Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 11. 2014

Olympiáda
 
2.
Zimní sny
 
Druhý den netrpělivě čeká na svého nového studenta. Dokonce stojí u Irvingovy budky, který ho pozoruje s úsměvem.
„Vystojíš tu dolík,“ mávne na jednu studentku s napěchovanou taškou.
„Chci se ho zbavit. Co kdybys něco dělal?“
„Ale já dělám a díky za tuhle práci.“
„No jo,?“ zabručí nerad.
„Dobrý den.“
Rhys skoro nadskočí, protože ve dveřích jako duch se objeví Edmond. Opět ho s plnou sílou zasáhne jeho osobnost, krása a zároveň i chlad.
„Tak jsem tu. Kde začneme?“
To na něj nepůsobím nebo co, pomyslí si Rhys smutně i vztekle zároveň. Nechápe, že se v něm to tak sváří. Nejraději by ho popadl a hned to vyřešil. Musí nebo se z něj stane troska. „Byl jsi dneska na stadionu?“
„Jako každý den, kromě jednoho. To mám odpočívat, ale i tak to často poruším. Když se rozjedu, cítím se svobodně.“
„Ano, to znám. Mám stejný pocit při tanci. Co kdybychom si vyrazili zabruslit? Jen tak.“
„Jen tak?“ řekne ohromeně Edmond. Zamrká. Nemůže si vzpomenout, že by bruslil jen tak.
Rhys se zamračí. Co je na tom divného? „Ano. Vím o jednom moc šikovném místě, kde večer se krásně bruslí. Jsou tam stánky s občerstvením a velká zametená plocha. Občas bruslím taky,“ zdůrazní.
„Já… Ehm…“ Edmond neví co říct. „Dobrá. Půjdu.“ V šatně se převleče. Rhys ho nestydatě pozoruje. Celé jeho já touží po něm, ruce si přejí ho chladit a mozek dychtí si ho přivlastnit.
„Tak jdeme. Stalo se něco?“ Proč na něj má takový vliv? Dneska ráno nebyl se vůbec schopen soustředit. Padal jako hruška.
„Nic. Jsem jenom rád, že jsi sám.“
„Mám hodně povinnosti. Netuším, kde bych vzal čas na vztah.“ Ví, že lže, jako všem kolem sebe. Žerou ty jeho výmluvy, ale prostě po nikom netouží. Vlastně teď už to není pravda. Chce tohohle vysokého tanečníka. Touží se mu schoulit do náruče, vypnout mozek a odpočinout si.
Odmítnutí? Nevzdá to. Neřekl přece, že nemá čas na něj a pak půjdu s ním bruslit. To by se mohlo nazvat schůzkou, ne? Beze slova ho zavede do malé tělocvičny. Slouží jen jemu a nikomu jinému. Přes jednu stěnu je zrcadlo. V rohu pomůcky a starobylá truhla, kterou kdysi našel na půdě babiččina domu. Líbila se mu a nechal ji zrestaurovat. V dalším rohu je taneční tyč a druhá menší je u zrcadla na polo.
„Co mám dělat?“
„Rozcvičit se.“ Pozorně sleduje jeho rozcvičku. „Výborně. Zkus tančit podle mě.“ Pustí hudbu. Začne tančit. Má zpoždění, ale je to normální. Baletní výchova se mu promítá do jeho pohybu. Výraz tváře … soustředěný. Možná až příliš. Uvidí později. Může se to přisuzovat neznámému prostředí nebo nezvyklé námaze. Výdrž má neskutečnou, pomyslí si o pár hodin později. Ovšem to uvolnění to se nekonalo. Zatvrdí se. Zítra to půjde.
„Šlo ti to výborně,“ pochválí ho na chodbě, když odchází. Jít za ním do sprch se nedovážil. Nejspíš by jeho mozek se rozcákl po kachličkách.
„Jsem rád, bylo to náročně. Moc děkuji. Víš, těším se na zítřek.“ Vyrazí ke svému žlutému autu, aniž by se na Rhyse podíval. Má strach, že jeden pohled na něho a jeho úmysly si s nikým nic nezačínat, odkud nebude mít olympijské zlato, se rozplynou.
Rhys si povzdechne. Půjde pod sprchu a nechá si zdát o jednom nepřístupném krasobruslaři. Jak jenom může být tak ledový? Jo, ledový král…
„Nezašli bychom si na skleničku?“ ozve se u jeho ucha hlas, který kdysi slýchával každý den. Tedy dokud se nerozešli.
„Důvod, Sonny?“
„Jaký asi. Vzájemné uvolnění.“
„Běž se vycpat. Nijak po tom netoužím.“
„Cože?! Ehm, stále mi dáváš za vinu, že jsem si někoho našel? Byl jsi pořád v prdeli!“ vybuchne.
„Ne. Jen to, že jsi mi nic neřekl. Nechápeš? Nemám zájem. Toužím po sprše a posteli.“
„V níž můžeme být oba. Taky si rád lehnu.“
Rhys zakroutí hlavou. Nemá to cenu. Jde, pak si uvědomí jedno. Jeho bývalý jde za ním jako psík. „Do tohohle výtahu nastoupím sám. Východ ze školy je tam. Měj se. A nechtěj, abych volal ochranku.“
Sonny se zaškaredí, ale ustoupí. Sakra, udělal tehdy chybu. Všechno tak pěkně klapalo, než zjistil o jeho vztahu k Ivanovi.
Rhys pod sprchou se zakloněnou hlavou si vybavuje okamžiky při tanci. Jak jenom ho získat? Opře si čelo o chladnou zeď? Jak získat ledového krále? Bouchne rukou do zdi. Proč on? Mohl by mít kohokoliv, ale najednou nikoho nechce kromě něj. Zavře vodu. Je vzrušený. S úsměškem si ho začne honit. Představy se vystupňuji. Když proniká do jeho pevného zadku, vystříkne. S úlevou se posadí.
„Ubohá náhražka,“ zavrčí. Pustí na sebe studenou vodu, která ho očistí a zároveň smyje semeno. Vyjde ven, utírá se ručníkem. Nahý přejde k oknu. Zahledí se na město. „Plán, Rhysi. To chce plán. Rozhodně první bod plánu bude ten, že zjistíš, zda je na kluky, ale víš co? Myslím, že jo. A druhý bod?“ zadívá se na svůj klín a vztyčený penis. „Uděláš se v posteli.“ Odhodí ručník, vklouzne od saténových pokrývek.
 
Edmond dorazí domu. Shodí tašku a zacvičí ramenem. Cítí, že zítra se ozvou svaly, které dosud nepotřeboval. Byl to záhul, ale líbilo se mu to.
„Edmonde, jak bylo?“
Edmond jde do knihovny. „Výborně, mami, tati. Ten nový učitel je skvělý. Zítra jdu na další hodinu.“
„Neměl by ses připravovat na závody?“ zeptá se starostlivě matka.
„Kendal je skvělý trenér. Určitě ví, co dělá.“
„No ano, ale letos jedeš na Olympiádu.“
Edmond přikývne. „Musím to dokázat. Trenér povídal, že jsem dobrý a příští rok plánuje se mnou novou skladbu. Proto taky chodím k tomu tanečníkovi.“
„Jen doufám, že není gay.“
„Proč?“
„No, mezi tanečníky je to normální. Kdyby něco zkoušel…“
Edmond málem vyprskne, že on je taky… Ještě jim to neřekl a nehodlá to udělat. Nejdřív chce stát na vlastních nohách. K tomu potřebuje ti medaili. „Jistě mami. Půjdu se učit.“
„Jistě.“ Edmond jde. Je rád, že se přestali ptát na to, kdy si najde dívku. Jeho prohlášení, že nejdřív chce dosáhnout zlata, je uklidnilo. Oba dva jsou úspěšní podnikatelé, rozumí tomu. On popravdě rád by někoho měl, ale dobře ví, že až si někoho najde, nebude mít tolik času. A svého partnera nehodlá zanedbávat.
Zajde na facebook. Zírá na svou profilovou fotku v modrém kostýmu, druhou jak se usmívá. Dle něho je to jeho nejlepší úsměv, dle jistého přispívatele jménem Konoha, čert vem nicky, je to kyselý úšklebek. Potom sklouzne k Hannah. Potěší ho její chvála. Ona ho prvně nazvala Ledový král a snaží se tomu jménu dělat čest. Vypne ho. Měl by se svými fanoušky komunikovat, ale nechce se mu. O víkendu sem dá nějaké nové fotky. Nemá ráda svůj profil. Kdyby se to na něm nevyžadovalo… Jaké asi má stránky Rhys? Musí se optat. Mohl by si ho přidat mezi své přátelé. Najednou se usměje.
„Těším se,“ řekne v křesle u počítače. „Bruslit jen tak… Nebude to legrační?“ řekne malému plyšovému delfínu, který trůní vedle monitoru. „Co si myslíš? Líbím se mu? Je na chlapy? Já vím, mlčíš, ale chtěl bych to vědět. Když jsem s ním, mrazí mě a zároveň je mi horko. Nejsem ve své kůži. Je úžasný. A jeho tanec… Jako by létal. Líbí se mi, vzrušuje mě. Víš, chtěl bych s ním mít sex.“ Zarazí se, ale potom v duchu si to mlčky potvrdí. „Jenže co moje předsevzetí? Mám se na to vykašlat? Chce to plán. Za prvé. Zjistit, zda se mu líbím. Za druhé, jít spát a myslet jen na něj.“ Zasměje se, popadne delfína a vrazí mu velkou pusu. Vypne počítač a jde spát. „Já, on, zrcadla, žíněnka…“ Olízne si suché rty. Ruka je pod pokrývkou a za zavřenýma očima si promítá nejdivočejší představy, jak to dělají. Vystříkne do ruky. Malátně si ho dál přejíždí. Nechce se mu nic dělat. Nakonec jen sáhne pro ubrousek a očistí se. Naklepe si polštář, zívne a usne.
 
Druhý den poté co skončili taneční hodinu, stojí u auta a přemýšlí, kdy Rhys přijde. Neřekl, že se to odkládá, ale mají nejvyšší čas. Pro jistotu zavolal rodičům. Vypadá to, že mají asi nějaké starosti, jelikož nic nenamítali. Konečně. Vypadá úžasně. Čím víc jsou spolu, tím má větší nutkání se na něj vrhnout a sevřít. Povzdechne si, protože mu to prostě sekne. Vypadá jako velká černá kočka. Připomene si svůj plán. Zjistit, zda je na kluky. Hlava mu říká, že ano, ale přece jenom si to raději ověří.
„Ahoj,“ vyžbleptne, jako by se neviděli před pár minutami.
„Ahoj.“ Má chuť k němu přistoupit a políbit. Ty jeho rty prostě k tomu zvou. „Pojedeme mým autem, nevadí?“
„Jistěže ne.“
„Potom tě sem dovezu.“ Zavede ho k modrému autu, usadí se, zapne pás, vloží klíček do zapalování. „Nevydržím to,“ zasténá v duchu. To auto je jak mučírna. Jestli něco neudělá, vybuchne. Natočí se. Dech se v něm zastaví před modrýma zpytavýma očima. Nejde to tak dál. Nakloní se a políbí ho. Nic jemného, prostě ho tvrdě políbí a dožaduje se vstupu dovnitř.
Edmond pod jeho tvrdým naléhavým polibkem povolí. Vztáhne ruce, jak je to pro něj přirozené a oplatí mu polibek. Je mu fuk, že je pokroucený jako paragraf. Všechno v něm řve štěstím.
„Kristova noho,“ zašeptá ohromený Rhys. Dívá se na Edmonda a nemůže tomu věřit. Věděl, že to bude výbuch vášně, ale takový? Jako by nevybuchla Etna, ale všechny světové sopky najednou. Chce víc. Chce všechno. Nakloní se k němu, začne ho opět líbat. Je mu fuk, kde jsou, v čem jsou i nepohodlí. Důležité jsou rty, které líbá. Rukou automaticky zašátrá a dotkne se stehna. Posune ho výš, až se dostane do klína. Chtivě zmáčkne bouli. I on zřetelně cítí, jak jeho kalhoty hrozí prasknout. Nebo on sám. Ještě pár minut… Zasténání. Neví, které. Vypadne z auta. Ještě chvilku a vzal by si ho na předním sedadle.
Omráčený Edmond se dívá na prázdné místo. Ledový vzduch ho vzpamatuje. Odpoutá se, vystoupí.
„Rhysi?“
Ten se k němu otočí. Vypadá jako by právě vstal z postele. „Chci všechno. Tvoje tělo, tvoji duši. Chci se s tebou milovat. Kdekoliv, jakkoliv, kdykoliv. Kruci!“
„Co je?“
Rhys rychle se od něj odtáhne.
Edmond na něj nechápavě civí. Taky to chce. Mimoděk ho napadne, že plán šel do kytek. Jako každý plán, ale ví, co chtěl. Líbí se mu a je na kluky. „Taky tě chci,“ pronese klidně s pečlivým sebeovládáním.
„Chvilku, nepřibližuj se, jinak za sebe neručím.“ Neptá se, zda spolu budou chodit nebo ne. Je to jasné. „Musíme jet.“
„Musíme? Umím bruslit. Můžeme…“
„Ne. Pojedeme. Potom, ano?“
Edmond nachýlí hlavu na stranu. „A jak to v autě vydržíme?“
Rhys se málem hysterický rozesměje. Edmond má pravdu. Měl si to uvědomit. Jak budou spolu, budou jak výbušná sopka. Rozhlédne se po napůl prázdném parkovišti… Mohli by… Sklouzne k Edmondovu klínu, pak ke svému. Jen maličká ochutnávka? V autě?
„Jak?“
„Zalez do něj!“ řekne hrubě Rhys. Edmond zamrká, ale poslušně do něj nastoupí. „Hlídej!“ poručí. Horečnatě sáhne na Edmonodvy kalhoty. Rozepne je. Edmond se na to dívá, pak pochopí. Jen nechápe, jak si to Rhys představuje. V tomto stavu hlídat? Vždyť by neuhlídal… Zasténá, jak jeho vzrušené mužství je pohlcené zkušenýma ústy. Nemůže tomu uvěřit… Vykřikne, předkloní se s pocitem, že právě vybuchl. Chvěje se. Chápe, co má udělat on, ale jak? Pracně si vybaví ledovou plochu. Uklidní ho to, otočí se k Rhysovi, natáhne ruce. Třesou se mu ještě prožitkem, ale je schopný mu kalhoty rozepnout. Je na sebe pyšný. Vytáhne Rhysovu chloubu na vzduch. Je vzrušený a připravený. Je větší, bez chloupku a líbí se mu. Těší se, až ho bude mít brzy v sobě. Vezme ho do úst. Nemá smysl déle ho obdivovat. Rhys zasténá. Hlavu má vymetenou, když jeho penis je laskán. Zařve, když dosáhne orgasmu. Byl blbec, když chtěl, aby Edmond hlídal. Zakloní hlavu. Se zavřenýma očima vychutnává Edmondovu péči. Takový orgasmus měl… Nevzpomíná si.
„Rhysi?“
„Co?“
Edmond se dívá na klín. „Nezvadl ti.“ Rhys se dolu podívá. Edmond má pravdu. Stojí jako stožár. To není možné! „Stojí. Je hezký.“
„Líbí se ti?“
„Jistě,“ přisvědčí. Usměje se, skloní se k němu opět. Rhys už chce říct, že ne, ale nechá ho. Kendall se spletl. Edmond má v sobě vášeň. Jen ji nedává najevo. Zasténá. Bože, tohle je vrchol jeho kariéry. Nic se tomu nemůže přirovnat. Jeho jazýčku, hlazení, rukou. Udělá se podruhé. Podívá se na klín, na hnědovlasou hlavu. Pohladí ho. Děkuje mu? Netuší.
„Už je to lepší?“
„Bylo už poprvé.“ Nakloní se, políbí ho. Cítí z Edmondových svoji chuť. Líbají se ještě dlouho, polonazí se zvadlými údy, které se ale pod líbáním, opět probouzejí.
„Dostaneme se na bruslení?“ optá se s lehkým smíchem Edmond.
„Sakra, jedeme. Ne, chci tě zapnout.“ Odstrčí Edmondovy ruce. Schová mu úd do kalhot. Zapne. Pohladí ho přes látku. Je mu skvělé. „Jsi krásný.“
Edmond se usměje. Je mu to jedno. Pro něj je důležité, že se mu líbí. Čert vem všechno ostatní. Políbí ho na rty. „Děkuji. Jsem rád. Rhysi, proč trenér zařídil taneční hodiny s tebou? Ví o mně?“
„Co?“ zahalí se a nastartuje. Nejraději by šel do bytu a miloval se.
„Že se mi líbí kluci?“
„Ne. Kvůli tomu určitě ne.“ Byla to kapka vody v moři, usoudí po chvilce. Potřebovali by dlouhé líbánky. Oni dva, postel a občas jídlo.
„Tak proč? Přestávám mu věřit, že…“
„Že co?“
„Rád bych věděl pravdu.“
Rhys zvažuje. „Chceš znát pravdu?“
„Jistě.“
„Jo a vyskočíš mi z auta. Budeš vzteklý.“
„Nebudu!“ oponuje mu Edmond.
Rhys si povzdechne. Za chvilku budou na místě. Už se těší, až ho vezme za ruku a pojedou s větrem ve vlasech. „Kendal, nesnáším ho, ale něco po něm chci, chtěl, abych tvému projevu dodal živost.“
„Živost?“
„Jo. Promiň, chybí ti to. Technika je dokonalá. Popravdě jsem z toho byl v šoku jak moc, ale něco tomu chybí a já…“
„Proto se mnou spíš?“ skočí mu klidně do řeči Edmond.
Rhys se na něj zadívá. Kvůli tomu? „Kvůli tomu tě vezu na to jezírko. Tohle je něco víc. Nepatří to nikam. Vztah mezi námi patří jen nám dva. Pokud si myslíš, že to dělám jen kvůli tomu hajzlovi, najdi si někoho jiného. Ovšem my dva…“
„Skončíme v posteli?“
Rhys se rozesměje. „Už tam jsme.“ Auto zastaví. Nevyjádří se, k čemu to bylo.
„Opravdu jsem psí čumák?“
Rhys vytáhne z kufru brusle. „Jo, jsi. Mimo postel. Vlastně jsi před chvilkou překonal Etnu.“
Edmonda to potěší. Teď půjdou bruslit a až v noci rozváží, co mu řekl. Dělal to tak vždy, a jak zjistil, je to lepší, než vybuchnout hned a pokazit, co se dá. Rozhlédne se. Líbí se mu tu a pak písničky od ABBA mu vyhovují. Na ploše je ještě dost lidí, takže opravdu budou bruslit? Tázavě se zadívá na Rhyse. Myslel to vážně? Vypadá to tak. Vezme svoje brusle. Nechce se mu přemýšlet o tom, co dělali před chvíli.
„Jdeš?!“ zavolá Rhys. Je úžasný. Věděl to. Žádný jiný muž ho tolik nedostal jako Edmond.
„Tys to myslel vážně.“
„Jistěže,“ přisvědčí. Zamíří si to na lavičky. „Chodím sem každý rok. Mám to tu rád. Je to takové neformální. Nejdřív tu nikdo nebyl, ale rok od roku je tu více lidi. Bruslí se i v noci do desáté.“
„To povolili?“ podiví se. Posadí se, nandá si brusle.
„Jistěže. Hraběti nikdo nic neodmítne. Támhle bydlí. Rád se sem dívá. Každý rok to tu nechává dělat.“
Edmond pohlédne k rozsvícenému velkému domu s vánočním stromem. Spontánně zamává. Rhys se usměje. Popravdě dalo mu to práci zjistit, proč to tu kluziště je, ale slavným se otevřou leckteré dveře. Vstoupí na led. Edmond za ním. Má divný pocit. Jako by stál na bruslích poprvé. Ani neví proč, opatrně se odpíchne. Je to tu tak jiné. Na stadionu si nemusí dávat velký pozor, ale tady se najednou bojí. 
„Pojeď.“
„No jo,“ zabručí nervózně. Co když některé dítě porazí?
„Co je ti?“
„Je tu strašně lidí.“ Rozpačitě si posune čepici. „Bojím se, že tu někoho porazím.“
Rhys se rozesměje. „Tady jsou na pády zvyklí. Jedeme.“ Chytí ho za ruku a odrazí se. Edmond za ním. Za chvilku se přestane bát. I zde, v tom chaosu děti a dospělých, je jistý řád. Odváží se otočit a jet pozadu. Rhys se usměje. Je dokonalý. Po všech stránkách a to jeho bruslení. Jako by jeho tělo zpívalo. Moc se na krasobruslení nedívá, ale má pocit, jako by se pohybovalo samo. Neumí to vyjádřit, ale je to jako když člověk vidí tanečníka. Když jede - je to přirozené. Je to jeho součásti.
Najednou ucítí ho za sebou a potom je chycen. Tančí spolu. Nadchne ho to.
„Byl bys dobrým bruslařem.“
„A ty tanečníkem. Pochybuješ se na ledě naprosto přirozeně. Jako by ses s tím narodil.“
„Dlouhé roky tréninku.“
„Ne. Nemyslím si to. Bruslit ti jde lépe než chodit. Člověk některé věci neumí vyjádřit přesně.“ Svírá Edmondovi ruku. Usmívá se. Je to úžasná pohoda. Edmond si všimne, že je více místa, jak světla ubylo, ale kolem je dost světla. Pustí Rhysovou ruku, rozjede se a skočí. Rhys se zastaví, sleduje, jak jede. Edmond kolem něj krouží. Snaží se vyjádřit, jak se mu líbí, jak po něm touží.
Ti, co zde zůstali, stojí na okraji a sleduji představení. Při skocích se ozve potlesk.
Edmond najednou klesne na kolena, roztáhne ruce a teatrálně jede k Rhysovi. Ten se směje. Edmond se zvedne. Je mu fuk, že má kolena od sněhu.
„Líbilo?“
„Moc.“ Ozve se potlesk. Ukloní se jedním směrem, otočí se, udělá další.
„Ještě!“ někdo zakřičí.
„Mám?“
„Je to na tobě.“ Sleduje, jak zvážní, rozjede se. Zatají dech. Edmond přemýšlí, zda má to riskovat, když led je rozrytý jak zorané pole, ale odrazí se. Dokonalý, bleskne mu hlavou, když dokončí čtverný skok. Dopadne a hladce jede dál. Zastaví se před Rhysem. Napjatě se mu dívá do obličeje.
„Krásný. Zdokonalíme to?“
Edmond se zadívá na oblohu. Není nic vidět, ale určitě tam jsou hvězdy. Vždy si myslel, že už dokonalejší být nemůže. Copak neskáče čtverný skoky? Vrchol krasobruslařů? Pak se zadívá do Rhysova obličeje. „Co ještě?“
„Nevím sám. Možná se Kendall plete. I já.“ Diváci pochopí, že už představení skončilo. Někteří odcházejí, druzí se rozjedou po ploše. „Myslím, že to budeš muset zjistit ty.“
„Zvládnu to?“
„Netuším, ale v sobotu mám narozeniny. Zvu tě do klubu. Přijdeš?“ Je napjatý. I přes to, co se mezi nimi stalo, může říct ne.
„Přijdu.“
„Výborně. Moc se těším. Chceš si ještě zajezdit nebo půjdeme?“
„Budu muset jít. Brzy vstávám. Musím jít trénovat a potom do školy.“
Rhys nic dál neříká. Sedne si na lavičku, u které nechali boty, a sundává si brusle. Moc dobře ví, že bez tvrdé dřiny se člověk na vrchol nedostane.
„Moc se mi to líbilo. Myslíš, že bychom sem mohli ještě zajít?“
„Určitě. Jsem rád. To místo má kouzlo, nemyslíš?“
„Má.“ Ale ne větší než je to Rhysovo. Nic mu neřekne. Vezme brusle a jde k autu, netuší, jak se chovat. Bude něco víc, nebo to skončí? Posadí se na místo spolujezdce. Zadívá se ven.
„Edmonde, stalo se něco?“
„Nic, jen nevím, jak z celé situace ven.“
„Myslíš nás?“
Edmond mlčí. „Promiň, ale ano.“
„Máme čas. Hodně času?“ řekne nerad, ale co mu zbývá.
„Snad promiň.“
„Ne, to je v pořádku. Jak dlouho se známe?“
„Tisíc let?“ nadhodí Edmond.
Rhys uvažuje. „Někdy mám takový pocit, že ano. Vím, jaké je to stát na vrcholu a stejně dobře vím, jak je těžké se tam udržet. Někdy mám pocit, že bych rád vypnul, nic nedělal. Kdyby člověk mohl protančit život bez dřiny, bylo by to fajn.“
„Ano, ale já si myslím, že je důležitější život protančit vedle někoho, koho skutečně miluješ.“
Rhys zastaví. Svírá pevně volant. „Sen?“ Rozjede se. Brzy zastaví na parkovišti. „Přijdeš?“
„Kam?“
„Do klubu.“
„Slíbil jsem to.“ Nechce se mu od Rhyse odcházet. Rád by tu zůstal, ale… Odejde. Rhys si povzdechne. Musí respektovat jeho rozhodnutí.
„Copak, milenec tě opustil?“
Potlačená touha v Rhysovi vybuchne. Přirazí Sonnyho ke zdi. „Zavři tu svou nevymáchanou držku nebo ti ji rozflákám,“ odsekává slovo po slovo. V Sonnyho očích se objeví strach. Vzmůže se jen na slabé přikývnutí. „Fajn. Ještě jednou a je konec.“ Pustí ho a zapluje dovnitř školy.
 
Edmond mezitím dojede domu. Pustí si počítač. Nechce se mu přemýšlet o Rhysovi a tak místo toho odepisuje na vzkazy a baví se s pár fanoušky, kteří jsou přítomní.
„Proč nepřicházíte na stadion?“
Edmond se zarazí. Hannah. Žije ve stejném místě jako on? Jak to ví?
„Odpočívám.“
„Jsou předzávody, ale vy je všechny porazíte, můj Ledový pane.“
Podráždí ho. Dřív mu to lichotilo, ale dneska nemá moc na to náladu.
„Trenér to tak nakázal. Myslí si, že to bude tak lépe.“
„Aha. Už se těším, až vás opět uvidím vznášet se nad ledovou plochu jako ptáka. Líbíte se mi. Mohu jednu otázku?“
„Jistě.“
„Máte někoho?“
Trochu dost osobní… „Ne.“
„To je dobře. Pro vás jsem nejvhodnější jen já. Rozumím vám, vím, co potřebujete, můj krásný ledový pane.“
Edmond se dívá na ta slova. Říkala mu to už několikrát, ale tehdy se bavil. Poprvé cítí mrazení. „Musím jít. Zítra mám trénink.“
„Budu tam. Jste tak krásný, když skáčete. Toužím být s vámi na tom ledě. Tančit s vámi.“
Byla taková vždy? Ano a její lichotky mu dělaly dobře. Teď se mu to nelíbí. „Omlouvám se, musím končit. Děkuji za podporu.“
„Sladké sny, můj ledový králi.“
„Dobrou noc.“ Zavře stránku facebooku, zavře i počítač. Zvrátí hlavu. Civí na strop. V duchu si promítá scénu v autě, Rhysovy odpovědi a nakonec rozloučení. „Měl jsem s ním zůstat,“ zamumlá. Cítí, že k němu patří. Že ho nikdy nezklame a bude stát při něm. Je to zvláštní, ale má opravdu pocit, že se znají několik století. Mrazí ho z toho, ale ještě víc jsou vzrušující představy, co by mohli spolu dělat. Otočí se na bok. Neví, jak má pokračovat. Co má dělat? Spát s ním nebo ne? Nepsal s ním už?
Znechuceně se otočí na záda. Má tušení, že dnešní noc bude dlouhá a přitom jejich společné chvíle jsou tak krátké. Nemůže se dočkat další hodiny. Ne, nemůže se dočkat, až spolu opět budou. Je jedno, zda to bude taneční hodina nebo jen chvilka setkání. Teď má konečně pocit, že jeho život dává smysl. Tanec a ON. Spokojeně zavře oči. Za chvilku usne jako by jeho mysl nebyla rozhárána myšlenkami na budoucnost.
 
Jak uchopit čas a zastavit ho? Napadne Edmonda, který čeká u školy s bušícím srdcem. Ta chvilka k Rhysovým narozeninám uběhla jako sekunda. Toho kdo první zredukoval čas na sekundy minuty, hodiny, dny by měli ukřižovat. Jak sladká by byla věčnost, aniž by se muselo říct: Za hodinu pa Miláčku, uvidíme se pozítří. Jak sladké by m…
„O čem přemýšlíš?“ Závan dechu u ucha, vůně skořice. Miluje tu vůní, aniž by tušil, že ji má rád.
„O čase.“
„O čase?“ políbí svého Miláčka. Čím jiným by pro něj mohl být? Nic víc, nic míň. Jedno slovo stačí, aby vystihlo jeho lásku.
„Jistě. Nebylo by hezké bez té hodiny, minuty, sekundy? Pak by člověk získal věčnost.“
„Věčnost? Jedině s tebou. Mám nápad. Vykašleme se na mé narozeniny a…“
„Ne. Jedeme. Ostatní na tebe čekají. Neříkal jsi to?“
„Jsi zlý,“ rozzlobí se naoko Rhys. „Pojedu, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Že po slavnosti zůstaneš u mě.“ Dychtivě čeká na Edmondovu odpověď. Ať je to ano! Prosím, Bože, jako, že jsem nikdy o nic…
„Zůstanu!“
Právě získal nejkrásnější dárek. „Jupí.“ Obejde auto, otevře mu dvířka, hluboce se ukloní. „Můj princi, váš kočár čeká.“
„Nešaškuj.“
Rhys zvážní. „Nikdy by mě to nenapadlo, ale víš co?“
„Co?“ zeptá se Edmond. Sleduje, jak silné ruce zapínají pas, dotýkají se klíčku.
„Tvé jméno je naprosto nehodící. Jediné, které ti padne, je Miláček.“ Edmond se rozesměje. „Vážně.“ Nakloní se, políbí ho, až jim dech uvízne mezi rty.
„Pojedeme?“ optá se přiškrceně Edmond.
„Jsi opravdu zlý, ale máš pravdu. I když mohl bych se na to vykašlat a prostě narozeniny strávit s tebou. I tak nejhezčí dárek už mám.“
„Jaký?“
„Tebe,“ řekne lišácky. Oba dva se na sebe usmějí. Edmond se cítí jistě v hřejivém pevném pohledu a tak odvážně položí ruku na druhou. Rhys se šťastně pousměje. Konečně jeho život nabral ty správné otáčky. Má vše, co si přál. „Přijedu na olympiádu.“ Edmond se na něj nevěřícně zadívá. „Už jsem koupil lístek, ubytoval se. Očekávám, že to zlato získáš.“
„Najednou se bojím.“
„Není čeho.“
„Ale Kendal…“
„Věřím ti, Miláčku. Máš to v sobě.“ Dotkne se srdce. Edmond polkne. Věří mu. Znamená to pro něho víc než pochvaly od trenéra, povzbuzení od rodičů i než chvalozpěvy od fandů. Víc než Ledový pane… Je to jako jet na duhové vlně. Teď ví, že to zlato získá. Pro sebe, pro něj. Věří mu. Rhys se na něj zadívá. Je trochu mimo, proto mlčí, než dojedou do klubu.
„Ach jo, opět,“ zabručí, když vidí dav s obrovským transparentem Rhys a balónky. Větší divadlo nemohli udělat. Vystoupí. Teď přečká pozdravy a potom, tak za hodinku, se dostanou do klubu.
Edmond si připadá jako páté kolo u vozu, ale statečně se probojovává za Rhysem snad už proto, že ho pevně drží za ruku a vleče za sebou jak štěňátko. Cítí na sobě zvědavé pohledy. Pak si uvědomí jedno. On je tu s Rhysem, jeho drží za ruku. Dodá mu to sebevědomí a mimoděk se narovná a usměje. V tu chvílí se Rhys otočí. Překvapí ho Miláčkův pohled i sebejistý úsměv. Pak pochopí, že přestal mít strach. Stiskne mu ještě víc ruku.
Uvnitř si objednají pití. Edmond ho propustí, aby se pozdravil s lidmi. Spokojeně sedí a čeká na jeho návrat. Najednou se ozve hudba hlasitěji. Překvapeně se dívá, jak se všichni hrnou na taneční parket. Odloží skleničku a jde za houfem mužů a žen. Musí se procpat až k tanečnímu parketu. Ozve se potlesk.
Chvilku se dívá, než to celé pochopí. Jednotliví i skupinky příchozích jednoduše předvádějí své taneční umění. Rhys je králem, dokonce někde sehnali korunu s červeným pláštěm. Zajímalo by ho, zda jsou to jeho studenti nebo kolegové, ale asi tak všichni, usoudí. Ošije se, když najednou se ocitne na parketu. Zamračí se, ale hudba už hraje. Najednou neví, co dělat, ale když se zadívá na Rhyse, pochopí. Začne tančit. Uznalé mručení se ozve z davu. Najednou zaslechne potlesk, ale není pro něj důležitý jako Rhysův pohled. Jasně září pýchou. Tančí, jak nejlépe dovede. Hudba najednou skončí a uslyší potlesk a pískot.
Rhys sebou trhne, když uvidí na parketu Edmonda. Chce zasáhnout, ale pak toho nechá. Je zvědavý, co udělá. V šoku pozoruje, jak se pohne. První taneční krok. Vzedme se v něm pýcha. Je nádherný, je úžasný. V půlce tance porozumí a posmutní. Jeho práce je u konce. Když skončí hudba, zvedne se a položí Edmondovi na hlavu korunu.
„Bavte se, všichni!“ vykřikne a obejme ho. Ozve se pomalá hudba. Okamžitě se utvoří páry, ale i menší kroužek, kde se pohupuje do hudby pět lidí. Rhys ho obejme. Je mu jedno, kdo ho vidí. „Vadí ti to?“ Edmond zavrtí hlavou. Rukou si přidrží klouzající korunu. „Moje práce je u konce.“
„Cože?!“
„Nic, potom ti to řeknu.“ Pyšně si ho přitiskne ještě úžeji. Přál si, aby opravdu žádné hodiny neexistovaly. Hořkosladce s ním tančí. Potom se zatvrdí. Nemůže to skončit. Oni dva patří k sobě. Ví to. Celá jeho bytost to křičí do okolí. Jenže jak je na tom Edmond? Přeje si to i on?
Edmond ho objímá. Uvědomuje si svou touhu i neobvyklost celé situace. Přál by si s Rhysem tančit do skonání světa. Jak patetické, ušklíbne se, ale nedokáže si už představit, že by ho už neviděl. Ovine mu ruce kolem krku a políbí na krk. Výš nedosáhne. „Nepůjdeme domu?“ zašeptá. Pochybuje, že by ho Rhys zaslechl, ale zřejmě něco v jeho těle, pohybech způsobí, že Rhys ho vezme za ruku a odvádí. Někteří to zpozorují.
„Oslavenec utíká!“ zařve někdo.
„Ať utíká!“ houkne ženský hlas. Smích i přání lítají ze všech stran, až Edmondovi je horko. Vzduch mu vyžene z tváří červeň.
„Oni…“
„Myslí to dobře. Uskutečníme něco z toho?“ navrhne v autě.
Edmond otevře pusu, potom ji zavře. V očích se mu zablýskne. „Všechno,“ řekne jednoduše.
„To by nám nestačil život.“
„Nebo výdrž?“ popíchne Rhyse Edmond.
„Sakra, jedu!“ Dupne na plyn. Auto skoro poskočí.
„Chci to přežít!“ zařve Edmond s předstíraným strachem ve tváři. „Chci se dožít olympiády, chci zestárnout, chci se dožít dnešního sexuuu!“ zavyje.
 Rhys se zasměje. „Jak si můj princ přeje!“ Přibrzdí, ale i tak jede rychle. Kašle na policii, ale jeho oči pozorně sledují obrazovku. Za podstatně kratší dobu, než jeli do klubu, zaparkují auto před školou. „Teď tě ponesu.“
„Neblbni, jsem těžký.“
„A já silný,“ opáčí Rhys. Otočí se k němu zády. Edmond kouká na jeho záda, pak se bouřlivě rozesměje, až mu tečou slzy. Nešikovně mu vleze na záda, chytí ho kolem krku. „Neškubej sebou!“ zafuní Rhys. Předkloněný jde ke dveřím.
„Dobrá, dobrá, ale tohle je romantika!“ Schová si obličej do vonících černých vlasů. Nadechne se. „Příjemné.“
„Co?“
„Nic, můžeš pokračovat.“
 Minou strážného a Rhys přivolá výtah. Ve výtahu Edmond se postaví na zem. Opře se o stěnu výtahu a provokativně se zadívá do černých očí. Jsou nádherné, bouřlivé a momentálně jasně dávají najevo zájem o jeho o osobu. Uvědomí si, že tohle bude jeho první sex. Nemá strach, spíš jeho tělem prostupuje příjemné vzrušení.
„Toužím po tobě.“ Rhys mu prstem přejede po rtech. Nakloní se k němu.
„Já taky,“ řekne klidně. Vnitřně se rozhodl už dávno, že přijme vše, co mu Rhys nabízí. Nebude čekat, až získá zlato. Možná, to zlato je Rhys. Ovine mu ruce kolem krku. Vnímá jeho tělo. Políbí ho dřív, než to udělá Rhys. „Chci všechno.“
„Tak jako já.“ Líbá ho skoro zběsile a ruce putují po pevném těle. Neuvědomí si jak, ale jsou už skoro svlečení. Kolem nich se kupí hromádka oděvu. Zasměje se. „Jsem nedočkavý.“
Edmond místo toho ho odstrčí, klesne na zem a stáhne mu kalhoty. Do ruky vezme úd a sevře ho. Obdivuje ho, ale neváhá a vezme ho do úst. Rhys spokojeně zahrčí. Pohne se proti ústům, ale potom ho nechá dělat, co chce.
„Vybuchnu!“
„Pak to udělej!“ doporučí mu smyslně, ale oči pátravě a nadšeně hledí na nástroj, který pod jeho péčí vzkvétá. Opět ho pohltí do svého zajetí. Zasouvá si ho hloub. Rhysovo tělo se napne. S hlavou zakloněnou, nevidoucím zrakem se dívá na strop. Má pocit, že právě vyhrál první cenu. Skloní se k němu. Pohladí ho po potřísněné tváří. Edmond je šťastný, když vidí Rhysovou spokojenou tvář. Jako by se mu tím splnil sen, o kterém nevěděl.
„Jsem spokojený,“ prohlásí.
„Cože?“ podiví se Rhys. „Teď já.“
„Nebylo by lepší u tebe v bytě?“
„Ježíš, sakra, to ehm… Je mi to jedno!“ prohlásí. „Klidně ti to udělám na náměstí a tahle škola patří mně. Budeme to dělat, kde jen budeš chtít.“
„To by nás zavřeli.“ Vstane, stáhne si kalhoty. „Je menší.“
„To je fuk!“ zavrčí Rhys. „O tom rozhoduju já a podle mě je perfektní.“ Vezme ho do ruky, pohladí špičkou prstů. „Líbí se mi a hned to dokážu.“ Vezme ho do úst a stará se o něj stejně pečlivě jako před chvíli se o jeho vášeň staral Edmond. Ten se pohodlně opře o zeď. Ruka nepřítomně bloudí v černých vlasech. Za zavřenýma očima si promítá, co všeho budou spolu dělat, až vyvrcholí. Tiše zasténá. Nechce, aby to skončilo.
„Tak jsme výtah vysvětili. Teď jdeme na můj byt! Každý kouteček, nic nevynecháme. Chci tě tam mít všude.“ Popadne ho do náruče.
„Pusť! Jsem těžký.“
„Nikdy pro mě těžký nebudeš, nikdy, slyšíš!“ namítne rezolutně Rhys. „I kdybys vážil sto kilo.“
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto,“ přisvědčí Rhys. Postaví Edmonda na zem, otevře dveře. Opět ho vezme do náruče. „Vítej v našem království.“
„Je tu krásně, ale nejdřív koupelna,“ namítne Edmond. Políbí Rhyse. Rozhlédne se, kde by v tomhle prostoru ji našel.
„Půjdu s tebou.“
„Ne.“
„Aspoň ti ji ukážu.“ Vezme ho za ruku a vede. Nechápe, proč tam chce jít, ale mezi tím připraví aspoň víno. Příště koupí šampaňské a jahody.
 
Ráno se jako první probudí Rhys. Stočí hlavu ke svému milenci. Neuvěřitelná noc. Nikdy by si nemyslel, že člověk může být tak uvolněný. Povzdechne si, přetočí se na záda. Kouká do stropu. Po tomhle se s Edmondem nerozloučí. Pochybuje, že by i Edmond si to přál.
„Miluji tě,“ najednou slyší. Překvapeně se otočí k daleko mladší tváři. Edmond se pomalu hrabe z pokrývek. Posadí se. „Miluji tě. Zůstaneš se mnou?“ optá se. Modré oči se klidně dívají do černých Rhysových.
„Ano. Navždy.“
„Super. Mám hlad… Ježíš, měl jsem být na tréninku!“ vykřikne. Odhodí, pokrývku a žene si do koupelny. „Něco mi udělej na cestu!“ houkne na Rhyse. Ten se zvedne, vezme na sebe župan a jde do kuchyně. Svačinu? Edmond je trochu panovačný, ale sakra, proč ne?! Do dózy navrch přidá jablko. Zaklapne, když ucítí polibek na krku. „Promiň, že tě tak zneužívám.“
Miláček a zneužívat? „Můžeš kdykoliv,“ ujistí ho vesele.
„Vážně? Abych to nevzal doslovně. Bylo to skvělé. Zavolám ti po škole.“ Rhysovi je smutno, když uslyší, jak dveře zapadnou. Najednou se mu prostor zdá obrovský a pustý. Jako poušť. Jedna noc a prostě sem Miláček patří. Ani nemůže se podívat z okna a zamávat mu. Zavrtí hlavou. Takové pošetilosti. „Jsi zamilovaný, Rhysi,“ zamumlá. Zamrká, usměje se. Jo je to tak, protože takové nápady napadají jen zamilované. Přichystá si kávu, stojí opřený o linku a rozhlíží se kolem sebe. Musí to tu změnit. Taky vyklidit pár skříněk. Teď tu budou dva. On a Miláček. „Není to nějak brzy?“ optá se sám sebe. „Naopak, je to pozdě. Mělo to být uděláno dávno,“ odpoví si v samomluvě. Odloží hrnek a jde do koupelny. Místo sprchy, začne vyhazovat nepotřebné věci, až vyprázdní dvě poličky. Přestaví věci na ranní hygienu, zadívá se do zrcadla a zašklebí se. Zvedne prst, váhá a pak nakreslí srdce. Rozesměje se. Je šťastný.
 
Edmond přiběhne uřícený na stadion. „Já vím, omlouvám se, zaspal jsem!“ křikne na trenéra, který za ním překvapeně hledí. Edmond tu vždy byl jako první. Někdy dřív než on.
„Dobrý, nic se nestalo!“
Edmond se rychle převlékne, vezme brusle a vyjede na led. Kendall s papíry na kolenou zatím kreslí, když zvedne hlavu, opět ji sklopí k papíru, aby ji rychle zvedl. Ruka sevře pevněji tužku. S úžasem se dívá na Edmonda. Technika je stále ne stejné úrovní, ale to co v tom celou dobu marně hledal, je tam. Jako by najednou na ledě tančil cizinec. „Tak to zlato domu dovezeme,“ zašeptá spokojeně, zatímco se dívá, jak Edmond nelítá na ledě, ale vznáší se jak labuť.
Samotný Edmond cítí, že se něco změnilo. Zasněně, ale zároveň plně soustředěn provádí tisíc pohybů, které piloval léta. Zastaví se. Ano, něco se změnilo. Je to sexem s Rhysem? Nebo čím? Otočí se ke Kendallovi. Pár odrazu a stojí u mantinelu.
„Výborně,“ pochválí.
„Díky. Myslím, že jsem ve formě. Zkusím ještě pár skoků a půjdu.“
„Určitě.“ Zadívá se na papír s figurami. Někteří to dělají na počítači, ale on má raději papír. Najednou se mu nezdají dost dobré. Vytáhne nový list, začne kreslit vzorce jízdy. Hlavou mu vytane myšlenka, že musí zajít za Rhysem. Nerad, ale musí mu poděkovat.
Čas uběhne, aniž netuší jak a víc než by pracoval, se dívá na Edmonda. Stále je tou změnou překvapený. Je skutečně drastická. Jeho výraz tance se tak rapidně změnil, přitom ještě před dvěma dny na něm nic neviděl. „Dost, Edmonde!“
„Dobrá, mám toho dost.“
„Jde ti to skvěle? Stalo se něco?“
Edmond se plaše usměje, pak pokrčí rameny. „Nic. Co by se mělo stát?“ podiví se, ale dobře ví, proč se trenér ptal. Ovšem nechce mu nic říkat o Rhysovi, natož o jejich vztahu. Mohl by být silně proti a zatím prostě si to chce nechat pro sebe.
Kendal za ním překvapeně hledí. Sbalí si své věci a vyrazí na parkoviště. Nastoupí do auta. Přemítá, že by nejraději nikam nejel, ale musí mu poděkovat. S těžkým srdcem nastartuje. O hodinu později, jak jel šnečím tempem, zastaví auto na parkovišti před taneční školou. Vystoupí. Nechce se mu tam. Tak moc. Nakonec odhodlaně vejde dovnitř.
„Rhys Larsson?“
„Má hodinu, ale jestli počkáte půlhodinku, bude mít přestávku,“ řekne muž v kukani.
„Počkám.“ Posadí se k ostatním, podle oblečení a štíhlých těl, tanečníkům. Mezi nimi se cítí jak velryba. Zrovna přemýšlí, že zmizí, je zbabělec, ví to, když se objeví Rhys.
„Kendale.“
„Jen…“
„Pojď dál.“ Zajímalo by ho, proč tu je. Snad se Edmondovi něco nestalo! Srdce se mu sevře, že by se jeho Miláčkovi cokoliv stalo. Najednou má šílený strach. „Edmond, nic se nestalo?“
„Ne, je v pořádku, aspoň když jsem odjížděl ze stadionu. Je ti něco? Vypadáš bledě.“
„Ne, to je dobrý,“ zamumlá. Ulehčí se mu, ale tíseň stále ho svírá. „Tak proč tu jsi?“
„Poděkovat.“
Rhys nadzvedne obočí. „Za co?“
„Povedlo se ti to. Dneska se vznášel na ledě jak labuť. Přesně to jsem potřeboval.“
„Ach tak.“
„Tentokrát zlato poputuje do Norska.“
„Jsi si jistý. Stačí maličkost, nedokončit obrat, špatně se odrazit a je po všem.“
„Ne, dokáže to. Cítím to. No, jen jsem chtěl poděkovat.“ Zvedne se.
„Ach. Takže čí jsem syn?“ ozve se chladně.
Kendall se obrátí k synovi svého přítele. Ach hloupé mládí. Byl by rád měl takového syna. „Mého přítele.“
„Lžete! Proč by potom má matka mě opustila?“
„Ne, mluvím pravdu, sakra. Udělali jsme blbost, ale pomstila se nám. Nechala nás, abychom tě vychovali. Prý patříš přesně do stejné společnosti. Nechtěli jsme. Prostě krapet víc alkoholu, trochu jsme to…“
„Trochu? Vyrůstat bez matky, to je jenom trochu?“
„Já, sakra, omlouvám se. Udělal jsem blbost, ale vždy jsem tě měl rád, stejně jako tvou matku. Prostě jsem využil situace, ale ty jsi jeho syn, ne můj. Nemohu za to, že tvá matka tě opustila a nechala výchovu na nás dvou.“
„Víš, co vypadni.“
„Rhysi… Jsi stejný jako on. Byl mým nejlepším přítelem. Moc rád…“
„Zmiz,“ řekne unaveně Rhys. Konečně mu po dlouhých letech došlo, co se stalo.
Kendall se ve dveřích otočí. „Jsi skvělý. Promiň.“ Zavře dveře. Pochopil, co tehdy udělali? Oni tři, chata… Ach bože, proč tehdy to udělal? Věděl, co dělá. Oni dva věděli, ona ne. Byl blázen. Když se to dozvěděla, běsnila. Odešla od nich a nechala jim Rhyse. Netuší, jak se to dozvěděl, ale odešel od nich už v sedmnácti. Erik za tři roky po Rhysově odchodu zemřel. Rhys na pohřeb nepřišel. Naučili ho všechno, co uměli, ale zřejmě mu matku nikdy nevynahradili. Byli blázni, když si mysleli, že se to utají.
„Prokletá minulost,“ zašeptá unaveně. U auta se zastaví. Je rád, že je to venku. Konečně se snad tím nějak smíří, i když ta vina tu bude vždycky.
Rhys sedí a netuší, jak s tím naložit. Vždy si přál vědět víc, najednou si říká, zda to neměl nechat spát.
Zaklepání. Dovnitř nakoukne starší tvář. „Rhysi? Jsi v pořádku?“
„Jo, jdu. Promiň, zapomněl jsem.“
Žena se usměje. „Každý má někdy špatný den.“
„A tak skvělé začal,“ řekne s úsměvem. Pokrčí rameny. Tohle se už stalo. Matka žije daleko, neozývá se, otec je mrtvý a Kendal… Kendal je trenérem Edmonda, kterého miluje. Musí se naučit s ním vycházet, protože je to skvělý trenér. A jestli říká, že zlato bude patřit Norsku, věří mu. Jako člověk stojí za prd, jako trenér je skvělý.
Vstoupí do třídy. Rozhlédne se po adeptech. Zatleská. Různé tváře se k němu obrátí. Mladé, starší napjatě se na něj zadívají.
„Tak začneme.“

 
 

Portrét