Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. 11. 2014

Olympiáda
 
3.
Zimní sny
 
Edmond zavře počítač. Jeho poslední den před olympiádou. Nic potěšujícího. Předzávody byly úspěšné a podle Kendala patří k favoritům, což znamená někoho, koho je potřeba brát vážně. Všechno by bylo tak dokonale nebýt jednoho. Facebooku. Telefon. Edmondovi se rozzáří tvář. Dal Rhysovi stejnou znělku na kterou bude bruslit. Obtížná skladba, ale on má rád výzvy. Vybaví si, jak na té melodii trval. Kendal říkal, že je těžká. Bůhví proč tehdy ustoupil.
„Ano?“
„Jak se cítíš?“
„Normálka. Budeš mi chybět.“
To je celý Edmond. Co na srdci, to na jazyku, ale jemu se to líbí. „Ty mě taky. Uvidíme se. Budu ti fandit.“
„Nemusíš…“
„No dovol? Jak bych nemohl? Máš stále ty problémy?“
„Ano.“
„Měl bys to říct policii.“
„Ne, teď ne, až po závodech.“
Rhys sevře rty. Nelíbí se mu Edmondovo rozhodnutí. Na jedné straně má o něj strach, že mu ta ženská může ublížit, na druhou stranu jet na olympiádu, kdy za zadkem má policii, to není dobré. Taky mu nemůže pořídit bodyguarda, a pak není lépe střežené události, než jsou Hry. Od Mnichova, každá země se předhání, aby se tehdejší katastrofa neopakovala. Tam se mu nic nestane. Kendal je taky informován. Chtě nechtě musel ho vzít na vědomí, ale moc jeho společnost nevyhledává. „Mám strach. Tohle je víc než šikana. Ta ženská není zdravá. Policie…“
„Rhysi, teď opravdu ne. Nechci na to myslet. Chci myslet na tebe, na bruslení, na nás.“
„Já vím, promiň. Co děláš?“
„Lenoším.“ Edmond se zasměje. „Chtěl bych být s tebou. Až přivezu medaili…“
„Jsi namyšlený,“ vpadne mu do řeči Rhys.
„Získám ji. Musím. Víš, jak je kariéra krátká.“
Rhys posmutní. Ví to až moc dobře. „Ano, vím.“
Edmond se zadívá na stenu, kde je plakát s krasobruslařem. Není to nikdo známý jen plakát člověka ve skoku. „Chtěl bych tě představit doma.“
Rhys se posadí. „Skutečně?“ Další krok v jejich vztahu.
„Ano. Nebo snad nechceš?“
„Ne, to ne. Jen jsi mě překvapil. Tví rodiče jsou fajn.“ Poznal je, ale podle jejich pohledů a chování zřejmě netuší o tom, že s jejich synem spí. To by se možná chovali jinak.
„Tak to jsem rád. Ach jo, musím jít spát.“
„Takže…“ nechá odeznít. „Co skype? Telefon? Je to jedno, kolik to bude stát, ale chci tě slyšet.“
Edmond se zasměje. Zezdola zaslechne mamku. Volá, že je čas. Ona s ním jede. Otec se připojí, až na finále. „Dobrá. Můžeš mi zavolat,“ svolí.
„Ty…“
„Edmonde! Dělej!“
„Promiň, musím jít. Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ řekne do hluchého telefonu Rhys. Spokojeně mobil odloží. Už se nemůže dočkat Edmondova finále. Bude mu fandit a co nějaký dáreček? Květiny? Hm, to je, no ano, má to. Koupí mu plyšáčka se srdcem.
„Kam jdete?!“ zakřičí na něho vrátný.
„Na nákup! Hned jsem zpět. Kdyby někdo, tak ho pošlete do háje!“ Venku nastoupí do auta. O hodinu později drží žirafu se srdcem kolem krku. Nadšeně se na ní zadívá. Možná měl koupit menší, ale na srdci je nápis Rhys. Někdo konečně přišel na to, že na srdci mohou být různá jména.
„Nádhera, šéfe!“
„Viď. Je úžasná!“ rozplývá se.
„A kdopak ho dostane?“ optá se zvědavě vrátný.
„No přece Miláček,“ řekne s úsměvem. Vrátný vytřeští oči, pak pochopí. Začne se usmívat. Hezký dárek, opravdu a Rhys je spokojený. Tak to má být.
„Hej, pane, stůjte! Máte tu počkat! A sednout!“ zařve. Muž se pokorně posadí na židli. „No proto!“
Rhys položí žirafu na sedačku. Je úžasná stejně jako Edmond. Je zvědavý, co na ní řekne. O dva týdny později s žirafou v náručí, která chudák musela projít rentgenem – popravdě měl strach, že na ní vezmou kudlu – stojí skoro u mantinelu a kouše si zoufalstvím nehty. Finále. Vyhraje nebo ne? Zatím je druhý. Touhle volnou jízdou buď se vyšvihne, nebo to celé pokazí.
Najednou si uvědomí, že chudák žirafu mačká o sto šest.
„Taky jste nervózní?“ optá se ho vedle pán.
„Jako prase!“ přikývne. „Musí to dokázat.“
„Tomu se nedivím. Norové sice vyhrávají kde co na zimních, ale krasobruslení je spíš doménou Rusů.“
„Já vím. Už je to tu.“
„To je…“
Rhys se obrátí k staršímu pánu. „Černý jestřáb sestřelen. Popravdě já sám bych netušil, jak to zatančit. Chce to odvahu.“
„To ano, ale hudba je božská. Na to se nedá nic jiného říct.“ Rhys se posadí, když na led vyjede Edmond. Hltá jeho vojenský kostým. Vypadá fádně oproti těm třpytícím věcem, ale možná je to účel. Odkašle si, když to začne. Monumentální hudba zní halou. Povšimne si překvapení v očích diváků. On sám pocítí pýchu, a když Edmond provede pár prvních pohybu, otevře ústa. Sakra, to je tanečník a to stojí na bruslích. S úžasem se dívá na jeho jízdu. Hala je ponořená do ticha.
Kendal s pěstmi u rtů se dívá na svého svěřence.
Edmondova matka Beatrice se napjatě dívá na svého syna. Zatíná ruce do kabátu.  
Samotný Edmond nic nevnímá. Jen hudbu, která plyne jeho žilami a pohyby, které se přelévají z jednoho v druhý. Nic nedrhne, nic nepřekáží. Skok. Čtverný. Potlesk, který se od něj odrazí jak od štítu. Tančí dál. Poslední skok, poslední sekvence kroku, kdy má pocit, že se vznáší. Ví, že to dokázal. Bez jediné chyby. Zastaví se, rozhlédne se kolem sebe. Oddechuje. Udiveně se rozhlédne, že je konec, potom se šťastně usměje. Úklon k porotě, další zamávání. Chvilku je ticho a potom stadion vybuchne v nadšené ovace.
I hlas komentátora je vzrušený, když se snaží odhadnout známky. „Je to neuvěřitelné, ale pokud se nestane zázrak, ano známky…“
Rhys se rozmáchne a hodí žirafu. Nějaká dívka pro ni přijede, vezme ji a veze přímo Edmondovi. Ten se na ní zadívá, potom si přečte srdce. Rhys. Začne se otáčet, až ho uvidí, Štíhlého, velkolepého a klidného. Nic nedělá, jen ho pozoruje. Zamává mu, pak se rozjede k trenérovi.
„Dokázal jsi!“
Edmond obejme trenéra, potom maminku. Přál by si tu mít i Rhyse. „Děkuji.“
„To ty, sakra, pojď.“ Edmond navleče na brusle chrániče a jde se posadit. Beatrice mu podá vodu. Rád se napije. S napětím očekává známky, ale dobře ví, že lépe nemohl zajet.
„Pánové, dámy, neuvěřitelně, ale kromě Ruska, všichni… Tohle… Nemám slov. Edmond Hansen s jistotou se stává olympijským vítězem v krasobruslení mužů. To nezvrátí už ani jízda Alexandra Jevgenijiče Ostapova z Ruska. Zlatá medaile poputuje do Norska.“
„Zlato!“ široce se usměje. Objímá kde koho, včetně svého trenéra. Tělem mu prostupuje euforie. Konečně se dočkal.
„Tak pojď.“
„Jistě. Bože, co když to ještě Ostapov zvrátí?“
„Nemyslím,“ odpoví trenér. Odchází do zákulisí, kde najde jak Rhyse, tak svého otce.
„Od tebe?“ zamává žirafou.
„Líbí se?“
„Náramně. Víte co, jdu to oslavit.“ Večer sedí jen oni v restauraci. Nikdo je neotravuje, za což jsou rádi. Jak řekl komentátor, získal zlato. Ani Ostapov a jeho perfektní jízda nezvrátila známky porotců. Je nadšený, jeho první olympijská medaile. Právě si připili na druhou, ale dobře ví, že jsou to zatím přání, jelikož se stát může cokoliv.
Beatrice se optá. „Nechtěl bys nám něco říct?“ Pohlédne na Rhyse.
„Cože?“
„Ach bože, přece o Rhysovi. Mohu vám tak říkat?“
„Jistě.“
Edmond vidí, že otec ničemu nerozumí. Povzdechne si. Chtěl to nechat na doma. „Mami, chtěl jsem to říct až doma.“
Beatrice si v duchu povzdechne. Ten její syn je někdy ňouma. Přece teď je Alexandr v nejlepší náladě. Mají doma zlato a ty peníze se vyplatily. „Jen to řekni.“
„Já, mám rád Rhyse.“ Proč jenom je do toho nucen.
„Rád Rhyse?“
Edmond málem zoufalstvím zavyje. „No…“
„Jsi zbabělec, Edmonde. Náš syn miluje muže. Je gay.“
„Kurva!“ vykřikne. Půlka dalších stolu se k nim obrátí. Novináři zpozorní. Alexandr ihned vysílá na všechny strany omluvný úsměv, ale zuří. Za tím stojí Beatrice, ta intrikářka. Když se jí podívá do obličeje, je to jasné. „Jdeme domu.“
„Ne, chci se najíst. Sedni a jez. Jídlo tu není špatné.“
„Cože? Já se tu mám cpát, když se dozvím…“
„Co?“
Alexandr zaměří svou pozornost na novináře. Tomu není nic platné, že má příjemnou tvář a usmívá se. Alexandr ho popadne a odstrkává pryč. Vznikne mírný chaos. Rhys s Edmondem, Beatrici a Alexandrem se ocitnou venku.
„Mám hlad, Alexi, takže teď nás vezmeš někam, kde se tvoje žena a syn bude moci najíst.“ Zavěsí se do něj. Alexandr je schlíplý a tak je vede do další restaurace.
„To bude dobrý.“
Edmond šťastný z medaile, pobavený ze scény v restauraci, ale i trochu smutný z otcova jednání se zavěsí do Rhyse. Ten si ho k sobě pevně přitáhne. Nevšimnou si pár novinářů, kteří jsou v městečku všudypřítomní. Fotografie jsou skoro ihned prodány. Druhý den se nad časopisem zakaboní hezká ženská tvář. Zuřivě ho zmačká a vyhodí do koše. Otočí se a spěchá domu k počítači. Sedne si k počítači. Modré světlo osvítí naštvané a zraněné oči. Jakmile naběhnou stránky, začne zuřivě mlátit do klávesnice.
 
Postava na ledě se rozjede. Je šťastná a je to vidět v pohybech, v úsměvu. Kendal ho pozoruje. Změnil ho. Noviny Edmondovu jízdu vychvalují jako jízdu roku. Už není chladný jako led, ale teplý jako jaro. Doufá, že to zůstane.
„Není úžasný?“
„Je, sedni si, Rhysi. Jen se dívej. On netančí, to hudba ho doprovází a teď…“ Edmond se radostně rozeběhne. Nohy dělají kroky.
„Krásné.“
„Ano. Trénuje už to rok. Mohl bych směle prohlásit, že je stejně dobrý jako Yagudin a ten byl mistrem. Bože, nemohu se dočkat dalšího roku.“
„Nebude ještě mistrovství?“
„Bude. Vyhraje. Díky,“ řekne upřímně. „Už se na mě nezlobíš?“
„Nic jsem neudělal.“ Rhys nic víc neřekne. Odpustit? Někomu koho obdivoval a pak nenáviděl. Není to snadné.
„Rhysi, ahoj!“ zaslechne volání z ledové plochy.
„Ahoj! Bože,“ mimoděk zamumlá, když ho vidí, jak se rozjede a skočí. Je to krásnější než let.“ Málem nedýchá, když dopadne na led. „Je to obrovská zátěž.“
„Ano, to je. Nebude tohle moci dělat dlouho. Čtyři roky, pokud nebude mít nehodu, potom od čtverných skoků bude muset upustit. Co bude dál, to netuším, ale trénovat nechce.“
„Je ještě na škole, má času dost.“
„Vím, ale bude to něco s ledem. Miluje ho. Má ledovou plochu v krvi. Jako by s ním žila.“ Kendal se otřese. „Proč tu jsi?“
Rhys se zamračí. „Přemluvit ho, aby podal žalobu na tu Hannah. Obtěžuje ho. Viděl jsem dřívější komenty, byly obdivné, ale nyní je to jiné. Nenávist, vztek, výhrůžky. Byly už předtím, ale po Olympiádě se to změnilo.“
„Vím o tom, snažil jsem se mu naznačit už dřív, ale byl hluchý. Víš…“ nakloní se dopředu, „myslím, že to potřeboval. Neměl moc nikoho a ona ho obdivovala. Dělalo mu to dobře, ale mně ne.“
Rhys si povzdechne. „Myslíš, že by mu mohla ublížit?“
„Netuším, ale takové lidi nemám rád. Jsou nepředvídatelní a láska se snadno změní v nenávist,“ pronese hořce. Sám to dobře poznal. „Edmond je zároveň i můj vrchol. Pochybuji, že budu mít štěstí někdy někoho podobného učit. Je to jako vyhrát eurojackpot.“
„Přesně vím, co tím myslíš. Právě proto jsem tu. Je nádherný.“
„On? Já obdivuju jeho jízdu. Edmonde, dost!“
„Ale…“
„Dost!“
„Tak dobře.“
„Nejraději by tu byl celé dny. Máš silnou konkurenci,“ řekne, čímž míní Edmondovu lásku k ledové ploše.
Rhys se ušklíbne. „Naštěstí je neživoucí. Nemám to kliku?“ Zvedne se a jde za Edmondem. Kendal zůstane na stadionu. Zadívá se na své další svěřence. Usmívá se, hodnotí jejich jízdy. Povzdechne se. Je těžké být nezaujatý, když viděl Edmonda, ale možná mezi nimi bude někdo hodně dobrý. „Liso, pomaleji!“
„Ano!“ křikne plavovlasá dívka. Zpomalí.
Edmond se převléká, když ucítí vzduch. Polekaně se otočí. Uleví se mu, když vidí Rhysa. Obejme ho. Rhys ho vášnivě políbí. Líbají se, když si uvědomí, kde jsou, když zaslechnou zakašlání. „Ahoj, Denisi.“
„Hele, nic proti, ale co si to nechat na doma?“
„Promiň, dlouho jsem ho neviděl. Osprchuji se a hned jsem tu. Jo, proč tu jsi?“
„Pak ti řeknu.“ Rhys se obdivně zadívá na vypracovanou postavu. Je úžasný. Jak říct vše několikrát a neopakovat se? Nebo snad by mohl Edmonda nazvat svým osudem? Pak by v tom bylo všechno.
„Cha, nevnímáš mě.“ Edmond políbí sedícího Rhyse na krk. Ten polekaně zvedne hlavu.
„Cože? Jo, zamyslel jsem se.“
„Nad čím?“
„Nad tebou, Miláčku. Myslel jsem na slovo, které tě vystihuje, ale všechny jsou tak nicotné, ale Miláček se hodí.“
Edmond zavrtí hlavou. „Jsi beznadějný romantik.“
„To ty jsi mě to naučil.“
„Dobrá, tak povídej.“ Povzdechne si. Má tušení, o čem bude chtít mluvit a popravdě se mu do toho nechce. Přesto ví, že to s ním myslí dobře a v něčem mají pravdu. Je pravdou, že Hanniny komentáře už se mu nelíbí jako dříve.
Rhys se zadívá na Edmonda. Je s ním šťastný, aniž by se s ním miloval nebo dotýkal. Stačí mu vědomí, že s ním je. „Hannah. Tohle už dávno není obdiv, to je vyhrožování. Není normální.“ Chce pokračovat, když Edmond přikývne.
„Dobrá, půjdeme na policii. Spokojený?“
Rhys ho obejme. „Budu klidnější, když se tím budou zabývat.“
„Tak a teď musím jít. Možná bych mohl vynechat školu a jít s tebou na tu policii hned?“
„A ulejvat se?“
„Moc hodin nemáme. Jednou snad se univerzita nezblázní. Půjdeme a potom k tobě, dobře?“
Rhys se rozesměje. Prokoukl ho, ale sakra, chce se s ním milovat taky. Jenže, on má povinnosti. „Hodinku bych mohl ukrást.“
„Zloději.“ Vezme tašku do ruky a jde chodbou pryč. Je rád, že se rozhoupal a dojde s tím vyhrožováním na policii. Venku, i přes zimu, hřeje slunce. Nastaví tvář. Je to vzácnost, musí toho využít a vsadí se, že to udělá spoustu lidí. Mohli by se projít. Roztančí se. Rhys ho sleduje a ničeho si nevšímá. Edmond se otočí. Je dost daleko od něj. Míří k autu, když najednou zaslechne auto, otočí se za zvukem a v tu chvílí do něj auto napálí. Ohne se, jak do něj narazí a potom letí. V očích má hrůzu.
„Edmonde!“ vykřikne zkamenělý Rhys, chce se pohnout, ale před očima má letící tělo. Má pocit, že letí staletí a on to už viděl tisíckrát, když se pohne. Auto zmizí.
„Edmonde! Bože, záchranka!“ vydoluje telefon. Snaží se, aby se mu ruka neklepala, ale neví, co má dělat. Ze stadionu vyběhnou dva muži, spěchají k nim. Jeden volá. V očích mají hrůzu stejně jako Rhys.
„Edmonde!“ pohladí ho po vlasech. Konečně se mu ozvali. Přerývaně říká, co se stalo. Oznámení, že sanitka je na cestě ignoruje a stále říká do telefonu totéž.
„Dýchá!“ zvolá jeden z mužů překvapeně.
„Cože?“
„Dýchá, Bože, je naživu! To není možné!“
„Nehýbejte s ním!“ zavřeští Rhys zpanikařeně.
„Nebojte se, sanitka už jede.“ Pronese vysoký štíhlý muž. Zvedne hlavu, rozhlédne se.
Je tak bledý, tak strašně bledý, pomyslí si Rhys zoufale. Z myšlenek ho vyruší sirény. To už ze stadionu vyběhne Kendal a za ním další, kteří nejezdili.
„Ježíši, to je Edmond!“ Klesne na kolena, natáhne ruku, pak ji stáhne.
„Uhněte se! Zatraceně, zmizte!“ zavolají nevybíravě záchranáři. „Rodina?“
„Nikdo, tedy jsem jeho přítel.“
Muži mlčky pracuji, jen si říkají, co dělají. Je vidět, že jsou sehraní. Když končí, přijdou k hloučku dva policisté.
„Co se stalo?“
Rhysovi to teprve dojde. „Někdo srazil Edmonda. Bylo to záměrně. Čekal na něj.“
„Za volantem seděla žena.“
Rhysův obličej se nakrabatí. „Hannah.“ Policisté se na něj zadívají. Vypadá to, že tohle nehoda skutečně nebyla. „Tak půjdete s námi.“
„Ježíš, rodiče! Musím jim…“
„Rhysi běž, zajedu za nimi,“ řekne Kendal tiše. „Vysvětlí všechno policii.“
Rhys přikývne. Nastoupí do auta, schoulí se. V hlavě mu víří jediná myšlenka. Přežije Edmond nehodu? Když ho odváželi, ještě dýchal, viděl to. Cestou na stanici pevně svírá ruce. V duchu se modlí, aby přežil.
 
Rhys o půl roku později sedí v autě na parkovišti. Čeká na Edmondovy rodiče, kteří každý den chodí navštěvovat Edmonda v nemocnici. Jeho samotného už tam dva měsíce nepustili na žádost pacienta. Jako nepříbuzný… Ťuk, ťuk. Vyleze ven.
„Beatrice, jak se má?“ Díky bohu aspoň za ní. Nebýt ji, netušil by, co se vůbec děje, ale i tak má špatnou předtuchu, že mu nechce říct všechno. Podle něj něco tají.
„Jde to.“
Stále stejná odpověď. Když se probudil z kómatu, byl u něj den co den. Dokonce zrušil jedno turné. Bylo mu to fuk, že přišel o majlant. Pak najednou ho k Edmondovi nepustili. Nechápe to. „Mohu k němu? Prosím.“
„Já o tom nerozhoduju, Rhysi. Ráda bych ti vyhověla, ale bojím se, že Edmond tě nechce vidět.“
„Sakra, proč?!“ praští rukou do auta. „Co se děje, Řekni mi to!“
„Nekřič mi tu,“ řekne nevrle. „Nemohu. Zakázal nám to.“
Rhys konečně pochopí. Na tváři Beatrice se objeví omluvný výraz. „Promiň mi to, ale nechceme ho rozrušit. Museli jsme mu to slíbit. Jedno ti mohu říct určitě. Stále tě miluje. Budu muset jít.“
„Děkuji moc.“
 „Ráda bych… Měj se.“
Rhys se usadí v autě. Nerozumí tomu, co se tam děje. Kdyby se tam mohl dostat, ale přes sestřičky se prostě nedostane. Zkoušel kde co a známé co má. Nikdo nedokázal překonat Edmondovo přání. Ani telefon mu nezvedá, přitom to zkouší den co den. Posílá mu vzkazy, emaily. Proč se tak náhle změnil? Co se stalo?
Nakonec rezignovaně nastoupí do auta. Z bytu nad školou mu jako vždy zavolá. Ví, že je to zbytečné, ale aspoň mu takhle dá najevo, že na něj nezapomněl. Nic. Pak zavolá detektivovi, který má na starosti případ. Má pocit, že už upustili od hledání Hannah.
„Dobrý den, chtěl jsem se optat na případ Hannah.“ Nenávidí to jméno. Mít tu ženskou pod rukou, zabije ji.
„Á to jste vy, pane Larsene. Bohužel, opět nic.“
„Chápu. Mohl bych… Asi ne,“ řekne tiše.
„Ne, opravdu nic. Je mi to líto, ale nic nemám. Mám ještě jednu stopu, ale je to spíš domněnka.“
Rhys přikývne. „Dobře. Děkuji.“ Zavěsí. Najednou se rozezní známá znělka. Edmond! Popadne telefon.
„Miláčku?!“
„Rhysi?“
Rhyse vyděsí slabý hlas. Posadí se. Dívá se na Edmondovu fotografii, kterou si dal na pracovní stůl. „Copak je? Moc mi chybíš.“ Snaží se na něj nevyhrknout, proč za ním nemůže. „Myslím na tebe každý den.“
„Já vím, promiň, ale není mi dobře.“
„Ano vím. Beatrice, tedy tvá matka mi to říkala.“
„Ano, je moc hodná. Myslíš, že bys mě mohl zítra navštívit?“
Rhys se usměje. „Jistě, v kolik?“ Nic mu nevyčítá. Určitě mu řekne důvod, proč k němu nesměl.
„V pět, prosím tě, já chci s tebou mluvit.“
„Budu tam. Miluji tě.“
Edmond nic neřekne a zavěsí. Otočí hlavu k oknu. To může, ale ten zbytek…
Druhý den stojí Rhys před Edmondovým pokojem. Je nervózní. V jedné ruce květiny, v druhé ruce bonboniéru. Možná je to stereotypní, ale lepší něco než nic. Zaklepe, potom otevře dveře. Vejde dovnitř. Polkne, když ho vidí ve velkém lůžku, v kterém se skoro ztrácí. „Ahoj.“
„Rhysi.“ Edmond hltá jeho pružnou postavu, stíny pod očima, vážnou tvář s nejistým úsměvem. „Květiny?“
„Nemáš je rád?“
„Mám. Dej je tam.“ Pokyne mu rukou na dvě vázy. Obě jsou momentálně prázdné. Rhys položí na pokrývku bonbóny, potom natočí vodu a vloží do vázy květiny za úplného ticha. Nakonec se posadí na židličku.
„Proč?!“ už déle nevydrží. „Proč jsi mi zakázal k tobě přístup? Stýskalo se mi.“
Edmond si povzdechne. Čekal to. Připravoval se na tenhle den celé měsíce. „Chci se s tebou rozejít.“
Rhysovi spadne doslova brada. V očích se objeví úžas. „Ne… Nechápu! Proč? Nemiluješ mě?“
Edmond otočí hlavu. Nemilovat? Taková blbost. Rhys je pro něj vzduch, který může dýchat. „Ano.“
„Nevěřím!“
„Tak věř,“ odsekne tvrdě.
Rhysovi se zableskne v očích. Nakloní se k němu a začne líbat. Jako by oběma projel elektrický šok. Odezva na sebe nenechá dlouho čekat a Edmond se líbání poddá. „Lžeš! Proč? Miluji tě! Budu tě milovat vždy!“
„Jsem invalidní. Mám dolní část totálně ochrnutou. Ta horní se vzpamatuje možná díky rehabilitaci, ale dolejšek mi sotva dali dohromady.“
„Bru… Edmonde!“
„Jo. Jsi volný, Rhysi. Sakra, nedokážu ani fungovat jako chlap! Zmiz!“
Rhys stojí nad Edmondem. V hlavě mu to víří. Už chápe všechny ty pomůcky, postel. Takže invalidní? Kašle na to! Nechodí s ním kvůli sexu. „Pokud si myslíš, že se mě zbavíš, mýlíš se.“
„Do prdele, jsem mrzák!“
„A co má být? Jako myslíš, že jsem s tebou kvůli sexu? To mohu kdykoliv najít někoho na ulici!“
„Tak si najdi!“
„Nechci!“
„Vypadni!“
„Nevypadnu!
„Zavolám sestry!“
„Tak zavolej!“ vrátí mu to. „Nehnu se odtud! Jsi vůl!“
„No dovol!“ zavřeští. „Podívej se!“ odhrne pokrývku. Z krátké košile vykukuji poskládané zjizvené nohy. „Ani nehnu prstem.“
„Nezajímá mě to.“ Klidně položí mu ruku na jizvy. „Zajímáš mě ty!“ položí mu ruku na tvář. „Miluji tě.“
„Až mě nebudeš moci ošuk…“ Plesk. Chytí se za tvář, i když mu pohyb ruky dělá problém. Nevěřícně se dívá do tvrdé Rhysovy tváře.
„Tak konečně.“ Přikryje mu nohy. „Co říkají doktoři, kdy tě propustí a co na to rodiče?“ Posadí se. V duši má žal nad Edmondovým osudem. Už nikdy nevezme do ruky brusle, nerozjede se po ledu. Vezme bonboniéru a sundá celofán. Otevře. Zadívá se na bonbóny. Každá má jinou příchuť. Sex? Kašle na něj. „Tolik jsem se bál, že zemřeš. Myslíš, že jsem v tu chvíli myslel, že nebudu tě milovat? Bylo mi to jedno. Celou dobu jsem se modlil abys byl na živu. Který chceš?“ Nabídne mu čokoládu.
„Jsi blbec.“
Rhys se usměje. „Jsi můj Miláček. Jediný. Tenhle?“ Vezme a chce mu donést do pusy.
„Zatraceně, nejsem mrzák!“ Edmond hrábne do krabice a narve do pusy hned dva. Vztekle do nich kousne a neuspokojí ho ani jejich výtečná chuť. Rhys se usměje, ale je mu smutno. Ví, že to nebude mít lehké, ale život bez svého Miláčka si nedokáže představit. Hlavně ho bude muset přesvědčit, že je mu jeho postižení jedno. Víc Edmonda než sebe.
„Ed…Rhysi?“ Ve dveřích stojí Beatrice. Udiveně si ho prohlíží, potom se jde usadit do druhého křesla. Podle Rhysova výrazu a Edmondovy rudé tváře odhadne, že se tu uskutečnila prudká výměna názoru, která skončila Rhysovým vítězstvím. Za ten půlrok ho dobře poznala. Věděla, že jejího syna neopustí. „Já jsem mu říkala, že jeho postoj je hloupý.“
„To byl, Beatrice. Někdy mám pocit, že vidí létat kozy.“
„Já jsem tady,“ ozve se uražený Edmond.
„Musím ti vyprávět některé věci, které prováděl v dětství.“
„Hej, přestaňte!“
„Jistě, zlatíčko. Jak je?“
„Jako každý den. Jsem mrzák.“
Rhys se trochu zakaboní. „Blbost. Jen nemůžeš některé věci dělat.“
„Jo, jako například šu… Ehm nic. Dej sem ten bonbon.“ Sáhne rozpačitě pod druhé várce. Mezi těmi dvěma se cítí jak pod lupou. Příště jednoho vyhodí. Když Rhysovi zavolal, byl přesvědčený, že ho zdola. Mýlil se. Popravdě tajně doufal, že ho neopustí. Bojí se, že zůstane sám, ale jednoho dne ho Rhys bude mít plné zuby. Jeho stěžování i to, že je bez sexu. Je tak vášnivý.
„Dám upravit speciálně auto.“
„Mám číslo na jednu firmu, která se tím zabývá.“
„Nebo by bylo lepší koupit rovnou nový vůz?“ optá se nejistě Rhys Beatrice. „Taky musím upravit byt. Je dobře, že mám výtah. Mám jednu známou architektku.“
Už zase,“ řekne si pro sebe mrzutě Edmond. Jako by tu nebyl. „Nemáte se mi věnovat?“
Beatrice se pousměje. „Drahoušku ne, musím si promluvit s Rhysem. O spoustě věci neví. Kvůli tobě.“
„Jsem mrzák, zatraceně. Potřebuji péči.“
„No, ano jindy, zlatíčko. Někdy je jak malé dítě. Pořád říká, že je mrzák.“
Rhys přikývne. Trochu ho děsí necitelnost Beatrice. Ta asi to pozná. „Víte, byla jsem v mládí ochrnutá. Operace mě vyléčila. Když jsme potkala Alexandra, nevzdával to a donutil mě k ní, když šance byla třicetiprocentní. Medicína jde kupředu. Nikdo neříká, že jeho stav je trvalý, ale strašně se lituje.“
„Ty chodíš, já ne.“
„No ano? Jednou budeš taky,“ prohlásí pevně Rhys. „Už jste pátrala po protézách?“
„Zatím to, co potřebujeme, není, ale některé výzkumy jsou nadějné.“ Laskavě se zadívá na svého syna. Miluje ho a Rhys podle ní taky. Myslí si, že se Edmond v něm mýlil. Zůstane s ním. Má dobré srdce, ale ti dva patří k sobě. Ví, jak to bude probíhat. Edmond bude vzteklý a Rhys nekompromisní. Jednu chvíli se bála, že Edmonda odmítne, že neustojí jeho postižení, ale teď je klidná. Až ona tu nebude, Rhys se o jejího syna postará, ať Edmond chce nebo ne. Pousměje se.
Edmond se zadívá na ruce. Jsou bez jizev, ale ten zbytek… Nikdy se nemilovat, nikdy… Možná Rhys to vydrží, ale co on? Stačí mu být s mrzákem? Stačí mu to?
Mám strach…
Mám strach, že mě opustí…
Rhys mimoděk pohlédne do Edmondových očí. Uvidí strach lapeného zvířete. Klidně prohlásí. „Neopustím tě, Edmonde.“
„Jednou ano,“ opáčí.
„To mi řekni, až ti bude osmdesát.“ Vážně se na sebe dívají, měří se, jako když stáli mezi dveřmi tělocvičny. Tehdy věděli, že budou spolu navždy. Teď mu to Rhys sděluje celou svou bytostí opět. Oni dva patří k sobě, tak je to dáno od jejich setkání, tak to zůstane. Nikdo je nerozdělí.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Rin, 29. 12. 2014 3:30)

Líbí se mi styl tvého psaní... Takový jiný, romantický... citlivý. Jako z jiné doby. Opravdu krásný příběh co chytí za srdce ^^

:-)

(Lachim, 16. 12. 2014 18:24)

Nádhera. Ovšem chybí tomu poslední díl obsahující pomalou a velmi, velmi bolestivou smrt Hannah. Nejlépe strávením zaživa, např. Anakondou a podobně.

:)

(Wierka, 6. 12. 2014 12:13)

Je mi líto...jak měl tu nehodu, viníka nechytli.. :(
Ale celý příběh se mi líbil a skončil i dobře :) vdaka

*-*

(Vlarisa, 15. 11. 2014 15:07)

Krása, az u tehlech snu mi doslo ze jsou stejne. Jsem nadsena ze letosni sny maji tema reinkarnace/osudova dvojce. Proste tihle dva patri k sobe napric casem, prostorem a mozna i vesmírem :3 dekuji a tesim se na dalsi cehokoli...

Nádhera <3

(Widlicka, 13. 11. 2014 19:40)

Překrásný příběh ;-P
a vůbec ho nekazí, jak to nakonec dopadlo, naopak to příběhu dodalo další kousek duše <3 Nádhera

......

(katka , 2. 11. 2014 15:04)

jak se ve vteřině dokáže štěstí změnit na utrpení , je mi jich líto protože náročné to bude pro oba

Děkuji

(Klára, 2. 11. 2014 14:54)

Krásný, ale smutný příběh. Velice pěkně píšeš a ráda si od tebe zase něco přečtu

úchvatné,

(Pavla, 2. 11. 2014 12:05)

smutné,já takové věci těžko rozdýchávám,ale naděje tam je a to je moc dobře,

 

Portrét