, ale je to moje rodina, chápete. Mám ji rád.“
„Já vím. Rád ji poznám. Koupím nějaký dům, přijmeš to?“
Desmond se posadí. Dlouho o tom přemýšlel. Chápe, co se stane, když přijme jeho dům a peníze, ale kdyby pomohl sestře… „Vezmu to.“
Alexandrovi spadne kámen ze srdce. Jeho tvář se rozzáří. Všechno z něho spadne. „Nemůžu uvěřit, tolik jsem se bál, že řekneš Ne. Hned začnu zařizovat věci. Pošlu pro tebe.“
„Ne, přijedu sám.“
„Pak tě budu čekat. Nemyslí si nic špatného, co teď řeknu, ale pokud potřebuješ cokoliv, řekni si. Mám dost a rád bych, aby ti vše patřilo. Chci jenom, aby všechno proběhlo co nejdřív a bez komplikací. Kdyby to bylo možné, rád bych tě měl po svém boku, ale to jediné ti nemohu dát.“
„Ne, na přestěhování mám. Trochu jsem si ušetřil. Pane, jsou v Londýně kluziště?“
„Ne, ale jezírka ano a neříkej mi pane.“
Desmond se usměje. „Těžko si zvykám, ale pokusím se. Nemusíme jet?“
„Dneska ano, ale jak budu s tebou, už nikdy nebudu muset odjet. Možná nakrátko, ale nevzdám se tě,“ rozhodne v okamžiku. „Pojď. Musíme toho hodně zařídit.“
„Dneska jedu za sestrou. Chci ji to říct.“
„Ach jo. Neuvidím tě bruslit. Když tě pozoruju, chci seběhnout dolu a být s tebou.“ Vezme kabát, uhasí oheň. „Jsi v pořádku?“
„Jsem, opravdu. A ruka?“
„Skvělá výmluva, proč tu jsem tak dlouho. Nikdy bych neřekl, že tu najdu tebe.“ Pohladí Desmonda po tváři a políbí.
„Já taky. Vždycky mi něco chybělo a vím už co. Ty,“ odváží se říct. Alexandrovi se zadrhne hlas. Opět ho políbí. Pak už definitivně opustí srub. Ještě se ohlédnou po útočišti a rozjedou se směrem k Bradbury. Desmond odvede koně do stáje. Obstará je, potom jde pomoci odklízet sníh na kluzišti. Večer unavený se vypraví k sestře. Věří, že ho pochopí.
Vejde dovnitř a ztuhne.
„Tak jste dorazil,“ pozdraví ho Hannah.
„Dobrý den.“
„Přejdu k tomu, co chci. Zde jsou peníze a odjedete. Kam, to je mi fuk, ale vypadnete z Anglie a už se tu neukážete.“
„Ne.“
„Ale ano. Půjdete. Chápejte, mám pro svého syna jiné plány, než aby se zahodil s někým takovým, jako jste vy. Prostě se vypaříte, špíno.“
„Ne. Řeknu to markýzovi,“ odváží se říct.
Hannah se usměje. „Myslím, že ne. Pokud máte tyhle úmysly, podívejte se na sestru. Beatrice se jmenuje, že? Rozkošné jméno pro někoho, kdo je bezmocný.“
Desmond se vrhne k sestřinu pokoji. Ztuhne, když vidí prázdné lůžko. Kolem jsou rozsypané klubíčka vlny. Rozhlédne se. Pak se vrátí a přikročí k matce markýze. Ze stínu se vynoří mohutný muž.
„Jestliže neposlechnete, už sestru neuvidíte. Mám moc to udělat a jako kompenzaci máte tohle.“ Přistrčí k němu váček s penězi. „Abych nezapomněla. Platí to do konce života. Uvidím vás vedle Alexandra, tak zakročím. Peníze to je moc. A ještě něco. Nic mu neřeknete. Vaše sestra je v mých rukou. Momentálně myslím je na cestě do přístavu. Pokud budete hodný, najdete ji v hospodě U sirény.“
„Vy…“
„Michaele, jdeme. Sbohem.“ Potom se otočí ve dveřích. „Je to opravdu hezká dívka a krásně plete.“ Zasměje se.
Desmond se zničeně posadí. Co má dělat? Markýz nebo sestra? Zadívá se na dveře. Pak se s tvrdým výrazem zvedne. Jde do sestřina pokoje, když zaslechne otevírání dveří.
„Promiň, ale nemohli jsme nic dělat.“
„V pořádku. Odjíždím.“
„Kam?“
„Pošlu adresu. Moc děkuji, že jste se o Beatrici starali.“
Manželé přikývnou. „Nebyli jsme rádi, když jsi nás o tu službu požádal, ale zamilovali jsme si ji. Je to nám opravdu líto. Chceš s něčím pomoct?“
„Děkuji, budu rád. Musí ji být hrozně,“ řekne hluše. Zabalí oděv, všechno, pak se zadívá na váček. Chce ho vzít, ale nakonec ho nechá.
„Děkuji. Mějte se.“
„Ty taky. Sbohem.“
Desmond vyrazí k hospodě, kde přespí. Ráno nasedne i s věcmi do dostavníku. Za tři dny neustálého kodrcání je v Londýně. Špína a pach, usoudí vyčerpaně, ale jde k přístavu. Rozmýšlí, co bude dělat. Nakonec najde hospodu U Sirény. Přistoupí k hospodskému, ale než stihne se ho optat na sestru, přistoupí k němu muž.
„Desmond Fields?“
„Ano.“
„Pojďte za mnou.“ Vede ho pryč k domku. Ten otevře a vejde dovnitř.
„Beatrice!“
„Desmonde? Co se to děje? Prosím, nic ti není?“
„Hlavně, že nic není tobě.“
„Mám potvrdit váš odjezd.“
„Dobrá.“
„My odjíždíme?“
„Ano, Beo. Do Ameriky. Vydržíš tu ještě? Přivezl jsem ti všechny věci.“
Beatrice si ho prohlíží. „Proč, Desmonde? Něco se stalo?“
„Potom ti všechno vysvětlím. Zůstaneš tu?“
Bea se smutně usměje. „Kam bych chodila? Jsem ráda, že jsi v pořádku. Bála jsem se.“
„Já taky.“ Postaví se, zadívá se na muže. „Zajdu zařídit lístky.“
„Dobrá, počkám tu.“
Desmond vyjde ven, přimhouří oči. Špína. Pojede pryč. Vyrazí ke klidnějším místům. Postaví se a dívá se na obchody. Tam. Udělá pár kroků. Klenotnictví. Vejde dovnitř, stáhne z krku váček a vyndá prsten se smaragdem. Nikdo v krámě není. Položí prsten na pult.
Muž zvedne hlavu. „Sto.“
„Dva tisíce.“
Smích. „Kradené zboží neberu.“
„Ten komu ten prsten patří, dá vám za něj dvojnásobek. Stačí mu prsten donést. Snadný výdělek, ne?“
„Jo? A skončím v Toweru. Tak blbý nejsem!“
„Ne, když uvedete, že jdete od Desmonda.“
Klenotník se na něj zadívá. Ten prsten má cenu dvou tisíc, možná víc. Vezme ho a prohlédne. Má daleko větší cenu. „Desmond?“
„Ano.“
„Tak dobrá.“ Lákavý výdělek ho zláká.
„Dobře.“ Promiň, Alexandře, ale nemohu jinak. Promiň. Je mu, jako by se loučil s něčím vzácným, ale musí zajistit jim něco do začátku. Přijme peníze. Když bude rozumně utrácet, zajistí jistou úroveň sestře, než začne vydělávat.
„Doneste mu ho, nebudete litovat.“
„Jasně, mladej. Kam jedeš?“
„Do Ameriky,“ řekne klidně. Vyjde ven. V kanceláři lodní společnosti koupí lístek s kajutou. Nemůže sestru hodit do podpalubí. Nedaleko od kanceláře zahlédne malé knihkupectví, kde investuje do pár knížek, z nichž se chce během plavby naučit číst. Muž mu pomůže sestru dopravit na loď a potom se dívá, jak odjíždí. Když loď odrazí a ztratí se, vydá se k paláci Bradburyů. Přijme peníze a zas odejde.
Hannah je spokojená a září spokojenosti. I Alexandr je spokojený. Koupil krásný domek se zahradou a malou stáji pro dva koně a kočár. Tamten druhý dům prodal. Nikdy ho nebude potřebovat.
„Dneska nás zvou k hraběti z Marchu. Tam musíme jít a později se stavíme ještě u lady Kensigové. Je velmi populární. Její večírek nesmíme vynechat.“
„Rád půjdu, maman.“ Už se těší, až sem Miláček dorazí. Tolik se těší. Poslal k němu posla s ústním vzkazem a první co ho naučí, je číst. Moc dobře ví, že to neumí.
„Pane, venku je muž. Prý pro vás má prsten.“
„Vyhoď ho,“ řekne Hannah spokojeně.
„Vypadá dost vážně, pane. Prý ho jistě budete chtít, jelikož jste ho ztratil.“
Alexandra to zaujme. Něco ztratil? No, aspoň se pobaví. „Uveďte ho do pracovny. Promiň, maman, jen si něco vyřídím.“
„Jistě, ale já bych se někým takovým nezabývala ani tvůj otec.“
„Nudím se trochu. Jsem zvědavý, co ten muž chce.“ Jde do pracovny. Posadí se. Za chvilku vstoupí muž. Markýz se ušklíbne. „Tak co chcete?“
„Jistý mladík řekl, že dostanu za to tři tisíce.“ Položí smaragdový prsten na stůl. Markýz se v šoku zvedne. Nemůže… Ale je to on. Prsten Bradburyů, který věnoval Desmondovi. „Prý je od Desmonda. Dal jsem mu za něj…“
„Kolik?“ optá se tiše.
„Tři tisíce.“
„Dobrá. Dostanete je.“ Vypíše směnku. „Kde jste ho viděl?“
„Dole v přístavu.“ Je rád, že vyvázl. Chňapne po směnce a vypadne. Sedí, otáčí jim. Nechápe, co tu dělá. Přísahal by, že ho nikdy neprodá. Co se stalo? Co?
„Alexandře? Už odešel?“
„Ano, maman. Promiň, ale dnes nikam nepůjdu. Není mi dobře.“
„Nemám za…“
„Ne! Řekl jsem, že mi není dobře.“ Zvedne se a jde do svých komnat. Hannah ho ustaraně pozoruje. Markýz s prstenem v ruce čeká ještě dva dny. Možná ho prodal, ale proč v přístavu? Co se děje? Tolik nejistot.
„Pane, je zde Michael,“ konečně Joseph ohlásí jeho posla.
„Pošlete ho za mnou.“ Čeká na svého posla. Prsten svírá v ruce tak silně, až se mu vtlačí do kůže.
„Pane, nebyl tam, ani jeho sestra.“
„Jak to?“
„Majitelé domku mi řekli, že někdo odvedl Beatrici a potom, že tam byla paní.“
„Matka?“
„Ano, pane. Víc nevím. Vrátil jsem se, jak to nejdřív šlo, ale sněžilo a měl jsem krapet problémy.“
„Zajdi do kuchyně, ať ti dají najíst a potom se přihlas u mého tajemníka. Děkuji ti.“
„Ano, pane. Děkuji.“
„Takže Hannah! Ty bestie!“ zařve, když mu to dojde. Vyrazí k matčiným pokojím. Je mu jedno, že je ráno. Vrazí dovnitř. „Vypadni!“ zařve na matčinu služebnou Sylvii. „Okamžitě!“
„Ano, pane.“ Pukrle a kvapně odejde.
„To snad přeháníte, synu?“
„Přeháním, matko? Ne, nepřeháním.“ Položí před ní prsten. „Ten prsten jsem dal někomu, na kom mi velmi záleželo, ale to už zřejmě víš, protože jinak by ses ho nezbavila.“
„No a? Máš jisté povinnosti.“
„Povinnosti? Já? Je konec. Tenhle palác už není tvým domovem. Můžeš si vybrat jiný dům, koupím ti ho. Omezím tvou apanáž a máš zákaz přístupu na panství. Máme i jiné. Je konec. A ještě něco. S vnoučaty nemusíš počítat. Sbohem. Ještě dnes odtud odjedeš. V životě tě už nechci vidět! Nikdy!“
„Alexandře Rhysi Rogere! To nemyslíš vážně?!“
„Naprosto. Už jednou jsem ti řekl, že se mi můžeš míchat do života jen omezeně. Neposlouchala jsi mě. Teď poneseš důsledky. Je konec, matko!“ vyjde z místnosti. Odjel. Proč za ním nepřišel? Proč jenom? To mu tak nevěřil?
Ne, určitě se bál o sestru. Neví, jak to matka zjistila, ale on svého Miláčka navždy ztratil. Bouchne do zdi, po tvářích mu tečou slzy. Je mu to jedno.
„Josephe?“
„Ano, pane.“
„Odjíždíme na Bradbury.“
„Abo, pane. Všechno zařídím.“
„Dům se uzavře.“
„Pane?!“
Markýz nic neřekne, jde do svých pokojů. Je konec. I kdyby ho našel, Desmond dodrží slib, který dal jeho matce a jestli mu vyhrožovala, uvěří mu a jeho matka… Je konec. Zastaví se u okna. Zamrká, potom jen mávne rukou. Už nikdy ho neuvidí jet na bruslích. Otočí se od okna. Na čistě bílém sněhu se prohání vítr.
„Strýčku, kdo tě naučil bruslit?“
Muž v kabátě zvedne malého kloučka do náruče. „Muž, kterého jsem obdivoval a miloval.“
„Miloval?“
„Ano. Tak jako tebe.“ Vlepí mu pusu, rozjede se a udělá piruetu. Ozve se potlesk. Desemond se zahledí směrem k Anglii. Jednou nám to vyjde, musí. Ví o něm všechno, i to, že se začal angažovat v politice. Co ho udivuje, je to že se neoženil, ale to ani on. Co s ním byl, už nikdy si nikoho nenašel. Nemohl s nikým být a přitom příležitost by byla, ale při myšlence, že dělá to stejné co s markýzem… Nešlo to. Stále ho ještě miluje. Vždy bude.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak zas spatny konec, kdyby zili v pritomnosti, kdy je i registrovane partnerstvi a ne ve středověku, jak chtěl... Hezky pribeh, mam rada takove z tehlech dob :-) tak snad příští zimni sny skonči dobre x)
:-)
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 12. 9. 2014 17:35)pěkná povídky, i když bohužel skončila smutně, ale zas na druhou stranu aspoň nikdo z nich nezemřel, ale škoda, že nemohl zůstat spolu :-)
Nádhera <3
(Widlicka, 9. 9. 2014 19:58)
Nádherné, jsem ráda, že přestože jim to také nevyšlo, přesto nikdo z nich o život nepřišel. Hold kdysi byla jiná doba a je fakt, že se něco takového trestalo opravdu krutě ;-)
Jsem moc zvědavá, jaký konec se chystá na další zimní příběh ;-)
...
(Pavla, 6. 9. 2014 22:23)moc ráda čtu tvoje povídky,některé i víckrát,vlastně skoro všechny,tato byla moc pěkná,ale přiznávám se,že mám raději šťastné konce,děkuji za počtení
Achjo
(Vlarisa, 18. 9. 2014 16:28)