Shounen - ai povídky

Sněhová vločka

„Vše musí být dokonalé až přijede.“ David se zastaví a zadívá se na stromek, který pracně vyškemral u lesníka a teď ho táhne na sáňkách nahoru k chatě. Jen aby nepadal sníh nebo se nikdo sem na chatu nedostane a Nový Rok bude k ničemu. Hlavně musí být dokonalý pro něho a Thea.

„Theo, Theo“ zpívá si tiše. Je kouzelný se svýma modrýma očima jak letní obloha, se světlýma vlasy na ramena a sportovní postavou. Hodí o rok výš než on a když ho viděl poprvé srdce se v něm zastavilo. Trvalo mu to dva měsíce než vypátral vše o něm, další měsíc než spolu začali chodit a měsíc kdy se stihl pohádat a rozejít. Jenže nemůže zapomenout a tak se rozhodl vstoupit nohou dvakrát do téže vody a uspořádal tuhle malou past.

„Tak jsem tady.“ Shodí provaz od sáněk z ramenou a zakrouží jimi. Je mu dvacet čtyři, chodí předposledním rokem na historii v Praze a tam taky potkal Thea. Theo chodí do posledního ročníku a nechápe proč studuje v Praze, když by si mohl vybírat univerzity ve světě. Studuje archeologii zatímco on se věnuje restaurátorství. Spokojeně se otočí  k stromečku. Odváže ho od sáněk a donese do chaty.

Chata patří rodičům a dost do ni investovali. Chystali se tu oslavit Nový Rok, ale mamka onemocněla a on prosil skoro na kolenou, aby ji mohl použít. Nakonec svolili a ona začal vše chystat. Rozeslal pozvánky pár lidem a samozřejmě Theovi taky. Jenže na jeho pozvánce je jiné datum. Vidí to přesně.

„Hele jedeš k Davidovi?“ ptá se tím svým roztomilým hlasem s francouzským přízvukem.. A odpověď bude znít „Jasně.“ Takže nebude mít důvod sem nepřijet.

Předem si už zjistil, že bude na Nový Rok v Praze a nebude u rodičů v Marseille. Určitě přijede. Vtáhne stromek dovnitř a začne ho dávat do připraveného stojanu. Je moc veliký usoudí, když ho nemůže do stojanu narvat a tak ho táhne opět ven a sekerkou mu zmenšuje obvod. To bude ono a doufá jen, že neusekl přilíš mnoho.

Přesně jak má být. Je krásný. Tak a teď ozdoby. Má na to jeden den. Vytáhne krabice, které z domu tajně ukradl a začne zdobit. Možná málo řetezů, ale to nevadí. Jeho maminka má ráda  slaměné věcičky a žádné skoro skleněné ozdoby. Postavičky andílků, panenek a podobné věci. Ty nejhezčí zdobí jejich stromek doma, ale i tyhle jsou moc hezké. Podle něho je to fádní a tak dokoupil lesklé řetězy. Neví proč vždy se mu líbílo jak se stromeček leskne. Jo je hezký. Ty slaměné věcičky s těmi drobnými lesklými  řetízky je to pravé a teď svíčky. Těch má hodně. Jedny dá před chatu a druhé na stromeček. Pro jistotu je zapne a vyzkouší. Stromeček se rozzáří světýlkama, které se lesknou v dychtivých očích Davida.

Tohle má a teď přichystat vše ke spaní a  k oslavě. Musí něco ukuchtit. No popravdě spíš vybrakoval vše co stálo za to v kuchyni maminky. Vyjde ven a vezme sáňky. Musí to nějak zvládnout. Ostatní něco přivezou hlavně alkohol, ale ten první den...

Začne vykládat tašky a rovnat na sáňky. Krtickým okem se podívá na vzdálenost k chatě, na náklad a na auto.

„Do toho!“ zvolá a začne tahat. Tak to nepůjde, když slyší jak to vzadu povoluje. „Zachráněno do háje!“ zamručí a v posledním okamžiku zachytí tašku s dózami jídla. Mamka bude nadávat, ale nechť. Nakonec začne tlačit sáně zezadu a řídí je směr k chatě. Možná kdyby ty tašky odnesl po jedne, po dvou měl by to rychlejší, když si otře zpocené čelo. Rychle vyloží náklad do kuchyně. Vyjde ven, sáně opře o zeď a rozhlédne se.

Sněhu je na metry a stromy se prohýbají pod čepicemi sněhu. Vše jiskří od sluníčka až ho bolí oči. Snad se mu tady bude líbit. I proto tolik škemral u rodičů. Zaslechl od někoho, že má rád hory. Vejde dovnitř a začne plánovat co má vše udělat. Zapnout bojler, lednici a vše ostatní. Možná to měl udělat první a ne jít shánět stromeček. Všechno pozapíná a podívá se na velkou vanu. Tu si vydupala maminka na otci a on je teď rád. Na horské chatě tohle je luxus.

Přejde do kuchyně a začne vybalovat jídlo. Pomázanky, salámy, zeleninu... vše na chlebíčky, bude muset to nějak zvládnout, brambůrky, tyčinky, nějaké víno co koupil, dózy s jídlem na zítřek. Pak si vzpomene a vyběhne ven k autu. Málem by zapomněl na dárek. Vytáhne opatrně krabici a nejraději by se podíval jestli je v pořádku. Ale ne ještě by poškodil obal a tak pracně se s tím balením dřel. Odnese ji dovnitř a položí pod stromeček.

Rozhlédne se po chatě. Je útulná a snad se všech šest, tedy sedm lidi vejdou. Ještě by mohl ozdobit obývací pokoj a bude to všechno. Skoro. I tak je z jízdy autem a pak ze shánění stromečku unavený. Začne brát větvičky které už dřív odřezal ze stromečku, ozdobí jimi krb a pak si vzpomene na polena do krbu. Vyjde ven a vezme nějaké dovnitř. Musí být na zítra  dokonale připraven. Rozsvítí světlo jak se udělalo venku temno. Zajde do kuchyně, nakrájí chléb a položí na ni šunku a sýr. Postaví na čaj a čeká až se udělá.

„To je ono“ když si to nese do obývacího pokoje, kde je už teplo. Na noc vypne topení a pustí až ráno. Nahoře připraví pro sebe a Thea ložnici. Ostatní budou spát jak se dá. Ovšem nejlepší by bylo, kdyby se sem nedostali. Jenže to je marné přání. Všichni byli nadšeni z Nového Roku v chatě na horách.

Dívá se ven na stromy a přemýšlí o tom jaká to byla zbytečná hádka a jak se rozešli. Byl nebo spíš je idiot. Kvůli takové pitomosti. Nebude to rozebírat. Jenže co když ho Theo nemá rád a jednoduše s ním nechce nic mít? Zesmutní.

Ten měsíc co spolu byli, bylo to dokonalé. Všechno dělali spolu. Chodili po přednáškách plavat a večer tančit. V poledne se setkávali na jídle a večer si jen povídali nebo se mazlili. Miloval ty večery kdy se spolu dívali na filmy nebo si jen četli. Theo ho respektoval a on někdy pochyboval, jak ho tak skvělý kluk může mít rád.

A kvůli tomu se pohádali. Chtěl to slyšet.

Slyšet „Miluji tě“ a Theo to nechtěl říct. Nakonec po hádce, která trvala dobrou hodinu řekl, že když to neřekne, že je konec a Theo kývl a odešel. Sebral kábat, rukavice a vyšel ven. Od té doby jak by se za vším zabouchly dveře a on už nikdy se s Theem neviděl.

 Jistě potkává ho na chodbách univerzity a pozdraví se, ale ta důvěrnost je pryč. Smích a teplo se jako by někam vytratilo. Stačilo mu kolik? hodinu, den, aby poznal jaký byl vůl. Naprosto nekompromisní vůl. Měl ho vyslechnout a on na něho tlačil. Jenže je pozdě a on může se jen  pokusit sesbírat střípky těch kouzelných chvíl a dát je dohromady.

Všimne si jak mu z talíře zmizelo jídlo a hrnek s čajem je už skoro taky prázdný. Nemá na nic chuť. Nechce se mu dívat na připitomělou televizi, kde dávají určitě nějaký román, kde hlavní hrdinové všechno hladce nakonec vyřeší. Nechce se mu poslouchat rádio se smutnými pisníčkami ani si vzít knihu. Všechno mu to tak připomíná Thea a vše co zahodil kvůli nesmyslnému naléhání. Měl počkat a jednou by se vyznání jistě dočkal.

Zívne a uvědomí si jak ho to všechno zmohlo. Celý den byl pro něho tak nezvyklý a zítra musí být opatrný a nevyhnat ho od sebe. Předstírat, že se nic nestalo. Jenže co se stane, když to nevyjde? Má tak málo času. Skrčí se na pohovce a dívá se do tmy. Měl by jít spát. Dopije hrnek čaje a vyjde po schodech nahoru do ložnice. Mají víc pokojů, ale on by chtěl, aby byl Theo s ním. Zachvěje se. Ještě se nemilovali a on by tolik chtěl. Theo to pořád odkládal a on nechápal proč. Pořád říkal, že je dost času a on ho tolik miloval, že souhlasil. Chtěl by... ani neví co.

Rozsvítí lampičku a zadívá se na velkou postel. Taky vymýsl maminky. No pro jednou ložnici zabaví pro sebe. Svlékne se a prohlédne se. Vypadá snad dobře. Rychle na sebe natáhne pyžamo a vklouzne do postele. Ta postel je divná napadne ho a po chvilce uvážoavání zjisti proč. Pro jednoho je velká a on je zvyklý spát na normální posteli pro jednoho. Obejme polštář a s otevřenýma očima si představuje zítřejší den.

„Theo,“ zamumlá už v polospánku a tiskne k sobě polštář. Ráno odežene něco otravného co mu bzučí u ucha a spí dál. Jen se přetočí na bok i s polštářem, který celou noc držel v náručí. Neuvědomuje si svůj úsměv a občasné zamumlání jména.

Neví co ho probudilo, ale telefon ani budík to nebyl. Protáhne se a zamžourá do prudkého světla. Vyskočí a skoro se bouchne o stěnu. Pustí polštář a zírá ven do jiskřícího sněhu. Slunce je už vysoko. Podívá se na hodinky a zbledne. Dvanáct.

„Panebože jak?“ vymotá se z pokrývek a skoro zakopne o boty a oblečení, které nechal večer na zemi. Popadne je a jde koupelny. V koupelně se vzpamatuje, taková je tam zima, ale teplá voda teče. Rychle se umyje, vyčistí zuby a pak dojde na záchod. „Pitomče, pitomče!“ si nadává v duchu i nahlas. Jak mohl zaspat? Teď nic nestihne. Proběhne chatou a namátkově zkontroluje jestli je všechno v pořádku. Oddechne si. A teď jídlo. Vytáhne chleba a rychle si ukrojí. S krajícem v puse jde rozdělat oheň v krbu a nakonec začne dělat chlebíčky pro ně dva, poháry a postaví konvici. Zapne topení. Mezi tím odběhne rozsvítít stromek i když v té záplavě slunce nejsou žárovičky skoro vidět. Zkontroluje dárek.

Dozdobí obývácí pokoj, vyběhne nahoru a ustele. Udělá kafe, aby se probudil a po tom všem stojí v chodbě chaty a přemýšlí co ještě má udělat. No uvidí se. Pak si vzpomene na šampaňské, a že je zapomněl chladit... doběhne do kuchyně, když uslyší auto. Ztuhne a srdce mu začne rychleji bít.

Má strach.

Velký.

Udělá krok k venkovním dvěřím. Bože co jsem to udělal? v duchu si řekne a pak pohlédne na stromek a dárek. Polkne. Jestli mu tohle projde...

„Ahoj Theo!“ s špatným úsměvem pozdraví Thea.

„Ahoj Davide! Jsem tu první jak se tak  dívám.“

„To ano. Ostatní ještě nepřijeli.“ A nepřijedou hodně dlouho. Je krásný, když ho vidí shýbat se pro tašky.

„Něco jsem přivezl z Francie dobrého a je to parádní chata.“ Neví proč přijal to pozvání. Když spolu začali chodit vše bylo tak dokonale a pak začal na něho naléhat a on couvl. Něco mu je, ale vypadá stejně dobře jako před tím než se rozešli. Zřejmě ho ten rozchod vůbec netrápí. Možná měl mu to říct, ale on si něco vysnil a.... povzdechne si. Sny. A tady to vypadá jako v zimní pohádce.

„Díky moc. Mamka onemocněla a škemral jsem... pomohu ti.“ Vezme mu jednu tašku a dívá se jak zamyká auto. Oba vejdou dovnitř a Theo se rozhlédne po vyzdobené chatě.

„Máš to tady krsáné. Dělal jsi to sám?“

„Ano a máš hlad? Mohu něco udělat k jídlu. No ohřát jídlo nebo chleba. Jak víš nejsem...“

„Vím. Spálil bys i vodu.“ Řekne se smíchem Theo. „Kde je kuchyň?“

„Rovně!“ řekne omámený David. Ten jeho smích v něm vyovlává touhu a hříšné myšlenky. Jde za ním do kuchyně. „Náhodou jsem se už něco naučil.“ Donutil svoji sestru, aby ho do taju kuchařiny zasvětila. Rvala si vlasy, ale nakonec pod jeho psím pohledem svolila. Nakonec řekla, že by měl si začít vydělávat tolik, aby si mohl dovolit restaurace načež on řekl, že je špatná učitelka, což není pravda a oba se šíleně kvůli tomu pohádali. No snad tím dárkem co pro ni sehnal si to u ní dostatečně vyžehlil.

„Tedy Davide tady je jídla jak pro armádu a něco bych si dal. Jedl jsi něco?“ David vnímá jen jeho tělo ponořené do ledničky.

„Chleba,“ vyblekotá ze sebe. „Zaspal jsem.“

„To je tím horským vzduchem.“ Znalecky se usměje Theo. „Už ti někdo volal?“

„Ne nikdo. Nejspíš přijedou až na večer.“ Theo vytáhne dózu a zkoumá ji. „Omáčka?“

„Nejspíš. Zabavil jsem doma co se dalo. Přece jen je nás hodně.“ Theo přikývne a po chvilce zkoumání sporáku začne jídlo ohřívat.

„Víš kdyby nejeli ostatní, nepřijel bych sem“ řekne Theo a dál míchá omáčku. Vytáhne brambory a ohřívá je v dalším kastrůlku.

„Já vím, Theo.“ Přistoupí k němu a vnímá ho celou svou bytostí. Theo se zadívá na sporák a cítí ho za sebou. Chybí mi, uvědomí si bolestně. Ty večery a dny co spolu byli... jenže neví co s tím. David ustoupí a vytáhne talíře. Má pocit, že se nic nezměnilo. Jako by nebyla hádka nic z toho. Jsou v podnájmu Thea, on přinesl jídlo a teď se navečeří a potom si něco pustí nebo jen si budou povídat.

„Jako by se nic nestalo,“ zašeptá David a zrudne, když uvidí jak ho Theo upřeně pozoruje s kastrůlkem v ruce.

„Jenže se stalo.“ Namítne Theo a začne chystat talíře. David ho rozpačitě pozoruje. Musí se ovládnout. Musí. Povzdechne si a sedne si ke stolu. Oba mlčky jedí.

„Tak co zkoušky?“ prolomí ticho David.

„Dobrý jen profesor Divinec nás dře z lůže.“

„Z kůže,“ ho opraví automaticky David. Stejně umí dobře česky. Povídal, že se učil ho jen proto, aby dokázal, že to zvládne. Sázka s kamáradem, který tvrdil, že češtinu nezvládne.

„Ty vaše nemožné přísloví. Víš Davide moc se těším na Silvestra a myslíš, že bychom mohli se projít? Stihneme to?“

„Jistěže stihneme.“ Abychom nestihli, si dodá pro sebe. „Provedu tě a uvidíš jak je tu krásně, ale musíme vyrazit teď. Brzy se stmívá.“ Theo zatleská rukama a vyskočí od stolu. David ho s úsměvem pozoruje. Možná venku...

„Theo šálu.“ Vyndá svoji a omotá mu kolem krku a narazí čepici. „Jak jsi mohl přijet bez nich?“ dodá vyčítavě a začervená se, když vidí jeho mírný zpytavý pohled.

„Díky moc a pojď. České hory jsem ještě neměl možnost poznat!“ Chytne ho za ruku a táhne ven. „Auu!“ tiše vykřikne jak ho sníh udeří do oči a on přimhouři bolestí oči.

„Promiň zapomněl jsem ti to říct.“ Řekne David, který je pomalu otevírá. Oba se dívají na jiskřicí sněhové závěje a na stromy obalené sněhem.

„Nádhera. Kouzelné.“ Zašeptá Theo. Neodolá a praští sebou do neporušeného sněhu.

„Budeš mokrý a nikam nepůjdeme,“ varuje ho David. Theo vyskočí a David ho oprašuje nadšený, že se ho může dotýkat. Jdou po cestách a vypráví si o škole a dalších věcech. Theo mu vypráví o možnosti v létě jet do Egypta a David přikyvuje. I on má spoustu  plánu a v nich Theo figuruje na prvním místě, i když...

„Auu!“ zakřičí když se o něj rozprskne sněhová koule. To mu nedaruje. Rychle se sehne a uplácá kouli.

„To máš za to, že mně neposloucháš!“ směje se Theo a nevšímá si možné odvety. „Auuu!“ vykřikne a shýbne se udělat kouli. Jenže to už letí další a další. Oba se bombardují sněhovými koulemi a smějí se na zasněžený les. Jsou si čím dál blíž a když Theo ucítí studenou hmotu za krkem, porazí Davida na zem a spadne na něho. Dívá se do jeho tváře a do zelených oči, které ho tolik okouzlily. Studuje je zblízka a cítí na svém jeho tělo. Stýská se mu po těch dnech. Odvalí se a sedne si na sníh. David leží na sněhu a dívá se na modrou oblohu stejnou jako Theovy oči. Bylo mu tak zvláštně, když cítíl ho na svém těle. Tak rozkošně. Posadí se vedle něho.

„Proč to všechno?“ Theo ztuhne a odvrátí tvář.

„Nebudeme se o tom bavit,“ řekne hluše a David má pocit, že se na nebi objevily mračna.

„Dobře.“ Nerad řekne David a vstane. „Bude se šeřit. Půjdeme ne. A mám hlad.“ Theo přikývne a oba mlčky vedle sebe vyrazí zpět k chatě. David má pocit, že něco hezkého se ztratilo. Jde smutně vedle Thea a nechápe jeho neochotu se o tom co se stalo bavit.

Přijdou k chatě a Theo jde dovnitř a převleče se. David taky a pak sejde do kuchyně udělat čaj.

„Davide, kde jsou ostatní?“ zeptá se zničeho nicTheo.

„Nevím. Asi je něco zdrželo.“ Odpoví ztuhle David a nevidoucím zrakem se dívá na čajník, který začal pískat. Theo mlčí a dívá se na jeho záda rovná jako pravítko.

„Nikdo nepřijede, že.“ David mlčí.

„Proč jsi mi lhal?“

„Oni přijedou zítra!“ dostane ze sebe David a vypne sporák. Pískot umlkne.

„Odjíždím.“

„Proč, Theo?!“ vyrazí k němu David a obejme ho. „Jen jsem chtěl s tebou být sám a možná pochopit to všechno...“ Theo se mu vymaní z náruče. „Pojedu pryč. Já nedokážu to vše tak snadno říct jako ty.“

„Tak to zkus prosím. Přece nám bylo spolu krásně nebo ne?“ Theo se zamračí a vyjde na chodbu. Mine rozsvícený stromeček a všimne si pod ním osamělého dárku. Vezme bundu,  odsune šálu a vzpomene si jak ji kolem něho David omotal s jiskřičkami v očích. Smály se, zatímco teď... vyjde ven a David za ním.

„Theo, já omlouvám se neměl jsem to dělat. Ale neměl bys jezdit teď večer.“ Theo se k němu otočí. Pořád se o něho stará. Dívá jak stojí na zápraží v osvětleném domě, když v tu chvílí sletí první vločka a přistane na nose Davida. Zvedne ruku a chce si ji utřít, ale Theo udělá dva kroky a políbí ho na místo dopadu vločky. Neví co v tu chvílí rozhodlo. Jestli sněhová vločka, bezmocný smutný pohled Davida, nebo jeho postava ozářena světlem chaty.

„Pojď dovnitř nebo nastydneš“ řekne a popostrčí ho dovnitř. David se rozzáří, popadne ho za ruku a zavře dveře.

Druhá vločka, třetí sletí tiše z oblohy a za chvilku jsou všechny stopy k chatě přikryté sněhem.

Druhý den se ve všech sdělovacích prostředcích objeví zprávy o sněhové kalamitě na severu Čech. David nestihá zvedat telefony jak mu jeho spolužácí s lítostí oznamují, že se k němu nemohou dostat.

„Tak jsme tady Theo uvěznění.“ Pronese lehce David a políbí Thea na rty. Theo otevře oči. Celou dobu poslouchal jak si telefonuje s přáteli.

„Máš z toho radost.“ A podepře si záda polštářem. David se na něho zadívá. Večer si trochu povídali a on mu dal svůj dárek. Pracoval na ni dost dlouho, ale ten radostný svit v Theových očích stál za ty hodiny které u toho proseděl. Pohřební loď faraónu byl velmi dobrý výběr si pochvaluje.

„Mám a velkou, protože mi tě nikdo neukradne a já tě budu mít jen pro sebe.“ Theo se zasměje.

„Jak tak vidím nejspíš i ten sníh jsi naplánoval ty. Jen mi pověz komu jsi za to zaplatil?“ David se rozesměje a obejme ho. Nikdy se to nedozví, ale ta první vločka byla jeho největším dárkem, který mohl dostat.

Konec